209-207

209.

Ol. 142, 4

103 SE

39 AE

(neznámý)

a. u. c. 545

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator V. a Q. Fulvius Flaccus IV.

************************************************************

Aitólové se Sparťany pod Máchanidou vpadli do Acháje a plenili, stejně jako Aitólové, kteří se přeplavili u Rhia. Achajové proto požádali Filippa o pomoc. Filippos V. cestou na jih oblehl Aitóla Pyrrhia v Lamii, stratéga na tento rok (úřad sdílel s Attalem Pergamským, tedy pro Aitóly cizincem). Předtím ve dvou střetnutích aitólsko-attalovsko-římská koalice byla v poli dvakrát Makedony poražena; padlo v bitvách tisíc spojenců.

Král tábořil ve Falarách a zde přijal vyslance Rhodských, Chíjských a Athénských spolu s diplomaty Ptolemaia Filopatora I. a Amýnandra Athamánského. Nic se ve věci ukončení války s Aitóly nedohodlo a v jednáních strany pokračovaly brzy na to na achajském sněmu v Aigiu; ani zde to nedopadlo, a to zřejmě z obavy, aby Filippos nebyl v Helladě příliš silný. Kromě toho pozvaní vyslanci Aitólů požadovali mimo jiné pro Římany, své spojence, Atintánii a územní ústupky Illyrům Skerdiláidovi a Pleuratovi. 

Na Euboji zanechal Filippos oddíl, aby bránil Attalovu vylodění. Pergamský dynasta však šel na souš později až na Aigíně. Než se vypravil do Aigia slavil makedonský král, jehož rod z Argu sice nepocházel, ale původní hérákleovský ano (vyhuben roku 309), v doprovodu jen několika málo jezdců Héřiny hry/héraia v Argu. Po skončení aigijských jednání zanechal Achajům čtyři tisíce vojáků a vrátil se do Argu, aby předsedal hrám nemejským.

P. Sulpicius vyplul z Naupáktu a jeho mužstvo plenilo kraj mezi Sikyónem a Korinthem, území achajské. Filippos byl na nemejích, ale zorganisoval protiútok a zahnal loupící Římany zpět k jejich lodím, které se pak vrátily do Naupáktu.

Po skončení her se svými oddíly vyhnal aitólskou posádku z achajské Dýmy, kde se spojil s Achaji Kykliadovými, a pokračovali do Élidy. Na tomto tažení sloužil Filopoimén, který se právě po letech vrátil z krétské války, jako Kykliadův hipparchos (viz k tomu rok 221 a 219). Od Naupáktu s patnácti loděmi vyrazil P. Sulpicius a vylodil v Élidě na čtyři tisíce Římanů a v noci se přemístili ke svým spojencům Aitólům a Élejským.

Pustili se poblíž města Élidy do bitvy s Achaji a zaskočenými Makedony. Králův kůň byl proboden kopím a Filippos musel bojovat jako pěšák. Nerozhodný výsledek bitvy vylepšil druhého dne, když se zmocnil pevnosti Pyrgu u Élidy se čtyřmi tisíci venkovany a dvaceti tisíci kusy dobytka, čemuž zjevně nemohli ani Římané ani Aitólové zabránit. 

Nato vpadl do Makedonie dynasta Aeropos v čele svých Illyrů, uplatil velitele posádky v Lychnidě, město obsadil a později že Dardanové, jeho spojenci, vyplenili Orestidu. Rozšířila se totiž zvěst, že král je mrtev (v bojích u Sikyónu narazil na strom a urazil si roh na přílbě, který nějaký Aitól našel a dal ho Skerdiláidovi, který byl právě v Aitólii...).

Filippos se musel proto vrátit z Peloponnésu, kde nechal Achajům 2500 vojáků pod velením Menippovým a Polyfantovým. Sám se za deset dnů s jádrem armády vrátil přes Euboiu do Démétriady. Aeropos se pak stáhl. Po Filippově odchodu odplul P. Sulpicius Galba se svou flotilou na Aigínu, kde přezimoval ve společnosti Attala I., a Achajové porazili Aitóly s Élejskými v bitvě u Messény. 

 

Král Antiochos III. dobyl třetího roku své anabase v Parthii Hekatompylos, když předtím porazil jeho jízdní oddíl o tisícovce mužů pod velením Níkoméda z Kóu barbary v Hyrkánii, kde se Parthové snažili zničit zavodňovací systém podzemních tunelů ("qanát") v Choaréně. Od Tag táhl musela seleukovská armáda neustále bojovat s číhajícími barbary, až překonala odpor Parthů v průsmycích Elburzu/řec. Labos a dorazila tak z východní Médie do Hyrkánie. 

U Tambraku, neopevněného královského paláce v kraji, dobýval Antiochos obléhacími stroji opevněné město Sirynx. Podle všeho měla tehdy seleukovská armáda početní převahu. Když Parthové zjistili, se neudrží, pobili ve městě všechny Hellény, nakradli, co mohli a utekli. Oddíl žoldnéřů vedený Hyperbasem je zadržel, takže vše odhodili a vrátili se zpět za hradby; o jejich osudu, když se pak vzdali, nevíme. 

Z Antiochových vojevůdců během tažení vynikli uvedený Níkomédés, Níkoláos z Aitólie, Polyxenidás z Rhodu, stratégos Diogenés, velitel lehkooděnců. Údaj Iustinův/Pompeia Troga, že Antiochos, syn Seleukův, pokořil Arsaka III. armádou o jedno sto tisíci pěšácích a dvacet tisících jezdcích, nebude asi případný.  

Poražený Arsakés III. Artabános I. se Antiochovi III. podrobil a zavázal k (opětovnému) placení tributu. Antiochos Veliký tak byl posledním Seleukovcem, který vybíral poplatky od Parthů. Nicméně království polousazených kočovníků nebylo ve své existenci nijak omezeno a nadále plnilo pro Seleukovce hraničářskou roli, srov. rok 250. Antiochos pokračoval na východ a dostal se do bojů s Apasiaky, skythskými nájezdníky z oblastí jižně od Aralu, srov. rok 237.

Nejpozději od 15. nisannu roku 103 SE/od 28. dubna se stal spoluvládcem Antiocha III. jeho syn Antiochos (12) a byl jím minimálně do 21. tebítu roku 119 SE/do 28. ledna 192. Takto dokladovaná vláda ale pravděpodobně začala již roku 211 (viz u příležitosti odchodu krále Antiocha III. do horních satrapií).

