074-081
***********************************************************
74.
Ol. 213,2
385 SE
321 AE
neznámý | Antiochos Epifanés Filopappos/C. Iulius Antiochus Epiphanes Philopappus
a. u. c. 827
Imp. Vespasianus V a Titus Caesar III
coss. suff.: Ti. Plautius Silvanus Aelianus II a L. Iunius Q. Vibius Crispus II
Q. Petilius Cerialis Caesius Rufus II a T. Clodius Eprius Marcellus II
***********************************************************
Vespasianus spojil provincii Lykii s Pamfýlií, dosud součást Galatie, v císařskou provincii Lycia & Pamphylia, viz rok 43+ a 102-. Roku 135 ji Hadrianus svěří senátu a roku 297 bude celá Diocletianem přejmenována na Pamphylii; jméno Lyků pak zmizelo z mapy imperia. Sardinie se rovněž vrátila pod správu císařských procuratorů (provincia Corsica & Sardinia zřízena roku 227-, od Augusta roku 27- pod správou senátních prokonsulů, ale roku 6+ si ji přivlastnil, Nero ji roku 67+ vrátil senátu).
Z Říma opět vyhnáni neodbytní astrologové a filosofové. Vedle etablovaných stoiků se vloudili pozvolna do Říma především kynici. Jistý Diogenés se vnutil do divadla, aby promluvil k lidu, ale byl zbičován a vyhnán z Města. Po něm Hérás se pokusil v kynickém oděvu získat pozornost, byl však za své žvanění (a překročení zákazu) sťat (!). Srov. rok 70 a vyhánění filosofů. Tohle je však první takový případ státní brutality vůči filosofům na římském západě, třebaže vypovídání podobných existencí mělo tradici od dávných časů republiky...
Cos. suff. L. Iunius Quintus Vibius Crispus byl poprvé dodatečným konsulem někdy za Nerona, rok neznáme, a to ještě pod svým rodným rytířským jménem Q. Vibius Crispus, než byl adoptován kýmsi z Iúniů; potřetí byl cos. suff. roku 83.
Správcem Británie po Petiliu Cerialovi byl v letech 74-77 Sex. Iulius Frontinus, pozdější autor latinsky složené vojenské příručky Strategemata a spisku o římských vodovodech. Jako voják válčil s Britanny ve Walesu, kde v roce 77 Ordovikové pobili římskou jízdní posádku. Definitivně pacifikoval v Jižním Walesu Silury, válčící s Římany od claudiovské okupace jihu Británie, viz rok 50sqq. Frontinus zemřel roku 103.
Na dobytém ostrovním území Římané budovaly za Flaviovců opevněné osady Venta Silurum/dn. Caerwent, Moridunum/Carmarthen, sídelní obec Demetů, Viroconium Cornoviorum/Wroxeter, metropole Kornů, Petuaria/Brough v Yorkshire, Isurium Brigantum/Aldborough v Yorkshire.
***********************************************************
75.
Ol. 213,3
386 SE
322 AE
neznámý
a. u. c. 828
Imp. Vespasianus VI a Titus Caesar IV
coss. suff.: Caesar Domitianus III (od 13. ledna do února či března) a L. Pasidienus Firmus
***********************************************************
Alanové/Alánové, sarmatský lid žijící v té době severně od Kavkazu mezi Kaspikem a Azovem, vpadli přes Hyrkanii do Médie a Armenie (nebo již roku 73?). Byl to v kavkazské oblasti první vpád barbarů po mnoha a mnoha staletích ze severu od časů Kimmerů a Skythů. Viz o Kimmerech roku 775- s odkazy, o první zmínce o Alanech viz rok 65, o dalším vpádu viz rok 134.
Údělný vládce Médů Pakoros, jehož bratr Vologaisos byl králem všech Parthů, se štěstím unikl, ale svůj harém musel vykoupit jedním stem talentů. Tíridátés s Pakorem vybojovali několik bitev s nájezdníky, ale neuspěli. Tíridátés I./Trdat byl v jedné dokonce jat a nějaký čas držen, než se mu zdařilo uniknout.
S kořistí z Tíridátovy Armenie Alanové neohroženě odtáhli zpět do svých krajin severně od Kavkazu. Jejich pozdější generace se rozdělí: jedni zůstanou a stanou se z nich dnešní Osetové-Alanové, část se jich ve společnosti Gotů vydá na Západ a po dlouhé migraci se usídlí v Hispánii.
Tíridátés se po ústupu Alanů dostal do války s Ibéry, o níž nic nevíme. Neznáme ani délku Tíridátovy vlády a života; skončil asi někdy po t. r. Jeho nástupcem se stal další z Arsakovců Sanatrukés (asi do roku 109) a po něm krátce kraloval Tíridátův synovec Axidárés/Ašchadar.
Když Vespasiana Parthové žádali o pomoc, odmítl, poněvadž se prý nebude míchat do cizích záležitostí. Vologaisés měl představu, že by intervenční oddíly vedli Vespasiánovi synové Titus nebo Domitianus, který obzvláště se na výpravu velmi těšil (záviděl staršímu Titovi jeho vojenské úspěchy, viz po roce 81).
Ibérům a Albánům však Vespasianus pomoc poslal z vojáků umístěných v Kappadokii, jimž velel M. Hirrius Fronto Neratius Pansa. Legionáři dokonce nějaký čas prodlévali u Kaspiku, viz rok 91. Římané vylepšili opevnění někdy v této době Armazi/Harmoziky, pevnosti ibérské metropole Mcchety, dn. městečka poblíž Tbilisi, jak dosvědčuje nápis, že to Římané udělali pro Mithridáta (I.) Ibérského, syna Farasmanova (I., viz rok 58).
Snad z této doby pochází též tzv. bilingva z Armazi, náhrobní kámen s řeckým a aramajským textem sdělující, že Sérapeitis/Sérapítis, aram. Sérapít, dcera Zéúacha/aram. Zewach, mladšího (n. zastupujícího pitiaxa/tú neóterú pitiaxú, manželka Iódmangana, syna pitiaxa Púplikia Agrippy/aram. Agríp, mnohonásobného vítěze a epitropa/"důvěrníka (?)" velkého krále Ibérů Xéfarnúga/aram. Chséfarnug, zemřela ve věku 21 let. Aramejská verse není shodná s řeckou: Zéwach i Agríp byli činovníky-pitiaxy Farasmanovými, Iódmangan Chséfarnúgovým, zjevně tedy Farasmanova nástupce. Srov. k tomu ovšem rok 58; nelze vyloučit, že se bilingva týká až doby po Farasmanovi II.
