Hos (1)

Hosidia, d. Hosidia Gety, m. C. Vitoria Hosidia Gety a Vitorie, báby L. Septimia Sevéra§ 42+

Cn. Hosidius Geta, legát§ 42+, 43+, cos. suff. 47+  

Hosius z Corduby, též Ossius, křesť. činovník, usmiřovatel níkajských s ariány§ 300+, 318+, 343+, 351+  

hospoda, restaurace, hotel§ viz hostiny, kuchyně/kulinářství, pošta, cestování

hospodářská politika státní, první v Evropě§ 594, 532
hospodářská pomoc, první v historii§ viz pod Sedm divů§ 226

Hostília/Hostilia, obec v Popádí u Véróny, dn. Ostiglia§ 99-, 69+

Hostília i Hostilia§ viz Quarta Hostília

Hostíliánus z Cortony§ viz C. Tutílius Hostíliánus

Hostíliánus, prínceps§ viz C. Valéns Hostíliánus Messius Quíntus

Tullus Hostílius/Hostilius, k.§ vide Tullus H.

A. Hostílius Mancínus§ cos. 170, 169

C. Hostílius Mancínus§ cos. 137, 136

L. Hostílius Mancínus§ 148, cos. 145

Hostius§ 1. s. sardského dynasty Hampsicory, 215; 2. literát 129

Hostius Hostílius, řím. velitel za k. Rómula, podle některých manž. Hersílie, pak děd k. Tulla Hostília§ 746, 672

hostiny, hellénské a římské, alkohol a pitky, zábava u stolu, kult vína, entertainment, viz také pod sex, bakchánália, Pompéií; hospody, víno, jídlo viz též pod kuchyně:

Dionýsos a jeho kult

Evropský svět cítí spojení s náboženskými kulty nebo s »krví« mnohem slaběji, než tomu bylo před průmyslovou revolucí. Evropan je dnes spíše pověrčivý než věřící. Do podobného stavu se kdysi dostali Hellénové v období, jemuž říkáme hellénismus. Společné jídlo, náboženské slavnosti spojené s jídlem, zpěvem a pitím měly starou kultovní tradici. 

Nesrovnával bych proto naše posedávání po hospodách s hellénským a římským poleháváním (srov. zde níže). U Hellénů platilo, že na symposiu, tedy na pitce s přáteli, se toho nemělo vypít víc, než kolik dovolilo jít domů nepodpírán přítelem nebo sluhou. Megahvězda evropského konservativního idealismu a šiřitel přísně třídního pojetí společnosti Platón považoval pití až do opilosti za neslušné, leda o slavnostech boha, jenž nám víno dal.

Ztřeštěný bůh
Hellénská mýthologie tvořila kdysi dávno systematický náboženský výklad původu jevů možných i nemožných. Starověk ale nebyl civilisací s jedním kulturním či náboženským centrem, jak bychom se mohli domnívat po přetrpění výuky ze školních učebnic a jejich deklamátorů.

Mezi jednotlivými oblastmi hellénského světa a státy ležely hluboké náboženské, kmenové/tribální a historické rozdíly, které se nikdy nepodařilo ve starověku mírově překlenout. Proto u žádného mýthografického okruhu nevznikla jen jedna verse, ale několik, v různých časech a pod různými jmény.

Mýthy jsou původně ústním podáním ethnických změn na jihu Balkánského poloostrova od začátku druhého tisíciletí, kdy začaly v několika vlnách přicházet hellénské kmeny do dnešního Řecka a kdy přemohly nebo se smísily s původním obyvatelstvem oddanému matriarchálním praktikám Velké bohyně.

Spojením obou náboženských systémů vzniklo olympské náboženství, kde ti nejmocnější z bohů, šest mužů a šest žen, »sedí« na Olympu hranicích Thessalie s Makedonií, ostatní tam mají neomezený přístup, ale bydlí prý, tvrdí znalci, jinde.

Později, úpadkem politické moci, náboženského zápalu, také soustavným erosivním působením vzdělanců-intelektuálů a technického pokroku, se většina hellénského mýthologického světa transformovala na objekty literátů, malířů a sochařů. Prostý lid ovšem byl natolik prosáklý upřímným polytheismem, že místně v západní Evropě staré kulty vydržely mnohdy hluboko do středověku; monotheisté museli oběti své expanse vyvražďovat.

