***********************************************************
383. 
Ol. 290, 3

694 SE
630 AE
neznámý
a. u. c. 1136

Flavius Merobaudes II ( do března s D. N. Theodosiem Augustem II) a Flavius Saturninus

***********************************************************

Na Západě Flavius Gratianus (24) vytáhl z Itálie znovu za Alpy proti Alamannům, které pošťuchoval nespokojený comes Britanniae Maximus. Když Gratianus Germány porazil, prohlásil se na ostrovech Flavius Magnus Maximus (c. 50) augustem a přeplavil se do Gallií. Po několika potyčkách v okolí Lutetie Parisiorum přešla po pěti dnech většina vojska k Maximovi, bývalému spolubojovníku Theodosiova otce z Británií, a Gratianus se svou alánskou gardou o třech stech mužích musel prchnout. 

Na cestě k Alpám byl dostižen u Lugduna a zavražděn 25. srpna Maximovým velitelem jízdy/magister equitum Andragathiem/Andragathem (hellénisované jméno) gotského rodu během banketu a s ním jeho hlavní dvořané (o dávném vrahově hellénském jmenovci s rovněž tragickým koncem viz rok 287-).

Podle jiné verse pronikl Gratianus Raetií, Norikem a Pannonií a zavražděn byl u Singiduna/dn. Bělehradu při přechodu jakéhosi mostu. Byla to čtrnáctá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350 a 365. Po Gratianově likvidaci se Maximus s dvorem usadil v Tréverech a začal vyjednávat s Theodosiem o uznání. Theodosiovi však rázný kolega na Západě nevyhovoval a hledal cesty, jak se ho zbavit, viz rok následující. 

Jako jeho sourozenci i Gratianus narozený 18. dubna 359 v Sirmiu byl vzdělaný, vyznal se v rhétorice i literatuře, choval se ke svým lidem přívětivě. Měl však slabost pro Alány, které najímal za velké peníze a dával jim přednost před legionáři, jichž si téměř nevšímal (ostatně od toho měl své germánské generály). Jezdíval i na tažení v alánském oblečení a dráždil tím římské vojáky i Germány.

Nařídil ve své říši držet se níkajského vyznání a ostře postupoval proti polytheistům. Byl mimo jiné prvním z augustů, který odmítl odít roucho pontifika maxima, viz roky 380sqq.

Maximus pocházel jako jeho blízký spolubojovník Theodosius starší z Hispánií, sloužili spolu v Galliích, Británii, ve válce s Macrianem Alamannským (370 - 372) a ve válce s Firmem v Africe (373). Roku 376 byl armádním velitelem-"vůdcem" druhé Moesie/dux secundae Moesiae a fungoval při usazování Gotů v římském Podunají. Roku 380 byl povýšen na comita Britanniae, následujícího roku porazil loupící Pikty a Skoty; vlastně byl ve své době jedním z nejvýkonnějších armádních velitelů. Vládl jako august do roku 388.

Valentinianus II. (12) vyslal z Mediólána k Maximovi vyjednavače biskupa Ambrosia, který odmítl vzdorocísařův požadavek, aby se chlapecký augustus vzdal vlády a také to, aby se k němu dostavil do Tréver poukazem na zimní počasí v Alpách. Během jednání Valentinianův magister militum Baudo/Bauto opevnil alpské průsmyky proti Maximově vojsku. 

Magnus Maximus, níkajský katolík, dal na nátlak kléru odsoudit a popravit priscilliany (385): byla to první poprava monotheistických "kacířů", viz rok 375 a v indexu s. v. křesťanství. 

Skotové původně z Irska, po nich se posléze nazývá britské Skotsko, kelt. Gaelové, od začátku 4. století podnikali loupeživé nájezdy na římskou Británii. Podél západního pobřeží rabovali Británii až po ostrov Vectis/Wight, podél východního až po oblast dnešního Norfolku. Loupili ve spojení s Pikty, asi nejvýznamnější části Kalédonů, římský limes, viz rok 360 a 367.

Římané ztráceli kontrolu nad východními pobřežními oblastmi a vyklizovali severozápad dn. Anglie, též Wales a Cornwall. Roku 401 n. 402 opustila armáda obranu Hadrianova valu a roku 407 odešlo na pevninu jádro legií: římská vláda se omezila na jihovýchod Británie. 

