Otr (3)-Ö

 

Vzpoury otroků a války s nimi. V hellénském světě k velkým povstáním otroků nedocházelo. Výjimkou byla povstání zotročených poddaných Sparťanů (viz 5. st.). Teprve v pozdním hellénismu po nástupu rozsáhlé latifundisace zemědělské produkce a speciálně s protiřímskou jiskrou jsou zaznamenána větší povstání otroků (srov. roky 134 a 133, 115). Nikdy neměla úspěch.

Obvykle následovaly kruté tresty, není však o nich nijakých výrazných zmínek (krom exekucí po Spartokově povstání, nebo např. potrestání poražených pirátů či revolty gladiátorské roku asi 281 n. l.). Po válkách se zotročenými seleukovskými vojáky na Sicílii (srov. roky 138 a 104) není historických zmínek o opatřeních, jimiž by „pánové“ trestali své poražené „majetky“.

V Římě se roku 460 asi dva a půl tisíce otroků a vyhnanců zmocnilo Capitolia; poprvé se o to pokusili už roku 501 a roku následujícího, lze-li to pokládat za důvěryhodný údaj pokusu o získání svobody. Roku 419 se prozradilo další povstání otroků, které však bylo zrazeno. Roku 198 Římané odhalili povstání kartháginských otroků, bývalých to hannibalovských vojáků, kteří chtěli v Latiu a v Kampánii osvobodit kartháginské rukojmí mírové smlouvy z roku 201. O rok později došlo ke stejné vzpouře v Etrúrii, jehož hbitě využili Keltové.

Roku 185 propukla velká povstání otroků v Ápulii, která ale zůstala isolována. Vše důsledky druhé púnské války. Naopak např. volónés, dobrovolníci, byli otroci, kteří se v počtu osmi tisíc "přihlásili" do armády po Cannách (stát je od pánů odkoupil) a později se jim za to od Římanů dostalo občanství.

Prokonsul Ti. Sempronius Gracchus roku 214 u Beneventa porazil Hannibala, když na základě usnesení senátu slíbil otrokům svobodu, přinesou-li z bitvy nepřítelovu hlavu. Propuštěnci po bitvě nosili na hlavě propuštěnecký klobouk nebo měli hlavu omotánu vlněnými pásy látky, a to i při jídle.

Gracchus dal tento výjen namalovat v chrámu Svobody/Líbertás na Aventínu, který postavil jeho otec za peníze vybrané na pokutách. Majitelé otroků od Beneventa odmítli jejich výplatu od státu, prý to stačí až po válce. Propuštěneckým dobrovolníkům v hannibalské válce se říkalo volónés.

Dvanáct kohort složených z propuštěnců bojovalo ve válce spojenecké, otroky jako vojáky používal C. Iúlius Caesar, Augustus takové dobrovolníky zařazoval do pravidelné armády za válek v Illyrii a Germánii. Roku 325 Makedonec Zópyrión neúspěšně obléhal hellénskou osadu Borysthenés. Občané dali tehdy svobodu otrokům, zrovroprávnili cizince u nich žijící a všechna jména zahrnuli do seznamu občanů. Je to zřejmě ojedinělý případ v historii.

Roku 138 vypuklo na Sicílii první a o 34 roky později druhé povstání válečných zajatců, tentokrát z válek Římanů na východě. Ostatně vzbouřenci se organisovali po seleukovském vzoru, od krále s diadématem po armádu. V Attice vypuklo roku 134 povstání otroků, které bylo snadno potlačeno. Navazoval tzv. sluneční stát otroků, řemeslníků a dalších proletářů v Malé Asii, héliopolítů.

V achajské Dýmé propuklo roku 115 sociální a protiřímské povstání, které na chvíli zrušilo dluhy. Roku 104 a roku 101 povstali otroci v Attice. Jejich pokus byl rychle potlačen a není žádných dalších bližších zpráv. Roku 104 před vypuknutím druhé války s otroky na Sicílii se v Kampánii postavil do čela povstání otroků římský jezdec T. Minucius Vettius. Přijal dokonce titul krále kampánského než byl zradou v bitvě poražen praetorem L. Liciniem Lucullem. Přitom vzpouru odstartoval z lásky k otrokyni, kterou nemohl jako hrozně drahou vykoupit, tak na to šel přes povstání, ale marně viz rok 104.

