055–060

***********************************************************

55.
Ol. 208,3

366 SE
302 AE
Konón | neznámý
a. u. c. 808
Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus I (do 28. února) a L. Antistius Vetus
coss. suff.:  N. Cestius (březen-duben), P. Cornelius Dolabella (květen-červen) a L. Annaeus Seneca (do října), M. Trebellius Maximus (červenec-srpen), P. Palfurius Sura (září-říjen) Cn. Cornelius Lentulus Gaetulicus a T. Curtilius Mancia (oba listopad-prosinec)

***********************************************************

Na Východě na jaře převzal legie operující v Armenii Cn. Domitius Corbulo. V Aigejích (Aigeai, dn. Yumurtalık v TR), přístavu Rovinaté Kilikie, se setkal se syrským legátem C. Ummidiem Durmiem Quadratem; srov. rok 54 a rok 58. 

V Parthii usurpoval jeden ze synů (Arsaka XXVII.) Vologaisa I. trůn svého otce a udržel se do roku 58 jako "král králů" Arsakés XXVIII. Vardánés II. Událost přišla vhod Římanům a Domitius Corbulo i Ummidius Quadratus přes vyslance domlouvali výhodný smír, když byli Parthové v "občanské" válce. Vologaisos I. svolil a vydal Římanům do rukou řadu svých příbuzných jako rukojmí na znamení, že válku s Římem nechce a měl volnou ruku pro tu domácí. Zbavil se tak případných dalších pretendentů trůnu. Jeho bratr Tíridátés (61) tím byl v podstatě uznán za armenského krále, viz rok předešlý.

 

Tiberius Claudius Caesar Britannicus (14), vlastní (?) syn Claudiův s Valerií Messalinou a případný sok v nároku na trůn, byl o tři roky starším nevlastním bratrem Neronem Claudiem otráven krátce před narozeninami (12. února) před zraky celé rodiny během oběda. Nero mu záviděl jeho příjemný hlas a literární projev a použil jedu od travičky Locusty/Lucusty, jejímž dílem zahynul rok předtím Claudius.

První preparát byl slabý a nezletilý princeps osobně travičku zmrskal, aby vyrobila přímo před ním v paláci něco silnějšího. Když po zkoušce na zvířatech to zase nebylo ono, třetí lektvar už byl letální i pro člověka, praví tradice. Tělo posledního z Claudiů bylo ještě téže noci na Martově poli za deště spáleno. 

Nero Locustu odměnil statkem, umožnil ji založit si travičskou školu (nic bližšího o ní ani studentech známo není) a zajistil jí beztrestnost: až dosud byla ve vězení, neboť byla před Claudiovou smrtí odsouzena (za co a k jakému trestu, nevíme, jen tušíme). 

    Finanční tajemník a rationibus M. Antonius Pallas, od roku 31 propuštěnec Antonie ml., Claudiovy matky, přišel z Neronovy vůle o úřad a nahradil ho další z vlivných propuštěnců Doryphorus/Doryforos, správce říšských dokumentů epi tón tés archés biblión/a libellis. Nero na něm visel: jednou tajemníkovi věnoval deset milionů séstertiů a nedbal protestů své matky.

Pallas, v němž mladý princeps viděl spojence Agrippiny, odešel se ctí a Nero Claudius mu zaručil, že nebude výkon jeho úřadu nikdy vyšetřovat. Nicméně ho dal zavraždit roku 62, neboť měl spadeno na jeho majetek odhadovaný na čtyři sta milionů séstertiů, srov. Narcissův předešlého roku, jeden z největších tehdy v Římě vůbec. Na náhrobku při silnici do Tíburu se Pallas ještě chlubil, že mu senát z vděku "za věrnost a oddanost vůči patronům" nadekretoval na principův návrh 23. ledna odznaky praetorské hodnosti, ornamenta praetoria, a k tomu patnáct milionů séstertiů; "spokojil se však jen s poctou," zvěčnil propuštěněcký miliardář.  

V té době se už Nero matce odcizil, vztah se proměnil v odpor a skončil její vraždou roku 59. Zamiloval se do propuštěnkyně Akté, viz rok předcházející a 62, aniž by o tom matka dlouho něco věděla. Agrippinu to sblížilo s cudnou Octavií, Neronovou manželkou, jíž si princeps nikdy nevšímal, neboť jeho požitkářskému temperamentu nestačila, třebaže to byla jeho vrstevnice. Staří autoři tvrdili, že se matka namísto propuštěnkyně Akty sama synovi nabízela. Psali též, že náruživý Nero zneužíval rovněž svého mladšího nevlastního bratra Britannika. 

 

Nero Claudius jmenoval správcem Egypta Ti. Claudia Balbilla Modesta, syna Tiberiova astrologa, matematika a věštce Ti. Claudia Thrasylla, jinak řec. Thrasylla z Mendéty n. Alexandreie. Balbillus, přítel Claudiův a kommagénské královské rodiny, byl astrologem tří principů, autorem několika (nedochovaných) astronomických spisů, za Claudia účastník tažení do Británie roku 43, kdy sloužil v legii jako velitel technického zabezpečení/praefectus fabrum. Za Gaia-Caliguly se z Říma vytratil do Alexandreie, za Ti. Claudia žil zpět v Římě a Nero Claudius ho učinil praefectem Alexandreae & Aegypti, v úřadu v letech 55-59. Až do Vespasianova imperátorství zůstal v Alexandreji a s novým principem se vrátil jako jeho astrolog do Říma, kde roku 79 nebo před ním zemřel; Vespasianus na jeho počest ustanovil v Efesu balbilleia, hry, které se konaly ještě po dvou staletích. ● Za své egyptské správy pečoval o domácí kulty a dal mimo jiné odstranit od slavné Sfingy letitý navátý písek.  

 

Doba, kdy byli aktivní lékař, farmaceut a botanik Pedanius Dioscorides/Pedanios Dioskúridés z Anazarbu v Kilikii, viz rok 77+, a lékař Agathínos ze Sparty, zakladatel lékařské „sekty“ episynthetiků, viz v indexu s. v. lékaři.
    Kolem roku 55 se narodil senátor, řečník a historik P. Cornelius Tacitus. S úřední karierou začal za Vespasiana quaesturou, za Domitiana zastával praeturu, byl konsulem roku 97 a asi roku 112 správcem provincie Asie; zemřel kolem roku 117.

Křesťanský věrozvěst Paulos z Tarsu sepsal, asi v Efesu, dopis Galatským, tedy křesťanům žijícím v Galatii.

