***********************************************************
215. 
Ol. 248,3

526 SE
462 AE
neznámý
a. u. c. 968
Q. Maecius Laetus II a M. Munatius Sulla Cerialis 

***********************************************************

V Orientu Caracalla-Tarautás přezimoval v Antiocheji a věnoval se svým tradičním koníčkům. Na jaře se vypravil s armádou do Adiabény. Caracalla posedlý myšlenkou na nové alexandrovské tažení pronikl až ke Kadúsiům, tedy pravděpodobně do Médie Atropatény (za jejich potomky se vydávají Talyšové žijící při Kaspiku v íránském i nezávislém Ázerbájdžánu). Přes severní Mesopotamii ("Babylónii") se pak vrátili Římané do Syrie. 

Vyzval Arsakovce Artabana, aby mu dal svou dceru a že tím vytvoří jedinečnou říši. Což Parth zprvu odmítl, ale Říman nedal pokoj, viz rok následující. 

Během výpravy do severní Mesopotamie se Caracalla lstí zmocnil orrhoénského krále Abgara IX. Velikého, otcova věrného spojence, a dal ho uvrhnout do želez; důvod neznáme. Od roku 214 spoluvládl Abgar IX. (Abgaros basileus) se synem Abgarem X. Severem (Seuéros Abgaros), důvod spoluvlády též neznáme, nicméně roku 216 zřídil princeps v Edesse provincii, když se Orrhoénové, dosud žijící v protektorátním království, vzdali Římanů po Caracallově návratu do Mesopotamie na milost, viz tam. O osudu obou Abgarů není dále nic známo: otec asi brzy zemřel, syn v Římě někdy po něm. 

Druhý syn Abgara IX. Ma'nú IX. alias Antoninus Mannus žil pak v Římě a byl titulárním králem Osroény do roku 242 (o osudech dalších Abgarových synů, které s sebou do Říma odvedl Septimius Severus, rovněž nevíme nic). Ma'nův syn Abgar XI. Fraátés byl po krátkém zrušení provinční správy Gordianem III. vládcem do roku 244 a vůbec posledním z králů arabského státečku na severu Mesopotamie. O činech všech těchto dynastů nevíme vůbec nic.

V Armenii, kde se králi Chosroovi (vládl od roku 191 n. 198) postavili jeho synové, se t. r. Tarautovi nedařilo. Novým panovníkem se po otcově smrti stal jeho syn Tíridátés II., viz dále o něm rok 217. Proti Parthům táhl Caracalla, aby vymohl na Vologaisovi VI. vydání prchlého Tíridáta, jeho vlastního vnuka, a jistého Kilika Antiocha, údajně kynického filosofa, jehož vyznamenal Severus za to, že uklidňoval vojáky za velkých zim tím, že se nahý válel ve sněhu. K tomu nedošlo a Římané bojovali s parthskými satrapy.

Za Chosroa I. se na východě Armenie usadili Aroveghiové, jedna odnož Alánů, a část Basiliů, srov. rok 198. Chosroés podnikl též po nástupu k moci výpravu na sever za Kavkaz, a pravděpodobně nějaký čas kontroloval jistá území při západním Kaspiku. V parthské válce arsakovských bratrů Artabána a Vologaisa stál na straně Artabána VI. a tím pádem proti Ardašírovi Sásánovci. 

Z 14. září t. r./462 AE pochází stéla ze Sús/bývalé Seleukeie na Eulaiu s datací ve jménu Artabána/'RTBNW, syna Vologaisova/Walagaš a se jménem jeho satrapy Chwásaka; je to poslední doklad parthské moci v Súsiáně/Elymáidě a Persidě.

 

***********************************************************

216. 
Ol. 248,4

527 SE
463 AE
neznámý
a. u. c. 969
P. Catius Sabinus II a P. Cornelius Anullinus 

***********************************************************

V zimě 215/216 se Caracalla-Tarautás podíval s legiemi do Alexandreie (nebo již v říjnu 215?). Tvrdě se vypořádal s městem, kde si z něho dělali po roce 212 legraci z jeho depresí, také z toho, že spával se svou matkou Iulií Domnou, jak se tehdy povídalo, a že je bratrovrah. 

