260–264

***********************************************************

260.
Ol. 259,4

571 SE
507 AE
neznámý
a. u. c. 1013
P. Cornelius Saecularis II a C. Iunius Donatus II

v Galliích: Imp. Caesar M. Cassianius Latinius Postumus Augustus I a Honoratianus 

***********************************************************

Zřejmě t. r. v prvních měsících po perské katastrofě Valerianově (nejdříve k ní mohlo dojít už roku 258, viz rok předešlý, kde o možnosti, že až na jaře nebo v létě 260) vypukly vzpoury vojáků v Pannoniích a Moesiích, vedených legátem Ingenuem. Gallienus ho pověřil vojenskou výchovou svého syna P. Licinia Cornelia Egnatia Valeriana (II.), od roku 256 spoluvládce s otcem na Západě s titulem caesarským. Roku 258 zemřel Valerianus (II.) ve vojenském ležení pravděpobně u Mediolana a caesarem byl otcem jmenován jeho bratr Saloninus, viz zde níže, a pak Gallienus Ingenua jmenoval legátem v Dolní Panonnii se sídlem v Sirmiu.

Jakou roli sehrál Valerianův debakl v Orientu při vzpourách na Západě, nevíme, neboť neznáme ani sled událostí, pouze dohady o nich. Pozoruhodné na každý pád bylo to, že přes vážnost situace se nijak neprojevila v armádě soudržnost se stávajícím velením, jakoby Peršan a Germán na hranicích až tolik nebezpeční nebyli a že se dokonce usurpátoři z Východu pustili do války s vojáky na Západě...

Gallienovi věrný velitel jízdy v Raetii Aureolus, rodem Dák, porazil dolnopannonského legáta Ingenua (celé jméno neznáme) s jeho legiemi u dolnopannonské Mursy/Osijek v HR (další bitvu vybojovanou u Mursy viz rok 351). Ingenua po bitvě zavraždili vojáci jeho vlastní ochranky, podle jiné verse se při pádu města (asi Sirmia) oběsil či se probodl dýkou nebo se utopil (zachované texty SHA připouštějí různé možnosti). S Ingenuovým jménem se nedochovala žádná mince.

Vzbouřence, kteří bitvu přežili, převzal jistý Regalianus (též Regillianus n. Trebellianus, srov. zde níže), správce některé z pannonských n. moesijských provincií, rodem Dák, senátor a údajně potomek Decebalův, velitel armády v Illyriku, manžel Sulpicie Dryantilly (známa pouze z ražby jako 37. augusta), který se prohlásil augustem. Váženého vojenského velitele Regaliana zlikvidovali vlastní lidé ve spolupráci s Roxolány, s nimiž válčil. Augustem se údajně stal z vojáckého žertu po snídani u něj v praetoriu, kde padl dotaz, odkud se vzalo jméno Regilianus/Regalianus, asi P. C(assius): od kralování? Jakýsi učitel začal skloňovat: "Réx, régis, régí, Régiliánus...," a druhého dne ráno byl legát provolán imperatorem.

Na rozdíl od Ingenua druhý razil minci v hornopannonském Carnuntu, asi centru vzpoury, svým a jménem manželky a augusty Sulpicie Dryantilly. Jak velká časová mezera ležela mezi oběma vzpourami proti Gallienovi, není známo. V jednom z pramenů je zmínka též o usurpátorovi Trebellianovi, který se prohlásil augustem v Isaurii. Byl spíše pokládán za piráta či banditu, razil však mince (žádná se dosud nenašla), a poražen a zabit byl oddílem vedeným Egypťanem Camsisoleem/Causisoleem, bratrem Theodotovým, který roku 261 zlikvidoval povstání Aemilianovo v Alexandreji, viz. Isaurové se podle všeho nepřipojili k plenícím Peršanům, viz roky 257sqq., i když usurpace mohla přijít v důsledku chaosu v Anatolii. Viz o Isaurech dále roku 279. 

 

V době, kdy se Gallienus obrátil proti rebelii Ingenua v Pannonii, velitelem armády na Rýně zanechal Postuma, jemuž také svěřil svého druhého syna P. Licinia Cornelia Salonina Valeriana, který žil v Kolíně pod dozorem praefecta pretorio Silvana. Postumus na Rýně disponoval velkou armádní silou a z malého sporu povstala t. r. plně autonomní "gallská říše", jíž vládl do roku 269.

