189-185

189.

Ol. 147, 4

123 SE

59 AE

(Euthykritos II.)

a. u. c. 565

M. Fulvius Nobilior a Cn. Manlius Vulso I

************************************************************

V zimě na začátku roku pokračovala válka Aitólů v Athamánii (viz předešlý rok). „Král“ Amýnandros, který se skrýval u Aitólů v Ambrakii (srov. rok 191), vpadl do země a vyhnal makedonské posádky, které tu byly od roku 191. V makedonských rukách zůstala jen pevnost Athénaion. Amýnadros se s pomocí tisícovky Aitólů stal opět vládcem v sídelním městě Athamánie Argithey. Pro uznání svého stavu poslal posly ke Scipionům do Efesu i do Říma. Král Filippos V. proti němu vyslal vojsko, jemuž velel stratégos Xenón, osobně dorazil do Gomf a Athénaia. Makedonci však byli odraženi a zahnáni zpět do Thessalie. Ještě v zimě vyslal rovněž Filippos posly do Říma a do Efesu ke Scipionům.

Na jaře se vylodil v Apollónii konsul M. Fulvius Nobilior s novým vojskem a přemluven Épeiróty dal se do obléhání Ambrakie, která byla obsazena aitólskou posádkou (půlroční příměří v aitólské římské válce, viz předešlý rok, vypršelo v zimě a aitólští vyslanci byli z Říma vykázáni). Aitólové pod stratégem Níkandrem plenili v Akarnánii. Aitólská snaha osvobodit obleženou Ambrakii, kterou úporně hájili stratégové Eupolemos a Níkodámos, byla neúspěšná. 

V téže době podmanil Perseus, druhorozený syn makedonského krále Filippa V., Dolopy, členy spolku Aitólů, a Amfilochii, a další římský spojenec, král Pleuratos II. z Illyrie, se se svým loďstvem spojil s Acháji a plenil v Korinthském zálivu aitólské pobřeží.

Takto ze všech stran tísnění Aitólové požádali znovu o mír. Jejich vyjednávači Dámotelés a Faineás nabídli Římanům kontribuci, což konsul M. Fulvius odmítl jako nedostatečnou podmínku uznání porážky: požadoval buď jeden tisíc talentů hned (což neměli), nebo bezpodmínečnou kapitulaci. Zato opět uznal Amýnandra za přítele Říma. Poslové Athéňanů a Rhodských intervenovali ve prospěch Aitólů.

Předcházejícímu aitólskému poselstvu předsedal aitólský bohatec Alexandros Ísios, ale aniž by dorazilo do Říma bylo jato Épeiróťany, kteří se na zajatcích domáhali výkupného. Alexandros, s dvěma sty talenty nejbohatší tehdy z Hellénů mateřské Hellady, o jeho výši vyjednával: pět talentů mu bylo moc, tři také, snad jeden... Odmítl zaplatit (jeho dva druhové přistoupili na tři talenty) a vydržel, až ho osvobodil dopis Římanů. Hellénského miliardáře (nelze odhadnout, odkud jeho majetek v tak chudém regionu Hellady pocházel) dobrodružství nestálo ani drachmu...

Za této situace se vzdala Ambrakie, kdysi sídelní město Pyrrhovo, z níž konsul odvezl 150 talentů ve stříbře a veškeré umělecké předměty. Římané povolili odchod aitólské posádce, městu nebylo ublíženo.

Novými mírovými podmínkami byla ukončena válka Římanů se spolkem Aitólů, která byla vedena od roku 192 jako součást války se Seleukovci:

1. Spolek Aitólů zaplatí pět set talentů válečných kontribucí, z toho dvě stě hned a zbytek do šesti let (namísto deseti stříbrných směli počítat jeden zlatý)

2. ve spolku setrvají jen ty státy, které byly členy před příchodem T. Quinctia Flaminina do Hellady roku 198, kromě těch, kterých se Římané od té doby zmocnili (Hérákleia na Oitě se na čas stala opět autonomním státem, srov. rok 280 a 167);

3. Ambrakijští se dostali pod římskou „ochranu“ a

4. ostrov Kefalléniá, který byl od roku 196 aitólský, se stal přímým majetkem S. P. Q. R.

Podmínky míru senát schválil, přijal čtyřicet rukojmí, město Oiniady připojil Akarnánům a přijal zpět spolek Aitólů do spojeneckého svazku. 

V létě se M. Fulvius Nobilior vypravil na Kefallénii, aby ostrov obsadil. Všechny zdejší obce se vzdaly hned, kromě Samé, která vydržela čtyři měsíce obléhání, nakonec s pomocí achajských prakovníků vyvrácena, občané prodáni do otroctví.

 

Tágem Thessalů tohoto roku byl Práuilos ze Skotúsy. Koncem září se stal novým stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty (poprvé), stratégem spolku Achájů posedmé Filopoimén (nebo mu byl úřad prodloužen, viz předešlý rok).

Filopoimén prosadil zákon, aby se jednání sněmu spolku Achájů neodbývalo jen v Aigiu, nýbrž vždy v jiném členském státě (rotační princip).

Asi ve stejnou dobu, na podzim, chtěli Lakedaimonští dobýt Lás u Gytheia. Zdejší obyvatelstvo, nedávno ještě perioikové (srov. rok 195), a zde usazení spartští exulanti - proachájská emigrace kolem Tímoláa - je však odrazili. Přímořská lakónská města a exulanti si pak stěžovali u Achájů. Sparťané poslali ke konsulovi M. Fulviovi Nobiliorovi a postavili svůj stát pod ochranu Říma. Přesto ještě před zimou vypukla další, pátá achájsko-lakedaimonská válka (trvala do následujícího roku). M. Fulvius vyzval obě strany, aby vyslaly do Říma jednatele, což se stalo; Acháje zastupoval Diofanés a Lykortás, otec historika Polybia.

