Když vládne rozvědka

Na veřejnosti se ruský vůdce od oligarchického systému distancoval a prohlásil se za bojovníka za spravedlnost. Skutečnost je trochu jiná. Řada oligarchů v Rusku zůstala a smí za prostředky, které za Jelcina získala obvykle stejně podvodně jako miliardáři-emigranti, šířit slávu Ruska: od Čukotky po Londýn. 
Za Putina se hlavně počet miliardářů neuvěřitelně zvýšil. Ačkoli jich ve skutečnosti bude mnohem více, americký specialisovaný časopis Forbes jich letos v březnu napočítal 87, zatímco v roku 2004 jen šest. 
Do první dvacítky 1125 dolarových miliardářů světa patří Oleg Děripaska (9.), Roman Abramovič (15.), Alexej Mordašov (18.) a Michail Fridman (20.). Jejich majetky byly oceněny na dvacet miliard a více. Vedle Potaninů, Prochorovů, Vekselbergů, Alekperovů, Usmanovů dělají svůj business dál a v rozsahu, který starému světu vyráží dech. 
Předhánějí se v tom, kde co udělat pro státní representaci, jak vystavět olympijské Soči atd. Byusiness bez politiky, tak zněla Putinova kremelská dohoda z roku 2000.
Je pozoruhodné, jak exaltovaně tvrdě vystupoval putinismus proti „proletářské“ oposici, Rusům bez miliard. Třebaže jsou všechny skupiny slabé a rozhádané, jejich demonstrace jsou často tvrdě rozháněny a v provinciích jedinci systematicky persekvováni. Přitom nikdy neznamenali žádnou hrozbu pro režim.
Nová šlechta
Provinční byrokracie se snaží Kremlu prokazovat oddanost a aktivitu, jak zní jedno z vysvětlení. Řada provinčních partajních sporů patří do sféry „podnikatelské“ a její nízké kulturnosti: příslušnost ke kremelské partaji je totiž jeden ze způsobů, jak se zbavit konkurentů. 
Z modloslužebníků s heslem Proletáři všech zemí, spojte se! se stali pověrčiví služebníci popů s přípitky carovi a uctívající svéráznou formu státně kontrolovaného kapitalismu.
Skupinu siloviků, jak Rusové říkají zaměstnancům silových ministerstev, drží dnes Rusko v moci. Jsou obvykle ze Sankt-Petěrburgu, Pitěru (proto také pitěrci), nebo jsou s někým z bývalého carského sídelního města osobně velmi dobře známí. 
Všichni jsou loajální ke kořenům bolševismu a Čeky. Putin dokonce jednou řekl, že „neexistuje něco takového, jako je bývalý čekista“.
Deset jelcinovských let se kágébáci živili, jak se dalo. Ve službách oligarchů, ochranky, jako státní úředníci (viz box). Pak se objevil Putin a ze služebníků se stali páni.
KGB bývala službou pro komunisty, jejich ochrankou a zahraniční rozvědkou, doma represí proti oposici. Brežněv jí vzal právo fízlovat soudruhy, ale směla doporučovat řešení všech možných problémů. 
Na rozdíl od dávných časů sovětských dnes vládne FSB přímo. A k tomu v čele klanu stojí muž, který je zároveň prvním televisním presidentem Ruska a stojí v čele teamu, který z něho udělal nejvydařenější „píáristický“ projekt tajných služeb dějin: dá pusu děvčátku, pohladí sovětskou nostalgií, dělá pořádek na Kavkazu. 
Údy našeho těla
Dodnes se v Rusku udržely „revoluční“ bezpečnostní struktury s výsadním postavením tajných služeb a policie obecně. Nedůvěra jako hlavní rys bolševické revoluce přečkala buržoasní revoluci Jelcinových devadesátých let. 
Je to poprvé v historii, kdy se tajní policisté dostali k demokraticky zvolenému mandátu, na který se pojí nejsilnější partaj stočtyřicetimilionové země, byrokratická síť vysokých státních úředníků, zástupců a nástupců a nejvyšších manažerů obřích státních energetických a surovinových firem. 
Síť má neuvěřitelnou moc a její špičkoví lidé ovládají neuvěřitelně mocné surovinové zdroje a obchod s nimi. Jestliže za vlády sovětů Evropu strašili, teď mají páky, jak ji i ovládat. Zatím ujišťují o pravém opaku a naříkají, že jim nikdo nedůvěřuje. 
V podstatě policejní elitáři neříkají nic jiného než kdysi Démokritos Abdérský: „Je těžké se dávat ovládat horšími (lidmi).“ Ke zpravodajské moudrosti nepochybně patří další Hellénova rada: „Užívej svých otroků jako údů svého těla: tohohle pro tohle, onoho pro ono.“
Velké vzory
Tajní policisté ruského modelu se opět cítí shůry povoláni; jsou nejmoudřejší mezi moudrými. Cestu k moci otevřel v osmdesátých letech generální tajemník bolševiků Jurij Andropov, jehož vládu rychle ukončila těžká nemoc ledvin (1984). 
Putin na začátku své vlády odhalil v Lubjance, žlutém sídlu KGB a FSB, za carů pojišťovně, desku Andropovovi, prvnímu muži z KGB v čele Ruska. 
(Před volbami roku 2004 ovšem Putin uměl diplomaticky položit květiny i k hrobu nukleárního fysika, mnohokrát vyznamenávaného Andreje Sacharova, který se stal protisovětským disidentem a roku 1975 obdržel Nobelovu cenu míru; zemřel roku 1989. Tehdy byl Putin v průzkumech přijatelný pro osmdesát procent Rusů)
Andropov nebyl pro žádné usmiřování se Spojenými státy, nechtěl, aby například tajně projednávaný návrh na pozvolné ustavení konfederace dvou německých států prozrazoval slabost ruských východoevropských satelitů.
