217-216

 

************************************************************

217.

Ol. 140, 4

85 SE

31 AE

(neznámý) | (Kallimachos) 

a. u. c. 537

Cn. Servilius Geminus a C. Flaminius II.

Q. Fabius Maximus dict. II.

M. Atilius Regulus cos. suff., pak interregnum

************************************************************

Boiótarchem pro tento rok byl Aristoklés.

Na jaře nebo začátkem léta vpadli Sparťané vedeni efory omilostněným králem Lykúrgem (srov. předešlý rok) a Aitólové pod Pyrrhiou do Messénie; nebyli ale úspěšní, Pyrrhiás měl příliš slabý oddíl a vrátil se s ním do Élidy.

Zřejmě krátce na to zemřel ve Spartě královský poručník Kleomenés. Lykúrgos vyhnal svého ágidovského spolukrále Agésipolida III. a vládl až do své smrti roku 211 samostatněto byl definitivní konec dyarchie v lakedaimonském státu, která podle tradice měla trvat od roku 1103.

V květnu nastoupil již počtrnácté úřad stratéga spolku Achajů Arátos ze Sikyónu. Obnovil vojenskou disciplínu a údernost Achajů v poli důrazem na žoldnéře (viz předešlý rok), a to vše ve spolupráci s Filippovým stratégem pro Peloponnésos Tauriónem. Achajská armáda nyní čítala tři tisíce pěší vojáků a tři sta jezdců z řad občanů spolkových států, k tomu osm tisíc pěších žoldnéřů s pěti sty jezdci. Stratégos Arátos starší též ukončil rozepře mezi občany Megalopole, kteří se po návratu bohatých majitelů půdy neshodli o rozsahu hradeb a velikosti pozemků, poněvadž odmítali věnovat novým občanům třetinu své půdy. Arátos utnul debaty nad ústavou, kterou jim na pokyn Antigonův (myšlen II. Gonatás n. III. Dósón?) napsal peripatétik Prytanis z Karystu, srov. o něm roku 229; nyní ji schválili a vytesali do stély.

Téhož měsíce vystřídal ve velení Aitólů na Peloponnésu Eurípidás Pyrrhiu, neboť si tak přáli nespokojení Élejové. Při vpádu do Achaje byl však u Leontia Achaji pod hypostratégem Lykem z Fár poražen. Eurípidás se s Aitóly vypravil z Élidy plenit v Tritaji, Achajové tehdy vpadli do Élidy a u lokality neznámé polohy Fyxion Éleje zaskočili a pod Lykem s achajským hipparchem Démodokem potřeli; Achajové byli s válkou v Élidě, která byla roku 219 v paktu s Aitóly, a ve stejnou dobu v létě Arátos v Argu, viz zde níže.

Na začátku léta se na severní frontě vypravili Aitólové s jádrem svého spolkového vojska pod stratégem Agétou z Aitólie do Akarnánie a do Épeiru za lupem a brzy se vrátili domů

Král Filippos V., který přezimoval v Démétriadě, se na jaře vypravil nanovo proti Dardanůmporazil je a dobyl zpět největší město Paionů Bylazóry poblíž dnešní Skopje (lat. Scupi), srov. rok 221. Porážka byla pro Dardany zničující a vedla ke konci jejich říše v oblasti dnešní severní části slovanské skopské Makedonie (Severní Makedonie, dříve FYROM) a jižní části dn. Srbska (trvala od roku 286 či 284)Část Dardanů Filippos usídlil ve střední Makedonii a přesto zůstali do konce makedonské samostatnosti pro Makedonce nebezpečím.

Ještě na jaře se Filippos vrátil se svým stratégem Chrýsogonem z Dardanie do Thessalie, a pokusil se za svítání o dobytí Melíteie, ovšem nachystané žebříky byly krátké... Pak se pustil s veškerou svou obléhací technikou do fthíótských Théb, po dvanácti dnech, kdy se již hradby místy sesunuly, se obyvatelé vzdali. Všechny je král prodal do otroctví, město přejmenoval na Filippúpolis v Thessalii a kolonisoval ho Makedonci. Ve Fókidě přelstil Filippův místodržitel Alexandros Aitóly, když frúrarchos Panopea Iásón nalákal stratéga Agétu na slib, že mu město vydá. To se sice stalo, ale ve městě na Aitóly čekal s vojáky Alexandros a všechny útočníky zajal.

