Žen (2)

Kontrola porodnosti

Ženy mívaly mnoho dětí, a to často ty nejvznešenější. Mezi nimi vyniká thráko-fryžská princezna a manželka Priama trojského Hekabé. Homérovský dynasta měl padesát synů a z nich devatenáct s Hekabou (děvčata homérovský svět moc nepočítal). To je zřejmě světová ojedinělost. Z doložitelné historie pocházejí data skromnější, třebaže rovněž úctyhodná. Královna Kleopatrá I. Syrská Thea Euetériá, dcera Ptolemaia VI. Filométora I. a Kleopatry II. Sóteiry Egyptské, měla se třemi seleukovskými manžely devět dětí (jejichž jména z většiny známe). Všechny seděly na trůnu a kromě dvou děvčat až na jednoho všichni zemřeli násilnou smrtí (ona výjimka, jinak neznámý Seleukos, zemřela v parthském zajetí).

Jedna její dávná předchůdkyně, královna Iset-Ta-Hem-džert/"Ísis Hemdžertina", byla dcerou jinak neznámé Syřanky a manželkou Ramessea III., s nímž měla několik dětí a tři z jejích synů se stali egyptskými králi: Ramesse IV., VI. a VIII. (viz o ní rok 1166sqq.). 

Mnohodětství platilo i pro urozené Římanky. Dcera slavného pokořitele Karthága P. Cornélia Scipióna Áfricána Staršího Cornélia měla s Ti. Semproniem Gracchem, konsulem let 177 a 163 dvanáct dětí. Dospěli však pouze dva chlapci, slavní reformátoři, a jedna dcera, kterou Cornélie provdala za Scipióna Afrikána Mladšího. 

Matka obou Gracchů Cornélia žila po smrti synů od roku 121 v jednom z letovisek římské smetánky, v Mísénu, obklopena přáteli a bohatstvím. Dějiny o ní jako o první ženě vůbec zaznamenaly, že se narodila se srostlým pohlavím. Také se kdysi tradovalo, děti z porodů takových žen neměly dobrý osud, viz Cornéliiny syny Gracchy (ale že by se dalším jejím dětem vedlo zle, nevíme). 

Její otec zase patřil mezi lidi, kteří se narodili císařským řezem. Neříkáme ovšem kornélský řez, ale císařský, sectió caesaréa. Snad z toho důvodu, že roku 100 se tak narodil Božský Iúlius, jako pozemšťan C. Iúlius Caesar. Zřejmě jde o lidovou etymologii, ve skutečnosti slovo souvisí s latinským caedere/řezat a odtud caesarský, "císařský" řez. Techniku starého řezu ustálil roku 1882 heidelberský lékař Adolf Kehrer.

Od sběratelů kuriosit známe jiné rekordy. Jistá Egypťanka že porodila sedmerčata, dobu neznáme, a Cn. Pompeius poznal na svém tažení ženu, která porodila třicet dětí a Eutychidu z Trall doprovodilo k žárovišti dvacet z nich, tedy ještě žijících. Pompeius dal její sochu umístit na své divadlo v Římě jako kuriositu/mirábilium vedle jiné originální dámy Alkippy, která údajně porodila "slona".

Jistá Vistilia, sestra zřejmě praetora Sex. Vistilia, přítele Neróna Claudia Drúsa, bratra Tiberiova, měla se šesti manželi sedm dětí, vše prominenti. S jistým Glitiem měla syna  (jména obou neznáme), dtto s literátem a legátem P. Pompóniem Secundem, Q. Pompóniem Secundem a jistým Orfitem (celé jméno neznáme): všichni její chlapci se narodili již v sedmém měsíci těhotenství a sami nebo jejich otcové zastávali konsulský úřad. P. Suillius Rúfus, srov. jeho udavačskou karieru, byl s Vistilií otcem cos. M. Suillia Nérullína (tentokrát po jedenáct měsících těhotenství), s Cn. Domitiem Corbulónem měla stejnojmenného syna po opět sedmi měsících, otce císařovny Domitie Longíny a s jistým Caesóniem po osmi měsících těhotenství Milónii Caesónii, manželku Gáiovu/Caligulovu, viz rok 37+.  

