189-188

189.

Ol. 147, 4

123 SE

59 AE

(Euthykritos II.)

a. u. c. 565

M. Fulvius Nobilior a Cn. Manlius Vulso I

************************************************************

V zimě na začátku roku pokračovala válka Aitólů v Athamánii (viz předešlý rok). „Král“ Amýnandros, který se skrýval u Aitólů v Ambrakii (srov. rok 191), vyslal před časem do země skupinky přátel, aby soukmenovce připravily na jeho návrat. V dohodnutém okamžiku udeřili spiklenci na čtyřech místech najednou a vyhnali makedonské posádky, které tu byly od roku 191. V makedonských rukách zůstala jen pevnost Athénaion. Amýnadros se s pomocí tisícovky Aitólů stal opět vládcem v sídelním městě Athamánie Argithey. Pro uznání svého stavu poslal posly ke Scipionům do Efesu i do Říma.

Se svolením Aciliovým vyslal král Filippos V. proti němu šestitisícové vojsko, jemuž velel stratégos Xenón, předtím frúrach v Theiu, osobně dorazil do Gomf a Athénaia. Makedonci však byli před Argitheou odraženi, Filippos se vrátil do Makedonie a Xenón, zanechaný zpět s tisíci muži, byl v neznámém terénu s velkými ztrátami rozprášen a zahnán do Thessalie. Ještě v zimě vyslal rovněž Filippos posly do Říma a do Efesu ke Scipionům.

Aitólové pod Níkandrem se ještě v průběhu zimy zmocnili Amfilochie a když Dolopové uslyšeli o Filippově fiasku v Athamánii, přidali se sami od sebe k Aitólům. Na jaře se vylodil v Apollónii konsul M. Fulvius Nobilior s novým vojskem a přemluven Épeiróty dal se do obléhání Ambrakie, která byla obsazena aitólskou posádkou (půlroční příměří v aitólské římské válce, viz předešlý rok, vypršelo v zimě a aitólští vyslanci byli z Říma opět vykázáni). Aitólové pod spolkovým stratégem Níkandrem, srov. o něm roku 191, plenili v Akarnánii. Aitólská snaha osvobodit z obležení Ambrakii, kterou úporně hájili stratégové Eupolemos a Níkodámos protiútoky zvenčí i zevnitř, byla neúspěšná, nicméně ani Římané se města nezmocnili. 

V téže době podmanil Perseus, druhorozený syn makedonského krále Filippa V., opět Dolopy, krátce členy spolku Aitólů, a Amfilochii, a další římský spojenec, král Pleuratos II. z Illyrie, se se svým loďstvem spojil s Acháji a plenil v Korinthském zálivu aitólské pobřeží.

Takto ze všech stran tísnění Aitólové požádali znovu o mír. Jejich vyjednávači Dámotelés a Faineás nabídli Římanům kontribuci, což konsul M. Fulvius odmítl jako nedostatečnou podmínku uznání porážky: požadoval buď jeden tisíc talentů hned (což neměli), nebo bezpodmínečnou kapitulaci. Zato opět uznal Amýnandra za přítele Říma. Poslové Athéňanů a Rhodských intervenovali v Římě ve prospěch Aitólů.

Předcházejícímu aitólskému poselstvu předsedal aitólský bohatec Alexandros Ísios, ale aniž by dorazilo do Říma bylo po upozornění Sibyrta z Kefallénie jato Épeiróťany, kteří se na zajatcích domáhali výkupného. Alexandros, s dvěma sty talenty nejbohatší tehdy z Hellénů mateřské Hellady, o jeho výši vyjednával: pět talentů mu bylo moc, tři také, snad jeden... Odmítl zaplatit (jeho dva druhové přistoupili na tři talenty) a vydržel, až ho osvobodil dopis Římanů. Hellénského miliardáře (nelze odhadnout, odkud jeho majetek v tak chudém regionu Hellady pocházel) dobrodružství nestálo ani drachmu, lakota/filargyriá se mu vyplatila...

