081-080

 

************************************************************

81.

Ol. 174, 4

231 SE

167 AE

Ar[...]

a. u. c. 673

M. Tullius Decula a Cn. Cornelius Dolabella

L. Cornelius Sulla Felix dict. II.

************************************************************

L. Cornelius Sulla slavil 29. a 30. ledna triumf nad Mithridátem Eupatorem (a někdy později v roce nad pontským králem triumfoval L. Licinius Murena). V průvodu dal nést 115 tisíc liber stříbra a patnáct tisíc liber zlata, plody svých vítězství.  

C. Iulius Caesar odmítl Sullův pokyn, aby se rozvedl s Cornelií mladší, Cinnovou dcerou, a jako sympatisant populárů opustil Řím. Pobýval t. r. jako vyslanec asijského propraetora M. Minucia Therma,  jehož doprovodu sloužil, vdůvody viz rok 79, v Bíthýnii u krále Níkoméda III. Poněvadž se po vyřízení své mise po několika dnech znovu ke králi vrátil, Caesarovi protivníci později tvrdili, že mezi oběma existoval sexuální vztah: devatenáctiletému Caesarovi, který to popíral, říkali "královna bíthýnská", viz rok 59 a v indexu s. v. sex. Caesar ovšem uvedl, že na králově dvoře vymáhal peníze, které tam někdo (král?) dlužil svému klientovi-propuštěnci, jméno neznáme. 

Caesar pak byl na cestě Égeidou zajat kilickými piráty, ale díky manželce Cornelii a přátelům v okolních asijských městech byl vyplacen padesáti talenty v neuvěřitelně krátké lhůtě 38 dnů, viz rok 79: vrátil se s narychlo sebranými vojáky a piráty porazil, zajal a osobně potrestal ukřižováním. 

Caesarův pobyt v Asii trval do roku 78, kdy Sulla zemřel. Podle jiné verse byl Caesar zajat před lakónským mysem Maleá a pirátům slíbil dvojnásobek jejich požadavku na výkupné. Přistáli u Míléta, měšťané mu požadovanou částku okamžitě půjčili, doručili pirátům a k tomu jim uspořádali hostinu. Když se všichni opili, byli pobiti a Mílétští dostali své peníze zpět.  

Tigránés I., král v Armenii a v Syrii (zde od roku 83, viz) udělil autonomii městu Láodikeia na Moři. Město samo ale počítalo svou autonomní éru až od roku 48 (viz tam).

V Babylónii zemřel vzdorokrál Arsakovců Gotarzés I. (vládl od roku 91). Jeho nástupcem se stal další usurpátor arsakovského trůnu Oródés (vládl do roku 76). Přijal trůnní jméno Arsakés hned od samého počátku své vlády, jak se zdá podle datace jednoho babylónského astronomického diáře se záznamem částečného zatmění Měsíce 10./11. dubna roku 80: šatti 168 šá ší 232 mar-šá-kan šar šarráni šá it-tar-ri-is-[sú] mú-ru-da-a; /roku 168 AE, což je rok v oné éře 232 (SE), králem králů byl Arsakés, jímž byl Oródés." Jeho řecké jméno z mincí bylo Hýródés (tak alespoň jmenovec Oródés II.), aramajské WRWD/Worod. Oródés musel tedy nastoupit na trůn v Babylónii před 11. dubnem roku 80. Jméno potvrzuje ještě jiný diář z 5./6. října téhož roku 80. Trůnil společně se svou sestrou a manželkou jménem Ispumezá či Ispubarzá, jak vyznívá z datace jednoho astronomického babylónského diáře z roku 172 AE = 236 SE/rok 76 př. n. l., tedy někdy z konce jeho vlády (nebo to byla sestra Sinatrukova?): mar-šá-kam šarru u is-pu-me-za-a/is-pu-bar-za-a achassu (NIN.šú) šarratu (GAŠAN).

Podle nových Sullových zákonů, leges Corneliae, byla v Římě obnovena moc senátu, jezdecký stav se stal bezvýznamným (doplnil však z řad jezdců občanskou válkou decimovaný senát) a moc lidových tribunů byla silně omezena, viz zde níže. 

