265-269

 

***********************************************************
265. 
Ol. 261,1
jméno epónymního vítěze není známo
576 SE
512 AE
neznámý
a. u. c. 1018
Licinius Valerianus II a Lucillus 

***********************************************************

Gallienus povolil Palmýřanu Odainathovi, vrchnímu veliteli římské armády na Východě, po vítězství nad Peršany a znovuobsazení části Mesopotamie samostatnou mincovní ražbu. Teprve nyní se Gallienus rozhodl vojensky řešit Postumovu secesi, viz rok 260. 

V kavkazské Ibérii skončila vláda Mithridáta II., Mirdat (od roku 249, viz začátky arsakovské dynastie v Ibérii roku 185). Po Valerianově katastrofě c. 259 setrvali panovníci Albánů a Ibérů na římské straně a byli mezi těmi, kteří slibovali pomoc pro případ, že by se Římané pokusili císaře vojensky osvobodit. Perský šáh Šápúr I. mezi svými vasaly vyjmenoval i jistého Amazaspa (III.), Chamazasp, lze proto předpokládat, že ho po římském debaklu podpořil v Ibérii jako Mithridátova vzdorokrále. O Mithridátově osudu není zpráv. Po tomto roce kraloval Ibérům jeho syn Aspakúrés I., Asfagur: panoval do roku 284, poslední z ibérských Arsakovců (dynastie od roku 189).

Někdy po těchto událostech se Šápúr zmocnil kúšánských zemí v dnešním Afghánistánu až kamsi po Péšávar ("Kúšánšahr").   

Gotové vpadli snad t. r. znovu do Anatolie a plenili asijské provincie až po Lýdii, Paflagonii a Kappadokii a přes Bíthýnii se vrátili na Balkán: Bíthýnii vyloupili a znovu devastovali její sídelní město Níkomédeiu, starý Astakos, viz první devastaci roku 257 (jsou-li to vůbec dvě odlišné události; za vlády Claudia II. postihlo město údajně čtvrté zemětřesení).

 

***********************************************************
266. 
Ol. 261,2

577 SE
513 AE
neznámý
a. u. c. 1019
Imp. Gallienus VII a Sabinillus 

***********************************************************

Odainathos se vypravil pravděpodobně t. r. ze Syrie s armádou podruhé do Mesopotamie proti perskému Ktésifontu, ale opět neuspěl; viz poprvé roku 262. Musel obrátit proti severu do Anatolie proti loupícím Germánům (Skythům, jak praví dobové prameny). Viz rok následující.

V říši skončila rozsáhlá morová epidémie, která vypukla roku 251, druhý antoninovský, též mor Cyprianův. Její doznívání na germánském území zabíjelo až do roku 270, srov. úděl Claudia Gothika. Jaký dopad mělo masové umírání za antoninovských epidémií na náboženské myšlení obyvatelstva, na postoje ke starým kultům a k šířícímu se monotheismu, nelze odhadnout.

 

***********************************************************
267. 
Ol. 261,3

578 SE
514 AE
neznámý
a. u. c. 1020
C. Iulius Aspasius (?) Paternus I a Flavius (?) Arcesilaus

***********************************************************

Gotové opět řádili v Anatolii, viz rok 256 a rok předešlý a následující, stejně jako roky 261sqq. Během své další námořní expedice přes Černé moře Germáni obsadili a vyloupili Hérákleiu Pontskou. Velká část lodí se vrátila s lupem na sever, část zničila bouře a římská flotila, srov. rok 257. Je možné, že různá podání vyjadřují méně nájezdů, jak však ukazují čísla uvedená při roku 269, lidský potenciál invasorů a jejich chuť loupit byly obrovské; srov. soupeření římských elit o vrchní velení ve válkách za republiky.

Z t. r. pochází nápisně dochovaný dopis Gallienův pamfýlskému městu Sidě povolující bezcelní dovoz obilí. Oblast, která byla vždy potravinově soběstačná, pravděpodobně trpěla hladem po gotských nájezdech na Anatolii, během nichž byly též pravděpodobně přerušeny styky s bosporskou obilnicí na jihu dn. Ukrajiny a Ruska.  

