220
************************************************************
220.
Ol. 140, 1
Zópyros ze Syrákús
92 SE
28 AE
(Menekratés) | (Thrasyfón)
a. u. c. 534
M. Valerius Laevinus I. a Q. Mucius Scaevola
P. Veturius Philo a Q. Lutatius Catulus
(o diktátoru viz rok 222)
************************************************************
Archontem Spolku Boiótů byl Androníkos.
Helladou se postupně šířila z podivné privátní příčiny spojenecká válka/symmachikos polemos trvající do roku 217. Součástí koaličních bojů byla druhá válka illyrská (trvala do roku 219, viz zde níže), která vypukla hned po smrti Antigona III. Dósóna expansí Démétria z Faru severním směrem, srov. rok předešlý, ale i jeho loupeživými výpravami do Egeidy (viz následující rok).
Na jaře t. r. se za lupem vydali Aitólové: po uzavření panhellénské symmachie se dostali mezi makedonské a achajské kleště a volili proto rasantní údery: protiaitólskou koalici tvořili kromě toho Épeiřané, Akarnáni, Boiótové, Thessalové, Lakedaimonští a posléze Messéňané. Stratégem Aitólů byl od loňského podzimu Aristón, ale pro jakousi chorobu postoupil spolkové velení v poli Skopovi. Pod Lattabem a Níkostratem napadli u Kythér loď krále Filippa V., zmocnili se jí a s mužstvem ji prodali, poplenili na jaře pobřeží Épeiru, pokoušeli se o akarnánské Thyrion a vpadli do Fókidy a Boiótie.
Jiný oddíl pod Dórimachem z Trichónia, synem Níkostratovým, plenil v Messénii, zemi, která zůstala válkou s Kleomenem nedotčena. Vedl zde osobní spor s Figalií z předchozích dvou let, kdy tu jako aitólský pozorovatel u spojenců kryl bandy loupící messénský majetek a dobytek. Na messénském sněmu tehdy proto vyzval efor Skýrón, aby Dórimachos škody z aitólského lupu svým messénským spojencům nahradil, což se skřípěním zubů musel Aitól slíbit, ale po návratu domů to nechtěl udělat; odtud tedy povstala ona spojenecká válka. Pak se Aitólové po moři s kořistí vrátili domů. ● O isopolíteji Messénských a Figalských viz rok 240 a 235, kdy se zřejmě vztahy již rozvolnily.
Jeden aitólský oddíl se zmocnil pevnosti Klarion u Megalopole, odkud olupovali okolí a prodávali zde lup obchodníkům. Tímoxenos však ve spolupráci s Tauriónem, makedonským velitelem na Peloponnésu jmenovaným Dósónem, pevnost dobyl a Aitóly z kraje vyhnal.
V květnu se po Tímoxenovi stal stratégem spolku Achajů potřinácté Arátos ze Sikyónu. Tímoxenos byl Arátovým stoupencem, ten však na něho tolik naléhal, až zasloužilému stratégovi předal úřední pečeť pět dnů před ukončením svého mandátu; na současníky Arátova nedůvěra n. netrpělivost neudělaly dobrý dojem, jako ostatně Sikyóňan vícekrát. Arátos vyhlásil achajskou mobilisaci a všichni zbraněschopní muži se měli dostavit do Megalopole.
Aitólové se znovu vrátili přes Rhion na Peloponnésos a přes Patry/Patrai, Fáry/Fárai a Tritáiu obsadili arkadskou Figaliu při hranicích s Messénií (srov. výše). Odtud vedeni Skopou a Dórimachem plenili opět v Messénii. Messéňané se přesto později v roce po přijetí do panhellénské symmachie po argumentaci svých eforů Oinia a Níkippa, aristokratů s velkými majetky a tedy také s obavami z jejich ničení, rozhodli nevypovídat v ten okamžik Aitólům válku, ledaže by byla osvobozena Figalie. Viz dále rok 218.
Achajové shromáždění se spojenci včetně Makedonů v Megalopoli, srov. zde výše, vyslechli žádost Messénských o přijetí do spolku, to však Arátos prozatím odmítl. Zato vyzval aitólské vůdce, aby Messénii vyklidili a nevkročovali přitom na achajské území (tj. via Isthmos a Rhion), nebo že z toho bude válka. Aitólové při zjištěních, kolik vojska se v Megalopoli shromáždilo, z opatrnosti reagovali positivně, a objednali z domova flotilu přepravních lodí do Élidy.
