379-375

379-375

379.

Ol. 100, 2

 

Níkón

a. u. c. 375

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Králi Agésiláovi se po dvacetiměsíčním obléhání vzdal Fleiús. Předtím v noci zmizel z města radikální patriot, zřejmě vůdce démokratické strany, Delfión s jedním svým aktivním stoupencem, jehož jméno neznáme; další zmínka o obou v historii již není. Fleiús z rozhodnutí Agésiláova se stal oligarchický, hlavy démokratických vůdců na základě soudu "občanů" a aristokratických vyhnanců sťaty a stát dostal sparťanskou posádku; viz dále rok 375. V tomto okamžiku byli Lakedaimonští neomezenými pány Peloponnésu, protože oslabení Argívští (srov. rok 386) se ve všech válečných sporech drželi zatím neutrálně. 

K míru přišlo i na Chalkidice. Okolí Olynthu bylo válečnými akcemi vedenými od loňska harmostou Polybiadem zcela zničeno a v obležených městech jeho symmachie vypukl hlad. Olynthští a celý spolek thráckých Chalkiďanů vzdali v zimě na rok 378 odpor, vrátili asi Amyntovi III. odstoupené části Makedonie (informování o této části míru nejsme) a stali se spojencem Sparťanů spojení symmachií/paktem: první olynthská válka trvala od roku 383 (druhou, osudovou, viz rok 349)Síla symmachie thráckých Chalkiďanů byla zlomena a tím se uvolnil prostor pro nástup Makedonů k moři (viz rok 356 a srov. konec spolku roku 348).

V zimě na rok 378 provedli démokraté v Thébách převrat připravený státním písařem/tajemníkem, grammateuem Fyllidou a šesti exulanty žijícími v Athénách, kteří se v noci za sněžení vkradli do Théb: Melón, Pelopidás, Dámokleidés a Charón, v Thébách se k nim připojili Epameinóndás, Gorgidás a 46 dalších. Polemarchové Archiás, Leontiadés a další prospartští exponenti byli v noci při hostině nebo u sebe doma spiklenci pobiti a národní osvoboditelé oblehli spartskou posádku na Kadmeji; pro vzájemné rozpoznání neužívali slovného hesla, ale pískání. Ačkoli bylo město plno světel a zmatku, spartská posádka nezasáhla.

Druhého dne byli všichni prospartští Thébané, pokud se jim nepodařilo prchnout pod ochranu athénského expedičního sboru, i s rodinnými příslušníky a dětmi povražděni. • Proslul výrok Archiy, jednoho z prospartských kolaborantů, jímž reagoval uprostřed hostiny na udavačský dopis o chystané akci: „Naléhavé záležitosti až zítra/eis aurion ta spúdaia, lat. in crástinum differó rés sevérás.“ Podobně se zachoval o několik let později samovládce Lampsaku Astyanax, viz rok 365.

T. r. byla revidována struktura boiótského spolku, srov. rok 550. Gorgidás byl tvůrcem "svaté čety/hieros lochos", elitní jednotky tří set mužů sídlících na státní útraty na Kadmeji: oficiálně se jmenovala státní či hradní četa/poleós lochos. Některé zdroje tvrdí, že četa sestávala z milenců a miláčků. Podobnou jednotku kartháginskou tvořilo 2500 elitních vojáků z nejlepších rodin a homosexualitu u Púnů prameny nevyzdvihují, viz rok 339. Thébský oddíl zanikl roku 338 v bitvě u Chairóneie, když vítězným Makedonům vedeným na jejich frontě osmnáctiletým Alexandrem neustoupil ani o krok.

Krátce nato poslali Athéňané k Thébám oddíl o pěti tisících hoplítech a pěti stech jezdcích pod velením Démofónta a Thébané zaútočili na Kadmeiu, kterou bránilo 1500 mužů. Sparťanům docházel proviant a aniž by čekali na pomoc, kterou přivolali, dohodli kapitulaci s možností odchodu v plné zbroji. Na svou armádu narazili u Megar, viz zde níže, a ve Spartě čekal velitele kadmejské posádky soud: zkušení harmostové Hérippidás (viz k němu rok 377 a o jeho karieře roky 395 a 393) a Arkissos byli posláni na smrt, Lýsanoridás do exilu mimo Peloponnésos a k tomu pokutován tak, že to nebyl schopen zaplatit. Jejich čin byl ve spartských dějinách skutečně ojedinělý.

