Maghrib: krvavá vrata do Evropy

(vyšlo v TÝDNU 17/07)

Jak afghánská válka ohrozila muslimský západ a Evropu



Část teroristů, kteří páchali zločiny ve Španělsku, Francii nebo Německu, pochází z arabského západu. Jejich velení a financování sedí kdesi v Hindúkuši a na Arabském poloostrově.

Nepřestaneme, dokud neosvobodíme celou islámskou zemi od křižáků, odpadlíků a špionů a dokud se opět neusadíme v ukradené Andalusii a ve znásilněném Jeruzalému.

Tak zní přísaha skupiny teroristů, kteří si říkají Organizace al-Kajdy v islámském Maghribu. Jejich sebevražední atentátníci usmrtili předminulý týden v Alžíru na třicet lidí a při dalších přepadech jinde v zemi zastřelili sedm vojáků a poštovních zaměstnanců.


Ačkoli má za sebou alžírská metropole patnáct let krvavé občanské války, takový útok (a proti sídlu předsedy vlády) ještě nezažila. Na muslimský západ (arabsky al-maghrib) dorazila loňská renesance kajdistického terorismu a oživení talibského odboje v Afghánistánu (viz TÝDEN č. 11/07).


Pět let od sebevražedné akce, při níž v tuniské Džerbě zemřelo 21 turistů, čtyři roky po marocké Casablance, kde zemřelo 45 lidí, tři roky po útoku na madridská nádraží s téměř dvěma sty zavražděnými (proces s obžalovanými začal letos v únoru) a dva roky po londýnských atentátech se Evropanům opět připomíná, kde má islámský teror nejvíce otevřené dveře.



Bitva o Alžír



V devadesátých letech válčili proti alžírské vládě „Afghánci“, alžírští navrátilci z džihádu proti Sovětům v Afghánistánu. Teď se soudí, že novou generaci alžírských mudžáhidů vedou lidé se zkušenostmi z Iráku.


Mají na co navazovat. Alžírsku vládne generace bojovníků za nezávislost proti Francouzům a role armády je srovnatelná s pozicí generálů v Turecku. Když se po třech desetiletích vlády pokusili liberalizovat politické poměry, postavila se náboženská opozice sekulárnímu státu.


V únoru 1987 byl zlikvidován první alžírský radikální islamista a vůdce partyzánské skupiny MAIA Mustafá Bujálí. V prosinci 1991 neuznala vláda výsledek prvních otevřených voleb, v nichž uspěla opoziční Fronta islámské spásy (FIS). Druhé kolo už nevyhlásila a vypukla občanská válka, která stála životy na 150 tisíc Alžířanů. V devadesátých letech bylo měsíčně zavražděno až tisíc lidí, což je počet srovnatelný s občanskou válkou iráckou po loňském únoru.


FIS založili v únoru 1989 Abbássí Madání (dnes 75) a Alí Bilhadž (50) a byli za to dlouhé roky vězněni. Když ve stejné době vyklidili Rusové Afghánistán, verbální boj FIS za šaríju v Alžírsku podpořili džihádisté bojovými zkušenostmi, nadto s rozkazem vrátit se domů a nastolit ve svých zemích sunnitské emiráty (viz TÝDEN č. 50/05).



Saharské atrakce



Jednotou džihádisté netrpěli. Od FIS a její vojenské části, Islámské armády spásy (AIS), se roku 1993 odloučila radikální Ozbrojená islámská skupina (GIA). Neválčily jen s vládou, ale také proti sobě. Zhovadilé krutosti, únosy a vraždy nebyly přičítány jen džihádistům, na nichž se přiživují i ryzí kriminálníci, pašeráci zboží a drog, únosci lidí.


Dlouho si alžírského vraždění ve světě nikdo nevšímal a v novinách se objevovalo téměř více obviňování armády z toho, že je stejně brutální jako povstalci.
Armáda válku díky zkušenostem z bojů s Francouzi do roku 1962 zvládala, ale Alžírsko, kdysi sovětský spojenec, se dostalo do mezinárodní izolace. Zlom nastal po 11. září 2001, kdy Američané budovali zázemí pro světovou válku s terorem.

Alžířané dostali nové zbraně a technologie, spolupracují s Američany a Francouzi, konají společné manévry. Otevřela se řada obchodních spojení se Západem a saharské energetické poklady dělají z Alžírska pro Evropany atraktivní zemi prvního řádu.
Referendem 29. května 2005 souhlasili Alžířané s „chartou pro mír a národní usmíření“ a s generální amnestií prezidenta Abdala Azíze Butefliky (70; v úřadu od roku 1999). Týkala se asi šesti tisíc bojovníků GIA, ale ne všichni jí využili. V podzemí zůstalo odhadem čtyři sta až osm set mudžáhidů.



Válka v poušti



Několik set až tři tisíce Alžířanů bylo v osmdesátých letech na džihádu pod Hindúkušem. Mnozí z nich bývali v kontaktu s bin Ládinem a jeho lidmi. Později válčili v Bosně, v občanské válce v Tádžikistánu, také na Kavkazu. Většina z nich ale byla roku 1993 doma a dali se ke GIA.


Bin Ládinovi její bezhlavý teror nevoněl stejně jako později krvelačnost Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího v Iráku. Tvrdívá se, že GIA rozštěpil. Salafistická skupina pro kázání a boj (GSPC) vznikla z GIA roku 1998. Bombové útoky na Madrid 11. března 2004 byly prý mimo jiné z její iniciativy nebo byly provedeny podle jejího návodu.

Salafisté, „pravověrní předkové“, jsou ortodoxní sunnitskou větví islámu, do níž patří rovněž saúdský (a kajdistický) wahhábismus. Severozápadní Afrika je jedna z front války s islámským terorem. Zpravodajské služby zaznamenaly od roku 2002 nárůst turistiky z Pákistánu, vesměs sunnitských duchovních. Výcvikové tábory na Sahaře rychle střídají místa, aby zůstaly skryty americkým satelitům.
Žádný z režimů od Mauritánie po Niger salafisty nepodporuje.

Islámští konzervativci jsou pro ně ostatně největším nebezpečím. Na několika místech písečného oceánu o rozloze devíti milionů čtverečních kilometrů udržují Američané vojenská a odposlechová zařízení, největší v alžírském Tamanrassetu (viz TÝDEN č. 35/05).



Třetí generace

GSPC se přihlásila k prosincovému útoku na autobus zaměstnanců státní ropné firmy Sonatrach a amerického Halliburtonu, při němž zemřel alžírský šofér a osm Američanů bylo zraněno. Letos 8. ledna rozeslal vůdce salafistů Abdal Malik Drukdal (Abdelmalek Droukdal) alias Abú Musab Abdal Vadúd z Dubaje videovýzvu, v níž tvrdil, čeká na pokyn Usámy bin Ládina, kdy v Alžírsku udeřit.