Syn cos. suff. P. Palfuria Sury Marcus vystupoval v aréně jako zápasník, a to dokonce v utkání s jakousi dívkou ze Sparty/cum virgine lacedaemonia, což musela být pro římský bulvár nepochybně událost. Po Neronově likvidaci byl Vespasianem vyloučen ze senátu, dal se prý na stoicismus a za Domitiana patřil mezi jeho donašeče. Za to byl pak senátem odsouzen, nevíme však, jak (exil?). Pravděpodobně k tomuto Palfuriovi se vztahuje Epiktétova poznámka, že jeho milenec, blíže neznámý Filostorgos, zbohatl díky svému vztahu. 

 

Mezi jižními Huny zemřel šan-jü Pi alias Chaj-luo-š' Čou-ti známý jako Chu-chan-sie II. (chánem od roku 48, viz rok 46), který se jako jeho děd poddal zcela Číňanům. Nástupcem se stal jeho bratr Mo, trůnním jménem Čchiu-fu Ťou-ti/Qiufu Joudi. Sotva obdržel z Číny ode dvora potvrzení nástupnictví s panovnickými insigniemi a s darem v hedvábí, zemřel. Od roku 56 tři roky jižním Hunům vládl jeho mladší bratr Chan/Han, trůnním jménem I-fa Jü-lu Ti/Yifa Yulu Di a po něm další Piův syn Ti/Di pod trůnním jménem Chaj-tung Š'-ti-chou-ti/Haitong Shidihoudi (do roku 63). Stejně jako u jeho předchůdce k žádné významné události za jeho vlády nedošlo. V zimě roku 62 vpadlo šest nebo sedm tisíc "severních" Hunů na území říše, bylo však Tiovými vojáky zahnáno.

Po Tiově smrti roku 63 se jeho nástupcem stal Moův syn Su, trůnním jménem Čchiu-čchu-ťü-lin-ti/Qiuchujulindi. Sotva byl inthronisován, onemocněl a za méně než půl roku na to zemřel. T. r. se novým šan-jüem jižních Hunů stal syn Chu-chan-siea II. Čang/Zhang a pod jménem Chu-je-š' Čou-chou Ti/Huyeshi Zhouhou Di vládl do roku 85. Za jeho éry vzrostla moc severních Hunů, kteří roku 65 znovu žádali chanský dvůr o mír a otevření vzájemného obchodu. Opět z toho nic nebylo s čínské pohraničí trpěli nájezdy kočovníků. Viz dále rok 57, 73, 75 a 85.     

 

***********************************************************
56.
Ol. 208,4

367 SE
303 AE
neznámý | Konón 
a. u. c. 809
Q. Volusius Saturninus a P. Cornelius (Lentulus) Scipio

coss. suff.:  L. Iunius Gallio Annaeanus a T. Cutius Ciltus (oba červenec-srpen), dva neznámí (září-říjen), L. Duvius Avitus a P. Clodius Thrasea Paetus (listopad-prosinec)

***********************************************************

Tradiční quaestoři státní pokladny, quaestores aerarii, byli ve výkonu funkce nahrazeni císařskými správci, praefecti aerarii

 

V Římě zemřel praefectus urbi L. Volusius Saturninus, cos. suff. 3+, syn stejnojmenného cos. suff. 12-. Dožil se 93 let, ctěn všemi imperátory a třebaže dosáhl značného majetku, žil až do smrti bezúhonně. Byl spjat s dalmatskou Aenonou, jak dokládají nápisy, patron města. Byl praefectem urbi od c. 40 (možná ještě za Tiberia jmenován roku 36?), viz rok 33. Jeho nástupcem se stal až do roku 60 T. Flavius Sabinus a po něm L. Pedanius Secundus (do roku 61, kdy byl zavražděn vlastním otrokem, viz). Senát Volusiovi vypravil státní pohřeb a po Římě dal postavit několik soch. Konsul t. r. Q. Volusius byl synem L. Volusia. 

 

Z římského bulváru: Nero Claudius, táhlo mu na dvacet, se začal s partou pijáků potloukat po nocích Římem, páchat skopičiny, krást kupcům zboží, přepadat a bít kolemjdoucí. Někdy byl bit i imperátor. Od senátora Iulia Montana za obtěžování jeho manželky dostal tolik do těla, že nemohl několik dnů mezi lidi. Měl monokl, juchal pak již opatrněji a raději s doprovodem vojáků a gladiátorů v povzdálí (srov. jeho napodobitele L. Vera roku 162). Montanus ho žádal, aby přijal omluvu, což Nero měl komentovat slovy: "Takže nevěděl, že bije Nerona." Montanus si pak vzal život. Podle jiné verse však v noci do sebe jen vrazili, senátor vládce odstrčil, ale hned se omluvil, nicméně byl donucen k sebevraždě. Neronovu avantýru provádělo později několik dalších vládců. Ještě caesar Constantius Gallus (351-354) chodil po večerech v Antiocheji Orontské po hospodách s muži vyzbrojenými meči a ptal se kolemjdoucích na mínění.

Poněvadž se opět vzmáhalo na divadle násilnictví a konflikty fandů jednotlivých hereckých hvězd přecházely místy téměř v bitvy, což se zájmem Nero pozoroval, musel zakročit: jednak znovu vypověděl herce z Itálie, jednak vrátil do divadel vojenský dozor, který zrušil na začátku své vlády (zavedeno již Tiberiem).

Nero se obklopil mladíky z jezdeckého stavu, kteří o hrách povraždili v aréně kopími na čtyři sta medvědů a tři sta lvů. Třicet z nich zápasilo v aréně, o obětech mezi nimi není nic známo.  


***********************************************************
57.
Ol. 209,1
Kalliklés ze Sídónu
368 SE
304 AE
neznámý
a. u. c. 810
Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus II a L. Calpurnius Piso
cos. suff.: L. Caesius Martialis (za Pisona, od července)

***********************************************************

Z římského bulváru: Nero Claudius, fanatik músických a scénických umění, přikázal senátorům a jezdcům povinnou účast na hrách a několik set jich v aréně i vystupovalo. Zápasy však nebyly vedeny na život a na smrt. 

 

V Iúdaji za procuratora M. Antonia Felika vypukly nepokoje v Kaisareji, hellénisovaném městě vybudovaném Héródem Velikým na místě osady Stratónos pyrgos, "Stratónova věž". Židovské obyvatelstvo se domáhalo větších pravomocí, neboť žili doma v Iúdaji, hellénští a syrští chránili svou většinu ve městě. Armáda přes tvrdý postup klid nenastolila a tak Felix poslal hlavy obou stran k Neronovi do Říma, aby je rozsoudil. Odpověď přišla až roku 66.