22. června, v době obléhání Théb, porazil Hannibal Římany u Trasimenského jezera, o čemž Filippos ještě nevěděl, viz zde níže. Po dobytí Théb na začátku léta se opakovaly mírové pokusy o ukončení spojenecké války vyslanců Rhoďanů a Chíjských, k nimž se přidali vyslanci Býzantských a krále Ptolemaia IV. Filopatóra I. 

Illyrský dynasta Skerdiláidás, předtím aitólský spojenec a od roku 220 makedonský, tvrdil, že mu Filippos nesplatil část ze slíbených peněz, a tak poslal na Leukadu lodi, aby se "obsloužil" na makedonském majetku. Se svými pirátskými lodicemi, lemby, se zmocnili nic netuších čtyř makedonských lodí, jejichž posádka je pokládala za spojence, a plenili peloponnéské pobřeží a jako piráti přepadali lodi; zda byl Skerdiláidás i pod římským tlakem, že neplatil tribut a proto změnil koalici, nevíme, viz dále zde níže. 

V této době slavil král Filippos v Argu nemejské hry, jichž se účastnil také Arátos starší. Zde ho též došla zpráva o bitvě u Trasimenského jezera, která byla vybojována 22. června v Itálii (viz níže). Spojencem kdysi Skerdiláidovým Démétriem z Faru, nyní svému poradci, jemuž jedinému zprávu sdělil, se dal jednadvacetiletý panovník přemluvit k uzavření míru s Aitóly s výhledem na vpád do Itálie. Ještě stačil "uspořádat poměry" na Zakynthu, který patřil mezi achajské spojence. Mír vyjednával Kleoníkos z Naupáktu, kterého někdy v květnu n. červnu zajali Achajové při plenění pobřeží kolem jeho vlasti a nyní Filippovi a Arátovi posloužil jako diplomatický posel. 

Koncem léta (v srpnu?) uzavřely obě válčící strany v Naupáktu mír, jímž se skončila spojenecká válka (trvala do roku 220). Smluvně v podstatě platila zásada, že každý podrží to, co právě má:

1. Filippos, který byl zrovna pod Tauriónovým vlivem, podržel Zakynthos, Trifýlii, Oiniady a Fthíótské Théby neboli Filippúpolis,

2. Spolek Achajů dostal Psófidu a Lasión,

3. Spolek Aitólů nedoznal územních změn a

4. zároveň byla ukončena druhá válka achajsko-lakedaimonská, která trvala od roku 219, a Sparta zůstala aitólským spojencem (srov. dále rok 211). Athény, prožívající od roku 229 éru míru pod vládou bratrů Eurykleida a Mikióna, se jednání neúčastnily 

Aitólům byl mír rovněž vhod. Ageláos z Naupáktu, nastupující stratégos Aitólů, podněcoval údajně Filippa V. k válce proti Římanům v podstatě stejným způsobem jako Démétrios Farský (a to ještě nevěděl o Trasimenském jezeru). Operoval varováním, že Helléni by mezi sebou neměli válčit, poněvadž z války Římanů s Kartháginci vyjde vítěz, buď Říman nebo Pún, který se nespokojí s vládou nad západem Středomoří, Itálií a Sicílií, ale půjde na východ. Mluvil o mracích ze západu, které dolehnou na Helladu. Spory s Hellény by měl král odložit na příhodnější dobu...; srov. zde níže a následující roky, hlavně rok 215, další protiřímská varování viz rok 211 a 207. Podobně ovšem uvažovali i Římané a začali hellénský svět škatulkovat podle svých zájmů: z Filippovy Makedonie měli z mladého, resolutního krále jisté obavy.

Koncem září se po aitólském míru Filippos V. vypravil proti dynastovi Skerdiláidovi plenícím kraj na makedonsko-illyrské pomezí a s úspěchem obsadil celou oblast jezera Lychnis/dn. Ochridské. Proti Filippovi požádal Illyr o pomoc Římany, kteří mu poslali deset triér; viz následující rok.

Podle jistého výkladu by někdy v této době snad mohl Skerdiláidás (I.) zemřít a nástupcem se stal jeho syn Pleuratos II., popřípadě zemřel c. 212 Pinnés/Píneus. Viz však rok 212, kdy se snad stal ve skoderské říši nástupcem Pinnovým a za spoluvládce si přibral Pleurata. O Píneovi viz zde níže.

