119-115
119.
Ol. 165, 2
193 SE
129 AE
(Hipparchos II.)
a. u. c. 635
L. Caecilius Metellus Delmaticus a L. Aurelius Cotta
************************************************************
Římanům nastala další válka s illyrskými Delmaty a Iápody/Iápydy: druhá válka s Delmaty sídlícími v Siscii/Segestě byla úspěšně zakončena až roku 117, kdy nad nimi, snad v listopadu (?), triumfoval Caecilius Metellus, aniž by prý s Illyry povstalo nějaké nepřátelství a konsul v míru přezimoval v Salóně/Salonách (srov. první válku a roky 158 n. 156 až 155, 136, 78 a 44).
Konsula nikdo neprovokoval, ale chtěl triumf a senát mu ho opravdu přiřkl, ačkoli nic z toho, co se kladlo za podmínky jeho uznání, splněno nebylo. Delmatské války se měl účastnit též Metellův kolega Cotta, ale jak, známo není. Iápydové a Delmatové brzy na to revoltovali znovu, ale zpráv o tom také není; viz až rok 78.
Metellus dal v Římě na své náklady renovovat chrám Castorův a Pollukův a asi roku 114 se stal nejvyšším z pontifiků.
V Římě bylo podle Thoriova zákona (lex Thoria agraria podle tribuna lidu Sp. Thoria) zakázáno další přidělování půdy z veřejných pozemků, ager publicus, tříčlenná senátní komise z roku 123 zrušena. Přidělené pozemky byly za malý poplatek uznány za soukromé vlastnictví (viz rok 111). Chudí majitelé prodávali své majetky a hnutí Grakchů za zvýšení populační síly římského lidu a tudíž také armády přišlo vniveč: na revolučním desetiletí vydělali ti, kteří byli silní i před nepokoji, tj. latifundisté, srov. rok 145 a 133. Římanů schopných odvodu bylo méně a celý neúspěšný reformní proces byl ukončen následujícího roku.
C. Marius (asi 37) během svého tribunátu lidu prosadil zákon omezující ovlivňování voleb: přístupový prostor k hlasovacím urnám dal zúžit, takže nikdo nemohl nahlížet na vhazování hlasovacích tabulek, lex Maria de suffragiis, lex tabellaria. Roku 107 prosadil hlasování destičkami a nikoli zdvižením ruky C. Coelius Caldus (n. C. Caelius Caldus), cos. 94, též u projednávání hrdelních pří; viz více o dalších volebních hlasovacích zákonech/leges tabellariae u roku 139.
Maria dosud podporoval aristokrat Q. Caecilius Metellus, později zvaný Numidicus, který držel ochrannou ruku již nad jeho rodiči pocházejícími z Arpina; klienty však byli Mariové klanu Herenniů. Tímto reformním krokem se Marius jasně přidal na stranu populárů. Když totiž oba konsulové dělali proti volebnímu zákonu obstrukce a Cotta u senátu dosáhl, aby ho vetoval, a když Metellus, pozdější Delmaticus, kolegu podpořil, poručil Marius ze své moci úřední Metella zatknout. Metella se žádný z tribunů nezastal a senát ustoupil.
Viz k rozkolu s optimáty také rok 108. Když se pak hlasovalo o návrhu na rozšíření počtu těch, kteří mají nárok na zvýhodněné obilí (?), byl proti a odpor optimátů poněkud zneutralisoval.
V Číně spustil císař Wu další protihunskou ofensivu (válka vedena od roku 133, viz). Vypravil na sever dvě armády po padesáti tisících jezdců a sto tisíci pěšáků. Číňané zaskočili Huny, když překročili s tak velkými počty mužů poušť Gobi a na jejím severním okraji u Mo-peje/Mobei v údolí řeky Orchon je zničujícím způsobem porazili: chanská armáda zvládla zásobování v bezvodé a suché pustině, překonala únavu a dokázala využít písečné bouře. To přitom proti nim stálo osmdesát tisíc hunských jezdců vedených čchanjüem I-č'-siem/Yizhixie, Ičise (Mo-tunův vnuk, od roku 126 nástupcem Ťün-čchena, viz rok 133, 128 a viz pod Hunové v indexu).
Druhá z chanských armád dorazila až k Bajkalu a Číňané vyplenili, vypálili a vyvraždili, co mohli. Hunové vyklidili pastviny na jih od Gobi a prospělo jim příměří uzavřené s Chany na sedm let; obě strany utrpěly nesmírné ztráty, Číňané prý přišli o sto tisíc koní.
Roku 112 se znovu Hunové ozvali a podnikli nájezd na oblasti ve Vnitřním Mongolsku, srov. rok 128 a 112. V akordu s nimi se vzbouřili v dnešní provincii Kan-su Čchiangové. Válka s Huny byla vedena po celou vládu Wuovu. Roku 99 se ambiciosní generál Li Ling pustil s pěti tisíci muži přes západní hranici proti Hunům směrem k Altaji. Byl však obklíčen třiceti tisíci nomády a z expedice se domů vrátilo čtyři sta chanských vojáků. Li Ling zběhl k Hunům a po jejich boku válčil pak proti Chanům, kteří však jeho vojsko kdesi pod Altajem roku 90 po několikadenní bitvě rozprášili, než zemřel na nemoc roku 74 (srov. k tomu také rok 90).