24. ledna GSPC oznámila, že s bin Ládinovým souhlasem se přejmenovala na Organizaci al-Kajdy islámského Maghribu. 13. února explodovaly na sedmi místech Alžírska bomby, které zabily šest lidí. Dubnovými útoky dostala válka novou dimenzi.


Souběžně s násilím v Alžírsku pátrali po mudžáhidech v sousedním Maroku. V Casablance (Dár al-Bajdá) se tři z nich v obklíčení policie raději odpálili. Předminulou sobotu spustili své bomby na cestě do muslimského ráje před americkým konzulátem v Casablance dva sebevražední bratři, ale nikoho nezahubili. Policie našla plány útoků na instituce, hotely, lodě a policejní stanice. Král Muhammad VI. loni skončil s odvody do armády, aby nebyla dále infiltrována mudžáhidy. Na spadnutí je proces s padesátkou obžalovaných z pokusu o svržení monarchie.


Na rozdíl od internacionály džihádistů vlády Maroka a Alžírska nespolupracují a honí islamisty na svou pěst. Přes zprostředkování Spojených států nedokážou překonat odvěkou hašteřivost umocněnou sporem o kontrolu nad Západní Saharou.

Vousatí islámští revolucionáři

Roku 2008 hodnotily americké tajné služby situaci Usámy bin Ládina (OBL) a jeho kajdistické sítě jak nezlomenou a údernou, překvapivě živou. Bojovníci sunnitského džihádu z celého arabského a islámského světa užívají pohostinství Paštunistánu po obou stranách afghánské a pákistánské hranice. 

    To samé tvrdila dva roky předtím studie CIA. Tehdy své poznatky o islamistech shrnula do poznatku, že americká válka v Iráku a šíitsko-sunnitské napětí je pro Kajdu vynikající propagandistická a marketingová bonanza.

Obliba sebevražedných bojovníků rostla po celém sunnitském světě. Na konci května 2008 generál letectva a ředitel CIA Michael V. Hayden (63) v rozhovoru s listem Washington Post však tvrdil pravý opak. OBL krachuje a se svým hnutím přestává být atraktivní právě díky uklidnění v Iráku („surge“). Nebezpečí je nyní spíše v politice íránské vlády.

Hnutí bylo podle něj v podstatě v Iráku a v Saúdské Arábii poraženo. V Kajdě prý probíhají boje o nástupnictví a Hayden se v interview pro AP pochválil, že se „ve válce s terorem“ daří.

Také díky jednáním pákistánské vlády s Paštuny, kteří hostí bojovníky protiamerického džihádu na svých územích a údajně i díky „chirurgickým“ úderům bezpilotních „predatorů“. 
Několik dnů na to se v Islámábádu před dánskou ambasádou odpálil sebevražedný šofér v autu naloženém výbušninou. Dánům se za Muhammadovy karikatury nic nestalo, zato pákistánský dobrovolník Kajdy zavraždil šest Pákistánců a třicet zranil.

Generál Hayden zopakoval Bushovo „Vítězíme“. 5. června 2008 začal proces s pěti kajdisty v Guantánamu, mezi nimiž vynikal Chálid Šajch Muhammad, který byl obviněn za účast na třiceti teroristických akcích. Sám se mimo jiné přiznal k naplánování útoku na Ameriku 11. září 2001.

Jiná zpráva, souhrn práce všech šestnácti amerických rozvědek, však v dubnu 2008 tvrdila, že Paštunistán je nadále rájem pro taliby a kajdisty. 
Publikované závěry amerických špionů vykazují velké rozpory. Není divu. O OBL a jeho síti toho není dnes známo o nic více než po 11. září 2001, kdy jeho lidé podnikli obludný sebevražedný letecký útok na Ameriku.

OBL byl už několikrát pohřben, pak zase několikrát odhalováno místo jeho pobytu. Byl viděn v balúčské Kvétě, na řadě míst Paštunistánu, pod himálajskými velikány. Jeho zástupce, egyptského lékaře Ajmána az-Zavahrího viděli v Karáčí.

Američtí odborníci z protiteroristických oddělení tajných služeb si myslí, že Kajda je sama pro sebe největším nebezpečím: kde se objeví, mívá rychlý úspěch, ale svou krvelačností se diskredituje.

Je o tom přesvědčen Robert Grenier z CIA, který je nyní výkonným ředitelem poradenské bezpečnostní firmy Kroll. Jak by asi vysvětlil živnou půdu kajdistů mezi Somálci, nebo Jemenci, všeobecnou popularitu Muslimského bratrstva?

Základna
Dvacet let válčí bin Ládinova pověstná al-Kajda se Západem

. Útok na USA 11. září 2001 a bomby po celém světě uzavřely staré a otevřely století nové. Kajda, produkt studené války, zůstává neporažena.

Ve fotbalovém Newcastlu vyvolala zpráva zděšení. Začátkem června uveřejnil populární list The Sun, že rodina významných saúdskoarabských podnikatelů nabídla za akcie United FC s manažerem Kevin Keeganem 360 milionů eur.


Proč takové pozdvižení kolem kulantní obchodní nabídky, když dnešní majitel Mike Ashley k nim předloni přišel za „pouhých“ 170 milionů? A když v Anglii kromě toho vlastní fotbalové kluby i obskurní ruští zbohatlíci a političtí běženci z Thajska?


Poněvadž oni podnikatelé z vlasti islámu se jmenují bin Ládin (Ben Laden) a jejich sourozencem je nejhledanější muž planety a vůdce bojovníků sunnitského džihádu Usáma bin Ládin (51), na něhož Spojené státy vypsaly odměnu padesáti milionů dolarů. Rodina, která se ho údajně zřekla, vytvořila jeden z největších firemních konglomerátů písečné ropné říše.


Bin Ládinové stavějí od Bejrútu po Spojené emiráty, ve středoasijské stepi postavili novou kazašskou metropoli Astanu, chtějí překlenout Báb al-Mandab z Jemenu do Džibuti a Sokotru zastavět rekreačními středisky pro ryze muslimskou klientelu.



Zapomněli uklidit

Rozvětvená rodina má ve svých řadách jednu černou ovci, zakladatele Základny, (al-Qaeda; al-Ká’ida, Kajda), stále nepokořené skupiny nemilosrdných bojovníků za kalifát, světovou muslimskou říši řídící se nejkonzervativnějšími výklady islámských písemností a tradic.


Za své úhlavní nepřátele označili „sionisty a západní křižáky“. Je to o to pikantnější, že u zrodu Kajdy stál nevědomky SSSR, protože okupoval koncem roku 1979 Afghánistán, a vědomě saúdské, pákistánské a americké tajné služby, které v boji proti sovětské expanzi vycvičily a financovaly afghánský odboj a dobrovolníky z celého muslimského světa pro svatou válku s komunisty.


Spojené státy však po odchodu SSSR roku 1989 zapomněly po sobě pod Hindúkušem důkladněji uklidit a síť mudžáhidů, jejichž cíl se přeformuloval na osvobození svatých míst v Palestině a na vyhnání „nevěřících“ z muslimského světa, se postavila proti nim.


