196-195

 

************************************************************

196.

Ol. 146, 1

Mikión z Boiótie

116 SE

52 AE

(Chariklés, viz též rok 184) | (Pleistainos) 

a. u. c. 558

M. Claudius Marcellus a L. Furius Purpurio

************************************************************

V Athénách o možném roce archonátu Tychandra viz rok 160sq. a srov. s rokem 169. 

Na konci zimy a začátku jara, brzy po boiótských událostech, do Elateie dorazila komise senátu/decemviri: senát i lid potvrdili předběžné podmínky míru hned s nástupem nových konsulů 15. března. Filippos V. začal okamžitě plnit podmínky z Říma, které na místě doformuloval T. Quinctius, viz rok předešlý: král vyklidil od svých posádek Korinthos, Chalkidu a Démétriadu, do isthmií též všechny asijské državy a ostrovní.

V Korinthu bylo pokračováno v jednáních. Po nich se stát Korintských připojil ke spolku Achajů (který byl právě vzdálen padesát let svému zániku, viz rok 146). Na Akrokorinthu byla umístěna římská posádka, stejně tak jako v Chalkidě a Démétriadě, všude jen do roku 194 (viz).

V létě byly společně slaveny isthmie, kam byli připuštěni i Římané, jako jediní z „barbarů“, už roku 228, viz. Při nich vyhlásil T. Quinctius Flamininus mírové podmínky s králem Filippem V. Makedonským a na ně navazující opatření Římanů a jejich spojenců:

1. Ty ze státních útvarů, které přímo podléhaly makedonskému králi jako svému hégemonovi nebo byly spojeny s Makedonií personální unií, měly být nadále „svobodné“, tj. zbaveni jakéhokoli makedonského vlivu. Byli to Korinthští, Fókové, Lokrové, Eubojští, Achajové ve Fthíi, Magnéti, Thessalové a Perrhaibové.

2. Od přímé makedonské nadvlády byli „osvobozeni“ Orestové (makedonský kmen), Magnétové a Dolopové.

3. Spolku Aitólů připadly, jako již „osvobozené“, státy Théby ve Fthíi, Fókové, Lokrové a Dolopové; rozumí se jako suverénní plnoprávní členové spolku.

4. Spolku Achajů připadla Trifýlie a Héraia, Pylos a Asiné v Messénii; platilo totéž jako u Aitólů. Zároveň spolek uzavřel spojeneckou smlouvu s Římany.

5. „Svobodná“ eubojská města Óreos, Karystos a Eretreia dala vzniknout novému spolku Eubojanů/koinon tón Euboeón (existoval až do doby raného principátu).

6. Král Eumenés II., Attalův nástupce, dostal potvrzenu Aigínu, k tomu Andros, který byl roku 133 součástí římského dědictví, a získal bojové slony makedonské (počet není v pramenech a ani zmínka o tom, že by je Filippos proti Římanům nebo komukoli jinému použil).

7. Pleuratos II. Illyrský, který setrvával do svého konce roku 181 na římské straně, dostal severní část Filippových domén v Illyrii až po jezero Lychnis či Lychnitis, čímž se jeho území rozšířilo od Lissu až po pozdější Salónu, a k tomu Parthíny. Snad ještě tohoto roku přijal Pleuratos II. královský titul.

8. Amýnandros z Athamánie obdržel města Gomfoi a Trikku s jejich thessalským okolím.

9. Athéňanům byly po více než století vráceny ostrovy Paros, Délos, Imbros a Skýros.

10. O Lakedaimonu nebylo rozhodováno.

11. Římané byli na těchto hrách uznáni za kmenově příbuzní Hellénům, viz ale už rok 229.

12. Filippos musel splácet tisíc talentů stříbra kontribucí, polovinu hned, zbytek do deseti roků. Makedonské vojsko nesmělo čítat více než pět tisíc mužů a kromě honosné královské šestnáctiveslice nesměl držet loďstvo větší než pět válečných plavidel ani slony. Do Říma musel poslat rukojmí v čele se svým synem Démétriem (byl tam již od loňska, vrátit se směl roku 191, viz).

13. Makedonci přišli o všechny asijské državy a na Helléspontu s Thasem a Perinthem (právě jim je, stejně jako Ptolemaiovcům, odebíral ostatně Antiochos), Rhodským připadla Stratoníkeia, kterou měl už v držení Antiochos, Peraiá a města Kárie. 

Isthmický mír otevřel cestu ke konci nezávislosti hellénských států. S. P. Q. R. se v Helladě stal hégemónem. Hned po hrách jednali s Římany Antiochovi poslové Hégésianax a Lýsiás. Tehdy poprvé Seleukovci slyšeli, že mají dát svobodu asijským městů, nedávno obsazených na Filippovi a Ptolemaiovi a že nemají v Evropě co pohledávat, ať se drží Asie: římská imperiální nehoráznost byla cenou za Antiochovu zradu na Filippovi...

Na podzim se novým stratégem spolku Achajů stal podruhé Aristainos, novým boiótarchem Antifilos. V Korinthu se dochoval nápis na soklu sochy dedikované Aristainem z Dýmy Titovi, jak Helléni dobově familiárně říkali T. Quinctiovi Flamininovi, z vděku za jeho postoje k Achajům. Podobně v Chalkidě věnovali Titovi sochu jinak neznámí gymnasiarchové Aristomachos a Amfikratés a na řadě dalších míst tak projevovaly vděk Římanovi celé státy. O pět let později se stal prvním z Římanů, jemuž se dostalo božských poct, viz více v indexu s. v. bůh.  

V téže době a v zimě vznikl první spolek Perrhaibů a Magnétů, jehož sídelním městem se stala Démétrias, vznikl nový spolek Eubojských (viz výše) a spolek Thessalů a Fthíótů s vlastním stratégem jako nejvyšším voleným úředníkem a se spolkovým shromážděním; o vlastní organisaci Thessalie viz rok následující.

Akarnánům vrátili Římané Leukas, viz rok předešlý, uznali autonomii spolku Akarnánů, jenž se stal římským spojencem, stejně tak jako spolek Épeirótů, ale rovněž král Filippos V., jemuž to na podzim po setkání poblíž údolí Tempé doporučil jeden z římských "decemvirů" Cn. Cornelius Lentulus, cos. 201: aby prý nebudil v Římě král dojem, že vkládá nějaké naděje v příchod Antiochův.

V zimě přišli do Říma vyslanci spolku Aitólů a vyjádřili aitólskou nespokojenost s uspořádáním Hellady. Senát vyslance odmítl a v Aitólii sílila vůči Římanům nedůvěra a brzy odpor: aitólští politici varovali Hellény, že pod záminkou osvobozování Hellady dostali nové pány - a na rozdíl od Makedonů tvrdší.