 

Král Antiochos III. Veliký učinil někdy před 3. dubnem svého syna Seleuka (IV. Filopatora) spoluvládcem. Spoluvláda trvala až do Antiochovi smrti roku 187.

Začátkem léta dorazili do Říma poslové Antiocha, Rhodských a Eumenés osobně děkující senátorům za pomoc při seleukovském obléhání Pergama (viz předešlý rok). Senát rozhodl o mírových podmínkách pro Seleukovce, které za dynastii odpřisáhl na Capitoliu Antipatros, králův synovec (viz dále apamejskou konferenci roku následujícího):

1. Král Antiochos přijde o vše před pohořím Tauros, o tzv. Cistaurii/Asia entos tú Taurú, lat. Asia intra Taurum,

2. zaplatí do dvanácti let dvanáct tisíců talentů ve stříbru (atticko-eubojských, tedy 314,4 tuny kovu) kontribucí,

3. vydá celé své loďstvo a většinu válečných slonů,

4. vydá Římanům do rukou známé protiřímské politiky: především Hannibala (vzal si život na svobodě roku 182), Thoanta z Aitólie (byl propuštěn domů roku 181), Mnásilocha z Akarnánie, Filóna a Eubúlida z Chalkidy (ti všichni byli v Římě umořeni);

5. král Eumenés II. jako vděk za neochvějnou věrnost dynastie Římanům dostal z původní říše Seleukovců celý Chersonésos Thrácký a téměř celou Cistaurii kromě všech iónských měst, která prohlásil senát na naléhání Rhodských za „svobodná“, kromě domény Ptolemaia II. z Telméssu, syna Lýsimachova (III.), a kromě Kárie na jih od řeky Maiandros;

6. Rhodští získali v Anatolii zbytek Kárie a Lykie, kromě domén Ptolemaia II. Telmésského a do té doby svobodných měst (srov. rok 187). od požadavku na Soly/Soloi ustoupili, město zůstalo seleukovské; největší územní rozsah rhodského státu.

7. Svým spojencům Chiu, Smyrně a Erythrám rozšířili Římané území.  

Ptolemaios II. z Telméssu byl posledním z místní dynastie a posledním z přímých potomků krále Lýsimacha I. Thráckého. Ptolemaiova dcera Bereníké byla později kněžkou kultu královny Láodiké I. v Syrii, zbožněné manželky krále Antiocha Thea (srov. roky 278 a 240).

Hannibal nečekal na další a zřejmě záhy v t. r. prchl z Efesu na Krétu. Krátce pobyl v Gortyně, kde oklamal místní dychtící po jeho zlatu, s nímž byl na cestách (uložil do Artemidina chrámu amfory plné olova, zatímco peníze dal naplnit do brozových soch, které měl při sobě!). Neohrožen se pak dostal do Bíthýnie, viz rok 186. O postojích Gortynských viz zde níže.  

 

V říjnu a listopadu se v Římě konal triumf Scipionů a námořní L. Aemilia Regilla nad králem Antiochem III. (podle starého kalendáře 1. února a na konci přestupného měsíce února). V triumfu L. Cornelia Scipiona byly neseny obrazy 134 dobytých měst, 1231 sloních klů, 137 420 liber stříbra, 224 tisíc tetradrachem attických, 321 070 stříbrňáků s kistoforických, 140 tisíc zlaťáků a 1420 liber zlatých nádob, zatím největší z dobytých pokladů. 

Zřejmě t. r. nebo někdy v této době rozšířil některý z prořímských hellénských kolaborantů pověst o „trojském původu“ Římanů, aby tím zdůraznil jejich lepší nárok na Anatolii než Seleukovců (viz předchozí obětování v Íliu). Srov. též historický epos Cn. Naevia O púnské válce, v němž před zhruba dvěma desetiletími trojského Aineiu-Aeneu použil na vysvětlení římských protikartháginských tradic!

Aineiás Římanům posloužil jako symbol státní kontinuity/translatio imperii. Podle starších hellénských pramenů zemřel Aineiás buď v thrácké Palléně, kde se po pádu Troie usadil, nebo v arkadském Orchomenu, nikoli však v Itálii.

 

V Anatolii se však ještě pokračovalo ve válce proti Antiochovým spojencům nebo proti těm odbojným, kterým se nelíbili ani Seleukovci, ani Římané, natož Eumenés.

Nový konsul Cn. Manlius Vulso převzal na jaře v Efesu s vojskem vrchní velení. Jeho praetor Q. Fabius Labeo se s flotilou vypravil na Krétu, kde zasáhl bez většího úspěchu do latentní tzv. krétské války (srov. rok 204), konkrétně do bojů mezi Kydónií a koalicí Gortyny a Knóssu (o změně front viz rok 184). Vyzval Kréťany, aby vydali římské občany a italské spojence držené v zajetí, ale kromě Gortynských to nikdo neučinil.  • Q. Fabius byl prvním Římanem, který se pokusil zasáhnout do krétských dějů; byl prý za své "činy" na Krétě senátem odměněn triumfem.

Z Kréty se Q. Fabius vypravil do Thrákie, kde odvedl z Aina a Maróneie seleukovské posádky, které se tu stále ještě držely, a městům dal autonomii: neměla ji nikdy předtím ani nikdy poté (viz následující rok). Z Thrákie se pak vrátil do Efesu.

Cn. Manlius zatím vyrazil s římským vojskem, s attalovskými spojenci, kterým velel Attalos (II.), Athénaios, jeho mladší bratr (král Eumenés byl v Římě), stratégos Korrax z Makedonie a vůdce žoldnéřů Leusos z Kréty, přes Antiocheiu ve Frygii do Tabai na kársko-pisidském pomezí. V Kibyře v Lykii Římané donutili k zaplacení výpalného jednoho sta talentů a obilí vládce místního chrámového státu „tyranna“ Moageta. Podle jedné verse byl vystrašený dynasta dokonce sesazen (a jeho nástupcem mohl být jistý Pankratés zmiňovaný roku 168).

