Mala-Mali (1)

Malaka, m. v Baetice, pův. foin. osada, (od „solit“, zřejmě emporion obchodující nasolenými rybami), dn. Málaga v Andalusii§ 530, 47 

Malakón z Hérákleie Pontské, voják ze seleukovské armády§ 281

Malá Armenie, Armenia Minor§ viz Armenie

Malá Asie§ = Anatolie

Malaca, m. v Baetice původu foiníckého, dn. Málaga§ 87-, 82+

malachit§ viz chrýsokolla

Malajavatí ze Sátaváhanů, ka, manž. Sátakarního I.§ 22

Malajci, Malajsko, řec. Chrýsé Chersonnésos, tj. Zlatý poloostrov; Protomalajci§ 4000, 300, 22 

Malalas, Ióannés, východořímský chronograf§ 3761

Malaos Agamemnonovec, prý spoluzakladatel aiolské Kýmy§ 650

malarie§ 95+

Malarichus, asi Frank, velitel neřímských vojáků/gentilés§ 363+

Malassas z Laziky/Kolchidy, k.§ 115, 139+

Malati᧠= Milid, Meliténé

Malazgirt§ viz Manzikert

Malazitiš z Aššuwy/Arzawy, velmož§ 1460

Maleá, Maleai (sg. i pl.), mys a pohoří v Lakónice§ 409, 217, 84, 81 

Maledivy§ viz pod Máhiládípaka

Maleichathos, Malikat ze Seeie§ 1. s. Aušuův/Ausos, stavitel chrámu, 23; 2. s. Mu'ajruův/Moaierův, 23 

Malekidás n. Malkités z Théb, boiótarch§ 364

Maleqorobar z Meroé, ka.§ 10

Malgašové, dn. obyvatelé Madagaskaru§ 300

Malgium, m. kdesi na Tigridu u soutoku s Dijálou§ 1977, 1915, 1850, 1787, 1763, 1760, 1755      

Máliá, Málea, Mális, též Mé-, pobřežní kraj a záliv v jižní Thessalii, Málijský, též kmenový stát§ 600, 595, 479, 455, 480, 413, 394, 371, 370, 342, 322, 321, 268, 210 

Malia, Mallia, novodob. m. na Krétě, archeolog. lokalita, starý název palácového komplexu neznám§ 2000, 1900, 1800, 1700, 1500  

Malia, m. v Před. Hispánii kdesi u Numantie, též Lagni zvána§ 141

Malchos z Emesy§ viz Iamblichos

Malchos z Karthága, pún. Malik, vojenský velitel na Sicílii§ 540

Malchos, Malik§ viz Porfyrios

Malichos I., k. Nabatů, aram. Máliku/Málku, nabat. arab. MNKW MLK§ 47, 43, 42, 40, 39, 36, 32 - 30, 9-, 5+
Malichos II., Malchos, Milichó, s. Arety IV. a Šaqílathy I., manž. Šaqílathy II., o. Rabbela (II.), Ša'udaty, Gámilaty, Hagary a Qašma'ely§ 9-, 40+, 67+, 70+   

Malichos III., poslední k. Nabatajů, dyn. kdesi v Iúdaji§ 106+

Malichos, nabat. Arab§ 43

Malichos, důstojník/žoldnéř Antipatra Idúmajského§ 57

Malik-rammu z Edómu, k.§ 701

Malikat§ viz Maleichathos

malířství, houbou§ 30+ 

malířství hellénské a římské, malíři/zógrafoi (s využitím 35. knihy Plíniovy encyklopedie):

Helléni věřili, že znalost malířského umění jejich předkové převzali z Egypta. Z předdynastického období Naqáda II. (c. 3500-3200) pochází první malovaná hrobka (Hierákónpolis) s nástěnnými malbami s loděmi, zvířátky a bojujícími lidmi. Helléni tušili, aniž by někdy o tak starých egyptských předmětech věděli, že jde o umělecký projev, který je mnohem starší, než jejich přítomnost ve Středomoří. Fresky z královského paláce v syrské Qatně se dvěma červeno-oranžovými želvami naznačují, že krétské umění nástěnných maleb mohlo vzít zprostředkovaně začátek i odtud, nejenom via Deltu.

Egyptské výtvarné umění značně ovlivňovalo začátky hellénského, ale samo se nikdy nevymanilo ze strnulosti. Všechny egyptské portrétní fresky jsou z profilu. Roku 2004 složili egyptologové fragmenty dřevěné desky o 50 x 31 cm pokryté krémově žlutým štukem s černočervenou portrétní kresbou královny Hatšepsut, která se dávala ztvárňovat jako muž, nebo krále Thútmóse III. (tj. z let 1504 – 1450). 

Přesto přese všechno panoval mezi Hellény spor o to, zda jejich malířství vzalo začátek v Sikyónu nebo v Korinthu. Z antické paměti zcela vypadlo krétské a mykénské nástěnné malířství (viz rok 1600), naturalistické fresky z Knóssu ze 17. století, od 16. století s lidskými postavami („Princ“, „Pařížanka“, býk s akrobaty); ze 16. století jsou fresky z Théry, nejstarší evropské freskové malířství je ze 14. a 13. století z Mykén, Tírynthu, Pylu a Théb. Oproti malířství v sochařině nijak Kréťané nevynikali. Mínójské fresky z 15. století jsou známy ze západní Delty, z Palaistíny i syrského Alalach.

Za první stupeň uměleckého a stylového vývoje považovali Helléni malířství obrysové, stínové zv. monochrómatos, jednobarevné, tedy vedení čáry kolem obrysu stínu. Plínius v 35. knize své Nátúrális historia uvádí i neověřitelná hellénisovaná jména takových prvních malířů: Filoklés z Egypta a Kleanthés z Korinthu. Po nich Korinťan Aridikés/Arideikés a Sikyóňan Télefanés pak v jednobarevných obrysových malbách vykreslovali určité detaily a měli jako první připisovat jména těch, které takto znázornili. 