Élis, která patřila do spolku Achajů, se dostala do hraničního sporu s aitólskou MesséniíVe kause rozhodl T. Quinctius ve prospěch Achajů. Hned na to si u něho stěžovali Achajové, že spartský král Nabis stále ještě drží Argos (srov. rok 197, der tehdy makedonský).

Na jaře se z Efesu, kde přezimoval, vypravil král Antiochos Veliký z Iónie do Abýdu, dobyl Madytos a Séstos a přepravil se přes Helléspontos do EvropyHlavní stan rozbil v rozvalinách Lýsimacheie (srov. rok 198). Město dal obnovit, zotročené obyvatele vykoupit a posílit je novými kolonisty: probíhající politické změny v Helladě poskytovaly dost zájemců. Antiochos III. tak byl jediným ze Seleukovců vládnoucím takřka tím samým územím, jakým zakladatel dynastie Seleukos Níkátór.

Plánoval restituovat seleukovské panství i v Evropě, srov. rok 281, obsadit též bývalou Lýsimachovu thráckou říši, která Seleukovi Níkátorovi nominálně po bitvě na Kúrúpediu připadla, a synovi Seleukovi (IV.) zřídit v Evropě údělné seleukovské království.  

Následovalo úspěšné Antiochovo tažení proti Thrákům, které zopakoval v různých směrech v obou následujících letech a naposledy roku 192. V téže době byl odražen útok asijských Keltů na Lampsakos. V Lýsimacheji pokračoval Antiochos v jednání s vyslanci Ptolemaia V. Epifana o ukončení tzv. páté války syrské a o svatbě Epifana s Antiochovou dcerou Kleopatrou (I.). Ptolemaiovskou stranu podporoval v Sélymbrii u krále vyslanec senátu L. Cornelius Lentulus a král poprvé uslyšel, že je podivné, proč se vůbec s armádou přeplavoval do Evropy.

Asi v říjnu dorazili do Lýsimacheie další římští vyslanci z počtu decemvirů, kteří předtím cestovali po Égeidě a asijském pobřeží. Stáli nadále na ptolemaiovské straně a vyzývali krále k vyklizení všeho, co na Epifanovi zatím dobyl a stejně v Asii a Evropě na Filippovi. Tentokrát již nechtěli pokračovat v jednáních z let 200 a 198 (dohoda o rozdělení světa, viz tam a rok 202): mezitím totiž Římané vyřadili ze hry krále Filippa a ptolemaiovský Egypt pro ně už také nebyl partnerem.

Antiochos je naivně dokázal upozornit jenom na to, že tak, jak si on nevšímá Itálie, tak by si Římané neměli všímat Asie a dění v Egyptě, ve Smyrně, Lampsaku a v Thrákii, kdysi to oblastí spadajících pod seleukovský nárok. 

Smyrna tohoto nebo nejpozději následujícího roku jako první stát v hellénském světě zasvětila chrám bohyni Dea Roma/řec. Theá Rhómé. Bylo to zároveň první personifikované zbožštění Říma vůbec. Římané se svého vlastního kultu dočkali až za Hadriána. Další ostrovní a asijské obce zavedli kult Rhómy po porážce Antiocha III., roku 189 Chíjští, mezi dalšími Priéné, Magnésiá na Maiandruu a Mílétos. 

Pak přišla zpráva, údajně z Egypta, že král Ptolemaios V. Epifanés zemřel. Jednání ukončena: L. Cornelius Lentulus se z Lýsimacheie ihned vypravil do země na Nilu, král Antiochos zanechal v Lýsimacheji syna Seleuka Filopatora s pozemním vojskem, aby dokončil obnovu města, a sám s flotilou se vydal zpět do Efesu. Říman chtěl být na Nilu dříve, aby mohl zasáhnout do proklamace nového panovníka, Seleukovec si zřejmě dělal zálusk na ptolemaiovský trůn. 

Při plavbě podél pobřeží Anatolie dostal v lykijských Patarách informaci, že Epifanés žije. Král přesto pokračoval v plavbě, nyní směrem na Kypr. V Pamfýlii u ústí Eurymedontu se musel potýkat se vzpourou svých veslařů. Bouře v ústí řeky Saros v Kilíkii zničila loďstvo a Antiochovi způsobila velké ztráty na flotile a mužstvu; rozsah katastrofy neznáme. Na Kypr už neplul a vrátil se do Seleukeie Píerijské, kde dal loďstvo opravovat. Sám přezimoval v ležení u říšského sídelního města, v Antiocheji nad Orontem. 

V průběhu zimy zde nebo v Seleukeji oženil svého prvorozeného syna a spoluvládce Antiocha se svou druhorozenou dcerou Láodikou IV., což je první případ manželství sourozenců v seleukovské dynastii. • Láodiké IV. byla později ženou ještě dvou svých bratří-králů.

Z Iasu t. nebo následujícího roku pochází stéla se zajímavým dopisem Láodičiny stejnojmenné matky, královny Láodiky III., Antiochovy manželky, Iasským o pomoci městu postiženému přírodní katastrofou, asi při zemětřesení roku 201 n. 199. Královna psala, že od manžela slyšela o nepředvídatelných pohromách, které město postihly/hós tén hymeterán polin symptómasin peripesúsan aprosdokétois. Fysické opravy zajistil král, potvrdil autonomii města a jeho zákony a rozšířil počet obyvatel, manželka se nyní postarala o lid (v textu hovoří Láodiké o choti i v tomto případě jako o svém bratrovi; byli vzdálenými příbuznými).

Sděluje, že napsala dioikétovi Strúthiónovi (asi kárského regionu), aby každoročně po deset let posílal do Iasu jeden tisíc attických medimnů obilí (tj. 52 500 litrů, asi 42 tuny). Úředníci je mají rozprodávat za pevnou cenu a z výnosu prodejů dávat dcerám chudých Iasanů na věno, nejvýše tři sta antiošských drachem.

Další usnesení, rovněž z presinktu iaského Artemísia z této doby zachované, ale hodně poničené, bylo poctou Iasských královně Láodice, již se jako Afrodítě Láodice dostalo ve městě kněžky a o královniných narozeninách procesí ověnčených občanů a s oběťmi. Jiné fragmenty usnesení se týkají zavedení rituálů královského kultu a vděku za zachování démokratie a autonomie Iasu. 

