079-075

79.

Ol. 175, 2

233 SE

169 AE

([...]os)

a. u. c. 675

P. Servilius Vatia Isauricus a Ap. Claudius Pulcher

L. Cornelius Sulla Felix, dict. IV.

************************************************************

Mytiléné, kde se od roku 85 (!) stále ještě bránili mithridátovští protivníci Říma, konečně padla. Na jejím obléhání se podílel též mladý C. Iulius Caesar, který se z Říma vytratil, aby nebyl na očích Sullovi, viz rok 81. Fungoval jako důstojník správce Asie M. Minucia Therma, který vedl obléhání Mytileny, a s jeho pověřením odplul do Bíthýnie žádat spojence Níkoméda III. o vyslání flotily na urychlení obléhacích prací. Caesar se později dostal do řečí, viz rok 81, že se stal milencem královým, nicméně při dobývání města si vysloužil vyznamenání za záchranu života římského občana, corona civica/občanský věnec. Cestou od krále byl u ostrůvku Farmakússy zajat piráty a držen pět neděl, dokud nedorazilo výkupné, viz rok 81. Z Lesbu odplul Caesar do Kilikie, kde se připojil k vojsku P. Servilia Vatiy válčícího s Isaury; viz dále rok následující. 

Mithridátés VI. Eupatór Dionýsos poslal do Říma k Sullovi vyslance s požadavkem, aby byl mír z Dardanu z roku 85, spočívající na ústní dohodě, nyní sepsán. V téže době si však v Římě stěžovali rovněž vyslanci krále Ariobarzána I. na Mithridátovu neustálou přítomnost v Kappadokii (srov. rok 82). Sulla Mithridáta vyzval, aby zemi vyklidil.

Pontský vladař vyslal do Hispánií ke Q. Sertoriovi se svým důvěrníkem Métrofanem bývalé důstojníky Fimbriova vojska L. Magia a L. Fannia, viz dále rok 75. Skupinka dorazila do Diania (mezi Novým Karthágem a Valentií), kde za finanční podporu tří tisíc talentů a čtyřiceti válečných lodí žádali na Sertoriovi uznání králových nároků na celou Anatolii. To Sertorius odmítl a žádal vynětí římských provincií z nároku. Král nakonec ustoupil, když Sertorius uznal Mithridátovy nároky na Kappadokii a Bíthýnii.

Král se začal připravovat na další válku s Římany. Reorganisoval s pomocí exulovaných populárů pontskou armádu po římském vzoru s ponecháním hellénských základů (viz pak rok 73).

 

V Alexandreji se narodily pozdější královny Kleopatrá VII. Tryfaina III. a Bereníké IV. (zemřely roku 57, resp. 55).

 

L. Cornelius Sulla Felix, řecky Epafrodítos, se pro nemoc na začátku roku vzdal veškerých úřadů a stáhl se z veřejného života, jak osobně oznámil v projevu na Foru, ale svou absolutní moc nad Středomořím si podržel; bezbranný nebyl, neboť se mohl spolehnout na více než 120 tisíců vojáků, jimž kdysi velel, a na deset tisíc "Corneliů" v Římě, viz rok 82. Žil zprvu v Puteolách, pak osaměle na svých statcích u Cum a chodil na ryby. Byl jediným z římských mocných, který sám o sobě za republiky abdikoval a přenechal příležitost dokonce těm, kteří prahli po krvi pomsty (srov. až Diocletianovo rozhodnutí a čin roku 305+). Viz rok následující. 

M. Tullius Cicero se vydal na studijní cestu do Athén, kde se zdržoval rok a půl. Řada Římanů inklinujících k populárům-demokratům byla tehdy na cestách, aby se vyhnula diktatuře sullovců.

V Římě držel v březnu triumf nad Afrikou Cn. Pompeius Magnus, svůj druhý. 

 

************************************************************

78.

Ol. 175, 3

234 SE

170 AE

(Aischraios)

a. u. c. 676

M. Aemilius Lepidus a Q. Lutatius Catulus

************************************************************

V Illyrii potlačili Římané pod velením C. Cosconia povstání Delmatů (srov. roky 119 a 44). Město Salóna/Salóny, dn. Split, se roku 76 dostalo po dvoudenním obléhání do trvalého římského vlastnictví. Procos. Ap. Claudius Pulcher vedl v Makedonii a Thrákii do roku 76 válku se Skordisky, srov. rok 86, a dalšími národy regionu, ale úkol byl nad jeho síly: v poli zemřel roku 76 na nemoc, viz rok 75.  

