042-045

***********************************************************
42. n. l. 
Ol. 205, 2

353 SE
289 AE
neznámý
a. u. c. 795
Ti. Claudius Caesar Augustus Germanicus II (do 28. února) a C. Caecina Largus
coss. suff. C. Cestius Gallus a Cornelius Lupus 

***********************************************************

V Římě se jeden z těch, jejichž jména loni senátoři probírali jako nástupce po Gaiovi, spikl proti Claudiovi. Staromilecky orientovaný Annius Vinicianus (viz o jeho synovi rok 66) poslal za svým přítelem, místodržitelem/legatus Augusti pro praetore v Dalmácii L. Arruntiem Camillem Scribonianem, aby ho ponoukl ke vzpouře. Jeho vojákům se nápad s obnovením republiky však nelíbil, třebaže ho provolali imperátorem.

Vzpoura dvou legií trvala pouhých pět dnů: Scribonianus prchl na ostrov Issa/Vis, kde si vzal život n. byl jedním z vlastních vojáků zavražděn: voják Volaginius to pak dotáhl k nejvyšším hodnostem. Scribonianova manželka Vibia byla poslána do vyhnanství, Vinicianus si vzal život. O osudu jejich syna viz rok 52.

Claudius dal senátem 17. ledna odhlasovat božství své babičky Livie Iulie Augusty, zemřelé roku 29: její syn Tiberius to odmítl a Gaius, který v jejím domě vyrůstal, se k tomu neměl. Liviina socha byla umístěna v chrámu jejího manžela. 

Po likvidaci Scribonianova "spiknutí" umisťovala Messalina s Narcissem mezi služebnictvo velkých římských rodin své informátory, aby na pány donášeli. V rámci persekucí po pokusu o puč byl zahuben též jeden z účastníků A. Caecina Paetus, ačkoli byl tehdy nemocen a na lůžku, takže se ani nedozvěděl, že manželka vypravila pohřeb jejich synka, který náhle zemřel a dělala před manželem, jakoby žil.

Caecina si směl vybrat smrt namísto popravy, ale váhal. Manželka Arria se před ním probodla se slovy: "Non dolet, Paete", čili "nebolí to, Paete!" Před sebevraždou prokazovala svou odhodlanost zemřít zeťovi P. Clodiovi Fanniovi Thraseovi Paetovi (popraven roku 66), manželovi Arrie mladší, matky Fannie, když se náhle rozeběhla proti zdi a vrazila do ní hlavou. 

 

V Emese zemřel "velký král" C. Iulius Sampsigeramus II., panující od roku 14+. Ve vládě nad chrámovým státečkem emesénské panovnické dynastie Sampsigeramů pokračoval do roku 54 jeho syn Azizos II. Po roce 51 se oženil se Drusillou, musel se dát proto obřezat, ale židovská princezna z Héródova rodu se vzápětí zamilovala do prokurátora Iúdaie, propuštěnce M. Antonia Felika, bratra velevlivného Claudiova propuštěnce Pallanta, a vzala si ho, srov. rok 35+.

 

V Mauretánii legiemi potlačeno povstání z roku 40, viz tam. Po římské vraždě krále Ptolemaia se vzbouřil jeho propuštěnec zvaný v klasických pramenech Aedemon/Aidémón (tedy lat.: Verecundus); skutečné jméno neznáme. Povstalec se musel brzy se svými lidmi uchýlit do Atlantu, neboť provinční měšťané se k revoluci nepřipojili. O Aidémonovu konci nevíme nic a je pravděpodobné, že jeho nástupcem v čele maurských Berberů se stal jistý Salabos. 

Praetor C. Suetonius Paulinus dorazil v bojích proti Maurům roku 41 do lesnatého Atlantu/Kabylie; bylo to poprvé, kdy se na území království objevili legionáři. Suetonius Paulinus překročil pohoří jako první z římských vojevůdců a natrefil na stáda slonů a další zvěře v kraji ležícím naproti Kanárským ostrovům, tedy v dn. Maroku.

Po něm Cn. Hosidius Geta porazil maurského vůdce Salaba dvakrát v poli. Salabos prchl do bezvodé pouště a Hosidius během pronásledování dal na doporučení místních obrátit se na zaříkávače deště. Žíznící Římany déšť spasil a Maurové se vzdali (viz o něm rok následující a srov. podobný příběh z doby M. Aurelia roku asi 178). O osudu Salabově nevíme rovněž nic. 

