168

 

************************************************************

168.

Ol. 153, 1

Aristandros z Antissy na Lesbu (srov. následující rok)

144 SE

80 AE

(Xenoklés)

a. u. c. 586

L. Aemilius Paullus II. a C. Licinius Crassus

************************************************************

Ve čtvrtém a posledním roce třetí války makedonské na jaře na válčiště dorazil nový konsul L. Aemilius Paullus. 19. března referovali v Římě zpravodajci o situaci na makedonské frontě a v Illyrii, o nemoci, která zahubila velkou část spojeneckého námořnictva, někteří, většinou rekrutovaní ze Sicílie, odešli domů, zbylí že nedostali žold a "král Eumenés že se nechová jednoznačně/nec animum eius regis constare satis visum". 

Z Říma vyrazil konsul začátkem dubna, neboť datum latiaru stanovil na 31. března (předjul., tedy jul. kal. už v lednu). Jeho předchůdce ve velení Q. Marcia Philippa poctili Achajové v Olympii jezdeckou sochou, první taková pocta pro Římana, dílem argívských sochařů Andrey a Aristomacha. 

Počet Římanů v pozemním vojsku včetně spojenců dosáhl sto tisíc, z toho osm legií. Spojenci tudíž v tomto okamžiku měli několikanásobnou převahu nad možnostmi vyčerpané Makedonie. Praetorem-velitelem flotily L. Aemilia, s nímž současně opouštěl Řím, byl Cn. Octavius, kterého doprovázel k flotile kotvící v Óreu jako osobní lékař Athénagorás z Lárissy, za což se mu dostalo podle zachované stély poct na Kóu, viz rok následující. Veslařů bylo bylo mezi spojenci odvedeno na pět tisíc. 

• Po své volbě konsulem, jak se traduje, přišel Aemilius domů a viděl svou dceru Tertii smutnou: "Tati, Persa umřel/Quid est, mea Tertia, quid tristis es? - Mi pater, Persa periit." Je-li to anekdotická sofistická smyšlenka, nebo skutečnost, nelze říci, podáváno to je jako věštebné znamení: lat. Persa znamená Peršan, což neznalý Říman přirovnal ke jménu Perseus, známého z mýthologie, jehož řecký význam byl snad "Ničitel". 

Údajně ze šetrnosti nebo skrblictví, srov. rok předešlý, odmítl Perseus pomoc starých makedonských spojenců Bastarnů ("Getů"), když přes zimu s jejich knížetem Klondikem/Kloiliem o ní jednal dvořan Antigonos (srov. jejich válku s Dardany v letech 179 až 176). Za deset tisíc jezdců se stejně silným pěším doprovodem měl vyplatit po deseti zlatých jezdcům, po pěti pěším a deset tisíc zlaťáků filippské ražby Klondikovi. Germáni pak táhli zpět do své země severně od Istru/Dunaje Thrákií, zemí Maidů, a plenili.

V téže době operovala makedonská flotila se základnou v Kassandreji a na Tenedu, které velel Anténór a Kallippos, v prostoru Chiu. Když narazili na konvoj rhodských nákladních lodí, který řídil Eudámos, s pozdravem je nechali proplout. Před Chiem Makedoni zničila menší skupiny Eumenových převážně nákladních lodí s Galaty a jejich koňmi na palubě, které byly na cestě do makedonské války k Attalovi; Kelty, kteří se zachránili na souši, Makedonové pobili, bylo jich osm set, dvě stě jich bylo zajato, poněvadž Chíjští zavřeli brány, koně se z velké části utopili. Nauarchos Anténór odeslal vybranou kořist a zajatce do Thessaloníky a odplul do Fan na Chiu a odtud na Délos.

Zde narazil na další Eumenovy lodi a na římské vyslance, kteří byli na cestě do Alexandrie, viz zde níže. Poněvadž užíval ostrov práva nedotknutelnosti, na pevnině se námořníci družili, po nocích Anténór přepadal zásobovací lodi plující v okolí Délu.

• Byla to poslední operace makedonské flotily dějin a Anténór byl posledním a zjevně úspěšným nauarchem. Kallippos by mohl být otcem Kallippy, milenky Perseovy, a jeho rod mohl pocházet z Athén, srov. v indexu s. v. 

Ještě na jaře se snažili Rhodští zprostředkovat mezi Římany a Perseem mír. Válka však již byla v rozhodující fázi a rhodští promakedonští politici Deinón a Polyarátos svými výzvami k míru lezli Římanům vážně na nervy, viz o jejich osudu následujícího rok.

Římané zjara v rekordně rychlé válce porazili Illyry. Vedl je král Genthios a jeho nevlastní bratr Karavantios, který plenil kraj Kaviů. Genthios soustředil patnáct tisíc mužů do svého sídelního města Lissu a vytáhl na nedalekou Bassanii, která se držela spojenectví s Římem. Město oblehl a mezitím plenilo jeho loďstvo pobřeží jižně od Lissu. 

V bojové pohotovosti byl též propraetor Ap. Claudius Centho, který s posilami od Apollónijských, z Dyrrhachia a od Bylliů vyčkával na řece Genusu. Karavantios plenil kraj nepřátel, okolí hellénských měst napadla Genthiova flotila osmdesáti lehkých plavidel, ale byla Římany rozprášena.  