Myslel konfrontačně. V únoru 1981 si po zpackané okupaci Afghánistánu myslel, že svět stojí bezprostředně před jadernou válkou, což vyjevil ve svých pamětech Markus Wolf, který 34 roky šéfoval východoněmecké rozvědce (zemřel v listopadu 2006).
Ohřátá studená válka 
Putin neopomněl žádnou příležitost vyzdvihnout slavné předchůdce. Loni ve svátek ruských špionů, který spadá na 2. listopad, na setkání s Valentinem Korabelnikovem, který jedenáctým rokem řídí Hlavní správu rozvědky generálního štábu (GRU), největší z ruských špionážních centrál, posmrtně vyznamenal zlatou hvězdou za odvahu Žorže Kovala.
Koval alias Delmar zemřel roku 2006 ve věku 94 let a před půl stoletím nedělal nic menšího, než že pro „sojuz“ vyzvídal přímo v americkém nukleárním programu. Vyznamenání přišlo krátce nato, když britská královna vyznamenala u příležitosti svých narozenin plk. Olega Gordijevského (71), kdysi šéfa londýnské residentury KGB, který přeběhl roku 1985 a je dosud hodnostně nejvyšším zběhem z KGB na západ. 
Kovalův příběh je dokonce součástí Nejnovějších dějin Ruska 1945-2006, příručce doporučené Kremlem učitelům dějepisu. Jeho práce prý významně přispěla k výrobě ruských bomb, o čemž asi Sacharov neměl ani potuchy. 
Příručka schválená ministerstvem Dějiny Ruska 1945-2007 autorů Alexandra Filippova a Pavla Dalinina vychvaluje Stalina jako nejschopnějšího sovětského vojevůdce. Je testována ve školách pěti regionů, aby pak byla oficiálně doporučena. Zato Národní dějiny dvacátého století Igora Doluckého, který je ke Stalinovi kritický, už pro výuku povoleny nejsou.
Putin dobu studené války nezatracuje. Naopak hledá příležitost, jak národu připomenout zrezivělou slávu. V únoru 2004 v předvolebním „klání“ vyzval veterány bojů o Chajbarský průsmyk na afghánsko-pákistánské hranici, aby se za nic nestyděli. Zjevně za to, že neporazili Američany podporované mudžáhidy...
Na konfrontační pilu Putin tlačil až do konce své vlády. V lednu jmenoval velvyslancem při NATO vyhlášeného velkoruského nacionalistu Dmitrije Rogozina (44). V únoru Putin Rusům sdělil, že vypukly nové závody ve zbrojení, „ale my je nezačali“.
Putinovo Rusko vyznamenává zasloužilé bolševické harcovníky kulturní fronty jako Sergeje Michalkova (94), otce režiséra Nikity. Několikrát Stalinem vyznamenaný literát je autor libret všech ruských hymen, které se zpívaly po roce 1918. Roku 1943 stalinské, 1977 posloužil při brežněvovské opravě („Tykali jsme si“). Roku 1991 nebyl u ničeho, poněvadž Vlastenecká píseň Michaila Glinky byla bez textu. 
Ale roku 2001 přišla putinovská hymna, návrat do sovětských časů s jinými slovy Michalkova. Nejvyšší činovník sovětského svazu spisovatelů nepochybil. Reportérovi žurnálu Spiegel řekl: „Sloužil jsem vlasti. Znal jsem je všechny.“

exkurs: Zasloužil se o putinovštinu (II.)
Vladimir Gusinskij (55) založil za vrcholící perestrojky v roce 1989 banku Most a prostřednictvím její dceřiné společnosti Media-Most vlastnil televisní kanál NTV a tiskové imperium, které se však zadlužilo. V březnu 2000 Kreml odmítl jeho sanaci a v červnu byl na Gusinského vydán první zatykač. V prosinci 2000 byl zatčen v pronajaté vile v Sotogrande na jihu Španělska.
Po deseti dnech zaplatil kauci dvanácti milionů marek a byl propuštěn; údajně na nátlak americké diplomacie, poněvadž byl vicepresidentem Světového židovského kongresu. Tehdy také deníku El País řekl, že Rusové nesnášejí bohaté lidi a vůbec už ne, jsou-li Židy. 
Měl dobré kontakty k Alexandrovi Lebeděvovi (48), miliardáři a majiteli Národní reservní banky v Moskvě, jinak plukovníkovi rozvědky v. v. S jeho pomocí vybudoval vlastní analytické oddělení v čele s generálem Filipem Bobkovem, kdysi šéfem páté správy KGB, která za SSSR sledovala domácí oposici. K tomu měl Gusinskij údajně 1200 spolupracovníků, z toho padesát důstojníků KGB.
Své spolupracovníky dával Gusinskij školit v Izraeli, kde také vlastnil podíl na listu Maariv. Soudívá se, že izraelské kontakty znamenaly jeho konec: lidé z KGB/FSB nechtěli mít v regionu Mosad. 
Mediálního imperia Gusinskij použil proti svému soku Berezovskému, když se roku 1996 stal zastupujícím tajemníkem Bezpečnostní rady Ruské federace. Tehdejší šéf FSB Nikolaj Kovaljov, bývalý Bobkův podřízený, byl jeho spojenec. Na světlo se dostaly finanční malversace Berezovského, který ale u Jelcina dosáhl toho, že Kovaljov byl v červenci 1998 odvolán. Jeho nástupcem se stal Vladimír Putin...

Válka tajných služeb

Neustálé třenice mezi reformními a konservativními křídly tajné policie v sovětských časech byly sice vděčným námětem pro scénáře seriálu 007, ale o vlastním dění v KGB se vedou jen spekulace a ani žádný z přeběhlíků nestál ve struktuře tak vysoko, aby podal jasný obraz. 