Roku 410 vyzval august Honorius Britoromány, aby se sami postarali o svou obranu. Roku 443 poslali ostrované do Říma se žádostí o pomoc, ale byli odmítnuti, neboť trosky západní říše čelily Attilovým Hunnům. Dva roky na to se proto obrátil jistý Vortigern/Guarthigirn, "Velký šéf" (pouze titul, nikoli jméno keltského vůdce, možná usurpátor vlády?), na Angly a Sasy, aby Britorománům pomohli proti Skotům a Piktům, svým obtížným sousedům.

Pomoc získali, ale zároveň na ostrov dovezli své budoucí pány, neboť Sasové se tu s Angly usadili a po zahnání nepřátel ze severu upevňovali své posice na jihu ostrova. Zánik římské moci v zemi a římské civilisace nebyl náhlý, ale vleklý a pro nedostatek pramenů zůstává vlastně záhadný. O Vortigernovi a jeho manželce Seveře, asi dceři Magna Maxima, viz rok 388. 

Jakkoli ponuré se zdají poslední roky římské Británie, z doby kolem roku 380 pochází mosaika na podlaze villy nalezené u vsi Boxfordu ve West Berkshire roku 2017. Nemá křesťanské motivy, ani nevykazuje znaky úpadku: je na ní Bellorofón s Pégasem, nejzachovalejší takto antická mosaika z Britských ostrovů.

Na Východě 16. ledna Theodosius I. jmenoval svého prvorozeného syna Arcadia (asi 6) augustem (a o deset let později 23. ledna též Honoria, narozeného 9. září roku 384). Tím zmařil naděje Maximovy na legální dosažení titulu augustovského. Nicméně Theodosius nikdy Maximovo nároky veřejně neodmítl a formálně ho za spoluvládce uznal, jak dokazují zachované nápisy se jmény Theodosia, Valentiniana a Maxima společně uvedenými, ačkoli byl Maximus senátem postižen výmazem z paměti/damnatio memoriae.

V Sidě konalo dvacet pět oblastních biskupů synodu, svolanou Amfilochiem, sidským biskupem, na níž odsoudili hnutí messaliánů či euchitů, eufemitů nebo-li adelfiovců, kteří si soustavným modlením a askesí přivozovali inspiraci "svatým duchem". Zakladatel Adelfios nebyl klerik, podle všeho ani jeho nástupce Lampetios, autor spisu "Závěť". Monotheistická "sekta" měla základnu pouze v Anatolii. Universálního zákazu se hnutí dočkalo na třetí ekumenické synodě/koncilu v Efesu roku 431. 

V Persii zemřel král králů Ardašír/Artaxerxés II. (vládl od roku 379). Nástupcem se stal jeho synovec Šápúr III., syn Šápúra II. Většinu vlády trvající do roku 388 prožil pod širým nebem ve stanu; podle chronografů vládl pět let a čtyři měsíce. Theodosius poslal na perský dvůr do Ktésifóntu jako vyslance senátora Sporakia a v jeho doprovodu mladého tribuna své gardy Stilichona. 

Sporakios s vyjednavači nového panovníka ujednal mírové dělení Armenie měnící poměry z míru Diocletianova z roku 287: v západní části kraloval nadále prořímský Arsakés III., syn Papův (na trůnu od roku 379, o jeho bratru-spoluvládci Vologaisovi III. není již zmínek), ve východní properský, nicméně pokřtěný Chosroés IV. (s přestávkou do c. 415 n. 417), viz rok 387. 

***********************************************************
384. 
Ol. 290, 4

695 SE
631 AE
neznámý
a. u. c. 1137
Západ: D. N. Magnus Maximus Augustus

Východ: Flavius Ricomer a Flavius Clearchus

***********************************************************

Na Východě do Egypta poslal Theodosius svého praefecta praetorio Orientis a rovněž Hispánce Materna Cynegia/řec. Kynégios, aby s okamžitou platností zavřel v celé zemi a v Alexandreji chrámy bohů, zakázal oběti a veškeré polytheistické obřady. Zároveň v Egyptě Cynegius rozhlásil, že Maximus je Theodosiovým spoluvládcem a dal postavit jeho obrazy/sochy. 

