041-040

 

************************************************************

41.

Ol. 184, 4

271 SE

207 AE

(Níkandros)

a. u. c. 713

L. Antonius (Pietas) a P. Servilius Vatia Isauricus II.

************************************************************

Začátkem roku odplul M. Antonius z Athén do Efesu, kde se nechal oslavovat jako Nový Dionýsos. Dal zde odstranit královnu Arsinoé IV., mladší sestru Kleopatry VIII.; je možné, že se tak stalo až v létě v chrámu Artemidy Leukofryéné v Magnésii nad Maiandrem či v Mílétu, a to na přání Kleopatřino, její nevlastní sestry. Antonius rozkázal vydat Kleopatře i Serapióna, ptolemajovského stratéga Kypru (srov. rok 48), ukrývajícího se v asylu v Tyru, za to, že poskytl lodě C. Cassiovi, aniž by se dotázal Kleopatry, viz rok 43. • Rakouští archeologové vykopávající do roku 2016 po jedno století Efesos přišli s trochu divokou theorií, že lidské ostatky nalezené v neoznačeném sarkofágu uprostřed města ve stavbě zvané Oktagónos, "Osmihran", náleží zavražděné Arsinoé a že stavba měla upomínat na podobu farského majáku před Alexandrejí...

Rovněž nově uspořádal poměry mezi hellénskými spojenci Říma. Xanthos dal nově osídlit a celé lycké konfederaci prominul daně. Rhodským obnovil autonomii a věnoval jim Andros, Ténos, Naxos a Myndos, ale někdy později jich zase byli zbaveni, neboť prý svým poddaným vládli krutě; viz dále roky 44+ a 53+ (Rhodští měli se správou podrobených území v Anatoli věčné problémy, viz jejich války s Lyky po apamejském míru). Athénští od Antonia získali Aigínu, Ikos, Keos, Skiathos a Peparéthos. Caesarovrahy ožebračení syrští Láodikejští a kilický Tarsos byli zbaveni daní. Maloasijští Helléni ale po zaplacení desetiroční daně za rok pro cassiovce nyní museli snést výběrčím daní devítiletou za dva roky. 

Od tohoto roku se stal Efesos namísto bývalého královského attalovského Pergamu sídlem římské správy provincie Asie. V císařské době mělo až dvě stě tisíc obyvatel a jeho divadlo bylo postaveno pro 25 tisíc návštěvníků. V Efesu pardonoval řadu lidí z protivného tábora a také L. Cassia Longina, bratra caesarovrahova, který se nepodílel ani na caesarovkém spiknutí, ani na bratrově válce. 

Pak odjel do Tarsu v Kilikii, kde propustil na svobodu lidi, kteří byli svými rodiči a příbuznými loni prodáni do otroctví. Zde se ve své roli velkého vítěze setkal poprvé, srov. rok 46, kdy se viděli v Římě, s královnou Kleopatrou VIII. Filopatór. Připlula se omluvit za rozpačitost, s níž se daly vyvodit skutky pro druhou stranu za této občanské války (viz minulý rok). Znovu udělala na Antonia tak hluboký dojem, že se rozhodl jít za ní přes Syrii do Alexandreie, a strávil s ní celou zimu. Poprvé Kleopatru spatřil roku 55 jako účastník Gabiniova alexandrijského dobrodržství, jako velitel jeho jízdy. Bylo mu tehdy 28, princezně Kleopatře čtrnáct, a již tehdy se do ní zahleděl; teď bylo jí 28 a Antoniovi c. 42. 

Kleopatřini nepřátelé a konkurenti měli smůlu: dostávala, o co si řekla. Třeba i cedrové lesy nad západokilickým přístavem Hamaxií, aby se z jejich dřeva dalo stavět ptolemaiovské loďstvo.

V Kilikii Antonius rozhodl o povýšení Tarkondimota I. Filantónia na krále v Kilikii Rovinaté/Pedias a v Amánu se sídelním městem Hierápolis-Kastabala (Tarkondimotos I. vládl jako dynasta od roku 64 do roku 31)

V Tarsu nechal vládnout jistého Boétha, který dokázal beztrestně vytunelovat i fond na stavbu gymnásia svěřený mu Antoniem. Změna nastala s Antoniovým pádem. Octavianus Boétha sesadil a na jeho místo (jakou formou vládli, nevíme) dosadil svého učitele, stoického literáta Athénodóra, viz rok 75. Tarsu odpustil daně, viz zde výše, a pro klid ve státě filosof exuloval Boétha a jeho kliku. Athénodórovým nástupcem se jiný filosof, akadémik Nestór, vychovatel M. Claudia Marcella, syna Augustovy sestry Octavie.