KGB bylo hlavní silou perestrojky. Měla do sovětských lidí vlít nové síly, ale nevyšlo to. Za Gorbačova zapustili na šmelině kořeny pozdější oligarchové a z černého trhu se stal základ rudého kapitalismu. 
Rádi se soudruzi v rozličných bezpečnostních složkách sovětského státu neměli nikdy. Panovala mezi nimi řevnivost a v podstatě přečkala do dneška. 
Od léta 2007 se dokonce mluví o válce tajných služeb. Začátkem října byl FSB zatčen s několika spolupracovníky gen. Alexander Bulbov, zástupce šéfa protidrogové policie, neboť prý zneužíval úřadu a bral úplatky. 
Zachraňme Čeku
Bulbův představený Viktor Čerkesov patří mezi Putinovy důvěrníky a loni v listopadu publikoval dokonce článek o čekistické válce každého s každým a varoval před dopadem na státní správu. „Čekistickou obec“ označil za skupinu lidí, kteří zachránili Rusko. Putin ho podpořil. 
Generál KGB býval Putinovým a Patruševovým zástupcem ve FSB v letech 1998-2000, zatýkal kdysi v Leningradu disidenty, například malíře Julije Rybakova, poslance první novodobé ruské dumy, za to, že měl u sebe kopie Solženicynovy knihy; dostal šest let „Sibiře“. 
Spekuluje se, zda Bulbovo zatčení není pomsta za vyšetřování tuctu důstojníků FSB zapletených do případů protidrogové policie. 
Podle jiných spekulací, posloužily tyto případy pouze k tomu, aby Čerkesov sředitelem strážní služby Jevgenijem Murovem a šéfem presidentské ochranky Viktorem Zolotovem dostali z úřadu generálního prokurátora Vladimira Ustinova. 
Ustinov byl skutečně poslán na méně významné ministerstvo spravedlnosti, kdežto prokurátorem jmenoval Putin Jurije Čajku. Kremlology to bylo vykládáno jako porážka Igora Sečina, který je s Ustinovem sešvagřen. 
Hon na Sečina
Šéfem Rosněfti je Sergej Bogdančikov. Býval funkcionářem Jednoho Ruska, ale soudruzi ho vyškrtli z kandidátky, třebaže patří mezi putinovce. Patří totiž také mezi blízké Sečina, který je v Rosněfti předsedou dozorčí rady, jinak náměstek presidentské administrativy. Triumvirát Čerkesov, který býval Putinovým zástupcem v čele FSB, Čajka a Zolotov, zdá se, že drtí Sečina. 
Do války služeb zapadá v polovině loňského listopadu i zatčení náměstka ministra financí Sergeje Storčaka pro podezření ze zpronevěry 43,4 milionů dolarů ze státních fondů. Zatkl ho nově zřízený investigativní výbor vedený Alexandrem Bastrykinem.
Ministr financí Alexej Kudrin, Medveděvův spojenec a vedle Anatolije Čubajse jeden z těch, kteří upozorňují na to, aby agresivní zahraniční politika nepůsobila jako brzda hospodářského rozvoje, byl v té době mimo Rusko a nemohl bezprostředně zasáhnout. Za svého náměstka se však postavil, domáhal se u Putina jeho propuštění a dokonce ho navštívil ve věznici. 
Lidé kolem Patruševa se podle jedné interpretace obávají, že po odvolání ministra hospodářství Germana Grefa byl moc tandemu Kudrin-Storčak se zády krytými novým presidentem byla příliš velká.
Storčak měl pod sebou mimo jiné správu ruských zahraničních dluhů a státní stabilisační fond se 148 miliardami dolarů, z něhož se mají od nového roku brát prostředky na investice do infrastruktury a nákupů doma a v cizině. 
Jsou to jenom lidé
Když se perestrojka zhroutila a Gorbačov vyklidil východní Evropu, pokusili se kágébáčtí generálové o puč. Bylo z toho v srpnu 1991 fiasko (viz TÝDEN 9/08). Všemocná KGB podruhé v krátké době zklamala, ale nezanikla. 
Předtím špatně radila Brežněvovi, aby v prosinci 1979 vpadl do Afghánistánu. Američané jsou prý oslabeni po vietnamské lekci (1975), poněvadž po puči Háfizulláha Amína v září 1979, když zavraždil Núra Muhammada Tarakího, se země dostává pod americkou kontrolu a protože hrozí americká invase do regionu, aby osvobodili své diplomatické zajatce v Teheránu. 
Rada kágébáckých a armádních generálů ale nevedla ke konci Spojených států, ale Sovětského svazu. 
Jelcin pověřil reformováním tajné služby Vadima Bakatina (dnes 70), posledního předsedu KGB v sovětských časech, ale jeho pokus v letech 1991-1993 zkrachoval. V byrokratických zmatcích vznikla roku 1991 Federální protišpionážní služba (FSK) a z ní roku 1995 FSB. 
Povstalo nové ministerstvo bezpečnosti a staří důstojníci KGB se usadili na scéně jako aktivní reservisté sedící v komerčních firmách nebo v daňové policii. 
Za Jelcina byla elita FSB odstavena od zdrojů, kterou drželi zbohatlíci, většinou židovští oligarchové. Ovšem pro mediálního magnáta Vladimira Gusinského dělal například Filip Bobkov, dříve šéf páté správy, která kontrolovala disidenty. Generál Alexej Kondaurov, bývalý mluvčí KGB, pracoval pro Chodorkovského a jeho Jukos. 
Na o mnoho nižší úrovni Andrej Lugovoj, dnes hvězda travičské aféry Litviněnko, poslanec dumy a objekt diplomatického sporu mezi Británií a Ruskem, střežil jako ochranka Berezovského. Všichni potřebovali nějak přežít. V této době Putin, který byl oficiálně zaměstnancem petrohradského magistrátu, podnikal v Německu a doma byl pozemkovým „družstevníkem“. Nebo tak něčím, ale ne taxikářem, jak kdysi při zkáze impéria říkal...

