Žen (2)

Kontrola porodnosti

Ženy mívaly mnoho dětí, a to často ty nejvznešenější. Královna Kleopatrá I. Syrská Theá Euetériá, dcera Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské, měla se třemi seleukovskými manžely devět dětí (jejichž jména z většiny známe). Všechny seděly na trůnu a kromě dvou děvčat až na jednoho všichni zemřeli násilnou smrtí (ona výjimka, jinak neznámý Seleukos, zemřela v parthském zajetí). Jedna její dávná předchůdkyně, královna Iset-Ta-Hem-džert/"Ísis Hemdžertina", byla dcerou jinak neznámé Syřanky a manželkou Ramessea III., s nímž měla několik dětí a tři z jejích synů se stali egyptskými králi: Ramesse IV., VI. a VIII. (viz o ní rok 1166sqq.). 

Mnohodětství platilo i pro urozené Římanky. Dcera slavného pokořitele Karthága P. Cornélia Scipióna Áfricána Staršího Cornélia měla s Ti. Semproniem Gracchem, konsulem let 177 a 163 dvanáct dětí. Dospěli však pouze dva chlapci, slavní reformátoři, a jedna dcera, kterou Cornélie provdala za Scipióna Afrikána Mladšího.

Matka obou Gracchů Cornélia žila po smrti synů od roku 121 v jednom z letovisek římské smetánky, v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím.

Její otec zase patří mezi lidi, kteří se narodili císařským řezem. Neříkáme ovšem kornélský řez, ale císařský, sectió caesaréa. Snad z toho důvodu, že roku 100 se tak narodil Božský Iúlius, jako pozemšťan C. Iúlius Caesar. Zřejmě jde o lidovou etymologii, ve skutečnosti slovo souvisí s latinským caedere/řezat a odtud caesarský, "císařský" řez. Techniku starého řezu ustálil roku 1882 heidelberský lékař Adolf Kehrer.

V 21. století se posouvaly věkové hranice porodů. Nejprve mediálně vynikla jako nejstarší dosud žena porodivši císařským řezem 16. ledna 2005 rumunská universitní profesorka na pensi Adriana Iliescuová (66). Nosila uměle v sobě dvojčata, jedno však zemřelo před porodem, druhá dcera Eliza Maria se v Bukurešti narodila zdravá. 23. února 2004 porodila uměle oplodněná Indka Papathiammal (64). O 130 dnů starší byla Španělka Maria del Carmen Bousada(ová) de Lara, která zemřela v Barcelově v 15. července 2009 ve věku 69 let. Ve svých 66 letech porodila dvojčata-chlapce a lékařům tvrdila, že jí je 55. Její matka zemřela ve 101 letech. S o deset let starším manželem Kumalanku Hai Periyannagounder žila Indka celý život v Madrasu v bezdětném manželství. Syn dostal jméno Šiva. Téhož roku porodila učitelka Satyabhama Mahapatra (65) z Nayagarhu v Uríse chlapečka. Donosila oplodněné vajíčko své šestadvacetileté neteře, a také to bylo její první dítě během padesátiletého manželství.

Stejně stará byla Berlíňanka Annegret Raunigková, když v květnu 2015 dala život čtyřčatům, třem klukům a jednomu děvčeti.  Matka dohromady sedmnácti dětí a sedminásobná babička, učitelka angličtiny a ruštiny, se dala uměle oplodnit na Ukrajině a děti přivedla na svět císařským řezem. V Amritsaru v dubnu 2016 porodila po umělém oplodnění prvorodička Daljinder Kaur(ová) ve svých 72 letech syna Armaana; otci Mahinderovi Singhovi Gillovi bylo osmdesát. V září 2019 porodila dívčí dvojčata Indka Erramatti Mangayamma (74); manželovi Rádžovi Raovi bylo 78. Nejstarší čínskou rodičkou se stala v říjnu 2019 Tchien (67) ze Šan-tungu; měla již dvě děti a nejstaršímu vnukovi bylo tehdy osmnáct. Otec Chuang (68) řekl, že mají dost energie na výchovu ještě jednoho potomka a že si oba přejí dožít 110 let...

O umělém oplodnění není ze starého věku zpráv. Při minimu sexuálních zábran a množství odkládaných dětí, hlavně dívek, nebylo ostatně ani společensky zapotřebí. Například stoicky filosofující císař M. Aurélius Antónínus měl kupu dětí, zřejmě sedm synů a šest dcer, všechny s jednou ženou, svou císařovnou Faustínou. Zemřel v 58 letech věku.

Antikoncepce a ochrana před početím ležela zcela na straně ženy. Kromě amuletů a vědomí, že sexuální zdrženlivost v plodných dnech ženského cyklu se vyplácí, používaly ženy cedrovou pryskyřici, ocet, slanou vodu a olivový olej. Když přesto došlo k oplodnění, doporučovaly se silné prostředky na dávení a projímadla, nejlépe pod dohledem důvěrnic a starších žen.

Antikoncepcí Egypťanek byl med s natronem (sodou). Ženy zpod pyramid měly svérázný těhotenský test: močí denně zalévaly zasazené zrno ječmene a pšenice. Rostl-li ječmen, byl to kluk, pokud se dařilo pšenici, byla to holka. Když nerostlo nic, žena „nebyla v tom“.

Antikoncepční pilule se dostaly na evropský trh až roku 1961, vynález amerického farmakoncernu Schering (ve Státech v prodeji od srpna 1960): soudívá se, že znamenaly revoluci v sexuálním chování žen, kterou v osmdesátých letech přibrzdila pandemie AIDS. Jiná úvaha říká, že sexuální revoluci proti monotheistickým zákazům spustilo už o desetiletí dříve rozšíření penicilinu a jeho použití proti syfilitidě, otravující život generací průmyslové revoluce.

Později se objevila "pilulka po", kterou po roce 2010 rozdávaly dokonce gratis školské orgány v New Yorku, Chicagu, Baltimore, Oaklandu a v celém Coloradu na požádání školačkám, pokud si to rodiče výslovně nepřáli (což dle listu New York Times z července 2013 platilo pro jen tři procenta). Ve školním roce 2011-2012 podávaly zdravotní sestry 5500 pilulí. V 90. letech stálo rozdávání kondomů newyorského úředníka, který s tím přišel, ještě místo. 

Potrat Římankám v imperiální době často prováděli lékaři, třebaže jim to Hippokratova přísaha zakazovala; zřejmě nepatřili k Apollónovu kultu, k němuž se hellénští lékaři tradičně hlásili. Potraty ostatně byly v evropském starém věku beztrestné a bez předsudků, neboť plod nebyl pokládán za lidskou bytost.

Jinak tomu bylo u Assyřanů za střední říše. Dítě u nich mělo přednost. Podle fragmentu zákoníku zřejmě z doby krále Tukulti-apal-Ešarry i. (1116-1077) hrozilo ženě, která byla usvědčena z toho, že si sama přivodila potrat, že bude naražena na kůl a její tělo zůstane nepohřbeno (§53).

