329-326

329-326

329.

Ol. 112, 4

Kéfísofón

a. u. c. 425

L. Aemilius Mamercinus Privernas II. a C. Plautius Decianus

(srov. s rokem 341)

************************************************************

Alexandrovo vojsko se ze zimovišť v Drangiáně a Gedrósii vypravilo přes Paropamisos (Hellény též zvaný Kaukasos/dn. Hindúkuš) do Baktrie proti usurpátorovi Béssovi: šestnáctidenní cestou na severovýchod dnešním Afghánistánem vedli Makedonci neustálé boje, trpěli nedostatkem potravin, takže snědli i tažná zvířata. Správcem Ariaspů (Arimaspů, asi části Ariů), obývajících hraniční oblasti s Arachósií, potvrdil král Amenida, údajně Dáreiova písaře/scriba. V Arachósii zanechal posádku o čtyřech tisících pěších a šest stech jezdcích pod velením Menónovým. Satrapou Paropamisadů byl králem potvrzen Peršan Proexés, který zůstal v úřadu do roku 327. Na úbočí hor v Arachósii založil král jednu z mnoha Alexandrejí a usadil tam sedm tisíc domorodců a Makedonů, dn. Kandahár v AFG viz dále rok 303. 

Hellénové se s nevlídným krajem snadno, zdá se, sblížili: domorodci prý ukázali Alexandrovi Prométheovu jeskyni... V jedné z četných bitev s Peršany přemohli Erigyios a Karános bývalého satrapu a královraha Satibarzána: postarší Erigyios, veterán Filippových válek, ho zabil v osobním souboji ranou kopí do obličeje, podle jiné verse do krku.

Po překročení Paropamisu se vojsko zotavovalo v Drapsakách, městě snad pod dn. Kundúzem. Stásánór byl jmenován novým satrapou Ariány namísto Arsaka, který se po odchodu Makedonců na jaře vzbouřil (srov. předešlý rok). Stásánór či též Stásandros ze Sol na Kypru byl v úřadu asi až do roku 317. Fratafernés byl králem jmenován satrapou Parthyény a Hyrkánie namísto Amminapa (srov. předešlý rok, pravděpodobně zemřel; Fratafernés byl v úřadě do roku 321). Satrapou Baktrie v Baktrách pak Alexandros jmenoval starého známého z Makedonie Peršana Artabáza, který dosud velel některým žoldnéřským oddílům (viz rok předešlý, příští a rok 355).

Peršan Spitamenés zprostředkoval vydání královraha Béssa, který měl stále ještě k disposici osm tisíc mužů (viz následující rok). Sehrál se svými společníky scénku, že Béssovi přivádí spoutané pučisty, kteří ho hodlali vydat Makedonům, a když ho obstoupili, svázali Béssa doopravdy. Podle další verse padl usurpátor do makedonských rukou jinak: na korunovační hostině se s Béssem pohádal velmož Bagódarás n. Kóbarés, údajně jeden z magů, až ho chtěl dát Béssos popravit.

Mag prchnul k Alexandrovi a vlídné přijetí u Makedonce prý vedlo k tomu, že ostatní z Peršanů kolem usurpátora Béssa spoutali a vydali králi, který ho "svěřil" do rukou Dáreiova bratra Oxathra, kterého měl u dvora, viz rok následující. Ptolemaios, budoucí pán na Nilu, zase tvrdil, že Alexandros ho s oddílem vojáků poslal Béssa převzít, ale nikdo mu ho nevydal, všichni prchli a zajatce nechali v jakési vesnici, kde se ho Makedoni chopili. 

Když Alexandros narazil na město Branchidy, kde žili potomci stejnojmenného věrolomného mílétského rodu střežícího kdysi Apollónův chrám v Didymách, dal je všechny povraždit a město vyvrátit ze základů, aby po nich nezůstalo památky, viz o zradě jejich předků rok 480. Někdy v měsíci abu/pátý babylónský, tehdy 16. srpna - 14. září 329 byl v Babylónu sťat jistý Kidinnu; bilžšího není z fragmentu babylónské kroniky známo a lze jen spekulovat, zda šlo o domorodého rebela či usurpátora trůnu v Babylónu. 