T. r. dorazil do Xanthu rhétór Themistoklés z Ília, syn Aischylův, a přednesl Xanthským řeč o jejich příbuzenství s Trojany (o příbuznosti se všemi Lyky ale nemluvil). Xanthským se projev líbil, jak dokazuje zachovaný, ale poškozený text usnesení z hyperberetaia 116 SE (záp.)/září říjen 116, a Themistoklés od nich dostal čtyři sta drachem a dvě stély s textem dekretu, v Létóu a v Íliu v chrámu Athény vedle sochy svého otce (jehož zásluhy neznáme).

V gorpiaiu roku 116 SE (záp.) Xanthští odměnili bronzovou sochou s věnováním od mládeže/neoi Lysóna za to, že vzorně vykonával funkci gymnasiarcha. K tomu vybudovali dva oltáře v Létóu pro Dia Sótéra a pro Lýsóna a výročními oběťmi.

Z t. r., nejpozději z roku 193, pochází stéla s dopisem Antiocha III. Hérákleótům pod Latmem, poděkování za pocty královskému páru a věnce pro Seleuka a Mithridáta. Na základě toho se soudívá, že Mithridátés bylo rodné jméno Antiocha IV., mladšího bratra budoucího Seleuka IV. Král potvrdil dary, které městu učinil stratégos Zeuxis a vedle peněžního fondu přidal třicet metrétů oleje pro gymnasion ročně. Výdaje na opravu a údržbu aquaduktu/hydragógion půjdou z královské pokladny. Následuje rozsáhlý, ale poničený text Zeuxidova dopisu o králových opatřeních, vynětí zemědělských produktů z poplatků a dovozních cel.

Z t. r., nejpozději z roku 190, pochází usnesení Láodikeie na Lyku ve věci tří smírčích soudců ze zpřáteelné Priény, jak zprostředkoval Zeuxis. Obdrželi po zlatém věnci každého roku předávaných o gymnických hrách v Antiocheji/Alabandách, jejich tajemník dostal věnec olivový. K tomu přistupovala gratis strava v prytaneu Láodikeie a stéle z modrého mramoru byla umístěna též v Athénině chrámu v Priéně. Priénští se ve stejné době podle fragmentu z Priény usnesli na vyznamenání Dioklea z vděku za diplomatické služby ve prospěch státu. 

V Egyptě v zimě na začátku roku chtěl Skopás vyvolat v Alexandreji vzpouru proti regentské vládě Akarnánce Aristomena z Alyzeje, který asi nahradil zřejmě již předcházejícího roku (srov. tam) zesnulého Tlépolema. Aitólští vojenští velitelé nebyli asi s Aristomenem spokojeni, důvody neznáme, ale v palácovém puči byl Aristomenés s podporou Polykrata z Argu, který se právě vrátil z Kypru, rychlejší: Aitólové Skopás a Dikaiarchos byli v přítomnosti mladého krále v jeho radě souzeni pro zradu a téže noci s přáteli a příbuznými otráveni, Dikaiarchos, který roku 204 ve službách Filippa V. loupil v Égeidě, viz roky 204 a 202, byl před smrtí mučen. • Situace v královské čtvrti těch dnů byla dramatická: pučisté dali obstavit Skopův dům vojáky a slony a Skopás dlouho nemohl pochopit, co se děje, a to ani, když jistý Ptolemaios, syn Eumenův, který byl Aristomenem poslán, aby Skopu zatknul, stratéga vyzval, aby ho následoval ke králi. 

Dórimachos, další z aitólských žoldnéřů-politiků a národních předáků a Skopův kdysi kolega ve spolkových úřadech (srov. roky 220sqq. a 205), byl tehdy zrovna v Egyptě jako vyslanec své vlasti a směl proto volně odejít; již o něm nebude slyšet. Dikaiarchos býval v žoldu Filippa V. a plenil egejské ostrovy a Helléspontos a psalo se o něm, že ve svých přístavištích dával zřizovat oltáře Asebeji a Paranomii/Bezbožnosti a Nezákonnosti; důvody takového konání neznáme. 

Skopův majetek byl zabaven. Jeho přítelem v pití a loupení královského majetku byl lovec slonů, respektive stratégos/generál přes jejich opatřování Charimortos, o jehož osudu není ale více známo; srov. o něm v indexu s. v. sloni. • O možnosti, že by Tlépolemos odešel ode dvora již roku 201 a zcela ho nahradil Aristomenés, viz tam. Tento Tlépolemos bývá dáván do souvislostí s Lykií a Xanthem.

Polykratés přivezl z Kypru značnou sumu peněz, neboť právě skončila jeho stratégie nad ostrovem. Jeho nástupcem se stal Ptolemaios z Megalopole, syn Agésarchův, viz rok předešlý. Jeden jako druhý přišli v ptolemaiovských službách k velkým majetkům a ke stáru vedli v Alexandreji velmi rozmařilé životy; detaily neznáme. Nebylo na tom ostatně nic pozoruhodného, neboť takový už byl život dvořanů a jejich krále. O Epifanovi se přitom tradovalo, že byl vášnivým lovcem a že s koně ulovil býka ranou svého oštěpu.  

Proslulá tzv. Rosettská deska, nalezená roku 1799 u města Rašíd/fr. Rosette, díky níž byla v novověku znovu získána znalost egyptského písma a jazyka, vznikla 18. macheiru, tj. 4. xandika podle makedonského kalendáře, tj. 27. března roku 196 (jul.; 24. března greg.). Podle ní slavil král Ptolemaios V. Epifanés 26. listopadu předešlého roku v Memfidě svá anaklétéria před synodou egyptských kněží a tehdy byl uznán egyptským klérem za právoplatného panovníka obou historických zemí, tj. Horního a Dolního Egypta. Epifanés naopak uznal naprostou autonomii egyptského náboženství a povolil konání každoročních synod v Memfidě, a nikoli v Alexandreji, v sídelním městě XXXIII. dynastie/Ptolemaiovců, kam se dosud měli za povinnost každoročně plavit. 

Král vyhlásil amnéstii pro rebely (kromě vrahů a těch, kteří sáhli na majetky bohů) a k tomu generální daňové úlevy, třebaže Thébaida byla pacifikována až o deset let později. Během anaklétérií bylo popraveno několik vůdců domorodého povstání v Horním Egyptě i v Deltě (srov. roky 207, 204 a 199 a viz rok předešlý). V Thébaidě získal vzbouřenecký král Anchmachis/Anchwennefer pomoc z Núbie od merojského panovníka Ergamena II., jinak řečeno též Núbijci obsadili Syénu a drželi ji do roku 187. Ptolemaiovci byli t. r. vyhnáni z Théb, viz rok 199 a viz dále rok 186.   

