019-023

 

 

***********************************************************
19. n. l. 
Ol. 199,3

 

330 SE
266 AE
neznámý 
a. u. c. 772
M. Iunius Silanus Torquatus a L. Norbanus Balbus (do 30. dubna)
suff. P. Petronius
***********************************************************

Germanicus nechal místodržitelských povinností a vydal se přes Palaistínu na turistickou prohlídku Egypta, kde právě pro špatnou úrodu panoval hlad. V Alexandreji dal otevřít císařské sýpky a dobře informovaný Tiberius mu dopisem vytkl, že do města vstoupil bez jeho povolení, neboť Augustus roku 30- zavedl, že do země smějí senátoři a jezdci cestovat jen s povolením principovým; viz v indexu s. v. senát. Rozhodnutí o vydávání obilí na Nilu mohlo být nebezpečné pro zásobování Říma a byl to zásah do principových výsadních práv. 

Tiberius v Germanikově cestě vycítil opovržení ze strany adoptivního syna, jak usoudily dobové spekulace. Je též možné, že se zlobil z mnohem prosaičtějších příčin. T. r. musel princeps stanovit pevné ceny obilí a velkoobchodníky, respektive jejich podnikatelské společnosti, societates equitum Romanorum (jména neznáme), v jejichž rukách dovoz potravin do Říma a vybírání daní a výnosů z veřejných podniků ležel, odškodnil státní dotací dvou séstertiů na měřici (k devíti litrům; o firmách viz v indexu s. v. ceny). Rozdávání železných zásob pro Řím v Alexandreji by se tedy jevilo jako vážný zásah do říšské politiky zvedající dále ceny a zvedající hladinu nespokojenosti v Římě s panovníkem.

Po Nilu se Germanicus plavil dlouhé měsíce s rodinou do Théb a na jih do Elefantíny a Syény (dn. Aswán), srov. otevření porfyrových lomů roku předešlého. Teprve na konci léta se vrátil do Antiocheje na Orontu, kde legát pro praetore/správce Syrie Cn. Calpurnius Piso opustil město, když s chotí vyvíjel na Germanika Caesara mobbing, včetně zaklínadel. Předtím blokoval všechna nařízení vydaná Germanikem před jeho cestou Egyptem. První zpráva o tom, že Germanicus onemocněl, zastihla Pisona s Plancinou v Seleukeji Píeríjské. Germanicus je vypověděl z provincie a o jeho smrti se Cn. Piso dozvěděl na Kóu. 

10. října zemřel Germanicus Iulius Caesar n. C. Iulius Caesar Germanicus, rodným jménem Drusus či Tiberius Claudius Nero (viz o jménu rok 4+), prý otráven; bylo mu 34 let, viz rok 15-. Jed údajně obstarala Pisonova choť Munatia Plancina, jak se tvrdívalo, ale nedoložilo: svědkové při spalování těla v Antiocheji konstatovali, že nevykazovalo žádné znaky otravy (býval to kdysi argument). 

Zemřel jako mediální hvězda oposiční římské elity, vzácný kontrast zachovaných literárních pramenů zbožně adorující jeho život a dílo, s podstatou jeho odkazu: neúspěšně vedená válka v Germánii, genocida civilistů jako zaměstnání pro legionáře, aby zapomněli na své požadavky ze vzpoury roku 14, turistika po Nilu s nespolehlivým zázemím v Syrii, podivné rozhodnutí otevřít sýpky v Alexandreji. Roli Tiberiova "korunního prince" osud tím pádem přihrál jeho vlastnímu synovi Drusovi (II.).

Na poradě legátů v Antiocheji vybrali za správce syrské provincie Cn. Sentia Saturnina, cos. suff. 4+, kerý doprovázel Germanika od roku 17 na cestě na Východ; o jeho rodině viz rok 6+, kdy se jeho otec podílel s Tiberiem na tažení proti Marobuduovi. Jistou Martinu, údajně travičku a znalkyni magie, spřátelenou s Plancinou, zatkl a poslal do Říma, neboť lidé z Germanikova okolí již připravovali žalobu na Pisona. K soudu se nedostala. Začátkem roku byla v Brundisiu nalezena mrtva a ve vlasech měla ukryt jed. Stejně jako v případě Germanikově tělo žádnou otravu nevykazovalo, jak zdůrazňují prameny, neboť dobová představa vycházela z toho, že podobnou otravu lze vždy rozpoznat.

 

Cn. Calpurnius Piso poslal z Kóu Tiberiovi dopis o tom, že se opět ujímá úřadu legáta Syrie, odkud ho vyhnal Germanicus, aby mu nestál v cestě při zavádění "novot". Obrátil se zpět a při plavbě podél lykijského a pamfýlského pobřeží potkal lodi s Agrippinou a manželovým popelem. Piso sehnal podporu jakýchsi kilických dynastů a posílil své vojsko o rekruty plující do Syrie na sílu legie.

Obsadil přístav s pevností v Drsné Kilikii Kelenderis (dn. Aydıncık, starší Gilindire), osadu kdysi založenou Samskými na místě luwijského osídlení se jménem syrského zakladatele Sandoka, která bývala členem prvního athénského délského spolku. Po srážce s římskou kohortou vyslanou Cn. Sentiem prchli Kilikové za zdi pevnosti, ale po krátkém obléhání se Piso vzdal a směl po moři odcestovat do Říma.

Tam se senát předháněl v udělování poct Germanikovi; o soudu nad Cn. Calpurniem Pisonem viz rok následující. 

