069-067

69.

Ol. 177, 4

243 SE

179 AE

(Médeios II.) | neznámý

a. u. c. 685

Q. Hortensius Hortalus a Q. Caecilius Metellus Creticus

************************************************************

Senát vyhlásil válku Kréťanům, jejímž vedením byl pověřen prokonsul Q. Caecilius Metellus. Provincii si sice vylosoval úspěšný řečník a sok Ciceronův Hortensius, ale nechtělo se mu z Říma a slavný pak byl jeho kolega. Ostrované předtím vyslali do Říma vyjednávat o obnově starých smluv, ale převládl názor, že členové krétského koina/koinon tón Krétón (explicitně v pramenech název neuveden) vydělávají na tichém spojenectví s pirátskými gangy, viz rok 71.

Senát teď stanovil podmínky pro obnovení spojenecké smlouvy a přátelství, aby vydali tři sta rukojmí, všechna plavidla větší než čtyřveslice včetně/ploion tetraskalmon, čtyři tisíc talentů ve stříbře a Kydóňany Lasthena a Panara aby exulovali. Válečné operace byly součástí války s piráty, vedenou Římany od roku 74. Na Krétě pohořel roku 71 praetor M. Antonius Creticus a také tam přirozenou smrtí zemřel (viz tam).

Jeden z Lucullových legátů C. Valerius Triarius, viz předešlý rok o něm v Pontu, honil po celý rok egejské piráty, spojence Mithridátovy: jejich „král“ Athénodóros vyplenil již podruhé Délos! Ničivý nájezd završil odvlečením veškeré populace na otrokářské trhy Orientu a znesvěceným chrámů. Opravil je později Triarius a dal ostrov opevnit. Délos získal roku 58 na návrh tehdejších konsulů nezávislost (na Athéňanech) a osvobození od daní a poplatků, jak nápisně doloženo/lex Gabinia Calpurnia de insula Delo.  

Pirátská drzost za občanských a mithridátských válek nesmírně vzrostla i na západě Středomoří, srov. jejich aktivity při roku 73. Pirátské klany měly všude velké flotily s vlastními nauarchy, nákladně zdobenými loděmi a oddaným mužstvem. Byly to gangsterské státy s dobře organisovanou mašinerií a sítí informátorů. Během zimy loupily i na pevnině na Samu, vyloupily Knidos a Kolofón a též v Itálii, kde vyplenily Lakínion, Caietu, Misenum a dokonce Ostii, přístav Říma.

Vylupovaly hellénské chrámy při pobřeží od Isthmu po Tainaron a Aktion a v lyckém Olympu obětovaly svým kilickým kultům, zřejmě začátek Mithrových mystérií v hellénském světě. 

 

Na jaře po velkolepém banketu na rozloučenou propustil Tigránés I. svého tchána Mithridáta Eupatora Dionýsa z fešácké internace, poskytl mu deset tisíc jezdců, aby se s nimi vrátil do války (podle jiného údaje měl k disposici čtyři tisíce svých a stejné množství Tigránových vojáků pod svým velením). Pontský král si znovu shromažďoval vojsko. L. Licinius Lucullus, který přes zimu osobně vybíral v provincii Asia dlužné poplatky po Sullovi a reorganisoval provincii, viz rok předešlý, překročil k překvapení Tigránově, který dal dokonce prvního posla o příchodu Římanů popravit, v době jarní vysoké vody v Meliténě Eufrátés.

Se dvěma legiemi, podle jiného zdroje dvanácti tisíci pěšáky a třemi tisíci jezdci (podle dalšího s pěti sty jezdci a jiný uvedl, že s osmnácti tisíci vojáky), k tomu s pomocnými sbory krále Kappadoků Ariobarzána I. Filorhómaia, se vypravil do Armenie: vypukla válka armenská (trvala do roku 66). Lucullus se stal prvním římským válečníkem, který překročil Eufrátés a operoval v severní Mesopotamii. Nálada mezi legionáři byla na začátku tažení mizerná a popuzení publikáni spustili v Římě protilucullovskou kampaň, že žene Římany do nové války, jen aby na ní vydělal.  

Prošel Sófénou neboli Západní Armenií směrem na Tigránokerty, nové královo residenční město dnes neznámé polohy. V bitvě Římané přemohli dva tisíce jízdních Armenů (podle jiného podání: tři tisíce s lehkou pěchotou), jimž velel Mithrobarzánés (padl v boji). Král Tigránés I. opustil své sídelní město, aby shromažďoval nové síly, a obranu svěřil jistému Mankaiovi. 

V létě porazil a zastavil Lucullův legát Sextilius arabské oddíly, které byly na cestě na pomoc Armenům. V pozdějším podání šlo o "Sarákény", tedy Araby (viz o nich roku 77), zpoza Tauru, snad tam usazení Tigránem, kteří pak pod svým fýlarchem směřovali do Orrhoény. Pravděpodobně to byla armáda Abgara I. Orrhoénského, viz rok následující. Pak Římané pod Sextiliem přímo oblehli Tigránokerty. Oddíl šesti tisíc armenských jezdců však prorazil římské obležení a z tigránokertské pevnosti bleskově osvobodili králův harém/tás pallakás tú basileós exarpasantes epanélthon; akce jistě spektakulární.

Tigránovo sebevědomí ještě více vzrostlo a rozhodl se pro rychlý návrat k městu a nečekat na spojence Mithridáta; ve svém vojsku měl jeho stratéga Taxila, který králi radil nepouštět se sám do přímé bitvy s Římany, ale počkat na pontské posily. Mithridátés dokonce na dálku doporučoval použít proti Lucullovi jeho vlastní taktiku, kterou zničil pontskou armádu u Kýziku: obsadit přístupové cesty, obklíčit a vyhladovět. Tigránés se tomu vysmál. 

Čítala prý armenská armáda neuvěřitelných 250 tisíc pěších vojáků a padesát tisíc jízdních, srov. zde níže (!). Jiné počty měly obrněné pěchoty 150 tisíc mužů, dvacet tisíc lučištníků a prakovníků, 55 tisíc jezdců z toho sedmnáct tisíc obrněných/katafraktoi, 35 tisíc sapérů; tak to prý Lucullus uvedl ve zprávě pro senát. Nejstřízlivější odhad pravil, že armenská armáda měl sílu osmdesáti tisíc mužů. 

Lucullus ponechal s obléhacími pracemi šest tisíc mužů pod velením L. Licinia Mureny a s ostatními vytáhl Tigránovi naproti. Před městem na řece od nyní zvané hellénským světem Níkéforios/Vítězná byla 6. října, ve výroční den ztracené bitvy Q. Servilia Caepiona roku 105 s Germány, vybojována jednak rozhodující bitva tohoto tažení a zároveň jedna z nejpozoruhodnějších bitev starého věku. V ten den byl totiž poměrový rozdíl obou stran největší v historii: údajně připadalo na jednoho Římana, se spojenci jich bylo patnáct tisíc, dvacet králových vojáků!

