Epo-Erz

 

epoché§ viz éra

epoikiá, epiktísis, tzv. druhé založení osady, kolonie, příchod dalších osadníků do původní apoikie, mnohdy spojeno s přejmenováním§ 679, 663, 655

Epókillés z Makedonie§ 328

epónymiá, epónymie, úřední pojmenování roku podle úředníka, archón epónymos, epónymní archón; hérós epónymos, deset Kleistheneových fýl dostalo jména podle ochranného héróa, epónymním úředníkem v seleukovských osadách v horních satrapiích byl volený kněz dynastického kultu, srov. pod zbožtění, epónymát u Assyřanů, límútu/limmútu, nejstaršího podobného datování podle králem určeného hodnostáře, jehož povinností bylo mimo jiné předsedat slavnostem nového roku akítum.

V seleukovských Súsách/Seleukeji na Eulaiu, se za Antiocha iv. datovalo podle dvou epónymních úředníků, což je v hellénském světě unikátní (podle jedné theorie to byla novinka Antiocha, kterou s sebou na východ přinesl z Říma).

Epópeus ze Sikyónu, manž. Antiopy, k.§ 1450, 1421  

epos u Hellénů. Na rozdíl od poesie melické, písňové, epos („slovo“) je výpravná báseň v hexametrech o hrdinských činech válečných, ale také jako epos didaktický s náboženským, filosofickým či dokonce vědeckým obsahem. Autorem hexametru prý byl Orfeus či Ólén z Lykie (popř. z Dýmy nebo z Hyperboreie), autoři nejstarších hellénských hymnů, nebo věštkyně z Delf, resp. z Dódóny: jmenovitě tradice uvádí Delfanku Boió, která složila nedochovaný Delfský hymnos (pod jejím jménem mnohem později kolovala báseň Ornithogoneiá).

Prvenství ve skládání věštebných hexametrů se ale připisovalo kněžce-vykladačce jménem Fémonoé, údajně nejstarší Apollónova věštkyně v Delfách (profétés, lat. vátés, kultovní vykladač, profet). Před ní nebo po ní žil epopoios Palaifatos z Athén, syn Aktaia s Boió (popř. Iokleův s Metaneirou, resp. Hermův), viz o něm roku 1360. 
Rhapsód Orfeus pocházel v Leibéthy v Piérii, syn Oiagrův a Kalliopy. Žil prý devět nebo jedenáct generací před trojskou válkou, c. 1400, žákem byl Linovým. Helléni tradovali ještě jako epopoia Orfea Odryského (?), Orfea z Kikonie n. Arkadie, který skládal dvě generace před Troiou (c. 1225) hymny, epigrammy a verše s mýthickými náměty. Obsahy orfických zpěvů složil jinak neznámý Sandón, syn Hellaníkův (srov. Sandón, Sandás s luwijským vegetativním bohem, kultem bouřkovým jménem Šantaš).  

Orfeovým žákem byl epopoios Músaios z Eleusíny, syn Antifémův a Heleny, který prý žil za athénského Kekropa II., viz rok 1346. Músaios komponoval zpěvy a složil rady synovi Eumolpovi o čtyřech tisících verších. Eumolpos z Eleusíny, syn Músaiův, epopoios předhomérovský; bývá ztotožňován s thráckým králem, který přitáhl na Attiku, viz rok 1346. Měl být tvůrcem hymnů na Démétru. Epické začátky leží podle všeho v Thrákii. Jistý Thamyris/Thamyrás z Édónie, syn údajně Filammónův a Arsinoin, byl předhomérovský epopoios a složil epos Theologiá o třech tisících verších. Oslepl, neboť urazil Músy. Též se o něm zaznamenalo, že byl první z lidí, kdo se zamiloval do chlapce. Thamyrás Filammónův byl otcem melopoia Músaia z Théb, autora žijícího dlouho před trojskou válkou. Apollónův syn Filammón, jeden z Argonautů, první prý složil melodickou skladbu k lyře/nomos, srov. roli Terpandra s. v. hudba.  

Hrdinský epos je nejstarším dochovaným hellénským literárním žánrem. Oblíbeny byly výprava Argonautů, boj Sedmi proti Thébám, Válka epigonů a pochopitelně trojská válka. Dochovaná Homérova Ílias a Odysseia, jejichž vznik se datuje do 12. až 8. století, jsou zároveň nejstaršími literárními díly evropského civilisačního okruhu.

Slovo ménin, akkusativ od ménis/hněv, je v prvním verši Íliady úvodním slovem celé evropské literatury: Ménin aeide, theá, Péléiadeó Achiléos/hněv opěvuj, bohyně, Péleovce Achillea." Děj padesáti jednoho dne devátého roku války pod Trojou zabere celou skladbu, ale většina událostí proběhne ve čtyřech dnech.

Třebaže o normativní podobu díla se postaral v Athénách až v 6. století Peisistratos či Solón, spíše však až Peisistratův syn Hipparchos po roku 528; k literární fixaci obou epů došlo nejpozději v letech 750 – 725, Homérovy ekonomické reálie se kladou do doby kolem roku 800, dtto obraz aristokracie – nejsou tudíž zřejmě obrazem z časů příběhu, z 12. století, žádná konservace příběhu z bronzové éry, ale oslava současníků. V souvislosti s datací konečné podoby Homérových epů je legitimní názor, zda Hésiodovy verše, viz zde níže, nejsou starší. Pro Hellény byla obě díla základem etických hodnot a s jejich četbou po celý starý věk začínala školní výuka. 

Ílias by se měla podle obsahu jmenovat spíše Achilleis a jména Ílias se jí dostalo nejpozději kolem roku 600. Původně spojený epos byl rozdělen na Íliadu a Odysseu po 24 zpěvech a nejpozději od Hippokrata roku 522 se jednou za čtyři roky o panthénajích přednesly celé v doprovodu kythary nebo forminky (forminx), starší jednoduché lyry; trvalo to tři dny od rána do večera. 
Při nahrávání epu na CD v Bonnu roku 2004 četl umělec 5,5 dne; srov. pod knihy. V novověku byla poprvé Ílias tištěna ve Florencii roku 1488. Nicméně stojí zaznamenáno, že jistý chlapík, jméno neznáme, sepsal Íliadu na pergamen o takové velikosti, že se dílo vešlo složeno do ořechové skořápky. Podobně se psalo, že jistý Kallikratés, dobu neznáme, vyřezával tak malé mravence, že jich část ani nebyla vidět. 

Dórská tradice tvrdí, že prvním, kdo dal Homérovy epy celé přepsat, když do té doby existovaly jen po částech, byl spartský zákonodárce Lykúrgos. K celému znění Homérových děl se Lykúrgos měl dostat na svých cestách v Iónii u potomků jistého Kreófýla, syna Astykleova, básníka (z Chiu n. Samu?), jemuž bývalo přičítáno autorství některých „kyklických“ epů. Byl prý epopoios Kreófýlos Homérovým švagrem/gambros, podle jiných přítelem, a od mistra prý dostal darem z vděku epos Vzetí Oichalie/Oichaliás halósis. Kreófýlovým potomkem byl Hermodamás ze Samu, učitel Pýthagorův. 