 

Někdy v době kolem smrti Germanikovy porodila manželka principova syna Drusa Iulia Caesara Claudia Livia Iulia vulgo Livilla (32) dvojčata Ti. Iulia Caesara Nerona Gemella (zavražděn roku 37 n. 38+) a Ti. Claudia Caesara Germanika Gemella (zemřel roku 23), Germanikovy synovce. Livilla byla poprvé vdána za C. Iulia Caesara, Augustova vnuka (zemřel roku 4+), s druhým manželem Drusem ml. (svatba byla ještě roku 4) měla už dceru Livii Iulii (*5+, odklizena lstí Messalininou roku 43, aniž se jí vlastní strýc, princeps Claudius, zastal). Livilla se stala milenkou praefecta praetorio Seiana a otrávila svého manžela.

 

Během cesty římským východem Germanicus Caesar vydal daňové osvědčení pro Palmýrské o zdanění porážených zvířat v jejich státě, jak dosvědčuje daňový zákoník z roku 137 n. l., viz tam.

 

Bývalý parthský a armenský král Vonónés I. internovaný Germanikem v kilické Pompéiúpoli, viz rok předešlý, prchl pod záminkou lovu. Nedostal se však přes řeku Pýramos/dn. Ceyhan, když domorodci strhli mosty. Dopaden strážci jistý Remmius, jeden z nich, ho probodl; možná, aby se neprovalilo, že se dal uplatit a umožnil Arsakovcův útěk. Vonónovou smrtí přišli Římané o diplomatický prostředek nátlaku na Parthy a vláda jeho soka v Ktésifóntu Artabána IV. se upevnila. Nešťastného Vonóna, smutnou postavu parthských dějin, zavraždili v době, kdy se Germanicus plavil po Nilu. Vonónovým synem byl Meherdatés (vlastně Mehdat, řec. Mithridátés), který se stane římskou loutkou v parthské politice za Claudia. Vonónés patřil do sinatrokovské větve Aršakova rodu, viz rok 76-, a na západě parthské říše byl posledním z jeho králů. Viz rok následující. 

 

Se smrtí Germanikovou se změnilo i chování Tiberiovo. Původně relativně přístupný muž se zavřel do sebe a ztratil zájem o správu říše, srov. jeho nechuť k Augustově pozornosti roku 6-. Za to se množila obvinění za činy a výroky urážející majestát panovníka, jeho matku a Augusta, crimen laesae maiestatis. Matku stejně jako celou svou rodinu přitom nesnášel. Nenavštěvoval ji a ani na pohřeb jí nepřišel, viz rok 29.

    Pomocníkem udavačů byl L. Aelius Seianus, syn L. Seia Strabona (narozen kolem roku 20-; viz rok 14+), kdysi přítel velkého labužníka a žrouta M. Gabia Apicia/Gavia Apicia, který div že neprojedl celý svůj obrovský majetek: když se dozvěděl, že ho už má jen za deset milionů séstertiů, vzal si žravý hédonik z hrůzy před hladověním život (někdy kolem roku 40; pod jeho jménem koluje sbírka receptů O kuchařství/de re coquinaria, viz v indexu s. v. kuchyně). Seianova manželka Apicata může být žroutovou dcerou (?). 
    Zpočátku velel Seianus praetoriánům se svým otcem, viz rok 14, ale rok na to byl L. Seius Strabo poslán Tiberiem na místo Aemilia Recta (krátce roku 14) do Alexandreie jako praefectus Aegypti. Zde záhy zemřel, buď roku 15 n. 16: byl prvním z jezdecké třídy, který v císařské správě zastával nejvyšší administrativní místa. Po něm na Egypt dohlížel do roku 31 C. Galerius, viz v indexu seznam praefektů s. v. Egypt. 
    Seianus zneužil ochabujícího zájmu Tiberiova, který mu přenechával důvěru v řízení státu. Měl v panovnické rodině dobré kontakty, srov. rok 25; mladého C. Caesara provázel v letech 1- do 4+ na cestě do Orientu. 

Seianova éra, která natvrdo začala až roku 23 a trvala osm let, se stala první ochutnávkou pro Římany na řádění oblíbenců terorisujících dvory panovníků s pramalým zájmem o praktickou vládou. Seianus tehdy přímo velel přes čtyřem tisícům ozbrojenců, jen z části tábořících v Římě. Dosáhl brzy takového vlivu, že za jeho zdar obětovali v provinciích, veřejně slaveny jeho narozeniny.

 

V Germánii zavraždili příbuzní knížete Cherusků Arminia (36), hrdinu protiřímského odboje. Dva roky předtím se zbavil soka Marobudua, vládce Markomanů, když vzájemná válka skončila bez rozhodujícího vítězství, viz rok 17 a 18. Arminius byl na krátko nejsilnějším mužem Germánie, skutečnost dráždící řevnivost mezi nejen mezi cheruskými předáky. Před Arminiovou vraždou byl v senátu čten dopis knížete Chattů Adgandestria slibujícího, že otráví Arminia, dostane-li k tomu z Města jed. Nabídku senátoři odmítli jako nedůstojnou Římanů. Historik Tacitus ocenil Arminia jako neoddiskutovatelného osvoboditele Germánie, liberator haud dubie Germaniae, "a to v době největšího rozkvětu říše", rozumí se římské.

 

Židé byli senátem vykázáni z Říma, což se poprvé stalo roku 139 př. n. l., kdy byli z Města vyhnáni všichni „Chaldajové“ a vyznavači Iova/Dia Sabazia (tedy pravděpodobně myšlen Jahwe Saba'oth/Ceva'ot, "Vládce vojsk, zástupů"). Dařilo se jim zvolna získávat lidi na svou monotheistickou víru. T. r. rozhodl senát s Tiberiovou podporou po vylákání podvodného daru do Jahweho chrámu v Jerúsalému jistým židovským kazatelem na římské aristokratce a proselytce Fulvii o exulování čtyř tisíc propuštěnců "nakažených pověrou" judaismu na Sardinii, aby tam bojovali proti chronickému banditismu, srov. rok 6+ a v indexu s. v. piraterie. Ostatní souvěrci, pokud se nezřekli vyznání, byli vykázáni z Itálie.

