106-105
************************************************************
106.
Ol. 168, 3
206 SE
142 AE
(Agathoklés II.)
a. u. c. 647
Q. Servilius Caepio a C. Atilius Serranus
************************************************************
Po porážce v poli (? viz předešlý rok) unikl Ptolemaios IX. Sótér II. z Kypru do syrské Seleukeie na Moři, viz dále o něm roku 104. Podle všeho disponoval stále nějakou údernou silou, neboť se musel zmocnit Seleukeie a udržet ji. Ve městě žil v obležení, nevíme koho, a zde se jeden z jeho důvěrníků proti němu spikl, byl však odhalen a králem "potrestán".
Nelze vyloučit, že v Syrii odrazil další útok matčiných jednotek a že se mu podařilo se na ostrov vrátit a neohroženě zde od roku 106 n. 105 vládnout (?). Nelze vyloučit, že Sótér II. v této době vládl též v Kýréně, dříve než Apión, srov. rok 116.
Kleopatrá III. poslala proti svému synovi do Syrie stratégy Chalkiu/Chelkiu a Anania, syny Oniovy (tento byl zjevně židovským žoldnéřem v ptolemaiovských službách, srov. rok 145 a další vývoj roku 102, a není asi totožný s knězem Oniou IV., nicméně ke klanu Oniovců zjevně patřili). • Vyhnání Sótérovo z Kypru či jeho odchod se mohly udát před 15. listopadem roku 107, možná již v září, viz dále roky 104sqq.
T. r. prodal v Egyptě jistý Pikós (25) tři dny svých podílů na obřadech v Afrodísieiu s přináležitostmi za šest měděných talentů Totoovi (30). Prodávané kněžství se týkalo kultu Afrodíty zvané Hathyr/Hathor, důvody prodeje na dochovaném kontraktu uvedeny nejsou.
Ve válce s Iugurthou obsadil nebo zničil C. Marius opevněná místa téměř celé Numidie, král se ukrýval v poušti a vedl guerrillovou válku. K Iugurthově tchánovi Bokchovi, který poslal k Římanům s nabídkou svého syna Voluka, viz rok předešlý (již o něm nebude slyšet), vyslal Marius, sám na výpravě proti Gaetulům, vyjednávat quaestora L. Cornelia Sullu a legáta A. Manlia, který se dostal do dějin mimo jiné tím, že nosíval jako rytíř prsten železný.
Předjednali jeho odpadnutí od Numidů, ale území mu žádné neslíbili, jen milost, a to z vůle senátu. Král poslal k Římanům pětici vyjednavačů, které ale cestou přepadli a okradli jacíci Gaetulové, takže dorazili do Utiky v bídném stavu. Přijal je Sulla, kterého pro dobu své nepřítomnosti jako propraetora učinil Marius velitelem, po čtyřicet dnů je hostil, obdaroval a poučil před cestou do Říma a jak mluvit s Mariem.
Když se Marius vrátil z tažení do Cirty, povolal vyslance se Sullou, utickým praetorem L. Bellienem a přítomnými v Africe senátory k poradě o postupu s Maury. Převládl názor o uzavření míru a Marius do Říma propustil tři z Bokchových vyslanců v doprovodu quaestora Cn. Octavia Rusona, který právě přivezl do Afriky žold pro armádu; zbývající dva Maury poslal proconsul zpět ke králi.
Senát byl velkorysý, viz rok 105: Bokchos a Maurové se stali spojenci a přáteli římského lidu. Římsko-maurská jednání byla tajná. Iugurtha zanechal v Bokchově ležení jako pozorovatele svého přítele Apsara/Aspara. Aby ho oklamal, rozeslal Bokchos k černošským kmenům/Aithiopes žijícím v Atlantu posly jakoby chystal novou spojeneckou armádu. Odvádět pozornost Apsarovu králi pomáhal jeho syn Magdalsés a jistý púnský propuštěnec Kornélios.