V této době byl ve Spartě propuštěn z činné vojenské služby král Agésiláos II. Odsloužil v poli čtyřicet let (viz ale již následující rok). Proti Thébám, kam se mu nechtělo, byl proto vypraven druhý král Kleomborotos II. Byla to jeho první vojenská výprava a přes Plataje, které byly spartskými spojenci a protithébské (viz rok 386), a Thespie dorazil do Boiótie. Vyhnul se pohodlnější cestě přes attické Eleutherie, kde hlídkoval s lehkooděnci athénský stratégos Chabriás. Pobyl v Boiótii jen krátce, bylo uprostřed zimy, v čele třetiny Sparťanů zanechal harmostu Sfodriu a jemu peníze, aby verboval žoldnéře; sám se vrátil domů a spojenecké peloponnéské oddíly rozpustil cestou.

Athénští, kteří dostali strach ze silných Kleombrotových Sparťanů před Attikou, dali popravit stratégy zapojené thébskými pučisty do akce, kterou před nedávnem podpořili nový režim v Thébách: Démofón zemřel, druhému z odsouzených Chabriovi, ze souvislosti vyplývá, se podařilo před popravou uprchnout do exilu, odkud se brzy směl vrátit, viz rok následující. Chabria, prý se toho nechtěl nikdo ujmout, hájil Platón, jeho žalobcem byl podle všeho Hégésippos zvaný Króbylos (účes vlasů do uzlu), viz o něm roku 344sq.

 

Výprava Kartháginců do Itálie: dobyli Krotónu a znovu založili město Hippónion (srov. rok 388; jakými kolonisty, nevíme). Poté vypukl ve vojsku "mor" a vzápětí též doma v Karthágu. Proto se musel expediční sbor vrátit domů, kde byl uzavřen mír s africkými/berberskými obcemi a kmeny, s nimiž Karthágo vedlo již deset let boje, o nichž nejsme vůbec informováni. • Expedice byla ojedinělou vojenskou akcí Kartháginců před Hannibalem, jejich tzv. první italské tažení (druhé viz roku 218 a násl.). T. r. Kartháginci dobyli Sardinii.

 

Římané pokračovali ve válce s koalicí bývalých spojenců, viz roky 493, 487 a 388, Volskové si s Římany vzájemně plenili venkov.

 

************************************************************

378.

Ol. 100, 3

 

Nausiníkos

a. u. c. 376

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Harmosta Sfodriás ze Sparty se dal vyprovokovat Thébskými z nového režimu, kteří hledali pro sebe proti Sparťanům spojence, a vpadl z Boiótie do Attiky s cílem obsadit Peiraieus. To se mu nepovedlo, dorazil pouze k Eleusíně, tažení zpozorovali včas vesničané, musel ustoupit a přitom dal rabovat: ve Spartě ho pak za to soudili, návrh eforů zněl na smrt, ale po přímluvě Agésiláově osvobodili. Agésiláův syn Archidámos byl zamilován do Sfodriova syna Kleónyma, otcové se rádi neměli, a ten žádal po milenci o přímluvu za svého otce u krále. Sfodriás nadále bojoval v armádě a padl roku 371 u Leukter.

Athénští se tedy konečně se vší rozhodností postavili na stranu Thébanů, možná po zprávě o zhroucení odporu Olynťanů, viz rok předešlý. Athéňané začali opevňovat přístav, stavět lodi a vyhlásili válku Lakedaimonským. Výsledky peloponnéské války z roku 404 byly zapomenuty, vypukla druhá válka boiótská (trvala do roku 362; srov. rok 395). Velením pověřili Athéňané Tímothea, omilostněného Chabriu a Kallistrata.

Snad do této doby spadá úspěšný loupeživý athénský vpád do Lakóniky pod Chabriou, odražení pronásledovatelů a noční oklamání Agésiláovo, který pak označil Chabriu za veledobrého vojevůdce/aristos stratégos. Na Sparťana udělal též dojem obranný manévr Chabriův velícího lehkooděncům, aby před útočícími Lakóny poklekli na levé koleno, opřeli o něj štít a vysunuli kopí, takže vytvořili nesnadno zranitelný šik, který Agesiláovy vojáky v jakési už vyhrané bitvě v Boiótii, viz zde níže, odradil (prý se tak dal Chabriás i ztvárnit sochařsky, neboť takový taktický prvek nebyl dosud v Helladě v užívání).   