Usurpátor M. Cassianius Latinius Postumus, bývalý správce Dolní Germánie, se pohádal o kořist odebranou po bitvě 24.-25. dubna t. r. u Augusty Vindelicorum/dn. Augsburg Semnonům či Iuthungům, Germánům vracejícím se domů z loupeživého přepadu římského území. Velitelem armádních jednotek a provinčních milicí v bitvě byl dočasný správce Rhaetie M. Simplicinius Genialis (vítězný oltář Victorii v Augsburgu, kde též starší dedikace Severa Alexandra, zachován).

Ani vítěz netušil, koho vlastně přesně porazil: "ob barbarós gentis Semnonum sive Iouthungórum". Vlekli s sebou několik tisíc zajatců, jichž se zmocnili kdesi na severu Itálie, kam až pronikli. V moderní době bylo v Rýnu nalezeno mnoho předmětů z doby mezi c. 260-270 naloupených hluboko na římském území, nejjižněji až z keltských svatyň v Aquitánii. Viz k tomu rovněž rok 270sq. 

K Postumově usurpaci mohlo dojít již roku 258, viz tam. Postumus germánský lup rozdělil mezi své vojáky jako by to byla kořist po vítězství nad nepřítelem.

Gallienův praefactus pretorio Silvanus, který měl v CCAA/Kolíně na starosti caesara Salonina, Gallienova syna, ale Postumovi nařídil, aby kořist, římský majetek, předal jemu a caesarovi. Z toho povstala vzpoura nespokojených vojáků a Postumova proklamace císařem. Oblehli Kolín a posádka zavraždila Silvana i Gallienova syna (sotva dvacetiletého). Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA) zůstala sídelním městem gallské vzdoroříše.  

V tom okamžiku ovládal Postumus Horní a Dolní Germánie s Raetií a s výjimkou jižní části Gallie Lugdunské a asi také Narbonské celou Gallii. Od roku 261 do "gallského císařství" spadala Británie a Hispánie. Roztáhnout se dále na východ Postuma ani jeho nástupce nikdy nenapadlo. Zato jmenoval vlastní senát, konsuly, sám se tituloval po vzoru augustů, byl "otcem vlasti" i pontifikem maximem římsko-gallského vzdorostátu, imperium Galliarum (trval do roku 274) a byla to čtvrtá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238 a srov. rok 175. Na mincích se dával ztvárňovat jako Hercules, snad jakýsi vzdech po době Commodově, a říkal si Germanicus maximus, neboť invasory vyhnal za Rýn.

Gallienus se dvakrát pokusil Postuma zlomit, neměl však štěstí: jednou Postumus těsně unikl zajetí, podruhé byl Gallienus zraněn při dobývání jistého města, historie jméno nezachovala, šípem (265). Roku 268, viz tam, dobyl Aureolus, velitel speciální jízdní jednotky/tagma umístěné v Mediolanu, pro Galliena zpět Raetii, ale pak se vzbouřil, důvody neznáme, a přidal se k Postumovi: ten však odmítl s Aureolem vpadnout do Itálie ovládané Gallienem a ani mu neposlal posily.

 

Saturninus, jakýsi armádní velitel a jiný od vzbouřence proti Probovi, se prohlásil imperátorem v Galliích. Není o něm nic známo než to, že ho brzy zavraždili vlastní vojáci. Vzbouřil se prý proti Gallienovi, za něhož se musel starat o velení, poněvadž princeps po nocích hodoval a vyváděl, jak zaznamenal latinský pramen: zatímco latinští autoři Gallenovi nefandily ani trochu, hellénským byl sympatický nejen pro své filhellénství, srov. jeho pobyt v Athénách, ale prý též pro své schopnosti vojevůdcovské.

