191-190

 

************************************************************

191.

Ol. 147, 2

121 SE

57 AE

(neznámý) | (Tímúchos) 

a. u. c. 563

P. Cornelius Scipio Nasica a M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Koncem ledna se vrátil král Antiochos Veliký z Thessalie na Euboiu. V Chalkidě slavil po celý zbytek zimy padesátník svatbu s dcerou jistého Kleoptolema n. Kleofana z Chalkidy jménem Euboia (což nebylo ženino původní jméno). Vlastní svatba se konala v únoru. Královna Láodiké III. byla podle všeho již po smrti, datum neznáme, viz však rok 222, kde možnost, že žila ještě roku 177. Králův dvůr s velitelským sborem se propíjely do katastrofy... 

Na jaře se Antiochos vypravil s vojskem do střední Hellady, putoval přes Chairóneiu, Fókidu, kde v Delfách jako jediný ze Seleukova rodu obětoval Apollónovi, ochránci dynastie, a Naupáktos dorazil do Stratu a Medeónu. Ve Stratu konferoval s Mnásilochem, akarnánským velmožem nyní bez státní funkce, prořímským exponentem mezi Akarnány číslo jedna. Mnásilochos přemluvil stratéga Klyta, aby přikývl na spojenectví s Antiochem (už o něm slyšet nebude). Thyrreion/Thyreion to však odmítlo a stejně tak v Medeónu na sněmu celý spolek Akarnánů ze strachu z Římanů, kteří také vzápětí pod velením Cn. Octavia připluli na Leukadu, sídelní ostrov národa, srov. o jejím osudu roku 197.

Když přišla zpráva, že konsulská armáda Aciliova se už přepravila, viz zde níže, a že Filippos s M. Baebiem obsazuje thessalské kraje, král se vrátil zpět do Chalkidy: "výlet" Antiochův do Akarnánie byla nejzápadnější válečná cesta jakéhokoli Seleukovce (nepokládáme-li pozdější povstání zotročených seleukovských armád na Sicílii za suverénní státní útvary).

V této době již nepatřily Delfy pod ochranu spolku Aitólů a do jeho řad, kam patřily od roku 290: už byly pod římskou ochranou a dohledem.

S koncem zimy dorazili do Říma vyslanci Filippa V. a Ptolemaia V.: Makedonec nabízel na válku se Seleukovcem vojenské oddíly, peníze i proviant, Ptolemaiovec poslal jeden tisíc liber zlata a dvacet tisíc stříbra. Senát vše s díky odmítl, Filippovi vzkázal, že bude od něj hezké, když pomůže armádě Manliově. Podobné nabídky učinili Karthágiňané i Numid Masinissa; jeho dvacet slonů Římané přijali, značné množství obilí odmítli vzít darem, ale že za ně zaplatí.

Asi začátkem dubna (podle jul. kal. opustil Řím 3. května a 15. měla armáda termín v Brundisiu) se v Apollónii vylodil konsul M’. Acilius Glabrio s dvaceti tisíci muži pěchoty, dvěma tisíci jízdy a s patnácti slony a pokračoval na jihovýchod do Thessalie. Krátce předtím obsadil král Filippos V., od roku 197 resp. 196 římský spojenec, ve spojení s Římany, které vedl M. Baebius Tamphilus, celou Thessalii; srov. jejich zimní konferenci roku předešlého. Baebiovým Římanům se vzdal i pretendent makedonského trůnu Filippos z Megalopole, který s pěti sty Athamány hájil Pelinnu, a v železech ho poslali do Říma; o jeho osudu není známo nic (především mu šlo o to, aby nepadl do rukou svého královského jmenovce a při setkání si ze sebe dělali navzájem legraci). Obsazeny byly athamánské domény Gomfy s okolím, posléze padla do Filippových rukou celá Athamánie a s ní na čtyři tisíce seleukovských a athamánských vojáků. Král Amýnandros unikl s celou svou rodinou do Ambrakie (viz dále rok 189).

Římané pod konsulem M’. Aciliem prošli Thessalií a města, která se před několika měsíci vzdávala králi, otevírala nyní brány Římanům. Antiochovo vojsko, k němuž se král vrátil po pobytu v Chalkidě, uniklo ze střední Hellady Thermopylami, které chtělo hájit. V bitvě v Thermopylách koncem dubna nebo začátkem května, v níž měli Seleukovci všechny výhody terénu na své straně, byli po obchvatném manévru vedeném na vrcholy hor obsazené Aitóly konsulárem M. Porciem Catonem Aitólové vyhnáni ze svých posic, a Římané přesvědčivě zvítězili (srov. rok 181)

Římané se zmocnili ležení a zahubili všech šest seleukovských slonů, s nimiž Antiochos táhl do Evropy. Král přišel téměř o celý expediční sbor: údajně padlo královských nebo bylo jato na deset tisíc mužů, do Asie se jich vrátilo pouze pět set. Římanů zahynulo jen dvě stě. Po bitvě uprchl se svou mladou manželkou přes Elateiu do Chalkidy, kterou bezprostředně evakuoval a odplul přes Ténos do Efesu. Na Euboji zemřel zraněný vojevůdce Akarnánů Alexandros, který se postavil na seleukovskou stranu. Deset Antiochových lodí pod velením Ísidórovým, které kotvily v Málijském zálivu, obrátily hned po zprávě o Thermopylách k Démétriadě, viz zde níže. Flotilu lodí s proviantem zničil n. zajal ve stejný čas u Andru velitel římského loďstva A. Atilius. Celá Euboia se Římanům vzdala. Antiochova ostudná válka v Evropě trvala pouze několik měsíců...