V Karthágu byl tohoto roku súfetem Hannibal. Bývalý polní velitel prosadil ústavní změnu v démokratickém duchu, aby totiž členové zákonodárné „rady sto čtyř“ byli voleni ročně, a nikoli, jako dosud, doživotně, a suféti na rok, nikoli na dva. Hannibal, který se celý život potýkal s kartháginskou aristokracií, se úspěšně pokusil zajistit prostředky na platbu kontribucí Římanům. Během svého úřadu kontroloval státní finance, pokoušel se zabránit rozkrádání daní, zavedl nové daně a dokonce sáhnul na soukromé prostředky. 

Byl to poslední čin, který mohl pro Karthágo ještě udělat: jeho aktivní politická činnost nedávala Římanům spát, stejně jako touha po odplatě z ponížení velmoci (viz následující rok). Proti němu se zdvihl mezi púnskou elitou odpor, denunciovali ho v Římě, že je ve styku se Seleukovcem Antiochem. Jestli se římský senát něčeho obával, pak návratu Hannibala do čela nějaké armády. Ačkoli bylo evidentní, že Karthágo na novou válku nemá ani hospodářsky ani vojensky. 

V Itálii tvrdě potlačil praetor urbanus M’. Acilius Glabrio povstání otroků v Etrúrii, které vypuklo minulého roku. Rozsah znám není, ale mimo jiné došlo na polní bitvu a pak na brutální tresty; počty neznáme. Na severu Itálie pokračovala válka s keltskými Boji a Insubry. Bojské kníže Corolanus krvavě porazil kdesi v Popádí pochodem unavené Římany (tři tisíce padlých) a na čas oblehl konsula M. Claudia Marcella v ležení.

Když se po několika dnech Keltové rozptýlili, přešel Marcellus Pád, porazil u Coma Insubry, kteří tuto revoltu spustili, získal velkou kořist a po několika dnech města dobyl (o jeho kolonisaci viz v indexu s. v.). Druhý z konsulů L. Furius Purpurio na území Bojů obsadil spojenými silami prvního konsula Felsinu, pokračoval do Ligurie a v poli porazil Boje vracející se s kořistí; srov. jeho první válku s Gally roku 200. Marcellus v Římě nad Kelty triumfoval 4. března 195, ačkoli se mu nevedlo na rozdíl od kolegy v poli dobře, přivezl s sebou 320 tisíc assů a 234 tisíce dénáriů.

V Římě t. r. poprvé zřízen triumvirát na pořádání kultovních hostin, triumvirí/trésvirí epulónés. Quaestoři vymohli na kněžských sborech augurů a pontifiků, aby zaplatili dluhy z hannibalské války, poněvaž t. r. byla splatna poslední tranže peněz vydaných na válku soukromníky a nebylo odkud brát (?!)

V Číně podezříval císař Kao-cu/Gaozu svého celoživotního přítele a spolubojovníka Lu Wana, titulárního krále severovýchodního státu Jan, sousedícího s Čosonem, ze spiknutí. Nebyla to pravda, ale když císař přítele povolal k sobě ke dvoru, aby vysvětlil kontakty některých svých podřízených s Huny, odmítl se dostavit s tím, že je nemocen. Poněvadž viděl, že císařovna Lü Č'/Lü Zhi usiluje o likvidaci všech titulárních králů, kteří nebyli šlechtického původu (sama byla přitom původu prostého, viz rok 202), dostal se Lu Wan na seznam válečných cílů. 

Nemocný císař vyslal začátkem roku 195 proti Janu vojsko a Lu Wanovi nezbylo, než prchnout. V létě císař zemřel, viz rok následující, a Lu Wan už neměl šanci svému příteli cokoli vysvětlit. Odešel tedy s rodinou a několika tisíci průvodci do exilu ke spojeneckým Hunům/Xiongnu, kteří ho přijali přátelsky. Následujícího roku zemřel na nemoc.

Luův generál Man (Wej Man, korejsky Wiman) rodem z Janu se s tisícovkou věrných překročil tehdejší hraniční řeku Jalu/Amnok a uchýlil do severokorejského státu Kočoson, Ko-Čoson/Go-Joseon ("Starý Čoson") pod asyl jeho krále Čuna/Jun, posledního z dynastie vládnoucí od roku 1122, viz tam a srov. korejské začátka roku 2333. Dostal půdu na severu království a zprvu se stavěl, že bude se svými lidmi střežit hranice. Spřátelil se se sousedními kmeny, u nichž žili též čosonští exulanti a spřádal plány, jak se Čosonu zmocnit. 

Roku 194 n. roku následujícího poslal Wiman do Pchjongjangu se vzkazem, že se ke království blíží velká čínská armáda a že se svými muži táhne k čosonské metropoli, aby krále ochránil. Než se dvůr nadál, vychytralý Číňan stál před městem a Čun stačil jen naložit poklady na lodi a po řece uniknout k moři. Wiman založil v Koreji na sever od řeky Han po Liao-tung v jižním Mandžusku dynastii, éru zvanou v korejských dějinách Wiman Čoson; její vládu tvořenou Wimanovým synem neznámého jména a vnukem jménem Ugo/Ugeo, čín. Jou Čchu-wangem/You Qu Wang, ukončila invase čínského císaře Wu roku 105, viz tam.

Král Čun unikl na území státu Čin/Jin na území západu dnešního jihokorejského státu (Republika Korea) jižně od řeky Han, z něhož pravděpodobně vzešla někdy v průběhu tohoto století konfederace kmenových států Samhan/"Tři Hanové" Mahan, Činhan/Jinhan a Pjonhan/Byeohan. Králů Mahanu bylo v letech 220-17 devět, prvním byl severní uprchlík Čun (o konci státu viz rok 18). Šest činhanských dynastů se roku 57 dohodlo na vytvoření nového království se jménem Sil-la, Silla, viz tam; jeho hranice neznáme.  

V Číně Lu Wanovo štěstí nesdíleli další dva Kao-cuovi přátelé. Pcheng Jüe/Peng Yue byl prostý rybář a protičchinovský povstalec. Od roku 205 byl spojencem Liou Panga, který z něho udělal krále z Liangu (území bývalého státu Wej/Wei), neboť hodně přispěl k vítězství nad Siang Jüem.

Když t. r. vedl Kao-cu tažení proti vzbouřenému Čchen Siovi/Chen Xi a Pcheng Jüe se osobně nedostavil se svými jednotkami na pomoc (tvrdil, že je nemocen), dal ho císař po likvidaci povstalce zatknout pro podezření ze spiknutí a exuloval ho do S'-čchuanu. Cestou narazil na císařovnu Lü-Č', u níž se domohl příslibu, že se bude moci vrátit do svého rodného Čchang-i/Changyi.

