************************************************************

432.

Ol. 87, 1

Sófrón z Amprakie

Pýthodóros

a. u. c. 322

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Ainésiás

************************************************************

Krátce před vypuknutím války se otřásala země na Délu, což se prý ještě nikdy před tím nestalo. Srov. o významu zemětřesení pro spartské válečnictví u roku 426. 

V reakci na tažení Aristeova oddílu, viz rok předešlý, Athéňané do Makedonie vypravili dalších dva tisíce hoplítů a čtyřicet plavidel pod velením Kallia se čtyřmi dalšími stratégy. Když dorazili, dobyl loňský výsadek tisícovky hoplítů Thermu (za několik měsíců město vrátili po usmíření makedonskému králi, viz následující rok) a že oblehl Perdikku II. v jeho sídelním městě Pydně. 

Kalliás se k obléhání připojil a krále brzy donutili vrátit se mezi athénské spojence, aniž by město padlo (viz k tomu předcházející rok). 

Jakmile však Athéňané přes Breji posilněni jízdou vedenou Perdikkovým bratrem Filippem a jistým Pausaniou (identický s pozdějším králem, viz rok 399?) odtáhli na Chalkidiku, postavil se král znovu na stranu Poteidaie a Korinthu, vytáhl do pole k Olynthu a doma zanechal jako správce království blíže neznámého Ioláa. 

V bitvě u Olynthu a Poteidaje v květnu Aristeus na svém křídle s Korinťany zvítězil, Poteidajští však byli Athéňany poraženi a prchli za hradby svého města. Korinthští, kteří se vrátili z pronásledování, se pak museli do Poteidaie ostřelováni se ztrátami probojovat. 

Athénští zůstali na Palléně vítězi, ale jejich stratégos a slavný mírotvorce, boháč Kalliás (o identitě ale viz index) byl mezi sto padesáti padlými Athéňany; ztráty poteidajské koalice byly dvojnásobné (srov. rok 449). Athéňané ihned zahájili obléhání Poteidaie, které trvalo až do roku 430 nebo dokonce 429. 

Nástupcem Kalliovým ve velení se stal Formión, který dorazil na Pallénu s 1600 hoplíty. Při pobřeží kotvilo sedmdesát athénských lodí, přesto se podařilo Aristeovi s částí Korinťanů z města uniknout a napadal Athéňany a jejich spojence na různých místech Chalkidiky.  

V Athénách bylo na radu Perikleovu rozhodnuto o zákazu vplouvání megarských lodí do všech přístavů athénské symmachie a zákaz přístupu na tržiště v Attice. Na sněmu Athéňanům namaloval obraz naprosté ekonomické převahy nad nepřítelem, dal jim jistotu a v podstatě je zavlekl do panhellénské války. Nelze vyloučit, že vlastním spouštěčem velké války byl únos megarské hetairy Simaithy a v odplatě dvou děvčat z bordellu Aspásie, Perikleovy družky, Megarskými, viz o tom více v indexu, s. v. sex (1), a rok následující. 

• Megarské pséfisma/to Megarikon pséfisma, usnesení lidu o Megarách, je prvním historickým případem použití hospodářského embarga v Evropě a manifestovalo vůli Athéňanů po válce.

Megarští byli spojenci Korinthských (k tomu srov. roky 435, ale i 460 a 446). Na jejich popud byla do Sparty svolána konference Peloponnéského spolku. Lakedaimonští snadno usoudili, že smlouva o příměří z roku 446 n. 445 byla Athéňany porušena, z Delf získali dobrou věštbu s tím, že Apollón stojí tak jako tak na jejich straně a na následujícím "summitu" paktu byla odhlasována válka. 

K finanční situaci Athéňanů po padesáti letech od vyhnání Peršanů z Evropy a na začátku války viz rok 478; prostředky Lakedaimonských neznáme, ale Periklés se o nich vyjádřil pohrdlivě (z lakónského hlediska ovšem nespravedlivě, neboť dórští Sparťané své spojence až tolik nevyssávali jako to prováděli athénští démokraté).

