041-040

 

************************************************************

41.

Ol. 184, 4

271 SE

207 AE

(Níkandros)

a. u. c. 713

L. Antonius (Pietas) a P. Servilius Vatia Isauricus II.

************************************************************

Začátkem jara odplul M. Antonius z Athén do Efesu, kde se dával oslavovat jako Nový Dionýsos, též okázalými průvody přináležejícím ke kultu. Dal zde odstranit královnu Arsinoé IV., mladší sestru Kleopatry VIII.; je možné, že se tak stalo až v létě v chrámu Artemidy Leukofryény v Magnésii nad Maiandrem či v Mílétu, a to na přání Kleopatřino, její nevlastní sestry. Artemidina kněze/neókora Megabýza poslal též na popraviště za to, že Arsinou přijal jako královnu, ale dal se umluvit, když ho o milost pro kněze po intervenci Efesanů požádala sama Kleopatra. 

Antonius rozkázal vydat Kleopatře i Serapióna, ptolemajovského stratéga Kypru (srov. rok 48), ukrývajícího se v asylu v Tyru, za to, že poskytl lodě C. Cassiovi, aniž by se dotázal Kleopatry, viz rok 43. 

• Rakouští archeologové vykopávající do roku 2016 po jedno století Efesos přišli s trochu divokou theorií, že lidské ostatky nalezené v neoznačeném sarkofágu uprostřed města ve stavbě zvané Oktagónos, "Osmihran", náleží zavražděné Arsinoé a že stavba měla upomínat farský maják před Alexandrejí...

Rovněž nově uspořádal poměry mezi hellénskými spojenci Říma. Xanthos dal nově osídlit a celé lycké konfederaci prominul daně. Rhodským obnovil autonomii a věnoval jim Andros, Ténos, Naxos a Myndos, ale někdy později jich zase byli zbaveni, neboť prý svým poddaným vládli krutě; viz dále roky 44+ a 53+ (Rhodští měli se správou podrobených území v Anatoli věčné problémy, viz jejich války s Lyky po apamejském míru). Athénští od Antonia získali Aigínu, Ikos, Keos, Skiathos a Peparéthos. Caesarovrahy ožebračení syrští Láodikejští a kilický Tarsos byli zbaveni astronomických daní. Helléni z provincie Asia ale po zaplacení desetiroční daně v jednom roce pro cassiovce nyní museli snést výběrčím daň devítiletou za dva roky. 

Od tohoto roku se stal Efesos namísto bývalého královského attalovského Pergamu sídlem římské správy provincie Asie. V císařské době mělo až dvě stě tisíc obyvatel a jeho divadlo bylo postaveno pro 25 tisíc návštěvníků. V Efesu pardonoval řadu lidí z protivného tábora a také L. Cassia Longina, bratra caesarovrahova, který se nepodílel ani na caesarovkém spiknutí, ani na bratrově válce.

V Efesu se Antonius zbláznil do kitharóda Anaxénora z Magnésie/Maiandru a šel tak daleko, že ho pověřil výběrem daní ve čtyřech nejmenovaných městech a za tím účelem mu svěřil vojenský oddíl. V umělcově vlasti rodáka poctili portrétním obrazem jako obětního Diova kněze a bronzovou sochou. Vedle Anaxénora měl u Antonia velké slovo nyní i později flétnista Xúthos a tanečník Métrodóros. Anaxénora v jeho vlasti vyznamenali za jeho ctnost a za jeho vynikající uměleckou činnost/dia tén idián [au]tú aretén kai dia tén en tó [epit]édeumati hyperochén". 

Kromě toho našel oblibu ve svém osobním tělocvičném trenérovi/aleiptés Artemidórovi, jemuž udělil občanství (M. Antónios Art.), zbavil ho povinnosti vojenské služby a platit daně. Dochovaný opis dopisu na papyru, který byl určen Spolku Hellénů v provincii Asie/koinon apo tés Asiás Hellénón, je Antoniovým potvrzením udělených výsad, jak o to Artemidóros žádal, aby "to měl černé na bílém". Spolužadatelem byl Efesan Charopeinos, epónymní kněz Světové synody vítězů ve svatých hrách a ověnčených borců/synodos tón apo tés iokúmenés hieroníkón kai stefaneitón hiereós Charopeinú Efesiú

Pak cestoval s armádou Anatolií napříč do Tarsu v Kilikii, kde propustil na svobodu lidi, kteří byli svými rodiči a příbuznými loni prodáni do otroctví. Zde se v roli velkého vítěze setkal poprvé, srov. rok 46, kdy se viděli v Římě, s královnou Kleopatrou VIII. Filopatór. Připlula se omluvit za rozpačitost, s níž se daly vyvodit skutky pro druhou stranu za této občanské války (viz minulý rok).

Znovu udělala na Antonia tak hluboký dojem, že se rozhodl jít za ní přes Syrii do Alexandreie, a strávil s ní v Egyptě celou zimu. Mezi jejich zábavu patřilo i to, že se v převlecích za posluhy potloukali spolu noční Alexandrejí a provokovali. Antonius chodil v hellénském a stýkal se výhradně s Hellény ode dvora, jakoby zapomněl na svou imperátorskou roli, vládce celého středomořského Orientu. Jejich rajský čas po několika měsících ukončil až parthský vpád do Syrie, bratrova hašteřivost v Itálii a urgentní dopisy manželky Fulvie, viz rok následující.

Římanovo zaujetí Makedonkou vzalo začátek od jejího příchodu, když na hypernákladně vymustrované lodi plula po Kydnu ležíc na palubě pod zlatem tkaným baldachýnem obklopena služebnictvem v podobách erótů, néréoven a charitek, "sama vyzdobená jako Afrodíté, jak bývá malována/auté de katekeito men hypo skiadi chrýsopastó, kekosmené grafikós hósper Afrodíté"; tedy vlastně nahá. Alespoň tak to měl o c. 150 let později vyčtené ze starších historiků Plútarchos.  

Poprvé Kleopatru spatřil roku 55 jako účastník Gabiniova alexandrijského dobrodržství, jako velitel jeho jízdy. Bylo mu tehdy 28, princezně Kleopatře čtrnáct, a již tehdy se do ní zahleděl; teď bylo jí 28 a Antoniovi c. 42. Kleopatřini nepřátelé a konkurenti měli smůlu: dostávala, o co si řekla. Třeba i cedrové lesy nad západokilickým přístavem Hamaxií, aby se z jejich dřeva dalo budovat ptolemaiovské loďstvo.

