Kómadzón§ viz P. Valerius Cómazón 

Komaios z Megar, boxer§ 652

Komána (pl.), lat. Comana Cappadociae, staré Kammanu, Kumanni, m. a chrámový stát ve střed. Kappadokii osídlený Kátaóny§ 1420, 1370, 1350, 1320, 712, 255, 68, 64, 48, 47, 36, 31, 29-, 17+, 34+, 259+  

Komána ta Pontika, Pontské Komány, m. a chrámový stát ve vnitrozemí Pontu, pozd. na vých. Galatského Pontu, dn. pahorek Hamamtepe u vsi Kılıçlı nad řekou Yeşilırmak, hell. Íris§ 121, 71, 68, 36, 29

Komanés nebo Komanos z Egypta, b. Ptolemaiův, vojevůdce a vojenský poradce u dvora§ 186, 170, 169, 161 

Komanos z Kilikie, b. Kleónův, jeden z vojenských vůdců otroků na Sicílii, v jednom prameni Coma§ 138, 132

Komanos, k. ligurských Segobrigů, s. Nannův a b. Gyptidy, manž. Protidovy§ viz pod Massaliá

Kómás z Efesu, gen. Kómy, tyr.§ 546

kombabos, kněžský titul v Hierápoli; srov. Chumbaba, Chuwawa§ 96

Podle Lúkiána vystupuje jistý stavitel Kombabos v legendě vztahující se k mýthu o Atargatidě (syrské Héře) a Attidovi. Stratoníké, byla manželka nejprve Seleuka I. a když král viděl, jak mladý trpí, posléze jeho syna Antiocha I. Ve snu jí bohyně vzkázala, aby jí dala vystavět chrám. Svůdná, ale vysoce ctnostná Stratoníké odjela do Hierápole a královský manžel poslal architekta mladého Kombabu, který tušil, že by se s královnou příliš sblížil, a proto se raději vykastroval, než aby později přišel o krk. Svá varlata králi předal do úschovy v zapečetěném džbánu. Chrám dostavěli, dostali se do řečí, jak nešťastník tušil, ale zapečetěná varlata Kombabu zachránila.

Kombafis z Egypta, zrádce§ 525

Kombertis, vůdce Keltů§ 279

Komboiomaros z Galatie, tetrarcha§ 189

Kómeás z Athén, též Kómis§ 1. arch. 561; 2. s. Chaireův, hipparchos na Lémnu, 281  

komédie, komedie, řec. kómódiá, lat. cómoedia, autoři byli kómikoi (sc. poiétai), kómódopoioi, kómódiografoi§ 575, 486 (premiéra) a dále viz jednotlivé autory

hellénská komédie. Stejně jako u tragédie ani v případě komédie není znám vlastní její původ. Buď souvisí s rozpustilým průvodem o Dionýsových slavnostech (kómos, kómazó, srov. lat. grassátórés a spatiátórés), při němž se zpívali posměšné písně, nebo slovo kómódiá, kómoidiá souvisí s kómé, vesnice, tedy průvod se zpěvy, v nichž vesničané vyčítají ústrky měšťanům, "táhli vsí/ekómadzon" (logičtější je asi verse první).

K vybavení komédie patřily kostýmy, vycpaná břicha, předimensovaná přirození, masky (všechny role hráli muži, jak též u Árjů), ale také sborové písně a tance v maskách.

Původní součástí rítuálních úkonů byly smích a také značně vulgární mluva/aischrologie. K základnímu vybavení hellénského divadla, tedy nejenom komédie, patřila parrhésiá, svoboda slova a beztrestnost autorů. Je to v podstatě kultovní základ hellénské démokratie a evropské parlamentní demokracie vůbec. Srov. např. Aristofanovy zachované komédie, v nichž byly karikovány poměry a politici v dobách válečných a pro Athéňany velmi tísnivých.

Mezi lety 581 až 561 působil legendární tvůrce prvních komedií Súsarión z Tripodiska v Megaridě (známý jen z kroniky Parijského mramoru), podle Dórů vůbec první autor komédií, viz rok 575. V Megarách vznikla jedna z forem dórských frašek založených na improvisaci, megarská komédie, která údajně vynikala obscénostmi. Nic z této éry není uchováno a nelze vyloučit, že šlo o žánr vzniklý v Attice i dému Íkarie, jehož námětem mohla být megarská/dórská obhroublost.

Súsarión možná též uvedl do komédie postavu kuchaře či sluhy-žrouta (herec Maisón původem z Megar dal jméno typu komické masky). V jižní Itálii měla tato fraška jméno flyáx (v hellénismu se v Alexandreji vedla jako literární žánr, jejímž prvním autorem byl v době pod Alexandrově smrti a za diadochů syn jistého hrnčíře/kerameus Rhintón z Tarentu n. Syrákús; jeho dramata-drámata byla nazývána hilarotragódiai, veselé tragédie, tragikomédie) a prý jich napsal 38.

