493-490

 

************************************************************

493.

Ol. 71, 4

Themistoklés I.

a. u. c. 261

Postumus Cominius Auruncus II. a Sp. Cassius Vecellinus II.

************************************************************

Při potlačování zbytků iónského povstání se perská flotila zmocnila Chiu, Lesbu, Tenedu a vyplenila oblast Helléspontu, odkud se ještě před tím stačili Býzantští a Kalchédónští uchýlit do Mesémbrié a tak rozšířit počty místních Hellénů (stali se vlastně jejich epoikií)Na Thráckém Chersonésu dobyli Peršané všeho kromě Kardie, kde se bránil athénský dynasta Miltiadés (V.), syn Kimóna II. (viz rok 496). Pro přesilu perského, tj. především foiníckého loďstva, opustil Miltiadés v okamžiku, kdy byli nepřátelé na Tenedu, Kardii a plul s pěšti loděmi do Athén. 

Vyhmátli je Foiníčané, Miltiadés se čtyřmi triérami unikl na Imbros, pátou, jíž velel jeho nejstarší syn Métiochos, zajali: Miltiadés byl u Peršanů na seznamu za to, že doporučoval strhnout roku 512 most přes Istros. Dáreios se však na Métiochovi, nevlastním bratrovi Kimóna, tvůrce athénské říše, nijak nemstil, usadil ho v Persii, za ženu mu dal Peršanku a jeho děti se poperštily. Z Imbru se dostal Miltiadés do Athén. 

Chersonéský stát athénských osadníků a zároveň doména athénského aristokratického rodu/eupatridů Filaiovců musel být s odchodem Peršanů z Evropy po roce 479 Athéňany obnoven, kdy, nevíme; definitivně byl rozpuštěn byl až roku 447 (o jeho vzniku viz rok 560, srov. 546).

V Athénách archón Themistiklés prosadil t. r. rozšíření přístavních kapacit pro Athény: Faléron nestačil a Athéňané začali budovat větší přístavy v Peiraieu a Múnychiu; zjevně už v této době plánoval Themistoklés budování velké flotily, viz rok 482 a 480.

Peršané donutili Ióny uzavřít mír (válka od 499, srov. 494), aby spolu neválčili a vzájemné spory aby řešili soudní cestou/hina dósidikoi eien". Mezi iónskými vyslanci byl u Velkého krále mimo jiné jako vyslanec Mílétských Hekataios, syn Hégésandrův, pozdější první z historiků. Satrapa Artafernés nově uspořádal Iónii, vymezil hranice mezi hellénskými státy a vybírání daní vyměřil na základě majetků pozemkových. Je pravděpodobné, že Peršané ponechali iónské koinon/Paniónion fungovat dále, zřejmě jako kultovní spolek iónských Hellénů. 

Zřejmě t. r. obsadil Hippokratés z Gely Syrákúsy, když předtím porazil na řece Elóru a vyhnal místní oligarchy/gámoroi (srov. Hippokratovu cestu k hégemonii nad Sicílií od roku 498, viz i rok předcházející). Mír se Syrákúsany pak zprostředkovali Korinthští a Kerkýrští za cenu toho, že Syrákúsané odstoupili Hippokratovi Kamarínu, kterou pak rozšířil o nové osadníky. V Akragantu narodil v aristokratickém prostředí filosof, literát a lékař Empedoklés. Politicky byl však démokratem. Jeho akmé spadá do 84. olympiády, zemřel roku 433.

Pokračovala válka Římanů s Volsky. Římané v ofensivě pod konsulem Cominiem Aurunkem snadno dobyli volskou Longulu a Polusku, které vyplundrovali, v Polusce též popravili protiřímské vůdce. Na to oblehli Corioly, na jejichž pomoc táhli Volskou z Antia. Obléhání vedl T. Larcius, jemuž hrozilo, že se dostane do kleští od přicházejících Antijských. V bojích při dobývání Coriol se vyznamenal udatenstvím Cn. Marcius, nyní zvaný Coriolanus (část pramenů ho vede jako C. Marcia). Volskové z Antia poraženi druhou částí Cominiovy armády v poli, Marcius při pronásledování nepřátel ukořistil na území Antia množství obilí, dobytka a otroků. Volský kmenový svaz se poddal a uzavřel s Římem příměří či mír, podmínky neznáme (válka vedena od roku 495, viz též rok 340sqq.).