Náboženský zákaz pravděpodobně platil pro území celého východu říše. Prosadit likvidaci kultů se augustovu emisarovi zcela nepodařilo a zákazy se opakovaly, viz rok 393, ačkoli se Cynegius hodně snažil, viz rok 388. Cynegus zničil chrámy v Edesse, roku 386 Dia-Béla v Apameji Syrské.

V Kónstantínopoli provdal pravděpodobně t. r. Theodosius dceru svého bratra Honoria Serenu (c. 20) za vycházející hvězdu u dvora Stilichona (nejvýše asi 25); k datu viz rok předešlý. Ona byla rodem Hispánka, on z vandalo-římské rodiny (o jeho otci se také říkalo, že je původem "Skyth", tedy možná Got), oba zapálení křesťané níkajského vyznání. 

Měli spolu tři děti: syn Eucherius, jehož zasnoubení s Gallou Placidií se chystalo roku 405, byl zavražděn s otcem při palácovém puči roku 408. Starší dcera Maria (c. 14, možné též pouze 10), provorozený potomek rodiny, byla roku 398 provdána za augusta Západu Honoria (14). Matka se sňatkem souhlasila pouze s podmínkou, že mohou vedle sebe spát v posteli, ale že nesmějí mít sex. 

Maria zemřela bezdětná jako c. 23letá (resp. 19letá) roku 407. Honorius se vzápětí oženil s mladší Stilichonovou dcerou Aelií Maternou Thermantií  (tehdy c. 18, ale možné i 14, srov. k tomu rok předešlý). I ona zemřela jako panna. Augustou byla jen několik měsíců, když po likvidaci otce roku 408 se s ní Honorius rozešel a po popravě matky asi roku následujícího odešla Thermantie do kláštera; zemřela roku 415 (c. 25?).

Stilichona (c. 34) zanechal Theodosius po vítězné válce o římský Západ s Eugeniem a Arbogastem roku 394, viz rok 393, jako magistra utriusque militiae, nejvyšším velitelem západořímských armád svého syna Honoria. Stilicho byla jeho pojistka, že se na Západě neudá nic proti Theodosiovým zájmům a že se jím, mužem po otci Vandalem či Gotem, neutralisují Frankové, kteří tehdy měli v důstojnickém sboru armády obzvláště silnou posici. 

Když roku 395 Theodosius umíral, učinil Stilichona Honoriovým poručníkem a podle některých pramenů též Arkadia na Východě. Třebaže to pravděpodobně neodpovídá skutečnosti, Stilicho se o to nepochybně pokoušel, jak ukazují jeho neshody s Flaviem Rufinem, jemuž se vlastní dceru provdat za Arcadia nepodařilo, a eunúchem Eutropiem, magnáty Východu. 

Naopak Eutropius prosadil u Arkadia sňatek s Bautónovou dcerou Aelií Eudoxií (oběma bylo asi 18), která po smrti magistra militum žila v rodině Promotově. Mladý augustus se oženil 27. dubna 395, tedy tři měsíc po otcově smrti a dlouho předtím, než byl otec pohřben. Eudoxie zemřela už roku 404, její manžel o čtyři roky později.

Měli spolu kopu dětí, mezi nimi následníka Theodosia II. a panenskou Aelii Pulcherii; o všech viz rok 392 a v indexu pod hesly Gotové, Germáni a křesťanství.

• Pro éru vlády valentiniansko-theodosiovské dynastie v pozdním dominátu je zajímavé, že životní délka římských elit se radikálně snížila. Žádný z historických pramenů tuto okolnost nekomentuje, stejně tak nechávají nepovšimnutu záplavu dětských sňatků mezi křesťany.   

Na Západě Valentinianus II. (13) dal na rady svého dvora a Theodosia a uznal Magna Maxima za augusta s vládou nad Galliemi, Hispániemi, Britániemi a Afrikou (kterou kontroloval jeho společník Gildo, viz roky 379 a 373). Valentinianovi II. zůstala Itálie a Theodosiovi I. v Evropě Illyricum a k tomu celý Orient. Ujednání platila do roku 387. 