Fanaticky protithébský král Agésiláos se v létě reaktivoval (srov. předcházející rok) a s vojskem vypravil do Boiótie, kde plenil zemi. Foibidás se zatím opevnil v Thespiích a na konci léta se Agésiláos přes Megary vrátil do Sparty. V zimě byl v potyčce před Thespiemi Thébany zabit harmosta Foibidás, strůjce prolakónského puče v Thébách roku 383.

V Athénách měli v této době největší slovo Chabriás, viz ovšem rok předešlý, a Kallistratos (původem z dému Afidnai), vyhlášený řečník. Mladý Démosthenés chodíval prý do Akadémova háje naslouchat Platónovi, ale nechal toho, když slyšet mluvit Kallistrata a vzal si ho za vzor; viz jeho osud roku 355. Přesně sto let po založení první symmachie, athénského námořního spolku, arché, byla na návrh Aristotelův založena symmachie druhá (prakticky trvala jen do roku 355), "aby Lakedaimonští nechali Hellény na svobodě a žít v pokoji podle vlastních zákonů...". Pro financování válečného loďstva Athénští zřejmě v tomto roku zavedli symmorie, jimž přiřkli povinnosti triérarchií, finanční péči o vystrojení a údržbu válečných lodí, srov. rok 508 a 355. Podle censu veškerého majetku v Athénách a Attice provedeného pro účely válečných daní vlastnili občané tohoto roku hodnotu 5750 talentů (roku 354 to bylo šest tisíc talentů). V symmachii, též druhý délský spolek/druhý athénský námořní spolek, bylo ve spojeneckém vztahu sedmdesát hellénských států.

S protiperskou orientací první athénské symmachie neměla tato nic společného a spojenci neplatili žádný tribut či dávku/foros, ale příspěvek na spolkové válečné akce pod athénským velením/syntaxis.; brzy spojenci přišli na to, že syntaxeis jsou totéž co foroi. V Athénách, hégemonu symmachie, zasedala spolková rada/synedrion, v níž měl každý členský stát jeden hlas, nicméně spojenecké flotile veleli vždy Athéňané. 

Pro nespokojenost s protektorátem Sparty totiž od spojenectví s ní odpadly k Athéňanům jako první státy Býzantion, Chios, následovaly Rhodos a Mytiléné s dalšími; srov. roky 390 n. 389, nejpozději 386, kdy se tyto obce staly athénskými spojenci, event. již rok 395/394, kdy se naplnila nespokojenost s Lakóny; kdy došlo k opětovnému zvratu, nelze určit, snad hned po smrti Thrasybúlově.

Na Chiu se narodil řečník a historik Theopompos, syn aristokrata Dámasistrata. Theopompos žil od roku 334 jako filosparťan v exilu, roku 332 se vrátil na Chios, ale po roce 323 byl opět vyhnán démokraty. Odešel do Egypta a datum jeho smrti neznáme.

 

V Egyptě vypukla nová válka proti Peršanům; důvod a rozsah bojů neznáme. Artaxerxés II. chystal velkou invasi, aby obnovil perskou vládu nad Nilem, viz dále rok 374. Egyptského krále Nektaneba I. podpořili zkraje loďstvem Athéňané opět s nauarchem Chabriou. Athéňané ale Chabriu s loďstvem brzy odvolali, viz o jeho roli v Egyptě roku 380, aby se Králi zavděčili (srov. podmínky míru roku 387): v této době byli žoldnéři Artaxerxovi dokonce cvičeni Ífikratem!

V zimě na rok 377 (?) povstal proti Artaxerxovi II. Datamés z Kárie, syn Kamisarův, po svém otci satrapa Kappadokie či východní Kilikie, resp. její části později zvané Kommágéné, po matce Skythisse Paflagoňan; zjevně není totožný s Datamem, jednoho z předků kappadocké královské dynastie Ariaráthovců, viz v oddílu Dynastové i. Velitelem jeho žoldnéřů byl Mandroklés z Magnésie.

Revolta trvala až do roku 362. Krátce předtím porazil Datamés povstání proti Králi, do kterého se pustili Pylaimenovec Thúys z Paflagonie, Datamův blízký příbuzný z matčiny strany, a o něco později Aspis z Kátaonie, tj. z části Kappadokie na hranicích s Kilíkií západně od Kommágény.