Po proskripcích zavládly v Římě a v Itálii nové poměry. Mnoho Římanů bylo na útěku, obrovské majetky měnily majitele. Sulla sám věnoval desetinu majetku Herculovi/Hérákleovi a všechny Římany počastoval několikadenní nesmírnou hostinou, čímž překročil zákon o marnotratnosti i svá nařízení. T. r. konány poprvé v Circu hry sullovské Victoria/ludi Victoriae sullanae ve dnec 26. října až 1. listopadu, dne vítězství u Collinské brány. 

Z prodeje zabavených nemovitostí činil výtěžek 350 milionů séstertiů, to je co do množství mincovního stříbra asi čtyři sta tun kovu, směnná hodnota je na moderní dobu nepředstavitelná. Řemeslníkova práce vynesla denně na konci republiky (a platilo to ještě za Tiberia) čtyři séstercie (HS) čili jeden dénárius, což stačilo na prostou obživu ve Městě bohatě.

O mnoho později nejbohatší z Římanů Seneka po sobě zanechal majetek odhadovaný na tři sta milionů sésterciů, tehdy však už bylo v minci mnohem menší obsah stříbra. 

Po celé zemi byly zakládány veteránské kolonie, hlavně v silně vylidněné Etrúrii a Samniu (viz předešlý rok). Mnohé kraje byly zcela romanisovány. Ethnický obraz Itálie, jak ho známe z konce druhé púnské války, se opět hodně změnil. Veteráni-kolonisté se však záhy se svým hospodařením dostávali po neúrodných letech do nesnází, zadlužovali se nedokázali se vyhnout brutální závislosti na latifundistech. Otázka chudoby sullovských veteránů přispěla do jedovatého mixu římských problémů v šedesátých letech a patří k jedné z příčin dalších občanských válek; srov. rok 63.

Cn. Pompeius (viz předešlý rok) dobyl Sicílii, kterou měl ve správě mariovský praetor M. Perpenna/Perperna (snad s přízviskem Veiento či Vento; není zřejmé, zda byl synem vyhlášeného M. Perpenny, konsula roku 92 a censora roku 86, který dokázal proplout občanskými válkami a zemřel na začátku caesarovské revoluce roku 49 ve věku 98 let). V březnu držel za svá vítězství triumf, první ze svých čtyř; jeho vojáci se div ne vzbouřili, neboť chtěli po něm peníze z kořisti, ale pohrozil jim, že se raději zřekne triumfu, než aby něco dělil - to by přišli všichni zkrátka. Nad Keltibéry a Kelty triumfoval t. r. též L. Valerius Flaccus, ale do které doby jeho vítězné války patřily, nevíme.

Populárové byli na ostrově optimáty poraženi, Perpenna unikl do Ligurie a později na Sardinii, odkud roku 77 odešel i s opuštěnými Lepidovými vojáky do Hispánii k Sertoriovi (viz tam; později tak jako tak lapen Pompejem a popraven).  

Pompeius dopadl na Cossuře a dal popravit mariovského trojnásobného konsula Cn. Papiria Carbona, který proslul svou smrtí: požádal před popravou stětím, aby si směl odskočit na toilettu. Pompeius se pak přeplavil se 120 bojovými loďmi a osmi sty doprovodnými nákladními koráby do Afriky proti proskribovanému Cn. Domitiovi Ahenobarbovi. Toho v čele šesti legií porazil u Utiky i s jeho spojencem, králem Numidů Hiarbou (vládcem od roku 105, srov. zde níže)

Domitius, syn stejnojmenného konsula roku 96 a vnuk stejnojmenného konsula roku 122, a Hiarbás byli jati a popraveni. Cn. Domitius Ahenobarbus byl manželem Cornelie starší, dcery konsula roku 87 L. Cornelia Cinny, zarytého populára a antisullovce (její mladší sestra byla první manželkou C. Iulia Caesara, srov. zde výše).