Prvním literárním autorem frašek-komédií byl v Syrákúsách Epicharmos z Kóu n. Samu či ze sicilských Megar (kam se dostal jako tříměsíční), který psal dórsky; bylo však též zaznamenáno, že pocházel z jinak neznámého sikánského města Krastos. Texty jeho 52 her (jiný zdroj: 35) byly často filosoficky zaměřeny, komédie zlehčující mýthické náměty a svět héroů a bohů neměly sbor, byly bez hudby, zpěvu a tance; byly to tedy zcela „moderní“ fraškovité hry. Zřejmě jako první zavedl tři herce a z Héráklea udělal opilce, žrouta, venkovského burana a sexuálního přeborníka. Epicharma následoval v Syrákúsách jeho (zřejmě) mladší vrstevník Formis (od "formos/košík", zachováno není od něho nic). Jejich současníky v Attice byli Euetés, Euxenidés a Myllos; nevíme o nich nic. Formis, přítel prý Gelónův a vychovatel jeho dětí, poprvé dal svým postavám oděv až na zem a pozadí scény, resp. její orámování a závěs, dal udělat z purpurových kůží. 

S nimi (?) povstala v Athénách klasická komédie. Autoři attické komédie jsou již od starého věku tradičně děleni na staré (5. století), střední (4. století) a nové (hellénismus). Autory a jejich díla katalogisoval v úkolu Ptolemaia Filadelfa literát Lykofrón z Chalkidy, autor však tragédií (a elegik Alexandros Aitólský uspořádal v alexandrijském Múseiu autory tragické a satyrské, srov. rok 315).  
Od roku 486 byly v Athénách zařazovány na náklad státu soutěže/agóny komédií o Dionýsiích (teprve téhož roku zavedena v Athénách chorégie pro komédii), od roku 445 též o Lénajích (po pěti kouscích).

Alexandrijský kanón staré attické komédie/archaiá kómódiá zahrnuje Eupolida, Kratína a Aristofana, všechno autory z doby peloponnéské války a starší a všechno Athéňany. 

Zachována zůstala jména čtyřiceti básníků, z her však nepatrný zlomek. Nejstaršími z athénských komických autorů byli Chiónidés a Magnés (Chiónidovo vítězství je doloženo pro rok 486 - první vítězství o městských Dionýsiích vůbec, Magnétovo pro rok 472; celkem zvítězil jedenáctkrát). Magnés z Íkaria v Attice prý ve stáří ztratil humornost. Během her prý obletoval soupeřovy chory v zeleném oděvu, vydával zvuky trhaného peří, mluvil lýdsky. Jistý Autokratés z Athén vedle komédií skládal prý též tragédie, ale byl i jiný, hellénistický Autokratés, autor tragédií. O Tímokreontovi z Iálysu viz rok 500. 

Mladší Eupolis, syn Sósipolidův, byl nejprve Aristofanovým přítelem, později literárním sokem, někdy po roce 412 zahynul za lodní katastrofy.  Napsal prý sedmnáct titulů, ale dosáhl s nimi sedmi vítězství (nedochováno téměř ničeho). Athéňané údajně pod dojmem neštěstí zakázali nadále básníkům účastnit se válečných výprav. Kratínos, syn Kallimédův, nejstarší a nejméně známý z triady autorů staré attické komédie, napsal nejméně 28 her (rovněž nedochovaných; dle jiného zdroje 21), s nimiž dosáhl devíti vítězství (první roku 453).

Zato Aristofanés, syn Filippův, nejmladší z uvedené triady, patří mezi nejznámější postavy světové dramatické tvorby. Z jeho díla se dochovalo jedenáct komédií ze 40 či 44 titulů. S poslední hrou vystoupil roku 388 (první roku 427), a to je také poslední známé datum z Aristofanova života. Některé Aristofanovy hry patří již do období střední školy (končí obscénost, přibývá komických typů jako parasítos, služky atd.). Komédie psali i všichni (!) Aristofanovi synové Ararós, Filippos a Níkostratos, jinde jmenovaný jako Filetairos, který zároveň scénicky vystupoval.

Méně známými autory staré attické školy byli Kratés (první vítězství roku 451), bratr epického básníka Epilyka, autor šesti n. osmi her, jehož zásluhou prý bylo, že poprvé vynechal osobní útoky a vyřizování účtů přímým způsobem a psal tituly s typickými žánrovými postavami a jako první prý zavedl na scénu postavu prostého nehérójského opilce. Složil též nějaká díla v prose/katalogadén. V Kratétových hrách začínal jako herec pozdější dramatik Ferekratés, jehož hry také byly odpolitisované; napsal jich osmnáct (jiné údaje: 17 n. 19, srov. rok 450). Jeho přínosem pro poesii bylo zavedení tzv. verše ferekratejského.

Podle všeho žil ještě jiný Athéňan Kratés, autor tří dramat a rovněž z doby starých komédií. Do éry staré komédie patřil Hégémón, viz i něm roku 450, a Hipparchos, jehož hry se točily kolem svateb. Jistý Ameipsiás byl buď autorem nebo prý propůjčil své jméno Frynichovi Athénskému (?), rovněž autorovi staré komedie (deset her), kusu jménem Konnos/„Vousy“, který karikoval Sókrata a sofisty obecně. Také A. druhá známá komedie Kómastai/„Hodující“ porazila Aristofana. Frynichos sám byl autorem sta her a na scénu zavedl postavu misanthropa Tímóna (odlišovat třeba od tragika Fr. Ath.). 