Ve stejném čase Římané odrazili útoky Berberů na Numidii. Hosidiova dcera Hosidia se stala matkou C. Vitoria Hosidia Gety a dcery Vitorie, která se stala matkou P. Septimia Gety, otce bojovného principa L. Septimia Severa.  
    Vzápětí zřízeny senátem provincie nazvané podle sídelních měst Mauretania Caesariensis (Caesarea, dř. Iol, arab. Šaršál v DZ, franc. Cherchell) a Mauretania Tingitana, M. císařská a M. tingitská/tandžská (Tingis, arab. Tandža, franc. Tanger). Roku 293 oddělil Diocletianus od iolské/caesarejské Mauretánie třetí provincii, Mauretania Sitifitis. Výspu říše Tingitánu spravovali procuratores Augusti pro legato. Prvním z nich v letech 43-48 byl M. Fadius Celer Flavianus Maximus, po něm C. Rutilius Secundus (do roku 53). 


V Británii zemřel Cunobelinus/Cynobellinus a k vládě přišli jeho protiřímští synové Togodumnus a Caratacus. Potomek Commiův a král Atrebatů na jihu Anglie Verica/Bericus byl knížaty Catuvellaunů vyhnán z Callevy (u dnešní vsi Silchester v Hampshire) a utekl do Říma ke dvoru Claudiově. Viz rok následující a o Callevě viz rok 5+.


Claudius začal během svého druhého konsulátu přestavovat přístav v ústí Tiberu, aby zajistil celoroční dopravu obilí, neboť Řím nebyl už po dlouhá desetiletí schopen se uživit z italských zdrojů. Ostia dostala nová mola, přístavní basen a maják. Aby minimalisoval nedostatky v zásobování Města obilím a omezil risiko lidových nepokojů, podporoval obchodníky a jejich spolky, jak mohl. Dopravcům garantoval úhradu ztrát při potopení lodí ze svého a to i v zimě, kdy bylo moře velmi neklidné, poskytoval výhody stavitelům lodí. 
    Principův pokus o splavnění hraniční řeky mezi Latiem a Kampánii jménem Liris/dn. Garigliano se nevydařil.

 

Na jihovýchodu Koreje proklamoval v konfederaci Kaja/Gaya samostatnost král Suro/Kim Suro (srov. však již rok 33-). Stát Kumkwan Kaja/Geumgwan Gaya, který vytvořil, měl centrum ve městě Kim-he/Gimhae; po vládě deseti králů byl roku 532 pohlcen Sillou a jeho posici po třicet roků držela Te Kaja/Daegaya, než také skončila pod vládou králů Silly.

Surova manželka Ho Hwang-ok/Heo Hwang-ok pocházela z jinak neznámého indického státu Ajuta/Ayuta, podle některého výkladu z Ajódhji v Kóšalském království. Rodným jménem byla Suriratna, dcera krále Padmasena a královny Indumati. Král měl sen, že provdá šestnáctiletou dceru za Suru v Koreji, tak princeznu poslal se služebnictvem a doprovodem po moři do Koreje. Královna Ho pak měla dvanáct dětí a od nich odvozuje prý dnes na šest milionů Korejců ze tří klanů původ: Kimové z Kim-he/Gimhae, Ho a I (angl. Lee). Indické prameny příběh neznají.    


***********************************************************
43. n. l. 
Ol. 205,3

354 SE
290 AE
neznámý
a. u. c. 796
Ti. Claudius III a L. Vitellius II (oba do 28. února)
coss. suff. L. Pedanius Secundus a Sex. Palpelius Hister (oba do 30. července)

coss. suff. A. Gabinius Secundus a neznámý (oba do 30. září)

coss. suff. Q. Curtius Rufus a Sp. Oppius (do konce roku)

***********************************************************

Ti. Claudius rozhodl o tažení do Británie (tehdy takový název nebyl ještě zaběhlý) na podporu svého přítele a římského spojence Verika/Berika, viz rok předešlý a rok 39 (o jeho dalších osudech na ostrovech nevíme nic, srov. zde níže). Chtěl trumfnout svého předka Božského Iulia, po němž se na ostrově nikdo z římských vojáků nevylodil, a svým způsobem se mu to povedlo; v důsledku vedla jeho výprava k romanisaci Británie a Claudius, opovrhovaný pro svá tělesná postižení a intelektualismus, se přiřadil na seznam úspěšných římských dobyvatelů. 

