079-078

79.

Ol. 175, 2

233 SE

169 AE

([...]os)

a. u. c. 675

P. Servilius Vatia Isauricus a Ap. Claudius Pulcher

L. Cornelius Sulla Felix, dict. IV.

************************************************************

Mytiléné, kde se od roku 85 (!) stále ještě drželi mithridátovští protivníci Říma, konečně padla. Na jejím obléhání se podílel též mladý C. Iulius Caesar, který se z Říma vytratil, aby nebyl na očích Sullovi, viz rok 81. Fungoval pak jako důstojník správce Asie M. Minucia Therma, který vedl obléhání Mytilény, a s jeho pověřením odplul do Bíthýnie žádat spojence Níkoméda III. o vyslání flotily na urychlení obléhacích prací.

Caesar se později dostal do řečí, viz rok 81, že se stal milencem královým, nicméně při dobývání města si vysloužil vyznamenání za záchranu života římského občana, corona civica/občanský věnec. Cestou od krále byl u ostrůvku Farmakússy zajat piráty a držen pět neděl, dokud nedorazilo výkupné, viz rok 81, kde i jiné verse příběhu a otázka datační. Z Lesbu odplul Caesar do Kilikie, kde se připojil k vojsku P. Servilia Vatiy válčícího s Isaury; viz dále rok následující. 

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos poslal do Říma k Sullovi vyslance s požadavkem, aby byl mír z Dardanu z roku 85, spočívající na ústní dohodě, nyní sepsán. V téže době si však v Římě stěžovali rovněž vyslanci krále Ariobarzána I. na Mithridátovu neustálou přítomnost v Kappadokii (srov. rok 82). Sulla Mithridáta vyzval, aby zemi vyklidil. ● Z této doby může pocházet dedikační nápis krále Mithridáta IV. Filopatora Filadelfa, dar Římu, viz rok 190. 

Pontský vladař vyslal do Hispánií ke Q. Sertoriovi se svým důvěrníkem Métrofanem bývalé důstojníky Fimbriova vojska L. Magia a L. Fannia, viz dále rok 75. Skupinka dorazila do Diania (mezi Novým Karthágem a Valentií), kde za finanční podporu tří tisíc talentů a čtyřiceti válečných lodí žádali na Sertoriovi uznání králových nároků na celou Anatolii. To Sertorius odmítl a žádal vynětí římských provincií z nároku. Král nakonec ustoupil, když Sertorius uznal Mithridátovy nároky na Kappadokii a Bíthýnii.

Král se začal připravovat na další válku s Římany. Reorganisoval s pomocí exulovaných populárů pontskou armádu po římském vzoru s ponecháním hellénských základů, namísto drahými kovy zdobených zbraní dal vyrábět podle římských modelů, dal stavět lodi bez okras a přepychu a sjednocoval velení polyethnické armády a významnou roli v jeho úsilí hráli vedle jmenovaných fimbriovců lidé poslaní Sertoriem v čele s M. Variem/Mariem (viz pak rok 73).

 

V Alexandreji se narodily Kleopatře VI. pozdější královny Kleopatrá VII. Tryfaina III. a Bereníké IV. (zemřely roku 57, resp. 55). Kleopatrá VI. a její jmenovkyně bývají ztotožňovány tak, že žádná Kleopatrá VII. neexistovala, ale že Kleopatrá VI. Tryfaina II., která zemřela či zmizela z pramenů roku 69, srov. tam, byla matkou Bereníky IV. a též snad Kleopatry VIII., viz rok 58.  

 

L. Cornelius Sulla Felix, řecky Epafrodítos, se pro nemoc na začátku roku vzdal veškerých úřadů a stáhl se z veřejného života, jak osobně oznámil v projevu na Foru, ale svou absolutní moc nad Středomořím si podržel; bezbranný nebyl, neboť se mohl spolehnout na více než 120 tisíců vojáků, jimž kdysi velel, a na deset tisíc "Corneliů" v Římě, viz rok 82. Žil zprvu v Puteolách, pak osaměle na svých statcích u Cum a chodil na ryby.

