619-610

619.

Ol. 40, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 135

 

************************************************************

V Číně zemřel císař Siang-wang/Xiang (vládl od roku 652). Císařská autorita a moc klesla již tak hluboko, že císařská pokladna nebyla schopna pokrýt výdaje na jeho pohřeb. Nový císař, jeho syn Čching-wang/Qing (vládl do roku 613), se musel zadlužit u státu Lu. O pěti hegemonech/wu-pa viz rok 685 a 621.

V Ťinu vypuklo povstání proti dvořanovi Sien Kcheovi/Xian Ke posedlému hromaděním pozemků. Roku 618 byl rebely zabit, ti pak popraveni.

V Sungu měla vdova po vévodovi Siangovi, starší sestra čouského císaře Sianga, pocit, že s ní vévoda Čao nevhodně nakládá. Zjevně jí neprokazoval úctu náležející císařské příbuzné, viz zde výše. Vedlo to klanovým rozbrojům.    

 

************************************************************

618.

Ol. 40, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 136

 

************************************************************

Možná někdy v této době se v Mytiléně dostal k moci tyrannos Melanchros (do 612). Definitivně ukončil dlouhou královládu rodu Penthilovců/Penthilidai, kteří odvozovali původ od Orestova syna Penthila, jehož synové kolonisovali Lesbos, viz rok 1184; podle jiné verse před Dóry utekl z Peloponnésu. Před Melanchrovou akcí přepadl aristokraty („korunované“ nebo s titulem archón) Megaklés se svými přáteli a posledního z vládců Penthila zabil jeho komplic, jistý Smerdés.

Penthilovci prý chodívali po městě a tloukli lidi holemi, ale důvody jejich počínání (kupodivu) neznáme. O osudu mytilénských tyrannoktonů rovněž nevíme nic, o vztahu Megakleově k nim také ne. Synem posledního z Penthilů byl pravděpodobně Drakón, jehož sestra, jméno neznáme, byla manželkou Pittaka, zahrnovaného mezi Sedm mudrců, viz např. roky 652, 612 a 607. 

 

************************************************************

617.

Ol. 40, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 137

 

************************************************************

V Lýdii podle jedné tradice zemřel král Ardyés/Ardys (vládl od roku 643) a nástupcem se stal jeho syn Sadyattés (podle této chronologie vládl do roku 611). • Podle druhé tradice t. r. zemřel Sadyattés, který vládl od roku 629 a novým králem se stal jeho syn Alyattés II., který podle této chronologie vládl do roku 560.

Alyattés II., který již měl volné ruce od válek se Skythy (srov. rok 644 a rok následující), se plně věnoval bojům s Ióny (srov. rok 623). Dobyl Smyrnu, osadu Kolofónských či Efeských. Smyrna přišla o svou samostatnost (řekli bychom moderně: „přišla o městská práva“), obyvatelstvo žilo po vesnicích. Státnost obnovil Smyrnským až král Antigonos Monofthalmos a potvrdil Lýsimachos, a to kolem roku 301.

Lýdové ale nebyli úspěšní při obléhání Priény, kde tehdy vládl, jakou formou, nevíme, (aisymnétés/tyrannos?) Biás, zahrnovaný mezi Sedm mudrců. Byli též poraženi u Klázomen a před Mílétem. Válka však pokračovala (viz rok 611). S Kolofónskými uzavřel Biás pakt a eliminoval tak lýdskou převahu v jízdě, jíž v této době vynikali. • O Biantovi viz v indexu s. v. Sedm mudrců. 

Téhož roku vypukla vleklá válka lýdsko-médská, o jejímž průběhu nevíme nic kromě jejího závěru (viz rok 590 a skončila až roku 585). Také Médové se zbavili skythských okupantů, a to pozvánkou jejich pohlavárů na hostinu, kde je Kyaxarés opil a povraždil. Médská moc se tak prý vrátila na rozsah před rokem 644. 

 

Na Předním východu vypukla první válka v dějinách lidstva, kdy se koalice „národních“ státních útvarů a vladařů na velkém prostoru spojily proti sobě, spíše ale proti Assyřanům; následovaly boje mezi bývalými spojenci o nadvládu nad uprázdněným prostorem.

Můžeme proto hovořit o "první světové válce" v dějinách vedené v letech 617 až 612, která nakonec vedla ke změně mocenského obrazu celé oblasti.