Zprvu chtěl se vzbouřeným příbuzným jednat, ale ten se pokoušel připravit o život a jen tak tak unikl zatčení. Ve válce s ním ho přestal podporovat satrapa Frygie helléspontské Ariobarzánés, viz o jeho osudu roku 362, nicméně Datamés Thúyna zajal i s rodinou a doručil osobně Králi. Thúys/Thýs byl prý obřího vzrůstu a velký jedlík, černé pleti, dlouhých vlasů a vousů a oblečeného do královského ornátu a šperků ho před Krále vedl za provaz svázaného, sám oděn jako vesničan na lovu. Divadlo se konalo u Aky, kde Artaxerxés shromážďoval armádu pro tažení na odbojný Egypt. 

Třebaže se mu od Krále dostalo velitelské funkce v egyptském tažení, vypravil se nejprve likvidovat Aspida. Přeplavil se s nevelkým oddílem do Kilikie, přešel Tauros a náhlým útokem zaskočil rebela, který se mu vzdal. Artaxerxés si Datama přál u armády, ale Králova přízeň budila závist dvořanů. Na cestě do Aky se mu dostalo od přítele Pandanta, Králova osobního pokladníka, varování, že u dvora mu hrozí nebezpečí; nezbylo mu, než dát se rovněž cestou rebelie.

Odešel s kondottiérem Mandrokleem do Kappadokie, obsadili Paflagonii a v zimním čase let 378/377 (?) poslal proti znepřáteleným Pisidům, kteří drželi již s Aspidem, svého syna Arsidaia a svého tchána Mithrobarzána, velitele jízdy. Arsidaios v bitvě s Pisidy padl, tchán s částí jízdy zběhl. Datamův protiútok však byl pro nepřátele zdrcující a mezi pobitými byli též přeběhlíci. Pak ke Králi přeběhl i druhý Datamův syn Sysinás. Události se nemusely seběhnout jen v tomto roce.  

Povstání satrapů, které se těmito akcemi rozvlnilo na západě říše Peršanů především v přímořských oblastech od Černého moře po Foiníkii, trvalo až do konce vlády Artaxerxa II., tj. do roku 359, i když jeho hlavní aktér byl zavražděn již roku 362 (viz tam). Zároveň lze tušit spojení satrapů s válčícími Egypťany (začátek Datamovy rebelie lze klást do pozdějších roků, například až 372). Hellénské státy v Pontu se pravděpodobně držely přísah daných Králi.

Při obléhání Sinópy někdy před touto válkou, datum neznáme, ošálili zle tísnění Helléni datamovské obléhatele: poněvadž měli nedostatek zbraně schopných mužů, oblékli své ženy tak, aby budily na dálku zdání vojáků. Přikázali jim chodit po hradbách a zakázali házet oštěpy, aby se neprozradily. O osudu Sinópy v těchto letech ovšem nevíme nic, kromě toho, že Datamovi naletěli, když jim sliboval, že po dobytí Séstu jim město věnuje (nesnášeli se, nevíme proč). Ochotně mu poskytli dělníky a řemeslníky na stavbu obléhacích strojů, které pak užil - proti Sinópě. Dokončit obléhání města mu prý zakázal Artaxerxés, to měl ještě u něj slovo.   

Na Artaxerxově straně se bojů proti Datamovi podílel satrapa lýdský Autofradatés a po jeho boku lycký dynasta Artumpara (Artembarás?). Autofradátés, který disponoval údajně armádou o sto tisících pěších a deseti tisících jízdních vojácích, byl při pokusu probojovat se do Kappadokie z Kilikie v bitvě odražen. A to prý čítalo Datamovo vojsko pouhou dvacetinu počtů (roku 377?). Na Králově straně setrvávali dynasta Mausólos, satrapa Kárie, syn a c. 375 nástupce Hekatomnóův, viz rok 391 a viz jeho otočení roku 362, a satrapa helléspontské Frygie Ariobarzánés, viz dále jeho otočení a rok 368.