Římané nyní uzavřeli spojeneckou smlouvu s Latíny, jíž se podle konsula Sp. Cassia Vecellina říká smlouva kassijskáfoedus cassianum (konec války s Latíny viz roku 495). Římané podle ní měli "vzájemný mír, dokud nebe a země budou stát na těch samých místech/eiréné pros allélois estó, mechri an úranos te kai gé tén autén stásin echósi" s Latínskou konfederací sloužící obraně proti pronikajícím Volskům, Aequům a Etruskům (ve smlouvě nepřátelé jmenovitě nejsou uvedeni). Členové paktu získali vzájemná práva sňatku a obchodu/ius conubii & commercii. O rozšíření smlouvy o Herniky viz rok 487, o Cassiově konci viz rok 485.

Krátce po latinských slavnostech/feriae latinae, které byly při této příležitosti rozšířeny na dva dny, zemřel Menenius Agrippa, smírčí vyjednavač za stavovské krise zvané "první secesse" (srov. též předešlý rok). • Slavnosti a s nimi později spojené hry konávané na hoře Albánské neměly pevný termín, ale nastupující konsulové, kteří se jich též účastnili, datum určovali při nástupu do úřadu (v této době začínal konsulský rok 1. září). Teprve v principátu se slavnosti pořádali v létě. Pořádání obětin, slavností a her obecně měli na starosti aedilové/řec. démarchoi, pomocníci tribunů lid, od roku 367 roli převzali aedilové kurulští. 

V Římě byl v údolí Circu 19. dubna zasvěcen konsulem Cassiem chrám Cerery, Libera a Libery zaslíbený tři roky předtím diktátorem Postumiem (srov. rok 396). Na jeho výzdobě se podíleli malíři a sochaři Dámofilos a Gorgasos, pravděpodobně umělci z některého z italských hellénských států. 

 

V Magadě, tj. zhruba v dnešním indickém Biháru, jednoho ze šestnácti velkých árjských států, mahádžanapada, byl zavražděn král Bimbisára (vládl od roku asi 545, viz; seznam magadhských dynastií s tradičními údaji indických chronografů viz v indexu s. v. Magadha). O vraždě hovoří jen část pramenů, jinak byl prý synem sesazen, uvězněn a umučen hlady. Značně rozšířil říši, dobyl Angu a otevřel si cestu do delty Gangy. Byl prvním z indických panovníků kladoucí důraz na organisaci administrativy spojené s výběrem daní, alespoň se to o něm traduje. Vystavěl do velké krásy sídelní město Rádžagrihu a po rozhovorech s Buddhou konvertoval k jeho učení. 

Vrahem a nástupcem byl jeho syn Adžátašatru či -sattu, tj. Vítěz nad nepřítelem (vládl do roku 461), který pokračoval v otcových výbojích. Přenesl sídlo státu z Rádžagrihy (Girivrádž, dn. Rádžgir v Biháru) do Pátaliputry, dn. Patna, původně vsi Pátaligramy opevněné za válek se severními kmeny. Měl prý pět set manželek a na cestách měla každá z nich k disposici svého slona. 

Adžátašatru byl rovněž přítelem Buddhovým a po jeho smrti roku 483 mu připadla část Buddhových tělesných ostatků. Pohřbil je do stúpy v Girivradži. Zavražděný Bimbisára měl vedle přátelství s Buddhou styky též s džinisty, srov. v indexu s. v. džinismus. 

************************************************************

492.