Válka babylónsko-assyrská po smrti Aššur-báni-apliho roku 631 n. 627 přerostla v mohutný konflikt s Aššurem. Egyptský král Psammétichos I. poslal assyrskému vládci Sîn-šarra-iškunovi pomoc proti koalujícím Babylóncům s Médy (616), jejichž králové Nabû-apla-usur a Kyaxarés uzavřeli spojenectví. Méd provdal svou dceru jménem Amytis za Chaldajova syna Nabû-kudurrí-usura. 

Pakt ještě posílili Kimmerové, kteří se v Médii usadili (srov. rok 644). V válce se Egypťané poprvé a naposledy dostali do Mesopotamie, srov. rok 1482 a krále Thutmosea III., kdy Egypt sahal až po Eufrátés, a dále rok 610.

Assyřanům poslali pomocné oddíly Skythové, jejichž král Madyás, syn Prótothyův (srov. rok 673 a 653), byl stálým spojencem boha Aššura, a Mannové/Mannajové. Na assyrské straně stáli rovněž Iónové, kteří válčili s Lýdy. Ti zřejmě zůstávali neutrální.

T. r. porazili Médové Assyřany, později byli sami poraženi Skythy. Na assyrské straně bojovali ještě Urartejci (ač po celou existenci svého státu Assyřany soustavně ohrožováni, srov. 673), na babylónské Židé a zřejmě i Peršané/Parsua.

 

Koalice „světové války s Aššurem“:

Assyrie/Sîn-šarra-iškun                                         Babylón/Nabû-apla-usur

Egypt/Psammétichos                                                 Médové/Kyaxarés, bab. Umakištar

Skythové (roku 613 přešli)/Madyás                             Kimmerové

Mannajové                                                                Peršané/Kýros I.

Urartu/Sarduri IV.                                                      Júda/J'ošijáhú

Iónové

Lýdové nestáli přímo na assyrské straně, ačkoli byli ve válce s Médy.

 

V Číně byl ve válce stát Čchu se Sungy. Čchuovský velitel Šeng Čou urazil vévodu Čaoa ze Sungu a za to zaplatí životem o 22 let později. Roku 616 vpadl Mu z Čchu do státu Ťün/Jun a porazil jeho oddíly v bitvě. Armáda Lu přemohla Sou-man, jeden z kmenů nomádů Ti/Di, a jejich náčelnická dynastie zanikla. Vůdce Tiů Čchiao-žu/Qiaoru byl jat, jeho mladší bratři padli v nájezdech na Ťin, Čchi a Wej.

Nepřátelství Ťinu s Čchinem pokračovalo. Ťinské vojsko porazilo na tažení roku 615 u Che-čchü/Hequ Čchiny, kteří si dávali radit od ťinského exulanta Fan Chueje.  

 

************************************************************

616.

Ol. 41, 1

Kleóndás z Théb

 

 

(neznámý)

a. u. c. 138

 

************************************************************

Na olympijských hrách byla přidána další disciplína, box chlapců/paidón pygmé. Prvním dorosteneckým olympioníkem se stal Filótás či Filétás ze Sybary.

 

V Makedonii zemřel král Argaios I. (vládl od roku 647). Nástupcem se stal jeho syn Filippos I. (vládl do roku 583).

 

Skythové, věrní spojenci Assyřanů, byli definitivně vytlačeni Médy a Lýdy z Anatolie. Po dlouhých bojích tak vzala konec anatolské říše Skythů, která zde trvala od roku 644; trvalo ještě dlouho, než se jejich jádro vrátilo za Kavkaz do svých stepí. 

Nabû-apla-usur vyrazil v ajjaru/"květnu" s armádou do pole podél Eufrátu, kde se mu aramajské kmeny Suchu a Chindaru poddaly. Porazil Assyřany a jejich spojence Mannaje v bitvě u Gablíni na středním Eufrátu 12. dne měsíce abu/24. července. Město, jehož polohu neznáme, Babylónci obsadili a vyplenili celou zemi kolem řek Chábúr a Balích, levobřežních přítoků Eufrátu, dávné kmenové území říše Mitanni a mnohem pozdější hellénistické Osroény.

Byli odtud sice vytlačeni Psammétichovými Egypťany, ale v nové bitvě u Gablíni v měsíci tašrítu/v září až říjnu spojené vojsko Assyřanů a Egypťanů Nabû-apla-usur porazil. Assyrské neúspěchy, viz roky následující, byly nečekané a zhroucení Aššurova státu překvapivé. 