Zákon chránil i dítě chrámové prostitutky charimtu. Kdyby jí byl násilně způsoben potrat, musel jí pachatel dítě nahradit svým – kus za kus (§52).

Teprve 28. ledna 1935 povolila administrativa tehdy dánského Islandu ženám jako prvním v moderním světu s monotheistickými představami potraty. O klitoridektomii, ženské obřízce, známou ve starém věku jen u lidu v okolí dnešního Džíbútí/Djibouti, viz pod obřízka.

Ačkoli je doložena zpráva, která nám umožňuje domnívat se, že minimálně již v 8. století znali Babylónci test těhotenství, více o tom nevíme nic. Helléni a Římané znali preservativy z ovčích střívek a měchýřů, o jejich oblibě ale rovněž nevíme nic (jméno condom prý pochází od jeho vynálezce, lékaře anglického krále Karla II.). Koneckonců většina starověku neznala masové pohlavní choroby a profesně angažované ženy byly zvyklé chránit se samy.

Například bylinnými antikoncepcemi, z nichž nejslavnější je asi záhadná rostlina rostoucí a pěstovaná v Kýrénaice, řecky silfion, latinsky laserpícium. Její pryskyřicová bílá šťáva měla kromě antikoncepčních schopností moc všeléčivou, za takovou byla bylina obecně pokládána, a dokonce se používala v kuchyni.

Silfion bylo velmi drahé a čím dál vzácnější. V posledním století př. n. l. přestalo být obchodním artiklem a za raného principátu patřilo mezi nejluxusnější medikamenty. Ve 4. století n. l. silfion mizí a je to jeden z příkladů, kdy člověk doslova a do písmene nějakou rostlinu vyjedl; je o ještě zmínka v cenovém výnosu Diocletianově.

Úmrtí matky při porodu nebylo častým jevem, zasahovalo ovšem všechny, včetně těch, které byly v nejlepší lékařské péči. Tak např. Galla, dcera Valentiniána I. a druhá žena křesťanského císaře Theodosia I., zemřela roku 394 n. l. při svém třetím porodu i s dítětem.

Odložená novorozeňata buď nemanželského původu nebo z velmi chudých rodičů se obvykle dostala do sociálně slabších rodin nebo chrámů, byla vychovávána se služebnictvem a vyrostla do osudu otroků. Příběhy odložených dětí patřily k oblíbeným hellénistickým literárním thematům a hrála se jejich různá zpracování na divadle.

Novoattická komédie zavedla řadu dodnes scénicky a filmově užívaných a oblíbených osudových schémat jako mladý bohatý si bere chudou, nebo se bohatý synek zamiluje do hetairy („Pretty woman“), nebo se děti rodičům ztratí a pak se naleznou, nebo se vůbec objeví, že je někdo něčí potomek. Obvykle příběh začal znásilněním děvčete opilým mladíkem o nějakých nočních slavnostech, dítě se muselo odložit, aby nebyla ostuda…, pak se našli a vzali.

Podobný osud potkával děti narozené posthumně, agnátí, kdy se už rodina o dědice postarala, např. adopcí. V císařské době bylo odkládání novorozeňat rozšířeným jevem a stejně jako dnes to fungovalo v rodinách majetnějších. Byl to v souladu s římským právem ostatně legální prostředek, jak se zbavit plodu nějaké rodinné ostudy.

Rodiče při odkládání, tj. v okamžiku, kdy otec nezdvihl dítě, kdy neuznal za své (k tomu stačilo, aby se dítě narodilo v neblahý kalendářní den, srov. pod svátky), se také rozhodovali podle pohlaví dítěte: děvčata se odkládala častěji až velmi častěji (i bohatí odkládali dcery – děvčátka byla a stále jsou pro patriarchální společnost problémem).

Sevérus Alexander zakázal odkládat děti a zakázal zabíjet novorozeňata jako vraždu na příbuzném, ale prý příliš neuspěl. Stejně jako o sto let později císaři křesťanští (pod vlivem židovské ethiky formální zákaz roku 374 n. l.). Archeologicky jsou doloženy nálezy ostatků tělíček například v okolí výkopu římské villy v Yewdenu v Buckinghamshire, nebo pohozené ostatky stovky novorozeňat v kanalisaci pod nevěstincem v Askalónu/Aškelonu, čili nepochovaných.

Na Zelinářském trhu v Římě, forum (h)olitórum, stával „mléčný“ sloup, lactária columna, o němž jeden monotheistický autor zaznamenal, že u něj byly krmeny děti. Na onom trhu se ovšem také držel kult Mercuriův, jemuž se obětovalo mléko, nikoli víno. Souvislost s odkládáním novorozeňat není zcela zřejmá: předpokládalo by to instituci „veřejných“ kojných v jakémsi zelinářském nalezinci.

Infanticida doložena u Hellénů je, srov. zkazky o zabíjení nemocných novorozeňat v Lakedaimonu. Dodnes je praktikována rodinami na děvčátkách v Indii, Číně, též mezi Papuánci: otázka věna prý o život připraví až třetinu novorozeňat. Kupodivu u beduínů ve vnitřní Arábii platilo a platí u koní opačné pravidlo: Arabové obvykle zabíjejí narozené hříbě, protože by bylo drahé a zbytečné ho živit; potřebovali naopak klisny.

Děti na export vedli Thrákové v pátém století a odprodej dětí, které nedokázali rodiče uživit, nebyl nijak vzácný.

Nadaci pro výchovu dívek založil Antónínus Pius a nazval ji podle své ženy Faustíny (St.). Nadace pro chlapce a dívky zakládal též Sevérus Alexander. Dívkám se říkalo Mammaey/Mamaie, to podle jeho matky. Alimentační zřízení zavedl Tráiánus. Půjčil statkářům a kolonistům na půdu, z jejíž výnosů pak dávali maximálně pět procent na výživné a výchovné pro opuštěné a chudé děti občanů.

Svou roli přitom hrála Tráiánova manželka Plótína. Posice Plótíny, manželky Tráiánovy: řídila chod palácové politiky, prosazovala u vojáckého manžela lidi, mj. doporučila k adopci Hadriána, budoucího císaře (homosexuální Tráiánus neměl potomka).

Zákon Plaetoriův z roku 191 př. n. l. přitom chránil mladistvé do 25 let věku před lumpárnami poručníků, tútorés. Byla to zároveň ochrana slabomyslných dětí před zvůlí příbuzných a poručníků. M. Aurélius svěřil záležitosti poručnické, tutéla, pod praetora; předtím spadaly pod konsuly.