Počet padlých byl údajně vyšší než sto tisíc, rozumí se na Tigránově straně (srov. opačný poměr v neprospěch Římanů roku 137). Král se při pohledu na římské oddíly před bitvou vysmíval: "Jsou-li tu jako vyslanci, je jich moc; jsou-li jako vojáci, málo/ei men hós presbeutai, polloi pareisin; ei d' hós stratiótai, oligoi."

Tigránés uprchl se 150 jezdci ještě během bitvy. Na útěku dokonce předal diadéma (podle jiné verse tiáru s diadématem ztratil) svému stejnojmennému synovi, který byl vzápětí Římany zajat. Tigránés cestou narazil na krále Mithridáta s jeho novým vojskem, který byl na cestě do Tigránokert; po debaklu před Tigránokertami nadále vystupovali jako spojenci, k tomu Mithridátés svého zetě umluvil, teď již jako rovnocení se stejnými římskými zkušenosti. 

V obležených a stále ještě nedostavěných Tigránokertách se vzbouřili hellénští žoldnéři, které kázal velitel města Mankaios odzbrojit, neboť všichni viděli královskou katastrofu v dálce před hradbami, a též obyvatelstvo tvořené z velké části Kiliky, srov. rok 71. S přímou pomocí žoldnéřů, kteří na Mankaiovo mužstvo vyrazili s rukama ovázanými šaty jako štíty a s holemi jako meči bylo města lehce dobyto. Římané se dostali k obrovským pokladům, které tu Tigránés shromáždil za dobu svých dvacetiletých lupů současně s majetky velmožů, kteří se v nové armenské métropoli museli z donucení usadit. Hellény z dvanácti měst a Kiliky odeslal Říman zpět do jejich vlastí a dal jim peníze na cestu (srov. zimu roku 67/66, event. rok 77). Tigránokerty po římském zásahu degenerovaly na úroveň vesnického osídlení. 

Na římskou stranu se nyní přidal Antiochos I. Kommágénsky, viz zde níže, a arabský šejk Alchaudonios, s nímž budou mít Římané ještě hodně co do činění. L. Licinius Lucullus pokračoval v tažení dále na východ do Gordyény, kde Římanům spadl do klína veškerý majetek Zarbiénova paláce (viz předešlý rok, kdy s celým krajem připadl Tigránovi), na římskou stranu se postavili dynastové sófénští. Lucullus navázal přátelské styky s králem Parthů Fraátem III. a v Gordyéně s vojskem přezimoval. Fraátés ovšem slíbil pomoc též Tigránovi s Mithridátem, ale fakticky zůstal ve válce neutrální. • Obrovský Lucullův majetek, srov. obrat „lukulské hody“, pocházel především z válečné kořisti tohoto roku.

Během dobývání řady míst v regionu se Římané poprvé setkali s naftou jako zbraní užívanou obléhanými proti útočníkům. Sornatiovy oddíly, zanechané Lucullem v Pontu, odmítly Lucullův rozkaz vydat se na pochod Anatolií na Ktésifón: jejich vrchní velitel zamýšlel totiž tažení proti Parthům do Mesopotamie, do čehož se jim po dlouhé službě v Orientu vůbec nechtělo. Odmítnutí rozkazu mělo rozkladný účinek v oddílech Lucullových. 

 

Po bitvě u Tigránokert dal Tigránés I. zavraždit, důvody neznáme, poslední nám známou seleukovskou královnu Kleopatru V. Selénu I., kterou držel od roku 71 v zajetí v Seleukeji na Eufrátu, tj. v pozdějším Zeugmatu. Tigránés bitvou právě ztratil i autoritu v Syrii a vše, co zde a ve Foiníkii dobyl.

Kleopatrá V. byla nejmladší dcerou krále Ptolemaia VII. Euergeta II. s Kleopatrou III. Kokkou. Byla manželkou zprvu Ptolemaia IX. Sótéra II., (s nímž mohl mít syna Ptolemaia XII. Nového Dionýsa?, pak by byl Aulétés legitimním nástupcem trůnu, viz rok 80), pak byla provdána v bezdětném manželství za krále Antiocha VIII. Kalliníka. Jejím třetím manželem byl Antiochos IX. Filopatór (rovněž bez potomků), a posledním jejím chotěm byl syn předešlého Antiochos X. Eusebés Filopatór, s nímž měla dva syny: pozdějšího krále Antiocha XIII. a Seleuka VII. Kybiosakta (?), viz rok 75. Byla poslední legitimní dynastkou ptolemaiovskou, viz rok 80. 

Antiochos XIII. lidově zvaný Asiátikos (srov. rok 83), přijal v Antiocheji královský titul. Obyvatelstvem, vystřízlivším z protigránovské euforie, byl přijat a vládl do roku 64. Buď on, nebo již Antiochos XI., oba užívali přívlastku Fladelfos, vystavěl či restauroval chrámy v Dafně, Múseion vybudoval z peněz jistého velmože jménem Marón.

Podle mincovní ražby užíval oficiálních přívlastků Filadelfos, jindy Filométór: na jedné z mincí se presentovala matka jako hlavní vládnoucí osobnost: "basilissés Kleopatrás kai basileós Antiochú Filométoros/(mince) královny Kleopatry a krále Antiocha Milujícího matku".

Jeden literární pramen umožňuje domnívat se, že si po otci dal přízvisko Eusebés, což numismaticky doložené není. Mincovní ražbu ve jménu králů Antiocha Filométora a Antiocha Filadelfa lze vykládat jako peníze jednoho a toho samého krále (Antiocha XIII.), nebo jako mince dvou stejnojmenných dynastů, synů Kleopatry Selény s Antiochem X. 

Antiochos XIII. povolil svému vzdálenému příbuznému Antiochovi I. Kommágénskému nasadit si diadéma a titulovat se jako král: Antiochos I. Theos Dikaios Epifanés Filorhómaios Filhellén vládl do roku 38, do roku 40 jako přítel římského lidu, neboť byl za takového uznán rovněž Lucullem a po jakýchsi třenicích potvrzen Pompeiem roku 65sq. "Korunovat" se dal 10. lóa/červenec-srpen, narozeniny měl podle svých nápisů ve svém hierothesiu 16. audnaia/prosinec-leden. 

Jako panovník země se slabými zdroji měnil své koalice. S otcem byli spojenci Tigránovi, pak po většinu života Římanů a ke konci, viz roky 40sqq. Parthů. • Antiochův otec Mithridátés I. Kalliníkos, vládnoucí od roku asi 98 bez královského titulu, zřejmě krátce před tímto rokem zemřel. Manželkou Mithridáta I. Kommágénského byla Láodiké, dcera Antiocha VIII. Kalliníka (srov. rok 98).

Antiochos Kommágénský byl ženat s královnou jménem Ísiás Filostorgos/Něžnou, Přítulnou, dcerou Ariobarzána I. Kappadockého. Jejich dětmi byli princové Mithridátés II., Antiochos II., Láodiké, kterou otec provdal do Parthie za Oróda II., Athénáis, provdanou za Artavasda Atropaténského, a Antiochis, jejíž osud neznáme. Antiochos Theos dal na hoře Nimrud stavět mohutné hierothesion, kultovní místo s rodinnou hrobkou, viz o něm v indexu s. v. Antiochos I. a Kommágéné.