 

V Římě zemřel král Ancus Marcius (vládl od roku 640). Porazil Latiny, připojil a opevnil Ianiculus, město rozšířil a za něho údajně byl postaven první dřevěný most přes Tiber (srov. v indexu pod most). Porazil Starolatiny, rozšířil římskou moc v Latiu a údajně založil Ostii.

Z Latinů poražených ve válkách a integrovaných do římského státu vznikal splýváním s klienty další stav, plébs/plébés, lidé osobně svobodní, ale bez podílu na politických právech. 

Pátým králem si Římané zvolili L. Tarquinia I. Priska, syna Démaráta z Korinthu (o jeho jménu Lucumo viz rok 640). Marcius ho pověřil poručnictvím svých synů (zůstali pro nás anonymní), ale Tarquinius je při projednávání nástupnictví v senátu odlákal z Města pod záminkou lovu a sám pak sněmovnu, v níž měl silnou lobby, přesvědčil o své nepostradatelnosti. O jejich pokusu domoci se vlády viz rok 578. 

Tarquinius I. vládl do roku 578. Zřídil údajně závodiště, pozdější Circus maximus, viz rok 598, a úspěšně válčil se Sabíny a Latiny, viz rok 585, zavedl do triumfu čtyřspřeží se zlaceným dvoukolým vozem, královský šat proměnil celý v purpur se zlacením, nosil zlatý věnec a sedával na slonovinovém stolci/trůnu, což podrželi i jeho nástupci/komidzontes stefanon chrýseon kai thronon elefantínon.

Královy triumfy zůstaly úředně zaznamenány tři: 1. července neznámého roku nad Latiny, 1. dubna 588 nad Tusky a 13. srpna 585 nad Sabíny. 

Aby rozšířil počty jezdců, chtěl přidat ke třem romulovským tribuím a centuriím další, viz rok 753. Proti novotám se postavil augur Attius Navius/Attus Navius, že prý to jeho věštební ptáci odmítají. Král věštce na shromáždění vyprovokoval, aby řekl, na co právě Etrusk myslí. Navius mu řekl, že na to, jak augur (ne)přeřízne břitvou brousek. Nachystaný Tarquinius mu věci podal a kněz brousek opravdu přeřízl.

Pak se stal královým důvěrným rádcem, centurie nepřibyly, počet jezdců ve třech centuriích však panovník navýšil na 1200. Augurova socha s hlavou zahalenou pláštěm ve věštebné posici z nepochybně mnohem pozdější doby stávala na comitiu před curií a zničena byla za požáru o pohřbu P. Clodia, viz rok 52. Onen překrojený brousek tam ležel prý též.

Tradiční údaj tvrdí, že socha stávala na foru už za Tarquinia I. a že na Capitoliu stávaly sochy všech sedmi králů i s pučistou L. Iuniem Brutem, viz rok 510sq., a jako devátá po staletích přibyla socha Božského Iúlia.

Někdy za Tarquiniovy vlády byla prohřešek na svém panenství popravena vestálka Pinaria, zřejmě jako první v Římě (pokud neplatí jedna z tradičních versí o zrádné Tarpeji, viz rok 746). Viz další případ vestálčiny smrti roku 483.   

 

V Germánii byl t. r. pohřben do největší hallstattské mohyly ve střední Evropě Magdalenenberg u Villingenu-Schwenningenu v Badenu-Württembergu neznámý keltský velmož. Stáří komory hrobky bylo určeno dendrologicky a zemřelý byl okraden lupiči již kolem roku 500. 

 

************************************************************

615.

Ol. 41, 2

 

 

Heniochidés

a. u. c. 139

 

************************************************************

Lampsakos byl posílen kolonisty z fókajské métropole (nebo se jedná o jiný tradiční údaj o založení města, srov. rok 654).

V Leontínách na Sicílii se snad kolem t. r. dostal k moci jistý Panaitios. Využil polního tažení za války s Megarskými o hranice, jehož byl stratégem, když poštval proti aristokratickým jezdcům jejich štolby a pěšáky. Jezdce pobili a při návratu do města ho lidé povolali k vládě. Délka jeho tyrannidy, první na ostrově, není známa a ani jinak o něm nic nevíme. O další tyrannidě na ostrově viz rok 569, o nejstarší v Helladě viz rok 657. 

