E-eš-me-dagal-la, chrám Dagánův v Uru§ 1933

E-sa-bad, chrám Guly alias Ninkarrak na "Sînově poli", později součást Babylónu§ 2292

E-sag-ila, Esagila, Esangila, Mardukova svatyně v Babylónu, „Dům zdvíhající hlavu“§ 2096, 1845, 1235, 1159, 1125, 1081, 761, 688, 678, 642, 626, 562, 484, 323, 321, 312, 268, 253, 246, 245, 224, 187, 127

Esagil-kíní-apli, učenec a písař za Adad-apla-iddiny (?)§ 3200

Esaggil-kína-ubbib, Esagil-kíní-ubba (n. -ubbalu)§ viz Saggil-kínam-ubbib  

Esagil-šadúni, o. Adad-apal-iddiny rodu neznámého§ 1068

Ésau alias Edom, s. Jicchaka a Rebekky, b. Já'aqova§ 2150, 2009, 1942, 1880

Esba'al§ viz Íš-Ba'al

Esdrás§ viz Ezrá

esejci, essejci, essaioi, žid. nábož. skupina§ viz chasidim

Esemchebe§ viz Isetemcheb z Théb

Eset§ viz Ísis 

eschatologie, "slova o posledních věcech, o konci světa/ta eschata"; není v CSD

Zkáza se blíží: o věcech úplně posledních 

(psáno pro časopis Týden no. 12/2011)

Je to tady. Planetou hýbou zemětřesení, povodně, sucha, teroristé, války, politici, drahota, zkorumpovaní soudci a nadrogovaní atleti. Tyhle hrůzy přeci něco znamenají. Nebo ne?

Určitě ano. Na apokalyptických představách řada lidí vydělává. Prodává prostředky na ochranu před koncem světa, kočárky proti radiaci anebo tím, že nebudete materialistou. Kazatelé nacházejí důkaz o tom, čím posluchače straší: hněv bohů definitivně v den posledního soudu vyvrátí zcela zkažené lidstvo. Hledáte spásu? Plaťte! Nebo přijde potopa, sumerská utnapištiovská, noéovská, deukaliónská.

Sumatránské tsunami roku 2004 vydávali někteří muslimští kazatelé za pomstu boží, hurikán Katrinu o několik měsíců později evangelikánští za trest pro mravně zkažené New
Orleans. O návratu spasitele Ježíše Krista na Zemi (mesiášství), příchodu tisícileté boží říše míru (chiliasmus nebo millennarismus), kde bolesti a smrt nebudou, se zdálo dávným křesťanům.

Mysleli si to o roku 1000, „těšili se“ na otevírání hrobů, přírodní pohromy, nemoci; někteří ještě o roku 2000, kdy 5. května nastala jistá zhoubná konstelace planet naší soustavy a hodně nul v datu zneklidnilo hlavně počítačové konstruktéry a experty, neboť některé systémy je nedokázaly zpracovat („vir Y2K“).

Čím více přírodních katastrof, tím více důkazů pro konec světa. Teď je na řadě zimní slunovrat roku 2012. Někdo se příští rok těší na olympiádu v Londýně, jiný do pense, další na 21. prosince, kdy to nastane. Přepóluje se zemský magnetismus (prý se to stalo naposledy před 780 tisíci roky), rotace zeměkoule se zpomalí a lidstvo se svou technologií zanikne.

Zatímco Římané o zimním slunovratu slavili rozverné sáturnálie (17.-23. prosince) a obecně helléno-románský starý svět „vědu o konci světa (ta eschata)“ nepěstoval, vzpomínku na zlatý věk lidstva, kdy se všichni měli rádi, Mayové prý kalkulovali o zániku civilisace. Z toho nelze ale vinit ani krvavé a kanibalské Mesoameričany, jejich astronomická akribie sloužila především pro správné dodržování rituálních termínů.

Hrůzná pověra povstala z prostého údaje, že zachovaný mayský „dlouhý“ kalendář, začínající svou éru 11. srpnem 3113 př. n. l. (žádná historická událost, mayjský rok 13.0.0.0.), po 5125 letech končí jeden svůj cyklus počítající ve dvacítkových blocích – po třinácti „dvacítkách“ začíná vše nanovo.

Žádný z pramenů nepraví, že by s tím Mayové, jejichž potomci stále žijí od jižního Mexika po západní Honduras, svazovali představu o jakémsi konci světa.

Babylóňané měli také představu o konečnosti světa. Trvat bude 518 400 roků. Zbývá ještě tak padesát tisíc... 
Čísla známe od hellénistického astronoma Béróssa, nikoli ze zachovaných klínopisných literatur.

Jiná čísla uklidňují ještě více. Život povstal před 3,8 miliardami let, společný předek opic a hominidů před asi sedmi miliony let a člověk před 200 tisíci roky. Tento savec má před sebou ještě několik desítek milionů let existence. Zatím nepoznal jinou civilisaci, než svou vlastní.

 

Esilasirsir§ viz Etarsirsir

Esinu z Guti, dyn.§ 1324

 

'Esjón-gázer, přístav na Rudém moři, snad v prostoru d. Aqaby, řec. Gesióngaber§ 873 

Eskymáci, Eskimo§ pravěk a viz Inuité

Essa§ viz Gerasa

Esquilius, Esquilínus, Esquilína§ viz Aesquilius etc.

Este§ viz Ateste

Esthladas z Pathyri, s. Drytónův, hornoeg. osadník§ 130

Estonci, Estové, Estonsko§ před 6000, 600, 336+ a srov. pod Burgundové

Esualén z Albánie§ viz Asvagen/Artsvagen  

Esuviové, lat. Esuvií, kelt. nárůdek v Normandii§ 57

Ešarra-chamat, kr. assyrská, asi manž. Aššur-acha-idina, m. Šamaš-šuma-ukína a Aššur-báni-apla§ 672

Ešba'al§ viz Íš-Ba'al

Eše-pabu, Ešep-apu, Ešebu-Ebla z Ebly, dyn. (?)§ 1830

Ešgalšiddudua/èš-gal-šid-dù-dù-a, "Palác (v Nínuji), který zadministruje vše"§ 681

Ešmun, Ešmun Merre, léčivý bůh ze Sídónu, Hellény přirovnán k Asklépiovi§ 150

Ešmun’azar I. ze Sídónu, o. Tabnita I., k.§ 384
Ešmun’azar II. ze Sídónu, k.§ 400, 384

