219-218

219.

Ol. 140, 2

93 SE

29 AE

(Chairefón) | (Menekratés) 

a. u. c. 535

L. Aemilius Paullus I. a M. Livius Salinator I.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Chariláos.

V lednu či únoru upadl v Alexandreji Kleomenés III. v nemilost u krále Ptolemaia IV. Filopatora I. pro protiptolemaiovské žertíky. Jistý Níkagorás z Messénie ho udal ministrovi Sósibiovi, který řídil veškerou zahraniční politiku ptolemajovské velmoci. Kleomenés Níkagoru znal. Právě přijel do Alexandreie s nákladem koní a spartský král mu v přístavu řekl, že by měl spíše dovést nějaké "chlapce a hudebnice", že o to je teď u dvora zájem.

Sósibios přemluvil Níkagoru, aby zanechal před odplutím očerňující dopis, obviňující spartského krále z povstání, pokud nedostane pomoc pro návrat na Peloponnésos. Filopatór I. ho dal internovat, ale když opustil Alexandreiu, Kleomenés se snažil vyprovokovat násilně občanstvo města k odpadnutí od krále, nikdo z nich ho však nenásledoval.

Po krátkém boji s královskými oddíly v Alexandreji si vzal život a s ním celá jeho družina, pokud přeživší nebyli povražděni Sósibiovými vojáky (včetně žen a dětí). Popravena byla dokonce Kleomenova matka, (srov. rok 224) a jeho dvě děti. Kleomenés III. vládl ve Spartě v letech 235 až 222.

Po zprávě o Kleomenově smrti byl ve Spartě proveden ústavní převrat. Vůdce puče neznáme, jeho lidé jsou v pramenech označováni za "mladé muže/neoi", kteří na kultovním shromáždění u Athénina chrámu zavraždili během obětí všech pět eforů, též Gyrida, jednoho z gerontů. Exulováni byli odpůrci spojenectví s Aitóly, zvoleni byli noví efoři, proaitólští, ale již nebyli nejvyššími představiteli státu, jak tomu bylo od roku 222, poněvadž revolucionáři opět zavedli tradiční královládu, ovšem v jiných intencích. 

Zkraje byla zachována dyarchie: z rodu Ágidovců, k němuž patřil Kleomenés III., byl vybrán králem Agésipolis III., syn Agésipolidův a vnuk krále Kleombrota II. (srov. rok 241), a pro jeho nezletilost mu byl určen poručníkem jeho strýc Kleomenés, Agésipolidův bratr. Jistý Leónidás, který měl rodově lepší nároky na vládu, byl příbuznými vynechán. Rod Eurypóntovců byl z královlády definitivně vypuštěn a tak byl druhým králem za úplatu jednoho talentu každému eforovi zvolen jistý Lykúrgos. Z Eurypóntovců s lepším nárokem žil kromě dalších, viz rok následující, ještě Hippomedón, Agésiláův syn a vnuk Eudámidův, viz o něm roku 241 (zřejmě od té doby ve své vlasti již nebyl). • Dyarchie v této podobě trvala ve Spartě do roku 217, samostatným vládcem byl Lykúrgos do roku 211.

Nyní se vrátil do Sparty vyslanec Aitólů Machátás (srov. předešlý rok) a snadno přemluvil protimakedonského Lykúrga k odpadnutí od spolku Achájů; v této době ve Spartě již pravděpodobně nebyla makedonská posádka (srov. rok 222). Úvodem vpadl Lykúrgos do Argolidy a přepadl několik osad.

Sparta se stala spojencem spolku Aitólů a rovněž tak Élejští, kam ze Sparty pokračoval vyjednávat Machátás (Élejští byli v paktu s Acháji od roku 235, do té doby od roku 271 patřili k aitólskému spolku). Sparta zůstala aitólským spojencem až do roku 195.

Tak se na Peloponnésu naplno rozhořela druhá válka achájsko-lakedaimonská, která byla skutečností již od loňska, v níž se střetly makedonsko-achájská koalice s koalicí aitólsko-lakedaimonsko-élejskou (trvala do roku 217, zároveň byla součástí spojenecké války; předtím srov. roky 229 až 222). Začátek měla v aitólském plenění Messénie, která však nyní zůstála mimo válku, viz předešlý rok.