Když se věrným satrapům nedařilo Datama dostat, dojednal Autofradátés příměří s výhledem, že se s Artaxerxem rebel smíří (roku 376?). Král si však nedal pokoj a Datamés přečkal několik atentátů až na ten osudový, viz rok 362. O sledu událostí a intensitě bojů nevíme v podstatě nic, zaujme zachovaný údaj, že povstáním satrapů se snížily Artaxerxovy příjmy o polovinu. • Desetiletí po peloponnéské válce byla první zlatou érou žoldnéřských vojsk. Obrovské finanční zdroje perské říše umožňovaly najímat satrapům a Králi armády desítek tisíc Hellénů ve zbrani (satrapa Datamés jich živil dvacet tisíc), mnohem více najímali egyptští vzdorokrálové. "Xenofóntova" anabase z roku 401 zafungovala jakoby reklamní akce na podporu hellénského válečnictví... 

 

V Římě bylo t. r. (?) dokončeno rozšíření tzv. serviovských hradeb (viz rok 578, podle krále Servia Tullia, původního stavitele).

Volskové s Latiny byli poraženi před Satrikem (srov. rok 346), část rozprášených vojáků protiřímské koalice unikla za hradby Antia. Zde se spojenci rozhádali, Latinové opustili město a cestou vypálili Satricum a až na hrad dobyli Tusculum. Římané pod vojenskými tribuny L. Quictiem Cincinnatem a Ser. Sulpiciem, srov. o něm rok následující, ale vzápětí municipium osvobodili a revoltující Latiny pobili, viz dále rok 372. Antijští unavení válkou se podrobili Římanům a od Volsků pak měli Římané klid do roku 346 (pokud historiografie nezdvojila informace o jedné a téže události).

 

V Číně si vládce státu Čchi/Qi přivlastnil královský titul: Tchien Che-wang/Tian He, srov. rok 403.

 

************************************************************

377.

Ol. 100, 4

 

Kalleás či Kalliás

a. u. c. 377

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře se do Boiótie opět vypravil Agésiláos a vedl nerozhodné boje s thébskou koalicí až do konce léta. Pak se vrátil domů. Na stranu Athén se během druhé války boiótské postavila celá Euboia kromě Hestiaie, kde se krátce předtím dostal k moci jistý Neogenés, a to s pomocí thessalského magnáta a tetrarchy Iásona z Fer (srov. o něm rok 390). Byl však brzy vypuzen Sparťany, jimž velel Thérippidás n. Thérippos (n. Hérippidás, viz rok 379).

T. r. pak z Hestiaie Thébané vyhnali sparťanskou posádku, které velel Alketás rozptýlený právě láskou k jistému domácímu krasavci (Hestiaiá se v této době již běžně nazývala Óreos). Proti Óreu se vypravilo i athénské loďstvo pod Chabriou, srov. rok 379sq., pak se ale pustilo do Kyklad. Konec spartské okupace znamenal též konce oligarchického režimu representovaného volenými archonty a nastolením démokratie. Hestiajští zvolili jistého Hérákleodóra, aby sepsal nové zákony. O Hestiaji/Óreu viz dále roku 365 a 341, kdy byla oligarchie obnovena Makedony. 

 

Kolem roku 377 se ve Fasélidě narodil pozdější řečník a autor tragédií Theodektés, žák Ísokratův, Platónův a Aristotelův. Jako tragik měl premiéru roku 356. Zemřel v Athénách roku 336.

 

V Bíthýnii povstal proti Králi, zjevně jako součást rebelie satrapů, viz rok předešlý, domácí dynasta Bás, syn Boteirův a vnuk Doidalsův, otec Zipoita I. Bás vládl jako fakticky nezávislý dynasta až do roku 327. O Doidalsovi víme, že obnovil upadající Astakos (srov. rok 711)Začátek nezávislého státu thráckých Bíthýnů, který se zvolna hellénisoval (královský titul přijali bíthýnští dynastové roku 296, viz tam).

Jako většina anatolských hellénistických států dvorská kultura bíthýnské dynastie setrvávala dlouho na perských zvyklostech, třebaže tato, rodem thrácká, od žádného aristokratického perského klanu původ neodvozovala (srov. opak u dynastů kappadockých, pontských, kommágénských).   

 

V Římě se rozhořely ostré vnitropolitické boje, které už několik let doutnaly. Mnoho plebejů bylo zadlužených a mezi plebejskými vůdci upadal zájem o veřejné úřady. Nový podnět vnesla do sporů dcera M. Fabia Ambusta, které nebyl příjemný výsměch sestry provdané za patricije Ser. Sulpicia, vojenského tribuna s konsulskou pravomocí, jehož liktor při návratu z fora podle zvyklostí bouchl holí na dveře svého šéfa a neznalá sestra se lekla. Sama byla manželkou plebeje C. Licinia, sice významného, ale přece jen plebeje. Postěžovala si pak otci i manželovi a z posměchu, který pociťovala jako povýšenecký, se narodil politický plán. 