Roku 64 dorazil do Říma Iósépos, představitel tehdy sekty farisaiů a budoucí povstalec a kronikář, aby žádal o propuštění skupiny knězů Jahweho kultu poslaných k odsouzení Neronovi procuratorem Felikem. S pomocí židovského herce Alityra oblíbeného u dvora se Iósépos seznámil dokonce se Poppaeou Sabinou, čerstvou Neronovou milenkou tehdy, a díky ní dosáhl propuštění kněží. Když se následujícího roku vrátil do rodného Jerúsaléma, setkal se s prvními náznaky vzpoury a budoucí války, jak později tvrdil, viz rok 66.

Někdy v tomto času jmenoval král Agrippa II. veleknězem Jahweho kultu Ismaéla, syna Fabího/Fiabího, hebr. Išmael ben Fiabí.

V městě Salcha, dn. Salchad na jihu SYR rekonstruoval jistý Rauhu chrám bohyně Lát, který kdysi postavil jeho stejnojmenný děd. Nabatský nápis je datován měsícem ab/c. červenec sedmnáctého roku krále Malicha II.  

 

V Británii ve válce se Silury, viz rok 52, porazila legie pod velením legáta Caesia Nasiky Briganta Venutia, který na dalších deset let zmizel ze zapsaných dějin. Bylo to poslední vítězství nad domorodci pod správcem A. Didiem Gallem, ve funkci od roku 52. Jeho nástupcem se stal Q. Veranius Nepos, cos. 49, který obnovil expansionistickou politiku a rovněž vytáhl na Silury. Brzy však zemřel na nemoc, viz dále rok následující: zklamán údělem v závěti uvedl, že by mu k podrobení ostrova stačily dva roky života. Veranius, který byl homo novus a zasloužil se roku 41 o Claudiovo nástupnictví, byl císařem vyznamenáván. Spravoval provincii Kappadokii, Lykii s Pamfýlií, byl zapsán mezi patricie. Jedna z jeho dcer Verania Gemina se provdala za L. Calpurnia Pisona Frugi Liciniana, roku 69 nešťastného adoptivního spoluvládce L. Sulpicia Galby.

Veraniovi věnoval roku 49 platónik Onásandros svůj kompilační spisek o armádních velitelích/Stratégikos (?), jedno z mála zachovaných děl starého věku z vojenské branže. Onásandros kromě toho vydal komentář k Platónově Ústavě. 

  

V Číně v Luo-jangu zemřel 29. března první vládce dynastie Východních Chan Kuang-wu/Guangwudi; vládl od roku 25. Nástupcem se stal jeho syn Čuang (28; Zhuang), který pod jménem Ming-ti, Osvícený císař, vládl do roku 75. Za Minga, který roku 65 požádal prostřednictvím vyslance v zemi Tchien-ču/Tianzhu, tedy v severní Inii, o zaslání knih (a o tři roky později ke dvoru dorazily), se zvolna šířil říší buddhismus. Jeho podporovatelem byl císařův bratr Liou Jing, snad první čínský buddhista vůbec, jehož však roku 70 zahubil panovník za chválu kouzelnictví. První z čínských dvořanů se seznámil s buddhistickými sútrami učenec Ťing-lu/Jinglu, s nimiž ho za císaře Aje v roce 2- seznámil vyslanec I-cchun/Yicun. 

Ming tvrdě likvidoval oposici a jeho generálové Keng Ping a Tou Ku porazili roku 73 nomády Siung-nu/Xiongnu, tedy ("severní") Huny, srov. rok 55 a 75. Po hunském tažení donutili Tou Ku s Pao Čchaem/Bao Chao tocharský stát Krorán neboli Šan-šan na okraji Tárímské pánve uznat znovu čínský protektorát, viz roky 177 a 128 př. n. l. 

 

***********************************************************
58.
Ol. 209,2

369 SE
305 AE
neznámý
a. u. c. 811
Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus III a M. Valerius Messalla Corvinus
coss. suff.: C. Fonteius Agrippa (za Nerona), A. Paconius Sabinus a A. Petronius Lurco

***********************************************************

V Armenii po dlouhém klidu zbraní ve studené válce s Parthy, viz rok 55, kdy utrpěla bojová morálka legionářů životem v městech, musel velitel Cn. Domitius Corbulo vojákům vrátit bojeschopnost. Během kruté zimy nechal legie přezimovat v poli, dostal převelenu jednu legii z Horní Germánie (podél Rýna pak zůstaly posádkou až do chaotického roku 68-69 pouze tři legie, ačkoli tehdy už bylo po armenské válce) a k tomu nováčky, kteří nahradili propuštěné zvlčilé veterány.

Na jaře posádkám pevností a pomocným jednotkám nařídil držet se za hradbami a nepouštět se do boje. Rozkaz porušil nejstarší centurio Paccius Orfitus, jemuž Domitius Corbulo svěřil velení nad pomocnými oddíly v nám neznámé části Armenie, postavil se "nepřátelům" (pravděpodobně proparthským Armenům) v poli a byl zahnán na útěk.

Tíridátovi Armeni a Parthové volili válku guerrillovou a vyhýbali se polní bitvě. Farasmanovi Ibérové vpadli do Armenie na straně Říma, přidali se Moschové a rovněž loupili v Armenii, poprvé jako římští spojenci, potomci dávných Muški trápících kdysi Chetity. Tíridátés si stěžoval u Římanů, proč napadají jeho poddané, když přeci vládne mír a Římané dostali od jeho bratra Vologaisa rukojmí míru, viz rok 55.

Domitius Corbulo věděl, že Vologaisés má ještě práci v Hyrkánii s Vardánem, svým usurpátorským synem, a nemusel se obávat velké podpory Tíridáta z Parthie. Po zmařeném pokusu o urovnání neshod přímým jednáním Tíridáta s Corbulonem přešli Římané do ofensivy. Dobyli několik armenských pevností a pochodovali na metropoli země, na Artaxaty. 

Tíridátés je nedokázal zastavit a Římanům obyvatelé Artaxat otevřeli brány. Díky tomu zůstali naživu, město samo s rozsáhlými hradbami dal Domitius Corbulo zapálit a srovnat se zemí. V Římě z toho byla velká sláva, Nero Claudius pozdraven jako imperátor, dostal moře soch a datum obsazení Artaxat, které neznáme, bylo zahrnuto mezi sváteční dny. Princeps odmítl nabídku senátu na doživotní konsulát. 

Z Artaxat Corbulo s jádrem legií táhl na východ ke Kaspiku, kde asi následujícího roku s pomocí spojeneckých Ibérů pod novým králem Mithridátem I. pacifikoval národ Mardů. Viz dále o armenské válce rok následující.

 

    Usurpátor parthského trůnu Vardánés II. byl po vzdorovládě od roku 55 poražen a pravděpodobně popraven a jeho otec Vologaisés I. zůstal jediným uznávaným vládcem Parthů; viz dále rok 61 a 77. Hyrkánie se přesto nedostala pod kontrolu Vologaisovu a pravděpodobně již ani žádných pozdějších parthských králů.