V Olbě, chrámovém státečku v Drsné Kilikii s kultem Diovým se většina veleknězů jmenovala po zakladatelích, po Teukrovi nebo Aiantovi, jeho bratrovi. Antonius s Kleopatrou sesadili olbského dynastu Zénofanta (srov. jeho jmenovce roku 155) a povýšili místo něj jeho dceru Abu, přivdanou do kněžské rodiny. Po pádu Antonia ji Augustus zbavil vlády, nicméně její potomstvo u vlády v Olbě zůstalo.

Začátkem roku zemřel v Galatii král Déiotaros I. (vládl od roku 64, srov. rok 58 a 53). Byl ženatý se Stratoníkou Élektrou z rodu Attalovců. Protože o nástupnictví vznikl spor, rozhodl o něm Antonius příští rok (viz tam).

V Syrii odstraňoval Antonius z hellénisovaných měst arabské šejky (dobově řec. "tyranny", tedy "pány"), kteří se jich zmocňovali koncem seleukovské říše po oslabení hellénské moci. Antoniovi legáti podnikli výpravu proti aramajo-arabské Palmýře, z níž všichni mocní včas uprchli za Eufrát k Parthům i se svými poklady; záminkou bylo, že se nedrželi ani Parthů ani Římanů a nešlo prý Antoniovi o nic jiného, než aby se jízda dostala také k nějaké kořisti. Byl zklamán, v té době nebylo v Palmýře co uloupit, zřejmě to ještě nebylo osídlení městského typu, ale městečko kočovných obyvatel stanů/skénitai. • Bylo to první setkání Palmýrských s Římany. Síla tohoto obchodního státu vzrostla mnohem později, až po zániku moci arabských Nabatajů roku 106 našeho letopočtu. Palmýra/Tadmór byla Římany vyvrácena roku 273 našeho letopočtu, viz.

Cestou do Egypta dal Antonius v Aradu popravit jistého Ptolemaia, vydávajícího se za krále Ptolemaia XIII. Filopatora, bratra Kleopatry VIII., zmizelého v bitvě na Nilu roku 47 (Pseudoptolemaios II., srov. rok 140); královna zřejmě chtěla mít jistotu.

Ještě v Apollónově háji Dafné u Antiocheie jmenoval Antonius na doporučení velekněze a ethnarcha Ióanna Hyrkána II. tetrarchy Héróda s jeho starším bratrem Fasaélem; rozhodnutí potvrdil osobně při setkání v Tyru. Rozhodování ulehčily Antoniovi peněžité dary a okolnost, že Hyrkánův sok Antigonos se spřáhl s Parthy, viz rok následující.

Téhož roku jmenoval M. Antonius filologa Níkiu vládcem v jeho vlasti, na Kóu (Níkiás zde vládl do roku 33). Přezimovat nechal Antonius legie v Syrii, sám žil s Kleopatrou v Alexandreji. Vystupoval přitom jako osoba navýsost soukromá, chodil v hellénském a stýkal se výhradně s egyptskými Hellény. 

V Itálii si mladší bratr M. Antonia, konsul L. Antonius, vymohl triumf nad alpskými Kelty (1. ledna), ačkoli žádného výrazného vojenského úspěchu nad nimi nedosáhl. Měla na něj velký vliv Fulvie, manželka M. Antonia (a k tomu tchyně Octaviánova) a tehdy velmi významná osoba ve Městě; residovala v Praeneste a byla také první Římankou, jejíž podobizna se objevila na mincovní ražbě. Byla prý velmi prudké povahy s tím, že "kromě těla na ní nebylo nic ženského". Ze sporů s Octavianem o půdu pro vysloužilce vznikla v létě otevřená válka a L. Antonius, který byl ostřejší než bratr a nikdy nesympatisoval s triumvirátem, zkraje na čas ovládl Řím. Z obavy před Octavianem odešel z Města za Fulvií do Praeneste. K boji s Octavianem ho vyzývala nejen Fulvie, ale také Manius, správce Antoniova majetku, celé jméno neznáme, jehož dal koncem roku 40 v Římě popravit M. Antonius za to, že vyjevil Fulvii Antoniovo soužití s Kleopatrou v Egyptě, z čehož podle jednoho podání vypukla válka perusijská a po ní se triumvirova manželka usoužila, viz rok následující. Na L. Antonia se obraceli rolníci zbavení v důsledku přidělování půdy veteránům svých pozemků. 