Po bitvě v Thermopylách oblehli a po tvrdém boji dobyli Římané aitólskou Hérákleiu na Oitě. Zajat zde byl též bývalý stratégos Aitólů Dámokritos; s dalšími byl odvezen do Říma, kde si vzal na březích Tiberu život mečem po neúspěšném pokusu o útěk; srov. rok předešlý, kde s Římany nakládal zpupně.

Ve stejnou dobu začal obléhat král Filippos Lamii. Po pádu Hérákleie musel pod Lamií udělat místo Římanům, kteří si to výslovně přáli - jejich „práce“ pak trvala rok. Když později v roce, popř. na zač. roku následujícího, poslal Filippos do Říma posly s blahopřáním k vítězství nad Antiochem, dostalo se mu poděkování a jeho syn Démétrios se směl vrátit domů do Makedonie (v Římě jako rukojmí od roku 196).

Filippos V. byl v době thermopylské bitvy údajně nemocen a s vítězným M’. Aciliem se sešel až po bitvě, když na místě blahopřál vítězi a do Říma později poslal stoliberní zlatý věnec Iovovi Capitólskému.

Po pádu Hérákleie následovaly mírové návrhy spolku Aitólů konsultované zprvu s M'. Aciliem. Konsul byl s Aitóly okamžitě hotov: nemá čas, neboť rozděluje kořist z dobytého města. Dal jim desetidenní příměří, za něhož směli vyslanci s aitólským stratégem Faineou předložit své návrhy na jednáních v Hypatě konsulárovi L. Valeriovi Flakkovi, kterého pověřil M’. Acilius. Faineás se domáhal obnovení spojenecké smlouvy s Římem, použil však formulace, že se svěřují s celým majetkem pod ochranu římského národa, a měl prý na to sněmovní usnesení resp. apoklétů.

Konsul Faineu upozornil, že to je protektorátní smlouva, nikoli spojenectví, vyžadoval podrobení se a vydání několika protiřímských politiků. Aitóly zcela vyděsil, pohrozil jim okamžitým zotročením, nesplní-li požadavky, ale povolil, aby se vyslanci poradili s apokléty a zda svolají spolkový sněm. Odpověď však od Aitólů do konce příměří nedostal a válka Římanů s nimi tedy pokračovala. 

Mezitím se od Antiocha z Efesu vrátil vyslanec Níkandros se Seleukovcovým slibem pokračovat ve válce proti Římu a hlavně s penězi. Proto se rozhodli rovněž Aitólové setrvat ve válce. Aitól Níkandros, který se vracel od krále (cestu tam i zpět zvládl za dvanáct dnů), byl sice cestou do Lamie zajat Makedonci, pak ale začal na hostině jednat s Filippem, svým starým známým, o eventuálním spojenectví (viz předešlý rok a první setkání roku 193). Král ho propustil i s penězi, takže mohl pokračovat na sněm Aitólů do Hypaty a vděčný Níkandros stál později též při Perseovi. Zástupcem Aitólů v Efesu zůstal Thoás.

Pak obsadil Filippos Démétriadu, jak měl od Římanů povoleno. Proseleukovští politici prchli, magnétarchés Eurylochos si vzal život. Antiochovi vojáci, kteří tu zbyli, dostali makedonský doprovod a přes Thessalii a Thrákii se po souši vrátili do Lýsimacheie k Seleukovi, jehož tu otec roku 196 zanechal. Filippos propustil i Ísidórovo loďstvo, které v Démétriadě kotvilo.

Římané dali Démétriadě „svobodu“, tj. stala se samostatným městským státem; spolek Magnétů unikl trestu, a to dokonce bez kontribucí. • Démétrias byla samostatná od roku 188, resp. krátce po tomto datu (viz rok 185).

Konsul M’. Acilius Glabrio odešel s vojskem z Thessalie a spustil válku s Aitóly, kteří se shromáždili u Naupáktu. Dva měsíce obléhal město, na zásah a zprostředkování T. Quinctia Flaminina uzavřel konsul M'. Acilius s Aitóly zastoupených Faineou příměří, aby mohli poslat do Říma vyslance s žádostí o mír; obléhání města bylo Římany proto zrušeno a konsul odešel do zimovišť do Fókidy. Naupáktos bránil Menestratos z Épeiru.

Zdárně vedli válku i římští spojenci Achajové. Na jaře se nezdařil Lakedaimonským diplomatický pokus vystoupit ze spolku Achajů. Filopoimén přivedl zpět k moci proachájského exponenta Tímoláa (viz níže). T. Quinctius Flamininus naproti tomu podporoval ve Spartě příznivce „tyrannovlády“, tj. královlády, stranu tradicionalistickou, jejímž exponentem byl pravděpodobně Lakónikos (srov. rok 192).

Po bitvě v Thermopylách se v květnu na shromáždění Achajů v Aigiu připojila ke spolku Messénie (setrvala do roku 183, viz tam). Zároveň se k Achajům vrátily Págy a Megary, které přešly k Boiótům asi roku 233, srov. tam; třetí polis v Megaridě Aigostheny servaly ve Spolku Boiótů. Achajský stratégos Diofanés donutil ke vstupu Élejské vojensky, stejně jako předtím Méssénské, a stávali se členy spolku raději takto, než z donucení od Římanů. Konsul Acilius jednal na okraj achajského sněmování s vyslanci Épeirótů a dal jim devadesátidenní lhůtu, aby vyřídili svou záležitost s vlažným přátelstvím k Antiochovi v Římě. 