 

V Ibérii dal král Farasmanés I. za pokus o puč popravit svého druhorozeného syna Rhadamista, v letech 51-54 krále Armenů a vraha Farasmanova mladšího bratra Mithridáta. Krátce na to Farasmanés zemřel na nemoc (panoval od roku 1+) a ibérské království přešlo na jeho syna Mithridáta I., Mihrdat, vládnoucího pravděpodobně až do roku 106. Byl "filokaisar a filorhómaios" a o jeho skutcích není nic známo, viz rok 75.

Podle náhrobního kamene jisté Sérapíty, "bilingva z Armazi", však po Farasmanovi I. vládl "velké král Ibérů" Xefarnúgos/aram. Chsefarnúg. Jak dlouho a co vykonal, nevíme, srov. u roku 75.  

 

Ve Svobodné Germánii ztratili Chattové válku s Hermundury o naleziště soli na jakési "hraniční" řece mezi nimi ve středním Německu (Sála?), když byli v létě poraženi kdesi v Germánii (v okolí dn. Halle/Saale?) ve velké bitvě. Hermunduři pak povraždili nepřátelské muže a jejich koně. 

V římské Germánii trval od roku 50 za legátů Pompeia Paulina, praefecta annonae roku 49, viz, a L. Antistia Vetera, cos. 55, mír. V Dolní Germánii dal Pompeius roku 51 vojáky opravit a zpevnit hráze na Rýnu, které vybudoval roku 12- Drusus st. (fossa drusiana, viz tam). Legát hornogermánský Antistius Vetus měl v plánu prokopat kanál mezi Ararem/dn. Saône a Mosellou/Mosel, aby se umožnila plavba ze Středomoří přes Rhodanus/Rhône na sever do Rýna a tudy do Severního moře. Legát Belgické Gallie Aelius Gracilis, který si nepřál, aby vojáci germánských legií Veterových byli v jeho provincii, si postavil hlavu a stavba by prý zneklidnila Nerona; od nápadu sešlo a řeky byly propojeny až v 19. století. Antistius Vetus padl roku 66 u Nerona v nemilost a vzal si život se svou dcerou Antistií Polittou, manželkou Rubellia Plauta, srov. rok 47 a 60.

Za Pompeiova nástupce Avita Dubia (od roku 57?) se mezi Germány rozšířila zvěst, že legáti rýnských legií dostali zakázáno válčit. Předáci Frísiů/Frísů Verritus a Malorix přesvědčili část národa žijící kolem ostrovů v rýnské deltě, aby se usadili v dosud neosídleném kraji, který Římané pokládali za součást říše, srov. rok 47. Dolnogermánský legát pohrozil legiemi a přesvědčil oba vůdce, aby cestovali do Říma za imperátorem. Čekání na audienci si krátili chozením po pamětihodnostech, až se posadili do Pompeiova divadla plného lidí. Produkce je nudila a ke všeobecné pozornosti diváctva se usadili do řad pro senátory mezi vyslance spřátelených národů, aniž by k tomu byli vyzváni. Po výkladu o tom, jak kdo v divadle sedí, totiž usoudili, že nejsou o nic horší diplomatů Parthů a Armenů (viz o vyslancích v divadlech u roku 26-). 

Divadlo tleskalo a Nero Claudius oba podělil římským občanstvím. Nicméně rozhodl, že Frísiové se musejí ze země, kterou již oseli a zabydleli, odejít. Donutila je pak k odchodu spojenecká římská jízda; o osudech obou předáků se už nic nedozvídáme. ● Na rozdíl od Tacita zahrnul událost Suetonius do vlády Neronova předchůdce Ti. Claudia. 

Po Frísech se do téhož kraje, jehož polohu neznáme a patříval před Římany Chamavům, Tubantům a posléze Usipetům, vypravili roku 58 Ampsivariové/Amsivariové, jižní sousedé Frisů, srov. rok 16+. Chaukové je vyhnali z jejich tradičních sídlišť na Amisii/Emži. Byli římskými spojenci a po většinu doby věrní. Jejich kníže Boiocalus odmítl roku 9 bojovat po boku Arminiově proti Římanům v Teutoburském lese, neboť se držel spojenecké smlouvy z roku 12-. Sloužil pod Tiberiem a Germanikem, celkem padesát roků v římských službách (!).

Ampsivariové se nyní uchýlili na římský levý břeh Rýna, ale i tentokrát Římané ústy legáta Avita řekli ne s výjimkou Boiocala za jeho nesporné zásluhy. Ten to však odmítl, neboť by vypadal jako zrádce, a za Rýnem začal sjednávat koalici pro válku s Římem. Germáni neměli čas dát se dohromady, poněvadž Avitus s hornogermánským legátem T. Curtiliem Manciem, nástupcem Antistia Vetera, překročili s legiemi Rýn a hrozili válkou.

Ampsivariové pak nebyli přijati ani Bruktery, Tenktery, Usipety, Chatty ani Cherusky, odevšad byli vyháněni, pobíjeni a zotročováni. Nicméně ještě koncem 4. století jsou "Emžané" zmiňováni po boku Chattů a o něco málo později jako součást Franků.

 

V Británii po Veraniovi nový správce C. Suetonius Paullinus (do roku 61), který roku 42 jako první z římských vojevůdců překročil Atlas, viz, pokračoval ve vleklé guerrillové válce se Silury ve Walesu, viz dále rok 60.

 

V Iúdaji se prokurátorem po M. Antoniovi Felikovi, který úřadoval od roku 52, stal Porcius Festus (do roku 62). Pokračoval v honbě za bandity a procesoval proti Paulovi z Tarsu, který se v přítomnosti Héróda Agrippy II., krále chalkidského, odvolal k „Caesarovi“. Paulos opustil Korinthos či Efesos a cestoval do Jerúsaléma. Byl zatčen a ve vězení v Kaisareji čekal na soud před správcem/procuratorem Iúdaie, viz rok 62. Agrippa odvolal velekněze Ismaéla/Išmaela a jmenoval Iósépa Kabiho, syna Simónova. 

 

V Římě po serii skandálů z přehmatů publikánů, nájemců vybírání daní, Nero Claudius (21) předložil senátorům návrh na zrušení nepřímých daní (spotřebních), vectígália. Lobby publikánů a jejich "daňových společností", vectígálium societátés, v senátorských řadách principa zabrzdila: vždyť by stát přišel o velké příjmy a pak by přišla chuť i na zrušení daní přímých, tribúta; viz v indexu s. v. daně. Nařízeno bylo alespoň, aby se zveřejňovaly daňové sazby dosud tajené, neboť publikáni si často přihazovali dvou- nebo douapůlprocentní přirážky k požadovaným summám. Zároveň bylo rozhodnuto, aby všechny pohledávky publikánů propadávaly po roce.