Za této situace se vzdala Ambrakie, kdysi sídelní město Pyrrhovo, z níž konsul odvezl 150 talentů ve stříbře a veškeré umělecké předměty. Římané povolili odchod aitólské posádce, městu nebylo ublíženo. V lokalitě Amfiložský Argos/Argos to Amfilochikon konečně vyslanci Aitólů konsulovi potvrdili přijetí mírových podmínek spolkovým sněmem a s tím odcestovali do Říma. 

Novými mírovými podmínkami byla ukončena válka Římanů se spolkem Aitólů, která byla vedena od roku 192 jako součást války se Seleukovci:

1. Spolek Aitólů zaplatí pět set eubojských talentů válečných kontribucí, z toho dvě stě hned a zbytek do šesti let (namísto deseti stříbrných směli počítat jeden zlatý)

2. ve spolku setrvají jen ty státy, které byly členy před příchodem T. Quinctia Flaminina do Hellady roku 198, kromě těch, kterých se Římané od té doby zmocnili (Hérákleia na Oitě se na čas stala opět autonomním státem, srov. rok 280 a 167);

3. Ambrakijští se dostali pod římskou „ochranu“ a

4. ostrov Kefalléniá, který byl od roku 196 aitólský, se stal přímým majetkem S. P. Q. R.

Podmínky míru senát schválil, přijal na šest roků čtyřicet rukojmí starých dvanáct až čtyřicet let, město Oiniady připojil Akarnánům a přijal zpět spolek Aitólů do spojeneckého svazku. Vyslanci v Římě byli Níkandros a Faineás.  

V létě se M. Fulvius Nobilior vypravil na Kefallénii, aby ostrov obsadil. Všechny zdejší obce se vzdaly hned, kromě Samy, která vydržela čtyři měsíce obléhání, nakonec s pomocí stovky achajských prakovníků vyvrácena, všichni obyvatelé prodáni do otroctví. Prázdné město pak dostalo římskou posádku. 

 

Tágem Thessalů tohoto roku byl Práuilos ze Skotúsy. Koncem září se stal novým stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty (poprvé), stratégem spolku Achájů posedmé Filopoimén (nebo mu byl úřad prodloužen, viz předešlý rok).

Filopoimén prosadil zákon, aby se jednání sněmu spolku Achájů neodbývalo jen v Aigiu, nýbrž vždy v jiném členském státě (rotační princip). Tento rok ho svolal do Argu. 

Asi ve stejnou dobu, na podzim, chtěli Lakedaimonští dobýt Lás u Gytheia. Zdejší obyvatelstvo, nedávno ještě perioikové (srov. rok 195), a zde usazení spartští exulanti - proachájská emigrace kolem Tímoláa - je však odrazili. Přímořská lakónská města a exulanti si pak stěžovali u Achájů. Sparťané poslali ke konsulovi M. Fulviovi Nobiliorovi a postavili svůj stát pod ochranu Říma. Přesto ještě před zimou vypukla další, pátá achájsko-lakedaimonská válka (trvala do následujícího roku). M. Fulvius vyzval obě strany, aby vyslaly do Říma jednatele, což se stalo; Acháje zastupoval Diofanés a Lykortás, otec historika Polybia.

 

Král Antiochos III. Veliký učinil někdy před 3. dubnem svého syna Seleuka (IV. Filopatora) spoluvládcem. Spoluvláda trvala až do Antiochovi smrti roku 187.