Do města však vešel slavnostně a dával najevo, jak si Alexandrova díla váží, obětoval v jeho mausoleu: svůj plášť/chlamys, prsten, opasek a co měl cenného při sobě zavěsil nad Makedonovu rakev. Uvítán byl měšťany nadšeně a všude vládla radostná nálada. Stal se pravděpodobně posledním z principů a vůbec potentátem ze Západu, který spatřil tělo Alexandra Velikého. Nelze vyloučit, že to byl spíše Diocletianus roku 288 a/nebo 298, který byl posledním nám známým římským panovníkem, který byl v Egyptě; o jeho návštěvě "mausolea" však zachované prameny nic nevypovídají.

Pak dal Tarautás shromáždit mladé muže s tím, že z nich vytvoří falangu po vzoru již sestaveného makedonského oddílu, srov. rok 214. Bezbranné dal tajně obklíčit a povraždit, těla naházeli legionáři do masové hrobu. Mezi nimi bylo mnoho živých včetně římských vojáků, které bránící se Alexandrijci strhli s sebou. Inspiroval se prý císař činem Ptolemaia VII. Euergeta II., který podobný "odvod" uspořádal snad roku 145 př. n. l., srov. tam. 

Část města byla legiemi zničena, ubytovatelé římských důstojníků byli na rozkaz Caracallův povražděni, cizinci z města vykázáni a obchodníci okradeni (kdo míněn cizinci a obchodníky, známo není). Správce země dal popravit (asi praefecta Aegypti, ale kterého?). Ve zprávě senátu princeps nedokázal uvést počty povražděných měšťanů. Zakázal Alexandrijským slavit svátky a nakázal postavit napříč městem zeď, aby se obyvatelstvo nemohlo navštěvovat. Za vykonanou práci odměnil praetoriány 25 tisíc séstertii, legionáře dvaceti tisíci. 

Caracalla vykorespondoval velkými dary ochotu Artabánovu dát mu ruku své dcery. Římané se po alexandrijském masakru vrátili do Syrie. Jak dosvědčuje zachovaný fragmentární nápis s průběhem jednání o supplikaci vesničanů ze vsi Goharia, 27. května t. r. předseda princeps v Antiocheji jednání o daňovém sporu. Stéla pochází z ad-Dumajru/Dmeir, má latinský protokolární úvod, průběh jednání je řecký, verdikt principův se nedochoval. Na území vesničanů stával chrám Dia Hypsista, zjevně disponující atelejí, což podle všeho nerespektoval lokální nájemce/manceps Avidius Hadrianus.

Zastupovali ho v roli advokátů L. Egnatius Victor Lollianus, známý jako procos. Asie, Galatie, Acháie, Bíthýnie a praefectus Urbi, a "orator maximus" C. Sallius Aristaenetus, rovněž vysoký úředník, zřejmě rhétór Aristainetos z Býzantia, žák asi Chrésta z Býzantia. Za Goharské mluvil Aurelius Carzeus Sergi (Sergius, nebo "Sergiův syn"?). Podle všeho ochránci Diovy svatyně uspěli. 

Z Antiocheie pokračoval Tarautás do Mesopotamie, Římané překročili Tigris, táhli rádoby slavnostním způsobem na Arbély, kde se kdesi shromáždili Parthové s králem, aby slavili svatbu. Tarautás však znenadání velel k útoku na nepřipravené Parthy a sám Artabános VI. stěží unikl. Římané vpadli do vlastní Parthie, což se nikdy předtím nestalo a tak východně nikdy jádro římské armády nepostoupilo (srov. příbuzný výkon roku 363). Parthové tísnění válkou mezi sebou a sílícími Peršany ustoupili. K rozhodujícímu kontestu nedošlo a Caracalla s armádou se vrátil za Tigris. 

Přezimoval v Edesse v Orrhoéně, nyní po 352 rocích samostatnosti středisku provinční správy, viz rok předešlý. Když pak Parthové vydali Tíridáta s Antiochem, ukončil Caracalla tažení; o jejich osudu nevíme nic. Císařského propuštěnce Theokrita poslal v čele armády do Armenie, kde však byl poražen. Theokritos učíval Caracallu tanci a patřil mezi přátele Saóterovy, jemuž vděčil za karieru, která ho dovedla do čela legií a do úřadu praefecta praetorio. Jeho kolegou byl další císařský propuštěnec Epagathos.