Na podzim, koncem září, v době podzimní rovnodennosti, se stal novým stratégem spolku Achajů již potřetí či počtvrté Tímoxenos (srov. rok 223). Byl zvolen na úřední rok 216/215, zároveň ale na zbytek tohoto roku úředního. • Tím se Achajové a Aitólové sjednotili v době nástupu úředníků do funkce. Předtím Achajové volili úředníky na archairesiích v březnu a svůj úřad nastupovali v květnu (viz původní volby roku 224).

Bitvou u Rafie/dn. arab. Rafah jižně od Gázy vyvrcholila čtvrtá válka syrskákterá vypukla roku 221 a tohle byl její pátý rok trvání. Před bitvou se stratégos Koilé a Foiníkie Theodotos z Aitólie (srov. rok 219) a velitel elitních seleukovských jednotek vplížil se dvěma muži před úsvitem do ptolemaiovského ležení a pokusil se o atentát na krále Filopatora I. Král se však zdržoval právě jinde a zabil jen jeho lékaře Andreu, který se v královském stanu právě zdržoval. Atentátník se v pořádku dostal zpět do seleukovského ležení.

Antiochos se příliš spoléhal na zkušenosti svých vojáků. Armádu soustřeďoval v Láodikeji, která měla přízvisko Tráchys, lat. Scabiosa, na pramenech Orontu. 

Sósibios, Filopatorův ministr, shromažďoval (již od roku 219, srov. tam) nejzkušenější kondottiéry tehdejší Hellady. U Rafie stáli na egyptské straně velitelé a majitelé žoldnéřských oddílů jako Echekratés z Thessalie, Fóxis z Melíteie, Eurylochos z evropské Magnésie, Sókratés z Théb, Knópiás z Allarie na Krétě, jenž působil již u Antigona III. Dósóna, Ptolemaios z Thasu, slavný kondottiér Andromachos z Aspendu, velitel ptolemaiovské falangy (později přešel na seleukovskou stranu), vyhlášený Polykratés z Argu, který sehrál významnou roli v dvorské politice, Filón z Knóssu, Ammónios z Barky a Dionýsios z Thrákie.

Sósibios dal rovněž vycvičit a do armády zařadit na dvacet tisíc Egypťanů, kteří tak poprvé bojovali v ptolemaiovských službách vedle Hellénů. Rozhodnutí mělo zakrátko i později zhoubný vliv na vnitropolitický vývoj, jak se soudívá.

Na Antiochově straně tolik věhlasných jmen angažováno nebylo, převládali "domácí" lidé. Byttakos z Makedonie velel lehkooděncům z východu říše, mimo jiné Dáaům, Aspasiános z Médie svým lidem, Zabdibélos deseti tisícům Arabů, Theodotos z Aitólie, přeběhlík od Ptolemaia, elitním jednotkám, Níkarchos a Theodotos Hémiolios falanze, Menedémos z Alaband Thrákům, Hippolos z Thessalie, další z přeběhlíků, hellénským žoldnéřům, krétským Eurylochos a Zelys z Gortyny, jízdě Antiochův synovec Antipatros a Themisón, Lýdům a Kardakům/asi Kardúchům Lýsimachos z Galatie. 

Bitva u Rafie byla vybojována dne 22. června a byla největší, jakou spolu kdy Hellénové vybojovali; srov. ovšem s Ipsem roku 301. Ptolemaiovské vojsko čítalo sedmdesát tisíc mužů pěchoty, 5700 jízdy a 73 slonů, seleukovské 62 tisíc pěchoty, šest tisíc jízdy a 102 slonů. Na obou stranách se musely povely překládat do mnoha jazyků. Bitvy se osobně účastnili králové Antiochos III. na jedné straně, a král Ptolemaios IV. Filopatór I. se svou sestrou Arsinoé III., nezvyklý úkaz, aby hellénistická královna doprovázela chotě do pole.

Ptolemaiovci sice na jednom křídlu zvítězili a obsadili Rafii, ale nebylo to vítězství přesvědčivé a strategicky významné. Přišli o většinu slonů, 1500 mužů pěchoty a sedm set jezdců, na seleukovské straně padlo na deset tisíc mužů pěchoty a tři sta jízdy, čtyři tisíce mužů bylo zajato, zahynulo pouze pět slonů. Bitvu otevřel gigantický souboj chobotnatců, v němž afričtí zcela jasně podlehli indickým, šestnáct jich bylo zabito v poli a ostatní z bitvy uprchli; seleukovským elefantarchem byl Filippos, Antiochův schovanec. Podle egyptských zdrojů ovšem Ptolemaiovci ukořistili všechny seleukovské slony (?). 