● Snad ke gaetulské výpravě Mariově se vztahuje zmínka o jakémsi tvorovi podobnému divoké ovci a hodně "ošklivému", řec. gorgón. Když se ho snažili Mariovi vojáci lapit ozbrojeni meči, několik jich tvor zabil, takže ho ulovili jezdci svými kopími. Že to není výmysl, ukazoval v Římě kůži zvířete. Řada gaetulských předáků sloužila v mariově jízdě a jejich potomci se později hlásili k Caesarovi.
V Gallii válčil konsul Q. Servilius Caepio s Tektosagy, dobyl jejich sídelního oppida Tolósy a zmocnil se obrovského pokladu, části kořisti kdysi keltské uloupené v Delfách a Helladě; o jeho osudu viz roku následujícího. Důvodem války s Tektosagy zřejmě bylo porušení spojenecké smlouvy s Římem, když se objevila naděje v přátelství s Kimbry. Revoltu završilo uvěznění římské posádky, kterou náhlým nočním přepadem Caepionovi vojáci osvobodili, město obsadili a vyloupili.
● V Caepionově armádě zahajoval karieru pozdější mariovský rebel Q. Sertorius (c. 18). Z prohrané bitvy se zachránil plaváním v řece v plné polní. Sloužil pak pod C. Mariem a poněvadž byl znalý jazyka keltského vypravil se v převleku do nepřátelského ležení jako zvěd; zda-li informace byli vojevůdci k něčemu, nevíme.
V Římě prosadil konsul Q. Servilius s pomocí výřečnosti L. Licinia Crassa před svým odchodem do Gallie zákon měnící složení porotních soudů v kausách vydírání/de repetundis. Zvrátil soudní zákon C. Sempronia Graccha/lex iudiciaria osazující poroty jen jezdci: podle jedné verse lex servilia zpřístupnila poroty senátorům, podle druhé byly poroty za těchto procesů pouze pro senátory. Změna podle všeho platila jen do roku 100, viz.
3. ledna se v Tusculu narodil M. Tullius Cicero. Byl zavražděn 7. prosince roku 43. T. r. 29. září se narodil Cn. Pompeius Magnus, syn Cn. Pompeia Strabona, viz rok 108. Byl zavražděn 28. září roku 48.
O nejméně deset let starším vrstevníkem obou byl cos. roku 74, optimát, neporažený vojevůdce a velký mecenáš L. Licinius Lucullus, který zemřel nenásilnou smrtí roku 56.
************************************************************
105.
Ol. 168, 4
Rok 1 autonomní éry Tripole ve Foiníkii
207 SE
143 AE
(neznámý) | (Andrónidés)
a. u. c. 649
P. Rutilius Rufus a Cn. Mallius Maximus
************************************************************
V Athénách 11. múnichiónu za archonátu Agathokleova/c. duben 105 poctili "židovského velekněze a ethnarcha Hyrkána, syna Alexandrova" za soustavnou jeho náklonnost vůči Athéňanům zlatým věncem a bronzovou sochou. Autenticitu informace snižuje její zdroj: Iósépos Flávios. Buď totiž nesouhlasí jméno athénského archonta, nebo otce Ióanna Hyrkána I.: byl totiž synem Simónovým, kdežto Alexandros Iannaios byl otcem až Ióanna Hyrkána II., viz rok 76 (a athénský dekret se pak nedá datovat).
Ze stejného archonátu jsou seznamy účastníků pýthaidy zachované na stélách z Delf a Athén. Delfští poctili vavřínovým věncem Eirénaia z Athén za jeho dobrý vztah k nim a přidali k tomu všechna práva doprovázející v takových případech proxenii. Stejným způsobem byla vyznamenána Athéňanka Chrýsis, rovněž účastnice pýthaidy. Poct se dostalo též athénským dionýsovcům, které Delfští vyznamenali zlatým věncem a dvěma zlacenými Dionýsovými sochami; představení spolku dostali v uznání věnce vavřínové (seznam více než padesáti theórů, herců, zpěváků a členů sboru).