Za spojenecké války sloužilo na straně Říma dvanáct kohort sestavených z propuštěnců, též Božský Iúlius později přijal do svých jednotek otroky poskytnuté přáteli. Nejznámější "italskou" revoltou zotročených lidí je tzv. válka s otroky nebo také „vzpoura Spartakova“ v letech 73 až 70. Její krvavé potlačení znamenalo konec všem ozbrojeným povstáním otroků v Itálii ve starém věku: přeživší povstalce v počtu šesti tisíc mužů dal vítěz Crassus, budoucí triumvir, ukřižovat podél cesty z Capuy do Říma. Mnohem slabší replikou gladiátorské revolty byla vzpoura osmdesáti gladiátorů určených roku 281 n. l. pro triumfální hry augusta Proba v Římě: loupící arénoví bojovníci byli pobiti vojáky. Po potlačení povstání po smrti Héróda Velikého roku 4 Římané v Palaistíně ukřižovali na dva tisíce vzbouřenců.

Ještě roku 40 po perusijských událostech se pokusil v Kampánii podnítit povstání otroků namířené proti triumvirům velký republikán Ti. Claudius Nero. Povstání bylo velmi rychle potlačeno a iniciátor povstání se svou manželkou Livií (Drusillou) a synem Tiberiem, budoucím císařem, uprchl na Sicílii. Někdy pak snad ve třicátých letech řádil se svou bandou v kraji kolem Aitny na Sicílii jistý Selúros, neznámo, zda kriminálník nebo někdo, kdo usiloval o svobodu zotročených lidí. Byl dopaden, viz rok 36, a v Římě neznámo kdy popraven po gladiátorských hrách: postaven na jakousi konstrukci znázorňující Aitnu (vydával se za jejího syna), propadlem v ní spadl mezi šelmy v kleci pod ním. 

Naopak o věrnosti otroků pánům se vyprávějí příběhy neuvěřitelné, zavánějící smyšleností jako vzory udatenství a věrnosti dynastii v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka. Např.: Za proskripcí byl pronásledovatelům prozrazen jistý Reátínec Urbínus. Jeho otrok vzal na sebe pánovy šaty a prsten, lehl si v ložnici na jeho místo a když vojáci přišli, nastavil jim šíji. Později byl Urbínus omilostněn a otrokovi (jméno historie logicky neuchovala) postavil portrétní pomník s nápisem.

Lépe zní římský příběh, který se udál v Tacitově podání roku 58 n. l. Tribun lidu t. r. (Q?) Octávius Sagitta miloval jistou provdanou Pontii. Zahrnoval ji nesmírnými dary, až se s ním vyspala a také slíbila, že se rozvede a vezme si Octávia. Pontii však zjevně bavily více dary než Octávius. Když se rozvedla, ke slíbené svatbě se neměla, obzvláště, když nalezla bohatější partii. Octávius přišel o majetek, naříkal, že i o pověst, Pontia ale byla neústupná. Slíbila mu však ještě jednu, poslední noc. Měl v domě jen jednu služku, Octávius přišel s jedním ze svých propuštěnců. Po sexu milenku probodl, zranil služku a utekl. Ráno bylo všem jasno, co se stalo, ale Octáviův propuštěnec (ani jeho jméno historie neuchovala) tvrdil, že to on vraždil. Dokud se služebná neprobrala a řekla, jak to bylo. Octávius Sagitta, jehož otec n. děd byl pravděpodobně Q. Octávius Sagitta, Augustův prócúrátor u Vindeliků a Raetů, složil tribúnát a byl odsouzen za vraždu k zabavení majetku a deportaci (na ostrov).

Podle Poeteliova zákona bylo roku 325 ukončeno v Římě zotročování plébéjů prostřednictvím lichvy: zárukou dluhu nadále nesmí být tělo, nýbrž majetek člověka. Konec dlužního otroctví v Římě; např. v Athénách již roku 594 reformami Solónovými (pokud nešlo o ekonomickou závislost a ochranu, klientelství). 11. března 391 zakázal výnos Valentiniána II., Theodosia I. se svým chlapcem Arcadiem prodávat  děti do otroctví a ty, jimž se to přihodilo, měly být propuštěny bez náhrady ceny, kterou otrokář zaplatil. 