Ol. 72, 1

Tísikratés z Krotónu (podruhé)

Diognétos I.

a. u. c. 262

P. Geganius Macerinus a P. Minucius Augurinus

************************************************************

Po neúspěchu tažení do Skythie (513 – 512), získání kontroly nad Kýrénaikou & Libyí (roku 512) a po pacifikaci Iónie (499 – 494) se král Peršanů Dáreios I. rozhodl ovládnout hellénský světa (operace do roku 490)

Král vypravil Góbryova syna Mardonia, jehož právě oženil se svou dcerou Artozóstrou, v čele velkého vojska z Persie přes Kilikii do Iónie a Evropy; on sám se z Kilikie plavil v čele flotily doprovázející armádu. Všude likvidoval tyrannidy a zaváděl tzv. démokratie, čili státní režimy, řízené volenými úředníky a shromážděními občanů: počin to byl vzhledem k perským aristokratickým tradicím pozoruhodný. Z Iónie pokračoval Mardonios do Helléspontu a obsadil ostrov Thasos. Při obeplouvání hory Athós na poloostrově Akté byly perské námořní síly téměř celé zničeny bouří: potopilo se na tři sta lodí a zahynulo na dvacet tisíc plavců, námořníků a vojáků (o pozdějším Xerxově průplavu srov. rok 483, 480 a 255).

Pozemní vojsko pak napadli thráčtí Brygové, v guerrillových bojích byl zraněn i Mardonios. Peršané je však do konce roku podrobili a Mardonios se na podzim s jádrem armády vrátil zpět do Asie; správu perské Thrákie nepochybně zanechal posilněnou. • Brygové, Brygoi či Briges, byli Hellény považováni za zbytky těch z Frygů, kteří se nepřepravili krátce před rokem c. 1200 do Anatolie a mj. tam přivodili konec říši Chetitů (srov. k tomu rok 742, který je tradičním datem pro začátek říše Frygů).

V Římě vypukl hlad: pro secessi a neustálé války odvádějící občany od zemědělských prací se v Latiu neurodilo, panovala drahota. Římané byli nuceni nakoupit obilí až na Sicílii a v Etrúrii; někteří ze sicilských vládců poskytli Římanům obilí i darem. Většinu nákupů z Kampánie zabavil Aristodémos zvaný Malakos/Změkčilec, vládce v Kýmě, neboť byl dědicem majetku Tarquiniovců a jejich pohledávek; viz rok 495.

Aristodémova samovláda vzala pravděpodobně t. r. krvavý konec. Na své cestě k moci aristokraty pokud nepovraždil, tak exuloval, jejich střediskem byla Capua, viz rok 506. Jejich děti poslal na venkov, kde otročili novým majitelům, dřívějším proletářům. Kuriosně v těchto souvislostech zní jméno Aristodémova otce: Aristokratés. Tyrannos přišel se zajímavým, extremně moderním experimentem: kluky ze vznešených rodin dal žensky oblékat, vonět, nechával jim narůst dlouhé vlasy a vychovávat po dívčím způsobu, dívky naopak ostříhal nakrátko a musely nosit krátké šaty. Chlapcům zrušil výchovu v gymnasiu, ponechal z ní pouze hodiny tance, hudby a zpěvu, staraly se o ně ženy-vychovatelky, které je i koupaly a voněly. 

Všechny Kýmské odzbrojil, o bezpečnost Aristodémovu se staral oddíl barbarských žoldnéřů. Odboj aristokratů však nezastavil. V čele revoluce stáli synové velitele jízdy z války s Etrusky Hippomedontem, viz rok 506, jejichž jména neznáme. Podle jiné zachované verse vedl povstání jistý Thýmotelás.  Pučisté najali několik kampánských žoldnéřů a přepadali venkovská sídla ovládaná Aristodémovými příznivci. Zrádce oznámil samovládci, že ví, kde aristokraté táboří, a armáda s ním opustila Kýmu. Zavlekl Aristodémovy muže daleko od města. To byl okamžik pro útočníky a kromě toho ve městě drželi jakýsi opilý svátek. Převlečeni za dělný lid se dostala v noci šedesátka spiklenců až do Aristodémova paláce, kde povraždila spící stráže a tyranna s ženami a dětmi do rána mučili, než je popravili. Vylikvidovali všechny odpůrce ve města a pak Kýmským sdělili, že obnovují oligarchickou ústavu. Aristodémos vládl nejméně od roku 506 nebo již od roku 524.