Arabští Nabatajové, kteří ovládli v roce 84 Koilé a Damaskos, byli vyhnáni ze země i z města. Oblast se snad alespoň nominálně stala naposledy seleukovskou doménou.

 

V Iúdaji se rozhořela "občanská" válka. Zřejmě t. r. onemocněla v Jerúsalému královna Židů Salómé Alexandrá. Svou královskou hodnost přenesla v první polovině roku na staršího syna Ióanna Hyrkana II., který byl již od roku 76 veleknězem kultu. Sama zůstala vladařkou jen titulární. Žena, která dokázala udržet v zemi po dobu své vlády mír, prosperitu a uchránit Iúdaju před Tigránem, jehož byla spojenkyní ve válce s Kleopatrou V. Selénou, nedokázala nikdy zkrotit řevnivost svých dětí.

Její mladší syn Aristobúlos II., příznivec sekty saddúkajů, se zřejmě ještě před bratrovým jmenováním pokusil o puč, aby království vymanil z vlivu farisajů. Prchl z Jerúsaléma k přátelům usazených v královských pevnostech, viz rok 76, a usadil se v Agabách, kde žil otcův přítel Galaistés (jiné čtení: Palaistés). Začal verbovat žoldnéře a rovněž přijal královský titul. Farisajové na to v dohodě se Salómou I. v Jerúsalému zavřeli Aristobúlovu manželka a děti do Barie (pozdější héródovská Antónias), jednoho z hradů Jerúsaléma při chrámu. Během dvou týdnů se na Aristobúlovu stranu postavilo 22 pevností na severu království a najímat se dávali vojáci z Libanu, Tráchónítidy a od lokálních dynastů, dosti pravděpodobně arabských. O průběhu bojů není známo nic (viz dále rok 67, na základě jedné datace nelze však vyloučit, že válka skončila ještě roku 69?).

 

V Egyptě zemřela někdy v době mezi srpnem a prosincem královna Kleopatrá VI. Tryfaina II. Filopatór Filadelfos, sestra a manželka Ptolemaia XII. Auléta. (srov. rok 80).

V zimě se narodila Kleopatrá VIII. Filopatór, třetirozená dcera Aulétova, nejproslulejší ze všech Ptolemaiovců (život si vzala 12. srpna roku 30). Kleopatrá VIII. byla podle všeho nelegitimní dcerou krále Ptolemaia XII., jméno matky, některé z Aulétových palácových milenek (?) neznáme. Její porod by ale mohl být příčinou smrti královny Kleopatry VI. (srov. výše), což dnes už nelze odhalit, popř. byla Tryfaina ode dvora zapuzena a král se nanovo oženil (pokud) s nám neznámou ženou, matkou (?) Kleopatry VIII., Arsinoé IV. (68), Ptolemaia XIII. (61) a Ptolemaia XIV. (59). Možnost, že by Kleopatrá VI. měla stejnojmennou dceru Kleopatru VII. Tryfainu III., která se stala spoluvládkyní Bereníky IV. roku 58, nelze vyloučit. ● Tradičně bývá v moderní době číslována Kleopatrá Filopatór jako Kleopatrá VII. 

 

V Římě poprvé po šestnácti letech konána na Martově poli rituální očista občanů státu, lustrum (obvykle vždy po pěti letech, proluka po serii domácích válek). Počet občanů se oproti roku 85 přes války a proskripce zdvojnásobil na 910 tisíc, a to hlavně díky občanství uděleného Italikům, viz rok předešlý. Q. Lutatius Catulus zasvětil t. r. obnovený chrám Iovův na Capitoliu vyhořelý roku 83 a rekonstruovaný od roku 81. M. Tullius Cicero zastával aedilitu a pořádal nenákladné hry. Nic mimořádného to nebylo: roku 68 aedil Q. Gallius nesehnal či nechtěl sehnat do arény žádnou divou zvěř/bestias non habuerat a následujícího roku se ucházel o praeturu a dával hry gladiátorské, ale se zdůvodněním, že na počest svého otce. Stejně byl Gallius kýmsi žalován za volební korupci, jak dopadl, nevíme; viz dále o něm roku 43.  

Zemřela Iulia, druhá manželka C. Maria, matka jeho stejnojmenného syna. Pohřební řeč držel její synovec C. Iulius Caesar (31) a v Římě byly po téměř dvaceti letech k vidění obrazy vůdce populárů C. Maria. Pak cestoval Caesar do Hispánií, kde následujícího roku zastával quaesturu.

Za válečné úspěchy v Hispánii, o nichž nevíme nic bližšího, triumfoval t. r.  praetor roku 72 s proconsulskými pravomocemi  M. Pupius Piso Frugi Calpurnianus, správce Zadní Hispánie v letech 71 až 69 po Q. Caeciliovi Metellovi Piovi, a rovněž nad neznámým nepřítelem snad t. r. praetor zanechaný v Přední Hispánii Pompeiem roku 72 n. 71 L. Afranius, homo novus s báječnou armádní karierou pod Pompeiem, jemuž zůstal věrný až do své smrti.

Po Pupiovi Pisonovi spravoval Zadní Hispánii propraetor C. Antistius Vetus, jeho quaestorem byl C. Iulius Caesar. Stejnojmenný Antistiův syn byl roku 61 quaestorem ve stejné provincii Caesara jako propraetora. V Gádech v Hérákleově chrámu si tehdy nebo roku 61, viz, před sochou Alexandra Velikého Caesar posteskl, že je ve králově věku, ale nic podobného ještě nevykonal. ● Při návratu z Hispánií roku 68 se Caesar v Popádí zapletl do vysoké politiky, když podpořil revoltující osady domáhající se udělení římského občanství; která to byla, nevíme, a ani rozsah nepokojů neznáme. Konsulové nepokoje uklidnili tím, že do kraje na nějaký čas umístili ubikace právě odvedených tří legií, které měly putovat do Kilikie, viz rok následující. 

Po úspěchu nad pobertou Verrem obhajoval t. r. M. Tullius Cicero naopak muže obžalovaného provinciály z vydírání a okrádání a ještě k tomu sullovce. M. Fonteius, syn stejnojmenného otce, který ve spojenecké válce padl jako legát praetora Q. Servilia v Asculu, sám bojovník v Hispánii a Makedonii, byl jako propraetor v letech 74 - 72 správcem Narbonské Gallie, viz o něm roku 81 a 78. Kníže Allobrogů Indutiomarus na něho prostřednictvím M. Plaetoria podal žalobu za vydírání Keltů, nucení ke stavbě silnic a vybírání cla za víno.

Mimo jiné se před porotou Allobrog ptá, zda římský soud bude brát ohledy na Kelty, nebo spíše na římské kolonisty a spojence v provincii/"tamenne plus Gallorum consensio valebit quam summa auctoritas omnium?". Neopomněl připomenout, že právě Keltové řádili až v Delfách a zničili Řím, války s nimi. Zda Cicero uspěl i v obrácené roli obhájce nepravostí na provinciálech, nevíme, ale je to pravděpodobné.

Zřejmě t. r. ještě Cicero úspěšně obhajoval v dědickém sporu o pozemky v Etrurii jistého A. Caecinu z Volaterr, proti němuž protistrana použila násilí skupiny otroků, třebaže Caecina byl právoplatným dědicem statku ze závěti své manželky. ● Ciceronův bratr Quintus se oženil s Pomponií, sest. T. Pomponia Attika.      