Restaurační politiku opřel Sulla o kolekci zákonů, leges Corneliae, mezi nimiž vynikal brutální zákon o proskripcích, lex Cornelia de proscriptione. Reformoval soudní předpisy (lex iudiciaria), karierní (lex de magistratibus), omezující kompetence tribunů lidu (lex Cornelia de tribunis plebis). Zpřísnil trestní kodex zákony o vydírání poddaných římským úřednictvem (lex Cornelia de repetundis), o banditismu a úkladných vraždách (l. Cornelia de sicariis et veneficiis), o falšování mince a závětí (l. Cornelia de falsis/testamentaria nummaria), o velezradě (l. Cornelia maiestatis), o volební korupci (l. Cornelia de ambitu), zpronevěře státních peněz (l. Cornelia de peculatu) a o urážce, zranění občana a omezování domovské svobody (l. Cornelia de iniuriis). 

Uvolnění přísných předpisů o nákladech na hostiny přinesl bohatým Římanům lex Cornelia sumptuaria, viz předešlé normy roku 182 a 161 a viz v indexu s. v. hostiny. V podstatě zrušil výši nákladů zavedenou Fanniovým zákonem roku 161 tím, že stanovil pro luxusní pochoutky nižší ceny, nicméně o kalendách, nónách, ídách, o hrách a některých pevných svátcích činil nákladový strop tři sta séstertiů za jídlo, v ostatní dny jen za třicet HS (srov. s denními náklady na živobytí zde výše). Diktátor však zastavil bezplatné rozdávání obilí lidu.

Po Sullově smrti přišel s další úpravou nejvyšších nákladů konsul M. Aemilius Lepidus, srov. rok 78, ale nevíme o ní nic; podobně přišel s novelou zákona o životních nákladech pozdější triumvir M. Antonius, o níž také nic nevíme (ale o jeho stolování s Kleopatrou se psaly a píší dodnes romány). 

O několik desetiletí později byl a i tato omezení rozvolněna Božským Iúliem popř. jeho adoptivním synem tak, že o praconích dnech/dies profesti bylo možné za stolování utratit až dvě stě séserciů, o kalendách, nónách, ídách a některých svátcích až tři sta, za hostiny a svatby až jeden tisíc HS. Sám Augustus nebo jeho adoptivní syn Tiberius pak zvedl sváteční limit na dva tisíce HS (srov. tyto údaje s rokem 161!).  

V Numidii vypukla krátce předtím válka mezi Hiarbou a Hiempsalem II., vládnoucím současně s Hiarbou (srov. rok 105). Po Hiarbově popravě byl do jeho království Římany dosazen Masinissa II. (vládl do roku 60)Hiempsal II., syn Gaudův, byl Pompeiem potvrzen ve východní části Numidie, kde vládl do roku 60 (srov. rok 105 a rok 56). Sepsal v púnštině jakého historické dílo, o němž ale nevíme vůbec nic. • Pompeius byl zřejmě posledním z římských magnátů a také Evropanů, kteří si mohli dopřát v oblasti dnešního alžírsko-tuniského pomezí několikadenního lovu lvů a slonů. Bylo mu tehdy 24 a na pacifikaci Afriky potřeboval čtyřicet dnů; vojáci ho pozdravili jako imperatora, dali mu přízvisko Magnus (což použil v oslovení i Sulla) a na Sullovi si vydobyl triumfu konaného 12. března t. r., ač nebyl ani senátorem.

V Mauretánii rozdělil král Bokchos I. říši mezi své dva syny a zřejmě odstoupil od vlády: Bógud I. spoluvládl s otcem již od roku 105 a samostatně pak vládl ve své části Mauretánie ještě do roku 44 (viz tam). Jeho bratr Bokchos II. vládl ve svém království rovněž do roku 44 (viz tam). Bokchos byl synem Mastanesosa (příp. Sosa, jak je jmenován na mincích), který byl maurským (?) dynastou a současníkem Hiempsala II. Mastanesosus nemohl tedy být otcem Bokcha I., viz rok 105, ani Bokcha II., srov. rok 56.   