Podle druhé verse stála na straně revoluce Aristodémova manželka Xenokrité. Pocházela z aristokratické rodiny a zamilovaný despota ji ke sňatku donutil. Nový režim se jí odvděčil (o osudu jejích dětí ovšem tato verse mlčí) a stala se velekněžkou Démétřinou.   

Mezi plebeji v Římě opět revoluční nálada. Jednak pro neschopnost senátu zajistit zásobování, jednak pro spor tribunů lidu s konsuly o to, kdo má právo hovořit na shromážděních lidu tehdy svolávaných před chrám Vulkánův na foru. Největší váhu mezi tribuny měl t. r. Sp. Sicinius (n. Icilius?), aktivní ve sporu byl C. Sicinius, viz rok 494, a L. Iunius Brutus, oba t. r. aedilové. Vzrušená nálada vedla k uzákonění zásady, že nikdo nemá právo omezovat trinuna lidu v projevech na takových sněmech. Viz dále rok následující. 

U Volsků hlad přešel v hladomor. Římané zavedli nové kolonie do Norby, latinského města, a posílili volské Velitry kolonisované poprvé před dvěma roky, viz tam: mor ve městě řádil tolik, že z deseti lidí přežil jediný. Potřetí vyslali Římané osadníky do Veliter roku 401. 

************************************************************

491.

Ol. 72, 2

Hybrilidés

a. u. c. 263

M. Minucius Augurinus II. a A. Sempronius Atratinus II.

************************************************************

Král Peršanů Dáreios I. rozeslal po Helladě poselství vyžadující podrobení všech hellénských států. Athéňané a Sparťané posly zavraždili, v některých obcích občané váhali, některé státy se podrobily. Thasští (viz předcházející rok; o bohatství státu viz rok 465) byli nyní Peršany donuceni strhnout městské hradby a všechny své bojové lodě poslat do Abdér, odkud vzešla pomluva, že se chystají ostrované vzbouřit. • V Athénách oba vyslance po usnesení sněmu svrhli do strže/barathron za městskými hradbami, srov. rok 406 a v indexu s. v. Athény (2). 

Peršané se z Iónie vypravili po moři a postupovali po ostrovech. Obsadili Samos, ĺkaros, Naxos, Délos, kde Dátis obětoval Apollónovi a Artemidě tři sta talentů kadidla, a přes celé Kyklady se dostali až do Karystu na jihu Euboie (část této expedice však patří již do následujícího roku, viz tam). Loďstvo prý čítalo šest set triér a vezlo s sebou též jezdectvo o deseti tisících mužích. Na jeho palubě bylo údajně dvě stě tisíc mužů, z nichž údajně polovina se účastnila výsadku u Marathónu. Jiné údaje však hovoří až o šestisettisícové invasní armádě; o jejich zásobování zmínka žádná.

Je možné, že toho času dorazili Dáreiovi vyslanci též do Karthága , které tehdy již zjevně vedlo na Sicílii války, s výzvou připojit se ke spojenectví s Peršany. Odmítli, ale jak praví jeden chronografický zápis, neodmítli jeho zákaz lidských obětí (pokračovali však v tom), jíst psy a přistoupili na pohřby žehem namísto do země. Viz ovšem púno-perskou koalici roku 483 (Kartháginci po celou dobu udržovaly styky s Tyrem, svou métropolí, a ta byla perským protektorátním státem). 