Jako první použil jednobarevné, cihlové obrysové malby jistý Ekfantos z Korinthu, o jeho jmenovci viz s. v. Dámarátos a 640, jména korinthských hrčířů-tvůrců keramických soch v Itálii viz s. v. sochaři (1). V Dámaratově skupině prý byli výtvarníci Diopos, Eucheiros a Eugrammos, kteří umění malířské a plastické přenesli z Hellady do Itálie.

Bútadés ze Sikyónu působil jako malíř, keramik a hrnčíř v Korinthu. Jeho dcera namalovala na stěnu obrys těla svého milence, B. na něj přitlačil hlínu a pak vypálil. Plastika byla vystavěna v korinthském nymfaiu až do vítězství Mummiova (146), viz sochaři (1).

Ze slavných autorů monochrómatického období se zachovala jména jako Hygiainón, Deiniás, Charmadás a Eumaros z Athén, který prý jako první v malbě rozlišil mužskou a ženskou postavu a jejich postoje. Kimón z Kleón vynalezl malby z profilu/katagrafoi, lat. oblíquae imáginés, rozlišoval v obličejích, ukázal prý první žíly, klouby a záhyby na šatech. První vysokou cenu za obraz, kterou hellénská tradice uchovala, bylo ocenění posledního hérákleovského lýdského krále Kandaula alias Myrsila obrazu bitvy Magnétů jistého Búlarcha, asi Lýda rodem a nikoli Helléna: král dílo vyvážil zlatem, zpráva spíše legendární (Kandaulés přišel o život ve stejném roce jako Rómulus, viz rok 716).

V Athénách v letech 770-760 vynikl malbou scén ze života na keramiku geometrické éry (900-700) tzv. „mistr dipylský“, tedy pro nás anonymní, který stál pod silným vlivem produkce orientální. Do Attiky přicházely nádoby ze syrské oblasti a Attičané vyváželi opačným směrem i na Kypr. Orientální vlivy byly nejsilnější v Korinthu, srov. jeho keramiku se zvířaty a obludami (c. 720). Kolem roku 700, začátek „protoattické keramiky“ maloval na vázy Analatos, kolem roku 620 Nessos, kteří svá jména autorsky vyryly do keramiky: jsou to první doložitelní skuteční malíři Evropy.

Vázové malířství mělo sice první slávu v Korinthu po roce 700 (jménem známí umělci Tímonidás a Milónidás, oba c. 600-575, a Charés, c. 575-560), ale proslavilo se až v Athénách v době c. 600-550. V Athénách v polovině 6. st. a později malovali černofigurální keramiku, tzn. černá malba vyrývána do červené hlíny, Sófilos (c. 580-570), Nearchos (c. 565-555) a jeho synové Tlésón a Ergotelés, Lýdos (560-540), Exekiás (545-520), Kleitiás (u hrnčíře Ergotíma, c. 570-560; tzv. Françoisova váza z Clúsia/Chiusi), hrnčíř Amásis (560-525), Pédeios se sexuálním motivy, Triptolemos (obraz soulože na míse) a Níkosthenés (c. 530; obraz satyrů při sexu). Níkosthenés, nejde-li o jmenovce mnohem mladšího umělce, měl žáky Theodóra ze Samu a Stadia. 

Na nádobách všeho druhu, hlavně na stolovací keramice, byly všelijaké náměty, od mýthologie po erótiku a pornografii. Za vrchol vázového malířství (amfor) bývá označováno dílo athénského hrnčíře a malíře Eufronia z let asi 510 - 500, který jako první přišel s vykreslováním svalstva. Je dochován jeho podpis na osmnácti nádobách, z toho šestkrát jako malíř, dvanáctkrát jako hrnčíř. V červnu 1990 byl jeden z jeho výtvorů v newyorském Sotheby's anonymně vydražen za 742 tisíc dolarů. Jedno z jeho děl, kratér nalezený roku 1971 v jednom etruském hrobu a propašovaný do Spojených států, bylo roku 2006 vráceno do Itálie. Hrnčířskou práci na něm odvedl jistý Euxitheos.

Od c. 530 přišla červenobílé figurální keramika, tedy forma, kdy na podloží byla nanášena a nikoli vyrývána, barva červená. Níkosthenés pod vlivem Orientu a Iónie zavedl namísto černého pozadí bílé. Byla znakem éry Hippia a Hipparcha a jejím vynálezcem prý byl neznámý malíř hrnčíře Andokida, žák Exekiův. Vynikli malíři Eufronios, Euthýmidés, kolem roku 500 tzv. malíř Kleofradův. 

Na konci 6. století netvořili umělci pouze kresby na keramiku. Mandroklés ze Samu postavil Dáreiově obří armádě roku 513, viz tam, most přes Bosporos. Byl za to bohatě odměněn a do Héřina chrámu na Samu dedikoval obrazy mostu, Dáreia sedícího nad Bosporem a jako třetí pohled na přecházející armádu po mostě. Jsou to první zmínky o památečném zvěčnění významné události formou malířského díla. Jméno umělcovo neznáme, dílo ztraceno. 

Ve 4. století působil v Paestu Assteás, hlavní představitel vasového malířství jižní Itálie. V první polovině 5. století působil v Athénách malíř Epiktétos, žák malíře-dzógrafa Euthýmida. Měl stejnojmenného předchůdce. V polovině 5. století působil v Athénách hrnčíř Sótadés, mistr rhytónů a dalších nádob na nápoje s červenofigurálními motivy. Anonymní zůstávají tzv. Argívský malíř, Chicagský malíř (oba kolem roku 450) a Meleagrův malíř (kolem 380). V první čtvrtině pátého století maloval Bríseis (?); zachována je mísa se sexem dvou mužů. Hellénskou figurální keramiku v historii už nikdo nepřekonal.

Malířství prý u Hellénů dosáhlo proslulosti až v 90. olympiádě, jak staří tradovali, tedy v letech 418-415. Feidiův bratr či bratranec Panainos na obraze s marathónskou bitvou poprvé čtyřbarevně rozlišil vůdce na obou stranách Militiada, Kallimacha, Kynegeira, Dátida a Artaferna podle skutečné podoby, ovšem tolik desetiletí po bitvě (podle jiných údajů pocházel obraz od Panainova otce Pleistaineta, Feidiova bratra). Za jeho života byl zaveden v Korinthu a v Delfách kontest malířů a jako první se měli střetnout Panainos s vítězným Tímágorou z Chalkidy. Panainos již v Ol. 83/roky 448-445 namaloval štít Athénin v Élidě, dílo sochaře Kolóta, Feidiova žáka a asistenta. 

