088

 

************************************************************

88.

Ol. 173, 1

Parmeniskos z Korkýry (podruhé)

224 SE

160 AE

anarchie v Athénách

a. u. c. 666

L. Cornelius Sulla I. a Q. Pompeius Rufus

************************************************************

První rok všeobecného pozdvižení ve východním Středomoří. Na jaře porazili sourozenci Archeláos a Neoptolemos, stratégové krále Mithridáta Eupatora Dionýsa, a velitel jeho spojeneckých oddílů Arkathiás, králův syn (viz o něm roku 86), s deseti tisíci jezdců z Malé Armenie v paflagonském vnitrozemí v údolí řeky Amneiás v kraji jménem Domanítis zničujícím způsobem Bíthýny, vedené králem Níkomédem III., který se dal navést do války římskými publikány (viz předešlý rok). Do války vyrazili se čtyřiceti tisíci muži pěchoty a s deseti tisíci jezdci. Bitvu rozhodl útok pontských sto třiceti srpových vozů/harmata, jimž velel Krateros: vypukla první válka mithridátská (trvala do roku 85).

Níkomédés vyrazil do pole s padesáti tisíci vojáky a šesti tisíci jezdci. Záda měl kryta vlastní flotilou při Bosporu posilněnou římskými loděmi C. Popillia Laenata a druhou flotilou u Býzantia Minucia Rufa (celé jméno neznáme). Héráklejští poskytli Římanů dvě kryté trojveslice, ale zdroj praví, že sloužily za spojenecké války v Itálii a domů že se vrátily až jedenáctého roku po nasazení, tedy asi po roce 80 (Memnón z Hérákleie). 

Římané rozdělili pozemní síly mezi konsulára M'. Aquilia, správce Asie L. Cassia Longina a Kilikie Q. Oppia: jejich žoldnéřská vojska čítala po čtyřiceti tisících mužích a čtyřech tisících jezdcích. 

Nicméně většina z vojáků byli z odvedenců od spojeneckých obcí a království, nevycvičení venkované nezkušení v zacházení se zbraní, viz rok předešlý. Římanů a Italiků bylo mezi nimi minimálně. Bitva na Amneiu byla proto krvavá, Níkomédovi lidé se dlouho drželi, než se rozprchli, a pontská kořist po obsazení nepřátelského ležení byla veliká; zajatce však dal král všechny propustit. 

Mithridátés dokázal postavit do pole podle vyššího údaje na začátku války 250 tisíc mužů pěchoty, čtyřicet tisíc jezdců, tři sta krytých bojových lodí/katafraktos a sto dvojřadek/dikrotos, diérés. Pro první fázi války vedené Římany to jsou nezvykle vysoká čísla, avšak podle všeho pravděpodobná.  

Mithridátés Eupatór vytáhl po Níkomédově porážce s hlavní silou na západ do Bíthýnie; shromaždištěm jeho 150tisícové armády byla rovina kolem Amaseie. V okolí hory Skoroby na hranicích Bíthýnie se setkaly čtyři armády, tři spojenecké a pontské. Předvoj stovky Sarmatů narazilo na osm set bíthýnských jezdců a část jich zajalo. V bitvě u Prótopachia/Próton Pachiŏn někde poblíž bíthýnské řeky Sangaria porazil Neoptolemos s velitelem Armenů Nemanem římské vojsko konsulára M’. Aquilia.

Deset tisíc z konsulárské armády padlo, tři stovky byli zajati. M'. Aquilius se v noci dostal přes Sangaria a prchl zprvu do Pergama: disponoval přitom čtyřiceti tisíci mužů pěchoty a čtyřmi tisíci jízdy. ● Podle jiného zdroje velel u Prótopachia jen jeden muž, stratégos Ménofanés (viz o něm ještě zde níže). 

Římané pod Cassiem a Níkomédem se pokoušeli reorganisovat své síly a vycvičit nové odvedence v fryžské pevnosti Leontón kefalé/kefalai, rovněž polohy neznámé, což se jim však nedařilo. Když tedy viděli, že jejich armády nejsou bojeschopné vůči nepříteli, jehož jádro mělo zkušenosti z válek v Černomoří, uchýlili se každý s nejspolehlivějšími muži jinam. Cassius Longinus  do Apameie, Aquilius z Pergama na Rhodos a odtud na Lesbos, Níkomédés do Pergama.

Do Apameie za C. Cassiem dorazil z kárské Nýsy Chairémón, syn Pýthodórův, a daroval vojsku šedesát tisíc modiů pšeničné mouky/aleuron. O magnátově počínání napsal Cassius do Říma, jak zdůraznil v dopisu Nýsským, který se dochoval s jednovětným usnesením o poctě pro Chairémona a také s dopisem Mithridátovým svému kárskému satrapovi Leónippovi s vypsáním odměny na Chairémona a jeho syny Pýthodóra a Pýthióna: budou-li lapeni živí, činí odměna čtyřicet talentů, jejich hlavy král ocenil na polovic. Ukrývali se v efeském Artemísiu za protiřímského masakru a odtud, tak králova slova, posílali dopisy Římanům, nepřátelům všech. 

● Okolí Apameie postihl v době mithridátských válek zemětřesení, které změnilo podobu krajiny. Objevila se slaná jezera, řeky změnily tok, vytryskly nové prameny, řada zdrojů naopak zmizela. V souvislosti se válečnými operacemi zmínka žádná.     

Pontský král obsadil bez boje s Níkomédem Pergamon, staré attalovské sídlo a dosud hlavní město římské provincie. Učinil ho svým novým sídelním městem. Mimo jiné zde držel jako rukojmí šedesát velmožů z rodin galatských tetrarchů (srov. rok 86).

Římané pod správcem provincie Asie L. Cassiem Longinem se s malými silami opevnili v Apameji na Maiandru. ● Během tažení Frygií přenocoval prý král v zájezdním hostinci/pantokeion, pantocheion, v němž byl prý též roku 334 Alexandros Veliký; musela to být jistě stavba velestará a úctyhodná, lokalisaci neznáme. 

Q. Oppius, správce provincie Cilicia (kam se zjevně nikdy nedostal), se opevnil s oddílem žoldnéřů v Láodikeji na Lyku, viz k tomu zde níže. Římské lodi uvolnily pod tlakem zpráv z války kontrolu nad Bosporem a Mithridátova flotila měla volnou cestu do Égeidy. 