Ešmuniaton z Karthága, lat. Súniatus§ 368 

Ešnunna, Ašnunnak, m. v Mesopotamii, dn. Tell Asmar v IRQ§ 2028, 2119, 2078, 2021, 2006, 1977, 1942, 1935, 1933, 1895, 1894, 1850, 1830, 1815, 1798, 1797, 1790, 1787, 1782, 1779, 1778, 1769, 1763, 1762, 1755, 1745, 1741, 1738, 1731, 1727, 1160   

Ešpum, šakkanakku elamský, b. Cheluův§ 2316

Etana z Kiše, k. a první letec§ 3200

Etarsirsir, E-tar-sir-sir, chrám Girsu v Lagaši§ 2144

Étazéta, m. Zipoita III., též Heptazéta§ 246, 220

Eteandros z Pafu, k., ass. Itúandar z Pappa§ 709

E-temen-an-ki, Etemenanki, výšková stavba v Babylónu, ziqqurrat, „Dům, základna nebes a země“ v chrámovém komplexu boha Marduka E-sag-ila§ 626, 323, 321, 312, 294  

Etenna (sg.), Etennové, řec. Etenneis, nápisně na Délu Prostaenna, v hellénismu snad spíše opevněné shromaždiště, kmenová a obecní vlastní ražba, m. a lid pisidský žijící v horách nad Sidou, dn. ruiny u vsi Sırtköy; fragment usnesení lidu o poctě "zakladatele Seleuka/ktistés Seleukos" z c. 1. st. př. n. l. může předjímat Seleukovce, nebo též současného soukromníka, který se zasloužil o zřízení "obce/polis"?§ 218, 211 

Eteobútadai, Eteobútovci§ viz Bútadai

Eteokarpathos, Eteokarpathioi, "Praví Karpathané", viz pod Karpathos

Eteoklés z Achchíjawy§ viz Tawagalawaš z Achchíjawy  

Eteoklés z Athén, o Chremónida a Glaukóna§ 267

Eteoklés z Théb, s. Oidipův§ 1400, 1235 

Eteoklés, vyslanec Orofernův§ 157

Eteokrétes, "praví K.", Eteokréťané§ 5300 a viz Helléni

Eteokypřané, původ. obyvatelstvo ostrova předachajské§ 1070

Eteoníkos ze Sparty, harmosta Thasu, vojen. velitel§ 410, 406, 405, 389, 388

etésiai, letní větry v Égeidě vanoucí od severu od konce července do konce září, passáty, viz také pod objevy§ 349

Éthai, m. v Bruttiu nezn. polohy§ 299

Ethba’al z Byblu, k.§ 573

Ethiopie, č. obvykle Etiopie, Aithiopiá (řec.), Chabašát§ pravěk (2), před 6000 (1), 600, 400, 223, 109, 10-, 100+ a viz Aithiopiá  
Podle jednoho z arab. kmenů jemenských, který do Afriky přešel a dal asi jméno pův. oblasti dn. provincie na severu Ethiopie Tigre/Tigray, a z toho arabské Habaš, resp. eg. Ge’ez (a odtud od 12. st. n. l. již jen liturgická ge´ezština, jazyk semitský), tj. Etiopie - země ve vých. Africe, srov. starší české Habeš, něm Abessinien. Viz také pod Aksum a Da‘mot.

éthiké, lat. éthica, č. etika, filosofická disciplina zabývající se člověkem§ viz pod školy

ethnarchés, řec. označení z doby hellénistické pro představitele nehellénských národů a jejich částí/kmenů, kteří nepoužívali král. titulu a mnohdy byly autoritou náboženskou, ethnarchie; lat. prínceps gentium§ 63, 60, 58, 57, 48, 47, 38, 32, 4
ethnarchés kai archiereus, srov. tetrarchos kai ar.§ 63, 57, 47

Ethopiá, pevnost v Aitólii polohy nezn.§ 189

Etiopie§ viz Ethiopie

Eti z Púntu, manž. velmože Perehua§ 1496

Etiu, kraj ve střed. Armenii§ 752, 748

Etleva, Etleua, Etuta, Etleuta z Dardanie, dc. Monúniova, manž. Genthiova§ 181, 168

Etrúrie, Etruskové, Etrúria, Etruscí, Tuscia, Tuscí (lat.), Tyrrhéniá, Tyrséniá, Tyrrhénoi, Tyrsénoi (řec.), národ v Itálii neznámého původu a jazyka, snad původem z "mořských národů" (Turša, Turuša, Tereš?) a z Anatolie, vlastním označením Rasenna, Rasna§ 3500, 1233, 1200, 1193, 1184, 1100, 912, 849, 775, 753, 750, 746, 650, 640, 600, 580, 578, 675, 616, 578, 560, 540, 539, 524, 514, 511, 510, 506, 494, 492, 485, 481 - 478, 474, 453, 440, 439, 437 - 435, 424 - 423, 415, 413, 411, 397, 391, 396, 598, 415 - 414, 394, 390, 388, 386, 384, 382, 356 - 354, 339, 324, 312, 311, 309, 301, 299, 298, 296 - 294, 285, 283 - 280, 273, 265, 264, 247, 225, 208, 205, 204, 202, 200, 197, 196, 189, 183, 179, 100, 89, 87, 83 - 81, 78, 77, 69, 63, 62, 56, 50, 49, 41, 40, 36, 7-, 16+, 34+, 41+, 58+, 62+, 69+, 71+, 120+, 136+, 138+, 270+, 337+, 355+, 361+, 370+      

Helléni odvozovali původ slova Tyrrhénoi od "tyrsis, tyrris, pl. tyrseis/věž", stejně jako u Mosynoiků, viz pod Trapezús. Jádrem etruského osídlení byla v severní Itálii země mezi Ligurskými Alpami na severu, Tyrrhénským mořem na západu a řekou Tiberem na východě a jihu. V dobách rozmachu Etruskové kolonisovali na severu Popádí (osady Hatria a Spina, u dn. Comacchia, obě u ústí Pádu), na jihu Latium a Kampánii (Kapua, Nola) a usilovali o thalassokratii v západním Středomoří. Cestu na jih Etruskům v 5. století zarazili Hellénové z místních států (Kýmé, Neápolis, Syrákúsy), v boji o nadvládu nad mořem podlehli Hellénům i Karthágincům.