Z Baktrie se Alexandros v honbě za Béssem vydal za řeku Óxos/dn. Amudarja do Sogdiány, kde vedl neustálé boje se Sogdy a Baktry. Alexandros dorazil k řece mizící ve slaných mokřinách Hellény zvané Polytímétos, dn. Zerafšan. Krateros mezitím obléhal Kýrúpolis a když dorazil Alexandros, Kýrovo město padlo a bylo rozvaleno: během obléhání byl král raněn kamenem do šíje. Rovněž další města, která Makedoni dobyli, byla vylidněna: obyvatelé byli buď pobiti, nebo prodáni do otroctví. Na Iaxartu/dn. Syrdarji (Alexandros a hellénští vědci ji tehdy pokládali za Tanais/Don ústící do Pontu/Azova a Černého moře) dal vojskem vystavět "nejvzdálenější" ze svých Alexandrejí/dn. tádžický Chudžant, když se dostal do bojů s místními Skythy/Saky. Hradby města prý stály sedmnáctého dne od začátku stavby a měřily po obvodu c. šest kilometrů.

V bitvě na Iaxartu, kterou překročil po střelecké přípravě svých katapult nomádům dosud neznámých, Skythy porazil, tisíc s velmožem Satrakem jich v boji padlo. Pronásledování Makedoni vzdali, neboť voda, kterou v terénu pili, jim působila těžké průjmy, takže krále, kterého takový "soustavný průjem/rheuma atheroon" postihl, museli do tábora odnést. Alexandros se tak přesto stal po svém otci Filippovi druhým hellénským panovníkem, který v bitvě dokázal porazit Skythy, tentokrát asijské, viz rok 339. 

Mezitím v týlu oblehl revoltující Spitamenés Marakandy, sídelní město Sogdů, byl však makedonskou posádkou odražen. Současně vedli Makedonci jinde v zemi s Peršany boje nešťastné: zaskočeni Spitamenem se šesti sty skythskými spojenci kdesi v lesnatém terénu padl Menedémos se dvěma tisíci pěšími a třemi sty jízdními, což byla nejtěžší porážka, jakou dosud Makedonci v Orientu utrpěli. Těm, kteří bitvu přežili, nakázal král mlčet, nebo že zemrou.

Alexandros s hlavním vojem dorazil o několik dnů později a padlé pochoval. V Sogdiáně zanechal král Peukoláa se třemi tisíci pěšáků a žádným jezdcem a směřoval k jihu, aby přezimoval v Zariaspách čili Baktrách, sídelním městě Baktrů. V Baktriáně a Sogdiáně Alexandros založil sedm měst, o nich a charakteru kolonisace nevíme nic; údajně v nich usazoval armádní nespokojence, srov. rozsah revolty po králově smrti. Pravděpodobně se nejednalo o "města" v hellénském slova smyslu, ale opevněné osady, popř. pevnosti. Jedna taková v Uzbekistánu, založena podle archeologů roku 328, v lokalitě Kurganzol severně od Termizu (dávné jméno není známo), sloužila posádce o c. padesáti vojácích. Byla během své existence do roku c. 150 několikrát poničena a opravována. 

 

Téhož roku dobyli Římané Privernum, M. Vitruvius Vaccus, který vlastnil dům i v Římě, byl po Plautiově triumfu popraven a město, jemuž Římané strhli hradby, dostalo římské právo (válka od minulého roku). Římský majetek Vakkův byl srovnán se zemí, viz podobné osudy roku 485, 439, 384, 121 a 58, a majetek zasvěcen sabínskému kultu Semona Sanka/Sanga, Dia Fidia Sanka. Do Anxuru (pozd. Tarracina/dn. Terracina) byla následujícího roku zavedena římská kolonie o třech stech osadnících, jejichž úkolem bylo střežit přilehlé latinské pobřeží, srov. rok 338 a 295. Rozruch v Římě způsobila zpráva, že se blíží velký voj Keltů. Konsulové vyhlásili totální mobilisaci, ale brzy zvědové zjistil, že poplach to byl planý. 

 

V Číně přijal vládce státu Čao/Zhao královský titul.

 

************************************************************

328.

Ol. 113, 1

Klitón z Makedonie

Euthykritos I.

a. u. c. 426

P. Plautius Proculus a P. Cornelius Scapula

************************************************************

Klitón byl prvním olympioníkem, který pocházel z Makedonie. V dolichu, tj. ve vytrvalostním běhu, zvítězil Ageus z Argu, který ještě téhož dne osobně informoval doma o svém olympijském vítězství! Na této olympiádě poprvé v trubačské soutěži trubačů/salpinx zvítězil Hérodóros z Megar, devítinásobný olympioníkos. Viz o něm v indexu s. v. hry. 