Protimithridátovská koalice se rychle zhroutila pod tlakem silných protiřímských emocí většiny anatolských obyvatel: králové Níkomédés III. a Ariobarzánés I. uprchli přes Rhodos do Itálie, Cassius se z Apameie dostal na Rhodos (viz zde níže), Q. Oppia vydali občané Láodikeie, žoldnéře nechali jít, a Říman byl držen v pontském zajetí: král ho vodil s sebou nespoutaného i s jeho liktory a na základě dardanského míru roku 85 ho pustil; Oppius odplul bez úhony na Kós, viz zde níže. 

Když se na Lesbu přidala Mytiléné ke králi, podařilo se z města uniknout římskému vyhnanci P. Rutiliovi Rufovi, viz o něm roku 105 a 95: včas svlékl togu, oděl se lidovějším palliem a unikl do prořímské Smyrny. Ovšem M’. Aquilia Mytilénští, u nichž si léčil jakousi chorobu, vydali

Jeho konec byl krutý. Za svou hrabivost, a též svého stejnojmenného otce, cos. 129 úřadujícího v Pergamu, viz tam, byl Mithridátem vozen po provincii na oslu, dílem byl řetězem připoután k jakémusi dvoumetrovému Bastarnovi na koni, který ho vlekl za sebou a musel všude nahlas říkat, jak se jmenuje, a v Pergamu nakonec exemplárně popraven: Mithridátés mu dal nalít roztavené zlato do hrdla (snad první zpráva o takové smrti)

V létě ovládl Mithridátés celou římskou provincii Asii, Frygii, konkurenční království Bíthýnii a svou flotilou ovládal egejské ostrovy, dobyl Stratoníkeiu v Lýdii (viz k tomu rok 129), kontroloval velké části Lykie, byl ve válce s Rhodskými. Král putoval z Pergama do Magnésie na Maiandru, do Efesu a na Lesbos. V bojích v okolí Magnésie pod Sipylem v Lýdii byl zraněn Magnéty stratégos Archeláos a s ním řada jeho vojáků; viz o něm zde níže. ● U Magnétů byl v této době zaznamenán zajímavý vnitropolitický jev. Ve státě vynikali a navzájem se nesnášeli Krétinás a Hermeiás. První vyzval soka, aby vedl on válku s mithridátovci a sám že odejde do exilu, a když ne, pak ať odejde Hermeiás. Hermeiás usoudil, že Krétinás je lepší válečník a sám s rodinou opustil město. Krétinás jako stratégos s nejvyšším velením město ubránil. Co se mezi nimi dělo po válce, nevíme.  

V Efesu nadšenci strhávali z podstavců sochy věnované Římanům, viz o změně v Efesu roku 86. Ve Stratoníkeji se zamiloval do Monimy, viz zde níže, boje neustávaly v Paflagonii a Lykii, zřejmě s lokálními dynasty.  

Jen málo měst zůstalo Římanům věrno. Král odpustil iónským městům na pět let daně, anuloval soukromé a státní dluhy, nicméně města dostala královské episkopy-dozorce, faktické samovládce; o reakci na jejich vlády viz roku 86. Římanům právě končila spojenecká válka a po uši vězeli ve vlastní občanské, viz zde níže.

Někdy v této době Diodóros, jeden z králových stratégů, dal v Adramyttiu, ve své vlasti, popravit celou městskou radu, aby se Mithridátovi zalíbil. Patřil k akadémické škole a živíval se jako rhétór. Provázel Eupatora na taženích Pontem. Když si král vzal roku 63 život a Diodóros byl ze svého zločinu obžalován a zemřel hladovkou v Amaseji. Naopak adramyttiský rhétór asijského stylu Xenoklés své vlasti jako vyslanec v Římě pomohl ustát před senátem obvinění z podpory Mithridáta. ● Diodórův zločin i daňové odpustky se mohly udát až roku 86. 

Jiný slovutný řečník a epigrammik, Diodóros ze Sard zvaný Zónás naopak brojil proti Mithridátově expansi a popouzel Sardské k odpadnutí; dokázal se před králem obhájit. Jeho stejnojmenný syn byl rovněž literát, sepsal dějiny a byl přítelem Strabónovým. 

Řada anatolských Hellénů však setrvala na římské straně, především ti, o nichž víme, že patřili k nejbohatším z nich. Je možné, že již v době po Mithridátově vyhnání z provincie Asie roku 82 přišel k velkému majetku, snad z velkochovu vyhlášených ovcí, Hierón z Láodikeie na Lyku, přítel asi později Pompeiův. 

Svou vlast zveleboval veřejnými stavbami a Láodikeji odkázal údajně dva tisíce talentů, tedy dvanáct milionů drachem čili 48 milionů séstertiů. Nic bližšího o Hierónovi známo není. O dalším z láodikejských oligarchů Zénónovi viz rok 40.

Usnesení kárské Afrodisiady z t. r. vypovídá o naprosté oddanosti Římu. Když dorazila do města žádost Q. Oppia, praetora s prokonsulskými pravomocemi/stratégos anthypatos obléhaného v Láodikeji o pomoc a informace, jak to vypadá s náladami. Měšťané se usnesli, že vyšlou oddíl, jemuž velel Artemidóros, stefanéforos (epónymní úředník t. r.). Text dekretu uzavírá: "Veškerý náš lid se ženami a dětmi a se vším všudy stojí na straně Quinta a Římanů a že bez vlády Římanů nechceme ani žít/pás ho démos hémón syn gynaixi kai teknois kai tó panti bió paraballesthai hyper Kointú kai tón Rhómaión pragmatón kai hoti chóris tés Rhómaión hégemoniás úde dzén proairúmetha".

Na Kóu pak o tři roky později po svém propuštění na svobodu Oppius přijal delegaci Afrodisiadských žijících ve společném státě/sympolíteia s Plarasou a ujistil je o své náklonnosti k nim, že se o ně bude brát v Římě a vyhověl jejich žádosti stát se patrónem města (o jeho osudu dále nevíme nic). Oba zachované nápisy z afrodisiadského divadla z druhého století n. l. jsou opisy původních dokumentů.