exkurs: Systém Putin
Jeho autoritu po nástupu do Kremlu s výjimkou Chodorkovského v Rusku nikdy nikdo veřejně nezpochybnil. Nejvyšší hospodářské a státní funkce rozdává Putin většinou jen známým z Leningradu, nejlépe čekistického rodu, nebo jejich dobrým známým: uzavřený okruh lidí, který v podstatě nelze nijak kontrolovat. 
Igor Sečin (47), zástupce ředitele presidentské kanceláře Sergeje Sobjanina (49), dohlíží na ekonomické záležitosti. Romanista fungoval na zpravodajské bázi v Angole a Mosabiku v době místních občanských válek; residentem rozvědky tu tehdy byl Ivanov. Je tchánem syna ministra spravedlnosti Vladimira Ustinova, čili má blízko k daňové policii, šikovnému nástroji na nepohodlné. 
Do září 2007 daňovou policii vedl Viktor Zubkov (66), než ho Putin udělal předsedou vlády namísto Michaila Fradkova. Z Fradkova se v říjnu stal ředitele zahraniční rozvědky (SVR), jejíž šéf Sergej Lebeděv byl Putinem jmenován výkonným tajemníkem spolku dvanácti exsovětských států SNS. 
Sečin, který nebyl nakloněn šéfovi Gazpromu a novému presidentu Medveděvovi, je rovněž předsedou správní rady Rosněftu. 
Viktor Ivanov (57) je zpravodajský veterán z Afghánistánu, který se sice narodil v Novgorodu, ale v KGB sloužil v Leningradu, nyní je druhým zástupcem ředitele presidentské kanceláře a dohlíží na personální věci Kremlu a okolí. 
Začátek devadesátých let přežil jako bizněsmen. Měl společnou firmu Blok s Gryzlovem a Čujkinem. Předsedá správní radě zbrojařského koncernu Almaz-Antěj, hlavního ruského výrobce protileteckých střel, a civilního leteckého přepravce Aeroflot, který předtím kontroloval londýnský émigré Berezovskij. 
Andrej Beljaninov (50) býval účetním ústředny KGB ve východním Berlínu. Za Jelcina se pohyboval ve vyšších patrech několika ruských bank, v letech 2000-2004 byl generálním ředitelem Rossoborexportu a od roku 2006 je ředitelem federální celní správy.
Koncem listopadu 2007 jmenoval president Putin do čela nového státního zbrojařského koncernu Russian Technologies (RT) starého přítele z Drážďan Sergeje Čemezova (55), dosavadního šéfa firmy obchodující se zbraněmi Rossoboronexport. 
Do majetku RT patří mimo Rossoboronexportu také například největší ruský výrobce automobilů AvtoVaz a největší producent titanu VSMPO-Avisma.
Leningraďan Nikolaj Patrušev (56) je od roku 1999 šéfem FSB. Jeho syn Andrej (26) radí v Rosněftu Sečinovi a už byl za zásluhy o vlast Putinem vyznamenán.
Sergej Ivanov (55) je jakoby Putinovou kopií. Sloužil jako špion ve Skandinávii a v Africe. Býval za Putina ministrem obrany (2001-2006), pak první náměstek ministerského předsedy Fradkova a od září 2007 Zubkova. Až do loňského prosince se počítalo, že se stane Putinovým nástupcem. Jeho syn Sergej Ivanov (26) je vicepresidentem Gazprombanky. 
Alexej Gromov (47), Putinův tiskový tajemník, byl v letech 1982-1988 diplomatem v Karlových Varech a Praze, v letech 1992-1996 v Bratislavě. Je předsedou správní radě Kanálu Jedna, hlavní ruské televise; narodil se u Moskvy. 
Gen. Nikolaj Tokarev (56) z vnitřní rozvědky KGB byl v říjnu 2007 jmenován Putinem šéfem Transněfti, která vlastní veškeré ruské ropovody.
Sergej Stěpašin (55), který býval před Putinem šéfem FSB (1994-1995) i premiérem (1999), se také nenarodil v Leningradu, dokonce ani ne v Rusku, ale v Číně. V Leningradu však sloužil v KGB a nyní je předsedou finančního kontrolního úřadu. 
Sergej Mironov (55) předsedá Radě federace, horní komoře parlamentu. Je z Leningradu a sloužil v sedmdesátých letech u výsadkářů. Právník Nikolaj Bobrovskij (50) je hlavou ruské kriminálky a náměstkem ministra vnitra. 
Premiér Viktor Zubkov (66) je z uralského Arbatu, ale úřednickou kariéru v zemědělství dělal v Leningradu. V 90. letech byl Putinovým kolegou na zahraničním oddělení petěrburského magistrátu. Řídil daňový kontrolní úřad a jeho dcera je manželkou Anatolije Serďukova (45), ministra obrany, který šéfoval daňovému dozoru před ním. 
Od Serďukova, který pochází z Krasnodarského kraje, si mladý Putin v Leningradu po svatbě pořizoval nábytek. Třebaže podal resignaci pro možnost střetu zájmů s tchánem, Putin ji nepřijal a Serďukov zůstal ministrem. Koncem října 2007 na setkání ministrů obrany NATO a Ruska v holandských lázních Noordwijku zafungoval v plné kráse, když označil americké návrhy za nedostatečné, ale že je hezké, že si začínají Rusů konečně všímat.

Plukovníkův plynový poklad

Putin a jeho lidé byli pro starou gardu KGB jako fénix vylétající z popela. Renesance čekistů obsahuje řadu velmi moderních prvků. Pitěrci s rostoucí cenou ropy a zemního plynu, která byla za Jelcina nízko, dělají hospodářské zázraky. 