V Kilikii Antonius rozhodl o povýšení Tarkondimota I. Filantónia na krále v Kilikii Rovinaté/Pedias a v Amánu se sídelním městem Hierápolis-Kastabala (Tarkondimotos I. vládl jako dynasta od roku 64 do roku 31)

V Tarsu nechal vládnout jistého Boétha, který dokázal beztrestně vytunelovat i fond na stavbu gymnásia svěřený mu Antoniem. Změna nastala s Antoniovým pádem. Octavianus Boétha sesadil a na jeho místo (jakou formou vládli, nevíme) dosadil svého učitele, stoického literáta Athénodóra, viz rok 75. Tarsu tehdy odpustil daně, viz zde výše, a pro klid ve státě filosof exuloval Boétha a jeho kliku. Athénodórovým nástupcem se jiný filosof, akadémik Nestór, vychovatel M. Claudia Marcella, syna Augustovy sestry Octavie.

V Olbě, chrámovém státečku v Drsné Kilikii s kultem Diovým se většina veleknězů jmenovala po zakladatelích, po Teukrovi nebo Aiantovi, jeho bratrovi. Antonius s Kleopatrou sesadili olbského dynastu Zénofanta (srov. jeho jmenovce roku 155) a povýšili místo něj jeho dceru Abu, přivdanou do kněžské rodiny. Po pádu Antonia ji Augustus zbavil vlády, nicméně její potomstvo u vlády v Olbě zůstalo. 

Začátkem roku zemřel v Galatii král Déiotaros I. (vládl od roku 64, srov. rok 58 a 53). Byl ženat se Stratoníkou Élektrou z rodu Attalovců a s Bereníkou, matkou Déiotara III. Protože o nástupnictví vznikl spor, rozhodl o něm Antonius příští rok (viz tam).

Tradovalo se, že Stratoníké, srov. o jejím původu roku 159, nemohla mít s Déiotarem děti. Král souhlasil, aby je zplodil s jinou a Stratoníké že potomka vychová jako svého (Déiotaros III., který zemřel před otcem). Matkou se tak stala zajatkyně Élektrá, jak příběh podal Plútarchos. Jak souvisí jméno Bereníké se Stratoníkou, není jasné: buď to byla králova manželka po Stratoníčině smrti, její druhé jméno nebo paralelní královna. ● Podle jiné verse měl králů (posléze?) synů několik, ale poněvadž si přál mít jen jednoho, jemuž by předal trůn, všechny ostatní zavraždil; jména tato tradice neuchovala. 

V Egyptě odpověděla 12. dubna/13. daisia či 13. farmúthi 11. roku vlády basilissa Kleopatrá theá Filopatór & basileus Ptolemaios ho kai Kaisar theos Filopatór kai Filométór stratégovi Hérákleopolítského nomu (nejmenován) na petici/chrématismos doručenou měsíc předtím prostřednictvím dioikéta (?) Theóna. Zemědělští dělníci/geórgúntes z Alexandreie si podle textu zachovaného na stéle z Velké Hérákleopole stěžovali, že je jim nomnomovými úředníky/dioikúntes nakládáno více daní, než kolik stanovují královské zákony. Královna svým úředníkům nařídila, aby se drželi zákonů.

Z března t. r. nebo následujícího (18. artemísia/18. famenóth [13. roku?] pochází honorační nápis kněží boha Amonrasónthéra z Velké Diospole/Théb, jímž se Kallimachovi, epistratégovi, stratégovi thébského kraje/to peri Thébás, správci provinčních financí/epi tón prosodón, gymnasiarchovi, hipparchovi dostalo titulu sótér tés poleós, několik soch kamenných a jednu bronzovou, o jejichž pořízení se podělili kněží a město, a o narozeninách každoroční slavnosti. Pocty byly zdůvodněny zásluhami o město při nepokojích, za pokračujícího hladu, když vynechaly nilské povodně. Amonrasónthér je řecká podoba Amun Ra, nesut nečeru/Amon-Re, vládce bohů, o Kallimachovi viz roky 62 a 48. 

V Syrii odstraňoval Antonius z hellénisovaných měst arabské šejky (dobově řec. "tyranny", tedy "pány"), kteří se jich zmocňovali koncem seleukovské říše po oslabení hellénské moci. Antoniovi legáti podnikli výpravu proti aramajo-arabské Palmýře, z níž všichni mocní včas uprchli za Eufrát k Parthům i se svými poklady; záminkou bylo, že se nedrželi ani Parthů ani Římanů a nešlo prý Antoniovi o nic jiného, než aby se jízda dostala také k nějaké kořisti. Byl zklamán, v té době nebylo v Palmýře co uloupit, zřejmě to ještě nebylo osídlení městského typu, ale městečko kočovných obyvatel stanů/skénitai. 

• Bylo to první setkání Palmýrských s Římany. Síla tohoto obchodního státu vzrostla mnohem později, až po zániku moci arabských Nabatajů roku 106 našeho letopočtu. Palmýra/Tadmór byla Římany vyvrácena roku 273 našeho letopočtu, viz.

Cestou do Egypta dal Antonius v Aradu popravit jistého Ptolemaia, vydávajícího se za krále Ptolemaia XIII. Filopatora, bratra Kleopatry VIII., zmizelého v bitvě na Nilu roku 47 (Pseudoptolemaios II., srov. rok 140); královna zřejmě chtěla mít jistotu.

Ještě v Apollónově háji Dafné u Antiocheie jmenoval Antonius na doporučení velekněze a ethnarcha Ióanna Hyrkána II. tetrarchy Héróda s jeho starším bratrem Fasaélem; rozhodnutí potvrdil osobně při setkání v Tyru. Rozhodování ulehčily Antoniovi peněžité dary a okolnost, že Hyrkánův sok Antigonos se spřáhl s Parthy, viz rok následující.

Téhož roku jmenoval M. Antonius filologa Níkiu vládcem v jeho vlasti, na Kóu (Níkiás zde vládl do roku 33). Přezimovat nechal Antonius legie v Syrii, sám žil s Kleopatrou v Alexandreji. Vystupoval přitom jako osoba navýsost soukromá, chodil v hellénském a stýkal se výhradně s egyptskými Hellény. 