Snad ke konci Gallienovy vlády vypuklo povstání otroků na Sicílii ovládané tehdy lupičskými bandami, quasi servile bellum; více o událostech ani brigantech nevíme nic. Srov. předcházející sicilské a attické povstání otroků roku 101- a nepochybně válka s nimi dopadla stejně. Byla to poslední známá revolta starého věku.

Jediným úspěšným povstání otroků v dějinách byla revolta černochů ve francouzské državě Saint-Domingue roku 1791 vedená Jean-Jacquesem Dessalinesem. Otroci masakrovali bělochy (odhady kolísají mezi dvěma až pěti tisíci obětí), s pomocí tropických chorob odolali francouzskému expedičnímu sboru a 1. ledna 1804 Dessalines vyhlásil nezávislost prvního černošského státu západní polokoule Ayiti, obecně známého jako Haïti; brzy na to se dal provolat císařem Jacquesem I. (zavražděn o dva roky později).

Odhaduje se, že v letech černošské revoluce 1791 až 1804 zahynulo na dvě stě tisíc ostrovanů. Haïti zůstalo dodnes nejchudším státem západní hemisféry a jedním z nejchudších na planetě.  

Odainathos, král Palmýry, byl na tažení proti Germánům u Hérákleie Pontské zavražděn stejnojmenným příbuzným a s ním i jeho syn a spoluvládce Septimius Héródés/Héródiános, aram. Chajrán, o němž bylo poznamenáno tolik, že to byl rozmazlený orientálec.

Podle jiného pramene k atentátu došlo u Emesy na narozeninové hostině, jméno vraha neznáme, nebo se jmenoval Maeonius/Maiónios, bratranec a údajně nakrátko usurpátor (?), a to z popudu manželky Zénobie, která chtěla k vládě nad Palmýrou dosadit svého syna s králem; královrahem mohl být též jistý Rufinus. Pozdější zdroje vraždu připisují vzdálenému Gallienovi, ačkoli císař se nestavěl nijak nepřátelsky k nástupci. Atentátník byl zabit na místě ochrankou.

Jménem nezletilého Vaballatha/Wahballáta, "Dar Allátin", římským jménem L. Iulius Aurelius Septimius Vaballathus/Baballathus Athenodorus, "vir clarissimus, rex, consul, imperator, dux Romanorum/lamprotatos, basileus, hypatos, autokratór, stratégos Rhómáión", vládla od nyní jeho matka a vdova Septimia Zénobiá. Ojedinělou zmínku o tom, že by Vaballathos, jemuž zprvu náležel titul král, měl mladší sourozence, syny Zénobie, Herenniana a Tímoláa, nelze ničím potvrdit; pokud existovali, skončili nejpozději v matčině italské internaci. Podle jedné zmínky měli chlapci též sestry.

Septimia Zénobiá, před sňatkem s exarchou Odainathem lat. Iulia Aurelia Zenobia, aram. Bat Zabaj, "Z rodu Zabajova". Arabové jí říkají Zajnab (= Zénobiá) a celým klanovým jménem az-Zabá bint Amrú ibn Tharab ibn Hasán ibn Adhína ibn as-Samída': arab. historiografové měli za jejího otce Amrúa, Tharabova syna. Nápisně doložený údaj, že je synem Antiochovým, lze vztáhnout na jinou Palmýřanku, pokud. Zjevně patřila k arabisovanému aramajskému nomádskému klanu mocnému v Poeufrátí/Palmýréně, jehož hospodářské zájmy se kryly s obchodní politikou palmýrských businessmenů a křížil se s imperálními zájmy perských mocnářů. 

Tvrdila o sobě, že pochází z rodu Ptolemaiovců a pro svou krásu, hellénistickou vzdělanost a také panovačnost byla dobově přirovnávána ke Kleopatře. Hlas měla mužský a kůži velmi snědou. Vynikla manželskou věrností a stejně jako Odainathos milovala lov a bylo-li třeba s vyslanci a významnými muži na hostinách též pila a často se objevovala na veřejnosti "s nahými pažemi".

Po Odainathově smrti se rozhodl vytáhnout do války s Peršany Gallienus. Jeho praef. praet. a vojevůdce Heraclianus však byl cestou do Mesopotamie poražen Palmýrskými a je možné, že expedice platila vlastně jim.