 

Na jaře se do Říma opět dostavili poslové krále Mithridáta Eupatora, aby oznámili, že jejich pán již vyklidil Kappadokii a že by senát měl mír z Dardanu ratifikovat; to se nestalo. L. Cornelia Sullu totiž nezastihli mezi živými. Zemřel na venkově v šedesátce, když ráno začal psát zavěť, večer ji zapečetil a v noci dodýchal. Údajně zemřel na »vši«/ftheiriásis, lat. morbus pédiculáris, jako již předtím Alkmán ze Sard, Ferekýdés Theologos ze Sýru, Kallisthenés z Olynthu, Eunús alias Antiochos. Podle jiného zdroje zesnul první evropský světovládce po chrlení krve.

Sulla se narodil roku 138. Byl prvním z Corneliů, který se po nádherném pohřebním průvodu putujícím do Říma dal pohřbít žehem, a to v rodě, který se, pro Římany vzácně, držel pohřbů do země. Sullovi přátelé tak prý učinili z obavy o osud svého těla, když viděli, jak tělo C. Maria bylo z hrobu na Sullův pokyn rozmetáno. Projev nad zemřelým pronesl L. Marcius Philippus, pokládaný ve své době za nejlepšího z řečníků, poněvadž Sullův syn nebyl tehdy ani desetiletý. 

Mithridátovi poslové se bez odpovědi vrátili zpět ke králi. V jednáních se Sertoriem přistoupil vládce na Pontu na Sertoriovy podmínky (viz předešlý rok) a uzavřel spojenectví se S. P. Q. R.; v Hispániích existoval demokratický protisenát. Q. Sertorius poslal k Mithridátovi jako styčnou osobu (vzdoro)senátora M. Varia/M. Maria a v čele oddílu oddílu, jehož sílu neznáme, ale jehož účinnost si Pontinec chválil; Varius byl stejně jako Sertorius z válek jednooký.

P. Servilius Vatia, prokonsul v provincii Cilicia, dobyl na moři a v polních taženích v letech 78 až 75 ve válkách proti Isaurům (ukončeny roku 74, kdy nad nimi držel v Římě triumf) shromáždiště a skladiště či překladiště krále kilických, tj. isaurských, pirátů Zéníketa a dalších podobných dynastů. Zéníketés/Zéníketos, který ovládal část lyckého pobřeží s Fasélidou a pamfýlské s navazujícím taurským vnitrozemím a v Drsné Kilikii mys s pevností Kórykos, se tísněn Římany v nejvyšší nouzi upálil se vším všudy ve svém vlastním sídle v nepřístupné pevnosti Olympos na stejnojmenné taurské hoře. Římané dobyli města v Lykii a Fasélidu, obecně však síla kilických pirátů zlomena nebyla. 

V rámci války s pirátskými dynasty při pobřeží uvolnil proconsul Servilius Vatia, který měl k disposici pět legií, cestu z Pamfýlie do Ikonia v Lykáonii na Kappadokii a zřejmě ji také vybudoval pro větší provoz. Římané tak získali druhou cestu anatolskou pro případnou válku s Mithridátem na Pontos; záminka se našla roku 74 a na válku došlo roku následujícího. Isaury, které daly jméno celému lupičskému kraji, dobyl tak, že řeku, z níž obležení brali vodu, dal kanálem vykopaným vojáky odklonit. Žízniví Isauřané se vzdali (Isaura Palaia, opodál Isaura Nea, pozdější Leontopolis). 

 

V jižní Mesopotamii z roku 234 SE je zachována zpráva o bojích krále Arsaka (nevíme kterého, srov. rok 88 a 81) s králem Elymájů/Elamitů jménem Qabinaskíri (babylónská forma). Podle řeckých nápisů na mincích to byl Kamniskírés/Kamnaskírés, Kamnischirés III. Basileus Megas, který byl místním dynastou v Súsách (srov. rok 147). Asi nebyl synem Kamnaskíra II. Podle mincí byla jeho manželkou a spoluvládkyní jistá Anzazé, zjevně choť (podle nálezu z roku c. 82/81).