Podobný osud potkal Dionýsa, ochránce vinařů a sadařů. Jeho druhým jménem bylo Bakchos, tedy »třeštící«, a tím se proslavil. Pověsti z něho udělaly syna Diova s thébskou Semelou, dcerou zakladatele Théb Kadma s Harmonií. Kadmos byl Foiníčan ze Sídónu a Harmonie byla dcerou Areovou a Afrodíty.

Kromě toho, že byla Semelé vynikajícího původu (všichni to tvrdí, ale udávat do matriky otcovství bohů zavánělo vždy nějakým podvodem, třeba nevěrou a z toho nalezenectvím, srov. pod ženy), pověst sděluje něco o kontaktech nebo dokonce kolonisaci střední Hellady z východního Středomoří.

Héra, Diova sestra a choť, bohyně střežící manželství, o těhotenství Semely věděla a v převlečení za starou chůvu jí poradila říci si Diovi o důkaz jeho otcovství: ať se jí ukáže ve své božské podobě. Všichni přeci víme, že smrtelník nemůže spatřit bohy, pokud nejsou v převleku: od jasu bychom oslepli, možná zešíleli (je ovšem také pravda, že Olympané to od té doby nikomu neprovedli).

Stalo se a od blesků chytil thébský palác, v němž Semelé uhořela, nikoli však předčasně narozený Dionýsos. Zeus si jej zašil do stehna či boku, aby ho donosil jako kdysi Athénu, jeden z nejoblíbenějších kultů hellénských. Posel Olympanů Hermés pak malého Dionýsa ukryl v ženské části paláce manželky orchomenského vládce Athamanta jménem Ínó, která byla Semelinou sestrou. Héra na krále seslala šílenství a Athamás povraždil rodinu. Dionýsa teď zachránil Hermés a ukryl ho u nymf na helikónské hoře Nýse, stále v Boiótii ve střední Helladě. Odehrál se příběh někdy v době mykénské, která znala napsat boží jméno, jak potvrzují dva fragmenty z Pylu.

S Ínoou to bylo rovněž těžké. Jako druhá manželka Athamantova nesnášela děti s předcházejího manželství boiótského krále s bohyní Nefelou (podle jiných to byla smrtelná žena). Ínó dělala vše pro to, aby se Frixa a Helly zbavila a uplatila věštkyni, aby požadovala oběť Frixovu na odvrácení neúrody. Dětem na zachranu poslala bohyně oblak berana, na kterého nasedly a uletěly. Hellé spadla do moře, které po ní dostalo jméno Helléspontos/pozd. Dardanely, Frixos dorazil do Kolchidy, z berano zůstalo "zlaté rouno(chrysomallon derás". Stejně jako Semelé/Thyóné i její sestra Ínó se však dostala mezi nesmrtelné pod jménem Leukothea, viz s. v. Melkart.     

Budoucí bůh alkoholiků se v Lýdii na lovu seznámil se satyrem Ampelem, ale nový přítel mu spadl se skály. Zeus na Dionýsovo přání dal na místě zřícení vyrůst keři s plody, z nichž tekla opojná šťáva (ampelos je řecky réva). Jméno Dionýsos ukazuje na lesní původ nositele: Dionýsos lze přeložit jako z Božího lesa; lesní nymfy byly nýsaiai, Nýsa posvátné lesnaté pohoří. Éra alkoholického opojení vypukla.

Kde chyběl k rozmachu vína bůh, tam zaskočil voják. Kartháginec Hannibal šel na zahálku vojska od lesa a moderně, prací: nebojující armáda sázela v Hispániích olivovníky. Mazaným Púnem se inspiroval o půl tisíciletí později římský císař M. Aurélius Probus (276 – 282), který takto po Galliích, Pannoniích a Moesiích vysazoval vinnou révu.

Ale s prací to Říman přehnal. Když nařídil vykopat vodní příkop kolem svého rodného Sirmia (pocházel odtud poslední z bohů na zemi Auréliánus, dn. Sremska Mitrovica) a přidal k tomu na udržení morálky odvodňovací práce, zabili ho. Probova aktivita je pozoruhodná, poněvadž prolomil staré ochranářské nařízení senátu z dob republikánských omezující pěstování vinné révy v provinciích a nutící naopak všechny obyvatele žijící mimo Itálii pít italské dovozy.