Expedici chystal v Galliích se čtyřmi legiemi a silnými pomocnými sbory A. Plautius. Nálada v armádě však byla mizerná a hrozila vzpourou, poněvadž z gallského pobřeží do neznámých krajin za oceánem se jim nechtělo (od dob Caesarova výsadku uplynulo 97 let). Když je přišel uklidňovat Claudiův propuštenec Narcissus a pokoušel se promluvit k nim, vykřikovali "ió sáturnália" (hej, sáturnálie) narážkou na den, kdy si otroci směli navléknout oděvy pánů a chovat se pansky. Usoudili nakonec, že senátor A. Plautius je přijatelnější vrchnost a přijali jeho autoritu a "dobývání" Anglie už proběhlo bez interních rozbrojů. 

Římané se přeplavili pozdě v létě snad u dnešního Richborough, jak se dnes soudívá. Jedné z legií velel Flavius Vespasianus, pozdější imperator a mezi podřízenými byl jeho starší bratr Sabinus. Ve vylodění jim nikdo nebránil a Plautius musel nepřítele hledat. Porazil pak v poli v několika bitvách Trinovanty, kteří kdysi jako spojenci pomohli C. Iuliovi Caesarovi roku 54 př. n. l., a jejich odvěké rivaly Catuvellauny pod Carataky a Togodumnem (o britských poměrech viz dále rok 47). 

V bojích při překračování řek v Kentu cestou k Temži vynikli v armádě Batávové schopní plavat ve zbroji, kterážto znalost z nich dělala specialisty po celou doba trvání (západo)římské armády. V bitvě asi na řece Medway Vespasianus tok překročil a za vodou s rozhodující pomocí legie Cn. Hosidia Gety Kelty potřeli (Hosidius získal ornamenta triumphalia, třebaže neměl konsulskou hodnost, srov. rok předešlý). Keltové se stáhli k Temži a během bojů padl Togodumnus. Keltů se shromáždila síla a Plautius, jak byl s Claudiem domluven, kdyby nastala nebezpečná situace, poslal pro principa do Říma a soustředil se hájení dobytého území. 

Ti. Claudius svěřil Řím a Itálii L. Vitelliovi a na začátku podzimu dorazil do Anglie k Temži přes Ostii, Massalii a napříč Galliemi s posilami včetně několika slonů. Osobně dohlížel na překročení Temže a na do dobytí Camuloduna, sídelního města Cynobellinova (dn. Colchester). Pobyl v Anglii šestnáct dnů, sedmkrát byl provolán imperatorem (do té doby platilo, že pouze jednou za rok bylo možné takovou slávu uspořádat), přijal kapitulaci jedenácti keltských knížat a vedl rozhovory s dalšími. Iceny a Briganty prohlásil za římské klienty, viz ale už povstání roku 47. Caratacus s rodinou a klienty uprchl před Římany do Walesu.

    V obsazování Anglie pokračoval v Británii první "britský guvernér" A. Plautius (do roku 47, viz tam) a Claudius se rychle vrátil do Říma. Stal se po Augustovi prvním vítězným císařem v poli a dal si od senátu odhlasovat přizvisko Britannicus: senátorům se chlubil, že pokořil jedenáct králů, aniž by Římané utrpěli nějaké ztráty. 

Vespasianus se svým bratrem Sabinem a se svou druhou legií augustovskou se stálým táborem v Argentoratu/Štrasburku pokořil na jihozápadu Belgy a Durotrigy, obsadil ostrov Vectis/Wight a dosadil Cogidubna či Cogidumna/Togidubnus, dědičného vládce Regnů/Reginů, poddaného Atrebatů, za Verikova nástupce: Římané mu rozšířili území, pravděpodobně na úkor jeho bývalých patronů, dostal pravomoci Augustova legáta, legatus Augusti, a jako římský občan se jmenoval Ti. Claudius Cogidubnus. O jeho dalších činech není nic známo.

Dvě další legie válčily na severu s protivníky Icenů a Brigantů. Do roku 47 byla Římany obsazen a kontrolován jih a východ Anglie. O obeplutí ostrova, obsazení Caledonie a Orkad viz rok 77+.

Římané vybudovali postupně mezi osadou Lindum (dn. Lincoln) přes Lindinis (Ilchester) do Isca Dumnoniorum (Exeter) hraniční příkop s valem a silnicí ("fossa"), tedy téměř celou pozdější Anglií napříč dn. Fosse Way a na dlouho to byla západní hranice říše.

V Camulodunu, zjevně první z římských osad na Ostrovech, Římané pravděpodobně ještě za vlády Claudiovy postavili sloupořadím ohraničené forum s Claudiovým chrámem. Devět metrů vysoké sloupořadí mělo 120 metrů zdéli a je nejdelší známé v říši. Vykopáváno je od roku 1954. 

