• Somozové • Árbenz • Pinochet • Noriega • Banzer 

Somozové, fantasie zapomenutých mariňáků

Dynastie Somozů dokázala z chudé středoamerické země vyždímat stovky milionů a ještě se chlubila, že je oporou antikomunismu v Karibiku. 

Miloval pronášet řeči „s nadhledem“, byl přitom vtipný a společenský. Podsaditý generál Anastasio Somoza také uměl tančit a udeřit do strun. Těmito kouzly vyčaroval svou kariéru. Díky americké škole ve Philadelphii, kde ho zasvětili do tajů účetnictví, mohl fungovat domácím hispanofonním politikům jako tlumočník. To byl začátek cesty k somozovskému imperiu.

    Manželka amerického velvyslance Matthewa Eltinga Hanny z něho byla po společném tanečku unešena a zřejmě roku 1933 tolik „hučela“ do chotě při výběru člověka, jenž by nadále hájil americké zájmy, až dosáhla svého. Prosadila Somozu za velitele rodící se všemocné Národní gardy spojující roli armády a policie pod jednu střechu. Somoza, sebevědomý syn jednoho z pěstitelů vyhlášené kávy, do té doby snad ani do vzduchu nikdy nevystřelil...

    Později mu patřila v podstatě Nikaragua. Vydělal na druhé světové válce mimo jiné i tím, že skupoval za babku zabavené německé majetky. „Pokládám každého nikaragujského letce a vojáka za případného bojovníka za věc Spojených států,” loyálně ujišťoval ve Washingtonu roku 1939 presidenta Roosevelta. 

Fantastický účetní

Do války s nacisty se pustil roku 1941, ale vojína neposlal Američanům na pomoc žádného. Po válce se z vykutáleného Somozy stal největší pozemkový vlastník v Nikaragui, největší dobytkář a pěstitel kávy, pan někdo. 

Když u utečence z Německa před Hitlerem Hanse Sterna, který v Brazílii zbohatl obchodem s diamanty a drahokamy, koupil akvamarínový náhrdelník za 22 tisíc dolarů (roku 2015 asi 2,3 milionů USD), řekl si latinský svět „hle u koho nakupuje Somoza“ a ze Sterna z Ria se stala podnikatelská osobnost ve šperkařském průmyslu s filiálkami po celém světě. 

    Státní finance Somozovi hlídal Američan Irving Lindberg, kterého poslal už roku 1912 prezident William Taft (zemřel 1930), aby dohlížel na cla, z nichž by mesoamerická země byla schopna splácet americké úvěry. Spokojený Somoza ho roku 1944 dokonce povýšil na generála, tedy do hodnosti, kterou měl tehdy jen pro sebe a Lindberg byl nadšen. Měl k tomu veškeré náklady spojené s pobytem hrazeny, dva měsíce americké dovolené, vybranou adresu v Managui, dokonce ho udělal čestným členem vládního kabinetu. 

Teprve roku 1950 se s chlapíkem generál rozloučil, prý že je už starý (Lindbergovi bylo 62).

Steak a gardisté

V roce 1948 Somoza s rodinou vlastnil ve všech hlavních odvětvích více než sto firem exportujících maso, kávu, cukr, bavlnu a rum (sám však pil konkurenční veleslavnou značku Flor de Caña z majetků Carlose Pellose Chamorra, nikaragujského filantropa), měl zlatý důl, pivovar i cementárnu, textilku, stavební společností a ovládal námořní a leteckou dopravu. 

    „My, Nikaragujci, jsme směsicí Španělů a indiánů a to je dynamit. Podej nám prst a vezmeme si ruku. Dej nám ruku a uchopíme celou paži,“ mudroval v rozhovoru s reportérem amerického magazínu Time v roce 1948, „vy byste to přeci také udělal.“ 

    „Jednou jsem vyprávěl Franklinu Delanu Rooseveltovi o demokracii ve Střední Americe, pokračoval v meditacích Somoza, „je tady něco jako dítě. Nikdo mu nedává sníst všechno. Dávám jim (Nikaragujcům) svobodu, ale podle své chuti. Dáš-li dítěti pálivou placku, zabiješ ho,“ pravil otcovsky o svých poddaných. 

    „Nejsem politik, jsem farmář,“ prezentoval se veleskromně generál. Vstával v šest, k snídani míval steak s kukuřičnými lupínky a do toho četl telegramy od gardistů a zprávy ze své říše. U pracovního stolu pak řešil záležitosti gardy a své obchodní věci týkající se hlavně 45 plantáží kávy a 51 rančů dobytka. 

