(pokr.)

Návrat Saúdů

S britskou podporou se Saúdové vrátili z kuvajtského exilu a znovu se zmocnili Rijádu. Po dvou desetiletích poddanství pokořili Rášidy.

Moderní Iráčané se kupodivu nikdy s nezávislostí Kuvajtu nesmířili a stále ho pokládali za součást tureckého vilájetu Basra a tudíž jako jeho nástupnický stát za irácké území.
Tak také v podstatě argumentoval Saddám Husajn, když roku 1990 jeden z nejbohatších členských států Spojených národů brutálně obsadil.
O vánocích roku 1901 se na výzvu Britů z Kuvajtu znovu ozval wahhábitský imám Abdarrahmán as-Saúd. Od Turků dostával měsíčně šedesát liber a jeho syn Abdal Azíz chytal rozumy od kuvajtského amíra Mubáraka, jak vládnout.
Za svého otce začal řídit praktické věci a Saúdové se vrátili do Rijádu.

Válka o Arábii
Původně to byla běžná loupežná výprava za velbloudy a koni na rášidovské území, ke které prý ponoukali Britové. Nakonec z toho bylo vítězství a dobytí oázy: v únoru 1902 Rijádem opět vládnou Saúdové a Abdarrahmánovi se dostalo všeobecného uznání středoarabských kmenů.
O dva roky později pozval na výpravu proti nim Abdal Azíz ibn Rašíd Turky, ale vystupování sultánových vojáků velmi podráždilo ostatní Araby.

Turkům se proto nedostávalo menáže. Kromě toho roku 1905 v Jemenu, v oblasti, kterou si Turci a Britové vágně vymezili za hranice svých zájmů, propuklo povstání šíitské sekty zajdistů; v podstatě protiturecké povstání živené Brity.

Zajdisté, k nimž patřili imámové Jemenu se sídlem v Sana´á, kteří byli sesazeni až roku 1962, jsou v zemi obklopené ze všech stran sunnity, neklidným elementem.
Od roku 2004 jsou ve válce s ústřední jemenskou vládou dodnes a mimo jiné napadli i saúdské území: v několikatýdenních bojích koncem roku 2009 s nimi zemřelo na padesát saúdských vojáků. Byla to první válka vedená na saúdském území od založení království roku 1932, a nebyla pro Saúdy s nesmírnou vojenskou převahou včetně letectva úspěšná.

Teprve v rámci jednoho z mnoha příměří v únoru 2010 propustili zajdisté vedení klanem al-Husí (al-Houthi) zajatce, opustili saúdské území a uznali (alespoň na několik měsíců a do další potyčky) zákony Jemenské republiky.

Konec Rašídů
V kraji Kasím (dnešní saúdská provincie Kasím/Qassim) ve střední Arábii 17. dubna 1906 porazil Abdal Azíz ibn Saúd podporovaný Brity Abdal Azíze ibn Rašída, na jehož straně stáli Turci, a zabil ho.
Byl to začátek třetího saúdského státu a zároveň krok ke konci šammarského. Zároveň historie předeslala, jak budou vypadat koalice na Arabském poloostrově během „velké války“.

S Rášidovci to pak šlo s kopce. Po Abdal Azízovi jim vládl jeho syn Mitab (Meteb II.), který byl po několika měsících zavražděn i se svým bratrem Mašaalem (Mišaalem) rukou příbuzného jménem Sultán, synem Hámudovým, který ale také nevládl rodu déle než rok.
Po něm převzal moc nad rášidovci jeho bratr Saúd bin Hámud a v letech 1910-1910 Saúd bin Abdal Azíz (otec byl zavražděn roku 1906).

Šammarská agonie
V Arábii panoval všeobecný chaos, rozvrat v domě Rášidově. Roku 1909 uznal Sultán ibn Rašíd nadvládu rodu Ál Saúd. Hegemonii nad Araby uznali i Turci a udělili ibn Saúdovi titul walí, přítel (odlišné od titulu wáli pro lokálního vládce).