Nicméně ještě t. r. jmenoval Maximus augustem i svého nezletilého syna Flavia Victora. Reorganisoval Gallie zřízením nové provincie Lugdunensis III a Lugdunensis Senonia a Sequanii přejmenoval na Maxima Sequania. 

T. r. zemřel Valentinianův praefectus praetorio pro Itálii a obránce polytheismu Vettius Agorius Praetextatus, viz roky 364 a 367.

Biskup Ambrosius se rozhádal se senátorem a římským praefectem Q. Aureliem Symmachem žádajícím o obnovení oltáře bohyně Vítězství/Victorie zrušeného v curii Gratianem roku 382, srov. rok 357 a 361. Dětský císař Valentinianus II. (13), sám ovšem fanda ariánů, dal za pravdu níkajskému biskupovi. Při Symmachovi stáli Frankové Baudo s Arbogastem, oba polytheisté.

Do Koreje do státu Pekče/Baekje dorazil v nástupním roce krále Čchim-rju/Chimnyu z Číny ze státu Ťin/Jin indický mnich Marananda/Maranantha z dnešní obce Čota Láhauru/Chota Lahor v kraji Swábí v pákistánské provincii Chajbar-Pachtunchwa a datum se stalo začátkem buddhismu na poloostrově.

V Kogurjo namísto šamanismu zavedl buddhismus mnich Šun-tao/Shundao, kor. Sundo, v Sille Ado. Roku 372 byla v Kogurjo králem založena státní konfuciánská akademie Tehak/Taehak existující v podstatě dodnes. 

Čchim-rju vládl pouze rok, když zemřel. Na pekčeském trůnu ho následoval jeho bratr Činsa/Jinsa, neboť Čchimrjuův syn Asin byl ještě v chlapeckém věku; podle jiného pramene šlo o usurpaci.

Činsa, vládl do roku 392, vedl další válku se severním sousedem, státem Kogurjo, ale neúspěšnou. Zemřel buď na lovu, nebo zavražděn Asinovými příznivci (synovec pak kraloval v Pekče do roku 405). Ani Asinovi ani jeho nástupcům se ve válkách s Korgurjo nedařilo. 

Žádnému z nich se nepodařilo navázat na zdar svého předka, krále Kunkusua/Geungusu, na trůnu v letech 375 - 384. V bitvě před Pchjogjangem roku 371 porazil kogurjskou armádu a v boji zabil krále Kokukwona/Gogugwon panujícího čtyřicet let; byl jediným z kogurjských králů, který padl v bitvě.

 

***********************************************************
385. 
Ol. 291, 1 

696 SE
632 AE
neznámý
a. u. c. 1138
D. N. Flavius Arcadius Augustus I a Flavius Bauto

***********************************************************

Na dunajských březích se objevil silný voj Gotů-Greutingů, jiný od migrace z roku 376sqq., s nimiž ve velkém ještě neměli Římané co do činění. Viz rok 381 a následující.

V únoru dekretovali augustové Gratianus (?! měl by tam být uveden Maximus, viz rok 388), Valentinianus a Theodosius nařízení, zakazující věznit odsouzence o velikonocích s výjimkou těžkých zločinců, penězokazců, nevěrných manželů a těch, které porušily slib cudnosti.

25. května augustové zakázali věštění z vnitřností obětních zvířat a zkoumání budoucnosti "pod pohrůžkou přísných trestů", srov. zákaz z roku 346, 356 etc. Zákaz asi nefungoval všude v říši stejně, viz dále k tomu rok 391.

V jemenském království Chimjárů vládl bojovný Abú Karíb As'ad (c. 385 až c. 430). Vytáhl na sever proti Jathribu/dn. al-Madína, kterou bez boje obsadil. Dosadil jednoho ze svých synů za guvernéra a vrátil se zpět na jih. Tehdy jathribští Arabové povstali a guvernéra zabili. As'ad se s armádou vrátil, město oblehl a v celém okolí dal vykácet datlové palmy, zdroj bohatství měšťanů. 

