081-080

 

************************************************************

81.

Ol. 174, 4

231 SE

167 AE

Ar[...]

a. u. c. 673

M. Tullius Decula a Cn. Cornelius Dolabella

L. Cornelius Sulla Felix dict. II.

************************************************************

L. Cornelius Sulla slavil 29. a 30. ledna triumf nad Mithridátem Eupatorem (a někdy později v roce nad pontským králem triumfoval L. Licinius Murena). V průvodu dal diktátor nést 115 tisíc liber stříbra a patnáct tisíc liber zlata, plody svých vítězství. Pro hry na oslavu svých vítězství dal přebudovat Circus maximus a část na základě výkladu sibyllinské věštby svěřil 4. června pod ochranu Herculovu. 

Do Říma dorazili vyslanci z Rhodu v čele s výřečným Apollóniem z Alaband zvaným Molón, aby obhájili vlastnictví Kaunu, viz rok 84, a připomněli náhradu výdajů spojených s válkou proti Mithridátovi po boku Sullově. Kárský Kaunos se zjevně nechtěl novému panství Rhodu podrobit, ale senát Sullovo rozhodnutí z roku 84 nezměnil; jak rozhodl o penězích, nevíme. Apollónios v Římě též vyučoval a jeho nadšeným posluchačem byl mimo jiné M. Tullius Cicero a C. Caesar. 

C. Iulius Caesar (19) odmítl Sullův pokyn, aby se rozvedl s Cornelií mladší, Cinnovou dcerou. Sulla tedy zabavil Corneliino věno (kromě toho byla Caesarova teta Iulia manželkou Maria st. a matkou Maria ml.). Když se pokoušel Caesar ucházet o funkci Iovova kněze/flamen Dialis, jímž se podle všeho stal před třemi roky, ale poněvadž všechna rozhodnutí mariovské éry byla nyní zrušena, Sulla to nepřipustil; srov. rok 87.

Takže raději v doprovodu dvou přátel a deseti sluhů opustil Řím a v prosté bárce se přeplavil přes Jadran. Že to je sympatisant populárů, bylo zřejmé všem a Caesar raději zmizel diktátorovi z očí. Sulla lidem, kteří Caesara bránili, aby neskončil na popravišti, "říkal, že nemají rozum, když v tom chlapci nevidí tolik hodně Mariů/úk efé nún echein autús, ei mé pollús en tó paidi tútó Mariús enorósi, lat. nam Caesari multos Marios inesse".  

Cestou byl v Itálii zatčen jistým Corneliem, Sullovým pověřencem, který hledal uprchlé mariovce, ale uplatil ho dvěma talenty. Měl namířeno na Rhodos, ale jak dlouho zde pobyl, nevíme. Jako vyslanec asijského propraetora M. Minucia Therma, k jehož doprovodu se připojil, důvody viz rok 79, byl v Bíthýnii u krále Níkoméda III. Poněvadž se po vyřízení své mise po několika dnech znovu ke králi vrátil, Caesarovi protivníci později tvrdili, že mezi oběma existoval sexuální vztah: devatenáctiletému Caesarovi, který to popíral, říkali "královna bíthýnská", viz rok 59 a v indexu s. v. sex.

Byli též římští businessmani, kteří dosvědčovali, že viděli Caesara na velké královské hostině, kam byli přizváni, posluhovat Níkomédovi jako číšník. Caesar ovšem uvedl, že na králově dvoře vymáhal peníze, které tam někdo (král?) dlužil svému klientovi-propuštěnci, jméno neznáme. 

Caesar pak byl na cestě Égeidou na začátku již zimy zajat kilickými piráty, ale díky manželce Cornelii a přátelům v okolních asijských městech byl vyplacen padesáti talenty v neuvěřitelně krátké lhůtě 38 dnů, viz rok 79. V zajetí psal básně a projevy, které četl pirátům a při tom jim vykládal, jak s nimi naloží. Vrátil se s narychlo sebranými vojáky (?) a piráty porazil, zajal a potrestal ukřižováním. 

Podle jiné verse byl Caesar zajat před lakónským mysem Maleá a pirátům slíbil dvojnásobek jejich požadavku na výkupné; jiný údaj mluvil o dvaceti talentech navýšených na padesát. Přistáli u Míléta, Caesar vyslal Epikrata, mílétského rodáka, možná profesí lékaře a jednoho ze svých sluhů, měšťané mu požadovanou částku okamžitě půjčili, doručili pirátům a k tomu jim Caesar uspořádal hostinu, kterou též zařídil Epikratés.

Když se všichni opili, byli pobiti, není až tak jasné, zda Caesarovými lidmi nebo Míléťany, a Mílétští dostali své peníze zpět; podle jiné verse výkupné prohlásil za válečnou kořist a nechal si je. Podle dalšího podání nebyli pobiti všichni, zajatce odvedl Caesar do Pergama ke guvernérovi Iunkovi (M. Iuniovi Iunkovi?) k potrestání, který chtěl peníze pro sebe, ale nedosáhl na ně.

Tato část životopisu Božského Iulia je velmi nejasná a v pramenech zmateně podávaná. Vlastně ani není zřejmé, zda byl Caesar jat cestou z Itálie na Rhodos, nebo z Rhodu do Bíthýnie a zpět. Stejně je to s datací: asi líčíme události let 81 až nejdéle 78, tedy z jeho prvního asijského pobytu. Pro dataci únosu do druhého pobytu, "studijního" na Rhodu v letech 75sq., je obtížná, neboť král Níkomédés zemřel podle všeho nejdříve roku 75, spíše až roku 74, a Caesar přibyl na Rhodos ještě za králova života, nepobýval však u něho a není tedy zřejmé, u jaké cestovní příležitosti by mohl být unesen. Srov. k tomu dále rok 74.  

