167-166

***********************************************************

167.

Ol. 153, 2

145 SE

81 AE

(Níkosthenés)

a. u. c. 587

Q. Aemilius Paetus a M. Iunius Pennus či Pennio

 

************************************************************

S novým rokem začaly senátorské komise v Helladě a v Illyrii zavádět římské pořádky, politické čistky postihly celý klasický hellénský svět, srov. předcházející rok. V Illyrii bývalé Genthiovy poddané, kteří proti němu revoltovali a přidali se ve válce na římskou stranu, prohlásily za formálně svobodné/civitates Illyricae liberae et immunes: Issové, Taulantiové, Dassarétské Peirústy/Pírústy, Daorsy a labeátská města Rhízón a Olcinium. 

Ostatní illyrské nárůdky z Genthiovy říše rozdělily podle makedonského modelu z Amfipole do tří správních útvarů: Skoderským, Dassarétům a Selepitánům snížili Římané daně o polovinu, než kolik platili Genthiovi, druhým útvarem byli Labeáté a třetí tvořili území Acruvijských, Rhízonských a Olcinských. Pravděpodobně v této době vznikla provincie Illyricum na prostoru mezi Épeirem a zaniklou Skoderskou říší a jmenované útvary byly jejími správními a daňovými celky; pokud ovšem vznik provincie nezařadíme až do roku 82 (srov. tam).

Jedním z lokálních dynastů byl jistý Ballaios, vládnoucího do roku 135. V regionu následoval po rozpadu Skoderské říše rychlý vzestup moci Delmatů, kteří ovládli větší část jižní Illyrie, viz rok 158. Římané odmítli žádost svých spojenců Dardanů krále Monúnia, aby jim přiřkli Paionii; jako všichni, kteří byli pod královládou Perseovou, dostali Paionové „svobodu“.

Spolek Akarnánů přišel o ostrov a obec Leukas, od roku 231 své sídelní město. Novým hlavním městem Akarnánů se nyní stalo Thyreon: Leukas připadl Římanům, nicméně zůstal formálně autonomní s vlastní ražbou didrachem po dobu nejméně šedesáti let. Nejtvrdším římským protektorátním politikem byl Chremás. 

Spolek Aitólů dopadl ještě tvrději. Předáci s rodinami museli do italské internace, z níž se po letech domů vrátil málokdo. Pro svou neutralitu ve válce Římanů s Makedonci přišel definitivně o Hérákleiu pod Oitou (srov. rok 189), Opúntské i Ozolské Lokry, o Amfilochii, Ainiány i Dóry a dokonce byl zbaven členství v delfské amfiktyonii, srov. v indexu s. v. Nejtvršími "normalisátory" u Aitólů byli Lykiskos a Tísippos. 

Spolek Aitólů, který je poprvé zmiňován v roce 367, byl omezen na své zcela původní kmenové jádro a de facto zanikl. Teprve za Sully v osmdesátých letech 1. st. se Aitólie připomíná jako verbovací okres pro vojsko či stratég (?); Sullovým mužem zde byl velitel Ladamás/Ladás (?) z Kalydónu, viz o něm roku 86. Aitólové se tak opět stali tím, čím byli do třetího století: zapadlými horaly, kteří tímto rokem v podstatě zmizeli z dějin. 

Obce a kmenová sdružení, která byla členem spolku Aitólů, dostala všechna od senátní komise svobodu a ustavila se do obvyklých státních útvarů – spolků, koinon, které pak přežily až do doby císařské, kdy se koina stala prostými středisky císařského kultu.

Třebaže státoprávně nebyl spolek Achajů postižen tak, jako Aitólové, výsledek amfipolského diktátu byl pro Achaje těžký. Osobním přičiněním kolaboranta Kallikrata bylo do Itálie nebo přímo do Říma posláno jako rukojmí tisíc předních Achajů, mezi nimiž byli např. Polybios z Megalopole, budoucí historik, Xenón a Stratios. Zbytky těch, kteří italskou interanci přežili, byly propuštěni roku 150. Lidé dávali najevo osobní odpor vůči kolaborantům, zůstali však pasivní. 

Pleurón a Hérákleia na Oitě, které byly předtím aitólské (srov. výše) předali Římané Achajům. Kallikratés se stal vůdčí postavou spolku: až do roku 151 neznáme jméno žádného jiného stratéga. Vedle něho jako normalisátoři fungovali Andrónidás, Aristodémos, Agésiás a Filippos. Na Kallikrata s Andrónidou prý i děti pokřikovali, že jsou zrádci/prodotai, lidé odmítali se o slavnostech v lázních s nimi koupat a lázenští museli vodu kontaminovanou kolaboranty vypustit a napustit novou.   

V Boiótii senátní komise schválila zničení Haliartu; viz akci C. Lucretia z roku 171, kde také o zániku spolku Boiótů. Nejaktivnějším z kolaborantů byl v zemi Mnásippos. Na Lesbu byla Římany do základů vyvrácena Antissa za to, že otevřela makedonské flotile pod Anténorem přístav. Obyvatelstvo převedeno do Méthymny, jejich vůdcové Androníkos se synem Aitólem Římany sťati. Několik měsíců před touto tragédií se stal prvním a posledním olympioníkem z Lesbu občan Antissy (viz dataci předešlého roku)!