 

V květnu se stal stratégem spolku Achájů mladý Arátos, syn známého Aráta ze Sikyónu (od podzimu 220 aitólským stratégem Skopás). Začátkem léta oblehli Sparťané pod králem Lykúrgem pevnost Athénaion u Megalopole a dobyli ji. V téže době porazili Achájové pod Filopoimenem Élejské a Aitóly v bitvě na řece Lárissu. Filopoimén v osobním střetnutí zabil vůdce élejské jízdy Dámofanta.

V létě se vypravil král Filippos V. (19) z Makedonie přes Thessalii a Épeiros s vojskem šestnácti tisíc Makedonů před Ambrakii, kde oblehl pevnost a po čtyřiceti dnech ji dobyl (Ambrakiá byla aitólská od roku 232). Současně však Aitólové pod Skopou vpadli přes Thessalii do Makedonie a vyplenili Píerii a kultovní středisko pod Olympem Díon. Filippos se z Ambrakie vypravil přímo do Aitólie, cestou dobyl lokalitu Foitiai/starší Fytiá s zásobami proviantu, zničil řadu aitólských pevností v kraji a tábor rozbil poblíž bývalého sídelního města Akarnánů Stratu.

V době, kdy byl Filippos před Stratem, vyplenili Aitólové pod stratégy Alexandrem a Dorimachem achájskou Aigeiru. Byli ale zahnáni ze zradou téměř dobytého města a Alexandros padl, řada Aitólů byla ušlapána, když byli vytlačováni branou ven. Současně plenil Aitól Eurípidás v Élidě, to ještě nebyli Élejci spojenci, viz zde výše, a v bitvě přemohl Acháje.

Filippos Stratos nedobýval, ale plenil v Aitólii. Obsadil Aitóly vyklizené Oiniady a opevnil je včetně přístavu stavebním materiálem, který dopravil z pevnosti nedalekého Paiánia, kterého právě dobyl.

Po zprávě, že do Makedonie opět vpadli Dardanové, se vrátil přes Thessalii s jádrem vojska zpět na sever, doprovázen Démétriem Farským, kterého právě vyhnali z jeho domény Římané (viz níže). Dardanové už stáli na hranicích Makedonie, ale po návratu krále s vojskem ztratili kuráž a rozešli se domů. Filippos poslal vojáky také domů na sklizeň a zbytek léta strávil v Lárisse.

Aitólové se na podzim vypravili pod novým stratégem spolku Dorimachem do Épeiru. Při tomto tažení Aitólové důkladně vyplenili Dódónu s věštírnou a zničili i chrám; jejich běsnění proti hellénským sakrálním stavbám se stalo pověstným a vysvětlení se nezachovalo.

V zimě se Filippos překvapivě vypravil přes Euboju do Korinthu, kam dorazil kolem zimního slunovratu (21. prosince), aniž by o tom aitólští nepřátelé s élejskými spojenci věděli. U Stymfálu Makedonci porazili Élejské, když Aitólové s velitelem Eurípidou se bitvě vyhnuli. Makedonci s Acháji dobyli na přelomu roku zasněženou Psófidu v Arkadii.

Obyvatelé s Eurípidem se dokázali uchýlit na akropoli a po vyjednávání jim všem Filippos, který byl s vojskem ve městě několik dnů, na přelomu let 219 a 218 povolil. Eurípidás přes Korinthos opustil Peloponnésos a Filippos v lednu 218 navštívil Olympii, tábořil tu, vyloupil Élidu, ta již patřila do aitólského spolku, dobyl Alifeiru a celou Trifýlii (srov. rok 199). Stratégos Élejských Amfidámos po Psófidě střežil s malým oddílem žoldnéřů v lokalitě jménem Thalamai množství élejských otroků a dobytka. Filippos místo obklíčil lehkooděnci a Amfidámos se vzdal bez boje: Makedonci mimo jiné získali pět tisíc lidí, zřejmě vzápětí zotročených.

