************************************************************

453.

Ol. 81, 4

Lýsikratés

a. u. c. 301

S. Quinctilius a P. Curiatius Fistus Trigeminus (uváděn též P. Horatius)

Sp. Furius (Medullinus Fusus?) III.

************************************************************

V Egyptě po osmnáctiměsíčním obléhání (viz předcházející rok), kdy dal Megabýzos vysušit nilské rameno kolem ostrova a athénské lodi zůstaly v blátě viset, dobyli Peršané hellénská opevnění na Prosópitidě v Deltě a pobili všechny Athéňany. Jen malému oddílu se podařilo probít se do Kýrény; srov. s podobnou situací roku 461, nejde-li o zdvojenou informaci o též události. • Pravděpodobně v Kýréně v této době vládla již démokratiá, královský rod Battovců byl odstraněn, viz rok 512, kdy byl zavražděn Arkesiláos IV. se svým synem Battem (V.). 

Krátce po těchto událostech dovršili Peršané athénskou katastrofu na moři, když porazili a zničili flotilu i s výsadkem nic netušících padesáti athénských lodí, které spěchaly na pomoc obleženým a zakotvily v ústí mendského ramene; uniklo jen málo mužů (kam, nevíme; jiná souvislost s Kýrénou?). 

Athéňané pak vyslali na Kypros další loďstvo, jehož velitelem byl Kimón (III.). Flotila dvou set plavidel dorazila na ostrov zřejmě až následujícího roku a její část o šedesáti lodích se pak vypravila znovu do Delty na pomoc dalšímu povstalci, jistému sajskému dynastovi Amyrtaiovi či Amenardovi I. (viz níže). Na Kypru Athéňané oblehli Marion a Kition, nevíme jistě, zda města též dobyli, viz roky následující.

V části Egypta vládl jako údělný dynasta Inarův syn Thannyrás, a to s Artaxerxovým svolením. Délku vlády neznáme. Totéž platilo o rebelovi Amyrtaiovi I. a jeho synovi Pausiridovi v Deltě. Amyrtaios I., eg. Amun-ir-des, kraloval svým lidem v bažinách Delty/ho en tois helesi basileus do roku asi 450 (viz dále rok 404). 

Téhož roku rozdělil Tolmidés bývalou půdu Naxijských (viz rok 467) a Eubojských (viz rok 507) athénským kolonistům. Periklés přiděloval parcely athénským kolonistům na Thráckém Chersonésu: oba stratégové usadili po tisícovce nových osadníků (k události mohlo dojít až roku 447, viz). Perikleovův výsadek vybudoval nové ochranné valy na ochranu proti thráckým nájezdům (= obnovili Miltiadův, viz rok 560?) a v kraji nastal dlouhý mír. V předcházejícím čase zřejmě řada athénských osad a dalších hellénských kolonií na Chersonésu vzala válkami za své, o dějích nevíme nic. 

V Athénách zaznamenal autor komédií Kratínos své první vítězství na divadle (srov. rok 423 či 520). Za svůj život vystoupil s 21 dramatem, dle jiného zdroje 28, a devětkrát v klání komických básníků vyhrál.  

Na Sicílii spojil Dúketios části Sikulů s výjimkou Hybly do jednoho státního útvaru a vystavěl po hellénském vzoru velké město Paliké u temenu Paliků, sikulských bohů. Dúketios sem přesídlil mnoho Sikulů a nazval ho Menainon (srov. rok 460). Stalo se střediskem efemerní sikelské synteleie n. koina, viz rok 451 a 440.

Staré nepřátelství Syrákúsanů a Etrusků (srov. rok 474) znovu přerostlo ve válečný konflikt. Námořní válku proti etruským pirátům vedli nejprve Syrákúsané pod stratégem Fayllem. Poplenil Aithalii/dn. Elbu, kde se zmocnil etruské kořisti, a pak prý neměl válečné štěstí a významného již nic nepodnikl. Údajně vzal od Etrusků peníze a byl pro neúspěch sněmovním usnesením poslán do vyhnanství (byl to první případ petálismu?). 