 

V měsíci addaru/v únoru až březnu byli Assyřané opět poraženi Babylónci, tentokrát u Madanu u Arrapchy (dn. Kirkúk v iráckém Kurdistánu), a to i se svými skythskými a mannajskými spojenci. Babylónci se zmocnili též assyrského trénu. V měsíci simánu/v květnu až červnu pak byli Assyřané poraženi před hlavním městem Aššurem (bab. též Baltil). Chaldajští Babylónci však nedokázali město vzít útokem. 

Na zpáteční cestě byli sledováni assyrským vojskem, opřeli se o pevnost Takrítain na Tigridu, dn. Tikrít/Takrít v IRQ, posílili opevnění a vydrželi desetidenní nápor Assyřanů, až je nakonec zahnali zpět do Assyrie. Médové se v měsíci arachsamna/říjen-listopad zmocnili Arrapchy, viz rok následující. 

 

************************************************************

614.

Ol. 41, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 140

 

************************************************************

V měsíci abu/v červenci až srpnu zahájili bleskovou protiassyrskou ofensívu Médové. Král Kyaxarés, bab. Umakištar, obsadil velkou část Assyrie, porazil Assyřany před jejich hlavním městem Aššurem a město nyní dobyl. Aššur byl poprvé v historii vypleněnBabylónci rozhodnou bitvu před Aššurem nestihli, ale před dobytým městem obnovili králové Kyaxarés a Nabû-apla-usur své spojenectví. Pak se oba vrátili do svých zemí. 

 

************************************************************

613.

Ol. 41, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 141

 

************************************************************

Neúspěšné pokusy Assyřanů o protiofensívu na Eufrátu; proč právě na této frontě, snad souvisí s babylónským tažením, když hlavní nepřítel číhal na frontě východní. Skythové opustili assyrské spojenectví a postavili se na stranu protiassyrské koalice. 

Babylónci potlačili na středním Eufrátu v kraji Suchu, který se jim podrobil roku 616, povstání místních aramajský beduínů; o organisaci aramajského státu na Eufrátu nevíme nic stejně jako o všech dalších mesopotamských "státech" Aramajů a jejich chaldajských, nyní již jazykově i kulturně aramaisovaných příbuzných.

4. simánu/11. června Babylónci zlomili odpor Rachilu, města na eufrátském ostrovu, později dobyli Anati, hellénist. Anathu/Anathó. 

 

V Číně zemřel císař Čching-wang/Qing (vládl od roku 619). Nástupcem se stal jeho syn Kchuang-wang/Kuang (vládl do roku 607).

Pokračovala válka státu Lu s Ču, o vztazích Lu a Čchi viz rok následující. Ve státu Čchi/Qi zemřel vévoda Čao (vládl od roku 633). Nástupcem jeho syn Še/She, syn vdovy C' Šu Ťi/Zi Shu Ji z Lu, ale po několika měsících ho zavraždil strýc Kung-c' Šang-žen/Gongzi Shangren alias vévoda I/Yi, když vládu nejdříve nabízel svému bratrovi Kung-c' Jüanovi/Yuan (vládl do roku 609, kdy se Yüan dostal k vládě pučem).  

Čao Tun, ministr Linga z Ťin, poslal do státu Ču až po hodně dlouhé době osm set bojových vozů, aby dosadil na trůn Ťie-c'/Jiezi. V Ču ale již vévodou Čuang (do 591), který rebelii ustál. Když Čao Tun poznal, že jeho člověk není správný nástupce a odtáhl. 

 

************************************************************

612.

Ol. 42, 1 

Lykótás z Lakónie

 

 

(neznámý)

a. u. c. 142

 

************************************************************

Někdy mezi lety 612 až 608 se spojila aristokratická skupina v Mytiléně kolem Alkaia a jeho bratra Antimenidy, aristokrata Myrsila, ve spojení se zkušeným vojevůdcem, ale proletářem původem Pittakem, a odstranili mytilénského samovládce Melanchra, viz o něm roku 652 a 618; proč a jak, nevíme, neznáme ani jeho osud. Mezi spiklence zřejmě patřila též aristokratka Sapfó.