Caesarův pobyt v Asii trval do roku 78, kdy Sulla zemřel.   

Tigránés I., král v Armenii a v Syrii (zde od roku 83, viz) udělil autonomii městu Láodikeia na Moři. Město samo ale počítalo svou autonomní éru až od roku 48 (viz tam).

V Babylónii zemřel vzdorokrál Arsakovců Gotarzés I. (vládl od roku 91). Jeho nástupcem se stal další usurpátor arsakovského trůnu Oródés (vládl do roku 76). Přijal trůnní jméno Arsakés hned od samého počátku své vlády, jak se zdá podle datace jednoho babylónského astronomického diáře se záznamem částečného zatmění Měsíce 10./11. dubna roku 80: šatti 168 šá ší 232 mar-šá-kan šar šarráni šá it-tar-ri-is-[sú] mú-ru-da-a; /roku 168 AE, což je rok v oné éře 232 (SE), králem králů byl Arsakés, jímž byl Oródés." Jeho řecké jméno z mincí bylo Hýródés (tak alespoň jmenovec Oródés II.), aramajské WRWD/Worod. Oródés musel tedy nastoupit na trůn v Babylónii před 11. dubnem roku 80. Jméno potvrzuje ještě jiný diář z 5./6. října téhož roku 80. Trůnil společně se svou sestrou a manželkou jménem Ispumezá či Ispubarzá, jak vyznívá z datace jednoho astronomického babylónského diáře z roku 172 AE = 236 SE/rok 76 př. n. l., tedy někdy z konce jeho vlády (nebo to byla sestra Sinatrukova?): mar-šá-kam šarru u is-pu-me-za-a/is-pu-bar-za-a achassu (NIN.šú) šarratu (GAŠAN).

Podle nových Sullových zákonů, leges Corneliae, byla v Římě obnovena moc senátu, jezdecký stav se stal bezvýznamným (doplnil však z řad jezdců občanskou válkou decimovaný senát) a moc lidových tribunů byla silně omezena, viz zde níže. 

Po proskripcích zavládly v Římě a v Itálii nové poměry. Mnoho Římanů bylo na útěku, obrovské majetky měnily majitele. Sulla sám věnoval desetinu majetku Herculovi/Hérákleovi a všechny Římany počastoval několikadenní nesmírnou hostinou, čímž překročil zákon o marnotratnosti i svá nařízení. T. r. konány poprvé v Circu hry sullovské Victoria/ludi Victoriae sullanae ve dnech 26. října až 1. listopadu, dne vítězství u Collinské brány. 

Z prodeje zabavených nemovitostí činil výtěžek 350 milionů séstertiů, to je co do množství mincovního stříbra asi čtyři sta tun kovu, směnná hodnota je na moderní dobu nepředstavitelná. Řemeslníkova práce vynesla denně na konci republiky (a platilo to ještě za Tiberia) čtyři séstercie (HS) čili jeden dénárius, což stačilo na prostou obživu ve Městě bohatě.

O mnoho později nejbohatší z Římanů Seneka po sobě zanechal majetek odhadovaný na tři sta milionů sésterciů, tehdy však už bylo v minci mnohem menší obsah stříbra. 

Po celé zemi byly zakládány veteránské kolonie, hlavně v silně vylidněné Etrúrii a Samniu (viz předešlý rok). Mnohé kraje byly nyní zcela romanisovány. Ethnický obraz Itálie, jak ho známe z konce druhé púnské války, se opět hodně změnil. Veteráni-kolonisté se však záhy se svým hospodařením dostávali po neúrodných letech do nesnází, zadlužovali se a nedokázali se vyhnout brutální závislosti na latifundistech. Otázka chudoby sullovských veteránů přispěla do jedovatého mixu římských problémů v šedesátých letech a patří k jedné z příčin dalších občanských válek; srov. rok 63.

Cn. Pompeius (viz předešlý rok) završil obsazení Sicílie, kterou měl ve správě mariovský praetor M. Perpenna/Perperna (snad s přízviskem Veiento či Vento; není zřejmé, zda byl synem vyhlášeného M. Perpenny, konsula roku 92 a censora roku 86, který dokázal proplout občanskými válkami a zemřel na začátku caesarovské revoluce roku 49 ve věku 98 let). Perperna loni odmítl Sullovu nabídku a zůstal věren C. Mariovi: panovala tehdy obava, že by se mohl vypravit k Praeneste mariovcům na pomoc. V jihoitalských vodách kromě toho hrozila do jisté míry flotila Cn. Papiria Carbona, jejíž velikost ale neznáme; základnu měl na Cossuře.  

Populárové byli na Sicílii optimáty poraženi, Pompeius nově uspořádal poměry v provincii, což znamenalo, že rozsoudil spory mezi obcemi a ty, které stály na straně mariovců nějak potrestal. V případě Hímery víme, že se dal umluvit démagógem Sthenidem či Sthennónem, který ohromil Pompeia upřímností, s jakou se přihlásil k vině a žádal, aby trestal jen jeho. Nějakým způsobem se zasloužil o business italických podnikatelů v Akragantu, jak svědčí dedikační nápis z Říma podle titulatury zjevně nejnovějšího data, viz zde níže o Africe: [C]n(aeo) Pompeio / Magno / [i]mperatori / Italicei qui / Agrigenti / negoti[antur]

Perpenna unikl do Ligurie a později na Sardinii, odkud roku 77 odešel i s opuštěnými Lepidovými vojáky do Hispánii k Sertoriovi a patřil k jeho vrahům (viz tam; později tak jako tak lapen Pompeiem a popraven).  