Zakynthos byl od roku 206 v moci Amýnandra Athamánského (srov. tam); daroval mu ho Filippos V. Amýnandrovým správcem ostrově byl Filippos z Megalopole, od roku 192, když se Filippos přidal k Seleukovci, Hieroklés z Akragantu. Hieroklés vydal Zakynthos po Thermopylách Diofanovi, ale na neodbytné naléhání Quinctiovo odhlasoval korinthský sněm Achajů předání ostrova Římanům. Ti ho pak používali jako námořní základnu. Tím skončila na Peloponnésu válka římsko-achajské koalice proti seleukovsko-aitólské.

Na podzim se stal pošesté stratégem spolku Achajů Filopoimén. Tágem Thessalů na tento rok byl poprvé Eunomos z Lárissy.

Na podzim pokračovaly nepokoje ve Spartě (viz výše). Do Lakóniky se vydali Achaj Diofanés, syn Diaiův, a T. Quinctius Flamininus. Poměry uklidnili vypovězením exponenta spolku Tímoláa (viz výše). t. Quinctius dosadil k moci tradicionalistickou stranu: Lakónikos se pravděpodobně opět stal králem ve Spartě (srov. rok 192 a 188).

Sparťané ale nechtěli přijmout zpět do vlasti politické exulanty a vyhnance. Nyní se poprvé hovoří o tzv. starých vyhnancích, totiž všech dřívějších „tyrannid“ po Kleomenovi III. (tj. po roce 219). Lakedaimonští poslali do Říma vyslance v této věci, ale senát je odkázal na rozhodnutí M’. Acilia Glabriona.

V námořní válce seleukovsko-římského konfliktu navazující na Antiochovy bojové operace po bleskovém vyklizení Hellady se v létě vypravil král s Hannibalem, svým nauarchem (sic!), z Efesu do Lýsimacheie. V Efesu zůstal Polyxenidás s úkolem vybudovat velkou královskou flotilu. Hannibal byl prý z králových poradců jediný, který varoval před římskou agresivitou a divil se, proč se ještě v Asii nevylodili. 

Římské loďstvo, kterému velel praetor C. Livius Salinator, připlulo na Korkýru plavbou z Neápole a od Lakínia v květnu až červnu, v době obléhání Hérákleie a Lamie. Obeplutím Peloponnésu, cestou zpustošil části Kefallénie a Zakynthu, tehdy ještě proaitólské, se dostala jeho flotila na Aigínu a do Peiraiea, kde se spojila s loďstvem krále Eumena II. Své lodi Liviovi předal A. Atilius, takže nyní disponoval 81 válečnou lodí a množství plavidel doprovodných. V době obléhání Naupáktu, tj. asi v srpnu až září, obsadil C. Livius Délos, kde flotilu, v níž bylo též šest lodí kartháginských a několik od jihoitalských hellénských spojenců, zdržely podzimní nepříznivé větry.

V této době se Antiochos vrátil z Thrákie do Efesu, přezimovat se ale vydal do Magnésie pod Sipylem. Polyxenidás, který králi doporučoval co nejrychleji válku na moři rozhodnout bitvou, odplul na Chios, který s loďstvem minuli C. Livius, když plul do Fókaie, kam z Elaie se svými 24 válečnými plavidly dorazil též Eumenés II. Odtud flotila římsko-pergamské koalice plula na jih podél východního břehu Chiu. 

V září byl v námořní bitvě u mysu Kórykos v Iónii Antiochův admirál Polyxenidás Římany pod C. Liviem a Eumenem poražen a s jádrem loďstva se musel před pronásledováním uchýlit do Efesu; ztratil u Kóryku deset lodí, třináct seleukovských plavidel bylo zajato, na římské straně byla zničena pouze jedna loď púnská. Po bitvě odpluli Attalovec a Rhodští pod nauarchem Pausistratem, jehož dvacet lodí dorazilo až po bitvě, domů, C. Livius na Chios a odtud do Fókaie a Kanai u Pergamu, kde římská flotila přezimovala. V Římě po zprávě o vítězství vyhlásili devítidenní děkovné slavnosti/supplicátió, řec. elínyes; tolik si události považovali. • Pausistratovy lodi byly vybaveny plamenometem, zařízením ze dvou trubek podél boku plivajících na nepřítele oheň. O účinnosti zbraně není nic známo. 

V důsledku nové situace odpadly od Seleukovců k Římanům iónské státy Kýmé, Klázomenai, Erythrai, Kolofón a Mílétos.

Zřejmě tohoto roku napadli Galatové Pontskou Hérákleiu. Město oblehli, ale obránci dokázali obležení prolomit a Galaty odrazit.

V Parthii zemřel král Arsakés III. Artabános I. (vládl od roku 211). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IV. Friapatios (panoval do roku 176). • Král Artabános I. byl posledním tributárním parthským králem (srov. rok 209).

Kartháginci zaplatili deset let po válce všechny válečné kontribuce uložené mírem z roku 201. Ztracené hispánské trhy se v těchto letech snažili nahradit novými vztahy se západním Pontem (Istros) apod.

Války Římanů s Boji a Ligury, s nimiž třetím rokem válčil Q. Minucius, neustávaly; do Říma ovšem hlásil, že jsou podrobeni. Oba národy byly opět poráženy. Ligurové se nočním přepadem pokoušeli o dobytí Minuciova ležení, místo neznáme, za úsvitu v bitvě před opevněním po dvou hodinách rozprášeni: padlo jich prý na čtyři tisíce, Římanů se spojenci jen tři sta.