Snad z této doby pochází usnesení o financování stavby chrámu Apollónovi Délskému v Peiraieu. Na návrh Lýsikleův měli pólétové (nápisně: pŏlĕtai) vybírat od majitelů lodí/naukléroi po drachmě za každé kotvící plavidlo. Od státu bylo přispěno pěti sty drachmami, text je však značně poškozený. Totéž platí o Elpiově návrhu dekretu o stavbě chrámu Pánům-Dioskúrům/toin Anakoin (duál) ve Faléru přibližně rovněž z této doby. ● O Elpiovi viz u roku 390 (je-li to týž?).

Rovněž někdy kolem t. r. určili Athéňané usnesením o výběru peněz pro Apollóna. Nedatovaný fragment nařizoval jezdcům ročně po dvou drachmách, hoplítům po jedné drachmě bohu, lukostřelcům, občanům i žoldnéřům/astos kai chsenos, po třech obolech. Vybírat dávky měli démarchové podle seznamů mužů zapsaných do démů/para hapanton tõn] es tò lechsiarchikon gr<a>mmat[eion grafenton..., mezi lukostřelci jejich velitelé. Kdo nezaplatí, tomu to úředníci vezmou z žoldu/ek tõn misthõn. Peníze výběrčí předají dvěma mužům zvoleným v radě, kteří se spolu s Apollónovým knězem budou o chrám starat co nejlépe. 

Athénský lékař a astronom Metón zavedl v Athénách od 13. skiroforiónu/od 16. července roku 432 (skiroforiónem se uzavíral athénský rok 433/432) devátenáctiletý kalendářní cyklus/enneakaidekaetéris, též Metónos eniautos, jímž přesněji skloubil lunární kalendář se solárním/kalendář lunisolární. Délku kalendářního roku stanovil na 365 5/19 dnů, do zhruba devatenácti solárních roků se vešlo 235 lunárních měsíců, 6940 dnů (o předcházejících hellénských lunisolárních kalendářích viz v přílohách pod Bohové a jejich svátky ii a xi). 

V roce 330 byl tento cyklus (Metónův velký rok) vylepšen a upřesněn Kallippem Kýzickým (viz tam), který vyškrtl ve čtyřech metónských letech jeden den (4 x 6940 - 1 = 27 759 dnů) a dosáhl tak přesnosti jako kalendář solární/egyptský, júliánský (365,25 dnů/rok); mezi Hellény vydržel v užívání do konce starého věku.  

Metón buď spolupracoval nebo rozvinul práci astronoma a geógrafa Euktémona, svého krajana, o němž bylo zaznamenáno, že se věnoval nebeským pozorováním a že to asi on sestavil devatenáctiletý cyklus. Zřejmě ve spolupráci se svým kolegou složili a na agoře vystavěli parapégma, dřevěný n. kamenný kalendářový diář s astronomickými a meteorologickými (možná též chronografickými) údaji, srov. tradici babylónský astronomických diářů. O astronomovi Kleostratovi z Tenedu viz v Bohové a jejich svátky xi. 

• Metón roku 415 zachránil svého syna od účasti na sicilské výpravě zapálením vlastního domu a předstíráním šílenství. V Kolónu měl jakýsi náhrobní pomník či zařízení astronomické/anathéma ti astronomikon. 

Téhož roku proběhly v Athénách oddělené procesy proti Perikleovým oblíbencům Feidiovi, Aspásii a filosofovi Anaxagorovi (udává se též rok 437). Žalobcem ze svatokrádeže/hierosýliá, lat. sacrilegium byl básník komédií Hermippos zvaný Heterofthalmos/Jednooký (srov. rok 436), v případě Feidiově Menón. Podle jedné tradice byl sochař Feidiás odsouzen za to, že dal na Parthenónu sochám obličej svůj a Perikleův, a zemřel ve vězení krátce po rozsudku. 