Když Aitólové s kořistí pochodovali Élidou k moři, propustil Arátos bezstarostně většinu své armády a spojenců domů a sám s třemi tisíci pěšáky a třemi sty jízdními s Tauriónovými oddíly směřoval k Patrám, aby sledoval pohyb Aitólů. Taurión s Makedony byl u Kleitoru a tehdy se Dórimachos se svými muži obrátil zpět k Megalopoli a utábořil se u Methydria.
V Arkadii u Kafyjí na sebe obě armády narazily a vznikla nová situace. Aitólové pod Dórimachem v bitvě nad Achaji vedenými zmateným Arátem Sikyónským překvapivě jasně zvítězili: pět set Achajů zůstalo na bojišti, dva tisíce jich z boje prchlo a ukrylo se za hradby okolních spřátelených měst Kafyjí a Orchomenu, kde sídlil silný makedonský garnison a byly umístěny sklady s proviantem a zbrojnicí.
Za soustavného plenění a nejvíce na území Sikyónských se triumfálně vraceli domů napříč Peloponnésem přes Isthmos (srov. níže). V srpnu se Achajové na sněmu rozhodli, že by mohli do spolku přijmou Messéňany, které nedávno odmítli, vyslali ke svými spojencům i k Filippovi V. se sdělením, že Aitólové porušili dohody a že tudíž podle úmluv společného paktu musejí dostat vojenskou pomoc.
Aitólové se na svém podzimním sněmování naopak usnesli, že se do žádné války pouštět nebudou, ledaže by Achajové odmítli žádost Messéňanů o vstup do Achajského spolku. Kuriosní na tom bylo, že Aitólové byli v daném okamžiku spojenci obou, Messéňanů i Achajů.
V létě se spojil vládce části jižních Illyrů Démétrios z Faru s druhým údělným knížetem těchto Illyrů Skerdiláidou, bratrem Agrónovým, a vydali se s flotilou devadesáti plavidel rabovat do hellénských vod, čímž porušili podmínky míru s Římany z roku 228 po první válce illyrské, neboť pluli jižně od Lissu, srov. též rok předešlý.
Po neúspěchu u Pylu, kde byli odraženi, se oba dynastové rozdělili. Démétrios se s padesáti loďmi vypravil do Kyklad, Skerdiláidás, který byl i švagrem vládce Athamánů Amýnandra, se v Naupáktu po zprostředkování Ageláem spojil s Aitóly a s Dórimachem a Skopou dojednal dělení kořisti a společnou výpravu do Acháie. To se také stalo a oddíly všech čtyřech vůdců se vrátily na Peloponnésos.
Zmocnily se zradou Kynaithy v Arkadii, dlouho zmítané občanskými rozbroji provázenými vyvlastňováním a vraždami, až zvítězil proachajský blok a státeček dostal v rámci Achajského spolku posádku (srov. výše). Kynaithané přijali na doporučení/nátlak Achajů zpět na tři sta vyhnanců, amnéstovali je a vrátili jim plná občanská práva, někteří se stali i polemarchy.
Jakmile došlo na občanské usmíření, opustila achajská posádka město. Tu však navrátilci město vydali Aitólům, kteří mezi prvními svými kroky povraždili právě zrádce a sebrali veškerý jejich majetek. Jména kynaithských vůdců znepřátelených stran neznáme.
Aitólové sáhli na Artemidin chrámový majetek u obce Lúsoi u Kleitoru s Artemidiným chrámem, který obyvatelé zachránili tím, že vydali Aitólům část sakrálního vybavení svatyně. Odtud se Aitólové s Illyry pokusili o Kleitór, neuspěli a vrátili se ke Kynaithě, kde teď uloupili i stáda dobytka náležející bohyni. Nabídli město Élejům, kteří ho odmítli a když dorazila zpráva, že se proti nim blíží silný makedonský oddíl, Kynaithu zapálili a obrátili se zpět k Rhiu. Obnoveno již město nebylo. Slavnost k poctě Dionýsově, při níž arkadští mužové nosili na ramenou býky, byla v místě udržována ještě v době císařské.