Bojům za tažení Cn. Domitia Ahenobarby, cos. 192, roku předešlého nejprve utekl k Římanů "senát" i s rodinami, prý 1500 osob, a tohoto roku dva měsíce po ligurské poražce odebral konsul P. Cornelius Scipio Nasica Keltům rukojmí a polovinu území a triumfoval nad nimi, a to přes protesty protiscipionovského tribuna lidu P. Sempronia Blaesia. Ani zde neznáme místo rozhodujícího boje. Za to víme, že v triumfálním průvodu dla konsul nést 1471 zlatých řetězů, symbolu keltských velmožů, 247 liber zlata, stříbra raženého 234 tisíc victoriátů/dénáriů a stříbra v podobě nádob a nezpracovaného 2340 liber. 

Ze zabraného území se stala římská státní půda/ager publicus a lze předpokládat, že to byla úrodnější část bojského území. Cispadánští Bojové byli pravděpodobně válkami natolik zdeptáni, že se už významněji v římských dějinách neobjevují. Bojská země byla záhy Římany kolonisována: už roku 189, viz tam, byla založena Bononie, roku 188 Forum Livii/dn. Forlì a následujícího roku Regium Lepidi, řec. Rhégion Lepidion/dn. Reggio nell'Emilia.

V Římě byl na Palatinu po třináctileté stavbě zasvěcen chrám Velké Matky bohů/Magna Mater deum (srov. rok 204, kdy byl při dopravě baitýla zaslíben). Při stavbě základů Kybelina domu bylo pravděpodobně poprvé použito původní římské stavitelské inovace opus caementicium, betonu se sopečným popelem. V Circu maximu byl t. r. zasvěcen chrám Iuventutis/Mladosti zaslíbený roku 207 v púnské válce M. Liviem Salinatorem cos. Se stavbou bylo počato roku 204.  

V Číně se oženil císař Chuej/Hui (19) s Čang Jan/Zhang Yan, ale manželství zůstalo bezdětné. Císařovna-vdova Kao Chou alias Lü Č'/Lü Zhi snaše nařídila, aby adoptovala osm chlapců palácových žen a jejich matky aby zabila. Nelze vyloučit, že otcem dětí byl císař, neboť o osudu otců dětí není záznamu; viz dále rok 188. 

************************************************************

190.

Ol. 147, 3

122 SE

58 AE

(Démétrios I.)

a. u. c. 564

L. Cornelius Scipio Asiaticus a C. Laelius

************************************************************

Kolem roku 190 byl boiótarchem Káfísotímos.

V zimě na začátku roku v rámci příměří přišli do Říma aitólští vyjednávači vedení Dámotelem a podporovaní T. Quinctiem, který byl sedmi letech z Hellady zpět doma. K dohodě se senátem nedošlo a byli vykázáni z Města i Itálie: Aitólové nechtěli přijmout volbu mezi tisícitalentovou pokutou (= šest milionů drachem) a bezpodmínečnou poddaností Římu; Římané se rozhodli pokračovat ve válce se spolkem Aitólů, 43 dopadených Aitólů, mezi nimi Dámokritos s bratrem, byli tehdy zavřeni do kamenolomů. Několik dnů před Aciliovým triumfem Dámokritos unikl, ale dopaden kdesi na Tiberu, probodl se mečem.

Začal třetí rok římsko-seleukovské války. Naopak velmi přátelsky byli senátem vyslyšeni vyslanci Ptolemaia V. a jeho královny Kleopatry I., kteří opět nabízeli služby ptolemaiovské říše ve válce s Antiochem III. - otcem ostatně Kleopatry. 

Na jaře opustil M’. Acilius Glabrio zimní ležení v Elateji a konečně dobyl Lamii (srov. předešlý rok). Začal v létě obléhat Amfissu v Ozolské Lokridě. Město nesevřel valem, ale nasadil obléhací stroje. Svou práci nedokončil, neboť ho přišel vystřídat konsul L. Cornelius Scipio. Aitólské pobřeží od jara pustošili Achajové, Aitólové sněmující v Hypatě se stále nedokázali rozhodnout, srov. zde výše. 

Čtyři dny po zatmění slunce, ke kterému došlo 14. března (11. července podle tehdejšího kalendáře, v době konání Apollinských her 6. - 13. července, srov. rok 212), vyrazil z Brundisia na válčiště s novými jednotkami konsul t. r. L. Cornelius Scipio, později zvaný Asiaticus. Jeho slavnější bratr Publius zvaný Africanus mu byl na tažení poradcem. Vylodili se v Apollónii a přes Épeiros a Thessalii dorazili k Amfisse, kde od M’. Acilia převzali velení a jeho legie, M´. Acilius opustil provincii. Před Amfissou zprostředkovali Athéňané zastoupení stratégem Echedémem nová jednání válčících stran: Aitólové ovšem stále nechtěli přijmout podmínku senátu o tisícitalentové pokutě, domáhlai se jejího snížení, nicméně se Scipiony dohodli další šestiměsíční příměří (asi na období srpen 190 až leden 189). Římané zanechali obléhání, jímž se nechtěli zdržovat vzhledem k nastávající invasi do Asie, Scipionové převzali armádu a Acilius se svými tribuny odešel do Říma.  