Athéňané obnovili nakrátko válku s Aigínskými (viz rok 506). Aigínští totiž patřili mezi ty, kteří se poddali Peršanovi. Na Aigínu dorazil po athénských stížnostech i spartský král Kleomenés I., aby potrestal viníky zrady. Ti však nebyli spoluobčany vydáni: properským hlavním sympatisantem byl Kríos, syn Polykritův, a Kasambos, syn Aristokratův. Kríův syn Polykritos však u Salamíny bojoval již na hellénské straně. Kleomenés I. musel od svých bývalých spojenců odejít s nepořízenou.

Ve Spartě mezitím proti Kleomenovi intrikoval druhý král Démarátos/Dámarátos, syn Aristónův (vládl od roku 510). Kleomenovi I. se ale podařilo „získat si“ v Delfách vlivného Kobóna a kněžku Periallu, kteří potvrdili, že Démarátos není synem Aristónovým (svědkové tvrdili, že to byla kdysi též první reakce Aristónova na sezení s efory, když mu oznámili narození potomka)! Proto zvolili ve Spartě novým králem na Kleomenovo doporučení Eurypóntovce Leótychidu II., syna Menarova, bratra Aristónova, který měl rovněž Démaráta v nelásce, neboť mu přebral snoubenku Perkalu (vládl do roku 469).

Démarátos se po impeachmentu optal matky, její jméno neznáme, jak to s ním bylo. Byla třetí (současnou) manželkou Aristónovou, neboť byl neustále bezdětný: že prý k ní přišlo zjevení/fasma v Aristónově podobě... 

Ohlásil tedy, že poputuje do Delf přes Élidu. Ve Spartě pochopili, že utíká a na Zakynthu ho dohonili a zatkli i se služebnictvem. Zakynthští ho však odmítli vydat a Démarátos se přeplavil do Asie k Dáreiovi, který ho u dvora (asi roku následujícího po marathónském debaklu) přijal s otevřenou náručí a podaroval ho doménou v Mýsii, viz o potomcích roku 399. Byl jediným spartským králem, který kdy v Olympii vyhrál (on konkrétně v závodě čtyřspřeží/tethrippon na Ol. 69 roku 504). Někdy v letech 295 až 281 byl na návrh Aristolocha na Délu poctěn jistý Démarátos ze Sparty, dvořan Lýsimachův. Později se objevilo Démarátovo jméno u otce Nábidova, viz rok 207. Lze předpokládat, že všichni jmenovaní pocházeli z královského rodu Démarátova. 

Když se později pýthická lež provalila, uprchl Kobón z Delf a Periallá přišla o svou kněžskou hodnost. • Je to rovněž první známý případ úplatnosti kněží v evropských dějinách. 

Kleomenés I. s Leótychidou II. (srov. ale rok 508) se vypravili proti Aigíně. Médističtí/properští Aigíňané byli i s Kríem a Kasambem a osmi dalšími předáni jako rukojmí na hlídání Athénským, viz dále rok 488.

Když se dostala na světlo aféra kolem Démarátova synovství, utekl Kleomenés I. nejprve do Thessalie, pak se obrátil do Arkadie, kde ponoukal k převratům a k výpravě proti Spartě. Dostal nakázáno vrátit se domů a tehdy prý měl Kleomenés I. zešílet (viz roku 488).

V Argu se po bitvě u Tírynthu (viz rok 494) dostali k moci údajně otroci (zřejmě hanlivé označení pro místní démokraty), které na obranu proti Sparťanům svolala básnířka Telesilla, takto první „revolucionářka“ evropských dějin. "Otroci" řídili stát do dospělosti synů Argívských, kteří ve válce se Sparťany přišli o život, dorostenci pak otroky vyhnali a ti se zmocnili Tírynthu. Žili prý nějaký čas ve shodě, pak ale do Tírynthu dorazil věštec Kleandros z Figalie, který "otroky" poštval proti Argívským. „Revolucionáři“ byli Argívskými poraženi až po delším boji, snad někdy v letech 490 až 488. 