Britský vliv však byl v Arábii znatelně silnější, protože Evropané platili lépe než Turci. A ti pak prohráli „velkou válku“, jak Britové s Francouzi říkají první světové válce.
Roku 1920 byl emír Saúd ibn Rašíd zavražděn a knížetem se stal Abdalláh ibn Talál. Neměl však slovo všech Šammarů a v bojích v okolí Há´ilu padl. Novým knížetem se stal Abdalláh ibn Mitab (Meteb).

Rašídové z Há´ilu, střediska kraje Džabal Šammar, byli knížata velkého severoarabského kmenového svazu Šammarů. V Saúdské Arábii, která se osudově mohla jmenovat Šammarská Arábie, žije dnes na milion Šammarů. V Iráku žijí dva z celkově šesti milionů Šammarů. V Sýrii je jeden a půl milionů příslušníků rozvětveného kmene, Šammarové žijí v Kuvajtu, Jordánsku i Egyptě.

Jsou zřejmě potomky starověkého předislámského kmenového svazu Tajj, který v posledním století před naším letopočtem migroval z Jemenu na sever Arábie. Kolem roku 1650 ovládali rozsáhlé kusy Syrie po Halab/Aleppo, v devatenáctém století překročili Eufrat do Džazíry. 
Šammarové podporovali Hášimovce v Jordánsku a Iráku a těžce snášeli krátkou vládu královraha Kásima roku 1958 nad Irákem (více v některém z dalších dílů). Uvítali proto baasistickou revoltu a postavili se také za režim Saddáma Husajna sesazeného roku 2003 Američany.

Šammar se neztratí
Muhsin, strýc Ghazího al-Jávara (dnes 51), který byl po přímé americké okupační správě roku 2004 interimním presidentem Iráku, je šajch všech šammarských předáků. Šammarové mají mimo jiné velké peníze z naftových polí v Saúdské Arábii a jsou i jinak podnikaví.

Dynasticky jsou propojeni se Saúdy. Dnešní saúdský král Abdalláh je synem Abdal Azíze, zakladatele monarchie, se šammarskou princeznou. Propojení se Saúdy bylo podezřelé Saddámu Husajnovi a z respektovaných přátel se stali nepřátelé. Šammarské špičky za jeho vlády odešly do exilu a vrátili se s americkou okupací.
Šajch Lawrence Mutib Hazan, který sídlí v an-Nuchajb (asi 55 roku 2011) v irácké centrální provincii al-Anbár, je například prapravnukem šammarského šajcha, který válčil po boku Thomase Edwarda Lawrence ve „velké válce“ proti Turkům. Je příbuzný se Saúdy a spojenectví s Američany si dal dobře zaplatit.

Když se dal roku 2006 na jejich stranu proti iráckým kajdistům v rámci hnutí as-Sahva, museli mu okupanti opravit v an-Nuchajbu studny a rozvod elektřiny.

Ghazí al-Jávar byl na několik měsíců prvním presidentem Iráku po Husajnově pádu. Z díry u Tikrítu ho ostatně 13. prosince 2003 vyzdvihoval jistý šammarský Irákoameričan Samír.
Po volbách roku 2005 se al-Jávar stal vicepresidentem a následujícího roku se vrátil do privátu světa podnikání. V politice byl sunnita přijatelný i pro šíity, poněvadž jedna ze šammarských částí šíu vyznává.

Šarífovy naděje

Před vypuknutím světové války roku 1914 existovali na Arabském poloostrovu tři veličiny. Velký šaríf Husajn v sunnitském Hidžázu, imám Jahjá ze šíitské sekty zajdistů v Jemenu a wahhábita Abdal Azíz ibn Saúd ve vnitrozemí. Maskatský sultán ani ománský imám do velké arabské hry příliš nezasahovali.

Jahjá Muhammad nechtěl mít nic společného s nevěřícími Brity a vyháněl probritské náčelníky. Saúd uznal roku 1915 britský protektorát a slíbil, že nenapadne země britských chráněnců Kuvajt, Bahrajn, Katar, Smluvních šejchátů (vládce na Pirátském pobřeží) a Maskat a Omán.
Šaríf Husajn ibn Alí, vládce Hidžázu od roku 1908, také nesnášel osmanského chalífu, istanbulského sultána (v jehož městě se roku 1853 narodil), a Britové si ho naklonili slibem, že na tureckých územích Arábie vznikne arabský stát. 