Edessu postihla někdy v této době po mohutných deštích záplava, v níž zahynulo dva tisíce lidí a celé okolí až ke Karrhám bylo zničeno. Jiný zdroj klade katastrofu pravděpodobněji již do roku 202, viz.

V Římě zprovoznil nepřítomný Caracalla největší lázně Města, thermae antoninianae, "antoninovské"; plně dostavěny byly za Severa Alexandra. Jejich tepidarium bylo pro rozsáhlou klenbu ve své době pokládáno za technickou pozoruhodnost.

● Pod ruinami lázní byly odkryty zbytky rozebraného patrového domu s freskami, zpřístupněno roku 2022. Pocházel z let 134 až 138 a zahrnoval kultovní místa tradičních bohů i egyptských. 

Princeps dal namísto stříbrných dénáriů razit antoniniany, dvoudénárius ze slitiny bronzu a stříbra, viz v přílohách v oddílu "míry & váhy". Po jeho smrti byla ražba zastavena Elagabalem a obnovena za občanské války roku 238 senátními augusty Pupienem a Balbinem. V době Claudia (II.) v minci bylo již jen jedno dvě procenta stříbra, tedy to byla postříbřená bronzová ražba. 

Kolem t. r. v Dolní Británii správcem M. Antonius Gordianus.

Ve vsi Mardínú u Kuty v jižní Mesopotamii v dn. IRQ se 14. dubna narodil Mání, tvůrce mánícheismu, jedné z větví gnóse, lat. Mánés, řec. Máníchaios (z aram. Mání chajjá, "Živoucí Mání"); zemřel buď 14. února 276 nebo 26. února 277 v Gundíšápúru v Chúzistánu v dn. IR. Po rodičích patřil do arsakovské královské rodiny a hovořil aramajsky. Náležel původně k otcově vyznání elkesajů (z elchasí n. élchasí), k židovsko-křesťanské sektě obřezaných vyznavačů praxe smývání hříchů častými křty. V jedné římské tradici byl druhým jménem Terebinthos, rodem brahman a žák Buddhův/brachman to genos kai didaskalon de esche Búddán". Mání měl zprvu podporu sásánovského dvora, Bahrám II. (276-293) se však vrátil k orthodoxnímu zóroastriánství hlásaného veleknězem kultu Kartírem, viz rok 224, a dal "apoštola světla" uvěznit a držet v okovech. Po necelém měsíci Mání zemřel a jeho bezhlavé tělo bylo pohozeno na ulici. Viz více v indexu s. v. Zarathuštra.  

K máníchejcům za mlada patřil Augustinus, jehož pokládají křesťané za "světce", roku 762 se mánícheismus stal dvorním kultem ujgurského vládce Tengiho v turkické zemi, kde lidé vyznávali assyrskou podobu křesťanství a buddhismus (islám kraj zachvátil až koncem 13. století).

Do Říma dorazila s židovským křesťanem Alkibiadem z Apameie za papeže Kallixta (217-222) t. r. znalost o sektě elchasí, srov. zde výše.

V Číně se na výzvu Cchao Cchaoa dostavil ke dvoru hunský šan-jü Chu-čchu-čchuan (od roku 195 vládl nomádům soustředěným kolem města Pching-jang/Pingyang v provincii Šan-si/Shanxi jižně od Velké zdi, viz rok 188), aby holdoval císaři a zpovídal se z hunské politiky za války se Žlutými turbany a stranictví Cchaovým nepřátelům. Byl zatčen a internován a Cchao Cchao zrušil postavení šan-jüů/čchan-jü.

Šansijské Huny rozdělil do pěti kmenů/ajmaků (středního, severního, jižního, levého/západního a pravého/východního z pohledu Hunů), všechny s vlastními náčelníky. Jedním z nich, hlava západního, se později stal Liou Pao/Liu Bao, syn Ju-fu-luoa, viz rok 188, náčelníkem severního byl Chu-čchu-čchuanův syn Liou Čchu-pej/Liu Qubei (bývá též označován za mladšího syna Jufuluova).