Bin Ládinův otec Muhammad se narodil před sto lety v Jemenu. Rodina patří ke kmeni Kinda v Hadramautu, jehož kořeny sahají hluboko do předislámské doby. Roku 1931 se usadil v Džiddě, tehdy ještě v království Hidžázu. O rok později její vládce Abdal Azíz spojil všechny své domény pod království nesoucí jméno jeho rodu as-Saúdů.



Impérium SBG



Bin Ládin starší se podle rodinné tradice živil jako přístavní nosič... a hle, brzy se objevila stavební firma, základ podnikatelského impéria, které od roku 1950 nese slavné jméno Saudi Binladen Group (SBG). Mezi její obchodní partnery patří od konce osmdesátých let mimo jiné významná americká investiční skupina Carlyle, s jejímž podnikáním bývá spojováno i jméno rodiny Bushovy. Skupina Muhammada bin Ládina a dědiců vedle stavebnictví a developerství podniká v zemědělství, investičním bankovnictví, telekomunikacích, ropném průmyslu i v nakladatelství. Otec zakladatel byl ministrem stavebnictví a oficiálně jediným stavitelským partnerem ve svatých místech islámu, do roku 1967 i v Jeruzalémě.


Téhož roku po šestidenní válce zahynul při leteckém neštěstí. Sponzoroval opravy mešit v Mekce, Medině a Jeruzalémě. Vedení koncernu převzal nejstarší syn Sálim a po jeho smrti, rovněž při letecké nehodě roku 1988, Bakr.
Muhammad bin Ládin, nejbohatší muž království kromě příslušníků panovnické rodiny, měl podle některých údajů s 22 ženami 24 synů a 29 dcer. Využíval prý tradičního práva dočasného manželství, jak je dnes populární v šíitském Íránu, podle něhož může být sňatek časově vymezen, třeba pouze na jeden den, a přesto to není prostituce (viz TÝDEN č. 30/07).


Usáma („Lev“) je údajně jeho sedmnáctým dítětem, ale jediným synem s Muhammadovou desátou ženou ze syrské Latákije Aliou Ghanemovou; jiné zdroje nechtějí o sňatku slyšet. „Lev“ se narodil 10. března 1957 v Rijádu a o čtyři roky později se otec s jeho matkou rozvedl. Provdal ji za svého podřízeného ve firmě Muhammada al-Attáse a matka přijala jméno Hamída al-Attásová.



Školní setkání



Zatímco jeho sourozenci byli na školách v Evropě, Americe a Bejrútu, on Saúdskou Arábii neopustil. Přesto se mu dostalo vzdělání na anglické škole. Podle svědectví uváděných v biografiích hrával jako kluk fotbal a díval se na americké seriály.
Mezi učiteli však byli lidé napojení na egyptské Muslimské bratrstvo. Od čtrnácti let prý Usáma žil přísnými rituály, vyžadoval v rodině al-Attáse, aby nikdo neposlouchal hudbu a nedíval se na televizi. Modlil se i v jednu hodinu po půlnoci.


V Džiddě roku 1981 dostudoval kupodivu zcela moderní obory podnikové ekonomiky a stavebního inženýrství. Rovněž většina z jeho pěti manželek je univerzitně vzdělána. Přitom četl kazatele agresivního džihádu za obnovu kalifátu Egypťana Sajjida al-Kutba, který byl pro účast na protivládním spiknutí roku 1966 popraven (viz TÝDEN č. 33/06).


Sajjidův bratr Muhammad učil v Džiddě a profesorovi islámských studií naslouchali mimo jiné Usáma bin Ládin, jeho pozdější zástupce, egyptský lékař Ajmán az-Zavahrí i palestinský teolog Abdalláh Azzam. O několik let později založila trojice na severu Pákistánu hnutí al-Kajda.



Rok zlomu



Za studií v Džiddě byl roku 1979 z Teheránu vyhnán šáh a šíitští ajatolláhové vyhlásili republiku s theokratickou ústavou. Na déle než rok byla okupována americká ambasáda i s personálem. Saúdští Arabové byli v šoku, když v listopadu 1979 šturmovali fundamentalisté kolem kazatele Džuhajmána al-Utajbího Velkou mešitu v Mekce, kterou pak musela armáda dobývat.


V prosinci 1979 vpadl Sovětský svaz do Afghánistánu na pomoc komunistickému režimu. Přes paštunská území na severu a západu Pákistánu proudila do země pomoc, kterou distribuovala pákistánská rozvědka ISI.


Muslimští učenci a mezi nimi šajch Azzam vyhlásili proti komunistům džihád. Veškerá podpora arabského světa se shromažďovala v Péšávaru, který se stal hlavní základnou války s „nevěřícími“.



Do války

Kdy se poprvé dostal bin Ládin do Afghánistánu, není přesně známo. V Saúdské Arábii sbíral příspěvky na válku a pro dobrovolníky organizoval výcvikové tábory. Je pravděpodobné, že do roku 1984 byl několikrát v Islámábádu a Láhauru.


Tehdy byl na Azzamovo pozvání mezi mudžáhidy na východě Afghánistánu. Část roku sháněl finance, část trávil v Péšávaru. Jeho „domem pomoci“ (bajt al-ansár) prošly asi tři tisíce dobrovolníků. Pouze zlomek z nich však skutečně zasáhl do bojů se Sovětskou armádou.
Usáma byl přesto mezi Paštuny vážen za to, že dokázal sehnat peníze na válku, nicméně jeho velitelským schopnostem prý důvěřoval málokdo. Paštunové nebyli ani nadšeni z jeho pokusů šířit mezi ně wahhábismus, bigotní formu sunnismu, která je státním kultem Saúdské Arábie.


Roku 1986 odvedl do Péšávaru i svou rodinu (připisuje se mu dnes 24 dětí) a s oddílem dobrovolníků a pomocí stavebních strojů firmy SBG budoval podzemní muniční sklady a opevněné úkryty v pohoří Tora Bora. Několik jeho bojových akcí dopadlo fiaskem.



Internacionála džihádu



Boje odnesl špatným zdravím a ruský odchod z Afghánistánu (květen 1988 až únor 1989) nezažil. Ostatně o zdravotním stavu vysokého muže (kdosi ho odhadl na 193 až 195 centimetrů) se vypráví ledacos. I to, že několikrát zemřel nebo že trpí těžkou cukrovkou či ledvinovou chorobou a že je závislý na mobilní dialýze (viz TÝDEN č. 38/07).


Arabští legionáři se po odchodu Rusů nechtěli vměšovat do rozjíždějící se občanské války paštunských a dalších domácích skupin. Rozhodli se, že budou pokračovat v džihádu jinde.


V bin Ládinově domě v Péšávaru založili 11. srpna 1988 Základnu, jak původně říkali výcvikovým táborům. Důležitost bin Ládina pro financování džihádu a jeho kontakty z něho v očích zakladatelů udělali vůdce skupiny.