Homéros ("rukojmí, slepec") byl zřejmě členem určitého kollegia pěvců, litrerárního a hudebního cechu, jehož centrum leželo na Délu a kteří patřili do dědictví po mínójských dvorních pěvcích. Podle jedné theorie byli „homérovci“ zasvěcenci matriarchální, předhellénské Velké bohyně, Hellény podřízené Diovi (srov. její kult v Eleusíně či na Samothráké). Vskutku lze některé narážky, parodisaci až zesměšňování Olympanů a jejich neotesaných zvyků v obou epech vykládat jako věrnost starému kultu.

S postupným zánikem „homérovců“ docházelo v textu obou děl k textovým změnám, k zásahům, které měly vylepšovat „image“ toho kterého vašnosty či státu vyzdvihováním vlastních předků, nebo prostě jejich připsáním do básně.

Konečnou redakci dal provést Peisistratos (srov. zde výše), a je podivné, že se dál už nikdo nikdy škrtáním či dopisováním v Homérovi nezabýval. Přesto existuje podezření, že v původním textu Íliady nebylo o Athéňanech ani zmínky, že před Troiou, stejně jako Thébané, vůbec nebyli... Pozoruhodné z toho hlediska jsou verše v Odysseji (sedmý zpěv) o tom, že Athéna přešla přes moře do Marathónu a odtud do Athén „širokých ulic v pevný Erechtheův dům“.

Mezi epickými básníky/epopoioi vedenými v hellénské tradici jako předhomérovskými byl Korinnos z Ília, autor prý Íliady ještě v průběhu války. Byl žákem Palamédovým a zpěvy napsal jeho dórskými znaky. Složil též zpěv o válce Dardana proti Paflagonům a tvrdilo se (asi tradice dórská), že ho Homér vykradl a části zahrnul do svého díla.

Palamédés z Argu, syn Nauplia s Klymenou, byl bratrancem Agamemnonovým z matčiny strany. Podle hellénské tradice to byl velevýznamný umělec, který dodal do Kadmovy (foinícké) alfabéty písmena dzéta, théta, phí/fí a kchí/chí, vymyslel též jakousi "dámu" a kostky, sčítání volebních hlasů kaménky, váhy a míry/heuretés gegone pessón kai kybón kai pséfón kai metrón kai stathmón. Palamédovo literární dílo potlačil Agamenonův dvůr z žárlivosti, takže ho ani Homér nezmiňuje, resp. z lidské paměti ho vymazal Homér sám.  

V 7. a 6. století navazovaly na homérské zpěvy tzv. kyklické epy dnes většinou neznámých autorů, jejichž náměty byla známá themata thébská (Thébais, Epigonoi, Oidipodeia), trojská (Íliú persis/Záhuba Ília, Ílias míkra/Malá Ílias, Aithiópis či Kypria o událostech před vlastní válkou), postava Odysseova (Télegoneia), nebo návraty Hellénů od Troie (Nostoi/Návraty). 
Za autora Thébaidy (epos o 24 knihách, z nichž se dochovalo jen několik citátů) je považován Antimachos z Kolofónu, epik a elegik z 5. a 4. století, Kypriu z 8. století složil snad Stasinos z Kypru nebo Hégésiás ze Salamíny. Staří mu přičítali i autorství Epigonů (jiní ale tradičně jmenovali Homéra).
Jinou Thébaidu o jedenácti zpěvech složil epopoios Meneláos z Aig, autor též dalších básní, dobu neznáme. Malou Íliadu měl složit záhadný Leschés z Pyrrhy na Lesbu, vrstevník Arktína z Mílétu. 

Na Peisistratově dvoře žil v Athénách epopoios Orfeus z Krotónu, autor Dekaetéridy a Argonautik. V neznámé době tvořil jistý Ídaios z Rhodu, syn Lissův, autor epu Rhodia a třech knihách, Orfeus z Kamaríny, autor epu o sestupu do Hádu/Katabasis eis Hádú.

Antimachova Thébaida se stala předlohou Papiniovi Statiovi, též předchůdkyně alexandrijské "moderny". Ve 3. st. Thébaidu opakoval Antagorás z Rhodu. Z jaké doby pocházel Antimachos z egyptské Héliúpole, autor epu o stvoření světa/Kosmogoniá, známo není. 

Za autora Oidipodeie byl pokládán Kinaithón ze Sparty, kterému se připisovala i Malá Íliada (vedle jistého Lescha, popř. šlo o jiné zpracování). Leschés pak byl někdy pokládán za autora Záhuby Ília, pokud jejím tvůrcem nebyl slavnější Arktínos z Míléta, jemuž se rovněž připisovaly Aithiópis a Titanomachiá. Leschés s Arktínem měli podle staré tradice spolu soupeřit a soutěžit. Za autora Kyprie byl považován buď sám Homér, nebo Stasinos z Kypru, resp. Hégésinos - Hégésiás ze Salamíny. Télegoneiu měl napsat Eugamón z Kýrény a Návraty jistý Hagiás.

Všechna tato díla byla populární a inspirující další umělecké žánry v době klasické, ale později, kromě Homéra, již nikoli. Někdy v 6. až 5. století vznikaly parodie na hrdinské zpěvy, jako např. zachovaná Batrachomyomachiá/Žabomyší válka, či jen ze zlomků známý parodovaný hlupák-všeználek Margítés, za jejichž autora byl považován buď Homér, nebo jistý Pigrés z Halikarnássu, bratr prý královny Artemísie I. Margítés je parodií Odysseje snad ze sedmého století.

Batrachomyomachiá je také nejstarším dílem, které má blízko ke zvířecím epům známým až ze středověku. O žabách a myších se tradovalo i v reálném životě, ovšem jako znamení nedobré. Illyrští Autariové/Autáriátai migrovali c. 314, viz rok 310, ze svých sídel k jihu do Makedonie, neboť jejich kraj zamořili žáby a myši. Tak se to tradovalo, ale svou roli asi sehrál tlak Keltů přicházejících od c. 350 ze severu Balkánu, viz tam.  

První zvířecí epos je latinská hexametrická báseň z 10. nebo 11. století Ecbasis cuiusdam captivi per tropologiam/Útěk jednoho vězně v příměrech neznámého mnicha z Toul. Telete se zmocní vlk, ale stádo ho v čele s býkem zachrání. Poprvé protikladné postavy zlého vlka a lstivé lišky, nemocného lva-krále apod.

Thema rozsáhleji v polovině 12. století latinsky pojednal mgr. Nivardus van Gent jako epos o vlkovi a lišce Ysengrimus (jméno vlka), z doby kolem roku 1200 je francouzský Roman de renard, Román o lišce, z let 1180 až 1190 složil dolnoněmecký autor Heinrich den Glîchensaere („Spiegelfechter“, Balamutil, Pokrytec) verše o lišákovi Reinhartovi, alsaský epos. Nejslavnější podoba Fuchs Reinhart je zpracování holandského námětu „Reynke de Vos“ básníka ze 13. století Willema (Van den Vos Reinaerde“).