Po smrti Cchao Cchaoa roku 220 jeho syn a nástupce v kancléřském úřadu Cchao Pchi/Cao Pi, který se prohlásil císařem, viz rok 220, Huna Chu-čchu-čchuana rehabilitoval, odměnil, ale moc mu nevrátil. Kdy Hun zemřel, nevíme. O hunském státu viz dále rok 304 a 311.     

***********************************************************
217. 
Ol. 249,1
Héliodóros z Alexandreie II
528 SE
464 AE
neznámý
a. u. c. 970
C. Bruttius Praesens a T. Messius Extricatus (II?)

***********************************************************

M. Aurelius Antoninus vulgo Caracalla-Tarautás se znovu vypravil s armádou do Mesopotamie a Médie proti Artabánovi VI. Plenil zemi, zmocnil se adiabénských Arbél a mnoha pevností, na neznámém místě dal v nekropoli parthských králů rozházet kosti (z logiky okupovaných míst zřejmě znesvětil pohřebiště velmožů adiabénských, nikoli parthských). Parthové se drželi v horách na horním Tigridu. 

Caracalla se v Mesopotamii z dlouhé chvíle projížděl na závodním spřežení a masakroval stepní zvěř. Místo nepřáteli zabýval se terorisováním vlastních lidí. Když mu bylo horko, namísto ve zbroji se pohyboval v purpurové tunice, v Syrii a Mesopotamii chodil v "keltském oděvu a botách". Sám si inspirován keltským vzorem vymyslel plášť, zde nebo už v Germánii roku 213, s kapucí sešitý z kousků látky a oblečení vnutil svým vojákům: odtud jedna jeho přezdívka caracalla/caracallus, oficiálně byl oděv "antoninianský", antoniniana.  

Zatímco syn takto válčil, v Antiocheji úřadovala jeho matka (a podle některých zvěstí i milenka) Iulia Domna a kontrolovala císařskou korespondenci. V Africe jakýsi věštec smrtelníkům odhalil, že praefectus praetorio Macrinus a jeho syn Diadumenianus budou vládnout.

V Římě své odhalení sdělil praefectovi Flaviovi Maternianovi a ten o tom napsal na Východ Antoninovi, neboť byl v podstatě jediným jeho důvěrníkem a proto dostal pod dozor imperium v Římě. List skončil u Iulie Augusty, zatímco druhý stejného obsahu, který poslal z Říma Ulpius Iulianus, se dostal do rukou Macrina. Macrinus nesměl zaváhat, aby neskončil v rukách kata, obzvláště když podobnou věštbu pronesl jistý Egypťan Serapión přímo císaři: už mu prý zbývají jen dny a po něm že nastoupí Macrinus. Caracalla dal Egypťana předhodit lvu, ale toho Serapión zastavil gestem ruky, aby se ho zvíře nedotklo. Tak byl popraven mečem; takhle se to tehdy povídalo.

Podle jiné verse přišel Tarautův konec z trochu jiného směru. Podezřívavý a pověrčivý imperátor nechtěl od magů a věštců slyšet jen pochlebování, ale pravdu o délce svého života. Přikázal do Říma Maternianovi, aby se obrátil na kapacity v oboru vyvolávání duchů a zjistil co a jak a zda mu někdo neusiluje o život. Výsledek, že prý Macrinus se na něho chystá, odepsal Flavius Maternianus do Orientu, pravděpodobně do Edessy nebo Karrh.

Princeps se právě připravoval na závody, když dorazila pošta, a pověřil praefecta Macrina, aby prohlédl, zda je v nich něco důležitého. Tak si Macrinus o sobě přečetl, co ho čeká, a v obavě, že bude brzy následovat další dopis, jednal. Spojil se s centurionem Martialem, jemuž Tarautás nedávno dal popravit bratra, a našel v něm atentátníka (podle jiné tradice se však voják mstil za to, že nebyl povýšen). 