 

Usurpace roku 260 na Východě: T. (?) Fulvius Macrianus I., jeho stejnojmenný syn (II.) a mladší jeho bratr T. Fulvius Iunius Quietus. Macrianus I. byl ženat s jistou Iunií (?) z dobrého rodu a měl prý takový majetek, že jím dokázal hradit armádní výdaje. Sám konal vojenskou kariéru v jezdectvu Valerianovu. Za něho pak byl v Egyptě rationibus Augusti a dal pronásledovat křesťany, srov. rok 259. Císaře Valeriana provázel na perském tažení jako procurator arcae et praepositus annonae/správce císařských příjmů a představený zásobování. Po principově zajetí byl v Orientu posledním z jeho vysokých dvořanů, který byl schopen na Východě organisovat státní správu. 

Bývá mu předhazována zrada císaře: po zajetí Valerianově Řím už augusta měl, a to v osobě Gallienově, a Macrianus s Peršanem odmítal o Valerianově propuštění jednat. O rodině Macrianů bylo zaznamenáno, že udržovala kult Alexandra Velikého a že jeho vyobrazení spočívalo na osobních věcech i stolovací výbavě.

Zbytky císařského vojska Valerianova na nátlak praefekta pretorio Ballisty/Kallistos (?) navrhly pozdvihnout k císařství Macriana (I.), který však poctu pro vysoký věk a chatrné zdraví odmítl. Namísto něho někdy před 17. září 260, jak dosvědčují egyptské papyry, vojáci provolali spoluvládu jeho synů Macriana (II.) a Quieta. Otec Macrianus zůstal ve funkci procurator arcae et praepositus annonae, čili držel kontrolu nad financemi a dodávkami potravin svých synů.

Ballista na to v Kilikii v poli porazil Peršany, Šápúr se stáhl/prchl za Eufrátés a usurpátoři získali ve východních provinciích říše uznání. Quietus s Ballistou zůstali, aby chránili Východ, otec a syn Macrianové vytáhli přes Anatolii na západ proti Gallienovi, který ovládal Itálii a celý Balkán, viz rok následující. Uznání dosáhli v Anatolii a Egyptě.

 

Někdy za vlády Gallienovy (253-268) byl provolán imperátorem z vůle prokonsula provincie Africa Vibia Passiena a údajně vojenského velitele afrického limitu-hraničních opevnění/dux limitis Libyci Fabia Pomponiana jistý pensionovaný voják a statkář Celsus, celé jméno neznáme. Jistá Galliena, údajně Gallienova sestřenice, ho prý po sedmi dnech vlády zavraždila a tělo loyální obyvatelé města Sicca/dn. al-Káf v TN předhodili psům. Příběh nepožívá v moderních dobách důvěry, usurpátor nemusel být usurpátorem a snad se udál po roce 260.

Římští historici císařské éry nazývali usurpátory slovem tyrannus, třebaže obvykle neměli ani čas se nějak projevit a nic hrůzného nespáchali. Mnohdy se vzbouřili právě pro nesouhlas s jednáním vojenských principů.  

 

V rozpětí let 260-300, tedy v době, kdy byl vyklizen limes v Germánii, vznikalo na britském pobřeží nejvíce pevnůstek a válečných přístavů proti Sasům/Saxones, obranný systém zvaný "saský břeh/litus saxonicum".

 

Gallienovými praefecty Urbi byl roku 261 do 263 podruhé Nummius Ceionius Albinus, od 264 Aspasius Paternus a od 267 L. Petronius Taurus Volusianus, jeden z vážených císařových poradců, od roku 260 praef. praet., 261 cos. ord. Claudiovým městským praefectem byl od roku 269 Flavius Antiochianus (poprvé) a Pomponius Bassus, jehož převzal Aurelianus, roku 271 úřadoval T. Flavius Postumius Varus, roku 272 podruhé Antiochianus, 273-274 Virius Orfitus a roku 275 Postumius Suagrus. Následovali v letech 276-277 Ovinius Pacatianus, 278-280 Virius Lupus, 281 Ovinius Paternus, 282 Pomponius Victorianus a roku 283 Titucius Roburrus. Dále viz rok 284, kde Diocletianovi praefecti Urbi/guvernéři Města.