Dům zničila letos v květnu bomba svržená z amerického bezpilotního letounu. Mezi třinácti mrtvými byl i jednoruký šajch Abú Sulajmán al-Džazírí, jeden z mužů řídících vojenské operace kajdistů.


Bin Ládin chtěl islámskou revoluci přenést do indického Kašmíru, na Filipíny a do Střední Asie. Jeho zástupce az-Zavahrí prosazoval akce v domovských zemích džihádistů a Palestinec Abdalláh Azzam chtěl ve válce proti Izraelcům podpořit proti smířlivému Fatahu radikální Hamas, který vznikl rok předtím v Gaze.



Konec prvního dílu



Z Egypťanů přítomných na zakládající „konferenci“ vynikl ještě Sajjid Imám aš-Šaríf alias dr. Fadl, profesní kolega Zavahrího. Vydával texty na podporu války s nevěřícími. Po 11. září 2001 byl v Jemenu zatčen a po třech letech vydán do Egypta, kde byl za účast na protistátním spiknutí odsouzen na doživotí.


Loni koncem roku vydal z vězení knihu, v níž odvolává své násilnické návody proti lidem jiného vyznání a v očích kajdistického jádra se stal zrádcem. Přímo na druhou stranu fronty se postavil významný libyjský kajdista Numán bin Usmán (Noman Benotman), který se usadil v Londýně a přemlouvá zajaté kajdisty, aby slevili ze svého odporu. Dalšího ze zakladatelů Azzama zabila v listopadu 1989 v Péšávaru nastražená bomba a vražda zůstala dodnes záhadou.


Na jaře 1989 byli Arabové v boji o Džalálábád poraženi vojáky Nadžíbulláhovy komunistické vlády a to byl také konec prvního novodobého arabského džihádu pod Hindúkušem.
Bin Ládin se s částí skupiny vrátil do Saúdské Arábie a v Jemenu, vlasti svého otce, se připojil k válce proti komunistům v jižní části země. Od roku 1991 zde byli poprvé kajdisté v samostatném boji, ale po protestu vládce Alího Abdalláha Sáliha u krále Fahda se museli stáhnout. Tehdy přišel bin Ládin o saúdskoarabský pas; o občanství pak roku 1994.



Súdánský exil



Dráždili ho Američané na arabském území během první války proti Saddámu Husajnovi, který roku 1990 okupoval Kuvajt. Tvrdil, že on sám na válku s baasistickým Irákem sežene sto tisíc dobrovolníků.


Roku 1992 se podíval krátce do Afghánistánu, ale opět narazil na odmítavý postoj saúdskoarabské diplomacie. Pak se už domů nikdy nevrátil, krále proklel a s rodinou i stovkou mudžáhidů odešel do Súdánu, kam byl zván.


Bin Ládin získal od vlády do nájmu rozsáhlé pozemky, stavěl silnice, provozoval farmaceutickou firmu, kajdisté pracovali na jeho farmách a on se stal největším investorem v zemi.
Odtud řídil první teroristické akce Kajdy proti Spojeným státům. 29. prosince 1992 vybuchly pumy ve dvou hotelích v Adenu, kde bydleli američtí vojáci. Těm se nic nestalo, ale zemřeli přitom dva nevinní lidé.


Podobná krvavá nit se táhne celou historií: až dosud zavraždili kajdisté po světě mnohem více muslimů než „nevěřících“.
Usáma bin Ládin vybudoval síť spojení s radikálními muslimskými hnutími. Když se Kajda zúčastnila pokusu o atentát na egyptského diktátora Husního Mubaraka, stal se na Nilu nepohodlným. Roku 1996 ho Súdánci vypověděli a v Alžírsku mu domácí džihádisté odmítli poskytnout útočiště, aby nepřišli o „národní“ charakter své války s vládou.



Zpět v Afghánistánu



Téhož roku dobyl vládu nad většinou afghánského území konzervativní paštunský Taliban podporovaný pákistánskou rozvědkou. Bin Ládin se vrátil a provozoval několik výcvikových táborů pro válku se Západem.


23. února 1998 podepsal se Zavahrím zakládající manifest Mezinárodní fronty pro džihád proti Židům a křižákům. Vnucuje muslimům válku s Američany jako povinnost, stejně jako jejich vyhnání z regionu, svržení Saúdů, osvobození svatých míst a podporu islámských ozbrojených skupin: Kajda se poprvé dostala do západních médií.


První mezinárodní zatykač na bin Ládina vyšel v dubnu 1998 z Libye za účast není mnoho známo. Nikdo neví, kde se její vůdcové skrývají, kudy po obou stranách rozděleného Paštunistánu se pohybují, jak jsou vyzbrojeni a zda není pravda to, čím se chvástají na internetu, tedy že se dostali k jaderné zbrani.
Na Ameriku už nezaútočili, ale pro mnoho muslimů v Evropě, Africe a Asii jsou kajdisté inspirativní institucí. Své násilnictví věnují idolu bin Ládinovy organizace.


Podcenění vývoje a války v Afghánistánu po roce 2001 umožnily kajdistům přizpůsobit se poměrům neustálého sledování. Naopak Američané získali pocit jistoty, že Kajda v podstatě již neexistuje a že bin Ládin je bez výkonné moci a nemocen.


Koncem roku 2005 bylo dokonce v CIA zrušeno oddělení pověřené pronásledováním bin Ládina. O dva roky později bylo obnoveno. Na chybné strategii se podepsal viceprezident Právníci tvrdí, že neexistuje důkaz o tom, že Usáma bin Ládin plánoval „11. září“. Pokud se Američanům povede ho dopadnout a postavit před soud, neznamená to ještě, že spravedlnost zvítězila. Je možné, že advokáti z něho udělají uličníka vzešlého z prostředí saúdskoarabské zlaté mládeže, jemuž se v rodině nedostalo uznání, a proto se vrhl na víru.


Bigotní formy monoteistické víry přeplněné přikázáními mají v islámském světě mezi bohatými ropnými šejky Arabského poloostrova své podporovatele. Kromě náboženských staveb financují základní školy v chudých zemích (madrasy), kde bývá často jediným předmětem „odborné“ výuky korán.


V Pákistánu, který západní politici s oblibou viní z toho, že se díky shovívavému postoji k paštunským mudžáhidům stal živnou na vraždě dvou německých občanů. Přesto byl podle svědků v červenci 2001 na lékařských prohlídkách v americké nemocnici v Dubaji, kde ho údajně navštívil i místní rezident CIA.



Světově hledaný



Únosy čtyř civilních letadel a jejich použití jako řízených střel na objekty v New Yorku a Washingtonu 11. září 2001 udělaly z Kajdy a bin Ládina zločince dějin. Vůdce Kajdy prosadil svou vizi války s Amerikou, velké, viditelné zásahy, zatímco jeho lidé prosazovali akce v muslimských zemích.


Po masakrech páchaných iráckou odnoží, již vedl Jordánec Abú Musab az-Zarkáví, popularita kajdistů mezi muslimy poklesla. Obětmi iráckých bojovníků totiž nebyli Američané, ale hlavně iráčtí šíité a umírnění sunnité.