Z fryžského Filomélia, srov. rok 285, se dochovala na stélách úřední korespondence vedená mezi králem t. č. kdesi v Íránu se správcem anatolských zemí před Taurem Zeuxidem a Zeuxida se satrapou asi Mýsie Filótou a tohoto s Bíthyem ve věci jmenování velekněze. Antiochos vybral svého důvěrného přítele Níkánora, který zastával u dvora funkci správce ložnice, tedy "hlavní komorník"/ho epi tú koitónos (pozd. lat. cubicularius), aby se stal veleknězem všech svatyní za Taurem (z pohledu Seleukovce)/en té epekeina tú Taurú archiereus tón hierón pantón. Požitky mu král schválil tytéž, kterých za svého dědy Antiocha II. požíval jinak neznámý Dión. Může být tento Níkánór totožný s královrahem z roku 223? 

Královo nařízení/prostagma obsažené v dopisu Zeuxidovi je datováno 23. dystrem 103 SE/konec února-zač. března 209, kopie dopisu Zeuxidova územnímu správci Filótovi, takto stratégovi některých ze západoanatolských satrapií/asi Mýsie nese datum 3. artemísia 103 SE, tedy duben 209, a Filótův dopis s kopií prostagmatu podřízenému Bithyovi 20. artemisia, konec dubna začátek května. Královská agenda měla tedy podle všeho rychlost zcela moderní. Filótás je pravděpodobně shodný s velitelem posádky v Abýdu obléhaného Římany, viz rok 190.

Někdy z let spoluvlády obou Antiochů 209 až 192 pochází usnesení občanů Antiocheie v Persidě o účasti na slavnostech leukofryénejí v Magnésii na Maiandru, své métropoli (srov. rok 246). V dataci uveden Hérákleitos, kněz dynastického kultu s výčten všech Seleukovců s přívlastky kromě posledních tří (Seleuka III. Antiocha III. a jeho stejnojmenného syna). Z textu vyplývá, že město založil a pojmenoval podle sebe Antiochos I. a jeho stejnomenný syn kolonisaci posílil novými osadníky z Magnésie.

Proto se cítí zavázáni pevnými pouty k panovníkům a Magnésii a budou uctívat všechny kulty staré vlasti a všechny slavnosti na počest Artemidy Leukofryény, k nimž vyšlou z Persie theóry a vítězů her si budou vážit jako by zvítězili na pýthiích. Stejně se rozhodli v Seleukeji na Tigridu, Apameji na Selaiu, Seleukeji při Rudém moři, v Seleukeji na Eulaiu, Seleukeji na [Hédyfóntu? a dalších nezn.]. 

 

V Egyptě se 9. října (nebo už roku 210) narodil Ptolemaios (V.) Epifanés. Někdy po jeho narození vyhnal král Ptolemaios IV. Filopatór I. svou sestru a manželku Arsinoé III. ode dvora (byla vůbec tělesnou matkou Epifanovou?). Podle výkladu jiného podání žila dále u dvora, ovšem ve stínu bratrovy milenky Agathokleie, viz rok 204. Titulárně nadále vládli říši až do roku 204 Bohové Milující otce/Theoi Filopatores i se zahrnutím syna, srov. dedikační nápis z východní Afriky u roku 211 a v indexu s. v. sloni. 

Na nedatovaném dedikačním nápisu z Itanu věnoval velitel garnisonu/frúrarchón svým jménem královským sourozencům nymfaion s upraveným vodním zdrojem/hydreuma, což se podle všeho mohlo stát nejpozději t. r. Voják se jmenoval "Leukios, syn Gaiův, Říman", známo o žoldnéři není nic, ani neuvedl celé své jméno, a je s podivem, že právě Říman obětoval králům. Stejným panovníkům a Sarápidovi a Ísidě zasvětili v Efesu velitelé a vojáci posádky oltář, rovněž nedatováno, podobně Ptolemaiovi II. s Arsinoou II. v Halikarnássu.    

 

V desátém roce púnské války konsul Q. Fabius Maximus směřoval na Tarás a předtím zorganisoval protipúnské akce na jihu Itálie. Posádce v Rhégiu nařídil vyslat svých osm tisíc mužů, mezi nimi raubířské převelence ze sicilské Agathyrny, viz rok předešlý, aby plundovali Bruttium. V této sestavě Římané oblehli Kaulónii a plenili její okolí. Z obležení je osvobodil v době pádu Tarentu Hannibal, když se mu obléhatelé vzdali, a odtáhl do Metapontu.

Konsul sám dobyl salentínskou Mandurii, kde zotročil tři tisíce lidí. Q. Fabius pak oblehl a pomocí zrady zamilované ženy do bruttijského velitele jednoho Hannibalova odílu ve městě dobyl Tarás (jména dějiny neuchovaly); v bojích padli předáci Démokratés a Níkón, Filomélos či Filomenés nebyl nikdy nalezen (prý spadl s koně do studně? srov. rok 213). Velitele tarentského garnisonu Karthalóna zabil jakýsi římský voják v okamžiku, kdy beze zbraně předstupoval před konsula, povražděno bylo i mnoho Bruttiů. Římská posádka na hradě města se pod M. Liviem proti Púnům při občasném zásobování z moře držela čtyři roky, viz 213.

Z Metapontu, viz zde výše, poslal Hannibal do Tarentu dva předáky s dopisem, že mu obyvatelé vydají město i s púnským garnisonem, pokud jim Říman zajistí beztrestnost. Byla to Hannibalova lest, na kterou Q. Fabius neskočil, díky prý nepříznivým věštebným znamením. Tarás zůstal navěky římský. Tarentskou kultovní sochu Hérákleovu zasvětil Q. Fabius na Capitóliu, o ostatních kolossálních sochách vojákům "nařídil, aby rozhněvané bohy nechali Tarenťanům/deos iratos Tarentinis relinqui iussit".

Kořistí se stalo třicet tisíc otroků, 83 tisíce liber zlata, stříbra nespočetně a uměleckých předmětů téměř jako v Syrákúsách. Podle nápisu z Arretia s výčtem karierních hodností držel Q. Fabius nad Tarenťany triumf, zřejmě, pokud, začátkem roku následujícího. 

Architekt Hérákleidés Tarentský, doma nejprve před pádem města obviněný ze zrady a když prchl k Římanům podruhé obviněn z kontaktu s Púny, se na útěku dostal ke králi Filippovi V., u něhož pak působil jako diplomat a poradce s velkým vlivem u dvora, viz rok 204 (zlí jazykové o něm uváděli, že v mládí prostituoval...).

M. Claudius Marcellus bojoval v jižní Itálii s Hannibalem s různým výsledkem. Byl mu stále v patách a ve dvoudenní bitvě u Canusia či Ascula ještě před pádem Tarantu Římané formálně zvítězili, vedle osmi tisíc Púnů a tří tisíc Římanů padlo pět slonů; první den však dopadl pro Římany zle: bojový šik se jim zhroutil a na bojišti jich zůstalo 2700. Hannibalovy oddíly pak odešly směrem na Bruttium, ale Marcellus je nemohl pronásledovat, neboť měl ve vojsku mnoho raněných. 