V 21. století se věkové hranice porodů posouvaly. Nejprve mediálně vynikla jako nejstarší dosud žena porodivši císařským řezem 16. ledna 2005 rumunská universitní profesorka na pensi Adriana Iliescuová (66). Nosila uměle v sobě dvojčata, jedno však zemřelo před porodem, druhá dcera Eliza Maria se v Bukurešti narodila zdravá. 23. února 2004 porodila uměle oplodněná Indka Papathiammal (64). O 130 dnů starší byla Španělka Maria del Carmen Bousada(ová) de Lara, která zemřela v Barcelově v 15. července 2009 ve věku 69 let.

Ve svých 66 letech porodila dvojčata-chlapce a lékařům tvrdila, že jí je 55. Její matka zemřela ve 101 letech. S o deset let starším manželem Kumalanku Hai Periyannagounder žila Indka celý život v Madrasu v bezdětném manželství. Syn dostal jméno Šiva. Téhož roku porodila učitelka Satyabhama Mahapatra (65) z Nayagarhu v Uríse chlapečka. Donosila oplodněné vajíčko své šestadvacetileté neteře, a také to bylo její první dítě během padesátiletého manželství.

Stejně stará byla Berlíňanka Annegret Raunigková, když v květnu 2015 dala život čtyřčatům, třem klukům a jednomu děvčeti. Matka dohromady sedmnácti dětí a sedminásobná babička, učitelka angličtiny a ruštiny, se dala uměle oplodnit na Ukrajině a děti přivedla na svět císařským řezem. V Amritsaru v dubnu 2016 porodila po umělém oplodnění prvorodička Daljinder Kaur(ová) ve svých 72 letech syna Armaana; otci Mahinderovi Singhovi Gillovi bylo osmdesát.

V září 2019 porodila dívčí dvojčata Indka Erramatti Mangayamma (74); manželovi Rádžovi Raovi bylo 78. Nejstarší čínskou rodičkou se stala v říjnu 2019 Tchien (67) ze Šan-tungu; měla již dvě děti a nejstaršímu vnukovi bylo tehdy osmnáct. Otec Chuang (68) řekl, že mají dost energie na výchovu ještě jednoho potomka a že si oba přejí dožít 110 let... Posledního listopadu 2023 porodila v Kampale po léčbě fertility dvojčata sedmdesátilatá Safina Namukwaya(ová), africký rekord.  

Novodobé jsou ovšem i jiné pozoruhodnosti kolem věku porodu. V březnu 2020 rozhodl nejvyšší soud Sierry Leone o zrušení zákazu (povinné) školní docházky pro těhotné žačky. Nařízení platilo pět let a hovořilo se o tom, že je pro postižené dívky ponižující, když nesmějí chodit do školy. V Tanzanii zákaz platí dál, poněvadž tam mocipáni usuzují, že školní docházka by dívky rozptylovala od mateřství. V Sieře Leoně, a jistě i dalších státech černého světadílu, se podle odhadů Spojených národů údajně čtyřicet procent dívek provdává před osmnáctým rokem věku. 

O umělém oplodnění není ze starého věku zpráv. Při minimu sexuálních zábran a množství odkládaných dětí, hlavně dívek, nebylo ostatně společensky zapotřebí. Například stoicky filosofující císař M. Aurélius Antónínus měl kupu dětí, zřejmě sedm synů a šest dcer, všechny s jednou ženou, svou císařovnou Faustínou. Zemřel na mor v 58 letech věku.

Antikoncepce a ochrana před početím ležela zcela na straně ženy. Kromě amuletů a vědomí, že sexuální zdrženlivost v plodných dnech ženského cyklu se vyplácí, používaly ženy cedrovou pryskyřici, ocet, slanou vodu a olivový olej. Když přesto došlo k oplodnění, doporučovaly se silné prostředky na dávení a projímadla, nejlépe pod dohledem důvěrnic a starších žen. Pozoruhodný poznatek však získali Římané: žena po souložích, z níž by měly vzejít děti, nesmí kýchnout/sternútátió post coitús cavenda; to aby semeno nevypadlo...

Antikoncepcí Egypťanek byl med s natronem (sodou). Ženy zpod pyramid měly svérázný těhotenský test: močí denně zalévaly zasazené zrno ječmene a pšenice. Rostl-li ječmen, byl to kluk, pokud se dařilo pšenici, byla to holka. Když nerostlo nic, žena „nebyla v tom“.

