356-360

***********************************************************

356. 
Ol. 283, 4

667 SE
603 AE
neznámý
a. u. c. 1109
Imp. Constantius Augustus VIII a Flavius Claudius Iulianus Caesar I

***********************************************************

Iulianus v červnu z Vienny cestoval s těžkou jízdou nebezpečným krajem do ohroženého Autessiodura/dn. Auxerre v Gallii Lugdunské, kam dorazil 24. června. Pokračoval do Tricassií neboli do Augustobony/dn. Troyes, hlavního sídla Tricassiů, kde dal vojákům odpočinout. V Remách/Civitas Remorum, dříve zvaných Durocortorum/dn. Reims v Belgické Gallii, se setkal s jádrem své armády; velel mu Ursicinův nástupce, magister equitum Marcellus; Ursicinus, jehož celé jméno neznáme, zůstal v Remách. 

Když Iulianus vyrazil k Rýnu, Alamanni kontrolovali nejméně druhým rokem (nejpozději po likvidaci Franka Silvana) většinu velkých měst provincie První Germánie/Germania Prima: Brógomagus/Brotomagus, řec. Breutomagos, dn. alsaské Brumath, město Triboků kdysi v Belgice, Argentoratum, dn. alsaský Straßburg/Strassbourg, Saliso, dn. Selz/Seltz v Alsasku, Tabernae, dn. Rheinzabern v zemi Rheinland-Pfalz, Nemetae, dříve Noviomagus s Civitas Nemetum, dn. Speyer v zemi Rheinland-Pfalz, Vangionae n. Vangiones, dříve Borbetomagus n. Bormitomagus, pak Civitas Vangionum/dn. Worms v zemi Rheinland-Pfalz a provinční metropole Mogontiacum/dn. Mainz. Alamanné byli tehdy nepřítelem na Západě číslo jedna a panovala obava, aby neovládli celé Gallie.

Před Brógomagem je Římané pod Iulianem porazili a zahnali, takže mohli vstoupit do zničené Agrippiny, Colonia Agrippina, dříve Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA, dn. Köln), správního střediska Druhé Germánie, Germania Secunda. Iulianus zde uzavřel mír s germánskými potentáty, s těmi, kteří město před desíti měsíci téměř vyvrátili: s alamannskými královskými bratry Gundomadem a Vadomariem. 

Přezimovat odešel Iulianus do Senonae/Senones v První lugdunské Gallii (buď dnešní Sens na Yonně n. Senon). Zde ho na třicet dnů oblehli "barbaři", neboť armáda byla rozmístěna široko daleko a caesar neměl při sobě velký počet vojáků. Neuspěli. Velitel jezdectva Marcellus si dovolil neposlat mu pomoc, ačkoli měl zimoviště nedaleko. Constantius ho za to propustil ze služby a když se osobně hájil před císařem v Mediolanu a lhal při tom, Iuliana obhájil argumenty jeho komoří/praefectus n. praepositus cubiculi Eutherius, eunúchos pocházející z Armenie, předtím rádce Constantův. Marcellus byl vyhnán ode dvora a usadil se jako civilista ve své rodné Serdice/dn. Sofija. Na jeho místo poslal Constantius na západ Severa a Ursicina z Rem povolal k sobě následujícího roku do Sirmia. Odtud ho poslal zpět na Východ, neboť Musonianus hlásil, že k uzavření míru s Peršany je vše připraveno.

U dvora se snažil krotit pletichy praefectus praetorio Mavortius, ale moc se mu nedařilo. Kdo nepletichařil, hromadil majetky: jako například v Římě nejstarší z křesťanských rodů Aniciové.

 

V Orientu vyjednával o míru praefectus praetorio Musonianus a dux Mesopotamie/vojenský velitel provincie Cassianus se svým protějškem Tamsaporem, velitelem nejbližších perských pohraničních jednotek. Tamsapor zprávu o tom okořenil a napsal králi Šápúrovi II. válčícímu roky na východě, že Římané žádají o mír prosebně/pax precativa. Viz dále rok 358 a 359. 

Král králů přezimoval tehdy kdesi ve Střední Asii, kde válčil proti Chiónům/lat. Chionitae a Eusenům n. Kusenům/Cuseni, snad indickým Kušánům. Který z nomádských národů se skrývá za řeckým jménem odvozeném (?) od sněhu/chión, není jasné. Mohly to být kmeny související s indogermánskými Tochary, čín. Jüe-č'/Yuezhi, se skytskými Massagety či jinou íránskou skupinou, nebo s částí Hunů, čín. Siung-nu/Xiongnu, "Bílí Hunové", Hefthalité. Národ Eusenů znám není, proto se rukopisné čtení vylepšuje na Kuseny/Kušánce, buď turkotatarského rodu, nebo snad část Tocharů. Srov. v indexu s. v. Sogdové.

Od c. 350 migrovali do sásánovské Baktrie hunští Kidarové a Alchanové a region zřejmě do c. 380 obsadili; kidarské království v Baktrii a Sogdiáně existovalo v letech. c. 420 - 470, do příchodu dalších Hunů, Hefthalitů, jejichž vládu c. 560 vystřídala migrace Turků.

Šápúr II. roku 357 s Chióny, jimž kraloval Grumbatés, mincovně znám je později Kidara (viz o něm roku 375), a s Gelány, o Kušánech už zmínka nebyla, uzavřel mír a oba národové Peršanům slíbili pomocné jednotky. Gelanové sídlící při západním pobřeží Kaspiku byli nějak příbuzní či identičtí s Kadúsii, pocházeli pravděpodobně z Kavkazu a dali jméno moderní íránské provincii Gílán. Viz dále rok 358.

Někdy do této doby může patřit zmínka armenského kronikáře Movsésa Daschuranciho o vpádu Hunů pod králem Rosmosokem do Albánie, Armenie a Ibérie. Postavilo se mu vojsko "křesťanského" generála, tedy asi Římana, Theofila. Byl však poražen a dva jeho synové Huny lapeni a popraveni. Událost může patřit do doby o století později do vlády albánského Arsakovce Vačagana III. Zbožného. 

Následoval zpoza Kavkazu vpád Chazarů, kteří prošli Čorskou branou/Čolaj (arm.) u Darbandu a plenili Šápúrovo říši. Situace využil správce armenské provincie Sivnik/dn. Sjunik na jihu Armenské republiky jménem Andok (arm. podoba řeckého jména Antiochos), odpadl od Peršana a vytáhl do Mesopotamie za lupem. Vyplenil a vypálil nehájený Ktésifón, takže město s okolím prý zůstalo po čvrt století pusté. Když Šápúr uklidnil své východní hranice, vypravil se proti Andokovi a perský generál Atašchodaj Armena oblehl v jeho pevnosti. Andok dokázal s velkou kořistí uniknout na římské území, kde po čase v klidu zemřel.