Bestiální mrcha ho oklamala, v Luo-jangu umluvila císařského manžela, aby Pchengovi zcela určitě neodpouštěl, že stejně se spikne, což byl rozsudek smrti. Dala ho s celou rodinou zavraždit a jeho tělo rozporcovat na malé kousky, nasolit a rozeslat vznešeným rodinám celé říše...

Když se o osudu Pcheng Jüea dozvěděl další ze spolubojovníků Kao-cuových Jing Pu/Ying Bu, sáhl rovněž ke zbrani. Za Čchinů byl odsouzen za jakýsi zločin a vpáleno mu do tváře znamení: proto zván též Čchin Pu. Uprchl z nucených prací a zorganisoval bandu lapků. Pak se přidal v protičchinském povstání ke skupině vedené Wu Žuejem/Wu Rui.

Liou Pang z něho udělal krále Chuaj-nanu/Huainan. Jeho vzpoura měl rychlý konec, byl v poli poražen, viz rok následující, a na útěku na jih vesničany následujícího roku zavražděn.

 

************************************************************

195.

Ol. 146, 2

117 SE

53 AE

(neznámý)

a. u. c. 559

L. Valerius Flaccus a M. Porcius Cato (Censorius)

************************************************************

V Korinthu se na jaře sešli vyslanci všech prořímských spojenců a za předsednictví T. Quinctia Flaminina, jemuž vedení války už senát nařídil, jednali o tažení proti králi Nabidovi, kterého unisono označovali za tyranna. Převážilo stanovisko Achajů a bylo rozhodnuto o válce proti LakedaimonuProti se postavili Aitólové, ostatně tradiční spojenci Lakedaimonských. Protiřímskou řeč přednesl jejich vyslanec, bohatstvím proslulý Alexandros Ísios. Aitólům nejvíce vadilo, že při parcelisaci makedonské říše nedostali Farsálos, Echínos a Leukadu a že Římané drží posádky v Chalkidě, Démétriadě a na Akrokorinthu (viz rok následující)

Z Kréty se do Achaje vrátil Filopoimén, který na ostrově působil jako žoldnéř od roku 200 (viz) v tzv. krétské válce (srov. rok 204). Je velmi pravděpodobné, že se hned zase na Krétu vrátil, protože jeho trvalý pobyt na rodném Peloponnésu je doložen zase až roku 193 (viz tam; jeho první pobyt viz roky 221, 219 a 209).

Římané opustili zimoviště v Elateji, stratégos Achaiů Aristainos velel armádě deseti tisíc pěšáků a tisíci jízdních a s Římany se spojili o Kleón. Spojenci pod T. Quinctiem pokračovali proti Argu, kde byla stále ještě od roku 198 lakedaimonská posádka, jíž velel Pýthagorás, Nabidův švagr. Sparťané útok spojenců odrazili a pozabíjeli skupinu kolem jistého Dámoklea, která se v Argu pokusila o proachajský puč, ale nikdo ze spoluobčanů jim nevěnoval pozornost.

Římané s achajskými spojenci  táhli z Argolidy přes pohoří Parthenion/Panenské na arkadskou Tegeu a do Lakóniky vstoupili v Karyách a pokračovali na Sellasii. Sem dorazilo též 1500 Makedonů Filippových, spojence kdysi Nabidova, a čtyři sta thessalských jezdců. Sparťanů v poli bylo deset tisíc vojáků, k tomu dva tisíce Kréťanů a tři tisíce žoldnéřů svých a stejný počet čerstvě najatých, síla na hospodářské možnosti Lakedaimonu nezvyklá.  

Před obléháním města dal Nabis shromáždit mužstvo a pozatýkat osmdesát podezřelých s tím, že je propustí, až nebezpečí pomine: v noci byli povražděni a s nimi řada heilótů po venkově. V bitvě pod hradbami města byly Nabidovy jednotky poraženy, ale k útoku na Spartu se Říman necítil. Odtáhl se spojenci k Amyklám, kde rozbil se spojenci ležení a vojáci plenili zemi odtud až k moři. 

Ve stejné době Achajové s posilou čtyřiceti lodí L. Quinctia, který obsadil řadu přístavů Lakóniky, deseti Eumena a rhodských osmnácti pod Sósilou oblehli na jihu silně osídlený a opevněný přístav Gytheion. Jeden z jeho velitelů Dexagoridás chtěl město vydat, jeho spoluvelitel Gorgopás ho ale pro zradu zabil. Když pak přitáhl se čtyřmi tisíci vojáky od Amykel T. Quinctius, kapituloval v Gytheiu sám Gorgopás s podmínkou volného odchodu posádky.

Dochován nápis na soklu dedikační sochy Gythejských T. Quinctiovi, z Pergama dedikační nápis krále Eumena za kořist z války s Nabidem a jeho vojáků a námořníků z této války s vděkem králi, jiná dedikace Diovi a Athéně z Pergama pochází z druhé attalovské spojenecké výpravy proti Nabidovi roku 192 (známé pouze z této souvislosti).

Z Mykén, tehdy již zjevně nikoli suverénního státu, srov. rok 236, pochází fragment usnesení "vesničanů/dedochthai tois kómetais" o vyznamenání jistého Protíma z Gortyny za to, že se postaral o mykénské eféby, které vzal s sebou do Sparty Nabis jako rukojmí; odměnou mu bylo přední sedadlo o dionýsiích pro něj i potomky (další pocty ztraceny). 

Po gythejských událostech dorazil do Sparty z Argu Pýthagorás s tisícem žoldnéřů a dvěma tisíci Argívských. Nabis po ztrátě Gytheia žádal prostřednictvím Pýthagory o rozmluvu s T. Quictiem, jeho bratrem L. Quinctiem a s koaličními vůdci. Král byl ochoten vydat Argos, hellénským spojencům Římanů to bylo málo a chtěli se Nabida zbavit zcela.

S ohledem na hrozící válku s Antiochem se chtěl T. Quinctius vyhnout obléhání města navrhl šestiměsíční příměří, vydáná všech měst, které kdy Nabis obsadil a držel včetně Messénie a lupů, nedržet žádné posice na Krétě a vydat města na ostrově Římanům, vydat pět rukojmí podle římského výběru včetně svého syna a zaplatit sto talentů stříbra hned a po padesáti každoročně po osm let.

Text návrhu odešel ke schválení do Říma, ale ve Spartě se nelíbil a lidové shromáždění i žoldnéři chtěli pokračovat ve válce. Tehdy se prý Nabis také rozhodl pro spojenectví s Antichem. Následovaly čtyřdenní bitky před hradbami, než došlo na řádnou polní bitvu, v níž opět nabidovci podlehli a ustoupili do města.  