Téhož roku na severu Číny zničil ve válce s Huny armádu o padesáti tisích mužích Li Lingův sok, císařův "švagr" Li Kuang-li/Li Guangli, bratr Wuovy manželky (nikoli císařovny) Li. Padl do zajetí a rozhodl se kolaborovat. Hunský chán/čchan-jü Chuluku/Hulugu (vládl 96-85) mu dal dceru za ženu, ale napřesrok byl popraven po sporech s jiným podobným chanským typem u hunského dvora; srov. rok 105.
Při vyjednávání příměří se pokusil jeden z mužů doprovodu Su Wua, chanského vyslance u hunského dvora, ve spojení s hunskými šlechtici o atentát na čchanjüa Čchie-ti-choua/Qiedihou (vládl Hunům v letech 101-96, srov. rok 105). Su Wu pak s doprovodem strávil v zajetí v nejvyšší nouzi dvě desítky let, z velké části jako pastevec u Bajkalu; celou dobu odmítal nabídku na spolupráci, k níž ho mimo jiné přemlouval zrádce Li Ling. Teprve chán Chu-jan-ti/Huyandi (85-68) ho se zbylými devíti muži pustil domů.
Hunové již nikdy nebyli tak silní jako před válkou s chanským císařem Wu, vztahy mezi hunskými klany polarisovaly a Chanové tak přispěli k putování Hunů na Západ, viz dále rok 74, 53 a 36. Ani pro Číňany nebylo vítězství zadarmo: během bojů do t. r. přišli o mnoho desítek tisíc koní ztracených v bitvách, únavou a chorobami (například z otrávené vody, do níž ustupující Hunové házeli mršiny dobytka).
Nezměrné byly lidské ztráty a císař Wu musel zvyšovat daně a odvody a aby své války a vojáky mohl zaplatit, povolil prodej půdy. Vedl totiž války též na jižní hranici a na západě, viz rok 112.
************************************************************
118.
Ol. 165, 3
184 SE
130 AE
(Lénaios)
a. u. c. 636
M. Porcius Cato a Q. Marcius Rex
************************************************************
V Pontu musel čtrnáctiletý spoluvládce Mithridátés VI. Eupatór po palácovém převratu uprchnout ze sídelního města království Sinópy do lesnatého pohoří Paryadrés na východu pontské říše, kde setrval téměř sedm let v úkrytech, které denně střídal. Vychovatelé se ho předtím pokoušeli zabít jízdou na nezkroceném koni, ale na svůj věk byl urostlý chlapec dobrým jezdcem. Chtěli ho též otrávit, proto se již v mládí cvičil v odolnosti proti jedům a vyráběl účinné antijedy, viz rok 121.
Eupatór se v přírodě seznámil se svými různorodými poddanými, jejichž předci patřili ke starým anatolským obyvatelům, Muškům, Kaškům, Chetitům atd. a naučil se jejich jazykům: prý jich nakonec znal dvacet dva (vyšší údaj 25 nebo dokonce padesát). Z této doby také zřejmě pochází královský mýthos, že Mithridáta ve spánku střežili býk, kůň a jelen a když se někdo přiblížil, budili ho svými zvuky.
Nominálně nyní pravděpodobně vládl Eupatorův mladší bratr Mithridátés VII. Chréstos, ve skutečnosti jejich matka-regentka Láodiké II. Pontská, zřejmě spolu s dnes již neznámým milencem a vrahem jejího manžela, o němž se dále z historie nic nedovídáme (viz rok 121 a 112). Důvody puče a proč Láodiké nenáviděla svého staršího syna, neznáme. • Na exilu Eupatorově je zajímavé to, že již roku 116 byli oba mladí králové poctěni na Délu sochami místními za to, že obdarovali gymnasion. Na ostrově se ostatně presentovali všichni monarchové té doby, včetně parthských.
V Antiocheji se někdy kolem t. r. narodil literát A. Licinius Archiás (zemřel roku 62 nebo po něm, viz tam), autor epigramů, chráněnec n. propuštěnec L. Licinia Luculla. Do římského světa, možná dokonce zajetí, se dostal jako nezletilý pocházející z "dobré rodiny" za válek Římanů proti Mithridátovi Eupatorovi, nic bližšího jeho původu a dílu známo není, snad byl autorem oslavného epu o Lucullových činech (srov. války kappadocké, války s králem Mithridátem).
V Egyptě vyhlásil ke dni 9. farmúthi svého 52. vládního roku (tj. 18. n. 28. dubna) král Euergetés II. s oběma Kleopatrami "sestrou" a "manželkou" všeobecnou amnéstii. Pardonoval podle papyrového opisu pořízeného v Kerkeosíriu všechny, kteří se do data vydání ediktu dopustili v říši omylů, chyb, nepravostí, obvinění z různých důvodů kromě těch, kteří se dopustili úkladných vražd a svatokrádeží/afiásei tús hypo té[n basiléán p]antás agnoématón, hamartém[at]ón [enklématón katagnósmatón] aitión pásón tón heós 9. far[múthi tú] 52. (etús) plén t[ón fon]ús hekúsiois kai ierosýlais enechom[enón ...].
Rozsáhlý výnos omilostnil všechny, kteří se z různých důvodů skrývali a zakazoval jejich majetky prodávat. Bez trestu výnos nechával všechny, kteří se zmocnili nějakým způsobem královské půdy, pardonoval neodvádění dávek a poplatků a zakazoval zneužívání královského majetku soukromníky.