Milý, ale krvavý
Vymyslel prý Bakchos hned výrobu vína a od té doby je bohem všech, kteří v alkoholu plavou od rána do noci. Dionýsovým učitelem a druhem byl Sílénos, božstvo ne příliš průhledného původu a minulosti: nezbeda o to více pil a vyváděl. V lumpárnách a pití jim asistovali ocasatí, rohatí a kopytnatí satyrové, lesní a polní bůžkové, kteří se stali křesťanům vzorem pro jejich čerty.

Monotheističtí úporní ideologové však zbavili satyry toho hlavního: bezstarostného, rozpustilého veselí a sklenice a z venkovských a horských stvoření udělali bubáky. Veledůležitou součástí Dionýsových tažení světem (dodnes říkáme tahů) byly nymfy všech tří rodů, tedy najády, dryády a oready, božská děvčata sídlící ve vodách, stromech a horách.

Jméno satyrů je dnes zakleto do názvu satyriásis, hypersexuální mužské aktivity (protějšek ženské nymfomanie).

Smrtelným ženám oddaným extatické části dionýsovského kultu, tedy té původně krvavé, masožravé, kde se k alkoholovému a drogovému opojení před příchodem Hellénů pojily kultovní lidské oběti, se říkalo bakchanatky či mainady. V klasických dobách jejich krvelačnost byla dávno pacifikována, ale zdrogované ženy patřily do folkloru Thrákie, částí Makedonie, Épeiru a Illyrie až do konce hellénismu. Řádění omámených ženských zástupů popsal ve své poslední tragédii Bakchai, Bakchantky, Eurípidés, který zemřel na dvoře makedonského krále Archeláa (406).

Nejslavnější z bakchantek je Épeiróťanka Olympias, matka Alexandra Velikého. Když to na ní přišlo a šla za orfickými mystériemi a bakchickými orgiemi, odpuzovala svého chotě Filippa hady, které s sebou vlekla. Mužům vůbec byl kult odporný, ale Helléni ho ženám nikdy nezakázali.

Odpor alkoholickému božstvu Dionýsos trestal. Lykúrgos, král thráckých Édónů, příznivce Dionýsova kultu vykázal ze své země: dával přednost pivu před vínem. Bůh ho za neúctu k nesmrtelným potrestal šílenstvím, thébského krále Penthea, který si dovolil neuznat Dionýsovo božství a opovrhoval jeho kultem, dal roztrhat jeho vlastní matkou Agauou, Kadmovou dcerou.

Ačkoli Dionýsův kult je doložen ze 13. století (v lineárním písmu B z mykénské éry Di-wo-no-so-jo), v homérských zpěvech se neobjevuje; zřejmě ještě nebyl Achaji „znovuobjeven“ (?). Přitom Homér o Frygii říká, že je bohatá na révu a svět té doby přepravoval víno v kozích měších. V hrobu slavného egyptského královského nýmanda Tutanchamuna z 14. století z xviii. dynastie byly v předkomoře uchovány nádoby s červeným vínem.

Dionýsovo jméno patřilo do skupiny kultů plodnosti a stejně jako řada jiných bohů či polobohů vstával každý rok z mrtvých nebo se tak ukládal. Jeho »matriarchální« původ byl Hellény potlačen, což theologicky bylo zvýrazněno donošením Dionýsa Diem, stejně jako v případě Athény, této kdysi kruté podoby Trojmocné velké bohyně, vyžadující mužské oběti, kterou indoevropští Hellénové po přemožení původních obyvatel velkých oblastí Středomoří, tzv. Pelasgů, tj. lidí od moře, zpacifikovali v panenskou, moudrou bohyni.

V extatických momentech splývá Dionýsův kult opojných radovánek se starším kultem boha Zagrea, původně krétského přírodního božstva. Zagreus má s Dionýsem společné mládí (ale v této podobě byl synem Dia s Démétrou či její dcerou Persefonou) a podle jedné verse dionýsovského mýtu měl být Dionýsos jako rohatý chlapec roztrhán Títány na Héřin příkaz a vařen v kotli.