Praetor L. Anicius Gallus loupící Illyry rozdrtil a vytáhl směrem na Bassanii. Genthios se utekl s vojáky, kteří se ještě mezitím nevzdali, za hradby Skodry, před nimi prohrál bitvu, dvě stě jeho mužů padlo, a po třídenní lhůtě na rozmyšlenou, vkládal marné naděje do Karavantia, který ale žádné vojáky nesehnal, se sám vydal do římských rukou. O milost žádal král na kolenou, dostal ji a též pozvání k hostině; když odcházel, dal ho Říman zatknout a hlídat vojenským tribunem C. Cassiem (o opovržení Illyrovou prodejností viz roku předešlého). 

S celou rodinou byl Genthios dopraven do Říma, tj. s manželkou Etlevou/Etutou a syny Skerdiláidou (II.) a Pleuratem (III.). Římské vyslance M. Perpennu a L. Petilia, které v zimě král zatkl na znamení dobrých vztahů s Perseem, L. Anicius osvobodil a Perpenna přivedl do římského ležení z Meteónu Genthiovu manželku se syny a jeho nevlastního bratra Karavantia.

V Itálii byli Genthios s rodinou internováni v Iguviu, jeho doprovod uvězněn v Římě a v historii se již neobjeví. 

Celá válka Římanů s Illyry, vlastně třetí válka illyrská, trvala tři až čtyři týdny, zřejmě v květnu t. r.: říkalo se, že se v Římě o válce dozvěděli až když přišla zpráva o jejím konci. Flotilu dvou set člunů rozdali Římané mezi své věrné Korkýřany, Apollónské a do Epidamnu/Dyrrhachiu. 

Na makedonské frontě bojoval od jara král Perseus s Římany v prostoru Día a Fily (srov. předešlý rok). Břeh říčky Elpeus dal opevnit kolovou hradbou a královští zde připravili Římanům těžké ztráty, ale pět tisíc Římanů, které vedl P. Cornelius Scipio Nasica, obešlo makedonské posice a Makedonci se museli stáhnout. V Thessaloníce střežili přístav se dvěma tisíci Hispánci Eumenés a Athénagorás, další oddíly střežily pobřeží před římským výsadkem. 

Dne 22. června (4. září předjul.), den po slunovratu a úplném nočním zatmění měsíce, několik týdnů před olympiádou, byla vybojována u Pydny rozhodující bitva války, která zároveň definitivně rozhodla o osudu hellénského světa: v bitvě, jíž se na makedonské straně zúčastnili sympatisanti z celé Hellady, mimo jiné Sparťan Leónidás v čele pěti set žoldnéřů, Makedonci podlehli. Zůstalo jich na bojišti na dvacet tisíc, prchající na mořském pobřeží ušlapávali numidští sloni, jedenáct tisíc padlo do zajetí. Na římské straně prý zemřelo sto mužů, většinou Paelignů. • Zatmění předpověděl v římském ležení učený vojenský tribun C. Sulpicius Gallus, cos. 166, viz něm tam. Druhá osudová bitva makedonských dějin byla u Pydny vybojována o dvacet let později (viz rok 148).

Zpráva o vítězství psaná konsulem dorazila do Říma dvanáct dnů po bitvě 16. září (předjul.), pověst o něm už dne čtvrtého. Sám konsul později uváděl, že Makedonce zničil desátého dne po příchodu do Makedonie, jak tvrdí jeden nápis z Arretia. Historiografové v údajné Aemiliově zprávě senátu uvedli, že po vyplutí z Brundisia na Korkýru, přeplavba celé flotily trvala den, už po čtyřech dnech obětoval v Delfách. Po dalších čtyřech dnech dorazil do ležení a válku že pak ukončil během čtrnácti dnů. 

Zatímco Perseus přes Pellu a Amfipoli s rodinou a dvěma tisíci talenty uprchl na Samothráku, která spadala do domény makedonských králů, vzdal se nauarchos Anténór s flotilou v Kassandreji a do Pydny se přišla vzdát většina královských důstojníků a makedonské šlechty. Makedonská města se vzdala do dvou dnů, pouze v Pydně vypukla revolta, ale posádku z města vyvedl její velitel Solón a Římanům zůstalo v plen. 

Ze Samothráky korespondoval Perseus s konsulem ze svého ležení v Sirrhách v Odomantice o podmínkách své osobní kapitulace. Pokoušel se z ostrova odplout, zaplatil obchodníkovi Oroandovi z Kréty, aby se mohl k němu nalodit a ten že ho doveze ke Kotyovi. Když businessman dostal peníze, v noci odplul. Týden po bitvě se pak na Samothráce vzdal nauarchovi flotily praetorovi Cn. Octaviovi i král Perseus s rodinou a nejužším doprovodem. 

Zprvu měl možnost volného pohybu v okolí amfipolského tábora Římanů, to se ale už v zimě změnilo, když mu král přišel naproti při Aemiliově návratu z prohlídky Hellady. Perseus byl i s rodinou na podzim roku 167 veden v Aemiliově triumfu a se synem Alexandrem internován v Albě Fucentě/Alba Fucens, kde roku 165 zemřel (srov. tam). Ostatní z doprovodu byli uvězněni v Římě a o osudu makedonské šlechty není dále nic známo. 

Když Persea na Samothráké vyzval nejvyšší úředník obce Theóndás, titulovaný "basileus", král, aby posvátnou půdu Velkých bohů samothráckých neznesvěcovala přítomnost člověka viněného z vraždy, dal král, a byl to jeho poslední panovnický čin, zavraždit Euandra, který se na jeho rozkaz pokusil roku 172 o atentát na Eumena II. Měl prý pak král podplatit Theóndu, aby rozhlašoval, že Euandros spáchal sebevraždu. 