Na to prošli Římané pod Scipiony v osobním doprovodu krále Filippa V. Thessalií do Makedonie, král zařídil třinácti tisícům pěších a pěti stům jezdcům, které s sebou Scipionové vedli, kompletní logistické služby. V září, v době námořní bitvy u Myonnésu (viz níže) prošli Thrákií a vstoupili do nedávno Seleukovci vyklizené Lýsimacheie (srov. níže). Zahájili přepravu přes Helléspontos: obsadili Abýdos a zpět dobyli Fókaiu (Aemiliovo zimoviště; Fókaia byla Římany nejdříve prohlášena autonomním státem, roku 188 ale připadla Attalovcům).

Během římské přepravy z Evropy do Asie v říjnu přišel za Scipiony do Lýsimacheie s mírovými návrhy Antiochův vyslanec Hérákleidés z Býzantia (viz níže).

Král Antiochos III. Veliký po celou zimu, kterou strávil ve Frygii, zbrojil. Polyxenidás opravoval loďstvo v Efesu, Hannibal kompletoval jiné loďstvo v Kilikii a Syrii. Král dával dohromady pozemní vojsko v Apameji ve Frygii a jeho syn Seleukos v Aiolidě. 

V době jarní rovnodennosti kolem 21. března vypluli na moře Rhodští pod nauarchem Pausistratem a 36 loďmi směrem na Efesos, pak ale zůstali stát u Panormu na Samu. Od roku 197 na ostrově kontrolovali Rhodští námořní základnu dříve ptolemaiovskou. V téže době vypluli na moře i Římané pod C. Liviem Salinatorem a loďstvo krále Eumena II., který se k Římanům dostavil do Kanai. Společně vyplenili seleukovský kraj kolem Thyateir a pak vypluli do Helléspontu, obětovali v Íliu a v úžinách se jim bez boje vzdal Séstos a oblehli však Abýdos (srov. výše).

Seleukovský nauarchos Polyxenidás, který byl emigrant rodem z Rhodu, strojil na svého krajana Pausistrata lest, že mu předá královo loďstvo, aby ho vylákal před Efesos (dal mu to dokonce písemně s vlastní pečetí). Vyslal Níkandra, jednoho z pirátských vůdců ve službách Antiocha Velkého, aby Rhoďany před Samem neočekávaně přepadl. Jejich lodi Níkandros z velké části zničil a rhodský nauarchos Pausistratos padl. Uniklo jen pět rhodských lodí se dvěma z Kóu, rhodské díky své plamenometné výzbroje. 

Ve stejné době obsadil korunní princ Seleukos římské zimoviště Fókaiu, kde po odchodu Římanů propukla revoluce, neboť město bylo zcela hospodářsky pobytem flotily vyčerpáno. Brány Seleukovci otevřela také Kýma (srov. předešlý rok). C. Livius a Eumenés II., kteří již vyjednávali s obleženými Abýdskými, které chránila seleukovská posádka pod velením Filóty, o vydání města, se po rhodské porážce stáhli z Helléspontu na jih na Samos, a to cestou přes Mytilénu minuli Fókaiu, která již byla obsazena Seleukovci (viz výše; autonomní ostrov Samos byl pod rhodským vlivem od roku 197 do roku 167)

Na Samu zakotvil i nový rhodský nauarchos Eudámos. Když se spojenci pokoušeli o přepad Efesu po souši, zahnal je seleukovský velitel města Androníkos z Makedonie; v přístavu kotvila Polyxenidova flotila. Na Samu v květnu předal C. Livius Salinator velení novému římskému námořnímu veliteli, praetorovi L. Aemiliovi Regillovi, který na Samos připlul přes Athény spolu s Epikratem Rhodským, nauarchem Eumenovým (?). Na Samu pak proběhla římsko-attalovsko-rhodská konference o dalším vedení námořní války proti Seleukovcům; za Rhodské jednali nauarchové Eudámos a Tímásikratés. Spojenectví s Římem ostrované dodržovali do roku 133, viz tam.  

Spojenci vyslali ke Kefallénii několik lodí proti Sparťanovi Hybristovi, který s místními přepadával lodi se zásobami z Itálie pro Římany a spojence. Jak skončil, nevíme. 

C. Livius se vypravil přes Mílétos, Halikarnássos, Knidos, Kós a Rhodos do Lykie, kde vedl po boku Rhodských neúspěšné boje proti Seleukovcům. Pokus o obsazení Patar v Lykii spojencům pro pohotovost posádky a obyvatel nevyšel, za bojů po vylodění padl L. Apustius, praetor roku 199. Proto se dalších plánů Říman vzdal a podél asijského pobřeží plul do Evropy. Kdesi na thessalském břehu se setkal se Scipiony, kteří v této době (viz výše) tudy směřovali do Thrákie. Pak už plul přímo do Itálie.

V této době, asi v září, byl nový velitel římské flotily, praetor L. Aemilius, neúspěšný u Efesu. Spolu s Eumenem a Rhodskými se připojil k bojům v Lykii, upustili na přímluvy spojenců od obléhání Iasu a podruhé Římané neuspěli pod Patarami, když je spojenci žádali, aby se o město nepokoušel. Pak se Římané s koncem léta vrátili na Samos.

Seleukos, jemuž přišel na pomoc jeho královský otec, oblehl Pergamon hájený Eumenovým bratrem Attalem (II.); Eumenés byl v té době na moři s loďstvem mezi Lykií a Samem. V Elaji se pak sešli všichni protiseleukovští spojenci s římskou flotilou ze Samu, včetně tisícihlavého oddílu Achajů, jemuž velel Diofanés; Achajové se tak poprvé a naposledy po roce 1184, kdy byla dobyta Troiá, ve zbroji objevili v AsiiAchajové se v noci dostali do Pergama a proti obléhatelům podnikali výpady. 

