227-224
************************************************************
227.
Ol. 138, 2
85 SE
21 AE
(Theofilos III.) | (Leócharés)
a. u. c. 527
P. Valerius Flaccus a M. Atilius Regulus
************************************************************
Naplno se rozhořela válka achajsko-lakedaimonská zvaná též Kleomenova (vypukla již roku 229 nebo na jaře 228, viz, a trvala do roku 222). V ní zůstali Makedonci a spolek Aitólů neutrální, Ptolemaios III. vypověděl přátelství Achajům a setrval na straně Sparty (viz ale rok 224 a násl.).
V květnu byl zvolen Arátos ze Sikyónu podesáté stratégem Achajů a hned se vypravil do Élidy, kde se opět rozmohly proaitólské nálady; Élis byla členem spolku Achajů od roku 235, předtím od roku 271 držel stát spojenectví s Aitóly (viz změnu paktu roku 219). Achajové obsadili sporné městečko Lásión a spartský král Kleomenés III. vytáhl Élidským na pomoc.
V bitvě na hoře Lykaiu byli Achajové pod Arátovým velením těžce poraženi, ale rychlým pochodem k Mantineji se města zmocnili, dali do něho posádku a Mantineia se tak vrátila do spolku: od roku 229 byla ve spojenectví s Lakedaimonem. Garnison dvou set žoldnéřů též zajišťoval bezpečnost tří set osadníků/klérúchů, které Achajové ve městě usadili zřejmě na konfiskovaných majetcích představitelů minulého režimu; těšili se z nich jen krátce, viz rok následující. Na to se Arátos pokoušel o Orchomenos.
Kleomenés III. povolal zpět do Sparty Archidáma V., bratra krále Ágida IV., žijícího od roku 241 v exilu (viz tam). Ágidův nezletilý syn, a snad i nominálně král Eudámidás III. (králem od roku 241), byl pravděpodobně otráven. Kleomenés III. obnovil skutečnou dyarchii/dvoukrálovládí, brzy však byl Archidámos V. za nám neznámých okolností zavražděn zjevně tou samou skupinou konservativců, kteří zlikvidovali Ágida IV. (viz o mstitelské roli Archidámova přítele a obchodníka Níkagory z Messénie při smrti Kleomena v Alexandrii roku 219).
Archidámos V. byl posledním z rodu Eurypontovců kralujícím v tradičním Lykúrgově systému. Posledním Eurypóntovcem na trůně ve Spartě vůbec byl pak Nabis v letech 207 až 192.
Tehdy se (nebo ještě dříve) Kleomenés III. přihlásil k Ágidovým reformám a jal se je zavádět do praxe. Svého mladšího bratra Eukleidu či Epikleidu určil druhým králem (také vládl jen do roku 222).
Ve válce s Achaji došlo pak k bitvě u Ládokeie, předměstí Megalopole, v níž po počátečním úspěchu byli Achajové Sparťany znovu poraženi a při spartském protiútoku padl i Lýdiadás z Megalopole, protože mu úskočný Arátos ze Sikyónu nepřispěchal na pomoc. Arátos byl za to spolkovým shromážděním zbaven přísunu peněz na žoldnéře. Stratégem ale zůstal, vrátil se s armádou k Orchomenu a porazil v bitvě spartský oddíl vedený nevlastním Kleomenovým otcem Megistonúem, manželem Kratésikleie, matky Kleomena III. Padlo na tři sta Sparťanů, velitel byl zajat. Oba královi rodiče patřili mezi nejbohatší Lakedaimoňany, přesto byl Megistonús Achaji propuštěn bez jakýchkoli podmínek.
Král Antigonos III. Dósón se z Makedonie vypravil do Anatolie proti doménám Ptolemaia III. Euergeta I. v Kárii, viz o nich roku 240, a jeho expedice měla velký úspěch; vlastní důvod kuriosní expedice v době, kdy hranice Makedonie nebyly v klidu a v Samothráce a v protilehlých městech v Thrákii sídlily ptolemaiovské posádky, znám není.
Antigonovým stratégem v Kárii se stal místní dynasta Olympichos z Iasu sídlící asi v Alindách, dříve stratégos Seleuka II., srov. jeho korespondenci z roku c. 240 ve věci chrámu v Labraundách; makedonským stratégem zůstal až do roku 201, kárská stratégie vydržela makedonským králům do roku 197. Dósón se zmocnil i území Peraie, které v jižní Kárii ovládali Rhodští: odtud pramenilo jejich nepřátelství vůči Makedonům (srov. roky 202 a 197).