Plarasa koexistovala s Afrodisiadou již řadu desetiletí, o čemž svědčí nápis se společnou přísahou obou konfederantů i s Kibyrou a Tabami někdy po roce 130 ve jménu Dia Filia, Homonoie a Rhómy. 

Vedle Magnétů pod Sipylem setrvali ve spojenectví s Římem obyvatelé kárské Stratoníkeie Chrýsáorské. Podle poškozeného nápisu reprodukujícího dva dopisy diktátora Sully Epafrodíta s usnesením senátu z 27. března snad z roku 81 na kameni, který býval součástí zdi chrámu Hekatina v Lagině na stratoníkejském území, potvrdili Římané a Sulla za oddanost měšťanů jejich územní rozsah a nedotknutelnost Hekatiny svatyně/asýliá. Chrýsáorští vyslanci přinesli do Říma jako dar senátu zlatý věnec o dvou stech talentech, za to směli poděkovat diktátorovi a obětovat na Capitóliu.

Jiný nedatovaný dopis Sullův určený Kójským vychválil diktátorova přítele a kitharóda Alexandra z Láodikeie, vyslance sjednoceného společenství dionýsiovců Iónie a Helléspontu. Povolil zároveň Kójským vztyčit stélu s potvrzenými právy asijských dionýsiovců, kteří podle všeho nedrželi s táborem mithridátovců jako ti athénští, viz zde níže.    

Athéňané vyslali ke králi Mithridátovi do Efesu jako vyslance peripatétika Athénióna, muže s pozoruhodnou karierou. Syn stejnojmenného otce z téže školy za scholarcha Erymnea a egyptské otrokyně získal jako otcův dědic athénské občanství, oženil se a živil se po Helladě jako sofista. Domů se vrátil s trochou peněz, získal si důvěru Athéňanů a když byl vyslán jako diplomat k Mithridátovi Eupatorovi, stal se královým přítelem a též bohatým mužem milujícím okázalost. Ke své propagandě využíval Dionýsova cechu divadelních umělců/dionýsiastai n. dionýsopolítai, viz o nich v indexu.

V létě byl v Athénách zvolen stratégem, když předtím musel uprchnout jeho protivník, Médeios, straník aristokratů (srov. rok 91). Athény opustila řada významných mužů, mezi nimi scholarchos Akadémie Filón z Lárissy. Uchytil se v Římě, kde přednášel smetánce římské honorace. Druhá vlna emigrace nastala vzápětí za vlády Aristiónovy, kdy řada Athéňanů odplula do Amísu, dávné athénské osady, a získala tam občanství. Po letech se však stali obětí dobytí města Římany, viz roky 72sqq. L. Licinius Lucullus ty, kteří přežili, poslal do Athén s dvěma sty drachmami do nového života. Do otroctví tehdy padl též grammatik Tyrannión, viz o něm roku 84, 50 a v indexu s. v. grammatici. 

K puči došlo pravděpodobně ještě před popravou Aquiliovou, viz zde výše. Athénión vládl rozhazovačně, podle tendenčních pramenů pak „démokraticky a protiřímsky“: likvidoval oposici a konfiskoval majetky bohatých Athéňanů - v Athénách došlo podle všeho na sociální revoluci; viz její konec roku 86.

Snad krátce před vyvražděním Římanů a Italiků, resp. obchodníků a finančníků zde usazených/negotiátorů odpadl od Athén ostrov Délos, který se postavil na stranu S. P. Q. R. Athénión vyslal proti Délu „loďstvo“ pod vojensky nezkušeným peripatétikem, zato vyhlášeným knihomolem a milovníkem starožitných písemností Apellikóntem z Téu, viz v indexu pod školy (3)/peripatos. 

Město na ostrově oblehl, vyplenil prý se svými žoldnéři chrámy, a ačkoli měl zjevně převahu Délané spojení s praetorem L. Orbiem/řec. Orobios opilé oblehatele přepadem za bezměsíční noci rozprášili a z velké části pobili: šest set Athéňanů zemřelo, čtyři sta bylo jato. Kdo z Athéňanů nebyl zabit v boji a neunikl do přístavu, ukryl se ve venkovských domech, kde byl vítězi upálen. Apellikón masakru unikl a o jeho osudu není nic známo; při pádu Athén roku 86 již nežil a knihovnu si odvezl Sulla. 

Nato pověřil v létě Mithridátés svého stratéga Archeláa, aby udělal na Délu pořádek. Archeláos poslal Ménofana, srov. o něm zde výše, jenž jako jinde v Kykladách na ostrově zlikvidoval všechno římské a italické, prý to bylo dvacet tisíc obětí (?) a podle jednoho podání srovnal Délos se zemí. Athénión byl pravděpodobně pro nezdar v Athénách zbaven vlády a Archeláos, potažmo Ménofanés, poslal z Délu do Athén epikúrika Aristióna (jediný epikúrik, objevující se ve vrcholové politice, nicméně srov. rok 67 v Tarsu), který v Athénách vládl podobným režimem jako Athénión. • Tolik „filosofů“ na politické scéně se znovu objevilo snad až za dva tisíce let po ústupu sovětské a ruské moci ze střední a východní Evropy...

S Aristiónem dorazil do Athén též Apollónův délský poklad, jehož cestou doprovázel oddíl dvou tisíc Archeláových, resp. Ménofanových vojáků. Ménofanés se dlouho ze svého díla neradoval. Apollón zařídil, aby ho po vyplutí z Délu cestou kdesi na moři přepadly lodi přeživších římských obchodníků a Ménofanovu flotilu údajně i s nauarchem potopily; viz však rok 63, kdy stál po králově boku až do jeho konce.

Délos vrátil posléze Sulla pod správu Athén, ale zrušil ostrovní fiskální privilegia z roku 167 a přístavní a celní poplatky putovaly do Říma. Roku 58 bylo Sullovo rozhodnutí zrušeno, viz o tom roku 69.  