Zároveň dal král slavit filanthrópa při příležitosti usmíření nového sporu se svou sestrou Kleopatrou II., o jehož příčinách však nejsme zpraveni, srov. roky 133sqq. a 124. Spíše však se tím uzavírala sourozenecká válka let 133 - 124. • Královská filanthrópa byla nejen amnéstií pro různé druhy zločinů s výjimkou vraždy a svatokrádeže, ale i dekrety, řídící vztah úředníků a vojáků vůči poddaným, určovala práva námezdných dělníků vůči královským úředníkům atd. Pardonovala uprchlíky z půdy, většinou v souvislosti s nějakou revoltou/anachórésis, viz o jevu též roku 186.
Euergetés II. nyní vládl v zemi s oběma Kleopatrami a v amnéstii je Kleopatrá II. Sestra jmenována před svou dcerou-strýcovou manželkou Kleopatrou III. Usmíření předpokládalo potvrzení stavu po roce 124, tzn. pokračování vlády Theoi Euergetai III., druhá vláda (srov. roky 130 a 124).
Z t. r. pochází poničený hieroglyfický nápis na stéle z Hérákleia/Thónidy s potvrzením královských darů půdy chrámům od Amásia po Euergeta II. Původně šestimetrová stéla byla nalezena v moři.
V Numidii zemřel král Micipsa (vládl od roku 149). Vládu nad říší Numidů si měli rozdělit jeho synové Hiempsala a Adherbala a adoptivní syn Iugurtha (srov. rok 120). O způsobu dělení měli jednat, nejmladší z triumvirátu Hiempsal (I.) ale neuznával Iugurthu (c. 40) jako urozeného a hodného dědictví. Měli si rozdělit poklady a království a v návrhu bylo anulovat Micipsova rozhodnutí z posledních pěti let, kdy už byl mentálně nemocen (tj. od roku 123, to by ale zrušilo platnost Iugurthovy adopce roku 120).
Iugurtha se tehdy vydal na cestu za svým království. Jeho přítel v městečku Thirmida, u něhož Hiempsal přebýval, snad již následujícího roku, vpustil v noci do domu Iugurthovy vojáky a ti Hiempsala ukrývajícího se v pokojíku služky zavraždili; hlavu donesli Iugurthovi. Adherbal sice měl za sebou většinu numidské šlechty, ale Iugurtha byl lépe vyzbrojen.
Adherbal poslal do Říma se stížností a zároveň se chystal na válku. Už po první porážce Adherbal prchl do provincie a odtud do Říma. Koncem t. r. nebo již roku následujícího poslal Iugurtha do Říma též své lidi. Jeho vyjednavači využívali starých známostí svého pána mezi římskou nobilitou od Numantie a zdařile korumpovali další nejváženější představitele senátu. Viz dále rok následující.
Kimbrové dorazili do Illyrie, kde narazili na odpor kelto-thráko-illyrských Skordisků. Skordiskové byli Germány dvakrát zahnáni do provincie Makedonie a v bojích s nimi u Argu v Orestidě padl propraetor Sex. Pompeius, asi děd triumvirův (viz předešlý rok a srov. rok 114). Podle stély s usnesením polítarchů a rady makedonské Léty z 20. panéma 29. roku (provincie)/červenec t. r. převzal velení nad poraženými Římany jeho quaestor M. Annius, konsolidoval římský odpor proti Galatům/Galatón ethnos, jak Helléni barbary tehdy zjednodušeně označovali, a porazil je v bitvě i s jejich spojencem, dynastou Maidů jménem Tipas.
Annius ukořistil hodně barbarských koní a zbraní a osvobodil z ohrožení posádky v celém kraji. Za to mu v Létě odhlasovali vavřínový věnec a každoroční dostihy v měsíci daisiu/květen-červen. O rok starší je pocta sochou pro Sex. Pompeia v Athénách, z níž se zachoval podstavec s textem: ho démos Sexkton (sic) Pompéion aretés heneka. V Makedonii a Thrákii pravděpodobně válčeno řadu let, ale o intensitě a rozsahu bojů nevíme nic, žádná jména. Jméno Sex. Pompeia je na dílčím seznamu každoročních kněží/kynágoi, "lovců" kultu Héráklea Kynágidy z Beroie.
Pravděpodobně z této doby pochází ciselovaný latenský stříbrný "kotlík z Gundestrupu" nalezený ve vřesovišti Borremose v Himmerlandu, v dánské vlasti Kimbrů; srov. rok 113.
Konsul Q. Marcius Rex ve východních Alpách vymazal z lidské paměti ligurský nárůdek Stoenů/Stonů. Bývají dáváni do souvislosti s dávnými Eugany, původními obyvateli v regionu. Údajně římskou invasi a masovou sebevraždu horalů, kteří dali přednost smrti před životem v otroctví nepřežil vůbec nikdo. Q. Marcius nad Ligury triumfoval 3. prosince 117. O konsulovi bylo též zaznamenáno, že během svého úřadu přišel o jediného syna a že od žároviště odešel rovnou do senátu, kam ho volaly povinnosti.
V provincii Gallia Ulterior/Transalpina (ustavena roku 121, viz tam) založili Římané v místě s vyhlášeným regionálním tržištěm kolonii Narbo Martius/dnešní Narbonne, která se stala provinčním sídelním městem a dala jí později, snad za Augusta, i nové jméno, Gallia Narbonensis.