Splatili dluhy a od 21. srpna 2005, kdy uhradili poslední splátku 21 miliardu dolarů, není Rusko mezi dlužníky Pařížského klubu. Obnovují vojenskou sílu, dávají vybuchovat superbombám, předvádějí letadla, střely, starají se o mezinárodní presentaci, zajistili si pro rok 2014 zimní olympiádu v Soči u Černého moře, jen padesát kilometrů od hranic s Abcházií, jejíž odtržení od Gruzie tbiliská vláda nechce uznat. 
Dlužno ovšem připomenout, že dodnes kromě zbraní a surovin nemají Rusové světu co nabídnout. Za osm let se Putinovi nepodařilo diversifikovat ekonomiku a těžba ropy a plynu po minimálních investicích stagnovala. 
Representace má přednost. V létě 2006 hostil Sankt-Petěrburg poprvé na ruském území summit G-8. Pro vzácné hosty ruská vláda renovovala zpustlý palác velkoknížete Konstantina za 220 milionů eur a v okolí postavila nové objekty pro representační účely. Další významné stavby byly opraveny k třístému výročí založení města roku 2003.
Roku 2000 Putin sliboval, že během svého úřadu zdvojí HDP Ruska. To se sice nestalo, i když v posledních letech byl jeho růst o šest až osm procent. Po opětovném zvolení roku 2004 odňal čtyřiceti milionům pensistů řadu výhod daných například titulem zasloužilý pracovník, udělovaného po patnácti letech zaměstnání, kteří platili jen polovinu nájmu. Demonstrace důchodců usmířily kompensace...
Zlikvidovali vzpurné oligarchy, kteří měli vlastní mocenské ambice nebo chtěli podporovat oposici. Zbavili je medií a těžebních a výrobních firem, kontrolují parlament, protože mají vlastní politickou stranu Jediné Rusko, Jedinaja Rossija, guvernéry (zrušeny jejich přímé volby), presidenty údělných republik. 
Namísto privátního oligarchického vlastnictví nastoupily opět státní koncerny řízené podle kapitalistických pravidel v prostředí nekapitalistickém bez prvku volné soutěže a nedemokratickém (stejný model jako v Číně nebo Vietnamu). 
Rozvíjely se obří ropné a plynařské firmy. Za Putina ale vytlačena zahraniční soukromá konkurence a stát se nechce s nikým dělit. Podobně jako ve Venezuele, Saúdské Arábii, Íránu nebo Dubaji je ropa a plyn státní. Ostatně 62 procenta světové těžby ropy kontrolují státní firmy, u plynu to je o třicet procent více. 
Státní firmy neinvestují mnoho do rozvoje těžby a ani nemají potřebné technologie, které je třeba hledat u silné soukromé pětky ExxonMobile, Chevron, BP, Shell a Total. Podobně je předražený provoz plynařského gigantu Gazpromu, který také nerozšiřuje své kapacity a plynu nemá pro všechny: loni v zimě dostali například přednost platící Evropané před levnějšími odběrateli domácími, poněvadž tolik plynu na prodej nebylo. 
18. prosince 2007 bylo v Jamalo-něněckém autonomním okruhu slavnostně spuštěno naleziště Južnoje Rossijskoje, prý poslední z plynových perel Sibiře. Jeho zásoby však nejsou větší než dnešní roční export plynu z Ruska. 
Nikdo v podstatě neví, jaké má ruská Sibiř ještě zásoby plynu a vlastně i ropy. Gazprom počítá s růstem těžby do roku 2030, kdy bude kulminovat a ještě zhruba tři desetiletí na vysoké úrovni vydrží. Západní experti jsou významně skeptičtější...
Rusové mají však pod palcem zdroje ve Střední Asii a Gazprom si smluvně zajistil na desetiletí odběr plynu z Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu, stejně jako to, aby přepravní cestou ze Střední Asie do Evropy pro plyn a kazašskou ropu byly ruské ropovody a plynovody. Americká a evropská diplomacie u diktátorů Střední Asie naprosto pohořely. Rusové totiž nemoralisují a košile je přeci jen bližší než kabát. 
Dosud největším ruský a světovým plynovým nalezištěm je Urengoj nedaleko od nového zdroje. Bylo objeveno roku 1966 a rozprostírá se na území dlouhém 120 kilometrů. Od roku 1968 putoval odtud první plyn na západ. Jeho cesta z Jamburgu do střední Evropy trvá asi týden. 
V únoru 2004 uspořádala armáda největší jaderné cvičení od roku 1982. V civilním sektoru se sjednotily firmy kolem jaderné energetiky (v Rusku jen šestnáct procent elektřiny je z jádra) a v červenci 2007 byl založen státní koncern Atomic Energy Power Cooperation na stavbu jaderných elektráren a jejich provozování. 
Rusko chce do roku 2025 postavit čtyřicet jaderných elektráren, tvrdí expremiér Sergej Kirijenko, dnes ministr jaderné energetiky. Nikolaj Spasskij, zástupce ředitele státního nukleárního úřadu Rosatomu, v říjnu 2007 byl skromnější: do roku 2020 postavit doma 25 reaktorů typu VVER, staví v Bulharsku a v Íránu (známý Búšehr). Ve stavbě je také první plovoucí jaderný reaktor, jehož typ po vyzkoušení bude exportován. 
Putin s Bushem parafoval dohodu o mírové atomové spolupráci na humrovém summitu v létě 2007 v Kennebunkportu. Rusové doporučují své středisko pro obohacování uranu v Angarsku. S IAEA jedná Moskva o kontrole úložiště pro sto až 140 tun hexafluoridu uranu. Bush tvrdil, že pohlédl Putinovi do očí a že spatřil jeho duši. Proto mu důvěřuje. V podstatě potvrdil Schröderův slavný výrok o to, že Putin je ryzí demokrat. 