Zprvu se pokoušely obě strany dohodnout: že příděl půdy dostanou pouze účastníci bitev u Filipp, peníze z konfiskovaných majetků dostanou též vojáci Antoniových legií v Itálii, že žádná strana nebude konat v Itálii odvody. Nebylo to k ničemu a osobní setkání Octavianovo s L. Antoniem chystané v Gabiích se po incidentu jezdců obhlížejících okolí, zda nestrojí druhá strana nějakou past se nekonalo. Nakrátko obsadil Antonius Řím, Lepidus unikl k Octavianovi a část vojáků Lucia opustila. Z Gallií přiváděl pro Octaviana legie Q. Salvidienus Rufus a jeho sledovali legáti M. Antonia Asinius Pollio a Ventidius Bassus a jim naproti vytáhl z Říma na sever L. Antonius, aby se mohl spojit s vojsky svého bratra. Od října byl obklíčen v Etrúrii ve městě Perusia, kde byl obléhán oddíly Octavianovými, Agrippovými a Salvidienovými do února následujícího roku, tzv. válka nebo též hlad perusijskýbellum perusinum, resp. fames perusina. Ventidius s Pollionem si nebyli záměry Antoniova bratra jisti a tak vyčkávali a v podstatě z nevelké dálky přihlíželi a o prolomení obležení se ani nepokusili, viz rok následující.  

Po celý rok pustošil západní italské vody Sex. Pompeius a jeho blokáda přivodila v Římě hlad. Měl nejsilnější flotilu v západním Středomoří a na Sicílii pozemní vojsko a zůstane záhadou, proč se nevylodil v Itálii: proti vzájemně válčícím caesarovcům a Antoniem v Egyptě ve spárech Kleopatry by syn Pompeia Magna měl příležitost.

Octavianus (23) vyzval T. Sextia, který stál na Antoniově straně, aby předal obě africké provincie M. Aemiliovi Lepidovi. Sextius odmítl a držel obě provincie se čtyřmi legiemi až do roku 39 (viz tam). Nápor C. Fuficia Fangona, kterého vyslal Octavianus, po válce se střídavými úspěchy, ustál a Fuficius si vzal na útěku život, když v noci slyšel dusot antilop a myslel si, že to je přijíždějící nepřítelova jízda. Sextius se také neshodl s knížetem Arabiónem, který uprchl z Cirty před Fuficiem, a když nabyl dojmu, že ho chce Numid zavraždit, předstihl ho (srov. rok 44 a 43). T. Sextius pak vyhladověl Zamu a ovládl obě africké provincie. Po misenském smíru roku 39 na Antoniův pokyn T. Sextius předal správu provincií M. Aemiliovi Lepidovi a jeho šesti legiím, viz tam.

Octavianus neměl na vykupování pozemků pro své veterány ani na vedení války peníze, neboť nedisponoval výnosnými cizími provinciemi jako Antonius. Bral tedy, "půjčoval si", z latinských chrámů: z římského Kapitólia, z chrámů Fortuny a Aesculapia v Antiu, z Iunonina v Lanuviu, Dianina v háji u Aricie (Diana nemorensis, "z háje") a Herculova v Tiburu. Po skončení občanských válek majetek bohům vrátil. Zabavenou půdu a usedlosti pro veterány v Popádí, kde došlo k masovým majetkovým proměnám, ovšem nevrátil již nikdy: vojáci dostávali padesát, důstojníci sto jiter/iugum, viz též rok 44.

Někdy v této době založil Octavianus mimo jiné na křižovatce cest Postumiovy a Anniovy (via Annia viz rok 131) na území Venetů kolonii Iulia Concordia ("svornost" s Antoniem), dnešní Concordia Sagittaria. Via Postumia vedla z Genuy/Janov přes Cremonu a Veronu do Aquileie; postavena byla roku 148 dílem konsula Sp. Postumia Albina Magna.