Podobně byla zpracována presentace pýthaidy za archonátu Argeiova (c. 98 n. 97). Poctěni byli sochou dionýsovci a jejich představený Alexandros, profesí komický básník/hoi peri ton Dionýson technítai hoi en Athénais kai ho e[pime]létés autó[n A]lexandros, kómikos poiétés.
V Amfipoli vyznamenali 43. roku provinční makedonské éry cvičenci v gymnasiu svého gymnasiarcha Filippa olivovým věncem a bronzovou sochou za to, že ze svého platil chod zařízení, když dlouhé měsíce nepřicházely peníze z obecní pokladny, některé z mladíků dokonce sám živil. Z poloviny zničená stéla neříká, na čí náklad Filippova socha vznikne.
Astypalaia v Dódekanésu obnovila t. r. spojeneckou smlouvu s Římem, jak dosvědčoval fragment stély s textem paktu zničené v novověku požárem (1797; zachován opis, bronzová deska se smlouvou na Capitóliu ztracena). Podobných smluv měl republikánský Řím stovky, i s těmi nejnepatrnějšími státy.
Město Tripolis ve Foiníkii obdrželo autonomii, začátek autonomní éry a ražby. Je hellénistického původu, dobu jeho založení však neznáme. Osadníky byly obyvatelé Tyru, Sídónu a Áradu. Kdo Tripoli udělil samostatnost, tj. který z válčících Seleukovců, nevíme.
Snad tohoto roku se v Egyptě narodil syn Ptolemaia X. Alexandra I. Jeho matku neznáme. Dostal jméno po otci Alexandros (II.), jako pozdější král a vrah nevlastní matky Ptolemaios XI. Alexandros II. Byl ubit roku 80. S manželkou Bereníkou III. (srov. rok 108 a 102sq., vdávala se v c. čtrnácti) měl Ptolemaios X. dceru, jejíž jméno a osud rovněž neznáme. • Rodičovství posledních Ptolemaiovců zahaluje nedostatek pramenů v záhady, srov. rok 103.
Kolem tohoto roku se narodil v Kárii či Mílétu žák Kratétův, grammatik Alexandros, zvaný později Kornélios Alexandros Polyistór/lat. Polyhistór. Zotročen za Sullova tažení, byl prodán někomu z rodu Corneliů Lentulů, jemuž byl v Římě rodinným učitelem. Roku 82 byl v Římě propuštěn z otroctví a jako propuštěnec nesl rodové jméno Cornelius (mohl být ovšem též libertinem Sullovým). Autor mnoha spisů, též římských dějin, v nichž prý, asi jako první na západě Říše, zmiňoval židovského zákonodárce jménem Mósó/Móýsés.
Stal se učitelem C. Iulia Hygina, pozdějšího učitele Ovidiova. Skládal spisy o geógrafii a historii mnoha zemí, "ethnika", od Říma a Afriky po Černomoří a Indii, které se staly v císařské éře hojně užívaným excerpčním zdrojem (zachovány pouze citace). Alexandros zemřel po roce 40, viz tam a srov. v indexu s. v. dějepisci (3).
Ukončena numidská válka/válka s Iugurthou, která se vlekla od roku 111. Král byl Římany zcela vytlačen ze země. Uprchl ke svému spojenci králi Maurů Bokchovi I., jenž si na základě tajných dohod s Římany, viz rok předešlý, vyžádal u Maria, aby poslal L. Cornelia Sullu. Quaestor se vydal na cestu v doprovodu oddílu baleárských prakovníků, paelignovských lehkooděnců, lučištníků a jezdců, sílu neznáme a po čtyřech dnech se s ním spojil s tisícovkou jezdců Volux vyslaný otcem, aby Římany eskortoval ke králi.