Za vlády Hérákleova syna s Omfalou Atya vypukl prý mezi Lýdy hlad. Aby jim hladovění lépe utíkalo, vymysleli, tak to píše Hérodotos, hru v kostky. Hladověli osmnáct let, až přišli s losováním: na koho to padne, odejde s královým synem Tyrsénem ze země. Ve Smyrně si vyrobili lodě a vypluli a za dlouho dorazili k Umbrům, kde se usadili. 

V 8. století se Etruskové, kteří do země přicházeli (připlouvali?) v několika vlnách zřejmě již od roku asi 1000, stali vládnoucí vrstvou v prostředí domácí tzv. villanovské kultury (Umbrové). Nejstarší historicky blíže datovatelný nález pochází z etruského hrobu v Tarquiniích a je jím fayensová vása, dovezená z Egypta z doby vlády krále XXIV. dynastie Bokchoria (720 - 715).

Původ Etrusků, stejně jako zařazení jejich jazyka, je neustále předmětem dohadů a nebyl přesvědčivě objasněn (známo je na pět set slov). Nejvíce příznivců má theorie o asijském původu Etrusků, který také byl dominantním názorem u hellénských a římských historiků a ethnografů starého věku (z Lýdie přes Lémnos; Thúkýdidés s Hérodotem je označují za původní obyvatele Attiky). Ještě v polovině 5. století žili v kraji nad Chalkidikou Tyrsénové a severně od nich Pelasgové, zjevně jako součást domény thráckých dynastů. Pelasgové i Tyrsénové měli jazykové příbuzné mimo jiné na Lémnu, viz pod Pelasgové, kde jejich migrace z Arkadie, kde vládl jejich praotec Pelasgos. 

U asijského původu záhadného národa se také spekuluje, zda Etruskové do Itálie připluli po moři, nebo zda sem dorazili přes Balkán po souši. Méně častěji se mezi badateli uvažovalo o autochthonním původu Etrusků (= že vyšli z villanovské kultury), nebo o tzv. severním původu, že přišli z oblasti pozdější Raetie (dn. západní Rakousko, jižní Německo a východní část Švýcarska). 
Tváře Etrusků, jejich spíše matriarchální orientace společnosti, kulturní zvyklosti, ovšem ukazují na východní původ, verse mýthologická vykládající původ Pelasgů = Tyrsénů = Etruskové na Peloponnésu by tak byla popřena. 

Rozbor mitochondriální DNA skotu žijícího v Toskáně roku 2006 ukázal, že z jedenácti italských chovů je šest z Předního východu, Balkánu a Anatolie. Podobná data však národní původ jejich pradávných chovatelů neřeší. Stejně málo jako genetická studia z roku 2007 o podobnosti vzorků DNA z dnešní Toskány a z Anatolie. Archeologové podobné dohady odmítají, protože není podle nich sebemenšího důkazu pro rozsáhlou migraci celého národa nebo jeho významné části (srov. příběh u Hérodota).

Etruskové žili v Etrurii ve federaci dvanácti států (viz rok 539). Obdobně v Padánii existoval spolek etruských měst s centrem v Mantově (Etruria circumpadana, Arimina, Ravenna, Modena, Parma, Placentia, Misa či Misna - Marzabotto u Bologne) a v Kampánii se centrem v Kapuy (Nula - Nola, Pompei, Salerno, Nocera). Z Padánie Etrusky vytlačili na začátku 4. století Keltové, z Kampánie hellénské státy Kýmé a Neápolis a především Samnité.

Když se většina států rozešla v průběhu 5. století s královládou, Etruskové si volili úředníky způsobem, jaký známe z Říma. Např. ve Vejích známe jejich jména, nikoli však kompetence (zilath, maru a purth).

Etruština je dodnes jazykem vyluštěným jen z části. Ačkoliv známe etruskou abecedu, odvozenou od alfabéty (kolem roku 700, srov. v CSD rok 754), a význam několika desítek slov, nepodařilo se dosud porozumět delším textům ani ji zařadit do žádné ze známých jazykových skupin. Přitom se etrusky na toskánském venkově hovořilo minimálně ještě za vlády M. Aurélia Antónína a etruské věštce měl ve svém štábu ještě císař Iúliánus Apostata (361 - 363 n. l.).

Manželka C. Messia Quinta Tráiána Decia, císařem v letech 249-251, byla Herennia Cupressénia Etruscilla a jejich syn a otcův spoluvládce se jmenoval Q. Herennius Etruscus Messius Decius. Decius ovšem pocházel ze vsi Budalia u Sirmia v Podunají (= Sremska Mitrovica). Jeho nástupce C. Vibius Trebonianus Gallus Aug. vládl do 1. srpna 253 a pocházel z Perusie: první a poslední rodem etruský císař.

•

Etruská literatura: O literatuře v dnešním slova smyslu nelze hovořit a šířka zachovaných etruských textů nelze vůbec srovnávat s literaturami psanými řecky a latinsky. Naprostá většina etruských textů je věnována náboženským thematům a tím jsou Etruskové podobní pouze Židům s jejich Starým zákonem. Není zachován téměř žádný chrám, žádná literatura kromě věštební a funerální.
Dochovány jsou desítky nápisů na keramice, urnách, sarkofázích apod., známe bronzová játra se jmény bohů. Nejdelším zachovaných textem jsou plátěné pásky z mumie (liber linteus) s rituálními a obětními texty pro kněze (museum v Záhřebu).

Nedochovány, ale známy římským autorům zřejmě v latinských překladech, byly soubory religiosních textů (disciplina etrusca, výklady a popisy jevů dle vnitřností, úkazů, blesků apod., dnes bychom řekli „vědy okultní, okultismus“). Libri haruspicini se věnovali hepatoskopii, věštění z jater (proslulosti nabylo u Sumerů a Akkadů), kteréžto umění do Itálie Etruskové přivezli.

Libri fulgurales pojednávaly o výkladu jevů současných a budoucích podle blesků, libri rituales o kultovních zvyklostech rázu občanského, libri ostentarii shrnovaly znalosti o znameních dávaných bohy (ostenta), libri fatales o určených termínech v lidském i společenském životě, o posmrtném životě pojednávaly libri acherontici, resp. Tagetici, podle legendárního původce etruského věšteckého umění jménem Tagés, syna Ioviala a Iovovo vnouče, který u Tarquinií vystoupil ze země z hluboko orané brázdy a začal Etrusky učit zemědělství a dalším vědám.