Možná už tohoto roku nebo až kolem roku 50 bylo založeno Londinium, Londýn. Po dva tisíce let zůstalo a je nejdůležitějším městem Britských ostrovů. Povstala Durnovaria/Dorchester, sídelní obec Dobunnů civitas Corinium Dobunnorum/Cirencester (po Londýnu druhé největší město římské Británie a od Diocletianovy reformy metropole První Británie/Britannia prima), Venta Icenorum/Caistor(-by-Norwich), Calleva/Silchester, později Durovernum/Canterbury.

Většinu nových městeček a hlavně ty s římskou posádkou v okolí pravděpodobně vyvrátili Boudiččini povstalci roku 60. S jejich obnovou se ve velkém stylu začalo zjevně za Flaviovců. Do nezvyklé nádhery za Flaviovců vyrostly Aquae Sulis/dn. Bath v Somersetu (též Aquae calidae n. Solis) na území britských Belgů s chrámem keltské bohyně Sulis romanisované jako Minerva; nic však nenasvědčuje tomu, že by minerální lázně domorodci využívali před římskou invasí.

 

Tiberius Claudius zrušil nezávislost Lyků, neboť zabili několik Římanů ve sporu, jehož příčiny neznáme. Ke konfederaci lykijských městských státečků přidal roku 74 Vespasianus správu Pamfýlie, do té doby součást Galatie, viz 102- a 74+. Když lykijský případ Claudius vyšetřoval v Římě před senátem, jeden z lykijských poslů, jemuž se dostalo římského občanství, nedokázal latinsky odpovídat a ani nerozuměl: princeps mu proto občanství odebral, poněvadž neměl za správné, aby římský občan nerozuměl latinsky. V hellénském světě však obecně znalost latiny po celý starý věk byla spíše vzácností.

V následujících desetiletích se situace změnila. Za Domitiana se se znalostí řečtiny a latiny stal prvním senátorem z Xanthu v Lykie M. Arruntius Claudianus, potomek ovšem římského kolonisty.  

Z roku 45 pochází z Patar nápis na podstavci kdysi snad císařovy jezdecké sochy, jímž "Římanůmilovní a císařemilovní Lykové, věrní spojenci/Lykioi filorhómaioi kai filokaisares pistoi symmachoi" děkovali legátovi Augusti pro praetore/řec. presbeutés kai antistratégos, tedy prvnímu z guvernérů Q. Veraniovi (cos. roku 49), že jim vrátil staré zákony zrušené "nesoudným davem/apo tú akritú pléthús" a šestimetrový hranol plnil seznam zastávek na lykijských silnicích se vzdálenostmi. Itinerář/Stadiasmos provinciae Lycie (n. Patarensis) nebyl pro svou výšku čitelný, viz o něm v indexu s. v. cestování. Na jiném podobném nápisu děkovali Lykové Veraniovi "za mír a stavbu silnic/encharistúntes peri tés eirénés kai peri tés kataskeués tón hodón"; severně od Oinoand dokončil most Veraniův nástupce T. Clodius Eprius Marcellus, cos. suff. 62 a srov. o něm rok 70.

Z oddanných slov Lyků lze soudit, že si před zřízením provincie prodělali jakou revoluci nebo občanskou válku, která mohla být vlastním důvodem k vyhlášení římské moci nad zemí konfederovaných městských států, možná v nějaké souvislosti s nájezdy loupeživých Isaurů.  

Snad tohoto roku si vzala život Iulia Livia (narozena roku 5 n. l.), dcera Drusa Mladšího, jediného syna císaře Tiberia, kterou pletichy Messaliny, manželky císaře Claudia, vinily z incestu. Podle jiné verse za ní ošálený Claudius poslal kata. Poněvadž praefectus praetorio Catonius Iustus už neměl chuť přihlížet intrikám Messalininým, principova manželka se ho zbavila (v úřadu od roku 41): novým praefecty praetorio se stali Rufrius Crispinus a L. Lusius Geta, oba do roku 50 n. spíše 51.

 

Z římského bulváru: Messalina dokázala manželem manipulovat tak snadno, že jí v podstatě strkal milence do postele sám a ve všem choti vyhověl. Postěžovala si Claudiovi, že herec Mnéstér ji nebere vážně, tak mu císařský majestát nařídil, že má být choti ve všem poslušen. To se stalo ve vícero případech... Do Mnéstéra byla Messalina blázen a když senát nařídil, aby veškerá bronzová ražba z Gaiovy doby (a s jeho potrétem) byla roztavena, zařídila, aby z kovu byly ulity hercovy sochy (viz o jeho konci rok 48). Mnéstér žil při Messalíně, která mu zakázala vystupovat: chtěla ho jen pro sebe. Když se obecenstvo a principovi přátelé domáhali jeho tanečního představení, Claudius dokonce zapíral, že by žil u něj v paláci.