Délos věnovali Římané Athéňanům. Ostrov byl od roku 315 samostatný (viz seznam archontů let 314 až 168 v příloze) a pod rhodským vlivem. Požíval spojenecké smlouvy s Římem, která byla roku c. 192 prodloužena, viz tam. Nyní dostal všechny výhody otevřeného přístavu, což Římané obrátili proti Rhodským, kteří tak přišli o velké peníze (srov. níže). Athéňané na pokyn Římanů odsunuli/vyhnali z města Délu všechny obyvatele a usídlili zde, zjevně do stojících domů, své klérúchy. Zachovaný seznam délsko-athénských gymnasiarchů začíná zřejmě již t. r. Aristomenem z Acharn "od doby, kdy lid získal ostrov zpět díky Římanům/af' hú ho démos dia Rhómaión anektésato tén néson" a končí roku 112 jistým Ísidórem z Marathónu. Vést začal chronografický soupis Fótión z Melity, gymnasiarchos roku 155/4, ostatní jména byla každoročně přitesávána.  

Délští našli nový domov kdesi v Acháji, stali se tam občany a svých práv na ostrov se domáhali podle achajských zákonů (jaké federální obce, nevíme). To odmítali Athéňané a poslali zároveň s Achaji zastupující délské zájmy roku 159 do Říma, aby byl případ rozsouzen senátem. Římané to vzali šalamounsky: achajská opatření ve věci Délanů zůstávají v platnosti. • Staří historici a kompilátoři zřejmě opsali skutečnost z roku 422, viz tam; v polovině druhého století Athény již neměly tak početnou populaci, která by byla schopna nějakou oblast, byť malý ostrov, kolonisovat. 

Ostrov Athéňané spravovali prostřednictvím epimelétů. Svobodným přístavem byl Délos prohlášen až koncem roku v Římě, kdy byly mj. Athéňanům vráceny ostrovy Imbros, Skýros a Lémnos, které jim připadly roku 196 a kterých se během poslední makedonské války zřejmě zmocnil Perseus (srov. tam). Zároveň Athéňané získali území Haliartu v Boiótii, viz zde výše. O uvedených athénských ostrovech srov. rok 387. Dobu ztráty athénské moci nad nimi neznáme, zřejmě se tak stalo až po tzv. Chremónidově válce (srov. rok 261).

Smrtí skončilo úsilí Hippokrita a Dioméda, promakedonských politiků na Kóu; přesvědčit svou vlast o spojenectví proti Římu se jim však nepodařilo. Z Kóu pochází fragment usnesení o poctách pro Athénagoru z Lárissy, lékaře praetora/stratéga římské flotily Cn. Octavia, muže zřejmě úzce spjatého s Asklépiovým kultem na ostrově.   

Normalisační politika se prosazovala ve všech sférách. Z thessalské Dolichy pochází hodně poškozená stéla se třemi texty, z nichž dva jsou dopisy konsula L. Aemilia úředníkům Gonn ve věci jistého Démofila z Dolichy. Říman ho označil za svého přítele a podle všeho šlo o prořímského exponenta, který se obohatil na dobových konfiskátech. Démofilos si u konsula stěžoval, že je mu bráněno převzít pozemky a dům a Aemilius tágům v Gonnách píše o potřebě potrestat odpovědné. Ve druhém, ostřejším psaní, už konsul jmenuje viníky Filiniu a Aischyla, kteří brání převzetí majetků a zdůrazňuje, že poslal do Gonn už dvě stížnosti a tentokrát že si to odskáčí všichni, pokud se nepostarají o nápravu.

Změna římské politiky vůči Eumenovi nebyla zřejmě v hellénském světě v ten čas až tak evidentní, srov. zde níže. Loyalita hellénských států vůči Attalovcům trvala. Z posledního dne athénského roku archonátu Xenokleova, ze skiroforiónu/červenec 167, pochází usnesení Athéňanů o honorifikaci jistého Diodóra, zřejmě jejich krajana, přítele krále Eumena a jeho bratří, za otevřenost vůči Athéňanům; čím byl poctěn, obsahoval dnes ztracený text poškozené stély, srov. zde níže.

Podobně někdy na přelomu let 167 a 166 vyznamenal Spolek Iónů/koinon tón Iónón Eumena zlatým věncem a zlatou sochou, která by stála, kde si bude přát, za jeho politiku vůči Hellénům, že se pustil do války s barbary, tzn. s anatolskými Kelty (jak zde níže), a že ve vztahu k jednotlivým členským státům koina pokračoval ve vstřícné politice svého otce. Krále zastihli vyslanci koina na Délu a odpověděl dopisem, jehož text se uchoval na stéle z Mílétu.

Rozhodl se pro sochu aby ji postavili v Mílétu, ale že ji pořídí na své náklady, aby pocta spolek nic nestála/chrýsún andri[anta poié]só men egó proairúmenos ada[panon pan]tós [tén] charin einai tó koinó. Král si též přál, aby jeden den z výročních spolokových paniónií nesl jeho jméno.

Zřejmě z roku 166 pochází zachovaný dekret Delf, jímž uznávají čtyřleté hry músické a gymnické panathénaie a eumeneie pořádané v Sardech za rovny pýthijským, jak podle všeho v celé attalovské říši. Druhé usnesení, doplňkové, zřejmě z doby o něco pozdější, rozšiřuje uznání Delfských též na přidané dostihy v Sardech po vzoru olympských/agón hippikos isolympios. Delfští poctili čtyři vyslance ze Sard proxenií a všemi právy s ní spojovanými. V textu prvního usnesení je zmínka o nebezpečí, jemuž se Sardští vyhnuli díky zásahu krále Eumena, evidentně za války galatské/diafygentes [ton megiston] kindýnon.

