************************************************************

114.

Ol. 166, 3

198 SE

134 AE

([...]ratú)

a. u. c. 640

M?. Acilius Balbus a C. Porcius Cato

************************************************************

V Egyptě Kleopatrá III. Kokké poslala na Kypros jako stratéga-místodržitele svého mladšího syna s Euergetem II. Ptolemaia (X.) Alexandra, aby vypudila Kleopatru IV., když ji rozvedla se svým synem (srov. předešlý rok a rok 108; Alexandros se mohl stát stratégem ostrova již roku 11, viz tam)

Spoluvládla nyní Kleopatrá III. Sóteirá se svými oběma syny Sótérem II. v Alexandreji a Alexandrem (I.) na Kypru jako Theoi Filométores Sótéres II., a to nejméně do 19. září roku 108 (srov. rok 116). Král Alexandros přitom na Kypru vystupoval zcela autonomně a používal i své vlastní éry, která se začínala tímto rokem.

Z 23. famenóthu třetího roku vlády Ptolemaia IX./11. dubna t. r. pochází královský edikt nařizující/basileón prostaxantón, aby soudní instance neprojednávaly kausy týkající se finanční správy. Stížnosti v těch věcech a informace musejí zaslat říšskému dioikétovi Eirénaiovi, dvořanovi s titulem syngenés/příbuzný, "bratranec".    

Zapuzená Kleopatrá IV. se se svými naverbovanými oddíly přeplavila z ostrova k Antiochovi Kýzikénovi do Syrie, kde se za něj provdala; věnem byly jednotky jejích žoldnéřů. Jejich synem byl pozdější král Antiochos X. Eusebés Filopatór. Spojenými silami se zmocnili Antiocheie, kde se dal Kýzikénos provolat králem a jako Antiochos IX. Filopatór vládl do roku 95.

Antiochos VIII. Kalliníkos vulgo Grýpos/Skoba se však s egyptskou pomocí, kterou mu zprostředkovala jeho manželka Kleopatrá II. (Syrská) Tryfaina I., dcera Ptolemaia VII. Fyskóna, znovu uchytil v Syrii a v Kilikii, odkud byl předtím svým bratrancem a nevlastním bratrem vytlačen (o válkách této doby jsme informováni pramálo). Antiochos IX. Filopatór vládl v jižní Syrii a v Koilé, jeho manželka Kleopatrá IV. se držela v Antiocheji, kde byla oblehnuta vojskem Antiocha VIII. Kalliníka a Kleopatry Tryfainy, své sestry, kterou bytostně nesnášela, poněvadž se jí a svému muži zamíchala do života podporou Kýzikéna, viz rok následující. 

Od tohoto roku byla Syrie rozdělena na říše potomků krále Démétria II. a jeho bratra Antiocha VII. Potomci Antiocha Euergeta vládli do roku 83 v Antiocheji, Démétriovci v syrském přímoří (srov. rok 95).

V důsledku seleukovské války migrovalo do Egypta množství Židů. Usazovali se v již existujících obcích/politeumatech v Leontopoli, nejstarší mimo Alexandreji, viz rok 160, Hérákleopoli a Hermúpoli, Idúmaiové v Memfidě, viz též rok 112.  

V Thrákii byl na neznámém místě konsul C. Porcius těžce poražen Skordisky/male adversus Scordiscos pugnavit, kteří byli opětovně zatlačeni Kimbry na území provincie Macedonia (srov. rok 118). Skordiskové, kmenový svaz pestrého ethnického původu, viz k tomu v indexu s. v., kde rovněž o jejich brutalitě, ve spojení s thráckými nájezdníky napadali provincii až po Thessalii a Delmaty až k Jaderskému moři. Pravděpodobně v návaznosti na Catonovu porážku dorazila jízda Skordisků k Hérákleji, kde dvěma kohortám posádky velel blíže neznámý Lucullus (L. Licinius L.?). Nájezdníci v kraji loupili dobytek a když se jim Lucullus v poli postavil vylákali ho s oddílem do pasti a devět set mužů i s velitelem pobili. 

Kimbry však nakonec z Illyrie Skordiskové odrazili a ti se obrátili na sever do Nórika, viz rok následující, a stali se pohromou pro Římany (pokud směr své migrace nezměnili Germáni na základě vlastního rozhodnutí s ohledem na možnosti Balkánu uživit takové množství lidí, viz údaj roku 110). 

V Thrákii, tedy v oblasti mimo provincii Macedonii, válčil po Catonově katastrofě konsul roku 113 C. Caecilius Metellus Capruarius, viz triumf roku 111, zřejmě v odplatu za vpády na římské území. O čtyři roky později tam bojoval konsul M. Minucius Rufus (srov. roku 108) a roku 100 T. Didius, cos. 98. O osudech C. Porcia Catona, muže tak slavných předků, viz rok 109. 

Po své praetuře v Zadní Hispánii, kde likvidoval lupičské bandy (nebo protiřímské odbojníky, jak se nabízí?), ale dílo ani zdaleka nedokončil, začal být politicky činný C. Marius, který si jméno udělal už roku 119 jako tribun lidu. Války na poloostrově vyvrácením Numantie ani zdaleka neskončily, viz rok 133 a období (195) 154 až 133.

Maria vystřídal v Zadní Hispánii roku 113 n. 112 praetor L. Calpurnius Piso Frugi, který v boji s revoltujícími domorodci padl (111). Jeho nástupcem byl Ser. Sulpicius Galba (viz o jeho otci ve stejné zemi roky 153 a 151), ale ani o jeho válkách ani nepřátelích nevíme vůbec nic. Viz dále roku 93. 