************************************************************

40.

Ol. 185, 1

Aristón z Thúrií (poprvé)

272 SE

208 AE

(Filostratos II.)

a. u. c. 714

Cn. Domitius Calvinus II. a C. Asinius Pollio

coss. suff.: L. Cornelius Balbus a P. Canidius Crassus

************************************************************

Na začátku roku vpadli Parthové pod Pakorem a Barzafernem znovu do Syrie (srov. roky 52 až 50) a do Palaistíny. Vedeni Q. Labienem, synem T. Labiena, bývalého Caesarova legáta (srov. rok 43 a následující) vpadli též do Anatolie. Říman měl za to, že teď, když Antonia zajímá Egypťanka, nebude mít na válku čas a vzhledem k napětí s Octavianem ani síly. Správce Syrie L. Decidius Saxa, jehož po Filippách poslal M. Antonius, se svým bratrem ve funkci quaestora agresorům nestačili. Quaestorovi vojáci, kteří předtím sloužili vrahům Caesarovým, zběhli ke Q. Labienovi, který se zmocnil Apamaje a L. Decidius byl poražen. Prchl přes Antiocheju do Kilikie, kde byl znovu poražen, dopaden a popraven (orel jeho legie se vrátil Římanům až za Augusta roku 20, viz). 

Parthové obsadili celou Kilikii a Pakoros se rychle stal vyjma Tyru pánem Syrie a Palaistíny. Proti Parthům řečnili a konali Zénón z Láodikeie na Lyku, otec Polemónův, a v Mylasách výřečný démagógos Hybreás, oba vlivní prořímští exponenti, viz rok 36 a další. Hybreás zůstal v Mylasách bez soupeře, když zemřel jeho aristokratický sok Euthydémos, lokální bohatec. Labienus Mylasy vyplenil a Hybreás stačil uniknout na Rhodos (později Octavianem poctěn římským občanstvím). Zénón pravděpodobně nepatřil mezi láodikejské bohatce, jakým byl Hierón, viz rok 88, stal se jím však díky své spolehlivosti a známostem s Antoniem a posléze Octavianem., viz rok 36 a hvězdný osud Zénonova syna Polemóna. 

Pakoros na římském území razil mince jako Imperator Parthicus. Na stranu Parthů se postavil Antiochos I. Kommágénský a v Anatolii se přiklonila na Labienovu stranu všechna velká města kromě Stratoníkeie a Láodikeie na Lyku v Kárii. K Parthům se nepřidal vůdce mýsských brigantů Kleón z lokality zvané Gordiúkómé, který dal Labienovy posly pozabíjet; o něm viz dále roky 36 a 29.

V době svátků pentékosté, tj. padesátý, rozumí se den, hémerá, po velikonocích, tzn. mezi 9. květnem a 13. červnem, obsadil s Pakorovou parthskou pomocí a hlavně lstí v době končící sklizně Antigonos II. Jerúsalém a dal se prohlásit Pakorem králem Židů, když po bitvě u Filipp musel pod tlakem Héródovým a Fasaélovým prchnout ze země před Antoniem k Parthům (srov. roky 43 a 42)Ióannés Hyrkanos II. byl vylákán z města, z úřadu sesazen a odvlečen do Mesopotamie, kde na přímluvu místních Židů byl uchován při životě (viz dále rok 38; srov. rok 43, v letech 42 až 40 byl ethnarchem)

Antigonos II. Mattathiás, vládnoucí do roku 37, byl posledním z domu Hasmónajů na židovském trůnu. Aby zcela zlikvidoval moc svého příbuzného Ióanna Hyrkana II., osobně mu ukousl uši (sic!), čímž tento nemohl již být veleknězem (u Židů platil kultovní předpis o tělesné integritě kněží, srov. podobný zvyk u Parthů, rok 49+, a ustříhnutí loken u germánských Franků, aby se dotyčný nemohl ucházet o vládu). Exkněz pak byl odvlečen do Parthie (o osudu Ióanna Hyrkana II. viz roky 38 a 30). S ním byl jat i Fasaélos, Héródův starší bratr, který si však vzal život tím, že si rozbil hlavu o kámen (podle jiné verse se uzdravoval, ale Antigonův lékař mu dal do rány jed).