Jeho babička Rheia ho však měla dát zase dohromady, podle jiné verse měla jeho srdce zachránit Athéna a předat ho Diovi. Jako Zagreus měl Dionýsos působit v podsvětí, jako Dionýsos mezi lidmi: narozený jako chlapec o zimním slunovratu, o jarní rovnodennosti mladík, v čas letní rovnodennosti vousatý zralý muž, do zimy stařec, prostě personifikovaný přírodní vegetativní koloběh.

Snad je to pozůstatek eneolitických každoročních obětí malých chlapců, kteří v kultu plodnosti Velké bohyně vládli symbolicky den a pak byli obětováni namísto vlastního krále-bojového náčelníka, jemuž taková »role« v matriarchálních kultech byla určena; obětováno bylo o slunovratech a rohy na hlavě mohou symbolisovat sílu měsíční bohyně.

Je to ostatně symbol, který byl všelidský a s atributem hollywoodských nájezdníků z nordických zemí nemusí mít vůbec nic společného.

Je rovněž možné, že jinde byl Dionýsos původně jedním z tzv. posvátných králů, který vládl určité období, aby nakonec byl po sakrální souloži s kněžkou obětován uříznutím pohlaví kamenným srpem, podobně jak byl obětován kultu polní plodnosti a obilí Sabazios: jako král ječmene.

Není důležité, že Dionýsovi připadlo víno. I jeho starší podoba a jména (např. thrácký a anatolský Sabazios, Bassareus) souvisela s extatickými kulty, při nichž se však pilo pivo, nikoli však chmelové, které hellénský svět neznal.

Anatolská Sabaziova mystéria byla v pozdním hellénismu ovlivněna, jak se soudí, určitými prvky z júdaismu (v řadě míst Anatolie se usidlovali židovští kolonisté) a v císařské době splynul kult s Diem.

Lokálně byl D. ztotožňován se sluncem a oba často s Apollónem. Býval Hellény ztvárňován jako chlapecký, nezbedný typ. Římané ho spojili se staroitalským stařeckým vegetativním kultem Líberem, jemuž západní Helléni říkali Bassarés či Brisés, Kampánci kolem Neápole Hébón.

Velká jízda
Dionýsos šířil svou moc po celém světě a v jeho příbězích můžeme sledovat šíření vinné révy. Připomeňme, že starověk neznal přepalovaný alkohol, tedy kořalku. Předpokládá se, že vinná réva z hellénského hlediska pochází z Lýdie na západu Anatolie, nebo z okolí Ankýry/Ankary či ze severní Anatolie, z tzv. pontského pobřeží Černého moře čili ze severu dnešního Turecka.

Keramické nálezy z let 1995 a 1996 ukazují, že zatím nejstarší známý nález vinného moku je z gruzínského Šulaveri (na jih od Tbilisi; pozdně neolitická či raně chalkolitická/eneolitická kultura Šulaveri-Šomu ve východní části Gruzie a západním Ázerbájdžánu) z doby kolem roku 6000.

V severní části íránského Zagru v Hadždži/Hajji Firuz Tepe bylo nalezeno šest širokých hliněných nádob, které měly uvnitř zbytky po červené barvě, kyselině vinné a vinném kameni. „Džbány“ po devíti litrech jsou z doby 5400-5000. Z hor na severu kupovali dobré víno sumerští a další mesopotamští kupci.

Z Anatolie či z východních anatiolských hor a Kavkazu byla člověkem rozšířena po celém Předním východu a odtud po severní Africe, Íránu a podhimálajskou Indii. Z Afriky se víno dostalo na Krétu a teprve odtud do dnešního Řecka. Z Thrákie se réva dostala přes Balkán do Popádí a na Jadran.

Rozšíření vína a Dionýsova kultu mj. dokazuje to, že byl postupně potlačován vliv jiných extatických kultů a nápojů, hlavně nechmelového piva. Hellénský svět se vždy opíral o autoritu Homérovu. Podle něj první dobré víno pocházelo z Ismaru čili Maróneje v Thrákii (dodnes se městečko tak jmenuje) a Odysseus ho dostal od Apollónova thráckého kněze Maróna.