Cn. Manlius vybíral ostatně peníze a naturálie všude cestou napříč Pamfýlií a Pisidií: vyplatit se musely po padesáti talentech stříbra státy Terméssos v Pisidii a Aspendos v Pamfýlii, item Sagalassos na severu Pisidie. Ve Frygii, ve městě Apameia, kterou u Kelain založil kdysi Antiochos I. Sótér a které se nyní přezdívalo Kíbótos (viz předešlý rok), se konsul sešel se Seleukem IV.

Bylo to již podruhé za Manliovy přítomnosti v Anatolii, protože Seleukovec od začátku zajišťoval Římanům zásobování celého tažení, jak byl z mírové smlouvy povinován. Římané vyplenili Frygii a pak se obrátili proti Galatům, dříve Antiochovým spojencům, kteří se jim nechtěli podrobit (o osídlení Frygie Židy v této době viz rok 212).

Římané rozbili tábor v Gordiu, kde vedli jalová jednání s Galaty. S knížetem Tektoságů Eposognátem bylo uzavřeno spojenectví, Eposognátos ale nebyl mluvčím celého kmene. Římané pak obsadili Pessinús a uznali za velekněze místního kultu domorodé hodnostáře jménem Attis a Battakos.

Teprve nyní se otevřeně obrátili do války proti keltsko-kappadocko-paflagonské koalici. Koncem léta nebo na začátku podzimu porazili Římané po těžkých bojích na úpatí hory Olympos keltské Tolistobóje či Tolistogie, jejichž tetrarchovi Ortiagontovi přišli na pomoc další tetrarchové Komboiomaros a Gaulótés/Gaulótos. Následovaly boje na úpatí hory Magara u Ánkýry, kde Římané na hlavu porazili Tektoságy a Trokmy s jejich spojenci králem Ariaráthem IV. z Kappadokie a dynastou Paflagonů Morziem (o míru viz následující rok).

Z velkých porážek Galatů unikl z vůdců jen tetrarcha Ortiagón. Větší část Keltů byla zotročena a jejich moc ve středoanatolském regionu k potěše Attalovců zlomena. Po skončení této krátké a rasantní války Římanů s anatolskými Galaty se konsul na zimu vrátil do Efesu.

 

Snad již začátkem tohoto roku se na Seleukovcích osamostatnili jejich satrapové v Armenii Artaxiás a jeho otec (?) Zariadris či Zariadrés, ovšem soupeřící o moc nad celou zemí, která byla tehdy údajně rozdělena na 120 satrapií (?!), tedy pravděpodobně malých údělných knížectví - prapůvod arménské národní nejednoty. Zariadris mizí ze známé historie, Artaxiás vládl do asi roku 162 (srov. rok 181). Později (srov. rok 99) vládl v Sóféně Zariadrův syn Artanés (tedy pravnuk výše uvedeného Zariadra): místní dynasty potvrdil v královské hodnosti římský senát.

 

Kampánové obdrželi římské občanství28. prosince (podle starého kalendáře, tedy podle greg. kal. asi v srpnu) byla na místě původní etruské osady a pozdějšího bojského sídla, založené kolem roku 525 pod jménem Felsina, založena římská kolonie Bononia, dnešní Bologna.

Podle censu bylo toho roku 258 318 občanů.

L. Aemilius Paullus byl po loňském debaklu úspěšný v Hispániích a v Lúsítánii, tj. v západní části provincie Hispania Ulterior. Válka s Lúsítánci vypukla roku 193. Ligurové přepadli doprovod praetora L. Baebia cestou do Hispánie, většinu vojáků pobili a praetor zemřel na rány v Massilii.

 

************************************************************

188.

Ol. 148, 1

Arkesiláos z Megalopole

124 SE

60 AE

(Symmachos)

a. u. c. 566

M. Valerius Messala a C. Livius Salinator

************************************************************

Na jaře vpadl do Lakóniky v čele Achájů Filopoimén, potvrzený ve stratégii, a Sparťané se přesile vzdali. Museli vydat osmdesát viníků událostí roku 190, tj. představitele tradicionalistické strany královské (v achájském a římském názvosloví strany „tyrannské“), a všichni byli popraveni, další exulováni. Stratégos Filopoimén, od mládí odpůrce všeho lakedaimonského (srov. rok 223), dal strhnout hradby Sparty, vyhnat všechny odpůrce Achájů ze státu (cizí žoldnéře a propuštěnce z dob "tyranské"), zrušil tradiční lykúrgovskou ústavu, resp. to, co z ní zbývalo, a z dórských Sparťanů „vyrobil“ Acháje, jakoby ve mstě za „návrat Hérákleovců/epistrofé tón Hérákleidón“ před deseti staletími, viz rok 1104 a srov. 280. Z řad Achájů byl jmenován dohlížitel nad děním ve sparťanském státě.

Pravděpodobně v této době byla ukončena instituce královlády, po roce 192 již jen nominální. Pokud se tak nestalo již tehdy (srov. tam). Lakónikos zůstal posledním titulárním králem ve Spartě. • Dórští králové vládli v Lakedaimonu podle tradičních dat od roku 1103, resp. 1094 (srov. rok 195).

K moci se ve Spartě opět dostal proachájský Tímoláos a tzv. stará emigrace (z doby vlády krále Kleomena III.), nevražící na zákaz hromadění klérů atd. Mluvčím protiachájské emigrace (rozumí se z roku 188) se stal Chairón. Mluvčími emigrace z roku 192, která sice také byla protiachájská, ale pravděpodobně proaitólská nebo dokonce promakedonská, byli Areus a Alkibiadés; srov. o emigrantech dále roku 178.

Lykúrgovská ústava byla do určité míry obnovena Římany roku 179. Filopoimén tak zároveň ukončil pátou a poslední achájsko-lakedaimonskou válku, která vypukla minulého roku (srov. dále rok 148).