V Římě podle censu provedeného v letech 115-114, 62. v pořadí, L. Caeciliem Metellem Diadematem, cos. 117, a Cn. Domitiem Ahenobarbem, cos. 122, bylo 394 336 římských občanů, tedy mužů. Za nich byl odhalen a zveřejněn největší zločin vestálek proti mravopočestnosti dob republikánských: kněžky Aemilia, Licinia a Marcia byly odsouzeny na smrt pro své dlouhodobé intimní styky se zástupy římských jezdců (pouze Marcia měla jediného milence). Aemilia byla odsouzena 18. prosince/a. d. xv. kal. ian. (tehdy se držely sáturnálie 19. prosince/a. d. xiv. kal. ian.), Licinia (27) souzená 20. prosince/a d. xiii kal. ian. kromě toho prý žila s bratrem Aemilie a Aemilia s bratrem Licinie. Mezi milence vestálek patřili svobodní, otroci, muži i ženy. 

Prozradil síť zbožného "eskortu" jistý Manius, první v řadě milců, který marně doufal ve svobodu - zřejmě se jí dočkal od státu. Sbor pontifiků původně odsoudil pouze Aemilii, ostatní dvě osvobodil; Licinii hájili výřeční L. Licinius Crassus a C. Scribonius Curio. To se nelíbilo "lidu" a zvolilo za praetora L. Cassia Longina Ravillu, cos. 127, aby obě panny znovu vyšetřoval: po zjištění jejich viny je rovněž následujícího roku poslal na smrt a s nimi řadu dalších vyšetřovaných. Seznam popravených vestálek viz v indexu s. v. 

Před L. Cassiem byl též na začátku následujícího roku obviněn z incestu M. Antonius, vyhlášený řečník té doby, který byl právě v Brundisiu, aby se přepravil do do Asie, kam směřoval jako quaestor. Třebaže nemusel, vrátil se do Říma, kde jeho otrok, jméno neznáme, který měl před Antoniem nést lucernu na jeho cestě ke zločinu, vydržel zákonem daná mučení a proti svému pánu nevypovídal: M. Antonius byl obvinění zproštěn. ● Cassius byl znám tím, že za svých soudních vyšetřováních systémově postupoval v hledání odpovědi na otázku, kterou pokládal: "Kdo z toho má prospěch/cuí bonó?"   

Na návrh tribuna lidu Sex. Peducaea prošel zákon/lex Peducaea de incestu, jímž se soudní pravomoc nad vestálkami přesunula z pontifika maxima na zvláštní tribunál, tedy v éře tahanic mezi optimáty a populáry další zisk populárů. T. r. zasvěcen v Římě chrám Venuše Odvracející srdce (ženy od vilnosti)/Venus Verticordia. Pro obřad vybrána z konkursu stovky Římanek senátem Sulpicia, dcera Ser. Sulpicia Patercula a manželka Q. Fulvia Flakka.  

Narodili se M. Antonius Gnipho, učitel řečnictví a grammatiky rodem z Gallií, propuštěnec s alexandrijským vzděláním znalý řečtiny a latiny, od něhož bral lekce i Cicero (zemřel roku 64) a Q. Hortensius Hortalus, řečník a politik, jenž byl roku 70 jedním z obhájců Verra proti Ciceronovi (zemřel roku 50; srov. 118).

Zemřel šan-jü Hunů I-č'-sie (od roku 126), nástupcem jeho syn Wu-wej/Wuwei, Uwej (do roku 105). Roku 112 skončilo sedmileté příměří s Číňany a císař Wu obnovil hunskou válku; předešlých rozměrů však boje nedosáhly. Do té doby podroboval Wu své moci oblast jižní Číny osídlenou národem Jüe/Yue, Baiyue neboli Việt, viz rok 112.

 

************************************************************

113.

Ol. 166, 4

199 SE

135 AE

(Paramonos)

a. u. c. 641

C. Caecilius Metellus Caprarius a Cn. Papirius Carbo

************************************************************

Pravděpodobně tohoto roku byl král Antiochos IX. Filopatór vulgo Kýzikénos poražen v bitvě kdesi u Antiocheie nebo prostě nepřáteli vymanévrován ze Syrie; průběh války neznáme. Musel se uchýlit do Aspendu v Pamfýlii. Nyní zůstal v Syrii jediným vládcem Antiochos VIII. Kalliníkos vulgo Grýpos se svou manželkou Tryfainou (Kleopatrou II. Tryfainou I.). Jeho nevlastní bratr po matce Antiochos Filopatór, kterého právě vyhnal ze Syrie, syn Antiocha VII. Euergeta a Kleopatry I. Syrské They Euetérie (srov. rok 120), byl mezi současníky chronicky proslavený jako homo stultus/"blb"

Kalliníkos pak dobyl říšské sídelní město, v němž se hájila královna Kleopatrá IV. (srov. předešlý rok). Na naléhání své manželky Kleopatry II. Syrské Tryfainy I., sestry Kleopatry IV., viz rok předešlý, dal tuto v chrámovém asylu zavraždit: Grýpovi se nepodařilo Tryfaině vraždu rozmluvit (dosud se vůči ženám nic podobného v Seleukově rodu nestalo) a pověření vojáci museli Kleopatře utít ruce, jimiž se držela kultovní sochy bohyně; kterého chrámu a kde, nevíme. 

Snad do této doby spadá zmínka o velké slavnosti v Dafně, kterou dával Antiochos Grýpos, na níž rozdával "lidu" nejenže jídlo, ale na cestu domů jako dary husy, zajíce a antilopy, zlaté věnce, stříbrné podnosy, pití, také otroky, koně a velbloudy. Srov. k romu rok 137 a 33. Antiochejští a vůbec hellénističtí Syřané žili v bohaté zemi a prý se oddávali po celý den pití, jídlu s hudbou ve veřejných sálech či budovách, jimž čertví proč říkali grammateion. Kdo to financoval, není dochováno. Odnášeli si odtud i víno nadoma, jak autenticky popisoval Poseidónios, tedy obraz života v seleukovské říši, o níž máme zprávy pouze jako o regionu, kde mezi sebou hlavy korunované vedou jednu válku za druhou.  