Panyas(s)is z Halikarnássu, vykladač znamení/teratoskopos, teraskopos a poiétés epón, syn Polyarchův, strýc Hérodotův, vypsal ve 14 knihách o devíti tisících verších osudy Hérákleovy (Hérákleias) a historii zakládání iónských měst Kodrem a Néleem Iónika osedmi tisících pentametrech, zřejmě první historický epos dějin literatury. Podle jiné tradice byl synem Dioklea ze Samu a podobně jako Hérodotos, jeho bratranec, migroval do Thúrií. Hérodotovým otcem byl Lyxés, bratr Polyarchův. Podle jiné verse byla Hérodotova matka Rhoió sestrou Panyasidovou. O Panyasidově osudu viz rok 460.   

Nejstarším, ale zřejmě jen mýthickým, athénským autorem hymnů byl jistý Pamfós. Ještě na přelomu 5. a 4. století napsal Antimachos z Kolofónu epos Thébais a epickou elegii na smrt své milované Lydé, z nichž jsou zachovány zlomky.

Hérodotovu historickou prosu (viz pod dějiny) zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér, srov. rok 404.

V hellénismu Apollónios Rhodský zpracoval epos Argonautika (který v 1. století n. l. latinsky převedl C. Valerius Flaccus Setinus Balbus). Snad v 5. st. n. l. vznikla epická báseň tzv. orfická Argonautika, kde hlavní postavou je Orfeus. Doba však žádala kratší literární formy, méně výpravné, byť stejně heroisované (epyllion).

V době neznámé složil epopoios Arriános epos o velkém Makedonovi Alexandreias o 24 knihách. Autor oslavných veršů na některého z Attalů Pergamských též přeložil z latiny Vergiliovy Geórgika. Jinak neznámý poiétés epón Eratoxenos z Athén byl někdy kolem roku 225 v Delfách poctěn proxenií, promantejí, proedrií, prodikií, asýlií a atelejí pantón/osvobození od všech daní. Za co, není z krátkého, dnes jen odhadem datovatelného nápisu, uvedeno. 

Pozoruhodnou epickou básnířkou/poiétriá epeón byla zřejmě Aristodámá ze Smyrny, která v doprovodu svého bratra Dionýsia chodila město od města a přednášela své práce. V Lamii se jí dokonce dostalo občanství, ojedinělý jev v hellénském světě pro ženu, viz rok 217.

Za nejstarší didaktický epos lze považovat kosmogonii a theogonii Hésioda z Askry ze přelomu 8. a 7. století Erga kai hémerai, Práce a dni, Theogoniá, Zrození bohů a genealogickou báseň Katalogos gynaikón/Éhoiai, Seznam žen, o původu hellénských rodů (homérovský fragment Aspis, Štít, bývá Hésiodovi jen připisován, vznikl snad až kolem roku 570). K Hésiodovi viz v indexu s. v. Hésiodos a otroctví.
V hexametrech psali svá díla téměř všichni nejstarší filosofové (posledním zachovaným dílem didaktického epu filosofického je De rerum natura T. Lucretia Cara z 1. století). Hésiodovým kritikem byl za jeho života jistý Kerkóps. 
Z díla didaktika Fókylida Mílétského se zachovalo jen málo hexametrů (dochované Gnómai Fókylidú, F. myšlenky, jsou židovsko-křesťanský podvrh z 1.-2. století n. l.). Kdy žil Parthenios z Chiu zvaný Chaos, syn Thestorův, potomek prý Homérův, nevíme (rané císařství?). Složil dílo o metamorfosách.

Formy epu často využívali literáti vědci jako lékař a farmaceut Níkandros z Kolofónu, autor básní o lécích proti uštknutí a o protijedech, stejně jako o dějinách Aitólů, nebo o včelařství, Arátos ze Sol, autor velmi oblíbeného díla o astronomii (Fainomena), které bylo překládáno ještě ve středověku do arabštiny, nebo daleko později ve 3. století n. l. Oppiános z Apameie nad Orontem, resp. jeho jmenovec z Kilikie. Veršovanou epickou klasiku převedl do prosy/pedzó logó jinak neznámý Démosthenés zvaný Tráx/Thák: Metafasis Odysseiás, Metafasis Íliados, prosou parafrázoval Hésiodovu Theogonii. Kdy žil, nevíme, snad v pozdním hellénismu nebo začátkem éry imperiální. Totéž asi platí pro Ptolemaia z Kythér, který složil veršované pojednání o zázračné a dnes záhadné bylině jménem psalakantha

Za Diocletiána tvořil Sótérichos z Oasy, autor enkómia na císaře, epu Bassarika étoi Dionýsiaka o čtyřech knihách, Pýthón neboli Alexandriakon o dobytí Théb, o Ariadně, román o Babylóňance Pantheji, životopis Apollónia z Tyan. Nestorův syn Peisandros složil epos o šedesáti knihách o sňatcích smrtelníků s bohy Héróikai theogamiai, Héráikón theogamión biblia 60. Epopoios začal dílo sňatkem Dia s Hérou. Podle všeho byly jeho "pestré příběhy/historiá poikilé" nejrozsáhlejším epem hellénské literatury, z níž ale nezbylo nic, srov. zde níže. 

V éře východořímského císaře Zénóna (zemřel 491) žil epik Panolbios, zřejmě z Egypta, blíže o něm nevíme nic. V době císaře Anastasia (zemřel 518) tvořil epopoios Kolúthos/Kollúthos z Lykopole. Zachována je jeho báseň Únos Heleny/Harpagé Helenés, ztraceny jsou Kalidóniaka o šesti knihách, Persika a enkomia, vše odle všeho thematicky stále ještě hellénské/polytheistické.

Nejrozsáhlejším zachovaným literárním dílem o Dionýsovi, ale také v evropské literatuře vůbec, je epos Dionýsiaka, který sepsal někdy ve 4. nebo spíše 5. století n. l. (!) Nonnos z Pánopole v Egyptě. Má na 22 tisíc řeckých hexametrů v 48 zpěvech a snad byl nadšeneckým pokusem postavit se vládnoucímu křesťanství. Pro srovnání: Ílias na 16 tisíc veršů, Odysseia 12 tisíc. Ovšem na rozdíl od Homérových epů, které provázely Hellény od školy celým životem a byly společensky normotvorné, Nonnův rekord je spíše literární kuriositou nadšence ze zlé doby (srov. pod hostiny 1 a roku 350+).

Verše epu pojednávají o Dionýsově rodičích, mládí a hlavně tažení do Indie, válce s králem Deriadem a bitevních masakrech, v němž Indové a jejich spojenci hynou pod údery vinné révy a thyrsu Dionýsových satyrů, pánů a dalšího neozbrojeného vojska. Tažení komplikují intriky Héry mstící se na dítěti z Diovy nevěry. 