U Karrh, hellénistického jména pro staroslavný Charrán, tábořilo vojsko, a císař chtěl navštívit vyhlášený chrám měsíčního boha Sîna ležící daleko z hradeb. Vzal s sebou jízdní oddíl a germánskou ochranku a chtěl ve staroslavném stánku obětovat (kult se tu kupodivu udržel přes agresivní křesťanství v kraji a vyvrátili ho až Arabové muslimští). 

Bylo 8. dubna a cestou principa překvapila žaludeční nevolnost. Dal zastavit, slezl s koně a odešel stranou na potřebu; muži z doprovodu se otočili. Centurio Iulius Martialis se zatvářil, že ho císař k sobě volá a z boku mu vrazil dýku do krku. Imperátor M. Aurelius Severus Antoninus vulgo Bassianus, Antoninus, Tarautás n. Caracalla byl na místě mrtev; žil 29 let a čtyři dny, vládl šest let, dva měsíce a dva dny. 

• Atentátník byl možná potomkem Iulia Martiala, majitele menších zahrad s domem na Ianiculu, přítele literáta M. Valeria Martiala. 

Atentátník se dal na útěk, ale nezbavil se zbraně, kterou poznal jeden z sarmatských popřípadě germánských strážných z císařského doprovodu ("Skythů") a Martiala prokláli pronásledovatelé kopím. Caracalla-Tarautás se totiž obklopil sarmatskými a germánskými/keltskými propuštěnci, jimž důvěřoval více než legionářům; říkal jim "lvi". Pro případ, že by se mu něco stalo, měli se pustit do Itálie, kde se snadno zmocní Říma.

Kromě toho pro případ, že by se potřeboval rychle zbavit velkého množství lidí najednou, nakoupil Caracalla "ve vnitřní Asii" jedů za závratných třicet milionů séstertiů (jedy byly po jeho smrti nalezeny a spáleny). 

Podle další verse vedle Martiala spiknutí organisoval praefectus praetorio Macrinus s bratry Nemesianem a Apollinarem, jejichž postavení neznáme, s praefectem Druhé legie parthské Deciem Triccianem, s admirálem loďstva (eufrátského) Marciem Agrippou a s mnohými dalšími důstojníky Caracallova generálního štábu, viz zde níže. Princeps slezl s koně, aby se vymočil, a když mu ordonance/stator pomáhala nasedat, bodl ho do boku. Všichni kolem pak spustili, že to udělal Martialis. • Že spiknutí bylo sofistikovaně připravované, potvrzuje zapojení špiček tajných služeb do akce, viz zde níže.

Stráže přinesly do tábora císařovo tělo, spáleno bylo v poli u Karrh. Kosti byly dopraveny do Říma, ale uloženy byly k urně otcově a bratrově tajně v noci, neboť mezi establishmentem měl zavražděný velemizernou pověst. Litovali jeho smrti pouze vojáci, jimž jeho životní styl imponoval a více než za vladaře ho měli legionáři za soudruha ve zbrani. 

Nový vládce byl skoupý a nerozdával dary jako Caracalla. Senát k principově úmrtí nepřijal žádné usnesení a teprve později byl na nátlak zahrnut mezi héróje/polobohy. Za chrám s kultovními náležitostmi mu byl přiřčen původní Faustinin na jihu Kappadokie na svazích Tauru u obce Halala, kterou její manžel M. Aurelius Antoninus přejmenoval na Faustinopolis (Syřan zvaný Héliogabalos ho dedikoval svému slunečnímu kultu El-gabalovi a o dalšího osudech stavby nevíme nic, srov. rok 175). Caracallova pověst u starých chronografů nebyla až tak špatná, jak by se dalo tušit.

Macrinovi údajně málokdo věřil, že vrahem byl zhrzený voják, ale důkazů nebylo. Nejprve si vojáci za nového císaře vybrali praefecta praetorio Adventa, který však odmítl poukazem na své stáří. Jeho kolega Macrinus dva dny rozmlouval s důstojníky a rozhodl o stažení oddílů roztroušených po rozsáhlém mesopotamském území. 