O nějakou dobu později, stále možná ještě v rámci hellénského roku 114/113, se válečná karta otočila a Antiochos VIII. Kalliníkos byl svým soupeřem Antiochem IX. Filopatorem opět vytlačen ze severu Syrie a z Kilikie a Filopatór se s pomocí Ptolemaia IX. Sótéra II. znovu zmocnil Antiocheie. Během těchto bojů padla do Filopatorových rukou královna Tryfaina I.: za zločin na sestře byla okamžitě popravena, zasvěcena jako oběť duchu zavražděné manželky/eiusque supplició uxóris mánibus parentávit (manželkou Antiocha VIII. od roku 124, viz tam, její děti viz rok 96)

Jak se dál v Syrii vyvíjela válka mezi oběma Antiochy, nevíme. Antiochos IX. Filopatór ovládal severní Syrii s Kilikií a Antiochejí, Antiochos VIII. Kalliníkos jižní Syrii a Přímoří s Koilé. Antiochos IX. přebudoval v Apameji hrad, který pak roku 63 během svých syrských operací zničil Cn. Pompeius; komu tehdy patřila jeho posádka, nevíme.

Údajně též za své vlády zbavil zlata jistou Diovu sochu a nahradil chybějící části bronzem; kde tak se stalo, nevíme. Dynasta to byl velmi hravý, uměl pít, miloval scénická umění a herce, "sám uměl pohybovat postřebřenými a pozlacenými loutkami vysokými pět loktů a podobnými konstrukcemi/epetédeuse de kai neurospatein kai di' hauton kínein dzóa pentapéché katargyra kai katachrýsa kai hetera pleiona toiauta méchanémata". V noci se prý vykrádal se dvěma třemi sluhy z paláce, aby lovil lvy, pardály a divoká prasata. Jeho armáda nedisponovala helepolemi a jinak o životě Kýzikénově známo není nic. 

Konsul C. Caecilius Metellus úspěšně válčil v Thrákii, podrobnosti neznáme, triumfoval roku 111.

Germánští Kimbrové, kteří se v uplynulých několika letech přesouvali ze svých původních sídel v Jutsku, byli nejprve zastaveni Boji na Labi u nebo na severních hranicích dnešních Čech, viz rok 120, kde též o jejich neuvěřitelných počtech. Odtud směřovali přes Slezsko a Moravu na Balkán k Illyrům, odkud byli rovněž domorodci odraženi, viz rok 118 a 114, a proto se obrátili zpět na západ a podél Dunaje vpadli do Nórika.

Někdy v srpnu až září porazili Germáni u Nóréie v Nóriku, u sídelního města Nóriků-Taurisků dnes neznámé polohy, armádu Římanů, jíž velel konsul Cn. Papirius Carbo. Od hannibalské války to byla nejvýraznější římská porážka, ztráty neznáme, ale v Římě způsobila paniku; válka s nimi se Římanům táhla do roku 101. Cn. Papirius obsadil původně cesty přes Alpy, aby migranti nevpadli do Itálie, pak tvrdil, že Nórikové jsou římští přátelé. Germáni se přes vyslance omlouvali, že o tom nevěděli a že v žádném případě do Itálie nesměřují.

Carbo ale chtěl mermomocí válku. Dal parlamentářům na cestu doprovod s tím, aby je vedl delší cestou, sám s armádou směřoval kratší na nic netušící Germány. Od totální zkázy vojska Římany se spojenci zachránil příchod noci a trvalo prý dva dny, než se hloučky uprchlíků opět skládaly do oddílů byvší konsulské armády. 

Za špatné vedení války byl v Římě konsul žalován následujícího roku M. Antoniem, dědem triumvirovým. Aby se vyhnul rozsudku, který by zněl na exil, vypil raději modrou skalici/atramentum sutorium, ševcovské černidlo. O Carbonových sourozencích viz roky 131 a 120. 

Po bitvě pokračovali Kimbrové na západ k Helvétům do prostoru dnešního jižního Německa a severního Švýcarska. • Bitva u Nóréie byla prvním válečným setkáním Římanů s jedním z germánských kmenových svazů, s protivníkem, který o půl tisíciletí později jejich říši vyvrátil. Jedna z pozdějších ethnických struktur, vzniklých stmelením původních germánských kmenových svazů, Němci, na tradice myšlenky „universální říše“, jak ji z hellénismu převzali Římané, navázala (ovšem s úporným důrazem na jednotu náboženskou-monotheistickou).

S Kimbry táhli Evropou Teutoni ze západního Holštýna, Ambrónové a Harúdové z Jutska, odkud pocházeli i Kimbrové (srov. rok 120): okolí dánského Aalborgu se dodnes jmenuje Himmerland, srov. rok 118.

V Beneventu se narodil L. Orbilius Pupillus, grammatik a autor pedagogického spisu vypočítávajího chyby rodičů z pohledu vychovatele/učitele. Ve svých padesáti se přestěhoval do Říma, kde byl mimo jiné učitelem Horatiovým, který na něho nevzpomínal v dobrém, když ho nutil ranami biflovat/memini quae plagosum mihi parvo Orbilium dictare. Orbilius zemřel stoletý a jeho stejnojmenný syn byl rovněž grammatik-učitel. 

 

************************************************************

112.

Ol. 167, 1

Chrýsogonos z Níkaie (podruhé)

200 SE

136 AE

(Dionýsios III.)

a. u. c. 642

M. Livius Drusus a L. Calpurnius Piso Caesoninus

************************************************************

V Helladě se zřejmě po zásahu konsula L. Calpurnia Pisona a senátním usnesením uzavřel letitý spor mezi organisacemi dionýsovců, spolků scénických umělců a autorů; chronologii událostí neznáme. Podle nápisů z Athén a Delf se hádaly s attickými umělci spolky peloponnéské, hlavně sdružení Dionýsových umělců z Isthmu a Nemeje.

Přely se o peníze, překročené rozpočty, které bylo v rozporu s usneseními, a o členství v jednotlivých spolcích, Peloponnésané dokonce neuposlechli jednoho rozhodnutí senátu, "což byla jejich nejtěžší chyba". Konali sněmy bez vědomí athénských umělců, neplatili pokuty, až spor přednesli v Pelle makedonskému praetoru Cn. Corneliu Sisennovi roku 118.