 

Sardské horské nárůdky se trvale draly do úrodných nížin, do míst s púnskými kolonisty. Nero roku 67 vrátil provincii senátu jako odškodnění za uniklé daně z achajských měst, jimž daroval svobodu, srov. rok 6+, roku 73 ji Vespasianus vrátil do správy císařské. 

Romanisace Sardinie nepostupovala jako například v Hispániích a Galliích, dlouho se udržely domácí kulty a púnské, staré foinícké osady udržely své uspořádání se suffety v čele. První římskou kolonií byla Turris Libysonis, dn. Porto Torres, založena snad Božským Iuliem nebo Octavianem, který později přidal osadu veteránů do Carale/Cagliari.

 

Usnesením senátu/SC t. r. bylo jezdcům a senátorům a všem jejich rodinným příslušníkům opět zakázáno vystupovat na divadle a v aréně, neboť to bylo jednání "proti váženosti svého postavení/quí contrá dignitátem ordinis suí in scaenam lúdumve [pródírent]". Podle místa objevu se označuje jako  senatus consultum larinum, dn. Larino v regionu Molise. Rub bronzové desky byl roku 341+ upraven ke zvěčnění patronátního vztahu k Larinu, tabula patrónátús/patrócinális. Na formulování SC se podílel právník C. Ateius Capito, cos. suff. 5+, srov. o něm v příloze Bohové & svátky iiii. Jeho text zahrnuje SC z roku 11+ zakazující umělecká vystupování svobodným ženám mladším dvaceti a mužům pod dvacet pět let věku. 

Usnesení nenařizovalo žádný trest. Již roku 38- nebylo senátorům povoleno vystupovat v aréně/monomachein jako gladiátor (zřejmě tehdy bez nároku na odměnu), ale Augustus se toho moc nedržel, neboť roku 29- při zasvěcování chrámu Božského Iúlia jeden senátor jako gladiátor bojoval, stejně jako roku následujícího o aktijských hrách závodil jiný se čtyřspřežím. Po Tiberiovi se poměry opět rozvolnily, srov. éru Neronovu; další zákaz vystupování ctihodných senátorů a rytířů v aréně a na divadle vydal imperátor Vitellius, viz rok 69.       

 

***********************************************************

20. n. l. 
Ol. 199,4

331 SE
267 AE
neznámý 
a. u. c. 773
M. Valerius Messalla Messalinus a M. Aurelius Cotta Maximus Messalinus
***********************************************************

V březnu dorazila za všeobecné pozornosti vdova po Germanikovi Agrippina přes Korkýru a Brundisium do Říma. Přes delmatské ostrovy a Anconu dorazil o několik dnů později dobře naložen Cn. Calpurnius Piso s chotí Munatií Plancinou. Již druhého dne byl v senátu obžalován z travičství, vražedné magie, špatné správy provincie a ozbrojené povstání. Důkazy ve většině bodů chyběly, ale společenská nálada stála proti němu, na ulicích se Římané proti němu srocovali. Za Plancininu nevinu se postavila Livia, Tiberiova matka, a spoluvinice se začala od chotě odtahovat. Nebyla souzena a dokud žila Livie, byla Plancina v bezpečí. Po její smrti roku 29 však bylo zle: Tiberius dal obnovit proces a Munatia Plancina si roku 33, pravděpodobně po smrti Agrippiny, kterou bytostně nesnášela, vzala život. 

To Pisona zlomilo a také to, že Tiberius pro záchranu starého spojence nehnul prstem. Tu samou noc se bodl mečem do hrdla. V dopisu na rozloučenou žádal Tiberia ve jménu dobrých služeb milost pro své syny, což se také po pouhých dvou dnech výslechů v senátu stalo: Cn. Piso ani Řím neopustil, v Syrii byl s otcem jen mladší M. Piso, který mu nápad s ozbrojeným návratem do Syrie do legátského úřadu vymlouval.

Piso měl tehdy ukazovat dopis Tiberiův s příkazy, jak nakládat s Germanikem a současníci spekulovali o vraždě Pisonově a obecně se tehdy nepochyboval o tom, že celé bylo spiknutím Tiberiovým, třebaže na zveřejnění žádných písemností nedošlo (nápisy po Římě: „rendite nos Germanicum“, vraťte nám Germanika).

    Germanikův popel byl uložen v Augustově mausoleu. Vdova Agrippina (starší) ho přežila a s ní šest z jejich devíti dětí. Z nich C. Iulius Caesar se roku 41 stane Tiberiovým vrahem, jak se traduje, a nástupcem, a toho nástupcem Germanikův bratr Claudius. • Pisonův syn s Plancinou L. Calpurnius Piso byl za Gaia v letech 38-39 správcem prokonulární provincie Afriky. 

Po Germanikově smrti začal Tiberius presentovat svého vlastního syna Drusa Iulia Caesara jako nástupce. Ten si však nikdy nezískal oblibu u Římanů ani u vojáků. Praktická vláda v říši přešla zvolna na praefecta praetorio Seiana.

Drusus Iulius Caesar ml. zvaný Castor držel po Germanikově smrti ovace nad Illyrikem a několik dnů později zemřela jeho matka Vipsania Agrippina (narozena roku 36-), jediné ze šesti dětí M. Vipsania Agrippy, které sešlo se světa přirozenou smrtí nebo bez podezření z násilné smrti. Byla první manželkou principa Tiberia. Její matkou byla dcera literáta T. Pomponia Attika Pomponia (Caecilia) Attica. 