K moci se však dostal jen Myrsilos z rodu Kleanaktů (lýdského?; musel vládnout do roku asi 590) a zavedl tyrannidu, nepřátelskou i vůči svým komplicům. Zda i Melanchros patřil do klanu, není zřejmé. 

Ti všichni s Pittakem, jehož otec byl asi Thrák (?), odešli z ostrova do vyhnanství: příčina hněvu básníka Alkaia (viz též rok 607 a 590). Antimenidás se dával najímat jako žoldnéř, sloužil též v babylónském vojsku za válek s Egypťany, Sapfó s bratry odplula na Sicílii, Pittakos s Alkaiem válčili s dalšími Mytilénskými s Athéňany v Tróadě.  

 

Na začátku léta zahájili Médové s babylónskými Chaldaji závěrečný útok na druhé sídelní město Assyřanů, na Ninúju/bibl. Ninive. Na začátku června se Kyaxarés s Nabû-apal-usurem se svými armádami utábořili proti městu na Tigridu. Po tříměsíčních útocích trvajících od simánu až do abu/červenec až srpen bylo města dobyto. Assyrská chlouba byla vyvrácena, asi s pomocí záplavy z vodních děl v okolí, jejichž hráze útočníci prolomili.

Král Sîn-šarra-iškun zmizel z viditelné historie; podle jedné verse zůstal s celou rodinou dobrovolně v plamenech (srov. podobný příběh z roku 648; vládl od roku 627).

Stejný osud potkal další ze sídelních měst assyrských vladařů Kalchu a začátkem ulúlu byla Nabû-apla-usurem dobyta též Nisibis, bab. Násibinu. Již 12. ulúlu/7. září odtáhl Kyaxarés s Médy zpět do svých zemí.

Chaldajové v dalších letech pokračovali v obsazování severu Mesopotamie až po Eufrátés: první velké sídlo jménem Ruggulitu, město náležející kdysi k aramajským Bít Adíni, dobyli 28. arachsamna 611/9. prosince a všechny obyvatele povraždili (srov. rok 857, kdy město připadlo Assyřanům).

Konec říše Assyřanů byl velmi rychlý. Během tří měsíců bylo vyvráceno jádro Assyrie. Tím se uzavřely dějiny novoassyrské říše, trvající od roku 745 (viz dále rok 606). Zároveň skončila na Předním východu první „světová válka“, válka s Aššurem, která vypukla roku 617. Následovaly boje o vyplnění mocenského vakua. 

Po pádu Ninúji se v Charránu (pozdějších hellénistických Karrhách), prohlásil králem Assyřanů Aššur-uballit II., snad bratr n. syn Sîn-šarra-iškuna. Vládl do roku 606, ale držel se jen s podporou Egypťanů.

Mezi Hellény mělo město Ninúa/řec. Ninos (fem.) pověst velmi pozoruhodné velkoměstské adresy. Elegik Fókylidés z Mílétu půl století po pádu města napsal: "(Tohle je Fókylidovo:) Obec ve skalách obývaná podle řádu malá je lepší než bláznivá Ninúa/Ninos/polis... smikré kressón Ninú afrainúsés."

V Číně vpadli vojáci státu Čchi do Lu, do jeho mokřin na západu země. Následoval atak Čchi na Cchao.  

 

************************************************************

611.

Ol. 42, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 143

 

************************************************************

Na Samu vládl v této době Démotelés, který tu byl buď posledním králem, nebo prvním tyrannem. Někdy před rokem 600 byl zavražděn a k moci se dostali místní oligarchové/geómoroi (viz roky 602, 600).

Mírovou smlouvou skončila dvanáctiletá válka Lýdů s Miléťany (vypukla roku 623). V Mílétu tehdy vládl tyrannos Thrasybúlos, který mír sjednal s králem Alyattem II. Thrasybúlos býval pokládán za moudrého samovládce, přítele "sedmičky" mudrců. Možná po následujícím svém triku.

Alyattés po jedné z výprav onemocněl a v Sardech mu vysvětlili, že to pomsta Athénina, jíž vojsko zapálilo chrám stojící na mílétském území.

Z Delf dostal příkaz chrám obnovit, což se dozvěděl korinthský vládce Periandros a vzkázal to Thrasybúlovi. Mílétský samovládce lstí vyvedl z omylu králova posla, když podle lýdských představ město již nemohlo mít zásoby potravin, a nakázal poddaným na agoře hodovat. Kromě toho, že se Alyattés uzdravil, naletěl na lest a uzavřel s Mílétskými mír; smírem ukončil též války s dalšími hellénskými státy, viz rok 617. 