V zimě byl v Zariaspách odsouzen k smrti královrah Béssos alias Artaxerxés IV. (viz předešlý rok), nominální král Peršanů od roku 330. Král mu tu dal uříznout nos a uši a později byl s orientální krutostí popraven v Ekbatanách roztržen dvěma prudce uvolněnými k zemi ohnutými stromy. Podle jiné verse ho Alexandros vydal už při jeho zajetí Dáreiovu bratrovi a ten dal jeho tělo rozsekat na kousky na místě, kde spiklenci jeho bratra zavraždili, srov. rok předešlý. 

Na jaře se Alexandros, posílen dvaceti tisíci vojáky z Hellady a Syrie, vypravil do Margiány a založil tam šest měst (o nichž více nevíme). Podrobit se mu přijel s patnácti sty jezdci dynasta Chorasmiů Farasmanés slibující podporu při případném tažení Alexandrově na západ přes jeho území kolem Kaspiku k Černému moři. Jako jiný dynasta chorasmijský byl v této době znám ještě Fratafernés, jiný od satrapy zde níže (nebo to bylo jiné jméno Farasmanovo či záměna?). 

Král se obrátil znovu k východu k Óxu, přeplavil se přes řeku do Sogdiány a znovu dorazil do Marakand. Mezitím vpadl do Baktrie Spitamenés, a to s massagetskou (= skythskou) pomocí, ale u Zariasp slabou posádkou, jíž velel Peithón, byl odražen. Během bojů byl Peithón raněn a jat, padl Aristoníkos z Olynthu, dvorní kitharódos/kytarista a zpěvák Filippa II. a jeho syna, vzácný příklad spojení vyznavače Mús s bojovníkem; srov. o něm roku 353. 

Po odchodu Alexandra ze Marakand na tažení proti skythským Massagetům vypukla v týlu vzpoura Sogdů, kteří též vyvraždili makedonskou posádku v Marakandách. V bitvě u Gabai byli však Sogdové a Baktrové se svými skythskými spojenci Koinem poraženi. Po bitvě na útěku Skythové či Dahové rozkradli majetky svých spojenců a když slyšeli, že se proti nim vypraví sám Alexandros, uřízli Spitamenovi hlavu a poslali ji králi, aby je nechal na pokoji (podle jiné verse mu hlavu uřízla neustálým cestováním unavená manželka, jejíž jméno neznáme, když opilý spal a zakrvavená ji donesla Makedonovi; Dahové pak vydali Alexandrovi i Dataferna, Spitamenova kolegu). Tak skončil poslední z perských velmožů, který po Dáreiově smrti pokračoval proti Makedonům a Hellénům v odboji. 

V létě, během vojenských operací, zavraždil kopím Alexandros v opilé hádce Kleita, syna Drópidova, Filippova veterána: Kleitos byl zřejmě dalším mluvčím „malomakedonské“ strany, která kritisovala Alexandra III. za jeho přijímání barbarských zvyků etc. a sebe cítil jako opomíjeného stejně jako velikost Filippovu. Krále smrt muže, který mu na Gráníku zachránil život, těžce nesl: Kleitova sestra Láníka (též Hellaníké) byla jeho chůvou a celá rodina panovnickému domu věrně sloužila. Brzy nato se provalilo tzv. spiknutí pážat tkvící v osobní ješitnosti mladých makedonských šlechticů, mimo jiné Antipatra, syna syrského satrapy Asklépiodóra, a Hermoláa, Kallisthenova přítele: k počáteční urážce Hermoláa, který na lovu zastřelil zvíře dříve než král a ten ho přede všemi zbil a zabavil jeho koně, se přidružil odpor k Alexandrovu „barbarofilství“ (srov. Aristotelovu radu dávanou mladému Alexandrovi, rok 343).

Spiklenci byli vojskem popraveni ukamenováním, v Makedonii tradičním trestem při vzpouře proti panovníkovi; srov. popravu Filótovu a další v případě popravy Olympiady roku 316. Z účasti na konjuraci byl obviněn rovněž Kallisthenés z Olynthu, Aristotelův synovec/anepsios, který k velké nelibosti králově kritisoval záměr Athéňanů oslovovat Makedona jako "pána/despotés" a zavedení perského klanění u makedonského dvora/proskynésis; viz dále příští rok. 