Byl jediným z římských mocných, který sám o sobě za republiky abdikoval a přenechal příležitost dokonce těm, kteří prahli po krvi pomsty (srov. až Diocletianovo rozhodnutí a stejný čin roku 305+). Ani v jeho táboře nepanovala shoda, což dokumentovala už volba konsulů na rok 78, dvou osobních soků. Viz rok následující. ● Nelze vyloučit, že Sullovu resignaci ovlivnila náhlá smrt jeho lékaře L. Tuccia, který zemřel během pití medového vína/dum mulsi potionem haurit

M. Tullius Cicero se vydal na studijní cestu do Athén, kde se zdržoval rok a půl. Řada Římanů inklinujících k populárům-demokratům byla tehdy na cestách, aby se vyhnula diktatuře sullovců. Cicero roztrušoval, že to dělá ze zdravotních důvodů, že má slabý žaludek, viz však souvislosti politické roku předešlého. V Athénách se stal nadšeným posluchačem reformního platónika Antiocha z Askalónu, spolu s bankéřem T. Pomponiem Attikem též naslouchali epikúrikům Faidrovi a Zénónovi. Dokonce prý Cicero uvažoval o tom, že kdyby bylo pro poměry v Římě třeba, usadil by se v Athénách mezi filosofy natrvalo. To mu však rozmlouval sám Antiochos, že prý se více hodí do té politiky...

V Římě držel v březnu triumf nad Afrikou Cn. Pompeius Magnus, svůj první ze tří: možné datum, viz k tomu rok 81

 

************************************************************

78.

Ol. 175, 3

234 SE

170 AE

(Aischraios)

a. u. c. 676

M. Aemilius Lepidus a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

V Illyrii potlačili Římané v síle jediné legie nejpozději roku následujícího pod velením C. Cosconia vybaveného prokonsulskými pravomocemi povstání Delmatů (srov. roky 119 a 44). Město Salóna/Salóny, dn. Split, se nejpozději roku 76 dostalo po dvouročním obléhání do trvalého římského vlastnictví. Cosconius měl ve válce na krku vzpouru mezi vlastními vojáky, kterou vedl jistý Bulbus: důvody neznáme, voják byl popraven. 

Procos. Ap. Claudius Pulcher vedl v Makedonii a Thrákii do roku 76 válku se Skordisky, kteří opět zesílili a intensivně plenili provincii, srov. rok 86, a s dalšími národy sídlícími v Rhodopě. Jeho legát M. Fonteius, praetor později roku c. 75 a jako propraetor v letech c. 74 až 72 správce Narbonské Gallie, byl barbary poražen u Léty a zahnán; srov. o něm roku 81 a 69.

Úkol byl podle všeho nad jeho síly a válku nedokončil: v poli zemřel roku 76 na nemoc, viz nové velení ve válce roku 75. O Skordiscích bylo zaznamenáno, že mezi jejich zvyky patřilo pít z lebek zajatců a zbytky mozku, krve a vlasů jim při tom nepřekážely. 

22. května se senát usnesl vyznamenat jinak neznámé Asklépiada z Kládzomen, Polystrata z Karystu a Meniska z Mílétu osvobozením od daní, poplatků a povinných služeb v jejich rodných státech, též od daní vybíraných římskými publikány. Bilingva na bronzové desce z Říma (nyní v Neapoli) má latinský text značně poškozený a z řecké verse není zřejmé, za co se Hellénům takové pocty dostalo (za stranictví proti Mithridátovi?).    