Roku 4. n. l. byl na Augustův popud vydán zákon omezující možnost propuštění otroků na svobodu (Sex. Aelius Catus cos. a Sentius), z r. 2 před n. l. zákon Fufiův a Caniniův zakazoval majitelům propouštět všechny otroky naráz, ale pouze část (např. v závěti).

Kolem otroků se vždy točili peníze. Byl to obchod jako každý jiný. Ovšem také otroci měli své majetky. Rekordní cenu za republiky za otroka nabídl konservativec M. Aemilius Scaurus, konsul roku 115 a censor roku 109, jistému Attiovi n. Acciovi z Pisaura za grammatika jménem Daphnus/Dafnús či Dafnis: 700 tisíc sésterciů. Lutorius Priscus koupil od Tiberiova Seiana eunúcha Paezonta/Paizón za pět milionů sésterciů.

Na osudu Dafnidově je pravděpodobně pozoruhodné i to, že hellénský jazykozpytec byl vlastněn římským jezdcem-literátem, autorem tragédií a epigrammů L. Acciem Pisauriensem ("Pisaurským"), popř. jeho synem T. Acciem, kterého hájil v jednom sporu advokát Ciceró. Nebyla by to jen nejvyšší cena za otroka (Plínius upřesňuje: "cena člověka narozeného v otroctví"), ale také za vědce...

Kolik roku 167 dostala armáda za 150 tisíc zotročených Épeirótů, není známo. Ale z této částky vyplatil vojevůdce L. Anicius jezdcům po 400 a pěšáků po 200 dénárech, tedy 1600 resp. 800 HS. Pokud měl k disposici dvě legie po 5200 mužích + po třech stech jezdcích, nebyly to veliké peníze. L. Aemilius Paullus měl pro makedonské tažení k disposici osm legií + asi deset tisíc spojeneckých vojáků a šest set jízdy.

Herec Roscius, to už jako propuštěnec, prý ročně vydělával přes půl milionů sésterciů. Otrok C. Caecilius Ísidórus, propuštěnec C. Asinia Galla (cos. 8), odkázal v závěti 4116 otroků, 360 párů skotu, 257 tisíc kusů dalšího dobytka a 60 milionů sésterciů v hotovosti. A to prý v občanské válce o hodně přišel.

Později vlastnil např. Klaudiův otrok Rotundus, pokladník pro Přední Hispánii, stříbrnou mísu o váze 500 liber a k ní soupravu osmi dalších o 250 librách. To je zhruba 1250 kg zpracovaného stříbra.

Některá otrocká povolání zajišťovala velmi lukrativní život. Nómenclátor byl otrok, jehož povinností bylo pamatovat si jména lidí, s nimiž se kdy jeho pán setkal, znát veškeré služebnictvo v domě a celou rodinnou klientélu. Kromě toho musel znát všechny významné lidi Města a pochopitelně nějakou informaci o nich navíc. Nómenklátoři měli v imperiální době svůj kšeft, zřejmě tak trochu tolerovaný pány. Navykli si za jména, které v různých situacích pánovi doporučí, brát bakšíš, pozornost.

Člověk, který se chtěl u někoho zapsat, si takovou informaci zaplatil. Za to se mj. dostal na seznam lidí, jimž bohatec posílal o svátcích dárky nebo se mu dostalo pohoštění. O hospodářsko-politických výhodách nemluvě.

Paměť neměli pochopitelně jen otroci. Kineás Thessalský, Pyrrhův diplomat, dokázal během své mise v Římě již druhého dne oslovovat jménem všechny římské senátory a jezdce. Ukázku praktického přístupu k public relations později použili sami Římané, když se drali na hellénský Východ.

Smrtelné hry v circu v průběhu staletí ztrácely na letálnosti. Úředně byly ve východní části říše gladiátorské zakázány až roku 325 n. l. císařem Konstantínem, ale již o dvě staletí dříve zakázal císař Hadriánus prodávat lanistům válečné zajatce, nebo také bezdůvodně zabít nebo prodávat otroka (a otrokyni kuplířům), předávat soudům všechny otroky domu při vyšetřování násilné smrti pána a zrušil trestanecké dílny pro otroky i svobodné.

Na západě říše vydal zákaz odsuzovat k zápasům v circu císař Valentiniánus I. (vládl v létech 364 – 375 n. l.), gladiátorské školy zakázal Honórius roku 399 n. l. (vládl 395 - 423), zápasy pak zcela zakázal roku 404 n. l. Hadrián také zakázal majitelům otroků je zabíjet; museli je stavět před soudy.