T. r. vlastně byl Alexandrem u vojska eliminován tradicionalismus vítězných makedonských aristokratů. Vymýtit se samozřejmě nepodařil (srov. vývoj po Alexandrově smrti). Alexandros odpovídal na kritiku spolčování se s poraženými asi slovy zachycenými Q. Curtiem Rufem v jeho osmé knize Dějin Alexandra Velikého: "Nepřišel jsem do Asie, abych do základů vyvrátil národy ani abych z poloviny zemí udělal poušť, ale aby těm, které jsem ve válce přemohl, mé vítězství nebylo protivné... Majetek, k němuž se dostanete mečem, netrvá věčně: věčný je vděk za prokázané dobrodiní." Vraždy Filóty, Parmenióna, Kleita, perské zvyky s proskynésí, svatby později s barbarkami, zařazování Peršanů do makedonské armády, to vše uvolňovalo ve vojsku prostor k reptání a utváření klubů nespokojených v době, kdy se Makedonům dařilo jako nikdy předtím. 

Alexandros přezimoval v sogdiánských Nautakách. Ještě před bitvou u Gab určil novým satrapou nad Baktry a Sogdy Amyntu, syna Níkoláova, který byl ve funkci do roku 326. K obraně rozsáhlého území dostal 3500 jízdních a deset tisíc pěších vojáků. Artabázos, původně jmenovaný správce Baktrie (viz předešlý rok), odstoupil pro své stáří (95), ale ve vojsku sloužil jako vysoký velící důstojník dál; jeho nástupcem se měl stát Kleitos, viz však zde výše. Stásánóra král jmenoval satrapou (vedle Ariány, viz předešlý rok) i Drangiány: předtím byl satrapou Drangiány Arsamés či Arsamenés. 

Satrapou Médie se namísto Oxydata (od roku 330), prý svůj úřad sabotoval, stal Peršan Atropatés či Atropatios (pers. Átrupát; možné je i Arsakés?), který se postupně osamostatňoval; měl k disposici silné vojsko o deseti tisících jezdcích a čtyřicet tisících pěchoty. Namísto zemřelého Mazaia jmenoval Alexandros satrapou Babylónie Stámena či Stamna (v úřadu do roku 323)

Fratafernés, satrapa Parthyény a Hyrkánie, byl králem jmenován navíc ještě satrapou Mardů a Tapúrů, a to namísto neposlušného Autofradáta či Fradáta, který byl později roku 324 popraven za přípravu povstání. Sópolidu, Epókilla a Menidu poslal král do Makedonie pro nové síly. V zimě bylo přes posly vyjednáváno s indickým vládcem Taxil (Takšašíla u dnešního Ráwalpindí v Pákistánu) jménem Ómfis n. Mófis, sanskrt. Ámbhi, jemuž tehdy Helléni říkali Taxilés (jako jeho otci, který v této době zemřel).

Zřejmě t. r. byl jmenován satrapou Malé Frygie Makedon (?) Démarchos, který byl v úřadu do roku 323. Původní satrapa Kallás (viz rok 334) byl zřejmě krátce předtím poražen bíthýnijským dynastou jménem Bás a evidentně i zabit. Válka Makedonců s thráckými Bíthýny byla vedena pravděpodobně od samého začátku makedonského tažení do Anatolie, snad již Filippem II.

V Athénách ukončil svou veřejnou činnost historik Fanodémos, kterou vedl od roku 343 (viz tam)Zřejmě t. r. zemřela v Kárii královna Ada starší, která podruhé vládla od roku 334 (více tam). Alexandros jmenoval satrapou Kárů Filoxena (v úřadu až do roku 323, viz předtím rok 331). Filoxenos byl podle všeho v otázkách finančních vynalézavý. Vymyslel například, že Kárové musejí přispět na oslavy Dionýsovi. Aby prý neztráceli čas nacvičováním sborů, vyplatili se bohatí Kárové částkami vyššími než kolik by činily náklady na přípravu slavností. 

Podle jedné verse měla t. r. vypuknout druhá válka samnitská, která trvala do roku 304. Viz ale rok 326. 

Římané zavedli do Fregell latinskou kolonii (předtím náležela Sidicinským, pak Volskům). Pozoruhodností se stal pohřeb matky blíže neznámého M. Flavia. Rozdával tehdy lidu maso/visceratio, první takový případ, prý za to, že ho hlasováním zprostili obvinění ze zostuzení n. prznění matčiny rodiny; předmět sporu neznáme. Následujícího roku se stal tribunem lidu a viz též rok 323. 

 

************************************************************

327.