Tiberius se vyznamenal svérázným přístupem k památkové péči. Jisté římské sloupořadí, porticus, se naklánělo na stranu a jednomu zdatnému architektu se podařilo dalšímu sklonu zabránit a stavbu narovnat (srov. pozdější příběh šikmé věže v Pise). Vládce ale zakázal inženýrovo jméno publikovat a později ho dal, čertvíproč, i zavraždit.

Na ochranu své matky Livie Iulie Augusty prosazen císařem zákon trestající pomluvné řeči proti ní.

V Numidii ožil bandita Tacfarinas. Plenil a ničil provincii Afriku a oblehl římskou kohortu v pevnosti na dnes neidentifikovatelné řece Pagydě asi na soudobých tunisko-alžírských hranicích. Když se přesile lupičů Římané postavili, byli potřeni, prchli zpět pod ochranu opevnění a velitele Decria nechali padnout. Proconsul Afriky L. Apronius, cos. suff. 8+, nástupce M. Furia Camilla, viz rok 17, dal kohortu decimovat ubitím kyjem a zbylé vojáky pak proslavilo vyhnání Numidů/Berberů od obležené pevnosti Thaly (moderní město Tála v TN). Tacfarinas se znovu vrátil ke guerrillovému boji. Prokonsulův syn L. Apronius Caesianus, cos. 39, vyhnal berberské nájezdníky z přímořských oblastí do pouště. Jeho otec za vítězství nad nájezdníky získal podruhé triumfální odznaky, ornamenta triumphalia (první roku 15). Apronius Caesianus patřil mezi málo přátel Seianových, kteří po roce 31 přežili tiberiádu.

Aproniovým nástupcem se roku 21 stal Seianův strýc Q. Iunius Blaesus, cos. suff. 10+ a třebaže se mu po prodloužení funkce roku 22 do jara roku 23 nepodařilo Takfarinu zničit, i jemu Tiberius povolil triumfální odznaky (nadlouho poslední; poslední známé jsou z konce Hadrianovy vlády). 

Předtím poslal Tacfarinas do Říma posly s žádostí o přidělení sídla pro sebe a svou armádu. Odmítnut pustil se do nových nájezdů a lup dopravoval do pouště ke Garamantům. Blaesus rozdělil legie na malé rychlé jednotky a čistil oblast od Numidů, dokonce zajal roku 22 Takfarinova bratra. Tiberius to pokládal za konec války, nicméně viz rok 24.

Jakkoli válka s numidskými nomády vzbuzuje dojem okrajové záležitosti, v napjaté situaci se zásobováním Říma potravinami a jejich drahotou v dlouhých posledních letech hrála římská Afrika významnou roli. Zablokování dodávek obilí z Afriky, z oblastí dn. Tuniska, pobřežní Libye a východní části severního Alžírska, by vedlo ke krisi. Z obchodování s Takfarinou byli roku 23 obviněni Cassidius Sacerdos a C. Sempronius Gracchus, syn (asi stejnojmenného) vyhnance, který s otcem vyrostl na Cercině/Kerkíně; otec byl Augustem vyhnán za cizoložství s jeho dcerou Iulií a roku 14 ho dal Tiberius na ostrově zavraždit, viz rok 2-. Po svědectví proconsula L. Apronia byli osvobozeni. 

Někdy kolem roku 20 ukončil tetrarcha Héródés Antipatros/Antipás výstavbu Tiberiady na západním pobřeží Genezaretského jezera, hebr. Tiverja, arab. Tabaríja (ptolemaiovská Filotéreia?). Jméno má na počest římského imperatora. Stala se sídelním městem Galilaje namísto Sepfóridy, atraktivní nedalekými teplicemi.

Někdy po roce 20 zemřela v Římě Bereníké (přes 50), vdova po Héródově synovi Aristobúlovi (popraven 7-) a Theudiónovi (bratr Dóridy, první Héródovy manželky; popraven o rok později), viz rok 4-. Její druhorozený syn Héródés Agrippa (asi 30), v letech 41-44 iúdský král, po její smrti žil marnotratně a nadělal velkých dluhů. Z části je dokázala splatit matčina přítelkyně Antonia, přesto musel před dlužníky prchnout. Žil s manželkou Kyprou v Idúmaji, ve velkoměstech Antiocheji a Alexandreji, podporovala ho sestra Héródiás, manželka Héróda Antipy. Viz dále rok 35. 

Ve staré západní Indii se někdy kolem t. r. prohlásil "velkým králem králů" popř. "autokratorem" Gondofarés/Gondofarnés, arachóský (?) satrapa indosakské/indoskytské dynastie Apráčů/Apráčarádžů, viz rok 170-, 55- a v indexu s. v. Sakové. Dobýval parthské domény v Sakastánu a povodí Indu, ale řada dynastů si udržela autonomii. Území kolem Mathury v dnešní Indii zůstalo v moci Saků, stejně tak Sauraštra v Gudžarátu a Udždžain/Ozéné v Madhjapradéši. Z Mathury je známa nedatovatelná ražba kštrapy Radžuvuly. 

Gondofarés/mahárádža Guduvhara/Gadavira, Gadafara (?), jehož jméno se stalo součástí jména nástupců, sídlil v Taxilách n. v Sirkapu (moderní jméno lokality u Taxil) a území staré Gandháry bylo jádrem jeho říše. Dynastii se říká Indoparthové a byla přímo spojena s vládnoucím rodem Arsakovců, nebo se jim snažila být blízko. Spekuluje se, že Gondofarnés patřil k sinatrokovské větvi Arsakovců a jeho osamostatnění byla odpověď na loňské události kolem Vonóna.

Pravděpodobně zůstávali zóroastriány. Nicméně u dvora se nadále pěstovala řečtina, jak zachoval novopýthagorik Apollónios z Tyan, který Taxily navštívil c. 46+ a s jejím panovníkem, jistý Fraotem (snad zkomolená podoba Gondofara), mluvil řecky, srov. rok 170-. Indoparthská ražba zachovává hellénské tradice a nepoužívá buddhistických symbolů.