Konsulovi Q. Fulviovi se ve stejné době vzdali samnitští Hirpinové, zčásti Lúkánové a jejich město Volcei a vydali Římanům své púnské posádky. O kapitulaci Bruttiů vyjednávali sourozenci Vibius a Paccius. Válečná iniciativa přes nové neúspěchy, viz rok následující, byla na straně římské, Hannibal se z jižní Itálie nedokázal spojit se svými keltskými spojenci na severu. Do přímé bitvy se Římané, ačkoli v převaze, přesto netroufli.

P. Cornelius Scipio byl úspěšný v Hispániích. Král Ilergetů Indibilis a jeho bratr Mandonios, jedni z nejmocnějších mezi Ibéry, opustili po předběžném ujednání s Římany se svými oddíly ležení Hasdrubalovo a spojili s Římany; k osobnímu setkání došlo až na jaře roku následujícího, kdy Indibilis získal zpět od Římanů své dcery.

Předtím dlouho bratři stáli na kartháginské straně (srov. předešlý rok, kdy po dobytí Nového Karthága připadla keltibérská rukojmí Římanům, pak rok 205)Když se Scipio s armádou odebral do zimních táborů, on sám opět do Tarrakónu, přišli vyjednávat další ibérští velmožové o případné změně strany.

Vynikal mezi nimi Edekón/lat. Edesco, kníže Edetanů, jemuž vrátil rodinné příslušníky držené předtím Púny v Novém Karthágu. Aby posílil pozemní vojsko rozpustil na zimu flotilu, neboť Púnové nyní na moři kolem Hispánie neznamenali žádné nebezpečí, a část veslařů zařadil mezi legionáře. Následujícího jara ale dostal z Říma příkaz, aby poslal padesát lodí lodí z celkově osmdesáti, jimiž disponoval, k Sardinii, neboť se do Říma doneslo, že Kartháginci chystají flotilu o dvou stech válečných plavidel pro útok na Sicílii a Sardinii.

Hasdrubal, Hannibalův bratr, oslabený o část spojenců, se během zimní sezony připravoval na cestu z Hispánie přes jih Gallie do Itálie, viz rok následující. O dalších dvou púnských velitelích není v této době známo nic, viz až rok 207.

V Římě tribun lidu C. Publicius Bibulus, který též neúspěšně žaloval Marcella za špatné vedení války, prosadil zákon na omezení velikosti darů o saturnaliích, které dávali chudí klienti svým bohatým patrónům. Válečné poměry zjevně ještě více vyčerpávaly nemajetné svobodné Římany a podle nového zákona jsou povinováni pouze dary voskových svící, lex Publicia de cereis; srov. rok 204.

Z peněz ukládaných v aerariu z pětiprocentní daně z kupní hodnoty propouštěného otroka na svobodu/aurum vicesimarium vzal senát čtyři tisíce liber zlata, tj. c. 1,3 tuny kovu, na armádní výdaje v poli a na dopravu oděvů k legiím. 

Ještě před odchodem konsulů do války řešili v Římě se senátem revoltu části svých italských kolonií. Bylo jich tehdy třicet a dvanáct z nich, osady Římu nejbližší, odmítalo posílat dále do války odvedence, neboť jsou zcela vyčerpány. Ostatní svým závazkům bez reptání dostály, "mají všeho dost a ani energie též přebývá/ad id sibi neque opes deesse, et animum etiam superesse".

Osmnácti věrným senát a shromáždění lidu poděkovalo, o dvanácti nespokojených zmínku neučinili: to byl trest a zjevně také potvrzení toho, že doba byla zlá a byl čas raději na shovívavost než tvrdou reakci vůči vlastním lidem. O pět let později přišel trest natvrdo: musely odvést mužů do války dvojnásobek, než kolik dostaly předepsáno předtím, a museli odvádět do Říma každoročně daň jednoho assu z každé tisícovky censem potvrzené.

Mezi čtyřmi praetory pro příští rok byl vedle nejvyššího pontifika P. Licinia Crassa Divita, zvolen Sex. Iulius Caesar, který si na začátku roku 208 vylosoval jako provincii Sicílii. Stal se tak velitelem vojáků potrestaných senátem za útěk z bitvy u Cann roku 216, viz tam, o Caesarovi viz v indexu s. v. Iulii Caesares.    

 

V Číně zničili Čchinové stát „Menších“ Wej (srov. rok 315). U dvora spustil eunuch Čao Kao/Zhao Gao císařovým jménem hrůzovládu. Čchin Er-š'óvi nakukal, aby se jako vládce nebes neukazoval tolik poddaným a ovládl slobochovu vůli. Po smyšlených záminkách byli popraveni císařovi bratři, císařští princové, generálové a ministři, na nichž stál režim otcův, dokonce veřejně princezny.

Povstání Čchen Šenga/Chen Sheng a Wu Kuanga/Guang zazářilo a rychle pohaslo. Povstalci, armádní důstojníci, jimž počasí zabránilo včas se dostat na místo vymezené rozkazem a tudíž jim hrozil trest smrti, se skupinou vojáků a devíti sty venkovami proklamovali obnovení státu Čchu/Chu. Jeho králem byl provolán Wu. Řady rebelů sice rostly, ale proti nim stáli profesionální císařští vojáci. Po šest měsíců bojoval s ústřední mocí proti estabishmentu, za "sociální povznesení venkova" (srov. rok 221 a viz následující rok)Podobná povstání obnovovala šestici zlikvidovaných státy: Wej, Čao, Čchi, Čou, Jan a Chan. 

 

************************************************************

208.

Ol. 143, 1

Hérákleitos ze Samu

104 SE

40 AE

(Ankylos) | neznámý 

a. u. c. 546

T. Quinctius Crispinus a M. Claudius Marcellus V.

T. Manlius Torquatus dict.

************************************************************

V letech c. 209 a 208 byl archontem Spolku Boiótů Thibrón (?) a Níkón (srov. však roku 219), viz rok následující.

V osmém roce první makedonské války vypluli Attalos s Římany P. Sulpicia Galby z Aigíny s celkem šedesáti válečnými loděmi k Lémnu, kdežto Filippos jednal v Démétriadě s vyslanci z mnoha hellénských států, kteří se buď domáhali pomoci, nebo se pokoušeli zprostředkovat mír s Aitóly a Římany (viz předešlý rok). Cestou od Lémnu plenila Attalova flotila 35 lodí Peparéthos, kde měl Filippos garnison, viz rok 210.

Lémnos zůstal pod makedonskou kontrolou. Z roku c. 200 pochází nápis s dopisem Filippovým athénským klérúchům v Héfaistii na stéle na místě jejich kabeireia. Král přijal pozvání osadníků na ostrov k iniciaci do kultu Kabeirů alias Anaktů/Anaků, Anaktes paides ("Vládců/Hoši-vládci"), jak se občané usnesli/hina komidzomeos [to] theion [my]éth[ó...].      