Ačkoli nelidský vztah M. Porcia Catona k otrokům je veleznámý, překvapí informace, že prý jeho manželka se svým synem také kojila děti otroků: aby prý v nich vzbudila náklonnost k synovi. Ještě Augustus si hrál na patriarchu: kdo z otroků byl kdy za trest spoután nebo mučen, za žádných okolností po propuštění na svobodu nesměl získat občanské právo. Císař Gaius dal otrokovi za to, že ukradl na hostině stříbrný plíšek z lehátka, utnout ruce, pověsit mu je na krk s cedulí, proč byl potrestán a poslal ho mezi hodovníky.

Císař Claudius dal svoboda otrokům, které majitelé pro chorobu odkládali do Asklépiova/Aesculapova chrámu na ostrůvku v Tiberu, aby ušetřili za lékaře. Claudius zakázal tyto lidi znovu zotročovat a odložení otroků tohoto druhu přikázala považovat jako vraždu. Commodus byl krutý odmala a odnášelo to služebnictvo. Poprvé se projevil ve dvanácti letech. Protože byla voda pro koupel teplejší, přikázal svého lázeňského otroka vhodit do pece. Commodův vychovatel tehdy ještě měl možnost syna filosofujícího císaře M. Aurélia ošálit: místo nešťastníka spálil beranní kůži.

Císař Tacitus roku 275 n. l. zrušil povinné mučení otroků v případě vyšetřování hrdelního zločinu na jejich pánovi nebo v případě urážky císařského majestátu: již nemuseli vypovídat. Jeho předchůdce Auréliánus však ještě trestal smrtí svou služku, která se vyspala s domácím otrokem.

Propuštěnci, líbertíní, srov. pod líbertínus, řec. apeleutheros, v dobách republiky neměli nijakou moc. Prvním propuštěncem v Římě prý byl roku 510 či 509 jistý Vindicius, otrok Vitelliů, kteří spřaženi s Tarquiniji chystali restauraci monarchie, vyzradil plány svých pánů konsulům a za to byl obdarován osobní svobodou i hlasovacím právem - mohl si vybrat tribui (zřejmě etymol. pokus o vysvětlení zvyku dotknutí se otroka při propouštěcím aktu hůlkou, vindiktou).

Když na čtyři tisíce potomků římských vojáků s Hispánkami žádalo o právo usadit se v nějakém z hispánských měst na moři, vyčlenil jim senát roku 171 Carteiu v Turdetanii a udělil jim statut "osady propuštěnců", Colonia libertinorum Carteia, dn. San Roque v cádizské provincii.

Pětiprocentní daň z propuštěného otroka byla střádána v aeráriu (roku 209 byla částka použita na válku). Zřejmě nejslavnějším z propuštěnců byl pozdější císař Diocletiánus, Delmatinec, jemuž matka dala jméno Dioklés. Propuštěnec jistého senátora Ánulína si pozměnil hellénsky znějící jméno na římskou až když začal dělat státnickou karieru, v níž se dožil šedesáti osmi let.

Helléni bývali propuštěni za zásluhy při výchově pánových potomků, nebo že zaujali jako literáti, herci či jiní umělci. Od roku 168 byli pro účely censu soustředěni do jedné ze čtyř městských tribuí, esquilinské; od roku 84 byli rozděleni do všech 35 tribuí. Teprve s orientalisací veřejného života, s omezením demokracie, získali propuštěnci u „císařského dvora“ vysokou společenskou důležitost a dokonce často tyranisovali římskou smetánku. Tak například Augstovu závěť roku 14 n. l. senátorům přečetl jeho oblíbený propuštěnec Polybios; k nevoli senátorů, kteří by to prý také zvládli...

V Sullově době měli velký vliv jeho propuštěnci Roscius, Sórix a herec ženských rolí Métrobios. Caesar odlehčil proletářům a bezzemkům v Římu a kolonisoval své zámořské osady 80 tisíci lidmi, z velké části propuštěnci.

Císaři své propuštěnce jmenovávali představenými svých kanceláří, pověřovali je nejvyššími administrativními úkoly, řídili finance atd. (zvl. kategorií propuštěnců byli eunúchové, viz tam). Kněžský sbor panovnického kultu sexvirí/sévirí augustálés byl přístupen propuštěncům, kteří jinak žádné veřejné úřady zastávat nesměli.