Antikoncepční pilule se dostaly na evropský trh až roku 1961, vynález amerického farmakoncernu Schering (ve Státech v prodeji od srpna 1960): soudívá se, že znamenaly revoluci v sexuálním chování žen, kterou v osmdesátých letech přibrzdila pandemie AIDS. Jiná úvaha říká, že sexuální revoluci proti monotheistickým zákazům spustilo už o desetiletí dříve rozšíření penicilinu a jeho použití proti syfilitidě, otravující život generací průmyslové revoluce.

Později se objevila "pilulka po", kterou po roce 2010 rozdávaly dokonce gratis školské orgány v New Yorku, Chicagu, Baltimore, Oaklandu a v celém Coloradu na požádání školačkám, pokud si to rodiče výslovně nepřáli (což dle listu New York Times z července 2013 platilo pro jen tři procenta). Ve školním roce 2011-2012 podávaly zdravotní sestry 5500 pilulí. V 90. letech stálo rozdávání kondomů newyorského úředníka, který s tím přišel, ještě místo. 

Potrat Římankám v imperiální době často prováděli lékaři, třebaže jim to Hippokratova přísaha zakazovala; zřejmě nepatřili k Apollónovu kultu, k němuž se hellénští lékaři tradičně hlásili. Potraty ostatně byly v evropském starém věku beztrestné a bez předsudků, neboť plod nebyl pokládán za lidskou bytost.

Jinak tomu bylo u Assyřanů za střední říše. Dítě u nich mělo přednost. Podle fragmentu zákoníku zřejmě z doby krále Tukulti-apal-Ešarry i. (1116-1077) hrozilo ženě, která byla usvědčena z toho, že si sama přivodila potrat, že bude naražena na kůl a její tělo zůstane nepohřbeno (§53).

Zákon chránil i dítě chrámové prostitutky charimtu. Kdyby jí byl násilně způsoben potrat, musel jí pachatel dítě nahradit svým – kus za kus (§52).

Teprve 28. ledna 1935 povolila administrativa tehdy dánského Islandu ženám jako prvním v moderním světu s monotheistickými představami potraty. O klitoridektomii, ženské obřízce, známou ve starém věku jen u lidu v okolí dnešního Džíbútí/Djibouti, viz pod obřízka.

Ačkoli je doložena zpráva, která nám umožňuje domnívat se, že minimálně již v 8. století znali Babylónci test těhotenství, více o tom nevíme nic. Helléni a Římané znali preservativy z ovčích střívek a měchýřů, o jejich oblibě ale rovněž nevíme nic (jméno condom prý pochází od jeho vynálezce, lékaře anglického krále Karla II.). Koneckonců většina starověku neznala masové pohlavní choroby a profesně angažované ženy byly zvyklé chránit se samy.

Například bylinnými antikoncepcemi, z nichž nejslavnější je asi záhadná rostlina rostoucí a pěstovaná v Kýrénaice, řecky silfion, latinsky laserpícium, č. hladýš. Její pryskyřicová bílá šťáva měla kromě antikoncepčních schopností moc všeléčivou, za takovou byla bylina obecně pokládána, a dokonce se používala v kuchyni.

Silfion bylo velmi drahé a čím dál vzácnější, srov. poprvé v Římě roku 93. V posledním století př. n. l. přestalo být obchodním artiklem a za raného principátu patřilo mezi nejluxusnější medikamenty. Ve 4. století n. l. silfion mizí a je to jeden z příkladů, kdy člověk doslova a do písmene nějakou rostlinu vyjedl; je o ještě zmínka v cenovém výnosu Diocletianově.

Úmrtí matky při porodu nebylo častým jevem, zasahovalo ovšem všechny, včetně těch, které byly v nejlepší lékařské péči. Tak např. Galla, dcera Valentiniána I. a druhá žena křesťanského císaře Theodosia I., zemřela roku 394 n. l. při svém třetím porodu i s dítětem.

Odložená novorozeňata buď nemanželského původu nebo z velmi chudých rodičů se obvykle dostala do sociálně slabších rodin nebo chrámů, byla vychovávána se služebnictvem a vyrostla do osudu otroků. Příběhy odložených dětí patřily k oblíbeným hellénistickým literárním thematům a hrála se jejich různá zpracování na divadle.