Filippos V. poslal oddíly pod Polyfantou do Boiótie a Fókidy, Menippa s tisícovkou peltastů na Euboiu. Sám ve Skotússe čekal, až k němu dorazí makedonské posily. Odtud vyrazil pozdě k Hérákleji na Oitě, kde Aitólové pořádali sněm, nikoho nedopadl, za to v celém kraji zničil pole s téměř dozrálým obilím. Pohyby svých armád ve Fókidě a na Euboji sledoval král z Démétriady pomocí ohňových signálů z thessalské hory Tisaion, viz o události roku 210.  

Římané s Attalem se z Peparéthu přeplavili na Euboiu a oblehli Óreos. Velitel makedonské posádky Platór Illyrský, viz o něm roku 220, však město prodal Attalovi, vpustil nepřítele do jedné ze dvou pevností a po krátkém boji padl zbytek; město vyplenili Římané. Zrádce směl odvést své Makedonce na pevninu a on sál odplul později s Attalem.  

V tu dobu Filippos vytáhl od Démétriady s armádou až k Elateji ve Fókidě a Attalos se zmocnil Opúntu a vyloupil ho. Nicméně Filippos se přes Skotússu vrátil a Opús neočekávaně osvobodil; král Attalos unikl v největším spěchu ke svým lodím. Pak se musel Attalos vrátit zpět do Asie, protože na jeho území vpadl král Prúsiás I. Římané se pod P. Sulpiciem po neúspěšném pokusu o dobytí Chalkidy vrátili na Aigínu. Na to dobyl Makedonec Thronion obývané uprchlíky z Fthíótských Théb, spolkového města aitólského dobytého Filippem V., viz rok 217, získal městečka v Dóridě.  

V té době Filippos zřejmě zcela kontroloval fócká města. Jejich guvernérem byl jistý Hérákleidés a ten si nelámal hlavu s výběrem daní: platit museli všichni. Obyvatelé Abají, členové sdružení místního Apollónova chrámu, si proto stěžovali v měsíci hyperberetaiu/září-říjen králova třináctého roku u Filippa a ten o platnosti tradičního osvobození "svaté půdy" od daně Hérákleidovi napsal: "Poněvadž vám chci udělat bene, napsal jsem Hérákleidovi, aby vás neobtěžoval; buďte zdrávi!/hymín búlomenos charidzesthai gegrafa tó Hérákleidé mé enochlein hýmás. errósthe." Zda to Fókům na východě země pomohlo, nevíme.

Jiní Fókové, občané městečka Lilaiá na západě země, zřejmě t. r. nebo následujícího, poctili proxenií Thrasymacha z Ainiánie a další důstojníky a mužstvo oddílu krále Attala, který obec obsadil/střežil (42 jmen). 

Delfští, členové Aitólského spolku, za vojenskou pomoc v této době na obranu chrámu a města poctili Messénii a velitele messénských oddílů Dámokrata a Mnásagoru proxenií a všemi přednostními výhodami pro cizince a euergety, které k ní patřívaly/promanteia, prodikiá, asýliá, ateleia. Druhý edikt stejným způsobem vyznamenával důstojníky Xenareta a Epichara. O bojích v okolí Delf jinak nevíme nic, ani o messénském výsadku tak daleko na sever.

Následujícího roku za vzorný výkon funkce vyslanecké, za vřelé vztahy k Aitólům a amfiktyonům Delfané poctili zlatým věncem a dvěma bronzovými sochami hieromnémona Polyarchida z Chiu. Navrch mu poskytli asfaleji, ateleji, asýlii, prodikii a proedrii. Stejným způsobem byl v Delfách poctěn další Chíjan roku 206 Leóchidés. Z neznámé doby (již z války spojenecké?) pochází dekret o proxenii se vším, co k ní náležívá, Pantaleontovi z Arsinoy za to, jak hezky byl u nich guvernérem Aitólského spolku/katastatheis hypo tón Aitólón epimelétás tú te hierú kai tás polios. Stejné štěstí a za ty samé zásluhy potkalo Filleu z Napáktu roku asi 202.     

Zatímco k makedonskému dvoru směřovali aitólští vyslanci, aby pokračovali v jednání o míru, Filippos využil situace a obešel nepozorné aitólské stráže v Thermopylách vyčkávající výsledků jednání. Vpadl hbitým přesunem s armádou znovu přes Megary a Korinthos na Peloponnésos, dorazil k Héraji, kterou s Trifýlií vrátil Achajům, ale Máchanidás se mu v poli nepostavil a stáhl se do Sparty

V Aigiu se Filippos účastnil achajského sněmu. Kartháginci králi poslali na pomoc několik lodí, čekali v akarnánských přístavech, ale ve strachu před obklíčením Římany se lodi vytratily. Achajové pod stratégem Níkiou vpadli do Aitólie a plenili. Filippos se vrátil přes Korinthos a plavbou přes Euboiu, kde dostal Óreos zpět pod svou kontrolu, do Démétriady a do Kassandreie, kde dal zprovoznit stovku válečných plavidel, což znamenalo hromáždit velké množství lodních tesařů. Vrátil se tak do Makedonie a pustil se do loupících Dardanů (viz předešlý rok, popř. rok 222). Římané s posilami před koncem roku dobyli Ambrakii.

Římané vyslali v létě městského praetora pro rok 210 L. Manlia Acidina do Olympie, aby vyzval běžence ze Sicílie a Tarentu, že se již mohou vrátit domů a že jim Římané restituují majetky. Manlius se tak zřejmě stal prvním z Římanů, který se objevil v Altidě. Druhým byl Aemilius Paullus po Pydně. 

Na podzim byl Filopoimén poprvé zvolen stratégem Achajů. Intensivně se věnoval výcviku mužstva, aby obstálo ve válce. Byl si nicméně vědom toho, že v Helladě budou jednou tak jako tak všichni podléhat vůli Říma. Stejného názoru byl jeho vrstevník Aristainos, který upřednostňoval rychlé protektorátní poddanství. Podle Aristaina celá politika směřuje ke dvěma záměrům: ke cti/kalon nebo k zisku/symferon. Nemají-li Achajové sílu vzdorovat, musejí se podrobit.

S tím v podstatě souhlasil i Filopomén, nicméně tvrdil, že je nutné dbát na dohody a nepodrobovat se jako by byli Achajové poraženi ve válce a ono poddanství oddalovat.  Obě stanoviska upomínají na brutálně přímou odpověď C. Maria králi Mithridátovi VI., viz rok 99: na rozdíl od Achajů se Mithridátés rozhodl o století později pro to druhé, bojovat. 