 

************************************************************

68.

Ol. 178, 1

Dioklés z Hypaip v Lýdii

244 SE

180 AE

(Theoxenos II.) | neznámý 

a. u. c. 686

L. Caecilius Metellus (zemřel už na začátku úřadu) a Q. Marcius Rex

P. Servilius Vatia cos. suff. (zemřel před nastoupením konsulátu, nikdo další nebyl volen)

Rok 1 lokální éry v Kilikii

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Stratoníkos či Stratón z Alexandreie jako čtvrtý po Hérákleovi v palé a pankratiu téhož dne současně. Stratoníkos pak na nemejských hrách zvítězil v jednom dni jak v kategorii dorostenců, tak v kategorii mužů celkem ve čtyřech disciplínách! Zvítězil též v následujících hrách olympských, isthmických i pýthijských. 

 

V provincii Asia vynesl propraetor P. Cornelius Dolabella kuriosní soud nad vražedkyní svého manžela a syna. Jistá žena ze Smyrny, jméno se nedochovalo, se pomstila, když se dozvěděla, že muži zavraždili jejího syna z prvního manželství; ani důvody neznáme. Propraetor totiž přenechal soud athénskému Areopagu. I tam se zachovali moudře: rozhodli, aby se žalobci se ženou před ně dostavili za sto roků.  

Na Krétě se Q. Caecilius Metellus, bratr konsulův, vylodil se třemi legiemi u Kydónie a porazil vojsko o 24 tisíc mužích vedených Panarem a Lasthenem, město, které hájil Panarés, obléháno do vyhladovění. Lasthenés unikl do Knóssu. Byla to pozoruhodně veliká síla zjevně konfederovaných Kréťanů. Oba v Metellově triumfu však nebyli vedeni, neboť vítězství nad Kréťany si přivlastnil Pompeius Magnus, viz rok 67 a 62sq. 

Metellus dobyl Knóssos, kde zapálil svůj dům s veškerým majetkem Lasthenés, než uprchl, Lyktos, Kydónii, kterou vydal oproti slibu bezpečnosti Panarés, a další města, Metellus vyvrátil Falasarnu. Srov. předešlý rok, kdy zahájil tažení: to vše vlastně byla předehra k dokončení války s piráty, která se Římanům ostudně táhla od roku 74. Po něm se díky Metellově neúprosnému snažení stali svobodní Kréťané vůbec poprvé v historii poddanými.

Zradou dobyl Metellus následujícího roku zradou Eleuthernu, kde obránci jedné nedobytné věže po nocích lili do základů cihlové stavby ocet, až se zdi rozlomily. Nasledovala Lappa, třebaže ji držel Pompeiův legát ve pirátské válce L. Octavius, který s částí Kréťanů ostudně spolupracoval. Pompeius ho totiž poslal na ostrov, aby krétská města před ctižádostivým Metellem ochránil (sic). Lasthenés s Panarem totiž požádali Pompeia o ochranu před Metellem a ten bojovníka s Kréťany vyzval, aby vyklidil ostrov a města aby neposlouchala Metellovy příkazy. Q. Metellus výzvu ignoroval, měšťané podle všeho také, a válčil dále, viz zde níže a rok následující.  

Legát Octavius dal dohromady oddíl z Kréťanů, Kiliků a Římanů a vypukla studená i horká válka s Metellem. Z Acháje přivedl své kohorty Pompeiův legát L. Cornelius Sisenna (o jeho osud viz rok následující) a ve spojení s Kiliky a Kréťany, jimž velel jistý Aristión z Kydónie, porazil Octavius Metellova qaestora L. Bassa a obral ho o Kydónii.

Metellus ale město oblehl a dobyl ho zpět. Koho dopadl, dal zabít, s výjimkou L. Octavia a jeho Římanů. Aristión z Kydónie unikl a obsadil Hierápytnu. Pod Metellovým tlakem i odtud uprchl se svými lidmi na moře, ale v bouři bylo jeho loďstvo zničeno; o Aristiónově osudu není nic známo.

Na konci jara vytáhl L. Licinius Lucullus ze svých zimovišť v Gordyéně severozápadním směrem do Armenie. Zřejmě přes zimu Římané obsadili pevnosti na pravé straně Tigridu Sareisy a Satalky, na levém Pinaky, pevnost se třemi nezávisle ohrazenými hrady. Ve vojsku se šířila nespokojenost s cestou do nitra hornaté země, srov. odpor k dalšímu tažení roku loňského u jednotek Sornatiových. Šířily se mezi mužstvem řeči, že Lucullus plánuje výpravu proti Parthům. 

Mithridátés dal všude po městech zbrojit a shromažďoval další armádu, ale kde všude, nevíme. Prý vybral korpus o sedmdesáti tisících mužích pěchoty a o 35 tisících jezdcích, vše převážně Armenů (stejné množství lidí prý poslal domů). Tentokrát je sestavil po italském způsobu, ale moc si nepomohl. V září porazili Římané v bitvě na horním toku řeky Arsaniás, přítoku Eufrátu, krále Tigrána I. a Mithridáta VI. opět tak výrazně, že oba museli znovu bezhlavě uprchnout. Lucullus táhl na Artaxaty, staré sídlo armenských králů, ale zaskočilo ho počasí, v těchto letech podle všeho obecně chladnější.

V době kolem podzimní rovnodenosti, tj. kolem 23. září, ale přišlo velmi studené počasí, sněžilo, vodní plochy se pokrývaly ledem. Lucullus byl nucen nespokojené vojáky odvést zpět na jih do teplejší Mesopotamie. V říjnu zahájili Římané obléhání města Nisibis, tehdy již odhellénisovaného sídelního města hellénistické Mygdónie (srov. pod heslem Antiocheia v Mygdónii). Město hájil Tigránův bratr Gúrás a jeho hlavním vojenským inženýrem/poliorketem byl Kallimachos, předtím proslavený obranou pontského Amísu. Římané ale Nisibu brzy dobyli: Gúrás byl ušetřen, Kallimachos popraven Lucullem za to, že prý při dobývání Amísu, viz rok 72 a 70, založil ve městě zničující požár.

Nespokojenost vojáků, podporovaná aristokratickou nepřístupností, pohrdáním mužstvem, zkrátka vnějškovým elitářstvím optimáta L. Licinia Luculla, přešla v otevřenou vzpouru. Problémy měl především s chronicky popudlivými vojáky bývalých Fimbriových legií (srov. rok 86sq.). Jejich mluvčím byl P. Clodius Pulcher, Lucullův švagr, který v severní Mesopotamii poprvé vystoupil na dějinnou scénu. Štval je proti veliteli řečmi o velbloudích nákladech pokladů, které dává Lucullus odvážet do Říma, zatímco oni z plahočení nemají nic. 

Vojáci si vynutili přezimovat v Mygdónii a v Gordyéně, třebaže Mithridátés s čerstvými silami vpadl do Pontu. Proti dalšímu tažení Lucullově štvali v Římě také agenti publikánů omílající, že nutí vojáky válčit jen proto, aby dále vydělával. Praetor L. Quictius tam přišel s návrhem, aby bylo vrchní velení ve válce v Orientu předáno někomu jinému. 