Ol. 113, 2

Hégemón

a. u. c. 427

L. Cornelius Lentulus a Q. Publilius Philo II.

************************************************************

Na jaře se vypravil Alexandros z Nautak do sogdiánských hor, kde zajal mnoho Sogdů a Peršanů, mimo jiné Rhóxanu, dceru Oxyartovu a celou jeho rodinu. Vzdal se mu jistý Ariamazés, Ariomazés/Arimazés opevněný na vysoké skále, když ho fascinoval a vystrašil výkon třísetčlenného lezeckého oddílu makedonské armády. Následovaly boje s Pareitaky v Pareitakéně, zemi ve východní Sogdiáně.

Zde se nacházela mimo jiné nedobytná „hora Choriénés“, jejíž vládce, údajně Choriénés alias Sisimithrés, se po Oxyartově domluvě Alexandrovi vzdal: dosud vzdorovali makedonské invasi, nyní se postavili na její stranu a král jim důvěřoval. • Podle jiné zachované verse příběhu se Alexandrovi vydal nejprve Sisimithrés a teprve pak na hostině u Oxyarta spatřil mezi třiceti uvedenými pannami úžasnou Rhóxanu. 

Dobyvatel všude ponechával perské velitele. Pak se Makedonci pustili přes Paropamisos (řec. Kaukasos Indikos/Hindúkuš) v dnešní pákistánské provincii Chajbar-Pachtúnchwá (dříve Provincie severozápadní hranice, NWFP). Odtud se ale Alexandros vrátil zpět do Střední Asie. Na území Pareitaků zanechal Kratera, který s posilami zdolal v bitvě poslední ohniska vzdoru v regionu: Katanés, jeden z jeho vůdců, padl, Austanés byl zajat a Krateros ho dopravil do Bakter ke králi. 

V Baktrách slavil v létě Alexandros podle makedonských zvyklostí svatbu s Rhóxanou, dcerou persko-bakterského šlechtice Oxyarta (její věk neznáme, ale sotva byla podle moderních hledisek "zletilá": c. 15). Svatbu mimo jiné namaloval jeden z nejslavnějších malířů té doby Áetión z Iónie (dílo není zachováno). Doprovázela pak krále po celou dobu, v Indii potratila, viz rok následující. Lékařem Rhóxaniným se stal Drakón z Thessalie z rodu Hippokratova, srov. o nich v indexu s. v. lékaři. 

Ještě téhož léta zahájil Alexandros III. indické tažení (trvalo do roku 325). Jeho armáda ve Střední Asii čítala na čtyřicet tisíc mužů ve zbrani a novodobě se soudívá, že trén byl co do počtu třikrát početnější. Z Bakter přešel Paropamisos do Kófény, kde ho zdržely obtížné boje, např. při dobývání hory Aornis; městu Nýsa udělil svobodu, protože údajně až sem měl dorazit bůh Dionýsos na svém mýthickém tažení světem. V právě budované Alexandreji v Paropamisii určil novým satrapou Tyriespida (srov. následující rok), protože původní Alexandrův satrapa Proexés zřejmě zemřel (srov. rok 329).

Z Kófény, což byla oblast dnešního Kábulu, přešel Alexandros s vojskem přes Chajbarský průsmyk a přes Indus v dn. severním Pákistánu, přes který postavil most, zřejmě lodní, oddíl Héfaistiónův a Perdikkův. Sem mu Taxilés, nejbližší z dynastů, poslal dary, mimo jiné tři tisíce krav, deset tisíc ovcí a třicet slonů. Cestou z Kófény šli Makedoni z boje do boje, dobývali řadu měst a horských pevností, nejsilnějšími protivníky byli Aspasiové a Assakénové v oblasti dnešního Swátu.

Mezi raněnými byl znovu Alexandros, jemuž šíp pronikl krunýřem do ramene, o něco později do kotníku (srov. roky 332 a 329). Obhájce města Assakénů Massag dal po dobytí zmasakrovat, nicméně jeho královna-vdova Kleofis, která se mu vydala i s hradem města, dala po čase svému novorozenci Alexandrovo jméno (v makedonské politice se nikdy neobjeví).

Prý pak Kleofidě Indové říkali "královská kurva/scortum régium", poněvadž "souloží dostala od Alexandra zpět odňaté království (a) půvabem dosáhla toho, co nemohla udatností/concubitú redemptum régnum ab Alexandró recépit, inlecebrís consecúta, quod virtúte nón poterat" [pomluvná poznámka Iustinova]. V kraji se prý nacházelo též město Nýsa založené kdysi Dionýsem, když si podmanil Indy. V okolí rostl břečťan a Alexandros s Makedony byli místem velmi nadšeni; pravdivosti příběhu nevěřili již ve starém věku...