O Severových narozeninách 11. dubna se v Zeugmatu dal Macrinus po dohodě s praetoriánskými tribuny provolat augustem a svého syna Diadumeniana z matky Nonie Celsy příštího roku caesarem. Vojáci souhlasili pod tlakem událostí, neboť se blížilo velké parthské vojsko vedené Artabánem prahnoucí po pomstě, viz zde níže. 

M. Opellius Severus Macrinus (tak jméno na nápisech, v literatuře je Opilius; narozen asi roku 164 n. 165) byl prvním císařem, který nebyl senátorem ani nepatřil v okamžiku nástupu na trůn k žádné senátorské rodině a stal prvním rytířem/jezdcem tak vysoko ve státní hierarchii (o druhém Maximinovi viz rok 235). Též ethnicky byl zřejmě prvním ryzím Neřímanem. Také pocházel z "Afriky" jako Septimius Severus, ale z Caesareje/Kaisareie, metropole provincie Mauretánie Caesarejské, známé dříve Púnům jako Iol u dnešního Šaršál/franc. Cherchell v DZ; v jejím přístavu ležela od Commodových časů africká flotila střežící zásobovací cesty do Říma.

Rodem byl Macrinus Maur, tedy Berber, a podle maurského zvyku měl levý ušní boltec provrtán. Senát ovšem písemně ujišťoval, že bude vládnout dobře, neboť "k čemu jim byla urozenost Commodova a Caracallova"? 

Patřil k důvěrným lidem Plautianovým a roku 205 ho od popravy zachránil městský praefect L. Fabius Cilo. Severus ho pověřil dohledem nad Flamininovou silnicí, Antoninus ho učinil procuratorem, Caracallovi sloužil jako správce jeho soukromého majetku/privatas curat. Byl všeobecně pokládán za spolehlivého a spravedlivého muže. Vyznal se v právech a císař si ho dobíral, že jako civilista neznal vojenské řemeslo. Praefectem ho učinil Caracalla roku 216 se starým zkušeným vojákem jménem M. Oclatinius Adventus, který se stejně jako Macrinus nikdy nepodíval do Říma a začínal v rozvědném oddílu. Analfabéta, tak se říkávalo, Adventa poslal Macrinus do Říma jako svého praefecta Urbi.

Praefecty praetorio jmenoval Ulpia Iuliana a Iuliana Nestora, muže údajně pro tuto funkci nezkušené, zato za Caracally zdatné ve styku s denuncianty, neboť spadali pod tajnou službu jako hégúmenoi tón angeliáforón/"velitelé poslů", tedy zjevně lat. centuriones frumentariorum resp. principes peregrinorum (castra pregrinorum v Římě na Caeliu byla sídlem mimoitalských frumentariů, vojáků s kurýrními, informačními a špionážními úkoly; princeps peregrinorum tudíž neznamenal "velitel cizinecké legie"). Byl to zajímavý příklad prolínání elitních vojenských a informačních služeb na pozadí několika režimů.

Macrinus nařídil, aby zlaté a stříbrné imperátorovy podobizny nevážily více než tři respektive pět liber. Roční plat praetoriánů vrátil na úroveň Severovy vlády, na 2400 HS. S nesympatiemi se setkala jmenování nových provinčních správců z řad propuštěnců vyznamenaných consulárními pravomocemi. Do Dákie vyslal Marcia Agrippu, dosud admirála flotily (na Eufrátu?) a odsouzeného v minulém režimu za jakýsi podvod k exilu na ostrovech, a do Pannonie legáta Aelia Decia Tricciana, který býval dveřníkem/thyróros v guvernérově domě než to dotáhl na velitele legie, viz zde výše.

Macrinus dal popravit Flavia Materniana s jistým Datem (L. Valerius Datus, praefectus Aegypti?) za to, že se pokusili informovat Tarautu o slovech onoho afrického věštce, ačkoli plnili svou úřední povinnost, viz rok 215. 

O křivých udavačích lidí, jež dával Caracalla-Tarautás zahubit, neposlal do Říma žádné podklady, dílem též, poněvadž záznamy z velké části zlikvidoval již sám Antoninus. S výjimkou tří, jistých Manilia, Iulia a Sulpicia Arreniana, kteří byli senátem vykázáni na ostrovy (Macrinus si nepřál jejich smrt). Otroci-udavači ovšem byli ukřižováni.

