194-200

***********************************************************
194. 
Ol. 243,2

505 SE
441 AE
neznámý | Aurélios Filisteidés 
a. u. c. 947
Imp. Caesar L. Septimius Severus Pertinax Augustus II a D. Clodius Septimius Albinus Caesar II
***********************************************************

L. Septimius Severus v první římské občanské válce od let 68 – 69 překročil na podzim 193 s armádou Helléspontos. Legát jeho pannonských legií Ti. Claudius Candidus porazil u Kýziku oddíly asijského prokonsula Asellia Aemiliana, viz rok předešlý. Pescennius Niger podlehl vzápětí u bíthýnské Níkaie a prchl do syrské Antiocheie.

Býzantion dlouho odolávalo sevérovskému obléhání, až bylo tvrdě roku 196 potrestáno. Severovy oddíly v zimě 193/194 obsadily Kappadokii a díky prudkým dešťům, které rozvalily obranné valy nigrovců v průsmycích, pronikly před jarem do Kilikie. Ve stejný čas proběhly boje mezi Láodikejskými s Antiošskými a Tyrskými s Bérýtskými, kteří stranili různým císařům: Niger poslal vyloupit Láodikeiu své maurské oddíly, které pak vraždily ve foiníckém Tyru a město vypálily. 

    U Issu za Kilickou branou/Pylai tés Kilikiás na místě slavného vítězství Alexandra Velikého nad Peršany Dáreia III. o půl tisíciletí dříve byli v březnu nigrovci definitivně poraženi Severovou armádou pod velením P. Cornelia Anullina, cos. 199, pocházejícího z Illibery v Baetice; nahradil Claudia Candida, viz zde výše. Pescenniem Nigrem již vyhranou bitvu ovlivnila prudká jarní bouře, která se snesla nad krajem a vítr s deštěm bičovali záda sevérovců, ale bil do tváří nigrovců. Dílo zkázy dokonal příchod jízdních oddílů pod velením Valerianovým (celé jméno neznáme). Padlo na dvacet tisíc nigrovců, ostatní se rozprchli po celém regionu. 

Pescennius Niger unikl do Antiocheie, ale těsně před jejím dobytím severovci směřoval k Eufrátu, aby se dostal do Parthie. Byl však na útěku vlastními vojáky zabit a jeho hlavu doručili Septimiovi Severovi. Podle jiné verse se ukryl na jakémsi statku u Antiocheie, kde byl nalezen a zavražděn. O jeho krátké vládě nelze říci nic špatného. Vojáci i lidé mu byli oddáni a zahubila ho jeho laxnost, s níž dopustil vyrůst moc Severovu, třebaže měl silnou podporu i v Římě. 

Antiocheia na Orontu byla za trest Severem zbavena státnosti a její území věnováno Láodikeji na Moři, z níž se za Severa stala syrská metropole. Suverenitu a status sídelního města byla asi Antiocheji restituována již roku 198, plnou státní nezávislost vrátil Antiocheji roku 212 Caracalla-Tarautás. Antiocheia, respektive Dafné, přišla též načas o právo pořádat své "olympijské hry", které si měšťané roku 44+ za Ti. Claudia koupili od Élejských za roční poplatek patnácti talentů stříbra, viz tam a v indexu s. v. hry. Osud ztráty samosprávy sdílela v Palaistíně Neápolis, staré Sichem, dn. arab. Nábulus.

 

Severus kázal Nigrovu hlavu poslat před obležené Býzantion a tvrdě trestal legionáře poražené strany. Část z nich raději utekla za Eufrátés na parthské území; po slibu amnestie se vrátili jen někteří a jak se zdá, měli ostatní vliv na bojové umění národů žijících za Tigridem. S nimi prchlo do parthské říše i mnoho armádních řemeslníků, kteří se živili v nové íránské (?) vlasti výrobou zbraní. 

Ze senátorů sice Severus nikoho nepopravil, zato jich řadu zbavil majetků a poslal do vyhnanství na ostrovy. Podle jiné verse držel Severus rodiny a děti legátů východních provincií ve své moci jako rukojmí a toho momentu používal v jednání s nimi: i ty z nigrovců, kteří se mu podrobili, po vítězství zlikvidoval.

Od těch, kteří věnovali Pescenniovi Nigrovi peníze, vymáhal čtyřnásobek bez ohledu na to, zda dávali dobrovolně nebo donuceni. Cassius Clemens byl asi ze senátorů jediný, který se před Severem obhájil tím, že nestál na žádné straně, ale že pouze pomohl při sesazení Didia Iuliana: "Neudělal jsem nic špatného, byl to ostatně i tvůj cíl zprvu...".  

 

Severova armáda se v létě přeplavila před Eufrátés a bojovala s arabskými Orrhoény a Adiabény, vasalskými státy Parthů. Abgaros IX. sice po Nigrově smrti poslal k Severovi posly s usmiřovacími dary, nadále však sebevědomě vyžadoval vyklizení svého království od římských posádek. 

 

***********************************************************
195. 
Ol. 243,3

506 SE
442 AE
neznámý | Kuint[...]
a. u. c. 948
P. Iulius Scapula Tertullus Priscus a Q. Tineius Clemens
***********************************************************

V tažení za Eufrátés se L. Septimius Severus usadil v Nisibidě/Nisibě, kterou osvobodil od obléhání, viz rok 193; bývala součástí adiabénského království, viz rok 36+. Principova manželka Iulia Domna byla veterány 14. dubna před vpádem do Mesopotamie provolána "matkou vojenského ležení/mater castrorum" (o prvním užití honosné titulatury viz rok 175, o dalších poctách pro Domnu viz v indexu s. v. Arabové 2).

Když se Parthové domáhali vyklizení území, překročil Eufrátés a pokračoval v tažení proti Orrhoénům, Adiabénům a ostatním proparthským dynastům, plenil a ničil. Armenský král Chosroés, syn parthského panovníka Vologaisa V., se zachoval neutrálně.

Když dorazili Římané do Nisibi, duces exercitus/generálové Sextius Magius Lateranus, Ti. Claudius Candidus a Iulius Laetus vedli jednotky plenit široký kraj. Arabové se pokoušeli znovu vyjednávat, ale Římané na návrhy, jejichž obsah neznáme, nereagovali. Viz dále rok 198.