Koncem léta se na Mithridátovu stranu spontánně postavila celá Hellada jižně od Thermopyl. V jednotlivých obcích přitom vykvasily sociální a politické spory a došlo ke srovnání účtů s výrazně prořímskými činiteli, tj. s velkomajiteli půdy a s velkopodnikateli. Archeláos přijal spojenectví Achaiů, Lakedaimoňanů a Boiótských s výjimkou Thespií, které oblehl; není zřejmé, zda Mithridátovi stranili politické spolky nebo celá koina. Métrofanés, Mithridátův důvěrník, ve stejný čas likvidoval odpor králových protivníků na Euboji, táhl proti Démétriadě a Magnésii, ale neuspěl.

Postavil se mu totiž legát pro quaestore makedonského praetora/správce C. Sentia Q. Braetius Sura/Q. Bruttius Sura, porazil malé královské loďstvo před Thessalií či Euboiou, Métrofanés prchl a Říman zničil královské sklady (pirátské?) na Skiathu; zde kázalů několik otroků pověsit, svobodným useknout ruce. Dostal posilu tisícovky vojáků z Makedonie a obrátil se do Boiótie proti Archeláovi, který se tu brzy na to ukázal, viz zde níže. ● K bukanýrství proti římským majetkům podle všeho vyzval král od samého začátku své války s Římem. Piráti ovšem sílili, jejich lodi a flotily mohutněly a zdárně přežili Mithridátův konec a stali se dokonce aktivními bojovníky v občanské válce.    

Na podzim n. v zimě Mithridátés vypravil flotilu proti Kóu, viz zde níže, (podle jiné verse tam byl osobně, před tažením proti Rhodu), a sám s loďstvem plul proti Rhodu, kde se uchytil L. Cassius Longinus. Rhoďané se nachystali na obléhání, srovnali se zemí předměstí, aby se neměli útočníci čeho chytit. Královští se utábořili před hradbami, ale nedokázali dobýt přístav. V drobných potyčkách na moři byli zkušení rhodští plavci po stratégem Dámagorou úspěšnější, srov. o něm roku 85. 

Neklidné moře a rhodský protiútok rozmetaly pontské loďstvo přivážející pěší posily, řadu lodí Rhoďané zajali, takže se přeživší raději vrátili do Lykie. V jedné z potyček se s královskou pětiveslicí srazila spojenecká loď z Chiu a poškodila ji; Mithridátés to Chíjským neodpustil, viz jeho pomstu roku 86. V jiné z námořních bitek div že král nepadl do zajetí. Pokusy o vzetí hradeb neuspěly a král z ostrova odtáhl. 

Nedobyl vzápětí ani Patary, odkud ho vyhnal sen, když dával kácet dříví v háji zasvěceném Létě. Na Rhodu vyměnil všechny zajatce, jichž se jeho vojáci zmocnili, z vděku za jistého Leóníka, jatého právě Rhoďany v námořní bitvě, poněvadž kdysi králi zachránil život; souvislosti neznáme. Jak se na válečném úspěchu Rhodských a zda vůbec podílel Cassius Longinus, žádný z pramenů nezmiňuje. 

Poradcem Dámagorovým byl Polyklés, jemuž později věnovali synové Polyklés se svým stejnojmenným vnukem a Sósos se svou dcerou Kalliaristou oslavný nápis s dlouhým výčtem Polykleových válečných nasazení, velitelských funkcí za mithridátovské války, kdy byl lidem zvolem hágemón hágemonón, tedy vůdce vůdců, jeho vítězství v divadleních hrách, poct, jimiž ho zahrnuly četné vojenské a kultovní spolky a zlaté věnce, sochy a čestná občanství Astypalaie, Mílétu, kárských Hillarim a Kyitských (nom. sg.: Kys).   

Zanechal v Lykii Pelopidu, aby pokračoval ve válce, Archeláa poslal s ohromným vojskem a flotilou do Hellady. V Pergamu pak slavil svatbu s jistou Monimé ze Stratoníkeie; jejího otce Filopoimena udělal svým místodržitelem Efesu, episkopem. Zřejmě po smrti parthského Mithridáta II., viz zde níže, se začal titulovat sám jako Veliký/Megas a král králů/basileus basileón. Milenkou královou v Pergamu byla keltská princezna Adobogióna, s níž měl syna Mithridáta zvaného později "z Pergama", popř. kluk zde u dvora vyrůstal; o případném skutečném otcovství a potomkově karieře viz rok 47. 

Stratégos Archeláos, který se vylodil v Boiótii, vybojoval v zimě tohoto nebo začátkem roku následujícího u Chairóneie třídenní bitvu s legátem makedonského praetora C. Sentia (srov. níže) Q. Braetiem Surou/Bruttiem Surou, viz zde výše, který zajaté otroky bojující na hellénské straně dával ukřižovat a svobodným kázal utínat ruce. Výsledek bitvy byl na vážkách, když však dorazili mithridátovcům posily z Lakedaimonu a od Achajů, Říman ustoupil a odplul do Peiraiea; i ten musel brzy před Archeláem vyklidit. K Archeláovi se přidali všichni Boiótové s výjimkou Thespijských, které mithridátovec obléhal.

Braetius Sura předal na jaře roku 87 vojsko Sullovi, jak ho k tomu vyzval Sullův quaestor L. Licinius Lucullus, a sám se vrátil k Sentiovi do Makedonie do války s Thráky, resp. nové mithridátovské armádě. Kointos Braitios Súrá, jak Helléni psali jeho jméno, byl pak Thespijskými poctěn zlatým věncem a bronzovou sochou a na jeho počest se od roku 86 pořádaly o erótidejích a músajích soutěže, jak o tom vypovídá zachovaný fragment usnesení. ● V době, kdy byl Lucullus quaestorem/řec. tamiás (rok 88), se nějakým pěkným způsobem zasloužil o spolek Ainiánů/koinon tón Ainiánón, jak o tom svědčí stručný nedatovaný nápis na podstavci (nedochované) sochy z Hypat, střediska koina, které zbaveno aitólské vlády Římany bylo od roku 167 svobodné, viz tam.    

Na Mithridátův pokyn byl někdy po létě ve stanovený den a hodinu vyvražděn veškerý italický živel v Asii a na Kykladách; údajně to tehdy bylo na osmdesát tisíc lidí: je to zřejmě první případ organisovaného pokusu o důslednou ethnickou čistku (vyšší údaj hovoří o 150 tisících). ● Je pozoruhodné, že se nedochoval údaj, o který den a hodinu šlo. Víme jen, že král nakázal udeřit třicátého dne od doručení pokynu.  