Před Ol. 90 proslul ještě červenofigurální Polygnótos z Thasu, když jako první namaloval ženy v průsvitném šatu. Zbavil je strnulosti v obličeji tím, že zavedl otevřená ústa se zuby, a dámy měly na hlavě pestrobarevné kloboukovité útvary. Zachována je i nádoba s kresbou sexu ve stoje. Maloval též v Thespiích a Delfách. Jeho přítelkyní byla Elpiníké, Kimónova sestra; Athéňané Polygnótovi udělili občanství za jeho podíl na výzdobě slavného "malovaného sloupořadí/stoá poikilé": na rozdíl od spolutvůrce Mikóna Polygnótos maloval grátis. Mikón měl mladšího jmenovce, rovněž malíře, a malířkou byla též dcera tohoto Mikóna Tímareté. 

Malířským uměním proslul i Polygnótův bratr Aristofón (obraz Ankaia zraněného kancem, velké trojské plátno s Priamem, Helenou, Odysseem, Eupeithejí/Crédulitás, č. Lehkomyslnost, Apaté/Dolus, č. Lest, a Deifobos). Oba byli synové Aglaofónta z Thasu (zemřel kolem roku 440) a stejným jménem je znám i athénský malíř Aglaofón, pravděpodobně Thasaňanův vnuk. Polygnótovi a jeho vrstevníkovi Mikónovi, synovi Fanochovu, který vynikl též jako sochař, se příkládá prvenství v užití okru/óchra, lat. síl ke stínování. Nejkvalitnější okr, a to ještě v imperiání době, byl okr attický, stávala ho libra dvacet séstertiů, oblíbený byl též ze Skýru a Acháje. 

Někdy v této době věhlasný a zámožný architekt Kallikratés pořádal v Athénách prodejní výstavy umění, zřejmě první akce podobného druhu v Evropě (srov. pod architektúra).

Za 90. Ol. žili vedle Agláofónta Kéfísodóros, Erillos a Euénór z Athén, otec a učitel Parrhasiův, snad také Feidiův. Současníkem Perikleovým byl Agatharchos ze Samu, jemuž se přičítá zavedení perspektivy do malířství, což měl popsat v nezachovaném spisu o malířství. Klasickými barvami velkých hellénských malířů byla bílá, okrově žlutá, červená a černá. 

Kolem Ol. 93, tj. roku 408-405, začal v Athénách působit domácí malíř vázové malby Apollodóros, který používal nové techniky: znázorňoval světlo a stíny na obrazech s výlučně mýthologickými náměty, tzv. „illusionista“. Začal jako první vyjadřovat vzezření a prý i jako první skutečně dosáhl slávy ve svém umění. Byl objevitelem zákona perspektivy (vytvořil obrazy Modlícího se kněze a Aianta zapáleného bleskem, dílo v éře fláviovské umístěné v Pergamu). Byl předchůdcem Zeuxida z Hérákleie v Itálii, který tvořil v Athénách a v Efesu, kde si konkurovali s Parrhasiem z Efesu („illusionisté“). 

Ve Ol. 95, 4/roku 397 dosáhl slávy Zeuxis z Hérákleie. Jeho učiteli byli Démofilos z Hímery a Néseus z Thasu. Zeuxidovy obrazy existovaly a byly chváleny ještě v císařské době. Na svých obrazech Zeuxis zbohatl, dokonce se jím chlubil na jedné z olympiád, ale později svá díla víceméně rozdával, neboť říkal, že stejně je nikdo nedokáže zaplatit (tak putovala jeho Alkméné do Akragantu a Pán do Makedonie králi Archeláovi). Z jeho dalších obrazů vynikala Pénelopé, athléta/sportovec, Zeus na trůnu s Olympany kolem sebe, Héráklés jako mimino škrtící před vystrašenou Alkménou s Amfitryónem dva draky vyslané Hérou. Ve fláviovské éře byly v Římě Zeuxidova Helené ve sloupořadí L. Márcia Philippa při Mártově poli (viz o něm roku 33) a Spoutaný Marsyás v chrámu Concordie/Svornosti. 

Zeuxis proslul též řemeslem hrnčířským, z nichž poslední zůstaly v Ambrakii po tažení M. Fulvia Nobiliora roku 189, srov. tam. Zeuxidovými současníky a soupeři byli Tímanthés z Kythnu (jeho o c. století mladší jmenovec z branže pocházel ze Sikyónu), Androkydés z Kýziku, Eupompos ze Sikyónu a Parrhasios z Efesu.

Tímanthés se stal slavný obrazem Ífigeneie čekající před oltářem na svůj osud, Kyklopa se satyry měřící obrův palec a héróa, který skončil v Římě v chrámu Pácis.

Parrhaios měl dát jako první malbě symetrii a vynikal v detailech obličejů a v celkové jemnosti malby. Maloval momunentální mýthické náměty, ale proslavil se i „sekulárními“ náměty, jako obrazem athénského lidu s různě naladěnými tvářemi, thráckou chůvu s dítětem, dva bezstarostné chlapce, kněze s chlapcem s kadidlem, nauarcha na lodi, spoceného hoplíta spěchajícího do boje, jiného odkládajícího zbroj. Obraz Thésea skončil v Římě na Kapitóliu, na Rhodu stávalo vyobrazení Meleagra, Héráklea a Persea na jednom plátně. Obraz archigalla oceněný na šest milionů HS miloval Tiberius a dal si ho do ložnice.