Novým stratégem flotily byl jmenován Apellés a pod jeho velením na šedesáti triérách vyplenili Syrákúsané pobřeží Etrúrie, Kyrnu, tj. Korsiky, a znovu Aithalie. Do Syrákús se vrátil s velkou kořistí a mnoha zajatci. 

Téhož roku bylo obnoveno opodál od původního místa město Sybaris, které roku 510 zničili Krotónští. Oikistem byl dnes již anonymní Thessal či celá skupina z Thessalie se zbytky potomků Sybarských.

Řím měl sice tento rok s okolním světem mír, ale v celém regionu vypukl hlad a opět mor/fames et pestilentia, řec. loimiké nosos, které devastovaly stát: zpustošena pole a Město vylidňovaly pohřby/vastati agri, urbs exhausta funeribus, když pohřby žehem a do země nestačily, házeli těla Římané do podzemních štol a nejvíce do řeky, od jejíchž břehů zamořoval kraj mrtvolný zápach. Když nepomáhaly ani žádosti bohům, zanechali Římané i bohoslužeb. Přesto po opadnutí smrtelné vlny konali noví konsulové velká díkůvzdání a pořádali po celou zimu nákladné hry. Na jaře příštího roku pak stát i podnikatelé dovezli množství obilí, neboť nikdo tehdy neobdělával pole.    

V dosud nejtěžší epidémii, jaká kdy Město postihla, zemřela t. r. polovina obyvatelstva a téměř všichni otroci. Zemřel konsul S. Quictilius i jeho náhradník Sp. Furius, umírali kněží, čtyři z tribunů lidu, řada senátorů; celkové počty obětí neznáme, bezprostřední výsledek censu nemáme. Aequové se opět chystali do války/na loupeživou guerrillu, ale přípravy nedotáhli do konce, poněvadž i na ně epidémie dolehla stejně jako na zbytek Latia. Zda byla morem postižena i jiná část Itálie, nevíme.  

Od začátku století ubývalo podle archeologů na jihu Etrúrie a v Latiu dovozů hellénské keramiky a stavební činnosti. Válečná kořist zjevně slábla, lze spekulovat o snad klimatických důvodech, které spustily dlouhodobé potíže se zásobováním (srov. časté, většinou jednovětné zmínky starých historiografů o hladu zde po roce 472 a viz v indexu s. v. mor).   

V Číně se rozpadl stát Ťin/Jin na severu Říše středu. Jeho vládce uprchl. Rozpad státu Ťin byl dynastií Čou oficiálně uznán až roku 403, kdy císař akceptoval existenci nových států Chan/Han, Wej/Wei a Čao/Zhao. Rok 453 je oficiálním začátkem období válčících států, čan-kuo, která trvala až do roku 221 (srov. rok 469).

************************************************************

452.

Ol. 82, 1

Lykos z Lárissy

Chairefanés

a. u. c. 302

T. Menenius Lanatus I. a P. Sestius Capito(linus?) Vaticanus

************************************************************

Athéňané začali na Kypru obléhat Kition, které setrvávalo na perské straně. Veliteli perské flotily před Kyprem byli Artabázos, satrapa helléspontské Frygie, a v Kilikii syrský satrapa Megabýzos. Kimón porazil perskou flotilu, z níž sto triér zajal i s posádkami a ostatní pronásledoval. Athéňané se svými spojenci vylodili a porazili Peršany kdesi v Kilikii n. Foiníkii, v bitvě ale padl stratégos Anaxikratés. Pak se tato část athénského vojska vrátila na Kypr.

Na Sicílii dobyl Sikul Dúketios hellénské město Aitné, viz rok 461, když jakousi lstí zlikvidoval vůdce/stratéga (?) Aitnenských, jehož jméno neznáme (novodobě se spekuluje, že by to mohl být Hierónův syn Deinomenés). Před zimou/na podzim (?) porazil Dúketios v bitvě Akragantské posílené syrákúským vojskem vedeným stratégem Bolkónem. 

Během sikulské ofensivy padla pevnost v Motyji držená akragantskou posádkou. Za porážku, neboť se údajně spikl s Dúketiem, Bolkóna doma odsoudili na smrt a popravili. Napřesrok vyslali Syrákúsané do pole proti Sikulům nového stratéga, jehož jméno se nedochovalo, viz rok následující.