Lupiči se nakonec nějak nedohodli: Skerdiláidovi však Aitólové podíl na kořisti nedali a on se v zimě proti nim dohodl s Filippem V., viz zde níže.
Démétrios z Faru byl z Kyklad zahnán Rhodskými. Na útěku připluli jeho Illyrové, makedonští spojenci, i s kykladským lupem do Kenchrejí, kde se je snažil získat makedonský stratégos pro Peloponnésos Taurión (viz předešlý rok) pro pomoc Achajům proti Aitólům. Makedon zaplatil náklady spojené s přepravou illyrských plavidel napříč Isthmem, ale Démétrios přišel o dva dny pozdě, protože vracející se Aitólové se s lupem již v klidu přeplavili z Rhia do Aitólie. V odplatu přepadl a vyplenil několik aitólských lokalit při moři a vrátil se do Korinthu.
V téže době vypukly nepokoje ve Spartě; viz o pokleomenovském uspořádání státu roku 222. Tři z pěti eforů byli proaitólští, tajně jednali s Aitóly, rostl odpor k proachajským politikům. Proběhl pokus o prokleomenovský puč, v němž byli proachajští a promakedonští politici a občané povražděni včetně jejich vůdce efora Adeimanta; rozsah neznáme.
Tři proaitólští efoři svolali pod záminkou, že se blíží makedonská armáda, všechny zbraně schopné muže na shromáždění. Adeimantos šel také, aby přesvědčil Sparťany o správnosti promakedonského kursu státu. Ozbrojenci ho tam zavraždili a s ním jeho straníky, které odjinud neznáme: Stheneláa, Alkamena, Thyesta a Biónidu. Jak rozsáhlou podporu strany mezi obyvateli měly, nelze odhadnout, srov. zde níže.
Adeimantův promakedonský kolega v eforátu Polyfontás byl opatrnější a se svými lidmi prchl rovnou do Tegeje, kde zrovna před cestou zpět do Korinthu pobýval s armádou osmnáctiletý král Filippos V. (viz příští rok).
Do Tegeje poslali pučisté Ómiu, aby události Filippovi vysvětlil: na vině byl Adeimantos, spojeneckým závazkům nový režim dostojí. Filippos byl spokojen, vraždy označil za domácí záležitost Sparty a s Ómiem poslal svého dvořana/filos Petraia, aby se ujistil o promakedonské orientaci nové vlády. Sám se s vojskem vrátil do Korinthu. Pod Petraiovým dohledem byli na podzim zvoleni noví promakedonští efoři a Petraios odcestoval.
Pučistům pak otrnulo, když jejich lidé se stali novými efory, a znovu vyjednávali o spojenectví s vyslancem Aitólů Machátou poslaného Aitóly, aby Lakedaimonské přemluvil k odpadnutí od achajsko-makedonské koalice, která jim byla před dvěma roky vnucena, ale bez úspěchu, na sněmu převládl vděk vůči Makedonům: doufali též, že se z Egypta vrátí Kleomenés III. (viz však příští rok).
Na panhellénském shromáždění v Korinthu na konci léta probrali spojenci agendu předcházejících měsíců, aitólskou agresi, útoky Fóků, situaci v Arkadii. Po předcházejícím ultimatu Aitólům za to, že plenili spojenecké území na Peloponnésu, se nyní spojenci s Filippem V. rozhodli pro válku a Messénii přijali do symmachie.
Král jako hégemón symmachie napsal Aitólům, aby se dostavili do Rhia, kde by se obhájili; král tam byl, od Aitólů nikdo, ale přišel posel s vychytralým psaním, že bez sněmovního mandátu nemohou o důležitých věcech jednat.
Filippos pak dorazil do Aigia na sněm achajský. Zde obnovil makedono-achajskou symmachii (srov. rok 224) a brigant Skerdiláidás Illyrský se stal makedonským spojencem. Achajové schválili postup z Korinthu a po jednáních s Filippem následovalo vyhlášení války Aitólům, viz příští rok.
Zhruba ve stejné době na podzim zvolili Aitólové stratégem spolku Skopu, muže, který se významně podílel na loupeživých aitólských výpravách na Peloponnésos. Makedonská armáda se vrátila domů a Filippos se připravoval na válku. Někdy v zimě se král na osobních jednáních sešel s oklamaným Skerdiláidem, viz zde výše, a získal ho na svou stranu za slib dvaceti talentů ročního tributu. Za to Illyr slíbil, že proti Aitólům vypraví na moře čtyřicet svých plavidel.
