Be

Be'al-sisi, kult v Aššuru§ 2307

Beal§ viz Bélénus 

 

Bebi, Bebeti§ viz Chasechemuj

Bebi z Théb, wezír v Jedenácté dyn.§ 2061

Bebi, čati z konce Dvanácté a zač. Třinácté dyn.§ 1786  

Bebianch, Bebanch, Bebi-anch, k. Sedmnácté dyn. Se-user-en-Re, User-en-Re§ 1629, 1608 

Bebnem, Bebhem, k. Čtrnácté dyn. [x]-ka-Re§ 1603

Bebrykové§ viz Bíthýniá

 

Bdat, Bedat, k. v Edomu§ 1005

Bedowe§ viz Meroé

Bedžer z Dór, čekerský dyn.§ 1095

Bedriacum, lokalita v Popádí, dn. Calvatone§ 63+, 69+ 

beduinové, arab. označení pro nomády al-bádijá, badawí (sg.)/"obyvatel pustiny, neusazený", srov. dále pod Akkadové, Aramajové, Arabové apod., o beduinismu a městství, kmenech a klanech viz Mesopotamie§ 3200, 715

Bedžá§ viz Blemmyové

Bedžatau, Bedžau§ viz Hetepsechemuj

Bedžmes, šéf král. loděnic za Džosera§ 2667

 

Beeloios Kýros z Charakény, plavec§ 131+

Beerót, řec. Béróth, m. Chiwiů§ 1400

 

Begeda§ viz Segéda

 

Behdet§ Edfú

Behenu, manž. Pepiho I.§ 2333

Behistún§ viz Bísutún

 

Beikthano-myo, "Višnuovo město" lidu Pju, v Barmě u dn. Taungadwingyi ve středu země§ 175

Beitar§ viz Bethther

 

Bekenrinef§ viz Bakenrenef 

 

Bél, bélu(m), „Pán“, „pán“, přívlastek bab. nejvyššího boha Marduka, též jako jeho samostatné označení; srov. foin. Bá‘al, řec. Bélos§ 278, 224, 187, 155, 33 (Palmýra, Dúra) 

V theoforních jménech, psaných klínopisnou babylónštinou, lze mnohdy číst znak pro „bél“ jako „Marduk“. V hellénismu a římské době byl Bélos uctíván s kultem Hélia: jim dvěma postavil v Římě chrám císař L. Domitius Auréliánus.

Bél-acha-usur z Charránu, majitel věštné otrokyně§ 670

Bél-áli ze Sibary, gizilbundský dyn.§ 815

Bél-apla-iddina, bab. vojevůdce§ 878

Bél-báni, s. Adasiho, k. Aššur, o. Bazájův§ 1670, 1620, 688 

Bél-eríš z Šadikanni, vyznavaš Samnuchy§ 973

Bél-étir z Babylónu§ 669

Bél-Charrán, chrám v Charránu§ 670

Bél-Charrán-bélí-usur, ass. guvernér, palácový herold, autonomista§ 755 

Bél-ibni z Babylónu, k.§ 707, 702 - 700

Bél-ibni z Babylónu, s. Nabû-kudurrí-usura, assyr. vojevůdce/turtánu a guvernér Přímoří§ 651, 650, 648, 645

Bél-ibni z Uruku, s. Bullutův, b. Nabû-zéra-šubšiho, obnovitel Akíta§ 747   

Bél-ibri, bůh a jeho chrám v Aššuru§ 1517

Bél-ilája, ass. velmož§ 755

Bél-iqíša ze Ša-pí-Bél v Gambúlu, šejk, s. Bunanua, o. Dunána a Samguna§ 675, 663, 652  

Bél-lú-balat z Aššuru, turtán§ 814

Bél-lúmur, šatam Esangily§ 127

Bél-šara z Babylónu, loupeživý zlatník§ 278

Bél-šarra-usur, k. Babylónu, hebr. Belsazar, řec. Baltasarés§ 551, 549, 540, 539 

Bél-šimanni, babylónský povstalec proti Xerxovi I. (dř. se uvádělo: Kidinnu)§ 484

Bél-šuma-iškun, o. Nergal-šarra-usura§ 560

Bélšunu§ viz Belesys

Bél-tarsi-ilúmma, ass. velmož "ša réši" a guvernér§ 806

Bél-usur z Babylónu§ viz Béróssos

Bél-ušézib z Babylónu, astronom§ 670

Bél-zéra-líšir z Babylónu, loupeživý zlatník§ 278

Bélakum z Ešnunny, dyn. 2028

Bélam-nada z Aššuru, "Chval Pána!", Bélum-nada, manž. Chadíty§ 1850

Belbina, Belemina, m. na jihu Arkadie§ 229; jiná Belbina byla ostrůvek před Sarónským zálivem, součást délského kdysi spolku, státeček jinak v historii nejmenovaný, dn. Ajos Jorjos spravován z Hydry, není v CSD 

Bélet-seri§ viz Gištinanna

Bélet-Šuchnir, kult v Ešnunně§ 2078

Bélat-Terraban, kult v Ešnunně§ 2078

Bélet-ekallim, bohyně v Aššuru§ 2078

"Paní paláce" bylo též označení pro ženu z nejbližšího králova okolí, možná královnu. Obrat asi není synonymem pro bélet bíti/ass. bélat béti, třebaže tak byla rovněž titulována žena z králova okolí; něco jako paní nad ženským služebnictvem, fraucimorem?  

Bélet-Isin, Nin-Isina, "Paní Isinu", d. Nanájova, bohyně, resp. kultovní přívlastek§ 1068

Bélit, Bélet-ilí§ viz Béltíja, Mulissu a Atargatis   

 

Bělehrad, Beograd, hl. m. Srbska a v letech (1918) 1929-2003 zaniklé Jugoslávie, viz Skordiskové. Učeným označením lat. středověkým Alba Graeca.