    Rodinná agenda byla rovněž nemalá. Nejblíže mu stála manželka Salvadora Debayle zvaná Mama Yoya, jež se ráda míchala do politiky. Koneckonců byla dcerou v zemi vyhlášeného chirurga a vnučkou Roberta Sacase Sarria, který byl dvakrát státním presidentem. 

Z dětí měl Somoza nejraději prvorozenou dceru Lillian, jejíž portrét byl na cordobové bankovce a jejíhož muže Guillerma Sevillu Sacase udělal velvyslancem ve Spojených státech (to se stalo roku 1943 a zeť vydržel ve funkci do pádu dynastie roku 1979: rekord ve světové diplomacii). 

Nástupci trůnu byli synové Luis a Anastasio a do rodiny patřil i José, nemanželský syn se služkou z matčina domu Claudií Rodríguezovou z doby předmanželské. Také José patřil mezi velitele gardistů.

Mašinka na varlata

Jako samvládce se Somoza na večírcích a novinářům chlubil, kolik toho vypije, protančí a jak perfektně střílí z pistole i pušky. V kartách prý nikdy neprohrál: „Štěstí, které mám, je fantastické!“

Kázal, že každý, kdo si je jist svou pozicí, nepotřebuje být násilník. „Znám každého Nikaragujce a co ztělesňuje. Nejsem muž, kterého by svrhly proslovy,“ pravil na adresu oposičních politiků, jež posílal preventivně na několik týdnů do vězení a některé dával mučit elektrickými šoky na přirození přístrojem zvaným la maquinita („mašinka“). Že to nic nedělá, ujistil reportéra magazínu Time: „Zkoušel jsem to i na sobě, na ruce…”.

Nejvlivnějšího z „řečníků” gen. Carlose Pasose z rodiny majitelů textilek sice za řeči poslal na tři neděle do chládku, ale pak ho nechal volně pobíhat po Managuy a řečnit ve společnosti proti sobě dál.

Pro nenapravitelné buřiče měl ovšem trestaneckou kolonii na ostrově Corn před karibským pobřežím (v letech 1914-1970 byl ostrov v americkém pronájmu).

S přibývajícími roky se Somozova ironie měnila. V rozhovoru pro Time v říjnu 1956 Američanům sliboval: „Dám této zemi mír, i kdybych měl zastřelit každého muže Nikaraguy.” Bylo to logické. Vždyť jeho odhadovaný majetek byl třikrát větší než státní rozpočet…

Poslední mariňák 

Celé minulé století si Spojené státy ve svém „Středomoří“ hleděly udržet stabilitu tím nejklasičtějším způsobem: když nebylo zbytí, poslaly námořní pěchotu. Takhle „uklidnily poměry“ i roku 1909 a 1912 v Nikaragui. Formálně nechávali u vlády místní politiky.

Než zemi roku 1933 opustili, vycvičili a vyzbrojili Národní gardu (Guardia Nacional de Nicaragua, GN), do jejíhož čela postavili školeného účetního a do té doby ne moc úspěšného podnikatele Anastasia Somozu Garcíu; bylo mu tehdy 38. 

Lid mu podle tělesné podoby říkal Tacho, „Konvice“. Za mlada boxoval a pískal fotbalové mače. Po návratu z Ameriky odečítal plynové hodiny v Leónu a posléze krátce jako městský úředník dohlížel na kanalisaci, než si ho všimli s jeho znalostmi angličtiny pánové v managujské politice. Vykrmen svou mocí přes metrák trpěl později cukrovkou a po dvaceti letech přečkal infarkt. 

    V GN se rozkazovalo v angličtině, všechno bylo americké a Somoza jako velitel gardy dbal, aby důstojníci prošli americkým školením: malá Amerika v zemi kávy, rumu a dobytka. President Franklin Roosevelt o Somozovi v květnu 1939 řekl větu, kterou později použili pro charakteristiku svých spojenců další američtí politici: „Nikaragujec by řekl, že je to svině, ale je to naše svině“ („As a Nicaraguan might say, he’s a sonofabitch, but he’s ours”; podle některých zdrojů to řekl o dominikánském diktátorovi Trujillovi).

Dotančeno

Somozovy návštěvy ve Washingtonu totiž Roosevelt použil za generální zkoušku na návštěvu britského panovníka Jiřího VI. s dcerou Alžbětou o měsíc později. Takže Somozu uvítal s celou parádou president s vládou a významnými kongresmany, což v Somozově očích znamenalo, že na západní polokouli je se svou jednomilionovou říší americkým spojencem číslo jedna. 