Říman rozhodl ve prospěch Athéňanů, padla i pokuta deseti talentů, ale v dalších tahanicích ukradli umělci z Théb a Boiótie spolkové zápisy a ukryli je. T. r. v červnu vyslechl senát vyslance athénských umělců i peloponnéských, anuloval rozhodnutí spolku isthmického a nemejského a dal za pravdu athénským s tím, že zůstala v platnosti dohoda učiněná před praetorem Sisennou.

Z roku 114 pochází usnesení dionýsovců isthmických a nemejských, součásti odnože argívské, na stéle nalezené v Nemeji, o poctě bronzovou sochou a zlatým věncem pro Zénóna z Argu za jeho náklonnost vůči nim/to koinon tón peri ton Dionýson technítón tón ex Isthmú kai Nemeás tés en Argei synodů. Mezi Zénónovy zásluhy patřilo i to, že realisoval dar zlacené Dionýsovy sochy, kterou spolku věnoval Níkomédés II. Peloponnésané o své vůli vyznamenali roku c. 128 "svého" praetora, jako nyní "svého" Zénóna, za jeho zásluhy o spolek, ale souvislosti neznáme; viz k tomu v indexu s. v. herci. 

V království Pontos se ze svého horského exilu (viz rok 118) vrátil do sídelního města Sinópy Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos (20; vládl do roku 63, nominálně již od roku 121, viz tam). Způsob uchopení moci není znám, ale zúčtování asi bylo krvavé. Svou matku a regentku Láodiku II. internoval a zemřela ve vězení o několik let později; podle jiné verse ji dal otrávit. Bratra Mithridáta VII. Chrésta, jehož jménem po celou dobu Láodiké II. vládla, přibral na krátkou dobu za spoluvládce (viz příští rok)

Mithridátés Eupatór měl dvě sestry jménem Láodiké. Láodiké III. Pontská byla zároveň jeho manželkou. Roku 108 se ho pokusila otrávit, aby skryla svou nevěru (viz tam). Synem Eupatora s Láodikou III. byl pozdější král Kappadoků Ariaráthés VIII. (srov. rok 108 a viz rok 99). Druhá Eupatorova sestra Láodiké byla manželkou kappadockého krále Ariarátha VI. Epifana Filopatora, jemuž dala dva syny, pozdější krále Ariarátha VII. a Ariarátha IX., viz rok 125 a králův osud roku následujícího. 

V Orrhoéně zemřel dynasta Bakrú I. (vládl od roku 115). Nástupcem se stal jeho syn Bakrú II.: vládl samostatně do roku 94, se spoluvládci do roku 92. Až na výjimky není o počinech orrhoénských panovníků známo nic. 

Konsul M. Livius Drusus bojoval úspěšně proti Skordiskům a Dákům (?) v Thrákii. Zabránil za svého tažení Skordiskům n. Dákům (?) překročit Istros, nevíme kde. Nad Skordisky a Makedony (sic) triumfoval v Římě 1. května 110. Zda-li též válčil s Kainy, nelze v pramenech vyčíst, viz dále rok 108. Vpády Skordisků a zjevně i dalších nájezdníků do provincie Macedonia trvaly až do roku 108, srov. rok 110 a předtím 118sqq. 

Byla to zároveň snad též první válka Římanů s Dáky (v pramenech takto jmenováni jsou jen jednou, viz k tomu roku 108; pro Římany byla tato válka "thrácká"). Ostatní dácké války byly vedeny až v době principátu.

V Numidii porušil král Iugurtha mír z roku 116 a obnovil válku proti Adherbalovi, vládci ve východní části říše Numidů. Adherbal si stěžoval v Římě, tříčlenné poselstvo senátu vedené konsulárem M. Aemiliem Scaurem, tehdy principem senátu, odplulo domů bez výsledku, ačkoli byl stěžovatel už tehdy nevlastním bratrem obléhán v Cirtě. Římané, kteří ani neopustili provincii (Utica), dali na Iugurthu, že mu bratr ukládá o život.

Iugurtha Adherbala předtím, možná už roku 113, porazil v bitvě u Cirty. Iugurthovi lidé napadli neočekávaně ležení protivníků ještě za šera a zcela je přemohli. Adherbal dokázal uniknout jen s několika jezdci a pronásledující Numidy zadržel před hradbami shluk obchodníků žijících v Cirtě. Iugurtha pak nevlastního bratra v jeho sídelním městě oblehl. 

Na nátlak komunity italských obchodníků ve vyhladovělém městě, kteří se významně na obraně podíleli, se Adherbal s rodinou vzdal a abdikoval. Iugurtha však dal přes výslovný zákaz senátu svého nevlastního bratra umučit a s ním zmasakroval všechny Numidy ve městě a z Italů ty, které zastihl se zbraní v ruce.

Prohlásil se králem všech Numidů a obnovil praberberskou říši pod jedním panovníkem (vládl do roku 105). V Římě brojil za Iugurthovo potrestání, tedy pro válku, tribun lidu na následující rok C. Memmius, muž silně protioptimátský (asi sotva proto bratr senátního diplomata L. Memmia, viz o něm roku 116). Dlouho se senátu do války nechtělo, viz rok následující. 

V Číně zahájil císař Wu (rodným jménem Liou Čche) dobývání jižní Číny od moře (viz rok 175). Boje s národy Jüe/Yue resp. Paj-jüe/Baiyue ("Sto Jüeů") byly ukončeny roku 109. Roku 111 připojil k říši dosud vasalský stát Min-jüe/Minjue v dn. provincii Fu-ťien/Fujian, jehož jüeští obyvatelé, z čínského hlediska jižní barbaři, byli snad tetovaní počínštělí Austronésané příbuzní s Tchajwanci. 