Na konci zimy 168/167 uspořádal L. Aemilius Paullus v Amfipoli velké hry a pak se s nesmírnou kořistí uměleckou a finanční zvolna vracel do Itálie, viz předešlý rok a rok 166, kde o charisteriích Antiocha Epifana. Cestou přes Épeiros do Órika dal vojákům na základě usnesení senátu větší část země v plen, a sice tu, v níž žili Molossové. Na sedmdesát měst bylo vyrabováno údajně v jediné hodině. Aemilius Paullus slíbil lidem milost, přinesou-li na agory měst veškeré své zlato a stříbro. Když to udělali, dal zbylý majetek vojákům v plen, jejich hradby byly zbořeny, na sto padesát tisíc lidí bylo zotročeno a obratem prodáno. Vojákům byla rozdělena velká kořist: jezdci dostali po čtyřech stech dénárech čili drachmách a pěchota po dvou stech dénárech: Řím toho roku zavalilo stříbro, viz zde níže. 

Molosské území nepřipadlo členům spolku Épeirótů, ale stálo mimo koinon, zřejmě pod přímou římskou správou (srov. rok 157). • Římané brutálně účtovali se stíny ve své minulosti, se vším, co kdysi ponižovalo jejich předky: velikost Alexandra Velikého, pohádkový molosský válečník se slony Pyrrhos, seleukovské blyštivé symboly Orientu, též nejtvrdší z nepřátel Rómy, Pún Hannibal.

Zbytek Épeirótů byl prohlášen za svobodné. Spolek Épeirótů se sídelním městem ve Foiníké (od roku 232) existoval jako státní útvar až do roku 148/koinon tón Épeirótón tón peri Foiníkén. Kolaborant Charops (II.) v něm působil jako hlava státu, president, řec. prostatés, tj. představený (a nikoli "předsedající").

 

Již po roce 200 a hlavně nyní začaly přicházet na západ Středomoří masy zotročených Hellénů a dalších ethnik. Hellada se v následujícím století vylidnila, stejně tak jako další země (srov. rovněž např. seleukovskou kolonisační politiku, viz rok 208).

 

Římané obnovili spojeneckou smlouvu s thráckým dynastou Kotyem III., kterou uzavřel (on?) roku 190 se Scipiony pro přepravu římského vojska přes své území ve válce s Antiochem Velikým. Kotys III., Perseův spojenec, byl opět senátem uznán za vládce Thráků a jeho syn Bithys, který byl mezi zajatci jako králův spolubojovník veden v Aemiliově triumfu a internován v Carseolách, se vrátil z Říma a s dary a otec nemusel platit výkupné. 

S manželkou Semestrou měl Kotys III. ještě syna Diégyla, který se oženil s Apamou, dcerou Prúsiy II. a Apamy IV., dcery Filippa V. Jejich synem byl asi Sothimos, viz rok 91.

Již následujícího roku vedl Bithys v otcově zastoupení jednání v Abdérách, poněvadž se Thrákové domáhali části jejich území. Jak případ dopadl, nevíme, ale zachoval se dekret, v němž Abdérští děkovali dvěma vyslancům Teu v Římě, že v jejich věci obcházeli vlivné Římany a snažili se je dostat na abdérskou stranu. 

Na jaře po zimním příměří se ke králi Eumenovi Sótérovi dostavil P. Licinius Crassus v čele senátní komise, o níž žádal loni v Římě Attalos. Říman pokračoval v Attalově doprovodu ke Galatům, kde měl zprostředkovat mír, a proto vedl rozhovory se Solovettiem ve fryžských Synnadech, ale neúspěšně. Třetí válka galatská však byla Attalovci vedena dále a podle všeho naopak úspěšně. Liciniova jednání byla jen získáním času: senát již neměl zájem podporovat Attalovce, proti Keltům ani pomoc nepotřebovali, a další vzrůst jejich síly, srov. roky 189, 180 a 168 - dynastie zjevně v senátní politice splnila svůj účel (srov. níže).

Nové poselstvo Rhodských přivedlo na začátku léta do Říma na smrt protiřímské politiky, k tomu dar "římskému lidu" ve výši deseti tisíc zlatých, srov. rok předešlý. Vedl ho nauarchos Theaidétos, jenž ve věku osmdesáti let v zimě v Římě zemřel, doprovázený Rhodofóntem. Po jejich odplutí z Héliova ostrova vypukla nová vzpoura v anatolských državách Rhodu. Tentokráte povstala kárská města Kaunos, Mylasy, Eurómos a Alabandy (za Antiocha Velikého krátce Antiocheia v Kárii). Zřejmě na vlně protirhodské revolty odtrhli se z poddanství Kaunu obyvatelé Kalyndy a s pomocí Knidu se drželi proti kaunským obléhatelům, viz dále rok 165. 

Povstání rychle potlačil rhodský stratégos Lykón: nejprve porazil v poli Kaunské, jimž se dostalo pomoci z Kibyry, kde vládl jistý Pankratés, srov. roky 189 a 150, pak ostatní v rozhodné bitvě u kárské Orthósie na Maiandru, kterou povstalci napadli. Boje o Kalyndu pokračovaly. 