Aristofanés měl trojici kómódopoiů jmény Frynichos, Lykis a Ameipsás za studené čumáky/hós psýchros poiétés, kómikoi hypopsýchroi, Frynichos používal prý cizí, neattické výrazy, vulgarity a psal špatným metrem (podle Súdy byli ještě tři další Frynichové, čím ale vynikli, nevíme). Neznámý básník staré komédie attické/kómikos tés palaiás kómódiás byl Aristofón, Arkesiláos a Menandros starší. Hermippos z Athén, autor čtyřiceti dramat, se proslavil snad jen tím, že pohnal před soud Aspásii Mílétskou. Byl jednooký/heterofthalmos a bratrem dalšího komediálního autora Myrtila, synové Lýsidovi. 

Neznámým pro nás komikem byl Athéňan Kalliás, syn Lýsimachův, jemuž se podle otcova provaznického řemesla/schoinoplokos přezdívalo Schoinión/c. Špagátek. Stejně tak Platón z Athén (žádná přízeň s filosofem), zahrnovaný se svými 28 komédiemi též do středního proudu, vrstevník Aristofanův. Theopompos, syn Theodektův n. Theodórův, kterého přivedl k dramatův Asklépios, který ho vyléčil z těžké nemoci, složil dramat sedmnáct n. 24, Strattis z Athén patnáct n. šestnáct ke konci peloponnéské války, Télekleidés šest; vše pro nás jen jména osobní a názvy jejich her. Aristofanovým vrstevníkem byl athénský kómikos poiétés Aristyllos, jemuž se pro nehoráznost chování a psaní říkávalo Aischropoios/"Hnusoautor".  

Další jeho současník Aristónymos je znám komédií Mrznoucí Hélios/Hélios rhígón, Dioklés z Athén n. Fleiúntu skládal ve stejné době jako Athéňan Sannyrión (známa jsou jména čtyř her) a Filyllios s c. deseti tituly. Dioklés se zapsal do historie hudebním vynálezem, když do sady hliněných omáčkovníků/oxybafon tloukl dřevíčky/xyléfion a zjevně to zaujalo. Níkofrón z Athén, syn Thérónův, i Níkocharés z Athén, syn Filónidův, původně písaře (malíře?)/grafeus, pak autora komédií, byli rovněž vrstevníci Aristofanovi.   

Aristofanovi synové Ararós, Filippos a Níkostratos/Filetairos (21 titulů) se také věnovali psaní komédií a patří již do období střední attické komédie/kómikoi tés mesés kómódiás, která žánr plně odmythologisovala. 

Do její skupiny staří počítali 57 autorů, z nichž nejslavnější byli Antifanés, Anaxandridés a Alexis. Antifanés, syn Stefanův, pocházel z Lárissy a občanství v Athénách mu opatřil Démosthenés; zemřel na Chiu. Měl sepsat 260 titulů, zvítězil třináctkrát (poprvé roku 386). Do střední patřil též Eudoxos Sicilský, syn Agathokleův, trojnásobný vítěz o athénských dionýsiích a pětinásobný o lénajích, jistý Efippos z Athén, Tímotheos z Athén, tvůrce nejméně čtyř her, Tímoklés z Athén se sedmi kusy a jeho jmenovec s třinácti komédiemi. 

Pouze jménem je znám Ainikos z Athén (?) a další Démosthenův současník, kómódopoios Archedikos, jménem znám pouze je Augeás, Dexikratés, Dióxippos, Héniochos, Kantharos, Leukón, syn Agnóův n. Hagnónův, všichni Athéňané, stejně tak Euthyklés náležející do staré n. střední komédie. Kam zařadit autorská jména Epigenés (šest her známo jménem), Eufrón a Euschémos, Menekratés, Menippos, Metagenés z Athén, rodu prý otrockého, Mnésimachos, Nausikratés, Sótadés z Athén, Stratón z Athén, Télestés, Theognétos, Theofilos, Xenarchos, nevíme. Hégésippos z Athén byl podle jednoho zdroje zván Króbylos (podle vlasového uzlu), je však možné, že jde o záměnu se stejnojmenným řečníkem a politikem, viz v indexu s. v.  

Rhoďan Anaxandridés, syn Anaxandrův, byl ze 65 svých her desetkrát vítězný (poprvé roku 376). Jako první prý zavedl na scénu lásku a svádění (přesněji asi zprznění/fthorá) panen/erótás kai parthenón fthorás eiségagen. Alexis z Thúrií byl strýcem a učitelem Menandrovým. Napsal 245 her, v nichž prý uvedl na athénskou scénu postavu parasíta, příživníka. 

Ještě méně známým tvůrcem komédií byl Eubúlos, syn Eufranorův, autor 104 titulů, "na pomezí staré a střední komédie/methorios tés mesés kómódiás kai tés palaiás", pravilo slovníkové heslo v Súidovi; zachováno z toho všeho nezůstalo nic.