Část ibérské i albánské šlechty zůstávala po staletí filorómánská. Záhadný je pečetní prsten se jménem "královny Ulpie Naxie", o níž nevíme nic, snad že podle jména byla římskou občankou a patřila do traianovské doby.
Z Harmoziky pochází nález talíře s řeckou dedikací "krále Flavia Dady" jistému Bersúmovi, pitiakovi (jakýsi velmož, dvorský činovník): "egó basileus Fl. Dadés echarisamén Bersúmá pitiaxé/já, král Fl. Dadés, jsem poctil pitiaka Bar-saumu (aram. jméno)." Mezi ibérskou šlechtou a panovníky se jméno Dadés nevyskytuje a pokud to nebyl nějaký údělný dynasta, pak vzhledem k tomu, že se v hrobě našly též zlaté mince Hostilianova a Deciova, nemohl být obdarovaný pohřben před rokem 251+. Dadés tedy snad panoval někdy za vlády Kónstantínovců, tedy po roce 306.
Římanům trvalo století než vzali na vědomí, že na sever od Dunaje a v rozsáhlých pontických stepích dnešní Ukrajiny a jižního Ruska uzrává pro říši osudové nebezpečí: nikdy se na ně nedokázali, snad s výjimkou M. Aurelia Antonina, vhodně připravit.
Řím navštívil M. Iulius Agrippa II., jemuž se dostalo z vděku za účast na židovské válce praetorských pravomocí, se svou sestrou a spoluvládkyní, královnou Bereníkou, která pak s Vespasiánovým svolením v Římě žila s Titem na Palatínu. Plánovali svatbu, ale když se prý ukázala nespokojenost Římanů, resp. konservativních římských senátních elit s bohatou, suverénní a krásnou orientální královnou, poslal ji po otcově smrti domů a již se neviděli. Héródés Agrippás II. ve Městě už zůstal.
● Zda-li sourozenci plánovali obnovu židovského království v rozsahu hasmónajské dynastie a sama se pokládala za budoucí augustu, je spekulace; vzájemnou lásku Bereníky a Tita nikdo nikdy nezpochybňoval.
V Římě bylo dokončeno forum Vespasiani a imperátor rozšířil pomerium. Nad Svatou cestou se tyčil Colossus, socha o sto stopách výšky, původně s rysy Neronovými, podle jiných nyní Titových. Součástí fora byl chrám Míru/templum Pacis (podle jednoho zdroje dokončen až Domitianem). Zdoben byl díly klasických hellénských sochařů, které dal Nero nakupit pro svůj Zlatý dům, viz rok 64. Chrám vyhořel roku 191, viz tam o jeho dalším osudu.
Exulován byl a brzy zavražděn C. Helvidius Priscus, stoik a neúnavný bojovník za suverenitu senátu, jediná krvavá oběť Vespasianovy vlády ze senátních řad, srov. rok 70 a 66.
V Pompéjích doloženy v této době stroje na hnětení těsta. Aquae Flaviae, též "ad Aquas", osada s posádkou na území kallaitských Turodů v Callaecii/Gallaecii (dř. součást Hispanie citerior/Tarraconensis, od Diocletiana samostatná provincie) někdy za vlády Flaviovců, snad už Vespasiana, povýšeny na municipium; dn. Chaves na severu Portugal.
M. Ulpius Traianus, vlastní otec pozdějšího císaře, jako Vespasianův správce Syrie v letech 73-78 propojil Palmýru s římským silničním a obranným systémem Východu. Tehdy byla Emesa přičleněna k provincii Syrii, nikoli však zjevně její autonomní dynastové-veleknězi. Vojáky čtyř legií dal Ulpius Traianus kopat u Antiocheie v lokalitě Dipotamia na Orontu kanál, zřejmě pro zvýšení splavnosti řeky k moři. Později ozdobil Antiocheiu novými lázněmi z Flaviů Domitianus/lútron Médeiás alias Domitiánon, viz však zemětřesení roku 115. Je pravděpodobné, že se Ulpius Traianus adopce svého stejnojmenného syna principem Nervou nedožil, viz rok 97.
Lékař a astrolog Thessalos z Trall, dvorní lékař Neronův, byl v této době v nejlepších letech. Zemřel v Římě kolem roku 95, bližšího o něm nevíme nic.
V Africe se dostalo legátovi augustovskému pro praetore Sex. Sentiovi Caecilianovi pověřenému uspořádáním obou mauretánských provincií, ordinandae utriusque Mauretaniae, od obyvatel Banasy/Colonia Iulia Valeria Banasa, potomků Augustových veteránů, poct a stali se i se svými potomky jeho klienty. Banasa byla za M. Aurelia přejmenována na Colonii Aurelii, dnes ruiny u vsi Sídí Alí Bú Džunún/fr. Sidi Ali Boujenoun, srov. rok 177. V čem spočívalo "uspořádání" provincií, nevíme; pravděpodobně šlo o likvidaci berberských nájezdníků z hor a pouště, popřípadě o vymezení fiskálních obvodů.
Uspořádáním hranic proconsulární Afriky, tedy mezi Starou a Novou Afrikou/Africa Vetus & Nova, též mezi Leptis Magna a Oiou v Tripolitánii, se zhruba ve stejné době zabýval C. Rutilius Gallicus (po adopci Q. Iulius Cordinus C. Rutilius Gallicus, viz rok 85), senátor pocházející z Augusty Taurinorum/dn. Torino. Za Claudia velel Patnácté legii v Carnuntu, srov. rok 73, za Nerona správcoval Galatii a Asii, od roku 77 Dolní Germánii a zajal tehdy brukterskou věštkyni Veledu/Velédu, viz rok 69, roku 84 byl praefectem Města.