Z t. r./577 SE pochází z Palmýry řecký nápis s nejvyšší datací vztahující se k businessu pod sochou (nedochovanou) jistého Septimia Úróda/Woróda, císařského soudního úředníka, též stratéga, dozorce nad tržišti a t. r. symposiarcha kněží Dia Béla. Palmýrští ho honorovali za to, že na své útraty organisoval karavany.   

Ze světa sportovního průmyslu: Z velkých antinoejí, sportovních slavností na počest Antinoa, miláčka Hadrianova, viz rok 130, v Antinoúpoli na Nilu zachována na papyru psaná smlouva o prodeji výsledku v dorosteneckém boxu za 3800 drachem: první takový doklad v dějinách. Viz pod hry v indexu.

 

***********************************************************

268. 
Ol. 261,4

579 SE
515 AE
neznámý
a. u. c. 1021
C. Iulius Aspasius (?) Paternus II a P. Licinius Egnatius Marinianus 

v Galliích: Imp. Postumus IV a M. Piavonius Victorinus

***********************************************************

Gallienus udělal svého třetího (a posledního přeživšího) syna s Cornelií Saloninou Mariniana konsulem, snad v roce, kdy dosáhl plnoletosti. Aby Říman nenáležející k panovnické rodině byl dvakrát po sobě řádným konsulem, nebo dokonce třikrát, viz rok následující (Paternus), je pro imperiální éru vzácnost. 

Na jaře vpadli Gotové a Herulové po moři s pěti sty loděmi a po souši znovu na jih za Dunaj do Thrákie a do Hellady. Plenili v okolí Býzantia a Chrýsopole (podle jedno pramene je vyloupili), zpustošili ostrovy Lémnos a Skýros. Vedli je Respa, Veduk/Veducus n. Veduco a Thuruar/Tharuarus n. Tharro, o jejichž dalších chrabrých činech se už nic nedozvídáme. Vyplenili Attiku, vypálili Athény nebo jejich velkou část a pustošili Peloponnésos s Korinthem, Argem a Spartou, Achájí a Olympií.

V Athénách zničili mimo jiné akropoli, agoru s Attalovou stoou a Hadriánovu knihovnu. V následujících desetiletích byly hradby obnoveny jen v menším rozsahu než před herulskou invasí, řada chrámů byla opravena. Na agoře však některé z veřejných budov obnoveny nebyly, resp. byly rozebrány. Herulské ničení změnilo tvář Athén, město však nevyvrátilo.     

Gallienus proti nim vytáhl. Blíže neznámé Býzantince Cleodama/Kleodáma a Athénaia pověřil opevňováním měst. Admirál Venerianus gotské loďstvo (v egejské oblasti?) porazil a sám při tom padl. Gotové vyplenili Kýzikos a velkou část provincie Asia; při dobývání měst používali obléhacích strojů, pro Germány technologie zprvu neznámé, ale zjevně s pomocí římských zběhů po letech zvládnuté, srov. začátky roku 251. 

Zastavil je při pokusu dobýt během návratu asi z Peloponnésu na sever Athény (a dost možná, že se jim to podařilo) až v Thermopylách Athéňan Dexippos, jeden z vůdčích občanů města své doby, pokládaný za autora soudobých dějin Říma a Skythů (čili Gotů), též chronografie Chroniké historiá ve dvanácti knihách sahající od trojské války zřejmě po vládu Claudia II. Odtud táhli na Épeiros a přes Makedonii do Moesie. 

• Bojovný P. Herennius Dexippos pravděpodobně není shodný s literátem, athénským aristokratem a příslušníkem eleusínského rodu Kéryků, jednoho z těch, kteří konaly každoroční Démétřina mystéria. Bojovníkem s Germány byl asi Cn. Curtius Dexippus, který zastával nejméně pětkrát úřad boiótarcha. 

Válku s Goty vedli Heraclianus, praefectus praetorio, a Marcianus (plná jména neznáme). Gallienus v čele armády část Gotů s Heruly porazil u Dobéru na Nestu v Thrákii a jejich úplnému vyhlazení odpomohla vozová hradba/carrágó, za níž se po bitvě skryli, než prchli přes pohoří Gessaces (část Rhodop?).