O Telesille se též tradovalo, že po katastrofě roku 494 byl Argos bez obrany a tehdy Telesilla oděla ženy do mužských šatů, opatřila zbraněmi a rozestavěla je po hradbách, aby to vypadalo, že město je plně chráněno. Zklamaný Kleomenés, který myslel, že se Argu snafno zmocní, odtáhl a stejně tak později druhý z králů Démarátos. Argívští si pak po staletí připomínali událost svátkem, při němž se ženy odívaly do mužských šatů a muži do ženských. 

Na Sicílii zemřel u Hyblé na jedné z výprav proti Sikeliótům Hippokratés z Gely (vládl od roku 498). Nástupci se stali jeho synové Eukleidés a Kleandros II., ti však byli brzy odstaveni Gelónem, synem Deinomenovým, který dělal karieru za Hippokrata jako úspěšný vojevůdce. Gelón pokračoval v dobyvatelské politice Hippokratově (vládl do roku 478). Stejně jako předchůdci též Gelón byl současníky v Helladě titulován jako tyrannos a nikoli basileus/král. Zvolen byl pro vedení válek původně do úřadu stratéga autokratora a když se zmocnil Syrákús roku 485 předstoupil v divadle před sněm, aby si dal stejné pravomoci rovněž Syrákúsany odhlasovat. Svlékl se při té příležitosti donaha, aby ukázal, jak je bezbranný, zatímco oni ozbrojení rozhodnou o jeho osudu: lid byl prý nadšen. Deinomenovi synové Gelón, Hierón, Polyzálos a Thrasybúlos, "Deinomenovci", vládli v Gele a Syrákúsách do roku 466. 

Anaxilás II. z Rhégia(vládl do roku 476) vyhnal ze Zanklé-Messány samovládce Kadma Kójského (viz rok 494)Kadmos unikl do Syrákús pod ochranou Gelónovu (srov. rok 480) a Anaxilás II. opanoval Messánu, která pak tvořila s Rhégiem do roku 461 konfederační soustátí.

V Římě chtěl při rozdělování nakoupeného obilí za starou cenu (viz předešlý rok) získat Cn. Marcius Coriolanus výhody pro senát: požadoval výměnou za nízkou cenu zrušení pravomocí tribunů lidu. Neměl je rád, ani celý jejich stav, neboť mu zabránili domoci se konsulského úřadu, a pro plebeje byl symbolem aristokracie. Za všeobecného vzbouření plebejů byli aedily C. Visellius Ruga a T. Iunius Brutus, v senátu řečnili radikální tribunové C. Sicinius a M. Decius: hrdina z války s Volsky dostal jména jako "ničema a lump/lýmeón kai olethros". Senát rozhodl o cenách potravin nízkých jako před secessí a souhlasil s žalobou tribunů za pokus o nastolení tyrannidy/tyrannidi epibúleuein. Coriolanus musel odejít do vyhnanství, když se ani nedostavil k soudu. Usídlil se u Volsků, sám a bez rodiny, a kuriosně v Antiu u ostře protiřímského Attia Tullia/Tulla (srov. rok 493). Volský magnát byl žádostí Marciovou o asyl nadšen, neboť mu Říman zároveň slíbil, že půjde nyní nemilosrdně proti své vlasti, viz dále rok následující. 

Římané právě držely náboženské hry (údajně "římské") s dostihy, na něž se sjeli i Volskové. Úředníci se vyděsili, že jich je ve Městě moc (upozornil je na to záměrně Tullius, aby vyvolal provokativní reakci), a vykázali je. Byl z toho chaos mezi vyhnanci a protiřímská nálada. Z toho povstala další válka s Volsky, viz následující rok. Ještě během procesu s Cn. Marciem zrekvírovali Antijští ve svém přístavu náklad sicilského obilí pro Řím. Když však z Města na Volsky vytáhla armáda, lodě směly z Antia odplout.  