Tribunové lidu C. Licinius Stolo a L. Sextius Lateranus pak navrhli/rogationes Liciniae Sextiae snížení úrokové sazby, znovuzavedení zákona Sp. Cassia o pěti stech jitrech půdy jakožto největší výměře pro občana (srov. rok 486) a nově požadovali přístup ke konsulátu pro plebeje. Viz rok následující; prosazení požadavků trvalo deset let. 

 

************************************************************

376.

Ol. 101, 1

Dámón z Thúrií (poprvé)

 

Charisandros

a. u. c. 378

Tribuni militum consulari potestate

************************************************************

Na jaře ležel Agésiláos s nohou, na níž nemohl došlápnout a armádní lékař ze Syrákús, jméno neznáme, nedokázal krvácení z žíly, kterou nařízl, zastavit. Loni vedl armádu z Boiótie do Sparty, ale dorazil jen do Megar (marodil asi až do roku 370), a tak se do bojů třetího roku druhé války boiótské vypravil spolukrál Kleombrotos I. Opět bylo až do konce léta bojováno nerozhodně. Sparťané vypravili do války flotilu šedesáti lodí, jíž velel Pollis. Proti němu se pustili Athéňané pod Chabriou, protože jim hrozilo nebezpečí blokády.

Chabriás doprovodil obilní konvoj z Pontu do Peiraiea a v září se vypravil k Paru a Naxu. Zde 16. boédromiónu, na začátku Velkých eleusínských mystérií/konec září-zač. října, porazil Lakedaimonské v námořní bitvě u Naxu, ztratil osmnáct lodí z 83, Sparťané 24 ze 65 triér. Nejenže odstranil nebezpečí blokády dovozu obilí do Athén, ale také získal Athéňanům přístup na Délos. Byla to první bitva na moři, kterou svedli Athénští bez spojenecké pomoci po peloponnéské válce, tj. po třiceti letech. Levému křídlu flotily Athéňanů velel Kédón, když padl v boji s Pollidovou triérou, pak Fókión. Podle jiného údaje zajal Chabriás 49 lodí a do Athén přivedl tři tisíce zajatců prodaných zde do otroctví; do státní pokladny údajně přinesl 110 talentů kořisti a za své vojenské kariery neztratil nikdy žádné athénské opevněné místo. Bitva se udála v době velkých mystérií 16. boédromiónu/asi začátkem října. Sparťan Pollis se o čtyři roky později utopil v moři u Heliky (možná, že je známější spíše díky "zásluhám" o Platóna, kterého prodal do otroctví, než pro válečné skutky; srov. roky 393 a 388).

Poté se Athéňané vypravili do Abdér na pomoc proti thráckým Triballům, kteří vpadli k moři a v několika oddělených střetnutích zničili vojenskou sílu Abdérských: vylákávali oddíly Hellénů do léčky a poněvadž putoval jeden oddíl za druhým na pomoc předcházejícímu, všichni zemřeli. V bojích s Thráky padl či byl zavražděn stratégos Chariás (nebo až roku následujícího?). • Jiná pramenná verse udává jméno stratéga jako Chabriás; pak by ovšem Chabriás z let 370, 357 a 356 byl někdo jiný ("Chabriás II."). K tomu přistupuje, že na pýthijských hrách v Delfách roku 374 vyhrálo čtyřspřeží Chabria Athénského. Ke jménu Chabriás viz také rok 415, kdy se tak jmenoval athénský epónymní archón.

V Athénách dosáhl svého prvního vítězství Anaxandridés z Kameiru na Rhodu či, dle jiných údajů, z Kolofónu v Attice. Byl autorem střední attické komédie. Další jeho data nejsou známa, viz o něm v indexu s. v. komédie. V Athénách zemřel logograf/autor projevů všech druhů Lýsiás (83; narozen roku 459, srov. též roky 404 a 388).

Narodila se Olympias Épeirská, matka Alexandra III. Makedonského (popravena roku 316).