Carbo vyslal na rybářské loďce M. Iunia Bruta k Lilybaiu, aby zjistil, zda-li ho již Pompeius obsadil. Plavidlo se dostalo do obklíčení a Brutus nalehl na svůj meč. Pompeiovi lidé dopadli na Cossuře unikajícího mariovského trojnásobného konsula Cn. Papiria Carbona. Dopravili ho k Pompeiovi do Lilybaia, který ho poslal na smrt. Carbo svou smrtí proslul: požádal před popravou stětím, aby si směl odskočit na toilettu/simulans sibi alvom purgari. Podle jiného podání prý před popravou "zženštile plakal/flens muliebriter mortem tulit", podle dalšího byl sťat právě během konání potřeby, kterou si plačky vymohl a protahoval.  

Mezi dopadenými byl též podle všeho tribun lidu Q. Valerius Soranus, literát, grammatik, odsouzený na smrt za to, že vyzradil v některém ze svých spisů tajné jméno Říma/Romy, viz o něm roku 100 (mystické jméno zůstalo utajeno dodnes). 

Pompeius se pak na pokyn Sullův přeplavil se 120 bojovými loďmi a osmi sty doprovodnými nákladními koráby i obléhacími stroji do Afriky proti proskribovanému Cn. Domitiovi Ahenobarbovi. Správu Sicílie přenechal C. Memmiovi, manželovi Pompeie, své sestry; Memmius posléze doprovázel Pompeia do války se Sertoriem, kde padl roku 75. Po Memmiovi byl správcem Sicílie praetor M. Aemilius Lepidus a po něm C. Claudius Marcellus, jehož poctivosti si prý provinciálové nesmírně vážili. 

Domitia v čele šesti legií a sedmi tisíc přeběhlíků porazil u Utiky i s jeho spojencem, králem části Numidů Hiarbou (vládcem od roku 105, srov. zde níže). Padlo v bitvě a při dobývání ležení dvacet tisíc mariovců, přežilo z poražených jen tři tisíce mužů.  

Domitius, syn stejnojmenného konsula roku 96 a vnuk stejnojmenného konsula roku 122, a Hiarbás byli jati a popraveni, podle jiné verse Domitius padl v ležení v boji; o Hiarbově nástupnictví viz zde níže. Cn. Domitius Ahenobarbus byl manželem Cornelie starší, dcery konsula roku 87 L. Cornelia Cinny, zarytého populára a antisullovce (její mladší sestra byla první manželkou C. Iulia Caesara, srov. zde výše).

Když se Pompeius vrátil z Numidie do Utiky, métropole provincie, čekal ho rozkaz Sullův rozpustit armádu a s pouze jednou legií očekávat příchod nového praetora pro Afriku. Bylo z toho pozdvižení, vojáci nadávali Sullovi a naléhali na Pompeia, aby zůstal; nepovolil a vzpouře zabránil hrozbou, že si vezme život. Viz dále zde níže.

Flotilu šedesáti spojeneckých plavidel měl zpět do Asie doprovodit M. Plautius, Sullův podle všeho praefectus classis. Do Tarentu, odkud měl vyplout, za ním dorazila manželka Orestella. Onemocněla a zemřela. U její pohřební hranice Plautius nalehl na meč a přátelé ho položili vedle ženy. 

Sulla rozšířil počet praetorů na deset a quaestorů na dvacet, collegium pontificum augurumque rozšířil z devíti na patnáct. Zachován fragment bronzové tabula z chrámu Saturnova (dnes v Neápoli) s jedním z článků Sullova výnosu týkající se z velké části quaestorským vyvolávačům/praecones.

Restaurační politiku opřel Sulla o kolekci zákonů, leges Corneliae:

● mezi nimiž vynikal brutální zákon o proskripcích, lex Cornelia de proscriptione, viz rok předešlý, 

● reformoval soudní předpisy a vystrnadil ze soudních porot jezdce a vrátil výkon práva senátorům (lex iudiciaria),

● konsolidoval karierní postupy (lex annalis, lex de magistratibus): o úřady se směl Říman ucházet po desetileté vojenské službě v pořadí quaestor (min. třicetiletý) - aedilis popř. tribunus plebis (37) - praetor (40) - consul (43; o další konsulát bylo možné ucházet se až po deseti letech);  

● pravidla pro správce provincií reguloval lex Cornelia de ordinandis provinciis, o němž víme, že nařizoval guvernérovi, jemuž úřad skončil, opustit provincii do měsíce po příchodu nového,  

● omezil kompetence tribunů lidu (lex Cornelia de tribunis plebis): vzal jim právo iniciovat zákony, ponechal právo poskytovat právní pomoc/iniuriae faciendae potestatem ademerit, auxilii ferendi relinquerit (formulace Ciceronova) a zakázal jim vykonávat jakýkoli další úřad, takže se stal pro ambiciosní muže neatraktivní (omezení zmírnila iniciativa Pompeiova za jeho prvního konsulátu roku 70, viz);

● zpřísnil trestní kodex zákony o vydírání poddaných římským úřednictvem (lex Cornelia de repetundis), o banditismu a úkladných vraždách (l. Cornelia de sicariis et veneficiis), o falšování mince a závětí (l. Cornelia de falsis/testamentaria nummaria), o velezradě (l. Cornelia maiestatis), o volební korupci (l. Cornelia de ambitu), o zpronevěře státních peněz (l. Cornelia de peculatu) a o urážce, zranění občana a omezování domovské svobody (l. Cornelia de iniuriis); 