Q. Sertorius, poslední z významnějších mariovců, se s oddíly populárů-demokratů dostal po souši do Hispánií. Sertorius, Sabin z Nursie, který ztratil jedno oko ve spojenecké válce a měl v obličeji velkou jizvu, byl mezi vojáky oblíben, měl jméno z válek s Germány a Kelty i ze spojenecké. Mariovcem se stal pravděpodobně jen díky tomu, že Sullovi optimáté ho nepodpořili ve snaze domoci se volbou tribunátu lidu, takže se přidal k Cinnovi. 

Na Sertoriovu likvidaci a ovládnutí Hispánií poslal Sulla vojsko pod velením C. Annia Luska, správce provincie. Sertorius obsadil se šesti tisíci muži pyrenejské průsmyky, ale jejich velitele Iulia Salinatora (celé jméno neznáme) zavraždil z neznámých důvodů jistý P. Calpurnius Lanarius a vojáci opustili posice, takže se vojsko optimátů snadno dostalo přes hory. Calpurnius Lanarius byl optimát a jak se dostal do Pyrenejí, nevíme. Je znám ještě ze soudního procesu o nájemní dům v Římě, který vyhrál někdy před rokem 90.

S třemi tisíci zbylými vojáky byl Sertorius zahnán do Nového Karthága/Carthago Nova. Odtud na lodích prchli do Afriky, ale při vylodění v Mauretánii byli Římané brzy domorodci zahnáni zpět do Hispánie. 

Posílen spojenectvím s kilickými piráty vypravil se proti Pityússám, kde pravděpodobně na Ebúsu přemohli posádku Annia Luska. Chystal se do námořní bitvy se sullovci, ale loďstvo rozehnala bouře. Unikl za Gibraltar za ústí řeky Baety/dn. Guadalquivir, ale plout s ním dále na západ ke Ostrovům blažených/Insulae fortunatae, Kanárským ostrovům, Kilikové odmítli a raději chtěli loupit v Mauretánii. Sertorius se jim podvolil a v kmenové válce na území dn. Maroka se postavil na jednu z válčících stran.

Porazil prosullovského pretendenta mauretánského trůnu jménem Askalis a oblehl ho s celým jeho klanem v Tingi/dn. Tandža. Když Maur obdržel posilu od sullovců vedenou jistým Paccianem, Sertorius ho znovu porazil, Paccianus v bitvě padl, jeho oddíl přešly k Sertoriovi: Tingi pak dobyl a Askalis byl zabit. Viz dále rok následující.

Cn. Cornelius Dolabella po složení konsulátu odešel jako procos. do Makedonie, viz o něm roku 78. Praetorem (asi městským/urbanus) za svého jmenovce t. r. byl jiný Cn. Cornelius Dolabella (žádná přímá přízeň). Následujícího roku odešel jako procos. do Kilikie a jeho legátem byl C. Verres (rodové jméno/nomen gentile neznáme, snad Licinius?). Verres ho nabádal k loupení uměleckých předmětů už cestou do provincie, sám dokonce na Délu v noční akci ukradl v Apollónově chrámu nějaké staré sochy. Když Cornelius Dolabella nemohl pro bouři vyplout, kázal sochy vrátit.

V procesu vedeném proti němu po složení úřadu v Římě za vydírání Verres svého představeného roku 78 shodil a Dolabella byl odsouzen (zřejmě i brzy na to zemřel). O Verrovi, který karieru zahajoval jako quaestor mariovského konsula roku 84 Cn. Papiria Carbona, viz roky 73 a 70.     

************************************************************

80.

Ol. 175, 1

poprvé od roku 776 na této olympiádě muži nesoutěžili, viz níže

232 SE

168 AE

(Apollodóros V.)

a. u. c. 674

L. Cornelius Sulla Felix II. a Q. Caecilius Metellus Pius

L. Cornelius Sulla Felix dict. III.

Rok 1 autonomní éry Bérýtu

************************************************************

L. Cornelius Sulla uspořádal olympijské hry v Římě (Ol. 175). V Římě soutěžili dospělí, dorostenci ponecháni v Olympii, kde ve stadiu dorostenců, stadion tón paidón, zvítězil Epainetos z Argu. Mužský vítěz z Říma nebyl zahrnut do seznamu olympijských epónymních vítězů (o protiolympiádách/anolympias srov. roky 748, 668, 644 a 364). Jmenovec Epainetův, ale z Eleusíny, vyhrál o půl tisíciletí předtím olympijský skok, nevíme o kterých hrách, a zanechal po sobě olověnou činku ke skoku o váze přes dva kilogramy popsanou svou dedikací za vítězství: nejstarší dochovaná sportovní potřeba s nápisem olympioníkovým.  