Nero se mimo jiné věnoval stavební činnosti. Zřejmě v letech 57 až 58 dal stavět na Martově poli dřevěný amfitheátr napodobující kamenné dílo T. Statilia Taura. Polohu ani dobu, jak dlouho stál, neznáme. Předcházela zřejmě stavba velkého tržiště Macellum Augusti, resp. Macellum Magnum; ani jeho polohu neznáme. Neronovy lázně dostavené roku 62 na Martově poli byly propojeny s gymnasiem, které vyhořelo roku 64 a nebylo již obnoveno.

Na Palatinu obýval "Přechodný dům"/domus transitoria spojující starší stavby s Maecenatovými zahradami. Když byl těžce poškozen za požáru roku 64, začal Nero budovat svůj Zlatý dům/domus aurea. Nero miloval zahrady a pořizoval si je všelijak:

horti lamiani bývaly Gaiovy, horti lolliani byly konfiskátem Claudiovým po vyhnání Lollie Pauliny z Říma, horti Maecenatis byly císařské od roku 8- a později součást Zlatého domu, horti pallantiani patřili do roku 62 propuštěnci Pallanta, horti tauriani T. Statilia Taura, kterého donutila Agrippina roku 53, aby si vzal život, horti torquatiani D. Iunia Torquata Silana, kterého donutil Nero roku 63 vzít si život. Zda-li byly prostory přístupné veřejnosti, nevíme. 

Z římského bulváru: Na velkou římskou scénu dorazila krásou a důvtipem proslulá Poppaea Sabina (28). Dcera Tita Ollia a Poppaeje Sabiny (starší) pocházela z podnikatelské rodiny usazené v Pompéjích. Otce zahubil Tiberius roku 31 za přátelství se Seianem, matku roku 47 Messalina z osobní žárlivosti, viz. Roku 44, to jí bylo čtrnáct, byla provdána za jezdce Rufria Crispina, možná Egypťana původem. Deset let velel praetoriánské gardě za Ti. Claudia do roku 51, kdy ho nahradil Sex. Afranius Burrus. Roku 66 ho dal Nero popravit a zavraždil i jeho stejnojmenného syna s Poppaeou.

Asi roku 58 Crispina opustila a druhým manželem Poppaey byl o sedm let mladší M. Salvius Otho, Neronův důvěrník a roku 68 nakrátko jediný Etrusk mezi principy v dějinách. Zamilovaný Otho neustále před Neronem svou choť opěvoval, až se stala principovou milenkou a s Othonem se rozvedla. Nero Claudius pak Othona, do té doby svého velkého oblíbence, poslal jako správce do Lusitanie; zůstal tam až do Neronova pádu a svého pozdvižení k imperiu roku 68, a jeho úřadování se dostalo chvály.

Graptus, jeden z nejstarších císařských propuštěnců žijící u dvora od Tiberiových časů, křivě obvinil Fausta Cornelia Sullu Felika, syna konsula roku 52, že chystal na Nerona atentát. Nero ho nerad, měl ho za náfuku, přitom Sulla se pravděpodobně vůbec nezajímal o dění u dvora. Bez soudu dostal šlechtický nešťastník příkaz od imperátora, aby odešel do Massilie a neopouštěl její hradby (zavražděn byl roku 62). 

 

***********************************************************

59.
Ol. 209,3

370 SE
306 AE
neznámý
a. u. c. 812
C. Vipstanius Apronianus a C. Fonteius Capito
coss. suff.: T. Sextius Africanus a M. Ostorius Scapula

***********************************************************

V armenské válce se Cn. Domitius Corbulo vracel z východu země při Kaspiku západním směrem na Tigránokerty (tyto snad v dnešním Náhorním Karabachu, jiné od residenčního města Armenů v Arzanéně; byly ještě dvě další T.). U pramenů Tigridu v kraji Tauraunitů v armenské provincii Bagraudanéné se pokusil jakýsi domorodec o atentát na Corbulona přímo v ležení a po dopadení odhalil všechny spiklence z řad římských spojenců. Město se odevzdalo do římských rukou bez boje a Corbulo je ponechal nedotčeno.

Podle jiné verse Cn. Corbulo dal při obléhání vystřelit katapultou za hradby hlavu jatého armenského šlechtice Vadanda/únus ex megistánís, zřejmě muže významného, takže se úlekem vzdali. Římané pak obléháním dobyli Legerdy, důležitou pevnost proparthských armenských oddílů.

30. dubna mezi první a druhou hodinou denní (tj. 07.00 až 08.00 hod.) nastalo zatmění Slunce v Kampánii, které bylo v Armenii vidět o čtvrté až páté hodině (tj. v 10.00 až 11.00 hod.). Vologaisovi Parthové byli stále zaměstnáni válkou v Hyrkánii a povstalci poslali dokonce předtím (asi po smrti Vardána II.) do Říma k Neronovi vyslance s žádostí o podporu. Když se vraceli z Říma domů, Corbulo, který pravděpodobně přezimoval s legiemi zpět v Syrii, jim poskytl doprovod k Rudému moři, aby se vyhnuli cestě napříč Mesopotamií a nepadli do rukou královských Parthů. Po vodě tedy z oblasti dnešní Aqaby v JOR (Bereníké/Aila či Aelana) cestovali do některého z přístavů na jihovýchodu dn. Íránu nebo do dn. Pákistánu a odtud přes Hindúkuš Střední Asií kolem jižního Kaspiku domů.

Co se stalo s doprovodem, zda se vrátil od Rudého moře domů nebo zda Římané pokračovali s vyslanci, a jak dlouho cesta trvala, se nedozvídáme nic. O válce viz rok následující.

 

V Římě se po značném úsilí zbavil princeps Nero Claudius (22) své matky Iulie Agrippiny mladší (45). Augustina žárlivost, viz rok 50, na propuštěnkyni Akté a na novou Neronovu milenku Poppaeu Sabinu se pojila se strachem ze ztráty vlivu na syna a tím pádem moci. Neměli se rádi, syn zbavil svou panovačnou a podezřívavou matku veškerého vlivu u dvora, zbavil ji osobní gardy sestavené z praetoriánů a vykázal ji z Palatia. Matka se snažila obnovit svou posici dokonce incestem, ale Nero dal na Akté, která na radu Senekovu principovi matčin záměr vysvětlila; Seneca prý pak radil k Poppaejině likvidaci.