Gallienus se nemohl pustit do pronásledování, neboť u Mediolana, který měl hájit před Postumem, propukla na jaře  vzpoura velitele jeho elitní jízdní jednotky Aureola, úspěšného bojovníka s usurpátory a Germány, takže se musel Gallienus obrátit na Západ; důvod vzpoury neznáme. Aureolus razil mince se jménem Postumovým, ale vděku se od něho ve formě pomoci nedostalo. S vůdcem Herulů Naulobatem (n. Andonnoballus?) se dohodl na míru. V bitvě u Dobéru padly tři tisíce Germánů a Herul se směl se svými lidmi usadit na římském území, musel se zavázat k vojenské službě a dostalo se mu titulu konsulského. 

Jméno Aureolovo, muže rodu keltského pocházejícího z římské Dákie, není známo, spekuluje se o M'. Aciliovi Aureolovi, ale se starobylým římským rodem neměl nic společného. Aureolus vytáhl na Řím a u mostu přes Adduu/dn. Adda narazil na Galliena; lokalita se pak jmenovala "Aureolův most"/pons Aureoli, dnešní Pontirolo. Aureolovy oddíly podlehly a se svým vůdcem prchly na sever za hradby Mediolana. Gallienus město oblehl, avšak Aureolus, který byl bez šancí na únik, použil lsti: dal s hradeb utrousit falešný seznam Gallienových důstojníků určených císařem k likvidaci.

Jmenovaní v sebezáchově okamžitě jednali a spiknutí vedli praefectus pretorio Heraclianus, vojevůdce Marcianus, jistý Ceronius/Cecropius, dalmatský legát, a Claudius s Aurelianem, budoucí císaři, všichni z Illyrika (asi též Illyry byli). Vylákali v noci Galliena ze stanu a někdy na konci léta před Mediolanem, kde zemřel jeho bratr Valerianus (II.), ho probodli kopím, popř. ho Cecropius probodl mečem.

Podle jiné verse ho Heraclianus falešnou zprávou zprostředkovanou velitelem dalmatské jízdy o tom, že se neočekávaně blíží Aureolus, pohnal Galliena na koně a ten aniž by čekal, než se nachystá jeho doprovod, ujížděl napřed. Jakmile byl sám, Dalmat ho zavraždil.

Po něm zahynul jeho nejmladší syn Marinianus a s největší pravděpodobností i manželka Cornelia Salonina. V Římě senátorská klika likvidovala Gallienovy lidi, mezi nimi syna Valeriana s Cornelií Gallonií P. Licinia Valeriana (Minora). O jejich tělech senát rozhodl, aby byla svržena z Gemóniových schodů, tedy zůstala nepohřbena. "Lid" ničil památky na Galliena, senát proklamoval damnationem memoriae; nový august však osud paměti na Galliena zvrátil, viz zde níže.

Proč bylo v Římanech tolik nenávisti vůči Gallienovi a jeho rodině, až tolik zřejmé není a sotva to byl zákaz velitelských funkcí v armádě pro senátory, viz zde níže a opravné kroky Claudiovy. 

Podle jednoho literárního pramene dorazila zpráva o Gallienově smrti a o novém císaři Claudiovi do Říma již 24. března o svátcích Velké Matky bohů.

P. Licinius Egnatius Gallienus (asi 50) vládl od roku 253 s otcem Valerianem (I.), od roku 258 n. 259/260 samostatně a s tuctem usurpátorů na krku. Podobně jako Domitianovi i jemu zachovaní staří autoři přidělili atribut budižničemy, který ve dne v noci pil, miloval, hodoval, několikrát za den se koupal, chodil oděn do šatů posetých drahokamy a vládě se nevěnoval, takže se za něho vynořili tři tucty usurpátorů (zvaní podle jedné biografické sbírky "třicet tyrannů"/triginta tyranni). 

Není známo, že by řádil mezi senátorskými elitami nebo jednal jinak brutálněji než jiní vladaři. Za soustavných válek s Peršany, germánskými národy a kohortami usurpátorů byl zázrak, že se říše nerozpadla zcela. Jeho pokus o renesanci augustovských imperiálních hodnot zjevně už byl mimo čas, nicméně hovořil spíše o Gallienově státotvornosti než o pijácké indolenci. Gallienovu vládu měl rozsáhle vylíčit, údajně v 27 knihách, jistý Eforos, jmenovec známějšího universálního historika z Kýmy; k tomu "římský" Eforos sepsal mimo jiné dějiny Korinthu/Korinthiaka a thessalských Aleuů/řec. Aleuadai. 