Zde, ještě před bitvou u Myonnésu, předložil Antiochos Římanům a jejich spojencům mírové nabídky, které byly odmítnuty (svoboda iónským městům, polovina válečných náhrad). Král Eumenés byl zásadně proti míru. Seleukovci po příchodu posil Attalovcům upustili od dalšího obléhání Pergama.

Po této události, stále ještě před bitvou u Myonnésu, vybojovali Rhodští pod Eudámem, Pamfilidou a Charikleitem vítěznou námořní bitvu s druhou seleukovskou flotilou připlouvající od Syrie, které velel Hannibal, v prostoru měst Sidé a Aspendos (37 lodí královských proti 36 rhodským; ztráty neznáme). Hannibal "vyhořel" a setrval v Sidé, Eudámos se vypravil před Patary, které s Římany oblehl.

Antiochos poté opustil Sardy a vrátil se do Efesu. Jeho diplomatická jednání s králem Prúsiou I. o spojenectví byla neúspěšná; Bíthýnec dostal dopisy i od Římanů a cestou domů ho přijel navštívit C. Livius, resp. jeho vyslanci. Dal zjevně na ujištění, že Římané se nepřepraví do Asie, aby tu sesazovali dynasty. 

V září pak došlo k rozhodující bitvě této války na moři. Polyxenidás opustil Efesos, Antiochos oblehl kolofónské Notion a Římané se pokoušeli zmocnit Téu, které dodávalo proviant královské armádě, když narazili na pirátské loďstvo vracející se s lupem, ale k boji nedošlo, neboť bandité se svými rychlejšími plavidly unikli do Myonnésu. Proti Římanům vyplul od Kolofónu Polyxenidás. V bitvě u Myonnésu a Kóryka porazili zničujícím způsobem Římané pod L. Aemiliem Regillem a Rhodští pod Eudámem o osmdesáti lodích (z toho 22 rhodských) seleukovské loďstvo pod Polyxenidou. Seleukovci ztratili polovinu ze svých 89 lodí, římské byli pouze poškozeny. Polyxenidás uprchl se zbytkem lodí do Efesu. 

Na to dal Antiochos vyklidit Lýsimacheiu a Abýdos (viz výše), ukončil obléhání Kolofónu a odešel do Sard. Římané oblehli Fókaiu, která se jim brzy vzdala s tím, že lidé i majetky budou ušetřeni. Z trestu učinil pak Aemilius z města zimoviště pro svou flotilu, moment, který nedávno vedl k protiřímské revoluci, viz zde výše.

V říjnu se římská armáda přeplavila z Evropy do Asie, poprvé v historii, aniž by jí v tom kdo bránil. Přeplavba byla plně v režii Eumenově. Antiochova zarážející indolence změnila chod dějin. V další mírové nabídce, kterou seleukovský král učinil Římanům, tentokrát Scipionům, prostřednictvím svého vyjednávače Hérákleida z Býzantia, chtěl odstoupit vše v Evropě, „dát svobodu iónským městům“ a zaplatit polovinu všech válečných výdajů. Proti těmto návrhům se postavil král Eumenés II., který chtěl po Antiochovi Velikém vyklizení celé Anatolie až po pohoří Tauros, tedy celé tzv. Cistaurie. Antiochovy nabídky byly už mimo čas a připomínaly diplomacii Dáreia III. po bitvě u Issu (Africanus to měl říci jasně: "kdybys to navrhoval před naším vyloděním, okamžitě bychom to vzali").  

Antiochovy návrhy byly odmítnuty a Scipionové pokračovali přes Ílion, kde obětovali Palladě. Nadšeně byli údajně vítáni jako ílijští potomci a sami prý z toho měli radost, jak tvrdil Livius/Illiensibus... ab se oriundos Romanos praeferentibus et Romanis laetis origine sua." Dorazili k pramenům Kaíku. Cestou onemocněl P. Cornelius Scipio Africanus Maior a léčil se v Elaji v ležení Eumenově, kam byl k moři dopraven; před Íliem se armáda na několik dnů zastavila, neboť P. Cornelius Scipio jako jeden ze saliů držel Martovu slavnost s průvody štítů/ancilia. Antiochos měl ležení u Thyateir a když se o nemoci Africanově dozvěděl, vrátil mu bez jakýchkoli podmínek syna, kterého se, neznámo za jakých okolností a kdy, královští zmocnili.

V listopadu nebo ještě později po několikadenních manévrech byla u Magnésie pod Sipylem vybojována rozhodná bitva římsko-seleukovské války na souši. Římané a jejich spojenci pod konsulem L. Corneliem Scipionem porazili již podruhé makedonskou falangu (srov. rok 197), které velel král Antiochos III. Veliký, jehož jediným spojencem v bitvě byl Ariaráthés IV., král Kappadoků. Spoluveliteli krále byl jeho korunní princ Seleukos a synovec Antopatros, středu velel satrapa Lýdie Zeuxis a stratégos Minnión.

