209-207

209.

Ol. 142, 4

103 SE

39 AE

(neznámý)

a. u. c. 545

Q. Fabius Maximus Verrucosus Cunctator V. a Q. Fulvius Flaccus IV.

************************************************************

Aitólové se Sparťany pod Máchanidou vpadli do Acháje a plenili, stejně jako Aitólové, kteří se přeplavili u Rhia. Achájové proto požádali Filippa o pomoc. Filippos V. cestou na jih oblehl Aitóla Pyrrhia v Lamii, stratégos na tento rok (úřad sdílel s Attalem Pergamonským). Předtím ve dvou střetnutích aitólsko-attalovsko-římská koalice byla v poli dvakrát Makedony poražena; padlo v bitvách tisíc spojenců. Král tábořil ve Falarách a zde přijal vyslance Rhodských, Chíjských a Athénských spolu s diplomaty Ptolemaia Filopatora I. a Amýnandra Athamánského. Nic se ve věci ukonční války s Aitóly nedohodlo a v jednáních strany pokračovaly brzy na to na achajském sněmu v Aigiu; ani zde to nedopadlo, a to zřejmě z obavy, aby Filippos nebyl v Helladě příliš silný.

Než se vypravil do Aigia slavil král, jehož rod z Argu pocházel, v doprovodu jen několika málo jezdců Héřiny hry/héraia v Argu. Po skončení aigijských jednání zanechal Achájům čtyři tisíce vojáků a vrátil se do Argu, aby předsedal hrám nemejským. Achájský stratég Kykliadás se po hrách spojil s královskou armádou před Dýmou drženou aitólskou posádkou a vpadli do Élidy. Na tomto tažení sloužil Filopoimén jako Kykliadův podvelitel. P. Sulpicius vylodil v Élidě na čtyři tisíce Římanů a s nimi se Aitólové a Élejští pustili do bitvy s Acháji a Makedony. V boji poblíž města Élidy byl králův kůň proboden kopím a Filippos musel bojovat jako pěšák. Nerozhodný výsledek bitvy vylepšil druhého dne, když se zmocnil pevnosti Pyrgu u Élidy se čtyřmi tisíci venkovany a dvaceti tisíci kusy dobytka. 

Nato vpadl do Makedonie dynasta Aeropos v čele svých Illyrů, uplatil velitele posádky v Lychnidě, město obsadil a později že Dardanové vyplenili Orestidu. Rozšířila se totiž zvěst, že král je mrtev. Filippos se musel proto vrátit z Peloponnésu, kde nechal Achájům 2500 vojáků, a Aeropos se stáhl. Po jeho odchodu porazili Achájové Aitóly s Élejskými v bitvě u Messény. 

Na podzim se stal novým stratégem spolku Achájů Níkiás. P. Sulpicius Galba, který v létě kotvil v Naupáktu a pustošil s flotilou kraj mezi Sikyónem a Korinthem (plenící Římany zle překvapil Filippos a řadu jich pobil), přezimoval s králem Attalem I. na Aigíně.

 

Král Antiochos III. dobyl třetího roku své anabase v Parthii Hekatompylos, když předtím porazil jeho jízdní oddíl o tisícovce mužů pod velením Níkoméda z Kóu barbary v Hyrkánii, kde se Parthové snažili zničit zavodňovací systém podzemních tunelů ("qanát") v Choaréně. Od Tag táhl musela seleukovská armáda neustále bojovat s číhajícími barbary, až překonala odpor Parthů v průsmycích Elburzu a dorazila tak z východní Médie do Hyrkánie. 

U Tambraku, neopevněného královského paláce v kraji, dobýval Antiochos obléhacími stroji opevněné město Sirynx. Podle všeho měla tehdy seleukovská armáda početní převahu. Když Parthové zjistili, se neudrží, pobili ve městě všechny Hellény, nakradli, co mohli a utekli. Oddíl žoldnéřů vedený Hyperbasem je zadržel, takže vše odhodili a vrátili se zpět za hradby; o jejich osudu, když se pak vzdali, nevíme. Z Antiochových vojevůdců během tažení vynikli uvedený Níkomédés, Níkoláos z Aitólie, Polyxenidás z Rhodu, stratégos Diogenés. 