Dostavby obří své sochy v podobě Héliově na Esquilinu po vzoru Kolossu Neronově, ale dvakrát větší, se nedočkal. Socha měla držet obří kopí a patřilo k ní sousoší koně s vozem, ale po jeho smrti se ve stavbě nepokračovalo stejně jako v rozsáhlém portiku o pěti řadách. 

Pod dojmem armádní katastrofy svého otce reorganisoval polní vojsko po perském (a parthském způsobu) zavedením těžké jízdy opancéřovaných vojáků/cataphractí, cataphractárií; z řec. katafraktés, lat. cataphractés, jiným lat. obratem či s výzbrojí mírně odlišnou clíbanárius/snad od řec. klíbanos, "pícka". Odtud vzešla středoevropská těžká jízda. Reformu dokončil Aurelianus. Zavedl též speciální úderné jízdní jednotky, jimž velel Aureolus a z nichž pravděpodobně vyšli Claudius i Aurelianus. 

Dekretoval též zákaz senátorům sloužit v armádě a jejich funkce legátů přešli zcela na rytíře/jezdce. Posledním senátorem v čele armádní výpravy byl kolem roku 260, viz tam, Decianus, správce Numidie. Spoluúčast senátorské vrstvy na chodu státu zůstala omezena na formální prohlášení na podporu panovníka a na činnost v byrokratickém aparátu. Moc lidových sněmů a tribunů v systému vojenské diktatury principátu zlomil přitom dávno Augustus. 

Oba pilíře staré římské státnosti zmizely ze života, nikoli však z myslí propagandistů. Tak ještě křesťanský august Constantius II. razil v Níkomédeji v letech 351 až 355 aureus s reversem se sedícími postavami personifikované Romy a Constantinopole se slovy glória reí públicae/pýcha státu, tedy nikoli své.   

Nový císař M. Aurelius Claudius/M. Aurelius Valerius Claudius zvaný v historiích Claudius II. odkazem na Ti. Claudia n. Claudius Gotský/Gothicus pocházel z Illyrie nebo Dalmatie (* 10. května asi roku 213 n. 214) a vládl 21 měsíc. V Egyptě a hellénském Orientu jeho titulatura zněla: Autokratór Kaisar Markos Aurélios Klaudios Eusebés Eutychés Sebastos (za lat. Pius Felix Augustus). Claudius byl prý mohutné postavy a velké síly v úderu, žil střídně, bez excesů, ale zachováno zůstalo, že fandil zeleným/prasinoi.

Constantinus I. ho později vydával za svého předka. Tradoval se mythus, že Claudius je prapotomkem trojského krále Íla či dokonce Dardana a tím pádem z rodu Diových dětí. Přízemnější zkazka pravila, že byl synem Gordiana I. a že jeho manželka ho jako mladíka přijala za svého, což by se muselo stát dlouho před velmi krátkým Gordianovým imperátorstvím roku 238. 

Odkud pocházel, známo není. Tvrdil prý, že z Delmatie, jiní psali, že z Dardanie, obecně se hovořívalo, že z Illyrika, kam ostatně obě země náležely. Sloužil za Galliena a zraněn byl asi během povstání Ingenuově, podílel se na tažení proti Postumovi, viz rok 260. Claudius byl bezdětný a pravděpodobně svobodný, jeho bratr a nástupce Quintillus měl dva syny (jména neznáme), nejmladší z illyrských bratrů Crispus (celé jméno neznáme) měl dceru Claudii, kterou provdal za jistého Dardana Eutropia a jejich synem byl caesar Constantius, otec Constantina I. 

Když roku 268 táhl Gallienus do Itálie proti Aureolovi, uvažovalo se o Claudiovi jako o Gallienově nástupci. Při obléhání Mediolana se podílel na spiknutí proti němu. Velel oddílům v Ticinu a Gallienus prý před smrtí řekl, aby Claudius byl jeho nástupcem. Senát jeho vůli potvrdil a Claudius prosadil Gallienovu deifikaci. 