Belemeh§ viz Blemmyové

Belemina, Belminátis, m. a kraj v Lakónice, resp. Arkadii§ 224, 165

Bélénus, Beal§ 238+ a viz Nóricum

 

Belesys z Babylónie§ 1. satr. Syrie/Eber nári, Babylónec Bélšunu, 354; 2. satr. Syrie, asi vnuk či pravnuk č. 1, 354  

 

Belgédé, m. Přední Hispánie nezn. polohy§ 93

Belgios§ viz Bolgios

Belgové, Belgí, smíšený kelt.-germ. kmenový svaz na severu Gallií (srov. něm. Balge, nížinný, bažinatý kraj): Atrebatové, Ambiánové, Ambivaritiové (nezaměňovat s Ambivarety, haedujskými spojenci), Batavové, Bellovakové, Caeroesové, Caesorové, Caletové, Eburónové, Menapiové (zahrnováni mezi Germány), Morinové, Nerviové (zahrnováni mezi Germány), Rémové, Suessiónové, Veliokassové, Viromandové, germ. Atuatukové, Codrúsové, Paematové a Segnové§ 300, 250, 75, 57, 51, 21+

Belgové britští, odnož kontinentálních B.§ 43+  

  

Belili, šejk Amoritů§ 2292

 

Flávios Belisarios, vojevůdce Iústiniánův; srov. akkadské jméno Bélí-šar, "Můj pán kraluje"§ 63, 314+ 

 

Belistiché či Blistichis z Argu nebo Makedonie, údajně přítelkyně Ptolemaia Filadelfa, majitelka spřežení, které dvakrát zvítězilo v Olympii§ 264

 

Belize, novodobý stát mesoamerický§ 4200, 1800 

 

Bellaios, k. v Karmánii§ viz tam

 

Bellerofón n. Bellerofontés, "Bellerův vrah", korinthský hrdina§ 383+

 

[Bellic]us/[Bellici]us (?) Tebaniánus§ cos. suff. 118+ 

C. Bellicius Flaccus Torquátus Tebaniánus§ cos. ord. 124+ 

C. Bellicius Calpurnius Torquátus§ cos. ord. 148+ 

C. Bellicius Torquátus§ cos. ord. 143+ 

C. Bellicus Natális§ cos. suff. 68+

C. Bellicus Natális P. Gavidius Tebaniánus, možná s. předešlého§ cos. suff. 87+

L. Belliénus§ 1. praet. v Africe, 106; 2. sullovec, Catilínův strýc, 82, 64   

 

Bellóna, st. Duellóna, válečná bohyně a její chrám v Římě, srov. pod Ma§ 495, 296, 290 82, 67, 32-, 139+, 190+ a viz Bohové & svátky vi.

Její kult zřejmě souvisel se sabínskou kmenovou bohyní setby Vacúnou, která byla později připodobňována k Bellóně, Dianě i Minervě. Nejstarší fysický doklad o jejím kultu je z asi přelomu čtvrtého a třetího století z nápisu na jednom kampánském poháru "belolai pocolum". První její chrámy v Římě viz u let 296 (Bellóna Victríx na Mártově poli) a 290 (Bellóna Rufília poblíž Ísea). Na tiberském ostrovu stával chrám Bellóny Insulensis, kde ctěna společně s Ma, neznámé polohy byl chrám Bellóny Pulvinensis (o obou není v CSD). O jejím svátku viz Bohové & svátky vi. u 20. (24.) března, kněží a vyznavači/fánáticí si říkali hastiferí.

Po dokončení stavby Marcellova divadla, viz rok 11, přišel Bellonin chrám o střední polohu, přístup k němu omezen. Augustus nebyl jejím fanouškem a roli válečného kultu plně převzal za príncipátu Márs (Ultor). Třebaže za republiky konány v Bellonině chrámu jednání senátu, bohyně rychle o věhlas přišla.  

 

Bellovakové, Bellovací, kelt. kmen v Belgické Gallii v okolí dn. Beauvais§ 57, 53 - 51, 46 

 

Bellové, keltibér. kmen v Tarrakónské Hispánii§ 195, 154, 151, 146, 143

 

Bellovesus, kelt. k., synovec Ambigata Biturižského§ 600

 

bellum cibalense§ viz pod války

 

belopoiétiké§ viz vojenství

 

Bělorusko, Belarus, novodobý stát§ před 6000

 

Bélos, pohoří n. řeka v Syrii§ viz Seleukeia a Chalkis

Belsazar, hebr.§ viz Bél-šarra-usur

Béltíja, mesopot. bohyně, snad hypokorist. za Bélit iláni, Bélit ilí/"Paní bohů"§ 1266, 224, 187 a viz Mulissu, Atargatis 

Béltum z Qatny, d. Išchi-Adduova, manž. Jasmach-Adduova§ 1815

Bélu n. Tillu, ass. šejk§ 2400

Bélum-nada§ viz Bélam-nada

 

bématistés, "počítač vzdáleností"§ viz dějepis/zeměpis

 

Bemeselis§ viz Baithomé

 

Ben Laqonia, rabínský rod§ 309

Ben Nevis§ viz Graupius móns

 

Bénácus lacus, dn. Lago di Garda, č. Gardavské jezero; jméno od místního keltského kultu, moderní jméno m. a jezera snad od Langobardů "warda", stráž, podle slabší etymologie příbuzné s něm. slovem pro "zahradu"§ 268+

Benájáhú§ viz Bnájáhú

Benátky, historická země v sev. Itálii, Benátky viz Venetové§ 232-, 251+ 

 

benben, benbenet§ viz pyramidion

 

Bendegúz§ viz Mundzuk

Bendis, bendídeia§ viz pod Bohové a jejich svátky

 

Béné, m. na Krétě§ 668, 250

Bené Jamína, sg. Ben-jamín, hebr. Bin-jámín, amor. beduinský kmenový svaz, dtto hebrejský, jeden z kmenů Israéle, asi nejjižnější odnož Jamínů§ 1895, 1830, 1779, 1280, 1108, 1030, 1020, 933   

V éře Mári měli Bené Jamína pět kmenů: Amnánum, Jachrúrum, Jarichum, Rabábum a Ubrabum, Jachrúrové a Amnánové kočovali v okolí Sippar.