Poražený Arsakés III. Artabános I. se Antiochovi III. podrobil a zavázal k (opětovnému) placení tributu. Antiochos Veliký tak byl posledním Seleukovcem, který vybíral poplatky od Parthů. Nicméně království polousazených kočovníků nebylo ve své existenci nijak omezeno a nadále plnilo pro Seleukovce hraničářskou roli, srov. rok 250. Antiochos pokračoval na východ a dostal se do bojů s Apasiaky, skythskými nájezdníky z oblastí jižně od Aralu, srov. rok 237.

Nejpozději od 15. nisannu roku 103 SE/od 28. dubna se stal spoluvládcem Antiocha III. jeho syn Antiochos a byl jím minimálně do 21. tebítu roku 119 SE/do 28. ledna 192. Takto dokladovaná vláda ale pravděpodobně začala již roku 211 (viz u příležitosti odchodu krále Antiocha III. do horních satrapií).

 

V Egyptě se 9. října (nebo už roku 210) narodil Ptolemaios (V.) Epifanés. Po jeho narození vyhnal král Ptolemaios IV. Filopatór I. svou sestru a manželku Arsinoé III. ode dvora (byla vůbec tělesnou matkou Epifanovou?).

 

V desátém roce púnské války konsul Q. Fabius Maximus oblehl a pomocí zrady zamilované ženy dobyl Tarás; v bojích padli předáci Démokratés a Níkón, Filomélos či Filomenés nebyl nikdy nalezen (prý spadl s koně do studně? srov. rok 213). Římská posádka na hradě města se pod M. Liviem proti Púnům držela čtyři roky, viz 213. Celý Tarás zůstal navěky římský. Tarentskou kultovní sochu Hérákleovu zasvětil Q. Fabius na Capitóliu. 

Architekt Hérákleidés Tarentský, doma nejprve před pádem města obviněný ze zrady a když prchl k Římanům podruhé obviněn z kontaktu s Púny, se na útěku dostal ke králi Filippovi V., u něhož pak působil jako diplomat a poradce s velkým vlivem u dvora, viz rok 204 (zlí jazykové o něm uváděli, že v mládí prostituoval...).

M. Claudius Marcellus bojoval v jižní Itálii s Hannibalem s různým výsledkem. Ve dvoudenní bitvě u Canusia či Ascula Římané formálně zvítězili, vedle osmi tisíc Púnů a tří tisíc Římanů padlo pět slonů; první den dopadl pro Římany zle: na bojišti jich zůstalo 2700. Válečná iniciativa přes nové neúspěchy, viz rok následující, byla na straně římské, Hannibal se z jižní Itálie nedokázal spojit se svými keltskými spojenci na severu. Do přímé bitvy se Římané, ačkoli v převaze, přesto netroufli.

P. Cornelius Scipio byl úspěšný v Hispániích. Král Ilergetů Indibilis a jeho bratr Mandonios, jedni z nejmocnějších mezi Ibéry, opustili po předběžném ujednání s Římany se svými oddíly ležení Hasdrubalovo a spojili s Římany; k osobnímu setkání došlo až roku následujícího. Předtím dlouho bratři stáli na kartháginské straně (srov. předešlý rok, kdy po dobytí Nového Karthága připadla keltibérská rukojmí Římanům, pak rok 205)Když se Scipio s armádou odebral do zimních táborů, on opět do Tarrakónu, přišli vyjednávat další ibérští velmožové o případné změně strany. Vynikal mezi nimi Edekón/lat. Edesco, kníže Edetanů, jemuž vrátil rodinné příslušníky držené předtím Púny v Novém Karthágu. Aby posílil pozemní vojsko rozpustil na zimu flotilu, neboť Púnové nyní na moři neznamenali žádné nebezpečí, a část veslařů zařadil mezi legionáře. 

V Římě tribun lidu C. Publicius Bibulus, který též neúspěšně žaloval Marcella pro špatné vedení války, prosadil zákon na omezení velikosti darů o saturnaliích, které dávali chudí klienti svým bohatým patrónům. Válečné poměry zjevně ještě více vyčerpávaly nemajetné svobodné Římany a podle nového zákona jsou povinováni pouze dary voskových svící, lex Publicia de cereis; srov. rok 204.    

 

V Číně zničili Čchinové stát „Menších“ Wej (srov. rok 315). U dvora spustil eunuch Čao Kao/Zhao Gao císařovým jménem hrůzovládu. Čchin Er-š'óvi nakukal, aby se jako vládce nebes neukazoval tolik poddaným a ovládl slobochovu vůli. Po smyšlených záminkách byli popraveni císařovi bratři, císařští princové, generálové a ministři, na nichž stál režim otcův, dokonce veřejně princezny.