Chiu udělil senát plnou autonomii a právo postavit římské občany před vlastní chíjské soudy. V Thrákii zemřel král Astů a Odrysů Sadalás I. (vládl od roku 87). Nástupcem se stal jeho syn Kotys V., jehož vláda je ale doložena až od roku 57 (srov. tam; vládl do roku 45).

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos se vypravil s vojskem do Kimmerského Bosporu, srov. přípravy roku 83. Z Pantikapaia vyhnal archonta Hygiainonta, který byl u moci od roku 86, a zanechal zde jako krále Bosporské říše svého syna Machara (vládl do roku 65, srov. rok 70). Na zpáteční cestě podél východního Pontu Euxeinu bylo Mithridátovo vojsko na Kaukasu decimováno Achaji a větší část armády zahynula ve sněhové bouři; král přišel cestou o dvě třetiny své armády.

V helléno-bakterském království Antimachovců spoluvládl asi od t. r. Stratón II. Filopatór (vládcem do roku 75) se svým otcem Stratónem I. Sótérem (dobu jeho druhé vlády neznáme; první vláda trvala od roku asi 130 do roku asi 95, ale nic bližšího není známo). Kralovali po jistém Dionýsiovi, Apollofanovi a Zóilovi II. Sótérovi, kteří všichni vládli od roku asi 95. V říši Eukratidovců skončila kolem t. r. vláda Télefa Euergeta (panovníkem od roku asi 100). Kromě jmen o nikom ze jmenovaných není nic známo.

V Egyptě zemřel zřejmě v březnu t. r., nejdříve však již 2. prosince 81/nejpozději v létě t. r., Ptolemaios IX. Filométór Sótér II., též nyní Filadelfos, vulgo Lathyros či Potheinos, vládnoucí dvakrát v letech 116 až 108 a 88 až 80. Jeho dcera a spoluvládkyně (Kleopatrá) Bereníké III. Filométór Filadelfos panovala krátce sama, snad v období března až července t. r.; v zemi žádný z případných mužských nástupců trůnu nežil, viz rok 88. 

Na nátlak alexandrijských měšťanů, resp. hlavně L. Cornelia Sully z Říma, se jinak oblíbená královna Bereníké III. musela vdát za syna krále Ptolemaia X. Alexandra I. a podle všeho adoptivního i svého, jenž se tehdy hbitě vrátil z římského exilu (srov. rok 88 a 83).

Asi v srpnu se konala svatba a proklamace spoluvlády Bereníky III. Filométór Filadelfos s Ptolemaiem XI. Alexandrem II. Trvala však pouze osmnáct n. devatenáct dní. Z neznámého důvodu zavraždil asi dvacetiletý Alexandros II. svou asi čtyřicetiletou nevlastní matku Bereníku III., a to nejpozději do 12. září. 

Všeobecným povstáním Alexandrijských však byl Alexandros II. v gymnasiu roztrhán na kusy: zapomněl totiž na Bereníčinu oblibu mezi hellénskými měšťany. Alexandros II. měl údajně Sullovi, svému ochránci a příteli, v Římě zanechat závěť, znějící ve prospěch Římanů, resp. viz závazek jeho otce roku 88. Pokud by to tak bylo, stál by Egypt od t. r. pod římským protektorátem, nicméně Sulla v Římě řešil jiné něci. O dalších královských závětech viz rok 133, Alexandros II. byl potrestán též vyškrtnutím z historie (v hieroglyfických nápisech). 