Antiochos, který na svém pravém křídle zvítězil, porážku armády uznal, požádal o možnost pohřbít své padlé a vrátil se do Antiocheie. Ptolemaios, jehož falanga zvítězila nad seleukovskou, se radoval z vítězství, které bylo pro řadu jeho poddaných překvapením, srov. rok 221. Filopatór I. podržel oblast Koilé Syrie čili Syrie s Foiníkií, zůstal tu tři měsíce, aby vrátil vše do původního stavu před Antiochovou invasí, a stratégem znovu nabyté oblasti jmenoval Andromacha z Aspendu. Seleukeia v Píerii zůstala po jednáních, která vedl Antiochův synovec Antipatros a Theodotos Hémilolios se Sósibiem, Seleukovcům až do konce dynastie. Ujednáno prozetím roční příměří, Filopatora už válčení nebavilo a těšil se zpět do Alexandreie na nádherný život u dvora. Poněvadž se dál opět zahraniční politice nevěnoval, jeho říše z této války nakonec vyšla oslabena (viz pak rok 201). Antiochos, který měl obavy z nespokojenosti mezi vojáky, se nyní mohl věnovat válce s Achaiem, viz rok následující. 

Kněží v Memfidě blahopřáli králi k vítězství svým výnosem z 15. listopadu 217. Nicméně po bitvě u Rafie vypukly vzpoury v Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, přejmenovaném tak Hellény podle sídelního města, egyptsky No Amon, později Diospolis Megalé resp. lat. Magna. Nepokoje podněcovali domů se vracející egyptští vojáci, jimž vítězství u Rafie pozvedlo "národní" sebevědomí a kteří nebyli finančně uspokojeni. Byli po hellénsku ozbrojeni a revolta v Thébaidě byla ptolemaiovskou armádou potlačena až roku 211 (srov. i rok 207). • Kolem roku 210 zůstala na egyptském venkově jediným oběživem měděná mince. Počítalo se 240 měděných drachem do jedné stříbrné. O generaci později (roku 183) bylo měděných drachem do stříbrné již dvakrát tolik. 

Ve druhém roce druhé války púnské vypukly v Hispániích boje Římanů pod Cn. Corneliem Scipionem Calvem, viz rok předešlý, s Kartháginci pod Hannibalovým bratrem Hasdrubalem. V ústí řeky Hibéru porazili Římané ve spojenectví s Massilskými kartháginskou flotilu řízenou Himilkónem, která přišla o 25 lodí ze čtyřiceti. Stálým zimovištěm Římanů po celou doby války v Hispániích byla Tarracona/řec. Tarrakón severně od Hibéru, kterou nechal Hannibal předešlého roku při tažení do Pyrenejí nepovšimnutu.

Dále Cn. Cornelius s loďstvem neprorazil: plenil pobřeží a dva dny marně obléhal Ebusus na stejnojmenném ostrově/dn. Ibiza. Pozemní válku dovedl překvapivě až ke Castulónu na úpatí dn. Sierry Moreny/saltus castulonensis, odkud pocházela Hannibalova manželka Imilce/Imilké, orétánská princezna (o jejím velkém věnu viz rok 228). Hasdrubal před ním ustoupil do Lúsítánie; ještě nikdy nebylo římské vojsko tak hluboko v Hispániích. Pro vzpouru mezi keltibérskými spojenci podnícenou bratry Indibilem/řec. Andobalés a mladším Mandoniem, prokartháginskými vůdci Ilergetů, se musel ale stáhnout.

Koncem léta připlul s novou flotilou o dvaceti plavidlech a se zásobovacími loděmi Gnaeův bratr proconsul P. Cornelius Scipio, který pak válku na hispánské frontě řídil. Tehdy poprvé Římané s armádou táhli na jih od Hibéru. Tábořili před pevností Sagunta, kde drželi Kartháginci rukojmí z celé země jako záruku spojeneckého míru. Keltibérskému předákovi Abelukovi se podařilo přemluvit púnského velitele Bóstora, aby je v zájmu míru pustil domů; Abelux/řec. Abilyx je pak v noci odvedl do římského tábora a získal stejnou vyděračskou výhodu, jakou předtím měli Kartháginci. Viz dále rok 214.