Trallští si jako jediní z měšťanů spadající pod královu kontrolu nechtěli špinit vlastní ruce italskou krví a najali si na tu práci jistého krvelačného Paflagonce Theofila. Možná, že do této doby až do roku 86 spadá vláda nad Trally synů jistého Kratippa, muže zcela neznámého a ani jména synů a jejich počet se nedochoval.

Straníkům pontského krále Mithridáta se v hellénském světě kuriosně říkalo kappadokízontes/"kappadokisující"; i nápisně je doloženo, že ho asijští Helléni pokládali primárně za krále Kappadokie. 

V Efesu vraždili lidé Římany hledající asyl v Artemisiu, Pergamu je stříleli šípy v Asklépiově chrámu, v Adramyttiu topili v moři celé římské rodiny, v Kaunu povraždili italské rodiny, které se uchýlili pod ochranu Hestie. Nenávist velké části Hellénů vůči Římanům po půl století jejich správy nad Asií byla obrovská. Naopak na Kóu dovolili Římanům využít asýlu Asklépieia a podle všeho uniknout před královou flotilou.

Snad někdy v této době, kdy stál Mithridátés VI. na vrcholu moci, uspořádal soutěž v jezení a pití. Urostlý dynasta toho spořádal nejvíce a k tomu také toho nejvíce vypil; co se jedlo a pilo, nevíme. Soutěžilo se o talent stříbra, ale král cenu či ceny přenechal druhému v pořadí, athlétovi Kalamodrýovi z Kýziku.    

V provincii Macedonia se pokusil obnovit monarchii jistý Eufanés či Eufainés (pokud ne již roku 91, viz tam), přítel Kotya IV. Po dohodě s Mithridátem vpadli Thrákové pod Kotyem vyjma Dentheléty, římské spojence, viz rok 91, do Épeiru a mimo jiné vyplenili Dódónu s Diovým chrámem. 

Eufanův otec Echekéstos údajně spolupracoval s Římany, a to s makedonským správcem C. Sentiem Saturninem, který byl poražen v poli již roku 91, ale moc v Makedonii pro Římany se svými dvěma legiemi udržel. Thrák Kotys IV. se měl nakonec Eufana zmocnit a předat ho jeho otci. Další pokračování tohoto příběhu neznáme. • Bylo to zároveň poslední protiřímské povstání v Makedonii a Makedonců v historii.

T. r. nebo již roku předcházejícího vypukla v Syrii válka mezi seleukovskými bratry Filippem I. Epifanem Filadelfem a mladším Démétriem III. Eukairem, který na bratra vytáhl s desetitisícovou armádou a tisícovkou jezdců. Na Filippovu stranu se postavil arabský šejk Stratón z Beroie, který si na pomoc přivolal Azíze, fýlarcha Arabů z oblastí kolem Eufrátu (?) a parthského stratéga Mesopotamie Mithridáta Sinaka. 

Tento Mithridátés krále Démétria III. kdesi v Syrii obklíčil v ležení, donutil ho vzdát se a odvedl ho s sebou, aby ho daroval králi Mithridátovi II. Démétrios zůstal v zajetí kdesi v Parthii, kde při zachování svých královských poct roku 86 zemřel na nemoc. • Bylo to poprvé, kdy se Parthové objevili v Syrii, srov. však rok 95. Nelze vyloučit, že na čas ovládli východ Kilikie (pokud tohle nebyl důvod Sullova jednání s Parthy již roku 92?). 

T. r. mohlo tedy dojít na válku Antiocha X. Euseba s Parthy, viz roky 95, 92 a 83. Vytáhl totiž na pomoc jisté "Láodice, královně Saménů (?)/Láodiké hé tón Saménón basilissa Parthús polemúsa". Kdo tím myšlen (zpráva je z Iósépa Flávia), je záhadné. Saménové byli arabští nomádi blíže neznámí, některé rukopisy uvádějí "Galiénón/Galilejců (?)" a uvažovat lze o "Samosatských", poněvadž Antiochova sestra Láodiké VIII. kralovala v Kommágéně, viz rok 98, a nějakým způsobem byla zatažena do války s Parthy, možná už roku 90, srov. tam. 

Antiochos Eusebés, syn Antiocha IX. Kýzikéna, v této válce udatně padl, zda t. r. nebo později, či zda zemřel přirozenou smrtí, není jasné, viz k dataci rok 83.   

Filippos byl bezprostředně po bratrově pádu za parthské intervence vřele přijat v Antiocheji, neboť stratégos Mithridátés propustil ze zajatého Démétriova vojska všechny občany města na svobodu a bez výkupného. V Damasku se po Démétriově zmizení prohlásil králem jeho mladší bratr Antiochos XII. Dionýsos Epifanés Filopatór Kalliníkos vulgo Dionýsos, kralující snad do roku 84 (viz tam k chronologii a jeho konci)

Východořímský chronograf Ióannés Malalas vedl Antiocha XII., nebo koho vůbec myslel, pod jménem Antiochos ho Makedón ho Dioníkús ho lepros/Makedon A., syn Dioníkův, postižený leprou (?). 

Zapsal, že jeho údajně patnáctého roku vpadl do jeho království Tigránés Arménský, obsadil celou zemi i s Antiochejí a Antiochos že uprchl do Persidy; srov. s rokem 83. Tigrána pak porazil Pompeius, Antiochos mu v Antiocheji padl k nohám a Říman mu vrátil vládu nad Syrií a Kilikií. 19. června (rok Malalas nezaznamenal) odešel Pompeius z Antiocheie do Egypta a když král zemřel, odkázal říši Římanům.    

V Parthii po Démétriově porážce koncem tohoto nebo již začátkem následujícího roku zemřel Král králů Arsakés IX. Mithridátés II. Megas Dikaios (vládl od roku 123). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés X. Artabános III. Theopatór Euergetés Epifanés Filhellén (vládl do roku 76; o počtech "korunovaných" arsakovských Artabánech viz roky 10+ a 12+). • Od časů krále Mithridáta II. byla říše Parthů rozdělena na osmnáct satrapií, sedm „dolních“ a jedenáct „horních“; kriteriem byla poloha satrapie vůči Kaspickému jezeru, z našeho pohledu vlastně „východní a západní“).