Po pádu Somozova klanu roku 1979 o pevné americké vazbě Nikaragui prohlásil konservativní kongresman Eduardo Chamorro Cornel, rok předtím osvobozený ze somozovského vězení v akci sandinistického komanda, viz zde níže: „Somoza (mladší) je posledním (americkým) mariňákem.”

Tacho vydržel od roku 1933 pod prezidentem Juanem Bautistou Sacasou, vzdělaným potomkem staré vojenské a politické rodiny a strýcem své manželky, tři roky, než ho sesadil. Už roku 1937 měl pod kontrolou svou Liberální národní stranu (PLN) a rok na to si dal zákonem prodloužit možnost nové volby na osm let. Až do roku 1947 si dával říkat prezidente, chvíli nechal „vládnout“ lidi, jimž důvěřoval, až se roku 1950 a 1955 dal znovu „zvolit“. 

Už u toho prvního „muže z lidu” se Somoza pěkně spálil. Lékař Leonardo Argüello Barreto v květnu 1947 po týdnu vlády začal hučet proti Somozově rodině do gardistů a aby sesadili svého velitele, mladšího ze Somozových synů Anastasia zvaného Tachito. Přeložil ho z Managuy do Leónu, ovšem sám v úřadu nedočkal konce května. 

Osobně totiž požádal starého Somozu, garanta své úřední moci, aby do 24 hodin opustil zemi. Téhož večera skončil: Somoza ho s věrnými gardisty vyhnal a lékař brzy na to ve věku 72 let zemřel v mexickém exilu.

Somoza sice „znal každého Nikaragujce”, ale asi ne dost dobře. Koncem roku 1945 propukly nepokoje za návštěvy proreformního chilského presidenta Juana Antonia Ríose (zemřel v úřadu rok na to). Demonstranty brutálně rozehnala GN a na pět set lidí zranila. Kdo s antisomozovců neutekl tehdy do Panamy, byl zatčen a poslán na ostrov Corn.

Začátkem roku 1946 po nových pouličních nepokojích doporučoval dokonce Tachito otci, aby resignoval. Tátu Somozu synův nápad tak rozčílil, že ho chtěl dát zavřít, ale nechal velitele GN být, když se dal umluvit rodinnou sešlostí. 

Na jedné z veřejných zábav v září 1956 v Léonu byl během čači na parketu těžce postřelen levičáckým básníkem a skladatelem písní Rigobertem Lópezem Pérezem (27): vystřelil pětkrát, čtyřikrát trefil. 

Ochranka atentátníka na místě zastřelila a žádné mučení podezřelých z účasti na atentátu později neodhalilo, jaké to bylo spiknutí a zda vůbec. Tři tisíce lidí bylo zatčeno, ale jen tři sta z nich zůstalo pod zámkem déle.

Chirurgové ze Států

„Tacho“ Somoza byl dopraven do nemocnice v americké Zóně panamského průplavu (PCZ). Poslední slova majitele desetiny obdělavatelné půdy (synové údaj vytáhli na čtvrtinu) americkému velvyslanci Thomasu Whelanovi před transportem prý byla: „Jsem mrtvola, tentokrát mne dostali.“

    Prezident Dwight Eisenhower poslal svého osobního lékaře gen. Leonarda D. Heaton a se dvěma chirurgy, aby šedesátiletého přítele Spojených států udrželi na břehu před připlouvající Charónovou bárkou.

Když v dubnu 1967 porazil infarkt diktátorova syna a nástupce Luise Somozu Debayleho, poslal lékaře prezident Lyndon Johnson. Také marně: Luisovi bylo teprve 44 let.

    Za Luise se v Karibiku změnilo politické klima. Zatímco otec s americkou pomocí ustál pokusy okolních reformních vlád o své svržení (akce antiamerické Karibské legie podporované z Guatemaly, Kostariky a Venezuely, viz exkurs zde níže), za Luise se narodila castrovská revoluce. Kubánským anticastrovským exulantům poskytl útočiště, Američané je vyzbrojili a roku 1961 poslali dobýt ostrov zpět: vylodění v Zátoce sviní zůstalo velkou ostudou pro antikomunisty a věčnou pýchou castrovců.

Rodinné ostudy

Třetím z panovníků dynastie velitelů GN byl Anastasio Somoza Debayle zvaný Tachito, „Konvička“, stejně jako o tři roky starší bratr Luis absolvent West Pointu. I on prodělal srdeční infarkt (1977), ale už mu nebylo souzeno zemřít ve vlasti. Vyhnali ho prokubánští partyzáni a změna politického myšlení ve Washingtonu.