•

Kult Etrusků, luxus pro záhrobí: Sakrální nekrofilie a výrazný kult posmrtného života spojují Etrusky s Egypťany. Víra v luxus na onom světě jakoby z civilisace na Nilu do Itálie přišla, nebo si ji Etruskové vzali s sebou ze svého východní pravlasti, která nějakým způsobem stála pod egyptským vlivem. Věštecké umění prý Etruskům také zprostředkoval Tagés a zavedl augury, haruspiky a fulgurátory. Věštecké školy v Tarquiniích (etr. Tarchun) existovaly až do 3. století n. l. 
S Tagem byla patronem etruského zemědělství nymfa Vegonia či Vegoe (etr. Vecuni či Vecui). Nymfa prý také poprvé učila lidi vědu o věštění z blesků, ale také je naučila vyměřovat pozemky. Etruskové si své chrámy stavěli pouze v dobách expanse a zdaru: jen do poloviny 5. století.

Ústřední trojici etruského pantheonu tvořili bohové Tinia (ztotožněný později s Diem a Iovem), Uni (Hérá či Iuno) a Menrva (= Athéná či Minerva). Pro toto složení také vznikl rukou etruských stavitelů a umělců v Římě první státní chrám kapitólské trojice Iova, Iunony a Minervy, který s přestavbami po požárech stál od roku 507 až do 5. století n. l., kdy byl zlikvidován křesťany. 
Celonárodním bohem Etrusků byl Veltha - Voltumna, bůh vegetace, u jehož chrámu se pravidelně konaly sněmy federace etruských států (srov. rok 539).

Dalšími význačnými bohy byli Turan (= Afrodíté), Sthlans (= Héfaistos), Turms (= Hermés), Maris (= Arés), Fufluns (= Bakchos), Losna (= Seléné, Luna), Satre (= Saturnus), Phersipnai (= Persefoné), A/Eita (= Hádés). Válečnými bohy byli také Letha a Laran. Mezi ryze převzatými byli Apulu, Aplu (= Apollón), Arumes, Aritimi (= Artemis), Atunis (= Adónis) či Hercle (= Héráklés). 
Jedince a rodinu ochraňovali geniové a daimóni. Zemřelé do světa mrtvých převáděl krásný ženský daimón smrti Vanth a Charun (= Charón). Etruskové měli bohaté představy o posmrtném životě s řadou příšer (např. netvor jménem Tuchulcha), které hellénský ani římský svět neznají. Hroby s minuciosní přesností kopírovaly život („pozemský“).

Etruskové, nebo alespoň jejich aristokracie, byli podstatně pověrčivější a poddanější osudu než svět hellénský a římský a celkový styl života podporuje spíše theorii o orientálním původu Etrusků. Dvakrát denně s velkým nákladem stolovali na stříbrném nádobí a s květinovou výzdobou a množstvím otroků. Jak se lišil život aristokracie od života většiny, nevíme.

•

Etruský odkaz Římu: Hellénská akkulturisace Etrusků byla velmi rozsáhlá. Později etruští inženýři dosáhli pozoruhodných výsledků ve stavitelském umění a v urbanistice. Stavěli dlažděné ulice s kanalisací a s chodníky, dlážděné ulice, kanály zavodňovací i odvodňovací, kamenné mosty.

Etruské výtvarné umění je bohatě dokumentováno především nástěnnými malbami v hrobkách, skulpturami, jejichž oblíbeným materiálem byl u Etrusků bronz a terakota. Ve městě Volsinií, jakýchsi etruských Delfách, ještě v roce 265 prý stálo na dva tisíce bronzových soch (nikoli však kapitólskou vlčice, která je středověká, viz rok 296 a Index s. v. vlčice).

Dokázali ulít bronzové sochy o výšce padesáti stop, tj. asi patnáct metrů. Kromě sochařských výtvorů prosluli etruskové keramikou (kanopy, popelnice z pálené hlíny v anthropomorfním tvaru, nádobí), sarkofágy. Vedle sochaře Vulky z Véjí (viz rok 507) známe jménem etruského výtvarného umělce z oinochoé ze 7. století z okolí Caere s výjevem "ludus Troiae", na níž je mistrovo jméno Amnu.

Černá lesklá keramika ze 7. a 6. století se od 19. století nazývá podle tmavého hliněného nádobí dováženého z Latinské Ameriky via Portugalsko do Itálie bucchero. Bronzovou sochu řečníka Aula Metella, nalezenou už v 16. století n. l. v Sanguineto u Trasimenského jezera (nyní v museu ve Florencii) dala zhotovit jeho manželka Aulesi Cluesi u sochaře jménem Tenine Tuthines někdy mezi 3. a začátkem prvního století.

Tomba delle Pantere, kolem roku 600, nejstarší malovaný hrob z Tarquinií, vznikl v době, kdy sem dorazil Dámarátos Korinthský. Stylově připomíná Korkýru, ostatně také korinthskou osadu. O obchodu s Aigínou a Sóstratem viz tam. Fresky s trojskými motivy a s Charunem (vedle hellénského Pána a Satyra mohl přispět křesťanům k obrazu „čerta“) z hrobu etruského vojevůdce „tomba François“ jsou z roku 310 (odhaleno roku 1857).

Oblíbená v Itálii byla malovaná tzv. faliská keramika, vyráběná ve Faleriích, v sídelním městě poetruštělých Falisků na na hranicích s Latiem, hovořících latinským dialektem (srov. nápis na misce v římské Villa Guilia „foied vino (pi)pafo, cra carefo“ s latinským významem „Hodie vinum bibam, cras carebo“). Malovaná keramika byla ve Faleriích na export vyráběna v podstatě až konce politické nezávislosti města roku 240.