Samothráké pak získala od Římanů plnou autonomii, o niž přišla až za císaře Vespasiana. • Údajně po bitvě osobně probodl dva své setrvalé rádce a přátele Eukta a Eulaia, kteří mu náhle vyčítali minulá rozhodnutí a skutky a co všechno (s jejich vědomím a na jejich schvalování) zkazil.

Do konce léta završil L. Anicius Gallus obsazení Illyrie a molosské části Épeiru. V Passarónu, sídelním městě Molossů, byli před příchodem Římanů zavražděni Antinoos a Theodotos, proti nimž vedl občanskou revoltu jeho jmenovec Theodotos, v Tekmonu Kefalos, když nařídil zavřít městské brány; všichni byli předáky protiřímské strany. Města Fylaké a Orraon/Horraon byla Římany dobyta a zpustošena. 

• Rod Aniciů se od dob Diokletiánových stal jedním z nejmocnějších patricijských rodů a byl jím až do konce západní části římské říše. Aniciové se též stali první rodinou v senátu, která se přidala ke křesťanům (Anicius Iulianus na zač. 4. st. n. l.).

Protivník zavražděných Molossů Charops jr. pak roky krutě vládl zbytku Épeirótů. Vyvlastňoval majetné Épeiřany a exuloval je. Jeho matka Filótis zase prý stejným způsobem vládla épeirským ženám. Ke Charopově klice patřil Myrtón, prořímský politik staré generace, a jeho syn Níkánór, kteří se v žádných vraždách politických oponentů nikdy nenamočili a již v následujících desetiletích nebylo známo, proč se s Charopem spřáhli; srov. rok 159.

● Snad roku 160 se Charops vydal s Myrtónem a dary do Říma, aby se mu jeho krutovládě dostalo posvěcení senátem. Toho se jim nedostalo, naopak jejich činnost že přešetří emisaři, zněla pokrytecká odpověď senátorů. L. Aemilius Paullus a pontifex maximus M. Aemilius Lepidus jim dokonce zakázali přístup do svých domů, povzbudivý signál pro hellénské exulanty.

V zimě na rok 167 konal L. Anicius ve Skodře sněm, kde s pěticí senátních emisarů prohlásil Illyry za "svobodné" čili bez královlády a kmeny se senátní komisí rozdělil podle stupně přátelství k Římanům na tři části, z nichž pouze ti nejvěrnější neplatily Římu tribut, poražení odváděli polovinu toho, co platili králům (viz rok následující). Anicius pak přezimoval s vojskem v Passarónu. 

Koncem září se stal stratégem spolku Achajů potřetí Kallikratés z Leontia. V téže době byly ve spolku Aitólů krvavě zlikvidovány zbytky promakedonských politiků, viz zde níže, a vraždy byly v zimě potvzeny senátní komisí v Amfipoli. Totéž proběhlo v celé Helladě, do římské internace putovaly stovky lidí, zřejmě i s rodinami.

Římané měli k disposici makedonský státní archiv a tudíž znali korrespondenci Perseovu. Dopisy s rhodskými politiky byly šifrovány, ale jejich pošťák, lodní kapitán Thoás, klíč Římanům vyzradil. Je to poprvé, kdy se archiv stal tak těžkou zbraní v politice. Ačkoli se Římané snažili, aby nalezli kompromitující důkazy na achajské politiky, dokument nenalezli žádný. 

Římané se pravděpodobně dostali k veškerým archiváliím antigonovské dynastie a zřejmě ještě starším, pokud nebyly zničeny Kelty při vpádu roku 280nn. Informací o hellénistické Makedonii je vzhledem k jejímu významu v hellénském světě pramálo a lze se nasnadě domnívat, že to je zčásti důsledek římské informační a propagandistické politiky.

Po vítězné bitvě u Pydny a zajetí Persea se vydal na tak trochu turistickou cestu po Helladě L. Aemilius Paullus se svým synem Scipionem Aemilianem, který se též věnoval své lovecké vášni v rozsáhlých královských oborách, a Athénaiem, Eumenovým bratrem. Nastalo konečné zúčtování. Římská armáda přezimovala v Amfipoli. Přeběhlíky, kteří padli vítězům do rukou, dal L. Aemilius rozšlapat slony. Kolik jich bylo a něco blížšího o nich neznáme. 

Po Thessalii, Delfách, Boiótii, Chalkidě s Eubojí spojenou mostem s pevninou, Athénách, Korinthu, Sikyónu, Argu, Epidauru, Lakedaimonu a Megalopoli navštívil i Olympii, srov. rok 208, a byl nesmírně nadšen z Diovy sochy. V Delfách zanechal Apollónovi dar z kořisti se zachovaným latinským nápisem: L(ucius) Aemilius L(ucí) f(ílius) inperátor (!) dé rége Perse Macedónibusque cépet. Na hranatý sloup se zlacenou Perseovou sochou nařídil namísto ní postavit svou vlastní. 

Při cestě zpět do Makedonie dorazil do Démétriady, kde se od Aitólů dozvěděl, že Lykiskos s Tísippem s pomocí velitele římského oddílu A. Baebiem zmasakrovali 550 aitólských promakedonských mužů a další exulovali a majetky všech že zkonfiskovali, viz o osudu spolku roku následujícího. Masovým vrahům se nestalo nic, trest, nevíme jaký, si odnesl z Amfipole kuriosně pouze Baebius za to, že k aitólskému masakru poskytl římské vojáky. 