Pak onemocněl, ale dva židovští učenci, Židé tehdy ovšem bojovali na straně Jathribských, ho vyzdravili a podařilo se jim krále přesvědčit, aby od svého jihoarabského polytheismu konvertoval k judaismu. Krále pak zavraždili jeho vojáci, poněvadž měli jeho válečných tažení už plné zuby. Datace událostí není známa.

Je-li událost s konversí autentická, stal se As'ad prvním dynastou a s ním asi též populace z jemenského regionu, který se dal na monotheismus.

Podle jiných zdrojů se prvním židovským konvertitou a králem Chimjárů stal až Júsuf As'ar Jath'ar alias Zú Nuwás/Dhu Nuwas, který vládl c. 515 až 525. Ke konci vlády se pustil do pronásledování křesťanů.  

***********************************************************
386. 
Ol. 291, 2

697 SE
633 AE
neznámý
a. u. c. 1139
Flavius Honorius I a Flavius Euodius

***********************************************************

Konsulovi Honoriovi, Theodosiovu druhorozenému synovi, byly 9. září dva roky, což je vedle Varroniana roku 364 zjevně rekordně mladý konsulát římských dějin. 

Promotus/Promótos, velitel vojsk v Thrákii po Tervingovi Modarovi, viz rok 379, vydobyl pro Theodosia v zimě na začátku roku vítězství nad Greutungy a jejich migračními spojenci vedenými Gotem Oidotheem při pokusu o přeplavbu Dunaje s použitím tří tisíců plavidel (prchali před další hunnskou vlnou? viz rok 381). Použil k tomu lstivých jednání s gotskými zrádci ochotnými za velké peníze prodat vlastní lidi a vlákat je do pasti za nočního útoku na neznámém místě přes Istros na lodích: nic netušící Gotové narazili ve tmě na připravené Římany a jejich flotilu, z velké části byli pobiti a jejich rodiny zajaty. Oidotheos padl v boji, těla zabitých naplnila tok řeky, též padlých na souši bylo prý bezpočet. Všechny zajatce pak Theodosius podaroval a propustil... Zbylé muže po masakru zařadil do armády, ostatní posléze putovali jako kolonisté do Frygie, viz rok 392.

Zle dopadl velitel posádky v Tomech Gerontius, před jejichž hradbami Theodosius usadil spojenecké Germány a vyznamenával je dary. Když se provalily jejich plány na přepadení města, Gerontius je předešel a s mnohem slabšími silami je pobil, někteří se uchýlil do domu jakéhosi křesťana pokládaného v kraji za asylové útočiště. Gotofil Theodosius každého z Germánů, který přežil, zařadil do armády, a namísto vyznamenání Gerontia obvinil z pokusu o obohacení a byl by skončil na popravišti, kdyby nerozdal svůj majetek mezi kliky palácových eunúchů. Triumfální návrat Theodosiův a Arcadiův z gotské války do Kónstantínopole se konal 12. října.

V Číně založil vládce zčásti stále ještě kočovných Tabgačů, čín. Tchuo-pa/Tuoba, řec. Taugast, jménem Tchuo-pa Kuej/Gui v dnešní provincii Šan-si/Shanxi své pevné sídelní město u dnešního Ta-tchungu/Datong. Prohlásil se císařem a stal se prvním panovníkem z dynastie Severní Wej. Jeho předci se zmocnili kraje zhruba před sto dvaceti roky a roku 315 předchůdce Tchuo-pa I-lu založil tabgačský stát Taj-kuo/Daiguo se sídlem v Šeng-le ležícím u dnešního Hohhotu/čín. Chu-che-chao-te.

Tabgačové byli částí Sien-pejů, srov. o nich např. roku 200-, a počínštěná dynastie Severních Wejů existovala až do roku 535, kdy se v domácí válce rozpadla na Východní a Západní Wej, které o půl století později zanikly ve státu Suej/Sui. Tchuo-pa Kuej vládl v letech 386-409, poslední císař Severních Wejů Jüan Siu/Yuan Xiu v letech 532-535.

Za tabgačského vládce Ilua se udělal pro sebe Jü-čchiu-lü Še-lun/Yujiulu Shelun, zajatý při nájezdu Sienpejů, od nichž dostal jméno Mu-ku-lü/"Oholená hlava". Propuštěn na svobodu dal se na zbojnictví a z lidí, jimiž se obklopil, povstali Žou-žanové/Rouran; jejich jazyk byl snad mongolský. Rozrostli se o některé ze Sienpejů a zbytky Hunů splynutých s Vary a tak podle všeho povstali Avarové a Hefthalité/Bílí Hunové, Śvéta Húnas v Indii. 