Další jmenovaná díla: Dionýsos s Areté po boku, Aineiás s Dioskúry, Télefos, Achilleus, Agamemnón, Odysseus, Héráklea stojícího ve fláviovské éře v Lindu vyobrazil podle svých snů, maloval též obrázky erótické. Parrhasios byl velmi pyšný, dal si dokonce přízvisko Habrodiaitos/Žijící v přepychu, S báječným životem a tvrdil, že je potomkem Apollónovým. V tvůrčí soutěži na Samu o vyjádření Aianta na soudu o zbraně byl porotci za vítěze prohlášen Tímanthés

Dochovala se anekdota o soupeření Zeuxida a Parrhasia. Zeuxis namaloval hrozny tak věrně, že se na ně slétali ptáci. Parrhasios Zeuxida jistého si vítězstvím vyzval, aby odhrnul závěs, za nímž spatří jeho soutěžní obraz. Když to Zeuxis chtěl udělat, sám se stal důkazem své prohry: závěs byl totiž namalovaný. - Když nic jiného, pěkně vymyšleno. Něco podobného se vypráví o dalším Zeuxidově obrazu kluka s hrozny v novém podání, kdy se rozčílil sám na sebe, že ptáci, kteří se opět slétli, by tak neudělali, kdyby chlapec byl namalován dobře... 

V 5. století tvořil jinak neznámý Aristofanés, za peloponnéské války maloval jistý Athéňan Pausón zřejmě žánrové obrázky a lidi pravděpodobně nikoli dosti vznešené, jimiž podle všeho provokoval stávající vkus a byl proto odsuzován, že své umění znevažuje. A podobně asi též Dionýsios z Kolofónu. O Pausónovi se tradovalo, že byl příslovečně chudý/epi peniá dietethrýléto, neboť se říkávalo "Pausónos ptóchoteros/chudší než Pausón". Snad odtud pochází dodnes aktuální nazírání na život řady výtvarných umělců...

Jinak se však o Pausónovi též tradovalo, že na zakázku maloval koně válejícího se na zemi v prachu. Malíř odevzdal klientovi obraz koně v trysku s oblaky prachu kolem sebe. To se mu nelíbilo, tak nezněla zakázka, ale Pausón namísto odpovědi poručil jednomu ze svých učedníků, aby malbu obrátil: byl to kůň válející se na zádech v prachu. 

Eupompos/Eumolpos (?) byl v Parrhasiově a Zeuxidově době učitelem Pamfila z Amfipole, který se později stal učitelem Apellovým, a Euxenidás vyučoval Aristeida Thébského, učitele jinak neznámého Antorida, Eufranora a svých synů Níkéra a Aristóna. Aristeidův bratr Aristón (ověnčený Satyr s pohárem) byl žákem Níkomachovým, kterého učil jeho otec Aristiakos (Aristaios či Aristodémos).  

Eupompos, tvůrce chváleného vítěze gymnické soutěže s palmou v ruce, přerozdělil svou vážeností malířství na školy (jak uvádí Plínius). Dvě předtím se prý nazývaly helladská (nikoli: hellénská) a asijská. Nyní po přidání Eupompova rodiště byly tři: iónská, sikyónská a attická. 

Aristeidés, byli dva Thébané toho jména a profese, prý byl první, který namaloval oduševnělý výraz a vášně. Starší byl synem Aristiakovým a otcem Níkomachovým, který byl otcem a učitelem mladšího Ariseida. Proslulý byl jeho obraz plazícího se dítěte po dobytí města k prsu umírající matky, která má obavu o to, aby dítě po zániku mléka nessálo krev; Alexandros Veliký ho dal přenést do Pelly. Namaloval Epikúrovu přítelkyni, hetairu a filosofku Leontion, tragického herce, dívky umírající pro lásku k bratrovi/Anapauomené, stařec vyučující chlapce na lyru v Římě v chrámu Fideí/Důvěry, za obraz Nemocného zaplatil král Attalos jedno sto talentů, tj. více než 2,6 tuny raženého stříbra.

Většina Aristeidových, stejně jako vůbec všech hellénských obrazů, ale skončila v Římě. Jeho obraz Bitva s Peršany obsahoval sto detailních postav a od „vládce“ Elateie Mnásóna dostal deset min za každou z bojujících postav na obraze! L. Mummius vzal roku 145 do Říma Aristeidův obraz Dionýsa s Ariadnou, který odmítl z kořisti prodat Attalovi. Byl to zároveň první veřejně vystavovaný umělecký obraz v Římě, a to v chrámu Cerery. Posledním Aristeidovým obrazem byla Íris. Práci přerušila smrt, obraz se nicméně velmi dobře prodával. 

Pamfilos, první velký makedonský umělec, jako první vyučoval za drahý peníz a sám vyžadoval vzdělání ve všech vědách, hlavně ale v arithmétice a v geómetrii. Jeho taxou byl jeden talent, tehdy velmi vysoká summa, a ten mu prý dali i jeho žáci Apellés a Melanthios. Díky Pamfilovi, který se usadil v Sikyónu, se stala grafika, tj. kreslení, součástí hellénského školství a patřilo ke vzdělání svobodných lidí (kterýžto stav trvá d. f. dodnes). Pamfilovu slávu tvořily obrazy Příbuzní, bitva u Fleiúntu (roku 369?), athénské vítězství as Odysseus na voru. 

Mezi další proslulé malíře této doby patřil Pausiás ze Sikyónu, syn a žák Bryetův či Bryův, spolužák Apellův u Pamfila z Amfipole. Enkaustickou malbu, při níž se malovalo voskem a barvy byly vpalovány, prý vymyslel Aristeidés a později ji zdokonalil Praxitelés. Staršími tvůrci takových obrazů se však uváděli Polygnótos, Níkánór, Mnásiláos z Paru a Elasippos působící na Aigíně. Apellův učitel Pamfilos enkaustické technice vyučil Pausia ze Sikyónu, který se pak proslavil v tomto žánru jako první. 

Pausiás začal též jako první malovat vykládané stropy a zdobit klenutí, proslul obrazem své přítelkyně Glykery vijící věnec z květin/Stefanoplokos či prodávající věnce/Stefanopólis. Glykerá byla pokládána za vynálezkyni ve zdobení upletenými věnci a obraz svou oblibou přispěl k rozšíření módy květinných věnců (viz věnce). Hovořilo se o jeho obrazu Opilosti/Methé a Obětování býka, později umístěné v Pompéiově portiku. Žil v Sikyónu a před Glykerou byl druhem hetairy Láidy II. Athénské, která byla údajně i přítelkyní Démosthenovou, srov. s. v. Pausiás sepsal knihu o barvách a souměrnosti. Kromě Glykery maloval hodně chlapce. Maloval též v Thespiích, když se opravovala díla Polygnótova.   