V Číně zemřel po devatenáctileté vládě Ming-ti/Mingdi (47), císař dynastie Východních Chanů/Dong Han. Nástupcem na nebeském trůnu se stal jeho syn Liou Ta/Liu Da (19), který vládl do roku 88 jako císař Čang-ti/Zhangdi. Již následujícího roku dal pokračovat v tažení na západě v oblasti zvané Si-jü/Xiyu, v pozdějším Turkestánu, dn. Sin-ťiangu. Operace vedl generál Pan Čchao/Ban Chao (43), který v regionu sloužil již od časů císařova otce, viz rok 57.
Roku 83 Číňané opět porazili (severní) Huny a šest desítek jejich klanů, 38 tisíc lidí a dvacet tisíc koní, se císaři ve Wu-jüanu/Wuyuan poddalo, srov. rok 55 a 57. Když severní šan-jü, jehož jméno neznáme, následujícího roku znovu žádal o otevření obchodu, Číňané v provincii nachystali deset tisíc dobytků v očekávání, že císař to nyní povolí, ale Hunové jižních šan-jüa zvířata rozehnala. Viz dále rok 85.
***********************************************************
76.
Ol. 213,4
387 SE
323 AE
neznámý
a. u. c. 829
Imp. Vespasianus VII a Titus Caesar V
coss. suff.: Caesar Domitianus IV (od 13. ledna do února či března) a M. Pompeius Silvanus II
Galeo Tettienus Petronianus a M. Fulvius Gillo
***********************************************************
24. ledna se narodil císař P. Aelius Hadrianus, zemřel 10. července 138, vládl podle vlastních údajů od 11. srpna 117 (dies imperii). Podle jedněch spatřil světlo světa v Římě 24. ledna 76, podle jiných v Italice v Baetice jako jeho pozdější adoptivní otec Traianus.
Předkové do Baetiky přišli s koncem hannibalské války z Hadrie v Picenu. Hadrianův děd Maryllinus se první v rodině stal senátorem. Otec P. Aelius Afer dosáhl těsně před svou smrtí v Římě za Domitiana praetury (85/86), matka Domitia Paulina pocházela z dobré rodiny z Gad, údajně jedné z nejbohatších v říši. Po otcově smrti roku 86 se Hadrianovými poručníky stali lidé z Italiky P. Acilius Attianus, budoucí praefectus praetorio, viz rok 117, a M. Ulpius Traianus, takto otcův bratranec a budoucí císař.
V Italice u Hispali/dn. Sevilly vyrůstal a jeho vášeň pro lov zneklidňovala poručníka Traiana a c. 90 vzal kluka k sobě do Města. V Římě karierně postupoval předepsaným způsobem, cursus honorum. Roku 95 byl vojenským tribunem Druhé legie v Dolní Pannonii, rok na to Páté legie makedonské v Dolní Moesii a následujícího roku 22. legie Prvotní, Zbožné a Věrné/Primigenia Pia Fidelis v Horní Germánii s posádkou v Moguntiaku. Jeho velitelem, legátem, byl manžel Hadrianovy sestry Domitie Pauliny L. Iulius Ursus Servianus, s nímž se nesnášel, byť to byl člověk jinak milý (a viz jeho osud roku 135).
Servianus udával Hadriana u Traiana, zřejmě v jeho úkolu, že utrácí a dělá v provincii dluhy. Když spěchal roku 98 Hadrianus blahopřát svému poručníkovi Traianovi k nástupnictví po Nervovi, zdržoval Servianus Hadriana v u legie, dokonce mu prý dal poškodit vůz: přesto dorazil k novému císaři rychleji než posel Servianův.
Roku 101 byl Hadrianus quaestorem, na první dácké výpravě zdatně vypomáhal Traianovi v pití vína, za což se mu princeps pěkně odměnil. Roku 106 byl praetorem a legátem První legie Minerviny, Zbožné a Věrné, roku 107 legátem pro praetore Dolní Pannonie, následujícího roku konsulem suffektem (to mu bylo 32). V Athénách císařova příbuzného udělali archontem pro rok 112/113, roku 117 byl za Traianovy parthské války legátem Syrie.
Roku 100 si na naléhání Pompeie Plotiny vzal Vibiu Sabinu, o deset let mladší Traianovu praneteř, tehdy čtrnáctiletou. Nežili spolu šťastně a jako Sabina Augusta zemřela bezdětna roku 136 n. 137 a z usnesení senátu se stala bohyní/Diva Sabina. Prý šla sama na potrat, aby „neporodila další monstrum”. U Plotiny a Matidie, dcery Traianovy sestry Ulpie Marciany, žen ,které ovládaly život u dvora, to však měl Hadrianus dobré a obě Augusty soustavně jeho karieru podporovaly, až ho udělaly panovníkem. V tom jim pomáhal praefectus praetorio Attianus, kdysi Hadrianův poručník. Viz dále rok 117.
Římští stavební inženýři, jejichž jména neznáme (srov. rok 86), hloubili a příštího roku dokončili na via Flaminia a Domitiana vedoucí z Říma do Arimini/Rimini v průsmyku Intercisa v lokalitě Forulum, dnešní Furlo, v Umbrii silniční tunel. Je dlouhý 38 metrů, široký pět a vysoký šest metrů a funguje dodnes (vedle ležící autostrada má vlastní moderní tunely). Říkávalo se mu pertunsa petra n. lapis pertunsus, "provrtaná skála".
***********************************************************
77.
Ol. 214,1
Stratón z Alexandrie
388 SE
324 AE
neznámý
a. u. c. 830
Imp. Vespasianus VIII a Titus Caesar VI
coss. suff.: Caesar Domitianus V (od 13. ledna do února či března; za otce)
Cn. Iulius Agricola s neznámým
L. Pompeius Vopiscus Cn. Arruntius Catellius Celer a M. Arruntius Aquila
***********************************************************
V Parthii usurpoval trůn proti svému otci (Arsakovi XXVII.) Vologaisovi I. Arsakés XXIX. Vologaisos II. (do c. 80). Viz rok následující.
Zemětřesení postihlo 20. června Acháiu a poničilo Korinthos. Město císařským nákladem obnoveno stejně jako poničený Pafos na Kypru. Díky tradičnímu římskému filhellénství se hellénská centra jako Athény, Sparta, Patry uchovávala a dostávala od dobrodinců nové stavby, celkově však pokračoval úpadek regionu a ubývalo obyvatel.