Před bitvou dlouho prý pršelo a přes své rituální zaneprázdnění doporučil bratrovi-konsulovi P. Scipio okamžitě zaútočit a využít toho, že seleukovské armádě se silnými lukostřelci navlhly tětivy. V bitvě u Magnésie použili Hellénové naposledy válečných slonů ve velkém; zároveň to je jeden z posledních dokladů jejich bojového použití Hellény vůbec (poslední roku 163 v Iúdaji a viz rok 144). Seleukovci měli šedesát tisíc pěchoty a dvanáct tisíc jízdy, k tomu 54 indické slony, jimž velel elefantarchos Filippos (Římané měli v Asii jen šestnáct afrických). V seleukovském vojsku se také Římané poprvé setkali s velbloudí arabskou jízdou, taktéž poprvé s Araby. Padlých byla na Antiochově straně na padesát tisíc pěších, tři tisíce jízdních a 1400 jezdců a patnáct slonů bylo jato. Na římské straně padlo na tři sta pěších, 24 jízdních vojáků, od Eumena 25 mužů. L. Cornelius Scipio se po bitvě chlubil přízviskem Asiaticus (jako filhellén užíval též Asiagenus n. Asiágenés, což bylo římskými tradicionalisty káráno jako nelatinské). O jeho osudu viz rok 187.

U Magnésie roku 281 moc Seleukovců v Anatolii počala, nyní zde po devadesáti letech rovněž skončila.

Po bitvě uprchl Antiochos do Sard a ještě v noci přes Apameiu ve Frygii u Kelain se synem Seleukem pokračoval do Syrie. Stačil jmenovat velitelem sardské pevnosti Xenóna a novým satrapou Lýdie Tímóna, oba vlastně jen na několik dnů. Všechna území před Taurem byla rychle vyklizena. Králův nauarchos Polyxenidás dorazil do Syrie také po souši přes Anatolii, když loďstvo opustil v Patarách. Seleukovci vyklidili Anatolii s hysterickou rychlostí, jakoby prchali před některou z oblud vylezlých na světlo světa z Tartaru.

Jako vyjednávače s Římany a Eumenem II. poslal Antiochos do Sard svého synovce Antipatra s Músaiem a Zeuxidem, kteří přijali předběžné podmínky vítězů: vyklidit celou Malou Asii, vyplatit patnáct tisíc eubojských talentů ve stříbru, Eumenovi čtyři sta a vydat Hannibala, Thoanta Aitólského a další protiřímské exponenty Hellady (viz o nich roku 189).

Efesos s Trally a Magnésií se nyní stal zimovištěm Římanů a sem se také dostavil nejmladší syn krále Antiocha Velikého, Antiochos (IV.), který byl určen za rukojmí dohodnutých mírových podmínek. Do Říma bylo vypraveno seleukovské poselství, viz rok následující.  

V Lakedaimonu stále trvalo politické napětí (srov. předešlý rok). Rozpory mezi Sparťany se přiostřily, protože Římané a Achajové propustili do Sparty rukojmí míru roku 192, tzn. příznivce tradiční královlády, v propagandistickém slovníku zachovaných jednostranných pramenů „tyrannidy“. Po jejich návratu bylo ve Spartě popraveno - řečí pramenů „zavražděno“ - třicet Filopoimenových příznivců. Mezi propuštěnými nebyl Armenos, Nábidův syn, který později v internaci onemocněl a zemřel (podle jiné verse zemřel na svobodě, ale zda se vrátil do vlasti, známo není).

Na podzim se stal stratégem spolku Achajů Archón z Aigyry (první úřad Archontův - pro jeho trvání jsou též možné roky 187/186 nebo 184/183; nebo byl nyní Filopoimén stratégem dvakrát za sebou?, srov. rok 189).

Stratégem spolku Aitólů se stal protiřímský Níkandros. Tágem Thessalů na tento rok byl podruhé Aiakidés (srov. rok 193).

To vše ještě před bitvou u Magnésie.

V zimě vypukly v Athamánii boje místních proti Makedoncům (viz následující rok).

Eumenés II. na oslavu vítězství nad Seleukovcem mimo jiné založil u starých slovutných thermálních lázní s jedinečnou přírodní scenérií v jižní Frygii město Hierápolis a v něm roční slavnosti bohyně Létó ztotožněné s kultem Velké Matky, létóia. • Přírodní úkaz se dnes turecky jmenuje Pamukkale. 

V království Pontos zemřel po dlouhé a úspěšné vládě Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos (vládl od roku 249; o možnosti, že pod Mithridátem IV. se skrývají dva králové téhož jména, viz roky 302 a 249). Nástupcem se stal syn Farnakés I. (vládl do roku 169). Rozšířil otcovské dědictví, získal Sinópu, Trapezús a Kerasús, který přestavěl na Farnakeiu, měl spojenecké smlouvy s hellénskými městy v Černomoří a z Pontu udělal anatolskou mocnost, která po oslabení Seleukovců nalezla nyní spojence v Římanech, ale seleukovské dynastické vazby neopustila. Království bylo bohaté na rudy, agrární produkty a ryby, hluboké lesy, ovocné stromy, olivový olej exportovalo v domácí keramice. Královské sídlo přemístil Farnakés do Sinópy, viz rok 183, z vnitrozemní Amaseie. Nad městem tam leželi v (zachovaných) skalních hrobech pochováni první čtyři králové, v oblasti obklopené úrodným krajem zvaným Tisíc vesnic/Chíliokomos, kultovního střediska království a dynastie, jejímž ústředním ochráncem byl Zeus Stratios, hellénisovaná podoba íránského Ahúry Mazdy. Novými residenčními městy se vedle Sinópy stal též Amísos. 