Antiochos III. zahájil čtvrtého roku svého tažení do horních satrapií válku s králem Euthydémem I., vládcem v Baktrii. Seleukovec, o jeho síle bylo dochováno, že kromě jízdy, u níž nemáme údaj, ledaže ten, že do útoku vyrazily dva tisíce z nich, měl deset tisíc peltastů, porazil bakterského dynastu v těžké bitvě na řece Areios/Arios u města Gúriana západně od dnešního Herátu a zahnal ho zpět na sever do jeho sídelního města, do Zariasp vulgo Bakter. V bitvě zahynul Antiochův kůň a král po ráně do obličeje přišel o několik zubů.

Bakterské Hellény v rozhodujícím okamžiku bitvy přemohl včasným zásahem se svými muži Antiochův vojevůdce Panaitólos. Euthydémos disponoval před bitvou mimo jiné deseti tisíci jezdci, pravděpodobně z velké části najatými nomády. O ztrátách v bitvě zpráv není.  

V letech 208 až 206 působil Antiochos s armádou v Ariáně, Margiáně, Drangiáně a v Baktrii. Je pravděpodobné, že Euthydémos byl velkou část této doby obléhán ve svém sídelním městě, ale o průběhu války nevíme vůbec nic.

Tak daleko na východ se po něm žádný Seleukovec ani jiná středomořská velmoc už nikdy v historii nedostala. Bližší údaje o králově činnosti neznáme, ale zřejmě posiloval hellénisaci těchto území (srov. rok 211). Jako kolonistů mohl používat emigrantů ze států mateřské Hellady, které do světa vyháněly domácí rozbroje a války.

Odhaduje se, že po smrti Alexandra Velikého nebylo v celé Asii východně od Mesopotamie více než patnáct tisíc Makedonců, z nichž jen zlomek se tu usadil. Že však v této době byla helléno-makedonská populace seleukovské říše relativně silná, ukazuje početní stav tradičního jádra seleukovské armády, falangy (srov. ještě vlády Antiocha IV. a VII.).

 

V Jerúsalému zemřel velekněz Simón II., který byl v úřadu od roku 232. Následoval jeho syn Oniás III. (nejvyšším představitelem theokratického státu do roku 177). Jako celý jeho rod i on byl proptolemaiovský a filhellénský.

V Egyptě se nejpozději 29. listopadu stal jednoroční Ptolemaios Epifanés spoluvládcem svého otce, krále Filopatora I. Formálně však stále vládli Theoi Filopatores (I.), viz rok 211 a 210.

 

Zemřel filosof Chrýsippos ze Sol (narozen v rozmezí let 281 až 278). Po smrti Kleantha z Assu byl od roku 232 scholarchem stoy. Jméno jeho přímého nástupce neznáme.

 

V jedenáctém roce druhé války púnské drželi Římané v poli 21 legií. K tomu městský praetor P. Licinius Varus opravoval třicet válečných plavidel ležících v Ostii a k nim dvacet nových musel osadit spojeneckým mužstvem, aby hájil případné útoky na Řím z vody, viz rok předešlý. Sicilská flotila čítala sedmdesát lodí, jimž velel M. Valerius Laevinus, a posílilo ji třicet plavidel dislokovaných dosud před Tarentem: Laevinus měl s nimi plundrovat africké pobřeží. 

Oba konsulové dostali za provincii Itálii. Konsul M. Claudius Marcellus učinil nejprve v Etrúrii přítrž protiřímskému hnutí, než se s legiemi pustil k jihu. Podle jiného podání to byl praetor C. Hostilius Tubulus, který po zvěstech, že v Arretiu se kují jakési pikle, obsadil jednou legií město a požadoval od radních rukojmí: nebudou-li, vezme si jejich děti. Sedm radních s rodinami v noci uteklo, Říman tedy zabavil jejich majetky, sto dvacet rukojmí putovalo pak pod dohledem C. Terrentia Varrona, který převzal velení nad oblastí, do Říma. Bylo po spiknutí v Etrúrii, o němž vlastně ani nevíme, o co šlo, kde Římané drželi za války permanentně dvě legie. 

Zatímco se konsul T. Quinctius pokoušel obléhat Lokry i z moře, k čemuž dal přivést obléhací zařízení a lodi ze Sicílie, jeho kolega M. Claudius dorazil k jednotkám ve Venusii. Když se Hannibal objevil u Lakínia zanechal T. Quinctius obléhání Loker a z Bruttia odtáhl k M. Claudiovi do Ápúlie. Myšlenky na dobytí Loker se ale Římané nevzdali, napsali sicilskému propraetorovi L. Cinciovi Alimentovi, aby se k Lokrům přeplavil, a přizvali k tomu jednotky dislokované v Tarentu. Pozdější historik L. Cincius Alimentus býval Hannibalovým zajatcem, srov. rok 218 a 210.

U Petelie v Bruttiu na ně Hannibal nachystal léčku a oddíl Římanů na přesunu zlikvidoval: 2700 jich padlo. Obě armády tehdy tábořily blízko sebe. Marcellus s Quinctiem a se 220 muži, převážně Etrusky, čtyřicet pocházelo z Fregell, vydal na obhlídku terénu. Zde zaskočen a v potyčce s Numidy číhajícími na vojáky pohybující se mimo ležení u Venusie padl, jeho syn a konsulský kolega byli zraněni. Tělo dal žehem pochovat Hannibal a popel s kostmi poslal synovi: do Města však nedorazily, poněvadž stříbrná urna zaujala jakési bandity, podle jiné verse další z Numidů, a v tahanici o nádobu se ostatky vysypaly a zůstaly na cestě. 

Koncem roku zemřel na následky zranění z téže potyčky v Tarentu n. kdesi v Kampánii také druhý konsul T. Quinctius; před smrtí jmenoval diktátorem T. Manlia Torquata. Stalo se tak, že v jednom roce zemřeli oba dva konsulové, a to v bitce, nikoli bitvě.

Hannibalovi pak nevyšel přepad Salapie (viz o její ztrátě roku 210), ale vzápětí zbavil mnohaměsíčního římského obléhání Lokry z moře, jemuž po T. Quinctiovi Crispinovi velel propraetor L. Cincius. Velitel púnského garnisonu Magón po zvěsti, že se blíží Hannibalova armáda, podnikl výpad proti obléhatelům a když Římané spatřili numidskou jízdu, dali se na útěk, nalodili se a nechali před městem veškerou svou techniku, kterou přivezli ze Sicílie. Podle jiné verse Římané utekli už jen po té, co Magó rozšířil zprávu, že se k městu blíží Hannibal. 

V Hispánii někdy z kraje válečné sezony vytáhl P. Cornelius Scipio s C. Laeliem, M. Iuniem Silanem a L. Marciem proti púnským armádám. Nejbližší byla Hasdrubalova shromážděná v Karmóně. Jeho jmenovec odváděl více na západ žoldnéře do púnského vojska a Mago plenil území odpadnuvších Ilergétů. Mago v čele Hispánů a s Numidem Masinissou se připojil k Hasdrubalovi, Magónovu bratrovi.