Pak došlo na obléhání a po prvním náporu Římanů se spojenci město zachránil Pýthagorás tím, že dal zapálit domy kolem hradeb a odřízl Římany již ve Spartě od ostatních před hradbami. Po dalších třech dnech úporných bojů to Nabis vzdal. Vyjednavač, opět Pýthagorás, musel před T. Quictiem padnout na kolena, aby s ním Říman jednal: Sparťané přijali předešlé podmínky, které už byly na cestě do Říma. Nabis se spolehl na Římany, než aby musel dál jednat s Achaji, v jejichž koalici byli zastoupeni i dlouholetí lakedaimonští emigranti, mimo jiné bývalý král Agésipolis III. (srov. roky 219 a 217).

Mezitím došlo v Argu k oligarchickému převratu a spartská posádka, které po Pýthagorovi velel Tímokratés z Pellény, byla pod vedením Archippa přemožena a zajata (srov. rok 198); Tímokratés směl pro svou mírnost vůči měšťanům odejít. T. Quinctius odvedl armádu zpět do Elateie, Helladu opustili Eumenés i Rhodští.  

Tím se uzavřela třetí válka achajsko-lakedaimonská, která trvala od roku 200. Mírové podmínky Římanů a jejich spojenců pro krále Nabida zněly:

1. Nabis se zřekl Argu, který se vrátil do spolku Achajů, v němž byl od roku 229.

2. Lakedaimonská spojenecká města na Krétě měla uzavřít spojenecké dohody s Římany, Sparťané museli ostrov vyklidit.

3. Přímořské obce perioiků v Lakónice byly prohlášeny samostatnými plnoprávnými obcemi, které nespadaly pod autoritu spartského státu, nýbrž pod ochranu spolku Achajů (srov. rok 206)

4. Jako záruku mírové smlouvy musel Nabis vydat svého syna Armena (veden následujícího roku v triumfu Quinctiově, srov. rok 190).

5. Sparta přišla o přístup k moři, o loďstvo, odškodnit Messénské a válečné strany jedním stem talentů hned a na dobu osmi let po padesáti ročně. 

Král Nabis zůstal spojencem Aitólů (srov. rok 219). Senát přijal smlouvu mezi Nabidem a achajsko-římskou koalicí na jaře následujícího roku. T. Quinctius pak odešel slavit nemeie v Argu a přezimoval u jednotek opět v Elateji.  První lakedaimonští králové v systému dyarchie, dvojvládí královských rodů, Eurysthenéss a Proklés, vládli rodící se dórské mocnosti od roku 1103 nebo podle jiné tradice od roku 1094. 

Mírem z roku 195 se dostali perioikové z područí spartského státu, v němž žili od okamžiku, kdy přišli do země Dórové. Ze 24 obcí původního koina Lakedaimonů/koinon tón Lakedaimonión přečkalo ve spolku osmnáct. Říkali si Eleutherolakónes, "Svobodní Lakónové", a později, snad po roce 146, byl název koina v tomto smyslu pozměněn, viz rok 31. Až na dvě tři výjimky není o nich v dějinách významných zmínek. Vypočítává je Pausaniás: Gytheion, Teuthróné, Lás, Pyrrhichos, Kainé polis, Oitylos, Leuktra, Thalamai, Alagoniá, Geréniá, Asópos, Akriai, Boiai, Zaráx, Epidauros Limérá, Brasiai, Geronthrai a Marios. 

V Thessalii, kde byla minulého roku zrušena personální unie s králem Makedonců v osobě krále Filippa V., byl poprvé od dob Filippa II. zvolen domácí tágos Thessalů, nyní asi jako epónymní úředník pod jménem stratégos (tágové zůstali úředníky spolkových obcí)Pro rok 195/194 jím byl Pausaniás z Fer. • Domácí stratégové byli voleni až do roku 178/177, kdy se Thessalie zmocnil makedonský král Perseus, jejich seznam viz v přílohách pod dynastové xii.

Od T. Quictia a římské decemvirální komise se vlekl územní spor o jakési obdělávané i holé pozemky mezi fthíótskými obcemi Melítají a Narthakiem. Po několika arbitrážích římských úřadů i smírčích soudců ze Samu, Kolofónu a Magnésie na Maiandru došel rozhodnutí až asi roku 140, jak vypočítává stéla z Narthakia, za praetora C. Hostilia Mancina, který záležitost předložil po konsultaci s konsulem senátu.  

Mírem byla ukončena pátá válka syrská, která trvala od roku 202; vojenské operace byly zastaveny již roku 200, od kdy, snad s krátkým přerušením, panovalo příměří:

1. Král Ptolemaios V. Epifanés uznal Antiochovi III. Velikému v jeho držení Koilé Syrii; formálně seleukovská byla až od roku 176.

2. Epifanés odstoupil Antiochovi ptolemaiovské domény v Anatolii.

3. Antiochos dal Epifanovi za ženu svou dceru Kleopatru (I.) a s ní jako věno Koilé Syrii na dobu jejího života (viz rok 176). Svatba se konala následujícího roku, viz tam, zasnoubena byla již roku 197.

[První doložený případ rozšíření území svatbou pochází z časů předposledního krále egyptské Dvacáté první dynastie, Siamuna/Sa-Amuna (asi 975 - 955). Dobyl na Filistinských (Peleset) město Gezer (v jejich držení od r. 1191) a předal ho své (pro nás anonymní) dceři darem. Egypťanku si později vzal za ženu (jednu z mnoha) Šlomo/řec. Salómón a kanaanejsko-filistinské město se tak dostalo do židovských rukou; pochybnosti o autenticitě příběhu viz rok 975]

Snad z této doby pochází fragment mezistátní smlouvy, možná symmachie nebo urovnání sporu, mezi lykijskými obcemi Tragalassem a Arykandami. Pozoruhodná je zmínka o rovnoprávnosti arykandských vojáků sloužících, zřejmě na ptolemaiovské straně, v Syrii, vrátí-li se vůbec domů. Snad se této doby týká i literární poznámka o tom, že Arykandští žili hrozně nad poměry, že měli velké dluhy a že spoléhali na Mithridáta, Antiochova syna (nikoli Pontského), zřejmě správce celého regionu, že jim je odpustí (Athénaios z Naukrátidy).

Z Dúr/Európu pochází z panému 117 SE/c. červen 195 fragment (bankovního?) záznamu o prodeji pozemku s ovocnými stromy a hospodářskými boudami za 120 drachem. Je to nejstarší zachovaný řecky psaný text na pergamenu, další viz rok 87. Všechna jména kontrahentů jsou hellénská.  

