062-060

 

************************************************************

62.

Ol. 179, 3

250 SE

186 AE

Aristaios

a. u. c. 692

D. Iunius Silanus a L. Licinius Murena

************************************************************

Cn. Pompeius Magnus opustil Amísos. S vojskem se rozloučil grandiosně: rozdělil mezi legionáře z kořisti šestnáct tisíc talentů. V Syrii a zřejmě též Kilikii zanechal po dvou legiích. S kilickými roku 51, více než deset let později (!), proti Parthům a domorodcům bojoval konsulár M. Tullius Cicero. Mytilénu prohlásil autonomní svému oblíbenci Theofanovi k vůli, neboť odtamtud pocházel. Přes Rhodos, kde se setkal podruhé s Poseidóniem z Apameie Syrské (srov. rok 66), odešel do Athén. • Theofanés sepsal dějiny Pompeiových tažení, byl svobodným mužem a svobodu na Pompeiovi vyzískal i pro svou vlast, třebaže stála při Mithridátovi. Sloužil Pompeiovi během jeho cest jako poradce a Říman s ním konsultoval později i strategii války občanské, byl to on, kdo mu doporučil po Farsálu prchnout do Egypta. T. r. mu Pompeius před nastoupenými vojáky udělil římské občanství a jeho nové jméno znělo Cn. Pompeius Theofanés/Theophanes. Důvěřoval mu i Caesar a zemřel v Římě c. 44, kde patřil k intelektuální smetánce Města. Na Lesbu Theofana zahrnuli božskými poctami. Jeho stejnojmenného syna poslal Augustus do provincie Asia jako procurátora a jeho potomky dal roku 33 n. l. pro známosti jejich praděda s Pompeiem a za to, že byl zbožněn, zahubit Tiberius.

Předtím, před svým návratem z Hispánií roku 71, už Pompeius dopomohl k občanství rodáku z Gád L. Corneliovi Balbovi ("Maior", Starší), cos. suff. roku 40. Bojoval pod Pompeiem proti Sertoriovi a jako finanční úředník okupační správy, slovy moderními, si dopomohl k velmi velkému majetku. Zřejmě byl rovněž bystrého úsudku a v Římě patřil mezi významné lidi, až se stal tajemníkem Caesarovým, viz rok následující. Přispěl k ustavení prvního triumvirátu a odstraňování neshod mezi jeho aktéry. Viz dále rok 40.

Koncem roku se Pompeius vylodil v Itálii. V téže době, tj. v prosinci, se v Římě měli objevit údajně poslové z Indie (srov. Pompeiovy kroky roku 65).

V Kappadokii převedl s Pompeiovým souhlasem král Ariobarzánés I. Filorhómaios (vládl celkem šestkrát od roku 96) diadéma a vládu na svého syna Ariobarzána II. Filopatora (vládl do roku 52/51). Dalších zpráv o Ariobarzánovi I. není.

M. Aemilius Scaurus, quaestor zanechaný Pompeiem v Syrii s legií, se vypravil proti Arabům do Petry. Menáž Římanům v pustině zajišťoval na pokyn Ióanna Hyrkána II. Antipatros Idúmajský. Petrá byla oblehnuta a král Aretás III. se na radu svých bývalých židovských spojenců vykoupil summou tří set talentů/c. osm tun stříbra (což pravděpodobně nebyla pokuta n. výpalné, ale úplatek Scaurovi). Krátce nato král zemřel, když vládl od roku 87. Nástupcem se stal jeho syn Obodás II. (vládl do roku 47). Také on byl Římany uznán spojencem, jako krátce předtím jeho otec.

Alexandros, uprchlý syn zajatého židovského dynasty Aristobúla II. (srov. předešlý rok), začal v Palaistíně shromažďovat proti Ióannovi Hyrkanovi II. vojsko, zmocnil se řady pevností a přijal královský titul: Alexandros II. vedl guerrillu až do roku 57, viz dále tam. Ióannés s Antipatrem neměli prostředky k tomu, aby se usurpátora zbavili.