Andok měl dceru Farantzem, vyhlášenou krasavici, srov. o ní roku 351 a 367sq. Jeho čtvrtým synem byl Babik, který vstopil jako žoldnéř do perských služeb a udělal si jméno jako dobrý bojovník. Když se proti Peršanům vypravil vládce Hunů Honagur vynikající mohutnou postavou, vyzval Šápúra k osobnímu souboji. Král králů delegoval do duelu za sebe Armena Babika, který se s Hunem bil od úsvitu do deváté hodiny, až ho zabil ranou meče. Odměnou mu bylo vrácení otcova panství Sivnik a postavení na úrovni rodů Bagratuniů a Mamikonianů. Později, snad roku 418, se dal Babik s družinou pokřtít. Časový sled údálostí kolem Andoka a jeho syna z armenských kronik sestavit nelze, zachované klasické prameny je neregistrují.  

 

Constantius napsal dopis axumskému králi jménem Aizanás, Aeizanas/Ézáná s žádostí o změnu biskupa v jeho říši (jméno zůstává pro nás ojedinělé z řady axumských panovníků; hagiografové hovoří o Indech = Aithiopech). Axumským prvním biskupem byl Frúmentios z Tyru, který se do země dostal jako chlapec se svým bratrem Aidesiem/Edesiem v doprovodu strýce a "filosofa" Métropia/Meropia z Tyru. Přepadeni v přístavu posádka lodi se strýcem byla povražděna, oni padli do otroctví a dostali se na královský dvůr, kde šířili křesťanství: Aidesios byl panovníkovým číšníkem, Frúmentios se staral o sýpky. Když král zemřel, dostali svobodu a Frúmentios vychovával následníka trůnu, pokud nebyl po boku vdovy dokonce regentem.

Edesios se vrátil domů, kde se později stal knězem, Frúmentios se v Alexandrii setkal s čerstvě jmenovaným biskupem Athanasiem (328) a žádal ho vyslání biskupa do Axumu. Athanasios ho ale přemluvil, aby se sám vrátil do Axumu jako první biskup ethiopský. Frúmentios pokřtil nového panovníka Aeizanu/Ézánu a dával stavět kostely. Když nyní arián Constantius žádal o výměnu Frúmentia, zjevně dobrého stoupence níkajského vyznání, za ariána Theofila Indického, znalce arabského regionu, viz o něm roku 325, král Římanovi nevyhověl, neboť ethiopská církev se postavila proti ariánům. • O roli Axomitů při vyvrácení Meroé viz rok 274+, o Meroé viz rok 10- a v indexu s. v. nic neříkající panovnická jména.

 

V Antiocheji zemřel biskup Leontios, jemuž říkali Eunúchos. Byl v úřadu od roku 344, kdy následoval po Stefanovi (I.), který byl hlavou antiošských křesťanů od roku 342. Oba byli ariány, jejich předchůdce Falcillus n. Facellius (333-342) byl níkajský vyznavač Ježíšova kultu. Leontios byl zprvu zbaven kněžství, neboť žil s jistou Eustolií, a to tak podle níkajských pravidel být nemělo. Na jeho lásku ale byli biskupové krátcí: dal se vyklestit, aby s milou mohl "žít bez hříchu".

Po nepokojích, Constantius byl v tom času na Západě, se biskupství zmocnil arián Eudoxios, původně biskup v Germanicii v provincii Euphratensis/dn. Kahramanmaraş n. zkr. Maraş, později jako nástupce Makedonia v letech 360-370 v Kónstantínopoli. Po Eudoxiovi krátce v Antiocheji úřadoval Anianos, ale byl rivalisujícími souvěrci vyhnán, a Meletios z Melitény v letech 360-361. Po něm nastoupil arián Euzóios, který vydržel ve funkci až do smrti Valentovi, rovněž ariána, roku 378. Euzóios pokřtil roku 361 před smrtí Constantia II., viz tam.

V Egyptě kdesi v poušti při Suezském zálivu zemřel erémíta Antónios zvaný souvěrci Veliký (105), kopt. Abba Antóni. V osmnácti osiřel, rozdal majetek, mladší sestru poslal do kláštera, sám žil přísně aketicky a v osamění na okraji pouště při Deltě v opuštěné pevnosti. Ke stáru odešel do pouště Arabské (= Východní), kde se usadil v jakési malé oase. Měl mnoho obdivovatelů a příznivců, kteří za ním do pustiny putovali, především mniši usazení po roce c. 340 v hornoegyptských klášteřích kolem Pánopole. Jeho nejslavnějším žákem byl Makarios z Horního Egypta, Makarios Egypťan (zemřel roku 391), který Antóniovy zásady mnišství uvedl v praxi. Oba vyznávali níkajskou víru.

Starším Antóniovým současníkem byl Paulos z Théb (zemřel asi 341) pokládaný za prvního z anachórétů (viz v indexu s. v. křesťanství a mnišství). Dožil se 113 let a krátce před smrtí ho navštívil Antónios, to mu bylo devadesát, neboť měl vidění, že jeho sousedem je někdo, kdo odešel do pouště dříve než on. Antónios též Paula, oba rodilí Egypťané, v jeho jeskyni pochoval.       


***********************************************************
357. 
Ol. 284, 1

668 SE
604 AE
neznámý
a. u. c. 1110
Imp. Constantius Augustus IX a Iulianus Caesar II

***********************************************************

Caesar Iulianus po přezimování v Senonách vytáhl se Severem, novým magistrem jezdectva, znovu k Rýnu proti Alamannům. Z Itálie vedl posily Barbatio, magister militum po Silvanovi, do Rauraku/Augusta Raurica, dn. Augst u Basileje. Laetové, germánští kolónové usazení na římském území s povinností stavět vojáky do pomocných oddílů, na loupeživé výpravě do nitra Gallií prorazili mezi oběma vojsky až k Lugdúnu. 

Město nedobyli, ale celý kraj vyrabovali. Cestou zpět narazili na Iulianovy vojáky a byli zlikvidováni. Kromě skupin vracejících se s kořistí podél Barbationova voje. Barbatio Iulianovi škodil, kde mohl, dokonce spálil proviant určený pro Iulianovy muže. Zda byl takového založení, nebo tak konal na příkaz augustův, nebylo známo.

Iulianus velící třinácti tisícům vojáků dal obnovit pevnost v První Germánii Tres tabernae, dn. Saverne/něm. Zabern v Alsasku, a posádce zanechal zásoby na rok. Alamanné se znenadání vrhli na Barbationovy oddíly, ukořistili celý trén a Římané v počtu 35 tisíc mužů před nimi prchali až do Rauraku, kde pak Barbatio přezimoval.

Alamanské potentáty Barbationův ústup povzbudil a sedm jejich "králů", kmenový svaz neměl jednoho bojového krále, se dalo se svými družinami na cestu k Argentoratu: Chnodomarius, který byl z nich nejdůraznější (srov. rok 353), Vestralpus, Urius, Ursicinus, Serapio, rodným jménem Agenarichus, syn Chnodomariova bratra Medericha, Suomarius a Hortarius, jak zněla jejich latinisovaná jména. Oba bratři, kteří v čele Alamannů-Brisgavů roku 354 u Augusty Rauriky uzavřeli s Římany mír, viz tam, se zprvu k tažení nepřidávali. Gundomadus byl však mezitím zavražděn, pravděpodobně pro svou mírovou (= prořímskou) politiku, a k ostatním Alamannům se pak připojila i družina Vadomariova, třebaže sám prohlašoval, že to nebyla jeho vůle. 