Miloval válečné filmy a tak si jeden takový sám na sobě v reálu přehrál. 

    O podporu domácí elity se připravil po zničujícím zemětřesení, které udeřilo na Nikaraguu den před vánocemi roku 1972, třetím v historii země. Zahynulo na jedenáct tisíc lidí, čtvrt milionu obyvatel zůstalo bez přístřeší. Práce spojené s obnovou zadával Konvička rodinným firmám a podnikatelské vrstvy dosud spokojené s režimem se odcizily. 

Mladý Somoza žertem říkal americkým investorům, kteří požívali velkých obchodních výhod, že „Nikaragua je už dávno socialistická země, neboť otec zestátnil železnice, banky a elektrárny, aby se lépe daly rodinou kontrolovat”.

Roku 1974 vypukly protivládní demonstrace a Tachito vyhlásil stanné právo. Pod nátlakem amerického presidenta Jimmyho Cartera ho zrušil až o tři roky později. Na výzvu arcibiskupa Miguela Obanda y Brava, dnes spojence Daniela Ortegy, aby jednal s oposicí, mladý Somoza nereagoval. Prý chtěl dokončit do roku 1980 své volební období a předat vládu synovi Anastasiovi, třetím tohoto jména: sám si už roku 1974 si dal změnit parlamentem ústavu, aby mohl být znovuzvolen.

Na to se 27. prosince téhož roku zmocnilo komando hnutí, nazvaného podle protiamerického generála zavražděného roku 1934 starším Somozou, Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN) řady činovníků režimu, gardistů a příbuzných. Anastasio-Tachito byl nucen přistoupit na potupnou výměnu rukojmí za milion dolarů (dnešních asi 4,4 milionů), na odvysílání necenzurovaného prohlášení, na propuštění vězněných partyzánů a na odlet všech na Kubu: byl mezi nimi i Ortega, vítěz nastávající občanské války a státní president. 

    O čtyři roky později 22. srpna se podařilo sandinistům akci s podobným úspěchem (operación Chanchera/chovatelka vepřů n. řeznice) zopakovat přímo v budově parlamentu (kongresu). Do jejich moci na dva dny padlo na 1500 lidí, poslanci a úředníci. Byli vyměněni za 59 vězňů, půl milionu dolarů výkupného a za volný odlet do Panamy a Venezuely. 

Od února roku 1978 vláda demokrata Jimmyho Cartera zastavila diktátorovi Somozovi vojenskou pomoc a režim se dostal do osudové isolace; na hospodářskou Američané nesáhli. Podle nich se do plánování akcí oposice začala tehdy podílet sovětská KGB a Američané se začali obávat, že právě vzniká bolševická osa Moskva-Havana-Managua.

Konec Somozů

Tachitův syn Anastasio Somoza Portocarrero (ročník 1951) zvaný El Chigüín, „Kluk”, v hodnosti plukovníka se podílel na velení Národní gardy i na plánování hromoadných vražd a likvidací členů oposice sdružených od května 1978 do Široké fronty (Frente amplio de oposición, FAO) tvořené patnácti organisacemi, z nichž největší byli sandinisté. 

Nejmladší ze Somozů-gardistů se narodil v Tampě, absolvoval Harvard a West Point a byl zralý na převzetí vlády po otci, jemuž tehdy bylo 53. 

Kdyby nebylo revoluce… V nepřítomnosti byl roku 1980 novým režimem souzen, ale dodnes užívá asylu ve svém floridském rodišti. 

Povstalce podporované z Kostariky a Venezuely i civilní cíle bombardovalo vládní letectvo, úroda byla zničena, zastavil se vývoz všech plodin. Po létě 1978 sandinisté ovládali sedm z patnácti departementů. Několik set veteránů z Vietnamu a dobrodruhů válčilo na vládní straně za tisícovku dolarů měsíčního žoldu (roku 2015 asi 3600 USD) a za zpáteční letenku.

    Sandinisty nezastavili. V květnu 1979 vypukla závěrečná jejich ofensiva. Během bojů občanské války zemřelo na padesát tisíc lidí, přes sto tisíc emigrovalo a půl milionu přišlo o střechu nad hlavou. 

Americký velvyslanec Lawrence Pezzullo naléhal na Tachita, aby se sandinisty jednal, ale Somozovy podmínky odchodu z vlády nebyly přijatelné: chtěl uchovat liberální partaj (nový režim ji obratem zrušil) a vymáhal milost pro gardisty a amnestii pro jejich velitele (což se také nestalo).