 

V Thessalii byl tohoto roku tágem podruhé Eunomos (srov. rok 191/190).

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů po Filopoimenovi potřetí Aristainos.

Zřejmě tohoto roku dostala novou podobu amfiktyonie v Delfách. V důsledku římského míru s Aitóly bylo nyní opět 24 hieromnémónů - s Thessaly a Severohellény, Filippem V. a Fókidou (srov. 70. léta třetího století).

Z dějin zmizelo jméno „krále“ Athamánů Amýnandra, který vládl loupeživému kmeni od roku 232. Jeho smrti pravděpodobně využil král Filippos k obsazení území (srov. rok 185). Tím zaniklo i athamánské „království“. Amýnandrův syn Galéstés či Galaistés vstoupil jako žoldnéř do egyptských služeb (srov. roky 150 a 140).

Zřejmě hned po odchodu Římanů z Hellady koncem roku obsadil král Makedonců Filippos V. Gomfoi a dal jim nové jméno Filippúpolis (?). Po společných sporech obsadil města Ainos a Maróneiu, která mu zůstala v rukách do roku 185 (viz tam, srov. předešlý rok).

 

V létě proběhla v Apameji Fryžské s přízviskem Kíbótos jednání Římanů s vyslanci králů Antiocha III., Eumena II. a Ariarátha IV. s vyslanci Galatů o novém uspořádání Anatolie. Konferencí v Apameji byla zároveň definitivně ukončena válka Římanů s králem Antiochem a jeho koalicí. Byly písemně vyhotoveny mírové podmínky Římanů z předešlého roku ve znění, jak byly se Seleukovci dohodnuty v Římě (srov. tam; další římský mír pro Anatolii viz rok 64 a srov. roky 47 a 36). Konkrétně:

1. Seleukovci přišli o celou Cistaurii, tzn. satrapie a země Frygie na Helléspontu (Malá Frygie), Frygie (Velká Frygie), Mýsie, Lykáonie, Milyas, Lýdie, Kárie, Lykie a Pamfýlie. Nové majitele zemí viz rok 189. Rozsah satrapií v říši Attalovců nebyl panstvem na Pergamu měněn, jen název „satrapie“ přešel na „stratégie“.

2. Král Ariaráthés IV. z Kappadokie zaplatil Římanům šest set talentů kontribucí. Když pak ale zasnoubil svou dceru Stratoníku (IV.) králi Eumenovi II., Římané mu polovinu peněz odpustili.

3. Všechny Antiochovy slony v počtu padesát předali Římané Eumenovi, Seleukovci si nesměli opatřovat žádné další, a zbytek seleukovské flotily v Anatolii, asi padesát krytých lodí, ohněm zničil praetor Q. Fabius Labeo v Patarách. Přitom ještě dobyl Telméssos a pravděpodobně zde ukončil vládu místního dynasty Ptolemaia II. (srov. předešlý rok). Ptolemaiovo území dodatečně připadlo králi Eumenovi.

4. Eumennés získal od Římanů Chersonésos s Lýsimachejí.

Apamajským mírem byla zlomena moc Seleukovců a Římané se zbavili ve Středomoří posledního skutečného protivníka. Hellénské mocnosti se samy definitivně uklidily do druhých a dalších řad a Římané si s Hellény hráli jako kočky s myšmi. Válečné náklady a kontribuce na Seleukovce těžce dolehly. Říšské finance se staly Antiochovi osudnými, viz rok už následující. 

Po apamejské konferenci se konsul Cn. Manlius a jeho praetor, velitel loďstva Q. Fabius, vrátili do Itálie. Cn. Manlius prošel s vojskem Anatolií a z Lýsimacheje Thrákií. U Kypsel bylo římské vojsko napadeno Thráky a velká část Římany naloupených peněz byla nyní uloupena Thráky. V jedné z řady potyček a bitev v nepřehledném terénu padl Q. Minucius Thermus. Údajně, jak tvrdí protimakedonská propaganda, byl do plánu Thráků zasvěcen i král Filippos V.

Oloupení Římané, vítězové nad Asií, pak prošli Thessalií do Apollónie, kde přezimovali; přes odpor části senátu mu byl následujícího roku povolen triumf nad Galaty (5. března 186, srov. pod ceny a hostiny); pro rozmařilost vojáků, kteří přivezli do Říma část hellénských stolovacích a zábavních zvyklostí s luxusním nábytkem, doprovodem hudebníků, hudebnic a tanečnic byl Cn. Manlius Vulso konservativci obviňován, že zavlekl do Města orientální móresy, sexuální nevázanost, zkázu mravů. O prvním ze zákonů proti luxusu při stolování viz rok 182.

V Anatolii po odchodu Římanů spojil tetrarcha Tolistobójů či Tolistogiů Ortiagón rozpadlé kmeny a klany Keltů-Galatů v jedno království. Ortiagón jim se svou manželkou Chiomarou vládl do roku 183.

Téhož roku byl egejskými piráty vyloupen Knidos. Někdy mezi roky 188 a 178 souhlasili Pédasští se sympolitejí s Mílétem a přestěhovali se tam; Pédasy, obec původně kárská a po 367 dlouho součást Halikarnássu, zanikly. 

V Syrii se narodil budoucí král Démétrios I., syn Seleuka IV. Filopatora s královnou Láodikou IV. (viz následující rok).

 

Pokračovala válka Římanů s Ligury. Římané udělili plná občanská práva občanům měst Arpinum, Formiae a Fundi (srov. rok 338).