Začátkem léta dorazili do Říma vyslanci Antiocha, Rhodských a Eumenés osobně děkující senátorům za pomoc při seleukovském obléhání Pergama (viz předešlý rok). Požádal o všechny země ležící před Taurem/Cistaurie a neopomněl varovat před Rhodskými a jejich nároky na autonomní hellénské městské státy. Senát rozhodl o mírových podmínkách pro Seleukovce, které za dynastii odpřisáhl na Capitoliu Antipatros, králův synovec (viz dále apamejskou konferenci roku následujícího):

1. Král Antiochos přijde o vše před pohořím Tauros, o tzv. Cistaurii/Asia entos tú Taurú, lat. Asia intra Taurum,

2. zaplatí do dvanácti let Římanům dvanáct tisíců talentů ve stříbru (atticko-eubojských, tedy 314,4 tuny kovu) kontribucí, Eumenovi do pěti let 350 talentů;

3. vydá celé své loďstvo a většinu válečných slonů,

4. vydá Římanům do rukou známé protiřímské politiky: především Hannibala (vzal si život na svobodě roku 182), Thoanta z Aitólie (byl propuštěn domů roku 181), Mnásilocha z Akarnánie, Filóna a Eubúlida z Chalkidy (ti všichni byli v Římě umořeni);

5. král Eumenés II. jako vděk za neochvějnou věrnost dynastie Římanům dostal z původní říše Seleukovců celý Chersonésos Thrácký a téměř celou Cistaurii kromě všech iónských měst, která prohlásil senát na naléhání Rhodských za „svobodná“ (král varoval, aby se nedostala do rhodských rukou), kromě domény Ptolemaia II. z Telméssu, syna Lýsimachova (III.), a kromě Kárie na jih od řeky Maiandros;

6. Rhodští získali v Anatolii zbytek Kárie a Lykie, kromě domén Ptolemaia II. Telmésského a do té doby svobodných měst (srov. rok 187). Od požadavku na Soly/Soloi vyslanci Theaidétos a Filofrón ustoupili, město zůstalo seleukovské; tak jako tak nová území znamenala největší územní rozsah rhodského státu.

7. Svým spojencům Chiu, Smyrně a Erythrám rozšířili Římané území.  

Ptolemaios II. z Telméssu byl posledním z místní dynastie a posledním z přímých potomků krále Lýsimacha I. Thráckého. Ptolemaiova dcera Bereníké se stala roku 193, asi nakrátko do t. r., regionální velekněžkou/archiereia kultu královny Láodiky I., zbožněné manželky krále Antiocha Thea (srov. roky 278 a 240, ke kultu viz v indexu s. v. král).

Hannibal nečekal na další a zřejmě již po magnétské bitvě prchl z Efesu na Krétu. Krátce pobyl v Gortyně, kde oklamal místní dychtící po jeho zlatu, s nímž byl na cestách (uložil do Artemidina chrámu amfory plné olova, zatímco peníze dal naplnit do brozových soch, které měl při sobě!). Neohrožen se pak dostal do Bíthýnie, viz rok 186. O postojích Gortynských viz zde níže.  

 

V říjnu a listopadu se v Římě konal triumf Scipionů a námořní L. Aemilia Regilla nad králem Antiochem III. (podle starého kalendáře 1. února 188 a na konci přestupného měsíce února). V triumfu L. Cornelia Scipiona byly neseny obrazy 134 dobytých měst, 1231 sloních klů, 137 420 liber stříbra, 224 tisíc tetradrachem attických, 321 070 stříbrňáků kistoforických, 140 tisíc zlaťáků a 1420 liber zlatých nádob, zatím největší z dobytých pokladů. Propraetor Aemilius Regillus vybudoval z kořisti na Mártově poli chrám námořním larům/larés permaríní, srov. v oddílu Bohové a jejich svátky x. 

Zřejmě t. r. nebo někdy v této době rozšířil některý z prořímských hellénských kolaborantů pověst o „trojském původu“ Římanů, aby tím zdůraznil jejich lepší nárok na Anatolii než Seleukovců (viz předchozí obětování v Íliu). Srov. též historický epos Cn. Naevia O púnské válce, v němž před zhruba dvěma desetiletími trojského Aineiu-Aeneu použil na vysvětlení římských protikartháginských tradic!