Jeho nástupcem byl syn Kamnaskírés IV., který si říkal „syn Velkého Kamnaskíra“. • O novoelamském státním útvaru srov. rok 147 a o dalších panovnících známých pouze z mincí viz Index s. v. Elymáis. Předchůdci Kamnaskíra III. byli podle mincovních nálezů Okkonapsés Sótér, Tigraios a Dáreios Sótér, všichni z doby pádu seleukovské moci nad Mesopotamií a numismatici o nich soudí, že to byli "usurpátoři".

 

V kavkazské Ibérii zemřel král Artaxiás I. (Arsakés, Aršak) panující od roku 90, syn Artavasda I. Armenského, aniž by o jeho činech bylo něco známo. Ibérům po něm do roku 63 kraloval Artog, Artókés. Ke konci své vlády se dostal pod římský protektorát.

 

V Hispánii ve válce optimátů se populáry porazil Sertoriův legát L. Hirtuleius posily vedené správcem Záalpské Gallie L. Manliem, neboť Q. Caecilius Metellus Pius, válčící se Sertoriem od roku 80, usoudil, že jeho přítel Q. Calidius, správce Přední Hispánie, na povstalce nestačí, srov. rok 80. Manlius neuspěl, Metellovi se v poli rovněž nedařilo. Během tohoto a následujícího roku se Sertorius se svými Keltibéry zmocnil kontroly nad většinou povodí Ibéru/Hiberu, dn. Ebro na linii opevněných měst Calagurris - Osca - Ilerda severně od řeky a moc jeho římského vzdorostátu dosáhla vrcholu. Osca/dn. Huesca byla tehdy Sertoriovým sídelním městem, zde držel jako rukojmí děti klanových vůdců a dával je klasicky vzdělávat a učit římským mravům. Během roku 77 dorazily ze Sardinie a Itálie posily vedené M. Perpernou, viz rok 77.      

 

V Římě zavládl po Sullově smrti opět neklid. Konsul M. Aemilius Lepidus (srov. o něm roku 82; mariovec a otec stejnojmenného triumvira roku 43 narozeného c. 90), který se původně těšil podpoře Cn. Pompeia, chtěl odstranit sullovské zákony, leges Corneliae, z roku 81 a vrátit Italikům půdu zabranou pro veterány Sullou. Nesetkal se však s podporou, zato s odporem kolegy konsula (viz následující rok). Senát kontrolovaný optimáty mu svěřil správu Transalpské Gallie, kterou si vylosoval (a možná i Gallie Cisalpské), a Lepidus se rozhodl sullovskému Římu postavit; nelze vyloučit, že tímto způsobem, odsunem do provincie, se ho optimáti pokusili "legálně" zbavit. T. r. se nepodařilo zvolit konsuly následujícího roku.

Jeho legát M. Iunius Brutus, otec stejnojmenného a proslavenějšího Caesarova atentátníka (srov. rok 85), ovládl Předalpskou Gallii, ale Cn. Pompeiem, který se proti němu s vojskem vypravil, byl oblehnut v Mutině; opuštěn vojáky byl na útěku lapen a popraven, nebo se po nějaké době vzdal a Pompeius ho dal jistým Geminiem zavraždit (stalo se asi až roku následujícího před porážkou Lepidovou). Oba s Lepidem byli senátem prohlášeni za nepřítele státu/hostes rei publicae. Pompeius pak t. r. nebo následujícího zbytky uniknuvších mariovců zlikvidoval v Ligurii.

C. Iulius Caesar (22) se po zprávě o Sullově smrti vrátil z východu, kde sloužil v Kilikii pod Serviliem Vatiou, do Říma (nepřítomen od roku 81); srov. rok předešlý. K politice Aemilia Lepida se nepřipojil. Pokusil se soudně usvědčit sullovce Cn. Cornelia Dolabellu, cos. 81, z vydírání během správy provincie Makedonie, ale proti obhajobě vedené zkušenými Q. Hortensiem Hortalem a C. Aureliem Cottou neuspěl: Cornelius Dolabella tohoto nebo roku následujícího nad Makedonií triumfoval (jiný od stejnojmenného praetora roku 81 známého z aféry Verrovy).