Filippos V. v audnaiu svého třetího roku/prosinec-leden 220 n. 219 vlády potvrdil Mylasám a Olympichovi majetkové vlastnictví chrámů Dia Labraunda, Dia Osoga a D. Eleutheria i s pozemky a jejich výnosy na chrámový život a s lokalitou Petrou v rozsahu, jak učinili Seleukos II. a Antigonos III., srov. rok 240. Na nějaký čas se totiž správy chrámů a jejich majetků zmocnili Chrýsáoři a další Kárové, tedy Stratoníkejští se svým spolkem, jejichž jménem vystupoval Diův kněz Hekatomnós.
Na začátku výpravy bylo Antigonovo loďstvo překvapeno odlivem při pobřeží u Larymny a překvapeno boiótskými hlídkami vedenými spolkovým hyparchem Neónem, otcem Brachyllovým, viz rok 222; přitom byl boiótský spolek od roku 233 spojencem Makedonů, viz tam. Boiótové však nevyužili situace, Makedonce nenapadli, umožnili jim odplout a Antigonos a Filippos zůstali Neónovi a jeho rodině zavázáni; odtud prý pocházelo její bohatství a pozdější vliv. Neón se svým otcem Askóndem drželi z Boiótů stále při Makedonech, stejně tak Brachyllás, který bojoval u Kynoskefal na Filippově straně a jeho syn Neón na straně Perseově, viz rok 167.
Snad někdy z této doby pochází honorační nápis z obce Mínóá na Amorgu, jímž se vyslanci (zřejmě) Dósónově Diokleidovi z Megar dostalo věnce a proxenie za to, že Mínójské zbavil jakýchsi zmatků, možná nějakých sporů na Amorgu. K tomu od občanů dostal padesát drachem odměny, které však státní pokladna neměla k disposici, takže se Mínójští museli půjčit na dluh.
Římané podřídili velkou část Sicílie, bývalou kartháginskou epikrateiu, a celou Sardínii a Korsiku praetorům. Prvním správcem římské Sicílie byl C. Flaminius. Ostatní ostrovy senát seskupil do "provincie" Corsica & Sardinia (srov. rok 241 a viz už rok následující a o osudu za principátu viz rok 74+). M. Porcius Cato, bylo mu t. r. asi sedm, o důležitosti Sicílie pro republikánský Řím později uvedl: "Je to spižírna našeho státu, živitelka římského lidu/cella penaria rei publicae nostrae, nutrix plebis Romanae."
Hellénské státečky držely nadále ve zbrani určitou hotovost/milice, to hlavně pro obranu před banditismem. V případě potřeby poslaly pomocné oddíly/auxilia do pole pod římským velením. Převážně byly hellénské oddíly nasazovány na ostrově. Podobně fungovaly po dobu republiky malé flotily. Branný systém fungoval dál uchováván díky funkčním gymnasiím.
• Je pozoruhodné, jak římští správci dokázali udržet s nepatrným množstvím vojáků po většinu času v provinciích klid; za republiky i principátu. Vysvětlení může spočívat ve způsobu, jakým se obvykle nových území domohli: krutou likvidací odporu, bezohledným vedením války a zotročením elit protivníků popř. jejich kolaborací, mnohdy genocidou, nemilosrdným vyvražděním povstalců. To vše byly kořeny romanisace západní Evropy a římského pojetí universalismu. Na Západě se romanisaci vyhnuli pouze Germáni, resp. jejich většina, neboť v rozhodujících okamžicích postupovali stejně jako Římané.
************************************************************
226.
Ol. 138, 3
86 SE
22 AE
(Ergocharés) | (Theofilos III.)
a. u. c. 528
M. Valerius Maximus Messala a L. Apustius Fullo
************************************************************
Zřejmě někdy v lednu až únoru dal král Kleomenés III. ve Spartě povraždit svými lidmi u večeře čtyři z pěti eforů, s nimi deset oponentů, dalších osmdesát exuloval a poprvé (a naposledy) personálně spojil funkci eforátu s královskou mocí. Rozhodnut pokračovat v díle Ágida IV. zahájil přerozdělování půdy, srov. předcházející rok: opět zrušil dluhy, veškerou půdu rozdělil do čtyř tisíc klérů. Začal užívat diadématu, aby se přiblížil obrazu hellénistického panovníka. Rádcem mu byl stoik Sfairos z Borysthenu (viz rok 235), ale konkrétní jeho roli neznáme.
Snažil se orientovat na tradiční spartské zvyklosti. Pro vyslance přestal pořádat velké bankety a pití do rána. Hostiny byly pětilůžkové, soukromě třílůžkové. Služebnictví neobcházelo s vínem, aby dolévalo, ale před jídlem dostal stolovník po kyathu, po jídle nejvýše dva. Množství sloužilo jen k nasycení jako o fiditiích, které chtěl obnovit. Hodovalo se bez hudby, vedly se jen rozhovory.