V noci však Maur přišel se zprávou, že Iugurtha se svým oddílem táboří se svými muži nedaleko a Sulla rozhodl, že bude následovat radu Maurů, pochodovat přes noc. Po několika dnech dorazili do ležení Bokchova, kde král používal ke komunikaci se Sullou mezi oběma tábory jistého Dabara s Masinissova klanu, který byl prořímsky naladěný. Bokchos připravoval konferenci s Iugurthou, jehož zájmy u Maurů zastupoval Apsar, viz rok předešlý, ale také několik dnů přemítal, zda by nebylo moudřejší vydat spíše Sullu Iugurthovi než naopak.
Na společném nočním jednání Bokchos ujistil Sullu, že nikdy nepřekročí řeku Mulucchu, své hranice s Numidií, a Sulla ujišťoval o přátelství a vděku, kdyby jim vydal Iugurthu. Král se dal v průběhu noci o zradě svého tchána přesvědčit a tak se také rozešli. Dabar pak informoval Apsara o ochotě Římanů uzavřít mír zprostředkovávaný Maury a po osmi dnech, kdy byl u Iugurthy, se vrátil s tím, že by se Bokchos a Sulla měli s Iugurthou setkat.
Bokchos do posledního okamžiku přemítal, koho komu vydat. Kdesi v otevřené krajině nastražili Maurové léčku a když dorazil neozbrojený Iugurtha s malým doprovodem, numidského krále Maurové svázali a jeho muže pobili. Tak Bokchos vydal Iugurthu do rukou Mariova quaestora L. Cornelia Sully: byl to začátek jeho velké kariéry, zároveň začátek hlubokého nepřátelství mezi Mariem a Sullou a zostření nesnášenlivosti tábora optimátů a populárů.
Sulla si dal scénu s vydáním Numida vyrýt na pečetní prsten a když Bokchos později, asi krátce před rokem 91, dal na Capitoliu z vděku za spojenectví umístit sochy Victorie a vedle nich sousoší ve zlatě ukazující, jak král předává Sullovi Iugurthu, chtěl to dát Marius odstranit. Byly z toho mezi příznivci rozmíšky, které ukončila právě vypuknuvší válka s italskými spojenci.
• Ve stejný čas, kdy byl lapen Iugurtha, tedy v říjnu, byli Římané poraženi Kimbry, viz zde níže, a později C. Marius byl v Římě v nepřítomnosti zvolen konsulem, aby vedl válku v Gallii. O Mariově triumfu nad Numidy a osudu Iugurthově viz rok 104.
Protože se s Mariovou pomocí vynořil další pretendent numidského trůnu jménem Gauda, který byl synem Mastanabalovým, tedy nevlastním bratrem Iugurthovým (viz rok 108), byla říše Numidů Římany rozdělena: západní část připadla mauretánskému králi Bokchovi I. (aram. na mincích BQS či PQS; srov. rok 108), jak ostatně Maurovi sliboval i Iugurtha, východ dostal Gauda. Gauda vládl nejpozději do roku 81, kdy se jeho nástupcem stal Hiempsal II. Ale předtím byla východní část Numidie zřejmě dělena, neboť vedle Hiempsala II. vládl rovněž jistý Hiarbás (viz rok 81). O jejich klanové příbuznosti lze jen spekulovat.
Někdy také v této době se stal králem Maurů n. Mauretánů a spoluvládcem svého otce Bokcha I. jeho syn Bógud I. Samostatně vládl od roku 81 (srov. tam, kdy byla říše rozdělena) do roku 44. Kam patří dynasta Mastanesosus alias Sosus, "otec Bokchův" (jak na mincích), není jasné, neboť byl současníkem Hiempsala II. Numidského, viz rok 81 a 56.