Vyzvali Iuliana, aby opustil kraj kolem Tres tabernae, který právě obsadil. Argumentem byly jejich voje o 35 tisících mužích. Dopadlo to jinak, i když byli Římané početně slabší. 24. srpna u Argentorata/pozdější Straßburg Římané s Iulianem v čele Alamanny porazili. Na šest tisíc Germánů zůstalo na bojišti, ztráty na útěku nebyly vyčísleny (zachoval se též hrubě nadnesený údaj: šedesát tisíc padlých v boji, stejné množství utonulo, a Zósimos, Iulianův fanda, masakr nadšeně přirovnal k bitvám Alexandra Velikého s Dáreiem III.); Římanů padlo 234. 

Tělnatý Chnodomarius padl na útěku do zajetí a žádal na Iulianovi milost. Vítěz Alamanna poslal Constantiovi do Sirmia, ten ho však přeposlal s dalšími Alamanny do Říma, kde v internaci, "castris peregrinis/v lágru pro cizince" na Caelijském vrchu na sešlost stářím zemřel; datum neznáme. Naopak Vadomarius, otec Vithicabia, dlouho lavíroval mezi Iulianem a Constantiem, oba přežil. Za Ioviana se stal vojenským velitelem provincie Syria Phoenice a za Valenta byl velícím důstojníkem v Mesopotamii.

Po bitvě vojáci Iuliana provolali augustem, což odmítl. Nicméně u Constantiova dvora živila událost eunúšskými milovníky pletich a zlomyslníků hrajících na Constantiovu ješitnost. Caesar totiž obnovil římskou moc na velkých úsecích limitu. Iulianus se v srpnu vrátil do Tres tabernae a odtud táhl s armádou na Mogontiacum.

Římané postavili most a plenili pravobřežní alamannskou Germánii. Alamanné prchli za Moenus/Main, č. Mohan, a Římané vyplenili a spálili vše, co bylo v jejich dosahu: alamannská obydlí byla stavěna v římském stylu. Bylo už po podzimní rovnodennosti a začalo sněžit (!). Iulianus dal obnovit pevnost postavenou za Traiana a tři z alamannských králů žádali o příměří. Dostali ho desetiměsíční s tím, že musejí zavést do pevnosti proviant a nebudou na ni útočit.

Pak se armáda vracela do zimovišť v Galliích. Magister equitum Severus cestou přes Agrippinu a Iuliacum ve Druhé Germánii/dn. Jülich v NRW narazil na šest set Franků loupících v krajích nechráněných posádkami. Usadili se ve dvou kdysi vyrabovaných pevnostech nad Mosou a Iulianus je v prosinci oblehl. Trvalo 54 dny, než se vzdali, a Iulianus je rovněž poslal Constantiovi ke dvoru; rodáci, kteří jim táhli na pomoc, když viděli konec soukmenovců, obrátili se k domovu. Caesar Iulianus přezimoval v Parisiích neboli Lutetii/Lutetia Parisiorum. 

 

U mediolánského dvora se císařovna Eusebia mstila za svou bezdětnost na Heleně, Iulianově manželce a sestře Constantiově. Porodní báby nešťastnici podávali jedovaté nápoje, psalo se, aby potratila a neměla s Iulianem, jemuž osobně však zahořklá Eusebia byla velmi nakloněna, žádné děti. 

Constantius II., jehož manželka a její hry nijak nezajímaly, opustil Mediolanum a navštívil od 26. dubna za druhé městské praefectury Memmia Vitrasia Orfita (první: 353-355, viz o něm též roku 364) Řím. Do Města vjel s velkou pompou na zlatém voze osázeném drahými kameny, obklopen dvěma řadami nablyštěných vojáků a purpurovými zlatými draky. Seděl nehnutě, jak zaznamenal svědek, nehnul ani brvou. Jako moderní turista, který by ovšem neznal nádheru Antiocheie popř. Alexandreie (kde Constantius též nebyl), byl pak uchvácen velkolepými stavbami, obzvláště největším z římských chrámů zasvěceným Venuši a Romě, viz rok 121 a 307.

Slavil dvacetiletí/vicennalia svého augustovství. V Cirku maximu vztyčil obelisk, který dal z Théb přepravit do Alexandreie jeho otec Constantinus I., ale v umístění v Římě ho předešla smrt. Zato dal monotheista ze senátu odstranit oltář Victorie.

Constantius pobyl ve Věčném městě třináct dnů (podle jiné verse 35 dnů) a odcestoval přes Tridentum v První Raetii, dn. Trento, do Illyrika. Usadil se v Sirmiu, kde též přezimoval a pobyl tu v kraji svých předků dva roky. Suébové vpadli koncem t. r. do Raetie, Quádové do Valerie a Sarmaté plenili Horní Moesii a Druhou Pannonii, viz dále rok následující. 

Začátkem prosince vydal Constantius edikt zvýhodňující křesťanské činovníky a jejich rodiny. Osvobodil Ježíšovu církev od daně z obchodní činnosti, jdou-li její výnosy "ve prospěch chudých a potřebných", k tomu zbavil povinnosti platit daně všechny duchovní s manželkami a dětmi navěky.

Nicméně posledního června 360 nařídil praefectovi praetoria Taurovi, oddanému věci křesťanů, aby dohlédl na placení pozemkové daně z privátních nemovitostí křesťanských duchovních na venkově, což ukazuje na to, že mezi monotheistickými činovníky bylo mnoho majetných lidí a jejich daňové úniky asi značné.

Začátkem července t. r. Constantius ještě uzákonil, že majetek toho, kdo se zřekne křesťanství a stane se židem (sic), propadne fisku. Již v srpnu 339 zakázal vyznavačům Mojžíšova kultu pod ztrátou života vlastnit křesťanské otroky, což dohromady nesměli "Řekové (tedy asi městští polytheisté?), pohané, židé, samaritáni a další kacíři". Otrok takto popraveného pána dostával svobodu. V březnu roku 388 přistoupil k segregačním nařízením ještě zákaz sňatků mezi vyznavači júdaismu a křesťany vydaný Theodosiem. 


***********************************************************
358. 
Ol. 284, 2

669 SE
605 AE
neznámý
a. u. c. 1111
Censorius Datianus a Naeratius Cerealis

***********************************************************

Constantius II. po jarní rovnodennosti 21. března vytáhl ze Sirmia proti barbarům, viz rok předešlý. Třebaže Istros/Dunaj byl plný vody z tajících sněhů, dal augustus postavit lodní most přes něj a kdo se Římanům ze Sarmatů-Iazygů mezi Dunajem a Tissem n. Parthissem/dn. Tiszou postavil, toho potřeli. Když barbaři jednali o míru, s podporou Quádů napadli Římany, ale znovu byli poraženi a zahnáni. Constantius pak táhl přímo na Quády. 

Sarmaté prosili pokorně o mír, vůdce Zizais mladistvého vzezření se vrhl před augustem jak byl dlouhý na zem, jeho družina odhodila zbraně a udělala totéž. Poddali se Římanovi též sarmatští vasalé Rumo, Zinafer a Fragiledus a všichni vydali zajatce a předali rukojmí; za to směli dále vládnout svým lidem. Míru dosáhl i vůdce Quádů Araharius a vůdce části Sarmatů Usafer, který byl quádským poddaným a Římané ho teď závislosti zbavili. 