Podle jiné verse byl sochař obžalován ze zpronevěry zlata, resp. slonoviny, materiálů na Athéninu sochu, viz rok 438; zlodějna mu však prokázána nebyla. Menón naopak, jeden z Feidiových pomocníků, byl za své udavačství usnesením sněmu zbaven povinnosti platit daně...

Ovšem podle jiné tradice se Feidiovi podařilo uprchnout do Élidy, kde byl pak slavně činný v Olympii (což ostatně potvrzují archeologické nálezy předmětů z jeho místní sochařské dílny, opatřené majitelovým jménem, když zde tvořil sedící sochu Dia Olympského, jeden ze sedmi divů starého světa). Že to všechno kolem informací z Feidiova procesu je nejasné, věděli již staří. Kolovala též verse, že za krádež zlata byl odsouzen až v Élidě, nikoli v Athénách. 

Město tehdy musel opustit i filosof Anaxagorás (viz rok 428), obviněný Kleónem n. Thúkýdidem z bezbožnosti/asebeia, a uchýlil se do Lampsaku, kde čtyři roky na to zemřel. Podle jedné verse byl odsouzen k pokutě pěti talentů a k vyhnanství, podle jiných unikl z Athén a o svém trestu smrti se dozvěděl v bezpečí, ovšem současně se zprávou o smrti jeho synů. 

Perikleovi se podařilo slzami uprosit soudní sněm pouze v případu Aspásie, obviněné Hermippem z podobných postojů a také z toho, že Perikleovi dohazovala svobodné Athéňanky. Ve všech případech šlo ovšem o útok zřejmě konservativní oposice na athénského démagóga. 

Feidiás, který se narodil krátce o roce 500, byl žákem Hégiovým, který byl rovněž z Athén. Feidiovými nástupci byli Agorákritos z Paru, miláček Feidiův/erómenos, autor sochy Héry v Métróu a Nemese v Rhamnúntě, a Alkamenés, jehož rodiště neznáme, mimo jiné tvůrce sochy Afrodíté en képois/A. v zahradách, jejíž římskou kopii známe z provedení z Fréjus, nebo sochy Area, jehož kopií má být Arés Borghese (Alkamenés byl mimo jiné prvním z umělců, který vytvořil trojí podobu Hekaty se spojenými těly).

Feidiovým největším rivalem byl Polykleitos ze Sikyónu, autor Doryfora nebo sochy Héry v Héraiu u Argu (srov. rok 423). Polykleitos zvítězil v konkursu na sochu Amazonky pro Artemísion v Efesu před Feidiou, Krésilou z Kydónie a Fradmónem z Argu, tehdejší sochařskou elitou. Polykleitův stejnojmenný syn byl rovněž sochařem a navíc architektem: postavil divadlo v Epidauru, které je pro svou dokonalou akustiku slavné dodnes.

Ve Spartě konferovali z popudu Korinťanů peloponnésští spojenci a athénském nebezpečí. Vystoupili též vyslanci athénští, kteří byli ve městě v jakési jiné záležitosti. Jejich obranná řeč však Sparťany neuspokojila a převládla u nich nálada proválečná. Vyčkali však usnesení spolku. V zimě se ve Spartě konal sněm Spolku Peloponnésanů. Spojenci se usnesli o válce proti athénské symmachii (srov. k tomu o třicetiletém míru z roku 446). Tím přešla válka korinthská (I.), viz rok 435, v celohellénskou "peloponnéskou". Peloponnésané vyslali posly k Sicilanům, Italům a údajně též ke Králi jednat o spojenectví proti Athénám.