Ve válce proti Kimbrům a jejich spojencům v Gallii utrpěli Římané další těžké porážky, srov. rok 107. Konsulár a legát Malliův M. Aurelius Scaurus byl se svou jízdou poražen u Arausia a po pádu s koně zajat. Během sněmu, kde prohlásil, že Germáni nesmějí překročit Alpy, poněvadž v Itálii jsou Římané neporazitelní, ho ve vzteku zabil vznětlivý mladík Boioríx/a Boiorige ferócí iuvene occísus est (muž zřejmě jiný než zde níže uvedený král). V bitvě přišli o život i dva Scaurovi synové.
Dne 6. října, dne snad už následujícího, porazili Kimbrové opět u Arausia, dnešního Orange, konsulskou armádu Římanů pod Cn. Manliem/Cn. Malliem a prokonsulskou pod Q. Serviliem Caepionem, viz o něm roku předešlého.
Mělo padnout na osmdesát tisíc římských vojáků se spojenci (jiný zdroj: sedmdesát tisíc) a jen deset tisíc mělo masakru uniknout; s nimi přišlo o život na čtyřicet tisíc lidí z římského trénu z obou ležení/calónum et lixárum quadrágintá. Podle všeho asi nadsazená zpráva tvrdila, že Germány více než získávání kořisti zajímalo její ničení, zlato, stříbro a cennosti, dokonce koně topili v řece, zajaté Římany věšeli po stromech.
Byla to katastrofa srovnatelná s hannibalskou, ale z dochovaných historiografiích ne tolik vyzdvihovaná. Stejně jako Pún ani kimberský král Boioríx vítězství nevyužil a obrátil putující masy nikoli do Itálie, ale do Hispánií. Kam až tam za Pyrenejemi pronikli, známo není, ale plenili i tam a vyhnáni byli Keltibéry, okolnosti neznáme (a nikoli Římany, i když vnikli do provincie).
Arausijskou katastrofu zřejmě způsobil aristokrat Q. Servilius, který opovrhoval selfmademanem Cn. Manliem, v daném okamžiku svým nadřízeným. Odmítal brát ho na vědomí, nechtěl po Scaurově porážce obě armády spojit a dal vybudovat ležení poblíž a když Germáni poslali k Manliovi vyjednavače, odmítl výsledek jednání respektovat: poněvadž mu vadilo, že nepřišli nejdříve za ním.
Q. Servilius Caepio, cos. 106, jako praetor roku 109 úspěšně válčil v Zádní Hispánii s Lúsítány (?), což mu vyneslo 28. října 107 triumf. V provincii tehdy klid nenastal, neboť už z tohoto roku 105 je zmínka o dalších bojích s Lúsítány, bližšího není známo nic, viz rok následující, o porážce Lúsítánů a pacifikaci provincie je zmínka v chronografiích roku 101, ale ani tehdy mír nenastal, cf. tam.
Q. Servilius byl bezprostředně po kimberské katastrofě zbaven vrchního velení v poli/imperium. Roku 104 byl vyloučen ze senátu, viz, a po rozsudku roku 103 mu byl zabaven celý majetek a on sám exulován. Jeho dcery se musely dát na prostituci a bídně zahynuly, detaily neznáme a je s podivem, je-li informace pravdivá, že se o ně otec ani bratr nepostarali. Caepionův stejnojmenný syn byl roku 100 quaestorem, viz, a jeho dcera Servilia milenkou Božského Iulia.
Žalován byl na základě Appuleiova zákona z roku 103 tribunem lidu C. Norbanem, jedním z vůdčích populárů, za těžké chyby, jichž se dopustil během polního tažení. Kuriosní je, že do exilu musel též Cn. Manlius Maximus, sám populár, který přišel v bitvě o dva syny, žalován ze stejného prohřešku jako Caepio.
Optimát Servilius Caepio pak žil a zemřel ve Smyrně a nesmírná pokuta, k níž byl odsouzen, se asi nikdy do státní pokladny nedostala (podle jiné verse zemřel ve vězení). Za svého konsulátu, rok před Arausiem, viz tam, se totiž zmocnil obřího pokladu snad patnácti tisíc talentů/téměř čtyř set tun neraženého zlata z Delf, který kdysi v Tolóse ukryli ve svých svatyních a posvátných jezerech Tektosagové (srov. rok 277 a v indexu pod zlato; po Alexandrově perské kořisti asi největší množství uloupeného zlata a stříbra).