V Babylónii, tedy v jedné z dolních satrapií, vládl stále ještě Gotarzés I. (srov. rok 91), který snad nyní, po smrti Mithridáta II., začal používat trůnního jména Arsakés (?, viz v indexu).

Období slabosti Parthů využíval král Armenů Tigránés I., který v průběhu let 90 až 83 obsadil Gordyénu, Adiabénu s centrem v Arbélách a Atropaténu s velkou částí severní Mesopotamie. V Médii vypálil královské sídlo Adrapany u Ekbatan, zřejmě nejvýchodnější místo Tigránových nájezdů. O době vzniku údělných parthských monarchií viz rok 129, o první válce Parthů s Armeny viz rok 123. Pak, někdy před rokem 83, přijal Armen titul původně perských a parthských vládců, Král králů.

V občanské válce v Alexandreji (viz předešlý rok) byl v Egyptě stratégos vojska krále Ptolemaia X. Alexandra I. jménem Tyrrhos (= Pyrrhos? člověk z dynastie?) poražen měšťany a pak král Alexandros osobně v námořní bitvě před městem. K nevoli populace patřilo též to, že na straně krále bojovala řada alexandrijských Židů. V létě uprchl Alexandros I. se svou ženou Bereníkou III. a s dcerou, jejíž jméno neznáme, z Alexandreie směrem do Myr v Lykii. 

Podle všeho se zadlužil u Římanů, aby získal prostředky na válku a je možné, že jim zastavil svou ztracenou říši/"régis Alexandrí téstámentó régnum illud populí Rómání esse factum". Cicero roku 63 o králi hovoří důvěrně jako o Alexovi/Alexa a v senátu viděl při svém druhém projevu ve věci agrárního zákona/dé lége agráriá sedět muže, který potvrzoval, že taková závěť existovala. Římané tehdy rovněž po králově smrti poslali pro peníze, které vyhnanec uložil v Tyru, tři pověřence. Jak to dopadlo, nevíme, o případném projednávání římské anexe viz roky 86 a 65.  

Cestou pak z Lykie na Kypros, kde se nepochybně hodlal uchytit, byl Alexandros dostižen nauarchem Chaireou, napaden a v námořní bitvě krátce před 14. n. 17. zářím zabit (hieroglyfický nápis v Horově chrámu v Edfú praví, že zemřel cestou do Púntu). Král Ptolemaios X. Alexandros I. vládl od roku 108. Podle jiného podání byl zabit v Myrách. 

V Alexandreji začala druhá, resp. třetí (viz rok 108) vláda Alexandrova staršího bratra Ptolemaia IX. Sótéra II. Filométora Filadelfa vulgo Lathyra či Potheina (trvala do roku 80; jeho první vláda v letech 116 až 108). Za spoluvládkyni si přibral po jejím návratu svou dceru jménem Bereníké III. Filométór Filadelfos, vdovu po Alexandrovi I. Po dvou rozvodech se Sótér II. již neženil. Otci s dcerou postavili Athéňané bronzové sochy, neboť král město několikrát obdaroval.  

Alexandros II., syn Alexandra I. s neznámou matkou, žil na Kóu, kam ho s penězi roku 103, viz, v Asklépieiu deponovala Kleopatrá III. Množství neznáme, pravděpodobně v řádu několika tisíců talentů. Vedle Kleopatřiných peněz (nebo jako jejich součást?), do polytheistického Asklépieia uložili v obavě z příchodu nových poměrů osm set talentů též asijští Židé; Hasmónaiové měli s Římany smlouvu o přátelství. 

Na Kóu žili na vychování také Sótérovi synové Neos Dionýsos, pozdější král Ptolemaios XII., a Ptolemaios, budoucí král Kypru (srov. rok 63); jména jejich matek neznáme. Pokladů i ptolemaiovských princů se zmocnil pontský král Mithridátés Eupatór, který k ostrovu vyslal loďstvo (viz zde výše a rok 83 a 80). Alexandru II. se podařilo roku 85 z ostrova uniknout k Sullovi, viz roky 84sq.

V Thébaidě propuklo po blíže neznámé rebelii roku 90 nové povstání domorodců, potlačené až roku 85, popř. šlo o jedno a to samé domorodé vzedmutí. Proti vzbouřencům, k nimž se připojil i klérus thébský, bojoval od jara t. r. Alexandrův epistratégos Platón, viz o něm roku 85. Platón psal 16. famenóthu 26. roku (Alexandra I.) lidem do Pathyri, vyzýval k jednotě "za současné situace" a aby drželi při Nechthyrovi, jejich vedoucímu/synginesthai Nechthyrei tó ef' hýmón tetagmenó

Sótér II. dorazil s novým svým hlavním vojevůdcem a guvernérem Thébaidy Hierákem do Memfidy, jak vypovídá dopis Platónův z 19. faófi 30. roku, kde se dal korunovat Ptahovy kněžími, podle všeho ještě v době, kdy jeho sok Alexandros usiloval o návrat do Alexandreie, viz zde výše. Vzpouru bez zjevných potíží zlikvidoval Hierax někdy v listopadu. 

Neměl však sil či vůle obnovit ptolemaiovskou vládu nad celou Dolní Núbií, která byla až po téměř Fily ztracena a ovládnuta dynasty z Meroé. Kontrolu nad oblastí obnovili až Římané. Pathyris/Afrodítopolis, kde fungovalo od roku 186 armádní ležení, byla opuštěna a už nikdy neosídlena. Poslední datovaný dokument je daňový doklad psaný na dřevěných tabulkách, způsob populární v Thébaidě, ze 4. března 90. 

Chronický problém egyptských venkovanů prchajících místy až masově z přikázaných vsí a souvisejících polních prací/anachórésis se posléze sotva nějak řešil, srov. roky 186 a 118. Pro ethnické Neegypťany bylo obtížné se pohybovat v zemi s upjatým náboženským fanatismem, kde i za neúmyslné zabití kočky následovalo lynčování, a to též Římanů.  