Peloponnésané se chystali přes zimu do války a mezitím pracovala proganda. Peloponnéská předhazovala Athéňanům tzv. kylónskou vraždu, viz rok 632, athénská okolnosti smrti Pausániy na pozemku chrámu Athény Chalkioikos a vraždy heilótů na Tainaru, viz rok 469. Poslední diplomatickou nabídkou Sparťanů, kterou jejich vyslanci udělali v Athénách, bylo: "Lakedaimonští si přejí mír a ten nastane, až dáte všem Hellénům svobodu/Lakedaimonioi búlontai tén eirénén einai, eié d'án, ei tús Hellénás autonomús afeite!" 

V Římě pro snahu plebejů dostat se k úřadu vojenských tribunů vypukly nové rozbroje: všichny tribunské trojice dosud zvolené byly patricijské.

 

************************************************************

431.

Ol. 87, 2

Euthýnos I. nebo Euthydémos I.

a. u. c. 323

T. Quinctius Poenus Cincinatus I. a C. nebo Cn. Iulius Mento

A. Postumius Tubertus dict.

ep. eforos ve Spartě Brasidás

************************************************************

Na jaře vypukla „třicetiletá“ peloponnéská válka, která s přestávkou trvala do roku 404. Její první úsek se již ve starověku jmenoval válkou desetiletou neboli Archidámovou a trval do roku 421. 

• Se začátkem celohellénské války skončilo slavné období athénského padesátiletí/pentékontaetéridy, která se vymezuje lety 478 a tímto rokem, resp. rokem 429, kdy zemřel Periklés. 

Příznivců v Helladě měli více Lakedaimonští než Athéňané, z jejichž područí se hodně států chtělo dostat. Thúkýdidés, athénský historik panhellénské války, viděl vinu na straně spíše athénské (srov. ovšem děje celé předcházející "padesátiletky" umenšující trvale dórské posice): "Za nejpravděpodobnější důvod (války), všeobecně však nezmiňovaný, pokládám to, že Athéňané vyrostli v síle a nahnali Lakedaimonským strach, až je tak donutili k válčení/tén men gar aléthestatén profasin, afanestatén logó, tús Athénaiús hégúmai megalús gignomenús kai fobon parechontás tais Lakedaimoniois anankasai es to polemein." 

Válčící strany:

Spojenci Lakedaimonských byl vlastně celý Peloponnésos. Ze států na Peloponnésu stály mimo konflikt Argos (srov. rok 454) a konfederace Achajů, kde strany sympathisantů v jednotlivých obcích zvýšily nebezpečí občanských nepokojů a válek; zprvu se války účastnila jen Pelléné, později všichni ostatní. Mimo Peloponnésos byly spojenci Sparťanů Megary, spolek Boiótů, Lokrové, Fókové, Amprakijští, Leukas a Anaktorion, na Sicílii Syrákúsy a Kamarína.

Materiálově podporovala Sparťany vlastně celá Sicílie a Makedonie, ale psychicky téměř celá Hellada, poněvadž jednotlivé státy buď měly strach z Athéňanů nebo chtěly být od nich osvobozeny. Lodě poskytli Korinťané, Megarští, Sikyón, Pelléné, Élejští, Ampračané a Leukaďané, jízdu Boióťané, Fókové a Lokrové, všichni ostatní pěchotu. Spojenci byli vyzváni, aby vybudovali flotilu o pěti stech triérách. 

Spojenci Athéňanů, tzn. součást jejich arché/říše, formálně symmachie/pakt svobodných obcí, byly státy Chios, Lesbos, Samos, v Boiótii Platajští, Messénští v Naupáktu, větší část Akarnánů, Kerkýra, Zakynthos, Kárové na moři, Dórové v Dóridě, všichni Iónové, oblast Helléspontu a thráckého pobřeží, vlastně celé Kyklady mimo Mélos a Théru, a částečně Thessalie. Loděmi přispěli z Chiu, Lesbu a Korkýry, všichni ostatní pěchotou a penězi.