Na Krétě pokračovala válka lyttská (srov. předešlý rok). Koalice měst Lyttu (tedy již jen mužů, viz rok předešlý), Keraitají, Lappy, Oreia, Polyrrhénie (města kdysi společně zakládaná achajskými a lakónskými osadníky) a krétských Arkaďanů požádala o pomoc Achaje a krále Filippa V.: města byla již dříve ve spojenectví s Antigonem III. Dósónem. Koalice dostala pomocné oddíly a Filippos poslal oddíl žoldnéřů z Illyrie, celkem sedm set mužů, jimž velel Platór; viz o jeho proradnosti roku 208.
Protivník ve válce lyttské Knóssos dostal pomocný oddíl z Rhodu, kterému velel Polemoklés, ale koalice dobyla Kydónii, Eleuthernu a Aptery, které předtím ovládali Knósští a Gortynští. V Gortyně část státního území ovládali exulanti, zmocnili se jejího přístavu i Faistu. Eleutherna pokračovala ve válce s Rhoďany prostřednictvím pirátů, neboť Polemoklea vinili z vraždy svého občana Tímarcha, okolnosti neznáme; na Rhodu se práva nedočkali.
Válka na ostrově se vlekla, přitom státečky lyttské koalice poskytly Filippovi a Achajům pět set mužů pro jejich válku s Aitóly (srov. o paktu s Makedony roku 224), Knósští tisícovku naopak Aitólům.
Snad z této doby pocházejí dva fragmenty snad téže smlouvy o symmachii mezi Gortýnskými a Faistskými, z nichž nelze však nic bližšího vyčíst (bývá též kladena do roku c. 240). Nedatovaný fragment usnesení Athéňanů z vděku za přátelství s Kydónskými a jejich pomoci zřejmě proti Illyrům/pirátům je z posledního dne boédromiónu/říjen někdy po této době c. 215.
Někdy z vlády Attala I. (?) pochází fragmentárně zachované usnesení Apterských o poctách pro krále za jeho přátelství k nim a ke Krétskému spolku/koinon tón Krétaeión. Vyznamenali ho věncem a bronzovou sochou, pěší nebo jízdní podle toho, jak si bude přát, a připojili všechny výhody udělované euergetům včetně volné plavby do přístavu. Novodobí editoři stély datovali nápis do roku 197.
Nápisně dochovaná přísaha efébů Dréru složená bohům, héróům a héróinám (krét. héróassa), také pramenům a řekám, zavazovala mladíky, že "nikdy nebudou držet s Lyttskými, a to ani svým umem, stroji, ani v noci ani za dne/mé mán egó poka (ión. pote) tois Lyttiois kalós fronésein méte technai, méte máchanai, méte en nykti, méte ped'(ión. meta) hámerán".
Za to budou věrnými spojenci Knósských a Míléťanů. Museli též zasadit každý olivu a starat se o ni a kdo z nich to neudělal, zaplatil padesát statérů pokuty/"kai elaián hekaston fyteuein kai tethrammenán apodeixai˙hos de ka mé fyteusei, apoteisei statérás pentékonta".
Opatření lze pokládat za první známý případ "ekologického" přístupu státní ekonomiky, viz v indexu s. v. ekologie. Drérským však žádná přísaha ani spojenectví nebyly nic platny: Lyttští je ve válce přemohli a město dobyli. Kdy se tak stalo, nevíme: nemuselo to být někdy za této války, neboť pádu Dréru podle všeho předcházelo vyvrácení Lyttu, to asi po úpadku moci Filippa V. a později po obnově města, viz k tomu roky 200 a 111. Ve spojenecké smlouvě krétských států s Eumenem II. roku 184 Dréros jmenován není. Co se nepodařilo Knósským v Lyttu, vydařilo se Lyttským v pomstě na knósských spojencích Dréru.
Lyttští obnovili své město v místě svého přístavu Chersonásu a Lyttos byl pak zván epi/pros thalassá, "na Moři". Dréros už v hellénismu obnoven nebyl, lokalita osídlena opět až v římské době.