Ovšem jistý Félíx, propuštěnec císaře Claudia, spravoval provincii Iúdaiu a byl manželem třech královen: Drúsilly, sestry Ptolemaia Mauretánského, oběti šíleného Gaia, jiné Drúsilly, dcery Héróda Agrippy, židovského dynasty a jedné královny nejmenované.

Augustus měl jednoho tajemníka, á manú, pro svou administrativu, zřejmě až Claudius jejich počty rozšířil. M. Antónius Pallás jako a rationibus správoval císařskou pokladnu, fiscus, Narcissus byl tajemníkem kanceláře, ab epistulís, „od dopisů“. C. Iulius Callistus tajemničil kolem žádostí, á libellís, Polybios byl vědeckým poradcem (?? ab studiís) a s dalšími kradli jako straky. Proto Hadriánus propuštěnce nahradil jezdci.

Vespasiánus nebyl vůbec na kluky, neměl aféry se ženami, nedržel si žádný „harém“. Když ovdověl, dlouho žil s propuštěnkou a tajemnicí Antónie,á manú, dcery císaře Claudia a Aelie Paetíny jménem Caenis (Antónia Augustae líberta Caenis, zemř. roku 75 n. l.). Pak ji u císaře v ložnici zastupovaly anonymní souložnice, jimž za to dokonce platil. Za jednu noc zaplatil jisté ženě 400 tisíc sesterciů „za šílenou lásku“.

Věrnost Caenidě je ojedinělý případ z římských císařských dějin, kdy panovník žil s přítelkyní-propuštěnkou s postavením manželky, ale bez takové společenské úcty.

Za Commoda několik let vládl propuštěnec Kleandros/M. Aurélius Cleander z Frygie. Byl císařovým á pugióne, „od dýky“, ministrem pro vladařovu osobní bezpečnost, šéf ochranky. Byl tak drzý, že spal s císařovými děvčaty a dokonce s nimi měl děti. Když se díky ministrovým přehmatům všechno provalilo, dal holky i s jejichpracovními úrazy Commodus zabít a vypečeného Fryga roku 190 popravit.

Ničemnost propuštěnců, chcete-li těžké životní podmínky, dokladuje osud propuštěnce L. Véra Eklekta/Eclecta. Byl tajemníkem-poskokem Auréliova spoluvládce Véra, po jeho smrti tajemníkem filosofa M. Aurélia, pak jeho syna Commoda a nakonec ještě s áthlétem Narcissem, císařovým sparingpartnerem, roku 192 jeho vrahem.

Jeden z císařů byl dokonce synem propuštěnce. Propuštěnec Helvius Successus byl pyšný na to, že díky své vytrvalosti v obchodu se dřevem to jeho syn někam v císařské administrativě dotáhl. P. Helvius Pertinax byl v lednu až březnu 193 císařem a kromě tohoto původu byl také první z císařů, kteří pocházeli z „měšťanského“ millieu. O čtyři roky později se krátce dostal k moci Maur n. Berber (?) Macrínus, který byl zcela proletářského původu a první ryzí selfmademan.

Rájem pro propuštěnce byl císařský dvůr za úchylného Héliogabala (218 – 222 n. l.). Praefectem praetorió byl tanečník a herec P. Valerius Comazon Eutychiánus, praefectem vigilum/velitelem stráží vozataj Cordius či Gordius, praefectem annónae/zásobování holič Claudius (zřejmě nejvýše postavený holič dějin). Římu tehdy vládli propuštěnci, eunúchové a Iúlia Maesa.

Jiný vozataj Prótogenés patřil mezi císařovy rádce. Héliogabalos, pasivní homosexuál (u Římanů v opovržení) navíc prý obsazoval úřady podle velikosti uchazečova přirození a vůbec dal po celé říši vyhledávat muže vybavené mocnými údy.

Císařův věrný milenec se ostatně jmenoval Zótikos, tj. řec. plný života, živočišný. Jeho otec byl kuchař. Žili spolu jako manželé a kuchtíkův syn se přiživoval ještě tím, že prodával výroky svého pána a „děvčete“. Bisexuální Héliogabalos náklonnost nikdy neskrýval: blonďatému herci Hierokleovi z Kárie veřejně líbal přirození; byl to jeho manžel.