Římští vyslanci, kteří byli roku 454 vysláni do Hellady, splnili své studijní poslání a vrátili se domů. Tribunové lidu už byli netrpěliví a domáhali se pokroku při kodifikaci římských zákonů, situace ve státě byla pohnutá, viz rok předešlý. Konsulové se přeli o to, jak s prací vyslanců naložit. P. Sestius byl pro zřízení komise na sepsání římského zákoníku, viz rok následující, T. Menenius proti; onemocněl však a do konce úřadu se politice nevěnoval. Rozhodnutí padlo až roku následujícího. 

************************************************************

451.

Ol. 82, 2

Antidotos

a. u. c. 303

Ap. Claudius Crassus Inregillensis Sabinus a T. Genucius Augurinus

Decemviri consulari imperio legibus scribundis

************************************************************

Možné datum pětiletého příměří mezi Spartou a Athénami a míru mezi Argem a Spartou (viz ale rok 454).

Při obléhání Kitia na Kypru zemřel dne 16. múnichiónu/začátkem května tohoto či roku následujícího athénský vojevůdce Kimón (III.) (narodil se roku 510; srov. rok 480). Jeho smrt byla velícími důstojníky třicet dnů utajována. Pro hlad v táboře bylo obléhání města ukončeno a v následné námořní bitvě u kyperské Salamíny Athéňané Peršany porazili; kdo Athéňanům velel, nevíme, zvítězili i na souši. Vítězství nijak nevyužili a pokud někdy uvažovali se na ostrově uchytit, tohle byla jejich poslední příležitost. Flotila se vrátila domů a s ní též loďstvo, které podporovalo egyptskou revoltu v Deltě od roku 453, viz tam. V důsledku Kalliova míru, viz rok 449, Athéňané ostrov vyklidili a města s jejich králi se vrátila pod perské protektoráty. 

V Athénách bylo omezeno občanské právo: na návrh Perikleův byli vyloučeni z řad plnoprávných občanů synové Athéňanů z neattických žen, viz rok 594. Byl to důsledek daru egyptských povstalců, kteří poslali do Athén obilí pro lid. Při rozdělování daru se přišlo na velké množství levobočků a na pět tisíc lidí bylo po soudních procesech prodáno do otroctví. 

Pravých Athéňanů, jejichž oba rodiče byli Athéňany, bylo tehdy zjištěno jen 14 040! (srov. údaje o římském censu). Ještě před Perikleovou smrtí Athéňané jemu k vůli učinili výjimku, takže se jeho stejnojmenný syn s Aspásií z Mílétu stal rovněž občanem. 

Zákon zřejmě Periklés předložil v nějaké souvislosti s Kimónem, neboť jeho sok pocházel z thrácké matky, viz rok 510 (stejně tak by se athénskjého občanství nedočkal Themistoklés). Třebaže prolakónský Kimón měl tři syny z manželství s Isodikou z klanu Megakleovců Lakedaimonia, Éleia a Thessala a byli občany, Periklés neustále tvrdil, že jsou syny s jistou Arkaďankou z Kleitoru; viz též rok 433. 

Po Kimónově smrti se nejhlasitějším mluvčím athénských konservativních oligarchů stal Thúkýdidés, syn Melésiův. Oponentem Perikleovým byl též jistý Kéfísodémos, vynikající řečník v soudních kausách, údajně ze skythské matky (?). Jeho syn Euáthlos patřil později k soudruhům Kleónovým, srov. o něm roku 420.  

• Podobná osudová opatření vedla v důsledku k oslabení populačního a tím pádem hospodářského potenciálu hellénských států: cizinci se nikde v hellénském světě nestávali plnoprávnými občany, pokud tak nebyli poctěni. Nové poměry sice přinesly hellénistické říše, ale v mateřské Helladě se po celou dobu nic nezměnilo.