Orrhoénský vládce Abgar IX. zvaný Velký si však udržel nezávislost a zachoval posléze Severovi za jeho války s Albinem věrnost (vládl od asi roku 179 do 216). Získal si Severovu důvěru a odměnou mu za to bylo římské občanství, viz dále rok 198.

Severus pak rozdělil armádu na nové tři proudy, jimž velel P. Cornelius Anullinus, legatus Augusti n. dux exercitus, Probus (celé jméno neznáme) a Iulius Laetus, aby pokračovali ve válce v Mesopotamii. V Nisibi vyhlásil Severus novou provincii Mesopotamii (od roku 363 se správním střediskem provincie stala Amida/dn. Diyarbakır v TR). Stala se zdrojem vleklých a nákladných válek, které přispívaly k celkové destabilisaci římské říše. Část severozápadní Mesopotamie včlenil do Syrie Údolní. Po vítězství nad mesopotamskými beduiny přijal Severus titul Arabicus (do vlastní provincie Arabia se podíval až roku 199), stejně jako Adiabenicus a Parthicus Maximus (od roku 197) a presentoval se světu jako propagator imperii/rozšiřovatel říše. 

Snad v tomto roce přeorganisoval Severus správu syrské oblasti, viz rok 131 a 135. Syria Palaestina zůstala omezena na vlastní bývalou provincii Iudaeu s tradičním správním střediskem v Caesareji Přímořské/Caesarea Maritima, řec. Paralios Kaisareia, a Syrii rozdělil na severní Syria Coele/Koilé Syriá s metropolí v Antiocheji (tedy asi na čas v Láodikeji, viz rok předešlý) a jižní Syria Phoenice/S. Foiníké se sídlem správy v Tyru.

Jistý bandita zvaný Claudius loupící v Iúdaji a Syrii, se v čele několika lupičů na koních oděn jako vojenský tribun, dostal někdy v této době v kterémsi ležení do nejbližší blízkosti panovníka a jeho štábu, objal Severa a políbil. Třebaže byl intensivně honěn po celé zemi, nepoznán zase odjel. O jeho zázemí a dalším osudu nevíme (srov. k tomu rok 199). 

 

Někdy v této době se "Skythové", tedy zjevně Gotové, jimž tak staří autoři dlouho říkali, rozhodovali o výpravě na římské území. Při jejich sněmování vypukla bouře s deštěm a blesk zabil tři jejich předáky: z cesty za lupem sešlo. Nicméně je pravděpodobné, že se jich nějaká skupina na římském území usídlila, srov. například případ Mikky, otce imperatora Maximina Thraka, viz rok 235, a rok 214.

 

V prosinci se dal v Británii provolat augustem Severův caesar D. Clodius Septimius Albinus (asi 45) a v lednu se s vojskem přepravil do Gallií. V Římě měl podporu patricijské části senátu, k níž sám formálně patřil, nicméně 15. prosince byl prohlášen za nepřítele. Severus mu do Británie napsal hezký dopis a za Albinem poslal své lidi, aby si vyžádali jednání mezi čtyřma očima a mohli ho tak mimo dosah jeho ochranky zavraždit. Jiným z jejich úkolů bylo získat někoho z kuchařů, aby Albina otrávil. Albinus jim ale nenaletěl a muži na mučidlech prozradili účel své mise.

Clodius Albinus pocházel z Hadrúmeta snad z rodin Ceioniů a Postumiů. Je možné, že se narodil 25. listopadu, nevíme však, kterého roku (v rozmezí let 145-150). Stejně jako jeho rodiče Ceionius Postumus a Aurelia Messalina majetky nevynikal. Jméno "Bílý, Vybledlý", Albinus, dostal podle barvy pleti po porodu (možné ovšem je též souvislost s albarius/albinus, se "štukatérem"). Jeho původní a jedinou profesí bylo vojenství, za M. Aurelia už byl legátem dvou legií. Za usurpace C. Avidia Cassia správcoval v Bíthýnii a Pontu a Filosofovi zůstal věrný. 

Commodus mu svěřil Gallii Belgiku a v té době zlikvidoval válku desertérů (viz rok 186) a v čele své legie porazil zarýnské Germány (188). Jeden z pramenů tvrdí, že mu z vděčnosti tehdy Commodus nabídl caesarský titul a některá práva ustavující spoluvládu; Albinus to však odmítl; není-li příběh smyšlenkou. Nabídku Severovu roku 193 však neodmítl; to byl správcem Británie (od roku 192 do své smrti).

Na vojáka vynikal zvláštními vlastnostmi. Sepsal dílko o zemědělství, Georgica, neboť se prý v oboru vyznal, a byl některými pokládán za autora erótických Mílétských povídek, Mílésiaka/lat. Milesiae. Hlas prý měl ženský, se zbraněmi však uměl zacházet a k vojákům se choval až krutě.

Miloval pití a stejně veliký byl jedlík, hlavně ovoce. Dokázal sníst na posezení pět set fíků zvaných vrabčí, passerariae/řec. kallistrúthai, stovku kampánských broskví, deset ostijských melounů, dvacet liber labických hroznů, sto kvíčal, popřípadě čtyři sta ústřic. Byl přitom štíhlé postavy. Ženy miloval, homosexuály nesnášel; tím setrvával v trendu konce druhého století. 

Mezi senátorskou elitou byl populárnější než Severus, který byl ze čtveřice účastníků občanské války oblíben nejméně. Mezi vojáky naopak Severus oblíben byl a stejně tak dlouho i jeho syn Antoninus/Caracalla.


***********************************************************
196. 
Ol. 243,4

507 SE
443 AE
neznámý | Flávios Stratón 
a. u. c. 949
C. Domitius Dexter II a L. Valerius Messalla Thrasea Priscus 

***********************************************************

D. Clodius Albinus sbíral v Galliích sílu proti Severovi, prováděl odvody. Hlavní stan měl v Lugdunu, metropoli Lugdunské Gallie. Jistý Númeriános, učitel základů grammatiky, se v Galliích vydával za římského senátora vyslaného Severem, aby rekrutoval vojáky do války s Albinem. S oddílem, který tak sestavil, porazil několik Albinových jezdců. L. Septimius Severus uvěřil, že je senátor (sic) a poslal Númeriánovi podpůrný dopis.