19. července 1979 se obsazením Managuy somozovský stát zhroutil. Somoza Tachito předtím z betonového krytu na velitelství GN, kde strávil většinu času v posledních dvaceti měsících, volal do Bílého domu Carterovi o pomoc, ale ten se dal zapřít. 

Zpráva se dostala na stůl ministra zahraničí Cyruse Vance, který kabeloval zpět, aby Konvička resignoval a ze země utekl. Byla to toho roku po šáhově pádu druhá rána pro Ameriku. Globální souvislosti války ve středoamerické republice byly patrné i z toho, že Somozovi prodával zbraně také Izrael, který se cítil zavázaný za pomoc Somozy staršího roku 1948. Sandinisty podporovali palestinští Arabové, kteří posílali zbraně a střelivo deklarované jako léčiva z Bejrútu a Bizerty pronajatým soukromými letadly. 

Americká prohra

V bunkru tehdy seděl i Tachitův americký přítel z časů vojenské akademie a demokratický člen sněmovny representantů z New Yorku John M. Murphy (zemřel 2015), velký oponent Carterovy politiky. Jako dobrý imperialista ocenil nepříznivou situaci: „Problém se nejmenuje Somoza, ale Nikaragua a bezpečnostní zájmy Spojených států. Sandinistické povstání je kubánská, venezuelská, panamská, kostarická operace. Je to další Vietnam a leží na naší polokouli.”

    Dny Somozů se po 43 letech u vlády naplnily 17. července 1979: „Morálně se necítím poražen. Odstoupil jsem pro soucit s lidmi. Nesnáším pohled na to, jak je můj lid zabíjen,” pravil o dva dny později v prvním setkání s novináři v Miami prohlášení Tachito. Svůj konec přidal na účet „komunistických elementů” a pak odletěl „na dovolenou” na Bahamy, odtud do Jižní Ameriky.

V Managui po Somozovi převzal modrobílou presidentskou šerpu jeho bývalý ministr zdravotnictví Francisco Urcuyo Maliaños a s novým ředitelem GN plk. Frederikem Mejíou Gonzálezem ke zděšení amerických mírotvorců vyzvali stoupence „ke zdvojení úsílí v boji s nepřítelem”. Po telefonátu Somozy z Floridy to Urcuyo také vzdal a uletěl do Guatemaly (zemřel 2001).

Anastasio Somoza odletěl s rodinou, milenkou Dinorah Sampsonovou, rakvemi otce a bratra, několika papoušky a kufry s miliony peněz do Miami, kde dnes leží celá rodina pochována. Ve Spojených státech však asyl nedostal, takže musel do Paraguaye k diktátorovi Afredu Stroessnerovi, rovněž oddanému antikomunistovi. 

O rok později v září byl jeho mercedes s doprovodným vozem s ochrankou v ulicích Asunciónu přepaden skupinou střelců a zasažen střelou z bazuky. Diktátorovo tělo a dvou spolucestujících zuhelnatělo k nepoznání; bylo 54 let. Zakázka pro argentinské trockistické atentátníky z Lidové revoluční armády (ERP) přišla od sandinistů a také z Kuby jako symbolická tečka za prohraným bojem rodiny Somozů se socialisty a komunisty.

Ze skupiny sedmi atentátníků byl pouze jeden dopaden a popraven. Jejich vůdce Enrique Gorriarán Merlo byl zatčen až roku 1995 v Mexiku, dostal doživotí, ale brzy byl pardonován. Roku 2006 zemřel doma v Buenos Aires na zástavu srdce.

exkurs 1: Klan Somozů

Ovládal od roku 1934 do 1979 Nikaraguu. Jeho členové byli oddanými americkými spojenci. V odvěkém panlatinoamerickém konfliktu stáli na straně národních liberálů proti konzervativcům. 

Předek Bernabé Somoza, jehož otec byl mastičkář, miloval kohoutí zápasy a jednou v hádce nad kuřím soubojem zabil mačetou dvacet lidí. Po prohrané vzpouře byl roku 1849 oběšen. 

Somozův otec byl plantážník a měl na to, aby poslal syna do Ameriky na praktická ekonomická studia. Více o rodině diktátora Anastasia Somozy Garcíy a jeho manželky Salvadory, kterou poznal ve Státech, viz text. 