Antigonos se mohl do Jerúsaléma vrátit mimo jiné díky vojenské pomoci arabského šejka Lýsania z Chalkidy, syna Ptolemaia Mennaia, který nastoupil začátkem roku vládu po svém zemřelém otci (vládnoucího od roku c. 85). Lýsaniás vládl do roku 36 a tituloval se jako král arabských Iturajů, oficiálna na mincích (ražba ze SE 272) jako jeho otec tetrarcha a velekněz. Pakora prý na židovskou výpravu nalákal slibem jednoho tisíce talentů a pěti sty ženami k tomu (!). 

Héródés (viz předešlý rok) na rozdíl od svého bratra dokázal v noci uprchnout z Jerúsaléma do Idúmaie se zástupem devíti tisíc lidí a pronásledovatele porazil v místě, kde dal později postavit své luxusní sídlo Héródeion. Rodinu s doprovodem osmi set lidí svěřil v nepřístupné pevnosti Masadě do rukou bratra Iósépa (Antigonos ji pak neúspěšně obléhal), přes poušť pokračoval do Alexandreje, kde odmítl návrh Kleopatry, aby velel její armádě, a odtud se přes Rhodos dostal do Říma, když mu král Nabatajů Malichos I. odmítl z obavy před Pakorem poskytnout asyl. 

Dosáhl přímluvy Octavianovy a hlavně Antoniovy a koncem roku byl v Římě Héródés uznán senátem králem Iúdaie, Idúmaie a Samareie., třebaže královský rod Hasmónajů ještě nevymřel a sám Héródés na růn nárok neměl žádný. • Héródés, později zvaný Veliký, byl synem Antipatra z Idúmaie a Kypry z Arábie (Nabatajské?, srov. rok 65) a s ním nastupuje na židovský trůn dynastie Idúmajů (vládl do roku 4). Na rozdíl od svých soků dokázal být ve správný okamžik v Římě a představit se lidem, kteří o poměrech v zemičce a regionu mezi Syrií a Egyptem věděli málo nebo nic. Monotheista Héródés obětoval Iovu Capitolskému a po celý život pak intensivně podporoval hellénismus doma i v hellénském světě, viz rok 17 a 15. Pro orthodoxní židovský svět musela jeho instalace fungovat jako revoluce a byl jím pokládán za cizince.  

V Galatii se stal králem Kastór II., t. r. jmenovaný z Říma M. Antoniem (srov. předešlý rok; vládl do roku 36). Triumvir mu přidal část jižní Paflagonie, totiž okolí Ganger, kde pravděpodobně zemřel dynasta Attalos (vládl zde od roku 64, srov. tam), a k tomu připojeno území, jemuž vládl Déiotaros I., srov. rok předešlý, vrah Kastórova stejnojmenného otce, viz rok 44.

Pro parthský vpád do Syrie musel na začátku roku M. Antonius opustit Alexandreiu s královnou Kleopatrou Filopatór a přes Tyros, Kypros, Rhodos a Asii odjel do Athén.  O činnosti mladšího svého bratra se vyjádřil nelichotivě, taktéž o Fulvii a Maniovi. 

V polovině roku se Kleopatře VIII. narodily děti Alexandros (III.) Hélios a Kleopatrá (IX.) Seléné II.

V Itálii pokračovala perusijská válka (viz předešlý rok). Koncem února ve vyhladovělém městě L. Antonius kapituloval. Byl s legionáři Octavianem omilostněn a poslán do Hispánie jako správce některé z provincií, brzy na to asi zemřel, neboť o něm není dalších zpráv. Zle však dopadli senátoři (?), kteří mu stáli po boku a město, které bylo dáno vítězným vojákům v plen, většina města lehla popelem, údajně jedinou budovou, která zůstala stát, byl chrám Vulkánův. Vítěz prý dal na výročí Caesarovy vraždy ve městě u jeho oltáře popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města.

Odtud pokračoval Octavianus do předalpinských Gallií, kde převzal celou vojenskou moc od syna Q. Fufia Calena, který zemřel či padl krátce předtím a disponoval jedenácti legiemi ve dvou provinciích (viz rok 38; lze se dohadovat, jak moc byla Calenova smrt osudová pro Antonia, neboť nyní se musel soustředit pouze na síly Východu). Z třinácti legií a šesti tisíc jezdců, které stály pod pěti veliteli (C. Asinius Pollio, P. Ventidius Bassus, L. Munatius Plancus, P. Canidius Crassus a C. Ateius Capito) v Itálii na straně L. Antonia, ale bojů u Perusie se nezúčastnily, se většina odebrala na jih a přidaly se pompéjovcům nebo k M. Antoniovi, který byl toho času v Athénách.