V Itálii si mladší bratr M. Antonia, konsul L. Antonius, vymohl triumf nad alpskými Kelty (1. ledna), ačkoli žádného výrazného vojenského úspěchu nad nimi nedosáhl. Měla na něj velký vliv Fulvie, manželka M. Antonia (a k tomu tchyně Octavianova) a tehdy velmi významná osoba ve Městě; residovala v Praeneste a byla také první Římankou, jejíž podobizna se objevila na mincovní ražbě. Byla prý velmi prudké povahy s tím, že "kromě těla na ní nebylo nic ženského". Během nepokojů se mladý Caesar s Claudií Pulchrou rozešel či rozvedl, poněvadž už měl tchyně plné zuby. ● Co si od eskalující situace L. Antonius se svými lidmi sliboval, není až tak jasné; jistě to nebyl záchvěv skomírajícího republikanismu. 

Ze sporů s Octavianem o půdu pro vysloužilce vznikla v létě otevřená válka a L. Antonius, který byl ostřejší než bratr, nikdy nesympatisoval s triumvirátem a zkraje na čas ovládl Řím. Dal dohromady armádu z nespokojenců s přídělem půdy a z těch, kteří o ně právě přišli nebo brzy přijdou. Ačkoli podle dohod triumvirů měl o přídělu půdy pro veterány rozhodovat jen Octavianus, Antoniovi příznivci se domáhali odkladu celého procesu, dokud se do Itálie nevrátí M. Antonius. Vojáci byli netrpěliví, nervosní, měnili náladově tábory, šířila se anarchie. Ve Městě se uhnízdil hlad, neboť import obilí blokoval Sex. Pompeius se svými spojenci, loupeže a násilnosti vedly k zavírání obchodů a dílen. 

Z obavy před Octavianem, tvrdil to, odešel L. Antonius z Města za Fulvií do Praeneste. K boji s Octavianem ho vyzývala nejen Fulvie, ale hodně k vyostření situace přispíval také Manius, správce Antoniova majetku, celé jméno neznáme: koncem roku 40 ho dal v Římě popravit M. Antonius za to, že vyjevil Fulvii Antoniovo soužití s Kleopatrou v Egyptě, z čehož podle jednoho podání vypukla válka perusijská a po ní se triumvirova manželka usoužila, viz rok následující.

Zprvu se pokoušely obě strany dohodnout, jednání vedli důstojníci: že příděl půdy dostanou pouze účastníci bitev u Filipp, peníze z konfiskovaných majetků dostanou též vojáci Antoniových legií v Itálii, že žádná strana nebude konat v Itálii odvody. Nebylo to k ničemu a osobní setkání Octavianovo s L. Antoniem chystané v Gabiích se po incidentu jezdců obhlížejících okolí, zda nestrojí druhá strana nějakou past, se nekonalo.

Nakrátko obsadil Antonius Řím, měl tehdy k disposici šest legií a Octavianus v Capui držel čtyři. Lepidus unikl k Octavianovi a také část vojáků Lucia opustila, část naopak Caesara. Z Gallií přiváděl pro Octaviana šest legií Q. Salvidienus Rufus, s nimiž měl původě pochodovat do Hispánií, a jeho sledovali legáti M. Antonia C. Asinius Pollio a P. Ventidius Bassus. Jim naproti vytáhl z Říma na sever L. Antonius, aby se mohl spojit s vojsky svého bratra, jedenáct legií z Transalpinské Gallie, jimž vele Q. Fufius Calenus, cos. 47.

Když Asinius Pollio zle sevřel Patavium a vymáhal na obyvatelích peníze a zbraně, došlo k zajímavému jevu. Poněvadž řada bohatých Patavijců nebyla k sehnání, slíbil otrokům odměnu i svobodu, když úkryty svých pánů prozradí: neudělal to nikdo.

Od října byl obklíčen v Etrúrii ve městě Perusia, kde byl sevřen důkladnými valy obléhán oddíly Octavianovými, který nechal Řím pod ochranou M. Aemilia Lepida se dvěma legiemi, Agrippovými a Salvidienovými do února následujícího roku, tzv. válka nebo též hlad perusijskýbellum perusinum, resp. fames perusina. Ventidius s Pollionem si nebyli záměry Antoniova bratra jisti, vojákům se do války nechtělo, a tak vyčkávali a v podstatě z nevelké dálky přihlíželi a o prolomení obležení se ani nepokusili, ačkoli k tomu sílu měli, viz rok následující.  

Po celý rok pustošil západní italské vody Sex. Pompeius a jeho blokáda přivodila v Římě hlad. Měl nejsilnější flotilu v západním Středomoří a na Sicílii pozemní vojsko a zůstane záhadou, proč se nevylodil v Itálii: proti vzájemně válčícím caesarovcům a Antoniem v Egyptě ve spárech Kleopatry by syn Pompeia Magna měl příležitost. Pompeiův spojenec Cn. Domitius Ahenobarbus kontroloval Iónské moře, napadl lodi v Brundisia a plenil jeho okolí. 

Octavianus (23) vyzval T. Sextia, který stál na Antoniově straně, aby předal obě africké provincie M. Aemiliovi Lepidovi. Sextius odmítl a držel obě provincie se čtyřmi legiemi až do roku 39 (viz tam). Nápor C. Fuficia Fangona, kterého vyslal Octavianus, po válce se střídavými úspěchy ustál a Fuficius si vzal na útěku život, když v noci slyšel dusot antilop a myslel si, že to je přijíždějící nepřítelova jízda.

Sextius se také neshodl s knížetem Arabiónem, který uprchl z Cirty před Fuficiem, a když nabyl dojmu, že ho chce Numid zavraždit, předstihl ho (srov. rok 44 a 43). T. Sextius pak vyhladověl Zamu a ovládl obě africké provincie. Po misenském smíru roku 39 na Antoniův pokyn T. Sextius předal správu afrických provincií M. Aemiliovi Lepidovi a jeho šesti legiím, viz tam. Po Fuficiově smrti se L. Antoniovi podařilo přemluvit Bokcha, krále Maurů, aby vytáhl do Hispánie proti C. Carrinatovi, kterého jako správce instaloval mladý Caesar.