Kartháginci vyslali z Afriky nové loďstvo o sedmdesáti lodích směrem na Sardinii a odtud k Pise/Písám, kde si mysleli, že je právě Hannibalovo vojsko. Když proti nim vyrazila římská flotila pod konsulem Cn. Serviliem o 120 lodích, vrátili se přes Sardinii domů. Cn. Servilius přes Lilybaion pokračoval do Afriky, vzal výpalné od obyvatel ostrova Kerkíny, posádku vložil na Kossýru (viz rok 255) a pak se vrátil do Lilybaia, kde flotila přečkala zimu (Cn. Servilius Geminus padl u Cann, kde velel středu).

V Itálii vytáhl Hannibal s Púny z Popádí bažinatým terénem do Etrúrie k Arretiu. Cestou přišel o posledního slona a sám po neléčeném zánětu oslepl na jedno oko. 

22. června, ve stejný den jako na druhé straně Středomoří bitva u Rafie, vybojoval Hannibal v severní Itálii bitvu u Trasimenského jezera, v níž vlákal do léčky Římany a mimo jiné padl konsul C. Flaminius zabit jakýmisi Kelty a s ním patnáct tisíc vojáků (ale jenom 1500 padlých na kartháginské straně, většinou rovněž Keltů) a stejné množství Římanů a jejich spojenců bylo Púny zajato. Šest tisíc z celkově patnácti tisíc zajatců pocházejících ze spojeneckých italských států/socii Latini nominis, srov. rok 338, propustil bez výkupného s tím, že přišel bojovat za jejich svobodu na Římanech. 

Po Hannibalově boku bojovali dva jeho bratři Mágón a Maharbal, velitel Ibérů. Kartháginci pak rozprášili jízdu o čtyřech tisících mužích vedenou C. Centeniem, kterého vyslal konsul Cn. Servilius pochodující se svou armádou na pomoc Flamininovi od Arimina, kde měl střežit případnou cestu Púnů. Hannibal nerušeně prošel Umbrií a Picenem a dorazil na Jadran. Cestou získal nesmírnou kořist a vojáci pobíjeli kdekoho, především muže; statistikou v této věci staří autoři čtenářům neposloužili. Vojsko si odpočalo a odtud poslal po moři prvního posla do Karthága. 

Púnové na to táhli přes území Marrucinů a Frentanů do Iapygie. Sledován Římany pod diktátorem Q. Fabiem obrátil do Samnia do okolí Capuy, ale z falernského kraje na severu Kampánie se obrátil a s velkou kořistí odtáhl do vyhlédnutých zimovišť v kraji bohatém na obilí kolem ápulské Lucerie a Gerúnia, jehož obyvatel při dobývání pozabíjel; sem do tažení z Kampánie spadá známá noční lest s dobytkem s upevněnými loučemi na rozích, kteří upoutali pozornost Římanů a Kartháginci mohli v klidu projít soutěskou a ještě část Římanů pobít. 

Po ztracené trasimenské bitvě byl zvolen prodiktátorem, pak diktátorem (podruhé) Q. Fabius Maximus Verrucosus. Poněvadž viděl, že Římané nejsou s to Hannibala porazit v otevřené bitvě, prosazoval taktiku "containmentu", sledování púnské armády, omezování jejích zásobovacích možností a přístupu ke spojencům. Politika to byla psychologicky náročná a velmi nákladná: Římané byli odkázáni na dovoz obilí ze Sardinie, na nákupy na Sicílii a asi též v Egyptě. Římané slíbili na odvrácení nebezpečí vykonat mimořádné státní obětiny/ver sacrum, svaté jaro: k jejich uskutečnění ale došlo až po 22 letech, po 15. březnu roku 195. 

Fabiovým zástupcem, velitelem jízdy/magister equitum byl M. Minucius Rufus, chlapík bojovný, jemuž se podařilo zaskočit Hannibalovi jednotky při sklízení obilí v okolí                    Gerunia a donutil Hannibala dbát na opatrnost. Fabius mu přepustil polovinu legií a přenechal stejné pravomoci, ale v novém střetnutí s Púny M. Minucius div že neztratil vše, nebýt nedalekých legií Fabiových. Pak již mohl Hannibal se svými lidmi v klidu přezimovat v Gerúniu.  

Poněvadž byl stát v nebezpečí, vysadil senát platnost Genuciova zákona z roku 342, viz tam, zakazující vykonávat jakýkoli vysoký úřad dvakrát v deseti letech po sobě. Opatření zřejmě nebylo po válce obnoveno.