Sarmaté měli za sebou v minulé generaci těžký rozvrat z roku 332, viz, během něhož sarmatší poddaní-otroci "limigantové" přemohli "arcaraganty", své pány (o jejich vztahu není nic známo: zda to jsou sociální kategorie nebo kmenové/národní, nevíme), kteří prchli a požádali o pomoc Victohaly, pravděpodobně jednu z částí vandalského kmenového svazu žijící na jih od Dunaje na římském území. Constantius rozhodl, aby Sarmatům, zřejmě arcaragantům, vládl král Zizais.

Augustus pak v Brigentionu/Brigetia, dn. Komárom-Szöny přijal z rukou Vitrodora, korunního prince krále Viduaria, kapitulaci Quádů, o mír žádal též quádský vasal Agilimundus a řada dalších germánských potentátů. Všichni předali Římanům své děti do rukojemství.

Nakonec vyřešil Constantius otázku sarmatských otroků-limigantů; za spojence na tažení, dosud neslýcháno, měli Římané Taifaly a svobodné Sarmaty-arcaraganty sídlící v Moesii. Kdesi kolem soutoku Tiszy s Dunajem v Banátu Římané brutálně potřeli Sarmaty, vypálili jejich vesnická sídla a bezmála vyvraždili jejich část nazývanou Amicensové/Amikensové (podle sídla Acimincum/dn. Stari Slankamen v SRB). Jejich sousedé Picensové/Pikensové jmenovaní podle řeky Pincus/dn. Pek v SRB byli opatrnější a genocidě unikli. Dostalo se jim míru jen za cenu toho, že vyklidili svá sídla, kam se směli nyní vrátit arcaragantové, a sami odešli do puszty mezi Dunajem a Tiszou. 

Constantius si dal podruhé přízvisko Sarmaticus a vrátil se do Sirmia. Tam přijal i své vyslance, kteří se s nepořízenou vrátili od perského krále Šápúra II. Zřejmě podle zásady "dokud spolu mluví, neválčí" poslal augustus na východ další diplomatickou misi. Vedl ji Prosper se Spektátem, členem byl výřečný sofista Eustathios, žák Iamblichův, viz rok 320. Třebaže si rhétora údajně v Ktésifóntu oblíbil Sápórés, mise úspěšná nebyla a následovalal další vedená Lucillianem, srov. rok 350, a Procopiem. 

 

Iulianus na jaře, to v tehdejších Galliích znamenalo pro vojsko v červenci, kdy se začínala z Aquitánie svážet úroda a tím pádem měla armáda zajištěn proviant, vytáhl na sever proti Frankům Saliům na dolním Rýnu. S římským svolením se usadili jižně od ústí Rýna a později na území kdysi Toxandriů dříve asi zvaných Eburonové ve Druhé Germánii ("Toxandria"): vpády salských Franků vypukly za Proba, kdy byly úspěšně odraženy. Toxandrie se stala základem franské moci rodu Merovijců nad Galliemi a Karlovců nad celou západní Evropou.

Následující salský pokus t. r. táhnout na Tungry/Tongerern v Druhé Germánii nevyšel, neboť je magister Severus zaskočil a potřel. Stejně dopadli Chamavové, kteří zčásti byli Římany pobiti a zajati se podrobili a směli se vrátit "domů". Podél Mosy Severus obnovil tři opevnění zničená za minulých franckých nájezdech. 

Dokončení prací a další operace zastavila vzpoura vojáků nespokojených se špatným zásobováním. Proviant došel dříve, než bylo možné na chamavském území sklidit úrodu nebo potraviny dovést. Své sehrálo také to, že legionáři nedostali donativum za Iulianovo jmenování caesarem ani žold od doby, kdy jim Iulianus velel. Když vojsko caesar uklidnil více sliby než hmatatelně, dal postavit most přes Rýn a zase Římané loupili u Alamannů. Vzdal se mu král Suomarius, když o mír prosil na kolenou. Byl uznán za vládce a armádě musel dodávat potraviny, kdykoli o to byl požádán, a musel vydat zajatce.

Římané pak vpadli na území krále Hortaria. I toho zlomili, vydal s jistou prodlevou zajatce a poněvadž jeho území Římané zcela vyplenili a neměl z čeho dodávat potraviny armádě, musel přispět vozy a materiálem na obnovu zničených římských měst. Pak se na zimu Iulianus vrátil opět do Parisií neboli Lutetie.

Proti souběžnému vpádu Iuthungů do Raetie, dříve ze suébského kmenového svazu, nyní alamannského, poslal Constantius magistra militum Barbationa, který Germány těžce potřel.

Na Iulianově straně bojoval Germán, snad Frank, Charietto/Chariettón, povýšený na comita. Původně raboval a přepadal na římském území, ale z blíže neznámého důvodu toho nechal a usadil se na gallském břehu dolního Rýna. Žil chvíli v Treverech a ještě předtím než byl Iulianus pozdvižen k caesarství, stopoval germánské bandy pronikající na území provincie a v noci je přepadal. Zmoženým pitím uřezával hlavy a vystavoval je v Treverech. Brzy měl pro svou "eskadru smrti" muže s podobným osudem a oddíl pak nabídl caesarovi Iulianovi. Říman ho posílil Franky-Salii a Chariettón pak řádil na hranicích s loupeživými Quády a dokonce jim unesl královského syna: Quádové posléze přidali další šlechtické rukojmí a uzavřeli s Římem mír. Saliové a část Quádů pak byla včleněna do římské armády. O osudu Chariettónově viz rok 366.

 

V Orientu perský král Šápúr II. po smíru s Chióny a Gelany/srov. jméno kraje při západním íránském Kaspiku Gílán, viz rok 356, odpověděl na římskou "prosebnou žádost" o mír, jak to formuloval Tamsapor. Peršanovi z toho vyšlo, že římská říše je u konce s dechem a podle toho formuloval požadavky. Poslal jistého Narsea ke Constantiovi s dopisem, v němž augusta oslovil jako caesara, připomněl, že jeho perští předci ovládali celou Anatolii a žádal vydání Armenie a Mesopotamie (provincie). Když ne, po zimě že vytáhne do pole. Narsés dorazil do Kónstantínopole 21. února. Constantius logicky odmítl a oslovil na oplátku Šápúra jakou pouhého krále a nikoli "krále králů". Viz dále rok následující.

Zemětřesení postihlo 24. srpna (jul., greg.: 25. srpna) Makedonii, provincii Asii a Pontos. Z mnoha zničených měst, prý jich bylo na 150, nejtěžších škod doznala Níkomédeia v Bíthýnii, od roku 293 residenční sídlo augustů a caesarů, kterou stejný osud potkal už za M. Aurelia Antonina, viz rok 176. Požár zuřil pět dnů a nocí, části města a okolí zavalily sesuvy půdy. Počty obětí historie nepoznamenala, mezi nimi biskup Kekropios, původně hodnostář téhož ranku v Láodikeji na Lyku, chystající ve městě významnou synodu, viz rok následující a rok 355. Řada míst ve městě už nebyla nikdy obnovena, další destrukci přineslo zemětřesení o čtyři roky později. Ještě roku 370 poskytl august Valens postiženým městům úlevy ve formě části výnosů z pozemků, které městům zabavoval Constantinus I. a výrazně tak snížil jejich hospodářskou samostatnost.