 

Na jaře se do Říma opět dostavili poslové krále Mithridáta Eupatora, aby oznámili, že jejich pán již vyklidil Kappadokii a že by senát měl mír z Dardanu ratifikovat; to se nestalo. L. Cornelia Sullu totiž nezastihli mezi živými. Zemřel na venkově v šedesátce, když ráno začal psát zavěť, večer ji zapečetil a v noci dodýchal. Deset dnů předtím uspořádal poměry v Puteolách a dal jim novou ústavu, dva dny předtím dopsal 22. knihu svých pamětí (nedochovány). Údajně zemřel na »vši«/ftheiriásis, lat. morbus pédiculáris, jako již předtím Alkmán ze Sard, Ferekýdés Theologos ze Sýru, Kallisthenés z Olynthu, Eunús alias Antiochos.

Podle jiného zdroje zesnul první evropský "světovládce" po chrlení krve, když se rozčílil nad Graniem, jedním z vůdců v Puteolách, který dost rychle nedoručil peníze na obnovu Capitolia, jak slíbili puteolští decurioni, a čeká jen na to, až Sulla zemře. Dal si ho předvolat a přikázal jeho služebnictvu Grania na místě zardousit. Z křiku se mu provalil vřed a do druhého dne zemřel.  

Sulla se narodil roku 138. Byl prvním z Corneliů, který se po nádherném pohřebním průvodu putujícím do Říma dal pohřbít na Martově poli žehem, a to v rodě, který se, pro Římany vzácně, držel pohřbů do země. Sullovi přátelé tak prý učinili z obavy o osud svého těla, když viděli, jak tělo C. Maria bylo z hrobu na Sullův pokyn rozmetáno, viz k tomu roku 82.

Pohřbu předcházel pompesní průvod, v jehož čele bylo Sullovo tělo nesena na zlatém lůžku do Říma, zlatých věnců, darů měst, přátel a legií bylo dva tisíce, přítomen byl veškerý kněžský sbor Říma, senát a úředníci. Projev nad zemřelým pronesl na Foru L. Marcius Philippus, pokládaný ve své době za nejlepšího z řečníků, poněvadž Sullův syn nebyl tehdy ani desetiletý (o osudu staršího bratra viz u roku 88, kde též o Sullových manželstvích). 

Mithridátovi poslové se bez odpovědi vrátili zpět ke králi. V jednáních se Sertoriem přistoupil vládce na Pontu na Sertoriovy podmínky (viz předešlý rok) a uzavřel spojenectví se S. P. Q. R.; v Hispániích existoval demokratický protisenát. Q. Sertorius poslal roku asi 75 k Mithridátovi jako styčnou osobu (vzdoro)senátora M. Varia/M. Maria a v čele oddílu oddílu, jehož sílu neznáme, ale jehož účinnost si Pontinec chválil; Varius byl stejně jako Sertorius z válek jednooký.

P. Servilius Vatia, prokonsul v provincii Cilicia, dobyl na moři a v polních taženích v letech 78 až 75 ve válkách proti Isaurům (ukončeny roku 74, kdy nad nimi držel v Římě triumf) shromáždiště a skladiště či překladiště krále kilických, tj. isaurských, pirátů Zéníketa a dalších podobných dynastů. O P. Serviliovi se připomíná, že byl prvním z Římanů, který v čele armády přešel Tauros. 

Zéníketés/Zéníketos, který ovládal část lyckého pobřeží s Fasélidou a pamfýlské s navazujícím taurským vnitrozemím a v Drsné Kilikii mys s pevností Kórykos, se tísněn Římany v nejvyšší nouzi upálil se vším všudy ve svém vlastním sídle v nepřístupné pevnosti Olympos na stejnojmenné taurské hoře. Římané dobyli města v Lykii a Fasélidu, kterou těžce poškodili stejně jako Kórykos, v Pamfýlii Attaleiu, obecně však síla kilických pirátů zlomena nebyla. Slavný pirát Níkón byl jat, ale osvobodil se, ale měl smůlu: P. Servilius se ho zmocnil podruhé a to už nepřežil.  