Athéňan Menandros, syn Diopeithův a Hégesistraty, přítel Epikúrův, s nímž společně „sloužil na vojně (efébie)“, dnes nejslavnější představitel hellénistické, tzv. nové komédie attické, byl velmi plodný autor. Z jeho 108 komédií se ale zachovaly jen v několika případech podstatné části několika her a řada zlomků z dalších (c. pět tisíc veršů z c. dvaceti kusů, údajně pouze pět procent M. díla). Psal prý též prosou a Ptolemaiovi Sótérovi dopis. Šilhal prý a utopil se při koupání v moři. K Epikúrovi měl zřejmě velmi blízko i myšlenkově, neboť ze zachovaných fragmentů odmítal urozenost podle rodičů a věděl, že „největší slast je prožít život bez bolesti“.

Menandros dostal s Filémonem pozvánku od Ptolemaia Sótéra do Alexandreie a skládat tam. Na rozdíl od Filémona, viz zde níže, odmítl a básníkův patriotismus zvěčnil ve dvou smyšlených dopisech s hetairou Glykerou literát z doby snad antónínovské Alkifrón. Roku 2003 byla na jednom z vatikánských palimpsestů, syrském pergamenovém hagiografického kodexu popsaném roku 886 n. l., nalezena menandrovská stopa. Pod ním je text O lidské povaze jistého křesťanského činovníka jménem Nemésios z Emesy (kolem 400 n. l.), který vznikl v 7. n. 8. století, a pod tímto textem je písmo ze 4. století souhrného vydání Menandrových her. Čitelných je pouze na dvě stě veršů ze hry Dyskolos (jinak již známých) a stejné množství ze hry neznámé. Nejznámější z Menandrova díle zůstal dnes pravděpodobně výrok z Menandrovy hry Arrhéforos/Panna z Athénina procesí a arrhéforiích zvané též Aulétris/Flétnistka (nedochována) užitý roku 49 Caesarem při invasi do Itálie jakoby šlo o hru: anerrifthó kybos/lat. alea iacta estó, „budiž kostka vržena“.

Obsahy Menandrových komédií pořídil Homéros zvaný Sellios, grammatik, skladatel hymnů a žertovných veršů/paignia di'epón, též autor spisu o hereckých maskách/peri kómikón prosópón. 

Všichni básníci hellénské nové komediální školy byli později horlivě překládáni římskými autory do latiny a převáděni do latinského světa (srov. níže). Menandrova komédie Fasma/Zjevení se hrála kromě autorské premiery ještě roku 254 a 167 v Athénách a v latinském překladu Luscia Lánuvia někdy před rokem 161 v Římu.

Do období nové komédie započítávali staří literární vědci alexandrijští jména 64 autorů, z jejichž děl známe ovšem jen nepatrné fragmentární zbytky. Vedle Menandra prosluli Neathéňané Filémón ze Syrákús či Sol (srov. pod dlouhověcí a roku 365) a Dífilos ze Sinópy, tvořící v Athénách, zemřel ve Smyrně. Dífilos, autor rovné stovky komédií, s nimiž ale dosáhl jen tří vítězství (poprvé roku 318), byl prvním autorem, který na jeviště uvedl své osobní zážitky, a to hned s vyhlášenou hetairou Gnathainou. Tu proslavili nejen amanti (říkalo se jí: "androfonos/hubící muže"), ale též její velká chuť na pečená varlata/osché n. orchea, jimž prý místně také říkali ledvinky/nefroi.  

Filémón, syn Dámónův, prý svým drsným humorem často vítězil nad Menandrem (podle Plauta známe hru Emporos/Mercátor a Thésauros/Trinummus); sepsal 97 dramat, jiný údaj registroval her sedmdesát. Zemřel prý na smích, viz rok 264. Jeho stejnojmenný syn, občan již athénský, složil 54 hry a nejméně se šesti zvítězil. Vyprávělo se o Filémonovi-otci, že v jedné své hře zesměšňoval kýrénského dynastu Magu jako analfabéta. Za své cesty, možná té do Alexandreie, viz zde výše, bouře jeho loď zahnala do Paraitonia. Padl do rukou Magových vojáků a ti dostali z Kýrény nařízeno, aby se mečem básníkovy šíje jen dotkli, nestínali ho. Pustili ho a na cestu dostal od Magy kostky a míče, symboly jeho dětinskosti. 

Následovníkem Menandrovým byl Apollodóros z Karystu, autor minimálně 47 komedií s pěti vítězstvími. Na Dionýsiích zvítězil poprvé roku 290. 

Machón z Korinthu či Sikyónu, básník nové komédie/kómikos tés neás kómódiás, který žil a zemřel v Alexandrii, učitel Aristofana z Býzantia, prý zavedl do komédie obraz Abdéřanů jako totálních hlupáků, srov. český Kocourkov. Do nové komedie patřili Anaxippos, Archippos Athénský, Batón, současník Arkesiláův, Epikratés, Epiníkos, Filippidés z Athén, syn Filokleův, autor 45 her, narozená ve 111. olmypiádě (336-333), Filippos, Filiskos, autor nejméně osmi komédií, Poseidippos z Kassandreie (viz o něm roku 289), Apollodóros, Sópatros z Pafu, který tvořil v Alexandreji asi za Ptolemaia Sótéra, neznámý parodos Sópatros, dnes již víceméně pouhá jména. 