Athéňané disponovali na začátku války třinácti tisíci hoplíty, šestnáct tisíc jich sloužilo po garnisonech a po strážních jednotkách, lučištníků bylo šestnáct set, jízdních lučištníků dvanáct set a plavbyschopných triér tři sta. O finančních možnostech Athéňanů, nejbohatšího z hellénských států tehdy, viz v indexu pod zlato a rok 478. 

Válečné operace peloponnéské války otevřeli na přelomu dubna a května Thébané, kteří za deštivé noci přepadli Plataie. Jednu z bran jim otevřeli zrádci ze skupiny Naukleidovy, který se chtěl zmocnit vlády, ale po několika hodinách, když Platajští zjistili, že útočníků, jimž se už vzdali, ve skutečnosti bylo jen tři sta, Thébany, jimž veleli boiótarchové Pythangelos a Diemporos, dílem pobili, dílem pochytali; nad ránem unikl málokdo. Mezi padlými byl též Eurymachos, jeden z nejvlivnějších Thébanů, s nímž zrádci vyjednali akci.

Zajatce z platajského venkova po smíru s Thébany i s kořistí ze svého území dostali Platajané od Thébanů zpět. Thébské vojáky, kteří byli nachystáni přispěchat, zdržel rozvodněný Asópos, athénská vojenská pomoc dorazila pozdě, ale přivezla obilí a zanechala ve městě posádku. 

Na Perikleovu radu přesídlili všichni obyvatelé Attiky do Athén, dobytek byl odveden na Euboiu a okolní ostrovy. V přelidněných Athénách se Attičané usidlovali po chrámech i hradbách, jak kdo uměl; venkov zůstal liduprázdný.

Spartský král Archidámos II. se v čele spolkového vojska Peloponnésanů a Boióťanů o šedesáti tisících mužích, což byly dvě třetiny všeho spolkového mužstva, vypravil proti Athénám. Nejprve bezúspěšně obléhal attickou Oinoé, pak teprve v době, kdy zrálo obilí, tedy asi v červnu, směřoval do nitra Attiky. Uprostřed léta vyplenil Archidámos Eleusínu a okolí až po Acharny, kde tábořil, ale Athéňané se k bitvě nepostavili. 

Přes Boiótii se pak král vrátil na Peloponnésos a armádu rozpustil.

Lakón byl hostinným přítelem Perikleovým a poněvadž Athéňan věděl, že Archidámos proto nesáhne na jeho pozemky a majetky, což by ovšem bylo Athéňanům podezřelé, zbavil oba problémů jednou ranou: nabídl, že pozemky prodá, budou-li nepřáteli ušetřeny. - Neobvyklé bylo kromě toho to, že během tažení byl u Megar zabit posel Athénských Anthemokritos. 

3. srpna bylo nad Helladou za novoluní částečné zatmění slunce v době, kdy se Athéňané naloďovali do války; operace to nijak nezastavilo. Jejich flotila pod Karkinem a dvěma dalšími stratégy se stovkou triér s tisícovkou hoplítů na palubě a s podporou padesáti lodí Korkýrských plenila pobřeží Lakónie, kde rabovali vojáci v okolí Methóny, ale zahnal je oddíl Brasidův, a Élidy, kde byla Athéňany dobyta Feiá. Když se výsadku postavilo jádro élidské armády, Athéňané se stáhli k lodím. 

Možná z této doby pochází výrok Brasidův, kousnutého myší, kterou chytil mezi sušenými fíky. Pustil ji se slovy k okolostojícím: "Nic není tak malého, aby nemělo odvahu se bránit útočníkům/Úden hútós míkron estin, ho mé sódzetai tolmón amýnesthai tús epicheirúntás."