Literát Plútarchos z Chairóneie si někdy po roce 100 ve výkladu o zániku věštíren v Helladě posteskl, že by v jeho době ani celá země nedokázala postavit do pole tři tisíce těžkooděnců-hoplítů, které k Platajím vyslali proti Peršanům Megarští (v Boiótii proti invasorům roku 479- bojovalo spojenecké hellénské vojsko o 110 tisících mužích).
Nicméně v hellénském světě rostly za Flaviovců a Antoninů počty svátků a her s nimi spojenými, "sportovních" podniků, jimž byl velmi nakloněn především Hadrianus.
Správcem Británie byl po Iuliovi Frontinovi v letech 77 či 78 až 84 Cn. Iulius Agricola, tchán historika Cornelia Tacita. Pokračoval ve válkách s ostrovany. Porazil Ordoviky, národ téměř vyvraždil, kteří za Frontina povstali, a překvapivým plaveckým útokem bez pomoci loďstva dobyl na Keltech zpět Monu/Anglesey, kterou po Suetoniovi Paullinovi Římané opět ztratili, viz rok 60. Vůči Britům vystupoval hospodárněji a odstranil kšefty provinciálů s obilím, které nutily domorodce kupovat vlastní úrodu.
Do dvou let své správy dosáhl toho, že britanští předáci posílali syny do římských škol, kde se učilo a hovořilo latinsky; sami se dávali zlákat římskými stolovacími a hygienickými manýry, v romanisovaných osadách podporoval stavební činnost, stavěl a dokončoval po provincii veřejné budovy, například basiliku na foru Verulamia.
Přitom pokračoval ve válkách s novými a novými Kelty. Roku 79 rozšířil vládu o jistá území na severu, roku 80 obsadily legie zálivy Clota/dn. Firth of Clyde a Bodotria/dn. Firth of Forth v Kaledonii/Skotsku. Vznikala nová ležení legií, poslední roku c. 84 v Kaledonii pro Dvacátou ve Inchtuthil na řece Tay, nejdelším skotském toku. S pevnůstkami v okolí byla však oblast z velké části brzy vyklizena, neboť legionáře potřeboval Domitianus pro své války na Dunaji.
Roku 81 obsadil Agricola pobřeží protilehlé k Hibernii/Irsku, uvažoval o invasi, neboť obchodníkům byla místa pro přistání loďstva známa. Poskytl útočiště nejmenovanému irskému předákovi, který musel z ostrova prchnout za vodu do Británie, ale už ho politicky nevyužil: Římané se nikdy do Hibernie s legiemi nedostali či spíše dostat nechtěli.
V létě roku 82 se Agricolovy legie vypravily za linii Clota - Bodotria, ale narazily na silný odpor Kaledonů, div že nepobili celou jednu legii. Válka v Kaledonii pokračovala v létě roku 83. Flotila plenila skotské pobřeží a na úpatí Graupijského pohoří (ztotožňovaného s Grampians s nejvyšší horou Británie Benem Nevisem) na Římany čekalo na třicet tisíc Kaledonů vedených Calgakem. V řeži nechalo život deset tisíc Kaledonů a 360 mužů římské armády.
Nařídil pak flotile, aby obeplula Británii: vyplula z Trucculského přístavu a tak se také z opačného směru před zimou vrátila. Doložila tak, že Británie je ostrov. Při té příležitosti obsadili Římané Orkady, dn. Orkneje, a před nástupem zimy spatřili Thúlé: buď to byl jeden z dalších orknejských ostrovů, nebo Shetlandy, nebo cokoli jiného (výprava mohla trvat i rok; srov. též v indexu, s. v. objevy a srov. rok 379 a v indexu s. v.).
Někdy kolem tohoto roku vydal Hellén Pedanios Dioskúridés/lat. Pedanius Dioscorides z kilického Anazarbu u Tarsu herbář šesti set lékařských bylin o pěti knihách Peri hylés iatrikés/De materia medica, "O léčivých látkách" doprovázený výkladem o dietetických účincích i látek živočišného původu a nerostného. Za Nerona sloužil jako vojenský lékař a kniha byla v užívání do 16. století. Sepsal též zjednodušený farmakologický výklad Peri haplón farmakón/lat. Simplicia, O jednoduchých léčivech. Nelze vyloučit, že existoval ještě jeden lékař Dioskúridés/Dioskoridés z Anazarbu zvaný Čočka/Fakás, současník Kleopatry s Antoniem, autor spisu o 24 knihách shrnujícího znalosti medicíny.
C. Plinius Secundus Starší, velitel flotily v Mísénu, vydal svou encyklopedii, jedinou zachovanou ze starého věku, Naturalis historia o 37 knihách s excerpty prací několika set autorů dnes vesměs ztracených. Další Pliniovy práce se nedochovaly, mezi nimi dějiny římských válek s Germány o dvaceti knihách, z nichž části musely být autentické.
***********************************************************
78.
Ol. 214,2
389 SE
325 AE
neznámý
a. u. c. 831
D. Iunius Novius Priscus a L. Ceionius Commodus
coss. suff.: Sex. Vitlasius Nepos a Q. Articuleius Paetus
***********************************************************
Protiflaviovské spiknutí A. Caeciny Aliena a T. Clodia Epria Marcella, Vespasianových dobrých přátel, zlikvidoval v zárodku Titus: mezi vojáky oblíbený Caecina byl zabit přímo v paláci po hostině s principem, výmluvného Marcella odsoudil senát a sám si prořízl hrdlo břitvou. Titus byl za otcovy vlády rázným praefectem praetorio a do rukou se mu dostal rukopis pučistického Caecinova proslovu k praetoriánům. Vlastní důvod pokusu o převrat znám není.