Během této syrské války, která byla ve své první fási válkou víceméně celosvětovou, došlo ve východním Středomoří k zásadním politickým změnám:

• 1. Makedonie přestala hrát v Helladě roli hégemona, kterou měla od roku 338. Její místo překvapivě snadno zaujal Řím.

• 2. Výsledkem války byla moc Ptolemaiovců omezena jen na Afriku a alexandrijský stát ztratil navždy svůj velmocenský charakter.

• 3. Římané poznali možnosti říše Seleukovců a podařilo se jim zatáhnout Antiocha Velikého do posice „agresora“. Zároveň vítězové nad Karthágem presentovali celému hellénskému světu své vojenské možnosti.

Po uzavření míru s Epifanem se Antiochos III. Veliký vypravil zpět do AnatolieV Efesu se sešel s Hannibalem, který musel na jaře uprchnout z Karthága (viz níže). Král, v daném okamžiku již rozhodnut pro válku s Římany, Hannibala přijal do svých služeb jako jednoho ze svých vojevůdců.

Neklapalo to mezi nimi, nerozuměli si, jak ukazuje jedna anekdota popř. skutečná událost. Antiochos se před Púnem vychloubal skvělostí své armády, dal mužstvo nastoupit ve zlacené a postříbřené zbroji s jízdou a slony: "Myslíš, že tohle všechno je dost na Římany/putásne satis esse Rómánís haec omnia?" Hannibal žertovně odpověděl: "Věřím, že to jim stačit bude, třebaže jsou hodně chamtiví." Král myslel počty vojáků a jejich výzbroj...

Hannibal byl podle jiné anekdoty přítomen v Efesu vystoupení peripatétika Formióna přednášejícího na thema válečné umění a role velitelů. Posluchači byly jeho výřečností uneseni, ale Hannibal prý špatnou řečtinou přednášku okomentoval slovy, že už  potkal hodně starých bláznů, ale nikdy ne tak velkého. 

V Alexandreji zemřel Eratosthenés z Kýrény (narozen kolem roku 295, podle jiného počítání roku 276 až 273). Od roku 246 byl hlavním knihovníkem-bibliothekářem Múseia v Alexandreji. Kolem roku 220 změřil na základě vzdálenosti Alexandreie a Syény zemské stupně a obvod zeměkoule stanovil na 252 tisíc stadií, což v přepočtu činí cca. 45 158 km. Universální vědecké zaměření mu vyneslo přezdívku Pentathlétés/Pětibojař: zřejmě rozuměl všemu, ale v žádné z disciplin nedosáhl mety nejvyšší. Zemřel údajně v osmdesáti letech hladovkou, neboť přicházel o zrak/amblyóttein, amblyttein

Nástupcem jako pátý knihovník v Múseiu se stal jeho žák Aristofanés z Býzantia a byl jím až do roku 180. Mezi dalšími Eratosthenovými posluchači v Alexandreji vynikli Mnáseás z Pater n. Patar, geógraf, mýthograf a autor spisu o věštbách, historik Menandros z Efesu a jinak neznámý Aristis.   

Na jaře musel Hannibal uprchnout z rodného Karthága, kde se proti jeho reformám postavila púnská aristokracie a do města dorazili tři římsští vyslanci. Obával se, že by ho vydali Římanům, třebaže svou činností nijak neporušoval podmínky římského míru. Strana podporující obnovu kartháginské moci nebyla ve státě silná, o válce už nechtěl nikdo slyšet.

Unikl v noci na Kerkínu a odtud se lodí jakýchsi foiníckých kupců dostal do katháginské pravlasti Tyru; odtud pokračoval do Antiocheie (možná k tomu všemu došlo už na konci roku 196). Přijat zde byl přátelsky Antiochem mladším pořádajícím právě v Dafně jakési hry (srov. k tomu rok 186). Na jaře roku 194 pokračoval ze Syrie za králem Antiochem (viz výše) do Efesu. Kartháginci dali uprchlíka stíhat dvěma loděmi a když neuspěli, prohlásili ho za psance, zabavili mu majetek a zbořili jeho dům. O Hannibalově pokusu o návrat viz rok následující.  

Kolem roku 195 nebo až 184 se v Karthágu nebo jeho okolí narodil Pún či Libyjec-Berber (?) P. Terentius Afer, otrok jinak neznámého senátora  (P.?) Terentia Lucana, autor šesti zachovaných komédií. Jeho původní jméno známo není, pouze z přízviska "Afričan" se lze domnívat, že to nebyl púnský Foiníčan. Zemřel v Helladě n. zahynul na moři při přeplavbě z Hellady domů roku 159. Zda-li tento senátor Terentius Lucanus byl nějak příbuzný s C. Terentiem Lucanem, který na pohřbu svého adoptivního dědy uspořádal na Foru zápasy třiceti gladiátorských párů a vyobrazení oné podívané vystavil v Dianině aricijském háji (první taková malba), nelze určit; srov. v indexu s. v. malíři.  

V Hispániích pokračovala válka s Keltibéry, srov. rok 197. Praetor Q. Minucius Thermus u Turdy porazil vojsko knížat Baesadina a Budara, kterého Římané zajali, viz zde níže, dvanáct tisíc domorodců padlo. Minuciův nástupce praetor P. Manlius pokračoval ve válce s Turditány, snadno je porazil, avšak pak si poražení najali deset tisíc Keltibérů a válka pokračovala. Tehdy byl konsul M. Porcius Cato zvaný později Censorinus/Censorský zaskočen rebelií Bergistanů, viz zde níže, a praetor ho povolal na pomoc.

Jeho tažení proti neustále neklidným Keltibérům Přední Hispánie znamenalo pro Římany velký úspěchVálky s Keltibéry trvaly s přerušeními až do roku 133, srov. rok 197. Nebyly vždy vedeny proti celému "národu", ale proti jeho čtyřem jednotlivým kmenům Arevaků, Lusonů, Bellů a Tittů.

Catonův předchůdce praetor M. Helvius porazil Iliturgy a znovu dobyl jejich sídelní město Iliturgis (asi už roku 197), srov. rok 206. Do Říma přivezl 14.732 liber stříbra neraženého, 17.023 dénárie a 19.439 liber stříbra v hispánské ražbě; dostalo se mu od senátu ovace. Helviův nástupce Q. Minucius Thermus v Zadní Hispánii byl ještě úspěšnější, naloupil trojnásobek a byl uznán za hodna triumfu t. r. nebo na začátku 194. 