Neznámý je rovněž kómikos komédie střední Amfis, žijící asi ve druhé polovině 4. století a pravděpodobně nikoli Athéňan, stejně jako Anaxilás, posmívající se rád Platónovi, Démétrios z Tarsu skládal satyrické hry, komický básník Démodikos z Léru, Dámoxenos z Athén, jeho soukmenovec Diodóros, jistý Erifos a stejně neznámý Euangelos, Polyeuktos a Polydzélos, od nichž známe jen jména několika titulů, Sófilos ze Sikyónu n. Théb, Foiníkidés, autor nejméně dvou her, Chairémón, skladatel osmi komédií, Ófelión, autor šesti her. 

Jiným komediálním dramatickým žánrem, který byl populární po celý starý věk, byl mímos. V rythmisované prose předváděl realistické, často erotisované výjevy z každodenního života, herci improvisovali a ženské role v mímech hrály ženy. Mímos byl žánrově blízký frašce a byl doprovázený tancem. Nejznámějším skladatelem dórských prosaických mímů byl Syrákúsan Sófrón, syn Agathoklea s Damnasyllidy, mladší vrstevník Epicharmův z 5. století, kterému udělal slávu Platón, a jeho syn Xenarchos.

Sófrón byl zřejmě oním tvůrcem, který z lidové zábavy udělal umělecký žánr. Byl též jiný Sófrón, skladatel komédií. 

V hellénismu byly mímy skládány i ve verších (hexametrem, iamby, elegické distichon), ale nebyly určeny pro podiální provedení. Proslulým skladatelem takovýchto mímů, mímiambů, byl Héródás/Héróndás z Kóu, ale jeho um bylo možné ověřit až papyrovým nálezem z roku 1891. Jazykem mímů byla dórština. Jediným známým římským básníkem mímiambů byl v první polovině 1. století Cn. Matius.

Třebaže řecky píšících autorů v římském období rapidně ubylo, komédie všech období byly čteny křesťany ještě v 6. století n. l. Většina hellénských komických a tragických her se nedočkala repris, vesměs šlo z náboženských důvodů/dedikace o světové premiery a derniery zároveň. S reprisami přišel až hellénismus, nikdy však v takovém rozsahu, na jaký jsme zvyklí dnes (srov. zde výše a pod tragédie).

•

římská komédie. První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364 během lectisternií, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Tehdy poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly).

Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu). Latinský žánr se zřejmě vyvinul obdobně s hellénským z (opileckého) chození ode domu k domu nebo ode vsi ke vsi o svátcích se zpěvem a pronášení satur (viz pod satiry) v doprovodu flétnisty, etr. súbulóna, lat. tíbícena.

Grasátóři a spatiátóři, tedy tito potloukající se o svátcích dnem a nocí, procházející se, se ovšem později říkalo veškerým nočním pobudům. 
Stejně jako v latinské tragédii i komédie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena. Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragédie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

První latinskou palliatou byla neznámá veselohra Helléna (?) L. Livia Andronika z roku 240 (srov. Cesty tragedie a epu). Palliaty i togaty psali i Cn. Naevius, vynálezce kontaminace (viz Cesty tragedie) a Q. Ennius. Veliké oblíbenosti dosáhly hry Umbra T. Maccia Plauta (zemř. 184), z jehož 130 titulů se zachovalo úplně 19 kusů a dvě ve větších zlomcích a bývají pokládány za pravé.

Všechny jsou z hellénského prostředí, na římské si autoři dlouho netroufali. Svou první komédii měl Plautus provozovat už roku 212 (Menaechmi), známe ještě data prvního uvedení u hry Stichus (rok 200) a Pseudolus (o Megalensiích roku 191).

Naopak pouze ve fragmentech je známo komedické dílo Kelta (prvního keltského literáta a současně i prvního slavného Miláňana) Statia Caecilia Insubera, Enniova přítele, kterého pro divadlo objevil proslulý producent Ambivius Turpio.

I třetí ze slavné trojice latinských autorů veseloher nebyl rodilým latinským Římanem: „Libyjec“ P. Terentius Afer z Karthága (zemř. 159) psal rovněž pouze palliaty, a všech šest se dochovalo. Propuštěnec senátora Terentia Lúcána odešel v 25 z Říma do Hellady a buď se utopil s lodí při návratu, nebo zemřel na trápení ve Stymfalu či na Laukadě po ztrátě napřed poslaných zavazadel s novými hrami (vlastními a přeloženými z Menandra), které se utopily během přepravy.

Ve stejné době psali, nebo spíše překládali a kompilovali-"skládali", i méně známí autoři palliat, jako např. Aquilius, starší a neúspěšný sok Terentiův Luscius Lanuvius, Atilius, nebo např. poslední známý autor hraných palliát Turpilius (zemř. kolem róku 103). Z císařské doby pocházejí jen útržkovité zmínky, ale kuriosně z konce 4. a začátku 5. století n. l. je anonymní komedie Querolus sive Aulularia (Skuhral čili O hrnci), která vznikla v prostředí s ještě tradičními náboženskými hodnotami, tedy nikoli křesťanskými.