Roku 1916, uprostřed „velké války“, vyhlásil šaríf nezávislost Hidžázu, sebe za krále a postavil se proti Turkům. Jeho syn Fajsal ovšem předtím v Istanbulu přísahal věrnost sultánovi a vzal od něho velké peníze na vyzbrojení celé armády, která by se v Arábii postavila po bok Osmanů.

Arabské povstání, jak mu Britové říkali, moc úspěšné nebylo. Například Medína zůstala turecká až do začátku roku 1919. 
Roku 1916 se do Husajna pustil ibn Saúd a dobyl hornatý kraj s oázou Chajbar severně od Medíny. Oasa je známá arabským obléháním a pokořením z roku 629, kdy patřila do řetězce židovského osídlení podél karavanní stezky z Jemenu na sever. Arabové tehdy Židy dílem zotročili, dílem vyhnali a pokřik "Chajbar, Chajbar" patří dodnes do výbavy arabských protižidovských demonstrací.
Propaganda velkého přátelství

Šarífové, „vznešení“, odvozovali svůj rod od Muhammadova vnuka Hasana a zdobili se zeleným turbanem. Z nejznámějších šarífských rodů jsou například Idrísové, které vyhnal z Libye roku 1969 důstojník letectva Muammar Kaddáfí. Dodnes sedí na trůnu Alavidové v Maroku v osobě Muhammada VI. a Hášimovci v Jordánsku v postavě Abdalláha II. 
O těch je nyní řeč. Poněvadž od desátého staletí ochraňovali svatá území s Medínou a Mekkou, dávali si titul „velkých šarífů“. 

V Arábii se k Husajnovi v podstatě nikdo nepřidal. V Jemenu byl Jahjá Muhammad bombami donucen spokojit s předválečným Jemenem a Britové ho nechali vládnout (zemřel roku 1948). Slavný plk. Thomas Edward Lawrence (1888-1935) a Husajnův syn Fajsal ve vlastní Arábii ničeho nedosáhli a na Turcích dobyli pouze Akabu. 
Oba se na území pozdější Saúdské Arábie v podstatě nedostali a pověst „Lawrence z Arábie“, archeologa, agenta a publicisty, je literární smyšlenka s politickým nábojem mythu o spojenectví Arabů z Brity. 
Je to i jeden z prvních příkladů mediálně vypreparované a předimensované události z pera válečného amerického zpravodaje Lowella Thomase.

Abú Músá mluví česky
Stejně tak na straně turecké vlády rakousko-český theolog, zeměpisec a arabista Alois Musil (1868-1944), který naopak před válkou procestoval centrální Arábii, Irák, východní Sýrii a Zajordání. Za plus jeho mise ve prospěch německo-rakousko-tureckých spojenců lze počítat to, že udržel kmeny severní Arábie v relativním klidu a míru s Turky.

Na rozdíl od Lawrence se po prohrané válce nestal společenskou hvězdou. Rodák z hanáckého Rychtářova, dnes součásti Vyškova chvíli nevěděl, zda se přihlásit k Rakousku nebo Československu. Když usoudil, že je spíše Čechem, dostal roku 1920 místo v Praze na Karlově universitě a stal se jedním ze zakladatelů Orientálního ústavu, který existuje, sice ve velmi, velmi skromných poměrech, dodnes.

Theologii studoval v Olomouci, kde se stal knězem. V Jeruzalému ve škole francouzských dominikánů studoval od roku 1895 orientalistiku, později v Bejrútu, Londýně, Cambridgi a Berlíně. V Olomouci byl pak před první světovou válkou profesorem starozákonní biblistiky a v letech 1909-1920 ve Vídni biblických věd a arabistiky.
Jeho cesty po Předním východu byly ve své době přínosné, ačkoli zpočátku málo doceňované. První zmapoval a souhrnně popsal Petru s okolím (Arabia Petraea, 1907) a přišel roku 1898 se sensačním objevem v pouštním loveckém zámečku Amra (Kusajr/Kasr Amra; od lat. castrum) umajjovských vládců na území dnešního Jordánska: muslimští vládcové dávali na freskách znázorňovat i lidské postavy včetně ženských. 