V Itálii v lednu padl v bitvě proti senátním oddílům pod prokonsulem C. Antoniem u Pistorie v Etrúrii C. Manlius a L. Sergius Catilina (viz předešlý rok). Povstalci v síle dvou legií, ale jen čtvrtina byla armádně vyzbrojena, se vypravili proti Antoniovi na Faesuly, neboť se Catilina domníval, že se prokonsul dá porazit ze starého přátelství. Tomu se Antonius vyhnul tím, že ochořel s nohou a velení svěřil zkušenému vojákovi, praetorovi M. Petreiovi. Jeho lidé porazili catilinovce, převážně sullovské veterány, až po tvrdém boji, na  bojišti zůstaly tři tisíce povstalců, nikdo prý neukázal záda včetně udatně bojujícího vůdce (jsou zdroje, které tvrdí, že padlo šest nebo dokonce deset tisíc mužů). Antonius poslal Catilinovu hlavu do Města a dal se provolat imperátorem (což senátem nebylo uznáno).

M. Petreius měl už za sebou třicetiletou službu a později se postavil na stranu proticaesarovskou. Několikrát poražen a v bezvýchodné situaci po bitvě u Thapsu 6. dubna 46 u Zamy na statku krále Iuby si vzali život vzájemným soubojem: Petreius zabil krále, sám se pak zabil za asistence svých otroků. 

Spojené zbytky catilinovců a spartokovců potloukajících se v okolí Thúrií (viz rok 71) následujícího roku zlikvidoval cestou do své provincie Makedonie propraetor C. Octavius, otec pozdějšího světovládce Augusta (v Makedonii měl zdar ve válce s Bessy, viz následující rok a 72). Svému stejnojmennému synkovi, viz rok 63, přičinil na znamení vítězství přízvisko Thurinus, Thúrijský.

C. Iulius Caesar zastával praeturu. Z této doby je aféra P. Clodia Pulchra, který se vplížil v prosinci v době svátků Bona Dea do Caesarova domu za jeho ženou Pompeiou: Caesar se proto s Pompejí, dcerou Q. Pompeia Rufa, viz rok 77, rozešel, třebaže nevěřil, že by mu byla nevěrna, ale jako pontifex maximus nesměl být ani v řečech. Soudní proces na jaře roku 61 Clodius vyhrál. A to mu bylo navíc předhazováno podněcování vzpoury proti Lucullovi u Nisiby roku 68 a sexuální vztah s vlastní sestrou; hájil ho M. Tullius Cicero.

Censoři toho roku zahrnuli mezi senátory všechny, kteří kdy zastávali úřady včetně těch, kteří při nich nedosáhli předepsaného věku. Diváci gladiátorských zápasů dostali tehdy poprvé jídlo jako součást her a podívané; zvyk se udržel do císařské éry.

O legislativní aktivitě obou konsulů t. r. viz rok 98. 

Snad ještě tohoto nebo někdy v následujících letech zemřel A. Licinius Archiás z Antiocheie na Orontu (ročník asi 118), poetický literát, chráněnec L. Licinia Luculla, s nímž cestoval na jeho válečných taženích. Od roku 93 byl občanem italské Hérákleie, žil od roku 102 v Římě v domě bratrů Lucullů a získal si přátelství řady dalších optimátských klanů. Mezi jeho žáky byl též M. Tullius Cicero. Když byl t. r. roku obviněn na základě zákona platného od roku 65, viz tam, že si neprávem přivlastnil římské občanství, Cicero ho obhájil, srov. zachovanou řeč Pro Archia poeta; o asi předcházejícím advokátově vystoupení t. r. v procesu s P. Corneliem Sullou viz rok 66. 