Věk na vdavky byl ovšem výrazně nižší než dnes. Nezaměňovat s praxí panující u středověkých elit oddávat děti symbolicky: byly to sňatky ryze politické a obě děti zůstávaly rukojmími rodičů (ovšem například Friedrich I. Barbarossa si bral třináctiletou Beatrici Burgundskou a měl s ní jedenáct dětí!). Augústus viděl pro děvče správný věk na zásnuby deset let a na sňatek od dvanácti výše. Po staletí se na dívčích sňatcích nic neměnilo. Slavná Eleonora, vévodkyně aquitánská (zemřela roku 1204), ve svých c. patnácti nejenže ovládala téměř polovinu dnešní Francie, ale též se provdávala za krále Ludvíka VII. Ve třiceti se s ním rozvedla, dosáhla církevního svolení, a provdala se za Jindřicha Plantageneta, brzy to krále anglického. Měla se svými muži deset dětí, z nichž králové Richard zvaný Lví srdce a Jan zvaný Bezzemek vstoupili do dějin a z dědictví po královně dvou království vyklíčily dědické spory o velká území západní Evropy, srov. "stoletou válku". 

Hésiodos svému bratru Persovi v Pracích a dnech doporučuje oženit se kolem třicítky s děvčetem kolem sedmnácti, „aby ji mohl naučit správným mravům“. To měla být dívka ještě panna. V Athénách by se chlapec měl oženit po „vojně“, tedy po dvacítce. Podle jistého hellénistického románu z východu Ninos se prý v Assyrii a Babylónii dívky vdávají v patnácti, zatímco hlavnímu hrdinovi už bylo sedmnáct. V „efeských románech“ jsou novomanželé čtrnáctiletí, dvacetileté císařovny několik let provdané (a často bez sexu) hynuly na choroby v křesťanské dynastii valentiniánsko-theodosiovské.

V Petróniových Satyrských příbězích „oddává“ literární postava Římanky Quartilly svou sedmiletou služebnou s nezletilým mladíkem a s pánem onoho chlapce odblanění přihlížejí: prý sama přišla o panenství v sedmi letech. Příhoda je z pouličního římského prostředí. • Zkouška zdraví rodidel česnekovou vodou do dělohy není zvyk jenom římský: když byla holka po několika hodinách z úst cítit, byla v pořádku.

Svatební cesty starověk v podstatě nepraktikoval, rozhodně ne v dobách klasických; později jen v nejvyšších vrstvách, ale u panovníků to byla cesta po svých zemích, aby mu a jeho ženě lidé holdovali. Odtud se zřejmě později vyvinula svatební cesta obecně.

V Efeských příbězích Xenofónta Efeského je však pozoruhodný literární obraz toho, jak rodiče novomanželů Antheiu a Habrokoma poslali „na cesty,“ aby si prohlédli jiné země a města.

Bezdětnost a nevěry

Hellénské státy neměly pro manželskou nevěru pochopení. Obvykle platil zákon povolující podvedenému manželovi, pokud záletníka dopadl, na místě ho zabít (nebo ho předat soudu). Záležitost popisuje obranná řeč jistého Eufiléta, který v Athénách zabil záletníka své manželky Eratosthena. Příbuzní zabitého dali manžela k soudu, neboť čin měli za úkladnou vraždu, poněvadž oběť vylákal do domu, aby měl záminku. Řeč Eufilétovu sepsal vyhlášený logograf Lýsiás. 

Byl-li u Římanů muž při záletu dopaden manželem, byl mu zcela vydán. Jistý C. Gallius byl ubičován manželem Semproniem Muskou, C. Memmius ubil řemeny L. Octavia, Papirius Carbo Accienus byl jistým Vibiem vykastrován, stejně tak Pontius P. Cerniem (data událostí neznáme). 

Koncem republiky a za principátu se řada Římanů a Římanek vyhýbala tradiční instituci manželství a plození dětí; chtěli, jak moderní, užívat požitků mládí co nejdéle. Změna životního stylu byla jedním z faktorů, které vedli k úbytku ryze římské populace a k její globalisaci.

Augústus zavedl několik opatření na podporu mateřství (moderně: čím víc dětí, tím víc peněz od státu), nařizoval povinné svatby jezdcům v určitém věku, ještě více omezil ženám dědická práva, když pouze vdané a dětné měly nárok na podíl, svobodné a bezdětné musely podíl přenechat „ženštějším“ sestrám atd.

Lidé ovšem byli vynalézaví. Mladí urození Římané se zasnubovali s děvčátky a měli tedy dost času na to, aby si užívali a nemuseli se ženit. Proto Augústus zkrátil dobu zásnub, omezil zákonné důvody k rozvodu (lex Iúlia dé maritandís ordinibus, lex Iúlia dé adultériís – oba zřejmě z roku 18 př. n. l., a lex Papia Poppaea nuptiális z roku 9 n. l., cf. lex Scantia z roku 226 n. 149, srov. pod sex).

Jeho populační politika ale nijak zvláštní úspěch neslavila. Kromě toho bezdětnost postihla také Augústovo manželství s Lívií Drúsillou. Ačkoli se s ním oženila, když jí bylo devatenáct, děti měla pouze ve svém prvním manželství (z nichž Tiberius se stal Augústovým nástupcem). Zákon Papiův & Poppaeův dokonce zabraňoval dědit mužům, kteří ve svých 25 až šedesáti letech žili neženatí, a ženám, které ve dvaceti až padesáti letech věku zůstaly neprovdány.

Touha po volnosti je ovšem silnější než mocnářovy edikty. Aby se ženy vyhnuly trestům za to, že překročily svá vlastní práva matrón, ohlašovaly za Tiberia živnost kuplířskou, lénócinium. Matróny čili vznešené paní římské, totiž jako jejich muži nesměly podnikat v řemeslech a obchodu. Mezi senátory a jezdci se rozmohlo dávat se na herectví a zápasnictví. Tiberiovi, velkému pokrytci ve věcech sexuální morálky, viz pod sex, nezbylo nic jiného, než je vyhnat. Nebyly ovšem jen bordelmámy. Podle značek na cihlách vlastnily v principátu ženy i firmy podnikající například ve stavebním průmyslu, srov. jistou Eumachii v Pompéjích, měly firmy na výrobu olověného vodovodního potrubí, vlastnily tkalcovny etc.

Roku 19 n. l. jistá Vistilia, žena prokonsula Narbonnské Gallie, přihlásila u aedilů (řekli bychom: na berňáku) kuplířskou živnost, licentiam stuprí; lze to ovšem vyložit též jako živnost vlastní prostituce. Byla potrestána vyhnanstvím na Serífu, když její manžel Titidius Labeo neodpověděl na otázku, proč jí ve zločinné změně životního stylu nezabránil. Hájil se, že ještě neuplynula zákonná lhůta šedesáti dnů.