Nonnova postava ovšem zůstává záhadou, protože pod jeho jménem kursíruje také parafráze Janova euangelia/Metabolé tú kata Ióannú euangeliú o 21 zpěvech v hexamentrech (díla Gigantomachie a Bassarika s dionýsovskou thematikou nejsou zachována). Soudí se, že ke stáru přestoupil na monotheismus, proto ono euangelion v novozákonním duchu, nebo že v tehdy již za jediného povoleného kultu nemohl ani jinak nebýt oficiálně než křesťan a starými kulty byl staromilecky unesen.

Indický příběh Rámův, Rámájana, obsahuje 24 tisíc veršů, nejrozsáhlejší písemnost s jedním titulem na planetě Velcí Bhárati-Indové, Mahábhárata, 106 tisíc. Epos turkických Kirgizů o Manasovi, který byl poprvé sepsán až roku 1885, má několik ústních versí různě dlouhé, vždy však rekordně. Jedna má 180 tisíc veršů, další 210 tisíc a nejdelší téměř 500 tisíc veršů. Hrdina Manas se prý narodil roku 995 n. l. a o jeho činech recitují manaši, pěvci epu. 
Kanón klasiků epu zahrnuje Homéra, Hésioda, Panyassida, Peisandra a Antimacha.

epos latinský. Základy veškeré římské literatury položil překladatel a dramatik Lucius Livius Andronicus, který se do Říma dostal roku 272 z poraženého rodného Tarenta jako zajatec Lucia Livia Salinatora. Když byl propuštěn na svobodu, vychovával Salinatorovy děti a učil latině a řečtině. Roku 240 složil na státní objednávku první latinskou komedii a tragedii. 
Roku 207 složil na žádost pontifiků kultovní píseň k poctě Iunony Reginy. Složil několik tragedií a komedií. Pro školní potřeby přeložil saturnským veršem Homérovu Odysseiu (lat.: Odusia), která byla používána po celou dobu republiky. - Nejstarším psaným prosaickým dílem byla zřejmě odpověď Ap. Claudia Caeca Pyrrhovu vyslanci Kíneovi Thessalskému v Senátě roku 280.

První historický a národní epos římský složil o něco mladší Andronikův vrstevník Kampánec Cn. Naevius. V sedmi knihách básně Bellum Poenicum jsou vyprávěny římské dějiny až do konce I. války púnské. Kromě toho napsal několik desítek komediálních a tragických titulů, je autorem prvních římských praetext, psal togaty a palliáty. Měl o sobě značné mínění, když na svůj náhrobek umístil epigram: "Kdyby směli nesmrtelní oplakávat smrtelníky, oplakaly by božské Camény básníka Naevia. Ale tak když byl předán do pokladnice podsvětní říše, zapomněli v Římě mluvit latinsky/Immortálés mortálés sí foret fás flére | flérent dívae Caménae Naevium poétam. | Itaque postquamst Orchí tráditus thesauró, | oblítí sunt Rómae loquier linguá latíná."

 

Ani třetí latinsky píšící epik nebyl římského původu (pro některé starověké životopisce byl Polohellénem či dokonce Hellénem). Kalabrijec Q. Ennius (zemřel r. 169) hovořil latinsky, řecky a oskicky, sloužil v římské armádě. Kromě toho, že do římské literatury zavedl umělou poesii podle hellénských vzorů, byl autorem řady komedií a tragedií, přeložil do latiny první prosu (kuriosně tím autorem byl Euhémeros) a didaktické básně. Pro Římany měly však největší význam Enniovy veršované Letopisy (Annales).

Vrcholu římský epos dosáhl v dílech epikúrika T. Lucretia Cara (Dé rérum nátúrá), P. Vergilia Maróna (Aenéis) a P. Ovidia Nasóna (Metamorphoseón librí). V Augustově době psali epické básně ještě epikúrik L. Varius Rúfus (oslavy Caesarovy, Augustovy a Agrippovy) a Aemilius Macer, který složil didaktické básně o ptácích (Ornithogonia), o uštknutích (Theriaca) a o léčivých bylinách (De herbis). Ovidiův přítel (C.) Albinovánus Pedó složil (nedochovanou) Théseidu a kromě toho proslul epigrammy a oslavnými verši.

Vergilius se ještě za svého života stal "národním básníkem" latiny. Dočkal se dokonce překladů do řečtiny, vzácných okamžiků v soužití obou tvůrčích jazyků. Claudiův propuštěnec a jeho studijní poradce C. Iúlius Polybios parafrázoval Vergiliovo dílo v řečtině, Georgica přeložil Arrhiános (díla ztracena). Volně přeloženou čtvrtou eklogu z roku 40- s oním spíše nejasným než záhadným proroctvím příchodu nového věku s narozením jistého chlapce použil Konstantínos i. na lateránském synodu křesťanských hodnostářů roku 313 a Vergilius se stal nejváženějším polytheistickým autorem středověku. Nejstarší zachovaný opis jeho díla je codex Palatinus-vaticanus ze čtvrtého n. pátého století a codex Mediceus z pátého století. 

Posledním epikem a posledním významným básníkem polytheistického světa byl Klaudios Klaudiános z Alexandreie či Claudius Claudiánus, neznámo, zda "úřední" křesťan (byl s titulem vir clarissimus „mluvčím“ Stilichónovým), žil v letech asi 365 či 369 do 404 n. nejvýše 408, autor panegyriků, oslavných epů Dé belló Gothicó, Dé belló Gildónicó, ale také Gygantomachie (známe několik veršů) a nedokončené a zachované O únosu Persefony, Dé raptú Proserpinae z roku 395, tedy již po zákazu tradičního náboženství.

epos mesopotamský. Nejmladším dochovaným epem, který vznikl na území staré Mesopotamie, byl mladobabylónský epos o bohu války Errovi. Shodou okolností je to rovněž jediná z básní velkých mýthologických a kultovních forem, u níž zároveň známe i jejího autora. Přesněji řečeno, jejího editora. Byl jím někdy před začátkem vlády poslední babylónské dynastie, chaldajské, v dobách assyrské hegemonie v osmém až sedmém století babylónský chrámový písař Kabti-iláni-Marduk, syn Dábibův.

Nejstarším akkadským mýthologicko-liturgickým textem byl epos Inúma ilú awílum, „Když bohové byli (ještě) lidskou bytostí“ [klínopisná sumerská a akkadská, později babylónská a assyrská, literatura nepoužívala názvů v nadpisu, ale písaři katalogisovali hliněné tabulky s texty podle znění prvního řádku]. Nejstarší jeho klínové opisy pocházejí z dob vlády Ammísaduqiho (1647 - 1626), předposledního vládce I. babylónské amorejské královské dynastie.

Ze stejné doby jsou i nejstarší známé opisy epu o Atrachasísovi (starobab. Watram chasís, „Přemoudrý“), který stejně jako epos Enúma eliš’, „Když nahoře...“ líčil mýthologické podání stvoření světa, ale také člověka a zničení jeho první generace. Nejstarší dochované texty Enúma eliš’ pocházejí ale teprve ze století desátého.