V první republice vydal sérii cestopisů, které jsou z etnografického hlediska dodnes zajímavé. Roku 1912 doprovázel na výpravě do Orientu prince Sixta z Bourbonu-Parmy, bratra pozdější císařovny Zity, jejímž zpovědníkem pak Musil byl. Z popudu Františka Josefa I. za války objížděl beduínské kmeny pod tureckou nadvládou s výzvou, aby se nepřidávali na anglickou a saúdskou stranu. Nakonec patřil k důvěrníkům císaře Karla, ale nikdy o své činnosti u dvora nic neprozradil.

exkurs: Jahjá a zajdisté
Na severozápadě Jemenu se v prvních letech 21. století znovu rozšířila vzpoura klanů vyznávajících jednu z forem šíitského islámu, zajdismus. 
Povstalce v počtu asi deseti tisíc mužů vede Abdal-Málik al-Husí (al-Houthi), syn šajcha Badra ad-Dína al-Husího a bratr protiamerického kazatele Husajna al-Husího, který byl zastřelen při povstání roku 2004.

Povstání tehdy ukončilo přiměří v červnu 2007 a začátkem roku 2008 mír. Brzy byl porušen a nové násilnosti propukly v dubnu roku 2009. Obě strany hlásí desítky padlých protivníků, tisíce lidí na útěku a jejich okrádání. 
Na podzim vpadli zajdisté i na saúdské území a do bojů proti nim zasáhla saúdská armáda s veškerou moderní technikou včetně letectva. Po dvouměsíčních bojích se zajdisté stáhli a Saúdové hlásili několik desítek padlých a nezvěstných vojáků. 

Byla to první válka na ochranu vlastních hranic, kterou kdy Saúdská Arábie vedla a také poprvé, kdy samostatně předvedla svou drahou západní technologii. 
Zajdistů je mezi většinovými sunnitskými Jemenci asi třetina. Jmenují se podle jednoho z Muhammadových prapotomků Zajda ibn Alího (zabit v boji roku 740). 
„Zajdí" je od 9. století rod (severo)jemenských imámů vyhnaných po smrti imáma Ahmada Jahjá roku 1962 republikánskými povstalci s pomocí Egypťanů (poslední z imámů Muhammad al-Badr, syn Ahmadův, válčil do roku 1970, než odešel do exilu a roku 1996 v Londýně zemřel). 

Rovněž jemenský vládce v letech 1978-2012, polní maršál a president Jemenské republiky Alí Abdalláh Sálih (67), později exulant ve Spojených státech, patří mezi zajdisty; jeho a jeho nástupce spojenci ve válce se zajdisty však byli sunnitští džihádisté, mezi nimi pardonovaní kajdisté.

Anglické pořádky

Saúdové se v Arábii nehodlali s nikým dělit. Natož s Husajnem ibn Alím, kdysi anglickým spojencem a králem Hidžázu v letech 1916-1924.

Šaríf Husajn ibn Alí patřil do významného rodu Hášimovců (banú Hášim), z něhož pocházel zakladatel islámu Muhammad. Je to nejvýznamnější z rozvětveného kmene Kurajšovců, ochránců Ka´by v Mekce ještě v dobách polytheistických. 
Hášimovci tedy patří k jedněm z nejstarších vznešených rodů na světě, jejichž autorita se po dva tisíce let udržela dodnes. Staršími vládci jsou již jen japonští tennóvé. 

Hášimovci jako šarífové-ochránci svatých míst ovládali Mekku a Medínu (Makka a al-Madína) s obchodními trasami v oblasti Rudého moře. Konečné slovo však měl v oblasti půl tisíciletí turecký Cařihrad. Mekka, hlavní město Hidžázu, byla po staletí pod egyptským vlivem, nikoli bagdádským. Po roce 1517 připadla svrchovanost nad ní Osmanům.