Byl velmi rychlý, prý namaloval denně obraz resp. to dokázal (hémerésios, "jednodenník"). Kopii Glykery, apografon, koupil v Athénách Lucullus za dva talenty. Většina Pausiových slavných obrazů a vůbec sikyónské školy skončila v Římě spíše jako kořist M. Aemilia Scaura na ozdobu jeho aedilských her roku 58 a jejich další osud, pokud neshořely v jeho tusculské ville, znám není

Po Pausiovi vynikl v první polovině 4. století za 104. olympiády/roky 364-361 činorodý Eufranór z Korinthu či Isthmu. Tvořil jako sochař do kamene i bronzu, řezbář, malíř a psal o malířství, barvách a souměrnosti. Mimo jiné vymaloval stou Dia Eleutheria v Olympii, citoval se obraz dvanácti Olympanů, Thésea a jezdecké bitvy, jeho nejslavnější malby byly v Efesu: Odysseus zapřahá býka s koněm, zadumaní muži v pláštích a vojevůdce zastrkující meč.

Jeho současníkem byl Kydiás z Kythnu, malíř slavného obrazu Argonautů, který si pořídil řečník Hortensius za 144 tisíc HS a postavil pro něj chrámek na svém tuskulském statku. Žákem Eufranorovým byl Charmantidés a Antidotos (obraz bojovníka se štítem, zápasníka a trubač), jehož žákem byl Níkiás z Athén, který proslul obrazy žen: Nemea (do Říma do comitia dorazila z provincie Asie), Dionýsos v chrámu Concordie, Hyakinthos, kterého vzal s sebou Octaviánus z Alexandreie, Danaé, Kalypsó stojící i sedící, Ió, Andromédé, též Alexandros, který skončil v Pompéiově portiku. V Efesu zdobil náhrobek megabyza/megabyxa, tj. Artemidina velekněze, a v Athénách Homérovo vyvolávání ze záhrobí/nekyomanteia n. nekromanteia, který věnoval své vlasti, tak prý byl bohatý, když předtím odmítl krále Attala I. nabízející za dílo šedesát talentů (!): příběh asi z chronologických důvodů smyšlený, nebo existovali dva význační athénští malíři, ten druhý až v éře hellénistické.  

Proslavil se též kresbami zvířat, hlavně psů. Níkiy a jeho techniky si vážil sochař Praxitelés, jemuž natíral mramorové sochy. S Níkiou byl srovnáván žák Glaukióna Korinthského Athénión z Maróneie, jehož cestu ke slávě ale přerušila předčasná smrt. Nejslavnějším jeho dílem byl Pohaněč koně, Achilleus v. dívčím šatě odhalený Odysseem (šest obrazů v jednom), sněm příbuzných/syngenikon a v Eleusíně postava fýlarcha.

Učedníkem Níkiovým byl Omfalión, který u mistra prý sloužil jako otrok a byl prý i jeho milencem; nicméně se proslavil malířskou výzdobou Asklépiovy svatyně v peloponnéské Messéně.

Pausiovým žáky byli Aristoláos a Níkofanés, jejichž díla byla velmi vážena, viz zde níže. Pausiův syn Aristoláos namaloval Epameinóndu, Periklea, Médeiu, Thésea a např. Attický lid.

Ol. 107, roky 352-349, se proslavili svými díly Ión Áetión a Thérimachos. Svatbu Alexandra Velikého s Rhóxanou v Baktrách, v létě roku 328 namaloval jeden z nejslavnějších malířů té doby Áetión, malíř též Dionýsa, Tragódie a Kómódie, Semiramidy, Bakcha, stařeny s pochodní a nesmělé nevěsty, umělec nesmírně kdysi ceněný („dávaly se za jeho díla státní poklady“). Svatevní obraz viděl ještě o půl tisíciletí později Lúkiános a popsal ho: je z ložnice, krasavice hledí stydlivě před sebe do země, král podává Rhóxaně diadéma, erótové si hrají s Alexandrovými zbraněmi a pobíhají kolem. 

Popis se mohl stát předobrazem kýčovitých renesančních a pozdějších maleb evropských magnátů. Áetión obraz vystavoval v Olympii a Proxenidás, jeden z hellánodiků, na základě malířova umu svěřil umělci svou dceru do manželství. Čím onen sudí vynikal, nevíme. 

Kolem roku 300 žil Theón ze Samu, malíř, který vynikl prostorovým vypodobováním obrazů, jak o něm staří poznamenali k obrazům šílenství Orestovo a kitharódos Thamyrás.

Ve Ol. 112/roky 332-329 překonal věhlasem všechny Apellés z Kolofónu n. Kóu, který nejenže maloval, ale psal i theoretické práce z oboru. Byl synem Pýtheovým, žákem Efora z Efesu a po něm Pamfila z Amfipole. Apellův bratr Ktésiochos rovněž maloval. Apellés nezameškal prý jediný den, aby necvičil tahy štětcem („Nulla diés sine líneá/Žádného dne bez čárky“); i to bylo u starých příslovím. Apellés se zasloužil o zvelebení váženosti Prótogenově, který prožil život na Rhodu. Na ostrově prý totiž jednou nechtěně soutěžil s Prótogenem v síle tahu štětcem; to když ho přišel navštívit a nezastihl ho doma, tal nechal takový vzkaz. Prohrál, když v jeho čáře na plátně táhl jinou barvou Prótogenés slabší. Obraz zůstal dokladem klání a zanikl při požáru Caesarova domu na Palátínu (ostatně soutěž malířů prý bývala součástí isthmií i pýthií).