Když se pak dobrodruh zmocnil sedmdesáti milionů séstertiů z Albinovy pokladny, poslal je Severovi. Po válce, viz rok následující, odmítl Númeriános pocty a odměny a žil kdesi na venkově s malou Severovou apanáží. 


L. Septimius Bassianus vulgo později Caracalla n. Tarautás, starší ze Severových synů, byl u Viminacia, metropole Horní Moesie, jmenován caesarem s novým jménem M. Aurelius Antoninus Caesar (* 4. dubna 188). L. Septimius Severus dokonce označil M. Aurelia smyšleně za svého otce a všichni Severovci až do Sardanapalla/Elagabala se tak po filosofovi, jehož pověst byla u římských elit vynikající, oficiálně jmenovali. Podle jiného vysvětlení to udělal proto, aby z nástupnictví vynechal vlastního bratra P. Septimia Getu, jehož jméno nosil mladší ze Severových synů s Iulií Domnou (* 7. března 189).

 

Na východě se konečně Severus, který pobýval osobně právě v Mesopotamii, zmocnil Býzantia, které severovští obléhatelé vyhladověli a město se vzdalo. Obléháno bylo od roku 194 a událost byla vzácným příkladem vzdoru hellénského města, jakého byly dějiny svědky naposledy za mithridátských válek (Mytiléné). Severovci popravili všechny nigrovské legionáře a státní úředníky samosprávného města, s nimi jistého boxera, kteří prý Římanům v boji nadělal hodně škod; ostatním Býzantincům darovali život. 

Býzantion přišlo o hradby, nezávislost a veškerou půdu a území, divadlo, lázně, občané o majetky, museli platit Římu tribut a území státu věnoval Severus Perinthu, kteří s Býzantinci zacházeli jako s vesničany a trápili je. Město z části obnovil Severův syn, roku 257 znovu utrpělo při invasi Gotů, viz tam, a dějiny začalo psát zase až po roce 330, kdy se znovu narodilo jako Kónstantínopolis/lat. Constantinopolis, neboli Neá Rómá, Nový Řím, viz též rok 324. 

Priscus, konstruktér bojových strojů v Býzantiu, byl rovněž poslán na smrt, ale Severus ho omilostnil a Priscus se vyznamenal později při obléhání Hatry, kde jeho stroje nedokázali Arabové s hradeb spálit. Haterský král Abdsamija totiž podporoval Pescennia Nigra, srov. rok 116 a 240. 

 

***********************************************************
197. 
Ol. 244,1
Ísidóros z Alexadreie II
508 SE
444 AE
neznámý | Xenoklés (?) 
a. u. c. 950
T. Sextius Lateranus a L. Cuspius Rufinus (n. C.?)

***********************************************************

V Galliích D. Clodius Albinus byl 19. února poražen před Lugdunem u osady Tinurtium/dn. Tournus v départementu Saône-et-Loire. Byv obklíčen vzal si život/nebo byl zavražděn na břehu Rhodanu/Rhôny služebnictvem či vojáky dělajícími si naději na odměnu (podle další verse byl "polomrtvý", když ho přinesli k Severovi). Severus, který byl poprvé za občanské války osobně v bitvě přítomen, se přesvědčil o smrti soka, dal mu uříznout hlavu a poslat do Říma.
    Bitvy, jedné z největších ve starém věku, se účastnilo na každé straně údajně po 150 tisících mužích. Zvítězila větší bojová zkušenost Severových legií z Illyrie, Moesie, Dákie a zčásti i Germánie. Severus v čele praetoriánů byl padl s koně zabitého olověnou střelou a život mu zachránilo jen to, že odhodil purpurový plášť, aby nebyl nepřáteli poznán: zjevně prchal z bitvy. Vládu mu zachránila jízda Laetova, která vpadla mezi vojáky britských legií slavících již vítězství. Tvrdilo se ovšem rovněž, že Iulius Laetus vyčkával na zprávu o Severově smrti a že se sám chtěl dát prohlásit imperátorem: proto ho prý později Severus před Hatrou namísto vděku zahubil. 
    Albinova hlava na holi putovala do Říma, kam se Septimius Severus vrátil 9. června. Vítěz přísně trestal poražené a civilisty, přišly popravy, vyvlastňování majetků Albinových přívrženců v Galliích a Hispániích, vyvražděna byla Albinova rodina. Severus zhanobil osobně Albinovo bezhlavé tělo, prý po něm nutil šlapat svého koně, a dal ho už v rozkladu roztrhat psy a hodit do Rhodanu i s ostatky Albinovy manželky a dětí: nakrátko se vrátily brutální časy válek populárů s optimáty, vybíjení mariovců a sullovců z konce republiky (expedítió félissima gallica). 

Po čtyřech letech skončila druhá římská občanská válka imperiální doby, viz roky 68 a 238 a srov. 175. Severus porazil dva císaře uznané senátem a třetího, který se sám provolal augustem. 

Senátorům se presentoval jako syn M. Aurelia Antonina a jako bratr Commodův, jehož dal nyní zcela proti duchu své předcházející politiky a ze msty senátorům, kteří s ním nedrželi, zbožnit. "Jestliže bylo hrozné, že vlastní rukou zabíjel v aréně zvěř," pravil Severus překvapeným senátorům, "co to bylo druhý den na to, když v Ostii veřejně dováděl starší consulár, jeden z vás, s prostitutkou převlečenou za pardála? A že prý bojoval v aréně. Z vás nikdo nebojoval jako gladiátor? Proč jste si tedy kupovali jeho zlaté štíty a přilby?" Jméno dovádivého vašnosty ani jeho dámy v pardálím historiografie neuchovala.

 

Pardonoval pak 35 senátorů, jiných 29 (celkem "vznešených mužů"/nobiles 43, jejichž jména se zachovala, mezi nim Pescennius Aurelianus, rádce Nigrův a otec dcer provdaných za Nigrovy syny, viz rok 193) dal popravit pro spolčování s Albinem, mezi nim Flavia Sulpiciana, Pertinakova tchána, účastníka dražby o imperium roku 193. K likvidaci provinčních elit Západu i Východu použil Severus archivů Nigrových a Albinových. Nashromáždil tak nesmírný majetek, neboť zabavené statky proskribovaných Albinových přívrženců celého západu říše proměnil v císařský majetek.