Z Thrasybúlovy vlády není jinak nic známo, ani o jeho vztazích s Thalétem; snad vládl do osmdesátých let šestého století. Po něm žezlo tyrannidy převzali další dva blíže neznámí vládci Thoás a Damasénór (rovněž aisymnéti?).

Po jejich vyhnání, okolnosti neznáme, žilo první hellénské velkoměsto až do perské vlády latentními spory zájmových skupin, obchodníků se statkáři, „boháčů“, jejichž strana se jmenovala Plútis, s řemeslníky a dělníky (Cheiromachá) apod. ● O konci královlády ve městě a první tyrannidě viz rok 650. 

Podle jedné tradice zemřel v Lýdii král Sadyattés (vládl od roku 617). Nástupcem se stal jeho syn Alyattés II. (vládl až do roku 560). Zde se konečně setkávají obě chronografické tradice lýdských dějin.

Podle jedné tradice byla v Egyptě založena osada Naukrátis (je však také možné, že rok 749, srov. tam a 664, je datem založení apoikie, a tento rok pak datem vyslání či založení epoikie). Snad t. r. připluli Míléťané se třiceti triérami, porazili kdesi v Deltě lokálního libyjského dynastu Inaroa a obnovili/posílili či postavili město. Proto je za métropoli Naukrátidy uznáván Mílétos, ale k založení osady se spojilo celkem dvanáct hellénských států. Míléťané kdysi založili nejprve záchytnou pevnůstku (to snad roku 749), vlastní Naukrátis byla po proudu v Deltě zřejmě založena až nyní.

Osadníci v Naukrátidě pocházeli původně z Mílétu, Samu, Chiu, Teu, Fókaie, Klázomen (to vše Iónové), z Rhodu, Aigíny, Knidu, Halikarnássu a Fasélidy (to vše Dórové, srov. rok 650 a 568) a z aiolské Mytilény.

Z Hadriánovy doby je znám zákon zakazující Naukrátiďanům ženit se s Egypťankami/epigamiá; odkdy platil, nevíme. Jak souvisí hellénská kolonisace v Deltě s rozvojem egyptské válečné flotily, nelze přesněji určit. Nekó II. vybudoval loďstvo pro Středomoří i moře Rudé a nelze podle pramenů ani určit, jakého druhu triéry byly: zda hellénského nebo foiníckého, ani jaké složení posádek převládalo (dřevo ovšem z Libanonu pocházet asi muselo). 

V Mílétu se narodil Anaximandros, pokračovatel díla Thalétova (zemřel roku 546). Vymezil začátek světa a jeho základní látkou nekonečno/arché kai stoicheion apeiron. Vesmír měl za neměnný a kulovité ohnivé slunce pokládal za jeho střed poskytující světlo měsíci. Nakreslil první evropskou mapu světa a v Lakedaimonu umístil první evropské sluneční hodiny; srov. však o primátu Ferekýdově a roku 585 Anaximenově. 

De facto první z filosofů měl z novodobého hlediska přesnější přírodozpytný odhad než jeho následovníci. Jiná podání o jeho díle viz v indexu s. v. školy (1).

 

Babylónci opět plenili Assyrii, viz rok předešlý, doprovázeni Kyaxarovými Médy. Myšlena zřejmě "zbytková" Assyrie, tedy okolí Charránu, viz rok následující.  

V Číně zažili ve státu Čchu velký hlad. Na říši útočili hordy Žungů/Rong, bouřily se kmeny Jung a Man. Král Čuang z Čchu s pomocí oddílů čchinských nomády porazil.

Ve státu Sung zavraždili na lovu atentátníci sjednaní paní Wang Ťi, vdovou po vévodovi Siangovi (zemřel roku 637), vévodu Čaoa (vládl od roku 620).

Na trůn tak Wangová dostala Čaova mladšího nevlastního bratra jménem Kung-c' Pao/Gongzi Bao, který si vzal jméno vévoda Wen ze Sungu (vládl do roku 589). Nového Sunga následujícího roku uznali Ťinové. 

 

************************************************************

610.