Římané vyslali t. r. ke králi Filippovi V. vyslance s žádostí o vydání Démétria z Faru. To bylo v Makedonii odmítnuto, viz rok 219, vždyť to byl králův poradce. Druhé poselství směřovalo (asi do Skodry) za králem Píneem, synem Agrónovým, viz rok 230, aby žádalo o vyplacení sjednaného tributu, nebo aby smlouvu o přátelství prodloužilo, pak by ale měli Římané vybrat od Illyrů rukojmí. Jak to dopadlo, nevíme: o Píneovi to byla poslední zmínka v chronografiích, viz zde výše a rok 212. 

Koncem roku bylo v Římě ukřižováno dvacet pět otroků za protistátní spiknutí, co bylo cílem nevíme, a jejich udavač obdržel svobodu a 25 tisíc assů k tomu. Po dvou letech pátrání byl dopaden kartháginský špión: Římané mu usekli ruce a propustili.

Král Hierón II. Syrákúský poslal Římanům po trasimenské bitvě darem obilí, 240 liber zlata a pomocné jednotky pro válku s Púny, odvěkými nepřáteli sicilských Hellénů.

************************************************************

216.

Ol. 141, 1

Dorotheos z Rhodu

96 SE

32 AE

(Hagniás) | neznámý 

a. u. c. 538

L. Aemilius Paullus II. a C. Terentius Varro

M. Iunius Pera dict. a M. Fabius Buteo dict.

************************************************************

Boiótarchem byl Theotímos.

Král Filippos V. se záčátkem roku vypravil s čerstvě vybudovanou flotilou stovky lodí stavěných podle illyrských lembů kolem Peloponnésupřes Leukas na Kefallénii. Nezamýšlel udělat z Makedonie námořní velmoc, ale snažil se vycvičit své lidi v plavbě, aby snadněji přepravoval své pozemní síly. Snad též uvažoval o nabytí kontroly nad illyrským pobřežím, viz rok předešlý a 213sqq. O flotile informoval Skerdiláidás své římské spojence, takže se mladý makedonský král setkal někdy před cannenskou bitvou s deseti římskými válečnými loděmi, které připlouvaly z Rhégia. Byla to první římská flotila v hellénských vodách. Ke střetnutí nedošlo, Filippos se vyděsil, uhnul a plul domů. V hannibalské válce střežilo italské jaderské pobřeží a vody mezi Brundisiem a Tarentem 25 válečných lodí, s vypuknutím války s Filippem následujícího roku čítala flotila lodí 55. • Kdyby byl tehdy Filippos necouvnul, ale pokračoval podél Illyrie k severu, zaneprázdněnost Římanů s Púny by mu umožnila dosíci svého cíle; to však nevěděl, že t. r. nastne u Cann bitva...

Filippos poslal jako vyslance k Hannibalovi do Itálie Xenofana z Athén. Římané ho zajali, ale později propustili, když tvrdil, že je na cestě do Říma, kde měl dojednat spojenectví (srov. roky 215 a 212). Touto lstí dorazil k Hannibalovi do Kampánie: Makedonec po římských porážkách vsadil na spojenectví s Púny a Canny ho v rozhodnutí utvrdili. Zamýšlel dokonce invasi do Itálie, měl podle dohody pustošit jihoitalské pobřeží a po válce sice Itálie připadne Púnům, jak se prý tehdy dohodli, ale ti za to vypomohou Filippovi v Helladě proti nepřátelům, které on určí. Viz však jeho operace roku 215sqq. a římskou politiku během první války makedonské.   

V létě se vypravil Seleukovec Antiochos III. ze Syrie přes Tauros do Anatolie proti usurpátorovi Achaiovi. Antiochovými spojenci se stali král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos a Attalos I. Sótér, jemuž Antiochos zřejmě uznal dědičnou královládu (srov. rok 225) • Attalovci byli v tomto případě poprvé a naposledy spojenci Seleukovců v positivním smyslu. Říše Achaia II., který byl nyní již bez pomoci Ptolemaia IV. Filopatora I., zůstala omezena na okolí Sard.

Prúsiás po bitvě u Arisbé u Abýdu zcela zničil a vyhladil včetně žen a dětí keltské Aigoságy, kteří volně plenili v oblasti Helléspontu a oblehli Ílion, odkud je zahnal Themistos z Alexandreie v Tróadě se čtyřmi tisíci muži (srov. rok 218).