Ptolemaiem XI. Alexandrem II. skončila legitimní linie Ptolemaiovců, pokud synové Lathyrovi Ptolemaios XII. a Ptolemaios, vládce na Kypru, nebyli dětmi s Kleopatrou IV. Poslední legitimní panovnicí v Ptolemaiově rodu zůstala Kleopatrá V. Seléné I., kontrolující v ten čas již jen malé území při moři v Syrii a Kilikii, vdova po Antiochovi X. Jako matka dvou seleukovských princů (jedním z nich Antiochos XIII.) měla nástupnická práva seleukovská i ptolemaiovská. Nárok na alexandrijský trůn uplatňovala, měli jí nebo jejím synům k němu pomoci Římané, viz rok 75. Hellénský svět nepokládal mužské potomky Ptolemaia IX. za legitimní. Bývá v novověku spekulováno o tom, že by matkou/matkami mohly být Egypťanky např. z rodu memfidských velekněží Ptahových (?). 

Alexandrijští pozvedli ke královské hodnosti levobočky (?) krále Ptolemaia IX. Sótéra II., a to:

• králem v Egyptě se stal starší Ptolemaios XII. Filopatór Filadelfos, oficiálně zván Neos Dionýsos, lidem pak Aulétés/Pištec, miloval hru na flétnu a dokonce s ní soutěžil, nebo Nothos/Nemanželský (vládl do roku 51), a

• králem na Kypru se stal jeho mladší bratr Ptolemaios, o němž nevíme téměř nic, až na jeho tragickou smrt v roce 58 (viz tam).

Oba Lathyrovi synové byli celou dobu od roku 88 v zajetí u krále Mithridáta VI. Eupatora. Jako matka připadá v úvahu event. královna Kleopatrá V. Seléné I. (?), pak by nástupnictví v dynastii bylo legální, ale z pramenů to vyčíst nelze, jméno matky neuvádějí.

Král Neos Dionýsos se oženil následujícího roku se svou sestrou Kleopatrou VI. Tryfainou II. Filopatór Filadelfos a učinil ji spoluvládkyní pod kultovním jménem Theoi Filopatores kai Filadelfoi; domorodá korunovace následovala roku 76 nikoli v Memfidě, ale poprvé v Alexandreji veleknězem Ptahovým jménem Psenptais/Pašerienptah (III.), který rituáně požehnal králi v jeho alexandrijském paláci. Knězi bylo tehdy čtrnáct a zemřel roku 41. Nástupcem se stal jeho sedmiletý syn Imhotep Petubast, řec. Imúthés Petubastis (IV.), který zemřel bezdětný roku 30 dva dny před obsazením Alexandreie Octavianovými legiemi. Octavianus schválil roku 28 velekněžský úřad Ptaha v Memfidě pro Psenamuna (II.); když roku 23 zemřel, neměl již žádného nástupce. 

Přívlastku Filadelfos užíval již Ptolemaios IX. a Bereníké III. Měli spolu čtyři dcery a dva syny (všechny děti si více či méně užily královského titulu): Kleopatru VII. Tryfainu III., Bereníku IV., Kleopatru VIII. Filopatór, Arsinoé IV., Ptolemaia XIII. Filopatora III. a Ptolemaia XIV. Filopatora IV. (srov. následující rok). Aulétés byl prvním svého rodu, který se vydával za boha, "pán, král, bůh": kyrios basileus theos Neos Dionýsos Filopatór kai Filadelfos.

Pravděpodobně mezi lety 80 až 60 vládne v Meroé Tanid-amani/Tanji-damani a královna Nalda-mak/Nawidemak. Za nich se residenčním městem říše stávají ještě jednou Napaty. V prvním století se objevuje v Meroé větší počet ženských vladařských jmen, o nichž ale nevíme nic bližšího. Používají plnou královskou titulaturu a částečně vládnou, evidentně jako vdovy, samostatně.