V Athénách získal své první vítězství autor staré komédie attické Kratés. Další jeho životní data neznáme. Víme jen, že jako první uvedl na scénu postavu opilce. V Athénách se asi t. r. narodil Alkibiadés, syn Kleiniův a Deinomachy z klanu Alkmeónovců a tedy příbuzné Perikleovy, aristokratický enfant terrible celohellénské politiky v éře peloponnéské války (zavražděn byl v roce 404, srov. tam jeho charakteristiku). Karieru dělal v oligarchických kruzích svým šišláním a mezi jeho milence patřil též Sókratés. O osudu jeho otce z rodu Aiantova syna Eurysaka viz rok 447.

Podle fragmentární stély byl v Athénách vyznamenán neznámý [xxx, syn x]strata z Théry, že v dobách nouze o obilí/síto endei[iás...] stál na athénské straně. Podle všeho postihla neúroda v těchto letech celé Středomoří.  

Na Sicílii porazili Syrákúsané Dúketia u jinak neznámé lokality či obce Nomai s jeho Sikuly, kteří se z velké části pak rozprchli po svých pevnostech ve vnitrozemí ostrova. Souběžně se Syrákúsany donutili Akragantští obléháním sikulskou posádku pevnosti Motyé n. Motyon, aby se vzdala, viz rok předešlý. Obě hellénské armády se pak spojily a Dúketiova říše se zhroutila. Část Sikulů a osobních přátel mezi nimi se dokonce proti němu spikla. 

Opuštěn v prohrané válce odjel v noci do Syrákús a na agoře usedl u oltářů jako prosebník. Nad jeho osudem zasedli ráno Syrákúsané na sněmu a změna Dúketiova osudu natolik dojala většinu, že od nich obdržel povolení odcestovat do syrákúské métropole Korinthu a od státu dostal dokonce peníze na cestu a na živobytí. V exilu setrval do roku 446 (viz, zemřel pak roku 440).

V Římě na návrh konsulů zvolily centuriátní komitie komisi nazvanou decemviri (Xviri) consulari imperio legibus scribundis, tj. sbor desíti mužů vybavených konsulskými pravomocemi, sami všechno konsulárové, aby mohli sepsat zákony. Při ustavení jim byla zajištěna neodvolatelnost. 

Největší autoritu v tomto sboru měl konsul Ap. Claudius Crassus. Decemvirové formulovali do konce roku zákoník dvanácti desek, leges duodecim tabularum či XII Tabulae. Seznam decemvirů viz v indexu, s. v., včetně těch, kteří byli v srpnu 451 zvoleni na následující rok; nastoupili 15. května 450 a s pomocí aristokratických úderek terorisovali plebeje. Ani t. r. nebyl čas na žádnou válku. 

Legislativní práce se účastnil jistý Hermodóros z Efesu, aristokrat, který musel uprchnout ze své vlasti, resp. byl exulován po zavedení démokratické ústavy (dobu neznáme), přítel filosofa Hérákleita; srov. o situaci v indexu s. v. školy (1). Ujednání zákoníka platila do konce říše a byla zahrnuta do právnických sbírek pozdní imperiální éry codex theodosianus a Iustiniani, viz pod lex/leges a roky 160+ a 290+. Hermodórovi se dostalo sochy na foru romanu na comitiu, zřejmě z doby mnohem pozdější. 

************************************************************

450.

Ol. 82, 3

Euthydémos II.

a. u. c. 304

Xviri cos. imp. leg. scrib.

************************************************************

Athéňané zasáhli v Mílétu ve prospěch démokratů a zahájili diplomatická jednání s Králem o míru; iniciátory jednání byli vojevůdci Artabázos a Megabýzos, viz rok následující. Z t. r. pochází zřejmě zničená stéla s usnesením Athéňanů o paktu s Mílétskými a o spojeneckých povinnostech. Zachována poničená část o soudním projednávání případů těch, kteří se proti ujednáním provinili a které čekal soud v Athénách. 

Někdy z pátého století pochází fragment nápisu s přísahou občanů Tea, že už nikdy nebudou ustanovovat si ve sněmu aisymnéta, ani kdyby si přála většina: [s]ym pentako[s]ioisin é pl[eo]sin aisymnétén ú stésó úte sym polloisi[n]... Souvislost není zřejmá, pravděpodobně je však přísaha, známa jako Teorum dirae, důsledkem svržení jisté samovlády. Podle Aristotela byla "vláda aisymnétů volenou formou tyrannidy/aisymnéteiá estin haireté tyrannis".  