Nad bin Ládinem a Kajdou lámali západní politici a analytici hůl již několikrát. O vlastním fungování Základny a její sítě Dick Cheney a tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld.



Znepokojivá bilance



Kromě malých území na afghánsko-pákistánském pomezí se kajdisté k moci nikde nedostali. Světový kalifát zůstává vzdáleným snem řady kazatelů a možná milionů mladých Arabů bez práce i naděje, ale s nenávistí ke všemu západnímu.


Přesto není Kajda mimo hru. Hodně jejích stoupenců umírá, ale dorůstají pro ni nové generace. Jejího knížete prezident Bush nezlomil, ale naopak z bin Ládina udělal hvězdu muslimského vzdoru.


Bojovníci sunnitského džihádu z celého islámského světa užívají pohostinství Paštunistánu. Totéž tvrdila před dvěma roky studie CIA. Tehdy své poznatky o islamistech shrnula do poznatku, že americká válka v Iráku a tamní šíitsko-sunnitské napětí je pro Kajdu vynikající propagandistická a marketingová bonanza.
půdou pro rekonvalescenci Kajdy a Talibanu, jsou madras tisíce a tisíce (viz TÝDEN č. 50/05).


Mezi nejslavnější patří „univerzita náboženských věd“ (džamíja dar al-ulúm), pojmenovaná po hrdinovi afghánské války Džaláluddínovi Hakkaníovi. Sídlí v Akoře u Péšávaru a prošla jí polovina talibanské vlády včetně stále hledaného mully Umara, vůdce talibanského Afghánistánu. Je údajně jediný, kdo tu dostal čestný diplom; prý za šíření míru. „Univerzita džihádu“ má čtyři tisíce žáků a není známo, kým je financována.


Odhaduje se, že v Pákistánu je na třicet tisíc madras, podle vládních údajů třináct tisíc. Mají 1,7 milionu žáků (pro srovnání: na 160 milionů obyvatel; Pákistán nemá povinnou školní docházku). Když se naučí nazpaměť korán, dostanou školáci-talibové titul al-háfiz, „strážce“.
Do té doby před začátkem výuky předříkává devítileté žactvo: „My jsme Taliban, mudžáhidové, my jsme Kajda.“

Američané v Orientu čili Nekonečná blesková válka
Prezident George Bush začátkem února v kongresu v řeči o stavu Unie prohlásil, že „v oblouku od Maroka po Jordánsko a Bahrajn“ se prosazují reformy. Na druhé výročí vpádu do Iráku 20. března zopakoval, že „svět je teď bezpečnější“ a že válka „odstartovala proces demokratických reforem na Předním východě.“
Demokracie v tomto regionu nikdy nebyla a s dnešním pojetím parlamentní plurality je možné srovnávat pouze foinícké obchodní státečky v první polovině prvního tisíciletí př. n. l. a hellénské osady v Kyrenaice a seleukovské Levantě.

Významnější změny po 11. září 2001 a okupaci Iráku:
Zřejmě k nejvýznamnější události došlo v Kataru, malé, blahobytné absolutní monarchii u Perského zálivu. Část emírovy poradní rady je tu volena a je v ní dokonce zastoupena jedna žena (z panovnického rodu). Roku 2003 odtud americká armáda řídila irácké tažení. V říjnu 2005 anglikánská církev na Kypru oznámila, že postaví v Dauhá kostel: bude to první křesťanská sakrální stavba od 7. století, kdy islám křesťanství ze Zálivu vypudil.

1. Muammar Kaddáfí byl vyňat z „osy zla“ a obnoven s ním obchod. Vůči Libyjcům se diktatura nijak nezměnila. 
2. V Súdánu polní maršál Umar al-Bašír potírající islamistickou oposici v lednu ukončil mírem dvacetiletou válku s křesťanským jihem; boje se přesunuly do Dárfúru a na východ země.
3. V Palestině, zemi rozdělené mezi Israel a Araby, uzavřel po Arafatově smrti (listopad 2004) jeho nástupce Mahmúd Abbás s izraelskou vládou příměří a pokračovalo se v plnění dohody z roku 2002, „road map“. 12. září skončila po 38 letech okupace Gazy, z níž odešel poslední israelský voják. Zahraničně politicky a vojensky zůstalo území pod kontrolou Israele.
4. V Libanonu spustila vražda magnáta Rafíka al-Harírího v únoru silnou mezinárodní reakci („cedrovou revoluci“), Sýrie stáhla vojáky (v zemi od roku 1976). V říjnu zveřejněná správa nezávislého vyšetřovatele OSN Mehlise potvrdila, že na Harírího smrti se podíleli vysocí důstojníci z Libanonu a Sýrie. Američané po celý rok systematicky vyvíjeli nátlak, aby se Sýrie dostala pod embargo OSN a stejně jako íránský režim obviňovala syrský z tiché podpory bojovníků protiamerického odporu v Iráku.
5. Irák zůstal v roce 2005 zemí sužovanou válkou. Měl se prý stát pro Přední východ vzorovým státem, v němž byla polní operací odstraněna diktatura a vyšlechtěna dovezená demokracie. Podivný záměr neokonservativních politologů nevyšel. Namísto demokracie totiž Američané do Meziříčí dovezly džihádistický teror a občanskou válku, místo stability a prosperity s nimi přišel chaos a rozklad územní integrity Iráku. Lednové volby na větší části území a říjnové referendum o ústavě ke klidu v zemi nepřispěly. Rozpory mezi šíity a sunnity se prohloubily, islamistický terorismus zesílil.

V Iráku od začátku okupace 20. března 2003 zemřelo asi 40 tisíc Iráčanů včetně asi šesti tisíc vojáků během amerického tažení ukončeného k 1. květnu 2003. 
    Amerických vojáků zemřelo na dva tisíce a více než 14 600 bylo zraněno (z velké části utržené údy, které nechrání neprůstřelné vesty). Britských vojáků zemřelo sto a stejně tolik ostatních spojenců. 
    Američané drželi na 3000 zajatců v Abú Ghraíbu, 6500 na své základně Camp Bucca a na 1900 v dalších iráckých. věznicích. Na americkém území Guantánamo na Kubě se vězněno asi pět set zajatců z „války s terorem“.

U pramenů islámského teroru

Krvavý džihád patří mezi nezdárná dítka studené války

Moderní islámský terorismus vyklíčil v Egyptě, ale vyrostl v Afghánistánu. První silný impuls dostal odpor muslimů proti západu se vznikem Israele a islamisté stále pracují s myšlenkou osvobození svatých míst v Palestině.

Král Abdal Azíz (zemřel roku 1953) podle životopisce Kamála al-Kiláního (2001) kdysi americkému charge d´affaires řekl: „Bylo by pro mne velkou osobní ctí zemřít jako mučedník na bitevním poli při obraně Palestiny proti Židům.“ Zakladatel saúdské monarchie psal dopisy americkým presidentům Rooseveltovi a Trumanovi s osobitým výkladem palestinského dávnověku. Podle něj byli Kanaánci arabského „rodu“, Židé nebyli praobyvateli Palestiny, a proto Arabové vládli Palestinou déle než Židé. Král varoval Američany před založením židovského státu v Palestině. Roosevelt ještě odpověděl přívětivě, Truman usazování Židů v Palestině podporoval.

