Putinovština: kurs pro pokročilé

volné pokračování předcházejícího seriálu; vycházelo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 11-20/09

Putinova druhá směna: straší jelcinovskou érou a krisí kolem roku 1998 jako nejvyšším ponížením Ruska. S recesí a nízkými cenami surovin se po deseti letech bubák rozvratu vrátil. 

Vyvedl Rusko z bídy po mírové porážce ve studené válce s Američany, z kocoviny z rozpadu sovětského impéria, z chaosu vzešlého z radikálních reformních metod a z gigantického tunelování během privatisace bolševického hospodářství. 

Založil ojedinělou formu státní správy, vládu tajných policistů a agentů-rozvědčíků, přesvědčil komunisty, aby ukázali záda komunistické straně a za státní ideologii prohlásil koktajl namíchaný z tradic carismu, bolševismu a expansivního pravoslaví: vrátil Rusům národní hrdost.

Ruská hvězda začátku 21. století se jmenuje Vladimír Vladimírovič Putin (56), plukovník tajné policie ve výslužbě, sovětský rozvědčík, dvakrát předseda vlády a president. Se svými soudruhy vyhnal z Kremlu miliardářské zbohatlíky-oligarchy, mnoho lidí při vysokých cenách ropy a zemního plynu za jeho presidentování zbohatlo, Rusy bylo zase vidět ve světě – a nejenom jejich zbraně. 

Vybudoval dobře ovladatelný správní aparát nad sedmnácti miliony čtverečními kilometry světa se 140 miliony obyvatel, dostal pod přímou kontrolu důležité hospodářské podniky, přímo finančně zainteresoval své přátele, známé a jejich známé, velmi často z „Pitěru“. 

Dvojjedinné Rusko

Být z Putinova rodiště a působiště Sankt-Petěrburgu, nebo být dobrým známým někoho odtamtud je vedle legitimace čekisty základní kádrová podmínka dnešních kremelských elit. Sofija Rudjevová (18), zvolená předminulý weekend dívkou Miss Rossija 2009, je rovněž z Petrova města na Baltu.

Zastřešil rozhádaná křídla tajné policie KGB, rozvědky SVR i velevlivné vojenské rozvědky GRU a do roku 2008, svého posledního v roli voleného presidenta Ruské federace, vstoupil jako neohrožený suverén.

Mohl si dovolit přenechat svůj kremelský úřad příteli (hádejte odtud), který ani nebyl veden jako spolupracovník KGB, přejmenované roku 1995 na FSB. Stačilo Rusům před volbami 2. března 2008 říci: Toho doporučuji, to bude můj nástupce v Kremlu. 

Po inauguraci Dmitrije Medveděva (43) 7. května se jím dal jmenovat ministerským předsedou a na důležitá místa v kremelské administrativě přišli Putinovi spolupracovníci, aby dohlédli na presidentovo bezpečí. Mužem, který řídí jeho bezpečnostní politiku ve funkci předsedy bezpečnostní rady není nikdo jiný než Nikolaj Patrušev (57), lodní inženýr, generál tajných služeb a doktor práv, v letech 1999-2008 Putinův nástupce ve funkci ředitele FSB.

Presidentovu kancelář řídí jiný Leningraďan a další Putinův důvěrník se zkušenostmi s nasazením v zahraničí, ministr jeho vlád a vicepremiér v letech 2007-2008 Sergej Naryškin (54; viz o něm v TÝDNU 43/07 a 5/08). 

Rambův triumf

Putin se ve svém rozsáhlém úřadu v moskevském Bílém domu obklopil osvědčenými spolupracovníky. Má osm místopředsedů vlády, z toho dva filology-pracovníky KGB/FSB, čtyři sovětsky vzdělané ekonomy a dva právníky ze stejné epochy. Mezi vicepremiéry vyniká Igor Sečin (48), jemuž svěřil dozor nad srdcem ruského státu, nad surovinovými zdroji. 

Poněkud v pozadí stojí Sergej Ivanov (54), Putinův ministr obrany v letech 2001-2007 a vicepremiér, dlouho považovaný za jeho nástupce. 

Putin vládne, jak se sluší a patří na pravého patriarchu a symbol sovětsko-ruské moci. Třebaže její vládní systém je presidiální, to znamená, že hlavní rozhodnutí i representace přísluší Kremlu, byvší president a předseda vlády je u všeho. Řeší válečné situace, vyjadřuje se k velmocenské politice.

Mluví do všeho nebo na to má tajemníky a také všichni očekávají, že se ke všemu vyjádří, aby věděli, jak je co správné. Co by si například Rusky počaly, kdyby jim 8. března nepopřál ku Dni žen a neřekl, že jsou ve společnosti čím dál více aktivnější a aktivnější? Což ostatně slyšely i jejich babičky.

Jeho hlavní visí a pilířem státní ideologie je síla a návrat velmocenské sebedůvěry Rusům.

Loni v létě dorazil Vladimir Putin na vrchol úspěchů. 8. srpna při zahájení pekingské olympiády ukázal potentátům světové politiky shromážděným v čínské metropoli, že to s nárokem na udržení ruské sféry vlivu v tak zvaném „příhraničí“, tedy zemích, které se osamostatnily po rozpadu Sovětského svazu, myslí hodně vážně. 