M. Tullius Cicero se z Athén vypravil do Asie a na Rhodos, kde stejně jako pobýval u Poseidónia. Na ostrově mimo jiné byl, stejně jako Caesar, posluchačem rhétora Apollónia Molóna z Alabandy. Následujícího roku se římský advokát vrátil do Říma.

 

************************************************************

77.

Ol. 175, 4

235 SE

171 AE

(Seleukos)

a. u. c. 677

interrex Ap. Claudius Pulcher, cos. 79

D. Iunius Brutus a Mam. Aemilius Lepidus Livianus

************************************************************

Po dohodě s Mithridátem VI. Eupatorem vpadl Tigránés I. Armenský do Kappadokie a do Kilikie. Země byly vypleněny, obyvatele měst Mazaka, Soloi a jedenácti hellénských tohoto regionu přesídlil do právě založených Tigránokert v Armenii, které král stanovil svým sídelním městem (srov. rok 67); bylo to prý tři sta tisíc lidí. Invase může souviset se situací v oslabené parthské říši a se změnou na arsakovském trůnu, viz rok následující. Ariobarzánés I. Filorhómaios se ukryl, ale ještě téhož roku se opět vrátil do Kappadokie k vládě (srov. rok 67).

 

M. Aemilius Lepidus (srov. předešlý rok) pochodující na Řím byl v bitvě na Martově poli/Campus Martius poražen svým exkolegou v úřadu a oddaným sullovcem Q. Lutatiem Catulem a vypuzen z Itálie. Na Sardinii onemocněl a zemřel na souchotiny; buď se utrápil ze svého neúspěchu, ale podle jiné verse ho zlomila nevěra manželky. Jeho zbylé vojáky, s nimiž připravoval další občanskou válku, odvedl M. Perperna Vento do Hispánií k Sertoriovi (srov. předtím rok 81 a viz rok 78).

Pompeius své vojsko na pokyn Lutatia Catulla odmítl rozpustit a usiloval s podporou L. Marcia Philippa, váženého sullovce, viz rok 86, 83 a 78, a otce stejnojmenného cos. roku 56 o to, aby ho senát poslal do Hispánií do války proti Sertoriovi, viz rok 75. Uspěl, neboť letos designovaným konsulům se do tak daleké války nechtělo, zato Pompeius (29) s vojskem vyrazil. Jakmile se však jeho armáda pochodující jižní Gallií přibližovala k Pyrenejím, nastaly starosti.

Pompeiovým vyslancům se nedařilo rychle přesvědčit gallské domorodce, aby v míru (a jistě za poplatek) nechali Římany projít na jih do Hispánií, a Cn. Pompeius musel přezimovat v Narbonu/Narbo Martius, správním středisku provincie Gallia Transalpina (od Augustovi éry jmenovaná Gallia Narbonensis). Přes hory se mohl s vojskem dostat nejdříve na jaře 76, ne-li později, viz dále rok 75. M. Perperna, nyní jeden z legátů Sertoriových, mu pak nedokázal zabránit v cestě ani v překročení Hiberu. 

Mam. Aemilius Lepidus Livianus byl bratrem reformátora M. Livia Drusa zavražděného roku 91, viz, a druhým manželem nejstarší Sullovy dcery Cornelie (prvním byl Q. Pompeius Rufus, cos. 88, kde jeho smrt, s nímž měla stejnojmenného syna a Pompeiu, druhou manželku C. Iulia Caesara, srov. rok 62). Patřil mezi přední sullovce a po konsulátu neodešel do žádné provincie. 

 

V Římě po svém návratu z Athén, neboť Sulla byl již po smrti, viz rok 79sq., pronesl M. Tullius Cicero (29) obhajovací řeč ve sporu o náhradu škody za zavražděného otroka vyučeného k herectví hercem komédií Q. Rosciem/Pro Q. Roscio Comoeda (bývá mu dáván též přívlastek Gallus, ten však není dobově doložitelný; zemřel roku 62), o procesu více viz v indexu s. v. herci.