V květnu byl Achaji zvolen stratégem spolku Hyperbatás. Kleomenés v létě čtvrtého roku achajsko-lakedaimonské války vyplenil okolí Megalopole, když získat město se mu nepodařilo, neboť se špatně domluvil se spiklenci v něm a v boji pak utrpěl těžké ztráty. Zásobil Achaji obležené Orchomenské, porazil Mantinejské a ti se pro změnu stali spojenci Lakedaimonských (srov. rok 227). V Mantineji "obnovil zákony" a ústavu, pravděpodobně Níkodórovu z doby kolem roku 421, srov. tam.
Odtud Kleomenés odtáhl do Tegeje, pak se obrátil proti Achaji, na podzim dobyl Fárai a na místě zvaném Hekatombaion u Dýmy porazil vojsko Achajů pod Hyperbatou. Vrátil se pak do Sparty, nato ale vyhnal achajskou posádku, zanechanou předešlého roku v Lásiu, a navrátil Lásion zpět Élejským.
V zimě bylo uzavřeno příměří mezi Achaji a Lakedaimonskými. Situace Achajů byla po několika porážkách v poli špatná, srov. též rok minulý. Arátos tajně poslal Megalopolíťany Níkofana a básníka Kerkidu, vyslance Megalopolítských žádajících o pomoc Achaje, též do Makedonie za králem Antigonem III. vyjednávat o pomoci pro sebe i pro spolek Achajů (tuto událost lze zařadit již do září roku 229, srov. tam, a vyplývalo by z toho, že oba muži, hostinní přátelé Arátovi, preventivně před válkou posloužili jeho diplomacii, aby vtáhli Makedonce do achajského bloku proti Aitólům a Sparťanům). Sněmující Achajové měli však obavy, že se touto cestou Makedon zmocní Korintha a Akrokorinthu, takže zatím Dósónovu pomoc s díky odmítli; viz ovšem rok 224.
V zimě poslal král Ptolemaios III. Euergetés I. sledující politiku oslabování Makedonie do Sparty Kleomenovi III. finanční podporu. Od roku 250 do 227 podporoval Euergetés Aráta a jeho Achaje, dokud byli protimakedonští (viz tam, rok 243 a 222).
Oblast Rhodu a Kárie postihlo velké zemětřesení, jemuž podlehly hradby mnoha měst a mimo jiné se rozpadl slavný Kolossos rhodský, jeden ze Sedmi divů starého světa, obří bronzová socha boha Hélia, patrona ostrova. V rhodském přístavu stál od roku 291. Prameny datují jeho zřícení i do let 229, resp. 223: je možné, že je tak v historii zachyceno několik otřesů půdy za sebou. Roku 228 se třásla země též v Thessalii a Dóridě, srov. tam důsledky, další otřesy v egejském regionu viz rok 199.
Živel zničil zčásti i Kameiros, jak ukazuje dedikační nápis "obětem zahynuvším při zemětřesení/tón kata ton seismon teleutásantón"; může se týkat katastrofy roku 199.
Neštěstí spustilo mezi mocnými hellénistického světa humanitární soutěživost, asi první v evropských dějinách. Velké přímé finanční dary, ale především úlevy z cel, nesmírné dary potravinové/obilí a stavebního materiálu přišly od sicilských vládců Hieróna a Gelóna, od králů makedonských, seleukovských, ptolemaiovských, bíthýnských i pontských, též dynastové kárští resp. aiolští se ukázali (Olympichos, Lýsaniás a Limnaios, viz rok následující).
Dósón slíbil poslat (a poslal?) velké množství stavebního dřeva, železa, smůly, jeho manželky Chrýséis deset tisíc medimnů obilí a tři tisíce talentů olova, Kalliníkos osvobodil rhodské lodi ve svých přístavech od cla a kromě množství stavebního materiálu a vlasů věnoval ostrovanům dest pentér. Stejně jak Euergetés, který navíc přidal deset triér, měděné mince, koudel a plachtovinu.
Rhodské financovali mocní tehdejšího východomediterránního světa, chudí Dórové, srov. zde výše, se museli postarat jinak a až dvacet let po katastrofě. Dórové z Métropole žijící v Kyteniu, jedné ze čtyř dórských obcí, si roku 206 vyžádali na aitólském spolku, jehož byli členy, aby směli pověřit vyslance sbíráním peněz na obnovu částečně zhroucených hradeb (bylo právě uzavřeno příměří s Makedony).
Zachován je nápis na stéle z Xanthu v Lykii z 2. audnaia sedmnáctého roku Ptolemaia III./prosinec 206, kde dovoláváním se společného předka Dórů Héráklea získali darem pět set drachem, na což si lycká obec vzala úvěr! Asi i proto se v dekretu hovoří o Xanthských, že svou "humanitou převyšují úplně všechny/hyperthemenoi pantás té filanthropiá". Zachován je též text průvodního dopisu Aitólů pro města v království Ptolemaiově a Antiochově; kde všude však vyslanci byli, kolik vybrali a zda to stačilo, nevíme.