● uvolnění přísných předpisů o nákladech na hostiny přinesl bohatým Římanům lex Cornelia sumptuaria, viz předešlé normy roku 182 a 161 a viz v indexu s. v. hostiny. V podstatě zrušil výši nákladů zavedenou Fanniovým zákonem roku 161 tím, že stanovil pro luxusní pochoutky nižší ceny, nicméně o kalendách, nónách, ídách, o hrách a některých pevných svátcích činil nákladový strop tři sta séstertiů za jídlo, v ostatní dny jen za třicet HS (srov. s denními náklady na živobytí zde výše). Přitom prý "stanovil pro řadu ryb a pochoutek/quos ille pisces quasque offulas nominat" úředně nižší cenu, aby se hodovníci do jeho výměrů vešli/minora pretia rebus imposita

● Sullův agrární zákon legalisoval dary veteránům (lex agraria) v Kampánii a jinde a doprovázela ho mapka na bronzové desce umístěné v chrámu Svobody/Libertatis. Šlo hlavně o pozemky, které roku 165 vykupoval praetor P. Cornelius Lentulus (cos. suff. 162). Snad v této souvislosti byli na základě senátního usnesení obnovovány hranice pozemků vyměřené trojčlennou komisí/tresviri s účastí C. Sempronia Graccha roku 122, jak o tom vypovídá zachovaný nápis na mezním kameni od Pisaura pořízený za revise propraetora M. Terentia Varrona Luculla, srov. roku 133.

Diktátor zastavil bezplatné rozdávání obilí lidu. Rozšířil pómérium, ale sedmý z římských pahorků Aventínus zůstával stále mimo sakrální hranice Města (zahrnut až roku 48+), srov. v indexu s. v., staroslavnou Hostiliovu curii, senátní sněmovnu, rozšířil, neboť do senátu přivedl tři sta nových členů z řad rytířských.

Zahájil generální rekonstrukci vyhořelého chrámu Iova Optima Maxima na Capitoliu, ale stavbu nedovedl do konce, snad jediné ze svých předsevzetí. Chrám zasvětil až roku 69 Q. Lutatius Catulus, syn stejnojmenného otce, cos. 102, Sullova nepřítele; říkali proto Catulovi, cos 78, též Capitolinus. Sulla dal z Athén dopravit do Říma pro Iovovu velikost sloupy z nedokončeného chrámu Dia Olympského, nejdéle stavěného svatostánku starého věku, viz s. v. Olympieion. Za Sully se rozšířila móda mosaikových podlah a ještě po 150 letech bylo vidět z té doby takové dláždění v chrámu Fortuny v Praeneste. 

Po Sullově smrti přišel s další úpravou nejvyšších nákladů konsul M. Aemilius Lepidus, srov. rok 78, ale nevíme o ní nic; podobně přišel s novelou zákona o životních nákladech pozdější triumvir M. Antonius, o níž také nic nevíme (ale o jeho stolování s Kleopatrou se psaly a píší dodnes romány). 

O několik desetiletí později byl a i tato omezení rozvolněna Božským Iúliem popř. jeho adoptivním synem tak, že o pracovních dnech/dies profesti bylo možné za stolování utratit až dvě stě sésterciů, o kalendách, nónách, ídách a některých svátcích až tři sta, za hostiny a svatby až jeden tisíc HS. Sám Augustus resp. jeho adoptivní syn Tiberius pak zvedl sváteční limit na dva tisíce HS (srov. tyto údaje s rokem 161!).  

V Numidii vypukla krátce předtím válka mezi Hiarbou a Hiempsalem II., vládnoucím současně s Hiarbou (srov. rok 105). Po Hiarbově popravě byl do jeho království se sídelním městem Cirtou Římany dosazen Masinissa II. (vládl do roku 60, paměť po něm nezůstala žádná)Hiempsal II., syn Gaudův, byl Pompeiem potvrzen ve východní části Numidie, kde vládl do roku 60, podle jiné verse byl Hiempsal Hiarbou vyhnán a Pompeius ho vrátil na trůn a navrh dostal úděl Hiarbův (srov. rok 105 a rok 56). Roku 75 konsul C. Aurelius Cotta přiřkl Hiempsalovi jakési dlouho sporné území při moři, detaily neznáme. 

Hiempsal sepsal v púnštině jakési historické dílo, o němž ale nevíme vůbec nic. • Pompeius byl zřejmě posledním z římských magnátů a také Evropanů, kteří si mohli dopřát v oblasti dnešního alžírsko-tuniského pomezí několikadenního lovu lvů a slonů.

Bylo mu tehdy 24 a na pacifikaci Afriky potřeboval čtyřicet dnů; vojáci ho pozdravili jako imperatora a dali mu přízvisko Magnus, což pak použil v oslovení i Sulla, když ho při návratu do Říma vítal. Na Sullovi si vydobyl triumfu konaného 12. března t. r., ač nebyl ani senátorem, první z jeho čtyř. Usmyslel si tehdy, že by jeho triumfální vůz táhlo spřežení čtyř slonů, ale brána byla pro ně malá, takže se musel spokojit s klasickým koňským.

Také jeho vojáci zlobili: div že se nevzbouřili, neboť chtěli po něm větší peníze z kořisti, ale pohrozil jim, že se raději zřekne triumfu, než aby jim vyhověl. O datu Pompeiova prvního triumfu není jasnost. Buď se konal na jaře t. r., nebo příštího, popř. až roku 79 (?). ● Nad Keltibéry a Kelty triumfoval t. r. též C. Valerius Flaccus, od roku 92 procos. v Hispánii a Transalpinské Gallii a snad též Cisalpinské. Viz o něm roku 93 a roku 82.