Na podzim vypuklo v Pontu protiřímské povstání. Král Mithridátés se vrátil do země a také Tigránés se vrátil do svého království. Vyháněl římské posádky a kdesi v Armenii oblehl oddíl fimbriovce a dvojnásobného přeběhlíka L. Fannia, viz rok 73, v době, kdy Lucullus obléhal Nisibu; vyslaná pomoc Fannia osvobodila.

Mithridátés porazil dvakrát Římany pod M. Fabiem Hadrianem, a ti se museli před Pontskými uchýlit do Kabeir, kde byli obleženi. Vítězný Mithridátés (bylo mu c. 64) v jedné z bitev o římský tábor dostal kamenem do kolena a šípem pod oko, což jeho vojáky zastavilo, jinak hrozila Římanům zkáza. Fabius dokonce dal předtím svobodu otrokům, ti však v rozhodujícím okamžiku spolu s oddílem Thráků přešli ke králi (srov. dále rok 67).

Nato se v Pontu objevil legát C. Valerius Triarius (srov. předešlý rok) a převzal v Kabeirách, které zbavil obléhání, od M. Fabia velení. Mithridátovy vojáky zahnal až po Pontské Komány, definitivní úspěch však neměl: v bitvě, do které se obě strany pustily, se rozpoutala silná bouře, která dokonce ničila ležení obou armád, takže se s bojem přestalo a armády se oddělily. Přezimoval pak Triarius v pontských Gáziúrách nad Íridem, v jednom ze starých královských hradů/basileion.

Stejně jako Komány Pontské i Kappadocké, Ameriá u Pontských Komán, Zély a Uénasy v Morimeně, kilická Olba s kultem Dia Olbia byly Kabeiry chrámovým státem, v jehož čele stával velekněz kultu titulující se jako král. Anatolské theokratické státečky vlastnily tisíce chrámových otroků, roční výnosy jejich hospodářství dosahovaly 25 talentů, a v západním světě je proslavila sakrální prostituce, místa, kde tisíce dívek obětovaly svá panenství Anaítidě (Zély), popř. bohyni Ma alias Enýó, brutálnímu kultu válečnému (Kabeiry). Chrámové občiny proměnil o čtyři roky později Cn. Pompeius ve formálně sekulární státní útvary, v poleis, a přečkaly staletí až do expanse monotheismu.    

V Orrhoéně zemřel arabský dynasta/fýlarchos Abgar I. Péqá, tj. Němý, (vládcem od roku 94, resp. 92). Před rokem byla jeho armáda (?, cf. "Sarákénové"?) poražena Římany, když táhla na pomoc Tigránovi. Nástupcem v Edesse se stal jeho syn Abgar II. Ariamnés (vládl do roku 53). Vrátil se ke spojenectví s Parthy, nicméně za drobné úsluhy ho Pompeius prohlásil jako fýlarcha za římského spojence, viz rok 63, nicméně viz rok 53. 

 

V Alexandreji se narodila čtvrtá a nejmladší dcera krále Ptolemaia XII. Nového Dionýsa či Pištce Arsinoé IV. (zavražděna roku 41). • Jako její o rok starší sestra Kleopatrá VIII. také ona byla nelegitimní.

 

C. Iulius Caesar vykonával v Hispániích quaestorský úřad (srov. předešlý rok a rok 61). Po návratu do Říma se Caesar dva roky po smrti Cornelie (spolu od roku 84) oženil s Pompejí, dcerou Q. Pompeia Rufa, vnučkou Sullovou. Se svou druhou či třetí manželkou (počítá-li se jistá Cossutie, s níž byl v šestnácti zasnouben) se rozvedl roku 62. S Cornelií měl jediné dítě z legálních manželství, dceru Iulii. • Konsul L. Metellus zemřel zkraje roku a dovolený náhradník zesnul před nástupem do funkce: Q. Marcius úřadoval po většinu roku sám.

V Římě zemřel Antiochos z Askalónu (narozen někdy mezi lety 130 až 120), učitel a průvodce L. Licinia Luculla. Od roku 79 byl scholarchem nové Akadémie: v Athénách přednášel v ptolemaiovském gymnasiu. Nástupcem v úřadu se stal jeho bratr Aristos a po něm přišel jistý Theomnéstos z Naukrátidy, sofista a rhétór, jenž mohl být v úřadu až do občanských válek (?).

 

V Indii skončila na severu v Pátaliputře, metropoli státu Magadha, vláda dynastie Šunga (u moci od roku 185). Následovala panovnická dynastie Kanva (vládla do roku 22, resp. 73 až 28)Poslední ze Šungů, král Devábhúti, byl zavražděn otrokyní poštvanou ministrem-rádcem Vásudévou z klanu Vana, zakladatelem nové dynastie. Po Vásudévovi vládl jeho syn Bhúmitra, po něm Nárajána a posledním z dynastie byl Sušarma, sedící na trůnu prý 45 let (viz rok 22)Za Kanvů moc Magadhy rychle upadala (srov. roky 600, 461, 362, 321 a 185).

 

Hunský šan-jü Chu-lu-ku  po nemoci zemřel (vládl od roku 85) a jeho nástupcem zvolili Sü-lu Čchuang-čchua/Xulu Quangqu (vládl do roku 60); v jakém byl příbuzenském vztahu s Chulukuem, nevíme. Roku 66 po bojích byli Hunové nuceni vyklidit úrodné okraje Tárímské pánve a Číňané úrodnou půdu osídlili ozbrojenými vesničany (systém upomíná hellénské klérúchy). Dva roky na to se Hunové pokusili dvakrát ztracené posice získat zpět, ale Číňané je odrazili; Hunové ztratili i další boje. Viz dále rok 60. 

 

************************************************************

67.

Ol. 178, 2

245 SE

181 AE

(Zénión) | (Theoxenos II.) 

a. u. c. 687 C. Calpurnius Piso a M’. Acilius Glabrio

Rok 1 autonomní éry Alexandreie na Issu

************************************************************

Na jaře poslal Mithridátés vojsko ke kappadocké pevnosti Dadasa (pl.), v nichž měli Římané uskladněna svá zavazadla. Na úpatí hory Skotios u Zél v Pontu král Mithridátés Eupatór porazil Římany s legátem C. Valeriem Triariem, který nečekal, nebo nechtěl, popřípadku už nemohl čekat na příchod L. Licinia Luculla z jeho mesopotamských zimovišť: padlo tehdy v létě prý sedm tisíc Římanů, 24 vojenských tribunů a 150 centurionů (první bitva u Zél).

Po bitvě chtěli Římané Triaria lynchovat, ale Lucullovi se podařilo ho uchránit. Na stejném místě o dvacet let později porazil Caesar Mithridátova syna Farnaka. Na vrcholu Skotia dal král postavit pomník, který tak za Caesara ještě stál. Ostatky padlých Římanů pohřbil až o tři roky později Pompeius. 