S bratříky po boku
Saúdové už nebyli k zastavení. Ve shodě s nimi napadli obě svatá města v lednu 1920 wahhábitští Achuánové. V říjnu téhož roku udeřili na druhé straně Arábie a vpadli pod vedením Fajsala bin Sultána ad-Davíše (Dvajš) z velkého kmene Mutajr (Mtajr nebo Mtejr) do okolí pevnosti Kuvajtu (zemřel roku 1931). 
Achuánové (Echuánové, Ichván), Bratři, je označení wahhábitských bojovníků, nikoli ethnické. Jejich útoky prosluly brutalitou. Neohlíželi se na výkupné a zajatým nepřátelům prořezávali hrdla. Proměnily se později v saúdskou národní gardu („bílá armáda“), která nespadá pod saúdskou armádu. 
Bratři inspirovali i jiné uskupení, al-ichván al-muslimún, Muslimské bratrstvo, které vzniklo v Egyptě.

Uznání Saúdů
Tehdy se Britové postavili na stranu Saúdů a v květnu 1921 Abdal Azíze ibn Saúda, který se byl roku 1919 představit v Londýně, uznali za sultána Nadždu. Svého spojence z války s Turky Husajna, jak uvidíme, hodili přes palubu...
Abdal Azíz slíbil, že nebude útočit na Irák a že se smíří s Fajsalem, synem velkého šarífa Husajna, kdyby se stal králem v Iráku (v beduínském označení as-Savád, Černozem). V této době ještě jeho spojenci Achuáni plenili celý sever Arábie od Mekky po Karbalu a Nadžaf na jihu Iráku. 

Achuáni ve spolupráci s Abdal Azízem porazili a zajali koncem roku 1921 Abdalláha bin Mitab ibn Rášida i jeho nástupce Muhammada, Találova syna. Abdal Azíz dobyl Há´il, zajal Muhammada a uvěznil ho v Rijádu. Nicméně Muhammad uprchl v ženských šatech, byl však dopaden a roku 1922 zavražděn. 
Abdal Azíz ovládl Arábii po Sýrii, Zajordání a Poeufratí. To byl také definitivní konec šammarského státu Džabal Šammar a na severu Arábie vznikla hranice, jaká tu ještě nikdy nebyla. Je s podivem, že s drobnými úpravami spočívajících v rozdělení „neutrálních“ liduprázdných oblastí drží dodnes.
Britové donutili Saúda uznat hranice Kuvajtu a Iráku, roku 1925 také s Transjordáním, a Abdal Azíz se zařadil mezi britské spojence. 

Jeden z potomků rášidovce Muhammada se stal o půl století později královrahem. Fajsal bin Musájd byl z rodiny Saúdů, ale jeho matka Vatfa byla jednou z Muhammadových dcer a manželka Musájda bin Abdal Azíze, údajně patnáctého ze synů zakladatele saúdského království. Roku 1975 zastřelil z bezprostřední blízkosti během audience krále Saúdské Arábie Fajsala. Jako královrah byl veřejně sťat.

Husajnovo ponížení
Husajn byl velkým šarífem v letech 1908-1916, kdy se prohlásil králem Hidžázu. Britové mu za odměnu, že otevřel za „velké války“ jižní frontu proti Turecku, slíbili vládu nad celou Arábií, rozsáhlým světem mezi Egyptem a Persií; mluvilo se tehdy o „Velké Sýrii“. 
Sliby-chyby a s vítězným koncem války Britové ochladli. Husajn si totiž mimo jiné také nárokoval titul chalífy, když v březnu 1924 zrušil turecký republikánský parlament osmanský chalífát, jehož posledním představitelem byl Osman Abdülmecid II. (zemřel roku 1944 v Paříži a pochován je v prorokově Medíně).

Téhož roku Husajn prohrál válku s Abdal Azízem as-Saúdem, zakladatelem Království Saúdské Arábie, jehož synové vládnou jeden po druhým v jedné lini dodnes. 
Saúdy podporovali Britové a Husajn utekl do Akaby, který ve válce dobyl na Turcích (jeho nejslavnější vítězství). Přístav byl (a stále je) součástí Zajordání, kde tehdy vládl Husajnův syn Abdalláh. 
Protože nedal pokoj, byl v červnu 1925 odvezen na palubě britské válečné lodi do internace na Kypr. V létě 1931 se směl vrátit k synovi do Ammánu na léčení a brzy tam zemřel. Užíval tehdy tak trochu komediálního titulu kalífa ammánský.

