Mission Accomplished: Chyby v iráckém dobrodružství po 1. květnu 2003:

• nebyla podepsána s nikým kapitulace (dtto v Afghánistánu); Husajnův režim v podzemí existuje dál (i po roce 2011)
• nepředány urychleně moc kolaborantům, nepřipravena vláda z emigrace, nezataženy arabské vlády
• armáda vycházela ze zkušeností z Bosny a Kosova: neustále se ukazovat v plné síle civilistům, nezvolili vietnamskou cestu (Američané udělali stejné chyby jako před čtyřiceti roky Francouzi v Alžírsku); to se stalo až začátkem 2007
• dlouho se váhalo se zapojením sunnitů, šíitům přenechána moc, ale ti nebyli schopní vládnout jinak než z pohledu svých zájmů (a ještě rozhádaných)
• Rumsfeld a spol. vůbec nebyli připraveni na dlouhou okupaci: počítali maximálně se šesti měsíci, „budou nás vítat květinami“; dlouho se báli přiznat, že válka vypukla zřejmě 7. srpna 2003 vyhozením do vzduchu automobilu před jordánským velvyslanectvím s jedenácti mrtvými (az-Zarkáví byl Jordánec). Dalším zlomem byl 22. únor 2006 a zničení Zlaté mešity v Sámaře, kdy se z džihádu definitivně stala sektářská válka.
• Rumsfeld posadil do Bagdádu místokrále jako ve starých časech, měl ale rychle předat domácí vládě
• US tvrdily, že válčí s Husajnem, vylezla z toho válka s Irákem a Iráčany 
• podivná aféra kolem mučení ve věznici Abú Ghraíb, zprávy o mučení vládních jednotek, skandály typu My Lai; tato událost společně s krvavým incidentem v Hadíse (Haditha) 19. listopadu 2005 prohrály asi válku Američanům u Iráčanů
• rozsáhlé lokální operace americké armády mnohdy situaci nezměnily: během dobývaní Fallúdže v listopadu 2004 bylo třísettisícové město těžce poškozeno a ani po roce se do něho nevrátil normální život; Američané tam nadále musejí patrolovat, stejně jako v městech při západní hranici v roce 2005, kam se džihádisté neustále vraceli a cestu do Sýrie měli vždy otevřenou.
• na jihu Iráku nebyli Britové pány od prvního okamžiku, ale infiltrovaní íránští šíité. V létě 2007 jejich 5500 vojáků přišlo ve dvoumilionovém městě zcela o autoritu a negarantovalo klid v oblasti.
• volební rok 2005 byl klíčový pro nový Irák. Sistání rada se prosadila, šíité šli k urnám v lednu, v říjnovém referendu i v prosinci a všude, kde se dalo volit, lehce zvítězili, protože sunnité volby z velké části bojkotovali: šíité se dostali „demokraticky“ k moci.
• masivní exodus Iráčanů před násilím do Sýrie, Jordánska, Egypta a Íránu, sektářské čistky změnily charakter vesnic a celých krajů: sunnité a šíité bojují o střední Irák. 
• Američané nepředpokládali, že Íránci a Syřané budou pracovat proti jejich okupaci a že ze Saúdské Arábii při otevřených hranicích bude chodit tolik džihádistů
• nepřipraven dostatek jazykově vybaveného personálu