Zkoušky s modernisovanými balistickými raketami pokračují. 26. prosince 2007 vypustila ponorka v Barentsově moři střelu Sineva ESM-54 kamsi na ruský Dálný východ a o několik hodin později z kosmodromu Pleseck vyletěl podobný typ RS-24. Spokojeností zářící Putin to ve společnosti ministra obrany Anatolije Serďjukova komentoval na kameru jako spektakulární sváteční ohňostroj. Ruští generálové tvrdí, že nové střely překonávají jakýkoli protiraketový obranný systém. 
Zhruba ve stejné dny vypustili Rusové na oběžnou dráhu tři komunikační satelity pro naváděcí systém Glonass, který vyvíjela armáda od osmdesátých let pro ryze vojenské účely. Od července 2008 se má stát konkurencí amerického systému GPS a evropského Galilea. Glonass bude v plném provozu od roku 2009, kdy do něho budou zapojeny 24 satelity. 
Podobně jako u kontinentální rakety i v tomto případě si Putin zavtipkoval. Co prý, až se mu zaběhne psice Koni? Jestli by se s tím nedalo něco udělat? Bude prý první, kdo si koupí obojek, vysílající do kosmu signál umožňující přesné určení polohy.

exkurs 1: Ruská pýcha
Koncem listopadu jmenoval president Putin do čela nového státního zbrojařského koncernu Russian Technologies (RT) Sergeje Čemezova, dosavadního šéfa firmy obchodující se zbraněmi Rossoboronexport. Znají se z nasazení ve východním Německu za studené války v dresu KGB. 
Do majetku RT patří mimo Rossoboronexportu také například největší ruský výrobce automobilů AvtoVaz a největší producent titanu VSMPO-Avisma. Hlavou exportní zbrojařské firmy se stal Čemezův dosavadní zástupce Anatolij Isaikin.
Podobně se obnovuje obří zbrojařský a letecký průmysl. Na ruské území se bude z Kazachstánu stěhovat kapacita bajkonurského raketodromu.
Rusové přestali klást důraz na soběstačnost a využívají osvědčených západních technologií, kde se dá. Například koncem září 2007 představili první civilní přepravní letoun od pádu sovětské říše. 
Suchoj Superjet 100 výrobce United Aviation Corp. (z devadesáti procent státní) konkuruje brazilskému letounu Embraer EMB 145 a kanadskému Bombardieru CRJ 700 a k tomu mu dopomáhají interiér designovaný firmou B/E Aerospace z Wellingtonu na Floridě, motory jsou ze společného podniku s francouzskou Snecma Moteurs, součásti Safran SA. 
Výcvikem personálu a technické poradenství provádí podle sdělení The Wall Street Journal chicagský Boeing Co. a marketing v Evropě zajišťuje Finmennanica SpA. 
UAC spojující firmy jako Tupolev nebo Suchoj chce do roku 2025 prodat letadla za 250 miliard dolarů a konkurovat Boeingu a Airbusu.

exkurs 2: Gazoviki
Manažerům Gazpromu Rusové říkají gazavikí. Střeží tajemný propletenec firemního holdingu, který se nedávno pokusil rozuzlit německý časopis Stern. V čele firmy stojí bývalí pracovníci KGB a v podstatě ji lze označit za čekistickou organisaci. 
V zahraničí mají přes svou pobočku Gazprom Germania nejblíže k manažerům Eonu a BASF, protože to jsou podílníci na firmě Nord Stream, která chce do roku 2010 postavit napříč Baltem plynovod do Německa. 
S vlastní stavbou to zatím nefunguje podle přání stavitelů, protože jim stojí v cestě politické obstrukce. Vláda bratří Kaczyńských přišla o transitní poplatky a proti plynovodu protestuje, námitky proti umístění v pobřežních vodách sdělily vlády švédská a estonská.
Nejznámějším jménem firmy a členem dozorčí rady Nord Streamu je exkancléř Gerhard Schröder. Šéfem Nord Streamu je Matthias Warning ze Stasi, který je svým způsobem šéfem Schrödera. 
Pro Němce je podobná aliance způsobem, jak řešit nákup části plynu a ropy, pro Rusy to je mimo jiné brána na západ. Putin a jeho lidé měli a mají v Německu a Rakousku pevné osobní kontakty, které ne vždy mají tajněslužební charakter, ale pragmaticky obchodní. 
Toky peněz z businessu s plynem jsou však velmi nepřehledné. V mateřském Gazpromu vlastní stát 50,002 procenta, ostatní patří jsou soukromým akcionářům, ale jejich jména nejsou známa. 
Gazprom je přitom státem ve státě. 4. července 2007 ruská duma schválila zákon povolující Gazpromu a Transněfti vlastní bezpečnostní oddíly vyzbrojené podle standardů ministerstva vnitra. 
Gazprom z více než osmdesáti procent vlastní Gazprombank, která kontroluje Gazinvest Finance B. V. a Brochan B. V., které řídí prodej plynu na západu EU. Provoz obou firem spravuje správcovská pobočka Deutsche Bank.
Stoprocentně vlastní Gazprom svou dceru Gazprom Export (dříve Gazexport). 
Na Kypru v Nikosii sídlí Gasexco Gas Exploration Company Ltd., která kontroluje eseróčko Siritia Ventures Ltd. se sídlem tamtéž. Od roku 2005 patří firmě Rubin se sídlem v Moskvě, kterou za jeden tisíc dolarů koupila přímo Gazprombank.
Siritia vlastní investiční fond IDF Anlagegesellschaft AG v Liechtensteinu, který koupila od společnosti Multina AG v Zürichu, která se specialisovala na ruské obchody. Siritia vlastní fond od roku 2004, ale už od prosince 2005 vlastní osmdesát procent akcií fondu Kommerzial Bank v Zürichu, kterou přebírá Gazprombank. 