Do vyhnanství na jakýsi ostrov sami od sebe poslali senátoři L. Priscilliana, který to měl u Caracally dobré pro svou neuvěřitelně rvavou povahu (senátor nebude totožný s císařským prokurátorem L. Luciliem Pansou Priscillianem v Severově a Caracallově éře, v letech 215-217 úřadujícího v provincii Asia). Neurvalec se rád v aréně v Tusculu potýkal s dravými šelmami a měl od nich zjizvené tělo. Jednou se bez cizí pomoci pustil do boje s medvědem, pantherem, lvicí a lvem, se všemi současně.

Proslavila ho však ještě více kariera falešného udavače a zahubil prý hodně senátorů i jezdců. Caracalla ho za odměnu jmenoval správcem Acháie. Priscillianus se po několika letech z exilu vrátil do Říma, respektive do svého rodného (?) Tuscula. 

Macrinus se pokoušel o dohodu s Artabánem VI. Říman mu vydal zajatce, aniž by následovala protihodnota. Arsakovec vycítil římskou slabost a zaútočil. Římané nevyhráli třídenní bitvu s Parthy u Nisiby, která vzešla z bojů o vodní zdroje kolem obou ležení. Na bitevní pláni se kupily hromady těl jízdních koní a velbloudů, o lidských ztrátách známo není nic. Do Říma poslal Macrinus senátu zprávu, je-li zachována autenticky, kde uvedl: "Ukončili jsme převelikou válku s Parthy... Bojovali jsme udatně a nepodlehli jsme...". 

Zpráva o vítězství vypadá jinak. Macrinus uplácel z Antiocheie Parthy po celý podzim a zimu, až dosáhl na jaře následujícího roku za cenu velkých reparací míru, úhrnem prý za padesát milionů (asi drachem; séstertiů by to bylo osmkrát tolik, srov. podobnou summu roku 244). Mluvil přitom o vítězství/Victoria parthica. Podobně se dohodl dokonce s Dáky, kteří vpadli do provincie po zprávě, že Caracalla, který cestou do Orientu v Dákii byl, již nežije. 

S Armeny rovněž dosáhl Macrinus shody, když osvobozený Tíridátés II. přijal diadéma poslané Macrinem, viz rok 215. Vládl pak Armenům až do roku asi 252, zažil a přežil pád parthské říše vlastního arsakovského rodu. V kronikách bývá zaměňován se známějším Tíridátem III., viz rok 287. Byl spojencem Albanů, jimž Armeni říkali Agvank/Aghovanci.

Když je napadli Basiliové, Tíridátés je prý porazil, v bitvě zabil jejich krále a hnal je na sever podél Kaspiku až do území západních Hunů, kteří tehdy již sídlili tak daleko od svých původních sídel ve Vnitřní Asii. Za svých tažení údajně obsadil Tíridátés médská Ekbatana. Chronologii jeho dlouhé vlády stanovit nelze.

    Vojáci legií reptali, neboť Macrinus snížil platy nováčků na úroveň jako za Severa, nikoli ovšem veteránům, to aby byl v armádě klid: z 3600 Caracallových na 2400 (před Severem činila roční gáže 1200 HS). Morálka po porážce od Parthů však hluboce klesla. Během několika málo měsíců přišel o část územních zisků L. Septimia Severa a jeho syna M. Aurelia Antonina-Caracally, pravděpodobně o veškerá území za Tigridem. Přitom jádro armády zůstalo caracallovským atentátem nedotčeno. 

V Římě vyhořelo 23. srpna o vulcanaliích blesky zasaženo během silných bouřek se záplavami, které zavalily Forum, Flaviovo divadlo známé jako Colosseum/theátron to kynégetikon. Zničena byla dřevěná horní nástavba a dřevěné vybavení stavby a jeho útrob až po arénu. Celou generaci bylo mimo provoz. Rekonstruováno bylo celkově až kolem roku 250 císařem Traianem Deciem, respektive 320 za Constantina I.