Vzápětí Chanové vyvrátili další ze "Sta Jüeů", stát Nam Vit, čín. Nan-jüe/Nanyue, držený dynastií čchinského generála Čao Tchuoa/Zhao Tuo. I on byl formálně údělným králem Chanů. Velmož se osamostatnil a panoval do své smrti ve 103 letech roku 137 (výčet následovníků čínsko-vietnamské dynastie Triệu do posledního roku 111 viz roku 175).

Zároveň likvidovali Chanové rebelii Západních Čchiangů/Qiang, proti nimž do Kan-su vytáhla stotisícová armáda. Wu tehdy pardonoval vězně, aby měl mužstvo a pro svá tažení a pro kolonisační projekty v hraničních oblastech: nově usadil na šest set tisíc lidí. 

Ve stejný čas válčili Chanové s Huny, viz rok 119, a v tento čas se jim podařilo v Kan-su oddělit od Hunů staré sousedy a časté spojence Čchiangy. Čchiangy roku 111 pacifikoval generál Li Si/Li Xi. Nové povstání Čchiangů potlačil roku 107 generál Ming Jou.

 

************************************************************

111.

Ol. 167, 2

Rok 1 autonomní éry Sídónu

201 SE

137 AE

(Sósikratés)

a. u. c. 643

P. Cornelius Scipio Nasica Serapio a L. Calpurnius Bestia

************************************************************

Sídón obdržel pravděpodobně od krále Antiocha VIII. Kalliníka (?) autonomii. Je to zároveň první rok autonomní městské éry. 

 

V Athénách 9. gaméliónu Dionýsiova archonátu/leden 111 povolila rada pokladníkovi spolku rejdařů a obchodníků přispívajícím synodě Dia Xenia Diognétovi z Oji/tamiás nauklérón kai eporón tón ferontón tén synodon tú Dios tú Xeniú, aby dal na plachtu ve své úřadovně/archeion vypodobnit obraz/anathesis tés graptés einonos en hopló proxena a dozorce na přístavem/epimelétés epi ton limena Diodóra z Halií. Souvislosti s dekretem zachovaným na stéle z Athén známy nejsou.

● Ze stejného roku nápisně doložen spolek businessmanů z Capue, kde se dva propuštěnci a úředníci cechu obchodníků postarali o jakési stavební dílo/magistreis collégií mercátórum coeráverunt (= cúráverunt).

V Epidauru t. r. vyznamenali bronzovou sochou v Asklépieiu svého spoluobčana Archelocha za to, jak úspěšně representoval stát v Římě a obnovil s Římany spojeneckou smlouvu. Za to se mu a jeho potomkům dostalo 34. roku achajské provinční éry osvobození od daní/ateleia, proedrie a asýlie. 

Na Krétě uzavřela města Lyttos/Lyttioi a Olús/Boloentioi smlouvu o přátelství, spojenectví a isopoliteji, datace je athénská podle archonta Sósikrata. Zachována fragmentárně na čtyřech kusech kamene z Lyttu, Athén a Rhodu ujednávala smlouva bezcelní pohyb zboží na souši, vývoz z přístavu proclen ve výši zákonné. Pocestní byli nedotknutelní a přepadení na cestě pokutováno šestinásobkem hodnoty zboží. Oba státečky zpřístupňovaly své náboženské slavnosti včetně lyttských oslav obnovy města a dobytí Dréru, data obou událostí neznáme, srov. roky 220 a 200.

Pakt Olúntských/Olontských následoval podle všeho arbitráži v územním sporu s Látónskými. Soud, v němž zprostředkovávali Knósští, se vlekl několik roků a jeho průběh zachytila usnesení z Láty, Olúntu a Délu, kde všude byly texty zvěčněné na stélách vystaveny. Po usneseních Knóssu o procedurálních otázkách padlo rozhodnutí c. 115, kdy území kolem chrámu Afrodíty v Déradě s ostrovem jménem Pyrrhás připadlo Látě, sporný náklad stříbrné ražby a měděné nádoby na lodích a tři lidé spolu s územím Krésy připadlo Olúntským. Rozhodnutí roku 113 potvrdila pětice římských senátních komisařů P. Rutilius Rufus, praetor c. 118, C. Fannius, asi syn stejnojmenného konsula roku 122, některý z Q. Fabiů Maximů, Q. Plautius a M. Domitius (Calvinus?).

Z roku 111 je též fragment paktu mezi Hierápytnou a Látou, kde byla stéla nalezena; srov. smlouvy uvedené u let 145sq. Oba státečky dohodly vzájemnou pomoc při obraně, rovná práva v obchodních stycích, účast nejvyšších úředníků na kultovních slavnostech a vymezily si hranice, a to i s Lyttem a Olúntem.   

 

V království Pontos dal Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos zavraždit svého bratra a spoluvládce Mithridáta VII. Chrésta (viz předešlý rok). Pak se oženil se svou sestrou Láodikou III. (srov. tamtéž a rok 108). Eupatór zahájil expansi zřejmě již t. r. a vedle kontroly nad Kolchidou se domohl Malé Armenie, kterou ovládal jistý Antipatros, syn Sisidův; odkdy a jakého byl rodu, nevíme, ale zemi prý králi přenechal.

Eupatór tu pak postavil 75 pevností, kam ukryl své poklady a armádní arsenál, a největší z nich byla Synoria. V kolchidských zemích se za Eupatorovy vlády střídali guvernéři s tituly hyparchů n. dioikétů, jimž se předtím říkalo po persku (v řeckém překladu) sképtúchoi/"majitelé žezla". Jedním z nich byl Moafernés, strýc matky z otcovy strany geógrafa Strabóna. 

Mithridátés Eupatór (nyní 21 n. 24) měl zjevně své velké vzory mezi perskými Achaimenovci a jejich pokusy o expansi do Evropy, zároveň obdivoval jejich pokořitele Alexandra. Dva z jeho synů se jmenovali po Králích králů Dareios a Xerxés. Že by už od počátku prahnul po válce s Římany, vystopovat nelze. Jeho řádění mezi přímými příbuznými mělo hrůznou bilanci: zavraždil matku, bratra, tři své syny a stejně tolik dcer.  