Archiás nemohl dokázat, že se stal občanem Hérákleie, kde v občanské válce shořely státní archivy, neboť zákony z roku 90 a 89, viz tam, spojenecké státy/civitates foederatae získaly římské občanství. Héráklejští však skutečnost potvrdili a pro Cicerona bylo snadné obvinění z podvodu vyvrátit. Soudilo se, že šlo prostřednictvím nastrčeného žalobce o intriku Pompeiovu proti Lucullovi, jehož chráněncem Archiás byl. 

Konsul L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem v historii první, jimž se povedlo  seříznout obraz se stěny budovy a přenést ho jinam, a to z Lakedaimonu do Říma. 

Curator viarum L. Fabricius, jeden ze dvou úředníků pečující o římské komunikace, vystavěl z břehu na ostrov v Tiberu první římský kamenný most, pons fabricius; stojí dodnes (srov. rok 21). Konsulové prosadili zákon o povinném ukládání zákonů do státního archivu, aeraria/lex Iunia Licinia potvrzující zákon z roku 98 o témže předmětu, lex Caecilia Didia, viz tam. Nad Krétou, vlastně nad piráty, triumfoval po pěti letech t. r. Q. Caecilius Metellus Creticus, cos. 69, srov. rok 67. Vůdce Kréťanů Panara a Lasthena však v průvodu vést nemohl, ty usurpoval Pompeiu pro svůj triumf roku následujícího; přízvisko "Krétský" Metellovi zůstalo. 

************************************************************

61.

Ol. 179, 4

251 SE

187 AE

Theofémos II.

a. u. c. 693

M. Pupius Piso Frugi Calpurianus a M. Valerius Messala Niger

Rok 1 autonomní éry Gázy

************************************************************

Bastarnové porazili kdesi u Istru, tj. u dolního Dunaje, římské oddíly pod konsulem roku 63 C. Antoniem Hybridou a Římané byli nuceni se z území pozdější Moesie vrátit do Thrákie, odkud na sever pronikli. Jejich polní znamení byla Bastarny uchována v pevnosti Genucla kdesi na nejdolnějším pravém břehu řeky (viz rok 28). V této době mělo město hellénské Istros spojeneckou smlouvu s Bastarny. Viz dále rok následující a 44.

Bylo to první (východo)germánské vítězství nad Římany, viz pak až rok 9 n. l. 

Následovalo protiřímské povstání thráckých Bessů a Denthelebů, které trvalo až do roku 57, srov. válku roku 72. Do roku 59 se s nimi úspěšně potýkal propraetor C. Octavius a vojáci ho provoilali imperatorem, viz oba předcházející roky.

V Alexandreji se narodil Ptolemaios (XIII.) Filopatór (III.), nezvěstný od roku 47.

V Galliích u města Sequanů Magetobriga porazili germánští Suébové pod Ariovistem spolu se Sequany Haeduy, srov. rok 72. Haeduové vyhledali pomoc u Římanů, ale té se jim nedostalo. Naopak, Ariovistos dosáhl roku 59 uznání od senátu za krále a přítele římského lidu (stal se prvním germánským spojencem Římanů v historii). Suébové obdrželi část území Sequanů. Viz dále rok následující.

V téže době Římané pod praetorem C. Pontiniem n. Pomptinem/Pontinem potlačili vítěznou bitvou u Solonia Allobrogy, žijící od roku 121 v provincii (srov. tam). O osudu vůdce povstání Katúgnáta/Catugnata je známo jen to, že smrti a římskému zajetí unikl.

Správce provincie Gallia Cisalpina propraetor Q. Caecilius Metellus Celer (od konce roku 63) dostal od jistého suébského krále (Ariovista?) darem jakési "Indy", které bouře zanesly po oceánu až do Germánie. O dalším osudu plavců není nic známo, nicméně to je první zmínka o Indech v západní Evropě (srov. složení perských armád na taženích proti Hellénům a viz v indexu s. v. objevy; spekulovalo se též o tom, že "Indové" byli kdosi z druhé strany Atlantiku).