Aineiás Římanům posloužil jako symbol státní kontinuity/translatio imperii. Podle starších hellénských pramenů zemřel Aineiás buď v thrácké Palléně, kde se po pádu Troie usadil, nebo v arkadském Orchomenu, nikoli však v Itálii.

 

V Anatolii se však ještě pokračovalo ve válce proti Antiochovým spojencům a proti těm odbojným, jimž se nelíbili ani Seleukovci, ani Římané, natož Eumenés. Nový konsul Cn. Manlius Vulso převzal na jaře v Efesu s vojskem vrchní velení. Jeho praetor Q. Fabius Labeo se s flotilou vypravil na Krétu, kde zasáhl bez většího úspěchu do latentní tzv. krétské války (srov. rok 204), konkrétně do bojů mezi Kydónií a koalicí Gortyny a Knóssu (o změně front viz rok 184). Vyzval Kréťany, aby vydali římské občany a italské spojence držené v zajetí, ale kromě Gortynských to nikdo neučinil.  • Q. Fabius byl prvním Římanem, který se pokusil zasáhnout do krétských dějů; byl prý za své "činy" na Krétě senátem odměněn triumfem.

Z Kréty se Q. Fabius vypravil do Thrákie, kde odvedl z Aina a Maróneie seleukovské posádky, které se tu stále ještě držely, a městům dal autonomii: neměla ji nikdy předtím a ani nikdy poté (viz následující rok). Z Thrákie se pak vrátil do Efesu.

Cn. Manlius zatím vyrazil s římským vojskem, s attalovskými spojenci, kterým velel Attalos (II.), Athénaios, jeho mladší bratr (král Eumenés byl v Římě), stratégos Korrax z Makedonie a vůdce žoldnéřů Leusos z Kréty, přes Antiocheiu ve Frygii do Tabai na kársko-pisidském pomezí; Tabské, kteří se pokusili Římany napadnout, přišel nápad na 25 talentů a deset tisíc medimnů obilí. V Kibyře v Lykii Římané donutili k zaplacení výpalného jednoho sta talentů a obilí vládce místního chrámového státu „tyranna“ Moageta, který Římanům teatrálně namlouval, že velmi chudý, až se z původně nabízených patnácti talentů (a požadovaných pěti set) stalo jedno sto... Podle jedné verse byl vystrašený dynasta dokonce sesazen (a jeho nástupcem mohl být jistý Pankratés zmiňovaný roku 167, srov. tam).

Cn. Manlius vybíral ostatně peníze a naturálie všude cestou napříč Pamfýlií a Pisidií: vyplatit se musely po padesáti talentech stříbra státy Terméssos v Pisidii a Aspendos v Pamfýlii, item Sagalassos na severu Pisidie, kde k obnosu dostal po dvaceti tisících medimnů ječmene a pšenice. Od obléhání Termésských pod Filomélem osvobodil město Isindu. Ve Frygii, v Apameji, kterou u Kelain založil kdysi Antiochos I. Sótér a které se nyní přezdívalo Kíbótos (viz předešlý rok), se konsul sešel se Seleukem IV.

Bylo to již podruhé za Manliovy přítomnosti v Anatolii, protože Seleukovec od začátku zajišťoval Římanům zásobování celého tažení, jak byl z mírové smlouvy povinován. Římané vyplenili Frygii a pak se obrátili proti Galatům, dříve Antiochovým spojencům, kteří se jim nechtěli podrobit (o osídlení Frygie Židy v této době viz rok 212). To již byla konsulova armáda obtížena kořistí. 

Římané rozbili tábor v Gordiu, z něhož obyvatelé utekli, a vedli tu jalová jednání s Galaty. S knížetem Tektoságů Eposognátem, který se nepodílel na válce po Antiochově boku, bylo uzavřeno spojenectví, Eposognátos ale nebyl mluvčím celého kmene. Od něho se později dozvěděli, že Kletové vyklízejí své vsi a se vším svým majetkem se stěhují k Olympu, Tektosagové k Magaře. Římané pak obsadili Pessinús a uznali za velekněze místního kultu domorodé hodnostáře jménem Attis a Battakos, kteří mu předpověděli vítězství.