Mithridátés pak odtáhl do tzv. Malé Armenie, vlastně východní části království Pontos. Bylo to královo jedno z mála větších vítězství nad Římany ve válkách s nimi; srov. též rok předešlý. V bitvě byl ťat do stehna jistým centurionem, jehož královští pokládali za přeběhlíka (králova garda byla vyzbrojena pořímsku a celá armáda po římském způsobu organisována). Říman, jehož jméno neznáme, útok na krále nezavršil, neboť ho stráž rozsekala na kusy.

Mithridátovo krvácení zastavil chirurg Tímotheos, který krále postavil na nohy a jeho návrat na scénu vlilo do vojáků nadšení a v důsledku zvrat v bitvě. Senátor Attidius, celé jméno neznáme, který k Mithridátovi utekl z Říma před rozsudkem v jakési kriminální záležitosti, zosnoval vzápětí rovněž proti králi spiknutí, to se ale prozradilo a nevděčný senátor byl popraven, jeho lidé dostali milost; srov. zde výše osud centurionův.

Lucullus po zélské bitvě rozbil ležení u pevnosti jménem Talaura (pl.) v Malé Armenii, protože neměl důvěru v nespokojené legie: zde ho pravděpodobně zastihla zpráva o rozhodnutích v Římě, viz zde níže. Snad i zde došlo k pokusu jezdců najatých v Makedonii přeběhnout ke králi, ale Lucullus nad nimi vyzrál. Když se oddíl blížil k posicím pontské armády, dal troubit k útoku a z toho královští pochopili, že se jedná o útok jízdy na jejich posice: "Makedonci" tak byli donuceni bojovat. Jak to dopadlo, nevíme. 

V nové situaci se dokázali Mithridátés s Tigránem opět postavit na nohy. • V Talaurách roku 65 nalezl Cn. Pompeius jeden z velkých pokladů Mithridátových, srov. tam. V počtu bylo na dva tisíce zlacených pohárů z onyxu, osobní věci královy a nábytek posázené drahokami a předměty pocházející z majetku kdysi Dáreia I. a část ptolemaiovského pokladu uloženého Kleopatrou III. na Kóu v Asklépiově chrámu, viz rok 103 a 88: prý ty předměty tehdy Římané přebírali měsíc. Talaury mohou být identické s Gáziúrami, pokud; viz v indexu s. v.

V téže době dobyl Tigránés I. zpět celou Armenii. Král Atropatény, jehož jméno historie nezachovala, vpadl do Kappadokie a zemi pustošil. Lucullova éra právě skončila a čekal na "vystřídání": v životě neztratil jedinou bitvu, ve vítězství v mithridátovské válce mu zabránil "vnitřní nepřítel" - dozvuky občanské války mezi optimáty a populáry.

V Římě byl pověřen dalším vedením války s Mithridátem v Pontu konsul M’. Acilius Glabrio a zároveň mu byla svěřena správa provincie Bíthýnie. Do provincie dorazil po zélské porážce a spolupracovat s Lucullem, který měl ve válce vyšší velitelská oprávnění, v Bíthýnii odmítl, natož aby mu předal vojsko; sám na cestu nové jednotky od senátu nedostal.

V létě se chtěl L. Licinius Lucullus vypravit z pontského vnitrozemí do Mesopotamie, ale nová vzpoura vojáků mu v tom zabránila a musel zůstat trčet v Galatii v zemi Trokmů: rozšířilo se mimo jiné, že je Lucullus v Římě žalován za protahování války. Senátní vyslanci, kteří přišli v domnění, že Pontos je plně pod římskou kontrolou, byli zaskočeni poměry v římském ležení a že z Luculla mají vojáci jen legraci. 

V této době dobyl král Mithridátés zpět celý Pontos a Tigránés pustošil Kappadokii. Římský spojenec Ariobarzánés I. Filorhómaios musel pošesté opustit své království (v exilu do následujícího roku). Prosil o pomoc u Luculla, ten ho však odkázal na přicházejícího M’. Acilia.

Od Lucullova vojska uprchl vzpurný P. Clodius Pulcher, viz předcházející rok. V Kilikii se připojil ke svému druhému švagrovi a správci provincie prokonsulovi Q. Marciovi Regovi, který mu svěřil správu loďstva neznámé velikosti. Marcius Rex s sebou přivedl tři nové legie, viz rok předešlý, s nimiž pochodoval přes Lykáonii do Kilikie. Dorazil též k němu přeběhlík od pontského krále hipparch Menemachos, viz o něm roku 71. Q. Marcius daroval za svého pobytu v Orientu autonomním Antiošským stavbu cirku/hippodromu (?), když přišel donutit Seleukovce Filippa II., který nosil přízvisko Filorhómaios, zaplatit jakýsi tribut, viz rok 65. O jaké závazky šlo a proč Marcius Rex stavěl cizí populaci, s níž neměl žádné vztahy (?) hippodrom, známo není. 

Syrii postihlo někdy v průběhu roku 69 (?) katastrofální zemětřesení, při němž zahynulo na 170 tisíc lidí. Hippodrom pak rozvalilo nové zemětřesení (už roku 64? srov. tam) a M. Vipsanius Agrippa za svého druhého pobytu ve městě asi roku 15 dal stavbu obnovit. Předtím za městem založil veřejné lázně/démosion lútron Agrippianon, jimž se mnohem později začalo říkat Ampelinon lútron.

Veřejné stavby věnoval Antiocheji též Tiberius dílem za svého rhodského "exilu", viz rok 6-, dílem jako panovník, kdy roku 72 autonomní éry města, tedy asi roku 24+, postihl město velký požár, který zničil i Marónovo Múseion, srov. rok 69. Dal rozšířit sloupořadí v centru města, obnovil n. postavil řadu chrámů včetně Diova, Bakchova a Dioskúrů, obnovil divadlo a rozšířil staré seleukovské opevnění. Měšťané mu z vděku postavili bronzovou sochu na vysokém podstavci, která po všech otřesech půdy stála ještě na začátku šestého století. 

Clodius, jehož tehdy nikdo na Východě neznal, padl do rukou pirátů a když poslal na Kypr ke králi Ptolemaiovi se žádostí o poslání výkupného, přišly dva talenty, tak malá částka, že se tomu piráti zasmáli a milého římského šlechtice, který se sám upravil na plébéje, propustili gratis. Ptolemaios, mladší bratr Ptolemaia Auléta, který vládl v Alexandrii, tím podepsal svůj ortel smrti, poněvadž Clodius se mu za to roku 58 pomstí, viz tam. Podle jiného výkladu se piráti tehdy báli Pompeia, který byl právě pověřen v Římě válkou s nimi.

Na podzim byly na pokyn prokonsula provincie Asie rozpuštěny po dvacetileté službě (!) obě „fimbriovské“ či také „valeriovské“ legie/legiones valerianae (srov. roky 86sq.), čímž se L. Licinius Lucullus stal definitivně nebojeschopný. O jejich reaktivaci viz rok následující. • To vše způsobila nenávist římských publikánů, kteří proti Lucullovi a staré nobilitě systematicky v Římě štvali, na místě se o Lucullův neúspěch zasloužil App. Claudius Pulcher (viz rok 71sqq.).