Zřejmě t. r. byl na útěku z internace kdesi v ptolemaiovské Thrákii zavražděn Antiochos Hierax, bratr a sok Seleuka II. Kalliníka, viz rok 228.
Římané uzavřeli spojeneckou smlouvu (nebo již roku 231? viz tam) se Zakynthem/Zakanthou čili lat. Saguntem a s Emporiemi/Emporiai a zároveň uzavřeli smlouvu s Kartháginci o rozdělení sfér vlivu v Hispániích: hranicí se stala řeka Hibéros, lat. Hiberus/dnešní Ebro, kterou se Kartháginci zavázali nepřekročit se zbraní v ruce a všechny hellénské osady měly zůsta autonomní a svobodné.
Tím vyloučili kartháginskou pomoc italským Keltům, s nimiž byla válka na spadnutí, viz rok následující. • Není zřejmé, zda pakt obsahoval též podmínky omezující expansi Římanů na jih od Hibéru, ani zda byla smlouva v obou státech ratifikována.
Kartháginský vojevůdce Hasdrubal založil město Carthago Nova/řec. Karchédón hé Neá, Kainé polis, dnešní Cartagena. Hasdrubal a později Hannibal opatřoval výšiny ve vnitrozemí hliněnými strážními věžemi a hláskami, které přesto stály ještě v éře fláviovské. Disponoval armádou šedesáti tisíc pěších vojáků, osmi tisíci jezdci a dvěma sty slony, tedy silou, z níž pochopitelně musel jít v Římě strach.
Proti administrativě praetorů, viz rok předešlý, povstali Sardové, ale rychle byli pokořeni.
************************************************************
225.
Ol. 138, 4
87 SE
23 AE
(Níketés II.) | (Ergocharés)
a. u. c. 529
L. Aemilius Papus a C. Atilius Regulus
************************************************************
V zimě odmítl Arátos svou volbu stratégem spolku Achajů. Proto byl v květnu poprvé místo něho zvolen Tímoxenos, který pátého roku achajsko-lakedaimonské války zahájil jednání s Kleomenem: Lakedaimoňané mají vstoupit do spolku a král Kleomenés III. se měl stát jejich stratégem. Cestou na osobní jednání do Lerny však Kleomenés onemocněl na hlasivkách a chrlil krev, když se v horkém dni neopatrně napil studené vody. Účast odřekl a poslal Achajům nějaké zajatce (bez poždavku na výkupné).
O něco později pokus o sblížení se Spartou Arátos Sikyónský v obavě z revitalisace spartské moci skrečoval a poslal svého syna Aráta na další jednání za Antigonem III. Dósónem, aby ho získal za spojence. Za to ovšem Dósón žádal Akrokorinthos. • Je též možné, že Arátos králi Akrokorinthos nabízel už roku 229 prostřednictvím mise Megalopolíťanů Níkofana a Kerkidy, viz předešlý rok.
Po Kleomenově uzdravení bylo pokračováno v jednáních o spojenectví. Pro Arátovy obstrukce byla jednání přerušena a Kleomenés obnovil vojenské operace. Přitrhl k Sikyónu, který málem dobyl (Arátos pak popravil Sikyóňany, kteří se Sparťanem vyjednávali o vydání města), když předtím obsadil Pellénu, Feneos, Kafyje a Pentelion.
V létě se uskutečnily v Argu nemejské hry, tedy nikoli v Kleónách. Kleomenés III. dorazil s vojskem k městu a zřejmě s pomocí zevnitř ho obsadil: v Argu proběhl prosparťanský démokratický (?) převrat. Argívští uzavřeli poprvé a naposledy v historii s Lakedaimonskými spojeneckou smlouvu! • Kuriosní je též to, že Sparta podporovala démokratické režimy jen začátkem historického období a nyní krátce na konci svých dějin.
Následovalo obsazení/získání Fleiúntu a Kleón Sparťany, pak i Troizény, Hermiony (o osudu Xenónově není nic známo) a Epidauru, od roku 243 členy achajského koina; viz následující rok: Spolek Achajů byl rozštěpen spartským klínem. ● Snad někdy z této doby pochází arbitráž Mílétských v územním sporu Hermionských s Epidaurem.
Někdy po 11. dubnu, kdy se začal rok 87 SE, zemřel na následky pádu s koně, resp. válečného zranění z bojů s Galaty, tedy v Anatolii (?), král Seleukos II. Kalliníkos lidově přezdívaný Vous/Pógón. Nebylo mu zřejmě ani čtyřicet. Vládl od roku 246 v dobách pro říši plné pohrom. Nástupcem na Seleukově trůnu se stal jeho nejstarší syn Alexandros, který si dal trůnní jméno po svém otci Seleukos III. zvaný Sótér/Spasitel, lidově Keraunos/Blesk. Pravděpodobně v posledním roce otcova života byl Alexandros již jeho spoluvládcem. Samostatně pak vládl do roku 223.