Teprve nyní se otevřeně obrátili do války proti keltsko-kappadocko-paflagonské koalici. Koncem léta nebo na začátku podzimu porazili Římané pod konsulem Manliem Vulsonem po těžkých bojích na úpatí hory Olympos keltské Tolistobóje či Tolistogie, jejichž tetrarchovi Ortiagontovi přišli na pomoc další tetrarchové Komboiomaros a Gaulótés/Gaulótos. Počty zajatců tehdy dosáhly čtyřiceti tisíců, padlé Kelty nikdo nespočetl.

Zajatce prodal na místě, neboť takové množství nemohly jeho legie vodit s sebou (asi tím státní pokladnu připravil o pěkné peníze...; o osudu Manliovy celkové kořisti viz rok následující). Následovaly boje na úpatí hory Magara u Ánkýry, kde Římané na hlavu porazili Tektoságy a Trokmy (osm tisíc padlých) s jejich spojenci králem Ariaráthem IV. z Kappadokie a dynastou Paflagonů Morziem (o míru viz následující rok).

Z velkých porážek Galatů unikl z vůdců jen tetrarcha Ortiagón. Unikla též jeho manželka Chiomara, která však padla do zajetí. Římský strážce ji znásilnil a když ji dával příbuzenstvu k vykoupení za talent zlata, uřízla mu hlavu, nebo to udělal na její výzvu někdo z doprovodu, a vrátila se k manželovi - i s tou hlavou, aby ukázala, že se o sebe postarala. Když Ortagón pochválil její věrnost, odpověděla, že "ještě krásnější je to, že naživu zůstal pouze jeden muž, s nímž jsem spala/kallion hena monon dzén emoi syngegenémenon". Chiomaru osobně v Sardech potkal a hovořil s ní historik Polybios. 

Větší část Keltů byla zotročena a jejich moc ve středoanatolském regionu k potěše Attalovců zlomena. Po skončení této krátké a rasantní války Římanů s anatolskými Galaty se konsul na zimu vrátil do Efesu.

Ariaráthés IV. Kappadocký se z důsledků porážky vyhnul pokutou šesti set talentů, které vyplatil Manliovi a s pokutou uloženou mu Římany roku následujícího za spojenectví s Antiochem III. unikl z hledáčku římské senátorské politiky proti seleukovským spojencům celkem bez velkých škod. Navrch byl uznán za spojence Říma.  

 

Snad již začátkem tohoto roku se na Seleukovcích osamostatnili jejich satrapové v Armenii Artaxiás a jeho otec (?) Zariadris či Zariadrés, ovšem soupeřící o moc nad celou zemí, která byla tehdy údajně rozdělena na 120 satrapií (?!), tedy pravděpodobně malých údělných knížectví - prapůvod arménské národní nejednoty. Zariadris mizí ze známé historie, Artaxiás vládl do asi roku 162 (srov. rok 181). Později (srov. rok 99) vládl v Sóféně Zariadrův syn Artanés (tedy pravnuk výše uvedeného Zariadra): místní dynasty potvrdil v královské hodnosti římský senát.

 

Kampánové obdrželi římské občanství28. prosince (podle starého kalendáře, tedy podle greg. kal. asi v srpnu) byla na místě původní etruské osady a pozdějšího bojského sídla, založené kolem roku 525 pod jménem Felsina, založena římská kolonie Bononia, dnešní Bologna. Prvními kolonisty byly tři tisíce Římanů. 