  

Někdy kolem t. r. se narodil snad kdesi v Palaistíně Eusebios, od asi 313 n. 314 biskup Kaisareie Přímořské, autor ideologických spisů dštících nenávist vůči polytheistům (Euangelická příprava/Proparaskeué euangeliké), též Církevních dějin/Ekklésiastiké historiá v deseti knihách a Chronografie s tabulkami/Pantodapé historiá. Sympatisoval s odstupem s ariány a zemřel c. 340, srov. tam. Podle svého představeného v Kaisareji presbytera Pamfila, správce Órigenovy knihovny, bývá latinsky zván Eusebius Pamphili/řec. Eusebios Pamfilú, č. Eus. Pamfilův, neboť mu byl synovsky oddán. Za Eusebiova života obsahovala biskupská knihovna na třicet tisíc svitků, převážně podle všeho polytheistických. 

Eusebiovy Církevní dějiny se staly normativním dílem triumfujícího křesťanství. Do latiny je přeložil mnich Turannius/Tyrannius Rufinus z Iúlie Concordie zvaný též Rufinus z Aquileie (zemřel po roce 410), překladatel též Órigenův a dalších ideologů své víry, též ale Iósépa Flávia. Eusebiovo dílo prodloužil o dvě knihy a dovedl děje do smrti Theodosiovy.

Pamfilos původem z Bérýtu byl žákem Píeria, katechety v Alexandreji a autorem díla na obranu Órigenovu o pěti knihách, šestou přidal Eusebios, když byl jeho představený ve vězení a roku 309 v Kaisareji sťat. 

 

Před 25. březnem t. r. padl úskoky nepřátel v Auzii/dn. Súr al-ghuzlán, "Val gazel" v DZ, v Caesarské Mauretánii, Mauretania caesariensis, Q. Gargilius Martialis, tribun různých provinčních jednotek. Datovaný dedikační nápis z března 260 ho chválí za to, že zajal a zabil povstaleckou skupinu berberského národa Bavarů vedenou jistým Faraxenem: Faraxen rebellis cum satellitibus fuerit captus et interfectus.

Nic bližšího o nepokojích v této době známo není. Voják bývá ztotožňován s literátem Gargiliem, autorem spisu o sadařství (zachovány fragmenty), o chovu dobytka/cura boum, o léčivých bylinách a citována byla ve starém věku biografie Severa Alexandra. Gargiliovým vrstevníkem byl jistý Acholius, vysoký úředník za Valeriana, autor vypsání Aurelianových činů a biografie Severa Alexandra.

Bavares žili zčásti v dn. MA, východní část v dn. DZ, viz rok 228. Bavarské lupiče pobil a vůdce jal C. Macrinius Decianus, správce Numidie a legát obnovené Třetí legie Vznešené, a v důsledku Gallienovy reformy, viz rok 255 a 268, se stal posledním ze stavu senátorského, který řídil armádní operace

 

***********************************************************
261.
Ol. 260,1
jméno epónymního vítěze není známo
572 SE
508 AE
neznámý
a. u. c. 1014
Imp. Gallienus IV a L. Petronius Taurus Volusianus
v Galliích: Imp. Caesar M. Cassianus Latinius Postumus Augustus II 

na Východě: Imp. Caesar Fulvius Macrianus Augustus II a Imp. Caesar Fulvius Quietus Augustus (II?) 

***********************************************************

Gallienovým správcem Acháje a asi také Makedonie byl Valens (celé jméno neznáme). Proti němu poslal napřed Macrianus Calpurnia Pisona Frugi, údajně báječného člověka a potomka slavných předků, mezi něž počítal i M. Tullia Cicerona; ženat byl s jistou Domnikou. Když viděl, že proti němu táhne Macrianův muž, dal se Valens vojáky, velký oddíl to jistě nebyl, dosud loyálními vůči Gallienovi prohlásit sám za císaře. Piso však dorazil jen do Soluně, kde se prohlásil rovněž za císaře, byl však Valentovými vojáky zabit; říkalo se mu proto Thessalonicus.

Zřejmě ještě téhož roku zavraždili Valentovi vojáci i svého císaře; o jeho jmenovci (?) a snad příbuzném viz rok 251. Události (nejen) této usurpace jsou pro svou strohost zachovaného podání velmi nejasné a kromě jediného literárního pramene není ani důkazu o obou císařských proklamacích: chybějí též mince. 