************************************************************

490.

Ol. 72, 3

Fainippidés nebo Fainippos

a. u. c. 264

Q. Sulpicius Camerinus Cornutus a Sp. Larcius Flavus (Rufus) II.

************************************************************

Po přípravných operacích, které probíhaly od roku 492, zamířili Peršané do centra hellénského světa: vypukla dlouhá první válka perská (trvala do roku 449, srov. dále roky 399 a 336). Peršané pokračovali v námořních operacích v Kykladách, po šesti dnech obléhání zradou předáků Euforba a Filagria dobyli a zničili Eretriu na Euboji, lidi zotročili (viz zde níže a rok předešlý). Z Euboje se vypravili proti Attice. Perskými vrchními veliteli expedice byli od loňska Dátis z Médie a Artafernés, syn sardského satrapy Artaferna, Dáreiova bratra; Mardonia Král zbavil velení po fiasku v Thrákii, viz rok 492.

Athénští vyslali po perském vylodění, viz zde níže, do Sparty rychlého posla, hémerodroma, tj. „toho, kdo běží celý den“, jménem Feidippidés s žádostí o pomoc. Sparťané právě slavili slavnost karnejí a přislíbili pomoc až po jejím skončení. Feidippidés uběhl vzdálenost Athény - Sparta za nejdéle 48 hodin, vzápětí se prý zúčastnil marathónské bitvy, o jejímž výsledku okamžitě informoval do Athén (slavné „neníkékamen, zvítězili jsme“). Pak vyčerpáním zemřel. Podle jiné tradice se zvěstovatel marathónském vítězství jmenoval Diomedón (vzdálenost 42,2 km), podle další Thersippos z Ercheie a nejčastěji se uváděl Euklés, který doběhl a zemřel, když pronesl dvě slova: "Chairete/radujte se!" a "chairomen/radujeme se".

Jiný běžecký rekord vytvořil Amystis ze Sparty a posel Alexandra Velikého Filónidés, kteří ze Sikyónu do Élidy doběhli za 24 hodin. Roku 479 běžel Euchidás Platajský z Platají do Delf pro očistný oheň a vrátil se téhož dne před západem slunce a zemřel vysílením. Uběhl prý tisíc stadií, což by bylo na 190 km v hornatém terénu. • Pověst o Feidippidovi či Diomedontovi je zjevně pozdějšího data. Podle Hérodotových údajů (a ten stál z dochovaných pramenů události nejblíže) totiž pospíchalo od Marathónu do Athén celé vojsko (devět z deseti fýl). Aristeidés s vojáky své fýly zůstal zpět, aby hlídal zajatce a kořist; o incidentu na bojišti s boháčem Kalliou, "Pracháčem z cisterny", viz rok 510. 

Perský výsadek se vylodil 6. boédromiónu/12. n. 13. září u attické obce Marathónu. Peršany doprovázeli athénští exulanti a mezi nimi vynikal Hippiás, syn Peisistratův, který se těšil na návrat l moci. U Marathónu 17. n. 18. září však byli mnohem silnější Peršané Athéňany poraženi a zahnáni zpět na moře. Z polemarchů se vyznamenali Miltiadés (V.) a Kallimachos, který padl (o Aischylovi a jeho bratru viz rok 472). V athénském šiku vedle sebe bojovali též osobní a političtí rivalové Themistoklés a Aristeidés.

Z invasorů zahynulo 6400 mužů (z asi jednoho sta tisíc, viz rok předešlý), Athéňanů 192 (do bitvy jich nastoupilo devět tisíc s posilou jednoho tisíce Platajanů, což byla celá jejich síla; o spojenectví obou států viz rok 519). • Jistý Epizélos v bitvě oslepl, aniž by se ho kdo dotkl. Prý před ním stanul mohutný těžkooděnec s vousem pokrývajícím celý štít a zjevení že zabilo Athéňana vedle něj. Hérodotův příběh je pokládán za první doklad posttraumatické stressové poruchy (PTSD). 