V Římě byl v předvolebním boji o censuru obviněn M'. Acilius Glabrio, že okradl stát o části válečné kořisti. Důkazy zjevně nestačily a soudy skončily, když se Acilius vzdal kandidatury a tribunové lidu upustili od stotisícové pokutě (v assech). Podle censu T. Quinctia Flaminina a M. Claudia Marcella bylo napočteno 258 318 občanů a Město postihly rozsáhlé povodně, kdy vody Tiberu dvanáctkrát zaplavili Martovo pole.

L. Aemilius Paullus byl po loňském debaklu úspěšný v Hispániích a v Lúsítánii, tj. v západní části provincie Hispania Ulterior: v bitvě s Římany padlo na deset tisíc domorodců a 2300 jich bylo zajato. Válka s Lúsítánci vypukla roku 193. Ligurové přepadli doprovod praetora L. Baebia cestou do Zadní Hispánie, většinu vojáků pobili a praetor zemřel na rány v Massilii. Náhradou se stal propraetor v Etrúrii P. Iunius Brutus, který ihned vytáhl do své provincie. 

 

************************************************************

188.

Ol. 148, 1

Arkesiláos z Megalopole

124 SE

60 AE

(Symmachos)

a. u. c. 566

M. Valerius Messala a C. Livius Salinator

************************************************************

Na jaře, snad v květnu, vpadl do Lakóniky v čele Achájů Filopoimén, potvrzený ve stratégii, a Sparťané se přesile vzdali. Museli vydat osmdesát viníků událostí roku 190, tj. představitele tradicionalistické strany královské (v achájském a římském názvosloví strany „tyranské“), a všichni byli přes ujištění achajských hodnostářů v lokalitě Kompasiu spartskými exulanty dílem ukamenováni dílem po rychlém soudu popraveni (vyšší údaj hovoří o 350 popravených), další exulováni.

Stratégos Filopoimén, rodem Megalopolíťan a od mládí odpůrce všeho lakedaimonského (srov. rok 223), dal Sparťanům strhnout hradby Sparty, vyhnat všechny odpůrce Achájů ze státu (cizí žoldnéře a propuštěnce z dob "tyranské", část prodal do otroctví), zrušil tradiční lykúrgovskou ústavu, resp. to, co z ní zbývalo, a z dórských Sparťanů „vyrobil“ Acháje, jakoby ve mstě za „návrat Hérákleovců/epistrofé tón Hérákleidón“ před deseti staletími, viz rok 1104 a srov. 280. Z řad Achájů byl jmenován dohlížitel nad děním ve sparťanském státě, velkou část státního území věnoval Megalopolítským.

Pravděpodobně v této době byla ukončena instituce královlády, po roce 192 již jen nominální. Pokud se tak nestalo již tehdy (srov. tam). Lakónikos zůstal posledním titulárním králem ve Spartě. • Dórští králové vládli v Lakedaimonu podle tradičních dat od roku 1103, resp. 1094 (srov. rok 195).

K moci se ve Spartě opět dostal proachájský Tímoláos a tzv. stará emigrace (z doby vlády krále Kleomena III.), nevražící na zákaz hromadění klérů atd. Mluvčím protiachájské emigrace (rozumí se z roku 188) se stal Chairón. Mluvčími emigrace z roku 192, která sice také byla protiachájská, ale pravděpodobně proaitólská nebo dokonce promakedonská, byli Areus a Alkibiadés; srov. o emigrantech dále roku 178. Po masakru se vydali hledat zastání v Římě, viz rok následující. 

Lykúrgovská ústava byla do určité míry obnovena Římany roku 179. Filopoimén tak zároveň ukončil pátou a poslední achájsko-lakedaimonskou válku, která vypukla minulého roku (srov. dále rok 148).

 

V Thessalii byl tohoto roku tágem podruhé Eunomos (srov. rok 191/190).

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů po Filopoimenovi potřetí Aristainos.

Zřejmě tohoto roku dostala novou podobu amfiktyonie v Delfách. V důsledku římského míru s Aitóly bylo nyní opět 24 hieromnémónů - s Thessaly a Severohellény, Filippem V. a Fókidou (srov. 70. léta třetího století).