Snad tohoto roku byl v Kappadokii zavražděn král Ariaráthés VI. Epifanés Filopatór (vládl od roku c. 130, resp. 125). Vrahem měl být agent Mithridáta Eupatora Gordios, který po činu uprchl do Pontu; o pohnutkách palácového puče (?) známo není nic. Nástupcem zavražděného se stal jeho nedospělý syn Ariaráthés VII. Filométór(vládl, zřejmě s přestávkou, c. 102-100, do roku 99). Poručnicí byla jeho matka Láodiké, sestra krále Mithridáta Eupatora Pontského, srov. rok 125 a 108 a o její lásce roku 102.

Kolem tohoto roku mohl zemřít král Skythů Skilúros I. Novým vládcem se stal jeho syn Palakos, jenž se svými padesáti popř. osmdesáti „bratry“ (zřejmě nejde o vyjádření rodičovského vztahu, ale spíše klanového) ohrožoval hellénská města v regionu. Chersonésos Kimmerský nabídl králi Mithridátovi Eupatorovi, že přijme jeho protektorát na ochranu proti skythským útočníkům, viz rok následující. • Události ve Skythii se ale mohly udát již mnohem dříve, např. smrt Skilúrova (srov. rok 150).

 

V Egyptě v Memfidě vyznamenalo šestého roku (Ptolemaia Sótéra II.) shromáždění židovské obce/politeuma a Idúmaiů z města (Memfidy) jistého Dórióna, dvořana-bratrance/syngenés, stratéga a kněze (královského kultu) mezi vojenskými policisty/hiereus tón machairoforón za náklonnost vůči obci, za zbožnost vůči božstvu/to theion a za to, že dal vydláždit jeho chrám na své náklady. Odměnou Dóriónovi byl palmový list/thallos podle otcovského zvyku/kata ton patrion nomon a zvláštní věnec, s nímž se směl účastnit slavnostních událostí obce/epi tón tú politeumatos euóchión stefanústhai dia pantos exalló stefanó. Není až tak zřejmé, že by Dórión byl monotheista, když byl zároveň knězem policistů s jistě polytheistickými příslušníky. O soužití Židů a Idúmaiů a jejich iudaisaci viz u roku 135, srov. rok 114. 

 

Na jaře vypukla válka Římanů s Iugurthou Numidským naostro (viz rok předcházející; trvala do roku 105). Vyhlásil ji princeps senátu a stávající konsul P. Cornelius Scipio Nasica, který později v roce zemřel v úřadu, syn stejnojmenného konsula roku 138, ale na rozdíl od otce muž nekonfliktní. Iugurtha poslal do Říma jednoho ze svých synů se dvěma příbuznými (jména neznáme), aby situaci v Africe vysvětlili, ale senát jim dal desetidenní lhůtu k opuštění Itálie. Válku s Numidy si vylosoval konsul L. Calpurnius Bestia, před deseti roky gracchovec, a za legáta-poradce si s sebou vzal konsulára M. Aemilia Scaura, antigracchovce. Přes Rhégion a Sicílii putovaly legie do Afriky a po vylodění se Římané snadno zmocnili řady měst a osad a jali množství lidí. 

Aniž by došlo na zbraně v poli, konsul L. Calpurnius s Iugurthou uzavřel rychlý mír. Král se dostavil osobně do římského ležení, formálně se vzdal a po jednáních, které vedl pouze s konsulem a M. Aemiliem Scaurem, byla druhého dne jeho kapitulace a poddanství přijaty/in diciónem accipitur. Nikdo z Římanů později nepochyboval o tom, že si Iugurtha při tomto setkání mír koupil, viz soudní kausy roku 110sq. Numid vydal třicet slonů, hodně koní a dobytka a jistou menší, nevyčíslenou částku ve stříbře; vše v opevněné obci Vaga převzal quaestor Sextius (celé jméno neznáme) i s obilím pro legie a zároveň dohlížel na dodržování příměří.  

V Římě se konsulům počin probíral horem dolem, lidé s velkou nenávistí, patriciové se znepokojením/apud plébem gravis invídia, patrés sollicití erant. Tribun lidu C. Memmius vinil konsula a další optimáty ze zlotřilosti a zrady, že vzali od krále peníze a žádal Iugurthovo předvedení a soud za vraždy, které na příbuzenstvu spáchal. Bez jakékoli královské pompy/cultú quam máxumé miserábilí se král pod ochranou praetora L. Cassia Longina (cos. 107, viz tam a srov. rok 154) vypravil do Říma, aby se osobně hájil.

Odpovědět na obžalobu C. Memmia před sněmem lidu zabránilo králi veto koupeného kolegy v úřadu C. Baebia; Iugurtha v Římě veřejně nemusel pronést jediné slovo a na žádný proces nedošlo. Na vlastní vyšetřování došlo až roku 109, rogátió mámiliána.

V Numidii během Iugurthova pobytu v Římě armádní důstojníci za úplatu vrátili slony a prodali Numidům též zběhy, někteří také loupili na území těch, s nimiž žili Římané v míru. V Římě se do numidské politiky vložil Sp. Postumius Albinus, zvolený do konsulátu na rok 110. Hodně se mu chtělo do války/avidus cónsul bellí gerundí a tak umluvil Massivu, syna Gulussy a tudíž Masinissova vnuka, aby se u senátu ucházel o numidský trůn. Massivovi se totiž podařilo po vraždě Adherbala uniknout z Cirty. ● Jeden z pramenů jmenuje prince "jiným Iugurthou/Iogorthás heteros". 

Iugurtha nakázal svému důvěrníkovi Bomilkarovi, aby nenápadně Massivu odklidil z cesty. Najatý vrah sice zavraždil prince, byl však dopaden a přiznal, kým byl angažován. Přesto byl Bomilkar vydán králi, který ho tajně poslal domů, třebaže za něj Iugurtha ručil padesáti svými přáteli; o jejich osudu se nic nedozvídáme.