Claudius II. rychle ukončil povstání Aureolovo, který se přepočetl: po dobytí Mediolana byl Aureolus okamžitě zabit. Verse, že si Gallienus na smrtelném loži přál Claudiovo nástupnictví a že mu do Ticina/Pavia, kde Claudius pobýval, poslal po jistém Galloniovi Basiliovi panovnické insignie, je možná propagandistickým ospravedlněním Claudiovy spiklenecké role; dtto o Gallienově deifikaci. 

Claudiem začíná souvislá řada "illyrských císařů" končící roku 285 Carinem a uzavírající éru principátu

Claudius se vypravil proti Alamannům, kteří vpadli do Raetie a Itálie v síle jednoho sta tisíce mužů. Po počátečním neúspěchu obměnil velitelský sbor: velitelem jízdy se tehdy stal pozdější císař Aurelianus. Porazil Germány v listopadu u Gardavského jezera/lacus Benacus a z útočníků zbyla sotva polovina. Claudius si dal též přívlastky Germanicus maximus. Traduje se, že před tažením na Goty se po konsultaci se Sibyllininými knihami zaslíbil podsvětním bohům, aby Římané dosáhli na vítězství.

Zatímco Claudius válčil s Alamanny a Goty, na Východě Zénobiá, viz předešlý rok, rozšířila palmýrskou říši o Seleukidu s Antiochejí, o Kappadokii a Kilikii a většinu Egypta. Její moc se začala podobat západnímu "gallskému císařství", jakoby se imperium proti římské vůli federalisovalo. Augustovský titul přijala se svým nezletilým synem roku 272, jak dotvrzuje mincovní ražba: Zénobiá Augusta/Sebasté.

Slovník Súda/Súidás o psavém grammatikovi Lúperkovi z Bérýtu uvedl, že žil krátce před Claudiem ii. Složil učebnici řečnictví a ve třináctiknihovém spisu pojednal o mluvnických rodech řečtiny. Kromě toho psal o slovu taós/páv a drahokam, o krevetách/káris, o výslovnosti attičtiny, o založení města Arsinoé v Egyptě a tak podobně. 

26. prosince zemřel biskup římský Dionýsios/Dionysius I., v úřadu od roku 259, viz. Byl prvním z římských biskupů, který nezemřel smrtí "mučednickou", ale přirozenou (resp. nikdo tu skutečnost nezpochybnil). Claudius byl konservativec a s křesťany se zjevně nijak nearanžoval. 14. února roku 269 n. 270 dal prý stít, klasické prameny událost neznají, biskupa z Interamny Valentina, neboť oddával podle svého ritu páry obcházející nějaké zákazy (vojáky, otroky apod.). O jeho kultu viz v oddílu Bohové a jejich svátky, v., o relativní toleranci státní moci k "občanské neposlušnosti" křesťanů viz rok 260.  

Synoda v Antiochii označila Paula ze Samosat za kacíře, srov. o něm roku 264 a v indexu s. v. křesťanství (3).

  

***********************************************************
269. 
Ol. 262,1
Dionýsios z Alexandreie, poslední jménem známý vítěz olympijského stadia
580 SE
516 AE
neznámý
a. u. c. 1022
Imp. Caesar M. Aurelius Valerius Claudius Augustus a Paternus
v Galliích: Imp. Postumus V 

***********************************************************

Hispánie, kým vedeny a za jakých okolností, nevíme, opustily gallské císařství/imperium Galliarum, a přihlásily se k Aureliovi Claudiovi, který právě vytáhl proti Gotům. Proti vzpouře "gallských" císařů nijak nezasáhl.

Gotové se spojenci se shromáždili při ústí řeky Tyrás/dn. Dněpr k výpravě na území říše. Dali dohromady flotilu o dvou tisících lodích (vyšší údaj pravil šest tisíc) a na 320 tisíc ozbrojených mužů a k tomu jejich rodiny a zotročený doprovod s kolony vozů. 