Z Formií je dochován dedikační nápis propuštěnce M. Caelia Philera, ordonance/accensus imp. T. Sextia, aedila v Karthágu, pro právní správu a pro výběr pětiletých daní v 83 pevnostech. Phileros/Filerós ze svého postavil ve Formiích chrám Telluře a kameny vyzdobil Neptunův na počest své manželky Fresidie Flory, také propuštěnkyně, a svého drahého přítele Q. Octavia Antimacha, propuštěnce své ženy. 

Octavianus neměl na vykupování pozemků pro své veterány ani na vedení války peníze, neboť nedisponoval výnosnými cizími provinciemi jako Antonius. Bral tedy, "půjčoval si", z latinských chrámů: z římského Kapitólia, z chrámů Fortuny a Aesculapia v Antiu, z Iunonina v Lanuviu, Dianina v háji u Aricie (Diana nemorensis, "z háje") a Herculova v Tiburu. Po skončení občanských válek majetek bohům vrátil. Zabavenou půdu a usedlosti pro veterány v Popádí, kde došlo k masovým majetkovým proměnám, ovšem nevrátil již nikdy: vojáci dostávali padesát, důstojníci sto jiter/iugum, viz též rok 44.

Někdy v této době založil Octavianus mimo jiné na křižovatce cest Postumiovy a Anniovy (via Annia viz rok 131) na území Venetů kolonii Iulia Concordia ("svornost" s Antoniem), dnešní Concordia Sagittaria. Via Postumia vedla z Genuy/Janov přes Cremonu a Veronu do Aquileie; postavena byla roku 148 dílem konsula Sp. Postumia Albina Magna.

O Apollinských hrách vystupovali v aréně v zápasech s divou zvěří rytíři, okolnost, podobně jako herectví, zakázaná, ale tu a tam mocnými tolerována. Byl t. r. vsunut den/dies intercalaris, aby na Nový rok 40 nepřipadl den trhovní držený odjakživa každého osmého dne (dle římského počítání každého devátého dne, nundinae). Vzápětí byl interkalární den zrušen a usus se vrátil ke kalendáři Božského Iúlia. 

 

************************************************************

40.

Ol. 185, 1

Aristón z Thúrií (poprvé)

272 SE

208 AE

(Filostratos II.)

a. u. c. 714

Cn. Domitius Calvinus II. a C. Asinius Pollio

coss. suff.: L. Cornelius Balbus a P. Canidius Crassus

************************************************************

V novém roce vpadli Parthové pod Pakorem a Barzafernem znovu do Syrie (srov. roky 52 až 50) a do Palaistíny. Vedeni Q. Labienem, synem T. Labiena, bývalého Caesarova legáta (srov. rok 43 a následující) vpadli též do Anatolie. Říman měl za to, že teď, když Antonia zajímá Egypťanka, nebude mít na válku čas a vzhledem k napětí s Octavianem ani síly. Správce Syrie L. Decidius Saxa, jehož po Filippech poslal do země jako quaestora s jeho bratrem M. Antonius, na agresory nestačili.

Quaestorovi vojáci, kteří předtím sloužili vrahům Caesarovým, zběhli ke Q. Labienovi, který se zmocnil Apameie a L. Decidius byl poražen. Prchl přes Antiocheiu do Kilikie, kde byl se svými lidmi znovu Labienem poražen, dopaden a popraven (orel jeho legie se vrátil Římanům až za Augusta roku 20, viz). 

Parthové obsadili celou Kilikii a Pakoros se rychle stal vyjma Tyru pánem pobřežní Syrie s Ptolemaidou a Sídónem a Palaistíny, vlastní původní cíl vpádu, viz zde níže. Proti Parthům pronikajícím snadno na západ Anatolie řečnili a konali Zénón z Láodikeie na Lyku, otec Polemónův, a v Mylasách výřečný démagógos Hybreás, oba vlivní prořímští exponenti, viz rok 36 a další.

Hybreás zůstal v Mylasách bez soupeře, když zemřel jeho aristokratický sok Euthydémos, lokální bohatec. Labienus Mylasy vyplenil a Hybreás stačil uniknout na Rhodos (později Octavianem poctěn římským občanstvím). Byl žákem rhétora Diotrefa z Antiocheie na Maiandru, kněze boha Ména a Rhómy (ctěna ve městě již od c. 165) a gymnasiarcha ve své vlasti, který zřejmě významně stál na římské straně za mithridátských válek a byl s nejvyššími poctami spoluobčany pochován, jak vypovídá zachovaný fragmentární nedatovatelný nápis. 

Zénón pravděpodobně nepatřil mezi láodikejské bohatce, jakým byl Hierón, viz rok 88. Stal se jím však díky své spolehlivosti a známostem s Antoniem a posléze Octavianem, viz rok 36 a hvězdný osud Zénónova syna Polemóna. 

Pakoros na římském území razil mince jako Imperator Parthicus. Na stranu Parthů se postavil Antiochos I. Kommágénský, dosud římský spojenec, byť ne moc spolehlivý (viz roky 69 a 65sq.) a v Anatolii se přiklonila na Labienovu stranu všechna velká města kromě Stratoníkeie a Láodikeie na Lyku v Kárii. K Parthům se nepřidal vůdce mýsských brigantů Kleón z lokality zvané Gordiúkómé, který dal dokonce Labienovy posly pozabíjet; o něm viz dále roky 36 a 29. 

Vlastní příčinou parthské invase za Eufrátés byla židovská politika. Sesazený Antigonos II. se v dvouletém úsilí o návrat do Jerúsaléma spojil s arabským šejkem Lýsaniou z Chalkidy, synem Ptolemaia Mennaia, který nastoupil začátkem roku vládu po svém zemřelém otci (vládnoucího od roku c. 85). Lýsaniás vládl do roku 36 a tituloval se jako král arabských Iturajů, oficiálně na mincích (ražba ze SE 272) jako jeho otec tetrarcha a velekněz.

Pakora, korunního prince krále Arsaka XIV. Oróda II., prý na židovskou výpravu nalákal Antigonos prostřednictvím satrapy Barzaferna slibem jednoho tisíce talentů a pěti sty ženami k tomu (!). Jeden z invasních proudů směřoval podél pobřeží do Iúdaie a oddíl jízdy, jemuž velel Pakorův dvořan ("číšník"/oinochoos) stejného jména. S Antigonem plenili v okolí Karmélu, než se pustili do vnitrozemí, získali mnoho židovských dobrovolníků a zástupy dorazily do Jerúsaléma.