Po návratu z balkánské migrace se mezi Kelty usadily choroby a věštci jim sdělili, že to je hněv bohů a že musejí kořist naházet do tolóského jezera. Podle jiného údaje činil delfský "poklad", kořist z chrámu a pokladnic, 110 tisíc liber stříbra a patnáct tisíc liber zlata v různé formě. Ve své pokladně neměl římský stát tolik ražených peněz v té době uloženo.
O tunách zlata a stříbra už není v dochovaných pramenech zmínky. Jeden pramen zaznamenal, že do Říma nedorazil a že ho většinu rozkradli vojáci, o podílu Caepionově lze pouze spekulovat. Vojáci doprovázející poklad, či co z něho zbylo, byli cestou kýmsi pobiti, nebyli svědkové a vyšetřování případu v Římě podle všeho k ničemu nevedlo; hotový thriller.
• Bylo to první zabavení majetku v republikánských dějinách Říma před proskripcemi občanských válek. Vůbec prvním takto postiženým v římských dějinách byl král Tarquinius Superbus. Věcem, které lidem přinášely neblahé následky, se odtud v latině říkávalo "aurum tolósánum/tolóské zlato" (srov. v indexu s. v. zvířata).
Druhý konsul tohoto roku P. Rutilius Rufus byl právníkem a řecky píšícím historikem a jako žák Panaitiův vyznával stoicismus; pod Q. Caeciliem Metellem se podílel na válce s Iugurthou, viz rok 107. Vojáky jako konsul dal cvičit gladiátory ze školy C. Aurelia Scaury, první takový počin v dějinách římského vojenství. Sám zůstával v Římě a po arausijské porážce zakázal komukoli v Itálii pod 25 let věku opouštět zemi.
V roce 92 byl obviněn publikánskou klikou a odsouzen za braní úplatků a zadržování daní v době, kdy v Asii sloužil roku 94 pod consularem Q. Muciem Scaevolou (viz rok 105 a 95). Jako udavač pravděpodobně posloužil jistý labužník Apicius, není známo však, jak (o dalších Apiciech viz v indexu s. v. kuchařství).
Rutilius žil pak v Mytiléně, před mithridátovci roku 88 se štěstím prchl do Smyrny (k Serviliovi?), byl v kontaktu se Sullou, ale odmítl návrat do Říma, viz rok 85, a ve Smyrně někdy po roce 78 zemřel; do Říma se už nikdy nevrátil. Doma byl odsouzen ke ztrátě majetku, ve Smyrně ho obdarovával Q. Mucius, králové, hellénští bohatci, takže byl bohatší než dříve. Ve Smyrně se tehdy asi na chvíli sešli nejbohatší Římané své doby...
Do smyrenského exilu ho roku 92 doprovázel rhétór, filosof a grammatik Aurelius Opilius/Opillius, který v Římě zavřel svou školu a stejně jako jeho přítel Rutilius se věnoval literární činnosti: svá grammatická pojednání složil do devíti knih s pojmenováním po Músách, jmenovaných též dohromady jako Pinax/Deska, Tabule, Tabulka (na psaní).
T. Albucius, filhellén, plynně hovořící řecky, epikúrik a znalec filosofie obecně, o své praetuře spravoval Sardinii. Po jakési šarvátce jedné kohorty, kterou vedl, s piráty či briganty oblečených do ovčích koží, se dal svým oddílem provolat imperátorem, ale v Římě mu žádné pocty senát nepřiznal, ani supplikaci. Naopak ho o dva roky později provinciálové žalovali za vydírání, úspěšným žalobcem byl C. Iulius Caesar Strabo, a Albucius žil pak v exilu v Athénách, údajně spokojeně. Jeho proslovy patřily dlouho mezi čtené.