Druhá athénská flotila třiceti lodí pod stratégem Kleopompem střežila Euboiu a s úspěchem napadla piráty sídlící mezi Opúntskými Lokry. Jeho výsadek dobyl Thronion a u Alopy porazil Lokry v bitvě. Z ostrůvku Atalanty před lokerským pobřežím udělal základnu pro operace v regionu. Loďstvo operující na západě dobylo mimo jiné akarnánský Astakos a vyhnalo odtamtud tyranna Euarcha, doplulo na Kefallénii, jejíž čtyři města se stala athénskými spojenci, a pak se přes Naupáktos vrátilo domů. 

Euarchos v zimě t. r. nebo začátkem roku příštího přemluvil Korinthské, aby mu pomohli dostat se zpět doma k moci. Z Korinthu někdy v zimě vyplulo čtyřicet lodí, nějaké žoldnéře najal tyrannos, a brzy byl Euarchos zpátky u vlády v Astaku, obci jinak nevelké. Korinťané pak pokoušeli štěstí s lupem v Akarnánii a na Kefallénii, ale neuspěli, z Kefallénie dokonce před domácími prchali.  

V tomže létě vyhnali Athéňané Aigíňany z jejich vlasti (srov. rok 457). Tím zanikl stát Aigíňanů v místě, roku 424 zanikl definitivně (viz tam). Ostrov byl osídlen athénskými kolonisty, protože v této době bylo město přeplněno lidmi z celé Attiky, viz zde výše. Aigíňané byli Sparťany částečně usídleni v Thyreu, řada si našla živobytí kdesi jinde v Helladě, ale známo o tom není nic (viz dále rok 424).

V létě se stal proxenem v Athénách jistý Nymfodóros z Abdér, syn Pýtheův, protože se mu podařilo udobřit krále Odrysů Sitalka I., syna Térova, jehož sestry byl manželem, s králem Makedonů Perdikkou II., a dohromady oba s Athéňany. Umluvil též Athénské, aby Sitalkovu synovi Sadokovi udělili občanství. Perdikkás vzápětí vytáhl s Athéňany pod stratégem Formiónem proti Chalkidičanům. 

V Athénách měla premiéru Eurípidova Médeia. 

V Itálii založili osadníci z Tarentu s místními Hérákleiu na řece Síris. • Podle jiné tradice se tak stalo již roku 433, srov. tam, a to opodál roku 540 zničené obce Síris. Původní Síris sloužila jako přístav pro Héráklejské. Hérákleiá byla později stratégem, filosofem, badatelem a vynálezcem Archýtou Tarentským vybrána za sídlo sněmu federace jihoitalských Hellénů namísto Krotónu (srov. roky 390 a násl.). 

Z doby snad o století později pocházejí řecké texty dvou bronzových "hérákleótských desek/tabulae heracleenses" vyměřujících pozemky na území obce. Jednotlivá usnesení jsou uvedena jmény těch, kteří o výměře rozhodli: epónymního úředníka/eforos, státu/polis a úředníků vyměřovacích/oristai. 

Přední strany tabulí jsou latinské s nařízeními nového municipálního zákona zavedeného Božským Iuliem roku 46, srov. tam (lex Iulia municipalis; Hérákleia prohlášena zřejmě municipiem po spojenecké válce). • Z neznámé doby pochází zmínka o neznámém sírském tyrannovi Archeláovi (až hellénistický?).     

Po dlouhé době se Kartháginci odvážili na Sicílii, ale jen na krátko (srov. roky 480, 474 a pak až rok 410).

Římanům vypukla nová válka s Volsky a Aequy. Jejich koalice byla poražena u Tuscula, pak u Algida (či na hoře Algidu, viz následující rok). Diktátor A. Postumius Tubertus dal popravit svého syna, protože neuposlechl v poli rozkaz otce, svého velitele. O prvním užití věnce jako vyznamenání v římském vojsku viz v indexu s. v. věnec. 

V Římě byl 13. července konsulem C. Iuliem zasvěcen na Martově poli chrám Apollónovi Medikovi. Stalo se tak jako prvnímu z cizích bohů (srov. ovšem v královském dávnověku kulty etruské a foinícké ve Městě) v dík za ukončení moru v letech 435 a 433 (stavěn od roku 433). Později hlavní den apollinárií, viz v příloze Bohové & svátky viii.