Novoattická komédie zavedla řadu dodnes scénicky a filmově užívaných a oblíbených osudových schémat jako mladý bohatý si bere chudou, nebo se bohatý synek zamiluje do hetairy (cf. hollywoodské thema „Pretty woman“), nebo se děti rodičům ztratí a pak se naleznou, nebo se vůbec objeví, že je někdo něčí potomek. Obvykle příběh začal znásilněním děvčete opilým mladíkem o nějakých nočních slavnostech, dítě se muselo odložit, aby nebyla ostuda…, pak se našli a vzali.

Podobný osud potkával děti narozené posthumně, agnátí, kdy se už rodina o dědice postarala, např. adopcí. V císařské době bylo odkládání novorozeňat rozšířeným jevem a stejně jako dnes to fungovalo v rodinách majetnějších. Byl to v souladu s římským právem ostatně legální prostředek, jak se zbavit plodu nějaké rodinné ostudy.

Rodiče při odkládání, tj. v okamžiku, kdy otec nezdvihl dítě, kdy neuznal za své (k tomu stačilo, aby se dítě narodilo v neblahý kalendářní den, srov. pod svátky), se také rozhodovali podle pohlaví dítěte: děvčata se odkládala častěji až velmi častěji (i bohatí odkládali dcery – děvčátka byla a stále jsou pro patriarchální společnost problémem).

Sevérus Alexander zakázal odkládat děti a zakázal zabíjet novorozeňata jako vraždu na příbuzném, ale prý příliš neuspěl. Stejně jako o sto let později císaři křesťanští (pod vlivem židovské ethiky formální zákaz roku 374 n. l.). Archeologicky jsou doloženy nálezy ostatků tělíček například v okolí výkopu římské villy v Yewdenu v Buckinghamshire, nebo pohozené ostatky stovky novorozeňat v kanalisaci pod nevěstincem v Askalónu/Aškelonu, čili nepochovaných.

Na Zelinářském trhu v Římě, forum (h)olitórum, stával „mléčný“ sloup, lactária columna, o němž jeden monotheistický autor zaznamenal, že u něj byly krmeny děti. Na onom trhu se ovšem také držel kult Mercuriův, jemuž se obětovalo mléko, nikoli víno. Souvislost s odkládáním novorozeňat není zcela zřejmá: předpokládalo by to instituci „veřejných“ kojných v jakémsi zelinářském nalezinci.

Infanticida doložena u Hellénů je, srov. zkazky o zabíjení nemocných novorozeňat v Lakedaimonu. Dodnes je praktikována rodinami na děvčátkách v Indii, Číně, též mezi Papuánci: otázka věna prý o život připraví až třetinu novorozeňat. Kupodivu u beduínů ve vnitřní Arábii platilo a platí u koní opačné pravidlo: Arabové obvykle zabíjejí narozené hříbě, protože by bylo drahé a zbytečné ho živit; potřebovali naopak klisny.

Děti na export vedli Thrákové v pátém století a odprodej dětí, které nedokázali rodiče uživit, nebyl nijak vzácný.

Nadaci pro výchovu dívek založil Antónínus Pius a nazval ji podle své ženy Faustíny (St.). Nadace pro chlapce a dívky zakládal též Sevérus Alexander. Dívkám se říkalo Mammaey/Mamaie, to podle jeho matky. Alimentační zřízení zavedl Tráiánus. Půjčil statkářům a kolonistům na půdu, z jejíž výnosů pak dávali maximálně pět procent na výživné a výchovné pro opuštěné a chudé děti občanů.

Svou roli přitom hrála Tráiánova manželka Plótína. Posice Plótíny, manželky Tráiánovy: řídila chod palácové politiky, prosazovala u vojáckého manžela lidi, mj. doporučila k adopci Hadriána, budoucího císaře (homosexuální Tráiánus neměl potomka).

Zákon Plaetoriův z roku 191 př. n. l. přitom chránil mladistvé do 25 let věku před lumpárnami poručníků, tútorés. Byla to zároveň ochrana slabomyslných dětí před zvůlí příbuzných a poručníků. M. Aurélius svěřil záležitosti poručnické, tutéla, pod praetora; předtím spadaly pod konsuly.

Věk na vdavky byl ovšem výrazně nižší než v Evropě dnes. Nezaměňovat s praxí panující u středověkých elit oddávat děti symbolicky, to již uměli římští panovníci křesťanští: byly to sňatky ryze politické a obě děti zůstávaly rukojmími rodičů (ovšem například Friedrich I. Barbarossa si bral třináctiletou Beatrici Burgundskou a měl s ní jedenáct dětí!).