Síla púnsko-ibéro-numidské armády čítala prý sedmdesát tisc pěchoty, pět tisíc jízdních a 36 slonů. V bitvě u Baeculy, v kraji se stříbrnými doly kdesi na severu dn. Andalusie, porazil P. Scipio posílen novými keltibérskými spojenci Hannibalova bratra. Vítězství to bylo přesvědčivé, Púnové ztratili ležení a životy osmi tisíc vojáků, nebylo však zničující. Jiný zdroj vypověděl, že na kartháginské straně padlo patnáct tisíc mužů, na římské jen osm set. 

Hasdrubal s jádrem armády, s deseti slony a penězi vybraných z tributů domorodců unikl na sever do Kelty obývaných Pyrenejí, vyhnul se římským hlídkám a pokračoval za bratrem do Itálie; viz rok 207. Římané zajali po bitvě deset tisíc pěších vojáků a dva tisíce jezdců, vlastně malou armádu. Hispány propustil bez výkupného, kdo byl z Afriky, byl prodán do otroctví, přeběhlík Indibilis, viz rok předešlý, obdržel darem, tři sta koní. P. Scipio propustil též Massivu, zřejmě nezletilého synovce kartháginského spojence Masinissy, krok vůči numidskému dynastovu vypočítavý.

Hispánové Scipiona v ležení provolali králem, což odmítl. Pronásledovat Hasdrubala vzhledem k pokročilému ročnímu období také nechtěl, dal však Púny směřující již zjevně do Itálie pozorovat. Po bitvě v Baetice se na římskou stranu přiklonilo nebo bylo podrobeno osmdesát obcí. Sám se s jádrem vrátil na zimu do Tarrakónu.  

 

Census vykázal v Římě 137 108 občanů. Srov. s údaji předválečnými z roku 220!

 

V Číně pod armádním tlakem sláblo povstání Čchen Šengovo a sedmého měsíce od vypuknutí byli Čchen a Wu Kuang zavražděni vlastními lidmi. Na vlně celočínské nespokojenosti s daněmi a pracovními povinnostmi spojenými se stavbami Čchinů vznikala další povstání. Ve státě Čchu vytvořili své skupiny aristokrat Siang Jü/Xiang Yu (narozen 232), velící generál v oblasti, a nižší armádní důstojník Liou Pang/Liu Bang (narozen 256) prostého původu vesnického. Vzhledem k postavení Siang Jüa, silám, jimiž disponoval, i postavě, měřil prý osm stop, tedy c. 240 centimetrů, byl pokládán za vlastního vůdce povstání. 

„Občanská“ válka řádila po celé Číně. Obnovil se systém samostatných států s pouze formální ústřední mocí (srov. rok 221 a rok předešlý a následující).

 

************************************************************

207.

Ol. 143, 2

105 SE

41 AE

neznámý | (Kallistratos II.)

a. u. c. 547

M. Livius Salinator II. a C. Claudius Nero

M. Livius Salinator dict. (pro volby)

************************************************************

V roce 207 nebo 206 byl archontem Boiótů Aristomachos (II.).

Král Filippos V. v devátém roce první války makedonské dobyl zpět Ambrakii, kterou předešlého roku obsadili Římané. Aitólové dobyli Farsálos. Následovala další mírová zprostředkování. Na sněmu Aitólů v Naupáktu ale bylo rozhodnuto ve válce pokračovat. Aitólové požádali Římany o silnější vojenskou podporu, viz rok následující.

Zde během sněmování pronesl panhellénskou řeč proti koalici Aitólů s Římany Thrasykratés z Rhodu; varoval před nimi, že se vrhnou na Helladu, jakmile vyřídí doma válku s Hannibalem, a to prý bude velmi brzy; srov. rok 211 a vystoupení Akarnána Lykiska a nejstarší vůbec varování Aitóla Ageláa roku 217 před mračny ze Západu. Římské chování ve válce označil Thrasykratés za barbarské: "Uzavřeli jste takovou smlouvu, jíž jste všechny ostatní Hellény vydali barbarům.../synthékás de pepoiésthe toiautás, di' hón hapantás tús allús Hellénáa ekdotús dedókate tois barbarois...". Později byli Římané již jen ojediněle označováni za barbary, naposledy před bitvou u Kynoskefal roku 197 (srov. roky 217 a 211).

Filippos při cestě podél Trichónského jezera obsadil Thermon, aitólské kultovní středisko a zničil výbavu Apollónova chrámu. V téměř již ztracené bitvě u Antigoneie/dř. Mantineie porazili Achajové pod Filopoiménem strašlivě Lakedaimonské s jejich žoldnéři. Králův poručník, bojovný Máchanidás, padl rukou Filopoimenovou, jeho průvodce Aréxidámos rukou Filopoimenova gardy, a s nimi v bitvě na nejméně čtyři tisíce Lakedaimoňanů; zajatců se zmocnili ještě více a k tomu celého spartského trénu. Achajové vzápětí obsadili Tegeu a po několka dnech tábořili na Eurótu. 

• Jezdecká socha Filopoimenova zvěčňující okamžik, kdy Megalopolíťan zabíjí Sparťana, dar Achajského spolku, stávala v Delfách, jak potvrzuje nápis na zachovaném podstavci. 

Ve Spartě se stal novým poručníkem Nabis z rodu Eurypóntovců, syn Dámarátův/Démarátův (o jeho rodu viz rok 491 a 399). Do konce roku byl nedospělý/chlapecký král Pelops odstraněn: nevíme, zda zabit, nebo exulován; novodobě se soudívá, že byl zavražděn Nabidem až roku 199. Nominálně vládl chlapec od roku 211.

Králem se prohlásil Nabis (lat. Nábis, viz v indexu s. v., vládl do roku 192; jeho jméno je velmi "nesparťanské").

Achajskou a římskou propagandou byl označován za „tyranna“, tedy za samovládce a nikoli za krále, a tvrdilo se, že se u něho shromažďuje nejhorší sebranka a hrdlořezové Hellady. Údajně vydržoval na Peloponnésu lupičské bandy a na jejich kořisti že bral podíl. O jeho vynalézavosti v despocii vůči Sparťanům viz rok 198 s v indexu s. v. architektúra. Sparťané exulovaní a uprchlí před ním a jeho předchůdců se označovali za "Lakedaimonión hoi fygontes hypo tón tyrannón/ze Sparťanů ti, kteří uprchli za tyrannů". 