Umělec, který se narodil jako otrok v Latiu u jistého Q. Roscia, srov. o klanu Rosciů roku 82 a 80, byl nejoblíbenějším hercem své doby. Cicero u Roscia pochytil způsoby veřejného vystupování, družili se, a Sulla milující scénickou zábavu a vůbec veselí mu z vděku daroval zlatý prsten, tedy přináležitost k jezdeckému stavu.

Propuštěnec, snad rodu keltského, žádný jezdec a senátor nesměl vystupovat na divadle ani v aréně, viz rok 46 a 19+, v herecké karieře přesto pokračoval, přestal však brát za vystoupení peníze. Denně tak prý přišel o tisícovku dénáriů, za deset let o šest milionů séstertiů; o gážích a majetcích umělců viz v indexu s. v. zlato. Q. Roscius byl portrétován sochařem Pásitelem z Neápole, majitelem sochařské dílny v Římě. Rosciovým vrstevníkem byl herec tragických rolí Clodius Aesopius téhož osudu, nejvychvalovanější ve své branži. Synovi, viz o něm pod kuchyně (2), odkázal dva miliony séstertiů.  

Zemřel kolem t. r. autor togát C. Quinctius Atta; rok narození neznáme.

 

Na Cejlonu zemřel král Dutthagámaní (vládl od roku 101). Na trůnu ho následoval jeho bratr Saddhatissa (vládl do roku 59, viz tam pořadí králů).

 

************************************************************

76.

Ol. 176, 1

Dión z Kyparissií

236 SE

172 AE

(Hérákleodóros)

a. u. c. 678

Cn. Octavius a C. Scribonius Curio

************************************************************

V Parthii zemřel Arsakés X. Artabános III. (kraloval od roku 88). Jeho nástupcem se stal Arsakés XI. Sinatrokés Autokratór Filopatór Epifanés Filhellén (vládl do roku 70). Na trůn zasedl již jako osmdesátiletý (zřejmě světový unikát; narozen c. 156). Je možné, že byl synem krále Mithridáta I. a bratr Fraáta II. (?), popř. že byl snad jedním ze Sakarauků, tj. Saků, nebo jako Parth mezi nimi dlouho žil. Artabános III. byl možná posledním z Arsakovců v přímé linii od krále Arsaka I. O sinatrokovské větvi Arsakovců viz rok 19+sq. Vynášet soudy nad velkou částí parthských a vůbec orientálních dějin hellénismu je pro chatrnost pramenů nemožné. 

Protože pravděpodobně téhož roku zmizel z dějin usurpátor (elymajský/elamský?) Oródés, který vládl v Babylónii od roku c. 81, panoval Sinatrokés zřejmě opět jako jediný vládce říše Parthů (usurpace v Babylónu od roku 91, srov. tam). • Babylónie byla v této době zřejmě armenská (srov. rok 71, ale i rok 69). Za Sinatroka ztratili Parthové ve prospěch stále ještě expandujícího Tigrána kontrolu nad údělnými dynasty Atropaténské Médie, Gordyény, Orrhoény, Adiabény a město Nisibis v Mygdonii, srov. rok předešlý.    

 

V Iúdaji vyslal proti Nabataiům Iannaios svého stratéga Digaia rodem z Galilaie, důvod ani výsledek války neznáme, sám se vypravil proti Itúriům. Během tažení za Iordánés zemřel při obléhání pevnosti Ragaba při Gerase/asi dn. ar-Rádžib v JOR bojovný král Židů Alexandros I. Iannaios (49; vládl od roku 103). Ke konci vlády hodně pil a trpěl z toho horečnatým onemocněním. V posledních třech letech proto s armádou nepodnikl žádné tažení.

Královskou hodnost převzala jeho manželka a vdova po dvou králích Salómé Alexandrá, též Salómé I., hebr./aram. Šelomsíjón (řec. též Salina; vládla do roku 67); ostatně sama kdysi rozhodla o tom, že na trůn dosedne právě Alexandros. Poněvadž sama se jako žena nemohla stát kněžkou monotheistického kultu Jahweho, veleknězem jmenovala svého staršího syna Hyrkana II. čili Ióanna Hyrkana II. (asi 28), pozdějšího krále, viz rok 69. Jeho bratr Aristobúlos (II.) zůstal soukromou osobou (srov. rok 67)Po 'Atalji (842 až 836) byla Salómé I. druhou a poslední panující židovskou královnou (srov. ještě vládu Aristobúla se Salómé II. v Chalkidě roku 54 - 92 n. l.)