Prokletá Palestina
Že Palestinu a židovský stát plakátují islámští předáci jako hlavní příčinu muslimského vzdoru a terorismu, potvrdil ze státníků nedávno pákistánský president Parvíz Mušaraf. Tři výrazná vojenská vítězství Židů nad Araby v letech 1948, 1967 a 1973 deklasovaly svět islámu, který se pozvolna vzmohl díky příjmům z ropy.

Politicky však nedosahuje arabský svět ani zdaleka významu strategické suroviny číslo jedna. 

Pocit druhokolejnosti, konservativní prostředí a vysoká a beznadějná nezaměstnanost nedává mladé generaci žádné velké šance na šťastnou změnu. V některých státech je čtyřicet procent obyvatel mladších patnácti let (Irák, Saúdská Arábie), v Jemenu je téměř každý druhý mladší patnácti. Zatímco západní svět stárne a bohatne, svět islámu stagnuje, mládne a radikalisuje se: podhoubí pro revoluce (viz TÝDEN 50/03).

Válku za osvobození Palestiny se v posledním desetiletí přestala vést s národně socialistickou rétorikou, jak tomu v době „slávy“ teroru financovaného z Libye, ale pod ultrakonservativními náboženskými hesly a s podporou ze států Arabského poloostrova. Arabským „hrdinou“ přestal být arafatovský samopalník, ale sebevražedník, který s sebou na cestu do islámského nebe bere co nejvíce „nevěřících“.

Nepodceňujte úklidovou službu
První šance pro záludnou válku se sionismem a jeho spojenci, Američany, se radikálním islamistům naskytla v osmdesátých letech v Egyptě. Za vlády Anvara Sadata zesílila nejsilnější skupina Muslimského bratrstva Džamá´a islámíja (Gamaa islamiya, Islámská skupina). Od roku 1983 měla kontakty na bin Ládina v Saúdské Arábii a do okupovaného Afghánistánu odcházely bojovat stovky Egypťanů.

Jedním z těch, kteří dnes řídí válku s „přisluhovači sionismu“, je MUDr. Ajmán Muhammad az-Zavahrí (Ayman Mohammed al-Zawahiri) vulgo Abú Muhammad nebo Abú Fátima (54). Pediatr a chirurg plánuje krvavé útoky, promlouvá do medií, pravá ruka vůdce bin Ládina. V afghánských jeskyních po 11. září 2001 napsal několik, prý velmi úspěšných knižních titulů („Rytíři pod prorokovým praporem“).

Tolik unisono soudí odborníci z tajných služeb, když nechávají do medií prosáknout údaje o al-Kajdě. Doktor z prominentní rodiny káhirských lékařů a vědců je vedle bin Ládina nejhledanějším mužem planety a jeho hlava má ve Washingtonu cenu 25 milionů dolarů (viz TÝDEN 51/04).

Má za sebou bohatý revolucionářský život. V patnáct byl vyšetřován z tajného sdružování (1966), jako študák byl u založení džihádistické skupiny. Pracoval na káhirské klinice provozovanou Muslimským bratrstvem. Sovětská invase do Afghánistánu roku 1979 dr. Zavahrímu změnila život. Boj s nevěřícími se z diskusí, jak se vymezit proti Západu a jak zastavit postupující okcidentalisaci Orientu, konečně dostal z kaváren na opravdové hřiště: Válka s afghánskými komunisty a jejich ruskými spojenci na ochranu mohamedánů pod Hindúkušem, to je pravý džihád, svaté úsilí o vítězství islámu.

Nevadilo, že je vyzbrojovaný z jiného arcinepřátelského hnízda, ze Spojených států. Přístup mudžáhidů k Američanům byl ostatně stejný jako naopak. Hollywood oslavil báječné antibolševické spojenectví filmovou peckou Rambo III. (1988). Na účelovém spojenectví však více vydělali mudžáhidové. Koncem osmdesátých let totiž Usáma bin Ládin utkal síť své základny, „káidy“, pro válku se sionismem a jeho pomocníkům. A v devadesátých letech za presidenta Clintona zapomněli Američané po sobě uklidit...

Proti Židům a křižákům
Egypťan pod auspiciemi Červeného půlměsíce čtyři měsíce léčil afghánské uprchlíky v pákistánském Péšávaru. Byl to pro něj, jak později řekl jednomu z přeběhlíků na „západní“ stranu, „veledůležitý výcvik pro přípravu mudžáhidů na bitvu se supervelmocí, která nyní jako jediná vládne celému světu“.

Když se vrátil domů, byl zatčen ve vlně represí Muslimských bratrů následující po vraždě presidenta Anvara Sadata roku 1981, „amerického přisluhovače“. Vyklouzl s tříletým trestem za nedovolené držení zbraně a roku 1984 znovu odešel do Afghánistánu. Po útěku Rusů roku 1989 ze země nějaký čas cestoval po Evropě a prý disponoval pod různými jmény holandským, dánským a švýcarským pasem. Roku 1996 byl zatčen Rusy v Čečně, ale propuštěn; prý na něho nic neměli. Vrátil se do Afghánistánu, kde vládl Taliban, sunnitští extremisté podporovaní dříve Američany, nyní Pákistánci.

Dr. Zavahrí se připojil k asi patnácti tisícům kajdistů, sunnitským legionářům soustředěných v několika táborech na východu země. Odtud roku 1998 přišlo oznámení o vzniku „Světové islámské fronty pro džihád proti Židům a křižákům“. Kajdistická fatva povoluje „věřícím“ vraždit americké civilní cíle. Vedle Zavahrího a Usámy bin Ládina byli klíčovými účastníky nové „fronty“ Egypťané Mustafá Hamzá (43), Rifáí Táhá (47) a Muhammad Islámbulí (46), bratr Chálida Islámbulího, Sadatova vraha.

Afghánští legionáři
Dlouho byla síť bojovníků za pravý islámských stát tolerovaná západními bezpečnostními agenturami, protože v době studené války byli mudžáhidové spojenci Západu ve válce se Sovětským svazem. Tak je například z roku 1986 dokumentován vznik islamistické buňky v USA, kterou sestavoval americký státní příslušník narozený v Kalifornii, řidič taxíku z Bostonu Raed Hijazi. Roku 1999 byl dopaden v Jordánsku při plánování pumového útoku na hotel se čtyřmi sty pokoji. Také Hijazi (arab. Hidžází) bojoval v Afghánistánu. V Americe vytvořil mimo jiné zázemí pro pozdější sebevražedné útočníky na New York a Washington. 
    Když v únoru 1989 odtáhli Rusové z Afghánistánu, zůstali arabští dobrovolníci „bez práce“. Podle amerických zpravodajských údajů (kdo jiný by to měl tehdy vědět?) to bylo na 5000 saúdských Arabů, 3000 Jemenců, 2800 Alžířanů, na 2000 Egypťanů, 400 Tunisanů, 350 Iráčanů, 200 Libyjců a několik tuctů Jordánců. 
Legionáři pokračovali ve válce za ryzí islámské státy u sebe doma. Nejkrvavější je válka islámských radikálů v Alžírsku, kde od roku 1992 stála sto padesáti tisíc obětí. Roku 1995 alžírská větev afghánských legionářů (GIA) spáchala sérii atentátů v Paříži a Lyonu; tehdy poprvé navštívil kajdistický teror Evropu (je pozoruhodné, že Británie deset let odmítá vydat jistého Rašída Ramdu, 35, obviněného ve Francii z organisování tehdejších akcí).