 

V Číně zemřel z neznámých příčin 26. září císař Chuej/Hui (formálně vládl od roku 195), pohřben byl 19. října. Jeho matka a regentka Lü Č'/Lü Zhi alias císařovna Kao Chou vybrala za nástupce Chuejova adoptivního syna Liou Kunga/Liu Gong s posmrtným jménem Čchien-šao/Qianshao (vládl formálně do roku 184). Moc nadále pevně držela v rukou císařovna-vdova po zakladateli dynastie Kao-cu (viz rok 195). Císař byl chlapeckého věku a když se roku 184 dozvěděl, že není synem císařovny Čang Jan/Zhang Yan, vdovy po Chuejovi, neprozřetelně upustil, že až dospěje, Lü Č' zlikviduje. Babička vnuka zavřela, lidem nakukala, že je nemocen a když vybrala jeho bratra za nástupce, viz rok 184, Čchien-šaoa zavraždila.

 

************************************************************

187.

Ol. 148, 2

125 SE

61 AE

(Theoxenos I.)

a. u. c. 567

M. Aemilius Lepidus I. a C. Flamininus

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Hippiás (II.), po něm Alketás. Následují jména, která jsou opět nezařaditelná, a to až do roku 177 (srov. naposledy roky 196 nebo 190).

 

Král Ptolemaios V. Epifanés vyslal ke spolku Achájů posly pod vedením Démétria Athénského, aby obnovil spojenecké smlouvy. Achájové byli proegyptští od začátků svého spolku již za krále Filadelfa (srov. rok 280). Achájští vyslanci, které vedl Lykortás, se pak vydali do Alexandreie.

Sparta hledala pomoc proti Filopoimenovi v Římě. Také Filopoimén poslal vyjednávače do Říma, odpověď senátu však byla záměrně nejasná. Q. Caecilius Metellus a Aristainos se ostře postavili proti Filopoimenovým změnám v lakedaimonské ústavě.

Novým stratégem spolku Achájů se na podzim stal posedmé (?) Filopoimén, v úvahu ale připadá i jméno Archontovo (srov. rok 190).

V Thessalii byl tágem na tento rok Androsthenés z Gyrtóny. Vypukly spory Thessalů s králem Filippem V., následovala vzájemná plenění.

 

Vypuklo povstání Lyků proti Rhodským, jejich novým pánům (srov. rok 189 v podmínkách míru se Seleukovci). Boje tzv. války lycké trvaly do roku 180.

 

Král Antiochos III. se vypravil podruhé (poprvé v letech 211 až 205) do horních satrapií, snad aby sehnal finanční prostředky na uspokojení velmi náročných požadavků římských mírových podmínek. Při návštěvě Babylónu obětoval na novoroční svátek podle domorodého ritu, tehdy slavnost akítu připadla na 12. dubna, a z té doby pochází též první zmínka o "občanech města/bab. pulité, pulitánu", tedy z řec. polítai, viz rok 169.

Při lehkomyslném nočním přepadu jistého chrámu ("Bélův") či spíše chrámového státečku, jméno neznáme, v Elymaidě, tedy kdesi ve starém Elamu, dne 25. simánu/4. července byl i se svým doprovodným oddílem ozbrojenými domorodci zabit. Z elymajských dynastů této doby neznáme nikoho, spojovat Antiochovu smrt s Kamnaskírem I., srov. rok 147, je nedoložitelné. • Až dosud Seleukovci tolerovali domorodé chrámové občiny a historie nezaznamenala dosud obdobný násilný přepad nehellénského kultovního místa (srov. ale vládu Antiocha IV. a do třetice Seleuka VI.). O generaci později tentýž chrám, kde prý pod ochranou boha leželo na deset tisíc talentů drahých kovů, snadno obsadil jeden z Arsakovců, pravděpodobně Mithridátés I., srov. rok 155. 

Antiochos III. Veliký vládl od roku 223. Všechny jeho děti panovaly nebo se na vládě podílely: Antiochos (nebývá opatřován dynastickým číslem), Seleukos IV. Filopatór, Antiochos IV. Epifanés, Kleopatrá I. Syrá, Láodiké IV., Antiochos i Láodiké (?). Antiochovo diadema převzal jeho spoluvládce a syn Seleukos IV. Filopatór (vládl do roku 175).

Zřejmě ještě téhož roku vyměnili Římané rukojmí apamejského míru. Namísto Antiocha (IV.), Seleukova bratra, přišel do Říma roční syn Seleuka IV. Démétrios (I.), neboť byl v daném okamžiku právoplatným nástupcem trůnu v říši Seleukovců (viz předešlý rok). - Tím byl celé seleukovské dynastii nachystán jed rozvratu (srov. rok 175 a 162)! Antiochos (IV.) od tohoto roku do roku 175 žil v Athénách.

 

V Karthágu se narodil Asdrúbás, lat. Hasdrubal, jehož hellénské jméno znělo později Kleitomachos z Karchédonu. Roku 163/162 přišel do Athén a od roku 127/126 byl scholarchem tzv. nové Akadémie, když funkci převzal po Kratétovi z Tarsu. Zemřel v Athénách roku 110/109.

 

V Římě rozpoutali Q. Petilius Spurinus s pravděpodobně bratrancem Q. Petiliem skandální proces proti P. Corneliovi Scipionovi Africanovi staršímu a jeho bratrovi Luciovi pro obvinění z defraudace Antiochovy kořisti, nebo dokonce pro přijetí úplatku od krále (některé prameny uvádějí šest tisíc liber zlata za mírnější mírové podmínky pro P. Scipiona, peníze prý dostali i jeho podvelitelé...).

V pozadí mohlo stát nepřátelství konservativce a "nacionalisty" M. Porcia Catona, který Africana napadal i po smrti, vlastní příčiny sváru známy nejsou. Na obranu obou liberálně orientovaných a prohellénských Scipionů se postavil jen jeden z tribunů lidu Ti. Sempronius Gracchus st., který sloužil pod Scipiony v Helladě ve válce s Antiochem.

Oba bratři se rozsudku vyhnuli odchodem do vyhnanství. Publius odešel do Literna, kde roku 183 zemřel, Lucius Asiaticus, o jeho přízvisku viz rok 190, byl ještě roku 187 osvobozen, ale v politice skončil. 