 

Ve Vietnamu na území bývalého státu Nan-jüe/Nanyue porazilo chanské vojsko pod generálem Ma Jüanem (Ma Yuan, vietn. Ma Vien) necvičené oddíly sester Trungových, viz předtím rok 40+ a 119-. Vietnamci byli poraženi na výšinách Lǎng Bác poblíž pozdější Hanoje. Ustoupili do Hat Mon (pozdější Sơn Tây), kde Číňané Vietnamce zdrtili rozhodným způsobem. 
    Sestry padly v bitvě s Chany, podle jiné verse byly jaty a popraveny, podle další zmizely v nebi, popřípadě se samy utopily na soutoku Sông Ðáy  s Rudou řekou/čín. Chung Che, viet. Sông Hồng.


***********************************************************
44. n. l. 
Ol. 205,4

355 SE
291 AE
neznámý
a. u. c. 797
C. Sallustius Passienus Crispus II a T. Statilius Taurus
coss. suff. ... isius Sabinus a P. Pomponius Secundus

***********************************************************

V Římě Claudius triumfoval z kraje roku nad obyvateli Británie. V průvodu nesen zlatý věnec o váze sedm tisíc liber, dar provincie Přední Hispánie, a věnec Gallie Vlasaté ještě o dva tisíc liber zlata těžší. Byl to první principův triumf od roku 19-, tedy po 73 letech; další bude až roku 71, na sté výročí principátu.

Přijal přízvisko Britannicus a pojmenoval tak i svého syna, jehož rodné jméno bylo Germanicus. Z Města byl šest měsíců, z toho v Británnii pouhých šestnáct dnů, viz předešlý rok. Následujícího roku rozdal Římanům po minimálně třech stech séstertiích. Svého eunúcha Posidonia/Posida za účast na britském tažení vyznamenal jako by to byl udatný legionář. 

 

V Iúdaji zemřel během slavnostních her na Claudiovu počest v Kaisareji přímořské/paralios jeho přítel a júdský král Héródés Agrippa I. (54; vládl od 37 jako tetrarcha pod císařským praefectem, jako král od roku 41). Usiloval o nemožné, o nastolení harmonie mezi Římem a chrámovou autonomií s všelidovými protiřímskými a xenofobními náladami vůči jinověrcům: v Kaisareji a Sebastě například jeho smrt Židé oslavovali a křesťané přidali, že byl za bezbožnost sežrán červy.

Poněvadž mezi královými vojáky sloužili též Židé, proměnily se nepokoje v revoltu, od níž se nezdrželi podle všeho ani ostatní vojáci. Sochy tří Agrippových dcer Bereníky, Mariamy a Drusilly odvlekli buřiči do kaisarejských bordellů, aby se na nich vyřádili. Že by osobně se něco Agrippovým dětem něco stalo, známo není. 

Po všech územních darech od Gaia a Claudia vládl stejnému území jako jeho děd Héródés Veliký. Rozšiřoval též hradby Jerúsaléma, dokud mu to Claudius, králův přítel z dětství, nezatrhl, neboť mu to to přišlo podezřelé. Zanechal po sobě na dvanáct milionů drachem, které vybral na daních. Před Agrippovými mocenskými choutkami Claudia varoval syrský správce Vibius Marsus. Agrippa dokonce roku 42 uspořádal regionální konferenci dynastů vládnoucích pod římským protektorátem. Zástupce velmoci Marsus kupodivu pozván nebyl, přesto se objevil v Tiberiadě a všechny vyzval, aby odjeli domů; dynastové poslechli. 
    Nástupcem zemřelého se stal jeho stejnojmenný syn (17), který ale studoval v Římě na Claudiově dvoře; princeps proměnil Iúdaiu znovu v prokurátorskou provincii, tentokrát v čele nikoli s praefectem, viz rok 6 a 41, ale s procuratorem. Přímá římská správa měla trvat do doby, dokud mladý Héródés, syn manželky Agrippy I. jménem Kypros, nedospěje; jeho staršími sourozenci byly tři dívky Bereníké (16), Mariamé (10) a Drusilla (6). Viz dále rok 48.