Z časů I. babylónské dynastie jsou i nejstarší dochované opisy skladby o Etanovi, autentickém vládci v sumerském Kiši. Etana byl prvním člověkem-letcem, který se vznesl s pomocí orla a jako první v literatuře hleděl na zemi se shora. Původním sumerským editorem (nebo dokonce autorem?) skladby byl mudrc z Uru z doby vlády krále Šulgiho (2094 - 2048) z III. dynastie urské jménem Lu-anna ("člověk shůry"?). 
Rovněž z I. babylónské dynastie pochází báseň o Anzuovi a o krádeži tabulek o božském pořádku na světě, která byla součástí nedochovaného velkého cyklu o hrdinstvích boha Nin-girsu (tj. Ninurty).

Z knihovny assyrského panovníka Tukulti-apil-Ešarra I. (hebr. Tiglatpilesar; vládl 1116 - 1077) jsou nejstarší opisy slavného liturgického textu Sestup Ištary do podsvětí, jenž bývá s oblibou označován za první podání stripteasu v literatuře.

Nejstarší epická díla světové literatury, a současně i nejstarší liturgické texty, stvořili a písmem zachytili Sumerové. Nejznámějším původně sumerským literárním dílem, a zároveň vůbec mesopotamského kulturního okruhu, byl epos o Gilgamešovi, skutečném vládci I. dynastie v Uruku (kolem roku 2700).

Gilgamešovu autentičnost mj. dokazuje nejstarší historická písemná památka epigrafická, zlomek tabulky se jménem kišského krále a jeho vrstevníka En-me-barag-esiho a jeho syna a nástupce Aggy, soupeře i z epu.

Editorem cyklu o Gilgamešovi byl v kassitské době slavný Sîn-leqe-unnínní a poslední redakci provedl astronom a učenec na dvoře assyrských vládců Šarru-kéna II. a Sîn-achché-eríby (Sancheriba) Nabû-zuqup-kén. Antickým autorům bylo Sumeřanovo jméno známo ještě ve třetím století n. l.: ve zcela zmatené souvislosti u Klaudia Ailiána jako král „Babylónu“ Gilgamos.

Smutné konce sumerských městských států po vpádu Gutejců odrážely epické básně jako Prokletí Akkadu (Sag-ki-gíd-da En-líl-lá-ke4, „Když hněvivý Enlilův pohled...“), která vznikla někdy na úplném konci 21. století. O něco mladší je Nářek nad zkázou Uru (po jeho dobytí Elamity a po odvlečení posledního panovníka III. dynastie urské Ibbi-Sîna do Elamu po roce 2006).

Ze slavnějších dob, z časů vlády akkadského panovníka Narám-Sîna (2292 - 2255), pochází veršovaná skladba „Nin-me-šar-ra/Paní všech božských mocí" neboli "Inanna a Ebech" (bůh stejnojmenného pohoří sev. od Babylónu), jejíž autorkou je první známá literátka historie En-che-du-an-na.

Podle jedné verse byla dcerou slavného krále Šarru-kéna Akkadského (Sargon), semitského podmanitele Sumerů a vládce zemí od Horního po Dolní moře, tj. od Středozemního moře po dn. Perský záliv, kněžka měsíčního boha Nannara (sum.; akk. Sîna) v Uru. 
Z 21. století pocházejí nejstarší opisy Sestupu Inanny do podsvětí, Dumuziho sen a několik epických liturgických básní s ději ze života boha Enkiho. 

epopteia, nejvyšší zasvěcení v eleusínských mystériích; epoptos/"viditelný"§ 302

Eporedia, m. Salassů a řím. osada, dn. Ivrea v Savojích§ 100, 25

Eporedoríx, haedujský velmož§ 1. b. Viridomarův, 52; 2. vůdce Haeduů ve válce se Sequany, 52 

Eposognátos z Galatie, dyn. Tektosagů§ 189

Eppillus, kníže brit. Atrebatů§ 54

Epponína, Empona, popř. Peponila, manž. lingonského velmože Iúlia Sabína§ 70+ 

Epsibaal§ Chefsibá

epulónés, sbor od roku 196 tří, pak sedmi, později od Caesara deseti občanských kněží, kteří měli na starosti zaopatřování hostin spojených s lectisterniemi, trésvirí, později septemvirí epulónés, dosl. sbor sedmi jedlíků§ 180

Eqeweš, Eqweš§ viz Aqiwaša 

'Eqrón§ viz Akkarón

L. Equilius Firmánus, viz L. Aeqitius Firmánus

equités, eques§ viz jezdci/rytíři

Equitius, též Aequitius, gardový důstojník, pozd. comes a mag. mílitum§ 364 až 366+, 371+, 373+, 375+    

Flávius Equitius n. Aequitius§ cos. 374+ 

equus octóber, "zářijový kůň", kultovní svátek§ 242 a viz Bohové & svátky viiii

Er§ viz Ušilu

Erac, ř. ve Skythii, snad jiné jméno pro Dněpr/Borysthenés§ 375+ 

éra masožravého blahobytu§ předmluva 

éra, datovací, letopočet, z pozdnělat. aera, dané číslo, z kterého se vychází, souvisí s aes, měděná ruda, peníze; řec. obrat pro aera je epoché. Většina uvedených ér (epoch) byla ryze lokálního významu, éry, které byly v užívání v celé oikúmeně nebo v jejích velkých částech, jsou součástí datace celé příručky - éra olympijská, „od založení města“, seleukovská, arsakovská a základní dnešní užívaná, křesťanská, počítající od narození Ježíše Krista, „našeho letopočtu, n. l., př. n. l.“.

Poprvé obratu „před Kristem“, lat. a. C., angl. B. C., užil mnich Beda Venerabilis (zemřel roku 735). Dnes v mimokřesťanských kruzích často užíváno v anglosaské literatuře „Before the Common Era, BCE“ a CE, „Common Era“, namísto A. D. Prehistorici nejnověji užívají éry BP, „(years) Before the Present“, (let) před současností (= PS), která je zakotvena rokem 1950 n. l., nebo nejnovější geologickou datační zkratku MYA, "million years ago". K tomu se datuje érou RCYBP/Radio Carbon Years Before the Present a vzhledem k tomu, že rok 1950/= současnost se vzdaluje, též v kalibrované podobě jako calBP/Calibrated Years Before the Present, popř. Calendar Years BC§
éra Abrahamova§ 2150, 776, 2-, 29+ 
éra provincie Acháie§ 146

éra aktijsk᧠32, 31
éra Alexandra ve Foiníkii§ 333
éra Alexandrova (astron. u Arabů)§ 311

éra Alexandreie u Issu§ 67
éra Antigona II.§ 283, 248 

éra Antiocheie nad Orontem§ 49
éra arabsk᧠viz éru hidžry

éra Áradu§ 259
éra Arsakovců§ 247
éra královny Arsinoé II.§ 270
éra Askalónu I., II.§ 104, 58