V rámci války s pirátskými dynasty při pobřeží uvolnil proconsul Servilius Vatia, který měl k disposici pět legií a údajně mu za prsty nezůstalo z peněz na válku vůbec nic, cestu z Pamfýlie do Ikonia v Lykáonii na Kappadokii a zřejmě ji také vybudoval pro větší provoz. Římané tak získali druhou cestu anatolskou pro případnou válku s Mithridátem na Pontos; záminka se našla roku 74 a na válku došlo roku následujícího.

Isaury, které daly jméno celému lupičskému kraji, dobyl tak, že řeku, z níž obležení brali vodu, dal kanálem vykopaným vojáky odklonit. Žízniví Isauřané se vzdali a Servilius dal obsadit posvátnou horu nad městem, kam chodívala stolovat Velká Matka bohů. Zda se to týkalo Starých Isaur/Isaură Palaiă nebo opodál přes řeku Nových Is./Isaură Neă, pozdější Leontopolis, není jasné. Podle jedné zmínky bylo město zničeno; událo se zřejmě roku 75, kdy vrcholilo Serviliovo tažení; viz dále o něm a další pirátské válce roku 74.  

 

V jižní Mesopotamii z roku 234 SE je zachována zpráva o bojích krále Arsaka (nevíme kterého, srov. rok 88 a 81) s králem Elymájů/Elamitů jménem Qabinaskíri (babylónská forma). Podle řeckých nápisů na mincích to byl Kamniskírés/Kamnaskírés, Kamnischirés III. Basileus Megas, který byl místním dynastou v Súsách (srov. rok 147). Asi nebyl synem Kamnaskíra II. Podle mincí byla jeho manželkou a spoluvládkyní jistá Anzazé, zjevně choť (podle nálezu z roku c. 82/81) a zemřel v 96 letech.

Jeho nástupcem byl syn Kamnaskírés IV., který si říkal „syn Velkého Kamnaskíra“. • O novoelamském státním útvaru srov. rok 147 a o dalších panovnících známých pouze z mincí viz Index s. v. Elymáis. Předchůdci Kamnaskíra III. byli podle mincovních nálezů Okkonapsés Sótér, Tigraios a Dáreios Sótér, všichni z doby pádu seleukovské moci nad Mesopotamií a numismatici o nich soudí, že to byli "usurpátoři".

 

V kavkazské Ibérii zemřel král Artaxiás I. (Arsakés, Aršak) panující od roku 90, syn Artavasda I. Armenského, aniž by o jeho činech bylo něco známo. Ibérům po něm do roku 63 kraloval Artog, Artókés. Ke konci své vlády se dostal pod římský protektorát.

 

V Hispánii ve válce optimátů s populáry porazil Sertoriův legát L. Hirtuleius posily vedené správcem Záalpské Gallie L. Manliem, neboť Q. Caecilius Metellus Pius, válčící se Sertoriem od roku 80, usoudil, že jeho přítel Q. Calidius, správce Přední Hispánie, na povstalce nestačí, srov. rok 80. Manlius přivedl tři legie a 1500 jezdců, ale proti Hirtuleiovi zcela pohořel: armáda byla rozprášena, přišla o ležení a Manlius unikl jen s málo muži do Ilerdy. ● Calidius byl následujícího roku žalován Q. Lolliem za vydírání provinciálů a třebaže přítelem tak mocného muže jako byl Metellus, odsouzen. Pokutován byl zjevně malou částkou, neboť pohrdlivě prohlásil, že "muž praetorského ranku by neměl být pokutován méně než třemi miliony séstertii, aniž by ho to urazilo/minoris HS tricies (centenis milibus) praetorium hominem honeste non posse damnari". 

Metellovi se v poli rovněž nedařilo. Oblehl sídelní město Turdulů Langobrigu. Trpící nedostatkem vody však dokázal zásobit Sertorius dobrovolníky dopravou dvou tisíc měchů s vodou a část obyvatel vyvést do bezpečí. Když Metellus poslal legáta Aquina se šesti tisíci muži, aby opatřil potraviny pro armádu, vyčkal Sertorius, až se bude s nákladem vracet s Římany s poloviční silou mužů rozprášil a dílem zajal; Aquinus přišel o zbraň a koně a pěšky dorazil do Metellova ležení.  