Alexandros-Seleukos byl synem Láodiky II., dcery Andromachovy a sestry Achaia II. Jeho mladším bratrem byl Antiochos, pozdější Velký král, a sestrou Antiochis, která byla Velkým králem provdána za armenského dynastu Xerxa (viz rok 212).
Seleukos III. Sótér potvrdil mírové podmínky svého otce s Ptolemaiem III. Euergetem I. z roku 240 a pak se vypravil proti pergamskému králi Attalovi I., jímž však byl v poli odražen. Válka Seleukovců s Attalem I. trvala vlastně až do roku 216 (viz tam). Mezi oběma dynastiemi se kupily spory po celou dobu jejich existence a Attalovci podstatnou měrou přispěli k rozvratu rovnováhy hellénistického mocenského systému tím, že se záhy stali oddanými spojenci Římanů.
Než se vypravil do attalovské války, jmenoval n. potvrdil svým hlavním ministrem Hermeiu z Kárie, který ovládl všechny páky v říši/proestótos tón holón pragmatón. Všeobecně je podáván jako bezohledný kruťas a intrikán. Správu horních satrapií Seleukos svěřil mladšímu bratrovi Antiochovi, budoucímu králi.
V Egyptě z května t. r. pochází přípis jistého Amynty lidem podřízeným o přepravě vězňů po Nilu na práce do kamenlomů v Thébaidě/sómata eis ta erga na základě králových pokynů. Text neobsahuje žádnou lokalisaci. Snad ze stejné doby pochází přípis memfidského stratéga Dexiláa sebennytským činovníkům o útěku výběrčích apomoiry, daně z vinic a sadů, Ísidóra a Hérákleida. Oba též dlužili dioikétovi, správci královského majetku. Jak to dopadlo, nevíme.
V Athénách zemřel třetí scholarchos Lykeia Lykón z Tróady (ve funkci od roku 269); bylo ma 74 a trápila ho pakostnice. Jeho nástupcem se stal Aristón z Keu (snad až do roku 190, viz tam). Aristónova další životní data neznáme. Jiný Aristón, peripatétik z Alexandreie, složil spis o Nilu.
V jižní Arábii v této době neustálé boje Sabajů s Qatabánem (srov. roky 343 a 400). Sabajové kolem tohoto roku anektovali území Ausániů (viz rok 160 a srov. roky 600 a 400).
Koalice keltských kmenů v níž převažovali Bojové, Insubrové, Tauriskové a námezdní Gaisatové ze Záalpí se vypravila přes Apeniny a vyděsili nejenom Římany/srov. tumultus gallicus, kteří chystali obří zásoby a mužstva na válku (viz začátek války roku 232). Keltů prý táhlo na jih na dvě stě tisíc, ale dál než do Etrúrie se nedostali.
Venetové a keltští Cenomanové (řec. též Gonomanové) se drželi spojenectví s Římem, což potvrdili vyslancům, a poskytli dvacet tisíc bojovníků. Do pole vytáhli s oběma konsuly čtyři legie po 5200 pěšácích a třech stech jezdcích doprovázené třiceti tisíci pěšími spojenci a dvěma tisíci jezdci. Jedna legie o 4200 mužích se dvěma sty jezdci sloužila na Sicílii, stejně silná druhá v Tarentu.
Sabinové a Etruskové přispěli ze strachu před Kelty padesáti tisíci muži pěchoty a čtyřmi tisíci jezdci, Umbrové vyslali do války dvacet tisíc mužů, všude byly k disposici velké zálohy: v Římě dvacet tisíc pěchoty a 1500 jízdy, k tomu spojenců třicet tisíc pěších a dva tisíce jízdních, Latinů osmdesát tisíc plus pět tisíc, Samnitů sedmdesát tisíc plus sedm tisíc, Messapiů a Iapygů padesát tisíc plus šestnáct tisíc, Lúkánů třicet tisíc plus tři tisíce, Marsů, Marrucinů, Frentánů a Vestinů dvacet tisíc pěších plus čtyři tisíce jízdních vojáků.
Bojeschopných mužů římských a spojeneckých bylo tehdy na sedm set tisíc pěších a sedmdesát tisíc jízdních. Nikdo jiný nedokázal takovou sílu ve Středomoří postavit do pole (aktuálně bylo ve zbrani 150 tisíc pěších a šest tisíc jízdních mužů), natož uživit. Srov. o sedm let později možnosti Hannibalovy armády roku 218.