Vypečený a výřečný homo novus T. Clodius Eprius Marcellus byl rodem z Capuy. S karierou začal za Ti. Claudia, byl praetorem a legátem, v letech 53-56 správcoval v Lykii. Provinciálové ho sice žalovali v Římě za vydírání, ale do vyhnanství poslali senátoři žalobce, nikoli Epria Marcella. Cos. suff. 62 správcoval jako proconsul Kypr. S vykutáleným Cossutianem Capitonem zažaloval roku 66 stoika P. Clodia Thraseu Paeta váženého pro nezkorumpovanou vůli pronásledovat v senátu křivosti, tedy též oba žalobce, viz rok 47, 66, 70 a 75. Eprius Marcellus se vetřel i do přízně Vespasianovy, který ho na tři roky poslal správcovat do provincie Asia, roku 74 se stal podruhé cos. suff.
L. Ceionius Commodus, cos. ord. t. r., pocházel z rodiny původu asi etruského a stal se dědem resp. pradědem caesara (136) L. Aelia Caesara a jeho syna, príncipa (161) L. Aelia Aurelia Commoda (oba měli před adopcí stejná rodná jména jako jejich předek).
V Parthii snad na jaře zemřel Arsakés XXVII. Vologaisos I. vládnoucí od roku asi 51. Odrazil vpády Dahů a Saků, likvidoval (?) povstání Hyrkanů, zahnal Alany/Alány sužující Médii Atropaténu a Armenii, viz rok 75, Vespasianovi roku 69 při jeho tažení na Řím nabídl čtyřicet tisíc lučištníků; patřil mezi úspěšné Arsakovce na trůnu a k jedněm z mála, kteří udržovali přátelské vztahy s Římem; srov. rok 66-.
Po Vologaisovi vládl Vologaisův syn (?) Arsakés XXX. Pakoros II. (do roku 105) a pravděpodobně do roku 80 skončila usurpace jeho bratra Vologaisa II., viz rok 77. V letech c. 80-90 usurpoval královládu příbuzný Pakorův pod jménem Arsakés XXXI. Artabános V. Z celé této doby neznáme z parthských dějů v podstatě nic.
V Emese po smrti Alexióna II., vládnoucího pod římským protektorátem od roku 54, následoval do roku 120 ve vládě a kněžství jeho syn C. Iúlios Sampsikeramos III. Silás.
V Indii o jarní rovnodennosti začátek datovací éry Saků/Śaků (Indoskythů) od nástupu krále Čaštany a jeho dynastie Západních satrapů/kšaharatů, kšatrapů v Gudžarátu, Maháráštře, Rádžasthánu a Madhjapradéši. Viz více rok 55-. Časatnovým nástupcem se měl stát Džajadám, zemřel však před otcem, takže na trůn nové dynastie usedl mahákšatrapa Rudradáman I., současník zřejmě Hadrianův.
***********************************************************
79.
Ol. 214,3
390 SE
326 AE
neznámý
a. u. c. 832
Imp. Vespasianus IX a Titus Caesar VII
coss. suff.: Caesar Domitianus VI (od 13. ledna – do února či března);
L. Iunius Caesennius Paetus a P. Calvisius Ruso Iulius Frontinus
T. Rubrius Aelius Nepos a M. Arrius Flaccus
***********************************************************
V Aquae Cutiliae u Reate na svém statku zemřel po krátké nemoci 23. června ve věku 69 let, sedmi měsíců a sedmi dnů Vespasianus. Urostlý princeps byl celý život pevného zdraví a při prvním záchvatu nemoci projevující se průjmy měl jasno: "Běda, asi se stávám bohem/Vae, puto deus fio". V posledních okamžicích se pokusil postavit se na nohy se slovy: "Imperátor musí zemřít ve stoje/imperatorem stantem mori oportet". Imperátorského titulu užíval bez sedmi dnů deset roků. Senátem mu bylo nadekretováno božství a pohřben byl v Augustově mausoleu.
Vespasiana s Titem si historie pamatuje jako jedny z nejsympatičtějších vládců říše, kteří do chaosu po zániku iulsko-claudijské dynastie do Středomoří vrátili klid.
Za Domitiana, chorobně žárlivého na staršího bratra a soustavně podrývajícího jeho autoritu a význam, se dostane do pohybu dolnodunajská hranice, která bude Římany trápit až do skonání říše.
Nástupcem se druhého dne stal jeho starší stejnojmenný syn Titus Flavius Vespasianus (39), který však jako Imp. Titus Caesar Vespasianus Augustus vládl jen dva roky (znám jako císař Titus; narozen v Římě 30. prosince 39). Jeho životopisec mu o půl století později přisoudil nejvyšší uznání, jakého se mocnáři může dostat: amor ac déliciae generis húmánis/"miláček a potěšení lidského rodu".
Kolem roku 60 sloužil jako vojenský tribun v Horní Germánii a v Británii, kde se podílel na válce s Boudikou. Do Říma se vrátil c. 63 a oženil se s Arrecinou Tertullou, s níž měl 13. září 64 dceru Iulii Flavii. Arrecina brzy zemřela a Titus se oženil podruhé s Marcií Furnillou, neteří Q. Marcia Barey Sorana. Když se její rodina dostala do nesnází s Neronem, rozvedl se (roku 65?). Barea Soranus byl přítelem Thrasey Paeta, tchána C. Helvidia Priska a nelze vyloučit, že postup mladého Tita a jeho otce, kterého si Nero vážil jako vojenského velitele, vyvolal u Helvidia neutuchající odpor, až ho to stálo život.
Titus se pak už nikdy neoženil, ale zamiloval se roku 66 do královny Bereníky, s níž žil od roku 75 čtyři roky v Římě. Bohatá orientální kráska ale budila nevoli mezi římskými konservativci (reminiscence údajně na Kleopatru) a Titus ji s těžkým srdcem poslal z Města pryč; sama doufala ve sňatek s ním.
Po Titově smrti žila Iulia Flavia na hromádce s Titovým bratrem Domitianem, tedy svým strýcem, a zemřela po údajně vynuceném potratu roku 91. Roku 81 se jí dostalo od otce titulu Augusty/asi Flavia Iulia Augusta (devátá Římanka s tímto titulem).
Titus se proslavil jako legát legie za židovské války, kterou po otcově odchodu do Říma dotáhl do konce jako vrchní velitel. Po otcově boku slavil roku 71 triumf, byl censorem, tribunem lidu a sedmkrát konsulem, praefectem praetorio. Byl literárně zdatný i tělesně, znal bojové umění i hudební, uměl mluvit a napodobovat rukopisy, závodil s písaři v rychlosti psaní, takový římský superman a asi též trochu "Gutmensch". Když nemohl prokázat nikomu nějaký dobrý skutek, řekl prý na hostině, ty miloval: "Přátelé, den v háji/Amici, diem perdidi".