Prvním procuratorem se stal Cuspius Fadus, který úřadoval dva roky. Oddíly, které se účastnily násilných akcí po Agrippově smrti, odvelel do Pontu a namísto nich povolal legionáře ze Syrie. Odvelenci si ale stěžovali u principa Claudia a ten je pardonoval: za všechny nepřístojnosti za nepokojů nebyl nikdo potrestán.

Cuspius Fadus uklidnil lidové povstání, které zničilo Filadelfii, dopadl banditu Tholomaia terorisujícího Idúmaiu a okolní Araby, zbavil lupičů Iúdaiu a dal uříznout hlavu jakémusi pošetilci jménem Theudás ohromujícímu židovské davy sliby o rozestoupení vod apod.

Dozor nad jerúsalémským chrámem s právem jmenovat velekněze svěřil Claudius bratrovi Agrippy I. Héródovi Chalkidskému; viz dále rok 48. Odvolal velekněze Kanthéru a jmenoval Iósépa, syna Kamoidova/Kamiho. 

Od králova skonu a přeměně země v provincii terorismus náboženských fanatiků/zélótů-síkáriů na židovském venkově získal na impulsech a vyvrcholil roku 66 ve všeobecném protiřímském a protipolytheistickém povstání; srov. roky 38-41.

Podle křesťanské tradice se před královou smrtí a na jeho příkaz stal druhým martyrem/mučedníkem, vlastně řec. "svědek" víry po Stefanovi Iakóbos/Jakub, syn rybáře Zebedia, který kázal božský původ Ježíšův Nazarethského. Martyrství neboli mučednictví je u monotheistů (Mojžíšova vyznání, křesťanů jako muslimů) oběť ve jménu víry a nešťastníkům se posmrtně dostávalo a dostává zvláštní úcty srovnatelné s hérójstvím u Hellénů.

 

Claudius vrátil provincie Achaiu a Makedonii do správy senátorům, jimž je odebral Tiberius roku 15. Moesie se rovněž stala samostatnou provincií, ale zůstala pod císařskou správou; předtím tvořila s Makedonií a Achaiou oblast pod správou jednoho legáta. Rhodské zbavil nezávislosti a podřídil je provincii Asia, neboť u nich došlo ke vraždě několika Římanů, srov. roky 42 a 53, kdy jim Claudius autonomii vrátil. Pod provincií Moesia zůstala též hellénská města na pobřeží Pontu/"Levý Pontos, leavus Pontus/ta aristera tú Pontú" s výjimkou nejjižnějších z nich Mesémbrie, Anchialu a Apollónie, která o dva roky později připadli pod Thrákii. Střediskem přímořské praefectury Moesie se stala Tomis, pozdější centrum provincie Scythia Minor. Koinon těchto obcí vzniklo asi až za Traiana. 

Princeps vrátil finanční správu z rukou praetorů quaestorům, ale nikoli ročně voleným, ale dvěma úředníkům ve funkci na tři roky. Legionářům, kteří obecně se nesměli ženit, přiřkl Claudius jako odškodnění právní status ženatých mužů.

Tohoto nebo roku následujícího povolil Claudius Písánským, pořadatelům olympských her, odprodat franchisu her do Antiocheie Orontské. Finančním garantem operace byl antiošský magnát Sósibios, přítel kdysi Augustův, který své vlasti věnoval řadu veřejných staveb; o syrské olympiádě viz v indexu s. v. hry. 

M. Iulius Cottius dostal od principa Claudia vráceny pozemky předků a směl se titulovat králem v té části Alp, která dodnes nese jeho rodové jméno, Alpes cottianae/cottiae. Když zemřel, proměnil Nero jeho zemičku roku 66 v provincii. Jeho praděd Donnus vládl ještě nezávisle, ale již jeho syn M. Iulius Cottius, přítel Augustův, byl údělným dynastou v království označovaného jako regnum cottii, které se asi roku 15-, viz, stalo součástí imperia jako autonomní území, v níž byl Cottius praefectus civitatium a stal se římským občanem. Cottiovým nástupcem byl asi starší ze dvou synů M. Iulius Donnus a po něm mladší M. Iulius Cottius, jemuž se nyní dostalo starých poct.

 

V Africe správcem proconsulární provincie Servius Sulpicius Galba, viz rok 39 nn. (do 46). Následujícího roku porazil gaetulské Musulamie, berberský kmenový svaz, který se v roce 17 vzbouřil proti Římanům pod Tacfarinou, viz. Správce Hispanie Baetiky Umbonius Silio byl vyhozen ze senátu, poněvadž neposlal odpovídající množství obilí armádě v Mauretánii. Byla to však jen záminka: ve skutečnosti urazil některého z císařských propuštěnců a ten se mstil. 