V bitvě na náměstí Ióannés Hyrkanos II. s Fasaélem a Héródem útočníky odrazili. V době svátků pentékosté, tj. padesátý, rozumí se den, hémerá, po velikonocích, tzn. mezi 9. květnem a 13. červnem, se v městě jako hosté usdadilo pět set jízdních Parthů pod Pakorem-číšníkem a vybídli Hyrkana vydat se za satrapou Barzafernem, aby ve sporech s Antigonem zprostředkoval. S parthskou pomocí a touto lstí v době končící sklizně se Antigonos II. v podstatě zmocnil města, když musel po bitvě u Filipp pod tlakem Héródovým a Fasaélovým prchnout ze země před Antoniem k Parthům (srov. roky 43 a 42)

Ióanna Hyrkana II. doprovázel Fasaélos, Héródés zůstal v Jerúsalému na očích Pakorovi-číšníkovi. V Galilaji v ležení Parthů se setkali se satrapou a zde se Fasaélos dozvěděl o spiknutí, informaci měl nejbohatší v té době ze Syřanů Saramalla. Fasaélos se ale rozhodl setrvat při Hyrkanovi a oba byli proradným Barzafernem jati a vydáni Antigonovi. 

Antigonos II. Mattathiás, vládnoucí do roku 37, byl posledním z domu Hasmónajů na židovském trůnu. Aby zcela zlikvidoval moc svého příbuzného Ióanna Hyrkana II., osobně mu ukousl uši (sic!), čímž tento nemohl již být veleknězem (u Židů platil kultovní předpis o tělesné integritě kněží, srov. podobný zvyk u Parthů, rok 49+, a ustříhnutí loken u germánských Franků, aby se dotyčný nemohl ucházet o vládu).

Exkněz pak byl odvlečen do Mesopotamie, kde na přímluvu místních Židů byl uchován při životě (viz dále rok 38 a 30; srov. rok 43, v letech 42 až 40 byl ethnarchem)S ním byl v Galilaji jat i Fasaélos, Héródův starší bratr, který si však vzal život tím, že si rozbil hlavu o kámen (podle jiné verse se uzdravoval, ale Antigonův lékař mu dal do rány jed).

Héródés (viz předešlý rok) dokázal v noci uprchnout z Jerúsaléma do Idúmaie se zástupem devíti tisíc lidí a pronásledovatele porazil v místě, kde dal později postavit své luxusní sídlo Héródeion. Rodinu s doprovodem osmi set lidí svěřil v nepřístupné pevnosti Masadě do rukou bratra Iósépa (Antigonos ji pak neúspěšně obléhal), přes poušť pokračoval do Alexandreie, kde odmítl návrh Kleopatry, aby velel její armádě.

Odtud se v zimním čase přes Pamfýlii, Rhodos, kde si pořídil triéru, a Brundisium dostal do Říma, když mu král Nabatajů Malichos I. odmítl z obavy před Pakorem poskytnout asyl. Prvního navšívil Antonia, který o židovských poměrech něco málo musel znát, pak dosáhl přímluvy Octavianovy díky vztahům Antipatra, Héródova otce k Božskému Iúliovi a celkově také díky společnému nepříteli, Parthům. Koncem roku byl v Římě Héródés uznán senátem králem Iúdaie, Idúmaie a Samareie, třebaže královský rod Hasmónajů ještě nevymřel a sám Héródés na růn nárok neměl žádný. Na strzení aktu obětoval nový židovský král u příležitosti uložení usnesení na Capitóliu. 

• Héródés, později zvaný Veliký, byl synem Antipatra z Idúmaie a Kypry z Arábie (Nabatajské?, srov. rok 65) a s ním nastupuje na židovský trůn dynastie Idúmajů (vládl do roku 4). Na rozdíl od svých soků dokázal být ve správný okamžik v Římě a představit se lidem, kteří o poměrech v zemičce a regionu mezi Syrií a Egyptem věděli málo nebo nic. Monotheista Héródés obětoval Iovu Capitolskému a po celý život intensivně podporoval hellénismus doma i v hellénském světě, viz rok 17 a 15. Pro orthodoxní židovský svět musela jeho instalace fungovat jako revoluce a byl jím celý život pokládán za cizince.  

V Galatii se stal králem Kastór II., t. r. jmenovaný z Říma M. Antoniem (srov. předešlý rok; vládl do roku 36). Triumvir mu přidal část jižní Paflagonie, totiž okolí Ganger, kde pravděpodobně zemřel dynasta Attalos (vládl zde od roku 64, srov. tam), a k tomu připojeno území, jemuž vládl Déiotaros I., srov. rok předešlý, vrah Kastórova stejnojmenného otce, viz rok 44.

Pro parthský vpád do Syrie musel na začátku roku M. Antonius opustit Alexandreiu se svou královnou a přes Tyros, Kypros, Rhodos a provincii Asii cestoval do Athén. O činnosti mladšího svého bratra se vyjádřil nelichotivě, taktéž o Fulvii a Maniovi. 

V polovině roku se Kleopatře narodily děti Alexandros (III.) Hélios a Kleopatrá (IX.) Seléné II., o třetím společném potomkovi s Antoniem viz rok 36. 

V Itálii pokračovala perusijská válka (viz předešlý rok). Koncem února po vzájemném setkání vůdců ve vyhladovělém městě konsulár L. Antonius kapituloval. Byl s legionáři Octavianem v plném rozsahu omilostněn a poslán do Hispánie jako "supersprávce" obou provincií s tím, že se dostal pod dozor dosavadních guvernérů Přední Hispánie L. Balba (?) a Zadní Sex. (?) Peducaea (celé jméno neznáme). Brzy na to asi L. Antonius zemřel, neboť o něm není dalších zpráv.