Za svého úřadu nedal nikoho popravit, se traduje. Uvádí se ovšem také, a myslel si to o něm Hadrianus, že dal svého otce otrávit na hostině. Nikdo nebyl za něho souzen na základě zákona o urážce majestátu, žil nenáročně, ale nikoho nepronásledoval za to, že žil naopak rozmařile. Nebral peníze z odkazů lidí, kteří zemřeli bez dědiců, ani od měst a (protektorátních) králů. Z typů vládnoucích Římanům byl Titus jeden z nejsympatičtějších; na rozdíl od srovnatelné pověsti Antonina Pia mu však nebylo dopřáno vyššího věku, viz rok 161.
Za Titovy vlády se jistý Terentius Maximus z provincie Asie vydával za Nerona/řec. Pseudonerón, Lžinero (II.). Shodnou podobu utvrzoval i hlas a umění zpěvu k doprovodu lyry. Získal na svou stranu zástupy přívrženců, představitelů asijských měst, musel však prchnout za Eufrátés a jistý parthský náčelník Artabános, "archégos", tedy asi nikoli vzdorokrál Parthů Artabános V. (80-90?), ho zamýšlel použít proti Titovi a dosadit ho Říma. Všechny dobrodruh nakrmil zkazkou o tom, jak unikl vojákům, které na něho poslali a že se celé roky skrýval.
U Parthů zdůrazňoval svou politiku vůči nim v armenské otázce a že očekává revanš. Artabános V., byl-li to on, se však sám nedokázal udržet proti Pakorovi II. a projekt o parthském protektorátním římském císaři padl, když se provalila Maximova pravá identita a byl popraven; datum neznáme. O dalším Lžineronovi (III.) za Domitiana viz rok 88, o prvním roku 69.
V Británii byla kolem t. r. založena římská osada n. opevněné vojenské ležení Deva/dn. Chester (jméno z staroangl. ceaster a to z lat. castrum), zasvěceno forum ve Verulamiu a první londýnské. Někdy v této době povstala též pevnost Mancunium/Mamucium a později osada, na jejichž místě dnes stojí Manchester. O působení britského správce Cn. Iulia Agricoly za Tita a Domitiana, o jeho objevech viz rok 77. Po vítězstvích v Británii byl Titus začátkem září provolán popatnácté imperátorem, viz zde níže, a Agrippa obdržel triumfátorské pocty.
Zničující erupce Vesuvu v Kampánii 24. srpna trvala tři dny a zcela zavalila města Pompeii a Herculaneum popílkem, bahnem a lávou. Počet obětí se odhaduje na deset tisíc, starověké údaje chybějí. Soptit začal vrch nad Neapolským zálivem 23. srpna v den volcanalií. V sopečných plynech zahynul i pozorovatel explose, velitel flotily v Misenu, historik a zvídavý encyklopedista C. Plinius Secundus Starší (56).
Svému adoptivnímu synu C. Pliniovi Caeciliovi Secundovi zanechal na 160 drobně popsaných bloků s výpisky a vydal vedle dějin válek s Germány ve dvaceti knihách, a dějin navazujících na Aufidia Bassa v 31 knihách (nevíme, kde Aufidiovo psaní končilo, obě práce jsou ztracené; srov. rok 50+), dílo o studiu řečnictví Studiosus, též spisek O boji s jezdeckým kopím/de iaculatione equestri liber unus.
Villu v oblasti měl uznávaný básník a autor spisu o metrice Caesius Bassus, přítel Persiův. Další prominentní osobou, která během erupce zahynula, byla třetí, nejmladší dcera židovského krále Héróda Agrippy I. Drusilla, tehdy manželka M. Antonia Felika, viz rok 35: s ní zahynul i její syn Agrippa. Požáry v Kampánii trvaly do podzimu a o obnovu škod se následujícího roku postaral Titus.
V posledních letech se probírá datum zkázy obou měst. Zachovaný rukopis Pliniova dopisu historikovi Corneliu Tacitovi hovoří jasně o 24. srpnu, nonum kal. septembres. To zpochybnily tři skutečnosti, které vedly k návrhu na nové rukopisné čtení nonum kal. decembres, 23. listopadu. Jednak historik Cassius Dio umisťuje kampánské požáry do pozdního podzimu/řec. fthinopóron, jednak čas dokazuje prodej ovoce, na něž by bylo v září brzy, a víno sklízené v říjnu že už bylo uskladněné v nádobách.
K tomu byl roku 1974 v Pompéjích nalezen poklad 180 mincí, z nichž jeden aureus byl datován mimo jiné údajem o tom, že princeps Titus byl provolán imperátorem popatnácté, viz zde výše. A k tomu nedošlo před 8. zářím, jak je známo z jiného pramene. O nálezu nápisu na stěně jedné z vill v říjnu 2018 užívajícího datace 17. října (ale bez vročení) viz v indexu s. v. Pompéií.
***********************************************************
80.
Ol. 214,4
391 SE
327 AE
neznámý | Lúkios (?)
a. u. c. 833
Imp. Titus Caesar Vespasianus Augustus VIII a Caesar Domitianus VII
coss. suff.: A. Didius Gallus Fabricius Veiento II a L. Aelius Lamia Plautinus Aelianus
Q. Aurelius Pactumeius Fronto
C. Marius Marcellus Octavius P. Cluvius Rufus
neznámý a Q. Pompeius Trio
Sex. Neranius Capito a L. Acilius Strabo
M. Tittius Frugi a T. Vinicius Iulianus/M. Vinicius Iulius Rufus
***********************************************************
[Mezi coss. suff. t. r. bývá uváděn L. Acilius Strabo, též však roku 71, viz]
Nový velký požár v Římě v době, kdy byl Titus prohlédnout si zkázu Pompejí, zničil právě obnovený chrám Iova Kapitólského poničený za občanské války roku 69, srov. rok 64 a 70, i s okolní čtvrtí s chrámy Ísidy/Iseum Campense, Sarápida, Neptuna, s Agrippovými lázněmi/thermae Agrippae (o jejich stavbě viz rok 27-), Pantheonem, Octaviinou knihovnou, viz rok 33- a 81+, poničen byl Stadion, Odeon, chrám Fortunae Reducis, Minervae Chalcidiciae a templum Divorum, viz o nich roku 86. Titus zavedl božský kult pro svého otce, chrám v Římě však dokončil až Domitianus (a tak se také jmenoval, Vespasianův a Domitianův, bez zmínky o Titovi). Poškozené stavby včetně Pantheonu rovněž dal Domitianus opravit; viz dále rok 118 a 123.