Z dějin zmizelo jméno „krále“ Athamánů Amýnandra, který vládl loupeživému kmeni od roku 232. Jeho smrti pravděpodobně využil král Filippos k obsazení území (srov. rok 185). Tím zaniklo i athamánské „království“. Amýnandrův syn Galéstés či Galaistés vstoupil jako žoldnéř do egyptských služeb (srov. roky 150 a 140).

Zřejmě hned po odchodu Římanů z Hellady koncem roku obsadil král Makedonců Filippos V. Gomfy a dal jim nové jméno Filippúpolis (?). Po společných sporech obsadil města Ainos a Maróneiu, která mu zůstala v rukách do roku 185 (viz tam, srov. předešlý rok).

 

Na jaře vyklidila poslední seleukovská posádka před Taurem Pergu. V létě proběhla v Apameji Fryžské s přízviskem Kíbótos jednání Římanů s vyslanci králů Antiocha III., Eumena II. a Ariarátha IV. s vyslanci Galatů o novém uspořádání Anatolie. Konferencí v Apameji byla zároveň definitivně ukončena válka Římanů s králem Antiochem a jeho koalicí. Byly písemně vyhotoveny mírové podmínky Římanů z předešlého roku ve znění, jak byly se Seleukovci dohodnuty v Římě (srov. tam; další římský mír pro Anatolii viz rok 64 a srov. roky 47 a 36). Konkrétně:

1. Seleukovci přišli o celou Cistaurii, tzn. satrapie a země Frygie na Helléspontu (Malá Frygie), Frygie (Velká Frygie), Mýsie, Lykáonie, Milyas, Lýdie, Kárie, Lykie a Pamfýlie. Nové majitele zemí viz rok 189. Rozsah satrapií v říši Attalovců nebyl panstvem na Pergamu měněn, jen název „satrapie“ přešel na „stratégie“.

2. Král Ariaráthés IV. z Kappadokie zaplatil Římanům šest set talentů kontribucí. Když pak ale brzy zasnoubil svou dceru v dětském věku Stratoníku (IV.) se Seleukovnou Antiochidou (II.) králi Eumenovi II., Římané mu polovinu peněz odpustili (srov. rok 193, kdy Eumenés ještě žádnou ženu ze Seleukova rodu nechtěl; kdy se konala svatba, nevíme).

3. Všechny Antiochovy slony v počtu padesát předali Římané Eumenovi, Seleukovci si nesměli opatřovat žádné další, a zbytek seleukovské flotily v Anatolii, asi padesát krytých lodí, ohněm zničil praetor Q. Fabius Labeo v Patarách. Přitom ještě dobyl Telméssos a pravděpodobně zde ukončil vládu místního dynasty Ptolemaia II. (srov. předešlý rok). Ptolemaiovo území dodatečně připadlo králi Eumenovi.

4. Eumenés získal od Římanů Chersonésos s Lýsimachejí, Antiochos mu musí vyplatit 350 talentů v pěti ročních splátkách.

5. Do Říma musel Antiochos poslat dvacet rukojmí ve stáří osmnácti až třiceti roků a po třech letech je vyměňovat za nové.

6. Pokud ho někdo napadne z měst a národů zmiňovaných ve smlouvě, smí se proti nim král bránit, ale nesmí si je podrobovat ani s nimi koalovat. 

Apamajským mírem byla zlomena moc Seleukovců a Římané se zbavili ve Středomoří posledního skutečného protivníka. Hellénské mocnosti se samy definitivně uklidily do druhých a dalších řad a Římané si s Hellény hráli jako kočky s myšmi. Válečné náklady a kontribuce na Seleukovce těžce dolehly. Říšské finance se staly Antiochovi osudnými, viz rok už následující. Anatolská města platící dosud daně Seleukovcům, Římané poplatků zbavili, ta, která přeběhla k Antiochovi, platila od nyní Attalovcům. 