O roli lékaře Hermia z Kóu v Gortyně a Knóssu za lyttské války viz jeho fragmentární honorifikační nápis z Kóu v indexu pod lékaři (2). Ze zhruba stejné doby pochází fragment mezistátní smlouvy mezi Knóssem a Gortynou. Text z Chersonásu vymezuje práva a povinnosti a penále pro obchodní vztahy soukromníků a nepravosti.
Zřejmě z doby mezi vypuknutím lyttské války roku 221 a koncem spojenecké války roku 217 pochází fragment státní smlouvy mezi Gortynou a Látou (nom. Látó) o věčném míru, restitucích majetků a srovnávání vzájemných majetkových sporů soudy. Do smlouvy byli zahrnuti se stejnými právy též jistí hypoboikoi/hypoikoi, vrstva obyvatel "v sousedství", jinak neznámá.
Jak souvisela s poměry smlouva Allarie s Parem o srovnání záležitosti kolem naloupeného lodního nákladu/to sýlon uzavřením vzájemné isopolíteie, nelze určit. Poškozená stéla není dnes datovatelná, ale konstatuje, že oba státy budou "sdílet záležitosti božské i lidské/metechósin tó te Allariótai em Parói kai theinón kai anthrópinón tauta".
Vypukl horký spor mezi Rhodskými s dalšími zainteresovanými státy a Býzantskými na straně druhé pro zavedení průjezdního cla při proplouvání Bosporem, popř. zvýšení stávajícího, tzv. celní válka. Předáci Býzantských Hekatodóros a Olympiodóros nedokázali rhodským vyslancům své posice vysvětlit, došlo tedy na válku.
Na stranu Rhodských se postavil král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos, který nebyl s Býzantskými zadobře, viz zde níže, na straně Býzantia stál Attalos I. Sótér a sami spoléhali na Achaia II., tehdy nejmocnějšího dynastu v předtaurské Anatolii. • V této pohnuté době se narodil Attalův stejnojmenný mladší syn Attalos (II.), pergamským panovníkem od roku 159, zemřel v 82 letech roku 138.
Deseti lodím Rhoďanů úspěšně velel Xenofantos, syn Agéstratův. Kotvil s nimi před Séstem, aby bránil plavbě Helléspontem, ale Býzantince jeho činnost nijak nedráždila, takže se brzy rhodská flotila vrátila domů.
Prúsiás neměl prý Býzantské rád za to, že do Pergama k Attalovi jednou poslali vyslance, aby se účastnili Athéniných slavností, ale k němu že na jeho sótérie neposlali nikoho.
Býzantští, kteří již neměli na tribut pro spřátelené Kelty, pozdvihli proti králi Prúsiovi I. jeho strýce Zipoita či Tiboita III., syna krále Níkoméda I. s jeho druhou manželkou Étazétou či Heptazétou, ale vzdorokrál, který žil v makedonském exilu, cestou na scénu zemřel. Prúsiás měl nad Býzantinci od začátku v poli převahu: zmocnil se důležité lokality nad Bosporem Hieron, držené od roku 250 Býzantinci, a obsadil jejich části Mýsie (o které šlo, nevíme).
Rhodským se podařilo přemluvit Ptolemaia IV., aby propustil Achaiova otce Andromacha, viz rok 235, a získali ho tak pro sebe proti Býzantincům, které držely za hradbami oddíly Keltů, které najal Prúsiás. Po osobním zprostředkování Kanara/Kauara, syna (?) Komontoriova, vládce keltské říše Tylis (srov. rok 277, 255 a 212), jemuž Helléni v regionu vypláceli ročně osmdesát talentů výpalného, uzavřeli Býzantijští za epónymního úředníka-hieromnámona Kóthóna, syna Kalligeitonova, spojenectví "na věčné časy" s Prúsiou I., který jim vrátil všechen uloupený majetek a obsazené oblasti Mýsie.
Pak uzavřeli i mír s Rhodem, který vyjednal v Býzantiu vyslanec Aridikés: průjezdné úžinou pro všechny plující do Pontu bylo Býzantskými zrušeno. To vše pravděpodobně na podzim t. r.
Následovala finanční a vojenská pomoc Rhoďanů Sinópanům v jejich válce proti pontskému králi Mithridátovi IV.: do Pontu putovalo mimo jiné deset tisíc džbánů vína, tisíc kusů zbroje a množství vlasů a šlach na výrobu katapult. Králové Pontu byli osudovým nepřítelem Sinópanů, ale tentokrát si stará osada Mílétských samostatnost udržela. Do područí králů se dostala s římským posvěcením až po válce v letech 183 až 180 (viz tam).