V Taxilách byl Alexandros přijat přátelsky Taxilem (srov. předešlý rok) a armáda vítězů nad Peršany zde přezimovala živena masem Indovým. K tomu od něj Alexandros získal pomocný oddíl pěti tisíc mužů pro válku s Pórem, viz rok následující. Níkánór byl jmenován satrapou (či jen episkopem) satrapie Indie I., kterou tvořilo území Kófény a pravého břehu Indu na jeho horním toku, satrapou Indie II., což byl levý břeh horního toku Indu, byl jmenován Filippos, syn Machátův. Jeho sídlo bylo v Taxilách.

V té době zemřel ve vězení nebo byl mučen a popraven oběšením Aristotelův synovec, filosof a dvorní historik Alexandra Velikého Kallisthenés z Olynthu (narodil se kolem roku 370; viz rok 328). Současně s ním zemřel popravčí rukou jeho přítel, skladatel tragédií Nearchos/resp. Neofrón n. Neofón ze Sikyónu, který se do dějin divadelnictví zapsal jako první autor, který přivedl na jeviště sluhy školáků/paidagógoi a výslech otroků mučením/oiketón basanon. Neofrón složil prý sto dvacet dramat a o jeho roli v protikrálovském spiknutí rovněž neznáme.

V Thrákii zemřel její stratégos Memnón (ve funkci od roku 334). Nástupcem byl jmenován Zópyrión (v úřadu do roku 325)V Bíthýnii zemřel dynasta Bás (vládl od roku 377). Následoval jako vládce Bíthýnů jeho syn Zipoités I. (též Tiboités; vládl do roku 280, srov. rok 297).

Athénský archón t. r. Hégémón, o němž je známo, že byl jedním z makedonofilů/heis én tón makedonidzontón, se za tři roky objeví mezi obviňovanými, že vzali peníze/dórodokiá od Harpala. 

 

Propuklo nepřátelství Palaiopolských u Neápole, samnitských spojenců, proti Římu: chovali se nepřátelsky/multa hostilia vůči Římanům usazeným v Kampánii, co to bylo, nevíme. V oblasti se již roku 754 (viz tam) usadili kolonisté z Chalkidy na Euboji a z Kýmy. Neápolis byla v této době mírovou cestou pravděpodobně již kampanisována, když instituce a způsob života vydržel až do císařství hellénský (srov. rok 180).

V Palaiopoli n. Neápoli se o moc přely dvě skupiny, kde pravděpodobně vládnoucí "démokraté" drželi při Samnitech, "konservativci" při Římanech, viz rok následující. Před městem se položil táborem konsul Q. Publilius, zatímco Samnité si v Římě stěžovali na římský expansionismus v Kampánii, druhý s konsulů L. Cornelius střežil kampánskou hranici se Samniem. Viz dále rok následující. 

 

************************************************************

326.

Ol. 113, 3

Chremés

a. u. c. 428

C. Poetelius Libo Visolanus a L. Papirius Mugillanus

M. Claudius Marcellus dict. a 14 mezikrálů (interreges)

************************************************************

Alexandros vyrazil na jaře z Taxil od Indu k řece Hydaspu/dn. Džihlam na severu pákistánského Paňdžábu. Část flotily vybudované pro plavbu na Indu dal rozebrat a přenést na Hydaspés, mezi nimi i třicetiveslice/hai triákontoroi. Cestou překonala armáda nástrahy Pórova synovce, jemuž Helléni dali jméno Pittakos. V měsíci múnichiónu, tj. v rozpětí května až června, porazili Makedonové Póra, krále/rádžu Pauravů, jednoho z řady tehdejších hindských paňdžábských dynastů, ačkoli do boje nasadil také bojové slony.

Měl jich sice prý dva tisíce, ale na Makedony čekalo 185 z nich, k tomu tři sta bojových vozů a tři sta tisíc pěchoty. Nepřátele oddělovala řeka, nicméně útok Makedonů na dvou místech byl překvapivý a Indy zaskočil. Padlo jich prý 23 tisíc, Póros přišel o dva své syny, vozová jízda byla zničena, osmdesát přeživších slonů padlo do zajetí, na makedonské straně zemřelo 280 jezdců a sedm set mužů pěchoty. • Bitva s Pórem byla zároveň poslední polní bitvou Alexandra Velikého, jíž osobně velel a nikdy nebyl poražen.