Vzápětí dorazila zpráva z Říma, že senát dal Lykům a Kárům svobodu. Rhodští museli z Kaunu a Stratoníkeie vyklidit garnisony. Spolek Lyků (srov. rok 178) se tak poprvé v historii stal suverénním státním útvarem. Ve spolku bylo 23 obcí, zastoupených na sněmu podle velikosti poplatků jedním až třemi hlasy. Tři hlasy měly obce Xanthos, Patary, Pinary, Olympos zvaný též Foiníkús, Myry a Tlós. V čele spolku stál volený lykiarchés. Část Lykie zůstala nadále rhodská (srov. rok 165).

Z Egypta se přes Kypros a Rhodos (viz předešlý rok) vracela senátní komise, v jejímž čele stál C. Popilius Laenas, který měl na Rhodu už cestou do Alexandreie loni vyzvat k potrestání promakedonské strany a v souladu se senátem chtěli vyslanci rhodský stát celkově oslabit. Sněm pod tlakem osobní přítomnosti Římanů tehdy rozhodl o smrti římských protivníků, tedy i z částí těch, kteří si nepřáli válku s Makedonci.

Rhoďané s popravami váhali, teď už nemohli. Kdo loni po bitvě u Pydny neuprchl nebo si sám nevzal život, zemřel rukou kata. Byl popraven Deinón, z Egypta byl vydán několikrát uprchnuvší Polyarátos a později popraven v Římě. Z rozhodnutí senátu byl prohlášen svobodným Samos (pod rhodským vlivem od roku 197) a východní část rhodské Peraie (rhodská od roku 197, resp. 188), tzn. Lykie.

Na podzim se do Říma přijel „poklonit bohům, kteří tu sídlí, a senátu“ král Prúsiás II. se synem Níkomédem (II.) s hlavou ostříhanou dohola s vysvětlením takového sestřihu: „Jsem váš propuštěněc!“. Nosil k tomu propuštěnecký klobouk a líbal práh kurie a hluboce se před sedícími Římany klaněl. Senát oslovil: „Nazdar, Spásní bohové!/chairete, Theoi Sótéres!(srov. např. i rok 164). Pobyl dva dny obětováním v římských chrámech a okázale senátem hoštěn va Městě a okolí po třicet dnů. 

Již po Perseově porážce se Římanům v Makedonii presentoval v toze/řec. tébennos (srov. v indexu s. v. móda 1 a 2), v obuvi nošené v Itálii a s oholenou hlavou. K tomu všude možně římské generalitě k jejímu pobavení sděloval, že je "jejich propuštěncem" s latinským slovem pro tento statut: "Rhómáión eimi libertos". Vyslancům římským říkal: "Pohleďte na svého propuštěnce, který to chce mít u vás dobré a napodobit vaše zvyklosti/horát' ton hýmeteron liberton eme, panta búlomenon charídzesthai kai mímesthai ta par' hýmín". Smáli se mu prý i ve Městě...

V téže době byl na cestě do Říma rovněž král Eumenés, srov. zde výše, ale v Brundisiu dostal zprávu o právě přijatém senátním usnesení, jímž se na budoucí časy zakazovalo osobám s královskou hodností vstupovat do Říma, tedy též Prúsiovi, který si svou podlézavostí právě vykoupil hříchy z příbuzenství s Perseem (byl manželem jeho sestry Apamy). Eumenés Sótér musel zpět domů do Pergama a vzít na vědomí, že novým římským exponentem v Anatolii se stal otrocký Prúsiás II. Bíthýnský. 

Usnesení o zákazu vstupu králů do Říma bylo vydáno účelově, aby se Eumenés nezačal pokládat za nepřítele Říma a nebyl přitom tolik mocný. Později bylo dodržováno účelově: poprvé bylo porušeno příchodem krále Iugurthy roku 111 (viz tam), ale platilo například pro Kleopatru VIII., přítelkyni Božského Iulia; srov. zde výše.

Z attalovské říše pochází z doby někdy asi po roku 165 fragmentární text seznamu/usnesení zachovaného v opisech v chrámu Apollóna Sminthea v Tróadě a v Delfách. Je výčtem poct c. dvaceti hellénských států od Kréty a Messénie po Epeiróty sdružených kolem Foiníky a Ainiány pro jistého Kassandra z Alexandreie v Tróadě. Dostával zlaté i vavřínové věnce, sochy, proxenii i občanství, v některých státech byl vyznamenán vícekrát. Kdo byl tento významný muž, nevíme, ani jakého druhu to zásluhy byly (totožný s básníkem, cf. rok 150?).    

 

Senát zároveň vydal zákon o tom, že napříště obyvatelé Itálie nebudou platit přímé daně z hlavy/tributum, ale pouze poplatky přepravní/portoria. Také to byl přímý důsledek makedonské kořisti; výhoda platila až do roku 43. 

Třídenní triumf nad Perseem a Makedonci slavil L. Aemilius Paullus koncem léta (podle starého: 28. až 30. listopadu), následovaly triumfy námořní/triumphus navalis praetora Cn. Octavia (1. prosince podle starého kalendáře, tedy podle júl. kal. v září) a L. Anicia Galla nad Genthiem a Illyry (17. února podle starého, tedy asi v prosinci podle jul. kal.). 