Se znalostí angličtiny sloužil jako tlumočník liberálním veličinám, proti jejich odvěkým konservativním protivníkům se vymezoval. Říkali mu tehdy El Yanquí”. Roku 1925 se připojil k liberálnímu povstání na podporu Sacasy, budoucího presidenta. Roku 1927 tlumočil americkému velvyslanci Henrymu Stimsonovi a o rok později sloužil stejným způsobem liberálnímu generálovi Josému Maríi Moncadovi, presidentovi v letech 1929-1933. 

Měli k sobě blízko. Když zpronevěřil Somoza většinu ze 75 tisíc dolarů odškodného za ztráty na majetcích po akcích Obranného vojska národní suverenity (ENDS) gen. Sandina, poslal ho Moncada jako konsula do Kostariky (1929): „Tacho, vy nejste zloděj, ale kapsář. Vypadněte!” tak prý se s ním rozloučil.

Po roce se vrátil a kapsáře udělal náměstkem ministra zahraničí, roku 1932 zástupcem ředitele Národních gard a o rok později, to už pod presidentem Sacadou, se stal jejich šéfem. Když v březnu 1931 zničilo zemětřesení presidentský palác, druhé velké v dějinách, úřadoval Moncada nějaký čas ze domu Somozova.

V únoru 1934 se chtěl president Juan Bautista Sacasa dohodnout se Sandinem u večeře v presidentském paláci, což znamenalo pro Somozu hrozbu. Sandino byl s bratrem Sócratem cestou domů unesen, zastřelen a oba zakopáni v prostoru managujského letiště, kdesi pod dnešním betonem runwaye. 

Pikantní na vraždě je i to, že jak Somoza, který vraždu nařídil, tak Sandino byli svobodní zednáři z téže lože.

Nejstarší potomek Somozů, dcera Lillian (zemřela 2003), se provdala za diplomata Guillerma Sevillu Sacasu, s nímž měla devět dětí. Její mladší bratr a otcův nástupce Luis Anastasio Somoza Debayle (zemřel 1967) se oženil s Kostaričankou Isabelou Urcuyo Rodríguezovou, obdivovanou kdysi ženou (86; žije v Texasu). Mají šest dětí. 

Třetí z diktátorů Anastasio Somoza Debayle (zavražděn 1980) byl ženat se vzdělanou a váženou Američankou z Miami Hope Portocarrerovou (zemřela 1991). Měli pět dětí, z nichž nejstarší Anastasio (ročník 1951) je stařešinou klanu a s pomocí bývalých národních liberálů od roku 2000 marně žádá od nikaragujské vlády restituci vyvlastněného majetku za nejméně půl miliardy dolarů; vrátit do země se neodvážil, když mu bylo vyhrožováno odstřelením.

    Když Somozova milenka Dinorah Sampsonová získala u manžela navrch, Hope ho opustila. Roku 1978 se rozvedli. V Londýně se provdala za salvadorského podnikatele Archieho Baldocchiho, ale pochována je v rodném Miami po boku všech somozovců.

Po pádu dynastie roku 1979 se odhadoval její majetek na půl milionu dolarů, dnešních (2015) asi 1,6 miliardy: zajímavé číslo pro stát s tehdy dvěma miliony obyvatel. Stejně vysoké zanechal somozovský režim po sobě dluhů.

exkurs 2: Nikaragua

Na ploše 130 tisíc km2 (zhruba bývalé Československo) žije šest milionů lidí. Po druhé světové válce to bylo jen 1,1 milionu, před třiceti roky 2,3 milionů. Na západní polokouli je chudší jen Honduras a Haiti.

1821 nezávislost na Španělích, součást Mexika

1823 Spojené provincie Střední Ameriky (později Federální republika)

1838 plná nezávislosti

1909 Američané se vylodili v Nikaragui na podporu konservativní vlády a na potlačení protiamerického povstání Josého Santose Zelayi

1912-1933 s přestávkou let 1925-1926 Američané podruhé v Nikaraguy

1914 smlouva Bryan-Chamorro dala Spojeným státům právo stavby průplavu napříč zemí; zrušena po vzájemné dohodě roku 1970. Roku 2014 ho s velkou podporou Daniela Ortegy (1979-1985 v čele junty, 1985-1990 a od roku 2006 voleným presidentem) začali jako konkurenci k Panamskému průplavu stavět Číňané