 

***********************************************************
359. 
Ol. 284, 3

670 SE
606 AE
neznámý
a. u. c. 1112
Flavius Eusebius a Flavius Hypatius (bratři)

***********************************************************

Na Východě Constantius II. vyrazil na začátku jara ze Sirmia znovu proti Sarmatům-limigantům, kteří se nespokojili s nakázanými novými sídly, viz rok předešlý. Třebaže se augustus dostal osobně do krajního nebezpečí, kdy dokonce přišel o svůj "trůn", jak rychle musel prchnout, byli limiganté znovu poraženi a rozprášeni. 

Po dvouletém panování ze Sirmia opustil Pannonie a se dvorem se přemístil do Kónstantínopole/lat. ConstantinopolisT. r. se stala definitivně druhým říšským hlavním městem. Otcovo dílo dotáhl Constantius do velké slávy. Dodal městu další stavby, vybavil ho velkou knihovnou (!) se scriptoriem/opisovačskou manufakturou starých děl hellénských autorů; z moderního hlediska jakési akademické nakladatelství. 

Senát Kónstantínopole stejně jako římský byl v systému dominátu rovněž fakticky prostou městkou radou. Prvním praefectem urbi/eparchos tés poleós na Bosporu byl jmenován 11. prosince Honoratus (do roku 361). 

V Kónstantínopoli téhož roku konán křesťanskými vůdci další ze synodů, která měla sjednotit hlavy obcí věřících v celé říši v názoru na zásadní ideologické thema, v co vlastně věří; srov. rok předešlý. Vzešlo z toho již deváté vyznání víry sjednané křesťanskými funkcionáři na různých podobných konferencích: první bylo v Níkaji, druhé v Antiocheji, třetí z inciativy Narcissa z Neróniady v Kilikii a dalších presentované na Západě, čtvrté Eudoxiovo a italských biskupů, tři vzešly v Sirmiu, osmé Akakiovo ze Seleukeie Kilické a nyní deváté z Kónstantínopole. 

Constantius II. synodu svolal po krachu ariminské a seleukijské, viz rok 355, a táhla se do roku následujícího. Arián Akakios s padesáti dalšími biskupy uznali vyznání víry z Arimina, praefectus urbi Honoratus z pověření Constantia, který právě válčil se Sarmaty na Dunaji v pannonské oblasti, seleukijskou synodu neuznal a církevní hodnostáře, které synodos jmenovala, zbavil úřadů. Ariáni se znovu zbavili svých aetiovských radikáků, Aetios byl exulován. Byl též vyhnán kónstanínopolský biskup Makedonios a nově jmenován Eudoxios, zbavený biskupství v Antiocheji. Z fanatických vykladačů nebeskomorální čistoty byl následně (asi 361) zbaven biskupství v armenské Sebastě Eustathios, který svým laikům zakazoval ženit se, ženám stříhal vlasy, nařizoval všeobecně chodit v prostých šatech a neustále se postit. Eustathios s Meletiem odešli do syrské Beroie a Antiocheie, kde se podíleli na sporech o biskupství. 

15. února 360 byl v Kónstantínopoli vysvěcen nový kostel Sofie/Moudrosti, druhý po zřícení původního zasvěceného Eusebiem. 

 

Na Západě se Iulianus znovu vypravil proti Alamannům, proti těm, kteří se mu dosud nepoddali, viz rok předešlý. Do oblastí, které Římané před stoletím vyklidili/"agri decumates", viz rok 259, vyslal nejprve na výzvědy Hariobauda, jednoho ze svých germánských tribunů, aby zjistil situaci u Alamannů. Armáda mezitím obsadila sedm vylidněných římských osad v Porýní, obnovila nedávno i dávno zničená opevnění a zavezla do nich zásoby proviantu včetně obilí dovezeného z Británie: Antunnacum/dn. Andernach, Bonna/Bonn, Novaesium/Neuss, Quadriburgium/Kastell Qualburg u Bedburg-Hau, Tricensimae/Xanten (viz rok 352), Bingium/Bingen am Rh. Tam se znenadání objevil s posilami a proviantem gallský praefectus praetorio Flavius Florentius, který někdy po této akci prchl ke Constantiovi, viz rok 360, který ho přeložil do stejné funkce v Illyriku. 

Když se vrátil s informacemi z terénu Hariobaudés, začal Iulianus tažení proti zbývajícím nepoddajným alamannským králům, viz rok předešlý. Z Moguntiaka/Mainz táhla armáda podél Rýna sledována z druhého břehu Alamanny. Když se Římanům podařilo dostat v noci přes brod výsadek, zaskočení Germáni se rozutekli a byl čas postavit lodní most pro přechod legií. Prošli bez plenění územím Hortariovým, od loňska spojence, pak už šířili zhoubu a smrt. Na starých hranicích říše s Burgundy, v kraji zvaném Capellacii n. Palas (neznámé polohy), přijal Iulianus kapitulaci králů a rodných bratrů Macriana a Hariobauda (jiný od tribuna): Římané se na čas vrátili ke germánskému limitu z časů Antoninů vyklizeného před více než sto lety.

Ostatní váhali, ale když plenění a vraždění na jejich území neustávalo, poddali se též Vadomarius, který se oháněl doporučujícím dopisem Constantiovým, Urius, Ursicinus a Vestralpus: vydali zajatce a museli odvádět armádě proviant a pomoc při opevňovacích pracích. Iulianus dal sestavit písemný seznam lidí postrádaných ve čtyřiceti vyloupených městech a při návratu od Germánů tak snadno zjistil, že hodně zajatců zůstalo v germánských rukách. Konsternovaní barbaři museli pod výhružkou další války sjednat nápravu: asi ne zadarmo a domů se tak vrátilo na dvacet tisíc Římanů.

Na zimu se zase vrátil Iulianus do Lutetie Parisiorum. Vedle vojenského zdaru dosáhl též dobrého jména u provinciálů jako schopný administrátor. Nedostatek potravin v krajích zpustošených válkou vyřešil dovozem z Británie po Rýnu a dal pro ten účel v Dolní Germánii postavit z tamních lesů osm set nákladních lodí; sám Iulianus napsal, že to byla flotila šesti set lodí, z nichž čtyři sta bylo nově stavěných ve lhůtě desíti měsíců. Ve zničených městech postupovala obnova, Iulianus uděloval daňové úlevy.

V Sirmiu, hlavním stanu tehdy Constantiově, byl po návratu z alamannského tažení, srov. rok 357, zahuben magister militum Barbatio. Manželka Assyria mu poslala do pole dopis diktovaný služce, v němž hořekovala, aby se při blížícím se konci Constantiově, jak si vsugerovala, až sám uchopí moc, neoženil s císařovnou-vdovou Eusebií, atraktivní ženou, ale aby zůstal věren jí. Služka, která se k Assyrii dostala z konfiskovaného majetku Silvanova, informovala o dopisu Arbitiona, obávaného intrikána; manželé byli sťati.