Bené Sim'ál, amor. kmenový svaz, kočující v sousedství Jamínů§ 1779   

Benerib, ka. První eg. dyn., manž. Ahova§ 3174

Beneventum, předtím Malventum, m. v Samniu, zal. prý Diomédem či s. Odyssea s Kirké§ 312, 270, 268, 214, 212, 180, 113, 84, 43-, 64+, 66+, 70+, 107+    

 

Bengál, Bengálsko, země ve vých. Indii a spolkový stát Západní Bengál (angl. slovo od Vanga, Banga, starý název část země, její druhá část se jmenovala Gauda - obě království patřila do říše Maurjů a Guptů), východní muslimský Bangladéš; roku 2018 indická část země přejmenována na Bangla§ 600, 321, 245, 1

 

Benghází/Banghází§ viz Bereníké v Kýrénaice

 

Ben-Hadad I. (hebr.), Bar-Hadad, k. v Damašku§ 914, 888

Ben-Hadad II., k. v Damašku, Bar-Hadad, ass. Adad-'idrí§ 876, 857, 853, 850, 848, 845   

Ben-Hadad III. v Damašku, hebr., aram. Bar-Hadad, ass. Bir-'idrí n. Mari' (?), bibl. Ben-Hadad III., s. Chazá'éla, k.§ 850, 815, 800, 799, 798, 773, 740

Benhobal, Ben-hobal, bnhbl, stavitel v Puteolech§ 5+

Benjamín§ viz Bené Jamína

 

Bentešina z Amurru, Bente-šina, dyn., chetit. podoba snad churrit. jména Pandi-šeni/Wandi-šeni§ 1300, 1288, 1270, 1250   

Benti-šarre z Lawazantije, Pentipšarri, k. a kněz, o. Puduchepy, chet. ka§ 1300

Bentreš z Bachtanu, pohádková princezna§ 1304 

 

Benu§ viz foinix

 

Benzingerode, m. v Saskuj-Anhaltu§ 5200

 

Béón§ viz Jaqobher

 

beran, beranidlo, řec. kríos, lat. ariés, obléhací stroj, jeho vynález§ 501

 

Berberové, Berbeři, kmenový svaz zřejmě tzv. pelasgického ethnika (?) v sev. Africe, arab. podoba z řec. a lat. barbar. Sami si říkají Amazigh, pl. Imazighen§ před 6000, 5999, 3174, 1303, 945, 631, 530, 396, 241 (nejmenováni), 240, 213, 205, 201, 67, 28, 25-, 17+, 24+, 40+, 42+, 70+, 75+, 84+, 113+, 118+, 138+, 166+, 189+, 217+, 228+, 238+, 240+, 253+, 255+, 280+, 311+, 328+, 343+, 364+, 370+, 372 až 374+ a viz též pod Numidie, Mauretánie, Libye apod. 

Srov. národ Maziků v římské Mauretánii, starší Mešmeš/Mašmaš n. Ma, Maxyes, Mazyes, Mazazacés (lat.), všem od berb. Imazighen. Egypťané B. označovali za Libyjce (Libu) či Numidy, srov. také pod Marmariké, libyjština = berberština. Římané je měli různé jejich kmenové svazy za Numidy, Maury, Garamanty, Gaetuly, Afry apod. Ve východní Africe při Rudém moři a údajně až po m. Rhapta v Azánii nazývali hellénsští geógrafové pobřeží rovněž Barbarika. Soudívá se, že od Rudého moře přenesli jméno v podobě Berber na Severoafričany dobyvatelští Arabové.

Jazyk tamazight patří do skupiny hamitosemitské (= afroasijské). Zřejmě také pův. obyvatelé ostrovů u západoafrického pobřeží, mj. Kanárských ostrovů (na jednom ze sedmi z nich, na o. Gomera, přežívá signální a dorozumívací řeč pískáním o čtyřech konsonantech a dvou vokálech, vyučovaná na ostrově i ve škole, el silbo; cf. pod pískání). Od nich to zřejmě převzali dnešní španělsky mluvící pastýři.

B. používali od 3. st. vlastní písmo odvozené od kartháginské podoby foinícké abecedy; ve formě zvané tifinagh (s významem prý „púnská písmena“, srov. tam) přežilo latinku a arabské písmo a je v užívání u saharských Tuaregů. Jedním z berb. dialektů tamazight se hovoří v egyptských oasách Síwa a v Libyi. Dalšími většími jsou tarifit/rifti v severním Maroku, tašelhijt ve středním Maroku, kabylština v Alžírsku, která se píše latinkou. Skupiny Berberů žijí na jihu P a E.

Zřejmě prvním berberským literátem dějin byl autor latinských komédií  P. Terentius Áfer, viz rok 195 a 185. Vojevůdcem prvním snad berberského původu byl za Traiána Maur Lusius Quiétus a Q. Lollius Urbicus, legát Británie, viz rok 138+. Pokud byl císař M. Opellius Macrínus Berber, viz pod Quirítés a roku 217+, pak to byl člověk, který to z nich ve starém věku dotáhl nejdále (psáno o něm bylo jako o Maurovi, mohlo ovšem být též potomkem latínských kolonistů). Od osmdesátých let 20. století usilují B. o renesanci a z Francie se šířilo hnutí na odlišování B. od Arabů. Marocký král Hasan II. použil berberskou tradici a okolnost, že v římských dobách patřili B. do říše s centrem v Evropě, na podporu své žádosti o přijetí do EHS/EU.