1919 Somoza se ve Philadelphii oženil se Salvadorou Debayleovou (zemřela 1987)

1926, květen revoluce liberálů proti konservativnímu presidentovi-pučistovi Emilianovi Chamorrovi, občanská válka: vůdci liberálů Sacada a Moncada se po nové americké intervenci s protivníky dohodli v květnu 1927 v Tipitapě (velvyslanec Stimson zprostředkoval, Somoza tlumočil). Gen. Augusto César Sandino ale vyčetl Američanům, že zabili tisíc povstalců a v čele Obranného vojska národní suverenity (EDSN) pokračoval ve válce s Američany. Jeho heslo „Osvoboď vlast, nebo zemři!” použili o čtyřicet let později sandinisté

1933 Sandino se usmířil se Sacadou, Američané v lednu odešli, zanechali po sobě Národní gardu v čele s Anastasiem Somozou Garcíou („Tacho“)

1934, únor Sandino gardisty zavražděn

1936 Somoza u moci, prezidentem formálně jen v letech 1937-1947 a 1950-1956, jinak v úřadu nastrčení lidé z Národní liberální strany

1956, září Tacho zavražděn, nástupcem syn Luis Somoza Debayle, který zastával presidentský úřad v letech 1957-1963, pak úřadovali jeho přátelé. Mladší bratr Tachito zůstal velitelem GN

1967, duben Luis zemřel, nástupcem dynastické moci bratr Anastasio Somoza Debayle „Tachito“ (jako president 1967-1972, po tříčlenné partajní juntě 1974-1979)

1974 první velký úder sandinistů (FSLN), vypukla občanská válka

1979, červenec Tachito a somozovci uprchli ze země, v září 1980 byl zavražděn v Asunciónu. Občanská válka podle Červeného kříže stála životy patnácti tisíc lidí a šest set tisíc jich připravila o domovy

1979-1990 vláda sandinistických černo-červených socialistů, vůdcem Daniel Ortega

1981 vypukla nová občanská válka s proamerickými contras, pestré směsice antisandinovců podporované vládou Ronalda Reagana: 8 tisíc povstalců podporovaných z Hondurasu (převážně členové Síly demokratické Nikaraguy, FDN), tři tisíce indiánů Miskitů, vojáci bývalé GN a tisícovka exsandinistů, jimž vadil levičácký kurs Ortegův, např. Edén Pastora/Commandante Cero, který fungoval z Kostariky, ale s FDN nespolupracoval

1985 totální americké embargo sandinistického režimu

1990 prohrál Ortega překvapivě demokratické volby, presidentkou Violeta Barriosová de Chamorro, jejíž manžel, novinář a vydavatel Pedro Chamorro byl v lednu 1978 zavražděn somozovci (z podílu na jeho smrti byl obviněn nejmladší ze Somozů Anastasio zvaný Kluk

2006 slavil Ortega s celým klanem návrat, když se o něj pokoušel ve volbách 1996 a 2001

2014 poslanci vyškrtli z ústavy omezení počtu presidentských úřadů zastávaných po sobě: tak daleko somozovci nezašli

exkurs 3: Somozovci ve zbrani

Národní garda měla v roce založení 1933 2500 členů vycvičených Američany. Po světové válce 1947 jich bylo 3500, v roce smrti Tacha 4100, ale v posledních měsících občanské války 1974-1979 dvanáct tisíc podporovaných tisícovkou zahraničních žoldnéřů.

GN byla založena po usmíření liberálů s konservativci roku 1928 a postupně s americkou pomocí vznikala přes odpor Obranného vojska národní suverenity (EDSN) generála Sandina, až roku 1933 zůstala jedinou ozbrojenou silou v zemi.

Vítězní sandinisté GN rozpustili a přes snahu řady revolucionářů lynchovat vojáky, jich bylo 1900 souzeno. Poslední opustili věznice roku 1989, nikdo z nich nebyl popraven. 

Za Tachita cvičil GN Američan Michael Echanis, veterán z Vietnamu, instruktor zvláštních jednotek, autor učebnice vojenství a jeden z editorů magazínu Soldier of Fortune. Když s ním a gen. Ivánem Allegretem v srpnu 1978 spadla helikoptéra, bylo mu teprve 27. Sandinistům se podařilo nastražit do stroje bombu.

Junta v čele s Ortegou vyvlastnila veškerý majetek Somozů a jejich přátel, ze zaměstnanců jejich podniků udělali zaměstnanecká družstva: budování nové Nikaruaguy se stalo ve své době šlágrem moderní socialistické levice celého světa, nadšení mládežnící příjížděli na brigády (často ovšem také ze svého nadšení vystřízlivět). 