Slavná zrcadla etruské provenience byla nalezena po celém Středomoří. Např. zrcadlo z Praeneste (ve Villa Guilia) ze 3. století s dionýsovskou thematikou nese jméno rytcovo: Vibis Pilipvs cailavit (= vyryl). 
Z množství zachovaných etruských schránek či skřínek na šperky a kosmetiku (cisty) je tzv. cista Ficoroniova z konce 4. či začátku 3. století opatřena latinským nápisem: „Novios Plautios med Romai fecid - Dindia Macolnia fileai dedit“, tj. „Novius Plautius mne vyrobil, Dindia Macolnia (mne) věnovala dceři“. 
Vzdělanost v Římě byla zpočátku jen etruská. Ve škole se vyučovalo etrusky a římská aristokracie posílala děti do škol v Caere a ve Faleriích. První divadelní vystoupení s tanci a hudbou v Římě (z hudebních nástrojů byly mezi Etrusky oblíbeny flétna, kithara a roh) provozovali pozvaní etruští umělci roku 364. 
Ačkoli o vlastním obsahu těchto her není nic známo, možná že to opravňuje k názoru, že i mezi Etrusky žili dramatičtí básníci (?) a že Etruskové nepsali jen texty religiosní (srov. výše a pod komédie).

Nejslavnějším etruským oborem bylo věštění a vůbec okultismus ve svěch podobách (L. Annaeus Seneca charakterisoval rozdíl v myšlení mezi Římany a Etrusky takto: „My si myslíme, že blesky vznikají tím, že se mraky srážejí; oni si myslí, že mraky se srážejí proto, aby z nich blesky mohly vycházet“).

Etruština byla po téměř tisíciletí potřebným jazykem římských věštců z vnitřností, letu ptáků, prapodivných úkazů, blesků atd. Ještě císař Iulianus, tolik neoblíbený u křesťanů a tak mu dali přezdívku Apostata/Odpadlík (vládl v letech 361 až 363 n. l.), měl ve svém teamu etruského věštce.

Hellénskou kulturu Latinové a Římané poznali zprvu prostřednictvím Etrusků, znalost části řemesel pocházela také přímo od Etrusků. Římané převzali např. organisaci vojenství, odznaky moci úřadu (např. sella curulis, fasces), nábožské představy, záhrobní hry (gladiátorské zápasy o život nad hrobem zemřelého, srov. rok 262, hry divadelní na odvrácení pohrom, srov. rok 363). 
Etruští stavitelé zavedli do střední a severní Itálie urbanististiku, oblouk, etruský sloup, podobný dórskému, přežil až do renesance (kdy se mu říkalo toskánský).

•

Etruské ženy: Zatímco římská žena staré republiky musela být pudíca, lánifica, domíséda, čili ctnostná (sexuálně věrná), předoucí vlnu a sedící doma v klidu, etruské ženy, jak se zdá, oproti hellénským a římským ženám žádná omezení neznaly. Účastnily se všech veřejných her, pořádaly vlastní hostiny, nebo hodovaly ve společnosti vlastních manželů a chodily s nimi po návštěvách. 

Zvláště v klasickém hellénském světě žily provdané ženy společensky, pokud nebyly hetairami, odděleným, z našeho hlediska isolovaným životem. Etruské ženy se míchaly častěji do politiky, zkrátka byly velmi moderní a ve starém světě něčím ojedinělým. Více o ženách viz v indexu s. v.

•

Etuta§ viz Etleva

Eufaés z Messénie, k.§ 746, 733 a viz s. v. Messénie

Eufortás n. Eufémos, o. básníka Stésichora§ 632

Euagón z Lampsaku, platónik a bohatec§ 331

Euagorás z Élidy, olympioníkos§ 408
Euagorás z Korinthu, s. Periandrův, oikistés Poteidaje§ 620, 588 
Euagorás z Lindu§ 1. o. Kleobúlův, 600; 2. historik a rhétór, 55 
Euagorás ze Sparty, olympioníkos§ 524
Euagorás I. ze Salamíny na Kypru, k., o. Níkoklea§ 436, 411, 405, 400, 394 - 391, 389 - 385, 374, 361 
Euagorás II. ze Salamíny, k., manž. Léty§ 361, 351, 345, 342
Euagorás nebo Euagros, satr. Arie§ 316, 312

Euagrios z Pontu/Pontikos, ideolog křesť. mništví§ 360+ a viz pod mnich

Euagrios, biskup v Antiocheji§ 378+

Euagrios z Alexandreie, archón§ 391+

Euagros§ viz Euagorás

Euainétos z Athén§ arch. 335
Euainétos n. Synetos ze Sparty, polemarchos§ 480

Euaión z Athén, s. Aischylův, b. Euforiónův, trag. autor§ 456

Euaisés ze Syrie, satrapa v Egyptě§ 331

Eualás ze Sparty, nauarchos§ 412

Eualkidás z Eretrie, velitel v protiperském povstání§ 498

Euandros z Arkadie/Tegeje, lat. Euander, osadník Pallantia-Palátia§ 1250, 754 a vide sub Palátium

Euandros z Athén§ 1. arch. 382; 2. arch. 212
Euandros z Kréty, žoldnéř a údajně najatý atentátník§ 172, 171, 168
Euandros z Fókaie, scholarchos Střední Akadémie§ 241

euangelion§ viz pod Iésús Chréstos

Euangelos z Boiótie, arch. spolku§ 234

Euanoridás z Élidy, olympioníkos a autor§ 240

Euanthés z Epidauru, s. Eunomův, agoranomos§ 74

Euanthés ze Salamíny na Kypru, k.§ 460, 450
Euanthés z Lokridy Ozolské, oikistés Loker Epizefýrských§ 683
Jiný E. z Mílétu byl blíže neznámý autor spisku O sedmi mudrcích, E. ze Samu byl rovněž blíže neznámý spisovatel.

Euarestos z Oinoand, Iúlius Lúcius Pilius Príscus Euarestus, učitel a euerget§ 124+

Euarchippos ze Sparty§ efor epón. 408

Euarchos, tyr. v akarnánském Astaku§ 431

Euarchos, oikistés Katany§ 728

Euáthlos z Athén, ž. nevděčný Prótagorův, s. asi Kéfísodémův§ 451, 420

Eubatos nebo Eubótás z Kýrény§ 408 (Ol.)