Je pravděpodobné, že s touto válkou souvisí i honorifikace Sinópských jistého Dionna z Kóu, který sloužil jako vyslanec svého státu, usadil se v Sinópě a zasloužil se o ni svou pozorností. Nedatovaná stéla z kójského Asklépieia vypovídá o udělení zlatého věnce a o přístupu k úředníkům města, nikoli však občanství.
Možná z této doby pochází pocta Histiajských na Euboji pro Athénodóra z Rhodu za jeho setrvalou přízeň vůči nim, za podporu v obilních obchodech na Délu (zde stéle nalezena), za půjčování peněz bez zisku, tedy bezúročně. Souvislosti neznáme ani datum, ale Rhoďan dostal o antigonejích olivový věnec a se svými potomky občanství Histiají.
V Kappadokii kolem roku 220 zemřel král Ariaráthés III. (vládl od roku 230). Nástupcem trůnu se stal jeho nezletilý syn Ariaráthés IV. Eusebés/Zbožný (vládl až do roku 164, tedy 56 let). Eusebés se narodil seleukovské královně Stratoníce III., pravděpodobně kolem roku 255 (srov. tam; jinou možností jsou roky 240 či 230), která pravděpodobně nějaký čas vedla regentskou vládu. O Eusebově manželství a potomcích viz rok 193 a 172. Stal se prvním z kappadockých dynastů, který měl spojenecké vztahy s Římem; proč mu historiograf Festus říká Epafrax (tak rukopisně), známo není.
Na přelomu roku byl král Antiochos III. v Mesopotamii. Z Antiocheie v Mygdonii/stará Nisibis se vypravil po čtrnácti dnech na začátku ledna ke břehům Tigridu. V lokalitě Libba, snad v okolí dn. Mosulu, konal se svými hodnostáři poradu, kudy pokračovat na Molóna. Na Zeuxidovu radu se armáda přeplavila ve třech pochodových proudech na jeho východní břeh, zbavila obléhání pevnost Dúry, viz rok předešlý. Překročila pohoří Oreikon, asi sumerský Ebech, ass. Jalman (?), a obě vojska, královské a povstalecké (viz předešlý rok), se setkala u Apollónie, sídelního města satrapie (či jen eparchie?) jménem Apollóniátis.
Město Antiochos obsadil a ještě před bitvou vojáci rebelů přecházeli ke královským. Po rychle prohraném boji, kdy se jen jedno křídlo zdatně drželo, druhé přešlo ke královským, si usurpátor Molón vzal život na bitevním poli. Jeho bratr Neoláos unikl do Persie ke svému sourozenci Alexandrovi, kde nejprve zabil svou matku a Molónovy děti, pak spáchali s Alexandrem rovněž sebevraždu.
Antiochos dal Molónovo tělo všem na výstrahu přibít na kříž na rušné cestě směřující do Médie přes Zágros v krajině Chalónítis se správním střediskem Chala. V létě potrestal ministr Hermeiás královské město Seleukeiu na Tigridu za její ostatně ne příliš výraznou podporu Molóna: exuloval nejvyšší úředníky tzv. adeigany, dal popravit přední z občanů, métropoli mesopotamského hellénismu potkala finanční pokuta ješdnoho tisíce talentů, ale tu král snížil na 150. ● Slovo adeiganes může být rukopisná chyba v Polybiově textu za častější peligánes, bab. pe-li-ga-na-a-n[u], senátory Seleukeie Tigridské.
Král jmenoval Diogena stratégem Médie, Tychón, archigrammateus vojska, tj. v seleukovské říši ministr války (srov. s Makedonií roku 221), byl jmenován stratégem satrapie na Rudém moři (o osudu Pýthiada, viz rok předešlý, není nic známo), Dioklés stratégem v satrapii Parapotamie, Apollodóros se stal satrapou v Súsiáně, kde byl předtím Diogenés.