Zle však dopadli někteří senátoři (?), kteří mu stáli po boku, ale nepatřili k caesariánským sympatisantům, a hlavně neštastné město původem etruské, které bylo dáno vítězným vojákům v plen, většina Perusie lehla popelem, údajně s výjimkou jediné budovy, která zůstala stát, byl chrám Vulkánův. Požár prý vznikl při sebevraždě Cestia Macedonika (sloužíval kdysi v té zemi), který zapálil svůj dům a v plamenech se probodl. Odtud chytla celá Perusie. 

Vítěz prý dal na výročí Caesarovy vraždy ve městě u jeho oltáře popravit po způsobu žertev tři sta předních mužů města. Žádajícím o milost prý odpověděl: "Bude se umírat/moriendum esse." 

Odtud pokračoval Octavianus dále do Transalpské Gallie, kde převzal armádu od syna Q. Fufia Calena, který náhle zemřel či padl krátce předtím a disponoval jedenácti legiemi ve dvou provinciích (viz rok 38; lze se dohadovat, jak moc byla Calenova smrt osudová pro Antonia, neboť přišel o velké hospodářské zázemí Gallie a nyní se musel spoléhat pouze na síly svého Východu).

Z třinácti legií a šesti tisíc jezdců, které stály pod pěti veliteli (C. Asinius Pollio, P. Ventidius Bassus, L. Munatius Plancus, P. Canidius Crassus a C. Ateius Capito) na severu Itálie na straně L. Antonia, ale bojů u Perusie se nezúčastnily, se většina odebrala v plné zbroji do Ravenny a na jih do Brundisia a Tarentu a odtud se přidaly k pompéjovcům L. Staiovi Murkovi či Cn. Domitiovi Ahenobarbovi nebo k M. Antoniovi, pod něhož vlastně patřily a který byl toho času v Athénách.

Pouze dvě legie se přidaly v Camerinu k M. Vipsaniu Agrippovi a Octavianovi, a to Munatia Planka, který zbytek svých vojáků opustil a plavil se s Fulvií, viz zde níže, za Antoniem. V Alpách se zdržovalo ještě jedno Antoniovo vojsko, jedenáct legií Q. Fufia Calena. O ně M. Antonius přišel bez boje, poněvadž Fufius někdy v této době zemřel a jeho syn, jméno neznáme (asi stejnojmenný), je Octavianovi vydal, a ten se pak vrátil značně posilněn do Říma. Podléhalo mu na čtyřicet legií, co do počtů pěších vojáků byl ze všech hráčů triumvirátu a Pompeia nejsilnější.  

Po perusijských událostech prchl přes Praeneste do Neápole a pokusil se v Kampánii podnítit povstání otroků a nespokojenců se záborem půdy namířené proti triumvirům jiný velký republikán Ti. Claudius Nero (c. 45). Bylo velmi rychle potlačeno a iniciátor povstání se svou manželkou Livií Drusillou (18), budoucí chotí Augustovou, a dvouletým synem Ti. Claudiem Neronem, budoucím císařem Tiberiem Caesarem, uprchl po nejnenápadnějších cestách na Sicílii k Pompeiovi (ještě po stu letech se v Bájích ukazoval pláštík a spona, dary Pompeiovy sestry Pompeie dítěti Tiberiovi, Augustovu dědici a nástupci). 

Od něj pokračoval do Hellady k M. Antoniovi a útočiště pro sebe a rodinu našel ve Spartě, která byla Claudiům Neronům klientsky zavázána (srov. dále rok 38 a 21); nějaký čas žili na Kythérách. Odtud Livii na útěku v lesním požáru ohořely šaty a vlasy. Do Říma se vrátili po dohodách z misenské konference. Ti. Claudius byl caesarián, viz jeho účast v alexandrijské válce roku 47, roku c. 46 n. 45 v Caesarově úkolu zakládal osadu armádních veteránů Šesté legie v Arelatě pod názvem Colonia Iulia Paterna Arelate Sextanorum, dn. Arles. 

Fulvia, manželka M. Antonia, po perusijské válce s dětmi Antyllem a Iullem prchla před octaviánovci za manželem přes Puteoly a Brundisium do Athén, který sem směřoval s flotilou dvou set lodí od Kleopatry přes Tyros, Kypr a Rhodos, viz zde výše. V Athénách se s ní na jaře dal triumvir rozvést, neboť již naplno žil s Kleopatrou. 

Iulia, matka tří Antoniů Marka, Gaia a Lucia a vzdálená příbuzná Caesarova, odešla z Říma z obav před Octavianem k Pompeiovi na Sicílii: přijal ji s poctami a přeposlal s návrhy na dohodu a v doprovodu pompéjovce L. Scribonia Libona, cos. 34, synovi do Athén. Aby si Pompeia více naklonil, poslal Antonius za ním jeho matku Mucii s příslibem, že by se mohl pokusit o usmíření s Pompeia s Octavianem. Blokádu Itálie tím ale neuvolnil; pompéjovský blok disponoval v této době pěti sty loďmi. 

M. Antonius vzápětí odešel z Athén a přes Korkýru plul do jižní Itálie, kde se schylovalo k nové válce mezi oběma triumviry, vypukly první potyčky, viz zde níže. V srpnu jednal v Brundisiu o spojenectví proti Octavianovi se Sex. Pompeiem; jednání zprostředkoval P. Ventidius Bassus s Cn. Domitiem Ahenobarbem, které dal dohromady Asinius Pollio.  

V této době zemřela Fulvia (asi něco přes 40), prý žalem z manželského rozvratu, v Sikyónu, kde ji Antonius zanechal, v tehdy již rozpadající se vesnici (srov. rok 44; v době císařské bylo místo znovu osídleno římskými kolonisty). Antonius prý cítil na její smrti vinu. 

• Fulvia byla nejvlivnější ženou své doby. Poprvé byla provdána za P. Clodia Pulchra a její nezletilá dcera Claudia Pulchra s ním se stala první manželkou Octaviánovou; zapudil ji roku předešlého, viz. Po Clodiově smrti si vzala C. Scribonia Curiona a po jeho smrti roku 49 M. Antonia a kolovalo kdysi též, že za perusijskou válkou stála Fulviina žárlivost na Kleopatru.

Při plavbě Iónským mořem z Korkýry se Antonius doprovázen Munatiem Plankem se svým malým loďstvem setkali s flotilou Cn. Domitia Ahenobarba. Poznali se na moři a domitiovci pozdravili Antonia jako imperátora, ačkoli mohli v tomto okamžiku ukončit Antoniovu karieru. Jejich velitel pak přestoupil na palubu Antoniovy lodi a spolu pluli na Kefallénii do přístavu Palé, který drželi Domitiovi lidé (podle jiné verse přemluvil Domitia Ahenobarba C. Asinius Pollio).