Začátkem zimy vyslal senát do Illyrie komisi o pěti, do Makedonie a do Hellady o deseti členech, kteří měli dohlédnout na to, jak budou uspořádány poměry u deklasovaných Hellénů a Illyrů. V zimě se v Démétriadě sešli L. Aemilius Paullus s Cn. Octaviem a odtud odešli do Amfipole, kde na dvou sezeních makedonským předáků oznámili nové státní zřízení jejich národa:

1. královláda byla zrušena,

2. Makedonci budou „svobodní“, tzn. jinými slovy podaný bod 1.,

3. každoročně si budou volit své úředníky,

4. Římanům budou platit poloviční daně, než jaké platili svým králům,

5. Makedonie bude rozdělena na čtyři státy, doslova „části“, merides,

6. každý stát, meris, dostane svou vlastní „republikánskou“ ústavu a vlastní představitele, synedry, tj. přísedící, jakýsi parlament v čele s archégy,

7. budou uzavřeny výnosné zlaté, stříbrné a železné doly, viz zde níže, a mezi jednotlivými makedonskými státy bude zakázáno obchodovat a dokonce i uzavírat sňatky (!),

8. malé ozbrojené síly budou povoleny jen těm státům, které hraničily s barbary (merides I., II. a IV.). 

Rozdělení Makedonie na merides (srov. pět júdských částí roku 55):

I. meris na východě ležela mezi Strýmonem a Nestem, za Nestem v Thrákii s krajem kolem hellénských měst na pobřeží po Ainos, západně od Strýmonu s Bisaltií a Héráklejí Sintskou; meris měla středisko v Amfipoli,

II. meris měla sídelní město v Thessaloníké a ležela mezi Strýmonem a Axiem a připadla jí část Paionie,

III. meris, kmenová Makedonie kdysi, se rozprostírala mezi Péneiem na jihu a pohořím Bora/Bermion na severu s částí Paionie, náležela jí města Edessa a Beroia, residenčním městem byla kdysi říšská métropole Pella, a

IV. meris měla sídelní město v Hérákleji Lynkéstské čili Pelagonii a sahala od třetí meridy severně od Bory a na západ po hranice s Épeirem a Illyrií. 

V moderní době bylo spekulováno, že administrativní dělení země na čtyři části (stratégie?) fungovalo již za králů; dokladu pro to v pramenech není.

Amfipolský diktát byl na jaře roku 167 završen přečtením jmen těch, kteří se i s rodinami a dětmi staršími patnácti let museli odebrat do internace do Itálie. Dvě stě padesát z nich doprovázelo královskou rodinu následujícího roku v Aemiliově triumfu. Byla to pravděpodobně celá makedonská rodová i nová šlechta z éry Antigonovců, srov. osud kassitské šlechty po porážce Babylónu roku 1159 Elamity. Srov. však u roku 248 v případě berojské rodiny Harpalů, které se pro nezletilost vyhubení vyhnulo, třebaže jeden z nich hnul Římanům žlučí, viz rok 172. 

Velkořímský historik Livius okomentoval Aemiliova opatření v dobyté zemi slovy: "Makedonii dal zákony s takovou péčí, až se zdálo, že je nedává poraženým nepřátelům, ale velmi zasloužilým spojencům/légés Macedoniae dedit cum tantá cúrá, ut nón hostibus victís sed sociís bene meritís dare viderétur...".

L. Aemilius pak z kořisti uspořádal velkolepé hry, na něž pozval umělce, borce a hosty z celého hellénského světa, aby se radovali nad koncem makedonského státu. Několik měsíců od olympijských her musela Římanova pompesnost působit na svobodomyslnost Hellénů navýsost depresivně, viz rok následující.

Rozdal velké množství darů a menáže, kterou zjevně nedokázala armáda spotřebovat, a zapsal se do dějin i výrokem: "Jen ten umí uspořádat hostinu a hry, kdo dokáže zvítězit ve válce." 

• Naposledy byl Aemiliův „vynález“ v Evropě uplatněn o 2113 let později, při dělení Německa (srov. předtím v jiných situacích čtvero dělení Polska a více o diktátu viz v oddílu Obrázky ze starých dějin/Makedonské republiky).

Amfipolským diktátem byla zakončena tzv. třetí válka makedonská (trvala od roku 171). Je pozoruhodné, že nebyla proměněna Makedonie rovnou v provincii. Snad mělo váhu slovo konservativce M. Porcia Catona, který doporučoval ponechat Makedoncům "svobodu", neboť je nebylo možné vojensky chránit před útoky ze severu. Zároveň nelze přehlédnout, jakou důležitost Římané kladli na hospodářskou kontrolu oblasti, neboť zákazy zlikvidovaly vše, co srůstalo v celek po staletí od dob peloponnéské války. 

Uzavření makedonských dolů bylo po zkušenostech snad z Hispánií motivováno obavami z publikánů, jejich případných nájemců a dalším růstem jejich vlivu na politiku římské aristokracie. Důlní těžbu totiž nebylo možné provozovat bez publikánů, a jak vypíchl T. Livius, tam, kde působí publikán, tam se buď vytrácí veřejné právo, nebo spojenci přicházejí od svobodu/nam neque sine públicánó exercérí posse, et ubi públicánus esset, ibi aut iús públicum vánum aut líbertátem sociís núllam esse.

Senát zakázal další těžbu též Makedonům, poněvadž by to prý vedlo k nepokojům mezi nimi; srov. roli makedonských a thráckých dolů při růstu moci Filippa II. Ve Středomoří se ukončení těžby mimo jiné projevilo zvýšením hodnoty stříbra.  