Artabazánés, dynasta v Atropaténě, který stál předtím na straně Molónově a proti němuž Seleukovec již vytáhl, se Antiochovi okamžitě poddal a byl potvrzen ve vládě; byl již věku pokročilého a spokojil se s dohodou, která jistě nebyla v jeho prospěch. Rovněž ke vzbouřeným vojákům byl Antiochos mírný, usmířil se s nimi a poslal je zpět do Médie.
V téže době, tedy na výpravě do Atropatény, se narodil prvorozený syn krále Antiocha III. a Láodiky III. Antiochos, jeho pozdější spoluvládce; zemřel již roku 192.
Z podnětu osobního lékaře krále Antiocha Apollofana ze Seleukeie Píerijské/Syrské byl po likvidace rebelie brutálně odstraněn nejmocnější muž dvora, intrikující ministr, Kár Hermeiás, ještě nedávno výrazně zasloužilý o králův trůn a všemocný (viz předešlý rok). Apollofanés upozornil krále na Hermeiovo intriky, o nichž ostatně král též věděl.
Sehráli komedii o Antiochově onemocnění na závratě, aby získali čas a dali dohromady všechny věrné u dvora. Královi přátelé pak Hermeiu za ranní procházky s monarchou pryč od ležení ubodali, když si Antiochos od svých průvodců "odskočil". Současně ženy dvořanů v Apameji ukamenovaly Hermeiovu manželku a jejich děti ministrovy syny.
● Votivní stélu Diovi Porottskému/Zeus Porotténos za zdar lékaře Apollofana ze Seleukeie Píerijské dedikoval v lýdském Gordu hégemón/regionální vojenský velitel Arkesiláos. Souvislosti z fragmentárního textu nejsou zřejmé a ani datace se nedochovala: událost mohla souviset s válkou s Achaiem až s Antiochovou výpravou po návratu z Orientu. Z Kóu pochází dopis Antiocha III. o zásluhách Apollofanových, že byl lékařem již králova otce Seleuka II. i bratra Seleuka III., ale to podstatné z dopisu na fragmentu stély chybí.
Achaios II., který se předešlého roku prohlásil králem v Sardech, odešel ze sídelního města Cistaurie a v Láodikeji na Lyku ve Frygii potvrdil svůj titul ceremoniálním přijetí diadématu a začal titulu používat v korespondenci; byl to prý nápad jistého Garsyérida, exulanta, v Achaiových službách (proč byl vyhnancem, nevíme). Zda tak učinil Achaios po úmluvě s ptolemaiovskou diplomacií, známo není.
Když byl Antiochos na tažení do Atropatény, zamýšlel Achaios vpadnout do Syrie a s pomocí vzbouřenců v Kyrrhéstice, viz rok předešlý, se chtěl zmocnit trůnu. Vojsko však na podzim v Lykáonii, když zpozorovalo směr pochodu, odmítlo táhnout proti legitimnímu vládci Seleukova domu, tak s ním alespoň vyplenil Pisídii, aby ho uklidnil a že by ho ani nenapadlo vpadnout do Syrie. Antiochovi III. Achaios byl usurpátorem do roku 213.
Mezi lety 220 až 200 vládl v Meroé nejslavnější vladař říše Kúš Erq-amani, řec. Ergamenés. Ukončil hégemonii kněží Ammónova kultu v Napatách: podle Ammónovy „věštby“ byl určován i nástupce trůnu.
Kolem roku 200 byla v Meroé na základě pozdněegyptské kursívy (démotické písmo) vynalezena vlastní alfabéta a k tomu ještě hieroglyfická alfabéta pro monumentální nápisy, která byla málo používána: jazyk říše Kúš není dosud znám.
V Hispánii pokračoval Hannibal v úsilí rozdmýchat válku s Římem, viz rok předešlý. Púnem poštvaní Turbolétové si stěžovali na násilnosti Sagunťanů v Karthágu, Sagunťané v Římě. Ačkoli bylo město, římský spojenec, brzy pod záminkou ochrany Turbolétů a vymáhání práva Púny obleženo, senát v Římě nereagoval, viz rok následující.
Před rokem 220 existovaly v Numidii dvě říše: říše Massylů s hlavním městem Cirtou, kde tehdy vládl dynasta Gala či Gula, a říše Massaessylů, kde vládl Syfax. Oba jsou prvními jmenovitě známými vládci Numidů čili Berberů v historii (první zmínku o Numidii viz roku 397, srov. rok 213).