Se Siritií souvisejí jména Centrex Group Holding Ltd. v Limasolu, která kontroluje Centrex Europe Energy and Gas AG ve Vídni, která má od roku 2006 smlouvu o dodávkách plynu do Rakouska na dvacet let. 
Má své dceřiné společnosti v Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Maďarsku, Rusku a na Britských Panenských ostrovech a prodává plyn do distribučních sítí jednotlivých zemí. 
ARosgas Holding AG registrovaná ve Švýcarsku je vlastněná Gazpromem. Prostřednictvím její firmy Centragas Holding AG spolu s Raiffeisen Invest AG z pověření ruské vlády kontroluje napůl ve Švýcarsku registrovanou RosUkrEnergo AG, která řídí obchod Gazpromu s turkmenským plynem na Ukrajinu a mezinárodně se proslavila na začátku roku 2006 během dohadování o cenách plynu s kyjevskou vládou. Ruské firmy vůbec hodně využívají služeb Raiffeisenbank. 
Kolem této firmy se točí vídeňský podnikatel Robert Nowikowski (51), který mimo jiné roku 2002 půjčil synům izraelského premiéra Ariela Šarona 4,5 milionu dolarů na volby. V podnikání s plynem jsou partneři s vídeňských záhadným miliardářem Martinem Schlaffem, který dělal obchody s DDR s embargovaným zbožím. 
Po pádu berlínské zdi pomáhal do kapitalismu důstojníkům Stasi a dalším fízlům, včetně lidí z Drážďan, operační základny Vladimira Putina. Putin nezapomněl a z milých Vídeňáků udělal externí gazoviki.
Gazoviki jsou zřejmě dobří mafiáni, nikoli však hospodáři. Gazprom podle Sternu nemá už roky na investice do nových nalezišť ani technologií a užší spolupráci s velkými firmami odmítá. Pokladna Gazpromu je na velké investice v rozsahu asi sedmdesáti miliard prázdná. 
Podle některých odhadů je na klasických nalezištích, která se využívají od sedmdesátých let, plynu málo. Dokonce tak málo, že brzy nebudou moci dostát zahraničním závazkům. Možná i proto se nepouštějí gazoviki do velkých obchodů s Číňany a Indy.

Renesance

Putin zahájil první kremelské období záchranou jednoty federace. Jelcin totiž kdysi slíbil vládcům údělných republik, že si mají vzít tolik svobody, kolik unesenou. Etickou výzvu pochopili například v Čečně tak, že vyhlásili nezávislost na Ruské federaci a byla z toho v letech 1994-1996 dlouhá a krvavá válka. 
Armáda se v Čečně neprosadila, Kavkazané vítězili, uhájili nezávislost a pro Borise Jelcina to byla jedna silná čárka u Rusů. Jeden ze slibů Putinovým, když nastoupil jako předseda vlády, bylo, že válku rychle ukončí. Druhá čečenská válka vypukla koncem srpna 1999 a hlavní armádní operace trvaly rok. Až do roku 2006 pak oddíly ministerstva vnitra bojovaly proti guerillám a zabili všechny vůdce čečenského džihádu. 
FSB nikdy nevyšetřila krvavé explose v ruských městech, při nichž spadly celé obytné domy. Říkalo se, že za akcemi stojí Čečenci, ale dopaden nebyl nikdo. Mezi Rusy to odstranilo poslední sympatie s Kavkazany bojujícími za nezávislost. 
Carsko-bolševický guláš
Několik dnů po přísaze v květnu 2000 rozdělil Putin 89 republik, autonomních oblastí a krajů do sedmi centrálně spravovaných regionů, které svěřil do správy svým známým z tajné policie a armády. 
Pokusem o snížení demografických propadů Ruska a Sibiře především bylo vyhlášení propopulačních projektů roku 2005: v devadesátých letech ročně ubylo na sedm set tisíc Rusů a pětina ze 140 milionů nejsou Rusové. Často proto Rusové mluvívají o tom, že Sibiř brzy ovládnou Číňané... (tabulka vymírání)
O měsíc na to mu duma schválila zákon dávající presidentovi právo odvolávat představitele údělných republik. V prosinci 2000 dostali Rusové zpět hudbu hymny sovětské a nová slova stalinské literární hvězdy Sergeje Michalkova.
Aby garantoval sliby Jelcinovi a jeho rodině a také sobě dává zákon z února 2001 záruky beztrestnosti expresidentům a jejich rodinným příslušníkům. 
Výsledkem prvního volebního období bylo velké volební vítězství ve březnových presidentských volbách roku 2004. Dostal už v prvním kole 71 procento hlasů. Pro Putina skončilo období stabilisace, během které v podstatě také skončila válka v Čečně. 
Jistou tečku za válkou byla beslanská krise začátkem září 2004, kdy se islamističtí teroristé na začátek školního roku zmocnili školy v druhém největším severoosetském městě. Při pokusu speciálních jednotek o osvobození rukojmí, zemřelo více než tři sta lidí, z nichž téměř polovina byly děti.
Jedním z důsledků „beslanu“ bylo další omezení autonomnosti ruských údělných vládců: guvernéři a presidenti jsou od teď nikoli přímo voleni, ale na návrh Kremlu lokálními sněmy schvalováni. 
Je s podivem, že ruský president dostal roku 2007 nejvyšší státní vyznamenání Saúdské Arábie a Spojených emirátů, ačkoli se významně zasloužil o likvidaci sunnitského džihádu na Kavkazu.
Velmocenské hysterie I.
Za Putina se Rusko vrátilo do nejvyšších pater světové politiky, i když v řadě regionů zůstává přítomno spíše jen verbálně. Ruská posice například na Předním východu bývala v sovětských časech výraznější, stejně jako v Indii nebo Africe. 