Po bitvě zemřel na rány z bitvy Alexandrův kůň Búkefalás, viz o něm více v indexu s. v. zvířata oblíbená. Přímo na bojišti král založil město Búkefala a na místě brodu v řece Hydaspu, kudy Makedonci přešli do vítězného útoku proti Indům, založil město Níkaia. Odtud pokračoval Alexandros Paňdžábem přes řeky Akesínos-Čanáb a Hydraótés-Rávi dále na východ až k řece Hyfasis-Bjás. Následovaly další boje s Indy, vítězná bitva u Sangal: města dobyto, byl zde zraněn Lýsimachos. V jedné z trestních výprav vedených Perdikkou proti domorodcům se jako velitel části oddílů poprvé objevil Eumenés, Alexandrův tajemník, představený dvorní kanceláře. V krajině viděli Makedoni pobíhat nosorožce, první taková podívaná pro zástupy Evropanů. 

Na řece Hyfasis, byla doba monsunu, z celkové únavy, nezvyklosti prostředí propukla v armádě vzpoura; vojákům, kteří sloužili od začátku, se stýskalo, stárli. Vzpouru kdesi na východ od dnešního Láhauru v PAK uklidnil Koinos, syn Polemokratův, ale vyslovil se pro návrat. Alexandros chtěl jít stále na východ za svým snem, "až na konec světa“, avšak vojáci žádali nastoupit zpáteční cestu a také toho u Alexandra dosáhli. Bylo to poprvé a naposledy, kdy Alexandros vůbec v něčem ustoupil. Jádro armády už deset let nevidělo domov a operovalo v zemích, o nichž předtím hellénský svět téměř ani neslyšel.

Je ovšem též možné, že Makedony děsil vojenský potenciál, jímž disponovali indičtí panovníci. Nandové, jak se tradovalo, byli tehdy schopni postavit do pole dvě stě tisíc mužů pěchoty, dvacet tisíc jízdy, dva tisíce bojových vozů a tři tisíce slonů (!). Údaje potvrzoval Póros, který byl u Alexandra, nicméně s poznámkou, že jejich král je synem holiče/kúreus. Na Nandy, tehdy nejsilnější z indických států (viz ovšem rok 321), však Alexandros nikdy nenarazil. O dvě desetiletí později tvrdil očitý svědek Megasthenés, který žil u Sibyrtia, satrapy Arachósie, než se stal Seleukovým diplomatem, že vojenské ležení Sandrokottovo, viz rok 321 a 303, pojalo čtyři sta tisíc lidí.

Po vzpouře, tedy z Alexandrova hlediska pozdě, dorazily k Indu posily pěti tisíc jezdců a sedmi tisíc pěšáků z Thrákie a z Babylónu, které přivedl Memnón, jiný od loni zemřelého thráckého satrapy; podle jiného zdroje bylo pěších vojáků třicet tisíc, jízdních asi šest. Harpalos, říšský pokladník, přidal z Babylónu 25 tisíc zlacených a postříbřených zbrojí, které král nařídil okamžitě rozdat a staré zbroje spálit.

Vojsko teď nastoupilo zpáteční cestu přes řeky Hydraótés a Akesínos na Hydaspés do Búkefal a do Níkaie. Již tehdy způsobily monsunové deště na obou osadách těžké škody, které Makedonové opravili. Vládu nad zemí předal Alexandros Pórovi, část zůstala Abisarovi, jehož v jeho vlastní zemi Alexandros ustanovil satrapou. Krateros, jehož oddíly se celou dobu držely pravého břehu Indu, v dopisu své matce Aristopatře sdělil, že Alexandros byl u Gangy a on sám, zachoval tu zprávu Strabón, že řeku viděl: je to ojedinělé tvrzení, vyloučit to nelze.

Na území jistého dynasty známého řeckým jménem Fégeus, krátce před vojenskou vzpourou, byl král tehdy podle Indova tvrzení od Gangy vzdálen dvanáct denních pochodů, které vedly přes poušť, a na řece ležely země Gangaridů n. Gandaritů a Prasiů n. Parsiů či Tabraisiů (vše názvy řecké), jimž všem v čele obří armády o dvaceti tisících jezdcích a dvou stech tisících pěšácích, a ovšemže třech tisícovkách slonů, vládl Aggramés/Xadramés, tedy asi poslední z nandovských bratrů Dhana Nanda, viz o nich rok 321. 