***********************************************************
387. 
Ol. 291, 3

698 SE
634 AE
Hermogenés
a. u. c. 1140
D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus III a Eutropius (jiný od eunúcha, cos. 399)

***********************************************************

Na Západě zamýšlel Maximus zbavit se Valentiniana. Naopak mladý augustus se snažil udržet mír a klid. Vyslal do Tréver Domnina, rodem Syřana, aby zjistil nálady v Záalpí. Maximus ho zahrnoval pozorností a dary, takže se Domninus mohl vracet s dobrými zprávami. Dokonce mu dal na cestu nějaké své jednotky na pomoc proti barbarům řádícím v Pannoniích, tehdy pod správou Valentinianovou. 

Jenže Magnus Maximus už zrušil ujednání z roku 384 a tajně následoval za Domninovým poselstvem alpskými průsmyky, že si toho Valentinianovi lidé nevšimli. Tak znenadání vpadl do Itálie a směřoval na Aquileiu, kde Valentinianus sídlil. Byla z toho patnáctá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350, 365 a 383; skončila roku následujícího. 

Syna Victora, viz rok 384, zanechal v Tréverech pod dohledem vojevůdců/magistri militum Quintina a Nanniena. Když zarýnští Frankové viděli, že hranice je slaběji střežena, vpadli na římské území v Dolní Germánii a v okolí CCAA a rabovali. Když se proti nim Římané vypravili a zahnali je z provincie, Quintinus se rozhodl táhnout na oplátku za Rýn a zničit franckou krajinu, Nannienus pochodoval na Mogontiacum.

Frankové však vylákali Quintina do léčky a celé jeho vojsko zničili. Dobový historik to označil za další varskou katastrofu/clades variana, rozsah této však neznáme, srov. rok 9+. 

Valentinianus II. s matkou Iustinou a sestrou Gallou prchli před Magnem Maximem z Aquileie po moři na východ do Thessaloníky. Žadali Theodosia o pomoc, ale ten se svými rádci navrhovali jednání s Maximem. Iustina předvedla augustovi Východu (40) v Thessaloníce Gallu (asi 17) a se zručností dohazovačky mohla klást svou podmínku: za pomoc proti agresorovi směl vdovec Theodosius I. požádat o ruku její dcery Gally.

Jejich jediným dítětem byla pak dcera Aelia Galla Placidia, matka Valentiniana III. a regentka západní říše (zemřela v Římě 27. listopadu 450).

Gotové sloužící ve východní armádě se kupodivu po spojení Valentiniana II. s Theodosiem přidali k Maximovi, od něhož byli za tím účelem obdarováni. Loupili v okolí Thessaloníky, vedli guerrillovou válku a jen malá část jich byla nyní východními jednotkami zničena. Zbytek až po Theodosiově návratu ze Západu roku 391.

Na Východě v Antiocheji přišlo během třínedělních nepokojů na ničení císařových podobizen a jeho manželky 25. n. 26. února. Dav protestoval proti vysokým daním a režimu. Represe Theodosiova byla tvrdá. Jeho vyšetřovatelé posílali obžalované z pobuřování popravčím pod meč, na hranice k upálení a do arény šelmám k roztrhání. 

Vyšetřování vedl magister officiorum Caesarius, tedy hlava císařova kabinetu, a Hellebichus, do té doby východní comes et magister utriusque militiae, roku 383 nástupce Richomerův ve funkci (Germán se do vrchního armádního velení vrátil roku následujícího a setrval v ní do své smrti roku 393). Caesarius, rodem asi z Kilikie, byl bratrem Alypia, který za Iuliana správcoval jako vicarius Británie. 