Dionýsova opilá družina si nejprve získala Egypt, kde bylo víno pěstováno po oasách (nejstarší nálezy vinných džbánů z předynastického období: v hrobu krále „Škorpiona i.“ z dynastie 0 z doby nejpozději kolem roku 3150 nalezena zásobní kapacita pro 4500 litrů vína). Dosud nejstarší nález "vinného sklepa" je z kanaánského paláce v dnešní lokalitě Tel Kabri u Naharije na severu Israele (2013) z doby kolem 1700. Ve zbytcích bílého a červeného vína ze čtyřiceti džbánů nalezen med, máta, skořice, pryskyřice, plody jalovce, recepturapodobná egyptské, a pravděpodobně mok chutnal asi jako dnešní recina. 

Druh z egyptského Fajjúmu se dostal za Alpy a dnes má ve Švýcarsku a jižním Německu jméno Gutedel, ve Francii Chasselas (pěstuje se ovšem posléze i v Kalifornii, Austrálii a na Novém Zélandu). Zřejmě příbuzné je mu odrůda Viognier ze severních oblastí Rhôny. V Egyptě patřilo víno vždy na lepší stoly.

Odtud pokračovali dionýsovci přes Eufrátés do Indie, kterou prý celou dobyla a založila tu mnoho velkých měst. Všude povstával kult vína. Dionýsova cesta byla hluboko v povědomí Hellénů, protože Alexandros Veliký se při svém indickém tažení snažil pochodovat právě po jeho stopách a překonat ho. Z východu se Dionýsos vrátil přes Anatolii do Evropy a odtud získal Thrákii. • Do Číny opilé tažení nedorazilo. Pili tam ovšem odjakživa zdatně. Srov. příběh Mo Si, manželky despotického císaře Ťiea ze Sia, která dala napustit jezero vínem a nakomandovala tři tisíce vojáků, aby ho vypili jak to dopadlo viz rok 1760. 

V rodné Boiótii byl po krvavých předehrách uznán bohem a na ostrově Naxu potkal Ariadnu, právě opuštěnou Athéňanem Théseem. Jak říká tradice, okamžitě se s ní oženil. Nakonec svou mocí dosáhl i toho, že Héra ustoupila a malý výpitko směl chodit za svým otcem na Olympos.

Pro srovnání a době šíření vína: staré kroniky datují královládu Théseovu do let 1234 – 1204, tedy časově souhlasně. Že má Bakchos něco společného s vojenstvím ukazuje např. odznak moci římských plukovníků, centuriónů: drželi v ruce révovou hůlku (symbol vydržel dodnes v anglosaských armádách).

Zakladatel umění, dionýsovci, Nonnos
Dionýsos-Bakchos zůstal v historických dobách jedním z nejoblíbenějších bohů a byl považován za určitý protiklad aristokratickému kultu světla Apollónovi. Řekněme, že dionýsovský kult byl »lidovější«. Nejoblíbenější byl u Iónů. V Iónii, pobřežním kusu země v západní Anatolii, vytvořili v hellénismu herci a umělci přímo dionýsovský spolek s vlastní strukturou polostátního uskupení. Měl vlastní pokladnu, rozpočet, představitele.

Prvním a nejsilnějším hereckým spolkem dionýsovců, dionýsiastai, bylo koinon nebo synodos v Athénách, druhé, koinon isthmicko-nemejské sdružovalo další menší spolky. Voleným předsedou byl kněz Dionýsova kultu, hiereus, se sekretářem, pokladníkem, pozemkem s Dionýsovým chrámem a spolkovým domem – vzor pro všechny nestátní a nevládní spolky dodnes.

Spolek zastupoval herce, sjednával termíny a zájezdová turné po slavnostech hellénského světa, vyjednával ceny, dosáhl pro herce osvobození od základní vojenské služby, herci na základě mezinárodních smluv nesměli být bráni do zajetí apod. V koinu byli vedle herců i literáti, hudebníci, tanečníci, výrobci kostýmů a masek, kulisáci, prostě všichni kolem divadla.