V Ligurii válčily dvě konsulské armády, seleukovské nebezpečí pominulo, a pro ten čas byly úspěšné. M. Aemiliem Lepidem byla zahájena stavba Aemiliovy silnice, via Aemilia, která vedla z Arimina přes Bononii do Placentie, viz dále rok 175 a srov. rok 109 a rok 191.

V Římě konal 23. prosince (předjul. kal.) triumfální průvod nad Aitóly a Kefallénií M. Fulvius. Mimo jiné se chlubil kořistí 785 měděných a 230 mramorových soch. V létě 185 konal desetidenní hry, k nimž přizval umělce z Hellady a poprvé předvedl Římanům athléty, profesionální sportovce. Doprovázela podívanou premiéra ukázek z lovu lvů a levhartů. Děkovné desetidenní hry po něm vypravil i L. Cornelius Scipio. 

 

************************************************************

186.

Ol. 148, 3

126 SE

62 AE

(Zópyros)

a. u. c. 568

Sp. Postumius Albinus a Q. Marcius Philippus I.

************************************************************

V Boiótii se opět vyhrotily občanské spory, které sužovaly spolek od příchodu Římanů do Hellady. Již roku 187 byl exulován Zeuxippos, jeden z exponentů prořímské strany aristokratické, klient T. Quinctia Flaminina. Senát nařídil Boióťanům Zeuxippa přijmout zpět z exilu, což odmítli poukazem na rozsudek za vraždu Brachylly a za jisté znesvěcení Diova chrámu.

Na písemný pokyn senátu Aitólům a Achájům proti promakedonské Boiótii vojensky zasáhl v čele Achájů Filopoimén a zemi vyplenil. Senát pak nechal Zeuxippa, ačkoli osobně v Římě orodoval, padnout a Megary zprostředkovaly mír mezi spolky Boiótů a Achájů.

Koncem září se stal počtvrté stratégem spolku Achájů Aristainos. V zimě se vrátili z Egypta achájští vyslanci pod Lykortou. Spojenectví spolku Achájů s Ptolemaiovci bylo obnoveno (srov. předešlý rok): darem přinesli vyslanci krále na Nilu šest tisíc bronzových zbrojí a dvě stě talentů bronzových mincí. Zároveň bylo navázáno přátelství rovněž s králem Seleukem IV. Filopatórem, jehož dar desíti lodí ale přijat nebyl: byla to poslední přátelská relace Achájů k Seleukovcům.

Též smlouva o přátelství s králem Eumenem II. i nabídka 120 talentů použitelných na bankovní uložení a čerpání výnosu částky na platy federálních úředníků byla spolkem odmítnuta po upozornění mluvčího aigínských vyhnanců, kterou roku 210 Aitólové prodali Attalovi i. za třicet talentů.

V téže době se v římském senátu projednávaly lakedaimonské otázky. Stěžovateli byli Areus a Alkibiadés (srov. rok 188). V zimě též senát vyřizoval stížnost krále Eumena II. a Thessalů na krále Makedonců Filippa V., aby vrátil, resp. zase dal svobodu městům, která obsadil v Thessalii a Thrákii od roku 188, tedy po odchodu římského vojska z Hellady (srov. tam). Senátoři nevěděli, co s hašteřivými Hellény, tak jmenovali na projednání jejich sporů v terénu komisi v čele s Ap. Claudiem Pulchrem (cos. 185).

V Thessalii tágem pro tento rok byl Thrasymachos z Atragaie.

 

V Anatolii vypukla první válka bíthýnská mezi Prúsiou I. a Eumenem II. o hraniční území (trvala do roku 184). Na Prúsiově straně válčil také Hannibal, který musel na základě římského míru roku 188 (srov. podmínky z roku 189 a viz tam o jeho putování) opustit seleukovský dvůr. Na bíthýnské straně stál Ortiagón, král všech Galatů (srov. roky 183 a 166). Attalos (II.), Eumenův bratr, porazil Prúsiu na souši, Hannibal zvítězil nad Eumenem v námořní bitvě, sled událostí neznáme. Hannibal použil v okamžiku, kdy se vítězství klonilo na attalovskou stranu, bojový prostředek, který navrhoval už předtím jako nauarchos Antiochův: dal naházet na nepřátelské lodi nádoby plné zmijí a vyděšení námořníci a vojáci protivníka neměli náhle čas věnovat se boji. Při obléhání Hérákleie byla Prúsiovi rozdrcena noha, proto byl pak zván Chólos/Chromý.

 

V Alexandreji se zřejmě 19. ledna narodil nejstarší Epifanův syn Ptolemaios (VI.) Filométór (I.). Epifanův vojevůdce Polykratés z Argu potlačil egyptské povstalce. Tažení se zúčastnil i král, který dal milost vůdcům povstalců jménem Athinis, Pausirás, Chasúfos a Irobastos. Když se přišli vzdát do města Sais, dal je však Epifanés uvláčet k smrti za válečnými vozy. O verbování žoldnéřů v Helladě pro krále se staral eunúchos Aristoníkos, který byl vychováván společně s Epifanem a odjakživa vojenství a styk s vojáky miloval.

V srpnu ukončil druhý vojevůdce Komanos secesi Horního Egypta. Dobyl Théby a zajal vzdorokrále Anchmachia, který vládl od roku 199. Jeho nejmenovaný syn padl v boji. Ptolemaiovci znovu obsadili severní část říše Kúš čili Dolní Núbii, které se podle šířky po obou březích Nilu říkalo v dobách hellénistických Dódekaschoinos/„Území dvanácti schoinů“ na jih od Elefantiny (tj. podle egyptských norem asi 75 km, podle hellénských dvakrát tolik). Vítězství bylo v Alexandrii oznámeno 6. října a 9. října byla válka v Horním Egyptě slavnostně ukončena.