Cn. Pompeius Magnus byl od ledna v okolí Říma (do hradeb Města nesměl, neboť čekal na triumf). V Římě si všichni oddychli, že cestou z Brundisia rozpustil vojsko, s nímž se vrátil z Orientu. Na návrh tribunů lidu roku 63 T. Ampia Balba a T. Labiena, to byl ještě mimo Itálii, směl Pompeius během her v Circu nosit zlatý věnec a na divadelních hrách zlatý věnec k toze purpurem lemované; využil toho práva jen jednou. 

V den svých 45. narozenin a podle fasti triumphales i den následující 29.-30. září slavil triumf (svůj čtvrtý) nad Asií, Pontem, Armenií, Paflagonií, Kappadokií, Kilikií, Syrií, Skythy, Židy, Albánii a nad piráty/Krétou, srov. rok předešlý a rok 67. Dal Římanům vědět, že podrobil Romě 22 králů, 12.183 tisíc lidí se mu vzdalo nebo padlo, potopil nebo se zmocnil 846 lodí, 1538 pevností a měst obsadil, do státní pokladny odevzdal dvacet tisíc talentů ve zlatě. Území říše se po válkách s Mithridátem zdvojnásobilo. 

Pompeius byl prý za vjezdu na Capitolium oblečen do pláště Alexandra Velikého, který měl pocházet z pokladů Mithridáta Eupatora (odkud ho měl?). Po triumfu byl Tigránés Mladší Armenský internován (viz rok 58) a Aristobúlos II. Židovský podle jedné tradice popraven; podle jiné však byl internován a mohl uprchnout z Říma roku 55 (srov. tam) a až roku 49 byl otráven (viz tam).

Sullův syn Faustus vypravil na paměť svého otce velkolepé gladiátorské hry a lidu věnoval grátis lázně a olej; o jeho konci na straně Caesarových nepřátel viz rok 46. 

C. Iulius Caesar nastoupil propraeturu v Zadní Hispánii. Vyčistil zemi od banditů a podrobil Romě zbytek Lúsítánců, čímž se částečně zbavil i svých obrovských dluhů (srov. pacifikaci Lúsítánie roku 138nn., 97 a srov. rok 16 a náklonnost Lúsítánů k Pompeiovi po roce 49)Vyprovokoval a porazil obyvatele pohoří Herminius (mons) severně od řeky Tagus/Tejo. Pak povolal loďstvo z Gád a plavil se podél Ibérie na sever a zlomil odpor Lúsítánců na severu dnešního Portugalska. Odtud plul do Brigantia v Gallaecii, kde místní Artabrové ještě nikdy neviděli flotilu a vzdali se.

V Gádách obětoval v chrámu foiníckého Héráklea/Melkarta a naříkal nad tím, že je už starší než Alexandros Veliký a ještě přitom nedosáhl žádného velkého činu (39 ku 32; k sebelítosti mohlo dojít již roku 68, srov. tam, kdy mu bylo tolik, jako Velkému Makedonovi ve smrti). Měl pak Caesar sen, že spal s vlastní matkou, což mu šikovní věštci s poukazem na Alexandra vyložili jako velkou moc, které dosáhne. 

Cestu do provincie mu zprvu blokovali věřitelé, dokud se za něho nezaručil nejbohatší tehdy z Římanů M. Licinius Crassus: Caesarovy dluhy prý činily neuvěřitelných 830 talentů (ještě mu nebylo čtyřicet). Z pramenů nelze vyčíst, že by moment spouštějící jeho pozdní vojenskou karieru byly právě dluhy a velmi lukrativní podnikání s válečnou kořistí a hlavně otroky: o podobný způsob "podnikání" projevovali zájem všichni, a nejenom velikáni, republikánské éry římských dějin.