Kolonie ležela na trase právě stavěné via Domitia nazvané podle prokonsula Cn. Domitia Ahenobarba, roku 121 vítěze nad Kelty. Vedla po údajně trase, kterou kdysi kráčel na Západ Héráklés, z Brigantia/Brigantionu v Alpách (snad místy, kterými táhl též Hannibal) přes Narbonu do Hispánie a spojení Itálie s ní se stalo bezpečnější než námořní cesta.
Via Domitia byla Augustem prodloužena do Hispánií a jako via Augusta vedla podél středomořského pobřeží do Gád, nejdelší z hispánských silnic. Roku 90+ ji dal opravovat Domitianus a o itineráři k ní viz v indexu s. v. cesty (ce3).
U založení osady Narbo Martius byl pozdější řečník L. Licinius Crassus, ale jakou měrou, nevíme. • Událost je možné zařadit i do roku následujícího.
V Římě byla zákonem Baebiovým, lex Baebia, zrušena komise triumvirů, řídících rozdělování a přidělování veřejných pozemků (srov. rok předcházející). Fungovali od roku 133 na základě zákona Ti. Sempronia Graccha, srov. rok 145.
Praetor asi t. r. P. Rutilius Rufus zavedl rozprodej majetku/bonorum venditio pro případ, že dlužník neschopný dostát svým závazkům zemřel. Žaloba rutiliovská/actio, appellatio Rutiliana spočívala v tom, že věřitel se stával fiktivním dědicem a vzal závazky z bankrotu na sebe, ale jen do výše částky, který jemu samotnému byl v okamžiku prodeje dlužník zavázán. Týkalo se též nucených prodejů v případu soudem nařízeného exilu nebo jiného soudního příkazu. Klasická aukce majetku zemřelého dlužníka včetně pronajatých pozemků se řídila pravidly žaloby serviovské/actio Serviana.
Narodil se L. Cornelius Sisenna, právník a řečník (např. v roce 70 obhajoval proti Ciceronovi Verra; srov. 114), jako politik patřil mezi sullovské optimáty, praetor roku 76 a historik asijského stylu (srov. pod řečnictví, historiografie). Zemřel roku 67. Konsul M. Porcius Cato, vnuk Censoriův, byl vyhlášeným řečníkem a zemřel během úřadu ve své africké provincii.
************************************************************
117.
Ol. 165, 4
Rok 1 autonomní éry Chalkidy pod Libanem
195 SE
131 AE
(Menoités)
a. u. c. 637
L. Caecilius Metellus Diadematus a Q. Mucius Scaevola Augur
************************************************************
Tento nebo rok 114 je prvním rokem autonomní éry arabského knížectví v Chalkidě pod Libanem. Důvod udělení plné suverenity ani jméno místního dynasty-šejka není známo. Autonomii musel udělit Seleukovec Antiochos VIII. Kalliníkos.
Tohoto a následujícího roku v úkolu Ptolemaia VII. Euergeta II. zahájil Eudoxos z Kýziku s kapitánem a obchodníkem Hippalem přímé plavby z Egypta do Indie, protože pro antický svět "objevili" význam monsunů v Arabském moři Indického oceánu. Tím mohly být alespoň částečně kompensovány úniky, které pro středomořské kupce znamenala ztráta Mesopotamie, obsazené Parthy (že později styky s Indií zintensivněly, dokládá i únikový plán Kleopatry VIII., srov. rok 30).
Eudoxos byl okraden o dovezené indické drahokamy a vonné látky jak Euergetem II. (král ostatně výpravu financoval, ale nevíme, do jaké míry), tak později Sótérem II., když Kleopatrá II., která ho poslala na druhou cestu, roku 116 zemřela. O jeho plavbách a osudu viz v indexu s. v. objevy.
•
Časově nelze přesněji zařadit obchodní a tím také objevné cesty Hellénů podél východního pobřeží Afriky, které navazovaly na aktivitu prvních Ptolemaiovců (srov. rok 270). Např. řada míst, dnes již přesně neidentifikovatelných, se jmenuje po jistém Pýthangelovi. Hellénové mj. znali tajemství pramenů Nilu, lovili zvěř a obchodovali po celém pobřeží východní Afriky (srov. rok 109) a s Indy byli konkurencí pronikajícím Arabům.
Hellénové znali východoafrické pobřeží až po mys Prasos či Prasón, dnešní mys Delgado v severním Mosambiku. Celé východoafrické pobřeží nazývá pozdější geograf Klaudios Ptolemaios (žil v letech asi 100 až 178 n. l.) ve své proslulé Geógrafiké hyfégésis Zingis (arabské Zindž, Zandž, srov. dnešní Zanzibar a moře Zandžské).
S kým však Hellénové, Indové a Arabové (a dlouho před nimi Egypťané) ve východní Africe vlastně obchodovali, nevíme (neznámé ethnikum ethiopského rasového typu). Bantuové dorazili na pobřeží Indického oceánu v Tanganice a v Mosambiku až někdy ve 4. století n. l., viz více v indexu s. v., kde též jiné chronografické odhady.
Helléni věděli mj. o hoře Kilimandžáro a o Velkých východoafrických jezerech. Mořeplavec a obchodník z 1. století Diogenés pronikl od východoafrického pobřeží až k pramenům Nilu v Měsíčních horách v dnešní Rwandě (prameny nejvzdálenějšího zdroje veletoku Kagery leží v Burundi). Tehdejší znalosti východní části Afriky překonali Evropané až v 19. století n. l.