Ruské tanky vyhnaly z Jižní Osetie a z Abchazie, dvou autonomních území Gruzínské republiky, které už roky užívaly faktické samostatnosti, vojáky presidenta Michaila Saakašviliho (41). Americký chráněnec se nepředloženě pokusil rychlým útokem obsadit jihoosetské správní středisko Cchinvali, ale připravení Rusové, kteří v únoru varovali po odtržení Kosova od Srbska, že to západu nedarují, jeho armádu rozprášili a na krátko obsadili část gruzínského území.

Putinovština v úzkých

Mluvilo se o návratu studené války, očekávala se reakce amerického presidenta George W. Bushe, ale kromě verbálních protestů se Rusům nepostavil. Podobně „bruselští“ Evropané: Západ dal potichu najevo, že uznává ruský nárok na sféru vlivu a na gruzínského diktátora zahořkl. 

Téhož srpna se však na Rusko přivalila pohroma, která Putinovo dílo ohrožuje. Nastal odliv zahraničních investic a s rozjíždějící se krisí amerických kapitálových trhů se do nouze o úvěry zamotávaly ruské firmy a oligarchové. Rubl se hroutil a hrozil obdobný krach jako roku 1992 a 1997-1998, na jehož vlně se za bezradného Borise Jelcina dostal Vladimír Putin k moci. 

V průběhu druhé poloviny roku 2008 rovněž významně padly ceny ruského surovinového pokladu. Zatímco v létě dosáhla cena barelu ropy ke 150 dolarům, koncem roku byla kolem padesáti, koncem zimy 2009 kolem čtyřiceti. 

Putinovština, největší mediální projekt tajných služeb, se právě v nejlepším dostala do úzkých. 

Putin ještě 31. května 2008 v Paříži v interview pro Le Monde oznámil, že Rusové zvýší v nejbližších letech těžbu ropy. Další snížení daní by mělo přilákat olejářské koncerny, aby investovaly do průzkumu a těžby. 

Rusko, které není členem ropného kartelu OPEC, je po Saúdské Arábii druhý největší ropný producent a jeho většinově státní těžaři jsou silně zdanění.

Americká krise

Už v prvním čtvrtletí roku 2008 klesla v Rusku těžba ropy o jedno procento a trend je setrvalý, třebaže letos v únoru Rusové otevřeli báječné ropné a plynové obchodní možnosti s Číňany a Japonci. Technické problémy ropného průmyslu už tehdy doprovázely problémy se zahraničním kapitálem. To se teprve krise amerických finančních trhů teprve provalovala. 

Dlužno připomenout, že i jako v jiných případech, například v proklamovaném boji s korupcí, zaváděním demokracie a podobně, zůstal Putin u slov, neboť plnit sliby je nad současné ruské možnosti. 

Roku 2007 dorazilo do Ruska rekordních 28 miliard přímých zahraničních investic. Po srpnu 2008 toky vyschly. Oba ruské bursovní indexy RTS a MICEX kulminovaly v květnu 2008 a od té doby v souladu se světovými trendy soustavně padají. 

Do února 2009 ztratily obchodované akcie na osmdesát, respektive sedmdesát procent hodnoty, a to včetně firem jako Gazprom, Rosněfť nebo Lukoil. Rusové ze strachu z nového kolapsu prý vybrali z bank ekvivalent 290 miliard dolarů.

Putin prvním a jediným

Ačkoli se hodně lidí snaží vykouzlit z ruské současnosti náznaky toho, že Putinův president Dmitrij Medveděv tu a tam prosazuje liberálnost a že dokonce kritisuje vládu, Putin se svými lidmi řídí Rusko podle svého. 

Jejich recept na krisi? Nepřiznávat, že by to byla krise, určitě není ruská, ale americká, ještě více posílit státní orgány. Aby ukázal, kdo v Rusku vládne na všech frontách, udělil loni v létě brutální lekci jednomu z oligarchů a přispěl k odlivu kapitálu snad více než gruzínská válka.

24. července 2008 večer Putin kritisoval fungování těžebního a metalurgického gigantu Mečel kotovaného na newyorské burse s tržní hodnotou 15,2 miliard dolarů za to, že sám sobě prodává suroviny pod světovými cenami, ale ostatním na export orientovaným ruským firmám koksovatelné uhlí dvakrát dráž. 

Druhého dne ráno padl kurs Mečelu o téměř čtyřicet procent. 

Putin vyjel na jeho hlavního akcionáře Igora Zjuzina (49), že se pro nemoc omluvil ze setkání premiéra s top podnikateli v branži (viz TÝDEN 31 a 32/08). „Ovšem nemoc je nemoc, ale myslím, že se brzy uzdraví,“ špičkoval Putin, „jinak za ním budeme muset poslat lékaře a všechny problémy vyřídit.“ Později přilil oleje, když řekl, že Mečel má daňové úniky, že zvyšuje inflaci a „uráží ruský lid“. 

Uhlí, nafta, potaš

Putin v plné formě demonstroval, kdo je pánem ve státu. Zjuzin rychle ustoupil. 20. srpna ho federální antimonopolní služba odsoudila k pokutě pěti procent z firemního zisku (790 milionů rublům) a ke snížení cen o patnáct procent (trest mohl být třikrát vyšší). Po rozhovoru s Putinem o tom rozhodl šéf služby Igor Artemjev. 