V Bosporské říši zemřel král Pairisadés III., manžel a spoluvládce královny Kamasaryé Filoteknos od roku 215. Za nového spoluvládce si přibrala svého syna jménem Pairisadés IV. Filométór (vládl do doby někdy po roku 160). Královna Kamasaryé vládla do doby někdy po roku 175. Její druhý manžel Argotás, syn Ísanthův, nezastával ve státě žádný úřad. V Neápoli Skythské, dn. Simferopoli, stálo jeho héróon; zda to byl Hellén n. Skyth určit nelze. 

V Baktrii byl zavražděn král Euthydémos II. (vládl od asi roku 200). Moc převzal Antimachos I. Theos (snad do roku asi 180, popř. až do roku c. 160), zřejmě údělný vládce n. satrapa svého otce (?) a svého strýce Démétria I. (?) v Margiáně. Byl prvním z Hellénů, který razil čtverhranné indické měďáky. • Příbuzenské vztahy zde uvedené jsou silně hypothetické a pravděpodobné snad jen tehdy, předpokládáme-li identitu Démétria I. s Démétriem II., srov. k tomu rok 200. Antimachos mohl být vojákem ve službách svého krále. 

Podle pergamenového fragmentu daňové stvrzenky z Asangóren, neznámé lokality, nalezené ve nádobě v Aj Chanumu měl Antimachos Theos spoluvládce jménem Eumenés a Antimachos (II.?), popř. Apollodota (I.? jiný Ant. než Ant. II. a jiný Apoll. než Apollod. I.?, vše synové?). Eumenés Bakterský není dosud znám z mincí, o dataci dokumentu do "čtvrtého roku" nevíme, zda Antimachovy éry nebo společné vlády. Podle Eumenova a Apollodotova (?) jména se soudívá, že Antimachos I. pocházel od kohosi s vazbou na Attalovce a že byl případně vnukem jistého Apollodota (z Kóu?) zmiňovaného v době Antiocha I. Thea nápisně z Gorgánu. Ryze hypothetická je rovněž úvaha, že Antimachos II. Níkéforos byl ženat s jistou Stratoníkou, dcerou to Attalovce Eumena II. a Stratoníky IV. Kappadocké. 

Jiný málo čitelný pergamen ze stejného naleziště je fragmentem smlouvy o nájmu čtyřiceti skythských žoldnéřů do služby; k čemu se vztahuje summa jednoho sta drachem, není zcela jasné, není známa doba trvání služby. Datován je dokument třicátým rokem Antimacha (I.?), a to ve městě Amfipoli, neznámé dosud indobakterské lokalitě. 

Jednotná říše helléno-bakterská se rozpadla ve dva státní útvary. V bývalém jádru říše vládla dynastie Euthydémovců, v západní a jižní části dynastie Antimachovců: Euthydémovci vládli asi do roku 85, Antimachovci do roku asi 70. O rozdělení území Euthydémovců viz rok 185. • Všechny údaje z helléno-baktrijské říše jsou co do výkladu velmi nejednoznačné a postavené víceméně na numismatickém materiálu. Je rovněž nejednoznačné hovořit o dynastiích, tedy rodových uskupeních, když to mohly být pouhé mocenské skupiny spojené určitou doménou: nikde není řečeno, že moc přecházela z otce na syna. 

Kolem tohoto roku vykrystalisovaly v Jerúsalému vnitřní rozpory Židů mezi filhellény čili hellénisty a národně konservativními tzv. chasídaji (aram. chasajjá, hebr. chasídím, řec./aram. essaioi čili essejci, tj. zbožní). Rozpor byl více kulturní než náboženský. Zakladatelem sekty měl být jistý „Učitel spravedlnosti“, jedna z mystických představ o příchodu Mesiáše. • Podle tradice začalo hnutí chasídajů existovat roku 197, tedy 390 let po dobytí Jerúsaléma, roku 177 měla být založena společnost essejců a roku 137 mělo dojít k rozštěpení této společnosti (srov. rok 104 a 36).

V Itálii Římané znovu osídlili kolonie Placentii a Cremonu (srov. rok 200 a 198). M´. Acilius Glabrio ještě před přechodem Scipionů přes Helléspont slavil triumf nad Aitóly a Antiochem, sice bez doprovodu svých vojáků, kteří zůstali se Scipiony ve válce s králem, zato s podívanou na velké množství raženého (113 tisíc attických čtyřdrachem a 249 tisíc maloasijských cistophorů) i tři tisíce liber neraženého stříbra. Stal se prvním z Římanů, který si dal pozlatit vlastní sochu. Než odešel do války, dokončil P. Cornelius Scipio Africanus na Capitóliu oblouk/fornix se sedmi zlacenými sochami a dvěma koňmi a před obloukem dvě mramorové ozdobné nádrže. 

V Hispániích bojovali Římané s Keltibéry tohoto roku/před bitvou u Myonnésu velmi neúspěšně: praetor L. Aemilius Paullus, syn konsula od Cann a budoucí vítěz od Pydny, byl poražen Lúsítánci na území Bastetátů, v bitvě padlo na šest tisíc Římanů a jen s obtížemi se podařilo zbytku vrátit na západ do pacifikovaných krajů. 

Kolem roku 190 zemřel Aristón z Kea, scholarchos peripatu od roku 225. Pátým scholarchem peripatu se stal Kritoláos z Fasélidy (srov. rok 155 o jeho cestě do Říma). O jeho možném autorství historických a grammatických spisů viz v indexu, s. v.

Kolem roku 190 se narodil C. Laelius Sapiens, cos. roku 140, přítel Scipiona Aemiliana, řečník a přítel stoické filosofie. Kolem něho se vytvořila skupina římských aristokratů-filhellénů.