Macrianus válčil v Acháji proti Gotům a pravděpodobně je z provincie vypudil. Občanská válka probíhala současně s nájezdy podunajských Germánů na římské území a během bojů s nimi, které se vlekly s téměř každoroční pravidelností od chaotického roku 238. Někdy z následujících let pochází latinsky psaný edikt z Beroie o opatřeních v provincii v dobách vpádu barbarů. Fragmentárně dochovaný nápis obsahuje povolení pro provinciály nakupovat obilí v Egyptě. 

Na podzim 261 porazil v Illyriku při hranicích s Thrákií Aureolův legát Domitianus, údajně potomek flaviovce Domitiana, viz rok 270, oddíly usurpátorů otce a syna Macrianů, viz rok předchozí, třebaže táhli do Evropy v čele třicetitisícové resp. čtyřicetipětitisícové armády. Aureolus Macrianovy vojáky uplatil a přemluvil, aby k němu přešli a oba Macriany pak zavraždili v říjnu t. r. jejich vlastní vojáci. 

Někdy v této době vyplenili vojáci Býzantion a povraždili z velké části jeho obyvatele, ale nevíme, z kterého důvodu, snad že obyvatelé drželi při Gallienovi; august potrestal později na místě viníky smrtí, když byl v létě následujícího roku ve městě.

 

Mladší syn Macriana I. Quietus ztrácel kontrolu nad Východem a s Ballistou se na podzim 261, někdy po smrti Macrianů, stáhl do Emesy, kde ho obyvatelé zavraždili: podle jednoho zdroje se jeho vojáci spikli s Ballistou a Odainathem a chlapcovo tělo svrhli s hradeb Emesy, kterou pak, sídlo kultu Ela-gabala a vlasti prvního z arabských císařů, vyloupili.

Po Quietově smrti se asi sám provolal Ballista císařem, pokud vůbec. Byl prý zavražděn vojáky poslané Aureolem na svých pozemcích u Dafny, ale více se věří tomu, že ho dal usmrtit představitel mocné východosyrské obchodnické lobby L. Septimius Odaenathus/Odainathos Palmýrský, aram. Odajnat, arab. Udajnath od udn, "ucho", tedy "Ouško", jehož vliv v Syrii a v celém Orientu povážlivě rostl, viz rok následující.

Zdatný lovec a voják byl už c. deset let členem římského senátu (že by někdy navštívil říšské sídelní město, není dokladu), nejméně stejně dlouho disponoval aram. titulem rás/"hlava, šéf", v řeckém ekvivalentu exarchos, jímž ho vybavili Palmýrští po smrti Gordiana III. roku 244 v době, kdy oasový obchodní státeček v syrské poušti stál pod přímým ohrožení Peršanů. Valerianus mu roku 258 přidělil postavení konsulára/hypatikos a poněvadž takový titul mívali od druhého století správci Syrie, je možné, že Odainathos byl římským guvernérem/legátem Augusti se sídlem v Antiocheji

Když Šápúr I. u Karrh či Edessy zajal Valeriana a sám táhl do Anatolie, vytlačoval Odainathos Peršany pozvolna z římského území. O rok později zlikvidoval Macrianova syna Quieta a jeho vojevůdce Kallistu/Ballistu v Emese. Pokračoval ve válkách s Peršany, dobyl zpět Nisibu (262), táhl Mesopotamií a dospěl se svou armádou až po Ktésifón. Na oslavu vítězství přijal královský titul, přesněji "král králů", basileus basileón/mlk mlk' aram. (263).

Jeho úspěchy Gallienus potvrdil a pravděpodobně mu přidělil titul dux Romanorum et restitutor/corrector totius Orientis, 'pnrtt' (asi od řec. epanorthótés) dy mdnch' klh (označení král nebylo u Římanů od dob jejich vyhnání z Města populární ani v době totálního absolutismu). Odainathos se pokoušel později usmířit Peršany a Šápúra dary, ale neuspěl: dary Peršané vhodili do Eufrátu a požadovali od Palmýřana jeho totální poddanství.