M. Ulpius Eubiotos Leuros§ ath. arch. 229+

Euboia, ost. u Hellady, starším jménem Abantis, Benátčany ve středověku zvána Negroponte§ 1555, 1300, 1100, 754, 750, 700, 650, 600, 556, 508, 507, 491, 490, 481 - 479, 453, 446, 431, 428 - 426, 424, 415, 413, 411, 394, 377, 371, 370, 362, 349, 348, 341, 340, 339, 358, 333, 322, 317, 313, 312, 308, 306, 304, 293, 260, 253, 239, 224, 220, 219, 211 - 208, 199, 196, 194, 192, 191, 168, 147, 95, 88, 86, 84, 67, 49, 48, 33-, 18+ 
E. byla podle starých údajů obývána před trojskou válkou Abanty (thráckými?), Dryopy, „Dřevorubci“, a Ellopy, vše předhellénské obyvatelstvo. Nazývána proto kdysi Ellopií, Abantidou, též Makris, Chalkis etc.

Euboia, m. na Sicílii§ 485
Euboia, manž. Antiocha III.§ 222, 191

Eubolidás z Láodikeie§ Ol. 41+

Eubótás§ viz Eubatos

Eubúlidés z Athén§ arch. 394
Eubúlidés z Chalkidy, protiřímský a prosyrský politik§ 192, 189
Eubúlidés z Mílétu, megarik§ 399, 350, 300

Eubúlos z Alexandreie, skeptik§ 300, 230
Eubúlos z Athén§ 1. s. Mnésitheův, arch. 345, 356, politik a finanční správce 355, 353 - 351, 348, 344; 2. básník střední attické komédie, 350; 3. arch. 274; 4. 296, arch. 265; 5. arch. 256
Eubúlos z Atarnea, tyrannos§ 347

Aurélios Eubúlos z Emesy, Héliogabalův finanční správce§ 222+

Eudámidás, strat. Kraterův§ 281

Eudámidás, jméno spartských králů:§
Eudámidás I.§ 331, 309, 300
Eudámidás II.§ 275, 245, 219, o. Archidámův a Agésiláův a děd Hippomedontův
Eudámidás III., možné je i Eurydámidás§ 245, 241, 227
Eudámidás ze Sparty§ 1. vojevůdce, 383; 2. s. Euthykleův, zástupce státu, 146; 

Eudaimón, gen. Eudaimona§ viz Eudámos

Eudaimón z Adrian v Mýsii, latifundista, o. sofisty Ailia Aristeida§ 176+

Eudaimón z Alexandreie§ Ol. 169+ 

Eudaimón z Pélúsia, grammatik§ 314+

Eudámos z Athén, s. Apollóniův, hieromnémón§ 205

Eudámos, Eudémos z Kóu§ 92 (Ol.)
Eudámos, Eudémos ze Seleukeie na Kalykadnu/v Kilikii, s. Nikónův, diplomat Antiocha IV.§ 173

Eudámos, Eudémos, satr. v Indii I., vrah Pórův; též Eudaimón nebo Eudémón§ 325, 323, 319 - 316
Eudámos nebo Eudémos, satr. v Parthii, b. Peithónův§ 319 - 316
Eudámos z Rhodu§ 1. ž. Aristotelův, 300; 2. nauarchos, 190, 168 

Eudámus, Milónův gladiátor§ 52

Eudémón§ srov. Eudámos

Eudémos z Chiu, s. Epikratův, též Eudémos Filokaisar, velmož z rodu Eudémovců, potomků Homérových§ 26

Eudémos z Pergamu, doručitel Attalovy závěti, syntrofos tú basileós?§ 133

Eudémos z Platají, s. Filúrgův, vyznamenán v Athénách§ 330

Eudémos, dyn. v Lykii, usurpátor v Tlóu§ 150

Eudémos, lékař Lívie Iúlie, spiklenec§ 21+, 23+

Eudémos, řečník a slovníkář§ viz s. v. grammatici

Eudikiá, bohyně§ viz Aequitás

Eudikos z Lárissy, promaked. politik§ 344

Eudios ze Sparty§ efor epón. 404

Eudosiové, Eudusií, Edusií, pozd. Jutové (?), germ. kmen§ viz Sedusiové 

Eudoxios z Arabissy v Malé Armenii, s. Kaisaria umučeného za Maximiána, biskup v Germánícii, Antiocheji a Kónstantínopoli§ 355+, 356+, 359+, 360+   

Eudoxos z Knidu zvaný Endoxos/Slavný, s. Aischinův, o. tří dcer: Aktis, Delfis a Filtis, astronom a polyhistór§ 406, 383, 362, 353
Eudoxos z Kýziku, mořeplavec§ 117
Jiný E. z Rhodu byl historikem, další, rodem ze Sicílie, úspěšně skládal v Athénách komédie a byl též jistý lékař z Knidu, jiný od jeho jmenovce, doporučující léčebné cviky (nejsou v CSD).

Euégoros, s. Theodórův, zlotřilý přítel Pyrrhův§ 276

Euelthón ze Salamíny na Kypru, k., gen. Euelthonta§ 574, 520, 460

euhémerismus, theorie, dle níž bohové jsou historické osobnosti, které začaly být uctívány za své zásluhy o spoluobčany či jinak vynikaly; podle Euémera z Messány, viz§ 260

Euémeros z Messány na Sicílii, lat. Euhémerus, myslitel§ 340, 260
Euémeros alias Hímeros§ viz Arsakés VIII. Artabános II.

Euémeros z Afriky, neoplatónik, sofista§ 360+

Euénór z Argu v Akarnánii, s. Euépiův, lékař§ 336

Euénór z Efesu, malíř, o. a učitel Parrhasiův§ 420 

Euénos z Paru, sofista, elegik§ 430 a viz pod sofisté 

Euergetés z Athén§ arch. 164
euergetés, tj. dobroděj, čestná posice euergesiá, pův. čestný titul v démokraciích pro zasloužilé lidi o stát, především cizince, předstupeň občanství, později přizvisko hellénistických panovníků související s jejich dobročinností doma a v cizině§ 363, 260, 200, 171, 102

Hellénistickou euergesii vystihl dávný Alkinoos, král Faiáků na záhadné Scherii. Závěrem loučení s Odysseem vyzývá členy své rady/búléforoi, aby mu věnovali po velké trojnožce s kotlíkem, "vždyť si to pak dáme zaplatit a vybereme u lidu; neboť je hrozné samojednému darem se zavděčit/all' age hoi dómen tripoda megan éde lebéta andrakas, hémeis d' aute ageiromenoi kata démon tísometh'; argaleon gar hena proikos charisasthai".  