Akce připomněla konec Chodorkovského Jukos (viz TÝDEN 12 a 14/08). Byl to prý znovu Sečin, kdo Putina o Mečelu „nabriefoval“, jak chtěl vědět velmi dobře informovaný časopis The Economist. 

Igor I. Sečin totiž funguje mimo jiné něco jako dozorce nad oligarchy a surovinami. Roku 2003 odepsal Michaila Chodorkovského, který se postavil putinovštině a je již pět let vězněn. 

V říjnu 2008 si vicepremiér Sečin pozval Dmitrije E. Rybolovljova (42), bývalého studenta medicíny, podnikatele v těžebním průmyslu a v žebříčku časopisu Forbes šedesátého nejbohatšího na světě, aby mu pohrozil novým šetřením nehody, k níž došlo před dvěma roky v jeho firmě Uralkalij vyrábějící hnojiva v Bereznikách v Permské oblasti. 

Rybolovljov na sebe upoutal pozornost tím, že koupil v Palm Beach na Floridě sídlo Donalda J. Trumpa za 95 milionů dolarů. Kremelská skupina se snaží k firmě dostat, neboť potaš nejsou jen hnojiva, ale mimo jiné i látka stimulující ropné prameny. 

exkurs: Kavkazská bouřka v gruzínské sklenici

17. července 2008 zahájili Rusové manévry Kavkazská hranice 2008, aby nacvičili obranu průsmyků před útočníky z jihu. Jižně od nich ve stejný den začali s nácvikem válečné koordinace Gruzínci, Arméni, Ázerové, Ukrajinci a Američané. Jejich manévry se jmenovaly Okamžitá odpověď 2008 (viz TÝDEN 33/08). 

Manévry skončily 7. srpna a v noci na druhý den začali Gruzínci tažení na Cchinvali. V napětí kolem Abchazie a Jižní Osetie, které Gruzínec Stalin kdysi připojil k sovětské Gruzii, se marně snažil zprostředkovat mezi Gruzínci a Rusy německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier plánem kombinujícím hospodářskou pomoc a uznáním suverenity obou odtrženeckých území. 

26. srpna president Medveděv uznal nezávislost Jižní Osetie a Abchazie. Během vlastní války byl však hyperaktivní jeho premiér, dával se fotografovat s vojáky a civilisty na Kavkazu. Dmitrij Medveděv pak v září už pouze připomněl základní principy ruské zahraniční politiky, mezi nimiž dominuje zásada multipolarity světa. Rusko se nebude isolovat od EU ani USA. Nicméně zdůraznil, že „Rusko má oblasti, v nichž má privilegované zájmy, jako i jiné země světa. V těchto oblastech jsou země, s nimiž jsme spojeni tradičně přátelskými, dobrými sousedskými vztahy – historicky zvláštními vztahy.“ 

Jsou to podle něj sousední země, „ale nejenom je“: „Budeme chránit své občany všude na světě, včetně obchodní komunity v cizině.“

EU ukončila konfrontační kurs vůči Rusku začátkem prosince 2008. 2. prosince na konsultacích ministrů zahraničí států NATO oznámil generální tajemník Jaap de Hoop Scheffer, že Aliance postupně obnoví za jistých podmínek kontakty k Rusku a že se rada EU-Rusko, která od srpna nekonsultovala, opět dá do práce. Zároveň potvrdil, že členství Ukrajiny a Gruzie není na pořadu dne.

Nikoho přeci nenutíme

V Rusku mají parlamentní demokracii. Stojí to v ústavě. V parlamentu má kremelská strana Jediné Rusko ústavní většinu, k tomu dvě spolupracující partaje a formální oposici v Komunistické straně Ruské federace (KPRF). 

Nepatrná mimoparlamentní oposice ani neví, co nabídnout a ani to většinou s demokracií vůbec nesouvisí, jak dokládá například bizarní národně bolševická strana.

Rusové ostatně nikdy demokracii nepoznali, pokud si ji nespletli s chaosem Kerenského vlády roku 1917. Media, která povstala s perestrojkou, byla za Jelcina pod kontrolou soupeřících oligarchů a sloužila mnohdy jen jako obrana proti útokům soupeřících skupin. Tuto svéráznou podobu svobody slova si v devadesátých letech Západ vyložil jako projev mladé ruské demokracie. 

Tengův nápad

Zlomení moci oligarchů s televisními kanály, rádii a novinami, hlavně Borise Berezovského a Vladimíra Gusinského (viz TÝDEN 12/08) a centralisace kontroly nad průmyslem, obchodem, politikou a medii je logický návrat k tradiční ústřední roli státní moci v Rusku. 

Je to jeden z jasných rysů putinovštiny a jistá garance sociálního smíru: vy nám dáváte spokojený život bohatnoucích středních vrstev, tak neomezeně vládněte. 

Říkají to také intelektuálové a podobně se k tomu stavějí všechny asijské autokratické režimy, a to nejen komunistické.