Augustus viděl pro děvče správný věk na zásnuby deset let a na sňatek od dvanácti výše. Stoik Epiktétos, alespoň tak to zapsal některý z jeho posluchačů (Arriános?) v Příručce (své nauky)/Encheiridion, konstatoval, že "ženám hned po čtrnácti říkávají muži 'paní'/hai gynaikes euthys apo tessareskaideka etón hypo tón andrón kyriai kalúntai". Filosof z toho usoudil, že proto se ženy fintí, aby se líbily... 

Po staletí se na dívčích sňatcích nic neměnilo. Slavná Eleonora, vévodkyně aquitánská (zemřela roku 1204), ve svých c. patnácti nejenže ovládala téměř polovinu dnešní Francie, ale též se provdávala za krále Ludvíka VII. Ve třiceti se s ním rozvedla, dosáhla církevního svolení, a provdala se za Jindřicha Plantageneta, brzy to krále anglického. Měla se svými muži deset dětí, z nichž králové Richard zvaný Lví srdce a Jan zvaný Bezzemek vstoupili do dějin a z dědictví po královně dvou království vyklíčily dědické spory o velká území západní Evropy, srov. "stoletou válku". 

Hésiodos svému bratru Persovi v Pracích a dnech doporučuje oženit se kolem třicítky s děvčetem kolem sedmnácti, „aby ji mohl naučit správným mravům“. To měla být dívka ještě panna. V Athénách by se chlapec měl oženit po „vojně“, tedy po dvacítce. Podle jistého hellénistického románu z východu Ninos se prý v Assyrii a Babylónii dívky vdávají v patnácti, zatímco hlavnímu hrdinovi už bylo sedmnáct. V „efeských románech“ jsou novomanželé čtrnáctiletí, dvacetileté císařovny několik let provdané (a často bez sexu) hynuly na choroby v křesťanské dynastii valentiniánsko-theodosiovské. Egypťanky byly vydávány ve dvanácti třinácti, kluci o rok dva později a umírali v průměru podle ostatků již ve 36.  

V Petróniových Satyrských příbězích „oddává“ literární postava Římanky Quartilly svou sedmiletou služebnou s nezletilým mladíkem a s pánem onoho chlapce odblanění přihlížejí: prý sama přišla o panenství v sedmi letech. Příhoda je z pouličního římského prostředí. Ovšem na jednom římském náhrobním nápisu vychvaloval manžel propuštěnec L. Aurélius Aphradas císařskou propuštěnkyni Aurélii Vítálii zesnulou ve 32 letech, svou manželku po devatenáct let. Vdával se tedy devatenáctiletá. Řezník/lanius L. Aurélius Hermia, propuštěnec, pochoval čtyřicetiletou propuštěnkyni Aurélii Philomatium, která s ním žila od svých sedmi/septem mé naatam (!) annórum gremió ipse recépit, jak o sobě žena na nápisu praví. 

• Zkouška zdraví rodidel česnekovou vodou do dělohy není zvyk jenom římský: když byla holka po několika hodinách z úst cítit, byla v pořádku.

Svatební cesty starověk v podstatě nepraktikoval, rozhodně ne v dobách klasických; později jen v nejvyšších vrstvách, ale u panovníků to byla cesta po svých zemích, aby mu a jeho ženě lidé holdovali. Odtud se zřejmě později vyvinula svatební cesta obecně.

V Efeských příbězích Xenofónta Efeského je však pozoruhodný literární obraz toho, jak rodiče novomanželů Antheiu a Habrokoma poslali „na cesty,“ aby si prohlédli jiné země a města.

Hermafrodíté a transsexuálové

Diodóros dal čtenářům k dobru příběh o dívce z arabského města Abai polohy neznámé, ale pověstné smrti Alexandra I., usurpátora seleukovského trůnu roku 145, srov. tam. Žil tam prý Makedon Diofantos, který se oženil s jistou Arabkou, jméno hisgtoriograf neuvedl. Měli spolu dceru Héraidu a tu provdal za jistého Araba jménem Samiadés. Po roce soužití tento odcestoval, asi businessman, a Héráis onemocněla. V podbřišku se jí vytvořil nádor, který po týdnu prasknul a objevil se penis s varlaty. Hermafrodit Héráis chodila nadále v ženských šatech, o problému věděla jen matka se svými služkami. Vrátil se však manžel, měl z toho spor s otcem, kdo o dalším postupu rozhodne.