Alžírský parlament uznal v únoru 2016 berberštinu za úřední jazyk, jednacím jazykem parlamentu zůstává arabština. Roku 2002 byla berberština připuštěna do škol v oblastech s berberskou většinou; z c. čtyřiceti milionů obyvatel Alžírska a z nich slabá polovina hovoří tamazight.

 

Berê z Aššuru, guvernér Arbilu, rebel§ 1139

Berea, mí. v Iúdaji u Elasy§ 160

 

Bereníké, jméno několika ptolemaiovských královen:§

Bereníké I. Sóteir᧠317, 308, 300, 296, 264, 246, ses. a manž. Ptolemaia I.

Bereníké II. Euergetis, manž. Ptolemaia III.§ 266, 264, 261, 260, 258, 246, 240, 239, 229, 221

Bereníké III. Filométór Filadelfos, po sňatku jako Kleopatrá Bereníké, resp. "Kleopatrá alias Bereníké"§ 115, 105, 103, 101, 88, 80, dc. Ptolemaia IX. s Kleopatrou IV. (?), manž. a ses. Ptolemaia X. (s ním měla dceru nezn. jména), manž. dále Ptolemaia XI. a spoluvládkyně i svého o. Ptolemaia IX.

Bereníké IV. Theá Epifaneia§ 79, 69, 58 - 55, manž. Seleuka VII. a Archeláa

Bereníké Anassa parthenón, dc. Bereníky II. a Ptolemaia III.§ 246, 239, 238

Bereníké, snoubenka n. manž. Attala III.§ 159, 138

Bereníké, seleukovská královna, d. Ptolemaia II. s Arsinoou I., jako manž. Antiocha II. a ka Bereníké Fernoforos/Přinášející věno§ 270, 253, 252, 246, 245

Bereníké z Chiu, milenka Mithridáta Eupatora§ 71

Bereníké z Galatie, manž. Déiotara I., m. Déiotara III.§ 159, 51, 41 

Bereníké z Iúdaje (I.), dc. Héródovy sestry Salómy (i.) s Kostobarem Idúmajským, manž. Aristobúlova a Theúdiónova, m. Héróda Chalkidského a Héróda Agrippy I.§ 28, 17, 4-, 20+, 35+  

(Iúlia) Bereníké z Iúdaje (II.), dc. Héróda Agrippy I. s Kyprou, vnučka předcházející, manž. M. Iúlia Alexandra, Héróda Chalkidského (svého strýce), Polemóna II. a milenka Titova§ 32, 28-, 35+, 38+, 41+, 44+, 62+, 66+, 69+, 70+, 75+, 79+, 81+     

Bereníké z Telméssu, d. Ptolemaia II. z Telméssu, vn. Lýsimachova, velekněžka dynastického kultu§ 193, 189

jméno několika měst založených či kolonisovaných Ptolemaiovci:

Bereníké Tróglodytiké založeno jako Arsinoé Olbiá, v římské éře možná Adúlis (srov. tam), dn. Madínat al-haras alias Baranís v zálivu pod (mysem) Rás Banás na jihu egyptského pobřeží, popř. jiná Arsinoé ležela u Filótery na místě dn. Gimsy (?)§ 3096, 1315, 270, 250-, 6+, 100+, 137+   

Bereníké Panchrýsos, m. na severu SDN v poušti, dn. Allaqi§ cf. Trógloditiké a epi Deirés

Bereníké epi Deirés/Deirés, též zvána (?) B. Panchrýsos/"Plná zlata", předtím Arsinoé epi Dirés, již. od dn. Assabu v Eritreji, popř. Džíbútí§ 270

Bereníké, předtím Euhesperidés či Euesperidés, m. v Kýrénaice, dn. Benghází/Banghází v LAR§ 250, 96, 74 

Bereníké v Épeiru, též Bereníkis, m.§ 295, 149

Bereníké§ viz al-Aqaba

Bereníčina cesta, hodos Bereníkés, cesta přes poušť od Nilu k Rudému moři§ 6+

Bereníkés Hormos, "Bereníčin přístav", mí asi na Nilu polohy neznámé§ 257

Bereníkidai, ath. démos§ 229   

 

Bergaios z Thrákie, dyn.§ 410

Bergistánové, ibérský kmen v okolí Tarrakóny§ 195

Bergidum, m. Cantabrů, dn. Castro Ventosa, Villafranca del Bierzo v prov. León§ 25

Bergium, m. Bergistánů, asi dn. Berga v Katalánii§ 195

Bergomum, dn. Bergamo na severu Itálie§ 600 a viz Cenománové

 

Berí z Arbél, o. biskupa Peqídy§ 123+

Bericus Atrebatský§ viz Verica

Beringie, Beringové, Beringova úžina, zaniklá země a její obyvatelé§ pravěk, před 6000 

Bérisadés z Thrákie, dyn. Odrysů§ 359 - 356

 

Bermion, pohoří v Makedonii, též Bora§ 167

 

berně§ viz daň

Bernstorf, archeolog. lokalita v Bavorech§ 1600  

 

Beroé, m. v Thrákii, Colónia Augusta Tráiána, dn. Stara Zagora v BG§ 355+, 377+ 

Beroiá nebo Berroiá, m. v Bottiaji/Émathii v Makedonii, tur. Karafenga, dn. Veria; srov. pod Aigai§ 432, 331, 318, 287, 253, 248, 223, 181, 168, 167, 118, 56-, 127+, 229+, 248+, 261+    

Beroiá nebo Berroiá, m. v Syrii§ viz Chalab, Chalpa   

Bérónové, Bérónés, ibér. nárůdek na horním Ibéru§ 76

Beronikiános ze Sard, neoplatónik, asi poslední scholarchos sofistů v Pergamu§ 320+  

 

Béróssos z Babylónu, bab. Bél-usur/"Bél spasil" nebo Burášu/"Jalovec", popř. Bél-ré'úšu/"Bél je jeho pastýřem", Mardukův velekněz, astronom a řecky píšící historik. Ženat údajně s jistou Erymanthou, měli dceru Sabbu§ 3200, 270

Béróssos

Výpravou Alexandra Velikého se Hellénům převelice rozšířil obzor obývané země. Samozřejmě že byli dobře informováni o oblastech, s nimiž řecké obce obchodovaly - se zeměmi Černého moře a celého Středomoří. Jejich znalost dějin ovládnutých území však byla nepatrná a značně zkreslená.