Apollónios zemřel někdy po roce c. 100+ a jeho biografii vydal z podnětu manželky principa Septimia Severa Iulie Domny sofista Filostratos z Lémnu. Připisovaly se mu zázraky a dlouho byl v římském Orientu jakousi konkurencí k Ježíšovi, viz též rok 272. Křesťany byl brán s jistým obdivem, takže víme, jak zbavil Antiocheiu Syrskou škorpionů a komárů. Apollóniovým prvním učitelem ve čtrnácti byl Euthydémos v Tarsu, který však školáka odvedl z města a od řeky Kydnu, kde se slunívali měšťané, do klidnějších blízkých Aig s chrámem Asklépiovým. Zde ho seznámil s učením všech velkých hellénských filosofických škol, pýthagoreimus mu přednášel jinak neznámý Euxenos. 

Podle jiných chronologií bývá začátek Gondofarovy vlády kladen již do roku c. 20 př. n. l. Po jeho smrti dědici říši již nerozšiřovali. Jeho nástupcem byl synovec Gondofarés II. Sarpedonés a asi současně s ním v části říše vládl Satavastrés, snad současník prvního "západního satrapy" Nahapany. Mahárádža Abagadasa/Abdagasés přišel o Gandháru, jíž se zmocnil Kušán Vima Takto razící mince s nápisem Sótér megas/Velký spasitel; o Abdagasovi viz dále rok 35+. Následoval Gondofarés III. Gudana alias Orthagnés a Gondofarés IV. Sasa/Sasés ("basileus basileón megas Hyndoferrés, ho eponomadzomenos Sa[s]é[s]"), za něhož asi dorazil do Indie křesťanský misionář Thómás, viz rok 170-.

Po něm asi vládl jeho nebo Orthagnův syn Obuzanés/Ubuzanés, který se držel již jen v Arachósii, a posledním z Indoparthů byl jistý Pakorés/Pakura a jeho ražbě je podobná znějící na jména Abdagasés (II.). Známa je ražba jistého Sanabara, který může být identický s parthským králem Arsakem XXV., viz roky 50 a 65+. Poslední dynastové pravděpodobně vládli někdy kolem roku 100, u Pakura jde numismatický odhad do let c. 100-135, podle dalších do začátku 3. st. n. l. O možnosti, že perský rod Sásánovců pochází z parthských Arsakovců viz rok 208+.    

***********************************************************
21. n. l. 
Ol. 200, 1
Polemón z Petry
332 SE
268 AE
neznámý 
a. u. c. 774
Ti. Caesar IV (do 31. března) a Drusus Caesar II
coss. suff. Mam. Aemilius Scaurus a Cn. Tremellius

***********************************************************

Tiberius dal svého syna Drusa Iulia Caesara podruhé jmenovat spolukonsulem a slíbil, že mu udělí tribunské pravomoci (viz rok 22 a 23). 
    Osudy všech pěti Tiberiových spolukonsulů byly smutné, neboť všichni zemřeli násilnou smrtí: P. Quinctilius Varus (v úřadu roku 13-), Cn. Calpurnius Piso (roku 7-), Nero Claudius Germanicus/C. Iulius Caesar Germanicus (roku 18+), Drusus Iulius Caesar (roku 21+) a L. Aelius Seianus (roku 31+).


Tiberius se během svého konsulátu stáhl do Kampánie a v dalších letech byl velmi často a dlouho mimo Řím; definitivně Město opustil roku 25. Přesto byl z Kampánie, z Latia a později z ostrova Capreae o dění ve Městě a říši výborně informován. Znechucen hašteřivostí a podlézavostí senátorů ocejchoval římské elity slovy: O homines ad servitutem paratos, "Lidé nachystaní k otročení!"

Římem vládl fakticky po desetiletí praefectus praetorio L. Aelius Seianus, viz rok 23. Tiberiova častá nepřítomnost v Římě a principova důvěra v praefekta ambiciosnímu Seianovi usnadnily cestu k nejvyšší moci. Po hádce s Tiberiovým synem a designovaným nástupcem Drusem svedl jeho manželku Livii Iulii vulgo Livillu (c. 35), matku tří dětí. Pomáhal mu v tom jako našeptávač její lékař Eudémos. Když se Seianus (přes 40) rozvedl se svou manželkou Apicatou, snad dcerou pathologického milionářského žrouta M. Gavia Apicia a údajně kdysi i Seianova svůdce, stala se sestra Germanikova Seianovou oddanou milenkou. 

Přímo před římskými branami v letech 21 až 22 dal s Tiberiovým souhlasem Seianus vybudovat zděné ležení pro praetoriánskou garducastra praetoria. Opevněné ležení u Viminálské brány se stalo po roce 270 součástí aureliánských hradeb a zaniklo roku 312, kdy gardu rozpustil Constantinus I. Pro demilitarisovaný Řím a nyní i pro císaře to byla adresa nejvyšší důležitosti, na dlouhá desetiletí skutečné centrum říšské moci. Za Augusta sloužilo v devíti praetoriánských kohortách po pěti stech mužích, k tomu několik oddílů jízdy. Rozmístil je princeps v ubikacích po římském okolí. Nyní dostalo c. 4500 mužů jedno sídlo s kompletním zázemím. Počty kolísaly: v roce 68 bylo praetoriánů šestnáct tisíc, za Fláviovců pět tisíc, za Septimia Severa deset tisíc. 