éra Azova§ 55

éra berbersk᧠ustavena roku 1980 v rámci emancipačních snah Berberů: její začátek akademiky položen do roku 950 př. n. l., přibližného nástupu Libyjce-Berbera Šošenqa I., prvního vládce egyptské xxii. dynastie (libyjské/berberské); není v CSD
éra Bérýtu§ 80
éra Bíthýnsk᧠297, 283
éra Bosporsk᧠297

éra Bostry§ 325+ 

éra buddhistů (Cejlon a jihových. Asie)§ 544
éra Caesarova§ 48, 47
éra čínská, annó Sinárum, AS§ 3000, 2637, 2200, 660
éra dekapolských měst§ 63

éra Dionýsova§ 285
éra Diocletianova§ viz Bohové a jejich svátky, začínala 29. srpna 284 n. l. (Jul.); dodnes v užívání u Koptů
éra džinistů, viz Džina§ 527  
éra Elymáidy§ seleukovská s makedonským kalendářem
éra faslí v IND§ 55

éra Filippa III. Arrhidaia§ 324; nazývaná též "po Alexandrově smrti"

éra provincie Galatia§ 25

éra Gazy§ 61

éra Gerasy§ 63

éra Guptova, Gupta kála§ 55-, 319+, viz 320+

éra Japonska, annó Japoniae, AJ§ 660
éra iónská/javana§ 185, 55

éra lýdo-fryžsk᧠viz Sullova
éra Harsa§ 55- 

éra Hasmónaiů; Židé používali hlavně syrskou SE (minján šetabob, „éra smluv“, v platnosti v Palestině do 16. st.) a kromě toho éru vykoupení Sionu (začínala roku 66, resp. 131 n. l.), éru „od zničení druhého chrámu“ (le-hurban ha-Bajit, zač. 69/70 n. l.) a od 9. st. se mezi židovskou populací stala populární éra založení světa, anno mundi/annó mundí (condití), AM, která se později počítala rokem 3830 (platilo 3830 = 381 SE = 1 rok éry zničení chrámu = rok 69/70 n. l.); jinak ale prý svět vznikl 7. října 3761, což je jiný začátek této éry, fungující dodnes, srov. pod chronografové a zde níže§ 3761, 143
éra hidžry, annó hegirae/AH, mohamedánská, útěk Muhammada z Makky do Madíny (začíná 16. července 622 Jul., k datu viz v přílohách Bohové a jejich svátky ii.), zv. též arabská n. sarakénsk᧠3761, 55, 284+ 
éra Chalkidy pod Libanem§ 117
éra Charakény§ seleukovská s makedonským kalendářem
éra Chersonésu Taurid.§ 14 (24) 

éra Chersonésu Thr.§ 32
éra Kálačuri-Čedí§ 55-, 248+ 

éra Kilikie§ 68
éra Kommágény§ 72
éra křesťansk᧠2
éra Láodikeie na Moři§ 81, 48

éra Leukady nad Chrýsem§ 38
éra majská/mayská, začíná 11. srpna§ 3114, 1800 
éra provincie Makedonie§ 148

éra Nabonassarova§ 747, 721 
éra páně, léta páně/annó dominí, AD§ 3761 

éra pergamská/královská nebyla žádn᧠283

éra Pompeiova§ 63
éra Pontu§ 337, 297, 169
éra Provincie Achái᧠146
éra Provincie Arábia§ 106+, 356+

éra Provincie Asia§ 134
éra Provincie Makedoni᧠148
éra Ptolemaia Sótéra§ 311
éra Ptolemaia Filadelfa§ 285, 283

éra Ptolemáidy ve Foiníkii§ (71), 49

éra Rafie§ 58
éra Rhósu§ 39
éra sacká, Saka či é. Šaliváhana Šaka od údajného tvůrce, k. Saků, též Sakanripakala§ 55, 245+ 
éra sarakénsk᧠viz éra hidžry

éra Seleukovců§ předmluva, 3200, 312, 311, 2+, 137+  
éra Seleukeie v Píerii§ 109
éra Sídónu§ 111
éra Sinópy I., II.§ 70, 45
éra Sol-Pompéiopole§ 66
éra stvoření světa/annó mundí, AM§ 3761 

éra Sullova§ 84
éra Terméssu§ 71
éra tibetsk᧠1917, 127 

éra Tripole ve Foiníkii§ 105

éra Tyru§ 275, 125

éra vikrám samvat/"Vikrámova éra"§ 55-, 78+    
éra hegemonů, Doba jarních a podzimních annálů, Čchun-čchiou š'-tai/Chunqiu Shidai čili Kronika Jara a Podzimu; období čín. dějin§ 771, 722, 520, 481

éra tří království/říší, období čín. dějin, san-kuo/sanguo, státy Wej, Šu a Wu§ 220+, 280+

éra soudců v Israéli§ viz soudci

éra universální, common era/CE, BCE§ 3761     

eranos, pokladniční spolek, fond nadační, důchody, starobní pense, spoření, sociální zabezpečení: 
Hellénské občanské podpůrné spolky, které sbíraly od členů příspěvky do společné pokladny, se nazývaly eranos, eranoi, lat. eranus/eraní. Prostředků bylo využíváno k různým účelům. Jednou za měsíc se členové sešli na společné hostině (připodobněme si to k weekendovým moderním picknickům). V případě nouze dostával člen podporu. Eranos ale také byl finanční fond vybíraný Athéňany od spojenců na válku s Peršany, chrémata médika, eranos ho legomenos pappóos/"řečený předků".  

Proti zakládání eranů nebyl ani princeps Tráiánus, který se díval na občanské a řemeslnické spolky s nedůvěrou, "když neposlouží ke vzniku chaosu a nedovolených shromáždění," jak napsal svému správci v Bíthýnii Plíniovi Secundovi o žádosti Amísských.

Je to tedy nejstarší podoba novověkých dělnický spolků a jejich finančních ústavů (v Čechách tzv. kampeliček), popř. pensí, spoření apod., které nebyly zakládány na cechové příslušnosti, ale na principu občanském. Erany byly populární v hellénismu a hlavně v císařské době, kdy se členství ve spolku změnilo ve formu charitativní činnosti ve prospěch nemajetných spoluobčanů (viz finanční fondy pod heslem obilí).

Soukromé spoření, pravidelné ukládání a s tím související bankovní systém znám nebyl, srov. zde níže.

Základem dnešních státních sociálních systémů evropských byly cechy a hornické podpůrné spolky. Až do poslední pětiny 19. století neexistoval nikde žádný sociální závazný systém řízený a garantovaný státem. Ve Francii například existovaly různé námořnické pense za výsluhu let a invalidní (od roku 1673), vojenské (1831), pro státní úředníky (1853), horníky (1894), železničáře (1909), dělníky (1910), ale teprve od roku 1945 systém celkového státního sociálního zabezpečení.