Amfidámos slíbil Filippovi, že se pokusí přemluvit své rodáky, aby opustili spojenectví s Aitóly, ale to se mu nepodařilo a mohl být rád, že unikl do achajské Dýmy a pak přišel zpět ke králi, který ho přijal přátelsky (jeho další osud neznáme). Élis byla jenom tohoto roku pleněna dvakrát; v té době byla hustěji osídlena než jiné oblasti Peloponnésu a byla bohatší na dobytek i otroky.

 

V létě vrcholila také druhá válka illyrská. Římané pod konsuly L. Aemiliem Paullem a M. Liviem Salinatorem se vylodili v Illyrii, po sedmi dnech obléhání dobyli Illyry nedávno okupované Dimallon/Dimalé a krátce na to mimo jiné Faros, který konsul L. Aemilius Paullus srovnal se zemí (myšlena pravděpodobně jen pevnost). Jeho nejslavnější rodák Démétrios Farský unikl ke svému spojenci, makedonskému králi Filippovi, v jehož službách dožil konce svých dnů (viz výše a roky 217 a 214).

Faros a Dimallon se staly majetkem „římského lidu“ přímo; ostatní illyrská území při moři, kde vládli jednotliví dynastové, tedy hlavy jednotlivých klanů, obdržela status římského spojence. Z klanových náčelníků známe jménem pouze Skerdiláidu, Agrónova bratra, jemuž Římané omezili vládu na kmen Labeatů. Pinnés zůstal nominálně vládcem jižních Illyrů (viz rok 230).

Tak skončila druhá válka illyrská, která trvala rovněž pouze jeden rok (srov. roky 229 až 228). Proč v době, kdy na Západě byla na spadnutí válka s Kartháginci, poslal senát proti illyrským pirátům dvě konsulské armády, zůstane asi nevysvětleno. Triumf nad Illyry slavil L. Aemilius Paullus; M. Livius byl odsouzen lidem za to, že nespravedlivě rozdělil kořist. Odešel na venkov a žil mimo politiku do roku 208. Byl pak konsulem ještě jednou (207) a o tři roky později censorem, viz dále tam.  

 

Válka na Krétě se vyvíjela zcela ve prospěch krále Filippa V. a jeho spojenců (srov. předešlý rok). Ostrov se brzy stal téměř celý spojencem Makedonie, ačkoli část krétských států byla zároveň ve spojenectví s Ptolemaiovci.

 

Antiochos III., který se po uklidnění poměrů v horních satrapiích vrátil z Mesopotamie do války proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. (pokračuje čtvrtá válka syrská, která vypukla roku 221). Oblehl v Syrii Seleukeji Píerijskou na Orontu, která byla od roku 245 ptolemaiovská a měla jejich velký garnison. Pod tlakem uplacených podvelitelů mu město ptolemaiovský velitel Leontios vydal, ušetřil svobodné (kterých bylo šest tisíc) a povolil návrat exulantům.

Na začátku léta přešel na seleukovskou stranu ptolemaiovský stratégos Koilé Syrie Theodotos z Aitólie. Jeho zásluhy o korunu nebyly uznány a naopak byl v Alexandreji u krále nebezpečně očerňován. Napsal Antiochovi, že mu předá celou svou satrapii (resp. stratégii) a k tomu mimo jiné města s loďstvem Tyros a Aké, která se od roku 261 jmenovala Ptolemáis.

Ptolemaiovi věrný jiný Aitólan Níkoláos oblehl Theodota v Tyru, ale rychlý příchod Antiochův znovu přes údolí Marsyás/dn. Biká a Bérýtos stratéga Níkoláa donutil stáhnout se. Antiochos III. potvrdil Theodota Aitólského ve funkci stratéga Koilé Syrie a Foiníkie, nyní seleukovské (byl jím do roku 217)V průběhu léta se Koilé dostala do rukou Antiocha a poprvé od vzniku říše připadla celá Seleukovcům (srov. rok 301).