O nápisu se smlouvou o stavebních pracech v Puteolách z t. r. viz rok 194.
Gladiátorské hry byly v Římě prohlášeny za součást státních náboženských slavností a her, tj. za státní. Definitivně se tak o slavnostech a kultovních hrách uchytilo násilí a dramatické umění ztratilo, na rozdíl od hellénského světa, své posice (srov. roky 262, 100). Úředně byly zakázány ve východní části říše císařem Kónstatínem roku 325 n. l., na západě o necelých sto let později začátkem 5. století n. l. císařem Honóriem.
Čínský císař Wu uspěl v dobývání Koreje (čín. Čchao-sien/Chaoxian) a uzavřel tak éru Wiman Čoson, viz rok 196. Wimanův vnuk Ugo neměl dědův rozhled a u vědomí síly svého království znepřátelil si severní barbary a vypověděl přátelství s Chany, jimž vládl císař Wu. Na podzim 108 vyrazilo proti Čosonu silné čínské vojsko, ale narazilo na připravenou armádu Ugoovu. Číňané se rozutekli do hor, ale čosonský král měl ze svého vítězství spíše strach, neboť tušil, že se císař Wu rozzlobí ještě více. Když dorazil čínský posel, Ugo se omluvil za své skutky, daroval chanskému vládci pět tisíc koní a svého syna poslal roku 107 jako rukojmí.
Jako doprovod mu dal na cestu deset tisíc čosonských vojáků. Čínského vyslance tím uvedl do rozpaků, neboť si neuměl představit, že by s ozbrojenci překročil hraniční řeku Jalu. Požádal tedy korunního prince Čchanga, aby je ozbrojil. Ten v tom viděl začátek spiknutí a v noci prchl z tábora zpět k otci do Pchjongjangu (za nešikovnost dal Wu vyslance popravit).
Wuovi generálové Jang-bok a Sun Čchi postavili roku 106 do pole novou armádu, větší než předešlou, a bez odporu dorazili před Pchjongjang. Ugo se dokázal ve městě dlouho bránit obležení. Po dvou měsísích se generálové dokonale rozhádali, Wu poslal generála Kong Son-sua, aby sjednal nápravu. Sun Čchi obvinil kolegu ze zrady a generál byl pak v Číně popraven. Sun Čchi obléhal Ugoa další dlouhé měsíce, až v Pchjongjangu jakýsi zrádce zavraždil krále Ugoa a prchnul do čínského ležení. Jiný zrádce pak otevřel Číňanům bránu a Sun Čchi donutil Čchanga uznat chanský protektorát. Zrádce byl lidmi roztrhán na kusy, ale dynastie Wiman Čoson zanikla podobně, jak vznikla - totiž zradou, viz rok 196.
• Korejský stát Čoson n. Ko-Čoson (Gojeoson), "Starý Čoson", byl podle tradičního data založen 3. října roku 2333, viz tam, pod novou dynastií od roku 1122, viz tam, kdy přebíral čínskou administrativu a stál pod čínským kulturním vlivem, srov. zde níže. Jeho čínské jméno bylo Čchao-sien. Roku 194 první zmínka o kamenné pevnosti v sídelním městě království Wanggomsong (Wanggeomseong), z něhož Wej Man udělal své sídlo; bylo to nejstarší korejské sídelní město známé dnes jako Pchjongjang.
Čoson bylo Číňany postupně do roku 101 zcela ovládnuto, o jihu poloostrova není přesnějších zpráv, viz však rok 57, srov. roky 37 a 18, kde korejské nástupnické státy Čosonu.