Obchodní kontakty středomořského světa s jižní Arábií, střední a východní Afrikou a s oblastí indického subkontinentu s ostrovy dn. Indonésie jsou v pramenech vzácně dokumentovány, nicméně jejich intensita musela být značná.
V Itálii nejstarší zachovaný dokument z ligurské Genuy/Janov s rozhodnutím římského senátu z 13. prosince t. r. ve sporu o pozemky mezi Genuany a Ligury z klanu Vituriů Langenských/Viturii Langenses, de controversieis inter Genuateis et Veiturios. Senátoři rozhodli na základě arbitráže sourozenců Q. a M. Minuciů Rufů. Usnesení bylo publikováno na bronzové desce nalezené roku 1506 a zvané kdysi sententia Minuciorum, dnes Tavola di Polcevera (podle Val Polcevera, údolí s potokem vymezujícím kdysi hranice staré Genuy).
Vedle detailního popisu výměry hranic veřejné půdy arbitráž stanovovala roční poplatek čtyř set victoriátů, které měli do Genuy platit Viturijští a kdyby ne, pak je stihla pokuta dvacetiny úrody obilí a šestiny z úrody vína. Pozemkové držení přitom uchováno se stavem ke dni 1. srpna. Arbitráž též potvrdila právo pastvy pro dobytek čtyř dalších sousedních ligurských klanů.
V Římě konsul Q. Mucius Scaevola, žák Panaitiův, vynikal jako znalec práv. Roku 121 byl praetorem v provincii Asia a na Rhodu se setkal s rhétorem Apollóniem z Alaband. Za své úřadování v provincii byl roku 118 žalován orátorem a epikúrikem T. Albuciem, byl však osvobozen. Že byl proces skandální napovídá informace, že mu věnoval (nedochovanou) satiru básník C. Lucilius. Scaevola byl učitelem projevu L. Licinia Crassa a krátce před smrtí roku 88 n. 87 také M. Tullia Cicerona.
V Numidii pokračovala otevřená válka mezi Adherbalem, formálně podporovaným římským senátem, a Iugurthou, jehož úplatky mezi římskou nobilitou se začínaly vyplácet (srov. rok následující a předešlý). Senátoři na návrh M. Aemilia Scaura, cos. 115, ustavili desetičlennou komisi a do jejího čela postavili optimáta L. Opimia, cos. 121 a brutálního likvidátora hnutí C. Sempronia Graccha, viz tam.
V Číně zemřel nejznámější básník doby Chan S´-ma Siang-žu (nar. roku 179).
************************************************************
116.
Ol. 166, 1
Chrýsogonos z Níkaie v Bíthýnii (?, poprvé)
196 SE
132 AE
(Sarápión)
a. u. c. 638
C. Licinius Geta a Q. Fabius Maximus Eburnus
************************************************************
Velká Frygie se stala součástí římské provincie Asia: senát ji prostě definitivně odebral z dědictví říše Mithridáta V., viz k tomu rok 121, kde též o poměrech u pontského dvora. Fragment senátního usnesení se jménem zachován ze Synnad, SC licinianum.
V Egyptě 11. pauni/28. června zemřel v Alexandreji král Ptolemaios VII. Euergetés II. vládnoucí od roku 170 a pak podruhé od roku 145, když mezitím byl od roku 163 králem v Kýréně. Euergetés II. vulgo Fyskón/Tlouštík byl velmi nepopulární u hellénské populace, náklonnost mu přes jeho nevypočitatelnost projevovali Egypťané i Židé, patřil mezi římské chráněnce. Euergetés II. zůstal jednou z nejnegativnějších postav hellénské historie. Měl odpor k intelektuálům Múseia, nicméně sám byl žákem grammatika Aristarcha, takže literárně nadán a aktivní. Sepsal 24 knih Hypomnémat/Pamětí, Pozoruhodností z historie a ethnografie a složil kritický spis k Homérovi, díla nedochovaná. Z Hypomnémat se dochovala například citace pasáže o chovu bažantů v Alexandreji, o opileckých nápadech Antiocha Epifana v Římě, jména milenek Filadelfových, jak hodoval Numid Masinissa.
Tím se též skončila vláda Bohů Dobrodějů/Theoi Euergetai III. (trvala od roku 124, srov. ale rok 118). Podle Euergetovy závěti se vládkyní v říši měla stát jeho druhá manželka a neteř Kleopatrá III. Filométór Sóteirá II. (c. 45), od nyní zvaná Kokké (dříve Gyné/Manželka). Za spoluvládce si měla vybrat mezi svými syny s Euergetem II.: mezi Ptolemaiem (IX.) Sótérem II. zvaným Alexandrijskými Lathyros (což by mohl být nějaký druh egyptského hrachu, souvislost nejasná) a mladším Ptolemaiem (X.) Alexandrem (viz o něm dále roku 108).
Sótér II. co do tloušťky soutěžil se svým otcem a prý se mu rovněž říkávalo Fyskón. Při chůzi se musel opírat o dva z přátel, nicméně když přišlo na hudbu a tanec, dokázal seskočit z vysokého lehátka a tancovat s větším zápalem než jeho profesionální tanečníci, jak se traduje.
Dopadlo to podle všeho trochu jinak. Kleopatrá II. se prosadila proti své dceři Kleopatře III., která si chtěla ke spoluvládě přibrat zřejmě mladšího ze svých synů. Ke 29. říjnu je doložena spoluvláda dvou Kleopater a jednoho Ptolemaia, totiž Ptolemaia IX., kde muž hrál mocensky vedlejší roli. Kultovně vládli jako Theoi Filométores Sótéres.