Před soudci žena ukázala své postižení, soudci stanovili, že právo o jejím osudu má manžel, nikoli otec. Héráis se začala oblékat jako muž, vzala si otcovo jméno Diofantos a jako takový sloužil v jízdě krále Alexandra I. Baly. S ním se na útěku po porážce od koalice Ptolemaia VI. a Démétria II. dostal do Ab a příběh Diodóros uzavřel happyendem spočívajícím v tom, že Samiadés tohoto Diofanta uznal za syna-dědice a když zemřel, Héráis/Diofantos všechno zdědil.

Podobný příběh se udál kolem roku 115 v Epidauru, kde se podobným způsobem, ale operativně, z dva roky provdané ženy jménem Kalló stal Kallón, když jí ranhojič zprůchodnil močovou cestu žaludem. Podle jiné verse byla prý kněžkou Démétřinou a se "změnou" pohlaví měla pak problémy, neboť spatřila kultovní věci, které jako muž vidět neměla.      

Bezdětnost a nevěry

Hellénské státy neměly pro manželskou nevěru pochopení. Obvykle platil zákon povolující podvedenému manželovi, pokud záletníka dopadl, na místě ho zabít (nebo ho předat soudu, ten ale provedení rozsudku ponechal na straně žalující). Záležitost popisuje obranná řeč jistého Eufiléta, který v Athénách zabil záletníka své manželky Eratosthena. Příbuzní zabitého dali manžela k soudu, neboť čin měli za úkladnou vraždu, poněvadž oběť vylákal do domu, aby měl záminku. Řeč Eufilétovu sepsal vyhlášený logograf Lýsiás. 

Byl-li u Římanů muž při záletu dopaden manželem, byl mu zcela vydán. Jistý C. Gallius byl ubičován manželem Semproniem Muskou, C. Memmius ubil řemeny L. Octavia, Papirius Carbo Accienus byl jistým Vibiem vykastrován, stejně tak Pontius P. Cerniem (data událostí neznáme). 

Koncem republiky a za principátu se řada Římanů a Římanek vyhýbala tradiční instituci manželství a plození dětí; chtěli, jak moderní, užívat požitků mládí co nejdéle. Změna životního stylu byla jedním z faktorů, které vedli k úbytku ryze římské populace a k její globalisaci.

Augustus zavedl několik opatření na podporu mateřství (moderně: čím víc dětí, tím víc peněz od státu), nařizoval povinné svatby jezdcům v určitém věku, ještě více omezil ženám dědická práva, když pouze vdané a dětné měly nárok na podíl, svobodné a bezdětné musely podíl přenechat „ženštějším“ sestrám atd.

Lidé ovšem byli vynalézaví. Mladí urození Římané se zasnubovali s děvčátky a měli tedy dost času na to, aby si užívali a nemuseli se ženit. Proto Augustus zkrátil dobu zásnub, omezil zákonné důvody k rozvodu (lex Iúlia dé maritandís ordinibus, lex Iúlia dé adultériís – oba zřejmě z roku 18 př. n. l., a lex Papia Poppaea nuptiális z roku 9 n. l., cf. lex Scantia z roku 226 n. 149, srov. pod sex).

Jeho populační politika ale nijak zvláštní úspěch neslavila. Kromě toho bezdětnost postihla také Augustovo manželství s Lívií Drúsillou. Ačkoli se s ním oženila, když jí bylo devatenáct, děti měla pouze ve svém prvním manželství (z nichž Tiberius se stal Augustovým nástupcem). Zákon Papiův & Poppaeův dokonce zabraňoval dědit mužům, kteří ve svých 25 až šedesáti letech žili neženatí, a ženám, které ve dvaceti až padesáti letech věku zůstaly neprovdány.

Touha po volnosti je ovšem silnější než mocnářovy edikty. Aby se ženy vyhnuly trestům za to, že překročily svá vlastní práva matrón, ohlašovaly za Tiberia živnost kuplířskou, lénócinium. Matróny čili vznešené paní římské, totiž jako jejich muži nesměly podnikat v řemeslech a obchodu. Mezi senátory a jezdci se rozmohlo dávat se na herectví a zápasnictví. Tiberiovi, velkému pokrytci ve věcech sexuální morálky, viz pod sex, nezbylo nic jiného, než je vyhnat.