V Mauretánii rozdělil král Bokchos I. říši mezi své dva syny a zřejmě odstoupil od vlády: Bógud I. spoluvládl s otcem již od roku 105 a samostatně pak vládl ve své části Mauretánie ještě do roku 44 (viz tam). Jeho bratr Bokchos II. vládl ve svém království rovněž do roku 44 (viz tam). Bokchos byl synem Mastanesosa (příp. Sosa, jak je jmenován na mincích), který byl maurským (?) dynastou a současníkem Hiempsala II. Mastanesosus nemohl tedy být otcem Bokcha I., viz rok 105, ani Bokcha II., srov. rok 56.   

Q. Sertorius, poslední z významnějších mariovců, se s oddíly populárů-demokratů dostal po souši do Hispánií. Sertorius, Sabin z Nursie, který ztratil jedno oko ve spojenecké válce a měl v obličeji velkou jizvu, byl mezi vojáky oblíben, měl jméno z válek s Germány a Kelty i ze spojenecké. Mariovcem se stal pravděpodobně jen díky tomu, že Sullovi optimáté ho nepodpořili ve snaze domoci se volbou tribunátu lidu, takže se přidal k Cinnovi. 

Na Sertoriovu likvidaci a ovládnutí Hispánií poslal Sulla vojsko pod velením C. Annia Luska, nového správce Přední Hispánie. Sertorius obsadil se šesti tisíci muži pyrenejské průsmyky, ale jejich velitele Iulia Salinatora (celé jméno neznáme) zavraždil z neznámých důvodů jistý P. Calpurnius Lanarius a vojáci opustili posice, takže se vojsko optimátů snadno dostalo přes hory. Calpurnius Lanarius byl optimát a jak se dostal do Pyrenejí, nevíme. Je znám ještě ze soudního procesu o nájemní dům v Římě, který vyhrál někdy před rokem 90.

S třemi tisíci zbylými vojáky byl Sertorius zahnán do Nového Karthága/Carthago Nova. Odtud na lodích prchli do Afriky, ale při vylodění v Mauretánii při hledání pitné vody byli Římané domorodci zahnáni zpět na moře a do Hispánie. 

Posílen spojenectvím s kilickými piráty vypravil se Sertorius proti Pityússám, kde pravděpodobně na Ebúsu přemohli jednu z posádek Annia Luska. Chystal se do námořní bitvy se sullovci pod Anniem a jeho pěti tisíci vojáky, avšak mariovské loďstvo rozehnala bouře; o dalších osudech C. Annia nevíme nic. Jako legát se na jeho tažení podílel M. Fonteius, původně mariovec, od roku 83 sullovec, srov. o něm roku 91, 78 a 69.  

Unikl za Gibraltar za ústí řeky Baety/dn. Guadalquivir, ale plout s ním dále na západ ke Ostrovům blažených/Insulae fortunatae, Kanárským ostrovům, Kilikové odmítli a raději chtěli loupit v Mauretánii. Sertorius se jim podvolil a v kmenové válce na severu dn. Maroka se postavil na jednu z válčících stran.

Porazil prosullovského pretendenta mauretánského trůnu jménem Askalis dosazeného právě Kiliky a oblehl ho s celým jeho klanem v Tingi/dn. Tandža. Když Maur obdržel posilu od sullovců vedenou jistým Paccianem, Sertorius ho znovu porazil, Paccianus v bitvě padl, jeho oddíl přešly k Sertoriovi: Tingi pak dobyl a Askalis byl zabit. Prý tehdy spatřil hrob Antaiův, Poseidónova syna s Gáiou zabitého Hérákleem, a jeho ostatky šedesát stop dlouhých/c. dvacet metrů... Viz dále o Sertoriovi rok následující.

Cn. Cornelius Dolabella po složení konsulátu odešel jako procos. do Makedonie, viz o něm roku 78. Ve značně fragmentárním stavu se dochovaly dva jeho dopisy občanům Thasu, resp. Peparéthu a Skiathu, které společně s dopisem Sullovým s usnesením senátu byly součástí stély na thasské agoře. Prokonsul potvrzoval senátní usnesení o podpoře Thasu a o náhradě škod, které za první mithridátovské války způsobili na thasském majetku v Thrákii dynastové Rhoimetalkés, Ablúporis (sic) a Túta.

Praetorem (asi městským/pr. urbanus) za svého tohoročního konsulského jmenovce byl jiný Cn. Cornelius Dolabella (žádná přímá přízeň). Následujícího roku odešel jako správce s prokonsulskými pravomocemi do Kilikie a jeho proquaestorem byl C. Verres (rodové jméno/nomen gentile neznáme, snad Licinius?). Verres ho nabádal k loupení uměleckých předmětů už cestou do provincie, sám dokonce na Délu v noční akci ukradl v Apollónově chrámu nějaké staré sochy. Když Cornelius Dolabella nemohl pro bouři vyplout, porozuměl znamení a kázal sochy vrátit.

Vlastně celou cestu do Kilikie, tak alespoň později podal žalobce M. Tullius Cicero, provázela jedna lumpárna za druhou: krádeže uměleckých předmětů, též chrámových soch, vydírání provinciálů od Sikyónu, Athén, Délu, Chiu, Eryther, Halikarnássu, Tenedu, Samu, Lampsaku, Aspendu, Pergy, Myndu, s Dolabellou řádili v Milyadě a Frygii. Napodoboval původního quaestora Dolabelly C. Publicia Malleolu, který si podobně dopomohl k milionovému majetku, ale v Kilikii zemřel nebo byl zavražděn; za něho jako náhradu si Dolabella vybral Verra.