Zemřel Kerkidás z Megalopole (narozen asi roku 290), kynický filosof, básník a politik/diplomat, mimo jiné velitel Megalopolítských vyzbrojených po makedonském způsobu v bitvě u Sellasie (nelze vyloučit, že byli dva vrstevníci Kerkidové: jeden básník a druhý filosofující politik).
Kolem tohoto roku se narodil ve vsi Glykeia Polemón z Ília zvaný Helladikos, Stélokopos a Periégétés/Průvodce, "baedeker", vykladač, autor mnoha periégétických spisů-průvodců Helladou: Periégésis Íliú ve třech knihách, Zakládání měst ve Fókidě a o jejich vztazích s Athéňany/Ktiseis tón en Fókidi poleón kai peri tés pros Athénaiús syngeneiás autón, Zakládání měst v Pontu (Černém moři)/Ktiseis tón en tó Pontó poleón, o lakónských městech a hlavně Kosmiké periégésis/Universální popis země vulgo Geógrafiá.
Psal též kritická pojednání proti výkladům jiných autorů z branže, např. Antigrafai pros Tímaion v minimálně dvanácti knihách. Zemřel kolem roku 160, srov. v indexu s. v. dějepisci (2).
V téže době se v Brundisiu narodil malíř a tragický básník M. Pacuvius (zemřel kolem roku 130 v Tarentu, srov. jeho začátky na veřejnosti v osmdesáti u roku 85). Jeho matka byla prý sestrou Q. Ennia. Jeden jeho obraz stával ještě v raně císařské době v Hérákleově chrámu na Dobytčím trhu v Římě, forum boarium.
Doba censury C. Flaminia, cos. 223, s L. Aemiliem Papem, cos. 225. Při censu bylo zjištěno 270 713 občanů. Propuštěnci byli soustředěni do čtyř městských tribuí (Esquilina, Palatina, Suburana a Collina); o zařazování proletářů viz rok 304. Předtím byli zařazováni podle tribuí svých patronů.
S Flaminiovou podporou, byl ke vzteku ostatním jediným ze senátu, když byl roku 219 či až roku 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazovalo vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. osmdesát hektolitrů. Platívalo totiž za republiky, tak znělo lstivé vysvětlení, že honit se za jakýmkoli ziskem je senátorů nedůstojné/quaestus omnis patribus indecorus visus.
Opatření lze vyložit jako velký úspěch rytířů/equites a jejich podnikatelských zájmů nad aristokraty, nebo například bezpečnostní opatření proti riskantní plavbě po mořích, kdy při ztrátě výnosů z úrody by se senátorská existence zhroutila. ● O opatření proti luxusu v odívání viz rok 215.
Konsulové L. Veturius a Q. Lutatius dorazili jako první z římských vojevůdců s legiemi přes keltské území k Alpám. Zároveň byla dokončena silnice z Říma přes Umbrii na sever do Arimina, via Flaminia. Zajišťovala dobré spojení se severními, nedávno získanými oblastmi (viz rok 222). Na nové silnici byla založena kolonie Forum Flaminii u dnešního Foligna.
S přihlédnutím k novým událostem v Hispánii, srov. rok předešlý, se již na jaře tohoto roku v Římě začalo s rozpravou o nové válce s Karthágem, nikoli v Africe, ale v Hispánii. Diplomatická mise Římanů vyprovokovaná rozhádanými Sagunťany, svými spojenci (viz rok 226), jednala později v tomto roce nebo roku následujícího u Hannibala o možnosti nových dohod o uspořádání poměrů v Hispániích. Púnem nebyla deputace pod Saguntem přijata a později římské senátory odmítli vyslechnout též v Karthágu: i tam chtěli válku, viz rok 219.
Hannibal předtím úspěšně válčil ve středu poloostrova s Vakkaji, dobyl jejich města Helmantiku a Arbúkalu a při návratu na základnu v Novém Karthágu porazil na březích Tagu/dn. Tajo keltibérské Carpetány/řec. Karpésioi ve velké bitvě, když jejich koaliční vojsko prý čítalo sto tisíc mužů. Hannibal měl tehdy s sebou čtyřicet slonů a množství Keltibérů zahynulo při pokusu přeplavit se přes řeku. Podle všeho tak Hannibal víceméně kontroloval všechny národy jižně od Ibéru.