Kolem t. r. zemřel v Makedonii král Alexandros I. Filhellén (vládl od roku 496). Rozšířil panství makedonských králů na úkor Thráků a v perských válkách zviditelnil království v hellénském světě. Měl pět synů a jednu dceru: Stratoníku provdal on nebo až roku 429 její bratr Perdikkás II. za Seutha I. a jejich synem byl Sparadokos, viz dále rok 440, 429 a 424. 

Kdo se stal přímým nástupcem, není z pramenů zřejmé. Alexandrovi nejstarší synové Amyntás a Meneláos pravděpodobně již nežili (k Meneláovi srov. u roku 414, je-li to ten samý?). Je možné, že dalším v pořadí byl Perdikkás II. (vládl do roku 413), kdežto jeho bratři Filippos a Alketás (II.) byli pouze údělnými knížaty, které brzy Perdikkás z jejich údělů vyhnal. Možné je i to, že starším byl Filippos s Alketou a že z vzájemných bojů vyšel vítězně Perdikkás.

Kolem t. r. spojil vládce Térés thrácký národ Odrysů: doba rozmachu nové říše. Její personální jednota trvala do roku asi 410, definitivně se rozdělila roku 358 (srov. rok 346). Po přerušení „nezávislosti“ odryských knížectví v letech 277 až 212 pokračovala jejich autonomie až do římské doby.

Kolem roku 450 uzavřely lokerské státečky Oianthea a Chaleion smlouvu o ochraně práv svých občanů a o jejich podnikání na území druhé smluvní obce, jak vyplývá z nápisu na bronzové desce. 

Z let 450 až 425 je doložena první ražba mincí na Krétě ve městech Gortys či Gortyn, Faistos a Knóssos. Předtím doloženy mince aigínské osady Kydóneie (viz rok 519).

Kolem roku 450 vládl v Pafu na Kypru Stásandros a v Salamíně po jistém Euanthovi, který vládl od roku asi 460, následoval jistý Tyřan, jehož jméno známo není. Přijat jako prosebník, vyhnal krále a s ním všechny z vládnoucí dynastie Teukrů, zakladatelů města. Neznámého usurpátora po čase odstranil Abdémón z Tyru (vládl až do roku 411; podle kratší datace vládl neznámý usurpátor od c. 415).

V letech 450 až 445 se v Athénách narodil Antisthenés, zakladatel filosofické školy kyniků (jméno podle athénského gymnásion Kynosarges). Zemřel kolem roku 365. Poněvadž pocházel z fryžské n. thrácké matky, neměl občanství. Posluchač zprvu Gorgiův, hlavně však Sókratův. Byl literárně aktivní, věnoval se řečnictví a jeho theorii, z více než šesti desítek spisů se nedochovalo nic. 

Kolem roku 450 se v Megarách narodil Eukleidés, zakladatel tzv. megarské filosofické školy. Zemřel ve své vlasti někdy v letech 380 až 370. Viz o něm a jeho škole v indexu s. v. školy (2). 

Někdy v téže době se v Mílétu narodil lyrický básník a hudební skladatel Tímotheos (zemřel téměř stoletý kolem roku 360, viz tam a srov. v indexu s. v. hudba). Putoval po hellénských městech, několik let žil na makedonském královském dvoře. Přidal prý k lyře desátou a jedenáctou strunu a skládal a psal enkómia, hymny, díthyramby, básně Artemis, Peršané čili Nauplion, Fíneus, Laertés. 

V polovině 5. století působil v Athénách hrnčíř Sótadés, mistr rhytónů a dalších nádob na nápoje s červenofigurálními motivy. Pýthagorik Menestór ze Sybary pokračoval v Empedokleových botanických a zoologických bádáních, tvořil autor prosou psaných mímů Sófrón ze Syrákús, otec svého pokračovatele Xenarcha (viz o obou v indexu s. v. komédie), proslavil se další syrákúský intelektuál Teisiás (viz níže), učitel Gorgiův, Lýsiův a Isokratův, a Athéňan Dámón/Damón, politik a hudební teoretik, učitel Perikleův; Damón byl v letech 450 až 440 ostrakován, neboť prý byl v Athénách nejchytřejší (!).