Stav po třech letech (2006):
• dodnes nefunguje infrastruktura, zásobování energiemi (v průběhu roku 2007 se řadu ukazatelů dostala nad předválečný stav), ropný průmysl pod neustálými útoky partyzánů, velkou část zahraniční pomoci spolknou výdaje bezpečnostních agentur a náklady firem, investoři mají strach, teror proti cizincům
• pestrobarevná ozbrojená oposice baasistů a jejich mocenských složek, šíitská fronta domácí a proíránská, infiltrovaní džihádisté ultrasunnitští incl. kajdistů (Abú Musab), 
• integrita Iráku ohrožena, autonomismus Kurdů posílen, podobně šíitů na jihu, sunnité ovládající zemi od roku 1920 jsou menšinou
• na irácké válce získal především Írán a šíité obecně („šíitský půlměsíc“)
• Americká invase region neuklidnila, Irák se naopak stal atraktivní pro džihádisty. Wolfowitzovi, Cheneymu, Rumsfeldovi, Riceové atd. se podařil grandiosní trik: do sekulárního státu, kde bylo méně náboženských fanatiků než v Americe, válkou a okupací nalákali džihádisty. Z relativně stabilisované oblasti udělali Bushovi lidé kůlničku na dříví. 
• v průběhu roku 2004 se do ulic dostal sunnitský a šíitský náboženský teror. Fanatici likvidovali obchodníky s alkoholem, hudbou, kolaboranty, ženské aktivistky, inteligenci, dokonce holiče a prodejce mobilů s hudebním vyzváněním. Šíitský jih byl výraznější.
• prudký nárůst bombových atentátů během roku 2005. V listopadu zemřelo čtyři sta lidí, čtyřikrát více než ve stejný čas rok předtím. 
• padlých Američanů bylo ke konci roku 2005 na 2300, na 16 tisíc zraněných včetně mrzáků, v srpnu 2007 na 3300 padlých a 26 tisíc mrzáků (ve Vietnamu: 58 mrtvých a tři sta tisíc raněných). Podle Kamrana Karadaghiho, náčelníka štábu za presidenta Džalála Talabáního, připadl v roce 2005 jeden padlý Američan na 48 Iráčanů, civilistů i uniformovaných.
• Válka stála Američany do konce roku 2005 230 miliard dolarů. Nasmlouvané částky od spojenců nedorazily, investice se většinou nekonaly. Z dvou donátorských konferencí v Madridu (2004), Rijádu a Ammánu (obě 2005) nevzešlo téměř nic, žádné desítky slibovaných miliard.
• soud s Husajnem až na podzim roku 2005, dopaden v prosinci 2004, oběšen 30. prosince 2006. 
• spektakulární byly únosy cizinců od dubna 2004: na obchod, okázalé brutální vraždy; zřejmě inspirace z Kolumbie. Od března 2003 bylo jato více než tisíc Iráčanů a více než dvě stě cizinců, Evropanů i Arabů, nejméně 35 mrtvých do konce roku 2005. 
• Irák nemá žádnou ústřední guerillu a žádného vůdce odboje. Šíité vzpomínají na protibritskou vzpouru roku 1920, v jejímž důsledku se Britové definitivně opřeli o sunnitskou menšinu. Chaotická souhra mnoha skupin řady směrů války „proti americkým psům za nezávislý Irák a za svět bez mezinárodního terorismu“. Baasisté si říkají Vlajka Iráku, Islámská armáda Iráku, Saurat al-Išrín (Thawrat al-Ishrin; brigády 20. let, první deklarace na veřejnosti už 16. června 2003, 7. listopadu 2003 sestřelily průzkumný letoun), Saraja az-Zalázil („Oddíly zemětřesení“, nenáboženský odboj sunnitský, unesli koncem roku 2005 Němku Osthoffovou Susannu), šíité mají as-Sadrovu Mahdího armádu a Bakrovy milice, do toho kajdistická hvězda Abú Musab (zabit Američany 7. června 2006). Počty ozbrojenců se odhadují na řádově tisíce, kajdistů či džihádistů na několik set. 
• Kurdové stáli zcela mimo, pěstovali autonomii a cestu k nezávislosti. Integrita Iráku brala za své, když autonomii pro šíitský jih žádali pro tři provincie jejich vůdcové. Volby v lednu 2005 bojkotovali sunnité, stejně jako v srpnu referendum o ústavě. Prosincových voleb se sice zúčastnili, ale prohráli i v Baghdádu.
• Ajmán az-Zavahrí v reakci na ohlášenou redukci okupačních vojsk o několik tisíc mužů 6. ledna blahopřál „svému národu a žehnal vítězství islámu v Iráku“
• na rozdíl od Iráku se dosud Američané nepokusili o rozparcelování Afghánistánu

• Baker-Hamiltonova zpráva v prosinci 2006 prolomila ve Státech atmosféru váhání: „je to zlé a bude to horší“. Za nejhorší je zřejmě to, že diktátorské režimy jako Sýrie, Írán, Saúdská Arábie chtějí napravovat situaci.
• pro Israel irácká válka znamená nepochybné zhoršení bezpečnostní situace. Nebude-li chtít jadernou válku, bude muset přistoupit na ústupky vůči Arabům, které tak jako tak povedou k oslabení židovské suverenity. 
• ze zahleděnosti George Bushe na Irák vyplývá další americký debakl: Bush zanedbal kontrolu růstu komunistické velmoci Číny, přehlížel ruskou renesanci, opomíjel Latam, kde se Chávez stal novým Castrem a dokonce vlastní válku s islámským terorem v Afghánistánu.
• doma Bush zlikvidoval vliv neokonservativců a republikánské posice oslabil mimo jiné i mezi vojáky. 
• v Iráku se uhnízdila korupce i v nové armádě a policii, totéž jejich ministerstva. V lednu 2007 list Times vyšetřil, že v řadě vládních pluků vedou velitelé černé duše a inkasují za ně služné. Vládní protikorupční komise zjistila mimo jiné, že řada policistů si přivydělává únosy a donášením do podsvětí, vojenští velitelé berou od podřízených. Podle amerických auditorů zmizely z rozpočtu čtyři miliardy dolarů, včetně sta milionů z rozkradené ropy, které končí u partyzánů.