Nejstarší státní sociální zabezpečení má Německo. Za císaře Wilhelma I. a pod tlakem sociálních demokratů kancléř Otto von Bismarck v listopadu 1881 předložil říšskému sněmu návrh na zavedení státní sociální sítě a hovořil o „positivních požadavcích blaha pro dělníky“. Německo dostalo roku 1883 všeobecné zdravotní pojištění (platné od prosince 1884), roku 1885 úrazové a roku 1889 invalidní a starobní (tehdy od sedmdesáti let věku, od roku 1916 sníženo 65 roků).

Ve Spojených státech měla nejstarší soukromou sociální pojistku železniční firma American Express Co., první státní učitelský asi mělo od roku 1896 New Jersey, armádní důchody byly od roku 1890 (Pension Act), ale první státní zákon o sociálním pojištění platil v USA až od roku 1908 a dodnes v zásadě platný Social Security Act je z roku 1935.

Skotsko-americký podnikavec a velký filanthrop Andrew Carnegie (+ 1919) spatřoval ve spoření jedno ze znamení civilisace. "Důležitost tohoto předmětu je patrna z té okolnosti, že zvyk spořiti tvoří jeden z největších rozdílů mezi divochem a vzdělaným člověkem," pravil roku 1900 v jednom ze svých výchovných projevů k mládeži, který zařadil do sbírky Panství obchodu, č. Praha 1908. "Kdyby lidé každý den každého týdne spotřebovali všechno, co vydělají, jak to činí divoši, pak by nebylo kapitálu - to jest, nebylo by žádných úspor, uložených pro budoucí potřebu... Proto spořivost je hlavním základem každého pokroku... Nic nebylo vybudováno, nebyl učiněn žádný veliký pokrok, pokud člověk zůstal divochem beze spořivosti." 

Erasínidés z Athén, strat.§ 406

Erasistratos z Athén, 1. o. Faiákův, 422; 2. jeden ze Třiceti§ 404
Erasistratos z Iúlidy na Keu, s. lékaře Kleombrota a Krétoxeny, lékař Seleuka I., zakladatel lékařské školy§ 292, 264, 117+ a viz s. v. lékaři 

erastés§ viz pod sex

Erastos z Athén§ arch. 163

Erató z Armenie, ka a s. Tigrána III.§ 6, 1, 1+

Eratón z Aitólie§ 240 (Ol.)

Eratos ze Sikyónu, jinde Peratos, k.§ 1749, 1703 

Eratos z Argu, k.§ 669

Eratosthenés z Athén, jeden ze Třiceti§ 404, 403 
Eratosthenés z Krotónu§ 576 (Ol.)
Eratosthenés z Kýrény, s. Aglaa n. Ambrosia, polyhistór§ předmluva, 3236 (a viz u datací egypt. dynastií), 1184, 1124, 1104, 1077, 884, 400, 295, 257, 246, 195

Erbessos§ viz Herbessos

Erbina§ Arbinás

Erebúni§ viz Irepúni

Erechthéis, jedna z ath. fýl, gen. Erechthéidy§ 459

Erechtheion, stavba na ath. Akropoli, chrám zasvěcený Athéně, Erechtheovi, dávnému athénskému králi, a Poseidónovi§ 407, 396
Erechtheus I., též Erichthonios, k. v Athénách§ 1480, 566

Erechtheus II., k. v Athénách§ 1396, 1346, 1300 

erémité, erémítai, lat. erémítae, poustevníci žijící v pustinách, erémiá, erémos§ 305+ a viz pod křesťanství 

Eresos, m. na Lesbu§ 630, 412, 357, 372, 370, 369, 332, 300, 253, 167  

ereš, sum.§ viz nin

Ereš, m. na severu Sumeru§ 2292

Erešgišgim, Ereš-gišgim (nun.igi.dub), ka. v Adabu§ 2384

Ereškigal, Ereš-ki-gal, "Paní velké země" (ereš = nin, akk. béltum), bohyně podsvětí, ses. Inanny, manž. Nergalova§ 1880, 1815   

Eretriá, m. na Euboji (Iónové)§ 750, 733, 706, 700, 650, 556, 552, 551, 546, 510, 507, 498, 490, 484, 481, 479, 446, 423, 411, 399, 394, 366, 358, 349, 341, 340, 325, 323, 312, 308, 302, 293, 244, 239, 198, 196, 192, 21
Před trojskou válkou se jmenovala Melaneis a Arotriá, kolonisována byla z Athén a oikistés se jmenoval Kothos. Ve válce lélantské, c. 700, srov. tam, zřejmě E. přišla o Andros. Kolem roku 525 už v E. nevládli aristokraté dědičně, ale někdo z nich volený. Největšího rozmachu dosáhla E. ve čtvrtém století př. n. l., kdy hradby o pěti kilometrech délky uzavíraly obydlenou plochu o 82 hektarech. V Augustově době už ležela v ruinách, nové město stálo opodál.

eretrijská (dř. élidská) škola filosofick᧠399

Érétum, m. v Latiu, dn. Monterotondo, římské od roku 458§ 449

Erevel, kraj kdesi v Armenii§ 387+ 

Ergamenés z Núbie, Arqamani, Erqamani, k.§ 211, 204, 200, 196 

Bývá pokládáno za řecké jméno dvou panovníků núbijských: Ergamenés I., rodným jménem Arkamaniqo, trůnním jménem Chnumibre (v Diodórovi uváděn jako současník Ptolemaia Filadelfa), a Ergamenés II., rod. jménem Arqamani/Erqamani, trůnním Džeretanchamun. 

ergastulum, manufaktura§ 117+ a viz pod otroci 

Ergavica, m. v Carpetánii v Přední Hispánii, dn. snad Arguedas n. Berbinzana§ 179

Ergetion, m. v nitru Sicílie, dn. polohy neznámé§ 494 

Ergínos ze Syrie, žoldnéř§ 243, 240

Ergofilos z Athén, strat.§ 362

Ergocharés z Athén§ arch. 226, popř. 225 

Ergoklés z Athén§ 1. strat., 390; 2. arch. 132

Ergotelés z Hímery, původně z Knóssu, olympioníkos§ 472

Ergotímos z Athén, hrnčíř§ 575

Ercheia, ath. démos; pl.§ 436, 430

Eria, Eriachi, kraj na sev. Armenie§ 785, 775, 749, 745, 742

Eríba-Adad I. z Aššuru, k.§ 1393, 1366, 1198 

Eríba-Adad II., k. v Aššuru§ 1057

Eríba-Marduk, k. v Babylónu§ 770, 768, 761

Eríba-Sîn z Přímoří, o. Simmaš-Šichua§ 1024

Eribólon, m. přístavní v Bíthýnii§ 218+ 

Éridanos§ viz Padus

Eridu, pradávné sum. město, kontrolované mnohem později aram. kmenem Jakíni§ 4300, 3200, 2096, 2048, 1850, 1410, 1337, 1007, 1004, 703, 680 

Erigyios z Mytilény, hipparch, účastník Alexandrova tažení, s. Larichův, b. Láomedontův§ 334, 331, 329, 327 

Erigón, gen. Erigónu, ř. v Lynkéstidě, dn. Crna reka v Sever. Makedonii, přítok Vardaru§ 183

Érigoné z Attiky, dc. Íkariova, Dionýsova hostitele§ 281

Erichthonios§ viz Erechtheus I.