Královský edikt pardonoval všechny "běžence ze svých domovů, lupiče a ty, kteří byli obviněni z dalších zločinů kromě vrahů a vykradačů chrámů a chrámových skladů". Amnéstie obsahovala odpuštění dluhovaných odvodů a dávek z královské půdy, z pronájmů vinic, sadů a lázní k roku 190. 29. října 185 následovala amnéstie pro hospodářství chrámová/edikt z Fil.

Secese Thébaidy trvala od roku 207 (srov. ale již rok 217), od roku 204 byl Horní Egypt pod královskými vzdorovládci; konec tzv. XXXIV. dynastie. • Dódekaschoinos, staroegyptský Wawat, území se zlatými doly ve Wádí Allaq, byl Ptolemaiovci ovládán z garnisonu v Hierá Sykaminos. Ptolemaiovská vláda na severu kúšitského území byl nyní rozšířena ze dvanácti na třicet schoinů, Triákontaschoinos, tj. asi 190, resp. asi 330 km až ke druhému nilskému katarraktu. V Pselchis, severně od Hierá Sýkamíny/Svatá sykomora, vznikla klérúchie (viz dále rok 30).

 

Záalpští Keltové pravděpodobně z velké kmenové rodiny Bojů prošli bez projevů nepřátelství územím Venetů a usadili se na místě budoucí Aquileje, srov. rok 183 a 181. Proč Alpy nejmenovaní Keltové překročili, římským vyslancům nedokázali vysvětlit ani jejich kmenoví příbuzní. Kraj vyklidili po výzvě Římanů a se souhlasem svých příbuzných ve staré vlasti bez bojů roku 183, viz tam a roky 181 a 179: velmi nezvyklý příběh "stěhování národa". Snad šlo o národ Karnů/Carnové, Carni, viz triumf nad nimi roku 115.

Ve válce v Ligurii se Římanům opět nevedlo. Konsul Q. Marcius byl s vojskem poražen Apuány v lesnatém terénu a místu se pak říkalo a v podstatě dodnes saltus Marcius/Marciův hvozd; ani později ve válce s Perseem neprokázal žádné vojevůdcovské zdatnosti. Úspěšněji bylo bojováno v Hispániích. Praetor C. Atinius, který s Lúsítánci válčil už třetím rokem, sice dobyl města Asty, ale zasažen střelou zemřel. Na podzim porazil praetor L. Manlius Acidinus Keltibéry u města Calaguris na Hibéru na baskickém území. Do Říma se vrátil následujícího roku vyznamenán ovacemi.

V Římě senát proslulým a zachovaným senatus consultum de bacchanalibus zakázal v říjnu 186 konat po celé Itálii bakchanálie, slavnosti a mystéria boha Dionýsa. Do Říma byla přinesena především vojáky, vracejícími se z vojenských tažení z Východu. Případ vyšetřovali zprvu oba konsulové, než odešel Q. Marcius do Ligurie. Sp. Postumius obcestoval celou Itálii, aby vypátral vazby spiklenecké a aby varoval před nebezpečím nového kultu; šetření uzavřel až s koncem úředního roku, tedy asi v únoru 185.

Případ se stal zajímavým až tehdy, když se kolem nového kultu a jeho vyznavačů hromadila podezření z malversací s padělanými závěťmi apod. Soudy vynesly rozsudky smrti a vyhnanství, vyšetřily na sedm tisíc lidí. Byla to vedle případu gynaikokratických traviček z roku 331 zřejmě největší kriminální causa římské republiky. Jak se aféra provalila viz v indexu pod bakchánália.

 

************************************************************

185.

Ol. 148, 4

127 SE

63 AE

(Eipolemos)

a. u. c. 569

Ap. Claudius Pulcher a M. Sempronius Tuditanus

************************************************************

V údolí řeky Tempé se konal summit vyslanců římského senátu vedených Q. Caeciliem Metellem, cos. 206, s králi Filippem V., Eumenem II. a s Thessaly (srov. předešlý rok). Filippos musel vyklidit všechna thessalská, perrhaibská a athamánská místa, která obsadil, a částečně s tehdejším povolením římských velitelů, po roce 188 (z makedonského pohledu se vlastně jednalo o „reunie“ po roce 196). Byla mu ponechána Démétrias, Dolopové a Lárísa Kremasté s Alópé v Opúntské Lokridě a Pteleon a Antron v Thessalii. Římskou delegaci popudil král vznětlivým výkřikem, že "ještě nezapadlo slunce nad všemi dny/nóndum omnium diérum sólem occídisse"; tak v podání Liviově.

V Thessaloníké se pak Filippos sešel v přítomnosti římských vyslanců s vyjednávači Eumena II. v otázce měst Ainos a Maróneia, odkud se měl Filippos stáhnout též. Římská senátní delegace o ničem nerozhodla a Eumenova stížnost byla srovnána senátem až v zimě ve Filippův neprospěch. Makedonské posádky byly staženy a města byla opět „svobodná“.

 

Tágem Thessalů na tento rok byl Láontomenés z Fer. Na konci září se stal stratégem spolku Achájů Lykortás z Megalopole, syn Theáridův, otec Polybiův. Spolek odsoudil na smrt Sparťany Aréa a Alkibiada za jejich protiachájskou činnost v Římě, kde si stěžovali i na spolek a za podněcování vzpoury v přímořských městech Lakóniky, které byly Sparťanům odebrány (Sparta byla členem spolku od roku 192).

 

V Egyptě se mezi lety 185 až 181 narodily králi Epifanovi a královně Kleopatře I. Syřance děti Kleopatrá (II.) a Ptolemaios (VII.) Euergetés (II.).

 

V Baktrii zemřel někdy v této době po úspěšné vládě král Démétrios I. (vládl od roku asi 200). Nástupcem se stal jeho syn (?) Pantaleón (mohl vládnout do roku 175). Za Pantaleontovy vlády, popřípadě po jeho smrti, se říše Euthydémovců rozdělila, když vlastní domény vyhlásili Agathoklés, mladší bratr Pantaleontův (nebo pravděpodobně po smrti staršího bratra převzal jeho vládu; viz rok 180 a 165), a Zóilos I. (viz rok 155). O prvotním dělení kdysi jednotné říše viz rok 190. Nelze ani zavrhnout představu, že oba bratři byli údělnými panovníky Eukratidova státu, s nímž museli válčit, srov. rok 171.