• džihádisté nepřímo pomohli italským a východoevropským mafiím, protože se jim věnovalo méně pozornosti

Američané v oblasti:
Do roku 1979 byl Írán vedle Turecka hlavním americkým spojencem v oblasti. Irák byl prozápadní do královraždy roku 1958, pak jeho vládci přeskočili do sovětského tábora. Od roku 1980 byl však tiše „proamerický“, protože Husajn byl protiperský. Donald Rumsfeld v Bagdádu roku 1983 dojednával vojenskou pomoc včetně snímků z amerických špionážních satelitů. 
    Israel Američané zprvu nijak nepodporovali, třebaže stáli za jeho vznikem. Roku 1956 se dokonce postavili proti svým spojencům v NATO Francii a Británii. 
    Jordánsko, jinak hospodářsky slabé, leží na exponovaném místu mezi Israelem, arabskou částí Palestiny, Syrií, Irákem, Saúdskou Arábií a přes vodu zálivu s Egyptem. V Ammánu se slévají všechny vlivy ohrožující klidný rozvoj hášimitského království. S Arafatovými Palestinci byl Husajn ve válce a vyhnal je do Libanonu. Konservativní beduinské klany mají názorově blíže k šammarským příbuzným v Saudské Arábii než k Ammánu. Šammarové žijí také v Iráku.
    V Ammánu musejí volit slova vůči Israeli, syrským socialistům a roku 1990 společně s Arafatem podpořil král Husajn irácké baasisty při okupaci kuvajtského emirátu. Dnes je však Jordánsko americkým spojencem mezi Araby číslo jedna. 
    Jordánsko je ovšem také zdrojnicí bojovníků džihádu, z nichž největší jméno si udělal Abú Musab az-Zarkáví. 
    Saúdská Arábie se pokoušela v první polovině roku 2007 o roli mírotvorce mezi rozhádanými arabskými Palestinci, ale ani petrodolary neusmířili Hamas s Fatahem. Egypt, tradiční autorita mezi Palestinci, trpělivě mlčí, protože tak jako tak noví vládci v Gaze nemohou bez něho existovat.
    Henry Kissinger roku 2001 tvrdil, že konec první americké války s Husajnem roku 1991 potvrdil „vrozenou americkou neschopnost proměnit vojenský úspěch v politický zisk“. 
    Spojené státy oddělují vojenskou moc od diplomacie. Američané zastavili roku 1951 operace v Koreji, jakmile začala jednání. Roku 1968 vyměnili bombardování Vietnamu za jednání. Totéž roku 1991 v Iráku, kdy se Bush starší vedle nezávislého baserského šíitského státu bál ještě nezávislého Kurdistánu a z toho plynoucích problémů s Turky. 
    Bush starší myslel, že Husajnova porážka povede k lidovému povstání proti diktatuře. Roku 1991 nebylo možné prosadit resoluci OSN č. 687 o odzbrojení Iráku, protože Američané zemi vyklidili a Husajna kontrolovali prostřednictvím známých bezletových zón.
Roku 1993 plánoval Husajn zavraždění Bushe v Kuvajtu, za což dal později Clinton odpálit střely do prázdné budovy irácké špionážní centrály.
    Husajn roku 1996 zrušil instituce kurdské autonomie. Po rozprášení Kurdů raketovali Američané radiolokační stanice mimo kurdské území. V této době měl Clinton strach z toho, aby se neopakovala somálská ostuda.

V prosinci 1996 přijaly Spojené státy podivný program OSN Ropa za potraviny v objemu dvou miliard ročně. Roku 2000 to už dělalo šestnáct miliard ročně, tedy tolik, kolik Irák získával za ropu před válkou.

Husajn od listopadu 1997 sabotoval inspekce OSN (UNSCOM). V prosinci 1998 čtyři noci bombardovali Američané vojenské a rozvědné cíle Iráku.
Po celou dobu měl Irák podporu Rusů, Číňanů a Francouzů, kteří do Spojených států „vrtali“. Husajn nebyl v takové isolaci a ohrožení z jeho strany do roku 2001 nikoho nenapadlo ani tomu nikdo nevěřil.