Euergetis, klérúchie kdesi v Thébaidě§ 165, 132 

euergetismus, dobročinný systém spolufinancování veřejných výdajů§ viz pod ceny

Euergos z Boiótie, arch. spolku§ 234

Euérsás z Théb, prořímský politik§ 173, 172 

Euesperidés, lat. Euhesperides, m. v Kýrénaice, pozd. Bereníké§ 512, 405, 370, 322, 250, 96

Euétión z Athén§ 1. 414, strat.; 2. 322, nauarchos

Euétos, satr. Arie§ 316

Eufainés§ viz Eufanés

Flávios Eufanés z Athén§ arch. 110+, popř. 124+

Eufanés z Kréty, kondottiér§ 192

Eufanés z Makedonie, též Eufainés, poslední makedonský usurpátor§ 91, 88

Eufantos z Athén§ arch. 236, popř. 235

Eufantos z Olynthu, megarik§ 399, 300

Eufémiá z Chalkédonu, světice§ 303+, 392+

Eufémos z Théry, Minyovec, argonaut§ 631

Eufémovci, aristokratický rod z Théry§ 631

Eufémos z Athén§ arch. 471

Eufémos, seleuk. strat. (?)§ 109

Eufémos§ viz Eufortás 

Euféros z Órópu, archón tés poleós§ 234

Eufilétos z Athén§ 1. podváděný manžel, 403; 2. arch. 214, popř. 213 

Eufraios z Órea, ž. Platónův a poradce Perdikky III.§ 365, 341 

Eufranór z Alexandreie (?), gen. Eufranora,  grammatik§ 39+

Eufranór z Korinthu, sochař a malíř§ 375, 50 
Eufranór z Rhodu, nauarch§ 48, 47

Eufranór ze Seleukeie, skeptik§ 300
Eufranór, strat. a maked. místodržitel§ 174 

Eufrasios, neoplatónik, ž. Iamblichův§ 320+

Euforbos z Eretrie, zrádce§ 490

Euforión z Eleusíny, o. Aischylův, Ameiniův, Kynegeirův a Filopathó, gen. Euforióna§ 526, 456
Euforión z Athén, s. Aichylův, tragik§ viz s. v. tragici

Euforión z Chalkidy, s. Polymnéstův, básník a knihovník§ 275, 244, 229, 26   

Eufrátés ze Syrákús, o. manželky literáta Kallimacha§ 310

Eufrátés z Tyru, stoik§ 40+, 118+, 144+  

Eufrátés, ř., ión. Eufrétés, sum. Buranum, bab. Purattu, hebr. Perát, chet. Mala, dn. arab. Furát§ před 6000 (2), 2600, 2500, 2490, 2400, 2371, 2346, 2292, 2078, 2039, 2021, 1895, 1830, 1815, 1793, 1779, 1760, 1755, 1742, 1723, 1715, 1712, 1650, 1626, 1546, 1526, 1482, 1472, 1440, 1410, 1380, 1370, 1360, 1354, 1347, 1345, 1330, 1337, 1320, 1317, 1308, 1300, 1275, 1235, 1228, 1219, 1183, 1160, 1134, 1115, 1114, 1112, 1134, 1116, 1111, 1100, 1097, 1081, 1071, 1005, 1000, 990, 942, 912, 899, 885, 883, 878, 877, 858 - 855, 853, 851, 849 - 847, 844, 819, 811, 765, 717, 696, 625, 617, 616, 613, 610 - 605, 567, 323, 312, 253, 247, 245, 244, 166, 165, 143, 130, 95, 93, 92, 88, 69 - 65, 53, 51, 47, 41, 40, 37, 36, 34, 26, 8, 1-, 2+, 3+, 18+, 23+, 31, 35+, 36+, 41+, 45+, 49+, 54+, 61+, 62+, 70+, 72+, 79+, 92+, 116+, 117+, 162+, 166+, 180+, 193 - 195+, 198+, 214+, 222+, 227+, 231+, 243+, 244+, 250+, 257+, 258+, 260 - 262+, 267+, 270+, 272+, 298+, 354+, 359+, 360+, 363+, 365+, 374+, 387+, 388+        

Řeka měnila na dolním toku koryto, což se projevilo na osudu řady původně sumerských měst. Od prvního tisíciletí př. n. l. se Eufrátés vlévá do Tigridu v místě dn. Qurny, po soutoku Kárúnu/Pasitigris (dtto Eulaios) s Tigridem teče jako Šatt al-Arab. 

Eufrátésiá, lat. Euphrátensis (sc. provincia)§ 330+ a viz Augusta Euphrátensis a Kommágéné

Eufrón ze Sikyónu, gen. Eufrona§ 1. usurpátor, 367, 366; 2. s. Adeův, protimakedonský politik, démagógos, 323 

Eufrón n. Euthyfrón z Fleiúntu, předek Pýthagorův§ 1100

Eufrón z Egypta, s. Hakóriův, vn. Herieův, ptolem. vojevůdce§ 170

Eufronios z Akarnánie, s. Hégémonův, zřejmě důstojník§ 302

Eufronios z Attiky (?), malíř na keramiku§ 500

Euganeové, lat. Euganeí, předitalský národ§ 600, 118 a viz pod Venetové

Eugeitón z Tánagry, hieromnémón amfiktyonie, s. Tychónův§ 279

Eugenios z Paflagonie, neoplatónik a sofista, o. Themistia§ 364+

Eugenium, pevnost Parthynů nezn. polohy§ 205

Eugenius, blíže nezn. usurpátor v Syrii§ 303+, 314+ 

Eugenius, palácový eunúchos, podporovatel Procopiův§ 365+

Flávius Eugenius, uč. grammatiky a císař-usurpátor, poslední monotheista na římském trůnu§ 193+, 360+, 379+, 384+, 392+   

Euhe-§ viz Eue-

Eucharés z Konthyly v Attice, s. Euarchův, aktivní občan§ 303, 270

Eucharistos z Athén§ arch. 359

Eucheiros z Korinthu, zápasník, učitel§ 364

Eucherius, s. Stlichónův se Serénou§ 384+

Flávius Eucherius§ cos. 381+  

Euchidás z Plataj, hémerodromos§ 490

euchitové§ viz Adelfios, messaliáni

Euiá, m. v Elimeji, dn. asi Polymylos, část Kozani§ 317

Euippos§ viz Euthippos

Euippos z Pergama, prapředek Attalovců§ 283

Eukamnidás/Eukampidás z Arkadie, promakedonský politik§ 344

Eukarpi᧠1. m. ve Frygii, dn. asi Emirhisar v TR, 300+; 2. pevnost u Hykkar, viz s. v. Láis