Když pak na Capitoliu udeřil blesk vedle Apollónova chrámu poslali Římané pro uklidnění hněvu bohů do Delf konsultovat Q. Fabia Pictora a po nahlédnutí do Sibylliných knih zakopali na Dobytčím trhu/forum boarium zaživa keltského muže a ženu a dvojici hellénskou.
Průběh keltského tažení není až tak jasný a existují čtyři jeho podání. Keltové v Etrúrii podle všeho ponejprv zvítězili v bitvě u Arretia, kde podle jednoho podání padl konsul C. Atilius; velel jim však spíše jeden z praetorů. U Clusia či Faesul pobili na šest tisíc Římanů a pak se odklonili k pobřeží. Konsul L. Aemilius vyčkával keltský útok na druhé straně Itálie u Arimina a své posice vyklidil až po zprávě o prohrané bitvě a táhl rovněž k Tyrrhénskému moři.
U Pisy se vylodil C. Atilius vracející se ze Sardinie, viz rok předešlý, a pokračoval podél pobřeží na jih k Římu. U Telamónu narazil na Kelty a z jihu se přiblížila armáda konsula L. Aemilia Papa. Keltové tedy bojovali v kleštích římských legií, podle všeho v několika navazujících bitvách a v jedné z nich padl konsul C. Atilius Regulus. Jeho hlavu donesli bojovníci během bojů svým keltským vůdcům.
Nicméně jeho jízda udržela v kopcovitém terénu posice a útoku armády L. Aemilia pak Keltové zničujícím způsobem podlehli: údajně na čtyřicet tisíc Keltů zahynulo v bitevním masakru, deset tisíc bylo zajato. Mezi nimi jejich vůdce Konkolitános/Concolitanus, jeho osud není znám; druhý Anéroestés/Aneroestus, oba byli rodem Gaisatové, pobil na útěku svou rodinu a sám si vzal život.
L. Aemilius odeslal kořist do Říma, co patřilo spojencům, vrátil, a s legiemi vytáhl ještě na sever přes ligurská území do krajů obývaných předpadánskými Boji (srov. rok následující), aby vojákům umožnil několikadenní loupení a pustošení. Teprve pak se vrátil do Města, triumf držel 5. března 224.
Podle zvláštního censu měli Římané v Itálii asi sedm set tisíc bojeschopných pěších spojenců a sedmdesát tisíc jezdců s mohutným hospodářským zázemím. Jen Římané s Latiny a Kampánci byli schopni v případě nejvyšší nouze rekrutovat 250 tisíc pěšáků a 23 tisíce jezdců (!). Censory t. r. byli C. Claudius Centho a M. Iunius Pera (42. lustrum).
V této době měla Itálie odhadem asi dva a půl miliónu obyvatel. Díky takovým lidským reservám byli Římané nejsilnější velmocí celého Středomoří již nyní, ačkoli hellénský svět podobné údaje stále ještě nevnímal!
V Číně pokračuje násilné sjednocování bývalého císařství pod Čchiny: Wang Ťien/Jian, vojevůdce státu Čchin, zlikvidoval stát Wej, srov. rok 230 a 228. Čchinská armáda vedená generálem Meng Tchienem dobyla do roku 215 zpět region Ordos kontrolovaný Huny. Kolem roku 220 se hlavou hunských klanů stal Tüman, čín. Tchou-man/Touman, Teoman (zemřel roku 209; o významu slova viz v indexu s. v. Hunové) a pod čínským tlakem odvedl nomády na sever.
Do roku 214 podél Chuang-che/Žluté řeky zřídil Meng Tchien 44 opevněných měst, jejichž posádky obsadil čínskými kriminálníky, viz rok 221. V chaosu za zániku čchinského císařství po roce 210 se všichni rozutekli a čínské posádky zanikly. Hunové se po Tchou-manem pozvolna vraceli a sílili, viz dále rok 210 a 200.
************************************************************
224.
Ol. 139, 1
Iolaidás z Argu
88 SE
24 AE
(Antifilos) | (Níketés II.)
a. u. c. 530
T. Manlius Torquatus II. a Q. Fulvius Flaccus II.
************************************************************
Archontem spolku Boiótů byl tohoto roku Káfísiás, epónymním úředníkem. O předešlých viz u roku 234, dalšího viz roku 221. Snad někdy v této době Aitólové pod velením Níkostrata z Trichónia, otce Dórimachova (viz o nich roku 220), vyloupili o pamboiótiích, svátku s klidem zbraní, chrám Athény Itónské v Koróneji. • Celou řadu archontů, epónymních úředníků třetího spolku Boiótů, nelze rekonstruovat, některá jména, která známe z nápisů, nelze ani přesněji zařadit, viz k tomu rok 289, 244 a 234. Proto uvádím jen jména těch, jejichž vročení je bez pochybností nebo alespoň pravděpodobné. Řada jmen boiótarchů následuje s mezerami až do roku 171.