Před Alexandrovou výpravou vylíčil dějiny zemí, v nichž se stali Řekové vládci, vlastně jenom Hérodotos. Jeho zprávy však v hellénistické době nemohly již plně uspokojovat potřeby řeckých učenců; kromě toho byly plné omylů způsobených neznalostí prostředí či povrchností informátora.

Jedním ze základních rysů nových hellénistických států na území bývalé perské říše bylo soužití s domácími tradicemi a kulturou. Řecká vláda znamenala pro Egypt a Mesopotamii poslední dobu ekonomického a kulturního rozmachu. Je přirozené, že řecky mluvící svět chtěl blíže poznat minulost národů, na jejichž území se nyní rozšířil.

Zároveň však i domácí vzdělanci měli snahu představit vlastní dějiny světovládným jazykem: egyptskou minulost sepsal Manethó, babylónskou Béróssos, první římští historikové psali římské dějiny řecky, židovské dějiny zpřístupnil Iosephus Flavius. Řecký svět se měl svým jazykem dozvědět o slávě jiných národů.

S Egyptem a východním Středomořím měli Řekové politické a hospodářské styky dávno před pádem perské říše. Babylónie jim však byla v každém ohledu velmi vzdálená. Babylónské dějiny jim poprvé představil Hérodotos a později Ktésiás z Knidu, který pobýval na perském dvoře jako králův lékař a který vypsal perské dějiny.

Prostředí Mesopotamie Řekům přiblížil účastník Kýrovy vzpoury, současník Ktésiův, Xenofón. Teprve když se Mesopotamie stala druhým centrem nové seleukovské říše, stoupla touha Hellénů zvědět více o babylónské kultuře. Přímé překlady klínopisných textů do řečtiny neexistovaly. Už jenom z toho důvodu, že dějepisná díla, jak je známe z antického starověku, mesopotamské ani nilské kultury neznaly. Vedly chronografie a soupisy datovacích/epónymních událostí a úředníků a jménem žádného takového dějepisce neznáme. Kolem rok 500 žil excerptor či opisovač starých textů s chronografickými údaji Ea-nádin, syn Ana-Bél-eríši, a Nabû-kásir, syn Ea-ilúta-ibniho.  

Pro řecký svět byly atraktivní hlavně babylónské úspěchy v astronomii, která ostatně byla vůbec dominantní vědou Babylónců po celý starověk. Babylónská kultura by však zůstala Hellénům nepřístupná, kdyby se nenašel někdo, kdo by ji zprostředkoval řeckým jazykem. Tímto zprostředkovatelem se stal Béróssos.

O jeho životě nemáme mnoho zpráv. Byl veleknězem boha Béla (= Marduka) v Babylónu. Za vlády Alexandra byl již dospělým mužem. Ve stáří opustil Babylón a usadil se na Kóu, kde založil astronomickou školu (koloval kdysi spis o astrologii pod jménem jistého Béróssa z Kóu, pravděpodobně přičítaný našemu polyhistorovi z Babylónie). Proč se vydal ze seleukovské říše na území pod kontrolou ptolemaiovskou, nevíme. Athéňané ho měli údajně poctít sochou se zlatým jazykem v jednom ze svých gymnasií za to, že jim dobře věštil.

Více zpráv o jeho životě není, přesto je zřejmé, že byl mezi svými současníky proslavený a vážený. Podle zmínek řeckých a latinských autorů sepsal Béróssos práce astronomické a zřejmě i spisek o vzácných kamenech. Proslavilo jej však především autorství tří knih Babylóniak, tzn. babylónských dějin.

Babylóniaka vznikla pravděpodobně kolem roku 280 př. n. l., sotva dříve. Béróssos je věnoval Antiochovi Sótérovi, příznivci babylónské kultury (resp.: myslíme si to o něm). O vlastním obsahu práce říká Béróssos: „Obsahuje sepsání zpráv o nebi, moři, stvoření, o králích a jejich činech".

První kniha obsahovala výklad o babylónské kosmogonii („o nebi, moři a stvoření"), druhá a třetí kniha byla věnována „králům"; druhá kniha obsahovala období před potopou, zprávu o potopě, 86 mytických králů po potopě a pět historických dynastií až do r. 732/1 př. n. l., třetí kniha zahrnovala vládu Assyřanů, Chaldajů a Peršanů až do roku 331 př. n. l., kdy Babylón obsadil Alexandros.

Béróssovo dílo se nezachovalo jako celek. Je známo z citací pozdějších autorů, především Alexandra Polyhistora, Iósépa Flávia a Vitrúvia. Výpis z Béróssových Babylóniak pořídil Alexandros Polyhistór, učenec z 1. století př. n. l.

Tohoto výpisu pak používali všichni další historici až do východořímské/byzantské doby. Podobný výpis filosofický z první knihy Babylóniak pořídil stoik Poseidónios v témže století; obsahoval rovněž poznámky astronomické.

Excerpt Alexandra Polyhistora se zachoval u křesťanského autora Eusebia z Kaisareie, který ho zahrnul do svých Chronik, v arménském překladu. Původní řecký výpis Eusebiův použil ještě na přelomu 8. a 9. st. n. l. mnich Geórgios Synkellos.