Cestou přes Alpy do provincie při průchodu jakousi gallskou vsí se ho kdosi z doprovodu ptal, zda se také zde hádají o úřady a vůdcovství jako v Římě. Caesarova řecky zachovaná odpověď: "Raději bych chtěl u těhle být první, než u Římanů druhý!/egó men ebúlomén para tútois einai mallon prótos é para Rhómaiois deuteros!" Pouť do provincie si tehdy krátil sepisováním nedochované knihy O analogii/de analogia

Caesarovy zájmy v Římě za jeho nepřítomnosti nyní i později, když válčil v Galliích, spolehlivě hájil C. Oppius. Kromě toho ho zevrubně informoval o dění ve Městě. Oppius patřil k nejbližším přátelům, s nimiž den před vpádem do Itálie přes Rubico večeřel: spolu s C. Sallustiem Crispem, pozdějším bohatcem a historikem, s A. Hirtiem, epikúrikem, který padl roku 43, kdy byl konsulem, právníkem Ser. Sulpiciem Rufem a s L. Corneliem Balbem, bohatým businessmanem z Gád, který řídil s Oppiem Caesarovy záležitosti v Římě jako jeho tajemník. 

Pravděpodobně to byl on, kdo se zasloužil o zachování Caesarových poznámek z gallských válek; o Oppiovi se mnoho lidí domnívá, že byl jedním z autorů spisků o válkách občanských, alexandrijské a hispánské vydávané za Caesarovy. Jako první z naturalisovaných cizinců se Balbus stal konsulem (roku 40, viz tam). Měl dobré vztahy i k Pompeiovi, viz rok předešlý, a Caesar ho s Oppiem používal jako prostředníky. Oppius i Balbus zůstali v přízni Octavianově a rovněž zůstali důvěrníky i jeho. Kdy oba zemřeli, známo není, pravděpodobně někdy brzy po Aktiu; lze se domnívat, že Oppius s Balbem byli nejlépe informovanými muži konce římské republiky.

Do okruhu nejbližších Caesarových důvěrníků patřil též rytíř C. Matius, přítel i Ciceronův. Byl to podle všeho on, jemuž Caesar poslal dopis se slavným "přišel jsem, viděl a zvítězil", viz rok 47 a srov. rok 403. Po Caesarově smrti patřil k příznivcům Antoniovým, ale brzy se přidal k Octavianovi, který si ho rovněž vážil; nikdy neusiloval o nějaký úřad a žil v ústraní. Sepsal tři nezachované kuchařské knihy, pokud to nebyla práce jeho stejnojmenného syna.

V Číně panovalo velké sucho a generál Čao Čchung-kuo/Zhao Chongguo se vypravil s armádou proti Západním Čchiangům do oblasti dnešní provincie Kan-su. Jejich spojenci v revoltě byl příbuzný lid Sien-lian/Xianlian. Postavilo se jich do pole na padesát tisíc, zprvu zvítězili, ale na podzim následujícího roku byli potřeni, přes třicet tisíc se jich vzdalo; během tažení bylo mnoho kmenových předáků Chany popraveno. Čchiangové se bouřili často: nedávno chanskou moc prosazoval roku 67 generál Čang Čchang/Zhang Chang.      

************************************************************

60.

Ol. 180, 1

Andromachos z Ambrakie

252 SE

188 AE

Héródés

a. u. c. 694

Q. Caecilius Metellus Celer a L. Afranius

************************************************************

Ještě před rokem 60 začal sjednocovat/dobývat jistý Burebista či řec. Boirebista nebo Byrebista dácké kmeny (o vztahu pojmů dácký a getský srov. např. roky 339 a 200) a až do roku 44 je podmanil své moci. Stejně tak získal silnou dáckou šlechtu tarabosteseů (tj. řec. a lat. piloforoi, pilleati, tzn. „ti, co nosí klobouk“)Burebista se prohlásil králem Dáků. S pomocí velekněze a astronoma Dekainea n. Kenea, který žil nějaký čas v Egyptě a znal hellénský svět, prováděl společenské reformy, inspirované institucemi hellénských obcí na západním Pontu.