Třikrát se ji do té doby pokusil otrávit, se psalo, ale matka, sama zkušená travička, užívala dobrých protijedů. Nastražil tedy v ložnici její venkovské villy mechanismus, aby na ni ve spánku spadl olovem zatížený strop, ale záměr se nějak prozradil (podle jiné verse byl tento úklad součástí následujícího námořního atentátu a onen strop náležel k luxusní výletní lodi). Nakonec syn matku vylákal v polovině března do Kampánie na oslavy quinquatrií (19.-23.) úlisnostmi: „Zdraví a sílu tobě, matko, žiji pro tebe, poněvadž tys mi dala vládu.“ 
    Na doporučení velitele mísénské flotily Aníkéta, propuštěnce, který vychovával Nerona s paedagogem Beryllem do roku 49 n. 50, dal princeps zkonstruovat důmyslné zařízení, které na otevřeném moři loď rozloží vedví a potopí (podle jiné verse se Nero inspiroval na divadle, kde se v jakémsi kuse rozevřela loď, vypustila několik šelem a zase se zavřela). Předcházející pád stropu zabil jednoho muže z Agrippinina doprovodu, loď se nerozložila a veslařům se nedařilo naklonit ji na stranu a poslat ke dnu nočního Neápolského zálivu před Baiemi. Aby na svou paní upozornila, volala ve vodě důvěrnice Agrippiny Acerronia Polla, že ona je matkou principovou: námořníci ji ve vodě utloukli vesly a bidly.

Opilá Agrippina a unavená po celodenní hostině mlčela a zachránili ji lidé, kteří připluli spontánně od břehu na pomoc. Dostali ji do villy v Baulách (Bauli), kam ji vlastně syn dal odvést. Radostnou novinu o matčině spáse zvěstoval synovi Agrippinin propuštěnec L. Agerinus, Agerrinus či Agermus. Nero se po poradě se Senekou a praefektem praetorio Burrou rozhodl, že vraždu dokončí Aníkétos. Nešťastnému Agerinovi hodil k nohám meč a svalil na něho pokus o vraždu hlavy státu.

Admirál Aníkétos/Anicetus ("Neporazitelný", býval Neronovým paedagogem) dorazil do villy v Baulách s trierarchem Herculeiem, velitelem lodi, která selhala při atentátu na moři, a s centurionem námořnictva Obaritem. Agrippinu ležící na posteli udeřil trierarchos holí do hlavy a centurio ji probodl několika ranami mečem. Podle jiné verse před smrtelnou ranou odhalila klín admirálovi se slovy: „Sem bodni, Aníkéte, sem, poněvadž odtud vzešel Nero.“

    Když si tělo vnučky M. Vipsania Agrippy a dcery Germanikovy prohlédl její jediný syn, řekl: „Nevěděl jsem, že jsem měl tak krásnou matku“. Byla spálena na místě ještě téže noci a u hořící hranice se probodl její propuštěnec Mnéstér. Syn jí nedal nikdy navršit mohylu. Agrippinu kromě její nenasytné krvelačnosti a zpupnosti proslavil ještě jeden výrok. Při porodu dala zkoumat hvězdopravci osud svého syna a ti jí vyjevili, že bude vládnou, ale že ji zavraždí: "Ať vraždí, jen když bude vládnout/Occidat, dum imperet (v řec. podobě: Apokteinató me, monon basileusató)".
    Senátu do Říma Nero poslal vysvětlení, že jeho matka usilovala o vládu, že doufala v podporu vojáků a že poslala Agerina, aby principa zavraždil. Dostalo se jí však spravedlivé odplaty: když se atentát na syna nezdařil, raději si sama vzala život. Nero Claudius pak nechal senátory předhánět se v návrzích, jak oslavit principovu spásu a záhubu perfidní matky. Její narozeniny 6. listopadu (14+, viz) senát zahrnul v kalendáři mezi neblahé dny (kam patřila data významných válečných porážek) a z Neronovy vůle byla zrušena rozhodnutí o vyhnanstvích Agrippininých obětí.

Velkolepě vypravil hry na oslavu matčiny likvidace a mezi diváky dával rozhazovat poukázky na drahé dary, koně, otroky, zlato a stříbro. Výčitky měl, tvrdil, že ho honí Furie a nedal se proto později zasvětit do eleusínií, neboť by při obřadu lhal o své bezúhonně.

Matkovraždou skončila Neronovo zdrženlivá úvodní pětiletka, quinquennium, viz k tomu však rok 54. Brzy na to zahubil svou tetu Domitii (Lepidu) starší (k 80), když si stěžovala na zácpu: při osobní návštěvě nařídil lékařům dát jí "silnější projímadlo". Prost všech zábran pustil se Nero do života, jak si ho v dětství vysnil. Šel ve stopách Gaiových a chtěl ho trumfnout, což se mu dařilo. Ve vatikánském údolí se oddával jízdě se čtyřspřežím, což mu matka zakazovala. Obklopil se partou šlechtických vrstevníků, kteří se bavili s ním. Mladí příslušníci jezdeckého stavu si dávali od něho platit za to, že vystupovali v aréně. Zřídil divadelní soutěže všeho druhu, o než byl velký zájem mezi elitami a přihlašovaly se do nich i ženy: říkával tomu "hry mládeže", ludi iuvenalium, a "rekrutoval" pravděpodobně do nich z branných organisací collegia iuvenum, srov. v indexu s. v. legionáři. Divácký zájem o ně byl však naopak malý, viz rok 64. Nyní o nich vystoupila jako tanečnice v pantomímu mimo jiné osmdesátnice, bohatá a urozená Aelia Catella.

Sám Nero začal nyní opatrně vystupovat na veřejnosti jako pěvec s kitharou, bral lekce od učitelů zpěvu a pro podobné příležitosti se obklopil mládeží z jezdeckého stavu, jimž říkal augustovci (= císařští), augustiani. Hostiny pořádal s mladými básníky, po jídle předváděli svou výmluvnost a argumentaci učitelé filosofie. Je pozoruhodné, že právě s projevy filhellénství vyšly z módy hellénské oděvy populární mezi mládeží od časů Tiberiových. K tomu roku 61 Nero zasvětil v Římě gymnasion a věnoval mu ze svého množství oleje; po zásahu bleskem roku 62 vyhořelo. 

V háji kolem vodní nádrže zřízené roku 2- Augustem na pravém přehu Tiberu pro konání naumachií dal vystavět hospody a stánky pro veselí a lidové obžerství, jakýsi první dávný "park kultury a oddechu", kam dal též soustředit prostitutky z celého Města. 

 

Vládní povinnosti vzali do rukou L. Annaeus Seneca s Sex. Afraniem Burrem (do roku 62). Burrus ale marně radil, aby se Nero nerozcházel s Octavií Augustou a nebral s Poppaeu Sabinu. Viz rok 62 a smrt tam obou.