V Kappadokii se proti svému otci, armenskému králi Tigránovi, vzbouřil jeho třetí a nejmladší syn téhož jména. Mladý Tigránés byl však poražen a uprchnul do Parthie. K povstání byl údajně podněcován králem Mithridátem. • Tigránés ml. byl prvorozeným synem Tigrána I. Armenského s Kleopatrou Pontskou, dcerou Mithridáta Eupatora.

 

Q. Caecilius Metellus (Creticus) přes nepřátelství s Pompeiem dobyl a pacifikoval celou Krétu, čímž ukončil krétskou válku Římanů, která se vlekla od roku 69 (srov. následující rok); o bojových operacích viz rok předešlý. Krétští vůdci Panarés a Lasthenés nakonec otočili, opustili své dohody s Pompeiem a obrátili se žádostí o ochranu na Metella, jemuž se vzdali, viz rok předešlý. Metellus se intensivně snažil, aby o slávu z vítězství nad krétskými piráty nebyl okraden Pompeiem, který ostrov zahrnul do svého operačního rajonu, což se mu nepodařilo, ačkoli si stěžoval písemně i osobně u senátu (osobně asi nikdy Velký Pompeius na ostrově nebyl).

Poslední "pirátské" město, které Metellus dobyl, byla na východě ostrova Hierápytna. Na triumf nad Krétou musel Q. Metellus pro třenice v senátu kolem Pompeia a jeho obstrukce čekat pět let; Panara a Lasthena však musel přenechat Pompeiovi do jeho vítězného průvodu roku 61. O dalším osudu obou Kréťanů není nic známo. 

• Na rozdíl od Pompeia však Metellus spatřil za své války úkaz prazvláštní. Když po velké jarní vodě ustoupily řeky do svých koryt, na jedné z nich bylo nalezeno "lidské" tělo dlouhé 33 lokty, tedy téměř dvacet metrů; nález zůstane záhadou, pokud ho neodbudeme odkazem na nějakého prehistorického tvora. 

Zřejmě ještě v rámci krétské popř. pirátské války Římané zničili (srov. ovšem níže) mimo jiná tradiční hnízda pirátů v Syrtě, sídliště nasamónských pobřežních banditů (patřili k předkům Berberů a prapředkům barbareskových korsárů?).

 

V Jerúsalému zemřela královna Židů Salómé Alexandrá, též Salómé I.  (73; vládla od roku 76, srov. rok 69). Nástupcem na trůnu se stal její starší syn a spoluvládce Ióannés Hyrkanos II., vládl však pouhé tři měsíce. Ve válce se svým bratrem, ideologicky vzato též ve válce mezi sektou farisajů a saddúkajů, viz rok 69, srov. rok 110 a 76, totiž podlehl a hodně vojáků přešlo k vítězi.

V bitvě u Jericha byl Ióannés poražen mladším bratrem Aristobúlem II. Kuriosně utekl Ióannés do Barie, do stejné pevnosti, v níž s farisaji držel Aristobúlovu ženu a děti (viz rok 69). V chrámu se tedy bratři dohodli a přísahali: králem bude Aristobúlos II. (vládl pak do roku 63), Hyrkanos II. zůstane soukromníkem se stejnými poctami, ale bez výkonné moci. Aristobúlos odešel bydlet do paláce, Ióannés do dosavadního bratrova sídla. Rodinný mír vydržel jen dva roky, viz rok 65.

 

V Římě byl v lednu na základě návrhu tribuna lidu A. Gabinia přijat zákon/lex Gabinia o jmenování velitele loďstva, které by definitivně zlikvidovalo piraterii ve Středomoří. Jmenován byl senátem Cn. Pompeius Magnus, jemuž se podařilo po rychlých přípravách během tří měsíců Středozemní moře vyčistit a tím ukončit permanentní válku s piráty, která trvala od roku 74. Ve všeobecně Pompeiovi nakloněné náladě oponoval návrhu tribun lidu L. Trebellius a ustoupil až když proti němu hlasovalo prvních sedmnáct tribují z osmnácti rozhodujících. 

Gabinius byl v té době pompéjovcem. Roku 61 byl praetorem, roku 58 konsulem, ale to již podporoval P. Clodia Pulchra, Caesarova spojence. Jako prokonsul v Syrii roku 57 zasáhl do židovských dějin, viz, a roku 55 byl Pompeiem poslán do Egypta dosadit na trůn Ptolemaia Auléta; zanechal v Alexandrii žoldnéře, převážně germánské a keltské, známé jako gabíniání/gabíniovci, kteří se později postavili po bok Caesarovým nepřátelům, viz rok 55 a 49. A. Gabinius však v občanské válce stál na straně Iulia Caesara a udatně bojoval proti Delmatům, viz rok 48.

Cn. Pompeius byl vybaven na dobu tří let neomezenou mocí, imperium infinitum, nad mořem a nad pevninou do hloubky čtyř set stadií nebo padesáti mil, tj. na osmdesát kilometrů od pobřeží. K ruce dostal patnáct, později dvacet pět legátů s praetorskými pravomocemi. Jim rozdělil moře od Hispánií po Foiníkii na třináct obvodů s vlastními veliteli, kde všude byli piráti pronásledováni téměř současně. Stal se nejvyšším velitelem 120 tisíc pěších vojáků a čtyř (pěti) tisíc jezdců, korpu, jaký Římané dosud do pole nepostavili. Loďstvo čítalo 270 bojových plavidel všech kategorií. 

Za čtyřicet dnů obeplul obvody západně od Itálie kolem Sicílie, Sardinie a Afriky (o nápadu přemostit průliv dnes zvaný Otrantský viz rok 275), pak se osobně rychle vypravil přes Athény a Rhodos, kde navštívil jedno přednášku gurua římské aristokracie Poseidónia, do Orientu směrem na Kilikii. V Lykii v pevnostech v horách Kragu a Antikragu se briganté vzdali, stejně jako v horských pevnostech kilických. V námořní bitvě u Korakésia byli piráti Pompeiem v čele flotily šedesáti lodí definitivně poraženi a již v zimní době dobyl a vyvrátil Pompeius jejich sídla ve zbylé Kilikii. I tato část války mu trvala čtyřicet dnů.  

Římané se zmocnili 846 lodí a spálili na 1300 plavidel různé velikosti a v boji zahynulo na deset tisíc brigantů, jak dával Pompeius úředně rozhlašovat; kromě korakésijské bitvy žádný jiný detail z Pompeiova tažení a z činů jeho podřízených v jednotlivých rajonech války neznáme. Po skončení operací zůstával Pompeius na Východě, aby organisoval pacifikované kraje a dobytá města, viz rok následující. 

Pompeius nedával piráty a jejich rodiny úplně vyvraždit, ale například asi dvacet tisíc jich usadil v opuštěných hellénských městech Mallu, Adanách a Oiniandu/Epifaneji. Byly jimi znovu osídleny Dýmé a Patrai v Acháji, které se obě staly později římskými koloniemi. Znovuosídleny pod jménem Pompeiopolis byly Soloi v Kilikii (srov. rok 77 a dataci roku následujícího). • Tak se do Hellady poprvé masově dostalo nehellénské obyvatelstvo.