V procesu vedeném proti němu po složení úřadu v Římě za vydírání Verres svého představeného roku 78 shodil a Dolabella byl odsouzen (zřejmě i brzy na to zemřel). O Verrovi, který karieru zahajoval jako quaestor mariovského konsula roku 84 Cn. Papiria Carbona, viz roky 84, 73 a 70.

    

************************************************************

80.

Ol. 175, 1

poprvé od roku 776 na této olympiádě muži nesoutěžili, viz níže

232 SE

168 AE

(Apollodóros V.)

a. u. c. 674

L. Cornelius Sulla Felix II. a Q. Caecilius Metellus Pius

L. Cornelius Sulla Felix dict. III.

Rok 1 autonomní éry Bérýtu

************************************************************

L. Cornelius Sulla uspořádal olympijské hry v Římě (Ol. 175). V Římě soutěžili dospělí, dorostenci ponecháni v Olympii, kde ve stadiu dorostenců, stadion tón paidón, zvítězil Epainetos z Argu. Mužský vítěz z Říma nebyl zahrnut do seznamu olympijských epónymních vítězů (o protiolympiádách/anolympias srov. roky 748, 668, 644 a 364). Jmenovec Epainetův, ale z Eleusíny, vyhrál o půl tisíciletí předtím olympijský skok, nevíme o kterých hrách, a zanechal po sobě olověnou činku ke skoku o váze přes dva kilogramy popsanou svou dedikací za vítězství: nejstarší dochovaná sportovní potřeba s nápisem olympioníkovým.

16. října 80 usnesením senátu byl rozhodnut spor mezi Órópem a publikány o status území města a přístavů a o právo/povinnost zde vybírat daně. Na základě předešlého rozhodnutí Sullova, aby výnosy náležely Amfiaráovu chrámu na pořádání kultovních podniků, senátoři rozhodli, že publikáni zde k zisku přicházet nebudou/mé dokei tús démosiónás tauta karpidzesthai. Výběrčí daní se totiž drželi jedné verse mýthu o něm, že není bůh, syn Apollónův, ale pouze hérós, syn smrtelného krále argívského rodu.

Zachované stéla z Órópu obsahuje dopis konsulů roku 73 s výsledkem stání órópských vyslanců se zástupcem publikánů L. Domitiem Ahenobarbem před šestnácti poradci senátu (symbúlion; v jejich počtu byl M. Tullius Cicero) v Porciově basilice 14. října 74. Senátní usnesení z roku 80 potvrdili a také Sullův dar půdy chrámu. Vyňaty z daňové povinnosti byly pozemky Hermodóra, Amfiaráova kněze a římského spojence, který vedl órópskopu delegaci v Římě.     

Chiu udělil za věrnost v mithridátovské válce senát plnou autonomii a právo postavit římské občany před vlastní chíjské soudy. V Thrákii zemřel král Astů a Odrysů Sadalás I. (vládl od roku 87). Nástupcem se stal jeho syn Kotys V., jehož vláda je ale doložena až od roku 57 (srov. tam; vládl do roku 45).

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos se vypravil s vojskem do Kimmerského Bosporu, srov. přípravy roku 83. Z Pantikapaia vyhnal archonta Hygiainonta, který byl u moci od roku 86, a zanechal zde jako krále Bosporské říše svého syna Machara (vládl do roku 65, srov. rok 70). Na zpáteční cestě podél východního Pontu Euxeinu bylo Mithridátovo vojsko v předhůří Kaukasu decimováno lidožravými Achaji a větší část armády zahynula ve sněhové bouři; král přišel cestou o dvě třetiny své armády.

V helléno-bakterském království Antimachovců spoluvládl asi od t. r. Stratón II. Filopatór (vládcem do roku 75) se svým otcem Stratónem I. Sótérem (dobu jeho druhé vlády neznáme; první vláda trvala od roku asi 130 do roku asi 95, ale nic bližšího není známo). Kralovali po jistém Dionýsiovi, Apollofanovi a Zóilovi II. Sótérovi, kteří všichni vládli od roku asi 95. V říši Eukratidovců skončila kolem t. r. vláda Télefa Euergeta (panovníkem od roku asi 100). Kromě jmen o nikom ze jmenovaných není nic známo.

V Egyptě zemřel zřejmě v březnu t. r., nejdříve však již 2. prosince 81/nejpozději v létě t. r., Ptolemaios IX. Filométór Sótér II., též nyní Filadelfos, vulgo Lathyros či Potheinos, vládnoucí dvakrát v letech 116 až 108 a 88 až 80. Jeho dcera a spoluvládkyně (Kleopatrá) Bereníké III. Filométór Filadelfos panovala krátce sama, snad v období března až července t. r.; v zemi žádný z případných mužských nástupců trůnu nežil, viz rok 88. 

Na nátlak alexandrijských měšťanů, resp. hlavně L. Cornelia Sully z Říma, se jinak oblíbená královna Bereníké III. musela vdát za syna krále Ptolemaia X. Alexandra I. a podle všeho adoptivního i svého, jenž se tehdy hbitě vrátil z římského exilu (srov. rok 88 a 83).

Asi v srpnu se konala svatba a proklamace spoluvlády Bereníky III. Filométór Filadelfos s Ptolemaiem XI. Alexandrem II. Trvala však pouze osmnáct n. devatenáct dní. Z neznámého důvodu zavraždil asi dvacetiletý Alexandros II. svou asi čtyřicetiletou nevlastní matku Bereníku III., a to nejpozději do 12. září. 