Po osmi letech intensivního působení v Asii pro Cornelia Sullu se vrátil do Říma umírněný aristokrat, dobrý hospodář a válečník L. Licinius Lucullus (asi 38; srov. roky 87 až 85)

Zbytek bojovných římských populárů/řekněme že demokratů, se shromáždil pod vedením Q. Sertoria v Hispániích. Sertorius, který v Mauretánii rozhodl domácí kmenovou válku, viz rok předešlý, se vrátil do Hispánií na pozvání Lúsítánců ohrožovaných společným nepřítelem konsulem Q. Caeciliem Metellem Piem. Q. Sertorius se svými lidmi a Lúsítány porazil propraetora Zadní Hispánie/H. Ulterior Baetica n. Baetica (L.?) Fufidia, který padl v bitvě po boku dalších dvou tisíc Římanů. Nahradil ho jeden z nejzarytějších optimátů, konsul Metellus Pius. 

Správcem Přední Hispánie/H. Citerior se stal praetor M. Domitius Calvinus. Toho však porazil Sertoriův legát L. Hirtuleius a Calvinus v bitvě padl. Jeho nástupcem se stal následujícího roku praetor Q. Calidius, přítel či oddaný client Metella Pia, který však o válčení s populáry v Hispánii mnoho zájmu nejevil. Někdy později před rokem 78 porazil Sertorius Metellova legáta L. Thoria Balbu, oddaného epikúrika, který rovněž padl. Viz dále rok 78.

Sertorius získal důvěru domorodců a svou roli přitom sehrála bílá laň, jíž přikládal lid magické schopnosti a spojoval ji s kultem Diany. Ochočena doprovázela Sertoria a Říman se tvářil, jako by se s ní radil. Sertorius zorganisoval vojsko Keltibérů po římském vzoru a naučil je vést válku s legiemi; rodilých Římanů v jeho armádě, kteří s ním prchli z Itálie, bylo pouze 2600. K disposici měl však relativně silné zázemí v římských a italských kolonistech usazovaných v Hispániích od konce hannibalské války a zřídil tu povstaleckou kopii římského státu včetně třísetčlenného senátu (na to počty uprchlých senátorů z Říma ovšem stačit nemohly, musel tedy podle nám neznámého klíče kooptovat). 

Ve spojení s domorodci postavil prý Sertorius armádu o 120 tisících mužích a šesti tisících jezdcích. Armádám římských optimátů vydržela jeho říše vzdorovat osm let, ale nebyla zničena v bitvách, ale zradou, viz rok 72. Lze se domnívat, že tehdy byl celý Ibérský poloostrov nejlidnatější součástí říše. • Sertoriova válka s optimáty znamenala též zásadní krok Římanů ke konečné romanisaci země. Není nikde zmínky o tom, že by Sertoriovou snahou bylo ustavit nezávislý stát římský ani domorodý keltibérský.

V Římě obhajoval mladý právník/"nondum ad rem publicam accessi" a brzy proslavený řečník M. Tullius Cicero (26) Q. Roscia z umberské Amerie (dn. Amelia)/Pro Sex. Roscio Amerino v kause otcovraždy. Třebaže nepatřilo jeho jméno na seznamy, byl statkář Sex. Roscius za proskripcí, viz rok 82sq., zavražděn v Římě cestou z hostiny. Dva jeho příbuzní, s nimiž byl v jakémsi sporu, se spikli se Sullovým oblíbencem, diktátorovým propuštěncem L. Corneliem Chrysogonem, jemuž Rosciovy latifundie na třinácti statcích/praedia při Tiberu v hodnotě šesti milionů séstertiů připadly za enormně nízkou cenu dvou tisíc HS. Tři nejlepší pak dal jednomu z příbuzných, druhý se pokoušel v Amerii mladého Sex. Roscia zavraždit; jemu se však podařilo uniknout do Říma k přátelům. 

Chrýsogonos proto nastrčil jistého C. Erucia, aby žaloval Rosciova stejnojmenného syna z otcovraždy, ačkoli v době vraždy byl v 56 mílí vzdálené Amerii. Roscius s Ciceronem případ vyhrál, advokát se na čas odklidil "na studijní pobyt" do Hellady, viz rok následující. O osudu Chrýsogonově známo není dále nic.        

Kolem t. r. se narodil právník a poradce Caesarův a Octaviánův C. Trebatius Testa(zemřel roku 4 našeho letopočtu).