Po anatolských pirátech, kteří v dlouhých desetiletích po úpadku ptolemaiovské, rhodské a seleukovské moci na moři vyplenili v podstatě všechny velké panhellénské svatyně, přečkala vlastně jen mystéria Mithrova kultu, který po Středomoří rozšířili, viz rok 69.

Likvidovat piraterii se ovšem Pompeiovi stoprocentně nepodařilo, zničil na čas její údernou sílu. Lokálně pirátské bandy ohrožovaly středomořský svět dále. Tak asi roku 62 zavraždili olympioníka v boxu z roku 72/Ol. 177 Atyananta z Adramyttia, za občanské války se stali piráti důležitými spojenci obou stran, hlavně pompéjovců.    

Někdy v této době skončila v Tarsu tyrannida, o jejíž délce nám není nic známo. Epikúrik Lýsiás z Tarsu, volený kněz státního Hérákleova kultu, stefanoforos, nechtěl po zákonné lhůtě úřad složit a chopil se moci. Chodil v purpurovém plášti a se zlatým vavřínovým věncem na hlavě a "rozděloval majetky bohatých chudým". Při této činnosti hodně lidí zavraždil, nic bližšího známo o něm a jeho konci dále není. Srov. se sociální revolucí v Athénách roku 88.

V Římě tribun lidu C. Cornelius (celé jméno neznáme) prosadil zákon zavazující praetory, aby se při soudním rozhodování drželi svých vlastních nařízení, lex Cornelia de edictis. Neprosadil však zákaz senátorských půjček "vyslancům cizích států na hanebně vysoký úrok, z čehož vznikaly báječné zisky/legátís pecúnia mágná darétur úsúrá turpiáque et fámósa ex eó lucra fierent", a dluhy pak vyssávaly provincie, neboť senát ho odkázal na senátní usnesení z roku 94, které zakazovalo půjčit peníze Kréťanům, okolnosti neznáme, srov. zde níže.

Senátoři použili proti Corneliovi obstrukcí jeho kolegy P. Servilia Globula, na sněmovišti došlo k násilnostem, létal na konsula kameny, takže Cornelius ukončil schůzi. Návrh se projednával v senátě, ale neprošel pro odpor optimátů. 

Cornelius prosazoval ještě nějaké další zákony, o nichž ale nevíme nic až na zákon přísněji omezující korupci v předvolební kampani/de ambitu. Ani zde podrobnosti neznáme snad až na to, že jeho součástí rovněž bylo právo lidového shromáždění na udělování výjimek. Jeho nápady zjevně převzal do svého zákona konsul C. Calpurnius Piso, viz zde níže. Cornelius vždy narazil na odpor svých kolegů v tribunátu. To platí též o zákazu půjčování peněz provinciálům v Římě na vysoké úroky, který prosadil Corneliův kolega A. Gabinius/lex Gabinia de versura Romae provincialibus non facienda, srov. zde výše.  

O dva roky později Cornelia žalovala skupina optimátů, neboť dodržování zákona ohrožovalo jejich finanční machinace v provinciích při okrádání provinciálů; žalobu na vlastizradu/dé máiestáte podávali bratři C. a P. Cominiové. M. Tullius Cicero Cornelia, Pompeiova quaestora, úspěšně obhajoval a ve čtyřdenním procesu pronesl dvě řeči Pro C. Cornelio, z nichž přečkaly do dnešních dnů pouhé fragmenty. 

Corneliův kolega a Ciceronův přítel L. Roscius Otho prosadil návrh, aby jezdcům v divadlech patřilo čtrnáct řad od scény, hned za čtyřmi senátorskými, lex Roscia theatralis; srov. rok 46 a 19+. Akce patřila k triumfálnímu tažení publikánů za mocí a k demonstraci svého vlivu na fungování státu; viz pak Augustovu revisi roku 26 a roku 5+ rozšířil privilegium i na circus. O čtyři roky později se takové uspořádání znelíbilo radikálním populárům, vypískali Othona, a nepokoje uklidnil konsul Cicero na shromáždění lidu v chrámu Bellony a jak napsal jeho biograf, na divadle pak Othonovi tleskali.  

Konsul C. Calpurnius Piso zpřísnil zákon o volební korupci zavedením pokuty, vyhazovem ze senátu a namísto desetiletého (tak Sullův zákon) zákazem celoživotním vykonávání voleného úřadu/lex Calpurnia de ambitu; viz dále rok 63. Odsouzenci nicméně směli nadále pobývat v Římě. Vtipné na legislativní činnosti Pisonově bylo to, že sám čelil žalobě z uplácení voličů, když se loni ucházel o konsulských mandát.

K nepříliš častému jevu, přesněji jen jednou známému, došlo ke konci roku v Římě, když městský praetor L. Lucullus (celé jméno neznáme, s bojovnými bratry Lucullovými nemá nic, ale tak uchováno Cassiem Dionem; snad pompéjovec a historik Lucceius, neúspěšný konsulský kandidát na rok 59 spolu s Caesarem?) odmítl odejít do provincie, která mu losem připadla jako propraetorovi, na Sardinii: "celá záležitost mu byla odporná, poněvadž ji tolik lidí pobytem v cizině zošklivilo/mísésás to pragma dia tús pollús úden hygies en tois ethnesi dróntás." Tolik upřímnosti aby mezi římskými elitami pohledal! 

Propraetorem t. r. a následujícího v Africe byl L. Sergius Catilina, kterou prý provinciály zle vykořisťoval/cum graviter vexasset i nad poměry mezi senátory obvyklé, takže to bylo i předmětem jednání ještě za jeho úřadování, ovšem pro Catilinu neškodného. Aristokrat se proslavil krutostí vůči mariovcům, roku 73 byl obžalován ze znásilnění vestálky Fabie, ale odsouzen nebyl nikdo z nich, viz tam. Za úřadování v Africe byl roku 66 žalován P. Clodiem, viz tam.

Volby byly t. r. velmi rušné, když se vehementně o konsulát ucházel populár L. Lollius Palicanus, srov. o něm roku 71. S podporou tribunů lidu prohlašoval, že byl konsulem lidem zvolen, ale resolutní "ne" konsula C. Calpurnia na foru Lolliovo tažení za úřadem zastavilo. Tehdy byl Cicero zvolen praetorem. O snaze tribuna lidu C. Manilia na rok 66 změnit volební zákon viz rok následující. 

Snad t. r. začal vykrmovat a prodávat pávy M. Aufidius Lucro a měl z toho pěkné peníze. První podával páva řečník Q. Hortensius Hortalus u příležitosti vstupu do kněžského sboru/aditionalis cena sacerdotii. Zda-li byl obchodník s pávy příbuzný s T. Aufidiem, praetorem spravujícímu napřesrok vzorně provincii Asii, známo není. 

Zemřel na nemoc na Krétě historik L. Cornelius Sisenna (ročník 118). Byl právě jedním z velitelů ve válce s piráty, jemuž za úkol připadla oblast od Makedonie, Thessalie po Euboiu a Acháiu. Sloužil pod Sullou za spojenecké války, jejímuž vylíčení věnoval třináct nezachovaných knih. Roku 78 byl praetorem na Sicílii a roku 70 se podílel na obhajobě Verra