Bezdětnost byla jednou z hlavních příčin rozvodu (repudium, dívortium, discidium). Muži k tomu stačilo prohlásit, že ženu opouští (srov. dodnes praktikovanou normu islámského práva: slůvkem „talak, rozvod“, třikrát proneseným mužem, manželství mohamedánů končí; ale necelá tři procenta muslimů je polygamních, srov. o polygynii zde níže). Kdo z obou byl opravdu neplodný, se neřešilo (a ani by technicky nebylo možné, v patriarchální společnosti byla vina vždy na ženě, a to dodnes). O údajně prvním římském rozvodu viz rok 231. 

Rozvod neznamenal pro muže žádné majetkové trauma a o žádném soudy vynuceném významném odstupném není nic známo. Zásada rozdělení majetku na polovinu zná až novověk. Rekordy dělení majetku jsou ze Spojených států. Roku 1994 vyplatil zpěvák Neil Diamond 150 milionů dolarů (asi 111 milionů eur), polovinu ze svého majetku, manželce Marcii Murpheyová, s níž žil čtvrt století. Rekordní summu 168 milionů USD v roce 2007 zaplatit basketbalista Michael Jordan bývalé bankovní úřednici Juanitě Vanoyové. Hollywoodský režisér Steven Spielberg roku 1989 vyplatil Amy Irvingovou po čtyřech letech manželství sto miliony dolary, což byla tehdy polovina jeho majetku. Stejně tak řada dalších filmových hvězd platila při rozvodu manželkám desítky milionů dolarů. 

Jiným rekordem bylo měsíční výživné pro Veroniku Lariovou, s níž se rozváděl italský podnikatelský magnát a politik Silvio Berlusconi. Na konci roku 2012 souhlasil s tím, aby jí poukazoval měsíčně tři miliony eur, tedy 36 milionů ročně.

Podobně u sňatků politických a „z rozumu“. Lidé se tehdy alespoň nezavírali do klášterů: móda ostříhání žen a poslání do kláštera je východořímská a pochopitelně křesťanská (srov. dějiny rómájských či byzantských císařů a holohlavost kněžek některých starých orientálních kultů). Roku 314 n. l. synodos křesťanských představitelů v Arelátě „persekuci“ žen zdokonalil: žena se prý dopouští cizoložství, pokud se po rozvodu znovu vdá (rozvod tehdy křesťané ještě nezakazovali; jako poslední z katolických evropských zemí povolila rozvod roku 2011 Malta).

Augústus neřešil nic nového. O době před koncem achájského spolku napsal historik Polybios, že lidé na severozápadu Peloponnésu byli bezdětní, nebyli postižení žádnými nemocemi ani neúrodou, ale nechtěli se ženit a když už, tak nechtěli mít děti. A pokud už ano, tak nejvýše jedno dvě, aby měli majetek a žili v přepychu. To je hodně moderní: pohodlí a vlastně nekritisovatelný hédonismus osudově převládly tehdy jako dnes. K tomu přistupuje intelektuálské bolestínství, umocňování výhod pro menšiny, moment netypický pro demokracie, ale diktatury, obavy z jakéhokoli radikalismu a odklady řešení nepříjemností, to vše výrazně snižuje sebeobrannou schopnost společnosti: jsou to květy dekadence. Všechno již tu bylo, Evropa chodí v kruhu dlouhých návratů…

Do tohoto pytle patří též fenomén systémového odmítání porodnosti moderními bílými ženami-feministkami. Hnutí původně za společenské a nikoli jen politické zrovnoprávnění žen šířené v euroamerické západní civilisaci získalo na přelomu dvacátého a jednadvacátého století na dynamice a pestrosti názorových proudů. V propojení s ekologismem, tedy sektářským hnutím až sebemrskačsky sledujícího omezování lidské činnosti mající vliv na životní prostředí, dospívaly feministky k bizarním závěrům. Dr. Verena Brunschweigerová (38 roku 2019) z Řezna, středoškolská učitelka angličtiny, němčiny a ethiky, vydala titul "Bezdětná namísto bez dětí/Kinderfrei anstatt Kinderlos". Novinářům vídeňského Kurieru v březnu 2019 vysvětlovala, že jí lezlo na nervy, jak se jí stále lidé ptají, a k tomu i cizí, kdy že by chtěla mít děti: "Vedle osobní motivace tu jsou též ekologické komponenty. Dítě je to nejhorší, co lze životnímu prostředí přičinit. Každé nenarozené dítě znamená zhruba padesát tun roční úspory CO2." Kromě toho "vězí za touhou po dítěti často též egoistické či narcistické motivy".   

Plodnost a matka jako její zosobnění patří v každé civilisaci ke společenským prioritám chráněnými tabu. Matko- a otcovražednictví byly pro Římany nepředstavitelné a velmi dlouho pro pachatele neměli ani stanoven trest. První otcovražda se prý v Římě udála až po hannibalské válce a prvním takovým pachatelem byl jistý L. Hostius. Publicius Malleolus byl roku 101 za matkovraždu jako první popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle (culleus parricidalis) byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had (proč v tomto složení, nevíme).

Touto smrtí byli popravováni ti z vrahů rodičů, kteří se k činu přiznali. Z doby vlády Antónína Pia je znám případ otcovraha, který byl poslán na pustý ostrov, neboť „nebyl schopen žít podle přirozených zákonů“.

Římská šlechta a noblesa, která s koncem republiky začala rychle vymírat, trpěla nedostatkem vhodných žen. I mezi elitou totiž fungoval zvyk zabíjení novorozených děvčat hned při porodu, protože překážela majetkové politice rodu a rodiny.

„Vznešených“ žen bylo na konci republiky málo a mezi honorací doslova putovaly z ložnice do ložnice, aby rodily. Hodně šlechtičen bylo několikrát vdaných a měly s několika manželi řadu dětí. Říkávali Římané svým ženám, že jsou břicho, „venter“, na rození dětí. Rekord antický co do počtu manželů ovšem držela jistá Thargéliá z Mílétu, neboť byla provdána čtrnáctkrát, viz rok 545. 

„Kontrola“ porodnosti je stará jako lidstvo samo. Ve stadiu sběračství neměla matka velkou šanci starat se o více dětí než jedno, které měla na zádech. Tlupa se neustále stěhovala a nemohla s sebou vléci školky dorostu. Ostatně pokud existovaly tlupy s vůdci, asi náležela všechna „děvčata“ do jejich harémů a jedincům, na které se sexu nedostávalo, nezbývalo než se stát homosexuály, onanisty, nebo úkladnými vrahy.

Podle hellénského a římského práva neopravňovalo cizoložství muže k tomu, aby směl vztáhnout na manželku a jejího přítele ruku, pokud je přímo nezastihl při činu. Důvodem k okamžitému rozchodu od lože i stolu to ovšem bylo. Pompeius Magnus se roku 62 rozvedl se svou třetí manželkou Mucií, s níž měl tři děti, protože mu byla pravděpodobně nevěrná během jeho pobytu v Orientu (Pompeius byl nakonec ženat pětkrát, jeho sok Caesar čtyřikrát).