Do zimy pak následovala diplomatická zprostředkování spřátelených států a přímá jednání, která za Filopatora vedl jeho ministr Sósibios a regent Agathoklés. Současně rozeslali do hellénského světa a po celém Středomoří verbíře, aby dali dohromady oddíly žoldnéřů (viz rok 217). Při jednáních se argumentovalo historickými nároky na Koilé Syrii od časů zakladatelů obou dynastií, ptolemaiovská strana chtěla do míru zahrnout i Acháia II.

Antiochos III. přezimoval v Seleukeji Píerijské, kde přijímal vyslance, a válečné přípravy na rozdíl od ptolemaiovských zanedbával: byl totiž přesvědčen, že dojde k dohodě a Koilé Syrie mu připadne bez války.

 

Na jaře zahájili Kartháginci pod Hannibalem obléhání původně hellénského města Saguntum/Zakynthos; o příčinách války viz rok 221sq. Město leželo na jih od řeky Hibéru a přesto bylo od roku 226 (n. 231) římským spojencem (srov. tam podmínky římsko-kartháginské mocenské smlouvy a rok 220, kdy Římané zprostředkovávali v interních sporech města).

V říjnu až listopadu bylo po osmi měsících dobyto a tím se uvolnila cesta k druhé válce púnské, válce hannibalovské. Dříve než se tak stalo, roztavili obyvatelé všechno své zlato dohromady s olovem a mědí, aby ho znehodnotili (srov. dále roky 217 a 214).

Zatímco Hannibal rozeslal po keltských národech mezi Pyrenejemi a Alpami posly s dary, aby mu povolili s armádou projít do Itálie, v Římě senát debatoval, jak na pád Sagunta reagovat. Křídlo jestřábů vedené L. Corneliem Lentulem Caudinem, cos. 237, chtělo okamžité vyhlášení války, umírnění senátoři (Saguntum leželo na jih od Hibéru, tedy v kartháginské sféře vlivu, a proto asi senát nevyslyšel prosby o pomoc, třebaže s městem měl spojeneckou smlouvu), jejichž mluvčím byl budoucí "Cunctátor/Váhavec" Q. Fabius Maximus Verrucosus, doporučovali jednání.

Římané vyslali (až) na jaře roku 218 formálně senátorské vyslance do Karthága a poněvadž se žádná ze stran nechtěla dohodnout, vyhlásili si Římané s Kartháginci válku. Stalo se tak snad nejdříve až pod novými konsuly, kteří v této době nastupovali úřad 15. března, viz rok následující. • Jistý jinak neznámý Hannibal zvaný Monomachos ve válečné radě Hannibalově radil řešit zásobovací problémy katháginského vojska připravujícího se na tažení do Itálie velmi svérázně: doporučil navykat vojáky na lidské maso... Tvrdilo se, že za pozdějšími krutostmi vojevůdce Hannibala stál tento Monomach.

 

************************************************************

218.

Ol. 140, 3

94 SE

30 AE

(Kallimachos) | (Chairefón) 

a. u. c. 536

P. Cornelius Scipio a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

Boiótarchem byl Mnásón.

Ve třetím roce spojenecké války se v lednu král Filippos V., který právě operoval v Arkadii (viz předešlý rok), dostal přes Megalopoli a Tegeu do Argu, kde dal vojsku odpočinout. Předtím se obyvatelé Leprea dokázali ubránit přesile rabujících Aitólů, jimž velel Fillidás, posílených piráty, Élejci a Sparťany, kteří všichni ustoupili, když se dozvěděli, že přichází Filippos s vojskem. Filippos tak ovládl celou Trifýlii. Z Argu se král vypravil do Acháje, ale ještě téhož měsíce se do Argu vrátil. Přezimoval zde a odtud zřejmě až v únoru propustil své makedonské vojáky domů do Makedonie k rodinám.