V listopadu zemřel na nemoc Koinos, jeden z nejdůvěrnějších přátel Alexandrových, srov. výše (i zde staří spekulovali, zda nemoci král nenapomohl). Filippos, syn Machátův (srov. předešlý rok), byl králem jmenován satrapou celé (Horní) Indie, tzn. že spojil Indie I. a II. Níkánór zůstal zřejmě jeho podvelitelem (?, viz předešlý rok). Někdy v této době potratila Rhóxana své první dítě s Alexandrem, srov. rok předešlý. 

V Persii zemřel satrapa Frasaortés, který byl ve funkci od roku 331. Samovolně se opatřil titulem satrapy Peršan Orxinés a vládl do roku 324. V Baktrii padl (?) satrapa Amyntás (srov. rok 328). Jeho nástupcem se stal Filippos (jiný než výše jmenovaný; ve funkci zde byl do roku 321, v letech 321 až 318 byl satrapou v Parthii).

Téhož měsíce Alexandros vyplul po řekách povodí Indu k Oceánu s částí vojska na palubě rozsáhlého loďstva, které bylo narychlo rekvírováno, částečně doplněno loděmi novými a osazeno posádkami z Foiníkie, Egypta, Kypru a Kárie doprovázejícími makedonský trén. Nauarchem flotily údajně dvou tisíc plavidel (koloval údaj i poloviční) s osmdesáti třicetiřadkami byl Kréťan usazený v Amfipoli Nearchos, kormidelníkem královy lodi byl Onésikritos z Astypalaie, vyznáním kynik, žák Diogena Sinópského. Další část armády vedli Krateros a Héfaistión po souši za neustálých bojů po obou stranách řeky: jádro vojska kolem Alexandra plulo po Hydaspu/Džihlamu, který se stéká s Akesínem/Čanábem a později s Hydraótem/Rávim v řeku Trimáb. 

 

Vypukla válka Římanů s Palaiopolí (viz předešlý rok) a s jejími spojenci Samnity, tzv. druhá válka samnitská (trvala do roku 304; srov. rok 328). Konsul z loňského roku Q. Publilius se stal prvním Římanem, jemuž bylo jeho vojenské působiště ponecháno na další úřední období, a to v hodnosti proconsula. Tomuto právnímu aktu se začalo říkat prorogatio imperii/prodloužení úřední moci. Vojevůdce tak mohl sám dovést válku s Palaiopolí do vítězného konce (viz následující rok). Obležená Palaiopolis byla totiž zradou předáků Chariláa a Nymfia Římany obsazena (viz předcházející rok): Chariláos vydal Římanům hradby výměnou za beztrestný mír, Nymfios ve stejný čas odlákal samnitskou posádku pod záminkou plenění pobřežního území kontrolovaného Římany. Při nočním útoku pak byli rádi, že se jim podařilo uniknout. Římané uzavřeli nové rovnocenné spojenecké smlouvy s Palaiopolíťany a Neápolíťany/foedus aequo iure, o osudu obou hellénských politiků není známo nic. Q. Publilius za obsazení Palaiopole dostal vyznamenání ve formě triumfu.  

Lúkánové a Apúlové uzavřeli spojenectví s Římany, ale brzy ho zrušili, když někteří z Lúkánů vymysleli lest, že byli zbiti v římském ležení. Lúkánové se tedy přiklonili k Samnitům, ti však vyžadovali, aby směli do lukánských měst vložit své posádky. Pozdě Lúkánové litovali svého rozhodnutí, spiklence vyhnali a ti se usadili v Tarentu. Tarás a další hellénské státy italského jihu, zprvu sympatisující s Palaiopolskými, se postavily ve válce římsko-samnitské na stranu Samnitů, stejně tak i oskičtí Vestinové.

Nenasytnost lichváře L. Papiria a jeho touha sexuálně zneužít C. Publilia, zotročeného syna jednoho ze svých dlužníků/addictus, vedla kupodivu k celkové úlevě pro plebeje; srov. stejný případ roku 321. Podle Poeteliova zákona/lex Poetelia bylo v Římě konečně ukončeno zotročování plebejů prostřednictvím lichvy: zárukou dluhu nadále nesmělo být tělo, nýbrž majetek člověka. • Konec dlužního otroctví v Římě. Zároveň to jsou první zaznamenané případy ochrany státních úřadů před sexuálním zneužívání nezletilých, ačkoli zákonná změna se týkala něčeho úplně jiného.