Povstání Čchen Šenga/Chen Sheng a Wu Kuanga/Guang zazářilo a rychle pohaslo. Povstalci, armádní důstojníci, jimž počasí zabránilo včas se dostat na místo vymezené rozkazem a tudíž jim hrozil trest smrti, se skupinou vojáků a devíti sty venkovami proklamovali obnovení státu Čchu/Chu. Jeho králem byl provolán Wu. Řady rebelů sice rostly, ale proti nim stáli profesionální císařští vojáci. Po šest měsíců bojoval s ústřední mocí proti estabishmentu, za "sociální povznesení venkova" (srov. rok 221 a viz následující rok)Podobná povstání obnovovala šestici zlikvidovaných státy: Wej, Čao, Čchi, Čou, Jan a Chan. 

 

************************************************************

208.

Ol. 143, 1

Hérákleitos ze Samu

104 SE

40 AE

(Ankylos) | neznámý 

a. u. c. 546

T. Quinctius Crispinus a M. Claudius Marcellus V.

(T. Manlius Torquatus dict.)

************************************************************

Mezi lety 208/207 až 205 byl boiótarchem Thibrón (?), v letech 208 nebo 207 Níkón.

V osmém roce první makedonské války vypluli Attalos s Římany P. Sulpicia Galby z Aigíny s celkem šedesáti válečnými loděmi k Lémnu, kdežto Filippos jednal v Démétriadě s vyslanci z mnoha hellénských států, kteří se buď domáhali pomoci, nebo se pokoušeli zprostředkovat mír s Aitóly a Římany (viz předešlý rok). Cestou od Lémnu plenila Attalova flotila 35 lodí Peparéthos, kde měl Filippos garnison, viz rok 210. Král Filippos V. dorazil pozdě k Hérákleji na Oitě, kde Aitólové pořádali sněm, za to v celém kraji zničil pole s téměř dozrálým obilím. Římané s Attalem se z Peparéthu přeplavili na Euboiu a oblehli Óreos. Velitel makedonské posádky Platór Illyrský, viz o něm roku 220, však město prodal Attalovi, vpustil nepřítele do jedné ze dvou pevností a po krátkém boji padl zbytek; město vyplenili Římané. Zrádce směl odvést své Makedonce na pevninu a on sál odplul později s Attalem.  

V tu dobu Filippos vytáhl od Démétriady s armádou až k Elateji ve Fókidě a Attalos se zmocnil Opúntu a vyloupil ho. Nicméně Filippos se přes Skotússu vrátil a Opús neočekávaně osvobodil; král Attalos unikl v největším spěchu ke svým lodím. Pak se musel Attalos vrátit zpět do Asie, protože na jeho území vpadl král Prúsiás I. Římané pod P. Sulpiciem se vrátili na Aigínu. Na to dobyl Makedonec Thronion obývané uprchlíky z Fthíótských Théb, spolkového města aitólského dobytého Filippem V., viz rok 217.  

V té době Filippos zřejmě zcela kontroloval fócká města. Jejich guvernérem byl jistý Hérákleidés a ten si nelámal hlavu s výběrem daní: platit museli všichni. Obyvatelé Abají, členové sdružení místního Apollónova chrámu, si proto stěžovali v měsíci hyperberetaiu/září-říjen u Filippa a ten o platnosti tradičního osvobození "svaté půdy" od daně Hérákleidovi napsal (zda to Fókům pomohlo, nevíme).

Zatímco k makedonskému dvoru směřovali aitólští vyslanci, aby pokračovali v jednání o míru, Filippos využil situace a obešel nepozorné aitólské stráže v Thermopylách vyčkávající výsledků jednání. Vpadl s armádou znovu přes Korinthos na Peloponnésos, ale Máchanidás se mu v poli nepostavilKartháginci králi poslali na pomoc několik lodí, čekali v akarnánských přístavech, ale ve strachu před obklíčením Římany se lodi vytratily. Achájové pod stratégem Níkiou vpadli do Aitólie a plenili. Filippos se vrátil přes Euboiu, kde dostal Óreos zpět pod svou kontrolu, do Makedonie a pustil se do loupících Dardanů (viz předešlý rok, popř. rok 222). Římané s posilami dobyli Ambrakii.