Narostly aktivity fundamentalistů v Jemenu, opět posílili extremisté v Egyptě, několikrát udeřili v Maroku, Mauritánii, Tunisku a Turecku, Somálsko stojí celé desetiletí mimo informační kanály. Několik „afghánských“ Arabů odešlo na Filipíny ke skupině Abu Sayyaf (arab. Abú Sajjáf) válčit za nezávislost na katolickém severu souostroví, malajští džihádisté s afghánskou minulostí působí v Malajsii, rozšířili teror na jihothajské muslimské provincie.

Indonéští fanatici s kajdistickou zkušeností několikrát spáchali atentáty na civilisty v Indonésii. Roku 2005 už dokonce začali „pracovat“ v jinak klidném Bangladéši. Desítky bojovníků posílily protisrbskou frontu v Bosně. Několik Arabů odešlo do ruské Čečny (nejznámějším byl záhadný Jordánec Rusy nazývaný Chattáb, viz TÝDEN 20/02) a džihád se mezitím rozšířil po celém ruském Kavkazu, ve Střední Asii zasáhl Uzbekistán a Tádžikistán.

Od Američanů byli mudžáhidové dokonale připraveni na diversní boj z podzemí. Od časů bosenské války rekrutují kajdisté také „modrooké“ muslimy, konvertity. Několik z nich bylo dopadeno v USA, Británii, Austrálii, Německu a Francii. Z velké části to jsou drobní zloději s odporem ke společnosti, svým způsobem typové, které by před čtyřiceti roky podporovali Rudé brigády, RAF nebo Action directe.

Na dvě stě afghánských arabských veteránů se usadilo dokonce v prostoru New Yorku a New Jersey a jejich kazatelem byl jeden z pilířů radikální protizápadní ideologii Umar Abd ar-Rahmán (Omar Abdel Rahman). Za organisování prvního pumového útoku na Světové hospodářské centrum a mosty a tunely v New Yorku roku 1993 byl slepý egyptský kazatel postižený cukrovkou odsouzen k doživotí a sedí ve vězení v Minnesotě.

Madrasy, misie nenávisti
Zbožní bohatí Arabové ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a ze Spojených emirátů se po pádu Sovětského svazu systematicky věnují šíření islámu. V bývalé sovětské Střední Asii vedenou většinou překabátěnými komunistickými tajemníky vyrostly desítky velkých mešit a škol orientovaných hlavně na výuku koránu, madras. Financují islámská školicí centra v západní Evropě a na Balkánu, v muslimské Albánii a v Bosně. 
    Zatímco šíité se soustředili hlavně na upevnění moci v tak zvaném šíitském půlměsíci sahajícím od Íránu přes Irák do Syrie, Jordánska a Libanonu, sunnité myslí na expansi do nearabských států: i tam, kde jsou v menšině, neustanou, dokud kraj neovládnou. Wahhábismus, ultrakonservativní větev sunny a státní kult Saúdské Arábie, se misijní činnosti věnuje nejintensivněji. Wahhábity jsou mimo jiné kajdisté a celá síť afghánských legionářů od Maroka po Pákistán a jihovýchodní Asii.
    Pákistán je rájem dobrovolníků pro válku s „nevěřícími“. V osmdesátých letech diktátor Zijául Hak (vládl 1977-1988) včlenil madrasy do školského systému zděděného z britských časů. Ve vzorové madrase se dopoledne učí matematika, ekonomika, angličtina a urdština, odpoledne korán, arabština, literatura a islámské právo. Školy jsou internátní, strava a ubytování hradí dary hlavně ze Saúdské Arábie. Přesto dvě třetiny Pákistánců nejsou gramotné a více než polovina žáků končí se školní docházkou po pěti letech.

Nad madrasami nemá vláda téměř žádnou kontrolu a ani se o to příliš nesnaží: ministrem pro náboženské záležitosti je jeden z Hakových synů a ministrem školství je pensionovaný generál a šéf vojenské rozvědky ISI Džavid Ašraf Kází (Javed Ashraf Qazi), který v letech 1993-1995 z madras rekrutoval „studenty“, taliby, na dobývání Afghánistánu.

Mezi nejslavnější madrasy patří „universita náboženských věd“ (džamíja dar al-ulúm) pojmenovaná po hrdinovi afghánské válka Džaláluddínovi Hakkaníovi. Sídlí v Akoře u Péšávaru a prošla jí polovina talibanské vlády včetně dodnes hledaného mully Umara, vůdce talibanského Afghánistánu.
    Odhaduje se, že v Pákistánu je na třicet tisíc madras, podle vládních údajů třináct tisíc. Mají 1,7 milionu žáků (pro srovnání: na 160 milionů obyvatel Pákistánu však nemá povinnou školní docházku). Když se naučí nazpaměť korán, dostanou talibové, školáci, titul al-háfiz, „strážce“.

Kvalita učebnic, většinou financovaných ze Saúdské Arábie, je „vysoká“. V jedné z nich, k níž napsal předmluvu generál-president Mušaraf, se učí, že „před islámem žili lidé po celém světě v nevyslovitelné bídě“. Reportéra listu Los Angeles Times také zaujalo tvrzení, že „Židé půjčovali dělníkům a vesničanům peníze na vysoký úrok a zmocňovali se jejich úrody“. 

exkurs: Anarchisté a džihádisté
Arabové kopírují západní svět již několik staletí. Kupodivu to platí také o vzorech teroristických. Vždyť předchůdcem násilnických theorií komunistických a nacistických byl anarchismus, revolucionářský směr, který osobním terorem proti nejvyšším státním představitelům chtěl nastolit opravdovou společenskou rovnost, bezvládí, anarchii.

Ve zlaté éře „anarchobombování“ v letech 1880 až 1914 zavraždili pro spásu všelidového státu bez vrchnosti několik presidentů, korunovaných hlav, premiérů a průmyslníků. Nebylo to k ničemu, na druhé straně bezpečnostní aparáty jim v tom obvykle nedokázaly zabránit. Anarchistická generace po první světové válce zmizela téměř beze stop...
    Po nich přišli bolševici v Rusku, Německu, Maďarsku, Mongolsku a jinde, terorističtí hinduové, fašisté, sionisté, maoisté, guevaristé, černí panteři, palestinští Arabové, italské Rudé brigády, řecký 11. listopad, a nakonec mudžáhidové sunnitští i šíitští.