Proti povolení triumfu Aemiliovi z osobní zášti brojil Ser. Sulpicius Galba, který sloužil na makedonském tažení jako vojenský tribun jedné z legií, ale neprosadil se, třebaže mezi vojáky našel hodně nespokojenců, kteří si svůj podíl na kořisti představovali větší.

Zpestřil ho doprovodem vyhlášených hellénských flétnistů Theodórem Boiótským, Theopompem a Hermippem zvaným Lýsimachos aranžujícími se při hře s chorem v bojových pohybech; byla to prý pro diváky bomba. Octavius dal z kořisti postavit dvojité sloupořadí/porticus duplex k Flaminiově circu a portiku se říkávalo "Korinthský"/porticus corinthia, neboť hlavice sloupů byly z bronzu (nikoli ovšem pravého korinthského, na to bylo brzy, srov. rok 146). 

Výnos makedonské kořisti pro státní pokladnu činil prý 120 milionů sésterciů a dalších dvacet milionů přišlo z kořisti illyrské a épeirské. Pozdější údaj Plíniův hovořil až o třech stech milionech (nespolehlivé čtení místa v rukopisech); srov. o stavu státního pokladu v indexu s. v. zlato (2). Z Aemilia, který zotročil dobře dvě stovky tisíc lidí, však zachovaná hodnocení starých historiografů dělají chudáka, který neměl ani pohřeb... 

L. Aemilius připlul do Říma po Tiberu na královské šestnáctiřadce, která pak s dalšími několika Perseovými loďmi byla vytažena na břeh a ponechána na obdiv na Martově poli; ačkoli měli za sebou intensivní války s Púny Římané prý tak veliká plavidla ještě neviděli. Grafickou výbavu triumfálního průvodu zařídil Métrodóros z Athén, vyhlášený malíř doporučený Římanovi speciálně za tímto účelem. Métrodóros byl též filosofem Athéňany ceněným, takže ho L. Aemilius udělal vychovatelem svých dětí; viz o něm též v indexu s. v. malíři (1).  

L. Aemilius měl se dvěma ženami čtyři syny a dvě dcery. Dva syny a dceru z prvního manželství s Papirií dal adoptovat do rodů Corneliů a Fabiů, z druhého manželství, manželku neznáme, jeden zemřel pět dnů před a druhý tři dny po triumfu... Tím zůstal triumfátor posledním z klanu Aemiliů Paullů. Viz o dětech více roku 143.

Papirii, dceru cos. 231, opustil z nějaké malicherné příčiny. Neboť na otázku, proč se rozchází s ženou moudrou, krásnou a mladou, odpověděl prý příměrem: ukázal na botu, pěknou, novou, "ale nikdo z vás neví, kde mne tlačí/all' úk an eideié tis hýmón, kath' ho ti thlíbetai meros úmos pús". K rozchodu mohlo dojít roku 183 n. 182.

Sestrou L. Aemilia byla Aemilia (Tertia), manželka P. Cornelia Scipiona Africana. Byla to žena bohatá, milovná luxusu, dědička Scipiona Africana. Když roku 163 n. 162 zemřela, její majetek zdědil adoptivní syn Africanův P. Cornelius Scipio Aemilianus, vlastní syn L. Aemilia Paulla a Papirie. Své rodné matce pak předal z velikého dědictví Aemiliina její osobní výbavu, kterou ohromovala Řím (nikoli asi pozemky etc.). 

 

************************************************************

166.

Ol. 153, 3

146 SE

82 AE

(Achaios)

a. u. c. 588

M. Claudius Marcellus I. a C. Sulpicius Gallus

************************************************************

Na jaře porazil ve Frygii král Eumenés zničujícím způsobem Galaty (a snad teprve nyní dostal od Iónů přízvisko Sótér, srov. rok 183). Galatové poslali do Říma, kde snadno dosáhli náklonnosti senátu, který je prohlásil za autonomní s podmínkou, že nepřekročí své hranice, a to museli Attalovci přijmout: skončila třetí válka galatská (galatikos polemos; vypukla roku 168). Dohlédnout na uspořádání poměrů senát vyslal Ti. Sempronia Graccha.

Cestou otcovsky promluvil na Rhodu proslovem, který koloval ještě v Ciceronově době. Otec reformátorů pokračoval na revisi poměrů do Syrie, kam dorazil až po dafenské parádě a nenalezl na chování Seleukovce, který mu dokonce nabídl k obývání svůj palác, nic podezřelého. Na zpáteční cestě ze Syrie a Anatolie roku asi 165 pacifikoval Říman illyrský (?) nárůdek Kammanů, okolnosti neznáme, zpráva spíše záhadná. 

Galatové se stali přáteli S. P. Q. R., Eumenovým exponentem v Galatii zůstal velekněz Kybelin v Pessinúntu Attis (jméno kultovní; srov. rok 189). Zachovány zůstaly dva dopisy Eumenovy Attidovi, jeden s datem 23. gorpiaia 34. roku vlády/září 163, v němž král kněze vyzývá, aby se po své doméně rychle porozhlédl, kolik potřebuje vojáků a ať se zmocní jisté posvátné lokality Pessongoi třeba i zradou. Druhý dopis, nedatovaný, vysvětluje Eumenovu výzvu, neboť mluví o sporu Attidově s jeho bratrem Aioiorikem, rovněž Tolistoboiem, bojujícím o moc nad Pessinúntem. Oba listy byly z logiky věci neveřejné, ale z neznámých důvodů byly o století později vytesány do kamene.  