Mezi Skythy, jak znělo dobové označení pro východní Germány, byli Peukové/Peuci n. Peucini (snad část Bastarnů n. též jiné označení pro celý národ), Grutungové/Greutungové, "Stepní" čili Gotové žijící východně od Dněstru, Austrogotové (odtud později označení Ostrogotové, v němž splynuli Greutungové), Tervingové/Terwingové n. západní Gotové ("Lesní"), Visové/"Dobří", asi součást Tervingů (odtud povstalo spojením později Visigotové, slovo nemající nic společného se "západními" Goty), Gypedové/Gipedové n. Gépidové (řec. Gépaides), Herulové/hellénskými autory zvaní Maiótové/Maiótai, neboť od Azovského moře přišli, a s nimi skupiny keltské. 

Zprvu zaútočili na černomořské oblasti v římské Skythii/Scythia Minor, ale Tomis/dn. Constanța v RO se jim ubránila. V Moesii vyplenili Anchialos/Pomorie v BG a Níkopoli na Istru/u vsi Nikjup u Velkého Tarnova, pak po moři pokračovali do Égeidy, když hodně lodí se potopilo při proplouvání do Propontidy. Oblehli a téměř dobyli Kassandreiu s Thessaloníkou, Býzantion se udrželo; Germáni opět disponovali obléhacími stroji, srov. rok předešlý, nicméně obránci makedonské Thessaloníky a pamfýlské Sidy jim dokázali odolat. 

Odtud se rozdělili a část loďstva loupila přímořská města a ostrovy, část pěších se vydala na lup k Dunaji. Gotský námořní výsadek dosáhl až na Rhodos, Krétu a Kypr a jakoby se stal dávnou předzvěstí severských vikingů; nic pamětihodného z tohoto "vikingu" však známo není, ačkoli to byla nepochybně pro Středomoří úděsně velkolepá událost. 

Bojováno u Marcianopole/Devnja západně od Varny, sídelního města Dolní Moesie, kterou Gotové opět nedobyli (poprvé oblehnuta roku 248), loupili kolem Dobéru a Pelagonie, kde vybojovala jízda pod Aurelianem s nimi vítěznou bitvu. U Naissu/dn. Niš v Moesii je snad někdy v létě porazilo římské vojsko pod Claudiem: padlo na padesát tisíc Gotů a jejich spojenců. Bylo to jedno z největších římských vítězství nad Germány, Gotové byli deklasováni a na dlouho přestali ohrožovat říši; tato první vlna gotských nájezdů trvala od roku c. 238, srov. padesáté roky třetího století, a skončila vyklizením Dákie, viz rok 272. 

Germánské invasory sužovaly nemoci, špatné zásobování a počasí, úderné síly kmenových svazů ochably. Na území pozdější diocletianovské provincie Haemimontium/Haemimontum a Európu, východní část Thrákie, se správním střediskem v Hadrianopoli/dn. Edirne v TR, resp. v Perinthu neboli Hérákleji, postihl zničené davy nájezdníků hladomor. Tím byl v podstatě na dlouho odražen jejich útok na říši a umožněna renesance imperia pod Diocletianem a Constantinem, viz rok 272.

Claudius ii. si přidal přizvisko Gothicus maximus (jak vidno, srov. rok předešlý a přízvisko Germanicus maximus, o ethnické příbuznosti Gotů s Alamanny a dalšími na Západě středomořský svět netušil). Mnoho přeživších Gotů, kteří nebyli zotročeni, bylo zařazeno do římské armády. Část jich byla usazena na římském území jako colóní/"osadníci", k půdě připoutaní zemědělci odvádějící majitelům půdy, tedy státu n. soukromníkům, část úrody v naturáliích nebo v penězích.

Někdy v letech 269-270 se vzbouřil, nevíme kde, jistý Censorinus, poslední ze "třiceti tyrannů", viz též rok 235 za vlády Maximinovy. Snad se jmenoval Caelius Censorinus, muž to byl údajně velmi zasloužilý a pochován byl u Bononie; po týdnu "vlády" ho zavraždili ti, kteří ho k vládě pozdvihli. Novodobí historici o jeho existenci obvykle pochybují