Když se snažil získat mezi senátory propadlé hrdlem informátora, Erucius Clarus si raději vzal život sám, než aby udával. Jistý Iulianus to pak vzal, nicméně Severus dal všechna jeho udání ještě ověřovat otroky z okolí obviněných na mučidlech. Severus patřil mezi panovníky vládnoucími tvrdě s velkou touhou po penězích a za spojence měl "lid", jemuž vystrojoval podívané s dárky, často dával noční slavnosti a roku 203 uspořádal v Římě i hry stoletní.

Z t. r. pocházejí Severovy dopisy provinciálům do Asie a Lykie (tento datovaný 10. dubnem 197 v Mogontiaku) zachované na kamenech. Nepřeje si v nich si v nich, aby posádkoví vojáci/statiónárioi, lat. stationarii s vlastním úkolem chránit provincie proti brigantům si dovolovali na civilisty, varoval je před násilnostmi, ale aby "dodržovali dobré chování a pořádek náležející římským vojákům/tén prosékúsan Rhómaiois stratiótais [e]ukosmián kai eutaxián diafylattein".

Vojáci se zřejmě obrátili proti měšťanům provincií hned po smrti Commodově a na místo jejich ochrany se jim stali na obtíž. Nelze vyloučit, že varování souvisí s čistkami, které Severus spustil po Albinově likvidaci.  

 

Brzy se vypravil na novou výpravu na Východ, viz rok následující. Reorganisoval armádu, přidal dvě legie, po Albinově likvidaci zvýšil vojákům plat na nepoznanou dosud úroveň, zpřístupnil velitelské hodnosti nižším šaržím. Poprvé v historii dostali legionáři právo se během služby ženit, čímž kodifikoval v podstatě již existující stav: zrovnoprávnil vojenské sňatky/concubinatus se sňatky civilními. Důstojníkům od principales po centuriony povolil nosit zlaté prsteny, tedy byvší odznak římské nobility a později i jezdců/rytířů. Severus se tak stal po Commodovi dalším z panovníků, který posílil rozkladné momenty urychlující zkázu discipliny v armádě a snižující její akčnost.

Na ochranu Říma (a sebe) na území dávné Alby Longy, ager albanus/albánské území, vybudoval stálé vojenské ležení pro Druhou legii parthskou/legio II. parthica, zvané obvykle Castra albana/Albánský tábor nebo prostě Albanum/dn. Albano Laziale; srov. rok 212. 

Než odešel na Východ (zde byl do roku 202), praefectem praetorio jmenoval C. Fulvia Plautiniana, svého rodáka, příbuzného a přítele: Plautianova teta Fulvia Pia byla provdána za Septimia Severa (srov. o jeho posici velitele gardy rok 31 a úmrtí Seianovo). Pravděpodobně naturalisovaný Říman Plautianus byl za Pertinaka obžalován a odsouzen za úplatkářství v době, kdy za Commoda spravoval prokonsulární Afriku (188-189), ale pravděpodobně Severovi k vůli ho Pertinax osvobodil a dal mu jakýsi úřad.

 

Británie byla někdy po těchto událostech Septimiem Severem rozdělena do dvou provincií (pokud se tak nestalo až roku 210): Britannia prima n. superior na jihu Anglie se dvěma legiemi a Britannia secunda n. inferior na severu s jedinou, třebaže to byl kraj nebezpečnější v sousedství mimo jiné nepokojných Caledonů a Maiatů. První Británie měla správce-legáta Augusti pro praetore, odpovědný za druhou byl velící legát legie. Dělení ostrovní správy se neuskutečnilo ze strategických nebo fiskálních důvodů, ale z obavy, aby se nenarodil další Albinus. Po roce 197 do asi roku 202 správcovali První Británii/Horní Pollienus Auspex, Rufinus a M. Martiannius Pulcher.

Na severu ostrova zaútočili na Hadriánův val Maiatové-Maeatae/Brittunculi, zřejmě ponouknuti za Albinovy války odchodem tolika vojáků na pevninu. Vpadli na sever Anglie. Správcem Británie Dolní v letech 194-200 či až 202 byl Virius Lupus, který byl nucen vyhnat Maiaty nevojenskou cestou, čili úplatky, tributem; za to vrátili zajatce. Renovoval hraniční valy a pevnosti a stavěl nové. 

 

***********************************************************
198. 
Ol. 244,2

509 SE
445 AE
neznámý | T. Flávios Sósigenés z Pallény
a. u. c. 951
P. Martius Sergius Saturninus a L. Aurelius Gallus
coss. suff.: Q. Anicius Faustus (nebo až 199?) a neznámý (L. Marius Maximus Perpetuus Aurelianus I ?)

***********************************************************

L. Septimius Severus podruhé v Mesopotamii ve válce s Parthy a Adiabény. Armeni s arsakovským králem Chosroem, synem Vologaisa V. Parthského, se mu nyní vzdali bez boje a vykoupili se penězi a rukojmími. Lučištníky do pomocných jednotek poslal orrhoénský král Abgaros/Augaros IX. Veliký a své syny dal Severovi rovněž jako rukojmí.

Asi už roku 195 přijal král darem občanství a jméno L. Aelius Septimius Severus Abgarus/Aggarus. Jeho synové se v Římě společensky angažovali a roku 213 se podíleli s vlastním oddílem na Antoninově tažení proti Alamannům a Chattům, viz tam. Abgarovi samotnému, když navštívil Řím, se dostalo pompesního přijetí (c. 202?). Je pravděpodobné, že Edessa dostala nyní status římské osady.

Římané pod legátem Iuliem Laetem uchránili Nisibu před parthským obléháním. Na lodích se Římané na konci léta plavili po Eufrátu na jih; v kraji bylo tehdy ještě hodně lesů na tak náročnou akci, jakou byla stavba armádní flotily.