Erikua, Erikuachi, země severně od Araratu§ 811

Erimena z Urartu, k. (?), o. Rusy III.§ 610

Erindés, ř. kdesi na východu parthské říše polohy neznámé§ 45+ 

Eríneos, mys v Ozolské Lokridě před Naupáktem§ 413

Érinná z Télu, básnířka§ 300

Erínýs, Erínýes, lat. Furiae, Mstitelky zločinů§ 67+ 

Éris z Býzantia, gen. Éria, s. Kothónův, proxenos v Athénách§ 200

Erisané, m. v Zadní Hispánii nezn. polohy§ 141

Erisinni z Mannáje, s. Ualllího§ 659

Eristheniá, Eristheneia z Orchomenu, d. Aristokratova, ses. Aristodémova, manž. tyranna Proklea Epidaurského§ 650, 628 

Erištienni z Idu, k.§ 1097

Eríšum I., Iríšum, dyn. v Aššuru§ 1933, 1920, 1880, 1815, 1275, 1134    

Eríšum II. z Aššuru, dyn.§ 1920, 1850, 1830, 1815, 1736

Eríšum III. z Aššuru, k.§ 1600, 1568, 1555       

Eritia, h. nad Arsaškem v Urartu§ 856

Eritrea, novověká země a stát na afr. pobřeží dn. Rudého moře, v hellénismu se pobřeží jmenovalo Tenessis§ 2491, 600, 10-, 100+ 

Eriulfos, Eriulf, násilnický Got-Terving§ 382+ 

Erixó z Kýrény, m. Batta III.§ 530

Eríza, Erísa (pl.), m. v již. Frygii, dn. snad Karahüyük u Denizli. Kultovní středisko boha Sózóna, minci/Erízénón razili v hellénismu, též za Commoda (grammateus Ti. Klaudios Pardalás)§ 268, 194

ERK§ viz Eryx

Er-li-tchou/Erlitou, sídel. m. první čínské dynastie, dn. v prov. Che-nan§ 2200 

Ermanaricus, Ermanarich, Ermenrich, lat. též Hermanaricus, k. Gotů-Greutungů§ 336+, 342+, 375+

Erós, bůh§ 1360, 39 

Erós§ viz Mnésteus 

Erós, věrný sluha Antóniův§ 30

erótideia, vedle múseií hry v Thespiích se závody músickými i athlétickými§ 776, 292, 86  
erótika, erótický román, milostná novela§ viz pod novela

Erotimus (lat.), Hérotímos (?), arab. dyn., srov. pod Aretás II.§ 110, 96

Erovand/Jervand§ viz Orontés z Armenie 

Erra, mesopotam. bůh hrozící morem; epos o něm§ 1337, 883 

Erra-báni z Ešnunny, s. ensiho Ur-Ninmara§ 2028 

Erragal§ viz Nergal

Erra-imittí z Isinu, k.§ 2021, 1875, 1869, 1861  

Erridu-Pizir, k. Gutiů§ 2255 

Er-š’§ viz Chu-chaj

C. Eruciánus Síló§ cos. suff. 110+ 

C. Erucius, nastrčený žalobce§ 80

Erucius Clárus, senátor, vzal si život, než aby udával (asi jiný od C. Iúlia Erucia Clára, cos. 193+, který byl popraven, viz tam)§ 197+ 

C. Erucius Clárus, o. cos. 193+§ cos. ord. 170+ 

Sex. Erucius Clárus, legát, praef. Urbí§ 116+, 138+, 146+ (podruhé cos., nyní ord., poprvé asi na začátku Hadriánovy vlády)     

Errupi/Irrupi§ viz Kili-Tešup 

Erxikleidés z Athén§ arch. 548

Erymanthos, ř. v Arachósii, dn. Hílmand§ 206

Erymneus, scholarchos peripatu v Lykeiu§ 88  

 

Erysichthón z Athén, s. Kekropův§ 1510

Erythrá thalassa, tzn. „Rudé moře“, dn. Perský či Arabský záliv, pro euroamerický svět koncem 20. století „Golf/Záliv“, ale též všechna moře kolem Arábie§ 440, 326 – 324, 46+, 59+, 106+, 116+, 123+, 201+, 212+, 300+       
Pro mesopotamské civilisace támtum šaplítum/Dolní moře (Horní = Středozemní moře). Hérodotos uvedl, že Eufrátés teče z Armenie do Rudého moře, ale také to, že tehdejší "Arabský záliv" byl zálivem Rudého moře mezi Egyptem a Arábií. Měl tedy za to, že Rudé moře je označení všech vod kolem Arabského poloostrova a dnešního Arabského moře mezi Arábií a Indií, ačkoli ho ještě hellénističtí autoři zahrnovali pod pojem Ókeanos, srov. pod Rudé moře, Satrapie na Rudém moři, Charakéné apod. Už za Augusta bylo v užívání označení Persikos kolpos/Perský záliv. 

Dnešnímu Rudému moři mezi Arábií a Egyptem, Súdánem a Eritreou se kdysi říkalo Arabský záliv (totiž Rudého moře, které bylo za dn. Báb al-Mandab). Seleukovci měli satrapii peri/epi tén Erythrán thalattán, „kolem Rudého moře“, s eparchií tés Erythrás thalattés, „Rudého moře“ (zřejmě od perského po arabské pobřeží). Jméno nepochází od barvy vod, ale od jakéhosi dynasty zvaného "Červený/Rudý".  

Erythrai, m. v Boiótii§ 479, 217 
Erythrai, m. v Iónii naproti Chiu, dn. u lokality Ildir v TR; původně Knópopolis§ 710, 700, 650, 610, 551, 534, 454, 427, 413, 412, 357, 355, 315, 302, 293, 276, 240, 201, 191 - 189, 83, 81 

Erythros, "Rudý", s. Rhadamanthyův, zakladatel Eryther§ 650


Eryx, gen. Eryku, h. a m. v záp. Sicílii, foín. ERK, dn. Eryce (Mte. S. Guiliano), slavné po celém západ. Středomoří chrámem a kultem Venuše, Venus Erycína, založeného prý Daidalem či Aineiou; chrám restaurován za císaře Claudia§ 580, 407, 397, 368, 278, 260, 249, 248, 244, 49+
Eryxiás z Athén§ arch. 693
Eryxiás z Chalkidy§ 532 (Ol.)

Eryximachos z Athén, lékař§ 447 

Eryxó z Kýrény, ka (gen. Eryxy)§ 530

Erzurum, novodobé m. na východu TR na místě východořímské osady a pevnosti Theodosiúpole, pův. Karun§ 114+, 162+, 298+