Zesnulý Alexandros I. podporoval v duchu svého otce aristokratické saddúkaje, viz rok 134 a 110. Před smrtí však doporučil Salómě, aby se v domácí politice orientovala na farisaje, třebaže s nimi vedl tak dlouhou válku, viz roky 101 a 95. V novém kursu ji podporoval starší syn Ióannés Hyrkanos, mladší Aristobúlos setrval na straně otcově. Salómé však řídila vojenství a dala dohromady silnou stálou žoldnéřskou armádu.

Představitelem farisajů byl Salómin bratr Šimon ben Šetah, předseda sanhedrinu, podporující hebrejskou vzdělanost a v jejím rámci také vzdělávání žen. Salómé dala farisajům politickou moc a vliv si udrželi až do dnů rodícího se Ježíšova křesťanství.

Po změně vztahu vůči nim začali farisajové chválit Alexandra Iannaje, ale také usilovat o pomstu za ukřižování svých bojovníků roku 95. Když jim Salómé odmítla jít vstříc, terorisovali své protivníky. Podřízli jistého Diogena a další, kteří tehdy radili Alexandrovi k popravě, a hrozili předákům saddúkajů. Aristobúlos na matce vymohl, aby se bojovníkům s farisaji dostalo bezpečného zázemí v některých královských pevnostech vybudovaných otcem (Alexandreion, Hyrkánia). Přenechala jim i Machairús, rovněž vybudovanou jejím manželem, kde měla hlavní svou pokladnici.

Aristobúlos již tehdy patřil k nespokojencům s tím, že Júdě vládně žena. Matka ho odklidila na čas z Jerúsaléma, když ho poslala na pomoc Damašku proti dynastovi Ptolemaiovi Mennaiovi; vojensky syn (tehdy asi 25letý) ničeho nedosáhl. 

 

V Egyptě se dal král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos se svou sestrou a manželkou Kleopatrou VI. Tryfainou II. korunovat podle domorodého ritu, tentokrát však nikoli podle tisícileté tradice v Memfidě/Menoferu, nýbrž poprvé v historii v Alexandreji.

 

V Římě se tribun lidu Sicinius (celé jméno neznáme), který se odvolával na svého dávného stejnojmenného předka, viz rok 494, pokusil první obnovit váhu tribunátu lidu okleštěného Sullou, což se mu přes odpor obou konsulů nepodařilo. Sicinia zřejmě ještě ve funkci pak kdosi zavraždil. Barieru prolomil roku následujícího konsul L. Aurelius Cotta zákonem povolujícímu tribunům lidu zastávat i další úřady/lex Aurelia de tribunicia potestate; což Sulla roku 81 zakázal. O plné restituci tribúnských práv viz rok 70.

Praetor peregrinus M. Licinius Lucullus stanovil, že násilně lidem okradeným musí pachatelé vrátit, co ukradli, a vyplatit poškozenému trojnásobek nahrazovaného majetku jako odškodnění/edictum de vi hominibus armatis, výnos o násilnosti ozbrojenými muži. 

Narodil se C. Asinius Pollio, konsul roku 40, politik, literát a historik (zemřel roku 4 n. l., event. roku 5 před n. l.; srov. rok 40).

 

************************************************************

75.

Ol. 176, 2

237 SE

173 AE

(Aischinés)

a. u. c. 679

L. Octavius a C. Aurelius Cotta

************************************************************

Prokonsul C. Scribonius Curio, po App. Claudiovi Pulchrovi správce Makedonie, srov. rok 78, pokračoval v Thrákii v bojích s Dardany až do roku 73 (srov. tam). K vedení dardanské války měl k disposici pět legií, z nichž jedna se vzbouřila a její vojáci odmítli táhnout do války. Potrestal je ponižujícími pracemi, zbavil polních odznaků, rozpustil ji a vojáky rozdělil do ostatních legií. Na průběh války vzpoura vliv neměla, o hrdelních trestech zmínky není.  