 

V Římě nebyli pro hluboké domácí rozbroje a nepřátelství římských stavů kolem tzv. rogationes Liciniae Sextiae (viz rok 377 a 367) po pět let na roky 375 až 371 voleni kurulští úředníci. Oba tribunové lidu roku 377 byli opětovně voleni a až do roku 371 vetovali volby vojenských tribunů/núllós curúlés magistrátús creárí passí sunt (srov. rok 444 a 367)Je-li tradiční historické podání pravdivé, je s podivem, že nepřátelé Říma, viz rok 388, nedokázali politické krise využít v poli.

 

V Číně zemřel císař An-wang (vládl od roku 402). Následuje jeho syn Lej-wang/Lei (vládl do roku 369).

Stát Chan/Han zničil stát Čeng/Zheng (srov. roky 586 a 545).

 

************************************************************

375.

Ol. 101, 2

 

Hippodamás či Hippodámos

a. u. c. 379

sine curul. mag./bez nejvyšších úředníků, viz rok 376

************************************************************

Thébané začali v Boiótii prosazovat svou vůli a postupně opatřovali všechna spojenecká města svými posádkami (viz rok 373)Athénská flotila šedesáti lodí, jíž velel za Chabriu Tímotheos, syn Konónův, obeplula ve čtvrtém roce druhé boiótské války na žádost Thébanů Peloponnésos, obsadila Korkýru a v bitvě u akarnánské Alyzeie naproti Leukady porazila o skiroforiích/27. června lakedaimonské loďstvo pod Níkolochem (podle jednoho zdroje Níkomachem) s 55 loďmi.

Po Korkýrských a Kefallénských se stal athénským spojencem král Alketás I. Molosský a Akarnánští, kteří přestali být spojenci Sparťanů (od roku 388). Athéňané měli v této době již s válčením finanční potíže a Tímotheovi poskytli na výpravu pouze třináct talentů. Triéry byly staré a nedobře vybavené; přesto uspěl.

Thébané se vypravili do Fókidy. U Tegyr, vsi u Orchomenu, narazilo vojsko Pelopidovo na dvě mory, tedy tisíc až 1800 mužů lakedaimonských, kteří na vyžádání Orchomenských jim táhli na pomoc. Rovněž Fókové poslali do Sparty s žádostí o pomoc. Thébané Sparťany potřeli, oba jejich polemarchové padli: bylo to první vítězství dosažené díky údernosti thébské svaté čety, hieros lochos, viz rok 379. V rámci boiótské války byla bojována první válka fócká, která trvala do roku 371 (k druhé viz rok 356).

Po zvratu v Thébách se šířily boje o vládu do peloponnéských států. Ve Figalii, Fliúntu, Korinthu, Megarách a v Sikyónu propukly dílem krvavé občanské války mezi prospartskými či démokratickými, tedy proathénskými režimy s exulanty (srov. rok 379; data revolucí a kontrarevolucí neznáme). Ve Figalii/Fialeji se prospartští exulanti pokusili o návrat za dionýsií, kdy lid seděl v divadle, ale neuspěli a odtáhli do Sparty. Podobně pohořeli oligarchové v Megarách, kde v bojích s démokraty padl mimo jiné Ichthyás, syn Metallův a žák sókratika Eukleida, zakladatele megarské školy, viz v indexu s. v. školy. 

V Korinthu se vyhnanci sice z Argu dostali do města s pomocí přátel, ale neprosadili se a v zoufalé situaci se sami navzájem pozabíjeli, aby nepadli do zajetí. Prospartský režim pak odsoudil na smrt řadu občanů podporujících puč a další exuloval.

V Megarách démokraté vyhnali prospartské pučisty, povražděni byli protidémokratičtí spiklenci v Sikyónu. Démokraté se pokusili ovládnout Fleiús, pobili na tři sta vládnoucích oligarchů, ale po jejich protiútoku padlo šest set exulantů a kdo přežil, unikl zpět do Argu.

V následujících letech a po celou thébskou éru zmítaly hlavně peloponnéské státy neustálé rozbroje, o jejichž charakteru nelze jednoznčně stanovit, zda to byly nepokoje sociální či politickoideologické: démokratické režimy zahraničněpoliticky spolupracovaly s oligarchickými, viz roky 369sqq.  

 

V první polovině čtvrtého století sepsal Archestratos z Gely veršovanou gastronomickou příručku Hédypatheia, neboli Delikatessy, kterou později převedl Římanům do latiny básník Q. Ennius. V téže době působil sochař, malíř a autor spisů o umění Eufranór z Korinthu. Mimo jiné vymaloval stou Dia Eleutheria v Olympii.