Eukarpidés z Athén, M. Aurélios Eukarpidés, b. Zópyrův, olympioníkos§ 776

eukleia, svátky Eukleje n. s ní ztotožňované Artemidy Eukleje§ 392

Eukleidás či Eukleidés:
Eukleidés z Athén§ arch. 403 (srov. roky 404 a 402; jiný E. byl slavným kameníkem)
Eukleidás z Boiótie, arch. spolku§ 205

Eukleidás z Gely, spoluvládce, s. Hippokratův§ 491
Eukleidás z Kýrény, mathematik a geometr§ 300
Eukleidés z Megar, sókratik, zakladatel filosofické školy§ 450, 399, 389, 380, 375, 350, 320+ 
Eukleidás z Rhodu, s. Kleombrotův, vyznamenán v Ath.§ 189

Eukleidás či Epikleidás ze Sparty, b. Kleomena III. a Chílónidy, s. Leónidy II. s Kratésiklejí§ 252, 227, 222

Eukleidés ze Zankly, oikistés Hímery§ 648 

Euklétos z Acháie, o. Gorgův§ 215

Euklés, makedonský (?) voják§ 318

Euklés z Athén§ 1. posel, 490; 2. arch. 427, str. 424; 3. Euk. z Marathónu, s. Héróda, o. Polycharma, 60, 51, arch. 46, 10

Euklés z Messénie, o. olympioníka a politika Gorga§ 218, 215

Euklés z Rhodu, vyjednávač Antiocha III.§ 198 

Eukratés z Athén§ 1. arch. 592; 2. strat., b. Níkiův a Diognétův, s. Níkératův, strýc Níkératův, 413, 404; 3. z Peiraiea, s. Aristotímův, protimakedon. politik, 337  
Eukratés nebo Eurykratés I. ze Sparty, k.§ 720, 690
Eukratés II. ze Sparty, k.§ 660, 600

Eukratideia, m. v Baktrii, předtím asi Alexandreia na Óxu, snad dn. lokalita Aj Chánum/uzb. "Paní Měsíc" (snad reminiscence na kult Artemidy/Anáhity v severoafghánské provincii Tachár§ 190, 165 a viz pod Dionýsopolis a Baktry

Eukratidés/-dás, jméno tří indobakterských králů (nom., sanskrt. gen. podoba Eukratidú = Evukratitas):§
Eukratidés I. Megas Sótér§ 185, 171, 166, 165, 160, 155
Eukratidés II.§ 155, 140, 130
Eukratidés III. Megas (?)§ 85, 75

Eukratidovci, dynastie indobakterských vládů§ viz jednotlivé vládce

Euktémón z Athén§ 1. arch. 408; 2. astronom a geógraf, 432; 3. rhétór a proeubúlovský politik, 353; 4. arch. 299; 

Euktos z Makedonie, Perseův druh§ 168

Eulaios, též Sellaios, bab. Silchu nebo Uláj/Ulája, Úlája, ř. v Súsiáně, dn. Šaur v IR; bývá zaměňována s Choaspem-Karché Kúr (= Uqnú?)§ 1830, 1125, 653, 324, 246, 150, 141

Eulaios z Makedonie, Perseův druh§ 168

Eulaios, vlivný eunúchos v Alexandreji§ 176, 173, 170

Eulalios n. Eulamios z Frygie, jeden z posledních neoplatóniků, ž. Damaskiův§ 350+

E-ulmaš-šákin-šumi, rodem Kassita, k. Babylónie§ 1006, 1004, 987

Eumachos z Athén§ str. 410; 2. arch. 120
Eumachos ze Samu, vyslanec§ 405

Eumachos§ 1. 307, strat. Archagatha Syrákúského; 2. 86, 73, strat. Mithridáta VI.

Eumaridás z Kydónie§ 1. s. Pankleův, o. Charmiónův, děd Eumaridův, proxenos v Athénách, 229; 2. s. Charmiónův, vn. no. 1, 229 

Eumathés z Athén, jeden z Třiceti§ 404

Eumédés§ viz Eumenés

Eumédés z Kládzomen, s. Filodémův, jako smírčí soudce honorován na Sýru§ 245

Eumélos z Bosporu Kimm., k.§ 310, 309, 305, 304  

Eumélos, malíř s věhlasem, jinak blíže neznámý§ 133+

Jiný E. byl též neznámý historik a E. z Korinthu byl básníkem. 

Eumeneia ve Frygii, m. s katoikií Achajů, ale jako "Achajská" si razila na mincích až za Hadriána, dn. u İşıklı§ 151

eumeneia, hry (mj.) v Sardách a jinde na počest jednoho z Attalovců§ 776, 167, 160 (Delfy), 150 (Aigína)   

eumeneios, kalend. měsíc v Pergamu§ 44 

Eumenés či Eumédés, strat. Ptolemaia II.§ 270
Eumenés, strat. Perseův§ 168

Eumenés z Alexandreie, o. dvořana Ptolemaia§ 196

Eumenés z Baktrie, spoluvládce Antimacha I.§ 190, 180 

Eumenés z Kardie, sekretář Filippa II. a Alexandra Velikého§ 342, 326, 324 - 316
Eumenés z Tiu a Amástridy, dyn.§ 1. synovec Filetairův, b. Attalův, o. Eumena I., 283, 280, 268, 266, 263, 252; 2. b. Attala I., s. Attala z Tiu s Antiochidou, 283, 252 

Eumenés, jméno attalovských vládců v Pergamu:§
Eumenés I. Euergetés, s. Eumena z Tiu, adoptován Filetairem§ 281, 263, 261, 252, 241
Eumenés II. Sótér§ 230, 201, 200, 197, 196, 195, 193 - 180, 175, 174, 172 - 165, 160 - 158, 155, 153, 150, 142, 133
Eumenés III. Filopatór§ viz Aristoníkos

Eumolpos z Eleusíny, epopoios, s. Músaiův, asi totožný s králem Eum.§ 1346

Eumolpos z Thrákie, k.§ 1555, 1346 

Eumolpos ze Sikyónu, též Eupompos, malíř§ 350

Eumolpovci, kněžský rod v Eleusíně§ 352, 180