 

V Římě senát jako protitigránovský tah uznal panovníky v Syrii oba syny Antiocha X. Euseba Antiocha XIII. Asiátika a Antiocha alias od nyní Seleuka VII., který byl snad identický se Seleukem Kybiosaktem (viz rok 58; v pramenech však nejsou nikdo z nich jmenováni jinak než jako "synové Antiochovi"). Kleopatrá V. Seléné I., ptolemaiovská matka obou dynastů, žádala pro sebe a své děti v Římě od senátu i vládu nad Egyptem, ovšem neúspěšně, třebaže byla poslední legitimním potomkem v Ptolemaiově rodu, viz rok 80; srov. rok 73 a 69.

 

Indohellénským státům došla někdy kolem této doby životní energie:

• v říši Antimachovců skončila královláda Stratóna II. Filopatora, vládnoucího od roku asi 80 se svým otcem Stratonem I. Posledním hellénským vládcem v této části světa byl Hippostratos Sótér (viz rok 85, srov. rok 80).

v říši Eukratidovců skončila vláda krále Amynty Níkátora (od roku asi 85) a Eukratidy III. Velkého (mohl vládnout od téhož roku). Následoval je Amyntův syn Hermaios Sótér (panovníkem snad až do roku 55). Spoluvládla manželka Kalliopé (sc. Sóteirá), dcera Hippostratova (srov. roky 85 až 70).

Hermaios byl posledním doloženým hellénský vládce ve Střední Asii a v severozápadní části indického subkontinentu, resp. východně od Eufrátu vůbec. Jím skončil politický hellénismus v Asii.

Někdy před vládou Hermaiovou král Indosaků čínským jménem Wu-tchou-lao/Wutoulao (řecká podoba snad Azóráó/Azilisés n. Spalyrisés?) zabil posla nebo vyslance čínského císaře Čaoa i s doprovodem; důvody neznáme. Po smrti otce králův syn, jehož jméno neznáme, vyslal do Číny za Čaova nástupce Jüana posly s dary a omluvou a dosáhl pardonu. Generál Wen Čung/Wen Zhong eskortoval posly zpět, ale dozvěděl se, že Indosaka/Saka, čín. Saj, Saj-čung/Saizhong, chystá i jeho vraždu. Spojil se tedy s Jin-mo-fu/Yinmofu (čínská podoba jména), knížetem města Žung-čchü/Rongqu pod ťipinským protektorátem, a v rychlé válce úkladníka zabili. 

Vlády v zemi Kipin/Kóféné, čín. Ťi-pin/Jibin, se tedy s čínskou pomocí zmocnil Jin-mo-fu, což byla pravděpodobně čínská podoba hellénského jména Hermaios. Král Hermaios vládl ve městě Dionýsopolis (Nagara čili Džalálábád v dnešním vých. Afghánistánu, srov. rok 55). Jin-mo-fu však brzy zopakoval chování svých předchůdců a zavraždil čínského vyslance i s jeho sedmdesátičlenným doprovodem. To již císařský dvůr nabízenou omluvu odmítl a stejně za dalšího z císařů Čchenga. Důvody toho všeho neznáme, jisto je, že pro čínskou megamocnost ležela země hříšníků příliš daleko. 

Z 1. st. př. n. l. je z nápisu na pečetním prstenu ještě známo jméno Theodamás, krále v kraji s dnešním jménem Bádžaur na kmenových samosprávných územích severního Pákistánu (FATA), a Thrasón ze západního Paňdžábu (z jediné mince v soukromé sbírce s obrazem Athény a nápisem "basileós megalú Thrasónos/v kháróšthí mahárádžasa mahátasa Thrasasa".

V okolí Kófény/Ťi-pinu ležela království známá jen pod čínskými jmény: Nan-tou/Nandou asi v Pamíru, Wu-ča/Wuzha, snad kolem řeky Hunza v dn. sever. PAK, Pchu-ta/Puda, možná dn. Swát, Pchu-ta, Pchu-tchiao/Puda, Putiao, snad dn. afghánská provincie Paktíja, a Wu-i-šan-li/Wuyishanli, možná Ariana n. Arachósie. Kromě jména není o nich známo nic jiného.  

 

Sertoriův společník a prostředník M. Varius/Marius (srov. rok 78) dorazil ke králi Mithridátovi VI. Eupatorovi a připojil se k dalším Římanům v králově vojsku, viz rok 79.