 

************************************************************

430.

Ol. 87, 3

Apollodóros I.

a. u. c. 324

L. (C.?) Papirius Crassus II. a L. Iulius Iullus IV.

ep. eforos ve Spartě Isanór

************************************************************

V létě druhé roku války se Peloponnésané opět v síle šedesáti tisíc mužů vedeni králem Archidámem II. opět vypravili do Attiky, kterou čtyřicet dní plenili, káceli stromy, ničili, na co přišli. Vynechali pouze oblast Tetrapole na východě země s Marathónem, kde byl údajně poprvé lidmi uctíván Héráklés. Athéňané setrvali za hradbami a plenící jednotky nenapadli. V době peloponnéské invase se začal Athénami šířit mor, viz zde níže. 

Athénská flotila o stvce lodí se čtyřmi tisíci hoplíty a třemi sty jezdci naopak ve stejné době plenila okolí Epidauru, Troizény a Halií a v Lakónii Athéňané dobyli a vyplenili přístav Prasiai. Když se pak vrátili domů, Peloponnésané již Attiku po čtyřiceti dnech opustili.

K Poteidaji Athénští vyslali posily, muže předtím s Perikleem na výpravě, vedené Hagnónem a Kleopompem, Perikleovi spolustratégy; město bylo stále ještě obléháno (viz rok 432). Ve vojsku vypukl mor, který s sebou branci přinesly z Athén, ale obležení města nebylo uvolněno. Hagnón se do Athén vrátil se ztrátami více než čtvrtiny ze čtyř tisíc hoplítů, s nimiž do Thrákie z města odešel. Mor se projevil předtím též při obléhání Epidauru a Athéňané se odtamtud museli stáhnout. 

V zimě t. r. nebo spíše až k jaru následujícího roku se vyhladovělá Poteidaia vzdala (došlo v jejích hradbách i na kanibalimus): občané, jména jejich předáků neznáme, vyjednali s athénskými stratégy právo svobodného odchodu s jedním oděvem pro muže na sobě, se dvěma pro ženy a s trochou peněz na cestu. Byli přijati na Chalkidice a usadili se po jednotlivých hellénských obcích; Athéňané posléze do vyklizeného a nezničeného města poslali své kolonisty. Obléhání města stálo Athéňany dva tisíce talentů, což byla do té doby summa neslýchaná (čtyři roční členské příspěvky celého délského spolku), zisk minimální.

Po dobytí Poteidaie se Athéňané dohodli s Methónskými o vyřízení dluhu v placení spolkových příspěvků/foros. Doporučili Methónským dohodnout se s Perdikkou o volné plavbě a obchodování ve vnitrozemí a kdyby se nedohodli, měli se obrátit na Athéňany a počítat s podporou posádky v Poteidaji. Methóné měla podle usnesení lidu zaplatit příspěvek v loňské výši. 

Na usnesení dochované v Athénách na stéle se třemi dalšími navazuje povolení exportu obilí z Býzantia Methónskými v objemu [x]tisíců medimnů ročně. Nad businessem s Pontem dohlíželi athénští úředníci zvaní helléspontofylakes/"strážci Helléspontu". Zbývají dvě usnesení ve věci Methónských jsou až několik slov zničena.  

Na podzim se v Athénách zvedla proti Perikleovi všeobecná nespokojenost. Morová nákaza se dostala do Peiraiea přes Egypt z Aithiopie/asi Súdánu v míře dosud v hellénském světě neznámé. Počty obětí zde ani jinde ve východním Středomoří nikde zaznamenány nejsou. Na Peloponnésos se nerozšířila, ani na sever Hellady a ostrovy.