Loni 20. listopadu konala strana Jediné Rusko v Moskvě sjezd, kde hlavní projev držel (logicky) její předseda a premiér Vladimír Putin – který ovšem stále ještě není členem strany. Shromáždění kromě toho i předsedal. Což je také logické: co kdyby někdo propašoval k řečnické tribuně podivné příspěvky?

Rus právě obchvátily těžká mračna. Krise se už zakousla do státních reserv, v metropoli se zastavily honosné stavby, lidé přicházeli o práci a svazáčtí kapitalisté trnuli hrůzou, odkud vezmou peníze na splátky svých zahraničních úvěrů. 

Ve více než hodinové řeči Putin oznámil, že se Rusko vydává cestou státního kapitalismu. Stát dostojí svým sociálním závazkům, poněvadž je z ústavy „státem sociálním". Ruští podnikatelé by neměli brát úvěry v zahraničí, ale u domácích bank a investovat také doma. Nikdo by však neměl být k ničemu nucen, jak pronesl Putin. 

Mysleme rusky

Proto by mimo jiné měly být zisky z ruských cenných papírů nezdaněné a ačkoli se všeobecně očekává, že počet nezaměstnaných v Rusku poroste, navrhnul Putin zvednout podporu v nezaměstnanosti z 1500 na 4500 rublů (asi 130 eur). 

Nesmí se opakovat kolaps minulých let, a je nutné se držet hodnot vlastenectví a národní jednoty. To je podle plukovníka Putina recept na překonání krise, do níž Rusko vhodili Američané. (Rusové kupodivu věří více dolaru než například euru...)

Magazínu Spiegelu tehdy guvernér Kemerovské oblasti Aman Tulejev se sovětskou rutinou uvedl, že „obchodníci a úředníci jsou společně odpovědní za udržení pracovních kolektivů, protože kolektivní odpovědnost usnadňuje úkol.“

Podobně sovětsky proklamoval Putin, že ruské hospodářství musí být efektivnější a konkurenceschopnější a proto se musí „v klíčových resortech zdvihnout produktivita práce“.

Putin už vůbec nebojuje s korupcí, jako za své osmileté přímé kremelské éry, ale domáhá se spojených národních sil a toho, aby Jediné Rusko bylo nástrojem sociálního státu. 

Předseda dumy Boris Gryzlov, který roky Jediné Rusko vedl a je faktickým předsedou strany nadále, optimisticky prohlásil: „Naše Rusko je mladé a silné. Po krisi bude ještě silnější.“ 

Příprava na delší vládu

Symbolika nástupnictví dostala druhého dne po Putinově projevu další podobu. 21. listopadu schválila duma Medveděvovův návrh na prodloužení presidentského období ze čtyř na šest let a parlamentu na pět. Jeho se to týkat ještě nebude, ale jeho nástupce. Nikdo nepředpokládá, že by to nebyl Putin.

Proti ústavním změnám demonstrovalo 14. prosince 2008 v Moskvě a Sankt-Petěrburgu na pět set lidí. Známý protiputinovský odpůrce a šachista Garri Kasparov (45) uspořádal dvě protestní akce a v Moskvě bylo zatčeno za dohledu Omonu devadesát účastníků „pochodu disidentů“, v Sankt Petěrburgu šedesát. 

Putinova vláda tak pokračovala v nepochopitelně tvrdé persekuci nevýrazné mimoparlamentní oposice. V Chimkách u Moskvy vzniklo z Kasparovova podnětu 13. prosince oposiční hnutí Solidarnosť. Ve vedení jsou vedle něj liberál Boris Němcov (49) a Lev Ponomarjov (67), poslanec dumy v letech 1993-1995, ale slyšet o nich nebylo. 

19. prosince duma zpřísnila zákon o národní bezpečnosti omezující oposiční šance ještě více. Exagent tajné služby Andrej Lugovoj (42), poslanec za Žirinovského Liberálně demokratickou stranu (LDS) a v Británii obviňovaný z účasti na vraždě svého kdysi zpravodajského kolegy, řekl na to konto španělskému El Paísu, že každý, kdo by poškodil ruský stát, by měl být zlikvidován (viz TÝDEN 49/06 a 50/07). 

Vlastizrada je podle nového zákona „čin namířený proti bezpečnosti Ruské federace včetně její ústavního řádu, suverenity, územní a státní integrity“. Pod to se vejde opravdu kdeco.

exkurs: Oposice: dýchat povoleno

Jedním z fenomenů putinovštiny je jakýsi navenek zaklíčovaný systém rovnováhy sil a jakýchsi výjimek z pravidel. 

Někteří z privatisačních miliardářů-oligarchů tunelovat nesmějí, jiní ano. Nesmějí ti, kteří vsadili na podporu ze zahraničí (Gusinskij, Berezovskij, Chodorkovskij). Ostatní stavějí ze svého sociální zařízení, obnovují církev, financují representace v různých sportovních odvětvích, chtějí postavit olympijské Soči apod. To jsou oligarchové kremelští a těm není třeba se dívat na prsty (ledaže...). 

Dobrý komunista ze sovětských časů Viktor Zubkov (67), než se roku 2007 stal nástupcem role premjer-ministra Michaila Fradkova (58), z něhož Putin udělal šéfa zahraniční rozvědky SVR (viz TÝDEN 14/08), na ně mimo jiné dohlížel z posice ředitele daňové policie; teď je důležitým Putinovým náměstkem.