V Hispániích populár Q. Sertorius (asi 50), imponující výraznou jizvou ve tváři jako měl Pún Hannibal a Batáv Iulius Civilis, již pátým rokem po boku svých domorodých spojenců se zdarem vedl válku proti optimátům, jejichž hlavní postavou byl správce Zadní Hispánie Q. Caecilius Metellus Pius. Nyní se úspěšně postavil také novému veliteli optimátů Cn. Pompeiovi, jehož vojsko táhnoucí podél východního pobřeží poloostrova, porazil u Lauronu jižně od Sagunta na hlavu: Pompeius ztratil deset tisíc mužů, v bitvě padl legát D. Laelius a před zraky bezmocného sullovského hrdiny ze spojenecké války Sertorius obsadil, vyplenil a zpustošil Lauro. Stejnojmenný Laeliův syn patřil ve válce s Caesarem rovněž k pompéjovců. 

Nicméně brzy na to ztratil bitvu s Metellem Piem Sertoriův legát L. Hirtuleius u Italiky v Turdetánii, ačkoli mu Sertorius nakázal s Metellem nebojovat, ale bránit mu, aby se nespojil s Pompeiem; padlo tehdy údajně na dvacet tisíc hispánských populárů. Nyní se stáhl za Hiberus, Sertorius s Perpernou se vrátili do Lúsítánie. V bitvě u Segovie byl totiž Metellem podruhé poražen Hirtuleius, a to osudově: jeho vojsko bylo optimáty rozprášeno a on sám s bratrem v bitvě padl (v řeži byl dokonce zraněn vítěz Metellus Pius). Viz dále rok následující. • Pompeius (31), který dorazil do Hispánie cestou přes Pyreneje, válčil v Hispániích do roku 72. Podle jiné datace mohl být Pompeius v Hispániích již od jara roku 76, srov. rok 77, a uvedené válečné události spadají již do roku 76. 

M. Tullius Cicero zastával quaesturu na Sicílii. V Římě se pokoušeli populárové a mezi nimi C. Iulius Caesar o zrušení Sullových omezení pravomocí tribunátu lidu. Klima ve Městě však bylo pro budoucího pána římského světa něj příliš nebezpečné, tak odjel na východ podruhé, tentokrát jako soukromník studijně na Rhodos dát se školit u sofisty Apollónia Molóna.

Po návratu ze Sicílie se Cicero objevil na veřejnosti roku 72 n. 71 jako obhájce svého klienta M. Tullia (žádná příbuznost), majitele statku u Thúrií, jemuž ve sporu o pozemek soused, zbohatlík na provinciálech v Asii a Makedonii, dal svými lidmi pobít otroky a spálit villu na dotyčném pozemku/Pro M. Tullio

 

Kolem t. r. vpadli Belgové do Británie. Jejich sídelním městem na ostrově se stala Venta Belgarum, dnešní Winchester. V Británii probíhaly neustálé spory a boje mezi místními největšími kmeny původem rovněž belgických, mezi Catuvellauny a Atrebaty (viz dále 54).

 

Narodil se Athénodóros z Tarsu, přesněji z Kany u Tarsu (proto zván Kananítés), stoický filosof, přítel Ciceronův a Strabónův, učitel řečnictví Augustův za jeho pobytu v Apollónii, později Tiberiův a Claudiův. Zemřel roku 7 našeho letopočtu a ve vlasti na jeho poměť pořádali každoročně až do nástupu monotheismu hry; viz rok 41.

Kolem t. r. se narodil Potamón z Mytilény, syn řečníka Lesbónakta/Lesboklea, řečník a teoretik, viz oba rok 70. Potamón se stal vůdcem diplomatických misí Caesarových a Augustových (srov. postavení jeho vlasti u obou). Zemřel snad roku 15 našeho letopočtu.

Snad t. r. zemřel politik optimátů a oddaný sullovec, velebený řečník L. Marcius Philippus, konsul roku 91 a otec stejnojmenného cos. 56 (narozen kolem roku 136).

V první polovině prvního století působil slavný lékař empirické školy Hérákleidés z Tarentu. Proslavil se v oboru farmakologie.