Apellova vlídnost a věhlas ho přivedla na dvůr Alexandra Velikého, jehož se stal portrétním malířem (Alexandros dokonce zakázal komukoli jinému ho malovat). A když se pak Apellés při malování zamiloval do jedné z oblíbených Alexandrových přítelkyň Pankasty/Kampaspy, král mu ji přenechal. Podle ní prý vznikl obraz Afrodíty vynořující se z vln/Afrodíté anadýomené. Obraz stářím zetlel v Římě, kde skončil jako kořist a Neró ho dal nahradit dílem z ruky Dorotheovy. Jinak však zřejmě dvorním malířem císařovým byl jinak neznámý Famulus (či Fabullus/Fábullus n. Amúlius či Amúlius Fabullus, srov. zde níže), který se podílel na nástěnných malbách Zlatého domu/domus aurea (nebo to byli dva různí umělci?). Apellés začal na Kóu malovat ještě jinou Afrodítu, ale nedokončil ji, když ho zastihla smrt; existoval přesto ještě v době raného príncipátu. 

Apellés kromě toho namaloval portréty všech makedonských předáků, po Alexandrově smrti Antigona Monofthalma, též autoportrét. Za obraz Alexandra s bleskem v rukou, umístěného v Artemísiu, dostal od krále dvacet talentů naváženého, nepočítaného zlata. Apellovy obrazy byly slavné po celou dobu své existence: nespočet Alexandrů a Filippů, Dioskúrové (s Níkou a Alexandrem), Artemis, Héráklés, hérós, jevy jako hromobití, blesky, před jeho obrazem koně prý živí koňové řehtali... Obrazy Alexandra s Níké a krále na voze s Válkou/Polemos s rukama svázanými na zádech, zatímco Alexandros slaví vítězství, působily tak mohutně, že kultury milovný prínceps Ti. Claudius dal vyříznout královy hlavy a nahradit je hlavami Božského Augusta, který dílo předtím dal umístit do chrámu Márta Ultora. 

Apellés se často schovával za svá plátna, aby vyslechl kritiku kolemdoucích. Jistý švec tak upozornil na chybu na sandálech, tu mistr opravil, ale když druhého dne obuvník kritisoval jakési, podle něho, opomenutí jinde na obraze, vykoukl Apellés a pohrdlivě ho setřel: „Né suprá crepidam sútor (sc. iúdicet)/Sútor né ultrá crepidam, Švec ať si nevšímá ničeho jiného než bot.“ Zůstalo to jako rčení, v jehož smyslu se v Čechách koncem 20. století říkávalo narážkou na údajný zápis ve výučním listu komunistického ideologa Vasila Bilaka "na saka nepouštět". 

Jedna ze zkazek o Apellovi ukazuje mimo jiné na "autenticitu" takových příběhů. Apella zanesla v bouři loď do Alexandreie a jeden z nepřejícníků ho přizval na Ptolemaiovu hostinu. Král se podivoval nad nehorázností samozvance a chtěl vědět, kdo malíře pozval. Apellés neříkal nic, vzal z krbového ohniště uhlík a načrtl na stěnu dvořanovu podobu.

Lúkiános ze Samosat zpracoval příběh v pojednání Peri tú mé rhadiós pisteuein Diabolé podrobněji. Nicméně Apellu učinil rodákem efeským, kterého u krále očernil ze závisti malíř Antifilos, že se podílel v Tyru na protiptolemaiovském spiknutí foiníckého stratéga Theodoty n. Theodota. Vše se vysvětlilo a král z trestu předal Antifila do otroctví Apellovi, který dostal hodně peněz odškodného a namaloval alegorický obraz Pomluvy. Theodotás byl však stratégem až Ptolemaia IV., viz o něm roku 219, o Antifilovi zde níže.  

Apellovým velkým slavným soupeřem byl Prótogenés z Kaunu (podle jiných z Rhodu, kde žil a asi získal též občanství), jemuž se vytýkala přílišná pečlivost a precisnost. Vynikal prý chudobou až nouzí, ale při vzniku Iálysa se trápil hlady a žízní záměrně, aby ho chutě nerozptylovaly. Též Prótogenés byl dvorním umělcem Alexandrovým, jehož nejznámější obrazy byly Iálysos, portrét Aristotelovy matky, a též prý Alexandros, dílo pozdější, a Pán poslední. V Athénách vymaloval předsíň cely bohyně se svatými loděmi Paralou a Ammóniadou s množství válečných lodí v pozadí. Citována byla jeho díla Tragik Filiskos, athlétés, Antigonos Monofthalmos (?), Arsitotelova matka, Kydippé, Tlépolemos. 

Aby nezničil Prótogenova Iálysa ukončil Démétrios Poliorkétés obléhání Rhodu (!), srov. rok 304. Obraz byl totiž umístěn poblíž hradeb v místech, kde ho ohrožoval při průlomu možný požár a Prótogenés byl ve styku s králem, neboť v té době bydlel mimo město před hradbami. Později byl Římany umístěn v chrámu Míru. 

Podobný přístup je zaznamenán u jinak protivného Achájce Aráta, který chtěl dal zničit obraz sikyónského tyrana Aristrata, současníka Filippa II., na němž se kolektivně podíleli všichni mistři sikyónské školy, žáci Melanthiovi, a snad též Apellés. Teprve prosby přítele a malíře Nealka dosáhly toho, že Arátos dal zamalovat postavu samovládcovu, ale ústřední motiv, spřežení bohyně Vítězství, zůstalo uchováno (přesto prý pod koly vozu zůstaly vidět despotovy nohy).   

Do své padesátky maloval Prótogenés jen lodi a na boky lodí, řemeslo samo o sobě. Prótogenés, který se také věnoval sochařství z bronzu, v malířství kromě své přesnosti proslul i „novátorstvím“: když se mu nedařilo nalézt věrnou podobu pěny, která vycházela z úst malovaného psa na Iálysovi, po mnohých neúspěšných pokusech hodil na obraz houbu - a dílo se zdařilo.

Podobně prý maloval Nealkés pěnu u huby koně na obrazu, kde na zvíře mlaská krotitel/Poppydzón.