V posledním roce spojenecké války v Itálii se podařilo Silovi Poppaediovi zmocnit se Boviána. Vjezd do dobytého města slavil, zřejmě z titulu svého konsulského úřadu, formou triumfu; srov. rok 90sq. Pak to však s rebely šlo definitivně rychle s kopce, třebaže se praetorovi Poppaediovi podařilo ještě jednou sestavit armádu o třiceti tisících mužích a kromě ní vyzbrojil vším, co měl po ruce dvacet tisíc na svobodu propuštěných otroků a tisícovku jezdců z jejich řad. 

Praetoři L. Cornelius Cinna (podle jiného podání L. Licinius Murena) a Q. Caecilius Metellus Pius Marsy několikrát porazili a v rozhodující bitvě kdesi v Ápulii padl se šesti tisíci dalšími motor spojenecké revolty Silo Poppaedius/Pompaedius. Římanům velel Mam. Aemilius Lepidus Livianus (cos. 77), pravděpodobně legát Metella Pia, nástupce Cosconiova, který právě dobyl Venusii a zmocnil se tam tří tisíc zajatců.

Zbytek Marsů přešel k Metellovi a tím skončila válka, která trvala od podzimu roku 91 (proto se jí říkávalo márská"). Nebyl to však definitivní konec spojenecké války. Na jihu Itálie v Bruttiu se stále drželi se svými oddíly Lúkánové M. Lamponius, Ti. Clepitius a jistý Pompeius (tak rukopisně: Samnita C. Pontius Telesinus?). Pokusili se získat pomoc od krále Mithridáta, ale ten jim odepsal, že nejdříve dokončí válku v Asii, než se obrátí proti Říma do Itálie (o tom ostatně snil již dlouho a do konce svých dnů). 

Zklamaní Italikové oblehli dobře opevněné Isie (= Tisia?) v Bruttiu, ale nedařilo se. Po čase se rozdělili, aby napadli Rhégion, odkud by se mohli přepravit na Sicílii a zmocnit se jí. Chuť jim vzal sicilský praetor C. Norbanus, který své oddíly rychle nachystal na útok, takže se Italikové stáhli od Isií i Rhégia a rozutekli kamsi po italském jihu. Lokálně se drželi ještě některé samnitské kraje a Nola. 

Během rozjíždějící se občanské války se většina přeživších italických vůdců přidala k mariovcům, řada se jich dala k sullovcům, takže spojenecká válka volně přešla v první římskou občanskou. Na straně Italiků padlo podle jednoho zdroje ve spojenecké válce na tři sta tisíc mužů, civilní ztráty neznáme, ale celé krajiny zůstaly dlouho liduprázdné. 

● C. Papius Mutilus, druhý z italických konsulů, se přidal k mariovcům a když po návratu sullovců prchl roku 80 z dobývané Noly a pokusil tajně vrátit domů do Teana, manželka Bastia ho nevpustila s tím, že s psancem nechce nic mít společného: před jejími dveřmi se Mutilus probodl.  

V téže době se v Římě dohodli C. Marius a tribun lidu P. Sulpicius Rufus (opět pokračování reformních snah, srov. rok 100) na tom, že Italikové budou přes odpor "starých" občanů rozděleni mezi 35 římských tribuí, viz rok 90, kde počítáno s deseti novými, a že Sulla bude zbaven vrchního velení ve válce s králem Mithridátem Eupatorem, jak si vylosoval, které bude přiděleno C. Mariovi, osobnímu nepříteli optimáta Sully. Aby zabránil hlasování o změnách předkládaných P. Sulpiciem, který též navrhoval, aby senátoři neměli nikdy větší dluh než dva tisíc drachem/dénáriů (jeho dluhy po smrti činily tři miliony), vyhlásil konsul Sulla mimořádné svátky. 

Sulpicius vybavil své lidi, prý jich měl tři tisíce a hodně z řad rytířských, dýkami a s nimi vyhrožovali odpůrcům na sněmu a dokonce konsulům; Sulla prý tehdy unikl do domu Mariova, aby se uchránil před útočníky; Marius ho nechal odejít jiným východem, o velení prý přestal usilovat s odkazen na svůj věk (c. 68), to aby zaučil svého stejnojmenného syna. Po Sullově útěku se však ukazoval na Martově poli, jak tam cvičí s mládeží, aby všichni viděli, že je stále fit. 

Ve městě vypukly boje mezi znepřátelenými stranami; zavražděn byl sulpiciovci stejnojmenný syn konsula Q. Pompeia, Sullův zeť. Sulla odvolal svátky, tribun Sulpicius prosadil svou včetně zákona o návratu vyhnanců a Marius byl určen za velitele do války s pontským králem. Oba konsulové na to zmizeli z Města, Sulla se rychle vrátil k legiím v Capuy a před Nolou, kde se stále ještě drželi italičtí rebelové, srov. rok předešlý, nachystaným vyrazit do války s Mithridátem. L. Cornelius Sulla nechtěl přijít o válku na Východě a ani vojáci o jistou kořist a nechtěli nic přenechat jinému vojsku, jemuž by velel Marius: optimální shoda pro vypuknutí občanské války. 

Marius vyslal k armádě dva vojenské tribuny, aby převzali velení, ale Sulla byl rychlejší, vše vysvětlil a vojáci tribuny ukamenovali. Na to začal dav v Římě vraždit sullovce a rabovat jejich majetky. Marius slíbil svobodu otrokům, přidají-li se na jeho stranu, ale údajně přišli jen tři. Vypukl seriál občanských válek, které s přestávkami a se změnami protagonistů trvaly až do roku 30. Co do politického směru zvítězil nakonec blok vzešlý z gracchovců a mariovců.  

Sulla se se šesti legiemi a několika kohortami obrátil z Kampánie proti Římu, i když ho opustila z hrůzy, že by museli bojovat proti své vlasti, většina důstojníků; vojákům, prý to bylo 35 tisíc mužů, se naopak nápad, který jim zajistí podíl na kořisti z nastávajícího tažení, líbil. Před Římem se k němu připojil druhý konsul Q. Pompeius, za změněné situace odmítli vyjednávání s mariovci a vtrhli do Města. • Byly to první boje občanů s vlastní armádou v hradbách Říma (srov. rok 100 a 82).