Zprávu o bitvě pydenské donesl do Athén rodák Kallifanés, snad žoldnéř. Athéňané mu podle zachované poničené stély v poslední den starého roku archonátu Euníkova/29. skiroforiónu, tedy v červenci 168 nadekretovali na sněmu v Peiraieu na návrh Satyrův zlatý věnec a stélu s tímto usnesením na agoře za to, že se v athénském zájmu účastnil s Římany/strateuomenos meta Rhómaión a po boku attalovských velmožů Eumena, Attala a Athénaia makedonského tažení a jejich vítězné bitvy. Přesně o rok později, v červenci 167, Athéňané dekretovali na návrh Artemónův pocty pro Diodóra, přítele krále Eumena a jeho bratrů za to, že se staral o Athéňany a athénské vyslance (asi v Pergamonu). Vlastní usnesení ulomeno, srov. též roku následujícího.  

O osudu Makedonů internovaných v Itálii s výjimkou královské rodiny nevíme nic. Lze předpokládat, že řada šlechticů a hlavně vojáků se nesmířilo s poddanstvím a prchlo na Východ, k Seleukovcům a Ptolemaiovcům. Je možné, že jich hodně Attalovci použili ke kolonisaci úrodných oblastí Lýdie a Kárie. Tento obraz se mohl opakovat od dvacet let později při zřízení provincie. Viz o možné roli makedonských osadníků v asijské válce roku 133. 

Po bitvě u Pydny (proč právě až tehdy?),vypuklo v Anatolii povstání Galatů proti Attalovcům, které vedl tetrarcha Solovettios: tzv. třetí válka Attalovců s Galaty trvala do roku 166. Král Eumenés II. Sótér byl v poli poražen a nucen v zimě ujednat s Kelty příměří. Protože byl opět nemocen, poslal do Říma blahopřát k vítězství nad Makedonci svého bratra Attala. Jako dohližitele mu na cestu přidal svého lékaře Stratia, viz zde níže. 

Členem poselstva byl Kratés z Mallu, grammatik a stoický filosof, zakladatel tzv. pergamské školy (srov. rok 200). Kratés si v Římě zlomil nohu při pádu do kanalisační šachty, a proto se zde za velké pozornosti především mladších generací Římanů věnoval přednáškové činnosti.

Asi v zimě došlo k uzavření spojenectví Rhoďanů se spolkem Kréťanů. Srov. původně krétskou orientaci na Pergamon roku 184.

Ve třetím roce šesté války syrské poslal na jaře král Antiochos IV. Epifanés flotilu na Kypros a on sám se vydal v čele armády podruhé do Egypta.

Ptolemaiovský stratégos Kypru Ptolemaios Makrón/Hlavatý předal ostrov Seleukovcům a přešel na Epifanovu stranu: za to byl jmenován stratégem, tj. vojenským správcem, Koilé Syrie a Foiníkie. Kypros se stal poprvé a naposledy na přechodnou dobu seleukovský, když od roku 294 byl trvale ptolemaiovský (viz níže). • Ptolemaios Makrón, syn Dorymenův, byl stratégem na Kypru od roku 181/0, život si vzal roku 163. O možných motivech zběhnutí viz rok 181. 

Král Epifanés vyjednával v Rhínokolúrách, resp. v Pélúsiu, kde udržoval celou dobu garnison, s posly všech vládnoucích Ptolemaiovců/Theoi Filométores II. o uznání okupace Kypru a o uznání záboru Pélúsia s ústím Nilu. Zde totiž seleukovská flotila porazila ptolemaiovskou a Antiochos dal postavit provisorní most přes Nil a vtáhl znovu, a to bez boje do Memfidy (opakoval ceremoniál korunovace dle domácího ritu?). Že se cestou k jihu ale potýkali Seleukovci s odporem, ukazuje fragment papyru o bojích na Nilu a jeho kanálech, týká se však spíše bojů Ptolemaiovců mezi sebou, viz rok 170. 

Odtud pak obrátil Antiochos zpět k Alexandreji, seleukovské oddíly plenily mimo jiné ve Fajjúmu. Epifanés oblehl město podruhé, tentokrát se všemi ptolemaiovskými panovníky v jeho zdech. Pokus o zprostředkování míru T. Numisia Tarquiniesia ještě před Perseovým koncem, viz zde výše, nevyšel. 

Koncem srpna nebo začátkem září připlul z Délu přes Rhodos do Alexandreie v čele senátní komise a zároveň zvěstovatel římského vítězství u Pydny C. Popillius LaenasNa Rhodu se svými kolegy po pět dnů dával najevo římskou rozladěnost z vypočítavosti ostrovanů a Římané nabádali občany, aby se sami vypořádali s protiřímskými politiky, viz rok následující. 

S vědomím naprosté převahy předložil C. Popillius v alexandrijském předměstí Eleusis Epifanovi velmi sugestivní formou ultimatum na vyklizení Egypta a na vrácení Kypru a Pélúsia Ptolemaiovcům: nepodal mu ruku, dal králi přečíst senátní usnesení, namaloval kolem něj hůlkou z vinné révy kruh s tím, že chce slyšet odpověď senátu dříve něž z něj vystoupí/"priusquam hóc circuló excédás, dá responsum, quod senátuí referam" (v řecké versi, ta asi nebyla autentická: "přikázal mu odpovědět na psaní v tomto kruhu/en tútó te tó gyró tén apofasin dúnai peri tón gegrammenón"). Když se tak stalo, teprve pak se s ním pozdravil jako s "přítelem". 