Pouze dvě legie se přidaly k Octavianovi, a to Munatia Planka, který zbytek svých vojáků opustil a plavil se s Fulvií, viz zde níže, za Antoniem. V Alpách se zdržovalo ještě jedno Antoniovo vojsko, jedenáct legií Q. Fufia Calena. O ně M. Antonius přišel bez boje, poněvadž Fufius někdy v této době zemřel a jeho syn, jméno neznáme, je Octavianovi vydal, který se pak vrátil značně posilněn do Říma. Podléhalo mu na čtyřicet legií, co do počtů pěších vojáků byl ze všech hráčů nejsilnější.  

Po perusijských událostech se pokusil v Kampánii podnítit povstání otroků namířené proti triumvirům jiný velký republikán Ti. Claudius Nero. Bylo velmi rychle potlačeno a iniciátor povstání se svou manželkou Livií (Drusillou), budoucí chotí Augustovou, a dvouletým synem Ti. Claudiem Neronem, budoucím císařem, uprchl po nejnenápadnějších cestách na Sicílii k Pompeiovi (ještě po stu letech se v Bájích ukazoval pláštík a spona, dary Pompeiovy sestry Pompeie dítěti Tiberiovi). 

Od něj pokračoval do Hellady k M. Antoniovi a útočiště pro sebe a rodinu našel ve Spartě, která byla Claudiům Neronům klientsky zavázána (srov. dále rok 38 a 21). Odtud ji na útěku v lesním požáru ohořely šaty a vlasy. Do Říma se vrátili po dohodách z misenské konference.

Fulvia, manželka M. Antonia, po perusijské válce s dětmi Antyllem a Iullem prchla před octaviánovci za manželem přes Puteoly a Brundisium do Athén, který sem směřoval od Kleopatry přes Kypr a Rhodos, viz zde výše. V Athénách se s ní na jaře dal triumvir rozvést, neboť již naplno žil s Kleopatrou. Iulia, matka tří Antoniů Marka, Gaia a Lucia, vzdálená příbuzná Caesarova, odešla z Říma před Octavianem k Pompeiovi na Sicílii: přijal ji s poctami a přeposlal s návrhy na dohodu synovi do Athén. Aby si Pompeia naklonil, poslal za ním jeho matku Mucii s příslibem, že by se mohl pokusit o usmíření s Pompeia s Octavianem. Blokádu Itálie tím ale neuvolnil; pompéjovský blok disponoval v této době pěti sty loďmi. 

M. Antonius vzápětí odešel z Athén do jižní Itálie, kde se schylovalo k nové válce mezi oběma triumviry, vypukly první potyčky. V srpnu jednal v Brundisiu o spojenectví proti Octavianovi se Sex. Pompeiem. 

V této době zemřela Fulvia (asi něco přes 40), prý žalem z manželského rozvratu, v Sikyónu, kde ji Antonius zanechal, v tehdy již rozpadající se vesnici (srov. rok 44; v době císařské bylo místo znovu osídleno římskými kolonisty). Antonius prý cítil na její smrti vinu. • Fulvia byla nejvlivnější ženou své doby. Poprvé byla provdána za P. Clodia Pulchra a její nezletilá dcera s ním se stala první manželkou Octaviánovou. Po Clodiově smrti si vzala C. Scribonia Curiona a po jeho smrti roku 49 M. Antonia a kolovalo kdysi též, že za perusijskou válkou stála Fulviina žárlivost na Kleopatru.

Na moři cestou z Korkýry se Antonius setkal s flotilou Cn. Domitia Ahenobarba, který přestoupil na palubu Antoniovy lodi a spolu pluli na Kefallénii do přístavu Palé (podle jiné verse přemluvil Domitia Ahenobarba Asinius Pollio). Odtud pokračovali do Brundisia, které ale před nimi zavřelo brány (nikoli před Antoniem, ale Domitiem Ahenobarbem, který po Filippách vody kontroloval; město držely kohorty octaviánovské). Antonius, kterého Ahenobarbus, praděd císaře Nerona, uznal za svého nadřízeného, dal brundisijský poloostrov obléhat. Při Antoniovi se držel též se sedmi legiem na severu Itálie ve Venetii Asinius Pollio, od roku 43 správce Zapádské Gallie (předtím od roku 45 neúspěšně válčil s pompéjovci v Hispániích). 