exkurs: Velká Sýrie
Bilad aš-Šám byl sen Arabů o spojení zemí „úrodného půlměsíce“ do jednoho státního útvaru. Z dnešních států by to byly egyptský Sinaj, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, turecká provincie Hatay, Irák, Kuvajt.
    Podle slibů z války proti Turkům se o uskutečnění snu snažil Fajsal, syn velkého šarífy mekkánského Husajna. V Damašku od roku 1918 fungovala první arabská vláda pro Sýrii, Libanon, Palestinu a Jordánsko s premiérem v čele (Rida ar-Rikabí). 
Roku 1919 byly první generální volby, z nichž vyšlo první parlamentní shromáždění v této části světa od dob hellénistických. 8. března 1920 parlament prohlásil zemi Syrským královstvím se čtyřmi autonomními oblastmi a zvolil Fajsala panovníkem. 

Francouzi a Britové nebyly však s projektem spokojeni a tajně se dohodli na rozdělení vlivu. Francouzi obsadili Bagdád a s pomocí maronitských křesťanů z Libanonu porazili slabou syrsko-arabskou armádu v červenci 1920 v bitvě u Majsalúnu (Maysalun). 
Fajsal uprchl a Brity byl o rok později odškodněn královstvím v Bagdádu (o tom dále v seriálu). Velká Sýrie zůstala pro arabské sunnity snem dodnes a politickým programem sunnitských mudžáhidů. Obnovu chalífátu ohlásil v Mosulu za občanswké války v Sýrii a Iráku v červnu 2014 jistý Abú Bakr al-Baghdádí, který si dal říkat chalífa Ibráhím.

Palestinci a Jordánci

Saúdové zůstali pevně v sedle. Jejich moc rostla i před nálezem ropy v poušti. V nových poměrech se z Arabů nejvíce ztráceli obyvatelé Palestiny.

Britové vytvořili ustavením Zajordání, Sýrie a Iráku severní hranice nové saúdské říše. Historického opodstatnění nemají a svou logikou připomínají koloniální hranice v Africe, o jejichž dočasnosti asi také není nutné pochybovat. 
    Žádný z Arabů totiž neměl na jejich průběh vliv, a pokud, pak pramalý. 

Mezi Irákem a Arábií byla odjakživa hranicí řeka Eufrat a nikoli poušť. Napříč Arábií vedla z Bagdádu a Kúfy do Mekky Poutnická cesta jindy zvaná Zubajdina podle ženy bagdádského chalífy Hárúna ar-Rášida, která ji v devátém století dala vybavit studněmi a zastávkami. 
Fungovala podle svědectví orientalisty Aloise Musila (viz předcházející díly) v podstatě ještě v době krátce před první světovou válkou.

Hra na chalífát

Roku 1927 uznali Britové kralování Abdal Azíze nad Hidžázem, Nadždem a Asírem a jejich suverenitu. V jeho říši (sjednocené království vyhlášeno až roku 1932) do dnešních dnů nevládl nikdo kromě jeho a jeho vlastních synů. Což je historická originalita...

Indickým muslimům, poddaným britského krále, který byl i císařem indickým (1876-1947), tehdy Saúd slíbil, že z Hidžázu s hlavním městem Mekkou vytvoří státní útvar spravovaný radou muslimských národů, tedy i nearabských. Což nedodržel a sám se zmocnil svatých míst. 
Fahd, jeden z jeho synů, se roku 1986 jako první ze Saúdů prohlásil za „strážce svatých míst, chádim al-haramajn aš-šarífajn“ (vládl v letech 1982-2005). Odložil královský titul „výsost“, neboť prý pouze Alláh je výsostný. Uvedený titul náležel arabským a osmanským kalifům a jeho obnovení akcentovalo saúdské hrátky s ústřední posicí v islámském světě. 
Právoplatní potomci mekkánských šarífů přitom panují v Jordánsku, viz předešlá pokračování...

Jeho wahhábitskou „usurpaci“ sice nikdo oficiálně neuznal, a nejméně šíité, ale proti faktickému stavu nikdo z muslimských představitelů neprotestoval.

Jordánsko na obou březích

Více náklonnosti než otci věnovali Britové Husajnovým synům. V Zajordání vládl starší z nich v letech 1921-1951 jako emír Abdalláh ibn Husajn I. Jeho emirát se úředně nazýval Imárat šark al-Urdun, „Emirát východně od Jordánu“, a byl součástí britského mandátního území Palestiny. 