Někdy začátkem roku/v lednu se pokusil ve Spartě o převrat jistý Cheilón z rodu Eurypóntovců. Se dvěma stovkami spiklenců chtěl po vzoru Kleomenově obnovit pozemkovou reformu, již potřetí v posledních třiceti letech. Povraždil při večeři všechny efory, ale králi Lykúrgovi se podařilo z domova uniknout na území heilótské obce Pellány. Cheilón zavraždil několik dalších opor Lykúrgova režimu, nenašel však podporu; asi bylo všem jasné, že to s reformami nemyslí vážně. Ze Sparty utekl a uchýlil se k Achájům. Král Lykúrgos se vrátil do města; kolik dnů dlouho Cheilónova "vláda" trvala, nevíme.

V květnu/za východu Pleiad, se stal novým stratégem Achájů Epératos z Fár a proarátovský Tímoxenos neprošel (viz zde níže).  Po dohodě s oběma Aráty, otec měl u makedonského dvora statut "přítele/filos" a účastnil se porad královské rady, na sněmu v Sikyónu svolili Achaiové s darem deseti tisíců medimnů obilí pro Filippovu armádu, k tomu při zahájení tohoroční válečné sezony padesát talentů na žold vojákům na tři měsíce a rovněž se usnesli, že Filippos od Achaiů dostane na války, které povede na Peloponnésu, měsíčně sedmnáct talentů. Král pak v Korinthu cvičil makedonské vojáky v boji na moři a falangisty ve veslování.  

Filippos s žoldnéři na Élejských získal jistou pevnůstku a vrátil ji Achájům z Dýmy. Pak znovu plenil Élidu. V červnu se král Filippos s flotilou vypravil do Pater a odtud na Kefallénii: před Palou dal vojsku sklidit úrodu obilí, útok na Palé se však nezdařil, na Kafellénii si netroufal. Kefallénie byla spojencem Aitólů. Palu přitom Makedonci jižjiž dobyli, ale velitel Leontios patřil ke spiknutí Apellově, viz zde níže, a vojáky brzdil. V téže době bylo vojsko Aitólů pod Dorimachem v Thessalii, aby rozdrobil Filippovy síly, odkud je však Thessalové pod Chrýsogonem vypudili.

Lakedaimonští vedeni králem Lykúrgem plenili v Messénii. Filippovi radil vyslanec Messénských Gorgos, syn Euklétův, aristokrat a čtyřnásobný olympioníkos v pentáthlonu, aby teď vpadl s armádou do Messénie a dostal zemi na svou stranu (viz o něm roku 215). Podporoval ho v tom Leontios, aby neutralisoval armádu, o protiarátovském spiknutí v okolí Filippově viz zde níže. Větry vanoucí čtyřicet dnů od severu by totiž znemožnily Filippově flotile rychlý návrat na sever, musel by trčet v Messénii, zatímco Aitólové by mohli nerušeně plenit Thessalii, jak na to krále upozornil Arátos. 

Z ostrova Kefallénie odplul Filippos přes Leukadu do Amprackého zálivu, aby na radu stratéga Akarnánů Aristofanta vpadl do Aitólie. Jako pomstu za loni vyrabovaný a zpustošený Díon a Dódónu pak důkladně vyplenil aitólské kultovní a sněmovištní místo Thermon. Jeho druhé aitólské tažení trvalo tentokrát sotva týden.

Sparťané s Lykúrgem obsadili Tegeu, ale pak odtáhli. Filippos V. opustil Aitólii a odplul k Leukadě, kde poprvé řešil Apellovo spiknutí, a odtud po dvou dnech plul do Lechaia. Ve dvanácti dnech po vyplutí z Leukady se vylodil v Lakónice, vyplenil velkou část země s okolím Amykel a přes Sellasiu a Tegeu dorazil do Korinthu. Do Korinthu také přišli vyslanci Rhodských a Chíjských ve snaze zprostředkovat mírová jednání ve spojenecké válce. Pravděpodobně tehdy se hellénský svět dozvěděl o vypuknutí nové války Říma s Kartháginci, viz zde níže.