Zřejmě tohoto roku dal Eumenés II. pokyn ke stavbě či zvelebení Diova oltáře s gigantomachií, zvaného dnes pergamský (viz rok 230, kde též jména umělců, a v indexu heslo sochaři). V Athénách poctil (?) sněm v Peiraieu Menandra z Pergamu, podle souvislosti zřejmě Eumenova dvořana. Důvod vyznamenání není znám, neboť stéla se zachovanými nápisem je ve velmi fragmentárním stavu. Datováno je usnesení archontem Achaiem a bývá nejnověji kladeno, i s ním, do roku 190 n. 189, do konce římské aitólské války.

Král Eumenés napsal (zřejmě) po skončení galatské války do Tab dopis, jehož fragment se dochoval. Vyzdvihuje jednoho z Tabénů jménem Koteiés, svého přítele, který ve třetím roce války vytáhl se svými lidmi/oikeioi do Apameie/Kelain dva dny před nájezdem Galatů. Koteiés není odjinud znám, podle všeho kárský velmož se svými poddanými, kteří nebyli, na rozdíl od něj, občany Tab. O protiřímských postojích Tab a ceně za ně viz rok 189.  

Někdy za galatské války se proti Attalovcům vzbouřily v Pisidii Amblady/nápisně: Amlady, důvody neznáme, ani souvislost s revoltou Selgy, viz rok následující. Město, jehož známé mince pocházejí až z doby římské, bylo zjevně snadno pacifikováno a o několik let později, ale ještě ze vlády Eumena II., odpustil Attalos na žádost vyslanců rebelů velkou část trestu, jak vyplývá z textu dopisu vytesaného na stéle nalezené v lokalitě Kızılca. Učinil tak na pomoc zuboženému městu a výslovně na podporu předáka Oprasata, který misi vedl. Odpustil měšťanům dluhovaných devět tisíc drachem a z ročního tributu dvou talentů škrtl tři tisíc drachem. Ambladští do známé historie nijak nezasáhli, ale jejich víno bylo lékaři předepisováno; na co, nevíme, ale pro chuť sotva.

Z Daldy v Lýdii pochází poškozená stéla s dopisem Eumena II. z 32. roku vlády a rok po konci války osadníkům v katoikii Apollóniú Charax, původně asi seleukovské, jímž splnil jejich požadavky, aby jim bylo sleveno na daních a aby dostali další půdu, čímž král pověřil svého geódota, jistého Lykína.

Daně nemuseli osadníci platit po tři roky v penězích a obilí, řešila se otázka zničených domů v předměstí a kněz Bakchis v chrámu Dia Stratia směl nosit zlatý věnec a chrámová asýlie byla rozšířena ze sedmi na deset stadií. Podle všeho podobně král vyhověl mýsským vojenské osadníkům osady Kurnubeudos.

Někdy po apamejském míru vyhověl Eumenés žádosti katoiků v pisidské lokalitě Tyriaion/nápisně: Toriaion, aby jim král povolil pozdvihnout osadu na políteuma, obec s ústavou/políteia a gymnasiem. Tři královy dopisy uchované na stéle nabízely pomoc při zakládání ústavní entity a finanční podporu při získávání oleje pro gymnasium. Z pozemků za tím účelem poskytnutých odváděli katoikové-občané desetinu jako regalium. Mezi vyslanci měšťanů je též jedno keltské jméno Brennos.      

Římané nevyhověli další žádosti Rhoďanů tlumočenou vyslancem Aristotelem o uzavření spojenectví, viz rok předešlý, neboť podle senátorů na to nebyla ještě správná doba, viz rok 164. Do Města přišli vyslanci spolku Achajů, kteří na senátu žádali, aby jejich rukojmí (srov. předešlý rok) byla postavena před soud. To se rovněž nestalo.

Na Krétě se někdy před tímto rokem spojil Knóssos s Gortynou proti Rhauku a přísahali, že války nenechají, dokud nepřítele nezlikvidují. Do krétské váky byl nějakým způsobem již od války makedonské zapleten Rhodos, který měl na ostrově tradičně spojence. Tím se zřejmě rozpadl spolek Kréťanů (srov. rok 184 a 204). O průběhu a o výsledku války nejsme informováni, nelze však vyloučit, že t. r. Rhaukos padl (srov. dále rok 155). Pokud v této době spolek zanikl, obnoven byl až roku 85 (viz tam). O novém neklidu kolem knósského úsilí o dominanci nad ostrovem viz roku 144.  

Na jaře uspořádal král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, který během svého života neztratil žádnou bitvu, v Dafně u Antiocheie nad Orontem třicetidenní slavnosti, charistéria, hry a ohromnou vojenskou přehlídku elitních jednotek ve zlaté zbroji a drahých látkách, která měla hellénskému světu dokázat stále ještě existující moc říše Seleukovců. V posvátném háji zkrášlil Apollónův chrám postavený Seleukem Níkátorem, jehož socha, kterou stvořil Bryaxis, konkurovala Feidiovu Diovi v Olympii. Zničen byl požárem 22. října 362 n. l. v době, kdy byl ve městě císař Iulianus, viz tam: buď to byl teroristický čin křesťanů, nebo neúmyslný skutek pošetilého kynického filosofa Asklépiada.