Hercům se dostávalo v hellénském světu pozorností od ctitelů, bývali oceňováni na státní úrovni. Císař Tráiánus spojil všechny spolky v jeden všeřímský – a nemusel mít strach z nekontrolovatelnosti spontánního uměleckého živlu.

V Athénách byl Dionýsos nejoslavovanějším bohem vedle Athény a ročně mu patřilo pět svátků (óschoforie, venkovské dionýsie, lénaje, anthestérie a městské či velké dionýsie).V Athénách bylo původně Dionýsově kultu věnováno i divadlo, později kamenné, které je v podstatě dochováno dodnes.

Neodmyslitelnou součástí Dionýsova kultu totiž byly tragédie a komédie. Tragédie původně předváděly události z Dionýsova pozemského života a komédie předváděly témata rozverná. Slovo tragódiá se tradičně vykládá jako »kozlí zpěv«, tedy mužů oblečených do kozích kůží (kozel je jedním z kultovních zvířat Dionýsových); nověji se spojuje s významem slova tragos jako obilniny špaldy, z níž se mimo jiné vařilo pivo. Žertem staří říkali, že původně nemělo drama s kozly nic společného, ale se sklizní (obilí) respektive s vinobraním, trygé, a hra se jmenovala trygódiá, "zpěv o sklizni hroznů".

Slovo kómódiá naproti tomu znamená původně zpěv ke slavnostnímu průvodu, kómos (mnohem později každé opilé chození po městě se zpěvem po okny oblíbenců i neoblíbenců). Z těchto kdysi kultovních her se v historické době vyvinuly literární žánry a jejich autoři jsou nesmrtelní (srov. jména jako Aischylos, Eurípidés, Sofoklés, Aristofanés, Menandros etc.). Můžeme tedy s jistou publicistickou nadsázkou směle prohlásit, že u vzniku pražského Národního divadla, La Scaly nebo Bayreuthu stál alkoholismus, přinejmenším kultovní alkoholismus, ryzí.

Opilé chuligánství ovšem s kultem společného nemá ani nemělo nic. Démosthenés napsal řeč jistému Aristónovi, do něhož se za bílého dne v Athénách na agoře pustil Konón se svým synem Ktésiou (přízeň neznáme) a se svými neméně opilými kumpány. Z Aristóna strhli šat a velmi ho ztloukli, až z toho byl proces. Konón se hájil tvrzením, že patří k íthyfallům/"vztyčeným údům" Bakchových slavností a že mohou dělat, co je napadne. Zda jim to u poroty prošlo, nevíme. 

Dionýsovi byl věnován bezpočet oslavných děl ze všech uměleckých žánrů a dodnes se kolem pití točí snad každé druhé literární dílko. Nejrozsáhlejším psaným dílem o něm ale také v evropské literatuře je epos Dionýsiaka, který sepsal někdy v 5. století n. l. (!) Nonnos z Pánopole v Egyptě (srov. pod Praxitelés v heslu sochařství). Má 22 tisíc řeckých hexametrů ve 48 zpěvech a možná byl pokusem postavit se vládnoucímu křesťanství. Pro srovnání: Ílias má na 16 tisíc veršů, Odysseia 12 tisíc.

Ovšem na rozdíl od Homérových epů provázející Hellény od školy celým životem Nonnův rekord je spíše literární kuriositou nadšence ze zlé doby. Nonnova postava ovšem zůstává záhadou, protože pod jeho jménem kursíruje také parafráze Janova euangelia, Metabolé tú kata Ióannú euangeliú, o 21 zpěvech v hexamentrech (díla Gigantomachie a Bassarika s dionýsovskou thematikou nejsou zachována).

Soudí se, že ke stáru přestoupil na monotheismus, proto ono euangelion v novozákonním duchu, nebo že v tehdy již za jediného povoleného kultu nemohl ani jinak nebýt oficiálně než křesťan a starými kulty byl staromilecky unesen.

Sami bohové na svých hostinách pili blíže nespecifikovanou tekutinu zvanou nektar a jedli ambrosii. Podle střízlivých odhadů, vycházejících z rozboru klimatických poměrů a stravy eneolithického či chalkolithického člověka, který si s sebou do Hellady přivedl olympské bohy ze severu, byl nektar zřejmě medovinou, tedy zkvašeným medem, a ambrosiá, tzn. nesmrtelná, byla ječmenná kaše s olejem a kusy ovoce.