V této době v důsledku starší názorové neshody mezi pro a protiarátovskými stranami se provalilo v makedonském táboře v Korinthu a Lechaiu spiknutí, které vedli příznivci protiarátovských tendencí u dvora. Napadali královy přátele a ničili královský majetek. Filippos zasáhl tvrdě: Apellés, jeden z jeho poručníků a makedonský vyslanec u spolku Achájů, byl předán katovi i se svým synem a milencem, stejně jako jeden z armádních velitelů Ptolemaios, jistý (dvořan?) Krínón a rádce Leontios. Archigrammateus Megaleás unikl přes Athény, kde ho odmítli přijmout, do Théb, kde si před příchodem králova likvidačního komanda vzal život. Byl to konec protiarátovské strany u Filippova dvora (srov. roky 221 a 213).

Apellův program byl prostý: chtěl dostat Acháje do stejného závislého postavení vůči makedonskému králi, v jakém byli Thessalové, jejichž autonomie byla v personální unii s Makedonií víceméně formální. Oslaboval tedy posice otce a syna Arátových, kteří střežili svou svobodu, třebaže byli v tak úzkém spojení s Makedonci, a kul pikle s jejich oposičníky ve spolku (Epératos).

Na podzim přerušil makedonský král mírová jednání v Korinthu a odešel do Démétriady (zde souzen a popraven Ptolemaios). Aitólové pod Pyrrhiou vyplenili achájská města Dýmé, Fárai a Patrai a přivedli Acháje do zoufalé situace.

V téže době, tj. koncem září, se stal stratégem spolku Aitólů Agétás. Zároveň si jej zvolili stratégem spojenečtí Élejští.

V zimě byl za blíže neznámých okolností novými efory vypuzen ze Sparty král Lykúrgos, neboť se prý pokoušel o tyrannidu. Utekl do Aitólie, avšak na začátku léta roku 217 už byl zase zpět v Lakónice a v úřadu.

 

Ve čtvrtém roce čtvrté války syrské zahájil na jaře Antiochos III. znovu ofensivu proti Ptolemaiovi IV. Filopatorovi I. Po souši pronikl pobřežními průsmyky mezi městy Bérýtem (za něj do roku 187 se jmenoval Láodikeia) a Sídónem k jihu. Jeho protivníkem byl ptolemaiovský stratégos Níkoláos z Aitólie, nyní vrchní velitel války se Seleukovci. Před pobřežím bylo nerozhodně bojováno v námořní bitvě, velitelem ptolemaiovské flotily o třiceti válečných lodích a čtyřech tisících zásobovacích byl Perigenés, seleukovské Diognétos. Na souši byl Antiochos s Theodotem úspěšnější a v bitvě na řece Damúrás či Tamyrás zvítězil, na útěku padlo dva tisíce ptolemaiovských vojáků a stejné množství bylo zajato, ostatní prchli do Sídónu. Nauarch Perigenés se pak bitvě na moři vyhnul a odplul s flotilou rovněž do Sídónu, na jehož obléhání Antiochos resignoval. 

Přes Filotéreiu (= Tiberias?) a Skythopolis byla obsazena celá Galilaia. Na Antiochovu stranu přecházeli místní hellénští velitelé. Z města Tabor se Antiochos pokračoval do Galaátidy, získal Pellu, Abily, Gadary a Rabbatammany či Rabbath Ammonu-Filadelfie, kterou dobyl. Se Seleukovcem se spojili zdejší nabatajští Arabové: první helléno-arabské spojenectví v historii.

Po tomto Antiochově tažení zůstaly v regionu ptolemaiovskými stále ještě Iúdaia, Samareia, Idúmaia a hlavně Damaskos (srov. rok 242, kdy byl ještě krátce seleukovský). Antiochos přezimoval v Ptolemáidě.

 

V Anatolii vypukla v hornatém a lesnatém terénu válka mezi pisidskými městy Pednelissem a Selgou. Garsyéris, kappadocký vojevůdce vzdorokrále Acháia, porazil Selgejské, kteří Pednélissos obléhali a zahnal je. Selgu pak oblehl sám. Občané vybrali místního předáka Logbasia, který byl hostinným přítelem Antiocha Hieráka a byl opatrovníkem Acháiovy manželky Láodiké Pontské, aby s Garsyéridem sjednal mír. Logbasis však rodnou Selgu zradil, protahoval jednání, dokud nepřišel Acháios II. osobně.