 

Odainathův rod: praděd se jmenoval Nasor, děd Wahballath/Vaballathos, otec Chajrán. Odainathův prvorozený syn byl Chajrán alias Héródés/Hérodiános, jeho spoluvládce, který byl s otcem zavražděn roku 267. Jméno Chajránovy matky známo není. Jeho druhorozený syn Wahballath byl synem pozdější královny Bath-Zabbai/Zénobie.  

   

Usurpace v Egyptě: L. Mussius Aemilianus, pravděpodobně Italik a příslušející ke stavu jezdeckému, sloužil jako praefectus vehiculorum trium provinciarum Galliarum/šéf dopravy tří gallských provincií, a to pravděpodobně za Philippa Araba (244-249). Později byl procurator Alexandreae Pelusi Paraetoni, procurator portus utriusque Ostiae (247), zástupce praefekta Egypta (ca. 256-258) a nakonec za Valeriana praefectus Aegypti (259-261). Dal se svými vojáky provolat v bouřlivé atmosféře během nepokojů, které následovaly po provokaci jistého otroka vůči vojákovi, že prý má lepší boty než on. Na stranu zbitého otroka se postavili velmi náladoví Alexandrijci a musela zasáhnout armáda.   

Mussius podporoval zprvu Macriany a když se jejich usurpace zhroutila, dal se pravděpodobně sám provolat císařem. Důkazů o tom není: chybějí doklady o užívání augustovské titulatury, žádná jeho ražba nebyla nalezena. Kontroloval obilní sýpky a Řím a Itálii ohrozil hladem, resp. na Gallienově dvoře si to mysleli. Gallienus vyslal s armádou proti němu legáta Aurelia Theodota, který Mussia porazil někdy před 30. březnem 262 a jal: L. Mussius Aemilianus byl Theodotem poslán do Říma a popraven za vzpouru zardoušením.

Někdy v této době roku 262, snad už krátce po likvidaci Aemilianovy vzpoury, se o změnu poměrů pokusil jistý maurský velmož Memór, zřejmě císařský emisar pověřený zajištěním zásobování říše z Egypta/"pemftheis epi syllogé karpón kainón pragmatón epethýmésen". Byl zabit v Alexandreji (?) Theodotovými vojáky dříve než stačil cokoli na veřejnosti vykonat. Známe pouze usurpátorovo jméno, okolnosti nikoli. Srov. z roku 180+ syna náčelníka Baquatů Aurelia Canarthy Memora, který zemřel jako šestnáctiletý v Římě, možná téhož původu jako Gallienův zásobovač. Alexandrijští radní vinili tehdy Theodota z vraždy, ale před císařem se legát obhájil.  

 

***********************************************************
262.
Ol. 260,2

573 SE
509 AE
P. Herennius Dexippus | L. Flavius Filostratos ze Steirie 
a. u. c. 1015
Imp. Gallienus V a Mummius Faustianus
v Galliích: Imp. Caesar M. Cassianius Latinius Postumus Augustus III

***********************************************************

Gallienus s manželkou Saloninou slavil v Římě v září své decennalie velkolepými hrami, průvody a hekatombou: Řím roky neměl panovníka, který by vládl tak dlouho, naposledy Severus Alexander. V té době žili ještě pamětníci millenniálních her Philippa I. z roku 247. Gallienus zasvětil svůj triumfální oblouk v Římě, ačkoli s říší to šlo rychle z kopce.

Římané vyklidili agri decumates, neboť už nebyli schopní se tam proti Germánům, hlavně Alamannům, udržet, viz rok 259. Oblast na pravém břehu Rýna až po Neckar, tedy zčásti na severu dn. CH a velká část spolkové země Baden-Württemberg, byla Římany získávána za Vespasiana a opevňována za jeho syna Domitiana. Sídlem římské správy bylo municipium Horní Germánie Arae Flaviae/Oltáře Flaviů, dn. Rottweil. Význam obratu použitého pouze historikem Tacitem znám není: "desátkové pozemky, Desátkov" mohou mít jméno od výše pachtu, podle neznámé lokality Decuma/Decumanum, nebo podle nějaké formy decimace/decumace.

 

Gotové se v dalším nájezdu na Anatolii přeplavili přes Helléspontos, zničili Chalkédón, vyloupili Efesos a zničili chrám Artemidy. Cestou domů zničili Ílion a do Thrákie se vraceli stejnou cestou, kterou přišli; pokud se tak nestalo až roku následujícího nebo již roku 253, respektive může jít o dvě události.