V achajsko-lakedaimonské válce (vedena od roku 229) se na stranu Kleomena III. postavil i Korinthos a uzavřel se Sparťany spojeneckou smlouvu; Arátos byl rád, že z města unikl jen s třiceti věrnými. Sparťané oblehli Akrokorinthos, kde byl velitelem posádky Achaj Kleopatros. • Korinthos byl „spojencem“ Achajů, tj. pod jejich kontrolou, od roku 243 (viz zde níže).
V květnu se stal Arátos pojedenácté stratégem spolku Achajů a znovu odmítl Kleomenovy nabídky předložené vyjednávači na nových jednáních: Kleomenés lstivě ochránil Arátův majetek v Korinthu, sliboval Arátovi roční apanáž/syntaxis eniausios dvanácti talentů (král Ptolemaios mu dával "jen" šest). Kleomenés po zveřejnění achajsko-makedonského paktu opět vpadl na sikyónské území, jal se ho plenit a město, kde byl právě Arátos, na dobu tří měsíců oblehl.
Během obléhání poslal achajský stratégos s žádostí o pomoc do Athén, byl však politickými vůdci Eurykleidem a Mikiónem odmítnut. Z t. r. nebo pozdějšího pochází usnesení Athéňanů o ocenění náklonnosti Efesanů vůči sobě a králi Ptolemaiovi, odpověď na předchozí usnesení z Efesu o ověnčení Athéňanů za jejich zbožnost a náklonnost vůči Efesanům. Podnět diplomatických gest z nedatovaného fragmentu neznáme. O snad desetiletí později dekretovali Athéňané ze stejného důvodu Efesanům zlatý věnec a athénské občanství/... eina]i kai Efesiois tén para tú démú pol[í]teián. Ani zde souvislosti neznáme, ledaže vyznamenávali spojence Attala I., srov. rok 218. Totéž platí o fragmentu usnesení Athéňanů v jakési věci Kýmských ze stejné doby.
Po Athénském odmítnutí se Arátos obrátil na krále Antigona III. a slíbil mu - Akrokorinthos! V Aigiu, kam odcestoval Arátos ze Sikyónu, spolkový sněm nápad schválil a mezi rukojmí pro Makedona zahrnul též svého stejnojmenného syna. • Všechny tyto akce je možné datovat již do roku 225.
Kleomenés ukončil obléhání Sikyónu a rozbil ležení na Isthmu, který opevnil valem. Někdy v srpnu se makedonský král Antigonos III. Dósón s vojskem o dvaceti tisících pěších a třinácti sty jízdních dostal přes Euboju a Boiótii k Peloponnésu (neutrální Aitólové ho odmítli pustit na jih přes Thermopyly). V Págách u Megar bylo uzavřeno spojenectví mezi spolkem Achajů a králem Makedonů a Akrokorinthos brzy opět dostal makedonskou posádku, která tu nesídlila od roku 243 (viz tam).
Kleomenés před sebou Makedony a v zádech Achaje vyklidit posice na Isthmu u Korinthu, protože mimo jiné v Argu vypukla Arátem zinscenovaná revolta vedená jistým Aristotelem: Tímoxenos Achajský, loňský stratég, město znovu obsadil pro koinon. V bojích ve městě padl mimo jiné Kleomenův nevlastní otec Megistonús, lakedaimonský magnát. Kleomenés se z Argu stáhl a přes Mantineiu a Tegeu se vrátil do Sparty. Argos vydržel vzápětí Kleomenův pokus o dobytí a tak zůstal po krátkém intermezzu opět členem spolku Achajů (viz předešlý rok).
Bývalý samovládce města a achajský stratégos Aristomachos II. (viz rok 229sq.), který stál v čele prolakedaimonské strany v Argu, byl nejprve v Kenchrejích mučen, což nebylo v případě válečných zajatců běžnou hellénskou praxí, a pak utopen v moři: "nikdo prý netrpěl tak nespravedlivě a hrozně/adikótata kai deinotata pathonta pantón anthrópón". Majetky bývalých tyrannů a "zrádců" předali Argívští na Arátův návrh Antigonovi.
Arátos se s králem okázale přátelil, ukazoval se s ním, kde mohl, a Achajové Antigona vyznamenávali všelikými poctami. Noví spojenci se hned pustili do Sparťanů: na Peloponnésu vyháněli Makedonové spartské posádky po Argos, kam dorazil i Dósón, a Arkadii, kde pevnosti v Aigýtidě a Belminátidě král předal Megalopolítským. Aigýtis s okolím byla pak dlouho krajem, který si Sparťané nárokovali, viz roky 367 a 164.