Římané obsadili Avidiem Cassiem zničenou a opuštěnou Seleukeiu Tigridskou s okolím (164) a obsadili na konci ledna překvapivě snadno Ktésifón/Tísfón, per. Tísfún, který daroval Severus vojákům v plen/Victoria Parthica Maxima. Mnoho obyvatel bylo v kraji povražděno, na sto tisíc zotročeno. Cílem Severova tažení nebylo dopadnout Vologaisa V. a zmocnit se nových území, ale loupit/secunda parthica félissima expedítió
    Vologaisés V., jehož bratr sloužil v Severově vojsku, unikl jen s malým oddílem jezdců. Po dalším římském vítězství nad Parthy se dal 28. ledna 198, sto let od nástupu Traiana k vládě, Severus v parthském královském městě provolat jako Imperator Parthicus Maximus, svého syna Antonina-Caracallu (10) určil za nástupce/imperator destinatus, o rok mladší Geta obdržel titul caesarský. 

Zpáteční cestu armáda nastoupila jinou cestou, dílem po Tigridu na lodích, dílem pěšky podél řeky. L. Septimius Severus se vydal do nitra Mesopotamie, aby dobyl arabskou Hatru držící tradičně při Parthech a nedávno při Pesceniovi Nigrovi. Hatra císařského lupiče lákala bohatstvím obchodnického státečku a chrámem Slunečního boha s údajně velkým pokladem na úpatí Sindžárských hor v dn. IRQ. V bezvodé krajině však pohořel, Arabové se ubránili. Mnoho Římanů padlo, obléhací stroje a vojáky spalovala hořící nafta metaná s hradeb, arabská jízda napadala zásobovací kolony.

Mezi vojáky se šířila nespokojenost a nemoci ze špatného jídla a z jeho nedostatku a po dvaceti dnech s armádou Severus raději odtáhl zpět k Eufrátu. Nicméně haterští vládci někdy po této zkušenosti otočili a když se proti nim postavil Peršan Ardašír I., požádali o římskou posádku a začali se počítat mezi římské spojence, viz rok 230 a 240.

V Antiocheji vojsko Severus (52 n. 53) štědře obdaroval, triumf udělený senátem odmítl, neboť by pro bolesti ze dny, která ho tehdy již sužovala, nedokázal stát v triumfátorském vozu/quadriga.  

Během tažení nebo přímo při obléhání Hatry dal zavraždit legáta Iulia Laeta, úspěšného vojevůdce a oblíbence vojáků; bližšího nevíme nic, jen to, že se princeps vymlouval, že takový rozkaz nevydal. Též údajně odstranil jistého vojenského tribuna Iulia Crispa za to, že žertem přirovnal trápení v pustině před Hatrou k Vergiliově zkazce v Aeneidě, kde jeden z vojáků Turnových utrousil, že se umírá za to, že si Turnus chce vzít Lavinii; jistý Valerius, který tribuna udal, dostal jeho místo.

 

Podle armenských kronik byl Vologaisés (arm. Vagharš, aram. Waršeš) synem svého předchůdce na trůnu Tigrána/Digran (odjinud ho však jako panovníka neznáme), který zemřel roku 178 (srov. však Soaimos). Mělo to být ve 32. roce vlády parthského krále stejného jména Vagharš, tedy asi Vologaisa IV. (nikoli Pátého). Vagharš prý vládl Armenům dvacet roků vynikajícím způsobem. T. r. (?) vpadli do Armenie zpoza Kavkazu nomádi Chazirů a Basiliů/Barsiliů vedeni "králem" Vnasep Surhapem. Vagharš je porazil na řece Kuře/řec. Kyros a zabránil jim přepravit se na jih. V druhé bitvě v průsmyku nad Derbentem/arm. Čora sice Armeni nájezdníky porazili, král však padl smrtelně zasažen šípem. O datech jeho vlády viz rok 191; nástupcem na armenském trůnu se stal jeho syn Chosroés I. (do 215). K Římanům a Derbentu srov. rok 91. O Basiliích viz dále rok 215.

Lze předpokládat, že pod Chaziry se skrývá první zmínka o Chazarech, řec. Chazaroi, lat. Gazari/Gasari, hebr. Kuzarim, turkických nomádech ze Střední Asie, kteří pravděpodobně tehdy žili v dn. Dagestánu a v rovinách Kalmykie a západního Kazachstánu a k jihu se dostali podél Kaspiku až k pevnosti Darbad/dn. jihodagestánský Derbent u Kaspiku (nejstarší město na území Ruské federace).

Migrovali později pontickými stepmi na západ, jádrem jejich moci se stalo v šestém století dolní Povolží s centrem v Itilu/Atil neznámé polohy kdesi v okolí dn. Astrachaně. Bulan, jeden z chazarských chaganů/králů, někdy kolem roku 860 přijal júdaismus a s ním pravděpodobně velká část chazarské šlechty.

Jejich říše byla tolerantní ke všem vyznáním polytheistickým i monotheistickým a prchali k nim Židé persekvovaní perskými zarathuštriány stejně jako východořímskými křesťany. O Chazarech více viz v indexu s. v. 

 

***********************************************************
199. 
Ol. 244,3

510 SE
446 AE
C. Quintus/Kuintos Himertos z Marathónu | Dionýsodóros III. (?) 
a. u. c. 952
P. Cornelius Anullinus II a M. Aufidius Fronto 

***********************************************************

Septimius Severus se po Mesopotamii, kde zanechal posádkou dvě legie, vypravil ze Syrie do Palaistíny (samostatná provincie Syria Palaestina, viz rok 195) a do provincie Arábie. Zakázal prý tehdy Římanům přestupovat na židovství a křesťanství, pokud se tak nestalo až roku 202. Obětoval u hrobu Pompeiova, srov. jeho zničení a obnovu po druhé válce židovské roku 115 n. 116 (viz rok 130), a cestoval po Nilu do Horního Egypta do Théb. Zde dal mimo jiné restaurovat Memnonovy kolossy a zbavil tak region turistické atrakce, neboť při úsvitu vydávaly jakýsi plačtivý zvuk: viz o nich rok 1418-.