V následujícím překladu Béróssových Babylóniak uvádím pouze souvislé zlomky. Dnes již není možné přesně stanovit mezery mezi jednotlivými zlomky, čtenář však pozná, že jsou značné.

Zlomky z Béróssových Babylóniak (výpisy Geórgia Synkella z Alexandra Polyhistora)

I. kniha

1. Babylónie leží mezi řekami Tigridem a Eufratem. Sama od sebe rodí divokou pšenici, ječmen, proso a sezam. V bažinách se rodí jedlé kořínky, kterým se říká gongy - svou vydatností se vyrovnají ječmenu.

Dále země rodí fíky a jablka a další druhy ovocných stromů; ryby a ptáky žijící na souši i v bažinách. Kraje, které leží proti Arábii, jsou suché a neplodné, z druhé strany je Babylónie hornatá a úrodná.

V Babylónu žilo mnoho rozličných národů, kteří se usídlili v Chaldeji. Žili bez zákonů jako zvěř.

2. Jeho podoba se uchovává ještě dodnes. - Netvor celý den pobýval mezi lidmi, aniž by požil nějakého jídla. Vyučoval lidi vědám a umění a rozličným řemeslům, učil, jak zakládat města a chrámy, jak stanovovat zákony a hranice pozemků; rovněž jim ukázal, jak sít a jak sklízet úrodu a vůbec vše, co člověk potřebuje k dennímu životu. Od té doby již nebylo objeveno nic důležitého.

Při západu slunce se Óannés ponořoval zpět do moře a noc strávil v oceánu; byl to totiž obojživelník. Později se objevilo ještě několik podobných netvorů, o nichž bude řeč v knize o králích.

3. Stvořila rovněž jiné lidské tvory s kozími stehny a rohy, další, kteří měli koňské nohy a zase jiné, kteří měli vzadu tvar koňského těla, vpředu lidského, čili hippokentaury.

Dále tato zvířata stvořila býky s lidskou hlavou, psy se čtyřmi těly a rybími ocasy, které jim vyrůstaly ze zadní části těla, koně se psími hlavami, lidi a jiné živočichy s hlavami či těly koňskými, ocasy rybími a jiné živočichy s podobami všelijakých zvířat. K tomu ještě ryby, hady, plazy a jiná zvířata vesměs podivuhodná a se zaměněnými podobami. Obrazy všech těchto zvířat se rovněž uchovávají v Bélově chrámu.

Nad všemi těmito tvory vládla žena jménem Omorka/Homoróka, chaldejsky Thalatth, což se do řečtiny překládá jako „moře" (thalassa). Když všechno to povstalo, přišel Bélos a rozštěpil Omorku na dvě poloviny: z jedné udělal zemi, ze druhé nebe.

Všechny tvory, kteří v té ženě žili, zabil. To ovšem myslel Óannés při svém výkladu jen alegoricky. Když totiž ještě všude vládlo vlhko a v něm žilo množství živočichů, Bélos si usekl vlastní hlavu, ostatní bohové smísili vytékající krev se zemí a stvořili tak člověka.

Proto jsou lidé moudří a dělí se s bohy o rozum. - Bélos pak, jeho jméno se do řečtiny překládá Zeus, rozříznul uprostřed temno, oddělil od sebe zemi a nebe a uspořádal svět. Netvoři zahynuli, protože nemohli snést sílu světla. Když však Bélos spatřil pustou, ale úrodnou zemi, přikázal jednomu z bohů, aby krev, která vytékala z jeho useknuté hlavy, smísil se zemí a stvořil lidi a zvířata, která by vydržela při životě. Bélos rovněž vytvořil hvězdy, slunce, měsíc a všech pět planet.  

II. kniha

1. Prvním králem byl Chaldej Alóros z Babylónu; vládl 10 sarů. Po něm vládl Alaparos a Amélón, oba z města Pautibiblioi. Alaparos vládl 3 sary, Amélón 13 sarů. Po tomto vládl Chaldej Ammenón 12 sarů. Za jeho vlády se z Rudého moře vynořil netvor Idótión (či Annédótos), který měl podobu člověka a ryby.

Poté vládl 18 sarů (A)megalaros z města Pautibiblioi a po něm pastýř Dáónon z téhož města vládl 10 sarů. Za jeho vlády se opět objevil Annédótos, který měl stejnou podobu, jako ti dříve uvedení, totiž směs člověčí a rybí. Pak vládl Euedóranchos z Pautibiblioi a to 18 sarů. Za jeho vlády se objevil další netvor s rybí a člověčí podobou jménem Ódakón.

Dále vládl Amempsinos, Chaldej z města Laranchoi, 10 sarů. Následoval Ótiartés z téhož města, vládl 8 sarů. Pak, po smrti Ótiarta vládl jeho syn Xisúthros 18 sarů. Za jeho vlády vypukla velká potopa.

Xisúthrovi ve spánku Kronos sdělil, že 15. dne měsíce daisia (makedonský měsíc; bab. du'úzu) zahubí veškeré lidstvo. Dále nařídil, aby ve městě boha Hélia, v Sipparách, zakopal všechny písemnosti a vstoupil na loď s příbuzenstvem a nutným množstvím přátel; aby naložil jídlo a pití a na loď nahnal ptáky a čtyřnožce a se vším aby byl připraven k plavbě.

Když se Xisúthros ptal, kam popluje, Kronos mu odpověděl, že k bohům, aby se k nim modlil, aby byli k lidem přátelští. Xisúthros poslechl a vystavěl loď, která měla délku 15 stadií a šířku 2 stadií. Když učinil vše, co mu bylo uloženo, nalodil svou ženu, děti a přátele.