Římané vyslali městského praetora pro rok 210 L. Manlia Acidina do Olympie, aby vyzval běžence ze Sicílie a Tarentu, že se již mohou vrátit domů a že jim Římané restituují majetky. Manlius se tak zřejmě stal prvním z Římanů, který se objevil v Altidě. Druhým byl Aemilius Paullus po Pydně. 

Na podzim byl Filopoimén poprvé zvolen stratégem Achájů. Byl si vědom toho, že v Helladě budou jednou tak jako tak všichni podléhat vůli Říma. Stejného názoru byl jeho vrstevník Aristainos, který upřednostňoval rychlé protektorátní poddanství. Podle Aristaina celá politika směřuje ke dvěma záměrům: ke cti/kalon nebo k zisku/symferon. Nemají-li Achájové sílu vzdorovat, musejí se podrobit. S tím v podstatě souhlasil i Filopomén, nicméně tvrdil, že je nutné dbát na dohody a nepodrobovat se jako by byli Achájové poraženi ve válce a ono poddanství oddalovat.  Obě stanoviska upomínají na brutálně přímou odpověď C. Maria králi Mithridátovi VI., viz rok 99: na rozdíl od Achájů se Mithridátés rozhodl o století později pro to druhé, bojovat. 

Antiochos III. zahájil čtvrtého roku svého tažení do horních satrapií válku s králem Euthydémem I., vládcem v Baktrii, kterého porazil v těžké bitvě na řece Areios/Arios u města Gúriana západně od dnešního Herátu a zahnal ho zpět na sever do jeho sídelního města, do Zariasp vulgo Bakter. V bitvě zahynul Antiochův kůň a král po ráně do obličeje přišel o několik zubů. Bakterské Hellény v rozhodujícím okamžiku bitvy přemohl včasným zásahem se svými muži Antiochův vojevůdce Panaitólos. Euthydémos disponoval před mimo jiné bitvou deseti tisíci jezdci, pravděpodobně z velké části najatými nomády. O ztrátách v bitvě zpráv není.  

V letech 208 až 206 působil Antiochos s armádou v Ariáně, Margiáně, Drangiáně a v Baktrii. Je pravděpodobné, že Euthydémos byl velkou část této doby obléhán ve svém sídelním městě, ale o průběhu války nevíme vůbec nic.

Tak daleko na východ se po něm žádný Seleukovec ani jiná středomořská velmoc už nikdy v historii nedostala. Bližší údaje o králově činnosti neznáme, ale zřejmě posiloval hellénisaci těchto území (srov. rok 211). Jako kolonistů mohl používat emigrantů ze států mateřské Hellady, které do světa vyháněly domácí rozbroje a války.

Odhaduje se, že po smrti Alexandra Velikého nebylo v celé Asii východně od Mesopotamie více než patnáct tisíc Makedonců, z nichž jen zlomek se tu usadil. Že však v této době byla helléno-makedonská populace seleukovské říše relativně silná, ukazuje početní stav tradičního jádra seleukovské armády, falangy (srov. ještě vlády Antiocha IV. a VII.).

 

V Jerúsalému zemřel velekněz Simón II., který byl v úřadu od roku 232. Následoval jeho syn Oniás III. (nejvyšším představitelem theokratického státu do roku 177). Jako celý jeho rod i on byl proptolemaiovský a filhellénský.

V Egyptě se nejpozději 29. listopadu stal jednoroční Ptolemaios Epifanés spoluvládcem svého otce, krále Filopatora I. Formálně však stále vládli Theoi Filopatores (I.), viz rok 211 a 210.

 

Zemřel filosof Chrýsippos ze Sol (narozen v rozmezí let 281 až 278). Po smrti Kleantha z Assu byl od roku 232 scholarchem stoy. Jméno jeho přímého nástupce neznáme.

 

V jedenáctém roce druhé války púnské konsul M. Claudius Marcellus učinil v Etrúrii přítrž protiřímskému hnutí, než se s legiemi pustil k jihu. U Petelie v Bruttiu zničil Hannibal oddíl Římanů na přesunu a 2700 jich padlo. Obě armády tehdy tábořily blízko sebe. Marcellus se 220 muži, převážně Etrusky, vydal na obhlídku terénu. Zde zaskočen  a v potyčce s Numidy číhajícími na vojáky pohybující se mimo ležení u Venusie padl. Tělo dal žehem pochovat Hannibal a popel s kostmi poslal synovi: do Města však nedorazily, poněvadž stříbrná urna zaujala jakési bandity, podle jiné verse další z Numidů, a v tahanici o nádobu se ostatky vysypaly a zůstaly na cestě. 