Podle jiných interpretací by mohly být halucinogenními houbami a omamnými lektvary či mastmi z nich. Teprve básníci povznesli stravu a nápoj Olympanů na výšiny smrtelníkům nepředstavitelné. Ostatně z gramotných lidí je nikdo nikdy neochutnal a jak lze soudit podle údělu smrtelníků, ani nikdy neokusí.

Jedním z nejstarších nápisů v řecké alfabétě je poškozená dedikace na „Nestorově poháru“ z let 730-700 z chlapeckého hrobu na Pithekússách (ital. Ischii), import z Rhodu vyvedený eubojským písmem, nalezený roku 1953 (viz pod alfabéta). Je to zároveň nejstarší odkaz na Homéra a podle některých novodobých historiků snad i z doby, kdy byly Homérovy epy zachyceny písmem.

Tři řádky upomínají na pasáž z xi. zpěvu Íliady: „Nestora jsem pohár, z něhož je požitek se napít./ Kdokoli se z něho však napije, hned se / ho zmocní touha po Afrodítě s krásným věncem.“ Podle jiného doplnění chybějícího textu: „Z Nestorova poháru se jistě dobře pije. Kdo se ale napije z tohoto, hned ať se ho zmocní touha po Afrodítě s krásným věncem“, tzn. dívce. Patří tedy nápis do skupiny textů inkantačních, zaklínacích.

Nikomu se zřejmě již nepodaří vypátrat, kdo se ve starověku vyznamenal latinským výrokem, že ve víně je pravda. Rčení In vínó véritás zřejmě inspiroval lyrický básník Alkaios z Mytilény. Jeden ze zachovaných zlomků, u něhož ale neznáme souvislosti, praví: „Víno, milý chlapče, a pravda“, Oinos, ó file pai, kai alátheá“. Opakoval to po něm Theokritos ze Syrákús (Idyll. 29). Jiný citovaný Alkaiův verš, ten chlapík neustále nabádal k pijatikám, zní: „Oinos gar anthrópois dioptron, Víno je totiž lidem zrcadlo“. Encyklopedik Plínius Starší ve 14. knize svého díla, která je celá věnovaná révě, dává příklady účinků vína/alkoholu na lidi a shrnuje: "Všeobecně již byla vínu přiřknuta pravdivost; vulgóque véritás iam attribúta vínó est."

Víno bylo stvořeno pro hru, lež, pro ilusi. Pravdivé je rčení tím, že uvolní všechno v člověku ukryté démonem pokrytectví a strachu. Alkohol je od toho, aby rozptyloval. Někteří z nás jsou ovšem natolik vytížení, že potřebují rozptýlení každodenního. Nejsou-li přitom na obtíž svému okolí, je to roztomilý způsob, jak obejít triviální účast na společenském životě. Hrozí však samota; ale i ta se dá přepít.

Bílé myšky staří neznali. Ve víně se ve starém věku nikdo neutopil. George, bratr anglického krále Edwarda iv., byl odsouzen na smrt a směl si vybrat, jak zemře: dal se utopit v sudu vína, viz pod poprava. O opilcích se vyprávěly podobně heroické příběhy, jako o počinech soudobých alkoholiků. Historik Tímaios z Tauromenia, jak to zachytil Athénaios z Naukrátidy, psal o domě v Akragantu, možná z doby před jeho prvním vyvrácením roku 406, jemuž říkali triérés/"trojřadka". Skupina mladíků/neániskoi v něm jednou tak mocně pila, že se jim všem zdálo, že jsou v bouři, loď že je v ohrožení a že musejí veškerý náklad a zařízení hodit přes palubu, aby se zachránili. Tudíž všechen mobiliář prostě vyhodili z okna. Druhý den zasáhly úřady a soudcům nejmladší z nich vysvětloval: "Trítóni, bál jsem se tolik, že jsem zalezl hluboko do skladiště a tam zůstal ležet." Soudci jim odpustili s tím, že už nesmějí tolik pít a intoxikovaní dorostenci slíbili, že jim zasvětí vedle všech mořských bohů oltář jako svým zachráncům.

(pokr.)