Z dalších Nealkových děl se uváděly obrazy Afrodíty a naumachie Peršanů s Egypťany na Nilu, přičemž to, že se bojovalo na řece a ne na moři naznačil diváku malíř pijícím oslem na břehu, na kterého číhá krokodýl. U Nealka nejprve třel barvy jistý Erigonos, pak se vypracoval sám v malířského mistra, jehož žákem byl Sikyóňan Pasiás, bratr sochaře Aiginéta, jinak též malíře (bývá rukopisné Pasiás nahrazováno lákavým čtením Pausiás). 

Apellovými a Prógenovými vrstevníky byli dále Asklépiodóros, jemuž tyrannos Mnásón vyplatil za dvanáct bohů po třiceti minách a Theomnéstovi za každého z héróů po dvaceti. Proslul Níkomachos z Théb, syn a žák Aristeidův, který prý první z malířů nasadil Odysseovi klobouk. Níkomachos oproti Prótogenovi vynikl rychlostí a lehkostí. Z jeho děl uvádí Plínius Únos Persefony (nakonec v Římě na Capitóliu, znám z nástěnné malby ve verginské hrobce Filippa II.), Kybelé na lvu, Apollón a Artemis, Níké zvedající do výšky čtyřspřeží, kterou na Capitólium umístil L. Munatius Plancus, Bakchantky se Satyry a Skyllu, ve fláviovské éře v chrámu Pácis/Míru. Pro smrt nedokončil obraz Tyndareovců, přesto později vynášený. 

Za žáka měl Níkomachos mimo jiného Filoxena z Eretrie, autora obrazu Alexandrovy bitvy s Dáreiem u Issu, který pořídillna zakázku Kassandrovu; srov. dochovanou slavnou kopii jako fresku z Pompéjí a poznámku u hesla Seleukos I. Níkátór, z jehož popudu podle jednoho z názorů měl obraz vzniknout. Filoxenos se proslavil ještě obrazem Hýřících seilénů. 

Další z Níkomachových žáků Níkofanés byl Plíniem ohodnocen jako malíř "élegáns et concinnus/jemný a harmonický" a vypočetl jeho díla: Sókratés, Asklépios s dcerami Hygiejí, Aiglou a Panakejí, Iásón, Ostýchavec/Oknos s oslem ožužlávajícím provaz typem splétaným. Níkomachovým žákem byl blíže neznámý Koroibos a asi též Tísikratés/Teisikratés, syn Arkesiláův (srov. o něm s. v. sochaři 1). Jejich vrstevníky byli Apellovi žáci Perseus a Aristeidovi žáci a synové Níkerós a Aristón a Antoridés a Eufranór (viz níže).

V téže době začínajícího hellénismu proslul jako malíř holičských oficín, dílen, kuchařských potřeb, též oslů, jistý Peiráeikos (pseudonym?). Podobnému řemeslnému umění se říkalo rhyparografos/malíř všedních věcí. Jiní malovali jen divadelní scény, nebo jen lidi/anthropografoi, jako jistý Dionýsios, divadelní kulisy uměl Serapión (ale postavy mu prý nešly), oba fungující v Římě. Jako malíři drobností prosluli Kalliklés, komické obrázky maloval Kalátés.

Obojí uživilo "Egypťana" Antifila, žáka Ktésidémova, srov. zkazku o něm zde výše. Antifilos se proslavil kresbami žertovné postavy zvané Grýlos, Gryllos/Čuně a tak se také pak říkalo podobným malbičkám, řekněme karikaturám. Jinak ale proslul obrazy Hésiony, malého Alexandra, Alexandra a Filippa s Athénou, Hippolyta vystrašeného z býka, Kadma s Európou, který si Římané vystavili v Pompeiově sloupořadí v Římě, hocha foukajícího do ohně, Ptolemaia na lovu a nejslavnější prý byl Satyr s pantheří kůží, jemuž říkají Aposkopeuón/„Hledící do dálky“. 

Později byl slavný Hérákleidés z Makedonie, který nejprve doma maloval lodi (nevíme, zda jejich boky, nebo lodi na obrazech), ale po zániku makedonského státu odešel do Athén, kde zase působil filosof a malíř, kombinace jistě vzácná, Métrodóros, kterého právě Athéňané roku 167 poslali Aemiliovi Paullovi do Říma na výzdobu jeho triumfu nad Perseem a zároveň k výuce jeho dětí. Za Caesara maloval Tímomachos z Býzantia, jehož dva obrazy Aianta a Médeiu (ačkoli nedokončen) odkoupil diktátor od umělce za 82 talenty a umístil je pak do chrámu bohyně Veneris Genetrícis (nom.: Venus Genetríx). Tímomachos namaloval ještě chválené obrazy Oresta, Ífigeneie v Tauridě, lékythion/lahvička na olej, cvičitele, muže v pláštích/lat. palliátí, skupinu příbuzných, Gorgony. 

L. Licinius Murena byl s konsulem roku 73 M. Terentiem Varronem roku 62 v historii první, kteří provedli seříznutí obrazu se stěny budovy a jeho přenesení jinam, a to z Lakedaimonu do Říma.

Seznam hellénských malířů, jejichž jména známe, jejichž díla jsou pojmenována a popsána zachovanými autory a u nichž je znám stupeň proslulosti, je dlouhý, ale pro nás prakticky bez informační hodnoty; kromě potvrzení toho, že výtvarné aktivity byly na velmi „moderní“ úrovni. Velkou část z nich nelze datovat. 

Tak např. o Aristokleidovi víme, že vymaloval Apollónův chrám v Delfách, obdivované obrazy namaloval Androbios, namaloval Skylla přetínajícího kotvy perského loďstva před Salamínou, Artemón, od něhož je Danaé obdivně okukovaná piráty a královna Stratoníké (Seleukovkyně?), Héráklés s Deianeirou, Láomedón s Hérákleem a Poseidónem a v římském paláci Octávině Héráklés sestupující po spálení smrtelného těla s Oity na cestě do nebe, spolupracovník se sochařem Pýthodórem. Alkimachos pořídil obraz Dioxippa, který v Olympii v pankratiu zvítězil „akoniti“, tj. „bez prachu“, Aristobúlos ze Syrie, jehož dílo neznáme žádné, Dionýsodóros z Kolofónu, Dikaiogenés žijící na dvoře Démétria Poliorkéta, Dúridés z 5. st., Koinos maloval věnce, Ktésilochos, Apellův žák, namaloval Dia s mitrou rodícího s pomocí bohyň právě Dionýsa, Kleón vyjádřil svou představu Kadma, Ktésidémos dobytí Oichalie a Láodameie. Jinak proslul Kratínos, který namaloval herce v pompeiu/skladišti pro věci potřebné ke slavnostním průvodům.