Lakedaimonští v počtu dvou tisíc hoplítů se dostali do Attiky až po bitvě 18. n. 19. září, a proto se hned vrátili domů (cestu z Lakedaimonu do Athén zvládl oddíl Sparťanů s příslušným doprovodem heilótů, tedy nejméně deset tisíc mužů, při zrychleném přesunu za tři dny). • Hippiu před bitvou přepadlo kýchání, při kterém mu vypadl již dlouho se viklající zub. Okolostojícím i jemu samotnému připadlo ominosní, když ho aristokrat v písku nenašel (stejně jako téhož dne svou reinstalaci v Athénách...).

Po bitvě směřovala perská flotila k Athénám, ale athénská armáda se dostala do města rychleji, neboť muži "pospíchali do města na pomoc, co jim nohy stačily/Athénaioi hós podón eichon eboéthon es to asty". Lodi se u Faléru otočily a pluli zpět. Třebaže perský výsadek zůstal stále bojeschopný, pravděpodobně z nedostatku menáže pro muže i koně si nemohl dovolit déle v Attice válčit. Dátis s loďstvem plul do Asie přes Mykonos a Délos. Ustupující Peršané s sebou odvlekli mimo jiné Eretrijské, které Král usadil na královském statku Arderikka v Kissii, pozdější Súsiáně (nebo mezi Kardúchy v dnešním Kurdistánu).

Marathónský debakl perského námořního výsadku znamenal ve válce s Hellény přestávku, která trvala do roku 483, kdy Peršané zahájili přípravu na nové tažení. • Athéňané si připomínali vítězství slavností marathónií vždy 6. boédromiónu/13. září, ačkoli to nebylo vlastní datum bitvy, viz zde výše a v přílohách v oddílu Bohové a jejich svátky. Z moderního zkoumání lunárního kalendáře spartského a athénského vyplynulo jiné datum bitvy: 12. srpna. Prameny nezmiňují dvě úplná zatmění měsíce t. r..: 15. dubna a 8. října...

Kolem roku 490 se narodil básník, historik/biograf a cestopisný autor Ión z Chiu, který dlouho žil v Athénách (zemřel kolem roku 422). Když roku 428 zvítězil o dionýsiích se svou tetralogií, jména neznáme, věnoval každému Athéňanovi pohár chíjského vína (kolik to bylo lidí, nevíme, občanů snad c. čtyřicet tisíc); a to byla válka. Se svým o c. deset let starším přítelem Perikleem sdílel na čas hetairu Chrýsillu/"Zlatíčko" z Korinthu, dceru Teleovu, ženu jistě vzácnou. 

V téže době se narodil filosof Zénón z Eley, žák Parmenidův. Při pokusu odstranit ve své vlasti samovládu Nearchovu či podle jiné tradice Diomedontovu, byl jat a krutě vyslýchán. Prý si však ukousl jazyk, aby nemohl nikoho prozradit. Za to ho dal tyrannos utlouci v moždíři (podle další verse se Zénón zakousl do samovládcova ucha a nepustil, dokud ho strážci neubodali). Převrat se však podařil a tyrannos byl občany ukamenován. Zénónova akmé spadala do 79. olympiády.

Někdy kolem t. r. zemřel elegický básník Theognis, narozen roku c. 570. Mezi lety 490 až 480 se narodil sofista Prótagorás z Abdér. Jeho akmé byla v 84. olympiádě (zemřel někdy v letech 420 až 410).

Začala další válka Římanů s Volsky, nyní s pozoruhodným zvratem (viz roky 495 až 493, tato válka trvala do roku 484). Volskům veleli Attius Tullius z Antia a římský exulant Cn. Marcius Coriolanus, viz předešlý rok. V letech 490 až 488 dobyli Volskové zpět mnoho svých ztracených měst a osad, o které přišli ve válce předešlé, viz rok následující, kdy vypukly vlastní bojové operace.