Zemi si turisticky prohlížel ještě následujícího roku, než se vracel přes Syrii, Anatolii a Thrákii na Západ. Byl jí nadšen, nadchl ho kult Sarápidův. K jižním hranicím Egypta se nedostal, neboť v kraji řádil mor.

Z bulváru asi pochází zpráva, že byl velmi zvídavý a že v chrámech dával zabavovat písemnosti, prý aby se už nikdo nikdy o žádném jejich tajemství nedozvěděl nic nového. Proto prý v Alexandreji, kde byl ještě v březnu roku 200, nařídil uzavřít Alexandrův hrob, aby ho už nikdo neviděl... (viz ovšem roky 214sqq.). 

V Alexandreji obnovil po více než dvou stech letech městskou radu búlé, kterou zrušil Octavianus roku 30 př. n. l., viz tam. Později rada volila "veřejného správce", curator rei publicae, schvalovaného principem, který měl na starosti veřejnou správu, finance a byl vybaven právem veta v rozhodnutích rady. Severus ovšem poskytl stejné právo métropolitním městům egyptských nomů.

Provinční elity byly plně hellénisovány stejně jako obce anatolské a nyní dostaly jistou autonomii a povinnost vybírat ve svých regionech daně a zajišťovat dodávky potravin pro armádu, annona militarisO rozsahu byrokracie egyptské správy vypovídá údaj o kanceláři egyptského praefecta v letech 206-211 Ti. Claudia Subatiana Aquily: dostala během pouhých tří dnů 1804 peticí.

V Palmýře se uchoval dedikační nápis rady města z ledna 199, která poctila jistého Ogéla, syna Makkaiova, za jeho četné výpravy proti nomádům a za to, že vždy zajišťoval bezpečnost obchodníků a karavan/kai tois enporois (sic) kai synodiais aei tén asfalian paraschonta.

Nejisté poměry na římsko-parthských hranicích za Severa se zjevně odrazily též v palmýrénském businessu; srov. též příhodu s banditou Claudiem roku 195 a podobných typů v regionu zřejmě působilo více.  

Po odchodu severovské armády z Mesopotamie se parthský král "vyrovnal" a Narsem, adiabénským králem, aram. Narsai. Nevíme v které části římsko-parthské války odmítl vytáhnout na Římana po parthském boku. Vologaisés tedy poplenil jeho protektorátní království, Narsa lapil a kázal utopit v Lyku/Velkém Zábu. Pokud nedostala země guvernéra, mohl být na její království povýšen Šáhrat, který ovšem svému lennímu pánu rovněž žádnou věrnost neprokázal, viz rok 212.

Snad někdy z této doby pochází dedikační nápis z Níhy v údolí Biqá' bohu Hadaranovi/"z Hadary", lokálnímu kultu (nikoli Hadad). Na jeho pokyn panenská kněžka Hochmaea/Hochmaiá dvacet roků abstinovala od chleba/v(otum) s(olvit) Hoc(h)maea, virgo dei Hadaranis, quia annis xx panem non edidit  iusss (!) ipsius dei. Hochmaiá byla též kněžkou Atargatidy/Syrské bohyně, Dea Syria. 


***********************************************************
200. 
Ol. 244,4

511 SE
447 AE
neznámý | Flávios Eiachchagógos Agryleus (?) 
a. u. c. 953
Ti. Claudius Severus Proculus a C. Aufidius Victorinus 

***********************************************************

V Germániích za Severovců nápisně doložen v Porýní a mezi Frísy kult bohyně Hludany/dea Hludana. Snad shodná s Holdou, milenkou Odinovou, čili mnohem pozdější Frau Holle z pohádek bratří Grimmů z Hessenska a Durynska. Bohyni monotheisté "degradovali" v ducha. Pravděpodobně shodná s "matkou Zemí"/Terra mater jménem Nerthus (v lat. koncovka mužská), tak u Tacita, jejíž kultovní středisko bylo na kterémsi z (asi) baltských ostrovů.

Kultovní artefakt byl uložen v posvátném háji na zakrytém povozu, čas od času do vozu zapřaženy krávy a po okružní cestě umyta v jezerní vodě otroky, které pak vyznavači kultu utopili. Její kult se pravděpodobně s Goty dostal až do pontské oblasti a na Balkán. 

Jméno bohyně bylo dříve čteno Hertha (srov. novodobé oblíbené jméno, též pro sportovní kluby). Ctěna u pramenů, studánek a jezírek, srov. s nálezy pohřbů do pramene v lokalitě Levänluhta u vsi Orismaly v obci Isokyrö na jihozápadu Finska z doby c. 300+ až 800+ (předkové nejspíše Laponců/Sámiů). 

 

Někdy kolem t. r. pověřil Severus C. Iulia Septimia Castina řízením čtyř germánských legií pro boj proti "desertérům a rebelům", jak se pověřenec později pochlubil na nápisu nalezeném v Aquinku/Budapešti, správním středisku Dolní Pannonie, kde byl později legátem Augusti, později ve Třech Dákiích/Tres Daciae. Z literárních pramenů žádné potírání nepokojů v Germániích v této době neznáme.

Castinus byl zřejmě příbuzný s panovnickou dynastií a žil v přízni Caracallově. To se změnilo s Macrinem a Elagabalus ho dal popravit, zřejmě z obav z jeho armádních zkušeností.

 

Z Lugduna pochází někdy z této doby řecko-latinská bilingva, náhrobní nápis pro arabského obchodníka Thaima alias Iúliána, rodem ze vsi Atheila u Kanathy, kde byl decurionem/búleutés. Podnikal v Galliích a v Lugdunu měl obchod se zbožím z Aquitánie. Náhrobní cippus pořídil "jeho bratr" Avidius Agrippa (bratr z podnikatelského cechu?). ● Atheila bylo místo se dvěma chrámy postavenými po roce 150+, jeden z nich theandrition, svatyně věnovaná Theandriovi, srov. u roku 211+. Jeho kult doložen až v Pannoniích, jak ukazuje poškozený dedikační nápis uchovávaný v Bratislavě: dis patri(i)s Manalpho et Theandrio pro sal(ute)[xxx]

 

Činní byli v této době peripatétik a Aristotelův komentátor Alexandros z Afrodisiady a skeptik Sextos Empeirikos, viz zde níže. Athénaios z Naukrátidy sepsal dějin syrských králů, které se nedochovaly, a rozsáhlé folkloristicko-ethnografické dílo Deipnosofistai/Sofisté u stolu, zachované v patnácti knihách ve zkrácené podobě (z původního rozsahu třiceti knih). Povětšinou se povídání točí kolem jídla a stolování, obsahuje citace osmi set hellénských autorů a z děl převážně ztracených. Psal pravděpodobně v Římě někdy od doby M. Aurelia Antonina po asi vládu jeho syna Commoda.