Překlady řeckých autorů znamenaly pro římského diváka jisté obtíže. Prostředí athénského "globalisovaného" hellénistického světa byl římským "sucharům" druhého století př. n. l. dosti cizí. Postavy obchodníků s děvčaty, do nichž se zamilovávají urození athénští mladíci, otroci, kteří si dělají ze svých pánů šašky, vůbec diskuse pána s otrokem, zda a jak co má provést, bylo Římanům cizí; viz k tomu pod otroci. Vznikly proto hry s ryze římskými postavami.

Označení togata původně platilo pro všechna latinská dramata z římského prostředí (tj. i pro praetextu či atellanu). Togata byla veseloherním žánrem z prostředí spíše chudinského a často se odehrávala v jednoduchých přístřešcích či krámech, tabernách (proto se tento druh togat nazýval tabernaria). Z celé togaty se zachovalo jen několik zlomků.

Jejich slavnými autory byli Titinius, který jako současník Terentiův byl ze skupiny těchto dramatiků nejstarší, C. Quinctius Atta (zemř. 77) a jeho starší vrstevník L. Afranius, který je považován za nejvýznačnějšího autora togat. Učitelem Maecenatovým a jeho propuštěncem byl C. Melissus. Vytvořil nový druh togaty, tzv. trabeatu (podle oděvu římských jezdců), o jejíž podobě ale není přesných informací.

Atellána byla žánrem frašky a svůj název má od oskického města Atella v Kampánii s pověstí italského Kocourkova (ludicrum Oscum); do Říma se dostala po roce 211, kdy v hannibalské válce po dobytí města Římané Atellu vyvrátili a mnohem později dostalo místo jméno Aversa. Improvisované děje hráli v maskách muži i ženy a byly pro svou uvolněnost a lascivnost velmi oblíbeny.

O zábavu se postarávaly stálé postavy: Maccus, tedy harlekýn, Buccó, něco jako Žrout, Debil, Pappus, Tatík a Dossennus, Mudrlant, Fiškus a Šarlatán.

Atellána se v Římě provozovala za tragediemi na ukončení podívané a teprve v 1. století se jí dostalo literární podoby. Nejznámější byli starší L. Pomponius Bononiensis a mladší Novius, oba z první půle století. Z jejich rozsáhlé činnosti se ale kromě nepatrných zlomků zachovaly pouze názvy jejich děl. Obsahová a scénická volnost se posléze nelíbila císařům: Tiberius dosáhl u senátu povolení vyhnat z Itálie všechny herce atellán, za žertovné narážky dali popravit herce Caligula a Neró.

Neronovým oblíbencem ale na druhé straně byl židovský mim Alitúrus, který vypomohl přímluvou svému slavnějšímu palestínskému krajanovi Iósépovi Fláviovi.

V době Caesarově nahradil v posici dohrávky tragedie atellánu mimus (z řec. mímos, mímesthai, napodobovat). Do Říma přišel z Hellady a od roku 211 se stal součástí slavností Flory (ludi Florálés). Mimus se hrál bez masek, naprosto realisticky a muži i ženy na podiu hráli bosi, tj. bez herecké obuvi, používané v komediích a tragediích (proto se jim také říkalo planipedes, bosí herci). Děje krátkých příběhů byly podávány improvisovaně. Zvláště v dobách florálií končila vystoupení hereček odhozením šatů - první strip-tease v historii.

Literárně je podchytili jezdec L. Decimus Laberius (105 - leden 43) a jeho soupeř Publilius Syrus či Antiochius. Caesar je přinutil k závodu, v němž sice prvenství přiřkl Syřanovi Publiliovi, ale L. Decimovi vrátil občanství a jezdeckou hodnost: římským občanům nepříslušelo vystupovat na divadle, a to kromě atellán. Ze Syrova díla se díky tomu, že se stal již ve starověku školním autorem a z jeho mímů byly vypisovány sentence, se dochovala sbírka výroků, dodnes populárních.

Autorem dvou mímů byl Q. Lutatius Catulus. V jeho hrách prý hrál jistý herec Damasippos, který proslul tím, že promarnil svému archimímovi majetek a že měl velmi silný hlas. Koncem Augustovy vlády přišel do Říma Filistión z Prúsy n. Sard, jehož mímické hry se sice provozovaly ještě v pátém století n. l., o nichž ale dnes ani nevíme, zda byly psány řecky či latinsky. Filistova obliba spočívala na bezprostřednosti themat "ze života"/egrapse kómódiás biologikás, jménem známe kus Mímopséfistai. 

O Filistiónovi se traduje, že prý zemřel smíchem (záměna s Filémonem, cf. s. v. dlouhověcí). V době M. Aurelia Antonina skládal mimy Marullus, k jehož kritickým poznámkám byl císař shovívavý.

První z velkých Římanů se herci obklopoval diktátor L. Cornelius Sulla. Mezi jeho důvěrníky a druhy na hostinách patřili např. herci komédií Roscius, herec ženských rolí Métrobios, nebo mímický herec Sórix.