Augustus uzákonil, že manžel se musí do dvou měsíců ozvat a ohlásit adulteriumstuprum, cizoložství, u soudu. Kdyby to neudělal, vystavuje se nebezpečí, že bude obviněn z kuplířství/lénócinium. Žena přijde o polovinu svého věna a třetinu ostatního majetku a se svým milencem ji čekal exil na ostrovech (odděleně). Pak se už nikdy neprovdala. Mírněji, též s celoživotní "ostudou", řešili prokázanou nevěru žen (mužů nikoli) v kampánských Cumách: ženu vystavili na náměstí, posadili na osla a provezli celým městem...  

Podle starých pověstí prvním Evropanem, který potrestal cizoložství, byl Argejec Hyéttos, který zabil Arisbantova syna Molúra, když ho přistihl u své choti. Hyéttos utekl pak do Boiótie k Orchomenovi, synovi Minyovu, a ten mu dal kus své země (město Hyéttos). V době mýthické psané zákonodárství neexistovalo a odlákání manželky bylo záminkou krvavé pomsty. Hellénská mýthologie je příkladů plna. Ovšem také mužská nadřazenost měla své meze. 

Jedna z nejnesympatičtějších žen hérójských časů, Klytaimnéstrá, si při čekání na manžela zaměstnaného obléháním Ília opatřila milence. Když se Agamemnón domů do Mykén vrátil, byl chotí ubit sekerou jako dobytek u žlabu a jako jeden z důvodů Klytaimnéstrá ústy Aischylovými uvedla, že si mužíček také před Troiou užíval s Chrýseovnou a po vzetí města cestou domů na lodi se zajatou věštkyní Kassandrou (kterou pochopitelně také vylikvidovala).

V historických dobách se odlákání manželky, tedy lepší nevěra, mezi Hellény nijak příliš nepraktikovalo: lidé se obvykle tak blízko k sobě nedostávali. Za zmínku ovšem stojí ostuda, jíž se musel dožít Arátos ze Sikyónu, jeden z nejvýraznějších, a možná také nejodpudivějších achájských politiků. Koncem září roku 213 nastoupil svůj poslední, šestnáctý úřad stratéga spolku Achájů, tj. nejvyššího na rok voleného úředníka státu.

Brzy na to se dozvěděl o tom, že makedonský král Filippos V., jeho formální spojenec proti Spartě, svedl ženu svého stejnojmenného syna Aráta jménem Polykrateiu z Argu. Půdu mu připravil velitel makedonského expedičního sboru na Peloponnésu Taurión několik let předtím. V Makedonii zavládla radost: Ještě v zimě toho roku Arátos starší zemřel, Arátos mladší zašílel a krátce nato se Filippos s Polykratejí oženil.

Trochu tvrdší osud zakusil o osmdesát let dříve Pyrrhos Épeirský. Válečník se za život oženil třikrát a s každou z dam, objektů politických sňatků, měl po synovi. Ze všech byli vojáci. Pro děvčata asi s Pyrrhem zábava nebyla, kromě toho doma byl vždy jen velmi krátce. Jeho první manželka, Sicilanka Lánassa, dcera Agathokleova, nejsilnějšího z hellénských vládců západního Středomoří v hellénismu, od něho odešla, protože si něco začal jinde.

Věnem dostala od táty Korkýru (roku 295) a ovšem se také říkalo, že si na ostrov pozvala vyhlášeného proutníka Démétria I. Poliorkéta.  Pyrrhovi nasadila parohy a pak si dokonce Antigonova syna vzala. Asi to nebylo tak zlé (mezi oběma událostmi zřejmě leží pět let), protože se na čas Pyrrhos dokázal s Démétriem dohodnout na rozdělení moci v Makedonii.

Netřeba připomínat, že klasický starověk se svými démokratickými institucemi a soudnictvím neznal podivné právo aristokratů na první posvatební noc ženy některého ze svých poddaných, iús prímae noctis. K otrokyním takové právo měl theoreticky. Výjimkou je několik pikantních příběhů z prostředí dvora despotických vládců (údajně jakýsi tyrannos na Kefallénii, později císař Maximinus Thrax).

Ponižující výsada patří až do raného středověku a religionisticky zřejmě naruby souvisí s prastarými iniciačními obřady v kultu plodnosti, se svatým sňatkem, hieros gamos, neboť na rozdíl od matriárchátu tento „obřad“ král přežívá. Viz oslavy anthestérií v Athénách v Bohové a jejich svátky a "sňatek" archontovy manželky s Dionýsem. 

S kultovním sexem úzce souvisí vznik zápasu jako sportu. Nejstarší zápas dějin je popsán na druhé tabulce sumerského epu o uruckém králi Gilgamešovi ze 28./27. století. Enkidu v něm dostane na Gilgameše kolena. Souboj ale měl se sportem málo společného: zápas byl o to, kdo o svátku bude mít sex s hlavní kněžkou kultu plodnosti právě o tzv. svaté svatbě. Původně byl konán Sumery každoročně o jarním novoročním svátku knížetem, králem v roli Dumuziho s Inanninou kněžkou fysicky naostro (akkad. Tammuz a Ištar) jako vyvrcholení rituální svatby; zachovány jsou rituální hymny. V novoassyrské době byl obřad na podporu úrody dávno ryze formální a bez účasti krále-panovníka. O obřadu v Athénách o anthestériích viz pod Svátky a Athény.

Poněkud jinak se na manželství (= vlastnictví) dívali muži předněvýchodních kultur. Jsou dochovány fragmenty středoassyrských předpisů pro královské harémy, riksú, krále Tukulti-apal-Ešarry I. (hebr. Tiglatpilesar I., vládl v letech 1116 – 1077), určující pravomoci harémových dozorců a jejich svěřenkyň, jejich chování i v době menstruace, jak se k nim mají chovat členové paláce a okolí krále.

Přestupky jsou trestány bitím holí, uřezáním nosu. Dá-li si královská harémová žena „rande“ s mužem, trestem jí bylo upálení. Podle „občanských“ středoassyrských zákoníků směl manžel ženu, kterou podezříval z cizoložství, ale neměl na to svědky, podrobit vodnímu ordálu („půjdou k bohu řeky“). Usvědčená manželka i její milenec končili tvrdě: buď oba zemřeli, nebo nevěrné manželce uřízli nos, milenec vykastrován a zohaven v obličeji.

Pokud muž svedl něčí manželku, byl potrestán na hrdlu on, pokud svůdcem byla provdaná žena, pak zemřela ona sama. Podobně řešily nevěru starší zákonné předlohy. Chammurapiho zákoník, který sice nikdy neplatil, ale nijak nevybočuje z řady mesopotamské legislativy, trestal nevěrnou manželku smrtí utopením v řece a při nejasných případech počítal rovněž s vodním ordálem (rozdíl: Assyřané topili manželky v Tigridu, Babylónci v Eufrátu).