Ol. 42, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 144

 

************************************************************

Ve Spartě byla zavedena lykúrgovská eunomie, nejnižší novodobá datace. Armáda byla reorganisována a vše ve státě bylo zařízeno pouze pro rodilé Sparťany. Doba zavedení eunomie není známa, tento rok je jen jedním z novodobých odhadů (srov. roky 886, 824, 810 a 754).

Někdy v této době vládl ve Fliúntu samovládce nebo dórský král Hippasos. Jeho nástupce viz u roku 565.

Na konci 7. století byli v Efesu zbaveni vlády aristokraté z rodu iónských Basilovců/Basilidai (u moci od roku 650; pokud to nebylo prodloužení královlády pod jiným rodem). Buď to byla jeho práce nebo se prosadil jistý Pýthagorás a prohlásil se sám vládcem.

Vládl prý krutě, byl despotou horším Basilovců/tyrannos pikrotatos, ale u lidu byl velmi oblíben. Významné muže ovšem okrádal, majetky zestátňoval, vraždil prý též oponenty v chrámech. Dívka, kterou si vyhlédl, utekla do svatyně, ale Pýthagorás na ni ruku nevztáhl, za to ke dveřím postavil stráž. V bezvýchodné situaci se žena, jejíž jméno neznáme, oběsila.

Výsledkem jeho vlády byla jakési pandémie a hladomor/démosiá nosos kai trofón aporiá, která Efesos postihla, takže Pýthagorás poslal do Delf. Přišla odpověď, že to spraví stavbou chrámu, asi myšlen Artemidin (a zřejmě jen rozšíření či opravení, srov. v indexu s. v. Artemísion) a usmířil se s duchy zemřelých. Tyrannovi se zjevně nic nestalo, zpráv o něm více není. 

Po něm vládl jeho syn (?) Melás I., pak Pindaros I. a pak jeho syn Melás II., který se oženil s dcerou lýdského krále Alyatta II. Jejich syn Pindaros II. byl vrstevníkem Kroisovým, který ho z Mílétu vyhnal (viz rok 560).

Rovněž z Eryther byli snad ve stejný čas vyhnáni místní Basilovci, třebaže státu se dařilo, s událostí však není spojeno žádné jméno. O původu Basilovců viz rok 650 a v indexu s. v. 

 

V měsíci arachsamna/v říjnu až listopadu zaútočili babylónští Chaldajové s pomocí Ummán-manda, tedy Médů, na Charrán, poslední velkou pevnost Assyřanů. Aššur-uballit II. s egyptskými spojenci město opustili a ustoupili za řeku Eufrátés do Syrie, srov. roky 617 a 616. Babylónci město obsadili a vyloupené opustili v addaru, tedy v únoru-březnu 609, když zde zanechali posádku. 

• Ummán-manda je staré akkadské označení pro „barbary“ a obyvatele hor (prvními byli Gutejci ve 23. a 22. století). Zde jde zřejmě o krále země Ummán-manda, nikoli o osobní jméno, ale zjevně o jedno z babylónských označení pro Médy, vlastně z babylónského a assyrského hlediska též divochů přicházejících z hor ze severu.

V Urartu skončila vláda Sarduriho IV. (asi od roku 620). Následuje král Rusa III., syn Erimenův (mohl vládnout do roku 600; srov. rok 608, kdy asi byla podstatná část území říše Urartejců přeměněna v babylónskou provincii)

Je ovšem možné strohé údaje vykládat též tak, že po Sardurim IV. krátce vládl jistý Erimena, jehož synem byl Rusa III. Erimena mohl být bratrem Rusy II. O jiném následnictví na trůnu v Tušpě viz v přílohách, oddíl Dynastové xi. ● Společné mají to, že o jejich skutcích nevíme nic. 

 

V Egyptě zemřel král Psammétichos I. (jako panovník celého Egypta vládl od roku 664). Nástupcem se stal jeho syn Neko II., Nekau, řec. Nechós, Nekós či Nechaó, bab. Nikkú (vládl do roku 595). Král Wehem-ib-Re, Hor Sia-ib zůstal spojencem zbytků nepodrobených Assyřanů. Při jejich podpoře porazil Júdské a bojoval s Chaldaji, viz rok následující, s nimiž nakonec uzavřel mír (po roce 606). Dal mimo jiné stavět vodní cestu mezi Rudým mořem a Nilem, ale dílo nedokončil; to až Peršan Dáreios (srov. rok 517, 280 a v indexu s. v. průplav)