 

Přes intensivní společensko-umělecký život měl Nero Claudius čas na vládnutí. Kýrénští, kteří v rámci provincie užívali autonomie, žalovali u senátu L. Acilia Strabona, jehož k nim poslal Ti. Claudius, aby urovnal jejich spory s latifundisty. Když roku 74 př. n. l., viz, dva a dvacet roků po smrti Apiónově, definitivně připadla Kýrénaika Římu, bývalou ptolemaiovskou královskou půdu zabírali pozvolna majitelé okolních pozemků. Acilius Strabo latifundistům nakradené pozemky zabavil a ti proti rozhodnutí úspěšně lobbyovali: Nero schválil Aciliovu správu z jeho vyšetřování, ale pozemky latifundistům nechal. Acilius se stal roku 71 (? n. 80) cos. suff. a legátem hornogermánských legií.

Roku 70 byl po stížnostech Kýrénských odsouzen na základě zákona o vydírání a exulován M. Antonius Flamma, procos. Kréty a Kýrénaiky. Souvislost s předešlou kausou je nabíledni, nicméně nejasná. O ager publicus v Kýrénaice se tedy znovu zajímal Vespasianus a pověřil svého legáta/idios presbeutés Q. Paconia Agrippina, aby státní majetek v letech 71-74 znovu vyměřil. Informován o situaci byl Vespasianus pravděpodobně z této doby, kdy byl prokonsulem, tedy správce africké provincie (buď c. 59 nebo o něco později). Za jeho úřadování se stal v Adrúmétu terčem pouličních nepokojů, příčiny neznáme, když nespokojenci na představitele římské moc házeli řepu/vodnici: "rápa in eum iacta sunt". Událost lze pokládat za první zaznamenaný protest obyvatelstva s vrháním potravin na politika...

 

Zemřel v Římě historik soudobých dějin M. Servilius Nonianus, cos. 35, za Claudia procos. Afriky, chválený pro výřečnost a spořádaný životní styl. Rozsah nedochovaného díla znám není. Jeho dcera Servilia Considia byla provdána za Q. Marcia Bareu Sorana, cos. suff. 52, jehož roku 66 zahubil Nero pro přátelství s C. Rubelliem Plautem. Zemřel asi na dyspepsii Cn. Domitius Afer, advokát a zručný řečník z Nemausu, cos. suff. 39, roku 49 curator aquarum. Svou výřečnost uplatňoval za Tiberia při žalobách principovi nepříjemných lidí, srov. rok 24, za Gaia se dokázal obhájit přímo jemu v senátu, což vzápětí ocenil princeps dodatkovým konsulátem.

 

V Pompéjích pořádal gladiátorskou podívanou jistý Livineius Regulus vyloučený za Tiberia ze senátu. Během produkce se do sebe pustili domácí s diváky z Nucerie a z řevnivosti se strhla bitka s mnoha mrtvými a raněnými. Senát pak zakázal v Pompéjích, vlasti Neronovy milenky Poppaeji Sabiny, deset let pořádat podobná divadelní představení a podnikavý exsenátor s těmi, kteří násilnosti spustili, byl exulován.  

 

***********************************************************
60.
Ol. 209,4

371 SE
307 AE
neznámý
a. u. c. 813
Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus IV a Cossus Cornelius Lentulus
coss. suff.: C. Velleius Paterculus a M. Manilius Vopiscus

***********************************************************

V armenské válce odrazili Římané Tíridáta, Vologaisova bratra, který útočil na Armenii z Médie. Tehdy dorazil z Říma nový král posvěcený a "korunovaný" osobně Neronem Claudiem proměňující tak Armenii v přímý římský protektorát: Tigránés byl vnukem krále Kappadoků Archeláa-Sisina a Héródem Velikým, králem Židů, a v Římě žil dlouho jako rukojmí, viz roky 7 a 1-. Domitius Corbulo posadil pak tohoto synovce Tigrána IV., který vládl pod jménem Tigránés V., na trůn (o počtu Tigránů na hellénistickém armenském trůnu viz rok 97-; podle jiného výkladu pramenů mohl být označován za Tigrána VI.). Vládl Armenům do roku 63, viz dále rok následující.

Hraniční kraje armenské svěřili Římané do ochrany okolních spřátelných dynastů Polemóna, Aristobúla, Antiocha IV. a Mithridáta I. Ibérského, jak bylo domluveno již s jeho otcem Farasmanem I. Poté se Cn. Domitius Corbulo vrátil do Syrie, kde zemřel legát C. Ummidius Durmius Quadratus a převzal podle pokynů z Říma jeho funkci.

Tigránés V., jako římský občan C. Iúlios Tigránés, byl ženat s jistou "Opgally" (známa pouze z mincí) a jejich dětmi byl C. Iúlios Alexandros/C. Iulius Alexander a Iúlia: oba byli posledními v řadě známých potomků kappadockých králů. Tigránés V. byl synem Alexandra, bratra Tigrána IV. Oba byly syny Alexandra Idúmajského, syna židovského krále Héróda Velikého, s Glafyrou II. z Komán, dcerou Archeláa II., viz rok 17-.

V době povýšení otce na království slavil Alexandros, syn Tigrána V., v Římě svatbu s Iúlií Iotapou (V.), dcerou Antiocha IV. Kommágénského, viz rok 20-.

Nero Alexandra prohlásil vládcem kilického kraje Kétis/Cetis s městem Elaiússa Sebasté/u dn. vsi Ayaş v TR, kde panoval do roku 72. Měli syny C. Iulia Agrippu a C. Iulia Alexandra Bereniciana a dceru Iulii Iotapu (VI.), kterou provdali za senátora z keltského rodu C. Iulia Quadrata Bassa, viz o něm a potomcích roku 147, o Iotapianovi viz rok 245 a 250.

Iúlia, dcera Tigrána V., se provdala za významného senátora z Anatolie M. Plancia Vara, který se po správcování Bíthýnie & Pontu usadil s manželkou v pamfýlské Pergé.  

    S armenskými událostmi nebyl spokojen parthský panovník Vologaisés I., Tíridátův bratr. Když slyšel, že Nero Claudius posvětil nového krále Armenie a že Tigránés (V.) plení Adiabénu, viz rok 61, vypravil se s armádou proti Corbulonovi do Syrie. Do Armenie poslal údělného adiabénského krále Monobáza II. a svého vojevůdce, Partha Monaisa.
    Tíridáta Parthové oblehli v Tigránokertách, byli však Armeny odraženi. Corbulo měl Syrii pevně v rukou a Vologaisés se k vpádu neodhodlal, viz dále rok 61.