Středoassyrské zákoníky z časů Tukulti-apal-Ešarry I. dávaly mužům okradeným manželkami právo uříznout ženě ucho, nos, jazyk a pokud někomu poranila žena varle, bylo trestem vytržení prsních bradavek (pokud ale cizí muž políbil manželkou někoho, mohl mu být uříznut spodní ret).

Chrámové služebnice-prostitutky charimtu (sumer. kar-kid; chrámová prostituce charimútu) se na veřejnosti na rozdíl od žen "svobodných" nesměly pohybovat se zahalenou hlavou. Pokud byly dopadeny zahalené, dostala charimtu padesát ran holí a hlavu ji polili asfaltem. Otrokyně to měla horší; té uřízli uši.

Dokázaly pochopitelně „ujet“ i hodně ctihodné dámy z dob „klasických“. Řada Římanek šílela po gladiátorech. Urozenost a majetek nerozhodovaly. Je znám bulvární románek z časů císaře Domitiána, kdy jistá Eppia, senátorská paninka, utekla svému muži s gladiátorem Sergiem až do Alexandreie. Limonáda jako z jihoamerické televise: když ji manžel našel, byla sice do zápasníka stále zamilovaná, ale choť jí odpustil a Sergiovi zřejmě také (celý konec příběhu neznáme). Římská společnost se ovšem pobavila a básník D. Iúnius Iuvenális příběh zachytil ve verších.

Na ochranu před překvapivým návratem manžele používali Římanky prapodivnou praxi z černé magie: za zaříkávání vydloubly oči vráně... Později byla nevěra nebezpečná. Při nástupu křesťanství a v dobách, kdy se za vším viděla magie (první evropská vlna ze 4. století n. l.), se posice římské ženy nijak nezměnila. Vždy však měla právo na spravedlnost, třebaže to někdy znělo velmi nezvykle. V Římě za Valentiniána v době úřadování vicaria Maximina asi roku 370+ byly poslány za cizoložství na smrt dvě urozené dámy Cláritás a Fláviána. Jedné z nich vzali popravčí šaty a musela na smrt nahá; tak také zemřela. Kat/carnifex však byl za to, že se dopustil "obludného zločinu", nefás admísisse immáne, popraven upálením zaživa.

Příbuznou, ale intensivnější vášeň měla žena s jedním z nejlepších římských rodokmenů, Valeria Messalína, dcera M. Valeria Messály a třetí manželka císaře Claudia. Formálně byla chotí vladaře a matkou Octávie a Britannica, po nocích pracovala jako děvka s uměleckým jménem Lycisca/Lykiska (asi „Malá vlčice“, ale ve významu „Kurvička“) v závodech s profesionálními prostitutkami o počet milenců za den a noc zvítězila v rekordu: uspokojila 25 mužů).

Měla v bordelu jistého Gnathóna pronajatou místnost a z podnikatelek zavírala nad ránem jako poslední. Život ji hodně bavil a Claudius byl hodně shovívavý (koneckonců jeho slabostí byla děvčata); dokud to nepřehnala. Když slavila svatbu se senátorem C. Siliem, ačkoli nebyla rozvedená s hlavou státu, problém se musel vyřešit – katem.

Romantičtěji zní příběh chlapeckého vládce Syrákús v letech 215-214 Hierónyma. Zbláznil se do hetairy Peithó, za níž chodil do bordelu, a vzal si ji; na několik týdnů se stala dokonce královnou, ojedinělá událost v hellénském světě (o jejím osudu není nic známo, novomanžel byl zavražděn). Thessalská tanečnice/orchéstris Filinna se stala manželkou Filippa II. a matkou Arrhidaia, který se pod jménem Filippos III. stal králem Makedonů a předmětem nenávisti Alexandrovy matky Olympiady. Pravým opakem nymfomanky Messalíny byla o půl tisíciletí později jiná Římanka a ne ze západu říše, ale východu. Život Theodóry (497-548) šel jako u Peithy protichůdně: z bordelu do císařského paláce. Proslula jako herečka-striptérka mímu (viz tam), která ve slavném kónstantínopolském hippodromu uklidňovala hašteřivé dostihové fanoušky mezi diváky, nebo jim krátila o přestávkách čekání na závod stripteasovými vystoupeními. Stojí za povšimnutí, že podiové odhazování svršků nevadilo církevním činovníkům, kteří jinak strkali nos do úplně všeho. Ovšem pozor! Od 29. června 394 platil zákon Theodosiův nařizující herečkám a těm, které se živí nabízením svého těla, že nesmějí používat šatu náležejícího pannám zaslíbeným bohu, tedy mniškám. Theodóřino umění tedy bylo z kanonického hlediska v pořádku.

První tanečnicí, která se stala císařovnou, byla pravděpodobně Čao Fej-jan/Zhao Feiyan, do níž se zamiloval chanský "syn nebes" Čcheng, viz rok 33 a 7. Na další podobnou umělkyni v politice a přímo v parlamentu si potomci imperiálního Říma počkají až na začátek 21. století do vlády mediálního magnáta Silvia Berlusconiho.

Roku 525 si vzala Iústiniána I. a o dva roky později se stala císařovnou, dámou zbožnou podle křesťanských představ. Ke cti a slávě jistého Pantaleóna dala na místech svých předchozích uměleckých vystoupení postavit kostel a pro pět set svých bývalých kolegyň a zestárlé prostitutky klášter. Srov. s kariérou Isabely Martínezové de Perónové, argentinské barové tanečnice, která se roku 1974 stala první presidentkou dějin.

K branži striptérek, a to většinou plně amatérských, kdysi vystupujících na hrách o flóráliích, se prostituce společensky předpokládala. Do Theodóry se zahleděl příští císař Iústiniánus I., ze striptérky se stala císařovna a křesťansky zbožná první dáma (východo)římské říše, jíž novodobí historici tohoto období už říkají byzantská.

Kouzelný je životní příběh císařovny Theodóry z doby, kdy už dávno křesťanský klérus bezkonkurenčně ovládal římské děje, ale nové zvyklosti se ještě naplno neuchytily ani u dvora, natož mezi lidem. Vůči ukřižovanému z bohů však byli zbožní a vedli spory o to, zda je Iésús Chréstos bytost ucelená, nebo zda jeho božská a lidská přirozenost se oddělují. 

Theodóra byla podle historika Prokopia, který jí nebyl vůbec nakloněn, druhou ze tří sester, dcer chovatele zvěře a medvědáře v kónstantínopolském hippodromu za císaře Anastasia I. (491-518). V té době znamenaly něco už jen dva dostihové kluby z kdysi čtyř až šesti se zástupy fandů v Novém Římě a Akakios patřil k Zeleným/Venetoi. Předčasně však zemřel a zanechal vdovu, jejíž jméno neznáme, ve vážných starostech o obživu děvčat. 