V 5. století žili na hellénském Západu pýthagorik Ekfantos ze Syrákús, který byl spolu s Filoláem asi prvním héliocentrikem v dějinách, tzn. že tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, Hippys z Rhégia, který byl spolu s Antiochem ze Syrákús prvním „italským“ historikem (díla: Ktisis Ítaliás, Sikelika etc., viz též v indexu s. v. dějepisci 1), Korax ze Syrákús, teoretik řečnictví, který spolu s Teisiou (viz výše), svým žákem, sepsal první učebnici řečnictví vůbec.

Vedle těchto intelektuálů z Velké Hellady žili v 5. století Stésimbrotos z Thasu, literát, komentátor Homéra a autor spisku o mystériích, ale také o athénských vůdcích Themistokleovi, Thúkýdidovi a Perikleovi, tedy o politice před peloponnéskou válkou. Básník staré attické komédie Ferekratés, herec a autor sedmnácti n. devatenácti her, údajně nejattičtější/attikótatos", poprvé zvítězil asi roku 436, jeho vrstevníkem byl tragický básník Filoklés Athénský, takto Aischylův synovec, srov. rok 456, historik Charón z Lampsaku, viz o něm v indesu s. v. dějepisci (1), a filosof Kebés z Théb, žák Sókratův, ale původně pýthagorik. 

Ve druhé polovině 5. století, určitě za peloponnéské války, tvořili v Athénách komický básník Hégémón z Thasu zvaný Faké/Čočková (polévka), který byl zároveň zřejmě nejstarším autorem parodií a také spisu o hostinách, Athéňané Kleidémos, autor zřejmě nejstarší z atthid (není-li o staletí mladší), a Kallimachos, údajný tvůrce korinthského stavebního stylu. Hégémón, který to u Athéňanů několikrát vyhrál, karikoval mimo jiné Gigantomachii (možná v narážce na katastrofální sicilské tažení). O autorovi bylo též zaznamenáno, že zesměšnil v jedné své komédii významnou hetairu své doby Filinnu. Parodie na hérójská themata byla však starší, možná že i mnohem starší. Kolovala kdysi parodie Íliady pod názvem Margítés/Šílenec o všeználkovi-trotlovi, jejíž autorství bývalo rovněž přičítáno Homérovi; zachovány zlomky. 

V téže době působil Xanthos ze Sard, lýdský historik: první známý případ „barbara“, který psal řecky a zároveň první případ ve světových dějinách, kdy autor jiného mateřského jazyka a jiného kulturního okruhu použije ke své literární tvorbě jazyka dominantního ethnika v regionu. Je to vlastně i první případ fenomenu, který po celou dobu přispíval k vytváření či udržování vědomí civilisační pospolitosti v Evropě. Za jeho tradiční datum narození se uvádí doba pádu Sard do perských rukou. 

V téže době ještě působil sochař Paiónios z Mendy na Chalkidice, který byl činný hlavně v Olympii. Podílel se na sochařské výzdobě Diova chrámu a je mimo jiné autorem částečně zachované sochy létající Níké (votivní dar Messéňanů z Naupáktu, po 426?, srov. tam).

V první polovině 5. století (nebo již na přelomu 7. a 6. století ?) žil kartháginský obchodník a mořeplavec Hannó, řec. Annón, autor zprávy o své cestě podél západního pobřeží Afriky až do snad Kamerunu (?), kterou sepsal púnsky, ale v hellénském světě koloval její řecký překlad. Plul v čele flotily šedesáti lodí o padesáti veslech s třiceti tisíci mužů a žen na palubě, s nimiž osadil několik měst za "Sloupy/Stélai" (jejich poloha nám známa není, viz o výpravě více v indexu s. v. objevy). Snad kolem roku 450, nebo již v 6. století, doplul zřejmě k ústí Senegalu jistý Euthýmenés z Fókaie n. Massalie. Sám si ale myslel, že doplul až k Nilu, což by mohlo znamenat, že obeplul Afriku od západu; viz k tomu v indexu s. v. objevy. 