Tak měl klid například nejznámější Rus v Anglii a správce vzdálené Čukotky Roman Abramovič, podnikatelé v surovinách Děripaska, Vekselberg, Potanin a desítky dalších zbohatlíků, kteří včas huldovali Putinovi.

Podivné to je s jiným ruským "Angličanem", s Alexandrem Jevgeněvičem Lebeděvem (49), který v lednu koupil většinový podíl na krachujícím londýnském listu The Evening Standard, první takový počin člověka se sovětským pozadím. Člověk z intelektuální bolševické rodiny vystudoval Moskevský institut zahraničních vztahů (MGIMO), pracoval v rozvědce KGB a FSB a mimo jiné byl v Londýně na velvyslanectví kryt funkcí atašé. 

Jeho láska k britskému světu je asi velká, nepochybně však i v jeho případě platí to, co jednou řekl Putin: "Neexistuje něco takového, jako bývalý čekista (viz TÝDEN 13/08)."

Bankéř Lebeděv, který má kromě toho podíly v největší ruské bance, v Gazpromu a drží silnou posici v letecké přepravě (Aeroflot) i průmyslu (Iljušin) se tudíž nijak nejeví jako kritik nebo dokonce sok Kremlu. 

Nicméně je spoluvlastníkem a pravděpodobně jediným financiérem světově známého oposičního listu Novaja gazeta. S ikonou zkázy sovětského státu Michailem Gorbačovem vlastní 49, redaktoři drží 51 procento práv na list, který vychází třikrát týdně s odhadovaným prodejem pod dvě stě tisíc výtisků. 

Žurnalisté „Nových novin“ mimo jiné odhalovali zákulisí kavkazských válek, přišli s odhalením, jak to bylo se zpronevěrou peněz z hospodářské pomoci za působení Vladimíra Putina na leningradské radnici (o potravinové aféře viz TÝDEN 9/08). Právník, který Putina tehdy zbavil obtíží, se jmenoval Dmitrij Medveděv...

Od roku 2001 byli zavražděni čtyři novináři „Nových novin“, z nichž nejznámější je Rusoameričanka Anna Politkovská, zastřelená v Moskvě roku 2006 (viz TÝDEN 42 a 46/06). List je pod neustálým tlakem úřadů a zůstává velmi pozoruhodnou okolností, že právě ve světě nejznámější ruské oposiční medium financuje čekista a Putinův kolega.

Rusko sociální: s oligarchy na krku

Ruský vládní systém budovaný od roku 2000 spočívá v návratu moci pod křídla jedné vyhraněné skupiny. Po vzoru francouzského zřízení je její hospodářskou páteří systém národních „šampionů“, obřích státních firem kolem těžby a zpracování surovin, vojenské výroby a výzkumu, dopravy i nových technologií. 

Jejich management je z okruhu tajných policistů a část zisků mizí v soukromých kapsách, neboť ředitel státního podniku mívá mnohdy vlastní úspěšně se přiživující firmu na státním kolosu ("tunelování"). Stát své firmy sice kontroluje, nikoli však zisky, které často inkasují velmi soukromé osoby. 

Například Sergej Čemezov (56), který v letech 1983-1986 sloužil s Putinem v Drážďanech, řídil do loňska státní monopol na obchod se zbraněmi Rosoboronexport, od roku 2008 non-profitní Rostěchnologii - Russian Technologies zastřešující na 420 firem od aerolinek po státem kontrolované realitku. Osobně se však mimo jiné zmocnil obchodu s titanem a kontroluje jednu automobilku. 

Stalinské a další kořeny

Má to v sobě cosi velmi výhrůžného: podnikatelský systém je všeobecně znám, jména ve velké většině také, takže nezbývá, než být hodný. Případ Chodorkovskij má každý ruský novokapitalista před očima...

Politický systém podléhá dokonalé kontrole a budí zdání parlamentní demokracie, jejíž představitelé jsou úzce spjati s hospodářským managementem a podnikatelstvím.

Na rozdíl od jelcinovské éry nyní nepodporují oligarchové svého člověka v Kremlu, ale naopak Kreml velmi pevně kontroluje své oligarchy. Za peníze miliardářů byl Boris Jelcin roku 1996 překvapivě znovuzvolen, za což se pak ruským tunelářům dostalo z Kremlu pardonu. 

Teď je to naopak a se stejným výsledkem: podporovaní se stávají poddanými. To byl Putinův cíl, to je putinovština.

Koneckonců, co není v Rusku vzhůru nohama. Platí to rovněž o ideologickém základu nového ruského státu. Není příliš vkusné, když se lidé, kteří vzešli z bolševického aparátu nebo jeho policie a armády, upjali na carství a pravoslaví, které soudruzi brutálně zlikvidovali a proti jejichž návratu včetně strašidla kapitalismu a imperialismu soustavně bojovali. 

Ruská „intelligencija“ je sice méně poddajná než čínská, která o maoismu zarytě mlčí, ale s Putinovou politikou renesance Rusi se plně ztotožnila, také s censurou a s návratem popského pravoslaví. 