Zrada se však provalila a Logbasis byl s rodinou ubit. Selgé, v jakémsi starém formálním vztahu ke Spartě, tvrdili, že odtamtud přišli noví osadníci, když zakladatel města byl prý argívský věštec před Troiou Kalchás, si oproti velké pokutě ubránila samostatnost (= ve dvou platbách na osmnáct tun stříbra!). Selgé, která v nejlepších časech mívala na dvacet tisíc obyvatel, nebyla v hellénismu nikdy nikým obsazena a autonomii si uchovala i v římské éře.

Mezitím obsadil král Attalos I. Sótér (srov. rok 223) celou Acháiovu Aiolii a Iónii. Úspěšný byl díky pomoci keltských Aigoságů, které za tímto účelem přepravil do Anatolie z Thrákie.

Od další expanse zastavila na řece Magistu či Makestu Attalovo vojsko pověrčivost Keltů, neboť dne 1. září nastalo v oblasti úplné zatmění Měsíce (předtím bylo úplné 9. března a ještě předtím 20. března 219 a lze předpokládat, že po těchto událostech, tedy na jaře 218, přeplavil král Kelty do Anatolie). Attalos tedy usadil Aigoságy na Helléspontu, poněvadž nechtěli dál pokračovat ve válce a král chtěl dostát slibům, kterými je nalákal do Anatolie. Keltové však brzy začali loupit po celém okolí, mj. vyplenili Ílion, a Attalos je musel vypudit severněji (srov. rok 216). • Je pozoruhodné, že Attala I., který dlouho proti Keltům bojoval, ctižádostivost donutila opět použít Keltů; sice jiných, ale stejně chtivých. Použití Keltů v celých klanech či kmenů bylo vždy pro místní obyvatelstvo záhubou a na konec i pro toho, kdo si je na práci zjednal.

 

Vypukla druhá válka púnská (viz poselství Římanů zahrnuté do roku 219) a začalo také druhé tažení Kartháginců do Itálie (srov. rok 379). Válka měla tři fronty, italskou, sicilskou a hispánskou, po diplomatické linii zprostředkovaně ještě čtvrtou, hellénskou. • Pro Římany také začala padesátiletá éra neustálého růstu v dominantní středomořskou velmoc, srov. athénskou pentékontaetidu a křesťanskou "padesátiletku" v letech asi 330 - 380 n. l. 

Římané poslali konsula Ti. Sempronia s armádou na Sicílii, jeho kolegu P. Cornelia Scipiona proti Púnům do Hispánie, to již Hannibal měl Pyreneje v zádechV Popádí založili Římané na prahu války kolonie Placentia a Cremona. Celý kraj s osadami byl od počátku napadán Boji a dalšími severoitalskými Kelty, kteří oblehli římskou legii v Mutině, těšili se na příchod Púnů a na novou válku s Římany.

Na jaře obětoval Hannibal v Gádách Hérákleovi, který kdysi překročil Alpy. Jeho armáda t. r. se spojenci a týlem sestávala z devadesáti tisíc mužů pěšího vojska, dvanácti tisíc jezdců a 37 slonů (21 nechal v Hispániích k disposici bratrovi Hasdrubalovi); s ní přešel Hibéros, když výchozím shromaždištěm vojska bylo Nové Karthágo. Na moři disponoval flotilou padesáti pětiveslic. Pozdější historik púnské války L. Cincius Alimentus, srov. o něm rok 210 a 208, byl v té době Hannibalovým zajatcem, podrobnosti neznáme, ani jak byl propuštěn, a sílu púnské armády vyčíslil dvacet tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci. Je pravděpodobné, že měl na mysli pouze Karthágince, resp. vojáky z Afriky, nikoli celkový počet se spojenci hispánskými a posléze keltskými a ligurskými. Po většinu času púnské války v Itálii provázeli Hannibala jistí Sílénos z Kalé akté a Sósylos ze Sparty, který učil vojevůdce řecky. Oba zanechali spisy o hannibalské válce, Sósylos v sedmi knihách (dochovány pouze citace), Sílénos sepsal též děje sicilské ve čtyřech asi knihách. 