Císař Wu zřídil na severu Koreje čtyři správní oblasti kolonisované Číňany, z nichž nejsilnější byla Le-lang s centrem u dnešního Pchjongjangu. Zanikla roku 313+ anektována státem Kogurjo a tím též skončila čínská vláda nad částí poloostrova. Oblastní správy Lin-tchun/Lintun a Čen-fan/Zhenfan byly vyklizeny krátce po smrti císaře Wua (87), Süa-tchu/Xuantu vyklizena a přemístěna na poloostrov Liao-tung (zanikla roku 302+). Roku 204+ se od Lelangu odštěpila prefektura Taj-fang/Daifang a zanikla s Le-langem.
Zemřel mlád šan-jü Hunů Wuwej/Uwej (od roku 114). Klanoví předáci potvrdili jeho ještě nezletilého syna Wu-š'-lua/Ušilua alias Er Ušilua nástupcem, aby pokračoval ve válkách s chanskou říší. Začal tím, že u dvora zadržel nové čínské vyslance, už desátou misi (stejný počet zadržovali Číňané u dvora císařského). Následující zima byla nezvykle tvrdá a mnoho hunského dobytka uhynulo. Ušilu zlikvidoval roku 103 spiknutí a Hunové v počtu osmdesáti tisíc jezdců porazili a zajali čínský expediční sbor vyslaný na podporu pučistů.
Číňanům se ve stejné době dařilo vést vojevůdcem Li Kuan-limem, viz o něm roku 119, tažení proti Fergáně/Erši, sídelnímu městu státu Ta-jüan/Dayuan, Dawan, ve Fergáně (= "Velcí Iónové", zjevně hellénistické indobakterské obyvatelstvo, viz rok 128) zahájené roku 104. Tehdy byli odraženi, ale po posilách tažení skončilo čtyřicetidenním dobýváním Erši dokončené roku 102, resp. 101; obležení zavraždili svého krále, poslali generálovi jeho hlavu a poddali se čínskému protektorátu.
Roku 102 mladý Wu-š'-lu znenadání po krátké nemoci zemřel. Hunové zvolili šan-jüem Gujlichua/Sü-li-chu, pinyin: Xulihu; v jakém byl příbuzenském vztahu k předchůdci, nevíme, ale zřejmě byl posledním z Mao-tunovy dynastie. Též Gujlichu znenadání onemconěl a už roku 101 zemřel.
Zvolen jeho nástupcem byl Huny Čchudicheu, čín. Čchie-ti-chou/Qiedihou, též Čcheti, Čchujti, v čele kočovného národa do roku 96; srov. o něm roku 119. Nový šan-jü propustil všechny zadržované čínské vyslance, pokud se mezitím nestali Huny. Roku 99 otevřeli Číňané novou ofensivu ve Střední Asii a napadli hunská ležení v Ťan-šanu. Vrátili se do Fergány s deseti tisícem zajatců, ale hunský protiútok vedl až k městu, v bitvě na sedm tisíc Číňanů padlo a vojevůdce Li Kuan-li se jen tak tak zachránil.
Ve stejné době se na jiné frontě války po počátečním úspěchu v bojích s Huny, v nichž pět tisíc Číňanů zahnalo po velké poražce na útěk třicet tisíc Hunů, karta obrátila. Číňanům došlo střelivo a vojevůdce Li Ling, vnuk generála Li Kuana, nakázal svým mužům protlouci se domů jak kdo umí, sám se Hunům vzdal. Císař Wu ho za to odsoudil na smrt a Li Ling už mezi Huny zůstal a šan-jü mu dědičně svěřil vládu nad Chakasy, jenisejskými Kirgizy (jeho potomci jim prý vládli až do časů Čingischánových; srov. o něm roku 119).
Číňané z Fergány obnovili tažení proti západním Hunům roku 97. Nomádi se stáhli na Selengu, kde Čchie-ti-chou shromáždil stotisícovou jízdní armádu. Hunové s Číňany bojovali deset dnů, když z říše dorazila zpráva, že vojevůdcova rodina byla na císařův rozkaz za čarodějnictví vyvražděna. Generál se s celou armádou Hunům vzdal; do Číny se z tisíců mužů prý vrátilo jen několik. Viz dále rok 96.