Opomenutý Ptolemaios X. vystřídal na Kypru ve funkci stratéga svého staršího bratra Ptolemaia IX., který tu velel od roku 117. Střídal stratéga Helena, jemuž ovšem faktické vedení úřadu zůstalo, nyní v postavení poradce/trofeus Alexandra I. Když se pak stal jeho šéf králem v Alexandreji, Helenos se do úřadu kyperské stratégie vrátil (do roku 106). Ptolemaios X. však mohl být stratégem Kypru až roku 114, viz tam.
Lze však rovněž předpokládat, že po smrti Euergeta II. vládly obě královny-vdovy krátce do smrti Kleopatry II. spolu jako Theai Euergetai, což nelze epigraficky doložit. V této době byl ještě Ptolemaios Lathyros stratégem na Kypru, kde ve svých dvaceti letech žil se svou manželkou a sestrou Kleopatrou IV., viz rok následující.
Krátce poté, tedy někdy po 29. říjnu t. r., zemřela v Alexandreji Fyskónova starší sestra a první manželka Kleopatrá II. Filométór Euergetis Sóteirá, oba byli ve věku kolem či nad 65 let. Kleopatrá II. byla celý život spoluvládkyní, samostatně vládla jako Kleopatrá Sóteirá, první v Ptolemaiově rodu, jen v letech 131 až 129. Kleopatrá III. Kokké vládla podle všeho zpočátku samostatně, a to nejpozději do března roku 115, viz rok následující.
Podle Euergetova testamentu byla od říše Ptolemaiů oddělena Kýréné (srov. rok 162). Zde nyní začal, nikoli však bezprostředně, vládnout zcela samostatně Ptolemaios Apión, syn Euergetův s milenkou/pallaké Eirénou z Kýrény alias Ithakou (Apión vládl do roku 96; srov. případného jmenovce-staršího sourozence či Ptolemaia Memfíta roku 130). Kdy od svého otce obdržel královský titul, nevíme, stejně tak o jeho panovnických činech nevíme nic. O odkazu Kypru viz rok 155.
Kleopatrá III. Sóteirá II. se postavila v záležitostech seleukovské rodiny na stranu nového pretendenta Antiocha (IX.) zvaného Kýzikénos (přízvisko podle místa, kde vyrůstal, viz následující rok a hlavně rok 114), který vznesl nárok na trůn proti svému nevlastnímu bratrovi z matčiny strany Antiochovi VIII. Kalliníkovi; zatím „Kýzický“ sbíral vojenské síly.
V létě t. r. dorazila skupina Římanů po Nilu do Fil a zanechali po sobě 26. srpna nejstarší dosud známé latinské nápisy v Egyptě. Zda byli C. Acutius, M. Claudius Varus a Sp. Varaeus součástí delegace vyslané na pohřeb Fyskónův či jakékoli jiné mise, nevíme.
Dalším doloženým turistou na Nilu byl roku 112 senátor L. Memmius, který si prohlížel pozoruhodnosti Fajjúmu, dal si ukázat krmení sakrálních krokodýlů a chrámový komplex Amenemheta III. z Dvanácté dynastie (viz rok 1797). Jistý Hermiás, pravděpodobně dioikétés, nakazoval provinciálům psaním z 17. xantika čili 17. mecheiru 5. roku Ptolemaia Sótéra II./5. března 112 vycházet Římanovi ve všem vstříc, neboť Memmius "je z římského senátu člověk se značnou důležitostí a vážeností/Rhómaios tón apo synklétú en meidzoni axiómati kai tímé keimenos".
Na Délu dal z vděčnosti za náklonnost vůči sobě t. r. nebo následujícího postavit král Antiochos VIII. sochu Cn. Papiriovi Carbonovi, budoucí cos. 113, který byl podle všeho t. r. praetorem provincie Asie. Poškozený nápis na podstavci mnoho prostoru pro interpretaci nedává, souvislosti známy nejsou (podpora v dynastické válce, boj s piráty?).
Smírčím rozhodnutím komise římského senátu vedené L. Opimiem, viz rok 118, byla říše Numidů znovu rozdělena, již potřetí v krátké době: Iugurtha se stal králem na úrodnějším a lidnatějším západě, Adherbal na východě říše s přístavy se sídelním městem v Cirtě. V Numidii byl pak relativní klid až do roku 112, nicméně Iugurtha nebránil loupeživým útokům svých poddaných na Adherbalovo území.
Většina desetičlenné komise ustavené loni včetně Opimia brala podle všeho od Iugurthy úplatky. Sám Opimius se v Římě stavěl jako nemilosrdný králův oponent, v Numidii ho však dynasta zcela zpracoval ve svůj prospěch. Byli obžalováni a podle všeho všichni roku 110 exulováni. Hvězda optimátů a konservativních aristokratů L. Opimius zemřel v hanbě v Dyrrhachiu, datum neznáme.
Narodil se v Reate M. Terentius Varro Reatinus, římský polyhistór, roku 49 velitel pompéjovců v Hispániích. Po politické prohře činný v soukromí literárně. Zemřel roku 27. Zvaný Reatinus pro odlišení od epického básníka P. Terentia Varrona zvaného dle rodiště Atacinus (82 až 35).
************************************************************
115.