Pacifikoval nárůdek Charakitů/Karakků žijících z lupu v jeskyních na horním Tagu, když za větrného počasí jejich úkryty zavalil zvířeným prachem. Po 44 dnech obléhání se Sertoriovi vzdala Contrebia, jejíž obyvatele potrestal jen mírně, zabavil jim však zbraně a nakázal jim, aby přeběhlíky sami popravili. Zanechal zde posádkou L. Insteia Catona, viz o něm roku 91, a s jádrem armády přezimoval v ležení na Ibéru v lokalitě jmenované jako Castra Aelia (zřejmě z 77 na 76, viz dále tam). 

V té době se Sertorius se svými Keltibéry zmocnil kontroly nad většinou povodí Ibéru/Hiberu, dn. Ebro na linii opevněných měst Calagurris - Osca - Ilerda severně od řeky a moc jeho římského vzdorostátu dosáhla vrcholu.

Osca/dn. Huesca byla tehdy Sertoriovým sídelním městem, zde držel v podstatě jako rukojmí děti klanových vůdců a dával je klasicky vzdělávat a učit římským mravům; domorodcům se to však velmi líbilo. Během roku 77 dorazily ze Sardinie a Itálie mariovské jednotky vedené M. Perpernou, viz rok 77, a rozšířily počty "vyhnanců z civilisovaného světa/orbe terrarum extorres" (Sallustius). ● Senát potvrdil t. r. spojeneckou smlouvu s Gádami.

L. Manlius neměl štěstí ani v Aquitánii, kam podle všeho vkročil v čele vojenských oddílů asi jako první z Římanů; srov. k tomu rok 121. Dobu tažení ani důvody neznáme, zda před výpravou do Hispánie nebo po ní, ale Aquitánci v boji zahnali vojsko legáta L. Valeria Praeconina a pak prokonsula L. Manlia připravili o ležení a zavazadla. 

 

V Římě zavládl po Sullově smrti opět neklid. Konsul M. Aemilius Lepidus (srov. o něm roku 82; mariovec a otec stejnojmenného triumvira roku 43 narozeného c. 90), který se původně těšil podpoře Cn. Pompeia, chtěl odstranit sullovské zákony/leges Corneliae z roku 81 a vrátit Italikům půdu zabranou pro veterány Sullou/Lepidi rogationes. Mezi jeho požadavky kupodivu nepatřilo obnovení moci tribunů lidu a prý si to ani vůdcové populárů nepřáli. Prosadil zákonnou normu pěti medimnů na občana pro obilí rozdávané státem (s kontrolovanou cenou). Zda-li prosadil zákon proti nákladnému stolování/lex sumptuaria n. cibaria, není až tak jasné, viz roku 161.

Záměry s novým dělením půdy neprosadil, třebaže se snažil uplatit kdekoho, zato si znepřátelil senát a kolegu konsula (viz následující rok). Proti Lepidovi vystoupil v senátu se zachovanou řečí L. Marcius Philippus, který se postavil na stranu Catulovu. ● Z které doby pochází ústní Philippův střet s Catulem/č. "Štěně", svým straníkem, není známo. Philippus totiž na Catulův jakýsi projev reagoval dotazem: "Co tak štěkáš?" A dostal odpověď: "(Poněvadž) vidím zloděje!/quid látrás? - fúrem videó." 

Senát kontrolovaný optimáty donutil oba konsuly odpřisáhnout, že dodrží mír ve státě a pak Lepidovi svěřil správu Transalpské Gallie, kterou si vylosoval (a možná i Gallie Cisalpské). Lepidus se rozhodl sullovskému Římu postavit; nelze vyloučit, že tímto způsobem, odsunem do provincie, se ho optimáti pokusili "legálně" zbavit. Lepidus opustil Řím a shromažďoval vojsko v hornaté části Etrúrie, další akce viz roku následujícího. Q. Lutatius dal schválit zákon o násilí, ale známe pouze zmínku o něm. ● T. r. se nepodařilo zvolit konsuly následujícího roku.