Ostatně řada oligarchů přišla z prostředí technické inteligence, což je od Stalinových dob vrstva, která užívala velkých výhod, jen když vynalézala a chválila. Fysik a nobelista Andrej Sacharov měl například přímý kontakt s Lavrentijem Berijou, a nikdo mu to nepředhazoval.

Navoněná bída

K definitivnímu zlomení moci privatisačních miliardářů významně přispěly globální recese a pád rublu. Ukázalo se, že pýcha velké většiny ruských zbohatlíků spočívala v rozsáhlé zadluženosti doma i cizině. 

Řada oligarchů během několika podzimních týdnů roku 2008 přišla o miliardy dolarů. V řadě případů se uchýlili pod křídla státních záruk rozdávaných Putinovým kabinetem, respektive státní „bankou pro rozvoj a zahraniční ekonomické záležitosti“ Vněšekonombank (VEB), kterou řídí Vladimír Dmitrijev; v čele komise rozhodující o udělování státních podpor sedí premiér Putin. 

Firmy u ní zažádaly do konce ledna 2009 o devadesát miliard. Například většinový majitel Arsenalu Ališer Usmanov (55) přišel podle některých odhadů o čtrnáct miliard dolarů. 

Oleg Děripaska, ještě v polovině roku 2008 vedený Forbesem jako nejbohatší z Rusů a s roupy také se zakoupit do anglické ligy, za státní garanci svých zahraničních dluhů souhlasil s členstvím dvou zástupců státu v Rusalu (Rossijskij aljuminij). 

Michail Prochorov sice také přišel o miliardy, ale letos ho ve Forbesu Američané prohlásili nejbohatším z Rusů (viz TÝDEN 9 a 11/09). 

Jed Wall Streetu

Krise dopadla tvrdě na Rusko v říjnu 2008. Zahraniční úvěry a dluhy oligarchů a státních firem přesahovaly tehdy pět set miliard dolarů, z toho jen Rosněfti a Gazpromu údajně sto miliard. 

Státní firmy neměly hotovost a Sečinova Rosněfť dostala od vlády na splátky svého dvacetimiliardového dluhu devět miliard. Prekérní situace znovu potvrdila, že i po osmi letech Putinovy vlády zůstává Rusko zcela závislé na exportu surovin, ačkoli vládce sám kdysi hovořil o diversifikaci ekonomiky.

Putinův kabinet dal v listopadu na záchranu hlavních ruských firem na dvě stě miliard dolarů, což je proporčně přepočteno se Spojenými státy třikrát tolik než dala vláda Bushova Američanům.

Ze státního fondu pro rozvoj tekly do firem a bank desítky miliard dolarů na jejich záchranu. Našetřené peníze z ropy a plynu zmizely v černé díře magického světa financí. 

Pakliže se ještě loni chtěli ruští oligokraté presentovat jako globální nákupčí surovin a firem, letos je toho obrazu jednoznačně zbavili rudí Číňané. Státní firmy Maových pohrobků skupují díky obrovskému státnímu fondu kde co a mimo jiné se předběžně dohodli na spoluúčasti v anglo-australském těžebním gigantu Rio Tinto. 

Řada oligarchů, kteří se nedávno tolik chlubili svou autonomií, spadli se svými závazky za sanaci podniků a bank do osidel Kremlu. 

Na pravidelném prosincovém veletrhu pro milionáře v Moskvě se roku 2008 žádné velké obchody neuzavřely. Například Gulfstream, který tu zatím prodal dvacet letadel v ceně od 150 do 250 milionů dolarů, na letošek neuzavřel jediný kontrakt. 

exkurs: Miliardářská ruleta

Výkonný ředitel moskevské investiční banky Trojka Dialog Andrej Šaronov na Světovém ekonomickém foru v Davosu vyčíslil ztráty 87 ruských miliardářů od dubna 2007 na více než 260 miliard. 

Nejvíce úvěrů soukromníkům v Rusku poskytla banka UniCredit a podle ředitele její moskevské pobočky Leonida Vindmana to je přes pět set miliard dolarů, jak začátkem března potvrdil agentuře Reuters. 

Zahraniční investoři v roce 2008 stáhli z Ruska 130 miliard dolarů a ministr financí Alexej Kudrin počítá letos z odlivem kapitálu ve výši 110 miliard. 

Sociální programy nebyly dosud kráceny. Putinova vláda přepočítává rozpočet, který vycházel z ceny barelu ropy na 95 dolarech, na úroveň 41 dolaru.

jméno                        majetek v polovině 2008  konec 2008     dluhy

Oleg Děripaska (41)    28,0                               7,2                 14,0 (Kommers.: 27-28 mld., z toho Rusal 16,3)

Roman Abramovič (42)23,5                               3,3                  2,0 (1,3)

Vladimír Lisin (52)       22,2                               3,1                  3,3

Alexej Mordašov (43)   22,1                               3,5                  0,2

Vladimír Potanin (48)   21,5                               2,0                  -

Michail Prochorov (43) 21,5                               1,3 (6)             -

zdroj: Izvestija, Kommersant

Tradiční jarní bodování miliardářů časopisem Forbes je k oligarchům milostivější než sami Rusové. Prochorovovi přičítá majetek ve výši 9,5 miliard dolarů (a 40. místo na světě), Abramovičovi 8,5 miliard (51.), Vagitu Alekperovi (58) 7,8 miliard (57). 