Agathoklés razil pamětní mince s portréty Alexandra Velikého, Antiocha I., Diodota I., Euthydéma I., Démétria I. a bratra Pantaleonta, tedy osobností zasloužilých o rozkvět helléno-bakterské říše. Agathoklés razil na mincích nápisy vedle písma kharóšthí též v bráhmí, srov. rok 600 a v indexu s. v. Gandhára. Byl prvním z Hellénů,  který se zmocnil Taxil a podporoval buddhistické a brahmánské kulty. 

Rok 185 bývá pokládán v indických dějinách za první rok javánské éry/javana, "iónské", počítané asi podle rozšíření moci indobakterských králů po celém povodí Indu a na Východ. Viz výklad u roku 55. 

 

Kolem roku 185 se v rhodském Lindu narodil Panaitios, první představitel tzv. střední stoy, přítel římských aristokratů a hlavně Scipiona Aemiliana. Od roku 129 byl scholarchem (srov. ale rok 137). Zemřel kolem roku 109.

Narodil se P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus, syn L. Aemilia Paulla, konsul roku 147, censor roku 142/141. Byl zavražděn (?) roku 129. Jako sedmnáctiletý se účastnil se svým otcem makedonského tažení a bojoval u Pydny. 

 

Pokračovaly boje Římanů v Ligúrii a v Hispániích. Praetoři Zadní Hispánie C. Calpurnius Piso a Přední L. Quinctius Crispinus společně táhli do Carpetánie, ale v bitvě s Hispánci mezi městy Dipo a Toletum na Tagu byli Římané krvavě poraženi a po ztrátě pěti tisíc mužů se stáhli. Po příchodu spojeneckých posil se znovu obrátili proti Carpetánům a v bitvě kdesi na Tagu s 35tisícovým vojskem Hispánců obě legie napodruhé uspěly.

Následujícího roku s odstupem několika dnů oba praetoři slavili triumf nad Lúsítány (vůbec první) a Keltibéry; nejprve C. Calpurnius, pak L. Quinctius. Nicméně domorodci zůstali nepokořeni a znovu se proti Římu zdvihli. Viz dále rok 182.

V Ligurii konsul M. Sempronius prorazil v tažení proti Apuánům až k přístavu Luně, spolukonsul Ap. Claudius několikrát porazil v poli Ingauny; viz dále rok 181.

Rozsáhlé povstání zotročených pastýřů v Ápulii a lupičství zlikvidoval praetor L. Postumius Tempsanus z Tarenta: na sedm tisíc lidí stálo před soudem a řada z nich byla popravena; násilnosti vzbouřenců zůstaly isolovány. Následujícího roku Postumius kraj s vojáky zbavil banditismu a pochytal na jihu Itálie i zbylé lidi hledané z účasti na zakázaných bakchánáliích, viz rok 186.

Bakchánálie byly v souvislosti s travičskou aférou roku 180, viz, pronásledovány po venkově ještě tehdy. Praetor C. Maenius po udáních roku 180 odsoudil v Praeneste na tři tisíce lidí "za účast na travičství", zřejmě stále v souvislosti s bakchánáliemi.  

 

V Indii ve státu Magadha zavraždil vojevůdce Pušpamitra n. Pušjamitra krále Brhadratha či Brihadratha, posledního krále z dynastie Maurjů a zmocnil se trůnu v Pátaliputře (vládl do c. 150, jména jeho předchůdců viz 232). Se svým synem a nástupcem Agnimitrou (vládl do c. 143) založil další královský rod, bráhmanskou dynastii Šunga, která trvala do roku 68 (podle jiné tradice od roku 183 do roku 71 či 187 až 73)

Dalšímy panovníky dynastie byli Sudžještha či Vasudžještha (c. 143 - 133), Vasumitra (vnuk pučistův porazil kdesi na Ganze jedno z hellénských vojsk; doba vlády neznáma, stejně jako u všech ostatních následovníků; dosud není znám jediný nápis z této éry), Bhadraka či Andhraka, Pulinda či Pulindaka, Ghoša, Vadžmitra či Vadžramitra, Bhagavata/Bhágabhadra (viz rok 115, a posledním v řadě byl Devábhúti či Devábhúmi (od roku c. 85 nebo později, viz rok 68).

Bráhman Pušjamitra restituoval u dvora hinduismus, obnovil krvavé vedské oběti koní. Šungové preferovali staré kulty a zvyky, buddhisty však nepersekvoval a dávalk obnovovat jejich stavby a kláštery. Magadha se za Šungů bránila invasi z indo-bakterských monarchií a velká část povodí Indu a Gangy se dostala pod vládu hellénských monarchů pravděpodobně včetně Udždžainu, viz rok 115.   

Největším současníkem konce dynastie Maurjů byl král Kháravéla z Kalingy, oddaný džinismu; obnovil hudební a taneční slavnosti buddhistickými Maurji zakázané. Kalingu v dn. indickém spolkovém státu Uríša si podrobil Ašóka z Magadhy (viz rok 260) a ustanovil tu guvernérem Sardara z Čédi. Jeho syn Mahámeghaváhana obnovil suverenitu Kalingy a jeho syn a nástupce Kháravéla úspěšně odrazil útok Démétria II. Aníkéta (srov. rok 180) a prosadil se proti Magadě. Jeho vláda znamenala vrchol v historii Kalingy (c. 150).

Spojencem Hellénů proti Maurjům byl snad Indramitra z Paňčály v západním Uttarpradéši, známý z nedatovatelné ražby; je však možné, že náleží době o století mladší.