Bývalý praetor Cn. Domitius Corbulo, s matkou Vistilií otec slavného stejnojmenného vojevůdce, se domohl zajímavých příjmů. Kritisoval v senátu zoufalý stav silnic, podvody podnikatelů v cestářství a lajdáctví úředníků tak důvěryhodně, že ho senát pověřil jako curatora viarum kontrolou nad italskými komunikacemi. Tvrdě se pustil do podnikatelů, lidi ničil soudy a exekucemi a dražbami majetků, ale prý se toho mnoho nezlepšilo. Zato sám se domohl majetku a když se Tiberiův nástupce Gaius vulgo Caligula roku 39 sháněl po penězích, znovu lidi pokutoval a kromě Caliguly sám si přišel na své. Funkce Domitia Corbulona zbavil až roku 43 Claudius, ale vynucené peníze musel postiženým nahradit.

V Thrákii se nespokojení Koilalétové, Odrysové a Diové po obou stranách Haimu, srov. rok 18, bouřili proti Rhoimétalkovi III. a oblehli ho v jeho Filippúpoli. Vůdcové se však hádali o nejvyšší velení a legát P. Vellaeus s moesijskou legií pobil plenící Thráky v okolí města a snadno prolomil s podporou králova výpadu obležení. Viz dále rok 26.

V Galliích se moci císařských výběrčí daní a rostoucí zadluženosti neúspěšně vzepřeli Kelti Iulius Florus a Iulius Sacrovir, oba římští občané. Trevir Florus agitoval mezi Belgy a první sáhli ke zbraním Andekavové a Turonové. Andekavy "uklidnil" legát Acilius Aviola kohortou posádkou v Lugdúnu, Turony stejný velitele s legií C. Visellia Varrona, legáta dolnogermánské armády (cos. suff. 12+ ke Germanikovi). To se ještě vůdcové Keltů všude stavěli, že se od vzpoury distancují, včetně Sacrovira, knížete Haeduů. 

Florus hučel do vojáků treverské pomocné jízdy, součásti římského vojska, ale většina soukmenovců zůstala věrna přísaze. Dav dlužníků táhl s Florem Ardennami (silva Arduenna), kde začátkem následujícího roku narazil na legie Viselliovy hornogermánské i dolnogermánské C. Silia. Elitní jednotka vyslaná před legiemi pod velením treverského velmože Iulia Inda z dolnogermánské jízdy, který Flora nesnášel, dav rozprášila. Florus se krátce ukrýval než si vzal život.

Sacrovirovi haedujští povstalci byli lépe vyzbrojeni. Obsadili Augustodunum, národní metropoli, podmanili si mladé Kelty z dobrých rodin, kteří tam studovali "svobodná umění"/liberalia studia, a vyzbrojil je: dal dohromady armádu o údajně čtyřiceti tisících mužích, z nich pětina byla vyzbrojena po legionářském vzoru, ostatní jako lovci. Připojil místní otrocké gladiátory opancéřované železem cruppallarios, ale proti dvěma legiím pod velením C. Silia, jemuž C. Visellius Varro pro stáří, jak pravil, ustoupil, neměli šanci. Římané cestou vyplenili a pacifikovali Sequany a v polní bitvě před Augustodunem povstalce rozdrtili. Sacrovir prchl do města, pak do villy na předměstí, kde si vzal život. Jeho druzi se navzájem pobili a těla pozřel oheň z požáru, který nad sebou založili. O pomstě Viselliů a osudu Siliově viz rok 24.


Za Tiberiovy nepřítomnosti byl v senátu obžalován a na smrt odsouzen jezdec C. Lutorius Priscus, který byl jednou Tiberiem odměněn milionem séstertiů za oslavnou báseň na Germanika. Poněvadž prý také složil truchloverše na jeho vlastního syna Drusa, jak se chlubil v soukromí, s tím, že po jeho smrti mu vynesou ještě více, byl po udání senátem odsouzen a téhož dne popraven. 
    Tiberiovi skutek nevadil, ale nepřál si od ctihodných podržtašek pro příště, aby senátoři o životě a smrti rozhodovali bez něho. Proto nařídil pro další případy desetidenní lhůtu mezi senátním rozhodnutím a jeho vykonáním. Nová procedura k přehodnocování rozsudků nevedla, ale prodloužila odsouzencovo utrpení.

Zemřel bezdětný a zámožný P. Sulpicius Quirinius (asi 70), cos. 12-, homo novus ozdobený triumfálními odznaky, viz roky 12- a 2-, odvěký důvěrný přítel Tiberiův. Dostalo se mu státního pohřbu. Rok předtím dostal do vyhnanství Aemilii Lepidu, viz rok 2-, s níž se již rozvedl, za to, že se mu kdysi pokusila uvázat na krk své (nemanželské) dítě, konsultovala s astrology a dokonce se ho pokusila otrávit; hájil ji její bratr M'. Aemilius Lepidus, Tiberiův oblíbenec v senátu. Quiriniovým přítelem byl grammatik, literární učenec a botanik z okruhu Messalova C. Valgius Rufus, cos. suff. 12-.


***********************************************************
22. n. l. 
Ol. 200,2

333 SE
269 AE
neznámý
a. u. c. 775
D. Haterius Agrippa a C. Sulpicius Galba

***********************************************************

Drusus Iulius Caesar (něco přes 35) obdržel od senátu tribunské pravomoci, viz rok 21 a rok 23, jak si po něm přál otec Tiberius. Tím se fakticky stal principovým nástupcem. Dvojnásobný konsul, vítěz válek a otec tří dětí byl velmi prudké povahy a vyčítána mu krutost v jednání s mužstvem. Dostalo se mu za to přezdívky Castor a druh nejostřejších armádních mečů se po něm nazýval drúsovský.