Malíř a sochař Eutychidés se v Římě proslavil sochou Dionýsa/Líbera na Palátínu a obrazem dvojspřeží řízeného Níkou/Vítězstvím, Eudóros slavný scénickými obrazy (také tvůrce bronzových soch), Leontiskos, proslavený svým vítězným Arátem a dívkou s kitharou, Hippys, malíř obrazů Poseidón a Níké, Habrón, León, který měl jméno skrze svou Sapfu. Nearchos zvěčnil smrtelníkům Afrodítu s Charitkami a Eróty, také Héráklea deptaného svým šílenstvím, jeho dcera a žačka Aristareté, autorka obrazu Asklépiova, Oiniás namaloval skupinu příbuzných, Filiskos z Rhodu namaloval malířskou dílnu s chlapcem foukajícím do ohně a vytvořil sochy Apollóna a Afrodíty, které stávaly v Římě u Octáviina sloupořadí.

Falérión byl znám obrazem Skylly, Simónidés dostal na plátno Agatharcha a Mnémosynu, Símos odpočívajícího mladíka, koželuha slavícího panathénaie a Nemesi, Theodóros, asi jiný od Samského, měl jméno díky obrazu útočícího muže, Oresta vraždícího Klytaimnéstru a Aigistha, Homonoji/Concordii, na několika plátnech vymaloval události trojské války, která si Římané dali do sloupořadí Filippova, portrét zamyšlené Leontion, Kassandry a krále Démétria I. Tauriskos byl znám obrazem diskobola, Klytaimnéstry, Pána, Polyneika a Kapanea. Dionýsios (=Dionýsodóros?) z Kolofónu byl malířem a literátem zároveň: prý byl se Zópyrem autorem Menippových satyr (srov. pod školy filosofické).

Zachována zůstala další jména, též většinou špatně datovatelná: Amásis z Athén, Anaxandros, Aristokydés, Dámofilos s Gorgasem, tvůrci keramických plastik, vyzdobili v Římě při úpravách Cereřin chrám u Circu máxima (zasvěcen 494; Dámofilos pravou stranu, Gorgasos levou, předtím byla výzdoba a sochy etruské), Deiniás byl malíř neznámé doby, který působil v Athénách a maloval prý pouze jednobarevně, Démofilos z Hímery, současník Zeuxidův, neznámý zcela je Erillos. 

Jiným způsobem proslul Ktésiklés, kterého odmítla přijmout seleukovská královna Stratoníké, moderně řečeno: odmítla mu udělit audienci. Namaloval tedy její obraz, kde je v obětí s jistým rybářem, do něhož se tenkrát zamilovala, jak se všeobecně drbalo. Obraz vystavěl v efeském přístavu a odplul. Královna zakázala obraz odstranit, ačkoli věrně vystihoval podoby obou postižených.

O Milónovi ze Sol víme jen to, že byl žákem sochaře Pyromacha, maloval Mnásitheos ze Sikyónu, Mnásitímos, syn a žák Aristonidův, Nessos, syn Habrónův, Polemón z Alexandreie, Xenón, žák Neoklea ze Sikyónu.

Mezi malíři se objevovaly rovněž ženy, i když veliké proslulosti v branži nikdy nedosáhly. Obvykle patřily do malířských rodin, jako též Athéňanka Tímareté, dcera Mikóna ml. z 5. století, jejíž obraz Artemidy patřil v Efesu k nejstarším (sakrální umělci nebyli tedy vymezeni jen na muže!). Eiréné byla dcera a žačka malíře Kratína Athénského, jejíž obraz dívky byl v Eleusíně. Známé je jméno jisté Kalypsó, jejímž slavnými díly byly obrazy starce, tanečníka Alkisthena a mága Theodóra (kolem roku 200), též Olympiady, učitelky (a asi i matky) Autobúĺa, a Nearchovy dcery a žačky Aristarety ze 4. n. 3. století, malířky obrazu Asklépia. Žačkou a dcerou Nealkovou, Arátova přítele, byla Anaxandra.

O Alkisthéně nevíme zhola nic, zato u Hellény, dcery Egypťana Tímóna, která namalovala Alexandrovo vítězství u Issu, se můžeme domnívat, že k nám promlouvá dodnes. Její dílo viselo na Foru míru za Vespasiána a lze se domnívat, že bylo předlohou k částečně uchované známé mosaice z Pompéjí.

V republikánském Římě v 1. století malovala Iaiá z Kýziku, která se nikdy neprovdala a mimo jiné vytvořila ze zrcadla svůj vlastní obraz, čímž dosáhla evropského primátu v této kategorii umělkyň. Kromě toho proslula obrazem stařeny z Neápole a tvořila řezbářské sošky žen ze slonoviny a vůbec většina jejích prací byly podobizny ženské. Cenami svých prací prý převyšovala ocenění portrétů malířů Sópolida a Dionýsia, jichž podle Plinia byly svého času plné římské obrazárny. Sópolidovým žákem byl propuštěnec A. Gabinia A. Gabinius Antiochus. Pouze nápisně je znám pictor/malíř Heracla, "propuštěnec Augustův". Malířku Olympiadu znalo rané císařství již jen podle jména jako učitelku malíře Autobúla. 

O obrazárny/galerie se staraly odborné síly, zotročení Helléni nebo propuštěnci; nadřízenými zůstavávali římští rytíři. Z roku 193+ je doložen prócúrátor Augustí, quí fuit á pinacothécís, chlapík jménem Flávius Apollónios ve službách Antónína Pia jako ředitel císařských galerií, "císařský prócúrátor, který byl přes obrazárny", viz s. v. spolky. 

(pokr.)