Po apamejské konferenci se konsul Cn. Manlius a jeho praetor, velitel loďstva Q. Fabius, vrátili do Itálie. Cn. Manlius prošel s vojskem Anatolií a z Lýsimacheje Thrákií. U Kypsel bylo římské vojsko napadeno deseti tisícem Thráků a část Římany naloupených peněz byla nyní uloupena Thráky. V jedné z řady potyček a bitev v nepřehledném terénu padl Q. Minucius Thermus. Údajně, jak tvrdí protimakedonská propaganda, byl do plánu Thráků zasvěcen i král Filippos V.

Oloupení Římané, vítězové nad Asií, pak prošli Thessalií do Apollónie, kde přezimovali; přes odpor části senátu mu byl následujícího roku povolen triumf nad Galaty (5. března 186 starého kalendáře, srov. pod ceny a hostiny); pro rozmařilost vojáků, kteří přivezli do Říma část hellénských stolovacích a zábavních zvyklostí s luxusním nábytkem, doprovodem hudebníků, hudebnic a tanečnic byl Cn. Manlius Vulso konservativci obviňován, že zavlekl do Města orientální móresy, sexuální nevázanost, zkázu mravů. O prvním ze zákonů proti luxusu při stolování viz rok 182.

O svém triumfu presentoval Cn. Manlius zlatých věnců o váze 212 liber, 2103 libry zlata, 220 tisíc liber stříbra, 127 tisíc attických tetradrachem, 250 tisíc kistoforů, 16.230 mincí zlaté ražby filippské. Quaestoři z této kořisti vypláceli zbývající platby nízkoúrokových válečných půjček (na jeden tisíc assů stát vyplácel 25,5 assu). 

V Anatolii po odchodu Římanů spojil tetrarcha Tolistobójů či Tolistogiů Ortiagón rozpadlé kmeny a klany Keltů-Galatů v jedno království. Ortiagón jim se svou manželkou Chiomarou vládl do roku 183.

Téhož roku byl egejskými piráty vyloupen Knidos. Někdy mezi roky 188 a 178 souhlasili Pédasští se sympolitejí s Mílétem a přestěhovali se tam; Pédasy, obec původně kárská a po 367 dlouho součást Halikarnássu, zanikly. Po Pédasách se stali součástí Mílétu Héráklejští pod Latmem. 

V Syrii se narodil budoucí král Démétrios I., syn Seleuka IV. Filopatora s královnou Láodikou IV. (viz následující rok).

 

Pokračovala válka Římanů s Ligury, ale nic bližšího známo není. Římané udělili plná občanská práva občanům měst Arpinum, Formiae a Fundi (srov. rok 338).

 

V Číně zemřel z neznámých příčin 26. září císař Chuej/Hui (formálně vládl od roku 195), pohřben byl 19. října. Jeho matka a regentka Lü Č'/Lü Zhi alias císařovna Kao Chou vybrala za nástupce Chuejova adoptivního syna Liou Kunga/Liu Gong s posmrtným jménem Čchien-šao/Qianshao (vládl formálně do roku 184).

Moc nadále pevně držela v rukou císařovna-vdova po zakladateli dynastie Kao-cu (viz rok 195). Císař byl chlapeckého věku a když se roku 184 dozvěděl, že není synem císařovny Čang Jan/Zhang Yan, vdovy po Chuejovi, neprozřetelně upustil, že až dospěje, Lü Č' zlikviduje. Babička vnuka zavřela, lidem nakukala, že je nemocen a když vybrala jeho bratra za nástupce, viz rok 184, Čchien-šaoa zavraždila.

Kolem roku 186 postihlo Čínu zemětřesení a v krajích obývaných barbarskými Čchiangy/Qiang na západu země spustilo sesuvy půdy (o jejich původu viz v indexu s. v.).