Héliogabala silně inspiroval deviovaný syn filosofa M. Aurélia Antónína Commodus. Také vyhledával muže s velkými penisy, říkal jim Oslové, a toho s největším jmenoval veleknězem „venkovského“ Hercula, zřejmě svého osobního kultu mimo Řím. 
Funkce císařské kanceláře v rukách propuštěnců, viz císař a princeps.

V hellénském světě dávno předtím měli propuštěnci všechna práva kromě plných občanských. V Athénách bývali v postavení metoiků. Společensky ovšem nedosahovali tak závratných karier jako v době principátu. Roku 371 pronajal (tehdy již) svobodný Athéňan Pásión, rodem kdysi otrok, viz rok 373, svou banku a manufakturu na výrobu štítů svému propuštěnci Formiónovi. Po bankéřově smrti se dokonce propuštěnec oženil s vdovou, byl poručníkem mladšího z jejích synů a se starším se dohodl na rozdělení důchodů z firem.

Propuštění na svobodu za formální zbavení všech povinností vůči bývalým pánům archontem-polemarchem museli věnovat nějakou částku některému ze státních kultů. V Athénách kolem roku 330 věnovali do chrámového pokladu Athény stříbrné poháry o váze jednoho sta drachem a je pozoruhodné, že přitom nijak nerozhodovalo, jakého ekonomického postavení dotyčný propuštěnec byl: stodrachmový dar přinesl profesionální sekretář, koželuh, dělník, vinař, pradlena, obchodník, kytaristka, prodavač kadidla i slanečků nebo sésamu, rytec gem, obuvník, kojná i děti.
Srov. manumisie, propuštění na svobodu, např. pod Hyrkánie, Súsy/Seleukeia na Eulaiu. Viz též rok 58, kde o vlně manumissií v Římě po rozdávání obilí zdarma. 

S latinským výrazem servus volně souvisí zajímavá etymologie. Slůvka bylo později užíváno jako pozdravu ve významu „jsem tvůj otrok“ (srov. papežovo: servus servórum, „otrok otroků,“ totiž božích). Do novověku vydrželo v jihoněmecké oblasti a v Maďarsku, řidčeji v Čechách. 

Vlastní slůvko pro otroka "servus" však do novověku nepřežilo, srov. ovšem servilitu, servis apod. Servus vyšlo z lat. servó/zachovat, rozumí se zajatce nechat na živu je výhodnější než ho zabít. Pozdnělatinské a středověké označení pro zotročenou osobu "sclavus" souvisí se jménem Slovanů: jako častý předmět obchodu dali jméno na jihu a západu Evropy žádané komoditě, viz pod Slované. 
Z lat. sclavus je starofrancouzské a moderní esclave, italské schiavo, něm. Sklave (srov. angl. slave), benátské schiao (čti: skiao) nebo piemontské sciao (sšiao), a z toho všeho dnešní italský celosvětový pozdrav ciao! Z tohoto mají Němci a Češi své Tschau/čau. Titulu „otrok boží etc.“ a „vládce světa“ však používali také turečtí sultáni. Severoněmecké Tschüs však vzešlo přes dolnoněmecké adjüs, což přišlo ze španělského adíos a to z pozdní latiny ad deum, "k bohu".

O užití "sclavus" v češtině: Bedřich z Donína ve své "Loretánské pouti" z let 1607-1608 o neapolském přístavu (v části Tyrrhénského moře zvaném Seno di Cratera) praví, že "v témže portu množství se všech stran světa všelijakých lodí se nachází; toho času, když sem já tam byl, při též mole mimo rozličné menší lodi 24 galejí (někdy jich do čtyridceti bývá) a dvanáct velkých naví stály, na těch galejích mnoho set sclavů, Turkův a jiných křesťanských vězňův, na galeje k veslám odsouzených se nachází...". (Cestopis Bedřicha z Donína, Praha 1940).

Při popisu Benátek cituje z Donína latinské verše jistého, pravděpodobně soudobého básníka, o tom, koho všeho lze na náměstí sv. Marka potkat: "... Aethiopas, Turcos, Sclavos, Arabesque, Syrosque/inveniesque...", tedy "nalezneš tu černochy, Turky, Slovany, Araby a Syřany...". 