Ol. 166. 2
197 SE
133 AE
(Nausiás)
a. u. c. 639
M. Aemilius Scaurus a M. Caecilius Metellus
************************************************************
V Acháji v Dýmě propuklo sociální a zřejmě také protiřímské povstání, které tendenční, prořímské prameny označují za povstání otroků. Vůdcem hnutí byl jistý Sósos, hlavou protistrany udržující nastolené pořádky/synedrové byl Kyllanios. S pomocí [For]miska, jednoho z dámiúrgů, nejvyššího kolektivního městského úředníka, otevřel státní archiv, spálil záznamy o daních a o daňových dluzích, přitom vyhořela i rednice a další veřejné budovy, a ve spolupráci s jistým Tímotheem vydal na 45 nových zákonů, které šly proti ústavě dané Achaiům Římany roku 146, jak se praví na stéle s prokonsulovým dopisem dýmským úřadům.
Prokonsul Q. Fabius Maximus Eburnus, správce provincie Macedonia, do níž Acháia spadala, je po udáních Kyllaniových dal oba odsoudit v Patrách na smrt a popravit, Tímotheos se měl za svůj podíl na tvorbě nových zákonů/nomografos zodpovídat v Římě před praetorem pro záležitosti cizinců/praet. peregrinus. Jak to s ním, a podle všeho s řadou dalších dopadlo, nevíme.
● Událost bývá datována do t. r., neboť konsulové Q. Fabiové Maximové (nápis na stéle s dopisem prokonsulovým neobsahuje přívlastek ke jménu) byli v této době čtyři (145, 142, 121 a 116), ale ti dostali prokonsuláty v Hispániích a Gallii, kdežto pouze poslední v Makedonii.
V Egyptě nejpozději v březnu, před 6. dubnem, musela královna Kleopatrá III. Sóteirá II. na nátlak Alexandrijských přijmout mužského spoluvládce (že by to byl důsledek posledního ze skutků Kleopatry II.?). Královna tedy jmenovala svého nejstaršího syna Ptolemaia IX. Sótéra II. Filométora Filadelfa (oficiální kultovní přízviska) Níkéfora či Megas Theos (tj. Velký bůh; obě jsou oficiální přezdívky), lidově Lathyros (srov. předešlý rok), nebo Potheinos (tj. Vítaný, Žádoucí, ale i Lítostivý, snad ve smyslu Ubřečený, Bulík). Kleopatrá III. se dávala v oficiální titulatuře vždy uvádět na prvním místě před jménem spoluvládce-syna. I to bylo poprvé v dějinách hellénismu.
Ptolemaios Sótér II. vládl do roku 108, jeho druhá vláda patří do let 88 až 80. Vláda královny Kleopatry III. Kokky se svým synem Sótérem II. trvala do konce roku 114 a spoluvládli, resp. znovu spoluvládli, jako Theoi Filométores Sótéres I. (srov. rok předešlý).
V srpnu/září je doložena Sótérova cesta po Nilu do Elefantíny do Chnumova a Satina chrámu/Chnúmeion, Chnúbeion, Satieion. S matkou korespondovali s Chnumovými kněžími několika dopisy, jak doloženo nápisně z Elefantíny, též s Hermokratem, syngenem, stratégem a epistratégem Thébaidy. Chum zde řecky zván Chnúbó/Chnúmó Nebiéb
Někdy v létě, donutila Kleopatrá III. svého syna Sótéra rozejít se s chotí a vlastní sestrou Kleopatrou IV. Matka-spoluvládkyně mu dala za manželku svou další dceru a Sótérovu mladší sestru Kleopatru V. Selénu I., s níž pak, popř. s neznámou dnes ženou, měl dva syny, jejichž jména a osudy neznáme. Možná, že jedním z nich byl Ptolemaios, pozdější "král na Kypru".
Kleopatrá IV., která se zjevně již do Alexandreie nevrátila, se na Kypru dala do koalice s Antiochem (IX.) Kýzikénem, jemuž nyní slíbila vojenskou pomoc i ruku. Využila oddílu, který sestavil stratég ostrova Ptolemaios X., její bratr. • Sótér II. měl s jistou Kleopatrou (tedy pravděpodobně s Kleopatrou IV., a to na Kypru?) dceru Bereníku III. Filadelfos, po sňatku jmenovanou Kleopatru Bereníku.
V Orrhoéně zemřel dynasta-šejk či parthský guvernér Fradašt (vládl od roku 120). Nástupcem se stal jeho syn Bakrú I., vládnoucí do roku 112. Bakrú je již opět arabské jméno, srov. rok 127.
V Indobaktrii se v říši Antimachovců dostal někdy v této době k moci, buď na úkor nebo se souhlasem svého bratra Stratóna I. Sótéra (srov. rok 130), Menandrův syn (?) Apollodotos Filopatór Megas Sótér (vládl do roku asi 95).
Král Apollodotos, podle jiné domněnky již Démétrios II., pravděpodobně založil mimo jiné přístavy a města či obchodní střediska pro dálkový obchod Barygazy na jihovýchodu dnešního Gudžarátu, s níž jako s centrem hellénského indického obchodu souvisely především přístavy v oblasti dnešní Mumbaí/Bombaje zvané Heptanésiá u Kalliéné/dnešní Kalján, Býzantion/dnešní Goa a Múzíris/Mangalúr. Jeho zakladatelské dílo přetrvalo až do vrcholné římské doby a bylo zaznamenáno, že Apollodotovy a Menandrovy drachmy byly na barygažském tržišti stále i tehdy populární.