 

V Persii Šápúr II. posilněn mírem s Chióny a dalšími odbojníky, viz roky předešlé, dokončoval přípravy na tažení na západ, aby mohl na jaře vyrazit. Do toho mu přišel vítaný dar. Obchodník Antoninus, který byl zároveň (placeným) zástupcem vojenského velitele provincie Mesopotamia pro věci účetní/appáritor ratiónárius, se dostal, pravděpodobně nikoli vlastní vinou, do vážných finančních obtíží. U lokálních mocných zastání nenalezl, takže se rozhodl s celou rodinou a svou klientelou emigrovat. Zakoupil kdesi na horním Tigridu v lokalitě Iaspis/Hiaspis statek, ujednal pomoc u Tamsapora a jedné noci Peršané všechny převezli na druhý břeh. Syřan Antoninus byl uveden k Šápúrovi a povznesen ke šlechtictví. Antoninus krále informoval o všem, co věděl o armádě a systému vlády u Římanů a podněcoval Šápúra k okamžité válce.

Ve stejné době byl namísto Ursicina povolaného ke dvoru, aby zaujal místo Barbationovo, jmenován magistrem militum v Orientu Sabinianus, zámožný vzdělaný stařec, jemuž vyčítali liknavost. Na půli cesty však dostal Ursicinus rozkaz vrátit se na hranice, aby nachystal vše potřebné pro obranu. V té době již skupiny příhraničních satrapů Tamsapora a Nohodara loupily na římském území v okolí Nisibi a směřovali do pohoří Izala/Túr Ízlá. 

Před příchodem stotisícové perské armády se spojenci nařídil provinční velitel Mesopotamie Cassianus evakuaci všeho venkovského obyvatelstva, vyklizení Karrh, které měly hradby ve špatném stavu, a spálení dozrávající úrody a travnatých ploch: na severu Mesopotamie mezi Eufrátem a Tigridem nezbylo kouska zelené plochy. Za mohutných požárů zahynulo mnoho zvěře a s nimi i lvi, kteří se tu stále ještě kolem řek v hojném počtu vyskytovali.

Peršané minuli Nisibu, v níž byl opevněn magister Lucillianus, a oblehli dobře opevněnou Amidu, sídelní město provincie/dn. Diyarbakır v TR. V jejích zdech bylo tehdy sedm legií (od Diocletiana čítajících po jednom tisíci mužů) a mnoho spojeneckých jednotek: s civilisty dohromady dvacet tisíc lidí. Začátkem obléhání zabil metací oštěp syna chiónského krále Grumbata a pád města byl nevyhnutelný: po 73 dnech 6. října Amida ke konci září padla. Velitel obránců comes Aelianus byl s důstojníky ukřižován, ostatní římští hodnostáři sťati, kdo nepadl v boji nebo nebyl zavražděn byl odvlečen do zajetí. Peršané přišli o třicet tisíc mužů, tedy o mnohem více, než proti nim s hradeb bojovalo.

 

V Římě čelil praectus Urbi Tertullus (potomek praefecta roku 307, srov. rok 306) pouličním nepokojům Římanů zneklidněných špatným podzimním počasí bránícím připlutí lodí zásobovací flotily do římských přístavů. Tertullus, zjevně ještě polytheista, obětoval přes zákazy vydané panovnickou dynastií, viz rok 341+, v Ostii v chrámu Castora & Polluka: větry změnily směr a lodi mohly přistát.

11. prosince v Kónstantínopoli nastoupil nově zřízený úřad praefecta urbi Honoratus. 

Flaviovi Valentinianovi, tehdy tribunovi jezdectva v Galliích, se s Marinou Severou, viz o ní roku 364, narodil 17. dubna syn Flavius Gratianus, augustus v letech 375-383.


***********************************************************
360. 
Ol. 284, 4

671 SE
607 AE
neznámý
a. u. c. 1113
Imp. Constantius Augustus X a Iulianus Caesar III

***********************************************************

Constantius II. (43) žárlil na Iulianovy úspěchy ve válce s Alamanny v Galliích a Germániích. Povolal na Východ z jeho gallských legií výrazné posily pro tažení proti Peršanům a do Británie proti Skotům/lat. Scoti n. Scotti, řec. Skottoi a Piktům, kteří vytáhli na jih do války, poslal magistra armorum (= militum?) Lupicinia, jenž se s oddíly z Moesie a pomocnými jednotkami Herulů a Batavů přeplavil z Bononie do Londinia. • Skotové/Skótové, jejichž jméno se poprvé v klasických pramenech objevilo na začátku čtvrtého století, byli pravděpodobné keltské skupiny z Hibernie/Irska útočící na západ Kalédonie, kde se též pozvolna usazovali. Kalédonové byli nejsilnějším kmenem Piktů/"pictí, pomalovaní (tetováním)", obývajícím sever a východ d. Skotska.

Po Iulianově usurpaci nahradil Constantius Lupicinia magistrem armorum (= miltum?) Gomoariem/Gumoarius, jehož ale následujícího roku Iulianus nahradil Nevittou rovněž rodu barbarského a rovněž nevíme, kterého germánského, snad Frank; roku 362 se stal řádným konsulem jako první z barbarů, srov. rok 365. Zároveň ke dvoru povolal řadu poradců, jimiž byl Iulianus obklopen.

Ve stejné době v zimě pensionoval Constantius magistra Ursicina, neboť mu předhazoval ztrátu Amidy na Tigridu. Kausu vyšetřoval magister Arbitio s Florentiem, magistrem officiorum, tedy šéfem císařské administrativy. Oba byli pod vlivem eunúcha Eusebia, nejvyššího komoří a šéfa dvorské kuchyně, který chránil vlastního původce vojenských proher na Východě, indolentního magistra Sabiniana, viz rok předešlý. Na Ursicinovo místo Constantius jmenoval Agilona, tribuna gentilů a scutariů, tedy barbarských jezdců ze zemí mimo říši a elitních jednotek dislokovaných u dvora k rozpoznání svými velkými štíty. 

 

V Galliích se ani Iulianovým vojákům a hlavně jednotkám (popř. jedné legii) zvaným Petulantes/"Drzouni" nelíbilo, že by se měli přesunout na druhý konec říše. Patřili mezi pomocné sbory/auxilia čili to byli Keltové a Germáni, kteří měli v Galliích a na Rýně svá zázemí s rodinami. Byla z toho v únoru vzpoura i mezi legionáři. Iulianus uspořádal před Lutetií odcházejícím vojákům hostinu na rozloučenou a povolil jim odejít i s rodinami a použít k tomu poštovních vozů (tzn. doprava na náklady státu).

Nad ránem začali vojáci provolávat Iuliana augustem, což jako před třemi roky opět odmítal, ale ráno se dal posadit na štít, prý násilím; později tvrdil, že legionářům ustoupil po noční modlitbě Diovi a že ve vojácích spatřil Olympanovu vůli. Nebylo po ruce diadéma, navrhovali vojáci nějaký šperk manželčin, nakonec dostal kolem hlavy náhrdelník jistého kopiníka jménem Maurus. • Podobně byl provolán augustem v lednu 532 za povstání Níká! v Kónstantínopoli Fl. Hypatios, Anastasiův synovec. Poněvadž nebyl po ruce purpur ani diadéma, dal mu tehdy někdo z davu na hlavu zlatý řetěz (revoluční usurpace trvala pouze několik dnů a pak byl popraven).  