 

Novoplatónik Plótínos z Lykúpole v Deltě žijící od roku 244 v Římě požádal Galliena, jenž mu byl i s chotí Cornelií Saloninou nakloněn, aby restauroval jedno opuštěné městečko v Kampánii a proměnil ho v město filosofů Platónúpolis; prý tam kdysi už "město filosofů" stávalo (o kterém je řeč, nevíme). Sám Gallienus se pokoušel restituovat augustovskou velikost ("gallienovská renesance"), nápad Egypťanův neuskutečnil. V duchu Hadrianova odkazu cestoval do Athén, kde ho vděčně prohlásili epónymním archontem pro rok 264 a zasvětili do eleusínií, viz tam. Plótinos (65) zemřel po dlouhé nemoci roku 270 v Kampánii živen svými žáky a příznivci, viz tam.

 

V Orientu vedl Odainathos Palmýrénský úspěšné boje se Šápúrovými Peršany. Obsadil Peršany držené Karrhy a Nisibu, které se mu vzdaly, zničil židovské město Nehardeu na soutoku Královského kanálu, Nár šarri/Naar malcha, s Eufrátem, a neúspěšně oblehl Ktésifón, viz podruhé roku 266. Obnovil římskou moc nad Osroénou a získal provincií Mesopotamia ztracenou roku 252. Zajatce posílal Odainathos Gallienovi do Říma, které pak princeps ukázal Římanům t. r. v triumfu. Palmýřan stál na straně Gallienově, jehož byl armádním velitele na Východě: nikdy za svého života římskou autoritu nezpochybnil.

 

Zemětřesením zničena z velké části Kýréné, živel ničil v Itálii a Asii, údajně několik měst zmizelo pod mořskou hladinou, několik dnů byla i ve dne tma. Řím a Acháju postihl mor/pestilentia, snad v souvislosti s přerušením dodávek egyptského obilí Aemilianem, viz rok předešlý a začátek morové rány roku 251 (trvala do roku 266). K obnově Kýrény se odhodlal až císař Claudius II., ale s mizivým výsledkem a ruiny zůstaly dominantou města. Město se přesto nadále jmenovalo Claudiopolis. Viz dále rok 365. 

 

***********************************************************
263.
Ol. 260,3

574 SE
510 AE
neznámý
a. u. c. 1016
M. Nummius (Ceionius) Albinus II a Dexter n. Maximus

***********************************************************

Odainathos při návratu do Palmýry z perského tažení přijal titul král králů/mlk mlk' a svého syna Chajrána-Héróda korunoval v Antiocheji diadématem i tiárou spoluvládcem nad Orientem.

 

Octavius Sabinus zmiňován jako správce provincie Britannia Inferior.

 

V Číně armáda státu Wej pod regentem S'-ma Čaoem/Sima Zhao vpadla do oblasti dnešního S'-čchuanu, o který přišel kdysi zakladatel státu Wej Cchao Cchao/Cao Cao, viz rok 220. Stát Šu se zhroutil a jeho druhý a poslední vládce Liou Čchan v sídelním městě Čcheng-tu/Chengdu kapituloval, viz rok 223. Na podzim roku 265 S'-ma Čao (54) zemřel a jeho syn S'-ma Jan/Sima Yan (29), takto princ z Ťinu/Jin, donutil o deset let mladšího císaře Jüana, aby abdikoval v jeho prospěch. Cchao Chuan, císařovo rodné jméno, viz rok 254, nyní princ a mimo politiku, zemřel ve věku 57 let roku 303 a dostalo se mu císařského pohřbu.

S'-ma Jan přijal císařské jméno Wu a stát se začal jmenovat Ťin/Jin: jako první císař dynastie vládl do roku 290, celá dynastie do roku 420. Viz dále rok 280, kde o konci éry tří království. • Tito Ťinové jsou k rozlišování od Ťinů/Jin, státu tunguzských Džürčenů/Jurchen, předků Mandžuů, na severu Číny v letech 1125-1234.     