Koncem roku zemřel na následky zranění z téže potyčky také druhý konsul T. Quinctius; před smrtí jmenoval diktátorem T. Manlia Torquata. Hannibal pak zbavil mnohaměsíčního římského obléhání Lokry z moře, jemuž velel právě T. Quinctius Crispinus. Hannibalův lokální velitel Magón rozšířil, že se blíží jádro Hannibalova vojska a T. Quinctius dal proto nalodit a s flotilou odplul. Podle jiné verse byl praefectem flotily propraetor a pozdější historik L. Cincius Alimentus, bývalý Hannibalův zajatec, srov. rok 218 a 210.

 

V Hispánii někdy z kraje válečné sezony v bitvě u Baeculy, v kraji se stříbrnými doly kdesi na severu dn. Andalusie, porazil P. Cornelius Scipio posílen novými spojenci Hasdrubala, bratra Hannibalova. Vítězství nebylo zničující a Hasdrubal s jádrem armády s deseti slony unikl na sever do Pyrenejí, vyhnul se římským hlídkám a pokračoval za bratrem do Itálie; viz rok 207. Římané zajali deset tisíc pěších vojáků a dva tisíce jezdců, vlastně malou armádu. Pronásledovat Hasdrubala vzhledem k ročnímu období Scipio nechtěl, dal však Púny směřující zjevně do Itálie pozorovat.  

 

Census vykázal v Římě 137 108 občanů. Srov. s údaji předválečnými z roku 220!

 

V Číně pod armádním tlakem sláblo povstání Čchen Šengovo a sedmého měsíce od vypuknutí byli Čchen a Wu Kuang zavražděni vlastními lidmi. Na vlně celočínské nespokojenosti s daněmi a pracovními povinnostmi spojenými se stavbami Čchinů vznikala další povstání. Ve státě Čchu vytvořili své skupiny aristokrat Siang Jü/Xiang Yu (narozen 232), velící generál v oblasti, a nižší armádní důstojník Liou Pang/Liu Bang (narozen 256) prostého původu vesnického. Vzhledem k postavení Siang Jüa, silám, jimiž disponoval, i postavě, měřil prý osm stop, tedy c. 240 centimetrů, byl pokládán za vlastního vůdce povstání. 

„Občanská“ válka řádila po celé Číně. Obnovil se systém samostatných států s pouze formální ústřední mocí (srov. rok 221 a rok předešlý a následující).

 

************************************************************

207.

Ol. 143, 2

105 SE

41 AE

neznámý | (Kallistratos II.)

a. u. c. 547

M. Livius Salinator II. a C. Claudius Nero

M. Livius Salinator dict.

************************************************************

V roce 207 nebo 206 byl boiótarchem Aristomachos (II.).

Král Filippos V. v devátém roce první války makedonské dobyl zpět Ambrakii, kterou předešlého roku obsadili Římané. Aitólové dobyli Farsálos. Následovala další mírová zprostředkování. Na sněmu Aitólů v Naupáktu ale bylo rozhodnuto pokračovat ve válce. Aitólové požádali Římany o silnější vojenskou pomoc, viz rok následující.

Zde předtím pronesl panhellénskou řeč proti koalici Aitólů s Římany Thrasykratés z Rhodu; varoval před nimi, že se vrhnou na Helladu, jakmile vyřídí doma válku s Hannibalem, a to prý bude velmi brzy; srov. rok 211 a vystoupení Akarnána Lykiska a nejstarší vůbec varování Aitóla Ageláa roku 217 před mračny ze Západu. Římské chování ve válce označil Thrasykratés za barbarské: "Uzavřeli jste takovou smlouvu, jíž jste všechny ostatní Hellény vydali barbarům.../synthékás de pepoiésthe toiautás, di' hón hapantás tús allús Hellénáa ekdotús dedókate tois barbarois...". • Později byli Římané již jen ojediněle označováni za barbary, naposledy před bitvou u Kynoskefal roku 197 (srov. roky 217 a 211).