M. Porcius držel hlavní tábor u Emporií, města rozděleného napůl hradební zdí mezi Hellény a Ibéry. Zásobování z Říma odmítl, neboť měl zásadu, že "válka se musí sama uživit/bellum se ipsum alet". Zprvu odmítl poskytnout pomoc jednomu z knížat/regulus spojeneckých Ilergetů jménem Bilistages v nějaké z domorodých válek; prý by knížeti stačilo tři tisíce mužů. Do té hry se konsulovi nechtělo a odkazoval na nedostatek vlastních vojáků. Kolem Emporií se tehdy shromáždilo na čtyřicet tisíc mužů z různých nárůdků. 

V průběhu roku pacifikoval kmeny Hispánie před Hibérem, jimž se nelíbilo, že jim konsul nařídil vydat zbraně; když trucovali, nakázal jejich vůdcům strhnout hradby svých měst. Vzdali to, pouze Segestiku/Segidu museli Římané dobývat. • Hradeb zbavil i měšťany podrobené, a to lstí. Napsal všem, že je zničí válkou, pokud své hradby nezboří a aby nevyvolal velkou reakci, zařídil, aby poslové předali městům rozkaz v jeden stanovený termín: nešťastníci si pak všichni mysleli, že se to týká pouze jich.

Vypravil se pak na pomoc P. Manliovi, dal vyjednávat s Turdetány i Keltibéry, ale k dohodě o případném dvojnásobení jejich žoldu, přejdou-li k Římanům, nedošlo. Zavazadla měli Keltibérové uloženy v Segontii, ale dobývat město nechtěl. Zanechal jádro legií praetorovi, sám se vrátil k Hibéru. S pomocí Suessetánů pokořil za řekou Lacetány a oblehl Bergium, hnízdo lupičů, kteří odtamtud vypudili vůdce Bergitánů, jednoho z ibérských nárůdků; pevnost zůstala v rukách lidí věrných náčelníkovi. Když Římané město dobyli, obhájci pevnosti s rodinami zůstali svobodní, ostatní prodali do otroctví.

Na jihu byli Římany poraženi Turdetánové, válka však tu neskončila; válčil s nimi praetor P. Manlius, nástupce Q. Minucia v Přední Hispánii, srov.  o něm roku 181, kdy P. Manlius byl praetorem v Hispánii Zadní a zde zahynul.

M. Porcius zavedl Ibérům a Keltibérům vysoké daně z dolování železa a stříbra a v Římě byli nadšeni a senátoři odhlasovali třídenní děkovné slavnosti bohům/supplicationes. Po triumfu následujícího roku ve dnech, kdy u Mediólána Římané opět porazili Boie, viz rok následující, do státní pokladny v Římě uložil 25 tisíc liber nezpracovaného stříbra, téměř šest set tisíc stříbrných různé ražby a 1400 liber zlata; kořist s výpalným jednoho roku války v severovýchodní Hispánii.

V Římě byla na jaře někdy po 15. březnu zrušena platnost Oppiova zákona z roku 215 (viz tam). Hlasování o návrhu tribunů lidu M. Fundania a L. Valeria Flakka (jmenovec konsula, který byl zcela opačného názoru a konservativec) předcházela vzrušená rozprava o fintivosti a demonstrace Římanek, a to nikoli jen z dobře situovaných městských rodin, za zrušení zákona, blokovaly ulice a domy zastánců zákona: bylo to první podobné zviditelnění žen na veřejnosti v evropských dějinách. 

Za udržení zákona brojil mimo jiné konsul M. Porcius Cato a je-li jeho řeč zachovaná historikem T. Liviem do jisté míry autentická, strašila Římany výhledem na běsy rovnoprávnosti žen: "Co myslíte? Strpíte-li, aby se chápaly jednotlivých privilegií, vynucovaly si je na mužích a nakonec aby se dostaly ke stejným právům, věříte, že s nimi pak vydržíte/quid? si carpere singula et extorqere et aequari ad extremum viris patiemini, tolerabiles vobis eas fore creditis?"

O ženském chování měl ultrakonservativní M. Porcius jasnou představu: "Žádná míra ve výdajích ani v rozmařilosti/ne ullus modus sumptibus, ne luxuriae sit." Varoval před "lákadly všelikých rozkoší/omnibus libidinum illecebris", jichž jsou právě dobývané Hellas a Asie plné a ptal se, zda-li pak není hezčí, kdyby se všechny ženy neoblékaly stejně...

O válce Catonova kolegy v konsulátu s Boji viz rok 194.  

V Číně zemřel na následky zranění šípem na tažení proti Jing Puovi, viz rok předešlý, 1. června císař Kao-cu, "Velký zakladatel", občansky Liou Pang (60). Vládl jako král Chanu od roku 206, jako císař od roku 202. Nástupcem se stal jeho syn Chuej/Hui, občansky Liou Jing/Liu Ying (15), který formálně vládl do roku 188. Za nezletilého syna byla regentkou jeho matka císařovna Lü Č'/Lü Zhi (45); byla první ženou s císařským titulem (Kao Chou) s faktickou mocí. Kao-cu byl 23. června pohřben, syn o tři dny později inthronisován. 

Císařovna-vdova zlikvidovala oblíbené císařské souložnice. Kao-cu byl rád ve společnosti Čchi/Qi, s níž měl syna Žu-i/Ruyi. Čchi se snažila, aby Kao upřednostnil v nástupnictví Žu-iho, tomu však Lü zabránila. Když byl na přelomu roku 195/194 císař Chuej mimo sídelní město na lovu, dala Čchi zatknout, jejího syna otrávit a nešťastnici umučit neuvěřitelně bestiláním způsobem: drogou byla umlčena, vyloupnuty oči, upáleny uši a všechny údy osekány. Žijící tělo dala uvrhnout do latríny a krmit jako vepře. Císařský syn se hrůzou složil a rok nevycházel z paláce.

Chtěla otrávit též Liou Feje/Liu Fei, Kaova syna s milostnicí Cchao/Cao, neboť prý prokázal svému staršímu (nevlastnímu) bratrovi úctu. Když viděl matčinu nevoli u stolu, chopil se císař Chuej záměrně Fejova poháru a travička vyskočila, aby sklenici vzala svému synovi z rukou. Liou Fej si pak zachránil existenci (zemřel roku 189), když odstoupil část své domény Lu-jüaně, prvorozené dceři Lü, sestře Chueje.

Císařovna-vdova, nejsilnější osobnost po Kaově smrti, měla za milence Šen I-ťiho/Shen Yiji a kde mohla, prosazovala lidi ze svého klanu Lü. Její pověst fascinovala hunského nejvyššího vůdce šan-jüa Mo-tuna, viz rok 200, že žádal roku 192 o její ruku (dostal místo toho do harému chanskou princeznu). O sňatku Chueje viz rok 191.