Usurpace byla dokonána a Iulianus poslal Constantiovi vysvětlující dopis s žádostí o smír; nicméně že si od něj nemá přát vojáky pro perské tažení, leda materiální podporu, a s výjimkou praefecta praetorio sám od něj nikoho nepřijme do své administrativy. Constantius na to dal ve všech skladištích kolem gallských hranic rekvírovat veškeré zásoby obilí. Praefekt Florentius ještě před usurpací odjel/utekl do Vienny (jeho rodině Iulianus rovněž poskytl poštovní přepravu majetku), neboť měl s Iulianem už předtím hluboké neshody, a odtud prchl do za Constantiem do Kónstantínopole, kde císař trávil zimu. 

Poněvadž zemřel praefectus praetorio Illyrika Anatolius, poslal Constantius Florentia do Sirmia a do stejného úřadu pro Itálii jmenoval sobě oddaného Flavia Taura, jemuž rovněž nebyl Iulianus sympatický. Oba jmenoval též konsuly roku 361. • Fl. Taurus byl moderně hypotheticky ztotožněn s autorem didaktické veršované příručky o čtrnácti knihách Opus agriculturae/Zemědělské práce Flaviem Palladiem Rutiliem Taurem Aemilianem vulgo Palladiem. 

Někdy v této době zemřel i praefectus praetorio Orientu Hermogenés a jeho místo zaujal Helpidius, rodem z Paflagonie, jehož historik Ammianus Marcellinus charakterisoval jako poctivého člověka/simplex, vzácný to zjev v jeho dějepisném díle. Oba úřady italské a illyrské praefectury následujícího roku spojil Iulianus pod správou Flavia Claudia Mamertina, cos. 362.

Constantius v odpovědi, kterou odeslal vlastním poslem z Kaisareie v Kappadokii (staré Mazaky), vyžadoval návrat k caesarství a namísto Flavia Florentia jmenoval praefectem praetorio pro Gallie Nebridia, Iulianova tehdy quaestora. Jeho jmenování Iulianus přijal, nikoli však Felika jako šéfa své dvorní administrativy, jímž už jmenoval Anatolia. Constantiův posel Leonas musel císařovo poselství přečíst veřejně před nastoupenými vojáky. Jeho obsah legionáře pobouřil a vzpouru to utužilo.

Oba augustové se pro zbytek roku věnovali "svým" válkám. Iulianus na rýnské hranici vytáhl v Druhé Germánii na Tricensimy, kde přešel řeku a přepadl Attuarie/Chattuarie, součást nyní porýnských Franků, srov. rok 213+, často loupící v Galliích. Když se vzdali, plulo vojsko po Rýnu vzhůru do Rauraku/Augusta Rauracorum a Iulianus při tom kontroloval postup opevňovacích prací na obnovovaných pevnostech. Přes Besantio n. Vesontio v Sequánii/dn. Besançon putoval s armádou do Vienny, kde strávil zimu. Zde také oslavil 6. listopadu své quinquennalie, páté výročí nástupu na trůn - jako caesar. V dopisech Constantiovi se po celou dobu Iulianus podepisoval jako caesar.  

Někdy během těchto událostí zemřela jeho bezdětná choť Helena (asi 35), již jako císařovna; její tělo poslal pohřbít do Říma a spočinula vedle své sestry Constantiny, manželky Gallově. Oddaná křesťanka byla dcerou Constantina I. s Faustou, rodnou sestrou Constantina II., Constantia II., Constanta I. a Constantiny, nevlastní sestrou Crispovou. Jméno měla po matce Constantina I. a byla jeho nejmladším dítětem, asi ještě mladší než Constans, srov. rok 337.

Někdy krátce po ní t. r. nebo až v zimě začátkem roku 361 zemřela rovněž bezdětná a nešťastná, srov. rok 353, manželka Constantiova Eusebia (asi 30?). Byla dcerou magistra militum Flavia Eusebia z Thessaloníky a sestrou konsulů roku 359 Eusebia a Hypatia. Pohřbena byla v Kónstantínopoli, kde brzy po jejím boku spočinul i Constantius; titulu augusty se od manžela nedočkala. O jejích milencích viz roku následujícího. 

 

Na Východě Constantius, který na jaře opustil Kónstantínopoli, připravoval po celý rok tažení na Peršana. Šápúr II. po zimě znovu přešel Tigris a oblehl Singary/dn. Sindžár v IRQ. Římská armáda ležela v té době polem před Nisibou, ale na pomoc vyrazit nemohla: Singary leží totiž v široko daleko bezvodém kraji. Peršané pevnost brzy dobyli a přeživší deportovali po svém zvyku do Chúzistánu. 

Pak se obrátil Šápúr proti Bézabdě/Bázabdá, Bét Zabdaj nad Tigridem, dříve asi zvané Fainicha/Pannika, metropole Zabdikény, země severně od Adiabény (srov. k lokalitě rok 331-). Měla v hradbách tři legie a dlouho se Římané drželi. Hlavoun bézabdských křesťanů požádal o rozmluvu s Peršanem, což mu bylo povoleno, ale nebyl u toho žádný svědek. Obléhatelé pak přesunuli své dobývací stroje k nejslabším místům v hradbách a za nimi, takže byl biskup podezříván z velezrady, když město brzy na to padlo. Šápúr obecně zacházel s křesťany na svém území jako se sympatisanty nebo spojenci Říma.  

Šápúr ze Zabdikény táhl napříč severní Mesopotamií k Eufrátu a oblehl silnou pevnost Bírthu/aram. "pevnost", založenou kdysi Alexandrem Velikým či některým z diadochů (pokud snad byla též střediskem klérúchie, její řecké jméno neznáme). Zde však neuspěl a Peršané se stáhli.

Constantius byl ujištěn v Kaisareji Kappadocké římským protektorátním spojencem, králem Arsakem II. Armenským, o věrnosti, a slovo dodržel, i když mu věrnost po roce 363 za rychlého střídaní augustů přinesla zhoubu. Manželkou Arsakovou (vládl od c. 351) byla Olympias, dcera Kréťana Flavia Ablabia, přítele a praefecta praetorio Constantina I., viz rok 329, kde i její příběh. Augustus prošel Kappadokií a přes Meliténu a Samosaty po překročení Eufrátu dorazil do Edessy. Zde se scházelo vojsko, s nímž o podzimní rovnodennosti 23. září vyrazil k Amidě, kterou loni dobyl Šápúr a vypálil. Římané pokračovali k Bézabdě, od jara perské a po dobytí obnovené pevnosti, a oblehli ji. Použili mimo jiné beranidlo zanechané Peršany Šápúra I. po použití proti hradbám Antiocheie před sto lety při ústupu u Karrh. Neuspěli, Peršané se ubránili a pomohly jim deště a blížící se zima, takže Římané museli odtáhnout zpět do Syrie; Constantius zimoval v Antiocheji.

 

Flavius Claudius Iulianus vulgo Iulianus (nebylo mu třicet) byl posledním z císařů v konstantinovské linii a jako novoplatónik jediný z nich se vrátil k polytheismu. Za to se mu od křesťanů dostalo řeckolatinského přívlastku Apostata/Apostatés, Odpadlík (to jméno dostal od ideologa Augustina), též Parabatés, Prodotés (do zrádců mu vynadal další ze světců víry, za mlada jeho spolužák Grégorios z Nazianzu; o posledním z polytheistů v purpuru viz Eugenia roku 393).