V Itálii se zmocnil Hannibal pevnosti se zásobami proviantu u Cann, města již loni za jeho tažení zničeného. Pevnost měla strategickou roli v kraji a konsulové s armádou o osmi legiích dostali nakázáno v Římě svést s Púny bitvu. Ve velení se střídali ob den, v rozhodujícím okamžiku byl na řadě C. Terentius, který ve shodě s většinou senátu tlačil na vybojování polní bitvy, jeho kolega Aemilius Paullus zastával stanovisko Fabia Maxima takových akcí se zdržovat.  

Ve třetím roce druhé púnské války po několikaměsíčních posičních manévrech obou armád byla vybojována jedna z nejproslulejších bitev dějin, bitva u Cann v Ápúlii/řec. Kannai, lat. Cannae. Kartháginci pod Hannibalem, necelých padesát tisíc mužů, rozdrtili obě římské konsulské armády. 2. sextilia (= později augusta, tj. 2. srpna, a. d. iv. nonas sextiles, podle předjuliánského kalendáře v červenci), zůstalo na bojišti z osmdesátitisícového vojska na padesát až šedesát tisíc Římanů a spojenců, mezi nimi jeden z konsulů L. Aemilius Paullus, právě ten, který varoval před nevhodností terénu, zahynuli též oba konsulárové ve vojsku M. Minucius Rufus a zřejmě i Cn. Servilius Geminus; velká část zbytku armády padla do zajetí. 

Kartháginci přišli o šest tisíc mužů, z toho čtyři tisíce bylo keltských spojenců a 1500 Ibérů a asi dvě stě jezdců. Část Římanů byla oblehnuta v menším ze dvou ležení, byli tam zanecháni v počtu deseti tisíc mužů, a P. Sempronius Tuditanus, cos. 204, s vojenským tribunem Cn. Octaviem přemluvili pouze padesát pěšáků a dvanáct jezdců, aby se pokusili probít se z obklíčení: nedotčeni se dostali do Canusia, ostatní, kteří zůstali, se po smrti dvou tisíc z nich vzdali. 

V Římě hysterie, jíž dokonce propadla část senátu. M. Caecilius Metellus dokonce navrhoval vystěhovat se z Itálie (!). Roku 209 byl s jinými při censu za to ze senátu vyloučen. Canny byla největší porážka Římanů v jejich předkřesťanských dějinách, přesto senát odmítl púnskou nabídku o vykoupení zajatců; z velké části byli prodáni do otroctví do Hellady, nebo skončili v Karthágu. Přeživší vojáci byli podle všeho dislokováni na Sicílii, tedy mimo hlavní fronty této války, a po dobu sedmi let dostávali namísto pšenice ječmen. 

Částečně omilostněni byli roku 212, kdy je přibral mezi své jednotky M. Claudius Marcellus s tím, že nesmějí ze služby, dostávat odměny a nesmějí se vrátit do Itálie do té doby, dokud tam budou Púnové, jak rozhodl senát. Konsul C. Terentius Varro, který štval do bitva a přežil, si po katastrofě nechal narůst vous a vlasy a už nikdy prý nejedl vleže.  

Již nikdo nevysvětlí, proč Hannibal nevyužil svého velkolepého vítězství k pochodu na Řím ("Hannibal ante portas"; srov. rok 211). Důvodem mohla být jeho obava z dlouhého obléhání, kromě toho likvidace Města nebyla zřejmě cílem války, srov. rok 218.

Zámožná Ápulka Bussa z Canusia se po bitvě starala o menáž pro až deset tisíc vojáků s konsulem C. Terentiem, za což byla po válce senátem vyznamenána (a kupodivu Hannibalem předtím netrestána, ačkoli ve městě tábořil). K Hannibalovi se připojily Capua a celá Kampánie (do roku 211; srov. rok 338), kromě toho stáli při Púnech Ápúlové, Lúkánové, většina hellénských měst a Keltové. Bojováno o Neápolis a celou jižní Itálii; kampánská Nola setrvala na římské straně díky předákovi L. Bantiovi, hrdinovi od Cann, kterého získal Marcellus, když na chvíli propadl obdivu k Hannibalovi: v bitvě o město padlo pět tisíc Púnů a pět set Římanů, viz o Nole roku následujícího. 