Amphitheatrum flavium zvané později Colosseum zasvětil Titus stodenními hrami s námořními a pozemními bitvami (v naumachi porazili "Athéňané" soupeře ze "Syrákús") a bezpočet dalších krvavých zápasů, v nichž bojovaly i ženy. Postaveno z velké části z židovské kořisti stalo se největší stavbou svého druhu starého světa a přívlastek "kolosální" označením pro něco velkolepého. Jméno ovšem má od obří postavy původně Neronovy před stavbou, neboť na pozemcích jeho kdysi Zlatého domu/domus aurea bylo Colosseum postaveno, viz v indexu pod gladiátoři a sedm divů.
Podívaná na smrt byla vybavena mramorovými sedadly pro padesát tisíc diváků plus místa pro ženy, chudinu a otroky. Amfiteatr měl osmdesát vchodů a pro dopravu zvěře do arény a mrtvol z ní 32 výtahy. Během jediného dne zde císař dal povraždit na pět tisíc různých šelem. Nad Colosseem bylo možné rozvinout plachtu proti slunci, velarium. Divadlo smrti fungovalo do roku 404, poslední štvanice byla k vidění roku 523 n. l.
Q. Aurelius Pactumeius Fronto cos. suff. byl prvním konsulem z Cirty v Numidii a Afriky. Vespasianus ho roku 73 učinil s bratrem Clementem prvními africkými senátory (nikoli "Afričany" v novodobém smyslu slova, ale prvními Římany pocházejícími z římské Afriky). Za adoptivních císařů/Antoninovců posice afrických senátorů výrazně zesílí a bude jich více než z římského Západu dohromady (Antistiové z Thibili, Arriové Antoniniové z Cirty, Septimiové z Lepti, z nichž vzešli císaři).
Dobytek a koně pastevců severně od Číny postihl anthrax a dlouhé sucho je v hledání nových pastvin hnalo na západ. Kobylí mléko chránilo pastevce před kurdějemi, jak se moderně soudí. Údajně šlo o třicet tisíc pastevců se čtyřiceti tisíci koňmi a sto tisíci dobytka. Po spojení se sibiřskými Mongoly, íránskými pastevci a všemi cestou podrobenými nárůdky se v Evropě objeví jako Hunové, řec. Únnoi, lat. Huni, čín. Siung-nu/Xiongnu.
Mezi roky 80 a 90 vznikla evangelia Ježíšova žáka Matitjahua/Mattatjahu, řec. Mattathias, Matthaios, č. Matouš, a Paulova žáka Lúky, řec. Lúkás, lat. Lucas, aram. Lúqá, č. Lukáš, později součást křesťanského Nového zákona; viz o nich více v indexu s. v. křesťanství.
***********************************************************
81.
Ol. 215,1
Hermogenés z Xanthu I
392 SE
328 AE
neznámý
a. u. c. 834
L. Flavius Silva Nonius Bassus a L. Asinius Pollio Verrucosus
coss. suff.: M. Roscius Coelius/Caelius a C. Iulius Iuvenalis
L. Iulius Vettius Paullus a T. Iunius Montanus
T. Tettienus Serenus a C. Scoedius Natta Pinarianus
M. Petronius Umbrinus a C. Carminius Lusitanicus
L. Turpilius Dexter a M. Maecius Rufus
***********************************************************
Titus (42) zemřel 13. září po dvou letech, dvou měsících a dvaceti dnech vlády. Lid bavil hrami a nechtěně drby o vztahu k židovské princezně Bereníce (53), sestře Héróda Agrippy II., kterou ale už před dvěma roky poslal z Říma pryč, neboť Římané případnému sňatku s Orientálkou nefandili (srov. podobnou situaci Caesarovu a Antoniovu s Kleopatrou před více než stoletím); o jejím dalším osudu již nevíme nic.
Přes rozsáhlou stavební činnost a budování silnic v provinciích Titus zbytečně neutrácel ani nevybíral daně. Dal stavět pevnosti podél Dunaje a na Východu říše. Zemřel v téže ville v Aquae Cutiliae jako roku 79 jeho otec.
Podle některých současníků ho odstranil Domitianus nedočkavý vládnout. Uzdravujícímu se bratrovi dal prý prsa obalit sněhem, že mu chlad prospěje. Třebaže Titus ještě dýchal, pospíchal Domitianus ze Sabínie do Říma, kde se dal praetoriány provolat imperátorem.
Údajně posledními Titovými slovy byl povzdech: "Udělal jsem jedinou chybu/hen monon eplémmelésa". Co tím myslel, zůstalo záhadou. Někteří tehdy spekulovali, že litoval, že se neoženil s Domitií, s níž byl ženat bratr, jiní, že se nezbavil Domitiana, který proti němu po otcově smrti za kulisami kul pikle. Když roku 71 otec s Titem triumfoval nad Židy, jel Domitianus za oběma triumfátorskými vozy pouze na koni...
Imperátorem se dal druhého dne provolat jeho bratr T. Flavius Domitianus (29), který jako Imp. Titus Flavius Caesar Domitianus Augustus vládl do roku 96; senát ho uznal 30. září, kdy dostal tribunské pravomoci. Do té doby byl sedmkrát konsulem suffektem, užíval titulu caesarského a byl členem několika kněžských kollegií. S bratrem si byli naprosto cizí a když byl Titus v posledním tažení, dal Domitianus s komplexem mladšího neuznaného bratra přednost rychlé návštěvě tábora praetoriánů před návštěvou umírajícího.