M. Antonius s sebou i do pole vozil herečku Cythéridu, to však před svými velkými manželskými i nemanželskými láskami (Fulvia, Kleopatrá). Cythéris byla poté též milenkou caesarovraha M. Iunia Bruta a C. Cornelia Galla, viz zde níže. Snad to byli tito římští velmožové, kteří nevědomky zavedli do západoevropského politického stylu móres mít pletky s herečkami a s lidmi od divadla (či později od filmu a televise; viz ovšem vzory hellénistické, např. u Démétria Poliorkéta). Mezi proslulé herce mimů prý patřil Latinus, který byl kromě této činnosti umělecké činný i jako udavač Domitianův (i tento princip přeskočil do dob nejmodernějších). S ním vystupovali jistý Corinthus a v ženských rolích Thymélé. 
Slavným pantomímem z téže doby byl Bathyllos (jeho jmenovec exceloval za Domitiána), starším vrstevníkem Lentulus, sám autor mímů (jeho vrstevníkem byl jiný autor Hostilius).

V dobách Ciceronových byla proslulá „herečka“ Arbuscula. Slavnou byla míma Volumnia Cythéris/Kythéris, propuštěnka senátora P. Volumnia Eutrapela, milenka triumvira Antonia a pak literární a asi také skutečná vojáka, politika a literáta L. Cornelia Galla, který ji říkal Lykóris; viz o ní u roku 26.

Mnohem později proslula jako herečka-striptérka mimu jistá Theodóra (497-548), která v konstantinopolském hippodromu uklidňovala hašteřivé dostihové fanoušky  mezi diváky, nebo jim krátila čekání na závod stripteasovými vystoupeními: pravda, roku 525 si vzala sedláckého Iústiniána II. a stala se císařovnou, dámou zbožnou podle křesťanských představ a ke cti a slávě jistého Pantaleóna dala na místech svých předchozích uměleckých vystoupení postavit kostel pro své bývalé kolegyně a zestárlé prostitutky.

Mímus s pantomímem se šířil od 80. let posledního století republiky, ovládl římskou divadelní scénu a brzy vytlačil veškeré další žánry. Pantomíma také původně patřila ke kultu: její tanečník, lúdius či lúdió nesměl tanec přerušit, ale nerušeně dotancovat. V Augustově době se stal oblíbeným pantomímus (z řec. pantomímos), tragické posunkové a taneční němohry, doprovázené hudbou a sborovými zpěvy (srov. umělce Neróna).

Jediný známý římský básník mimiambů Cn. Matius působil v první polovině 1. století, přítel Caesarův, a pouze jménem známe Verginia Romana.

Mimo divadelní prostředí byly provozovány mímy na objednávku na hostinách, v restauracích či přímo na ulici, vždy před menším obecenstvem. Herci napodobovali různé způsoby lidského jednání. Aretologové vyprávěli přehnané lživé příběhy, ethologové či biologové napodobovali lidské povahy, národnosti, zvyky a magodové ukazovali nestoudnosti. Vzdělaným lidem stačila lehká literatura, romány či novely, nevzdělaná většina, agrammatoi, tj. analfabéti, chodili na mímos, pantomímos a crazy-komédie.

Mimy provozovaly herecké společnosti (grex, dosl. stádo), v jejichž čele stáli jako ředitelé archimimové (srov. hellénská Dionýsova či Bakchova společenství). Společnost měla podle zachovaných dokladů až šedesát herců. Slavným archimímem byl např. Sórix, s nímž a jeho „stádem“ rád hodoval diktátor Sulla. 

•

Kómei, jap. císař, o. Meidžiho§ 2

kometa, kométés (astér)/"vlasatá hvězda, vlasatice"§ 302, 44 

kométai, "vlasatci" v Dákii§ viz píloforoi 

Kómetés z Mykén, též Kýmetés, k., poslední z Pelopovců§ 1184, 1104 

Komi, lid a jazyk v dialektech v RUS§ 4000 

komicie v Římě, lat. comitia, volební shromáždění všeho římského národa, comitia populí Rómání, centuriátní, kuriátní a tributní, comitia plébis tribúta; nevolební shromáždění informační a diskusní se nazývala contiónés, shromaždiště menší sněmovní, tržní, rituální byla conciliábula, řec. syllogé:

comitia centuriáta, řec. lochítis ekklésiá, občané shromáždění obvykle v červenci za hranicemi pomeria po centuriích volili nejvyšší státní úředníky konsuly, praetory a censory (stačily hlasy prvních dvou nejmajetnějších tříd), udělovali pravomoce novým censorům, rozhodovali o vypovězení války a fungovali jako odvolací tribunál u těžkých trestů. V principátu zákonodárná moc přešla na principa a na senát, Tiberius předal senátu i pravomoc volební a o soudní se podělily senát, soudy a princeps - sněm se pak scházel jen pro potvrzení výsledků voleb§ 578, 494, 472, 471, 451, 339, 287, 249, 171, 169, 57

comitia curiáta, řec. frátriké ekklésiá, občané shromáždění po kuriích volili konsuly, praetory, censory, též vojenské tribuny s konsulárními pravomocemi a formálně jim udělovali pravomoce/imperium; později byly kurie zastoupeny jen svým liktorem a rozhodovaly např. o adopcích. Nejstarší ze všech tří sněmů. Hlasovalo se v rámci comitie a ty pak odevzdávaly úhrnné hlasy čili jedna comitie curiáta = jeden hlas§ 753, 578, 494, 472sq., 43  