V únoru 2007 uvolnil Státní bezpečnostní archiv (National Security Archive) ve Washingtonu dokumenty, podle nichž si původně Bush mladší v srpnu 2002 myslel, že na Iráku bude stačit pět tisíc mužů. Dvě tři měsíce bude následovat stabilisační fase, osmnáct až dvacet čtyři obnova, další dvanáct až osmnáct měsíců přechodná fase, stále s pěti tisíci amerických vojáků.

Oněch pět tisíc vojáků připadlo na prosinec 2006, kdy bylo v Iráku 132 tisíc mužů a dalších dvacet tisíc na cestě. 
Generálové po Bushovi chtěli, aby poražená armáda byla po odvolání velitelů poslána do služby, ale v květnu 2003 Paul Bremer III. na Rumsfeldův příkaz armádu rozpustil.

Podle Iana Shapira se Američané měli držet strategie ze studené války, nepřítele zadržovat (containment), globální terorismus „ohradit“, hlavně, aby byl klid. Jakmile se od toho Státy odchýlily, nastaly obtíže: Írán 1953, kdy podržely šáha (skočil roku 1979), Guatemala 1953 a podobně Chile, Vietnam.
Politika cukru a biče, konsumismu, podpora podnikání, kapitalismu zhroutí i vojenský režim. Spojené státy měly postupovat proti Husajnovi jako proti Číně.

exkurs: Žoldnéři v Iráku 2006
Přesné počty nebyly nikdy známy. Odhady sahají od deseti po třicet tisíc bezpečnostních „techniků. Slovo žoldnéř nebo psi války neradi používají. Zájmové sdružení britských mužů války se jmenuje British Association of Private Security Companies, americké International Peace Operations Association. 
    Rekonstrukční kontrakty iráckého hospodářství končily, nejistota v branži. Nebylo známo, kdy a jak rychle Američané odejdou, nebude co hlídat. 
    Irák znamenal pro vojenské odvětví velký boom. V polovině roku 2007 bylo v Iráku zaměstnáno více než 180 tisíc civilistů, kteří pracovali podle amerického ministerstva obrany s americkou pracovní smlouvou. Američanů bylo 21 tisíc, Iráčanů 118 tisíc a dalších 43 tisíc. Ve stejné době bylo v zemi na 160 tisíc amerických vojáků. Nejvíce zaměstnanců mají stavební firmy pracující na státních zakázkách.

Zvěrstva amerických vojáků
President George Bush si v iráckém dobrodružství dodnes připouští jedinou chybu: aféru kolem mučení zajatců ve věznici Abú Ghraíb roku 2004 spadající pod správu americké armády. Jeho ministr obrany Donald Rumsfeld to viděl před dvěma roky a dnes vidí jinak: „Neodstoupím jenom proto, že z toho lidé dělají politický případ.“ Naposledy žádala Rumsfeldovu hlavu senátorka Hillary Clinton-Rodhamová, protože je naprosto „nekompetentní“.

Případy mučení a vraždění civilistů likvidují poslední zbytky důvěryhodnosti Američanů v „předělávání Předního východu“. Všechno to jsou „politické případy“. 
    V listopadu 2005 několik vojáků námořní pěchoty postříleli v Hadíse na západu země 24 civilistů včetně žen a dětí. Armáda dlouho odmítala vzít na vědomí důkazy a americké vojenské soudy se kausou začaly zabýval až v květnu 2006. Koncem dubna 2008 jiní mariňáci v obci Hamandíji u Bagdádu, tvrdí žaloba, vykonstruovali na neozbrojeného Iráčana obvinění z přípravy pumového atentátu, zastřelili ho a k tělu položili kalašnikov s lopatou, aby vzbudili zdání, že dotyčný právě zahrabával minu. V této souvislosti téměř gentlemansky zní obvinění proti veliteli jedné brigády v Tikrítu, který vydal rozkaz „zabít všechny muže ve vojenském věku.“
    Měsíc před Hamandíji vyvraždila jiná jednotka celou iráckou rodinu ve vsi Mahmúdíja jižně od Bagdádu. Zastřelili rodiče, jejich mladší dceru a starší čtrnáctiletou znásilnili a pak zastřelili. Akci si naplánovali u karet a whisky. Před tribunálem na základně Camp Liberty vojáci svědčili o tom, že hodně pijí pašované lihoviny nebo načerno pálené irácké kořalky a berou uklidňující léky, protože žijí v neustálém strachu z útoku partyzánů.

 •

(pokr.)