Odtud pokračovali do Brundisia, které ale před nimi zavřelo brány (nikoli před Antoniem, ale Domitiem Ahenobarbem, který po Filippách vody Iónského moře kontroloval; město drželo pět kohort octaviánovských).

Antonius, kterého Ahenobarbus, praděd císaře Nerona, uznal za svého nadřízeného, dal brundisijský poloostrov přetít zdí a město obléhat. Při Antoniovi se držel též se sedmi legiem na severu Itálie ve Venetii Asinius Pollio, od roku 43 správce Zapádské Gallie (předtím od roku 45 neúspěšně válčil s pompéjovci v Hispániích). 

Zároveň vypukly na jihu Itálie potyčky octavianovců s antoniovci a pompéjovci, které si na pomoc povolal pod záminkou jednání o smíru ze Sicílie; loďstvu velel Ménodóros alias Ménás a měl s sebou čtyři legie pěšího vojska, s nimiž odňal Octavianovu legátu Helenovi Sardinii. Na jih Itálie se z Říma vypravil opět nemocný Octavianus a jeho oddíly vytlačily z řady míst pompéjovce podporovaných Sextem. Octavianus ležel několik dnů v Canusiu a operace proti antoniovců i pompéjovcům řídil M. Vipsanius Agrippa.

Antoniovy oddíly se zmocnily ápulského Siponta, Pompeiovy obléhaly Thurie a bruttijskou Consentii. Po zprávě, že Octavianovi přichází na pomoc jeho legát P. Servilius Rullus v čele 1500 jezdců, přímo od večeře před obléhaným Brundisiem, tak se to traduje, s přáteli a čtyřmi sty jízdními vojáky zaskočil silnějšího nepřítele tábořícího u Urie, všechny je prý zajal a přivedl před Brundisium. Akce silně zapůsobila na vojáky a posílila Antoniovu pověst zdatného velitele.  

Nicméně ve stejné době M. Agrippa znovu obsadil Sipontum a vyhnal pompéjovce od Thúrií. Po zprostředkování přítele obou potentátů L Cocceia Nervy, známého básníků Vergilia a Horatia, praprastrýce císaře Nervy, a na hostinách, které dával Octavianus v římském stylu a Antonius v orientálním, "egyptském", se v posledních dnech září v Brundisiu dohodli M. Antonius s Octavianem, a pravděpodobně za součinnosti s Iulií, Antoniovou matkou, na smíru: tzv. smlouva brundisijskáfoedus brundisinum. ● Již 12. října zasvěcovali duumvirové/duovirové Casina M. Papius a L. Matrius podle usnesení senátu opravenou sochu Concordie s podstavcem, schodem a oltářem, všem na vlastní náklady/sua pecunia; souvislost s brundisijským paktem je nepochybná. 

Vinu na špatných vztazích mezi triumviry shodil L. Cocceius na Fulvii, L. Antonia a Mania, což vyhovovalo oběma stranám, a asi to ani nebylo daleko od pravdy. Antonius dosáhl odchodu pompéjovců z jižní Itálie a Cn. Domitia Ahenobarba poslal jako správce do Býthínie: účastnil se později jeho armenského tažení a ve funkci setrval do roku 34. Jak se stal konsul roku 32 octaviánovcem, o tom viz rok 31. 

Zároveň oba triumvirové bez Lepida sáhli na další dělení říše, nyní již s označením orbis romanus: vše na západ od illyrské Skodry dostal Octavianus, na východ Antonius, Afriku s oběma provinciemi Lepidus a Itálie zůstala „neutrální“, tam mohli konat stejně silné odvody oba triumvirové. O další dohodě triumvirů viz rok následující. • V podstatě takto rozdělil o tři staletí později římskou říši Diocletianus a vlastně civilisačně severní Středomoří dodnes.

Z Brundisia všichni odešli do Říma, kde se Antonius připravoval na válku s Parthy, jak bylo domluveno, a Octavianus na boj se Sex. Pompeiem. Pro potvrzení smíru se v Římě oženil s Octavií (zvanou Minor/Mladší), těhotnou starší sestrou Octavianovou, čerstvou vdovou po M. Claudiovi Marcellovi (srov. rok 37). S Kleopatrou přitom zůstával v písemné styku a každý o tom věděl.

Pravděpodobně v téže době, po loňském rozvodu se svou první manželkou Clodií či Claudií Pulchrou (asi 14), dcerou Fulvie s P. Clodiem Pulchrem, údajně ještě pannou (už o ní v dějinách nebude řeč), se oženil Octavianus (23) se Scribonií (28), dcerou L. Scribonia Libona, donedávna jednoho z velkých proskribovaných pompéjánů, konsula pak roku 34. Jejich dcera Iulie (starší) se narodila v den rozvodu rodičů a byla jediným Octavianovým-Augustovým rodným potomkem, viz rok 38. Termín sňatku povolil senát, neboť bylo zakázáno vdovci ženit se před desátým měsícem po smrti manželky. ● Podle jednoho pramene byla Scribonia předtím již provdána za dva konsuly a z jedním z nich měla i děti; o koho šlo, nevíme. Odpuzovala ho prý žena zvrácenými mravy/pertaesus morum perversitatem eius". 

Konsulové uspořádali v Římě oslavy konce války s Caesarovými vrahy (44 až 40). Drželi též ovace na oslavu sebe samých a svých dohod (data ve fasti triumphales zničena). V Římě přitom panoval díky Pompeiově blokádě hlad a drahota a Antonius při nebezpečném "protivládním" srocení lidu, který na foru kameny zranil Octaviana, svého politického partnera, který nechtěl smír s Pompeiem, zachránil bojovým nasazením legionářů, kteří vpadli do Říma a nespokojence s neustále rostoucími válečnými poplatky pobili. Těla naházeli do Tiberu a třebaže nedostatek panoval dál, demonstrovat už nikdo nechtěl. Viz další rok.