 

V Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, vypuklo nové protiptolemaiovské povstání domorodých Egypťanů, rozsáhlejší než revolta z roku 145. Rebelové dobyli roku 206 (rozestavěný) chrám Hóra v Edfú, kde právě dokončili hlavní bránu a dveře (srov. dále roku 204; o chrámu viz rok 237, 142 a 57) a vedli je Harwennefer, Herwennefer/řec. Harmachis a jeho (pravděpodobně?) syn Anchwennefer/řec. Anchmachis, též Haronnófris, Hyr Gonafor a Anchonnófris, resp. Chaonnófris; trůnní jména viz v indexu s. v.).

Ptolemaiovské posádky z Thébaidy zmizely a Harmachis se provolal králem; viz dále rok 204 a 199. Thébais byla pacifikována až roku 186 (19. rok Ptolemaia Epifana), kdy se také pokračovalo ve stavbě Hórova chrámu (viz tam).

Har-wen-nefer nápisně doložen poprvé na ostraku 11. listopadu 206, viz dále rok 204. Králové-usurpátoři, vlastně z domorodého hlediska xxxiv. dynastie, domácí thébská, měli podporu thébského kléru a dosáhli Amunova uznání, v Memfidě setrvali Ptahovi kněží při Ptolemaiovcích. Povstání nazývali Helléni taraché, tedy neřádem, neklidem, chaosem. 

 

Na jaře dvanáctého roku druhé púnské války pokračoval nijak nerušen a bez problémů s počasím z Gallií do Itálie přes Alpy Hannibalovou cestou jeho bratr Hasdrubal s posilami pro kartháginskou armádu, viz rok předchozí. Trvalo mu to dva měsíce, bratrovi před jedenácti roky pět. Na jeho stranu se připojili Kelti řady kmenů a Ligurové. Marně Pún obléhal Placentii, jeho posly k bratrovi na jih Itálie Římané chytli u Tarentu: měli se obě púnské armády sejít v Umbrii. 

T. r. měli Římané v poli 23 legií, z toho devatenáctou a dvacátou tvořili otroci; údaje o počtu spojeneckých oddílů neznáme. Hasdrubal prý převedl přes Alpy 48 tisíc mužů pěchoty, osm tisíc jezdců a patnáct slonů. 

Hannibal byl tou dobou u Sallentínů v Ápúlii, kde některé jeho voje napadl propraetor C. Hostilius Tubulus a způsobil jim ztrátu čtyř tisíc mužů. Propraetor Q. Claudius Flamen opustil s mužstvem tarentské území, ale Hannibal mířil do Bruttia. C. Hostilius se spojil u Venusie s konsulskou armádou C. Claudia a vybrali z obou vojsk na čtyřicet tisíc mužů pěchoty a dva tisíce jezdců, kteří zůstali pod velením konsulovým, zbytek odvedl propraetor C. Hostilius do Capuy, kde je předal procos. Q. Fulviovi Flakkovi.  

Hannibal po shromáždění všech svých vojáků ze zimních ležení v Bruttiu táhl do Lúkánie, kde u Grumenta narazil na Římany pod konsulem C. Claudiem Neronem. V neuspořádané bitvě zahynulo na osm tisíc Hannibalových mužů, sedm set bylo jato, k tomu dva sloni a čtyři zahynuli. Po bitvě neopouštělo několik dnů púnské vojsko ležení, až Hannibal odtáhl do Ápúlie.

Říman ho pronásledoval, dohnal zadní voje u Venusie a na dva tisíce vojáků pobil. Hannibal pak mířil k Metapontu a Hannóna poslal do Bruttia sehnat nové mužstvo. 

Claudius Nero povolal z Capuy Q. Fulvia, aby držel frontu v Lúkánii a sám naopak obrátil konsulské vojsko na sever na pomoc M. Liviovi Salinatorovi, který čelil Hasdrubalovi. Jeho muži vyrazili jen se zbraněmi, téměř bez proviantu. O ten se pak s nimi dělili legionáři M. Livia. 

Hasdrubal nevyhledával bitvu, ale snažil se co nejrychleji dostat na jih k bratrovi. Neronova armáda dorazila k ležení konsula Livia, odděleného od tábora praetora, vojenského velitele Cisalpínské Gallie L. Porcia Licina, vlastní ležení nebudovala. Hasdrubal se pokusil nočním pochodem římské posice obejít, ale ztratil se při pokusu nalézt přechod přes Metaurus. Neronovi vojáci se začátkem léta v noci vplížili do obou ležení, aniž by to Púnové spatřili.

Na území keltských Senonů u Seny, na Metauru, řece v Umbrii, byl Hannibalův bratr 23. června poražen, on sám se po ztraceném boji vrhl mezi Římany. Zemřelo prý s ním na 56 tisíc Púnů a jejich ibérských a keltských spojenců, 5400 jich bylo zajato, podle střízlivějších zdrojů jich zahynulo na bojišti asi deset tisíc a dva tisíce Římanů (vyšší údaj: osm tisíc Římanů a spojenců). Pobito bylo i šest jeho slonů, zabili je jejich vodiči, čtyři zajati. Osvobozeno bylo po bitvě na čtyři tisíce římských zajatců. Římská kořist vynesla aerariu tři sta talentů, návrat do Říma drželi triumfálně oba konsulové: odevzdali státu tři miliony séstertiů a osmdesát tisíc assů. M. Livius byl ke konci roku zvolen diktátorem pro provedení voleb, jeho velitelem jízdy byl Q. Caecilius Metellus. 

Římskému vojsku velel konsul M. Livius Salinator, neboť v jeho provincii k bitvě došlo, a jeho kolega C. Claudius Nero, jehož vojáci bitvu rozhodli. Bylo to první a poslední velké vítězství Římanů nad Kartháginci v Itálii. O děkovné stavbě Livia Salinatora viz rok 191. Claudius Nero se hned po bitvě vrátil na jih, kam do svého ležení dorazil po šestidenním pochodu, aby hlídal Hannibala usazeného v Bruttiu. Metapontské a spojenecké Lúkány vyzval, aby opustili svá obydlí a přestěhovali se k němu do Bruttia. Koloval mezi římskými autory Hannibalův výrok z té doby, že "prý poznává osud Karthága/agnoscere se fortunam Carthaginis fertur dixisse". 

Senát o dva roky později rozhodl, že z Hasdrubalovy kořisti věnují Apollónovi v Delfách věnec ze dvou set liber zlata a několik stříbrných sošek o celkové váze jednoho tisíce liber (c. 65 kg, resp. c. 330 kg). Zůstane nevysvětleno, proč Hannibal nešel ve stopách C. Claudia, když se Říman obrátil k severu. Zřejmě opravdu o příchodu bratrově nevěděl, ale mohl tušit po Claudiově náhlém odchodu z jižní italské fronty... Masakr Hasdrubalovy armády znamenal zlom ve vedení druhé púnské války na italské frontě. Římané se po letech vrátili k obchodování mezi sebou, život Města se normalisoval. 