Když povodeň přišla a opět opadla, vypustil Xisúthros několik ptáků. Protože však nenašli žádnou potravu ani místo, kde by usedli, vrátili se zpět na loď. Po několika dnech vypustil Xisúthros opět ptáky: ti se opět vrátili na loď, tentokrát s nohama obalenýma blátem. Potřetí vypuštění ptáci se na loď již nevrátili.

Tu Xisúthros poznal, že se objevila země. Odstranil část paluby a když viděl, že loď usedla na jakousi horu, vystoupil spolu se ženou, dcerou a kormidelníkem, poklonil se zemi, postavil oltář a obětoval bohům. Pak zmizel těm, kteří zůstali na lodi. Zbylí se vypravili Xisúthru hledat a volali ho jménem.

Samotného Xisúthru již nespatřili, z nebes však uslyšeli hlas, který jim přikazoval mít úctu k bohům. On sám se pro svou zbožnost dostal spolu se ženou, dcerou a svým kormidelníkem mezi bohy. Doporučil zbylým, aby se vrátili zpět do Babylónu, vyhrabali v Sipparách zakopané písemnosti a předali je lidem. Místo, kde se nyní nacházejí, se jmenuje Arménie.

Když to uslyšeli, obětovali bohům a pěšky se vypravili do Babylónu. Z vlastní lodi však, která zůstala ležet v Arménii, se dochovala ještě část, která se nachází v Gordyénských horách Arménie. Mnozí si z lodi usekávají kousky asfaltu, kterých pak užívají jako prostředku proti nemocem.

Když se tedy vrátili do Babylónu, vykopali písemnosti uložené v Sipparách, založili mnoho měst a zřídili mnoho chrámů bohům a znovuobnovili Babylón.

2. Odtud uvádí Béróssos jména osmi vládců médských v Babylónu, 224 let; a dále 11 králů a 28 let. Pak uvádí chaldejské krále, 49 v počtu u 458 let, pak arabské, 9 králů a 245 let.

Po těchto letech informuje i o vládě Šamiram nad Assyrií. Pak opět jednotlivě vypočítává jména 45 králů a jejich roky, 526 let. Po těchto vládl král Chaldejů jménem Fúlos.  

III. kniha

1. Postavil pomník svého vítězství, když dal postavil vlastní sochu, na kterou dal chaldejskými znaky zvěčnit události. Postavil město Tarsos a dal mu jméno Taršiš. Pak se vrátil domů. Žil 18 let a byl zabit vlastním synem. Ten vládl 8 let, po něm Hamugios 21 let a jeho bratr 21 let.

Po nich kraloval Nabupalassoros 20 let a po tomto Nabuchodonosoros, takže se od Senacheriba po Nabuchodonosora počítá 88 let.

Když Nabuchodonosoros převzal vládu, obklopil Babylón trojitou hradbou a to v 15 dnech; z ramene Eufratu zvaného Akrakanos vyvedl řeku (kanál) Armakalé. Nad městem Sippara dal vykopat jezero o obvodu 40 parasang a hloubce 20 loktů; dal postavit propustě, které, když se otevřely, zavodňovaly celou rovinu kolem města. Propustě se jmenují Echetognómony.

Postavil rovněž hráze proti přílivu Rudého moře (Perského zálivu) a na přístupech do Arábie založil město Terédon. Královské zahrady ozdobil stromy a tyto zahrady nazval „zavěšenými".

Král Nabuchodonosoros vládl 43 roky; byl to muž činu a slavnější než jeho předchůdci. O něm říká Béróssos ve třetí knize Babylóniak: Když jeho otec Nabupalassaros uslyšel, že se proti němu vzbouřil satrapa Egypta a Údolní Syrie a tuto urážku nemohl již déle snášet, vypravil proti povstalci svého syna Nabuchodonosora, který byl tehdy již v dospělém věku.

Nabuchodonosoros se s povstalcem střetl v boji, porazil ho a stal se pánem země, která odjakživa měla vlastní královládu. V téže době v Babylónu onemocněl jeho otec Nabupalassaros a zemřel po vládě, která trvala 21 let. Když se to zanedlouho poté Nabuchodonosoros dozvěděl, uspořádal poměry v Egyptě a na ostatním území, určil jednomu ze svých přátel, aby s hlavní silou vojska spolu se zajatými Židy, Foiníčany, Syry a obyvateli Egypta a a zbytkem kořisti táhl do Babylónu; sám rychle prošel pouští a dorazil do Babylónu.

Převzal vládu, kterou mezitím spravovali Chaldejci a rovněž královské sídlo, které spravovali nejlepší z nich, rozkázal pro blaho vlastní říše usadit zajatce v těch částech Babylónie, které to vyžadovaly. Dal vyzdobit z válečné kořisti chrám Bélův a ostatek starého města, stejně tak i nové, na druhé straně Eufratu. Aby již nikdo nemohl město dobývat tím, že by odvedl tok řeky, dal obehnat obě části města trojitými hradbami, jedny z pálené hlíny a asfaltu, druhé jen z pálené hlíny.

2. Jeho syn Labassemardochos se dostal k vládě jako chlapec; vládl 9 měsíců. Bylo mu ukládáno o život, protože se příliš projevovala zkaženost jeho mravů a tak byl svými přáteli ubit.

Po jeho zabití spiklenci společně přenesli vládu na Nabonnéda, jednoho z Babylónců a spoluúčastníků spiknutí. Za jeho vlády byly hradby kolem řeky ozdobeny cihlami z pálené hlíny a asfaltu. V 16. roce jeho vlády vytáhl Kýros z Persie, dobyl zbytek Asie a táhl do Babylónie.