Otto I., vévoda saský, k. východofranský, italský a císař řím.§ 393+ 

Ottolobos, mí. v Thessalii§ 199

Ottomanové§ viz Hunové

Otys z Paflagonie, k.§ 395

Ouranopithecus§ pravěk 

ovátió, ovace, tj. „jásání“, snad z řec. euai, "jásající o bacchanálu/euastés", malá forma řím. triumfu. Vojevůdce šel pěšky a nikoli na vozu, nebyl oděn jako triumfátor do purpuru, a teprve později se vezl na koni, průvod nedoprovázel sbor trubačů, jako u trimfu, ale pištců, velitel nebyl ověnčen vavřínem, ale myrrhou a na Capitolu neobětoval býka, ale ovci. Srov. pod triumphus§ 503 (poprvé), 487, 422, 186

Ovida z Geutungů, s. Nidady, o. Hilderitha§ viz Gebericus 

P. Ovidius Násó, básník z kraje Paelignů, třikrát ženat (jména prvních dvou neznáme, třetí byla vdova Fabia), o. dvou dcer (it.)§ 240, 200, 105, 64, 55, 50, 43, 1+, 7+, 8+, 16+, 17+    

Ovínius Camillus, senátor a usurpátor§ 222+ 

Ovínius Gallicánus, praef. Urbí§ 306+, cos. 317+ 

Ovínius Pácátiánus, praef. Urbí§ 260+ 

Ovínius Paternus, praef. Urbí§ 260+ 

Oxathrés, satrapa Súsiány a Paraitakény, pers. Vahšír§ 330, 324

Oxathrés, Vahšír, dva údělní perští králové pod Arsakovci§ 141 

Oxendrás z Persie, s. Dáreia II., jinde zvaný Oxathrés§ 423

Oxoathrés, Oxathrés n. Oxathrás z Hérákleie Pontské, tyr. a matkovrah, b. Klearchův, s. Dionýsiův (staré čtení jména: Zathrás)§ 305, 289

Oxarthés, Oxathrés z Pontu, syn Mithridáta VI.§ 63

Óxos, též Óchos, lat. Óxus, ř. mezi Baktrií a Sogdiánou, přítok Aralského jezera, čín. Lan-š'-čcheng (Lanshicheng), pers. Ámú-darjá, dn. č. Amudarja§ 4000, 2200, 530, 519, 329, 328, 282, 256, 139, 130

Oxthrákai, sídel. oppidum Lúsítánů, dn. nezn. polohy§ 151

Oxyartés z Persie, též Oxarthés§ 1. 327, 325, 323, 317, 316, 244, o. Rhóxany, satrapa Parapamisů; 2. 329, 324, b. Dáreia III., o. Amastridy

Oxybiové, ligurský lid v okolí Massalie, Antipole a Níkaie§ 154, 124

Oxydátés, satrapa Médie§ 330, 328

Oxydrakové, též Sudrakové/Sydrakové, indický národ v dn. PAK§ 325

Oxylovci, Oxylidai z Élidy, podle k. Oxyla§ 776, 580, 577

Oxylos z Élidy, k., původně panoval v Aitólii§ 1104, 776

Oxyntás z Numidie, s. Iugurthův§ 90

Oxyntés z Athén, k.§ 1149, 1135 

Oxyrhynchos, m. v dolnoegyptské Heptanomidě, eg. Per-Medžed/Pi-mat, dn. al-Bahnasá na kanálu Bahr Júsuf; jméno od posvátné ryby s „ostrým čumákem“. M. na okraji pouště mělo mimo jiné dvacet chrámů, čtyři veřejné lázně, gymnaseion a divadlo pro deset tisíc diváků a ethnicky petré obyvatelstvo§ 730, 387

Oxyrhynchités nomos, v Egyptě, v sajské době „župa dvojitého žezla“§ 285

Oxythemis z Lárissy, gen. Oxythemida/Oxythemista, přítel Démétria I. Poliorkéta a jeho vyslanec u Agathoklea Syrákúského§ 290, 289
Oxythemis z Koróneie v Messénii§ 732 (Ol.)

'Oz-Ba'al, Ozba'al§ viz 'Az-Ba'al

Ozéné§ viz Udždžain

Ozinés z Persie, usurpátor§ 325

Ötzi, mumifikovaný muž z tyrolských Alp§ 5200