Rhétór a sofista Ailios Antipatros/Aelius Antipater z Hierápole, viz o něm roku 176, dosáhl u Severa takové důvěry, že ho jmenoval svým tajemníkem ab epistulis graecis/epi tón epistolón a vychovatelem/didaskalos svých nezdárných synů. Získal pocty konsulára a správcoval provincii Bithýnii & Pontos. Krátce však, neboť si nepočínal dobře a Severus ho odvolal a poslal domů do Hierápole. Z ostudy si tam Antipatros vzal život hladovkou; bylo mu 69. Podle jiné verse po vraždě Getově napsal Caracallovi odsuzující dopis, který imperátora rozčílil, viz rok 212; odtud pak asi Antipatrova sebevražda.  

Antopatros sepsal Severovu biografii. Byl žákem sofisty Adriána z Tyru, žáka Héróda Attika Athénského. S Adriánem se spřátelil Marcus a pozval ho do Říma, kde pak byl věrným tajemníkem Commodovým a zemřel krátce před jeho vraždouDruhým z učitelů Antipatrových byl Iúlios Polydeukés/Iulius Pollux z Naukrátidy, sofista a grammatik, jehož Commodus pověřil vyučováním v athénské Akadémii (původní středisko platónské filosofie ovšem s peripatétickým Lykeiem roku 86- vyvrátil L. Cornelius Sulla). Jeho Onomastikon, thematicky řazený lexikon o deseti knihách, se v citacích zachoval, srov. rok 176.

Mezi žáky Antipatrovými byl sofista Filostratos z Lémnu n. Athén/L. Flavius Philostratus (Filostratos II.), syn Filostrata Véra, viz zde níže. Patřil mezi chráněnce Iulie Domny, za Severa žil v Římě až do času Philippa Araba a na její popud sepsal biografii Apollónia z Tyan o osmi knihách. Pod jeho jménem se zachovala sbírka životopisů významných sofistů o čtyřech knihách/bioi sofistón, literárních erótických dopisů/Epistolai, Obrazy/Eikones o čtyřech knihách s popisem děl s mýthickým námětem, Tržiště/Agorá, Héróikos, Kozy neboli O flétně/Aiges é peri aulú a epigrammy.

Z Lémnu a Athén, k nimž ostrov tehdy opět patřil, pocházelo několik spřízněných Filostratů: soudí se, že jich asi bylo více než tři a že je třeba autorství děl mezi ně rozdělit. Nejstarší Filostratos z Lémnu zvaný Véros, syn Vérův/Béros, Filostratos (I.), otec Filostrata (II.), přednášel grammatiku a řečnictví v Athénách. Složil spisy o tragédiích o třech knihách, čtyři eleusínské projevy, deklamace, v diskusi s Antipatrem spis o podstatných jménech, projev či pojednání olympijské Gymnastikos n. peri gymnastikés, Lithognómikos/Znalec kamenů, Próteus, Nerón, Theátés/Divák, Kyón é Sofistés/Pes čili Sofistés a k tomu 43 tragédie a čtrnáct komédií. Stejnojmenný synovec a žák Filostrata (II.), syn Nerviánův, vyučoval v Athénách a pochován byl na Lémnu. Přičítá se mu autorství Obrazů, Panathénaikos, Tróikos, pět deklamací a parafrase homérovy básně Aspis/Štít.

Filostratovým přítelem v Athénách byl foinícký sofista Apsinés z Gadar a oba tam byli soupeři Frontóna z Emesy, strýce Kassia Longína, jehož zahubila politika, viz rok 273. Frontón vydal řadu řečí, dožil šedesáti let a v Athénách též zemřel. Dědicem učinil Longína, syna své sestry Frontónidy. 

Apsinés se školil ve Smyrně u Hérákleida z Lykie, pak v Níkomédeji u Basilika a v Athénách se mu za Maximina Thraka dostalo vyznamenání konsulskými insigniemi. Apsinovým synem byl historik Onásimos, takto již Athéňan, a pravděpodobně jeho synem byl Athéňan Apsinés s přívlastkem z Lakedaimonu (?), autor výkladu o řečnictví, viz dále rok 320, kde též o Onásimově jmenovci z Kypru n. Sparty. 

Apsinovým vrstevníkem byl sofista Maiór z Arábie, který složil třináctisvazkovou knihu Peri staseón, o jednom z řečnických žánrů. Žákem gadarského Apsina byl Gaiános, rovně arabský sofista, přednášející v Bérýtu, autor děl o řečnictví, syntaxi a deklamací/meletai, meletémata. Ve Filostratově době žil v Athénách sofista Níkagorás st., autor životopisů velkých řečníků/bioi ellogimón a proslovu k císaři Philippovi Arabovi, syn rhétora Mnésaia a otec sofisty Minúkiána ml. žijícího za Galliena.

Mnésaios byl synem Múkiána st. se Salvií, dcerou stoika Sexta z Chairóneie, jednoho z učitelů M. Aurelia Antonina. Minúkiánovým žákem byl Genethlios z Petry, viz rok 264+. 

Minúkiános alias M. Iunius Minucianus, složil učebnici řečnictví, srov. rok 300+. Synem Múkiána ml. byl Níkagorás ml., jehož dcera, jméno neznáme, se provdala za sofistu Himeria z bíthýnské Prúsie, syna řečníka Ameiniy. Himerios patřil ke dvoru císaře Iuliana, ale většinu života prožil v Athénách, kde též někdy po roce 380 zemřel slepý po epileptickém záchvatu, srov. rok 329, 347, 364. Níkagorás ml. navštívil s několika dalšími novoplatóniky roku 326 Egypt a zvěčnil se nápisně u Théb; zastával v eleusínském kultu funkci dádúcha. Z této rodiny pravděpodobně pochází též poslední známý epónymní archón athénský Níkagorás (485), srov. rok 387.     