Rozhodující bitky vypukly u Esquilinské brány, Sulla s Pompeiem útočili i na dalších místech, byli v naprosté přesile. Mariovce v ulicích porazili; padlo jich prý na deset tisíc. Řím obsadili a úspěšně zabraňovali svým vojákům v loupení. Na centurijním, nikoli tedy tributním sněmu snadno prosadili zrušení Sulpiciových změn, které by posílily roli tributních sněmů majících již od roku 287, viz tam, hodnotu zákona (plebiscita) a velmi ohrožovaly privilegované postavení prvních dvou majetkových tříd (po jejich hlasování je všechny ostatní tribue nemohly přehlasovat, třebaže byly počtem ve velké převaze). 

Marius se synem, tribun Sulpicius a dvacítka vůdců od populárů byli prohlášeni za nepřátele státu a každý, i otrok, dostal právo je zabít. Do senátu Sulla přivedl tři sta nových členů a obnovil legislativní proceduru, v níž zákonné návrhy projednává nejprve senát. Omezení práv tribunů lidu bylo rovněž důsledkem.  

Téměř sedmdesátiletý C. Marius se svým stejnojmenným synem musel s příznivci za velmi dramatických okolností z Města uprchnout, P. Sulpicius byl brzy dopaden kdesi na venkově a optimáty popraven, Marius se synem se odlišnými cestami dostali lodí do provincie Afriky, o důvodu viz roku 103, kde však nesměli na souš, poněvadž správce provincie praetor Sextilius nechtěl nepříjemnosti, a tak strávili zimu u numidského krále Hiempsala, před nímž však také museli nakonec utéci, a pak na moři (o změněných poměrech v Africe viz roku 84). 

Vojevůdce Marius, ukrývající se na útěku z Říma na čas kdesi v přímořských bažinách na jihu Latia, unikl smrti jen proto, že se jeho velkého jména zalekl najatý keltský n. germánský vrah, údajně sám kdysi Mariem ve válce jat. Říman na něho ze tmy vykřikl: "Ty se odvažuješ zabít Gaia Maria/sy tolmás kteinai Gáion Marion?" Hromotluk se prý rozklepal a utekl. 

Úředníci Minturn se o jeho skrýši totiž dozvěděli a z úcty k majestátu tolikanásobného konsula ho nechali uniknout, dokonce mu dali na cestu oblečení a peníze (o osudu odpovědných duumvirů za sullovských proskripcí nevíme nic).  

● V Minturnách ho přijala do svého domu jistá Fannia, žena bohatá a svobodomyslná. Oženil se s ní z vypočítavosti před lety jistý Minturňan C. Titinius, neboť věděl, že mu nebude věrná. Když se tak stalo, domáhal se u soudu jejího věna. Soudcem byl, snad roku 100, C. Marius, který Titiniovi radil, aby to nechal být, že ví, proč se oženil právě s Fannií. Žalobce neustoupil, tak Marius pokutoval ženu za cizoložství jedním séstertiem (v jiném podání: čtyř měďáků/chalkús tessarás), Titinia částkou ve výši jejího věna, takže Fannii zůstalo. 

Druhý konsul Q. Pompeius Rufus, jehož syn, Sullův zeť, byl předtím zavražděn v Římě, pověřený velením armády v Itálii, měl převzít kdesi v Picenu vojsko od konsulára Cn. Pompeia Strabona (žádná přízeň), který ho však při příchodu do tábora dal svými muži zavraždit a velitelství si ponechal; z vrahů potrestán nebyl nikdo. Podle všeho nechtěl Pompeius Strabo, otec triumvirův, v tak pohnuté době "do civilu" a držel se armády. Dlouho si moci neužil. Příštího roku ho zabil blesk, který uhodil v ležení do jeho stanu, viz tam.

Propraetor P. Servilius Vatia, později zvaný Isauricus, oddaný sullovec a velký válečník, konal v tak chaotické době 21. října triumf nad neznámým nám nepřítelem (údaj ztracen). 

Po všech těchto událostech na konci roku po upevnění posic ve Městě, jak se alespoň domníval, se L. Cornelius Sulla (50), nyní již konsulár, s vojskem shromážděným v Capui znovu vypravil do války proti Mithridátovi. Svolil dokonce k volbě L. Cornelia Cinny konsulem, který mu přísahal věrnost jen naoko, viz rok následující. V Římě přitom řada bohatců a zámožných žen/hosoi tón plúsión kai gynaia polla polychrémata pracovala pro návrat exulantů. 

Spojeneckou válkou vyčerpaná státní pokladna neměla na nové vojenské výdaje, ale vypomohl chrámový poklad zanechaný bohům údajně Numou Pompiliem; bylo to nejméně devíti tisíců liber zlata. 

Přes jižní Itálii dorazil do Hellady až na jaře roku 87. Někdy v průběhu roku se Sulla oženil s čerstvě ovdovělou Caecilií Metellou, jejímž manželem byl M. Aemilius Scaurus, viz o něm roku předešlého. Stala se matkou dvojčat Fausta Cornelia Sully a Cornelie Fausty a syna, který zemřel o něco dříve než matka (81). 

Před Cinnou uprchla roku 86 z Itálie za manželem obléhajícím Athény. Athéňané si z ní s hraded utahovali a za to se Sulla po dobytí města mstil, viz rok 86. Caecilia Metella v době, kdy Sulla slavil svá vítězství těžce onemocněla a zemřela roku 81. Vládce Středomoří byl pověrčivý, vykladači zlých znamení mu zakazovali se s Caecilií stýkat, tak se s nemocnou manželkou rozvedl a vystěhoval ji ze svého domu; za to jí vypravil pohřeb a uspořádal slavnosti překračující zákonné limity.

● Sulla byl ženat pětkrát. Poprvé zamlada s jistou Ílií, s níž měl dceru (zřejmě Cornelii), pak s Aelií, ale o obou sňatcích nic nevíme. Následoval sňatek s Cloelií, s níž se ve vší počestnosti rozvedl zřejmě t. r. 88, poněvadž mu nerodila děti. Několik dnů na to přišla svatba s Caecilií Metellou a po její smrti s rozvedenou Valerií Messalou, sestrou M. Valeria Messaly Rufa, cos. 53, s níž měl až po vlastní smrti dceru Cornelii Postumu.