Narodil se v Constantinopoli roku 331 Iuliovi Constantiovi, cos. 335, nevlastnímu bratru císaře Constantina I., a jeho druhé manželce Basilině, dceři Iulia Iuliana, chváleného praefecta praetorio u Licinia (vítězný Constantinus ho tedy pardonoval). Po ženě z prvního sňatku Iuliova měl Iulianus dva nevlastní bratry, z nichž jeden se jmenoval Gallus (jméno druhého historie nedochovala). Byl podsadité postavy, stále se vzdělával, četl po nocích. Ovládal oba říšské jazyky a žil prostě, stejně tak prý stoloval.

Constantius II. po otcově smrti roku 337 povraždil většinu nevlastních bratrů Constantinových a jejich rodin, Galla a Iuliana ušetřil (oba byli v chlapeckém věku, viz rok 337). Iulianovým vychovatelem byl roku 339 v Níkomédeji určen Mardonios, kleštěnec ze Skythie (Got či jiný Germán?), a o jeho výchovu se zajímal níkomédský biskup Eusebios. Vychovateli a učiteli mu byli grammatici a rhétoři Níkoklés a Hekébolios. Roku 344 Constantius II. poslal Iuliana s Gallem na statek s palácem do Macella/Makellon v Kappadokii nedaleko od Kaisareie, kde strávili do dospělosti šest let.

Roku 351 jmenoval císař Galla svým caesarem a Iuliana nechal zpět v Níkomédeji a Pergamu studovat novoplatónskou filosofii, sofistiku a literaturu u Aidesia, žáka Iamblichova, Eusebia a Chrýsanthia, v Efesu u bohatce Máxima, žáka Aidesiova. Máximova theúrgie/vyvolávání bohů a mix filosofie, náboženství a okultismu Iuliana dostala. Zřekl se tehdy Iulianus křesťanství, k němuž byl z rodiny veden, a dal se zasvětit do Mithrových mystérií. 

Roku 354 dal Constantius II. po Gallově popravě Iuliana převézt do Coma na severu Itálie, kde žil sedm měsíců v domácím vězení a směl odcestovat do Hellady znovu na studia: císařova manželka Eusebia chotě přesvědčila, že Iulianus je neškodný, a tak se mohl vrátit na Východ.

V Athénách žil po boku novoplatónika Príska z Épeiru (Thesprotie n. Molossie?), rovněž Aidesiova žáka, dokud nebyl povolán ke dvoru do Mediolana. Prískos s Máximem byli též posledními z lidí, s nimiž Iulianus rozmlouval před svou smrtí v Mesopotamii roku 363, viz tam. Máximův bratr Klaudiános/Claudianus se rovněž stal filosofem se školou v Alexandreji, druhý sourozenec Nymfidiános/Nymphidianus byl Iulianovým magister epistularum graecarum/tajemník přes řecké kanceláře, později sofista ve Smyrně. 

Chrýsanthios ze Sard, žák Aidesiův, byl učitelem Eunapia ze Sard, jeho kolegou byl Eusebios z Myndu, vše novoplatónici a učitelé řečnictví. Eunapios Sardský byl příbuzný řečníka Eunapia z Lýdie, který se též znal s Iulianem. Sardský Eunapios složil dílo o čtrnácti knihách Historia hé meta Dexippon, tedy od c. 270, dovedenou možná až do roku 414, k tomu životopisy neoplatónovských filosofů/sofistů. Na rozdíl od Máxima a Príska přes naléhání nepřijal Iulianovo pozvání ke dvoru. Eunapiova sestřenice Melité si vzala Chrýsanthia. Eunapiovým přítelem byl Euémeros z Afriky a Oreibasios z Pergamu n. Sard, osobní lékař Iulianův, žák Zénóna Kyperského, stoupenec dogmatické školy; měl též na starosti císařovu knihovnu a na Iulianův pokyn navštívil Delfy a podle jednoho byzantského autora měl od Pýthie obdržet poslední "věštbu", že tam už Foibos nesídlí a nikdo tam nevěští; srov. rok 337 a 362 a 363. 

6. listopadu 355 byl Iulianus Constantiem II. jmenován caesarem s úkolem obnovit pořádek a římskou moc na rýnské hranici. Po několika dnech byl oženěn s Constantiovou sestrou Helenou a 1. prosince odcestoval na severozápad, viz rok 355 a následující; Helena zemřela roku 360, viz zde výše. 

Ve vztahu ke křesťanům byl zprvu opatrný, neboť jimi byl u dvora obklopen. V lednu 361 slavil s nimi epifanie, viz rok následující. Zrušil zákaz ariánského vyznání monotheismu z roku 325 a stejně tak dalších křesťanských sekt a jejich pronásledovaných hodnostářů. Prý to dělal proto, aby se spory mezi sebou jesusovci sami zlikvidovali. 

O křesťanech říkal, že jsou odpadlíky od judaismu a měl ho jako starý kult v úctě. Z toho důvodu chtěl obnovit Jahweho chrám v Jerúsalému. V jednom dopisu Alexandrijským, tedy jejich městské radě, z roku 363 uvedl, že se křesťanství zřekl, když mu bylo dvacet a že už dvanáct roků vyznává tradiční kulty. Zakazoval křesťanům vyučovat grammatiku a rhétoriku ("učí tradiční formě, ale popírají vlastní tradiční víru"), obnovil oběti bohům.

 

V dolnoegyptské Leontopoli zemřel někdy v této době ve věku devadesáti roků Hierakas/Hierax, první z křesťanů, který psal svá díla komentující bibli z části koptštinou, zčásti řecky. Pěstoval askesi a velebil ji svým žákům, že pouze s jejím použitím se lze dostat do ráje.

Kolem t. r. se narodil snad kdesi v provincii Scythia Minor Ioannes Cassianus/Ióannés Kassiános, theologický autor, který exportoval vlastní zkušenosti z egyptského klášterního mnišství po roce c. 400 na Západ. Kolem roku 415 otevřel mužský a ženský klášter u Massilie, nebyl však na Západě s nápadem první. První klášter založil roku 361 pozdější biskup caesarodunský/tourský Martin v Ligugé, druhý někdy po roce 400 poustevnický mnich Honoratus rodem z Belgiky, pozdější biskup v Arelatě, na neobydleném ostrůvku Lerina před Cannes/dn. Ȋles de Lérins.

Někdy po t. r. se narodil v Galatii Palladios, autor hagiografie Ióanna Chrýsostoma a na popud eunúcha Lausa, vrchního komořího Theodosia II. a velkého sběratele soch, sbírku životopisů mnišských světců z Egypta/Lausiaké historiá. Žil mezi nimi a jeho učitelem byl ideolog křesť. mnišství Euagrios Pontský (viz o něm s. v. mnich). Vzdělával se později u Chrýsostoma, stal se biskupem v Helenopoli v Bíthýnii a v době učitelova zatracení musel znovu do Egypta, do exilu v Syéně. Omilostněn žil a zemřel jako biskup v galatské Asponě/Aspuně.