Všeobecným povstáním Alexandrijských však byl Alexandros II. vyvlečen z paláce a v gymnasiu davem roztrhán na kusy: zapomněl totiž na Bereníčinu oblibu mezi hellénskými měšťany a na nevoli, že jim byl král vnucen. Alexandros II. měl údajně Sullovi, svému ochránci a příteli, v Římě zanechat závěť, znějící ve prospěch Římanů, resp. viz závazek svého otce roku 88. Pokud by to tak bylo, stál by Egypt od t. r. pod římským protektorátem, nicméně Sulla v Římě řešil jiné něci. O dalších královských závětech viz rok 133, Alexandros II. byl revolucí a novým králempotrestán též vyškrtnutím z historie (v hieroglyfických nápisech). 

Ptolemaiem XI. Alexandrem II. skončila legitimní linie Ptolemaiovců, pokud synové Lathyrovi Ptolemaios XII. a Ptolemaios, vládce na Kypru, nebyli dětmi s Kleopatrou IV. Poslední legitimní panovnicí v Ptolemaiově rodu zůstala Kleopatrá V. Seléné I., kontrolující v ten čas již jen malé území při moři v Syrii a Kilikii, vdova po Antiochovi X. Jako matka dvou seleukovských princů (jedním z nich Antiochos XIII.) měla nástupnická práva seleukovská i ptolemaiovská.

Nárok na alexandrijský trůn uplatňovala, měli jí nebo jejím synům k němu pomoci Římané, viz rok 75. Hellénský svět nepokládal mužské potomky Ptolemaia IX. za legitimní. Bývá v novověku spekulováno o tom, že by matkou/matkami mohly být Egypťanky např. z rodu memfidských velekněží Ptahových (?). 

Alexandrijští pozvedli ke královské hodnosti levobočky (?) krále Ptolemaia IX. Sótéra II., a to:

• králem v Egyptě se stal starší Ptolemaios XII. Filopatór Filadelfos, oficiálně zván Neos Dionýsos, lidem pak Aulétés/Pištec, miloval hru na flétnu a dokonce s ní soutěžil, nebo Nothos/Nemanželský (vládl do roku 51), a

• králem na Kypru se stal jeho mladší bratr Ptolemaios, o němž nevíme téměř nic, až na jeho tragickou smrt v roce 58 (viz tam).

Oba Lathyrovi synové byli celou dobu od roku 88 v zajetí u krále Mithridáta VI. Eupatora. Jako matka připadá v úvahu event. královna Kleopatrá V. Seléné I. (?), pak by nástupnictví v dynastii bylo legální, ale z pramenů to vyčíst nelze, jméno matky neuvádějí.

Král Neos Dionýsos se oženil následujícího roku se svou sestrou Kleopatrou VI. Tryfainou II. Filopatór Filadelfos a učinil ji spoluvládkyní pod společným kultovním jménem Theoi Filopatores kai Filadelfoi; domorodá korunovace následovala roku 76 nikoli v Memfidě, ale poprvé v Alexandreji veleknězem Ptahovým jménem Psenptais/Pašerienptah (III.), který rituálně požehnal králi v jeho alexandrijském paláci, pokud lze slova z memfidské stély s knězovým životopisem o ceremoniálu v Ísidině chrámu tak vyložit.

Knězi bylo tehdy čtrnáct, v 31 se oženil s čtrnáctiletou Taimúthés/Taimhotep a zemřel roku 41. Nástupcem se stal jeho sedmiletý syn Imhotep Petubast, řec. Imúthés Petubastis (IV.), který zemřel bezdětný roku 30 dva dny před obsazením Alexandreie Octavianovými legiemi. Octavianus schválil roku 28 velekněžský úřad Ptaha v Memfidě pro Psenamuna (II.); když roku 23 bezdětný zemřel, neměl již žádného nástupce. 

Přívlastku Filadelfos užíval již Ptolemaios IX. a Bereníké III. Měli spolu čtyři dcery a dva syny (všechny děti si více či méně užily královského titulu): Kleopatru VII. Tryfainu III., Bereníku IV., Kleopatru VIII. Filopatór, Arsinoé IV., Ptolemaia XIII. Filopatora III. a Ptolemaia XIV. Filopatora IV. (srov. následující rok). Aulétés byl prvním svého rodu, který se vydával za boha, "pán, král, bůh": kyrios basileus theos Neos Dionýsos Filopatór kai Filadelfos.

Pravděpodobně mezi lety 80 až 60 vládne v Meroé Tanid-amani/Tanji-damani a královna Nalda-mak/Nawidemak. Za nich se residenčním městem říše stávají ještě jednou Napaty. V prvním století se objevuje v Meroé větší počet ženských vladařských jmen, o nichž ale nevíme nic bližšího. Používají plnou královskou titulaturu a částečně vládnou, evidentně jako vdovy, samostatně.

Zbytek bojovných římských populárů/řekněme že demokratů, se shromáždil pod vedením Q. Sertoria v Hispániích. Sertorius, který v Mauretánii rozhodl domácí kmenovou válku, viz rok předešlý, se vrátil do Hispánií na pozvání Lúsítánců ohrožovaných společným nepřítelem konsulem Q. Caeciliem Metellem Piem. Q. Sertorius se svými lidmi a Lúsítány porazil propraetora Zadní Hispánie/H. Ulterior Baetica n. Baetica (L.?) Fufidia, který padl v bitvě po boku dalších dvou tisíc Římanů; posily si Fufidius vyžádal z Přední Hispánie od Domitia Calvina, viz zde níže. Nahradil ho jeden z nejzarytějších optimátů, konsul Metellus Pius.