V gallském císařství se v únoru nebo březnu 269 (nebo již koncem předešlého roku) proti Postumovi, prvnímu z gallských císařů, v Mogontiaku/Mohuči vzbouřil jistý C. Ulpius Cornelius Laelianus (jméno podle mincovní ražby, v literárním pramenu, který ho jako jediný zmiňuje, je Laelianus nazýván též Lollianem). Není o něm nic známo, ani v jaké byl funkci: buď byl legatus legionis XXII. Primigeniae, nebo správce provincie Germania Superior se sídlem v Mohuči. Pokud byl hlavou provinční administrativy, pak pod něho spadala i legio VIII. Augusta v Argentorate (n. Argentoratum, dn. Straßburg). Jeho vláda trvala nejvýše tři měsíce, takže musela skončit v květnu nebo červnu t. r., kdy byl v Moguntiaku Postumem s obtížemi poražen a zabit. 

Vzápětí potkal stejný osud Postuma a jeho stejnojmenného (?) syna a snad i spoluvládce a vynikajícího řečníka: Postumus zakázal svým legionářům loupit v Mogontiaku v majetcích lidí, kteří drželi s Laelianem, srov. osud, který po povznesl k moci roku 260. 

Na jeho místo byl jako druhý z gallských císařů vojáky provolán Marcus Aurelius Marius, původem řemeslník a kovář/ferrí opifex, než se upsal vojenské službě, ale o jeho karieře není rovněž nic známo. Vynikal prý velkou silou v prstech. Jméno zřejmě spolubojovníkům připomnělo dávné lepší římské časy za M. Aurelia Antonina nebo dokonce za ikony republikánských populárů C. Maria (bylo možné takové znalosti historie tušit u řadových vojáků?). Vládl však podle jedné tradice pouze dva dny, podle jeho mincovní činnosti to však muselo být asi dvanáct týdnů, než byl přemožen a zavražděn v Augustě Treverorum/Trevery, dn. Trier, č. Trevír (před 10. prosincem t. r.). 

Jeho vrahem byl údajně muž, jenž u něho pracoval v kovárně, a po vraždě prý řekl: "Tento meč jsi kdysi sám vyrobil/hic est gladius, quem ipse fécistí". Kromě toho zanechal Marius v literatuře zajímavou stopu. V jeho životopisu zařazeném mezi díla SHA se poprvé objevuje v Mariově jistě smyšleném projevu k vojákům vedle slova Germania obrat Alamannia, země Alamannů, z čehož mnohem později povstalo francouzské označení pro Německo.

Třetím císařem gallského císařství se stal  M. Piavonius Victorinus. Je možné, že za smrtí Postumovou stály intriky vlivné Victorinovy matky Victorie alias Vitruvie n. Victorie Vitruvie užívající titulu mater castrorum/"Matka táborů", která se také dokázala zbavit vzápětí Maria; razila údajně svým jménem i mince, žádnou ale dosud neznáme.

Victorinus byl vojensky stejně zkušený jako Postumus, úřadoval v CCAA/dn. Kolíně a měl násilnickou slabost pro ženy. Což se mu stalo osudným, viz rok 271 a podobný osud Carinův roku 285. Victorinus nebyl uznán císařem v Hispániích. Měl s nástupnictvím problémy a otevřená vzpoura vypukla v Augustodunu Haeduorum/dn. Autun, kde se vojáci přihlásili k vládě Claudia Gothica.

V Japonsku zemřela císařovna-regentka Oki-naga-taraši-hime no Mikoto, posmrtně Džingú (100), panující za svého syna od roku 200. Pochována byla v zimě a na jaře 270 se císařem stal její syn Homuda, posmrtně Ódžin, "Odpovědný bohům" (zemřel roku 310). Posledním skutkem císařovny bylo poslání darů s tlumočníky do Číny roku 266 ke dvoru císaře Wu (dary "královny z Wa").

Roku 272 donutili vojáci Ódžinovi rybáře platit daně a do Pekče poslal vyslance urovnat spory se Sinsou, usurpátorem trůnu, viz rok 246. Japonci v Koreji inscenovali palácový převrat, v němž byl Sinsa zavražděn a na trůn dosedl Ahwa, právoplatný dědic království. Podle jiných kronik k události došlo až roku 392 a Sinsa zemřel na lovecké výpravě. Mezi korejskými a japonskými daty bývá diskrepance 120 roků, dva datovací cykly. Viz dále rok 278 a 283.