Prochorovovi recese přivodila i ostudu. Loni se dohodl s Lily Safraovou, vdovou po známém bankéři, na koupi její vily na Azurovém pobřeží. Villa Leopoldina ve Villefranche-sur-Mer má jméno po svém staviteli, belgickém králi Leopoldovi II. a Rusa stála 496 milionů eur. 

Závdavkem vyplatil 39 milionů, ale do toho přišly starosti. Prochorov, který se ve frankofonní oblasti proslavil skandály, chce zálohu zpět, o čemž žena, která byla třikrát vdaná za velké boháče, nechce ani slyšet.

Putler kaput

Recese nedopadla jen na neoblíbené oligarchy. Novými ruskými měšťany, zhýčkané ropným blahobytem putinovštiny, otřásl pád rublu a rostoucí inflace doprovázená stoupající nezaměstnaností. 

Politická oposice z toho dosud nijak neprofitovala a asi by ani neměla posluchače. 2. března, den před výročím Medveděvovy volby Putinovým nástupcem, se konaly v řadě oblastí komunální a regionální volby, první od vypuknutí krise. Krise nekrise: vládní strana Jediné Rusko získala mezi 49 a 79 procenty mandátů. 

Komunisté, tedy ti, kteří zůstali členy Komunistické strany RF (KPRF), jsou v sedmi z devíti regionů co do počtu mandátů druzí. Profitovali zjevně z toho, že jsou jediní, kteří se v ruském parlamentarismu profilují oposičně. 

Zatímco místopředseda dumy z Jediného Ruska Oleg Morozov (55) oceňoval „vysokou úroveň politické kultury a politického vědomí“, předseda komunistů Gennadij Zjuganov (64), který se roku 1996 div že nestal namísto Borise Jelcina presidentem, mluvil o nejšpinavějších volbách v posledních patnácti letech a obvinil Jediné Rusko ze zastrašování voličů (viz TÝDEN 12/08). 

Zdá se, že Rusově masově uvěřili Putinovi a Medveděvovi, že hospodářské obtíže a recese pocházejí ze Spojených států, za něž kremelští vůdcové nemohou. Jediné Rusko ostatně ovládá všechny regionální orgány a média. 

My to tak nemysleli

Letos 31. ledna se konaly na mnoha místech obrovské země první hospodářsky motivované demonstrace za premiéra Putina. Místy se dokonce lidé dopouštěli ryzího ikonoklasmu - trhali jeho portréty. V Moskvě se na protivládních setkáních tradičně presentovalo několik desítek (staro)komunistů, anarchistů a liberálů. 

Do Vladivostoku, kde vyšlo do ulic na dva tisíce poklidných demonstrantů vedených komunisty a Tovaryšstvem aktivních občanů Ruska (Tovaryšestvo iniciativnych graždan Rossiji, TIGR), byly povolány speciální jednotky až z devět tisíc kilometrů vzdálené Moskvy, sedm časových pásem, neboť se nedůvěřovalo provinciálům, kteří v prosinci „nezvládli“ protesty proti zdražení dovážených aut a zatkli „jen“ sto lidí. 

Dobře to dopadlo a kromě toho bylo už v poledne minus patnáct stupňů Celsia.

Lidé si napsali na plakáty hesla jako „Kremle, jsme proti tobě“ nebo dokonce „Putler kaput“, což později vykládali tak, že tím vůbec nemysleli jeho vysokoblahorodí premjer-ministěra v Moskvě, ale že se tak jmenuje jistý lokální obchodník, člen komunistické strany a že jeho podnikání zkrachovalo, a proto že je kaput. 

Poslanci sněmu Přímořského kraje, jehož je Vladivostok hlavním městem, odhlasovali resoluci, aby federální vláda odvolala zvýšení celních tarifů – a nic se jim nestalo. V prosinci Medveděv dokonce odmítl vyhodit náčelníka vladivostocké policie, jak si přál Putin. 

Nicméně v březnu po komunálkách zprostil úřadu guvernéra Murmanska Jurije Jevdokimova (62) za to, že nepodporoval kandidáta vlastní strany Jediné Rusko, ale nezávislého, který navíc vyhrál. Kromě toho veřejně obvinil svou partaj, že používá špinavých triků...

Bonusy a cizí prapory

"Aktivisté" také přispěli ke zklidnění, když 10. března jeden z členů koordinačního výboru hnutí TIGR ujišťoval, že nápisy jako Putler kaput! už s sebou nosit nebudou.

Nestalo se tak ani 15. března na uvědomělé "protivládní" demonstraci s třemi sty účastníky. 

Nepokoje na východě nemají s kremelskou politikou mnoho společného. Aparát Jediného Ruska však reaguje úzkostlivě na cokoli. Předseda dumy, šéf poslanecké frakce partaje a předseda výkonné rady partaje Boris Gryzlov (58) předminulý týden varoval před rozdáváním velkých požitků manažerům státních korporací, jak bývalo zvykem v lepších časech: "Musíme vidět ta nebezpečí pro politickou stabilitu. Účinky krise mohou rozšířit sociální rozdíly, které jsou už teď velké." 