Ve Faesulách se starousedlíci pustili do veteránu usazených zde Sullou, viz rok 82, řadu jich zabili a obsadili jejich majetky. Revoltu potlačili následujícího roku konsulové.  

Lepidův legát M. Iunius Brutus, otec stejnojmenného a proslavenějšího Caesarova atentátníka (srov. rok 85), ovládl Předalpskou Gallii, a oba s Lepidem byli senátem prohlášeni za nepřítele státu/hostes rei publicaeCn. Pompeiem, který se proti němu na pokyn senátu s vojskem vypravil, byl oblehnut v Mutině; opuštěn vojáky byl na útěku lapen a popraven, nebo se po nějaké době vzdal a Pompeius ho dal jistým Geminiem druhé dne zavraždit (stalo se asi až roku následujícího před porážkou Lepidovou; podle další verse byl zavražděn na útěku až v Rhégiu). Snad do tohoto tažená spadá spontánní vyvraždění radních v Mediolanu Pompeiovými vojáky, které podle všeho zůstalo nepotrestáno. 

Pompeius pak následujícího roku zbytky uniknuvších mariovců zlikvidoval v Ligurii. V rámci lepidovské války byla obklíčena senátními jednotkami Alba Fucens a vyhladověna; byl zde jat a popraven záhadný mariovec Scipio, podle ojedinělého místa Lepidův syn, snad lze adoptivní jméno (nejstaršího?) Lepidova syna rekonstruovat jako L. Cornelius Scipio Asiaticus Aemilianus, srov. k tomu události roku 91. K Sertoriovi do Hispánie se podařilo uniknout L. Corneliu Cinnovi ml., jemuž později vymohl pardon Caesar, ale jako schvalovatel atentátu byl proskribován. 

C. Iulius Caesar (22) se po zprávě o Sullově smrti vrátil z východu, kde sloužil v Kilikii krátce jako dobrovolník pod Serviliem Vatiou, do Říma (nepřítomen od roku 81); srov. rok předešlý. K politice Aemilia Lepida se nepřipojil, ačkoli byl zván. Pokusil se soudně usvědčit sullovce Cn. Cornelia Dolabellu, cos. 81, z vydírání během správy provincie Makedonie, měl k disposici svědectví řady  měst, ale proti obhajobě vedené zkušenými Q. Hortensiem Hortalem a C. Aureliem Cottou neuspěl: Cornelius Dolabella tohoto nebo roku následujícího nad Makedonií triumfoval (jiný od stejnojmenného praetora roku 81 známého z aféry Verrovy).

Dolabellovy válečné počiny neznáme, ale podle jedné poznámky Ciceronovy byl triumf prý zasloužený. Nicméně viz zde výše o pokračující válce s barbary v provincii a v Thrákii. • C. Aurelius Cotta, cos. 75, vystupuje v jednom z Ciceronových pojednání jako zastánce nové Akadémie. 

M. Tullius Cicero se z Athén vypravil do Asie a na Rhodos, kde také pobýval u Poseidónia. Cestou se stavil ve Smyrně u P. Rutilia Rufa, naslouchal výkladům rhétorů Menippa ze Stratoníkeie, Dionýsia z Magnésie, Aischyla z Knidu a Xenoklea z Adramyttia, viz o něm roku 88. Na ostrově mimo jiné byl, stejně jako Caesar, posluchačem rhétora Apollónia Molóna z Alaband, jemuž oba nadšeně naslouchali už roku 81 v Římě; oba řecky hovořili, jejich přednášející latinsky neuměli. Následujícího roku se advokát vrátil do Říma.