Kolem tohoto nebo následujícího roku porazili Dákové kdesi v Pannonii keltské Boje z prostorů dnešních Čech, Moravy a Pannonie tak zničujícím způsobem, že Pannonie byla v daném okamžiku téměř vylidněna: země na západ od Dunaje se dlouho jmenovala deserta Boiorum, Bojská poušť. Východní Bojové žili na území Taurisků a do války šli s jejich králem Kritasirem či Ekritusirem (Bojové nicméně v regionu žili nadále, viz v indexu s. v.). • Následným smíšením illyrsko-keltských rodových skupin, klanů, a příchodem Germánů na začátku století spolu s některými z usazujících se kočovníků z východu vznikli Pannonové.

Dákové, kteří si před svou expansí zajistili mír a spojenectví s Bastarny, brzy obsadili celou severní Thrákii, celé dnešní Rumunsko a části Illyrie a Pannonie (srov. rok 120). Sídelním městem Burebistovým byla Argidava v dnešním Banátu. Tím se dácký dynasta stal nebezpečným sousedem římských provincií Illyricum a Macedonia.

V rozmezí let 60 až 55 se všechna hellénská města západního Pontu čili na černomořském pobřeží od Apollónie (pozdější Sozópolis) po Olbii dostala do područí Dáků. Mírovou smlouvou získal král Burebista Dionýsopolis, a to s pomocí Helléna Akornióna z Dionýsopole; města Olbiá, Mesembriá, Apollóniá, Odessos, Kallátis a Tomis byla dobyta zbraněmi; všechna měla spojenectví s Římany od dob tažení prokonsula M. Terentia Varrona Luculla, bratra Licinia Luculla, z roku 72.

V Thrákii pokračoval ve svých vojenských neúspěších Ciceronův kolega v konsulském úřadu roku 63 C. Antonius Hybrida (srov. předešlý rok). Ke spojencům se choval krutě a proto jako velitel jízdy za Sully v Helladě dostal přezdívku "Zkříženec" (s bestií). Stejně si počínal jako správce Makedonie od roku 62 a spojence se sousedy vydráždil vždy k válce, kterou ale nedokázal vyhrát (tak například ho zahnali Dardanové). • Po návratu do Říma byl roku 59 obžalován z účásti na Catilinově spiknutí a ze špatné správy provincie. Hájil ho kolega v konsulském úřadu M. Tullius Cicero, který se (asi správně) domníval, že žaloba je dílem Caesarovým. C. Antonius byl odsouzen do vyhnanství na Kefallénii, kde se z dlouhé chvíle snažil přestavět městečko Samé, resp. založit nové. Dílo nedokončil, protože dostal povolení k návratu do Říma; kdy, nevíme, roku 44 zasedal v senátu.

Bojové se po porážce od Dáků z větší části vystěhovali na Západ k Helvétiům. Ti se chtěli nově usadit na březích Atlantiku v území Santonů (viz rok 58) severně od řeky Garumny (dnešní Garonne). Třebaže Bojové částečně setrvávali na území dnešních Čech a Bavorska (srov. roky 100 a 6 a zřejmě stejnou etymologii obou geografických jmen), do tohoto prostoru začali pronikat Germáni. Později se celá oblast začala nazývat Boiohaemum/Boihaemum (řec. Búiaimos, Bainochaima n. Baimoi?) = Bojenheim, z toho Böheim, Böhmen, Bohemia, tj. země Bojů; srov. s Bajuvária, dnešní Bayern/Bavorsko. • Poprvé se jméno země objevuje roku 98 n. l. v lat. podobě Boihaemum.