Rčení "překročit červenou linii" nepochází odtud (v grafice kolem krále červená chyběla), ale pravděpodobně až z bojové dvoulinie britských střelců v bitvě u Balaklavy roku 1854 (staré Symbolon jižně od Sevastopolu), součásti krymské války anglo-francouzsko-tureckých spojenců proti Rusům, přes niž se Rusové nedostali. 

Proti králi Filométorovi a jeho sourozencům, Bohům milujícím matku/Theoi Filométores II., se někdy v této době, mezi červencem 168 a lednem 167, vzbouřil se čtyřmi tisíci vojáky jeho vlivný dvořan/"přítel/filos", Egypťan Petosarápis alias Dionýsios. Využil zřejmě chaosu v obléhané Alexandreji a šířil zvěsti, že se oba chlapečtí panující Ptolemaiové rozhádali a že starší zavraždil mladšího. Když se králové společně ukázali lidu ve stadiu, Petosarápis zmizel, ale získal podporu dosti silného vojenského sboru, asi žoldnéřů. 

Vytlačen však Filométorovými oddíly po bojích do Horního Egypta do Pánopole, byl zde poražen a zabit; po jedné z předcházejících potyček byl nucen skočit do Nilu a přeplavat. Rebelie byla zcela potlačena asi až ke konci roku 164, viz rok 165.  • Také toto povstání lze zařadit do skupiny „národních“, v tomto případě rovněž protihellénských. Nelze vyloučit, že válečné operace byly vedeny pouze roku 165sq.

Na papyru dochován dopis z července 167 nižšího armádního velitele Hérákleida z Mýsie Kydiovi, stratégovi hérákleopolítského nomu, o útěku zajatců-otroků a o jisté zajatkyni, která ho oklamala slibem výkupného a pak se utekla do jednoho z vesnických chrámů; Hérákleidés žádá o pomoc policie zjevně v Memfidě, aby mu ženu vydala a vrátila také ony čtyři, pravděpodobně jeho podíl na kořisti z úspěšného tažení. Jak to dopadlo, nevíme. Zajatci mohou pocházet z bojů Petosarápidem, popř. z občanské války na Nilu a také za invase Antiochovy padlo jistě hodně lidí do zajetí a otroctví.  

Antiochos Epifanés byl takto Římany donucen uzavřít mír s „Bohy milujícími matku“. Tím byla ukončena šestá válka syrská, která trvala od roku 170. Ptolemaiovci dostali zpět Kypros a Pélúsion, Koilé Syrie a Foiníkie byla potvrzena Seleukovcům (srov. roky 200 a 195). Král Epifanés se 30. července od vyklizeného Pélúsia po moři vrátil do Syrie, když předtím zlikvidoval rebelii proti své milence Antiochidě v Kilikii, viz rok předešlý. 

Není nikde zmínky o tom, že by Antiochos musel vrátit kořist ze svého egyptského tažení, ale také není nikde uvedeno, že by nějakou významnou s sebou do Syrie odvlekl (srov. však např. nákladné hry v Dafně roku 166 a podporu rozsáhlé kolonisace). 

Po uzavření míru odcestoval C. Popillius na Kypros, aby svou misi završil; i zde byli ptolemaiovské oddíly seleukovskými poraženy na souši i na moři, nicméně po římském nátlaku musely ostrov opustit. Římané vyrvali Antiochovi Egypt a Kypr z rukou a zachránili ptolemaiovské panství, které z neznámých důvodů i v dobách své slávy vždy přálo Římu. 

"Matkumilovní bohové" pak poslali do Říma děkovné poselstvo vedené Núméniem, který senátorům sdělilo, že jim jsou králové více vděční než svým rodičům, ba než bohům nesmrtelným, za to, že jim navrátili říši/plús eós senátuí populóque rómánó quam parentibus suís, plús quam diís immortálibus débére. Na Popilliovu žádost propustili králové Sparťana Menalkidu, který ve válečném chaosu v Alexandreji kradl. 

Núménios, předtím jedním ze stratégů, se stal alexandrijským dvořanem s titulem archisómatofylax, pro rok 165 byl epónymním knězem Ptolemaia I. v Ptolemáidě, métropoli hellénistické Thébaidy. 

Popilliova mise byla rozhodujícím velmocenským zásahem římské diplomacie do politiky východního Středomoří. Stalo se tak s rasancí, která dolehla až do Indie. V celém Středomoří byl definitivně dán základ stavu, který příznivci universálních říší nazývali pax Romana. Myšlenka hellénistické universální říše byla postavena na vyváženosti vztahů vnitřních i vnějších; Římané zůstali ve víře v jedinou moc, tu svou, a otevřeli tak vlastně též dveře pro pozdější monotheisaci náboženství. 

Likvidací Makedonie se završilo římské padesátiletí soustavného růstu moci, jistá obdoba athénské pentékontaetéridy, srov. rok 478 a 218; podobné zlomové období zažili křesťané v letech c. 330 - 380 n. l.