Římané v Hispániích pod P. Corneliem Scipionem rovněž úspěšní. Po odchodu Hasdrubala do Itálie kontroloval Hasdrubal, syn Geskónův, jih Hispánie až po Atlantik. Hannibalovým bratr Mágón se držel ve vnitrozemí Keltibérie. S posilami dorazil z Afriky Hannó, aby nahradil Hasdrubala, druhého Hannibalova bratra, a spojil se s oddíly Mágónovými. Římané už ovládali celou východní polovinu Hispánií po Gády/Gádeiry, kde se drželi Púnové.

Propraetor M. Iunius Silanus vyrazil s deseti tisíci pěšáky a pěti sty jezdci proti vojsku Mágónovu a Hannónovu a kdesi v Keltibérii púnskou armádu porazil. Mágón unikl s dvěma tisíci muži pěchoty a celou jízdou údajně již na začátku bitvy, Hannó, který se v Hispániích ani neohřál, padl se svými muži do zajetí. Mágón se po devíti dnech dostal do Gád k Hasdrubalovi. 

P. Scipio vypravil svého bratra L. Cornelia Scipiona s deseti tisíci pěšáky a tisícovkou jezdců do Baetiky na území Bastetanů, oblehli a dobyli město Aurinx/Oringis; padlo na dva tisíce obránců, jen devadesát obléhatelů, zajatců prý byl "nesmírný zástup/ingens turba". Na zimu odešel P. Cornelius Scipio opět do Tarrakónu, bratra Lucia poslal i se zajatým Hannónem do Říma.

Do Afriky vyplula z Lilybaia pátá římská loupeživá výprava v této válce do okolí Karthága a Utiky. Vracející se Římané pod procos. M. Valeriem Laevinem na moři porazili u Sicílie Karthágince: ze sedmdesáti lodí sedmnáct jali, čtyři potopeny. Byla to poslední Laevinova bitva jako procos. s imperiem pro Sicílii, neboť se pak vrátil do Říma (na ostrově s přerušením od roku 210). O předcházejích expedicích viz rok 215 a 212, další viz roky 205 a 204.

V Římě pontifikové v rámci usmiřovacích rituálů z kraje roku, odpovědi na zlá znamení, nařídili, aby 27 panen v průvodu Městem zpívalo píseň k Iunoně složenou literátem L. Liviem Androníkem, propuštěncem asi M. Livia Salinatora. Když se ji učily v chrámu Iova Statora, udeřil blesk do chrámu Iunony Reginy na Aventinu, což znamenalo další útěšnou oběť, kterou muselo financovat ze svých věn 25 vybraných matron žijících do desátého milníku od Fora zlatou mísu. Po metaurském vítězství byly naopak vyhlášeny třídenní děkovné slavnosti ve všech římských chrámech. 

Zajímavé, že římští osadníci po koloniích se po celou válku snažili zbavit branné povinnosti a předkládali různé privilegie, které jim to umožňovaly. Senát nepopíral jejich platnost, ale neuznal je, neboť nepřítel byl přímo v Itálii; výjimku dostaly Antium a Ostie.  

 

V Číně císař Er-š' (22) jmenoval začátkem roku ke své zhoubě hlavním rádcem eunucha Čao Kao/Zhao Gao, který neprodleně udělal proces kancléři Li S'ovi/Li Si, víceméně organisátora čchinovské říše, jehož císař zdědil po otci, a dal ho ukrutným způsobem i se synem popravit. V létě napadl Siang Jü/Xiang Yu armádu Čchinů vedených Čang Chanem/Zhang Han a v bitvě u Ťü-lu/Julu v Che-peji je porazil; rok předtím Čang Chan vojsko státu Čchu porazil a rovněž oddíly státu Čao. Když císařští velitelé viděli, že Čao Kao proti nim intrikuje a usiluje jim o život, vzdali se Siang Jüovi. Kroniky tvrdí, že Čchuové pohřbili dvě stě tisíc čchinských vojáků, jádro zanikající mocnosti, zaživa (!). Generály kupodivu nechal naživu včetně Čang Chana, udělil jim tři království, jimž pak vládli ("Tři Čchinové").

U čchinského dvora uvažoval eunuch Čao Kao o palácovém puči. Aby ozkoušel spolehlivost vojáků a dvořanů, ukázal v září císaři jelena se slovy: "To je kůň." Er-š' mu řekl, že se mýlí, "děláte z koně něco, co se jmenuje jelen". Lidé kolem mlčeli, někdo souhlasil s Kao Čaoem; kdo ne, byl jím brzy zahuben. Čao pak poslal vojáka, aby dohlédl na sebevraždu "Druhého císaře Čchinů", Čchin Er-š', rodným jménem Chu-chaj (vládl z eunuchovy vůle od roku 210).

Čao Kao dosadil na trůn C´-jinga/Ziying neboli "Třetího císaře Čchinů", Čchin San-š'/Qin San Shi, syna Fu-suova (viz rok 210; bývá případně též pokládán za syna Čchin Š'-chuang-tiho). Tentokrát se Čao Kao přepočetl: nový císař ho vylákal k sobě do svých místností a osobně zavraždil. Do třetího kolene pak dal vyvraždit i eunuchovo příbuzenstvo. C'-jing vládl pouhých 46 dnů, po nichž se vzdal oddílům Liou Panga/Liu Banga, které obsadili sídelní město Čchinů Sien-jang/Xianyang. Liou Pang, jehož armáda čítala sto tisíc mužů, předal císaře za měsíc Siang Jüovi, který disponoval vojskem o čtyřech stech tisících mužích.

Siang Jü excísaře v lednu 206 popravil a s ním celou čchinovskou panovnickou rodinu. Palác s městem byl vyloupen a zapálen, zničena byla při tom velká knihovna. Kmenové území Čchinů rozděleno mezi "Tři Čchiny; říše Čchinů nedožila ani patnáctých narozenin. Siang Jü se dal titulovat jako "král-vůdce Západních Čchu"/Si Čchu ba-wang a říši rozčlenil na osmnáct států/království, jak se též období let 207-202 nazývá, a zčásti vládami nad nimi podělil své přátele, generály a potomky místních královských rodů

Na hostině při oslavách vítězství v Sien-jangu chystal Siang Jü likvidaci Liou Panga, jemuž přidělil kraj na středním toku řeky Chan/Han v dnešní provincii Šen-si/Shanxi zvaný Chan-čung/Hanzhong, "Střední Pochaní"; sídelním městem jeho údělného království ("král z Chanu") byl Nan-čeng/Nanzheng, kam Liou dorazil v červnu 206. Liou Pang z hostiny unikl pod záminkou, že musí na toiletu a mezi oběma vůdci vypukla válka, válka Čchuů proti Chanům (do 202).