V druhé části říše Antimachovců zemřel snad někdy kolem t. r. král Filoxenos Aníkétos (vládl od roku 125). Nástupcem se stal jeho syn (?) Níkiás (na trůnu do roku asi 85). V říši Eukratidů zemřel kolem t. r. král Hélioklés II. Dikaios (vládl od roku asi 120) a nástupcem se stal jeho syn (?) Antialkidás Sótér Níkéforos, v písmu bráhmí Amtalikitasa (do roku asi 100). Zmocnil se Taxil a neúspěšně bojoval s Lýsiou, viz rok 125, o vládu nad Swátem.
Jeho vyslanec Héliodóros dal v Besnágaru u Vidiše v dnešní indické Madhjapradéši na dvoře krále Bhágabhadry vztyčit sloup k poctě boha Vašudévy, identifikovaného s hinduistickým Višnu a s jeho inkarnací Krišnou.
V Arábii nejpozději kolem tohoto roku se Dédánu/al-'Ulá zmocnili Lihjánové a založili zde vlastní království s nejméně osmi panovníky, které přetrvalo do rozmezí let 24/23 až 9; tzv. ranělihjánovské království (srov. však roky 549 a 445).
V Římě se narodil triumvir M. Licinius Crassus a někdy kolem tohoto roku se narodil autor mímů D. Laberius. M. Licinius byl zabit Parthy roku 53, Laberius zemřel roku 43. Triumvirovým otcem byl Publius, konsul roku 97. Zda osobně užíval přízviska Dives/Bohatý, jak mu říkali ostatní, není až tak jasné, poněvadž sám vedl skromný život a jiným ho doporučoval. Nicméně za své aedility roku 102 uspořádal velkolepé hry, na které se v Římě dlouho vzpomínalo. Spáchal sebevraždu roku 87, aby se ho nezmocnili mariovci; o jeho zákonodárné činnosti v oblasti boje s luxusem viz rok 161.
Triumvirovým dědem byl Marcus, praetor roku 105, který pro svou vážnost dostal řecké přízvisko Agelastos, »Nesmějící se/Bez úsměvu«. Říkalo se, že mu přezdívku vymyslel literát C. Lucilius, poněvadž se Crassus usmál prý jen jednou za život; při jaké příležitosti, nevíme.
M. Caecilius Metellus odešel do dlouhé války na Sardinii, viz jeho triumf roku 111. Jeho kolega v úřadu Aemilius Scaurus v listopadu v rychlé válce porazil a pacifikoval keltský východoalpský nárůdek Taurisků, pak keltských Carnů/Karnů (jiný zdroj Taurisky zahrnoval mezi Ligury; o Tauriscích a Taurínech viz v indexu s. v.). V prosinci nad Karny držel triumf. Dlouhodobě ohrožovali hlavní římskou osadu v regionu Aquileiu.
● Z jeho alpského tažení se zachovala kuriosita svědčící buď o disciplinovanosti jeho vojáků nebo o dobrém armádním zásobování během výpravy. V prostoru opevněného ležení, v němž konsulské vojsko přenocovalo, se nacházel ovocný strom. Když druhého dne vojáci odešli, zůstal strom neočesán.
O příspěvku Aemilia Scaura k boji s luxusem a obžerstvím viz rok 161 a o jeho původu roku 163. O zákonu o hlasování propuštěnců/lex Aemilia de libertinorum suffragiis, jehož byl autorem, nevíme nic (v čem se lišil od neprosazeného zákona v téže věci C. Manilia roku 66, nevíme). O nepolitické Scaurově činnorodosti viz roku 109, kdy byl censorem. Za jeho konsulátu udeřil v Římě blesk do Iunonina chrámu, o škodách záznam není žádný.
Podle zmínky jednoho z křesťanských ideologů se jistý M. Aemilius, snad Scaurus, pokoušel zavést v Římě kult jinak zcela neznámého boha jménem Alburnus (nějaká souvislost s jeho alpským tažením? srov. v indexu s. v.).
Po konsulských volbách na rok 115 se oba uchazeči navzájem obviňovali z korupce. M. Aemilius dal mimo jiné prozkoumat výkazy P. Rutilia Rufa, svého neúspěšného soka a cos. 105, a upozorňoval na písmena A. F. P. R. u některých výdajů. Vykládal to jako "actum fide P. Rutili/sjednáno po domluvě s P. Rutiliem", Rutilius vysvětloval, že šlo o "ante factum post relatum/vykonáno dříve, zaneseno později". Odsouzen nebyl nikdo.
Censoři L. Caecilius Metellus Diadematus (n. Delmaticus?) a Cn. Domitius Ahenobarbus svůj úřad proslavili tím, že ze senátu vyloučili 32 jeho členů, tedy jeho více než desetinu; důvody neznáme u žádného z nich (61. lustrum). Mezi vyloučenými byl i konsul předešlého roku C. Licinius Geta, kterého mezi senátory vrátil roku 109 tehdejší censor M. Aemilius Scaurus a následujícího roku se sám stal censorem ve dvojici se svým konsulským kolegou z roku 116.
Metellus Diadematus a Domitius Ahenobarbus nějakým způsobem zasáhli do redistribuce pozemků v Itálii a Africe, korekce stavu z roku 117. Též za své censury zakázali divadelní představení a veřejná vystoupení zůstala povolena pouze flétnistům a latinským zpěvákům a atellány. Důvody neznáme, o počtu občanů viz rok následující.