Mezitím se do Jerúsaléma vrátil s oddílem žoldnéřů od Ammónů Iásón (srov. rok 170 a rok předešlý), který ale musel dobývat. Velekněz Meneláos se udržel v pevnosti Akrá/Haqrá. Filhellénský Iásón vyhnal z města všechny z rodu Tobiadů/Tobiů (srov. rok 309), který byl rovněž tradičně filhellénský a přející vzdělanosti, ale nyní proseleukovský. Král Antiochos se cestou z Egypta zastavil v Palaistíně a obsadil Jerúsalém, kde vlastně Iásón porušoval podmínky právě uzavřeného míru. Král jmenoval epistatem města Filippa z Frygie, správcem v Samareji a chrámu na Garizim jistého Androníka s Meneláem, vojenským velitelem stratéga Apollónia, viz dále rok 166. 

Podle jednoho "zbožného" zdroje zmasakrovala Seleukovcova armáda údajně osmdesát tisíc obyvatel a čtyřicet tisíc jich zajala a z pokladů Jahweho si král vzal údajně na 1800 talentů (?). Střízlivější verse lup ani oběti nevyčisluje a uvádí deset tisíc civilních zajatců, jiný, pozdní, zdroj spočetl 180 tisíc obětí.   

Iásón musel uprchnout za řeku Iordánés ( to možná až roku 166) a proseleukovskému Meneláovi byl opět restituován úřad velekněze, viz dále rok 166. Iásón pokračoval k vládci nabatských Arabů Aretovi I. (nabat. či aram. Hárithath/hrtt), který pravděpodobně právě dosedl na trůn (vládl do roku 110?). Aretás I. však Iásona vyhnal, a tak z Arábie a od Ammónů pokračoval do Egypta a odtud do Lakedaimonu, kde pak i zemřel. • O židovské obci ve Spartě srov. rok 309.

Lze se domnívat, že za Aretovy vlády se k Nabatům připojili severoarabští Salamiové, Salmové/Šalmové, šlmj', srov. nabat. formulaci nbtw wšlmw a viz rok 150 s osob. jménem v řecké podobě Salameinés/Salamínés. Nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o spojení pod vládou dynastie z Petry násilné. O možnosti, že s Aretou I. souvisí nejstarší dnes známý písemný nabatský doklad, viz rok 356+.   

Aby král Antiochos podpořil hlubší hellénisaci města, viz o založení polis roku 177, zrušil dne 15. kislew/7. prosince v Jerúsalému bohoslužby bohu Jahwe. O tom, co spatřil v chrámu a jak se zachoval k devocionáliím viz v indexu s. v. diasporá. Chrámové textilie a jiné předměty poslal do Olympie do chrámu Dia Olympského a v Jerúsalému dne 25. téhož měsíce (maked. apellaios)/17. prosince zasvětil oltář Diu Olympskému, pro Foiníčany a Syřany Ba'al šamín. Král zavedl měsíční oběti zde i jinde v Palaistíně za zdar svůj a dynastie, pravděpodobně v tento den v měsíci, kdy se narodil. 

Na údajné přání (tradice či malversace zjevně nepřátelská z pera orthodoxních Židů) Samarských byl zasvěcen oltář Diovi Xeniovi či Hellénia i na hoře Garizim/Garizein. Obyvatele Šechemu označuje královský dopis "citovaný"Iósépem Fláviem "Sídónci v Sikimách/hoi Sídónioi en Sikimois", souhlasná odpověď z 18. hekatombaiónu/čevenec až srpen na jejich žádost, aby nebyli pokládáni za Židy (vše roku 145 "západní" SE čili 144 v Horních satrapiích; srov. rok 445, 333 a 110).

● V hlavním pramenu židovských dějin v seleukovském kontextu těchto let jsou první dvě Knihy Makkabejských, viz o nich v indexu s. v. Makkabi, se dobově datuje v seleukovské éře. Rok 145 SE, jak tyto události datují neznámí autoři knih, v západní části říše znamená rok 167 př. n. l., ve východní SE rok 168; tak počítáno v CSD. Pokud by Makkabejští datovali podle východní SE, pak by k znesvěcení Jahweho chrámu došlo až 7. prosince 167 (a stejně tak by se posunula datace nového zasvěcení z prosince 165 na prosinec 164). 

Židovští chronografové tradovali kromě toho brutální Antiochovu náboženskou politiku: Helléni prý nutili Židy jíst vepřové a zakazovali děti obřezávat. Jistý přední učenec El'ázár/Eleazaros, tis tón próteuontón grammateón, se dal raději zabít, než aby vzal do úst vepřové maso.

Někdy za vlády Ptolemeia VI. Filométora I., snad roku 148, se podle židovské tradice konalo v Alexandreji před králem slyšení jerúsalémských Židů a samarských. Filométór měl prý rozhodnout v jejich náboženském sporu, který z Jahweových chrámů byl postaven podle Mojžíšových zákonů. Kodo prý prohraje, tak zněla pověst, bude popraven. Samarské zastupovali Sabbaios a Theodosios, Jerúsalémské Androníkos (nikoli Hellén). Jeho argumenty uznal král za lepší a Samarští s doprovodem, věřte nevěřte, putovali na popraviště.    

• Těmito akcemi Seleukovce se sociální a náboženské rozpory mezi Židy usměrnily jedním směrem: protihellénským. Židovští měšťané se otevřeně Antiochovi nepostavili, zato chasidové/řec. asidaioi, zbožní a venkov. Viz dále rok 166.

Po Antiochově diplomatickém debaklu v Egyptě povstal proti seleukovské moci Arados. Byl však rychle donucen vzdát se a přišel o svou autonomii z roku 259, kdy se zřejmě zbavil královlády vlastních domácích dynastů. Autonomie Aradu byla obnovena až roku 138.