Od všech zde uvedených autorů se až na drobné zlomky/citace nedochovalo nic.  

Nejzachovalejším starohellénským chrámem je Héfaisteion v Athénách, vystavěný v polovičních rozměrech Parthenónu v letech 450 - 440 v dórském slohu s iónskými prvky. Mnohem později, až v dobách křesťanských, kdy sloužil jako kostel, se chrám stal známým pod jménem Théseion. Ironií osudu ovšem je to, že jméno stavitelovo historie nezachovala. 

V Římě byl stanoven nově začátek úředního roku na den 15. května (tehdy připadl úplněk na květnové ídy; srov. roky 463 a 423). Vypukl teror Xvirů, komise sestavené pouze z aristokratů/patricijů, proti nepohodlným plebejům. Každého z decemvirů doprovázelo dvanáct liktorů, ze zákonodárců se stali též soudci a popravci a nic nenasvědčovalo tomu, že by po skončení svých úředních dnů funkce složili. 

Kolem této doby dožívala ve střední Evropě starší doba železná, zde pod jménem doba hallstattská, č. halštatská, datovanou od roku asi 800 (vyšší datace: 900). Jejími nositeli byli z velké části Keltové (jiné formulace o nich mluví jako o lidu „protokeltském“ nebo dokonce „předkeltském“). Centrum kultury leželo v jižní části dnešního Německa, od Čech až po Rýn. Později byla rozvíjena v Ibérii a rozšířena do Británie. 

V této době byla ve střední Evropě a ve dnešní Francii vystřídána mladší dobou železnou, zde pod jménem kultury La-Tène, laténskou trvající do doby kolem roku 250 (viz tam). Začátek laténské doby je ve znamení rychlého rozšíření moci keltských kmenových svazů po celé západní Evropě. • Podle jiné chronologie se vymezuje život hallstattské kultury na roky 750 až 500 a kultury La-Tène na roky 500 až 50 n. k začátku našeho letopočtu.

Někdy v 6. či 5. století vyhostil v Indii jeden z hindských vládců země Vanga na sv. Indie, jak praví Mahávamsa, "Velká kronika" starých cejlonských dějin, svého syna Vidžaju ze své říše, neboť páchal na lidu krutosti. Princ se skupinou sedmi set přátel-kolonistů z Vangy a zřejmě i Kalingy odplul na Lanku/Cejlon, kde porazil autochthonní Veddy (Jakka) a založil hindské království Sinhala. Kronika praví, že loď s dětmi Vidžajovců doplula na Nágadípa, ostrůvek před severním pobřežím Cejlonu, se ženami na Máhiládípu, Maledivy. • Tradiční datace kladou dobytí ostrova Vidžajou do roku 543 (srov. tam), 504 nebo 483 (držíme se nízké datace; Vidžaja dorazil na ostrov v době kolem Buddhovy smrti). 

Vidžaja sídlil v Tambapanni/Thammanna, jeho čtyři nástupci v Upatissa Nuwara založenou Upatissou I. roku 455 a teprve král Pandukábhaja (vládl od 377-307) založil Anurádhapuru, sídelní město s vybavením antických metropolí ve Středomoří. A. zůstala hlavním městem státu Sinhala až do 10. st. n. l., kdy se metropolí ostrova po čólské invasi stala Polonnaruwa.

Panovníci Sinhaly, dynastie Vidžaja:

1. Vidžaja 483 - 455 (vyšší datace: 543-505), 2. Upatissa I. 455 - 444 (neměl král. titul, ministr/poručník-regent; jiná datace: 505-504), 3. synovec Vidžajův Panduwas dév/Panduvasudéva 444 - 414 (504-474), 4. Panduvasudévův syn Abhaja 414 - 394 (474-454), 5. jeho bratr princ Tissa 394 - 377 (neměl král. titul; 454-437), byl ve válce se svým synovcem a nástupcem, až mu podlehl, 6. Pandukábhaja, stavitel Anurádhapury, 377 - 307 (437-367), 7. jeho syn Mutasíva 307 - 247 (367-307). 

V souvislosti se šířením buddhismu viz pokr. roku 245.