Adventus na svůj úřad nestačil a musel být vyměněn. S jeho jménem bývá spojována dedikace zachovaného dílka o Divech světa/de mirabilibus mundi jinak neznámého grammatika C. Iulia Solina, výtažků pozoruhodností kolem člověka, geógrafie a zvířat z Plinia, Mely a dalších autorů z první poloviny principátu. Adventa nahradil senátor, správce řady provincií a literát L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus, cos. suff. 198 (?) a cos. 223 (jeho syn L. Marius Maximus byl cos. 232). Marius Maximus navázal na životopisné dílo Suetoniovo a sepsal biografie principů od Nervy po Pseudantonina-Elegabala. Dílo bylo rozsáhlejší než Suetoniovo, rozvíjelo se v jeho duchu, zjevně citovalo řadu úředních dokumentů, je však ztraceno.

Thematicky na Maria Maxima mnohem později navazovali autoři sbírky císařských životopisů, jimž se v novější době dostalo úhrnného označní Scriptores historiae augustae (SHA nebo HA)/"Pisatelé císařských dějin". O době vzniku biografií lze pouze spekulovat a nacházely se důvody pro dataci do éry Diocletianovy a Constantinovy, Theodosiovy i Honoriovy.

Autoři textů o vládcích od Hadriana po Numeriana bývají spojováni se skupinami posledních římských polytheistů, ale kromě jména, nejde-li o pseudonymy, o nich nevíme zhola nic: Aelius Spartianus, Iulius Capitolinus, Vulcacius Gallicanus, Aelius Lampridius, Trebellius Pollio a Flavius Vopiscus Syracusius, známý římského praefecta Iunia Tiberiana úřadujícího v letech 291-292 a 303-304. 

Mezi autory citovanými v SHA je další biograf imperátorů Iunius Cordus/Aelius Cordus, viz rok 300, jakýsi Caelestinus, Gallus Antipater, Kallikratés z Tyru, Acholius, viz rok 260, a Gallienův kronikář Palfurius Sura, z jeho díla rovněž neznáme nic stejně jako deník císaře Aureliana, ephemeris. Jistý Theoclitus/Theokleitos byl autorem císařských dějin, caesareanórum temporum scríptor, Suetonius Optatianus biografie Tacitovy, Fabius Ceryllianus a Diocletianův tajemník a epistulis Claudius Eusthenius životy Cara, Carina a Numeriana. Císařské dějiny psali Fabius Marcellinus, Gargilius Martialis, Aurelius Festivus, M. Salvidienus, Onesimus, Fulvius Asprianus, ale jsou to pouze jména, o nichž nic více nevíme.

Znali též z části již literaturu biblickou. Trebellius Pollio hovoří v biografii Claudia Gotského o dlouhověkosti Mojžíšově a v té souvislosti o jakémsi "neznámém božstvu"/incertum númen. Vzhledem k tomu, že text mohl vzniknout v první polovině 4. století, je to snad i svědectví toho, že polytheisté začali číst monotheistické texty. 

Pro všechny dohromady asi platí poznámka Flavia Vopiska ze Syrákús k Iuniovi Tiberianovi o historické objektivitě: "Každý z autorů, nakolik se historie týká, si trochu zalhal"/néminem scríptórum quantum ad historiam pertinet non aliquid esse mentítum.

Římským biskupem křesťanská obec zvolila Callixta/Callista I., v úřadu do roku 222. S volbou nesouhlasila část věřících a povolala do funkce Hippolyta I. jako svého "papeže": první vzdoropapež křesťanských dějin (zemřel v srpnu 235). Hippolytos sepsal chronografii světových dějin dovedenou až do jeho dnů, komentář ke starozákonní knize Daniél, ke rčením Šlomovým a mimo jiné pojednání proti haeretikům; sekt prý křesťanských ve své době napočetl přes třicet (!).

V římském podzemí byl v prostoře zvané Callixtova katakomba pohřben t. r. jako první biskup Zephyrinus, Callixův předchůdce (ve funkci od roku 198) a další biskupové do Eutychiana včetně (✝︎ 283). Callixtus zde nebyl pohřben, jméno podle toho, že o katakombu měl kdysi péči.