Zároveň vypukly na jihu Itálie potyčky octavianovců s antoniovci a pompéjovci, které si na pomoc povolal pod záminkou jednání o smíru ze Sicílie; loďstvu velel Ménodóros a měl s sebou čtyři legie pěšího vojska, s nimiž odňal Octavianovu legátu Helenovi Sardinii. Na jih Itálie se z Říma vypravil opět nemocný Octavianus a jeho oddíly vytlačily z řady míst pompéjovce podporovaných Sextem. Octavianus ležel několik dnů v Canusiu a operace proti antoniovců i pompéjovcům řídil M. Agrippa. Po zprávě, že Octavianovi přichází na pomoc jeho legát P. Servilius Rullus v čele 1500 jezdců, přímo od večeře před obléhaným Brundisiem, tak se to traduje, s přáteli a čtyřmi sty jízdními vojáky zaskočil silnějšího nepřítele tábořícího u Urie, všechny je prý zajal a přivedl před Brundisium.  

Po zprostředkování přítele obou potentátů L Cocceia Nervy, známého básníků Vergilia a Horatia, praprastrýce císaře Nervy, a na hostinách, které dával Octavianus v římském stylu a Antonius v orientálním, "egyptském", se v posledních dnech října v Brundisiu dohodli M. Antonius s Octavianem, a pravděpodobně za součinnosti s Iulií, Antoniovou matkou, na smíru, tzv. smlouva brundisijskáfoedus brundisinum. Vinu na špatných vztazích mezi triumviry shodil L. Cocceius na Fulvii, L. Antonia a Mania, což vyhovovalo oběma stranám. 

Antonius dosáhl odchodu pompéjovců z jižní Itálie a Cn. Domitia Ahenobarba poslal jako správce do Býthínie, účastnil se jeho armenského tažení a ve funkci setrval do roku 34. Jak se stal konsul roku 32 octaviánovcem, o tom viz rok 31. 

Zároveň oba bez Lepida sáhli na další dělení říše, nyní již s označením orbis romanus: vše na západ od illyrské Skodry dostal Octavianus, na východ Antonius, Afriku Lepidus a Itálie zůstala „neutrální“, tam mohli konat stejně silné odvody oba triumvirové. O další dohodě triumvirů viz rok následující. • V podstatě takto rozdělil o tři staletí později římskou říši Diocletianus a vlastně civilisačně Středomoří dodnes.

Z Brundisia všichni odešli do Říma, kde se Antonius připravoval na válku s Parthy, jak bylo domluveno, a Octavianus na boj se Sex. Pompeiem. Pro potvrzení smíru se v Římě oženil s Octavií (zvanou Minor/Mladší), těhotnou starší sestrou Octavianovou, čerstvou vdovou po M. Claudiovi Marcellovi (srov. rok 37). S Kleopatrou přitom zůstával v písemné styku a každý o tom věděl. Pravděpodobně v téže době se rozvedl Octaviánus (23) se svou první manželkou Clodií (asi 14), dcerou Fulvie s P. Clodiem Pulchrem, údajně ještě pannou (už o ní v dějinách nebude řeč) a oženil se se Scribonií (28), dcerou L. Scribonia Libona, donedávna jednoho z velkých proskribovaných pompéjánů, konsula roku 34. Jejich dcera Iulie (starší) se narodila v den rozvodu rodičů a byla jediným Octaviánovým-Augustovým rodným potomkem, viz rok 38.

Konsulové uspořádali v Římě oslavy konce války s Caesarovými vrahy (44-40). V Římě přitom panoval hlad a drahota a Antonius při nebezpečném "protivládním" srocení lidu, který na foru kameny zranil Octaviana, svého politického partnera zachránil nasazením legionářů, kteří nespokojence s neustále rostoucími válečnými poplatky pobili. Viz další rok. 