 

***********************************************************
264.
Ol. 260,4

575 SE
511 AE
P. Licinius Egnatius Gallienus, autokratór
a. u. c. 1017
Imp. Gallienus VI a Saturninus

***********************************************************

Gallienus, řec. P. Likinnios Galliénos, pobýval v Athénách, kde si jako první a poslední z principů v úřadu dal přisoudit roli epónymního archonta (prvním byl Hadrianus roku 112, ale to ještě jako soukromník, srov. tam) a byl též jediným augustem třetího století, kdo město navštívil. Dal se zasvětit do eleusínských mysterií jako pravděpodobně poslední z imperatorů před pokusem Iulianovým o obnovu o století později. Oslavnou řeč k němu/Prosfónétikon Galiénó ve městě v září či říjnu přednesl (nebo později složil?) vyhlášený sofista té doby Kalliníkos z Petry, vlastně C. Suetorius Callinicus/Súétórios Kalliníkos. Arab rodem složil řadu enkomií a projevů, psal o špatném vkusu při napodobování v řečnictví/peri kakodzéliás rhétorikés. Jako historik dal dohromady nástupnictví v čele filosofických škol a o nich, knihu o obnově Říma a deset knih dějin Alexandreie. 

S ním rivalisoval v Athénách jeho rodák Genethlios, o němž bylo známo, že dokázal zopakovat přednášku n. deklamaci po jediném pouze poslechu. Žák Minúkiánův a Agapétův, autor dialogů a deklamací, zemřel jako dvacetipětiletý.  

 

V Alexandreji zemřel biskup Dionýsios zvaný křesťany Veliký. Nástupce Hérákly roku 232 ve vedení náboženské školy, stal se roku 248 po jeho smrti i nástupcem v episkopátu. Deciovskou persekuci přečkal v oase Libyjské/Západní pouště, patřil tedy z hlediska novatiánů mezi "padlé" (lapsi/řec. peptókotes). Za Valeriana se roku 257 situace opakovala a Dionýsios se vrátil do Alexandreie až roku 260. V jednom ze svých spisů se opřel do Epikúra a atomismu, což je v monotheistické literatuře zjev vzácný.

Na Dionýsia následoval v čele alexandrijských křesťanů Maximos (do roku 282), jeden z velkých protivníků Paula ze Samosat, biskupa antiošského v hádání o církevní dogmata. Jako už řada kazatelů před Paulem, i on tvrdil, že Ježíš byl prostým člověkem, psílos anthrópos/"obyčejný, nic jiného než člověk", před Marií neexistoval a jako světci před ním, také on tvrdil, že byl změněn slovem božím a sám se stal bohem. Na synodě v Antiocheji roku 268 byl exkomunikován, ale úřad v Antiocheji nemínil vyklidit a jeho příznivci se pak nazývali paulikiáni/řec. paulikiánoi (nikoli pauliánoi, jak bychom očekávali; jméno dané nepřáteli), č. pavlovci. Ustoupil oponentům až za vlády Aurelianovy.

Údajně to byl v Orientu nejpohlednější z církevních představitelů a stal se, v křesťanské tradici, učitelem palmýrské královny Zénobie: dokud byla u moci, držela nad ním ruku. O dvě staletí později o jménu sekty paulikiánů již nebylo u starých autorů povědomí. S Paulem bývá zaměňován jmenovec a rodák, který o více než století později předsedal po biskupovi Chrýsanthovi novátiánům, viz rok 364: zprvu vyučoval latinu/logón rhómaikón didaskalos, než se z něho stal mnich a erémita.

Paulikiáni ovšem nějak přečkali po staletí nepohodu v málo osídlených oblastech Kappadokie, resp. pod jménem Paula ze Samosat fungovali jako nová sekta s armenskými kořeny a s vlastním státečkem. Když se roku 863 vypravoval Umar, emír Malatije/Melitény, proti císaři Michalovi III. na západ, spojili se paulikiáni s Araby. Michalův strýc Petrónás v čele silného římského vojska Araby zastavil 3. září v Paflagonii na řece Lalakaontu. O sto let později bylo Římany dvě stě tisíc paulikiánů přesídleno do Thrákie, kde fungovali jako hraničáři proti Bulharům.