Ve Spartě někdy v této době, král byl s vojáky u Tegeje, zemřela vdova po Ágidovi IV. a manželka krále Kleomena III. Ágiátis. Jako rukojmí svých politických záruk poslal Kleomenés do Egypta Ptolemaiovi Euergetovi svou matku Kratésikleiu s vnoučaty (srov. rok 219).
V zimě se v Aigiu sešel celohellénský kongres a uzavřel třetí a poslední makedonskou symmachii s Hellény (srov. roky 338 či 336 a 302): Panhellénského spolku se účastnili král Antigonos III. Dósón a spolky Achajů, Thessalů, Boiótů, Fóků, Épeirótů a Akarnánů, tedy žádná suverénní města. Hégemonem symmachie/paktu a koina/spolku Hellénů byl král Antigonos. Symmachie vydržela i ve vládě Filippa V., třebaže o ní již není v pramenech zmínky, ale pravděpodobně zanikla s makedonskou porážkou roku 197, když zjevně vydržela podmínky míru ve Foiníce, viz rok 205.
Události od srpna do zimy roku 224 (viz výše) lze datovat i do doby od srpna roku 225 do března roku 224, kdy se pravidelně konala synodos Achajů, archairesiai, kde byl mimo jiné zvolen nastávající stratégos, který pak nastupoval úřad v květnu (změnu viz rok 217).
Snad z této doby pocházejí smlouvy o vojenské pomoci mezi Antigonem Dósónem a krétskými městy Eleuthernou a Hierápytnou (srov. fungování paktu roku 220). Podle zachovaných fragmentů se zničenou datací (nelze tedy vyloučit, že pakty spadají do éry Antigona Gonaty) byly ujednány lhůty na reakci po žádosti o vojenskou pomoc, na její projednání a o platbách vyslaných vojáků. Kréťané by v případě selhání měli králi zaplatit pokutu deset tisíc drachem.
Z let 139. olympiády (roky 224 až 221) známe jména některých dalších anatolských dynastů, kteří nepodléhali seleukovské moci. Kromě Olympicha z Iasu (srov. rok 227, kde se stal stratégem krále Antigona III.), mezi autonomní vládce patří Lýsaniás a Limnáios, oba zřejmě z Aiolidy (?). Olympichos měl agendu též s Rhodskými, když na si na Podila, jeho zřejmě správce v Iasu, někdy po roce 220 stěžovali u ostrovanů občané města, jak sami dekretovali, svých příbuzných, a žádali o pomoc, neboť je úředník ohrožoval na majetku i svobodě. Rhodští o svém rozhodnutí Iasským vyhovět informovali Filipa V., který zjevně souhlasil.
Jak to dopadlo, nevíme, stéla z Iasu se čtyřmi dekrety je značně poškozená, ani nevíme, o co vlastně šlo a v čem spočívala rhodská pomoc, kterou nedokázal zařídit Filippos, takto "lenní" pán Olympichův (že by již zaneprázdněn válkou s Římany?).
Ale jeden z vyslanců Rhodských v této věci jménem Tímásitheos se zřejmě později účastnil zprostředkování smíru mezi Antiochem III. a bratrancem Achaiem II. a v květnu 213 zemřel v Alexandreji, viz rok 213. Za Achaiovu stranu často jednal též jiný Rhoďan Níkomachos, usurpátorův dvořan/filos, srov. o něm roku 212. ● Druhý z rhodských vyjednavačů Epikratés může být shodný s nauarchem z roku 190.
Dne 8. nisannu/7. dubna byla v Babylónu vykonána velká oběť za zdar krále Seleuka Sótéra a jeho rodiny. Každoroční novoroční obřad/akítu v rámci panovnického kultu v babylónském ritu je doložen epigraficky na fragmetární tabulce. Ze zachovaného textu vyplývá, že šatammu Esangily přichystal na základě předcházejícího dopisu na pergamenu/šipištu a poslaných peněz jedenáct volů, sto ovcí a jedenáct kachen pro oběti Bélovi, Béltiji, velkým bohům a za zdar krále Seleuka a jeho synů. V nějaké souvislosti byl zmíněn králův bratr (?) Lýsiás (?), který podle všeho dorazil do Babylónu dozorovat přípravy (odjinud žádného takového sourozence Seleuka Kerauna neznáme, srov. události v Anatolii roku 241).
V Itálii se Římanům vzdali po tažení a vítězství obou konsulů Bojové a Lingónové (srov. předešlý rok, o B. roky 284, 282, 238 a 236). Poprvé Římané s vojskem přešli Pád, po více než půl tisíciletí od založení Města (!). Tažení nedotáhli do konce, neboť nastalo deštivé počasí a armádu postihla jakási epidémie. K provedení voleb zvolili v Římě diktátorem L. Caecilia Metella a velitele jízdy N. Fabia Buteona.