Capujské ke spojenectví s Púny přemluvil magnát Pacuvius Calavius a bratři Pacuvius a Stheneus Ninniové Celerové. Římanům věrnost uchoval Decius Magius, který odmítal vpustit Hannibala do města: za to byl od něho jat a poslán do Karthága. Bouře ale loď odchýlila do Kýrény a Decius požádal o asyl, které mu pak osobně v Alexandreji potvrdil Ptolemaios IV. Filopatór. Naopak jiný z Magiů, meddix tuticus roku 214 v Capuy, Cn. Magius Atellanus držel při Púnech (o míře příbuzenství nevíme nic). 

Hannibalův generál Himilkón obsadil v zemi Bruttiů Petélii, která vydržela jedenáctiměsíční obléhání a obyvatelé kapitulovali s římským svolením, když v nejvyšší nouzi snědli všechny kůže ve městě a okusovali stromy (Petélským později Římané vlast vrátili a udělili jim plnou svobodu s právem mincovní ražby). Bruttiové stojící na kartháginské straně dobyli s výjimkou hradu Krotón; srov. rok následující. Lokridští aristokraté se dali na bruttijskou stranu, Rhégion zůstalo prořímské. Od Římanů zběhl i syn a spoluvládce Hieróna II. Syrákúského Gelón II., ale záhy po své zradě zemřel; není známo jak. Hierón stál věrně při Římanech a zásoboval je obilím.

V předalpské Gallii krutě podlehli Římané púnským spojencům Bojům. Praetor L. Postumius Albinus, dvojnásobný konsul, viz rok 229, a designovaný konsul na rok 215, padl krátce po Cannách se dvěma legiemi do léčky kdesi na jih od Pádu ("silva litana") a většina Římanů a jejich spojenců byla Kelty pobita. Keltové vymysleli ďábelskou past, když na sebe navazující stromy z velké části podkopali, na povel v dominovém efektu povalili a drtivě zasáhli legie. Postumiovu hlavu zasadili Bojové do zlata a používali ji údajně k úlitbám během kultovních úkonů. Je to první případ "pití" z lebky v Evropě v historické době; o dovozu zvyklosti z hunského prostředí viz rok 177 a dalších souvislostech viz v indexu s. v. oběti lidské.  

Pokračovaly boje v HispániíchHasdrubal na jihu válčil s Tartésy, jejichž jeden vůdce Chalbus se dal na římskou stranu, byl však Kartháginci poražen. Z Karthága dostal Hasdrubal rozkaz, aby se vydal do Itálie. Jakmile se zpráva o tom roznesla, Keltibérové přeběhli masově k Římanům. Hasdrubal táhl s armádou na sever k Hibéru, kde ve druhé bitvě byla Římany rozprášena a od výpravy do Itálie sešlo.

Římský stát byl po bitvě u Cann v nejhlubší mocenské krisi od dob keltské okupace před více než 170 roky. Stát byl bez peněz, neboť vyzbrojil do pole i otroky (zvané volones/dobrovolníci) a neměl na placení žoldu a menáže pro sicilské loďstvo. K tomu byly usvědčeny ze zneuctění vestálky Opimia a Floronia. První byla zaživa zahrabána do země u Collinské brány, druhá si vzala život sama. Pontifikův písař L. Cantilius byl pro poměr s Floronií ubit pruty k smrti.

Po všech těchto neblahých událostech poslali Římané do Delf s dotazem na boha senátorskou komisi. Jejím členem byl mj. Q. Fabius Pictor, který po hannibalské válce řecky sepsal její a starší dějiny a stal se tak prvním římským historikem-annalistou (srov. rok 753).

Dictatorem pro řízení státu/rei gerendae causa byl zvolen M. Iunius Pera, který dal svobodu otrokům i odsouzeným zločincům a sestavil vojsko 25 tisíc ozbrojenců vybavených zbraněmi z keltské kořisti. Později dostal „kolegu“ pro doplnění senátu v osobě censora M. Fabia Buteona: poprvé a naposledy měl Řím současně dva diktátory. 

V Římě byli do podzemní kobky zaživa zazděni jako smírná oběť podzemním bohům Řek s Řekyní a Kelt s Keltkou. • Byl to poslední známý případ lidské oběti v Římě, přinášené v okamžicích nejvyššího ohrožení státu (nepřítel, mor; viz rok 97). Koncem roku 216 byl při volbách konsulů zvolen L. Postumius Albinus III., který však právě v téže době padl v bitvě proti Bojům (viz zde výše). Volbu M. Claudia Marcella odmítli bohové, když zahřmělo, tak se stal definitivní volbou konsulem na rok 215 potřetí Q. Fabius Cunctator.