Přesto patří do skupiny pokoušející se jednat o míru v Palestině a o osudu Kosova, o odzbrojení Severní Koreje, obnovil se čilý obchod se zbraněmi včetně zákazníků v Latamu (Chávez). Co se týče investiční expanse a získávání posic ve třetím světě jsou však Rusové hodně daleko za Indy, natož za dravými čínskými soudruhy. 
Hospodářské velmoci vzaly už za Jelcina Rusko mezi svou G-7, za Putina je členem rozšířeného klubu G-8. Američanům povolil Putin základny ve Střední Asii pro válku v Afghánistánu (na oplátku se Američané v rámci války s islámským terorem nijak nepletli do kavkazské války). Ze Střední Asie jsou už částečně vytlačeni. 
Poslední základnu mají v Kyrgyzstánu, který kuriosně má na svém území i základnu ruskou. Americký vliv na středoasijské diktátory, bývalé soudruhy a povětšinou příslušníky staré sovětské elity s kořeny za Brežněva, vyprchal. Hospodářsky se plynařské a ropné režimy přiklonily opět k Rusku, i když tu jisté období pro dohody s USA a EU bylo. 
Diktátoři však nejsou zvyklí na západní slovník, který dokola omílá hesla o demokracii a občanských svobodách. 
O studené válce Putin v prosinci 2007 v rozhovoru pro Time řekl, že to byla tragedie v rusko-amerických vztazích. Nicméně po vzoru George Bushe mladšího vyhlásil Vladimir Putin 2. října 2003 novou zahraničněpolitickou doktrínu Ruska: preventivní údery proti státům a oblastem, z nichž vyjde nebezpečí pro národní bezpečnost Ruska. 
Je pozoruhodné, že Putin osobně nikoho ze západních politiků verbálně nenapadl a měl slova uznání pro presidenta Bushe. Stejně jako on o Putinovi řekl, že se mu podíval do očí a že uviděl jeho duši. O Bushovi však Putin v Time ironicky řekl: „Myslím, že se v posledních padesáti letech dostala myšlenka americké výjimečnosti do myslí Američanů... Jestliže pak vůdci začnou věřit v to, že mají zvláštní práva, často ztrácívají své vůdcovské postavení.“
Velmocenské hysterie II.
Přesto si je Putin vědom toho, že v krisových situacích minulého století byli Američané s Rusy spojenci, a to nejen v obou světových válkách. Tvrdí, že je v zájmu spokojenost všech států, aby Rusko bylo silné.
Ruská hysterie z amerických úspěchů funguje i naopak. Je to cítit i z podivného jednání o protiraketovém štítu proti napadení ze zemí jako jsou Írán a Severní Korea. Když 4. října 1957 vypustili Rusové první umělý satelit Země, řekl na adresu Sputniku demokratický senátor z Texasu Lyndon B. Johnson, pozdější president, který mimochodem nijak nezasáhl proti ruské okupaci Československa: „Brzy na nás budou Rusové házet z vesmíru bomby jako děti, které pouštějí kameny na automobily z dálničních mostů.“
Tisíce Američanů si tehdy pořizovali protiatomové kryty na zahrádkách, na druhou stranu ze stovek milionů dolarů, které natekly do raketového a vesmírného výzkumu mimo jiné vznikly world wide web, teflon, mobilní telefony atd. Z ruské hysterie zatím povstala jen jakási pachuť. 
Kuriosní na počátcích rusko-americké raketové řevnivosti je to, že hlavní ruský konstruktér Sergej Koroljov byl člověk z Gulagu, tedy třídní nepřítel. Otcem amerických raket byl SS-Sturmbannführer Wernher von Braun. 
Ne vždy se však okázale daří. Putinovu vládu doprovázely i velké vojenské nezdary, možně slavnější než zdary. Už v srpnu 2000 zůstala na dně Barentsova moře atomová ponorka Kursk se sto osmnácti muži na palubě. Zničil ji výbuch vlastního torpéda a ruské námořnictvo kromě tajení události na záchranu svých lidí pod vodou mnoho neudělalo. 
Odmítlo zahraniční pomoc. Tuto chybu neudělalo o šest let později při vyprošťování jedné miniponorky na Dálném východu. Putinovi se tehdy vytýkalo, že nepřerušil svou dovolenou , když zemřelo 118 námořníků. Události naopak použil k tažení proti starému velení v námořnictvu a dalších částech ruské armády. Velitelské štáby se otřásly v základech. Mnohdy došlo k téměř celkové obměně velitelských kádrů a k výraznému omlazení. 
Bojovníci džihádu vzdorovali mnohonásobné přesile velmi houževnatě. Nespokojenost zavládla při okupaci jednoho z moskevských divadel čečenskými teroristy. Nevyšetřeny zůstaly záhadné explose, které zničily celé obytné panelové domy. Dodnes si příbuzní obětí v severoosetském Beslanu myslí, že při osvobozování školních rukojmí v září 2004 nepostupovaly speciální jednotky profesionálně.
Neruský svět kromě toho překvapuje, s jakou nechutí jsou vyšetřovány případy zavražděných novinářů.

exkurs: Putin o Američanech
Hlavní problém vztahů se západem vidí Putin v jeho nafoukanosti. Postoj, který mají Rusové hmatatelně společný s celým třetím světem. V rozhovoru s redaktorem Time řekl: „Hlavním problémem vztahů se západem posledních letech je to, jakoby nám lidé říkali ´čekáme na vás, chceme vás přivítat do naší rodiny, do naší civilisované západní rodiny´. Ale za prvé, proč jste rozhodnuti o tom, že vaše civilisace je nejlepší. Je mnoho civilisací, které jsou starší než americká.“ Putin je přesvědčen o tom, že svět se mění a co teprve za třicet padesát let!

(pokr.)