Vzhledem k tomu, že průměrný ruský plat nedosahuje ekvivalentu pěti set eur, efekt výplat mnohamilionových manažerských bonusů je pro Rusy stejně odpudivý jako pro Američany nebo Němce smluvní odměny vysokých bankovních úředníků v okamžiku, kdy své firmy zničili a domáhají se pro ně státních podpor. 

Gryzlov, který se sice narodil ve Vladivostoku, ale vyrůstal v Leningradu a stal se přítelem Nikolaje Patruševa, pozdějšího nástupce Putina v čele FSB, vidí ve své funkci věci geopoliticky. Jako bývalý Putinův ministr vnitra (2001-2003), ač sám nepatřil služebně do rozvědčické rodiny (zato jeho manželka Ada je z rodiny admirálské), zná správný slovník: „Už vidíme pokusy strkat vlajku nespokojenosti lidu do rukou, ale často se ukáže, že tato vlajka patří jinému státu.“ 

Rusko brutto-sociální

Akce jako Vladivostok točící se víceméně kolem zájmů omezeného okruhu lidí nijak putinovštinu neohrožují. Nebezpečnější jsou jiné situace.

V Rusku se 140 miliony obyvatel je asi dvanáct milionů gastarbeiterů z bývalých svazových republik sovětského státu, nejvíce ze Střední Asie. Po Spojených státech to je druhá největší koncentrace cizích dělníků na světě, nicméně menší než interní armáda snad dvaceti milionů dělníků migrujících za prací na východ v Číně. 

V dobách ropného boomu posílali z Ruska domů peníze a například v Tádžikistánu, odkud odešel každý šestý za prací do Ruska, vytvářely až polovinu HDP. 

Od konce loňského roku byli mezi prvními, kteří dostávali výpovědi. Vracejí se domů a s sebou vezou jako spoluzavazadlo recesi do zemí hledících do chřtánu agresivního vahhábitského sunnismu, s nímž tak neúspěšně válčí Západ v Afghánistánu a proti němuž nedokáže postupovat ani vláda muslimského Pákistánu. 

Ve stavebnictví pracuje na čtyřicet procent migrantů a většina projektů v Moskvě se zastavila. 

Středoasijci a Kavkazané to v metropoli neměli nikdy lehké. Násilí na nich je časté a velkoslovanští extremisté se předhánějí v tom, jak si u Rusů získat sympatie způsoby, co by všechno gastarbeiterům udělali, kdyby přišli k moci. 

Část zahraničních nádeníků ani nerozumí rusky, nemají žádnou profesi a většinou to jsou muslimové. Podle úřední statistiky bylo roku 2008 v Rusku zavražděno 122 cizinců s ethnickým motivem; roku 2005 to bylo 25 lidí. 

V polovině února president osobně potvrdil, že etnické násilí („extremistické útoky“) narostly oproti roku 2007 loni o třetinu a že se stávají hrozbou pro národní bezpečnost. 

Policistů není nikdy moc

Ministerstvo vnitra očekává v důsledku masové nezaměstnanosti, která však ještě nenastala, sociální nepokoje. Jak citovala Nězavisimaja gazeta z jeho dokumentů, změnilo ministerstvo názor na chystanou personální redukci v resortu o dvě stě tisíc zaměstnanců.

Podobně 6. února varoval president Medveděv: „Dostáváme se pod vliv globální krise, horšící se problém nezaměstnanosti a dalších sociálních themat. V takové době se ohlížíme po těch, kdo spekulovali, jak situace využít. Takže nemůžeme dovolit zhoršení již komplikované situace. Úkolem je permanentně monitorovat situaci v regionech.“

Takže se policisté propouštět nebudou, bude se dále „monitorovat“. 

25. února Medveděv nařídil prokurátorům likvidaci extremistických skupin, které se pokoušejí profitovat z hospodářské krise. Podle ruské terminologie se extremisty myslí rasistická hnutí a náboženští radikálové: „Máte právo žádat po soudech likvidaci relevantních veřejných a náboženských organisací.“ 

Kdyby tomu nechtěl náhodou někdo rozumět, zdůraznil mu to o dva dny později osobně Vladimír Putin. Na shromáždění předáků své strany Jediné Rusko v Novo-Ogarjovu ve své residenci před komunálními volbami 1. března potvrdil, že to s ruskou demokracií myslí opravdicky: jak pravil, kritisovat vládu za krise lze, ale pouze v rámci zákonů. 

O zákonnost šlo v Rusku vždy, nejen za perestrojky a putinovštiny: Jsou-li akce oposice mimo zákon, znamená to, že nesledují účel posílení života lidí, ale své vlastní cíle a pak má stát právo bránit se. Tak pravil „VVP“. 

Aby to bylo jasné i všem mimo Rusko a tedy i tomu, kdo by si rozpomněl na růžové, pomerančové či tulipánové revoluce, ruský vůdce řekl: „Nepřipustíme, aby došlo k událostem jako v některých jiných zemích, na které teď nechci prstem ukazovat. Zároveň ale nechceme omezovat zákonné formy protestu.“ 

Laskavý český čtenář sám může formulovat: putinovština je, když...

(pokr.)