Brzy na to, to už začátkem roku 110, senát Iugurthovi nakázal opustit Itálii. Na odchodu z Říma měl král prohlásit: "Brzy zhyne město prodejné, nalezne-li kupce/Urbem vénálem et mátúré peritúram, sí emptorem invenerit!" Vedle výrazného obrazu korumpujícího krále a úplatných římských aristokratů zapadá moment římské nerozhodnosti, co s Numidy: nikdo se tam v kraji na severovýchodu dnešního Alžírska nevyznal, nikdo neznal lidi, velmi obtížný terén, ze severu právě hrozil Itálii mohutný germánský živel, kořist z Numidie též nekoukala velká. Díky tomuto váhání Iugurtha dlouho unikal, až ho zlomila Sullova diplomacie.

V Římě byl podle zákona z roku 119 ukončen převod podílů na veřejné půdě, ager publicus, započatý roku 145 resp. 133 plně do soukromého vlastnictví: další zemědělský zákon, lex agraria, jméno tribuna-navrhovatele zákona, kterým se rušily daně z půdy, neznáme (C. Baebius? o textu zákona viz u roku 123).

O sedm let později pronese při podávání návrhu nového zákona tribun lidu L. Marcius Philippus, stojící na straně optimátů, poznámku, že "není ve státě dvou tisíc lidí, kteří by vlastnili půdu". O jeho vlastním návrhu nevíme nic. 

V týž den 15. července zažil Řím dva triumfy: M. Caecilius Metellus, cos 115, slavil vítězství nad Sardy a jeho bratr C. Caecilius Metellus Capruarius, cos. 113, nad Thráky. ● Vyhořel t. r. chrám fryžské Velké Matky bohů/Kybely a s ním velký kus Říma. Renovoval ho brzy Q. Caecilius Metellus, cos. 109. Obnovený chrám pak vyhořel znovu roku 3+ a v obou případech socha Claudie Quinty, která se o kult tolik zasloužila, viz rok 204 a 143. 

 

************************************************************

110.

Ol. 167, 3

202 SE

138 AE

(Polykleitos I.)

a. u. c. 644

M. Minucius Rufus a Sp. Postumius Albinus

************************************************************

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos vyslal ze Sinópy do Chersonésu Kimmerského (srov. předešlý rok) stratéga Diofanta: jeho první tažení na Bosporos Kimmerijský. Činnost Diofanta ze Sinópy, syna Asklépiodórova, podává rozsáhlé usnesení Chersonéských z doby snad před nebo kolem roku 107 (ale víme, že se tak stalo 19. dionýsia, kterým poctili Sinópana zlatým věncem a bronzovou sochou v plné zbroji na akropoli vedle oltáře (Artemidy) Partheny. 

Měšťané mu byli vděčni za to, že se s vojskem úspěšně přeplavil přes Bosporos, v bitvě Diofantos se svým pontským výsadkem porazil velké vojsko Skythů dynasty Palaka, porobil Taury/Tauris, dn. Krym, a na jejich území založil město/inicioval synoikii. Z Chersonésu pak odešel na východ do Bosporského království, co tam s oddíly zařizoval, nevíme, ale dekret praví, že jeho počínání bylo úspěšné: je možné, že zasel možnost personální unie Bosporu s Pontem, viz rok následující.

Z Pantikapaia se vrátil do Chersonésu a podnikl tažení do nitra Skythie/eis mesán tán Skythián proélthe. Skythské královské residence Chabai a Neápolis se poddaly Mithridátovi Eupatorovi a Diofantos odplul, když mu chersonéští Helléni děkovali za to, že je osvobodil z moci barbarů.

Skythové však okamžitě revoltovali a pontský král poslal Diofanta zpět na sever. Poněvadž se blížila zima, Diofantos netáhl hluboko do Skythie, neboť panovalo bouřkové počasí, ale s hotovostí Chersonéských se vrátil na pobřeží a obsadili Kerkinítidu a oblehl Kalos limén. Klid však netrval dlouho, poražený Palakos zlobil a spojil se s králem Rhoxolánů Tasiem (na nápisu: Rheuxinaloi; viz dále následující rok).

Mithridátés souběžně s pozemní armádou budoval flotilu se základnou v Kolchidě. Ve válce s Římany dokázal poslat do egejské oblasti tři sta trojřadek, což při posádce zhruba dvou set mužů na loď, z toho c. 170 veslařů, znamenalo to až šedesát tisíc námořníků a vojáků. Kromě toho disponoval množstvím menších lodí.  

V kavkazské Ibérii zemřel král Meribanés/Mirian I. (od 160) a panovníkem se stal jeho syn Farnadžom (do roku 90). Není znám z klasických pramenů. Vystavěl kolossální sochu boha Zadeniho, o jehož kultu však nevíme nic.  

V parthské říši v Babylónu zachován z t. r. na fragmentu hliněné desky řecky vedený seznam vítězů v soutěžích efébů místního gymnasia. Jména jsou veskrze hellénská, nebo možná přesněji: hellénisována. 

V Palaistíně někdy v rozmezí let 110 až 107, ale 25. marchešwánu, chešwánu, tedy v listopadu, vyvrátil král Ióannés Hyrkanos I. Samareiu s Jahweovým chrámem na Garizim, obyvatele prodal do otroctví (podle jedné tradice se tak mělo stát již roku 120; viz rok 722 a o jeho obnově viz rok 445, srov. 433 a 333). Samareia byla rok obléhána Hyrkánovými syny Antigonem a Aristobúlem. Vyhladovělým přišel na pomoc Antiochos IX., byl však Židy pod Aristobúlem v poli poražen. 

Když získal od Ptolemaia IX. Sótéra II. oddíl šesti tisíc žoldnéřů, vrátil se Seleukovec a plenil Iúdaiu. Před Samareiou však opět neuspěl, odtáhl do Tripoli. Zanechal v Iúdě své stratégy Kallimandra (asi shodný s přítelem Démétria II., viz rok 137) a Epikrata, ale k velké ostudě: prvního Židé porazili, druhý od nich bral peníze a prodával Hyrkánovi opevněná místa.