Poněvadž senátoři nejprve poctili zesnulého Tita a pak až povznesli k imperátorství Domitiana a ozdobili ho mimo jiné titulem "pater patriae", nesnášel je. Stranil se senátorské aristokracie a obklopoval se přáteli/amici ze všech společenských vrstev a profesí.
Za jeho vlády poroste obsah stříbra v dénáriu z 81 procenta za Vitellia na 92 procent, tedy zpět na úroveň za Augusta. Tento jev se v římských císařských dějinách bude opakovat ještě za Traiana, viz rok 98. Roku 85 však Domitanus devalvoval zpět na vitelliovskou úroveň, neboť mu přes konfiskace a nové daně chyběly po balkánském debaklu peníze na armádu.
Vůči provinciálům uplatňoval přísnou fiskální politiku. Přesto zanechal po sobě státní finance v plusu, býval štědrý k umělcům, stavěl a obnovoval veřejně prospěšné objekty a chrámy. Dával peníze na obnovu vyhořelých knihoven, posílal za "originály" děl opisovače do Alexandrie, viz o požárech rok předešlý.
Jeho historická pověst není dobrá, i když zcela jistě nepatřil mezi špatné panovníky. Řádil v řadách senátorského stavu, kolovaly anekdoty o jeho vystrašenosti a zahálčlivosti: na svém rozsáhlém albanském statku/ville si prý krátíval chvíli nabodáváním much na stylus, psací rydlo. Nicméně byl jedním z mála hospodářských myslitelů v čele Říma. Chtěl podpořit produkci obilí a hodlal omezit po celé říši plochu vinic. Edikt vzbudil odpor, takže bez císařových protestů ani nevešel v platnost.
Domitianus mohutně stavěl a zkrášloval. Řím dostal na padesát nových budov, dal dokončit Titův oblouk s basreliefy na paměť vojenských vítězství Vespasiana a svého bratra; srov. původní stavbu chrámu Virtutis na tomto místě u roku 101-.
Stavěl opevnění podél hranic na severu i v Africe, kde už od Vespasiana povstával proti nájezdům berberských Garamautů limes tripolitanus/tripolitánský val. Především měl za úkol střežit pobřežní římské osady Oea/Oia, dn. Tripolis, Sabrathu a Leptu Magnu/dř. Neápolis: odtud dodnes nese země název Trojměstí/(Africa) Tripolitana. Rozšiřován a udržován byl limes až do konce římské moci v Africe.
Z bohů nejvíce Domitianus uctíval Minervu-Athénu a panathénaie dával slavit na svém statku na úpatí Albanských vršků/Colli Albani ve velkolepém stylu se soutěžemi básníků, řečníků a gladiátorů. Proč držel k bohyni takovou náklonnost, známo není.
Stejně jako bratr Titus přátelil se s eunúchy, Domitianus s Earinem, a v soucitu s jejich osudem zakázal v celé říši kastraci. Jinak společného se starším Titem, na něhož celou dobu žárlil, neměl téměř nic; pohřeb uspořádal dojímavý, ale brzy začal rušit pocty věnované bratrovi. Pokud Titus byl v konsulském úřadu sedmkrát, mladší bratr bude sedmnáctkrát.
Na rozdíl od svého bratra Tita nečetl, nepsal, mluvený projev měl prý dobrý. Za to miloval kostky a byl sexuálně velmi náruživý. Na koně nevlezl, jak byl rok dlouhý, zbraním se nevěnoval, zato byl vynikajícím lukostřelcem: trefil se prý na dálku mezi roztažené prsty ruky. Hostiny pořádal často, nejvýše však do západu slunce, téměř nevečeřel, ale silně obědval; koupal se jen ráno.
V paláci si držel řadu nezletilých chlapců, viz rok 96+, mezi nimiž vynikal dlouhovlasatý Earinos/"Jarní", pocházejícího pravděpodobně z Pergama a později císařský propuštěnec. O jeho osudu po Domitianově smrti známo není nic, sotva patřil k pučistům.
Narozen v říjnu (24. října 51) přejmenoval october na domitianus, září/september, kdy nastoupil vládu, nazval germanikem. Na lýdsko-fryžském pomezí založil Domitianopoli-Salu. Ke čtyřem dostihovým stájím přidal zlaté a nachové, sám fandil zeleným a jejich borci Paridovi (usadil se ke stáru na svých pozemcích u Antiocheie Syrské).
Domitianus vynalezl gladiátorské hry v noci a do arény vpustil ženy a trpaslíky. Měl s tím úspěch, líbilo se i spouštění jídla na lanech v amfiteátru. U Tiberu dal vykopat nádrž se sedadly kolem dokola a pořádal v ní námořní bitvy: prý se vydržel koukat i za deště.
Svou manželku Domitii Longinu, viz rok 70, chtěl dát zabít, ale nechal se umluvit a jen se s ní rozvedl a poslal roku 83 do vyhnanství. Jejího milence herce Parida dal roku 83 zavraždit na ulici všem na očích. Z exilu ji však brzy povolal zpět do Města a patřila ke dvorní honoraci. Sám pak žil paralelně s Iulií Flavií Augustou, jedinou dcerou bratra Tita s jeho manželkou Arrecinou Tertullou (n. až druhou manželkou Marcií Furnillou?), narozenou údajně v den pádu Jerúsaléma 13. září. Do roku 81 byla provdána za bratrance T. Flavia Sabina, kterého dal Domitianus roku 82, kdy spolu zastávali konsulát, popravit. Iulie, kterou svedl ještě za života jejího otce, zemřela po potratu údajně vynuceném Domitianem snad roku 88 n. až 91.
Domitia Longina, dcera slavného otce, despotu přežila a zemřela v požehnaném věku někdy před rokem 140. Od září 81 byla jako desátá z Římanek augustou/Domitia Augusta.
Obnovený Iovův chrám na Kapitóliu zničený požárem za revoluce roku 69 a znovu roku 80 byl zasvěcen Domitianem jeho a otcovým jménem s opominutím bratrova. Dal deifikovat svou matku Domitillu, svého syna, který zemřel nedospělý roku 73, a Titovu dceru Iulii, viz zde výše.
Britský správce C. Iulius Agricola zamýšlel invasi do Hibernie/Irska, ale nedošlo na ni, viz rok 77.