      Sehnala nového druha, ale volné místo u Zelených mezitím na přímluvu tanečního mistra Astéria bylo zadáno někomu jinému, neboť dostal dobře zaplaceno. Vdova vyzdobila dcerky věnci a v přestávce mezi dostihy na jevišti hippodromu žádala Zelené, aby svěřili místo správce zvěřince jejímu novému druhovi. 

      Prosby Zelené nijak nedojaly, zato Modré/Prasinioi, jejich soky. Poněvadž pak zemřel i jejich chovatel, dostala rodina místo u nich. Když děvčata vyspěla, tedy do věku asi patnácti, postavila je matka na podium a staly se z nich herečky komédií. Theodóra s mladší Anastasií u divadla setrvaly, starší Komitó vynikla mezi křesťanskými kónstantínopolskými měšťany jako hetairá. 

      Theodóra vynikala krásou a sex rozdávala nejprve mezi herci. Své komediální role dovedně doprovázela odhazováním šatu a její vystoupení byla velmi populární. Do hippodromu, kde se představení konala o přestávkách mezi dostihy, chodil kdekdo, pochopitelně lidé od dvora, ale také klérus. 

      Když měla za milence jistého Hekébola či Hekébolia z Tyru, změnil se její osud. "Foiníčan" byl pověřen úřadem v Syrii a Theodóra s ním odešla do světa. Brzy se ho zbavila a poznala celé tehdy ještě římské východní Středomoří. V Alexandrii se asi roku 520 seznámila s patriarchou Tímotheem III. a s k němu uprchlým patriarchou antiošským Sevérem. Oba vyznávali monofysitskou podobu křesťanství (miafysitskou), kterou orthodoxie a katholicismus pokládá za heresi/kacířství. 

      Roku 522 se vrátila do Kónstantínopole, údajně již ctnostná. Nicméně jak ji poznal Iústiniános, synovec císaře Iústina I. (vládl do roku 527), není známo: buď jako známou umělkyni, nebo jako zbožnou monofysitku? Tak jako tak, patřila k Modrým, Iústiniános s ní a roku 525 si ji vzal. To už byla patricijka a když se roku 527 stala po jeho boku císařovnou, dosazovala do funkcí všude modré a šla po krku zeleným. 

      Věnovala se dobročinnosti a její císařský manžel vydal edikty proti prostituci a obchodování s děvčaty. Roku 532 zachránila mužovi a sobě zadek, když prokázala vůdcovskou rozhodnost při potlačování spolčených dostihových frakcí zelených a modrých v postání zvaném podle hesla vzbouřenců Níká, „Vyhraj!“. Podle historiografa Prokopia argumentovala vystrašenému manželovi prostou živočišností: "Nezbavím se tohoto purpuru, nechci se dožít dne, kdy by mne lidé, které potkám, neoslovili jako paní... Líbí se též nějak ten starý výrok, že je krásným rubášem královláda, kalon entafion hé basileiá esti." 

Přes sex, ale ne tolik viditelným, se dostala k moci jediná císařovna čínských dlouhých dějin Wu Čao/Wu Zhao, vládnoucí v letech 690-705 jako Wu Ce-tchien/Zetian. Patřívala mezi milenky tchangské dynastie Tchaj-cunga/Taizong. Po jeho smrti roku 649 se provdala za jeho devítiletého syna a nástupce Kao-cunga/Gaozong a roku 655, za něhož vládla jako regentka, od roku 655 jako "císařovna-manželka". Když ho stihla mrtvice, panovala buddhistka, matka čtyř dětí, sama. Po celou svou karieru vedla expansivní politiku a jejích patnáct let vlády, která přerušila souslednost dynastie Tchang/Tang (618-907), bývá označována (po dávném vzoru) za dynastii Čou/Zhou. 

První novověké strip-teasové představení se odehrálo 9. února roku 1893 v pařížském podniku Moulin Rouge, kde se na plesu umělců svlékla jistá modelka. Dostalo se jí za to pokuty jednoho sta franků: následovaly nepokoje v Latinské čtvrti, které musela uklidňovat armáda. O strip teasu viz též pod mímiamby.

 Hry v circu, podívaná na umírání, fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Císař Claudius, který proslul svými studiemi literárními a historickými a sukničkářstvím, se po sňatku s Messalínou oženil s dcerou svého bratra Agrippinou Mladší (bylo to její třetí manželství), ale děti spolu neměli.

Jinak ovšem to se svobodnou volbou nastávajícího nebylo nijak valné. Tiberius byl rodem z Líviů a poprvé se oženil s Vipsanií Agrippinou (starší), dcerou M. Vipsania Agrippy. Měli syna Drúsa, ale když Agrippina otěhotněla podruhé, na tvrdý nátlak Augústův, který v Tiberiovi začal vidět svého nástupce, se musel rozvést a oženit s někým lepším: Líviové byli rod plebejský. Tím byla Augústova dcera Iúlia, která zrovna po něm toužila, jako ostatně po celé řadě jiných mužů u dvora.

Vztah mezi Tiberiem a Agrippinou byl velkou láskou a její brutální ukončení (když se prý někdy potkali, měli slzy v očích) zřejmě silně ovlivnilo cynismus a citovou otrlost budoucího císaře a po fiasku sňatku s Iúlií iniciovalo jeho náhradní sexuální programy.

Ve starých Athénách žena na potulky městem pomyšlení mýt nemohla. V Solónových zákonech se muž zavazuje, že bude s manželkou (dcerou-dědičkou) nejméně třikrát měsíčně souložit. Pokud ne, mohla by si do postele vybrat někoho z příbuzných z manželovy rodiny. Athéňan povolil bezdětným mužům přenechat komukoli majetek (tedy pustit ho z rodu), pokud ho k takovému kroku nepřemluvila žena.

Žena si mohla podle Solóna vzít na cestu maximálně trojí oděv, pití a jídla ne více než za jeden obolos a košík ne větší než loket. Na pohřbech zakázal drásání tváře a naříkat na cizích pohřbech (plačky). Rovněž zakázal chodit k cizím hrobům jindy než o pohřbu a obětovat o pohřbech vola a do hrobu dávat více než tři oděvy.

Cizoložníka bylo možné zabít, únos nebo znásilnění ženy bylo za sto drachem. Zákony krétské Gortýny sepsané někdy mezi roky 480 až 460 finančně penalisují znásilnění částkou jednoho sta statérů; to byla velmi vysoká summa. Kdo znásilní svou vlastní otrokyni zaplatí pokutu dva statéry: pokud však už nebyla panna, tak za znásilnění v noci zaplatí dva oboly, ve dne jeden. Byla to zřejmě cena z bordelového sazebníku.