Někdy po těchto událostech, které se mohly táhnout po několik let, v Jerúsalému vyzval přední z farisajů Eleazar krále Hyrkána, aby se zřekl velekněžského úřadu a zůstal jen panovníkem. Záminkou byla desinformace, že jeho matka padla za Antiocha IV. do zajetí. Král, sám vychován farisaji, měl však velkou podporu v konkurenční sektě saddúkaiů a jejího předáka Iónathana/Iónatha, se tedy s farisaji rozešel, viz k tomu rok 135. Je dosti možné, že rozhodnutí předcházely ve městě nepokoje.

Samareia, hebr. Šomerón, byla v roce 18 obnovena králem Héródem jako Sebasté. Samaritáni zůstali sektou držící se Mojžíšova pentatechu, nikoli ostatních knih Starého zákona, viz v Indexu CSD. • Vyvrácením Samareie byla vlastně odstraněna hmatatelná příčina jednoho vnitřního židovského náboženského sporu, srov. roky 773, 722, 420 a 168.

U nabatských Arabů zemřel král Aretás I., jehož přesnou dobu vlády neznáme (viz rok 168). Nástupcem se stal jeho syn Aretás II., možná s přívlastkem Hérotímos (vládl do roku 96). • Jména Aretás a Hérotímos, lat Erotimus, mohou být obě hellénisovanými formami aramejského Hárithath, viz též u roku 96.

V indobaktrijské říši Euthydémovcůskončila kolem t. r. vláda krále Lýsia Aníkéta (vládl od roku asi 125). Snad bezprostředně následoval jeho syn (?) Theofilos Autokratór Dikaios, poslední vládce této "dynastie" či spíše skupiny dynastů jednoho území (vládl do asi roku 85)

V Egyptě vypukly spory mezi královnou Kleopatrou III. a jejím synem Ptolemaiem IX. Sótérem II., vrcholící roku 108 (viz tam). Předmět rozporu neznáme, ale srov. královniny preference roku 116. 

V Athénách zemřel scholarchos nové Akadémie Kleitomachos z Karchédonu alias Asdrúbás z Karthága (ve funkci od roku 127; do Athén přišel jako čtyřicetiletý někdy po roce 160). Sepsal na čtyři sta titulů. Třináctým scholarchem Akadémie se stal Filón z Lárissy a byl jím až do roku 84, viz rok 159: období tzv. čtvrté Akadémie. Roku c. 88 uprchl z Athén do Říma, kde o čtyři roky později zemřel. O nástupnictví scholarchů srov. v indexu s. v. školy filosofické (3).  

Kolem tohoto roku se neznámo kde narodil Asklépiodotos, žák Poseidóniův, filosof a autor spisů o meteorologii, taktice atd.; zemřel roku 40.

V téže době se v Gadarách narodil epikúrský filosof Filodémos, od sedmdesátých let působící v Itálii, kde měl v Neápoli školu. Zemřel někdy mezi lety 40 až 35.

Konsul M. Minucius chránil Makedonii a Thrákii proti Skordiskům a Triballům. Jako proconsul tu válčil několik let a roku 108 n. 107 Skordisky výrazně porazil, takže byl se mu dostalo poct v Delfách, viz o tom roku 108, a senát mu povolil triumf, který držel roku 106, nejpozději 1. srpna. Zdevastoval prý Thrákii až po Hebros. Na zamrzlé řece se pod jeho jezdci prolomil led a hodně římských vojáků tam zahynulo; jiný pramen říká, že na tom ledu Římané Skordisky zlikvidovali a zase další, že Římané zvítězili nad barbary u Hebru. Chronologii Minuciova tažení neznáme. Z kořisti vybudoval pod svým jménem sloupořadí, porticus Minucia vetus, kde se za republiky rozdávalo občanům obilí.

Pokračovala válka Římanů s Numidy, aniž by došlo k nějakému zvratu. Konsul Sp. Postumius, který si tak podle zajistil válku pro sebe, viz rok předešlý, obnovil nepřátelství, aniž by se mu Numidové postavili v poli. Iugurtha sliboval, že se vzdá, vymýšlel odklady, tahal Římany za nos. Konsul musel ve druhé polovině roku do Říma uspořádat volby, bojová morálka legií klesala, viz rok následující. Svého bratra A. Postumia zanechal v čele armády o údajně čtyřiceti tisících vojácích jako legáta pro praetore.

Numidské události od listopadu t. r. (jul.) viz roku následujícího, kdy v Římě prosadil tribun lidu C. Mamilius Limetanus, aby senát vyšetřil iugurthovskou korupci. Mnoho pozornosti případ právě nevzbuzoval, neboť sněmy v té době blokovaly hádky tribunů mezi sebou o to, zda dva z nich, P. Licinius Lucullus a L. Annius, se smějí ucházet o prodloužení mandátu; proč jim o to šlo, nevíme. M. Aemilius Scaurus, cos. 115 a viz rok 118 a rok předešlý, se šikovně následujícího roku vetřel do tříčlenné vyšetřovací komise/trésvirí, trés quaesítórés, takže dohlížel mimo jiné na soudní procesy sebe a svých spoluviníků; a to byl navrch ještě censorem.    

Kimbrové, kteří se na území Helvétiů posílili částí keltských Bojů z oblasti dnešních jižních Bavor a Rakous, vstoupili do Gallií, kde žádali místní keltské kmeny o možnost usadit se na jihu země. Byli odmítnuti, jejich příchod spustil přesuny mezi Gally. Z Helvetiů se k migraci připojili Tigurínové.

Římané, kteří měli na války s Kelty, za ty totiž Kimbry a další migranty ze severu pokládali, ošklivé vzpomínky, viz rok 390sqq., opět žili v "hrůze z Keltů"/tumultus gallicus. Římem kolovaly zvěsti, že modrookých invasorů je tři sta tisíc ozbrojenců a s nimi že táhne mnohem více žen a dětí, srov. roku 120. Viz další římskou porážku roku následujícího a vývoj do roku 101.