Kolem roku 60 se oženil suébský král Ariovistos se sestrou krále nórických Keltů Vokkióna (lat. Voccio) a získal spojence pro Boiům (o jejím osudu viz rok 58); Vokkión poskytl později Caesarovi do války s Pompeiem vojenskou pomoc a vztahy keltského Nórika s Římem zůstaly výborné, viz rok 16. 

Nato, buď už roku předešlého nebo nyní, vznikla tajná koalice gallských Keltů proti Germánovi Ariovistovi. Vlivné helvetské kníže Orgetoríx, jenž usiloval o královládu nad všemi Kelty/Gally, přemluvil Helvétie k přestěhování na západ. Ukul spiknutí šlechticů s Kastikem ze Sequanů (lat. Casticus), jehož královský otec Katamantaloidés (lat. Catamantaloedes), římský spojenec, tehdy pravděpodobně už nežil, a s Dumnorigem z Haeduů, bratrem vergobreta, na rok druidy vybraného vládnoucího knížete Dívikiáka (lat. Diviciacus), který se vypravil do Říma znovu žádat o pomoc (srov. rok 61)

Začátkem t. r. byli Orgetorígovy plány vyzrazeny a vlastním národem postaven před soud a hrozilo mu upálení. Přišel však s deseti tisícem svých klientů a dlužníků a stejným množstvím svých poddaných a k procesu nedošlo. Zatímco Helvétiové sbírali proti němu vojáky, Orgetoríx si vzal život (nebo byl zavražděn). Jeho národ se přesto plánu na přestěhování držel a roku 58 vyrazil, viz tam. • O existenci "gallského triumvirátu" byly v moderní době vysloveny pochybnosti s předpokladem, že jde o Caesarovu desinformaci zvyšující nebezpečí pro římské zájmy a ospravedlňující jeho zásah.

Kolem t. r. zemřel v Numidii král Hiempsal II. (vládl od roku 81). Nástupcem se stal jeho syn Iúba I. (vládl do roku 46). Z této doby je numismaticky doložen další, jinak blíže neznámý numidský n. maurský dynasta Mastanesósos, lat. Mastanesosus alias Sosus, viz o něm roky 105, 81 a 56.

V Římě, kam se v červenci vrátil z Hispánií s již částečně vyléčenými osobními financemi, jak se na správného správce provincie sluší, C. Iulius Caesar; srov. rok předešlý. Chtěl konsulát, ale poněvadž zároveň čekal na triumf, nesměl do Města dělat kampaň za své zvolení; dostal však od senátu výjimku, že se může dát zastupovat. V Římě se nakupilo několik mocných osobností s vlastními tábory přívrženců, které se však dokázaly nové občanské válce vyhnout. Optimát Pompeius byl symbolem návratu ke staré republice, která obnoví nepodplatitelnost soudů a úřadů a vrátí tribunům moc garantující právnost; slavný svými vojenskými taženími byl oblíbencem většiny senátních aristokratů, v tyto dny též římského davu. Caesar byl idolem populárů opírající se o lidové sněmy/comitia tributa. Ač sám aristokrat, jeho vliv byl silný hlavně mimo senát. Optimát Crassus byl životním soupeřem Pompeiovým a nejbohatším Římanem své doby.  

Brzy nato byla uzavřena ústní dohoda mezi nejmocnějšími muži ve státě o volebním spojenectví, tzv. první triumvirát. Jeho účastníky byli M. Licinius Crassus Dives (55), Cn. Pompeius Magnus (46) a C. Iulius Caesar (40; stejně jako v případě druhého triumvirátu vítězem následující občanské války se stal nejmladší z trojice kontrahentů). • Podobné dohody byly uzavírány tajně již předtím, nyní ale šokovala míra moci oněch tří mužů, kteří pomocí svých prostředníků a majetků dokázali ovládat senát i proletáře, a nejenom na jedno volební období.