Spory s Filostratem z Lémnu měl sofista Aspásios z Ravenny, žák Démétriánův, státní učitel řečnictví v Římě za Caracally. Na Aspásiově straně stáli sofisté Cassianus a Aurélios, který prý přednášel v obchodech s vínem i během pití; o čem byly hádky, nevíme. Aspásios, žák též Pausaniův a Hippodromův, byl jmenován císařským tajemníkem přes korespondenci/epi tón epistolón, tedy vysoký činovník císařské/státní byrokracie.     

Někdy kolem konce 2. století žil filosof a lékař Sextos Empeirikos/Sex. Empiricus, autor spisu o pyrrhónském skepticismu Pyrrhóneioi hypotypóseis/Pyrrhónské návrhy n. Základy pyrrrhónismu o třech knihách, díla argumentujícího proti mathématikům/pros mathématikús o knihách šesti a výklady proti filosofův jiných škol/pros dagmatikús o pěti knihách (spojováno s předcházejím dílem v moderních vydáních v jeden titul, lat. Adversus mathematicos). Navazoval svým způsobem na Ainésidéma, viz rok 50-, a jeho volného nástupce ve skepticismu Agrippu/Agrippás, všechno Helléni. Empeirikova filosofická díla zachována jsou, jeho lékařské spisy Iátrika hypomnémata a Peri psýchés hypomnémata nikoli. O Sextově životě nevíme nic, podle jedné slovníkářské poznámky mohl pocházet z Libye/Afriky.      

Kolem t. r. zemřel věhlasný lékař Galénos z Pergama, narozen c. 129, viz o něm tam. O dalším z věhlasných medicínských autorů Filagriovi z Telméssu n. Épeiru viz v indexu s. v. lékaři (2). 

Kolem t. r. se narodil křesťanský autor Thascius Caecilius Cyprianus, od roku 248 biskup v Karthágu. Zemřel roku 258. 

Někdy v této době n. později vznikla snad v Alexandreji předloha anonymního křesťanského spisku Fysiologos/Přírodovědec s fantaskními údaji o zvířatech, bylinách a kamenech, o jejich účincích a ponaučeních pro křesťany z nich plynoucích. Od pátého století dílko upravováno a překládáno v Orientu, později ve středověku na Západě.

Zemřel kolem t. r. theolog Noétos ze Smyrny n. Efesu, který tvrdil, že Kristus byl otec, který se narodil, trpěl a zemřel, je to jediný způsob plného zjevení boha a sám v postavě svého syna trpěl. Odtud označení modalismus a patripassianismu (na západě), monarchianismos na východě. Noéta lze pokládat za zakladatele tohoto monotheistického hnutí, od něhož myšlenky převzal Sabellius, viz o něm roku 328.   

 

V Japonsku na jaře císař Čúai (52) po krátké nemoci náhle zemřel. Podle jiné kroniky zemřel zasažen šípem v bojích s povstalci v Kumaso. Císařovna Oki-naga-taraši-hime no Mikoto, posmrtným jménem Džingú/"Božské zásluhy" s hlavním ministrem Takečim no Sukune císařovu smrt utajili a Takeči ho tajně pohřbil v Anato/dn. Nagato. Jejich syn, pozdější císař Ódžin, se narodil až po otcově smrti a jeho jménem převzala Džingú-kógó vládu (syn "dospěl" až v 69!). Džingú byla pravnučkou císaře Keikóa. 

Na řádný pohřeb Čúaie nebyl čas, neboť boje s povstalci pokračovaly a byla nachystána výprava do Koreje proti Sille: muži, kteří by stavěli pohřební mohylu, byli zapotřebí jinde (rituálně pohřben byl vzimě 202). Osobně vedla námořní výsadek v Koreji a výpravu do vnitrozemí, kde se Japonci zmocnili knih s mapami, katastrálních registrů a pokladu. Král Silly Pasa n. Fasa/Mikeun či Hasa Mukin, šestý ze sillských panovníků, se poddal, tribut Japoncům platily pak údajně i stát Pekče a Kogurjo/Korjo.

Podle korejských kronik však Pasa vládl v letech 80-112, kdežto současníkem císařovny-regentky Džingú byl desátý král Nehe (angl. Naehae; 196-230).

Japonci zajali sillského prince Urusohoričiua (jap.), který se císařovně nabízel za guvernéra, dala mu vytrhnout čéšky na obou nohách a pak ho zavraždila a pohřbila do písku na břehu moře. Po odchodu se proti japonskému guvernérovi vzbouřila princova manželka, guvernéra zabila, ale Džingú se s loďstvem vrátila a zemi znovu pacifikovala.

Stejnou událost, ale kladenou do jara roku 249, zaznamenaly čínské kroniky: Waové, Číňané tak nazývali ostrovy a obyvatele Japonska, vpadli pod velením generála Uto-čua do Silly a prince jménem Uro/jap. Urusohoriču, syna krále Neheho, upálili. Vdova na oplátku upálila vyslance japonského. Japoncům se nepodařilo dobýt sídelní město království Kjongdžu/Gyeongju. Rozdíl let 200 a 249 není jasný.

Doma v Japonsku se proti Džingú a jejímu novorozenému synovi vzbouřili císařští princové Kakosaka a Ošikuma. Prvního zabil na lovu divoký vepř, druhý se postavil císařské armádě, jíž velel Takeči no Sukune. První ministr lstí přemohl povstalce, kteří byli na útěku pobíjeni v okolí dnešní Ósaky. Ošikumovo tělo nebylo nikdy nalezeno.

Roku 205 poslal král Silly tribut a jeho vyslanci se pokusili unést korejská rukojmí držená v Japonsku. Únosci byli dopadeni a upáleni v kleci. Následovala trestní výprava Japonců proti Sille a plenění jejího pobřeží. Tehdy Japonci zajali Číňany žijící v Sille a z nich povstala první čínská kolonie v Japonsku (srov. o první korejské osadě ze Silly na ostrovech roku 33-). Viz dále rok 239.