Slavnosti v Dafně zanechaly na současníky hluboký dojem v situaci, kdy Římané triumfovali nad Helladou a zničili Makedonii, srov. slavnosti a hry předešlého roku, které chtěl Epifanés trumfnout. Měl k tomu mimo jiné k disposici kořist ze svých egyptských tažení. Podle jedné tradice měl král při této příležitosti uspořádat i gladiátorské hry, první v hellénském světě, neboť vůbec prý celými slavnostmi chtěl napodobit římský triumf, jak ho znal ze svého římského pobytu (srov. roky 262, 100)

Podle jiné theorie byla charistéria v Dafné oslavou Eukratidova vítězství nad Démétriem, proto prý si Antiochos udělil hrdý titul Spasitel Asie, Sótér tés Asiás (viz rok 171 a 165)

V létě se Antiochos vypravil do horních satrapií, hlavně proti Parthům, jejichž moc povážlivě rostla. O jeho anabasi není mnoho známo a lze se jen domnívat, že chtěl po čtyřech desetiletích napodobit svého otce. V Armenii porazil místního dynastu či krále Artaxiu, podle jednoho zdroje ho dokonce zajal, ale pak pravděpodobně uznal za údělného vládce v části Armenie (satrapou od roku 212, s větší pravomocí od roku 205)• Artaxiás založil své sídelní město Artaxaty; podle tradice měl město fakticky založit pod Artaxiovými auspiciemi slavný Kartháginec na útěku před Římany Hannibal (!?).

Z Armenie se Antiochos obrátil k jihu do Babylónie, kde pobýval v srpnu až září. Z první poloviny září, ze dne 28. hyperberetaia, který odpovídal babylónskému měsíci abu, pochází řecký dedikační nápis z Babylónu, který ve starobylém městě dokládá existenci pole Epifanem právě založené, resp. nově asi posílené osadníky, viz rok 169 a již existujíci polis s hellénskými občany ve městě (?); pravděpodobně ani Epifanův otec nebyl zakladatelem řecké osady a obce v Babylónu, srov. rok 187, ty pravděpodobně poprvé ve velkém počtu přivedl již Antiochos I. jako správce Horních satrapií za vlády svého otce Seleuka I. 

Antiochos je ve fragmentárním textu, který sděluje, že se za jeho přítomnosti konala ve starobylém městě charistéria, jmenován jako Zjevený bůh, spasitel Asie a zakladatel a dobroděj (našeho) města/theos epifanés, sótér tés Asiás kai ktistés kai euergetés tés poleós. Zmínka je též o jistém Filippovi, pravděpodobně epistatovi Babylónu a asi též stratégovi celé země. 

Antiochos IV. byl v Mesopotamii v průběhu své vlády zakladatelem/ktistem více hellénských obcí; založil Antiocheiu-Babylón, Antiocheiu-Charax, Antiocheiu v Mygdónii-Nisibis a Antiocheiu epi Kallirhoé-Edessu.

Znamená to, že do (nebo vedle) již existujících sídel přivedl hellénské osadníky, kteří ustavili pod královými auspicemi městský stát/polis. Stejně jako jeho seleukovští předkové ani on nesledoval politiku míšení hellénského elementu s domorodci, ale naopak posilnění helléno-makedonského živlu. 

Z Babylónie pokračoval na jih do Charakény a do arabské Gerrhy, pokud to ovšem není záměna v historických pramenech s výpravou Antiocha Velikého (srov. rok 204). Možná z této doby, popř. z éry až parthské, pocházejí ražby jinak neznámých dynastů jménem Abjata/'BJ' (srov. qedarského krále Abí-Jatí') a Hárithath/HRTT, řec. Aretás (srov. jména nabatajských vládců) nalezené mnohem jižněji v ad-Dúru v Umm al-Qajwajn, kdysi snad Omana.   

Výpravu proti Parthům snad koncipoval Epifanés ve spolupráci s Eukratidem I. Bakterským (srov. rok 171 a viz rok 165). V Syrii zanechal svého syna Antiocha V. Eupatóra (c. 8), který se tohoto nebo následujícího roku stal otcovým spoluvládcem (viz tam). Vládu nad zeměmi před Eufrátem držel Lýsiás, Epifanův hlavní ministr/epi tón pragmatón, údajně muž příbuzný se Seleukovci, zároveň v nepřítomnosti otce Eupatorův poručník/epitropos.  

V téže době vypuklo v Palaistíně povstání Židů proti Antiochovi Epifanovi a jeho elitářské filhellénské straně. Nepokoje na iúdském venkově se vlekly od roku 174, viz tam, a nyní přerostly v náboženskou válku.

Nespokojenost Židů se zrušením tradičních bohoslužeb v Jerúsalému v prosinci 168 vedla v nižších vrstvách nejprve k loupeživým přepadům, pak k otevřenému boji se vším hellénským/polytheistickým; měřeno dnešními pojmy, se vším „globalisačním“. Do čela povstání se dostala rodina Hasmónaiů/hebr. Chašmónaim (prapraděd Mattathiův se jmenoval v hellénisované podobě Asmónaios/Hasmónaios) z vesnice Módaim/Modi'in u Lyddy v Iúdeji; původně ale šlo o kněžskou rodinu z Jerúsaléma a podle orthodoxních Židů jim nepříslušelo dělat politiku, natož se stát panovníky. 