Na výsledky diplomatických jednání, srov. římské vyslance v Karthágu (o nich roku předešlého) Hannibal nečekal: válku otevřel pád Sugunta a jakmile přes zimu a na jaře t. r. dorazili od keltských národů jižní Gallie uspokojivé zprávy, srov. rok předešlý. Porazil hispánské národy mezi Hibérem a Pyrenejemi, které překročil s vojskem padesáti tisíc pěších a deseti tisíc jízdních bez zavazadel a hispánských spojenců, prošel jižní Gallií přes řeku Rhodanos/dn. Rhône. Přes něj se přes problémy s Kelty přepravilo již jen 38 tisíc pěších a osm tisíc jízdy a s problémy též sloni.

Konsul P. Cornelius Scipio, jehož loďstvo kotvilo v ústí řeky, byl překvapen púnskou rychlostí a nedokázal s vojskem Hannibalovo tažení zastavit: většinu konsulské armády poslal do Hispánie pod velením svého bratra Cn. Cornelia Scipiona s přívlastkem Calvus, cos. 222, sám se vrátil do Říma. Cílem Hannibalova tažení s velkou pravděpodobností nebylo zničení Říma, ale jeho porážka v poli a revanš za výsledky předešlé púnské války, který byl opět omezil Řím na velmoc pouze italskou, viz rok 241.

Na řadě míst musel Hannibal přes předchozí ujednání s místními Kelty bojovat a začátkem září zahájil patnáctidenní přechod přes Alpy; o jeho trase viz v indexu s. v. Hannibal. Do Itálie však dorazil již jen se dvaceti tisíci pěšáky a šesti tisíci jezdci, to znamená, že téměř polovina vojáků v horách zahynula. Hannibalovo italské tažení a válka proti obrovskému lidskému a materiálnímu potenciálu trvalo do roku 203, válka skončila roku 201.

Kartháginskými spojenci se rychle staly všechny italské keltské kmeny nebo jejich části; povstaly ještě před púnským příchodem a daly se do války s Římany. Na tom zjevně musela kartháginská diplomacie jistě usilovně pracovat, a to asi hned po roce 222 (srov. tam). • Válečná přesila Římanů byla před Hannibalovým tažením obrovská: se svými spojenci byli schopni postavit do pole sedm set tisíc pěšáků a sedmdesát tisíc jezdců!

Na konci září po čtrnáctidenním odpočinku po přechodu Alp a asi šest měsíců od začátku cesty v Novém Karthágu asi v listopadu porazil Hannibal Tauriny a dobyl jejich největší osadu Taurasii. Pak přemohl Římany s konsulem P. Corneliem Scipionem u řeky Ticina, Římanům se podařilo odříznout od spojení s Púny popádské Kelty. 

Kolem 21. prosince porazil Hannibal Římany pod konsulem Ti. Semproniem Longinem, který byl povolán narychlo ze Sicílie, u Placentie na řece Trebii, pravobřežním přítoku Pádu. Sněžilo, po bitvě nastala vánice. Zde ještě v boji sloni, a to úspěšně, počet neznáme; všichni ale pomřeli přes zimu a na posledním na jaře jel Hannibal.

V létě rovněž vypukly boje na Sicílii, kde Hierón II. setrval na římské straně. Na jižní frontě Ti. Sempronius obsadil Melitu, dnešní Maltu, která byla od osmého století zřejmě do této doby neustále kartháginská (srov. roky 257 a 241). Ostrov a posádku Římanům vydal její velitel Hamilkar, syn Geskónův. Kromě kartháginských šlechticů byli všichni prodáni v Lilybaiu do otroctví. 

Ti. Sempronius pak chystal v Lilybaiu expedici do Afriky, když ale Hannibal překročil Alpy, vyslal konsulské vojsko po moři do Ariminia a odtud s ním vytáhl do Popádí, viz zde výše.

 

V Římě došlo ke změně v datu úředního začátku roku. Nyní se jím stal 15. březen (srov. změny roku 463, 450, 423, 391 a 153).