Filippos při cestě podél Trichónského jezera obsadil Thermon, aitólské kultovní středisko a zničil výbavu Apollónova chrámu. V téměř již ztracené bitvě u Antigoneie/Mantineie porazili Achájové pod Filopoiménem Lakedaimonské, králův poručník, bojovný Máchanidás i jeho průvodce Aréxidámos, padli rukou Filopoimenovou a s nimi v bitvě na čtyři tisíce Lakedaimoňanů; zajatců se zmocnili ještě více a k tomu celého spartského trénu. Achájové vzápětí obsadili Tegeu.

Ve Spartě se stal novým poručníkem Nabis z rodu Eurypóntovců, syn Dámarátův/Démarátův (o jeho rodu viz rok 491 a 399). Do konce roku byl nedospělý král Pelops odstraněn: nevíme, zda zabit, nebo exulován. Nominálně vládl od roku 211. Králem se prohlásil Nabis (lat. Nábis, viz v indexu s. v., vládl do roku 192; jeho jméno je velmi "nesparťanské"). Achájskou a římskou propagandou byl označován za „tyranna“, tedy za samovládce a nikoli za krále, a tvrdilo se, že se u něho shromažďuje nejhorší sebranka a hrdlořezové Hellady. Údajně vydržoval na Peloponnésu lupičské bandy a na jejich kořisti že bral podíl. O jeho vynalézavosti v despocii vůči Sparťanům viz rok 198. Sparťané exulovaní a uprchlí před ním a jeho předchůdců se označovali za "Lakedaimonión hoi fygontes hypo tón tyrannón/ze Sparťanů ti, kteří uprchli za tyrannů". 

 

V Thébaidě, tj. v Horním Egyptě, vypuklo nové protiptolemaiovské povstání domorodých Egypťanů. Povstalci dobyli (nedokončený) chrám Hóra v Edfú (srov. dále roku 204; o chrámu viz rok 237, 142 a 57) a vedli je Harwennefer/řec. Harmaxis a jeho syn Anchwennefer/řec. Anchmaxis (jiné verse jmen jsou Harmachis a Anchmachis, též Haronnofris, Hyr Gonafor a Anchonnofris, resp. Chaonnófris; trůnní jména viz v indexu s. v.). Ptolemaiovské posádky z Thébaidy zmizely a Harmaxis se provolal králem; viz dále rok 199. Thébais byla pacifikována až roku 186 (viz tam).

 

Na jaře dvanáctého roku druhé púnské války pokračoval z Gallií do Itálie přes Alpy Hannibalovou cestou jeho bratr Hasdrubal s posilami pro kartháginskou armádu, viz rok předchozí. Na jeho stranu se připojili Kelti. Marně Pún obléhal Placentii, jeho posly k bratrovi na jih Itálie Římané chytli. Hannibal byl tou dobou v Lúkánii, kde u Grumenta po bitvě ustoupil Římanům pod Claudiem Neronem (čtyři jeho sloni padli, dva byli zajati). Hannibal pak odtáhl do Ápúlie. Claudius Nero naopak obrátil konsulské vojsko na sever na pomoc Liviovi Salinatorovi, který čelil Hasdrubalovi. 

Neronova armáda dorazila k ležení konsula Livia, odděleného od tábora praetora, vojenského velitele Cisalpínské Gallie L. Porcia Licina. Neronovi vojáci se začátkem léta v noci vplížili do obou ležení, aniž by to Púnové spatřili. Na území keltských Senonů, na Metauru, řece v Umbrii, byl Hannibalův bratr 23. června poražen, on sám se po ztraceném boji vrhl mezi Římany. Zemřelo prý s ním na 56 tisíc Púnů, 5400 jich bylo zajato, podle střízlivějších zdrojů jich zahynulo na bojišti asi deset tisíc a dva tisíce Římanů (vyšší údaj: osm tisíc Římanů a spojenců). Pobito bylo i šest jeho slonů, zabili je jejich vodiči, čtyři zajati. Osvobozeno bylo po bitvě na čtyři tisíce římských zajatců.

Římskému vojsku velel konsul M. Livius Salinator, neboť v jeho provincii k bitvě došlo, a jeho kolega C. Claudius Nero, jehož vojáci bitvu rozhodli. Bylo to první a poslední velké vítězství Římanů nad Kartháginci v Itálii. O děkovné stavbě Livia Salinatora viz rok 191. Claudius Nero se hned po bitvě vrátil na jih, kam do svého ležení dorazil po šestidenním pochodu, aby hlídal Hannibala usazeného v Bruttiu. Masakr Hasdrubalovy armády znamenal zlom ve vedení druhé púnské války na italské frontě. 