Městská rada syrské metropole pověřila svého člena Hilaria, aby v doprovodu sofisty a vyhlášeného řečníka Libania v Kónstantínopoli orodovali za uvážlivé Theodosiovo rozhodnutí a aby metropoli říšského východu netrestal kolektivně: odebral jí totiž navrh za trest autonomii (opět, srov. za Septimia Severa rom 194). Libanios uspěl, k čemuž pomohl dětský sbor zpívající před Theodosiem křesťanské hymny, a to ho dojalo až k pláči. Hilaria poslal augustus za odměnu do Palaistíny jako provinčního spráce. 

Jiný Hilarios a také člen rady v Antiocheji se někdy v této době proměnil z člověka užívajícího požitků bezstarostného života v neoplatónského filosofa. Manželka, jejíž jméno neznáme, se spustila s Hilariovým přítelem, rhétorem Moschem. Hilarios mu přenechal majetek i s manželkou a odešel do Kárie a Lýdie poslouchat filosofy. V Athénách se chtěl stát žákem Proklovým, ten ho ale pro Syřanův lehký životní styl odmítl. Hilariovy spisy nebyly známy již v desátém století. 

Do Kónstantínopole dorazili vyslanci perského krále Šápúra III., aby potvrdili uzavření míru (moderně zvaný: "akilisénský") mezi oběma velmocemi dojednaný roku 383, viz. Mír Římanů s Peršany z roku 387 v této podobě vydržel do roku 420. Římané jím přišli též o kontrolu nad Ibérií, Lazikou a celým Kavkazem a v Mesopotamii v podstatě nad územím dnešního IRQ, získali Sófénu a polovinu Armenie. Hraniční linie probíhala od Černého moře po Chábúr k Eufrátu.

Armenské království pod římským protektorátem zaniklo roku 389 n. 390 a dostalo přímou římskou správu. Arsakés III. tehdy podlehl ve válce s Chosroem IV. v bitvě na rovině Erevel; jeho vojevůdce Dara zůstal na bojišti, Chosroův vojevůdce Sahak Aršaka pronásledoval a král brzy na to zemřel na nemoc. 

Theodosius ani jeho syn Arcadius už žádného armenského krále nejmenovali a římská část země, asi pětina bývalého království, zůstala pod přímou římskou správou. Prvním guvernérem byl Gasavon, ale ten se s dalšími šlechtici přidal k Chosroovi, takže král ovládl téměř celou Armenii. Chosroés/Chosrov IV., který byl ženat s dcerou Sásánovce Ardašíra II. jménem Zruanducht (bylo to manželství křesťana se zóroastriánkou, přitom obě vyznání zakazují brát si jinověrce), se znelíbil Bahrámovi IV., podezříval ho ze spolupráce s Římany a roku 392 (?) ho dal spolu s Gasavonem internovat.

Východní část Armenie, sásánovská zvaná Persarmenie, která zaujímala velkou většinu armenského území, dostala pak z Persie za vládce Bahrám-šápúra/Vramšápúh, Bahrámova bratra, který vládl perským Armenům do své smrti roku c. 414. Jeho žádost o postoupení římské Armenie odmítl august Theodosius II.

Bahrámův nástupce Jazdgard I., (arm. Haskert, vládl do roku 420), syn Šápúra III., pustil Chosroa IV. na svobodu, ale ten po krátké vládě v Armenii zemřel c. 415. Do roku c. 420 vládl Armenům Jazdgardův syn Šápúr IV., vyhnán po otcově smrti pak po regentské správě dosedl na armenský trůn Chosroův syn Artaxiás/Artašír, Artašes IV. c. 422 (v roce otcovy smrti desetiletý; o jeho případné příbuznosti viz rok 379).

Roku 428 po žádosti armenské šlechty nespokojené s jeho vládou, ho Sásánovec Bahrám V. sesadil a proměnil i perskou část Armenie v satrapii. Tím se uzavřely souvislé dějiny staré Armenie.

Athénský epónymní archón Hermogenés je posledním z úředníků, jehož jméno lze takto datovat, srov. rok 274. Mezi jeho předchůdce patřil před rokem 350 Hégeiás a před Hermogenem jistý Faidros, který opravil scénu Dionýsova divadla.

Z první poloviny pátého století se zachovalo jméno Theágena a posledním přesně datovaným a vůbec též známým athénským epónymním archontem byl roku 484/485 Níkagorás, snad potomek rodiny řečníků a sofistů, viz rok 200.