Politickou kariéru zahájil v Římě P. Clodius Pulcher, původně patricij, jenž následujícího roku přestoupil mezi plebeje; změnil si proto i podobu svého rodového jména z Claudius na lidové Clodius a dal se adoptovat rytířem P. Fonteiem. • O konsulovi Afraniovi, příteli M. Petreia, kolovala pověst, že je neschopen cokoli zařídit, zato se vyzná v tanci; to nebylo lichotivé ani trochu. Jeho kolega Q. Caecilius Metellus Celer se dostal ke konsulátu jako optimát a soupeř Pompeiův, jemuž neodpustil, že se roku 61 po návratu do Itálie rozvedl s Mucií Tertií (žili spolu od roku 79; srov. rok 55, kde její třetí manžel), nevlastní sestrou Metella Celera (byla matkou Pompeiových synů Gnaea a Sexta a dcery Pompeie, manželky Fausta Cornelia Sully, diktátorova syna; viz roky 40 a 39). V prvním manželství žila Mucia Tertia s C. Mariem mladším, tedy s úhlavním nepřítelem svých dalších mužů. 

Metellus Celer byl ženat (asi od roku 63) s nezbednou Clodií, sestrou populára P. Clodia Pulchra. Cicero o ní tvrdil, byl to Clodiův úhlavní nepřítel, že byla bratrovou milenkou a odedávna se spekulovalo o tom, že právě ona, žena o deset let starší a jiné společenské kategorie, byla onou vysněnou Lesbií, literární milenkou básníka C. Valeria Catulla. Clodie ovšem proslula jako žena na svou dobu značně progresivní a když básníka definitivně odmítla, rozloučil se s ním literární výčitkou: "Caelie, naše Lesbie, ona Lesbie, ta Lesbie, kterou kdys Catullus miloval více než sebe a své všechny blízké, teď na křižovatkách a v uličkách obírá/glúbit velkolepé potomky Removy." Kdo byl onou Lesbií, nevíme. Cicero též tvrdil, že Clodia svého manžela otrávila, když náhle zemřel začátkem roku 59, aniž nastoupil po svém konsulátu správu provincie Gallia Transalpina (= pozd. Narbonensis). 

V říši Meroé následoval po Tanid-amanim (vládl od roku asi 80) král Teriteqa (do roku asi 30). Teriteqa získal zpět Dolní Núbii na sever od druhého nilského kataraktu. Jeho syn, princ Akinidad, zde působil někdy ke konci otcovy vlády jako místodržitel.

Kolem t. r. se narodil Dionýsios z Halikarnássu, řečník a historik. Od roku 30 žil v Římě a zemřel roku asi 5. Autor Římských starožitností/Rhómaiké archaiologiá ve dvaceti knihách, dějin dovedených do první púnské války, z nichž první polovina se zachovala, vychvaloval vítězný stát a propojoval jeho minulost s hellénskou, včetně začátků Říma. Psal kromě toho spisy o řečnictví a grammatické. 

Historik Diodóros Sikelios/Sicilský pobýval v letech 60 až 56 v Egyptě (srov. rok 36).

Mezi Huny zemřel po dlouhé nemoci, za níž krvácel z úst, šan-jü Sü-lu Čchuang-čchu (od roku 68), když nedostal od chanského dvora odpověď na svou mírovou nabídku. Jeho nástupcem Hunové zvolili Wu-š'-luova/Ušiluova pravnuka Wo-jan Čchu-tiho/Woyan Qudi, rodným jménem Tchučchi-tchang/Tuqitang (vládl pouze dva roky; jím se krátce vrátila na trůn Mao-tunova dynastie). Šan-jüův syn byl zjevně ještě nezletilý a podle nástupnických pravidel měl nastoupit vládu bratr zemřelého; nový chán tedy byl v posici usurpátora. Poslal svého bratra s novou mírovou nabídkou k Číňanům a doma povraždil velkou část předáků, které obvinil z nepřístojností za vlády svého předchůdce. Jeho řádění zastavila vzpoura, viz rok 58.