Nebyly ovšem jen bordelmámy. Podle značek na cihlách vlastnily v principátu ženy i firmy podnikající například ve stavebním průmyslu, srov. jistou Eumachii v Pompéjích, měly firmy na výrobu olověného vodovodního potrubí, vlastnily tkalcovny etc.

Roku 19 n. l. jistá Vistilia, jiná od sedminásobné matky zde výše, žena prokonsula Narbonnské Gallie, přihlásila u aedilů (řekli bychom: na berňáku) kuplířskou živnost, licentiam stuprí; lze to ovšem vyložit též jako živnost vlastní prostituce. Byla potrestána vyhnanstvím na Serífu, když její manžel Titidius Labeo neodpověděl na otázku, proč jí ve zločinné změně životního stylu nezabránil. Hájil se, že ještě neuplynula zákonná lhůta šedesáti dnů.

Bezdětnost byla jednou z hlavních příčin rozvodu (repudium, dívortium, discidium). Muži k tomu stačilo prohlásit, že ženu opouští (srov. dodnes praktikovanou normu islámského práva: slůvkem „talak, rozvod“, třikrát proneseným mužem, manželství mohamedánů končí; ale necelá tři procenta muslimů je polygamních, srov. o polygynii zde níže). Kdo z obou byl opravdu neplodný, se neřešilo (a ani by technicky nebylo možné, v patriarchální společnosti byla vina vždy na ženě, a to dodnes). O údajně prvním římském rozvodu viz rok 231. Zákon vycházející z představy, že muž si ženu kupuje a její odchod znamená obchodní ztrátu, platí dodnes (2023) v Severní Karolíně. Zákon o odcizení v afektu umožňuje manželům (v moderní podobě i ženám), kteří udržují mimomanželské styky (v duchu zákona "kriminální konversace") až dospějí k rozvodu, vymáhat na novém partnerovi n. odcizené partnerce odškodnění, finanční náhrady. Podle údajů magazínu The Economist z července 2023 bylo za předešlý rok takových žalob podáno v Severní Karolíně 185 a dosud nejdražší výkupné bylo z roku 2011: třicet milionů odškodnění za manželem utrpěnou újmu od ženy, která odešla za jiným mužem. 

Rozvod neznamenal pro muže žádné majetkové trauma a o žádném soudy vynuceném významném odstupném není nic známo. Zásada rozdělení majetku na polovinu zná až novověk. Rekordy dělení majetku jsou ze Spojených států. Roku 1994 vyplatil zpěvák Neil Diamond 150 milionů dolarů (asi 111 milionů eur), polovinu ze svého majetku, manželce Marcii Murpheyová, s níž žil čtvrt století. Rekordní summu 168 milionů USD v roce 2007 zaplatit basketbalista Michael Jordan bývalé bankovní úřednici Juanitě Vanoyové. Hollywoodský režisér Steven Spielberg roku 1989 vyplatil Amy Irvingovou po čtyřech letech manželství sto miliony dolary, což byla tehdy polovina jeho majetku. Stejně tak řada dalších filmových hvězd platila při rozvodu manželkám desítky milionů dolarů. 

Jiným rekordem bylo měsíční výživné pro Veroniku Lariovou, s níž se rozváděl italský podnikatelský magnát a politik Silvio Berlusconi. Na konci roku 2012 souhlasil s tím, aby jí poukazoval měsíčně tři miliony eur, tedy 36 milionů ročně. Rekordní rozvodovou summu určil londýnský soud dubajskému emíru Muhammadu z roku Maktúmů (72), před nímž utekla manželka do Británie: Hajá (47), dcera jordánského krále Husajna II. a sestra krále Abdalláha II. se mohla v prosinci 2021 těšit na 554 milionů liber. Byla to nejvyšší částka, k jaké kdy byl kdo v Británii odsouzen.  

Podobně u sňatků politických a „z rozumu“. Lidé se tehdy alespoň nezavírali do klášterů: móda ostříhání žen a poslání do kláštera je východořímská a pochopitelně křesťanská (srov. dějiny rómájských či byzantských císařů a holohlavost kněžek některých starých orientálních kultů). Roku 314 n. l. synodos křesťanských představitelů v Arelátě „persekuci“ žen zdokonalil: žena se prý dopouští cizoložství, pokud se po rozvodu znovu vdá (rozvod tehdy křesťané ještě nezakazovali; jako poslední z katolických evropských zemí povolila rozvod roku 2011 Malta).