Patriarchou rodiny byl Mattathiás, syn Ióannův (hebr. Matitjáhú ben Jóchánán), a k ruce měl pět synů: Iúdás zvaný Makkabaios (z makkabi, makkábá, maqqabi, tj. aram. snad kladivo; Jehúdá ha-Maqabi), Ióannés Gaddés/Gaddi též Ióséfos zvaný (Jóchánán ha-Gaddi), Simón Thassi (hebr. Šim'on ha-Tharsi, "vůdce"), Eleazar Anaran či Abaran (hebr. Eleazar ha-Chorani) a Iónathan Apfús/Affús, tj. Prohnaný (hebr. Jónatan ha-Wawfsi).

Když do jejich vsi dorazil seleukovský úředník Apellés údajně dozorující, zda a jak se dodržují královské edikty, tedy i ten o vzývání panovnického kultu, Makkabajští ho i s jeho doprovodem zabili a zažehli revoluci. Do roka po vypuknutí povstání zemřel věkem otec Mattathiás/č. Matyáš a hlavou protihellénského a protihellénistického odboje byl do roku 160 Iúdás/Jehúdá. Pokračoval v plenění a údajně již v této době, nebo od roku 164, byl spojencem Římanů (?).

Makkabajští/hebr. Maqabim pod Iúdou porazili oddíly Apollónia, stratéga Samareie (? srov. rok 168 a viz pak rok 147), a Sérona, stratéga celé Koilé Syrie/nebo jen Idúmaie (?): v bitvě u vsi Baithórón poblíž Modi'inu padlo osm set královských a ostatní utekli k pobřeží. Apollónios prý ztratil i meč a s ním pak po boku bojoval svou válku Iúdás.

Filippos z Frygie, seleukovský velitel Jerúsaléma, poslal s žádostí o pomoc ke stratégovi celé satrapie Koilé Syrie a Foiníkie Ptolemaiovi Makrónovi, synovi Dorymena, který měl být údajně již předtím podplacen filhellénským veleknězem Meneláem (?). Ptolemaios poslal vojsko s Níkánorem a Gorgiou; údajně čítala armáda, údaj ze židovských zdrojů jistě přemrštěný, na čtyřicet tisíc mužů pěchoty a sedm tisíc jízdy. Z něho se proti Makkabejským v čele s Iúdou v počtu tří tisíc chabě vyzbrojených mužů vypravil Gorgiás s pěti tisíci vojáky a k tomu tisícovkou jezdců.

Když se pokusil v noci napadnout židovské ležení, našel ho prázdné, ale při cestě zpět byl zaskočen Makkabejskými. V bitvě u Ammaús/Emmaús bylo seleukovské vojsko poraženo, údajně padlo na tři tisíce vojáků, a s částí vojska se stáhl k pobřeží Gorgiás, nový stratégos Idúmaie.

• Povstání Židů z roku 166 bývá pokládáno za první národní, náboženské a sociální povstání v dějinách/makabejská revoluce. Brzy na to vypukla „povstání“ či lépe národně osvobozenecké války v Lúsítánii, v Hispániích, v Numidii; povstání otroků na Sicílii a v zaniklé pergamské říši byla národní i sociální, možná také pokus Makedonců apod. (srov. rok 149) . Vrcholu úsilí bylo dosaženo o osmdesát let později v politických kalkulech krále Mithridáta Eupatora.

Římané pod konsulem M. Claudiem dobyli území alpských Keltů Contrubriů a Eleatů a jiných Ligurů pod Alpami a pod konsulem C. Sulpiciem vítězně bojovali v Ligurii; ani zde nevíme, v jakém rozsahu, ale triumf si vysloužili o kalendách interkalárního měsíce/24. února, resp. 20. února následujícího roku 165. O jejich válkách nevíme jinak nic, je však podivné, že skončily tak rychle. M. Claudius triumfoval nad Ligury ještě jednou roku 155, kdy byl konsulem podruhé.

V Římě byla o megalésiích 4. dubna provozována první Terentiova komédie Andria. Než ji nabídl k produkci aedilům, dal ji Pún přečíst svému příteli, rovněž Neřímanovi, insuberskému dramatikovi Statiovi Caeciliovi (zemřel roku 168). Hry propuštěnce P. Terentia Afra provozoval vyhlášený mímos L. Ambivius Turpio, herecký patron a impresario. O následujících megalésiích dával Terentius Hecyru/řec. Tchýně, Hekyré, převod Menandrových Epitrepontes/Lidé ve při. 

Po termináliích následovaly t. r. kalendy interkalárního měsíce 24. února (předjul.), stále ještě podle římského úředního kalendáře konsulů roku 167.

C. Sulpicius Gallus, cos. t. r., který zemřel někdy kolem roku 150, byl současníky pokládán za velmi učeného, srov. rok 168, kdy předpověděl zatmění Měsíce v Makedonii. Bylo o něm zaznamenáno, že Římanům vysvětloval princip dvou (údajně) Archimédových bronzových globů nebeské klenby, jednoho pevného, druhého mechanického, které s sebou jako kořist ze Syrákús přivlekl M. Claudius Marcellus, děd Sulpiciova kolegy; nepohyblivý měl vnuk doma, pohyblivý stál v chrámu Virtutis.