Třicet kurií, deset dělalo tribui, ke konci republiky už jen schvalovalo osvojení/adopce v dospělosti.

comitia tribúta, řec. fýletiké ekklésiá, shromáždění všech občanů po tribuích, concilia plébis alias comitia plébis tribúta jen plebejů (bez patriciů); volily quaestory, kurulské aedily, vojenské tribuny a pontifika maxima, jako concilia plébis plébejské úředníky tribuny a aedily. Sněmy se mohly usnést na jakémkoli zákonodárném usnesení, plébeí scíta, plébiscíta, závazná jen pro plébeje, později pro celý stát§ 578, 494, 493, 472, 471, 323, 311, 287, 205, 170, 56   

Kommados z Boiótie, arch. spolku§ 205

Kommágéné, ass./bab. Kummuch, Kutmuchu, pův. chetitský stát, v hellénismu nejsevernější syrská satrapie§ 1525, 1308, 1114, 1100, 1000, 880, 866, 858, 857, 853, 850, 805, 765, 746, 743, 713 - 711, 708, 706, 401, 378, 317, 250, 205, 164, 163, 130, 98, 95, 90, 88, 76, 72, 69, 64, 52, 51, 38, 29, 20-, 17+, 18+, 37+, 38+, 41+, 52+, 54+, 55+, 62+, 63+, 69+, 72+, 191+, 245+, 330+     

Pozd. samostatný stát se smíšeným persko-hellénským rodem v čele, definitivně římskou provincií od roku 72 n. l. (císař Vespasiánus), součást Syrie. Předtím provincie za Tiberia, monarchii obnovil císař Gaius, který dokonce Antiochovi IV. roku 38 n. l. vrátil jeho zabavený poklad. Sídelní m. Samosaty vysoko nad Eufrátem, dnes údolí zaplaveno tureckou přehradou. Pompéius připojil ke Kommágéně Seleukeiu na Eufrátu.

Známou lokalitou na jihu království bylo Doliché (viz tam), odkud vzešel kult Dia Dolichénského. K tomu lokalita Germanikeia-Maraș a Antiocheia pod Taurem. Někdy mezi roky 330-350, možná že roku 341, byla Kommágéné s Kyrrhestikou vyčleněna ze Syrie a zenikla v provincii Augusta Euphrátensis, zkráceně Augustophrátensis, popř. Euphrátensis, řec. Eufrátésiá se správním střediskem v Hierápoli-Bambyké.
Antiochos I. Kommágénský vybudoval na Nimrud dağu královskou nekropoli s obřími sochami a ústřední místo kultu předků, hierothesion. Kněží byly v perském oblečení, ale předky smíchal s Makedonci, což byla zřejmě i genetická pravda. Viz též pod Antiochos i. Theos Kommágénský. Nápisně doloženy také dedikace Alexandrovy a Seleukovců Antiocha ii. Thea, Démétria ii. Níkátora a Antiocha viii. Grýpa. 

Kommios, lat. Commius, vládce kelt. Atrebatů§ 54, 51

Kommos, archeolog. lokalita na Krétě, přístav asi Faistu (staré Amyklaion?)§ 2000, 1900 

Komontorios, kelt. dyn. v Tylidě§ 277, 212

Komosaryé, manž. Pairisada I. Pantikapajského; srov. s podobou jména Kamasaryé§ 344

kompas, magnetismus§ 271+

První je doložen roku 91 n. l. v Číně a z roku 132 je první čínský seismograf. Evropští plavci ale magnetický kompas začali používat až kolem rok 1250. Ovšem vévoda z Čou, bratr Wua, prvního z Čouů na říšském trůnu (viz rok 1122) zkonstruoval „orientační vůz“, kompas na basi diferenciálu, kde postavička ukazovala poutníkovi, který se spřežením a vozem táhl, stále směrem k jihu. Vozík později rekonstruoval jistý Ma Ťün za Tří říší (220-280), ale ztratil se. Magnetismus znali i Číňané, i když asi později než Helléni. První císař Čchinů si dal ve svém paláci A-fang-kung v Si-anu postavit bránu z magnetovce, aby se rozpoznalo, kdo vchází s mečem pod pláštěm. Ve 3. st. př. n. l./271 popisuje Chan Fej-c´ kompas magnetický: lžíci na bronzové desce se 24 směry. Ukazoval rovněž jižním směrem. Později měli kompasy tvar ležící lžíce a ještě později střelky plovoucí ve vodě. Popsal je Šen Kchuo (zemřel roku 1095+), který také objevil magnetickou deklinaci.

Kompasion, mí v Lakónice nezn. polohy§ 188, 187

Komplega§ viz Contrebia, oppidum Carpetánů 

komunismus, communismus§ viz pod socialismus