Římané v Hispániích pod P. Corneliem Scipionem rovněž úspěšní; mimo jiné padla do jejich rukou Aurinx/Oringis. Vyslali pátou loupeživou výprava u Lilybaia do Afriky do okolí Utiky. Vracející se Římané pod M. Valeriem Laevinem na moři porazili u Sicílie Karthágince. O předcházejích expedicích viz rok 215 a 212, další viz roky 205 a 204.

V Hispániích spojili své armády Hasdrubal, syn Geskónův, s Hannibalovým bratrem Mágónem. Římané už drželi celou východní polovinu Hispánií po Gády/Gádeiry, kde se Púnové drželi.

 

V Číně císař Er-š' (22) jmenoval začátkem roku ke své zhoubě hlavním rádcem eunucha Čao Kao/Zhao Gao, který neprodleně udělal proces kancléři Li S'ovi/Li Si, víceméně organisátora čchinovské říše, jehož císař zdědil po otci, a dal ho ukrutným způsobem i se synem popravit. V létě napadl Siang Jü/Xiang Yu armádu Čchinů vedených Čang Chanem/Zhang Han a v bitvě u Ťü-lu/Julu v Che-peji je porazil; rok předtím Čang Chan vojsko státu Čchu porazil a rovněž oddíly státu Čao. Když císařští velitelé viděli, že Čao Kao proti nim intrikuje a usiluje jim o život, vzdali se Siang Jüovi. Kroniky tvrdí, že Čchuové pohřbili dvě stě tisíc čchinských vojáků, jádro zanikající mocnosti, zaživa (!). Generály kupodivu nechal naživu včetně Čang Chana, udělil jim tři království, jimž pak vládli ("Tři Čchinové").

U čchinského dvora uvažoval eunuch Čao Kao o palácovém puči. Aby ozkoušel spolehlivost vojáků a dvořanů, ukázal v září císaři jelena se slovy: "To je kůň." Er-š' mu řekl, že se mýlí, "děláte z koně něco, co se jmenuje jelen". Lidé kolem mlčeli, někdo souhlasil s Kao Čaoem; kdo ne, byl jím brzy zahuben. Čao pak poslal vojáka, aby dohlédl na sebevraždu "Druhého císaře Čchinů", Čchin Er-š', rodným jménem Chu-chaj (vládl z eunuchovy vůle od roku 210).

Čao Kao dosadil na trůn C´-jinga/Ziying neboli "Třetího císaře Čchinů", Čchin San-š'/Qin San Shi, syna Fu-suova (viz rok 210; bývá případně též pokládán za syna Čchin Š'-chuang-tiho). Tentokrát se Čao Kao přepočetl: nový císař ho vylákal k sobě do svých místností a osobně zavraždil. Do třetího kolene pak dal vyvraždit i eunuchovo příbuzenstvo. C'-jing vládl pouhých 46 dnů, po nichž se vzdal oddílům Liou Panga/Liu Banga, které obsadili sídelní město Čchinů Sien-jang/Xianyang. Liou Pang, jehož armáda čítala sto tisíc mužů, předal císaře za měsíc Siang Jüovi, který disponoval vojskem o čtyřech stech tisících mužích.

Siang Jü excísaře v lednu 206 popravil a s ním celou čchinovskou panovnickou rodinu. Palác s městem byl vyloupen a zapálen, zničena byla při tom velká knihovna. Kmenové území Čchinů rozděleno mezi "Tři Čchiny; říše Čchinů nedožila ani patnáctých narozenin. Siang Jü se dal titulovat jako "král-vůdce Západních Čchu"/Si Čchu ba-wang a říši rozčlenil na osmnáct států/království, jak se též období let 207-202 nazývá, a zčásti vládami nad nimi podělil své přátele, generály a potomky místních královských rodů

Na hostině při oslavách vítězství v Sien-jangu chystal Siang Jü likvidaci Liou Panga, jemuž přidělil kraj na středním toku řeky Chan/Han v dnešní provincii Šen-si/Shanxi zvaný Chan-čung/Hanzhong, "Střední Pochaní"; sídelním městem jeho údělného království ("král z Chanu") byl Nan-čeng/Nanzheng, kam Liou dorazil v červnu 206. Liou Pang z hostiny unikl pod záminkou, že musí na toiletu a mezi oběma vůdci vypukla válka, válka Čchuů proti Chanům (do 202).