První bitvu s Římem vedl však Sertorius na moři, v níž porazil u Mellaria jistého Cottu: pro tu dobu připadají v úvahu sourozenci C. Aurelius Cotta, cos. 75, M., cos. 74 a L., cos. 65, popř. L. Aurunculeius Cotta, legát Caesarův. 

Správcem Přední Hispánie/H. Citerior byl praetor L. Domitius Calvinus. Toho však následujícího roku porazil Sertoriův legát, quaestor L. Hirtuleius, a Calvinus v bitvě kdesi na řece Anas padl. Domitiovým nástupcem se stal praetor Q. Calidius, přítel či oddaný client Metella Pia (ten ovšem zval svým patronem naopak Calidia za to, že se zasadil o návrat Metellova otce z exilu, viz rok 102); Calidius však o válčení s populáry v Hispánii mnoho zájmu nejevil. Někdy později před rokem 78 porazil u Segovie Sertorius Metellova legáta L. Thoria Balbu, oddaného epikúrika, který rovněž padl. Viz dále o válce, která se pro mariovce vyvíjela překvapivě dobře, roku 78.

Sertorius získal důvěru domorodců a svou roli přitom sehrála bílá laň, jíž přikládal lid magické schopnosti a spojoval ji s kultem Diany. Ochočena doprovázela Sertoria a Říman se tvářil, jako by se s ní radil. Když se asi roku 75 ztratila, byl celý bez sebe a když ji lidé našli, chvíli ji ukrýval a pak ji dal vypustit v okamžiku, kdy rozhodoval z tribunálu. Jejich radostné "setkání" bylo domorodci přijato s uspokojením. Sertorius zorganisoval vojsko Keltibérů po římském vzoru a naučil je vést válku s legiemi; rodilých Římanů v jeho armádě, kteří s ním prchli z Itálie, bylo pouze 2600, k tomu čtyři tisíce Lúsítánů a sedm stovek jezdců. 

K disposici měl však relativně silné zázemí v římských a italských kolonistech usazovaných v Hispániích od konce hannibalské války a zřídil tu povstaleckou kopii římského státu včetně třísetčlenného senátu (na to počty uprchlých senátorů z Říma ovšem stačit nemohly, musel tedy podle nám neznámého klíče kooptovat). 

Ve spojení s domorodci postavil prý Sertorius armádu o 120 tisících mužích a šesti tisících jezdcích a dvou tisících lučištníků a prakovníků. Armádám římských optimátů vydržela jeho říše vzdorovat osm let, ale nebyla zničena v bitvách, ale zradou, viz rok 72. Lze se domnívat, že tehdy byl celý Ibérský poloostrov nejlidnatější součástí říše. • Sertoriova válka s optimáty znamenala též zásadní krok Římanů ke konečné romanisaci země. Není nikde zmínky o tom, že by Sertoriovou snahou bylo ustavit nezávislý stát římský ani domorodý keltibérský, ani že by se chtěl vypravit proti sullovské Itálii.

V Římě obhajoval mladý právník/"nondum ad rem publicam accessi" a brzy proslavený řečník M. Tullius Cicero (26) Q. Roscia z umberské Amerie (dn. Amelia)/Pro Sex. Roscio Amerino v kause otcovraždy. Třebaže nepatřilo jeho jméno na seznamy, byl statkář Sex. Roscius za proskripcí, viz rok 82sq., zavražděn v Římě cestou z hostiny. Dva jeho příbuzní, s nimiž byl v jakémsi sporu, se spikli se Sullovým oblíbencem, diktátorovým propuštěncem L. Corneliem Chrysogonem, jemuž Rosciovy latifundie na třinácti statcích/praedia při Tiberu v hodnotě šesti milionů séstertiů připadly za enormně nízkou cenu dvou tisíc HS. Tři nejlepší pak dal jednomu z příbuzných, druhý se pokoušel v Amerii mladého Sex. Roscia zavraždit; jemu se však podařilo uniknout do Říma k přátelům. 

Chrýsogonos proto nastrčil jistého C. Erucia, aby žaloval Rosciova stejnojmenného syna z otcovraždy, ačkoli v době vraždy byl v 56 mílí vzdálené Amerii. Roscius s Ciceronem případ vyhrál, advokát se na čas odklidil "na studijní pobyt" do Hellady, viz rok následující. O osudu Chrýsogonově známo není dále nic.        

Po osmi letech intensivního působení v Asii a Helladě pro Cornelia Sullu se vrátil do Říma umírněný aristokrat, dobrý hospodář a válečník L. Licinius Lucullus (asi 38; srov. roky 87 až 85). Na příští rok byli se svým bratrem Markem zvoleni za aedily, on ještě v nepřítomnosti; čekal prý s tím, až mladší bratr dosáhne předepsaného věku. Vypravili Římanům nádherné hry a divadelní scénu jako první v Římě opatřili pohyblivým podiem/scenam versatilem fecerunt, srov. v indexu s. v. divadlo. L. Lucullus byl hned vzápětí zvolen praetorem na rok 78, ačkoli neměl předepsaný věk a v letech 77 až 75 jako propraetor spravoval provincii Afriku; o jeho konání tam nevíme nic.  

Sulla byl zvolen konsulem i rok příští, to však odmítl a jmenoval o své vůli P. Servilia Vatiu a Ap. Claudia Pulchra, otce extravagantního P. Clodia Pulchra, tribuna lidu roku 58.

Kolem t. r. se narodil právník a poradce Caesarův a Octaviánův C. Trebatius Testa (zemřel roku 4 našeho letopočtu).