Flamen Dialis Ser. Cornelius Lentulus Maluginensis, v úřadu od roku 12-, cos. 10+, se na senátu domáhal přidělení správy provincie Asie s tím, že nikde není psáno, že nesmí opustit Itálii, což není zakazováno ani fláminům Martovým a Quirínovým. S žádostí Tiberius nesouhlasil, neboť podle nejvyššího pontifika (tedy sebe) smí flámen opustit Město a obětiny jen na dva dny a jen dvakrát v roce a to ještě jen v nemoci. Žadatel o několik měsíců později roku 23 zemřel a nástupcem v úřadu zvolili senátoři jeho syna. O aféře kolem jeho úřadu viz rok 87-.

Pokus Cornelia Lentula nebyl až tolik podivný, neboť senát právě soudil proconsula provincie Asie C. Iunia Silana, cos. 10+, obžalovaného z vydírání a znevažování vládců: provincie tedy byla k mání. Mezi žalobci byli i dva jeho podřízení, srov. zde níže, a actor publicus, pravděpodobně úředník dozorující státní otroky a majetky, musel vykoupit Silanovy otroky, aby mohli být vyslýcháni na mučidlech proti svému pánovi (zákon takové výslechy jinak zakazoval - křesťanský císař Valentinianus I. nakonec povolil i výslech senátorů na mučidlech, viz rok 371). Silanus musel do vyhnanství na Kythnos, o vlastním jeho zločinu se podrobnosti nezachovaly.

Tvrději dopadl Silanův legát M. Paconius odsouzený za spiknutí a popraven. Jeho syn Paconius Agrippinus, celé jméno neznáme, hlásící se ke stoické filosofii, byl nějakým způsobem zapleten do událostí kolem Thrasey Paeta, viz rok 66, a exulován z Neronovy vůle do Aricie.

Jedním z žalobců Silanových byl Mam. Aemilius Scaurus, cos. suff. 21+, který po pádu Seianově sám zakusil osud očerňovaného senátora. Roku 32 byl obžalován ze zločinu urážky majestátu, ale Tiberiem pardonován, o dva roky později znovu žalován pro jakési veršíky ze stejného zločinu a senátor si vzal i se svou chotí život. Byl posledním mužem v klanu Aemiliů Scaurů. Tento Scaurus byl po rozvodu s P. Sulpiciem Quiriniem, viz předcházející rok, ženat s Aemilií Lepidou, s níž se po jejím odsouzení též rozvedl a vzal si Sextii, vdovu po L. Corneliovi Sullovi, cos. 5-, viz rok 34.

Následujícího roku žalovali asijští provinciálové za zneužití pravomocí (nevíme, kterých) Lucilia Capitona a rovněž dosáhli jeho odsouzení. Vděční "Asiaté" se za to usnesli vybudovat chrám Tiberiovi, jeho matce Livii Augustě a senátu. Asiaté se pak nedokázali dohodnout, kde svatostánek bude stát, tak roku 26 požádali senát o rozhodnutí (to byl proconsulem Asie M'. Aemilius Lepidus): začal se stavět ve Smyrně.

Další pokus Asiatů z roku 25 žalovat prostřednictvím Vibia Severa proconsula C. Fonteia Capitona za špatnou správu nevyšel: žaloba se ukázala jako smyšlená, nicméně žalobce potrestán nebyl. 

Princeps a senát revidovali asylová práva hellénských měst a jejich chrámů, do nichž se uchylovali uprchlí otroci, dlužníci a zločinci. Helléni z anatolských státečků, Kypru a Kréty museli o obnovení žádat senát, řada z nich se raději práv zřekla a do Říma posly s dokumenty ani neposlala (cesta taková delegace do Města a její pobyt byly velmi nákladné). 

Livia Iulia Augusta se vyléčila z těžké choroby a po celé říši konány děkovné oběti; bez účasti jejího syna a vládce Tiberia.

Zemřela Iunia Tertia vulgo Tertulla (přes 90), dcera D. Iunia Silana, cos. 62-, se Servilií, milenkou C. Iulia Caesara, manželka caesarovraha C. Cassia Longina a nevlastní sestra M. Iunia Bruta. Její sestra Iunia Secunda byla manželkou triumvira M. Aemilia Lepida. • Zemřel vlivný právník C. Ateius Capito, cos. suff. 5+, autor (dnes ztracených) knih o kultovním a státním právu, viz rok 50-. Jako curator aquarum roku 11+ neprosadil regulaci Tiberu, jíž by se zabránilo častým povodním. Je pokládán za zakladatele sabinské právní školy pojmenované podle jeho žáka Masuria Sabina. Viz dále rok 148+.

V parthské říši uchovávala hellénská města stále svůj charakter. V Seleukeji na Eulaiu/Súsy rozhodl za archontů Antiocha a Fraáta král Artabános IV. v jakémsi sporu ve prospěch Hestiaia, syna Asiova, náležejícího mezi titulární dvořany. Sochu Hestiaiovu vztyčil roku 337 SE jeho otec, syn Démétriův, text vytesal Leónidés ze Seleukeie Eulajské, syn Artemonův. Též nejvyšší úředníci města roku 332 SE měli hellénská jména: Petasos, syn Antiochův, a Aristomenés, syn Filippův. 

V Číně se v zimě Wang Mangovo vojsko přepravilo přes Chuang-che/Žlutou řeku proti Rudým obočím, viz rok 18+. Povstaci však vojsko rozprášili, císař přišel o celý čínský východ. Rozdělili se a jeden z povstaleckých proudů směřoval na sídelní město Čchang-an/Changan ("Věčný mír"), pozdější Si-an/Xian ("Západní mír") v dn. provincii Šen-si/Shaanxi. V létě sestavil v dn. Che-nanu armádu Liou Jang/Liu Yang zvaný též Liou Po-šeng z vládnoucího rodu Lioů, aby se bránil Obočím i císařským. Dále viz rok následující.