Nadchl alfabetisační program, osvěta v hygieně, očkování, chaos v zásobování a maloobchodu trval po celý čas vlády sandinistů, jev typický pro všechny levičácké režimy nejen latinské.

Roku 1980 vypukly hádky mezi revolucionáři a podnikateli o tom, jak naložit s devisami z exportu, zda investovat nebo použít na sociální dávky. Zvítězila ideologie a většina podnikatelů investovala v zahraničí a vyvedla ze země peníze. O rok později přišla agrární reforma, která umožňovala vyvlastnění nepoužívané půdy.

Na pomoc mladé revoluci poslal Fidel Castro tři tisíce učitelů a dva tisíce techniků, lékařů - a vojáků. Sandinisté sice byli levičáckým konglomerátem, ale promoskevští i propekinští komunisté zůstali v menšině. Latinští socialisté dokonce na čas po příchodu k moci zakázali Marxleninskou lidovou akci (maoisté); Komunistická strana Nikaraguy se ani s pomocí Moskvy nikdy nestala významnějším hnutím. 

Přes všechny revoluční vymoženosti zůstala Nikaragua chudou zemí. Daniel Ortega vytvořil se svou manželkou Rosarií Murillovou a s pomocí venezuelského ropného socialisty Huga Cháveze silné hospodářské zázemí ne nepodobné somozovskému. Udělal ze sebe anděla míru a dal se na katolicismus. 

exkurs 4: Karibská legie

Legión del Caribe byla ozbrojeným hnutím latinských socialistů pro boj proti Američany drženým režimům. 

O tom, že by měla pevnou organisační strukturu, není nic známo. Sami o sobě politici hovořili jako o „juntě pro osvobození Karibiku”. Jméno hnutí dostalo také od Američanů a za významná jména se uvádějí bratři Castrové, Che Guevara a Kostaričan José Figueres Ferrer.

Většina původních aktivistů byla z Dominikány, kde se pokoušeli dvakrát neúspěšně svrhnout diktátora Rafaela Trujilla (1947 a 1949) a ze somozovské Nikaraguy. Roku 1947 působili v Hondurasu proti gen. Tiburciovi Caríasovi Andinovi alias Buchovi (presidentem 1924 a 1933-1949, zemřel 1969), 1948 úspěšně v Kostarice, 1949 opět v Nikaraguy. 

Zbraně pro válku v Kostarice šly roku 1947 z Kuby do Guatemaly deklarovány jako květiny. Odtud putovaly Figueresovým lidem do Kostariky. Hnutí podporoval reformistický guatemalský president a doktor filosofie Juan José Arévalo (zemřel 1990), vládnoucí v letech 1845-1951, předchůdce levicového vojáka Jacoba Arbenze Guzmána, viz zde samostatný text.

Somoza tehdy na krátko uvažoval o invasi do Guatemaly, tolik Arévala nesnášel, neboť mimo jiné cvičil nikaragujské exulanty; chtěl vpadnout i do Kostariky, ale Somozu varovali Američané. Měl strach, že se země stane základnou povstalců proti sobě a Somoza byl také první cíl Karibské legie, která z jeho země spustila svou první operaci. 

Proti Legii se postavil triumvirát diktátorů Somoza, Trujillo a Carías. Liberální pučista Tiburcio Carías, který musel v Hondurasu čelit čtyřem armádním vzpourám, vděčil za vládu Američanům a salvadorskému diktátorovi Maximilianovi Hernándezovi Martínezovi. Carías sice pěstoval tuhou censurní kulturu, ale lidem dal osmihodinovou pracovní dobu, dovolenou ze zákona, také zavedl daň z příjmu, stavěl silnice a peníze hodně strkal do armády. 

Jeho ochránce Hernández vládl Salvadořanům v letech 1931-1944. Bylo to sice fašista, okultista a vegetarián, ale válku nacistům roku 1941 přesto vyhlásil. Proslavil se tím, že nechal zemřít vlastního syna na zánět slepého střeva: léčil ho jakousi modrou vodou a odmítl zásah lékaře. Když proti němu vypukla studentstvem vyprovokovaná generální stávka, uprchl do Guatemaly, kam ale nepokoje přeskočily a smetli Jorgeho Ubika, Arévalova předchůdce (vládl 1931-1944, zemřel o dva roky později v americkém exilu).

Maximilian Hernández nalezl útočiště v Hondurasu, kde ho roku 1966 zapíchl jeho šofér, jehož otec byl za Hernándezovy vlády zavražděn. Diktátorovi bylo 83 let a stal se jednou z nejstarších obětí atentátu v dějinách.

•