U Římanů se penězi příliš neoháněli. Rytíř Pontius Aufidiánus, dobu neznáme, použil starého práva hlavy rodiny, když se dozvěděl, že vychovatel jeho dcery dovolil jistému Fanniovi Sáturnínovi, aby připravil rytířovu dceru o panenství. Nejenže otroka umučil, ale též dceru zavraždil. 

Cudné vzory vestálské i bankéřky 

Praecia, slavná a vlivná žena v Římě, dopomohla L. Liciniovi Lucullovi, svému milenci, k tomu, aby mohl velet armádě ve válce s Mithridátem. Bezmeznou manželskou oddanost po smrti M. Iunia Bruta, jednoho z vůdců proticaesarovského spiknutí, prokázala jeho manželka Porcia. Po Brutově smrti se rozhodla zemřít. Ač neustále hlídána, spolkla prý několik žhavých uhlíků z ohně a tak zemřela. Podle jiné verse však touto smrtí skončila pro nevyléčitelnou nemoc a dříve než manžel.

Anekdoticky zní příběh Fókiónovy manželky, pro historii anonymní, za to víme, že jejím bratrem byl sochař Kéfísodotos. U ženy sloupu tradičních ctností a politika byla návštěvou přítelkyně z Iónie chlubící se svými šperky. Athéňanka na to: „Mou ozdobou je Fókión, jenž je už dvacátý rok v Athénách stratégem.“ Dnes bychom řekli: káča pitomá – jedno se přeci nevylučuje s druhým, hlavně když to je zdaněné (Fókión byl popraven roku 318, to ovšem byla ryzí politika, viz tam).

Co u Hellénů nebylo možné, odvažovaly se tu a tam Římanky. Jistá Amaesia Sentia žalovaná praetorem L. Titiem roku 77 vedla svou při osobně, sama se obhajovala a obhájila většinou hlasů poroty (kausu neznáme). Trochu jinak to měla Gáia Áfránia, manželka senátora Licinia Buccióna (zemřela roku 48). Sama se hájila před praetorem ve svých kausách a to velmi rasantně a neomaleně/impudentiá abundábat, až to znělo na foru jako nezvyklé poštěkávání/inúsitátís foró látrátibus assidué tribúnália exercendó. 

Na začátku roku 42 protestovaly majetné Římanky proti tomu, aby byly povinovány odvést daň určenou triumviry na jejich válku. Hledaly podporu mezi příbuznými triumvirů, ale Fulvia, Antoniova manželka, je vyhodila, když za ní přišly s prosbami o pomoc. Byl z toho konflikt. Na foru vystoupila Hortensia, dcera Q. Hortensia Hortala, konsula roku 69, a to jako jediná žena v historii starého světa v roli politického řečníka. "Proč máme platit daně, když se nepodílíme ani na vládě, ani na poctách," její proslov byla veřejná událost, "ani na správě říše, ani vůbec na chodu státu...?", pokračovala. Naslouchající triumviry neposlušnost žen rozladila, dali liktory forum vyklidit. Byl z toho povyk, tak rozhodnutí odložili na druhý den. Namísto původních 1400 žen, vdov po padlých, proskribovaných a žen neprovdaných muselo daň zaplatit čtyři sta, a to jen ty, jejich majetek byl odhadnut na více než sto tisíc séstertiů. Tento limit platil pro všechny občany, i pro muže. Byl to první politický emancipační pokus ženy touto cestou v historii vůbec.

Naopak Iúlia Maesa, Héliogabalova babička, byla první Římankou (a také Arabkou), která se účastnila jednání senátu. Její dcera Symiamira dopadla úplně jinak, neboť byla s Héliogabalem zavražděna roku 222 n. l. a pravděpodobně ani nebyla nepohřbena.

Předtím ovšem překvapila svou antiemancipační aktivitou: naváděla senát, aby vydal pro ženy předpisy, v čem se mají ukazovat na veřejnosti, koho na veřejnosti políbit, v čem jezdit, jaká nosítka používat, šperky atd. Připomínám, že Muhammad se narodil o čtyři staletí později, nicméně srov. zde výše assyrské předpisy…

Žena v Římě podle zákonů XII. desek měla u soudů zastání a garantované zastoupení v mužských příbuzných, později jako náhradu v placených řečnících. Tito zástupci, advocátí, se stali předchůdci dnešních advokátů, placených právních zástupců. Vestálky byly jedinými Římankami, které mohly svědčit u soudu.

Taková omezení neznaly Elamky ani ženy z mesopotamských států tisíciletí předtím: dědily, vystupovaly před soudy, přímo vlastnily majetky, uzavíraly smlouvy. Elamka podle zachovaných akkadsky psaných dokumentů přenechala dědictví dceři, ačkoli měla i dva syny, neboť se o svou matku starala. Otec zanechal dětem dědictví, ale dceru jmenuje před syny. Jiný muž daroval manželce zahradu a zůstala jejím vlastnictvím i pro případ, že by se rozešli. Další věnoval v dědictví manželce celý svůj majetek po dobu jejího života a po její smrti se dostane společným synům jen v případě, že s matkou zůstali. 

Roku 396 či 395 obdržely římské ženy stejné právo jako muži, aby na jejich pohřbech byly pronášeny oslavné proslovy. Senát tak ženy odměnil za to, že složily dohromady zlato na dar Apollónovi Delfskému, kam se chystalo poselství.

Zákony XII desek, legés duodecim tabulárum, na páté desce určovaly, že ženy vyjma Vestiných kněžek jsou pod poručnictvím člena rodu, agnáta, vlastnictví majetku ale zpochybněno nikdy nebylo. Pouze na veřejnosti se o něj brát samy nemohly. Římské manželství bylo formálně druhem vlastnictví muže nad ženou, občanskou smlouvou (církevní záležitostí od 12. století, pro křesťany svátost manželství nařízena tridentským koncilem roku 1563).

Přesto bez újmy žily ženy nesmírně bohaté, dokonce takové, které se živily finančními službami bankovními. Tak např. Cicero oslovil jistou bankéřku jménem Teukris, podle jména nikoli Římanku. Nižší částky do patnácti dénárů na měsíční úrok 6,25 procenta půjčovala v Pompéjích jistá Faustilla, "Štísko", a brala do zástavy od žen šperky.

Mimo dosavadní zkušenosti evropských dějin je norský zákon, nařizující od 1. ledna 2008 všem akciovým společnostem, tedy soukromými i státem kontrolovaným, aby jejich správní rady sestávaly ze čtyřiceti procent žen. Nory následovaly pozvolna vlády dalších západoevropských států. Římanům, včetně těch, kteří se za prapotomky oněch původních vydávají, trvalo 2769 roků, než do svého čela zvolili ženu: v červnu 2016 byla zvolena starostkou Města (sindaco) právnička Virginia Raggiová (37).

(pokr.)