   

***********************************************************
23. n. l. 
Ol. 200,3

334 SE
270 AE
neznámý
a. u. c. 776
C. Asinius Pollio a C. Antistius Vetus
suff. C. Stertinius Maximus

***********************************************************

Tiberiův jediný neadoptivní syn a designovaný nástupce Drusus Iulius Caesar, jemuž se přezdívalo Castor (asi 36), náhle po krátké nemoci zemřel. Až po osmi letech s koncem Seianovy éry se provalilo, že byl zavražděn a s vraždou souhlasila jeho manželka a matka tří dětí Claudia Livia Iulia alias Livilla (oddáni roku 4+) ve spiknutí se svým milencem, praefectem praetorio L. Aeliem Seianem. Jak roku 31 odhalila zapuzená Seianova žena Apicata, možná dcera milionářského žrouta M. Apicia (? srov. rok 19+), jed Drusovi podal milenec Seianův kleštenec Lygdus s přispěním lékaře Eudéma, srov. rok 21. Oba to tehdy potvrdili Tiberiovi na mučidlech. O věrohodnosti Apicatiny výpovědi lze pochybovat, ale všeobecně se jí přikládala víra a o Seianovi viz dále rok 25.

Tiberius Seiana ani nikoho z jeho lidí z Drusovy smrti nepodezříval, naopak mu za zásluhy dal postavit velkou bronzovou sochu v divadle, Seiana ctili v provinciích, státní záležitosti a korespondence se projednávaly jeho prostřednictvím, stal se Tiberiovým spoluvládcem, socius laborum, "pracovní kolega". T. r. zemřel další z Tiberiových přátel. Lucilius Longus, cos. suff. 7+, byl jediným ze senátorů, který doprovázel Tiberia do exilu na Rhodos. Není známo, že by někdy svého výsadního postavení zneužil. Dostalo se mu pohřbu na státní útraty a sochy na Augustově foru.

Bezprostředně po Drusově smrti adoptoval Tiberius dva syny Germanikovy s Agrippinou Nerona Iulia Caesara Germanika (umořen či zavražděn roku 31) a Drusa Iulia Caesara (vzal si život roku 33), bratry pozdějšího císaře Gaia Iulia Caesara známého jako Caligula. Jejich matku však nesnášel a Seianus, který si pravděpodobně dal za cíl dosáhnout nástupnictví po Tiberiovi, císařskou rodinu soustavně rozeštvával, viz rok následující.

Konsul t. r. C. Asinius Pollio byl synem Gaia Asinia Galla Salonina, druhého manžela Vipsanie Agrippiny, dcery M. Vipsania Agrippy, s níž se musel Tiberius z nařízení Augustova roku 11- rozvést, aby si musel vzít jeho jedinou dceru Iulii; viz dále rok 30+. Zavražděn byl později na pokyn Valerie Messaliny. Dědem tohoto C. Asinia Polliona byl stejnojmenný historik a rhérór (zemřel roku 5+, viz tam).

V Comu se narodil voják, historik germánských válek a zvídavý encyklopedista C. Plinius Secundus Starší; zemřel v srpnu 79. Za Vespasiana a Tita byl velitelem flotily v Misenu, odkud pozoroval a popsal výbuch Vesuvu, svou osudovou událost.

Někdy po roce 23 zesnul geógraf Strabón z Amáseje (narozen kolem roku 64-), jeho dílo popisující říši a známý tehdejší svět se zachovalo.

V Palmýře z listopadu nejstarší dedikační nápis v chrámu Ba'al šamína alias Dia Kyria, který byl v srpnu 2015 zničen bandity Islámského státu, ultrakonservativními sunitskými fundamentalisty pokoušejícími se krvavě obnovit chalifát na syrském Poeufratí a v iráckém povodí Tigridu.

Ba'alův/Bélův chrám byl mimo jiné střediskem společenského a obchodního života podnikatelského pouštního státu. Kolem něho se shromažďovali do korporací obchodníci, klanoví předáci, provozovatelé karavan, bankéři a tvořili jeden z mnoha uzlů dálkového obchodu na seleukovském a římském Předním východu. Podobně se sdružovali obchodníci v Orientu kolem dalších chrámů a chrámových státečků a v rámci náboženských slavností pořádali trhy. Viz více v indexu s. v. obchod a chrámy. 

V Mauretánii zemřel král Iúbás/Iuba II. (asi přes 70). Syn proticaesarovského numidského krále Iuby I. byl literárně velmi aktivní a mimo jiné popsal svou plavbu na Kanárské ostrovy. Vládu převzal jeho jediný syn s Kleopatrou (IX.) Selénou (II.), dcerou Kleopatry VIII. Ptolemaios (nejvýše 40, zahuben Gaiem roku 40; žádný jeho kultovní přívlastek není znám). Jeho sestrou byla Drusilla, o jejímž životě není více známo. 

V Číně začátkem roku porazil Liou Jang císařské vojsko, ale sám panovníkem provolán nebyl. Na jeho místo povstalci 7. července vybrali jeho bratrance Liou Siena/Liu Xian a znovu porazili armádu. Liou Sien, vzdálený potomek zakladatele chanské dynastie Kao-sua/Gaozu, viz rok 206 a 202, získal ve svých osmnácti letech podporu svého vlivného klanu Liou a dalších velkých majitelů půdy. Dal zavraždit Liou Janga a pochodoval na hlavní město Čchang-an/Changan, viz rok 18. Prolomili 4. října bránu ve východní části hradeb hlavního města a po celodenním boji se dostal na večer k císařskému paláci. Druhého dne ráno se zmocnili paláce a vypálili ho. Wang Mangovi (68) muži se bránili celý den, dokud nebyli přemoženi a císař po čtrnáctileté vládě byl zabit. 

Nový císař přijal jméno Keng-š'/Gengshi a vládl do roku 25. Nedohodl se však s Rudými obočími a jeho vláda, pokládána za poslední z dynastie Západních Chanů (u moci od roku 206-), skončila roku 25, viz.