 

Římané znetvořili prvního kohouta v kapouna/capus. Lat. jméno kohouta gallus ukazuje na jeho neitalský, keltský původ. • Za Ti. Claudia se dostaly do módy vomitoria, místa na zvrácení přecpaných žaludků, čemuž pomáhali vyčlenění otroci, aby účastník hostiny mohl pokračovat v hodokvasu. Pojem jinak náleží přístupovým chodbám k sedadlům v circích, divadlech a amfiteátrech (neboť z pohledu člověka na scéně a v aréně připomínaly jícny vyvrhující diváky. Zvracení/vomitus už dlouho patřilo k běžným detoxikačním praktikám římských elit.  

 

***********************************************************
45. n. l. 
Ol. 206, 1
Valerius z Mytilény
356 SE
292 AE
Antipatros ho ne[óteros] z Flye | neznámý
a. u. c. 798
M. Vinicius II (do února) a T. Statilius Taurus Corvinus (do konce června)
coss. suff. Ti. Plautius Silvanus Aemilianus (březen-červen) M. Antonius Rufus (do konce října) M. Pompeius Silvanus Staberius Flavianus (do konce října)
***********************************************************

V Bosporském království sesadil princeps Ti. Claudius Tiberia Iúlia Mithridáta III. Filogermanika Filopatris (vládl od roku 38, cf. též rok 41). Mithridátés se rozhodl z neznámého důvodu skoncovat s římským spojenectvím. Jeho matka Gépaipyris mu to marně rozmlouvala a raději prchla z království. Syn si to nakonec rozmyslel a poslal do Říma bratra Kotya, aby ho u Claudia omluvil: Kotys se chopil příležitosti, bratra očernil a Říman rozhodl: na Mithridátovo místo dosadil mladšího bratra Tiberia Iúlia Kotya I. Filokaisara Filorhómaia Euseba (po matce Gépaepyridě byl pravnukem thráckého Kotya VIII., viz rok 38). Operaci vedl správce Moesie A. Didius Gallus, cos. suff. 36 (viz o něm dále rok 52), který posléze s legií zemi opustil. Římané se do království přepravili po Istru a podél pobřeží na sever Černomoří, srov. o dolnodunajské flotile roku 12-. Kotyova manželka se pravděpodobně jmenovala Euníké.

Tehdy se Mithridátés pokusil o návrat na trůn, neboť mladého Kotya v Pantikapaiu držel slabý římský garnison pod velením jezdce C. Iulia Aquily. Mithridátés dal dohromady vojsko, vyhnal vládce Dandaridů/Dandariů žijících u Maiótského jezera/Azovského moře a spojil se se Zorsinem, králem Siraků, Sarmatů žijících na dn. Kubáni.

Kotys získal proti Mithridátově koalici spojenectví Eunóna, vlivného vládce Aorsů, Sarmatů žijících severně od Siraků a jižně po Kavkaz (oba národy či kmenové svazy migrovaly ze Střední Asie kolem Kaspiku a část Aorsů s Parny dobyli íránskou část seleukovské říše pod hellénským jménem Parthů). Aorsové obsadili Sozu, město Dandaridů a dobyli Uspu, kde povraždili obránce. Zorsinés se pak Římanům vzdal a třebaže se při návratu po moři dostala část římského loďstva v krymských vodách do moci domorodců a řada vojáků padla v boji, Mithridátova válka byla u konce. Vzdal se Eunónovi s tím, aby v Římě nebyl popraven a nebyl veden v triumfu

Aorský král předal Mithridáta procurátorovi Bíthýnie & Pontu Iuniovi Cilonovi/Chilonovi a ten ho roku 49 dopravil do Říma. Claudius se nad ním slitoval, ukázal ho Římanům na Foru a bezdětný a svobodný Mithridátés zemřel v zajetí roku 68. 

Kotys I. Bosporský se znelíbil Neronovi z důvodů, které rovněž neznáme, a roku 63 ho sesadil. Následujících pět let bylo území Bosporského království součástí provincie Moesie a Kotys zmizel z dohledných dějin. V létě 68 vrátil otcovské království císař Galba do rukou Kotyova syna s Euníkou Tiberia Iúlia Rhéskúporida I. Filokaisara Filorhómáia Euseba, v jehož žilách kolovala krev Iúliů, Klaudiů, íránských Mithridátovců, makedonských Antigonovců a Seleukovců a thráckých velmožů. Vládl do roku c. 90 a tituloval se též basileus megas, "velký král".