Konsul C. Asinius Pollio válčil s illyrskými Parthény (viz zde výše, příští rok a srov. rok 76); byl politicky caesarovec a antoniovec, vynikal v rhétorice, skládal neóterické verše a sepsal historické dílo o občanských válkách. Od roku 31 žil jako soukromník, ze své illyrské kořisti založil v Atriu libertatis první veřejnou knihovnu v Římě; otevřela roku 28. Zemřel roku 4 našeho letopočtu (možné je též datum 5 před naším letopočtem) a byl otcem C. Asinia Galla Salonina, cos. roku 8, kterého dal roku 30 Tiberius zavřít a umučit ve svém paláci hlady roku 33, neboť se stal roku 11 na Augustův nátlak druhým manželem Vipsanie Agrippiny, milované ženy Tiberiovy, a měl s ní pět n. šest synů.

Jedním z konsulů suffektů byl tohoto roku L. Cornelius Balbus "Maior", viz roku 62, rodem z Gád a první Říman v konsulském úřadu narozený mimo Itálii, srov. k tomu 90. Od dob Pompeiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octavianovým. Pompeius ho s rodinou obdaroval občanstvím. Datum jeho smrti známo není. Každý římský občan dostal od něho dědictvím sto sésterciů (!). Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy Balbus nejméně patnáct milionů sésterciů...

Jeho stejnojmenný synovec ("Minor", mladší) vynikl rovněž jako bohatec, mecenáš i vojevůdcem, viz rok 19, kdy se stal prvním Neřímanem rodem, který slavil triumf (nad saharskými Garamanty).

Tohoto roku zemřeli dva nejbližší lidé z Octavianova života: jeho vychovatel a důvěrník propuštěnec Sfairos/Sphaerus a jeden z nejbližších rádců triumvirových Q. Salvidienus Rufus. První zemřel smrtí přirozenou, druhý násilnou. Salvidienus byl nízkého ale svobodného původu, snad pastýř, vojenskou karieru zahájil pod Božským Iuliem a spolu s M. Vipsaniem Agrippou patřil roku 44 do doprovodu Octavianovu a mezi jeho oblíbence. Roku 43 n. 42 ho Caesarův dědic učinil velitelem flotily ve válce se S. Pompeiem, po prohře na moři u Rhégia, viz rok 42 a rok předešlý, obléhal L. Antonia v Perusii. Octavianus mu roku 40 svěřil jedenáct legií (!) a vybral ho na konsulský úřad roku 39, ačkoli k tomu Salvidienus neměl vůbec žádné "kádrové" předpoklady.

Vyznamenaný se mu za takovou důvěru a poctu nehezky odvděčil: zřejmě během jednání v Brundisiu nabídl M. Antoniovi, že přejde se svou armádou do jeho tábora. Antonius to po uzavření dohod sdělil Octavianovi, který dal Salvidiena odsoudit senátem jako zrádce, popřípadě si odsouzenec vzal život sám. Důvody Salvidienova selhání neznáme. 

Tribun lidu P. Falcidius prosadil zákon o zachování minimální čtvrtiny pro přímé dědice (quarta falcidia), i kdyby zemřelý majetek odkázal někomu jinému nebo na ně nemyslel, lex Falcidia de legatis

Po roce 40 byl desátým scholarchem peripatétické školy Androníkos z Rhodu (až do roku 20). Mj. vydal Aristotelovy spisy, do té doby nepříliš v oblibě.

Kolem roku 40 zemřel Filippos z Thessaloníky, autor druhé známé anthologie (epigramů) Stefanos/Věnec; vedle sbírky Meleagra z Gadar se stala mnohem později základním materiálem pro středověkou Anthologii Palatinu a Planudeu (srov. rok 70).

V téže době zemřel Asklépiodotos, žák Poseidóniův (narozený kolem roku 110), autor odborného spisu, resp. záznamu učitelových přednášek o přírodních jevech (Aitia fysika) a zachovaného o vojenském umění (Taktika). 

Po roce 40 zahynul při požáru svého domu v Laurentu Alexandros z Mílétu či Kárie, zvaný Polyhistór (narodil se kolem roku 105). Když se to dozvěděla jeho manželka Helena, oběsila se. 

V letech 40 až 35 zemřel v Itálii, pravděpodobně ve ville Caesarova tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculaneu pod Vesuvem Filodémos z Gadar (narozen kolem roku 110). Měl v Neápoli epikúrejskou filosofickou školu a jeho nástupcem stal jistý Sirón/Seirón; dobu jeho působení neznáme.