Když Nabannédos zjistil, že Kýros přichází, postavil se mu v bitvě a podlehl; uprchl z bitvy a uzavřel se v Borsippách. Kýros získal Babylón a nařídil zbořit vnější hradby, protože se mu zdálo, že je to velmi důležité a nedobytné město. Pak se vypravil proti Borsippách obléhat Nabonnéda. Ten však obléhání nevydržel a vydal se Kýrovi do rukou.

Kýros se k němu zachoval lidsky a určiv mu za místo pobytu Karmami odeslal ho z Babylónie. Nabannédos prožil zbytek života v té zemi, kde i zemřel.

Poznámka: Naprostá většina jmen a událostí je známa z domácích, klínopisných pramenů. Nejasná jsou pouze jména tzv. předpotopních králů (kromě Dáónon = Dumúzi). Jméno učitele lidstva lze snad vykládat z ummânu, pozdněbab. uwánu, "učenec" = Óannés, tzn. řec. Démiúrgos.

vyšlo v časopisu Nový Orient xxxvi, 1981, pp. 177 nn.

Beroun§ viz Véróna

Bérsúma, aram. Bar-sauma, pitiaxés, ibér. hodnostář§ 75+

Béryllos, vychovatel Nerónův a tajemník přes řeckou korespondenci/ab epistulís graecís§ 49+

Bérýtos, m. v Syrii, foin. Beruta, Be'erot/"Studně", krátce Láodikeia (pod Libanem?), řím. kolonie Iúlia Augusta Félíx, dn. Bajrút/Bejrút v Libanonu (z foin. „Studně“); u B. se vléva ř. Magorás, arab. Nahr Bérút§ 1424, 1365, 1299, 1111, 219 - 218, 143, 85, 80, 15, 10, 7, 4-, 6+, 41+, 48+, 50+, 66+, 69+, 70+, 105+, 133+, 185+, 194+, 200+, 380+, 388+        

 

Bes, trpasličí bůh v ET§ 353+, 371+ 

Bés᧠viz Antinoúpolis

Bésán§ viz Skythopolis

Besantió§ viz Vesontió 

Besarábie, hist. země, z větší části dn. Moldova§ 340-, 272+ 

Besnágar, mí v Madhjapradéši u Vidiše, IND§ viz Héliodóros z Taxil

Bessové, Béssové, thrácký kmen v poh. Haimos sahající až k pobřeží, území později zváno Bessiké§ 183, 108, 72, 66, 62 - 59, 57, 43, 33, 28, 20, 19, 13, 10

S Dionýsovou věštírnou a jako součást Satrů zmiňováni Hérodotem již k roku 480. Nejznámějším z Bessů asi byl východořímský císař a monotheistický fanatik León I. (457-474), dosazený magistrem militum Alanem Asparem.

Béssos z Persie, bab. Bíšu, jako samozvaný král Peršanů Artaxerxés IV. (pokud by platilo, že Arsés užíval také trůnního jména Artaxerxés, je Béssos Artax. V.)§ 330 - 328

 

Bét/Bejt (hebr.), "dům", akk. bítu

Bét El, mí. v Palaistíně severně od Jerúsaléma, dnes poblíž stejnojmenné moderní osady (Bejt El)§ 634

Bĕt hórón, Bethórón, mí. v Iúdaji§ viz Baithórón 

Bét lechem, mí. v Iúdaji, rodiště žid. krále Dáwída a Ježíše§ 2, 326+, 393+   

Starší Bajt Lachmu, Sídlo kanaánské bohyně Lachmu, monotheisty přeformováno na „dům chleba“; arab. Bajt lachm značí dům masa), řec. Béthleem. Původně se lokalita jmenovala Efrata, aram. Pitná voda. Archeology roku 2012 dokázána existence lokality i mimo biblické knihy: nalezen střep s hliněnou pečetí ze sedmého roku čísi vlády (?) z doby kolem roku 800.

Bét Peor, kterési mí u Gai v Móabu, kde pohřben Móše, řec. Oikos Fogór§ 1400

Bét Ramata, Bét Haram, řec. Bétharamfthá/Bétharamatha, za Héróda Antipy Lívias a později Iúlias, sídel. m. tetrarchie Peraiá; bývá lokalisována s Tall ar-Ramá/Tell er-Rameh v JOR, popř. s Tall al-hammám, viz Mrtvé moře§ 5-, 24+ 

Bét Š'án, Bét Šeán§ viz Skythopolis

Bét súra, Bétsúra, Béthsúron, Baithsúron, Baithsúra, Bét Zur, m. v Iúdaji§ 163, 152, 144  

Béth Furaia, osada na jihu Sófény§ 252+ 

Bĕthzachari᧠viz Baithzachariá

Bét šemeš, bibl. řec. Baithsamys, m. západně od Jerúsaléma (nezaměňovat se Šechemem/Neápolí)§ 1020, 797, 783, 773

Bét sajda, Béthsaida§ viz Iúlias

Bĕthther, Bitthéra, Beitar, Betar, dn. Battír s ruinami Chirbat al-Jahúd, pevnost na jih od Jerúsaléma§ 135+  

 

Beti'ilu z Amurru, s./b. (?) Ba'lujův, též DU-Tešub (?)§ 1365, 1350

 

beton§ viz opus caementicium 

Betrest§ viz Bati-ires

Bévus (lat.), ř. v západ. Makedonii polohy nezn.§ 199

Beycesultan, archeolog. lokalita u Çivrilu na západě Anatolie§ 2000  

 

bezbožnost§ asebeia

bezpečnost, "kolektivní"§ viz pod pakt

Bézabdé na Tigridu, Bázabdá, Bedzakti, aram. Bét Zabdaj, dř. Fainiché n. Pannika, dn. možná Cizre v TR, sídel. m. Zabdikény§ 331, 360+ 

Bezeq, nezn. lokalita v Kana'ánu§ 1380

Bezetha, mí. v Iúdaji§ 160

 

běžec na dlouhé vzdálenosti§ viz hémerodromos