Plnou královskou nezávislost získal až roku 1946 a roku 1948 se prohlásil hášimovským králem jordánským. 
Po vzniku Izraele v květnu roku 1948 území království rozšířil o palestinské Předjordání (1950). Po jeho dobytí Izraelci roku 1967 v šestidenní válce se mu říkává i Západní břeh. Stát Izrael kraj oficiálně nazývá provincií Judea a Samaria (Jehuda veŠomron) a východní Jeruzalém spojil se západním v jeden celek. 
Jordánský zábor Předjordání s východní částí Jeruzaléma tehdy uznala pouze Británie a čerstvě narozený muslimský Pákistán. 

Abdalláha I. zastřelil v červenci 1951 jistý palestinský Arab na cestě do jeruzalémské mešity al-Aksy v přítomnosti králova patnáctiletého vnuka Husajna ibn Talála. Abdalláhovým nástupcem se na několik měsíců stal Talál I. ibn Abdalláh. Roku 1952 duševně chorého otce Talála nahradil jeho syn Husajn ibn Talál; schizofrenií postižený Talál I. zemřel v Istanbulu roku 1972. 

Palestinské bezdomoví

Jordánsko ve spárech palestinských Arabů a jak se jim hášimovský král Husajn ubránil.

Dva roky před šestidenní válkou se Saúdové s Hášimovci dohodli na výměně území. Rozsáhlá pouštní území ve vnitrozemí Husajn vyměnil za okolí přístavu Akabu (hebr. Eilat a hellénistickou Bereníké), které emírům v Ammánu patřilo od roku 1925. 
Bylo to místo slavného vítězství nad Turky svého stejnojmenného otce. Jordánsko se tím stalo námořním státem. 

V království našly útočiště dvě vlny palestinských Arabů prchajících před židovským Izraelem. V sedmdesátých letech, když se revolucionář Jásir Arafát pokoušel v Ammánu o protimonarchistický převrat, byla většina Palestinců z Jordánska vyhnána a vtáhli do občanské války do té doby poklidný Libanon. 
Řádila v zemi s cedrem ve znaku a několika desítkách živých exemplářů v horách v letech 1975-1990, zničila Bejrút a zcela ochromila život a ekonomiku státu, kterému se říkávalo arabské Švýcarsko. Bankéřskou roli republikánského Bejrútu od té doby převzaly ropné monarchie Arabského poloostrova.

Palestinci a kuchař-travič
Přesto je jordánská populace z poloviny nebo podle jiných odhadů až ze dvou třetin palestinskoarabského původu. 
Král Husajn měl štěstí i v tom, že unikl travičskému pokusu svého kuchaře, kterého uplatila syrská rozvědka. Prozradila ho zajímavá okolnost: kuchař zkoušel jed na kočkách a panovníkově ochrance bylo podezřelé, že jich tolik kolem ammánského královského paláce leží mrtvých. 
Na žádost monarchovy dcery dostal však travič milost a byl dokonce propuštěn z vězení. 

V roce 1970 měl Husajn vycvičenou a vyzbrojenou armádu 65 tisíc vojáků, zatímco palestinských Arabů bylo ve zbrani jen asi patnáct tisíc. Jordánskou armádu postavil na nohy britský generál John Bagot Glubb, který již velel Arabské legii, její předchůdkyni, s níž odrazil ve válce o Izrael sionistické oddíly roku 1948. 
Když ale král Husajn chtěl zdůraznit svou nezávislost na Britech, roku 1956 ho zásluhy nezásluhy nemilosrdně propustil a dal mu dvě hodiny na to, aby opustil zemi.
Část Palestinců vyhnaných z Izraele se mimo jiné usadila v Kuvajtu (kde roku 1956 otevřel svou stavební firmičku elektroinženýr Jásir Arafát) a v Iráku a stali se později vděčnými podporovateli baasistického režimu Saddáma Husajna.