 

V Parthii se po sedmi letech obléhání resp. blokády vzdala králi Vardánovi I. Seleukeia na Tigridu, největší hellénistické a hellénské město na východ od Eufrátu, viz rok 38. Namísto okleštěné démokratie, které užívalo od času Tíridáta III., vládla státu opět pouze oligarchická rada tří set.

Ve válce o trůn mezi arsakovskými bratry Vardánem I. a Gotarzem II., viz rok 38, došlo ke smíru (jistou roli pravděpodobně sehrál adiabénský král Izatés II., viz rok 36). V obavě před spiknutím šlechty se dohodli a přísahali u oltářů mír: Vardánés zůstal králem v Ktésifóntu, Gotarzés odešel do Hyrkánie, ale nevíme, zda a jak došlo na dělení moci a říše. Vardánés si pak jistil podporu satrapií a zamýšlel obnovu parthské moci v Armenii. Správce Syrie C. Vibius Marsus mu však pohrozil válkou a v římsko-parthských vztazích zavládl klid.

Gotarzovi se brzy dohoda s bratrem v hlavě rozležela, své sehráli našeptávači z řad chronicky nespokojené parthské šlechty s vládou druhých. Znovu dal dohromady armádu a ohlásil své nároky na trůn. Vardánés proti němu vytáhl na východ a v těžké bitvě si vynutil přechod přes jistou řeku Erindés dnes neznámé polohy. Podrobil pak své moci všechny národy až po řeku Sindés oddělující Dahy (Daoi) od Árjů: Erindés může ležet na soudobém afghánsko-íránsko-turkmenském pomezí, Sindés snad řeka nebo řečiště v Afghánistánu [kdyby šlo o Indus, pak by se jednalo o území mezi Turkmenistánem a novodobými hranicemi Indie]. Údajně tak daleko nikdy žádný parthský král s armádou nedorazil a spíše vzpomínkou na alexandrovské dějiny než skutečnost je údaj, že Parthové Vardánovi odmítli táhnout dále, takže se musel vrátit... Viz rok 47.  

 

Za Claudia přednášel v Římě alexandrijský grammatik Apollónios zvaný Anterós, žák Apiónův (viz o něm roku 39+), autor tří knih o grammatice/peri grammatikés. Někdy kolem tohoto roku zemřel geógrafos Pomponius Mela z Tingentery (= Iulia Traducta?; dn. Algeciras), který složil zachovaný spisek De situ orbis, zřejmě nejstarší latinské zeměpisné dílo.

M. Cluvius Rufus, který dobře znal poměry u dvora za Gaia a Claudia, Neronovi sloužil jako hlasatel v divadlech a v circu, provázel ho na jeho hellénském tourné a aktivně prožil dobu čtyř principů 68-69, byl podle některých moderních odhadů t. r. doplňkovým konsulem, cos. suff. Roku 68 byl legátem v jedné z Hispánií a dožil se vlády Vespasianovy, zemřel vážen někdy po roce 70. Sepsal nedochované, ale hojně citované dějiny vedené pravděpodobně od Gaia po Neronův konec, z nichž čerpali Tacitus, Suetonius, Plútarchos, Cassius Dio, také Flávios Iósépos. 

Zatmění slunce (částečné) ve Středomoří připadlo na Claudiovy narozeniny 1. srpna. Aby nedocházelo k nedorozuměním a falešným věštbám zneklidňujícím veřejnost vydal prohlášení vysvětlující obecně podstatu zatmění, solis eclipsis.

Zakázal Římanům stavět ve Městě přeplněném sochami další své bronzové a kamenné podobizny stejně jako obrazy: od nyní pro podobiznu na veřejnosti bylo zapotřebí usnesení senátu a automaticky právo postavit si sochu nebo vystavět svůj obraz dostali pouze ti, kteří obnovili nebo postavili nějakou veřejnou stavbu. 

Pozoruhodnou logiku měla Claudiova podoba boje proti útisku římských poddaných. Pokud se správce/legát provincií dopustili okrádání provinciálů, přišel o majetek takto nabytý. Nakradené prostředky však vráceny do provincie nebyly, ale připadly císařské pokladně. Po ukončení správy jedné provincie nesměl od nyní legát nastoupit bezprostředně stejný úřad ve druhé provincii, aby se nepokoušel vyhnout stíhání za případné delikty v předcházejícím úřadu.