Augustus neřešil nic nového. O době před koncem achajského spolku napsal historik Polybios, že lidé na severozápadu Peloponnésu byli bezdětní, nebyli postižení žádnými nemocemi ani neúrodou, ale nechtěli se ženit a když už, tak nechtěli mít děti. A pokud už ano, tak nejvýše jedno dvě, aby měli majetek a žili v přepychu. 

To je hodně moderní: pohodlí a vlastně nekritisovatelný hédonismus osudově převládly tehdy jako dnes. K tomu přistupuje intelektuálské bolestínství, umocňování výhod pro menšiny, moment netypický pro demokracie, ale diktatury, obavy z jakéhokoli radikalismu a odklady řešení nepříjemností, to vše výrazně snižuje sebeobrannou schopnost společnosti: jsou to květy dekadence. Všechno již tu bylo, Evropa chodí v kruhu dlouhých návratů…

Do tohoto pytle patří též fenomén systémového odmítání porodnosti moderními bílými ženami-feministkami. Hnutí původně za společenské a nikoli jen politické zrovnoprávnění žen šířené v euroamerické západní civilisaci získalo na přelomu dvacátého a jednadvacátého století na dynamice a pestrosti názorových proudů. V propojení s ekologismem, tedy sektářským hnutím až sebemrskačsky sledujícím omezování lidské činnosti mající vliv na životní prostředí, dospívaly feministky k bizarním závěrům.

Dr. Verena Brunschweigerová (38 roku 2019) z Řezna, středoškolská učitelka angličtiny, němčiny a ethiky, vydala titul "Bezdětná namísto bez dětí/Kinderfrei anstatt Kinderlos". Novinářům vídeňského Kurieru v březnu 2019 vysvětlovala, že jí lezlo na nervy, jak se jí stále lidé ptají, a k tomu i cizí, kdy že by chtěla mít děti: "Vedle osobní motivace tu jsou též ekologické komponenty. Dítě je to nejhorší, co lze životnímu prostředí přičinit. Každé nenarozené dítě znamená zhruba padesát tun roční úspory CO2." Kromě toho "vězí za touhou po dítěti často též egoistické či narcistické motivy".   

Plodnost a matka jako její zosobnění patří v každé civilisaci ke společenským prioritám chráněnými tabu. Matko- a otcovražednictví/parricídium byly pro Římany nepředstavitelné a velmi dlouho pro pachatele neměli ani stanoven trest. První otcovražda se prý v Římě udála až někdy po hannibalské válce na šest set roků po Rómulovi a prvním takovým pachatelem byl jistý L. Hostius; bližšího není známo nic. Publicius Malleolus byl roku 101 za matkovraždu jako první popraven zašitím do pytle a svržením do moře. Do pytle (culleus parricidalis) byla s odsouzeným zašívána opice, pes, zajíc a had (proč v tomto složení, nevíme).

Touto smrtí byli popravováni ti z vrahů rodičů, kteří se k činu přiznali. Z doby vlády Antónína Pia je znám případ otcovraha, který byl poslán na pustý ostrov, neboť „nebyl schopen žít podle přirozených zákonů“.

Římská šlechta a noblesa, která s koncem republiky začala rychle vymírat, trpěla nedostatkem vhodných žen. I mezi elitou totiž fungoval zvyk zabíjení novorozených děvčat hned při porodu, protože překážela majetkové politice rodu a rodiny.

„Vznešených“ žen bylo na konci republiky málo a mezi honorací doslova putovaly z ložnice do ložnice, aby rodily. Hodně šlechtičen bylo několikrát vdaných a měly s několika manželi řadu dětí. Říkávali Římané svým ženám, že jsou břicho, „venter“, na rození dětí. Rekord antický co do počtu manželů ovšem držela jistá Thargéliá z Mílétu, neboť byla provdána čtrnáctkrát, viz rok 545. 

„Kontrola“ porodnosti je stará jako lidstvo samo. Ve stadiu sběračství neměla matka velkou šanci starat se o více dětí než jedno, které měla na zádech. Tlupa se neustále stěhovala a nemohla s sebou vléci školky dorostu. Ostatně pokud existovaly tlupy s vůdci, asi náležela všechna „děvčata“ do jejich harémů a jedincům, na které se sexu nedostávalo, nezbývalo než se stát homosexuály, onanisty, nebo úkladnými vrahy...

(pokr.)