Do Říma se krátce po bitvě u Pydny vrátil praetor M. Claudius Marcellus, cos. 166, který asi loňského roku v bojích s Ibéry dobyl Marcoliku ve středu poloostrova a na jihu Hispánie zavedl římskou či latinskou kolonii do Corduby. Přivezl s sebou pro stát deset liber zlata (?!) a stříbra za milion séstertiů. Zatímco L. Aemilius svůj konsulát proslavil velkolepou likvidací Makedonie, druhý z konsulů C. Licinius nevykonal v Předpadánské Gallii kromě svého přezimování v krajině známé jako Campi macri/Dlouhá pole vůbec nic. 

Děkovná poselstva lichotila S. P. Q. R. od všech králů, dobře byl přijat Attalos, bratr Eumena II. Nemocný král (možná že jen diplomaticky marod) za ním poslal, popř. mu dal s sebou Stratia, jednoho ze svého lékařského konsilia, aby Attala posiloval v bratrské soudržnosti a nedal nic na podněcování řady Římanů nespokojených s Eumenem, aby ho nahradil (Eumenés se někdy krátce před tím stal otcem Attala III., viz rok 159); neodpustili mu vyjednávání s Perseem. 

Senátoři uslyšeli od Attala chválu a žádost o zprostředkování míru s Galaty a za to chtěl na nich Ainos a Maróneiu, nikoli však podporu v myšlence na rozdělení attalovské říše na dvě království: senát byl zklamán, neboť na to čekal. Římané zprvu města Eumenovi přidělili, když však Attalos na zimu odcestoval z Říma, ale stále ještě byl na území Itálie, prohlásil je senát za svobodná. 

Zachován je řecký text smlouvy Římanů s Marónieou a Ainem z roku asi následujícího o přátelství a spojenectví/filiá kai symmachiá kalé estó a obě strany se ujišťují o vzájemné podpoře za války. Text paktu se zachoval na kamenné stéle v Maróneji, ačkoli ve smlouvě stojí, že bude vyvedena na bronzových deskách a uložena na Capitoliu a v marónejském Dionýsově chrámu. 

• Římané již nyní Attalovce nepotřebovali a jejich politika se postupně obracela proti nimLikvidací Makedonie se posice Říma ve východním Středomoří změnila z posice laskavého spojence v tvrdého diktátora.

Nejvíce milý byl senátu Masgabos, jeden ze synů Masinissových, jehož oslava Římanů byla také lstivá: proč si prý dali za dodávky obilí zaplatit, když tak jako tak všechno v numidském království náleží jim? Když ale požádal, zda by jeho otec nesměl osobně v Římě obětovat Iovovi, senátoři to odmítli a doporučili mu obětovat doma v Africe, syn že to udělá v Římě. 

Masgabos byl i s doprovodem bohatě odměněn a stejně tak jeho bratr Misagenés, který se podílel na makedonském tažení, nejvzdálenější numidské/berberské vojenské výpravě dějin. Cestou jeho flotila vplula do bouře a do Brundisia dorazily jen tři lodi: osudy jeho expedičního sboru, koní a slonů známy nejsou.

Špatně dopadli vyslanci Rhoďanů, neboť senátoři si vyložili jednání rhodské diplomacie s Perseem o míru jako pokus o smír za jejich zády, něco podobného jako v případě Eumenově. Rhoďané přitom hořekovali nad zlými poměry, které škodí jejich obchodům. Hagepolis zvěstoval doma, že je zle, viz rok 169, a z Rhodu vypravili do Říma Filokrata, Filofróna a Astyméda, syna Theaidétova, aby senát ukonejšili. Praetor M'. Iuventius Thalna dokonce před jejich vystoupením v senátu požadoval vyhlášení války Rhodu. 

Uklidnil ho tribun lidu M. Antonius a vyslance pak senátoři, kteří přes ostré výtky na adresu rhodské vypočítavosti o válce nehovořili; překvapivě rhodskou věc dokonce podpořil M. Porcius Cato. Astymédés měl o svém apologetickém vystoupení před senátem tak vysoké mínění, že ho posléze vydal písemně. O další rhodské diplomatii viz rok následující. Filokratés se po slyšení v senátu vrátil na Rhodos, ostatní dva zůstali v Římě jako pozorovatelé (vydržovat na státní náklady diplomaty v cizině bylo nákladné, v císařské době dokonce velmi, ale obchodní republika Rhodos na to měla)

"Římský lid", který přes tak úzké styky, údajně 140 let dlouhé, dosud neměl spojeneckou smlouvu s Rhodem, ovšem pomstu chystal, a to v podobě proklamace plné nezávislosti Kárů a Lyků, které po porážce Antiocha III. věnoval Rhodským; viz rok 189 a rok 167, kdy došlo k naplnění senátního rozhodnutí a k likvidaci rhodské moci. 

V Římě zemřel první keltský dramatik rodem Insuber Statius Caecilius (narozen kolem roku 230), autor palliát; pochován byl na Ianiculu. Snad t. r. se ve Městě poprvé objevil pekař a mlynář v jednom/pístor. Již komický autor T. Maccius Plautus v komédii Aululária/Příběh s hrncem zmiňuje povolání pekaře chleba/artopta, řec. artoptés. Do té doby pekli Římané vlastní chléb po domácnostech. 

Podle 52. censu, viz rok předešlý, k loňskému 13. prosinci měl římský stát 312 805 plnoprávných občanů. Propuštěnci byli pro účely censu soustředěni do jedné ze čtyř městských tribuí, vybrané losem, esquilinské; od roku 84 byli rozdělováni do všech 35 tribuí.