Palestinská diaspora
Z Kuvajtu však byli vyhnáni roku 1992 po irácké invasi, právě protože tehdy Bagdád spolu s jemenským Abdalláhem Alím Sálihem (vládne dodnes) podporovali. V Meziříčí se připojili ke předešlým dvěma emigračním palestinským vlnám (1948 a 1970). 
Konec Palestinců v Iráku přinesla americká invase na jaře 2003. Jako prohusajnovští byli šíity nenáviděni a hromadně před jejich mstou prchali ze země. 
V Iráku žilo 35 tisíc sunnitských Palestinců a podle úřadu Spojených národů o uprchlících (UNHCR) jich na jaře roku 2007 zůstalo patnáct tisíc. V letech 2004-2007 jich bylo v etnických a náboženských čistkách podle bagdádských vládních tabulek 186 zavražděno. 

Jordánsko je pouštní státní útvar s určitými turistickými pozoruhodnostmi ze starověku, ale beze zdrojů a jeho osud odvisí z velké části od vůle mocných sousedů a Američanů. Hášimovská královláda zde může skončit ze dne na den jako před půl stoletím v Iráku.
V Iráku vládl v letech 1921-1933 Husajnův mladší bratr Hášimovec Fajsal I. Roku 1920 byl krátce králem Velké Sýrie, kterou v Damašku po porážce Turků proklamovali Arabové. To se ale nelíbilo Francouzům a anglofilního krále vyhnali (o tom více příště). 
Jeho potomci se v Bagdádu udrželi u moci do roku 1958, jak uvidíme v následujících pokračováních. 

exkurs: Palestina naruby: Židovsko-arabské války
Odvěce špatné vztahy vyznavačů dvou monotheistických náboženství přitahují pozornost ke konfliktu, jehož globální důležitost není zřejmě tak veliká stejně jako význam celé levantské oblasti. 
Muslimové všeobecně sice touží po osvobození Jeruzaléma, svého Svatého města (al-Kuds), ale tolik za svůj problém "dýchat" nemohou.
    Všude totiž mají starosti s vlastními sousedy a vážné problémy doma. Tradičně se nadsazuje velikost a údernost islámských armád. Nebezpečí Husajna Bagdádského se stovkami tanků, ale nepojízdnými, a stovkami letadel, ale neschopnými provozu, bylo nafouknuto před útokem na Irák v březnu 2003 presidentem Georgem Bushem mladším a okořeněno hrůzou ze zbraní hromadného ničení, které údajně baasistický režim vyvíjel (o tom v seriálu později).
    Podobně armáda ajatolláhů, která dostala ve větší míře technickou posilu naposledy za šáha, který byl dobrým americkým spojencem. Třicet let výzbroj stárne, tanky, letadla, lodi. 
Kromě toho hrozí Íránu etnické konflikty, protože s Peršany se neidentifikují šíitští Ázerové, jazykově příbuzní s Turky, sunnitští Kurdové i sunnitští Balúčové, kteří v rozlehlé východní provincii Sístán a Balúčistán vedou od roku 2004 partyzánskou válku (k Íránu se v některém z pozdějších pokračováních vrátíme). 
    V židovsko-arabských válkách a teroristických akcích od dvacátých let, kdy bylo vyhlášeno mandátní území Společnosti národů Palestina, zemřelo odhadem na sto tisíc lidí. Stejný odhad, ale jako nižší hranice, se vypočítává pro oběti šestileté americké války v Iráku a domácích rozbrojů touto válkou spuštěných (2003-2009). 
    Je také pozoruhodné, že klesá surovinová důležitost zemí celého Předního východu. Dnes se tu vytěží asi třetina ropy. Za naftové krise roku 1973 to bylo čtyřicet procent. Současně se neustále zmenšují dovozy ropy do Spojených států z regionu a Američané je diversifikují s dodávkami z Afriky. 
    Arabové jsou na rozdíl od svých předků překvapivě málo produktivní a ropné bohatství teče do písku jako megastavby ve Spojených emirátech. Mezi Araby je velmi vysoká nezaměstnanost a oddanost osudu jakoby proklela veškeré reformní snahy. 
To je překvapivé hlavně u republikánských režimů s ropou, zatímco ropné monarchie byly donedávna vzorem občanských sociálních jistot (včetně státního příspěvku na pensi od dvou let věku).
    Ropné země vyprodukovaly roku 2006 jen čtyři procenta světového HDP, což je méně než například Německo.