Pompeiův nauarchos Ménodóros plenil pobřeží Etrúrie a lapil M. Titia, který se ve vodách Tyrrhénského moře udělal pro sebe, když odpadl od Pompeia, ovládal pobřeží Narbonské Gallie a podle všeho se nepřikláněl k žádné ze stran občanské války: prostě se živil piraterií. Ménodóros mu daroval život po přímluvě Sex. Pompeia, který měl ohledy na Titiova otce Lucia, proskribovaného roku 43 a žijícího u něj na Sicílii. Jak se M. Titius odvděčil, viz roku 35.   

Konsul C. Asinius Pollio válčil s illyrskými Parthény (viz zde výše, příští rok a srov. rok 76); byl politicky caesarovec a antoniovec, vynikal v rhétorice, skládal neóterické verše a sepsal historické dílo o občanských válkách. Od roku 31 žil jako soukromník, ze své illyrské kořisti založil asi roku následujícího v Atriu libertatis/Sál Svobody, původním archivu censorů, první veřejnou knihovnu v Římě a vůbec první z výnosů válečné kořisti; otevřela roku 28, resp. byly ukončeny práce na ní.

Zemřel roku 4 našeho letopočtu (možné je též datum 5 před naším letopočtem) a byl otcem C. Asinia Galla Salonina, cos. roku 8, kterého dal roku 30 Tiberius zavřít a umučit ve svém paláci hlady roku 33, neboť se stal roku 11 na Augustův nátlak druhým manželem Vipsanie Agrippiny, milované ženy Tiberiovy, a měl s ní pět n. šest synů.

Někdy snad po brundisijském paktu složil Octavianus nějaké jedovatě žertovné verše či skladbičku/fescennini versus na Polliona, ale on se moudře a velmi moderně rozhodl na ně nereagovat: "Ale já mlčím. Není totiž snadné psát proti někomu, kdo smí předepisovat ("proskribovat")/at egó taceó. nón est enim facile in eum scríbere, quí potest próscríbere."

Jedním z konsulů suffektů byl tohoto roku L. Cornelius Balbus "Maior", viz roku 62, rodem z Gád a první Říman v konsulském úřadu narozený mimo Itálii, srov. k tomu 90. Od dob Pompeiových válek v Hispániích patřil mezi nejbohatší obyvatele říše, byl poradcem Caesarovým i Octavianovým. Pompeius ho s rodinou obdaroval občanstvím. Datum jeho smrti známo není. Každý římský občan dostal od něho dědictvím sto séstertiů. Census roku 46 vykázal 150 tisíc občanů, zatímco roku 70 ještě devět se tisíc: rozdal tedy Balbus nejméně patnáct milionů séstertiů...

Jeho stejnojmenný synovec ("Minor", mladší) vynikl rovněž jako bohatec, mecenáš i vojevůdcem, viz rok 19, kdy se stal prvním Neřímanem rodem, který slavil triumf (nad saharskými Garamanty).

Tohoto roku zemřeli dva nejbližší lidé z Octavianova mladého života: jeho vychovatel a důvěrník propuštěnec Sfairos/Sphaerus a jeden z nejbližších rádců triumvirových Q. Salvidienus Rufus. První zemřel smrtí přirozenou, druhý násilnou. Salvidienus byl nízkého ale svobodného původu, snad pastýř, vojenskou karieru zahájil pod Božským Iuliem a spolu s M. Vipsaniem Agrippou patřil roku 44 do doprovodu Octavianovu a mezi jeho oblíbence. Roku 43 n. 42 ho Caesarův dědic učinil velitelem flotily ve válce se S. Pompeiem, po prohře na moři u Rhégia, viz rok 42 a rok předešlý, byl vyslán do Hispánií, ale musel se vrátit, aby obléhal L. Antonia v Perusii.

Octavianus mu roku 40 svěřil jedenáct legií (!) a vybral ho na konsulský úřad roku 39, ačkoli k tomu Salvidienus neměl vůbec žádné "kádrové" předpoklady, ani nebyl členem senátu. Když zemřel minulého roku jeho bratr a měl být pohřben za Tiberem, byl za tím účelem, a jen proto, postaven most. 

Vyznamenaný se Caesarovi za takovou důvěru a poctu nehezky odvděčil: zřejmě během jednání v Brundisiu nabídl M. Antoniovi, že přejde se svou armádou do jeho tábora. Antonius to po uzavření dohod sdělil Octavianovi, který dal Salvidiena odsoudit senátem jako zrádce, popřípadě si odsouzenec vzal život sám. Důvody Salvidienova "selhání" neznáme, ani Antoniova "prásku". 

Tribun lidu P. Falcidius prosadil zákon o zachování minimální čtvrtiny pro přímé dědice (quarta falcidia), i kdyby zemřelý majetek odkázal někomu jinému nebo na ně nemyslel, lex Falcidia de legatis. Hlavní dědický podíl nesměl přesahovat tři čtvrtiny, podíly se počítaly po odečtení případných dluhů po zemřelém. 

Po roce 40 byl desátým scholarchem peripatétické školy Androníkos z Rhodu (až do roku 20). Mj. vydal Aristotelovy spisy, do té doby nepříliš v oblibě.

Kolem roku 40 zemřel Filippos z Thessaloníky, autor druhé známé anthologie (epigramů) Stefanos/Věnec; vedle sbírky Meleagra z Gadar se stala mnohem později základním materiálem pro středověkou Anthologii Palatinu a Planudeu (srov. rok 70).

V téže době zemřel Asklépiodotos, žák Poseidóniův (narozený kolem roku 110), autor odborného spisu, resp. záznamu učitelových přednášek o přírodních jevech (Aitia fysika) a zachovaného o vojenském umění (Taktika). 

Po roce 40 zahynul při požáru svého domu v Laurentu Alexandros z Mílétu či Kárie zvaný Polyhistór (narodil se kolem roku 105). Když se to dozvěděla jeho manželka Helena, oběsila se. 

V letech 40 až 35 zemřel v Itálii, pravděpodobně ve ville Caesarova tchána L. Calpurnia Pisona Caesonina v Herculaneu pod Vesuvem Filodémos z Gadar (narozen kolem roku 110). Měl v Neápoli epikúrejskou filosofickou školu a jeho nástupcem stal jistý Sírón/Seirón; dobu a rozsah jeho životního díla neznáme. O Filodémovi viz též v indexu s. v. knihovny.