•

 Jak Američané ztratili kontrolu nad Afghánistánem

Americké pinožení ve Střední Asii patří do vleklého seriálu velmocenských potyček o kontrolu nad vnitřní Asií. Říká se mu Velká hra, Great Game, kterou v šedesátých letech 19. století otevřeli Rusové pronikající do muslimských chanátů Střední Asie (ruský/západní Turkestán). Britské obavy, aby se Rusům nepodařilo dostat se k Indickému oceánu, vedly k okupaci severozápadní části (Britské) Indie (dn. Pákistán) a k vpádu do theokratického Tibetu, uznávajícího tehdy čínskou suverenitu.

Po vzniku komunistické Číny a jejím přímém rozšířením o oblasti na západu (Tibet, čínský/východní Turkestán - Ujgurská oblast) a úpadku Britů převzali jejich roli Američané. Po fiasku sovětskoruské okupace Afghánistánu (1989) a americké (od 2001) se proti sílícímu čínskému vlivu stavějí další hráči: Indové a Íránci. Američané nasekali v regionu několik osudových chyb a z šachovnicové hry o kontrolu oblasti se stala válka o surovinové zdroje. 

Roku 1988 byla definitivně uzavřena americká ambasáda v Kábulu, která od nástupu komunistů k moci deset let předtím formálně fungovala. Američané ztratili přímou kontrolu nad děním v zemi, pozvolna zanikla jejich zpravodajská síť. Přesto tehdy ještě fungoval plán na stavbu plynovodu ze severního Afghánistánu a z Turkmenistánu přes Pákistán do Indie.

Roku 1990 dostal Masúd od CIA půl milionu dolarů, peníze v pákistánském Péšávaru převzal jeho bratr. Jaksi se vypařily a Masúd to zatloukl. Ahmad Šáh Masúd dostával léta 200 tisíc dolarů měsíčně a zbraně a vybavení. Až do prosince 1991, kdy zanikl Sovětský svaz. Za CIA pomoc dodával resident v Islámábádu Gary Schoen. 

Proto mu po obnovení kontaktů CIA nenabízelo dolary, ale rakety Stinger. Poprvé byly do Afghánistánu dodány roku 1986 (některé skončily v Íránu). Podle CIA jich bylo 2000 až 2500 a roku 1996 jich v zemi bylo ještě na šest set. Kongres schválil jejich odkup, kus za 80 až 150 tisíc dolarů. Masúd však za celou tu dobu dostal jen osm kusů, protože ho Pákistán, respektive ISI embargovaly – nebyl islamista. 

25. ledna 1993 zastřelil Pákistánec (Mir A... Kasi) v Langley dva zaměstnance CIA, tři zranil a utekl do své vlasti. 

1994 uzavřely Státy pobočku USAID v Afghánistánu a zůstaly bez jakýchkoli autentických informací ze země.

květen 1996 přeletěl OBL se skupinou džihádistů ze Súdánu do Džalálábádu. Chartúm, kde byl od roku 1992, musel opustit po intervencích USA, Egypta a Alžírska, varující Bašírův režim před bin Ládinovým radikalismem.

srpen 1996 vydal OBL deklaraci džihádu Američanům za to, že okupují dvě svatá místa v Palestině a Saúdské Arábii (zde tehdy ještě vojenská základna z doby kuvajtského tažení. 

1996 varoval Masúd Američany před OBL a šejky, kteří za džihádistou přilétávali s penězi. Američané ho však nepodpořili, protože měli oči jen pro výkup raket. Masúd proto talibům podlehl a 26. září 1996 opustil Kábul, kde se k moci dostal Taliban a mulla Umar. 

Ani tohle CIA nepředpověděla a v USA o to ani nikdo neměl zájem: byla volební kampaň a clintonovci trousili zdání míru a ekonomického zdaru. 

Roku 2005 uzavřela vláda v CIA oddělení, které se věnovalo pátrání po bin Ládinovi a jeho kumpánech. Terénní agenturní práce a sledování Kajdy Američané obnovili znovu koncem roku 2006.

Zklamání Paštunů a pákistánských bigotních muslimů z amerických postojů za vlády presidenta Bushe vysvětlil v září 2007 časopisu Der Spiegel generál na pensi Hamíd Gul, který býval za vlády Bénazír Bhuttové ředitelem tajné služby ISI. Žije ve ville v Rávalpindí a zůstal velkým sympatisantem s bin Ládinem a přítelem dlouholetého saúdskoarabského ministra vnitra Turkího ibn al-Fajsála. 

Roku 1989 mimo jiné rozpoutal muslimské povstání v Kašmíru a celou dobu sovětské války v Afghánistánu rozhodujícím způsobem podporoval taliby a kajdisty. Gul mimo jiné nevěří v oficiální versi „nine/eleven“ a jako řada milovníků spikleneckých theorií na Západě si myslí, že se to stalo s vědomím někoho ve vládě, armádě a tajných službách.

„Ve Washingtonu kdysi patřívalo slovo džihád mezi velmi oblíbená. V osmdesátých letech, když se šlo proti Sovětům v Afghánistánu, dodávali (Američané) zbraně mudžáhidům horem dolem. Později jednali s Talibanem, když šlo o ropovod (Unocal, nyní Chevron). Pak se z bývalých bojovníků za svobodu stali teroristé a tuto proměnu lidé v pohraničí nechápou.“ Sám po 11. září 2001 řekl, že bůh jednou Ameriku zničí.

Přímá podpora džihádismu za ruské éry v Afghánistánu se pro Američany stala ošklivou můrou, která na denní světlo vyletěla 11. září 2001. Pákistánští důstojníci kdysi cvičili v okolí Péšávaru taliby a teď jsou rozpačití, že by proti stejným lidem měli střílet. 

Američané se na začátku devadesátých let s Pákistánci a jejich taliby dohodli, na trase plynovodu Unocalu a argentinské soukromé firmy Bridas z Turkmenistánu a severního Afghánistánu do Multánu v Pákistánu a odtud do Indie. Cena byla tehdy odhadována na 2,5 miliard USD Unocal je dnes součást Chevronu a Bridas z poloviny čínská (srov. pod Čína). 

Bhuttová, která byla podruhé premiérkou v letech 1993-1996, výcvik a nasazení paštunských talibů v Afghánistánu podporovala. Když musela Pákistán opustit, do hry se vložila ISI, kterou Bhuttová nesnášela. Do roka pak Taliban obsadil Kábul. 

Pákistánská tajná služba ISI nato podpořila cestu ultrakonservativního paštunského Talibanu k moci, aby ukončil vleklou občanskou válku. 

Americký velvyslanec s pákistánským ministrem vnitra gen. Nasrulláhem Babarem, osobním přítelem premiérky Bhuttové, roku 1994 v jedné helikoptéře trasu příštího plynovodu inspicírovali.