Poprvé od roku 443 nebyl zvolen Periklés, jemuž byla válka a mor předhazovány, jedním z devíti stratégů (srov. rok následující). Podle jedné verse byl dokonce za pohromy soudně pokutován osmdesáti talenty (jiná verse je milostivější: padesáti talenty). Dokonce poslali do Sparty vyjednávat o míru, ale byli odmítnuti. Iniciátory akce ani nabídku neznáme. 

V téže roční době napadli Sparťané se sto loďmi s velitelem Knémem Zakynthos, osadu kdysi Achajů, a bez velkého úspěchu ostrov plenili. Pak se stáhli. Aristeus Korinthský doprovázen třemi Sparťany, pověřencem z Tegeje a soukromníkem z neutrálního Argu se vypravili ke Králi, aby ho získali pro válku s Athéňany. 

V Thrákii byli na přímluvu athénských vyslanců na Sitalkově dvoře jeho synem Sakodem, athénským občanem, viz rok předešlý, zadrženi a vydáni do Athén. Zde byl Aristeus za své činy u Poteidaje (viz rok 432) s dalšími beze soudu popraven a jejich těla bez pohřbu pohozena do rokle jako v případě nejhorších zločinců; Lakedaimonští podobně vraždili athénské kupce a spojence Athéňanů, pokud jim padli někde v přístavech do rukou. • Mezi popraveným Sparťany v Athénách byli Níkoláos a Anéristos, synové neobvyklých obětavců Búlia a Sperthia, viz rok 491, ochotných ukonejšit hněv héróa Talthybia: poněvadž tehdy jejich otcové nezemřeli, neboť Xerxés jejich oběť odmítl, vyrovnání s héróem nastalo až smrtí synů. 

S koncem léta vyslali Athéňané Formióna s flotilou o třiceti lodích, aby pomohl Amfilošským ve válce s Ampračany o Argos. Formión épeirské Ampračany porazil a zotročil a v Argu usadil Amfilochy s Akarnány, kteří se tak stali athénskými spojenci; viz rok následující. Přes zimu Formión se dvaceti plavidly hlídkoval ve vodách kolem Naupáktu, aby bránil plavbě z Korintha. Jiné loďstvo o šesti lodích poslali s velitelem Melésandrem do Kárie a Lykie, aby vybral spojenecké příspěvky a chránil oblast před útoky pirátů z Peloponnésu, viz rok následující.

Mezi lety 430 až 425 se narodili Athéňané: sókratik Aischinés ze Sféttu v Attice, viz o něm v indexu s. v. školy (2); zemřel po roku 356 v Athénách. V dému Ercheia se narodil voják a literát Xenofón, syn Gryllův (zemřel kolem roku 353 v Korinthu).

Před rokem 430 se v Syrákúsách narodil politik a historik Filistos, vzdálený příbuzný Dionýsiův. Žákem byl údajně elegika Euéna z Paru a v době, kdy byl mimo politiku, sepsal vychvalované Dějiny Sicílie/Sikelika, které po jeho smrti až ke konci zřejmě Tímoleonta dovedl Athanis ze Syrákús, srov. o něm roku 356. Roku 406 pomohl k moci Dionýsiovi I., ale roku 386 jím byl vyhnán z vlasti a teprve roku 366 povolán zpět Dionýsiem II. Roku 356 padl v námořní bitvě nebo si vzal v zajetí život, stále na straně samovládcově. Srov. o něm a jeho jmenovcích v indexu s. v. dějepisci (1). 

Římané uzavřeli osmileté příměří s Aequy (viz dále rok 422) a s Volsky, mezi nimiž vypukly hádky (viz dále rok 423). Následovaly roky sucha, neúrody a podobně jako v Helladě opět morových ran; viz dále rok 426. Římané uvítali, že se zákonem konsulů t. r. zrušila povinnost platit soudem vynesené pokuty v dobytku, ale stanoveným ekvivalentem v librách bronzu, lex Iulia Papiria de multarum aestimatione, viz rok 454.