 

V Británii povstali Trinovanté, podrobení Romou a Claudiem roku 43. Využili toho, že legát Británnie C. Suetonius Paullinus, který roku 41 správcoval Mauretánii a byl prvním z Římanů, který překročil s vojskem Atlas, byl na druhé straně jižní Britanie (v úřadu od roku 58). Říman obsadil středisko druidů Monu/dn. Anglesey (druidae, druides, drysadae), dal pokácet jejich posvátné stromy a srovnat se zemí oltáře, na nichž Keltové obětovali zajatce, mnohdy Římany, a věštili z jejich vnitřností; viz první zákazy u roku 49+ a v indexu s. v. Gallia. V Anglii se mu za zády mezitím rozhořelo povstání. 

    Král Icenů Prasutagus, viz rok 47, byl klientem Říma. Když kolem roku 60 zemřel, odkázal kmenové území Icenů (pozdější East Anglia, Norfolk) svým dvěma dcerám a Neronovi v naději, že Říman se ujme dědictví jen formálně a že Icenům budou vládnout obě panenské ženy zastupované jejich matkou Boudikkou/řec. Búdúíka.
    Nero vládu žen neuznal a panování nad částmi Icenů vydražil, jedním dílem i Senekovi za deset tisíc dénáriů. Seneca vnutil keltským předákům půjčku čtyřiceti milionů séstertiů, o něž ani nežádali, a pak na nich chamtivec vymáhal úroky a chtěl najednou peníze zpět. Kromě toho již Ti. Claudius poskytl keltským vůdcům velkou summu peněz a teď ji jeho adoptivní syn Nero Claudius chtěl prostřednictvím svého procuratora rovněž zpět.
    Iceny pod dohledem procuratora Deciana Cata pacifikovali legionáři, královské dcery, jejichž jména neznáme, Římané znásilnili a jejich matku veřejně zbičovali. Tak vyvřelo jediné povstání západního antického světa vedené ženou, která byla zároveň jedinou z královen v čele nějakého keltského nebo germánského národa.

Icenové se spojili se svými jižními sousedy Trinovanty a uznali vůdcovství Boudikky, urostlé ženy s dlouhými hustými blond vlasy padajícími na stehna. Před bojem vzývala bohyni vítězství s podivným hellénsky znějícím jménem Andrasté n. Andané a jistě nikoli autenticky zachovaným. Nerona (22) nepokládala za muže, je-li na jejím vystoupení před keltským vojskem v podání historika Cassia Diona něco pravdivého, ale za ženu a nazvala údajně toho římského tvora Neronidou Domitií. Viz dále rok následující.

 

Puteoli, stará hellénská osada Dikaiarcheia (založena c. 531), římská osada od roku 194, získaly nové veterány. Puteoli byly největším obilním přístavem Říma a po Ostii největším obchodním Itálie a Západu vůbec. 

 

Do řečí se dostal C (?). Rubellius Plautus, že po matce pochází z Iuliů, že nežije nijak extravagantně a přírodní znamení vykládali lidé ve společnosti, že končí vláda Neronova a nastává nová Rubelliova. Jak se to Neronovi doneslo, napsal Rubelliovi dopis, aby odcestoval na své asijské statky a tam ať žije. Exulant bez rozsudku tedy vzal manželku Antistii Polittu, srov. rok 47 a 58, a odplul (principově nenávisti stejně neunikl, viz rok 62).

 

Nero Claudius zavedl v Římě "pětileté hry/quinquenalia", tedy konané po čtyřech letech, hellénské slavnosti se soutěžemi hudebními, sportovními a dostihovými nerónie; opakovaly se však jen jednou, nicméně v prvním roce vlády Gordianus III., to tomu klukovi bylo třináct, hry "rozšířil a potvrdil" (mezi tím o nich zprávy není). Ačkoli Nero sám nevystoupil, dal se provolat vítězem v kategorii řečnictví. 

 

Císař Nero poslal někdy před rokem 65 n. l. dva centuriony své gardy, aby v Aithiopii nalezli prameny Nilu. Císařův vychovatel a poradce Seneca osobně od vojáků slyšel, jak dlouho šli z Egypta na jih, jak byli přátelsky přijati králem Aithiopů (tedy snad Meroé) a dostalo se jim od něho doporučení dalším lokálním dynastům. Dorazili k obrovským bažinám, tedy do dnešního Suddu (Bahr al-džabal, „Moře hory“ v Jižním Súdánu): „Tam jsme uviděli dvě skály, s nichž padal ohromný říční proud.“ Není zřejmé, zda právě to pokládali za začátek veletoku. 

Více Seneca nezaznamenal a písemného po vojácích, kteří zůstali pro dějiny anonymními, se také nezachovalo nic, ani mapa "Aithiopie", kterou pořídili. Padající vody byly pravděpodobně dnešní Murchisonovy vodopády na severu Ugandy.

Severním směrem se za Nerona též objevovalo. Jistý Iulianus, celé jméno neznáme, který pro principa organisoval gladiátorské podívané/gladiatorium munus, vyslal k Baltu jakéhosi rytíře, svého stavovského kolegu, aby zjistil, jak to je s obchodem jantarem/sucinum, dopravovaného do Pannonie Germány. Cestovatel, jehož jméno neznáme vůbec, přivezl tolik jantaru, že ho v cirku použili jako spony na uchycení ochranných sítí před šelmami a na další zařízení.

Za Nerona žila Pamfilé z Epidauru, autorka řady spisů a pojednání, jedna z velkých postav ženského starého světa. Dcera grammatika Sótéridy, jehož rodina pocházela z Egypta, a manželka asi Sókratida vydala 33 knih Historických komentářů/Historika hypomnémata, psala o vedení sporů/disputací/peri amfisbétéseós. Pořídila výtah z Ktésiy ve třech knihách a výbory z mnoha dalších historických titulů. Jedna z jejích knih se jmenovala O sexuálních požitcích/peri afrodisión, takže se asi stala první evropskou autorkou pojednávající o sexuologii (a nikoli o pornografii, viz v indexu s. v. novela).

Sótéridás z Epidauru (jinde zvaný Sótérás) pojednal o pravopisu/Orthografiá, o otázkách homérovských/Zétéseis homérikai, pořídil komentář k Menandrovi a Eurípidovi, psal o metrech/peri metrón a komédiích. A ve třech knihách vydal komentář k dílu své dcery. 

Jejich vrstevník byl snad učenec/logios Paxamos, který abecedně uspořádal kuchařku Opsartýtika, sepsal dvě knihy dějů boiótských Boiótika, dvě knihy o barvení látek/Bafika, stejně rozsáhlé Geórgika a spisek Dódekatechnon, jehož obsahem mohla být pojednání o dvanácti sexuálních polohách.