493-490
************************************************************
493.
Ol. 71, 4
Themistoklés I.
a. u. c. 261
Postumus Cominius Auruncus II. a Sp. Cassius Vecellinus II.
************************************************************
Při likvidaci posledních ohnisek iónského povstání se perská flotila zmocnila Chiu, Lesbu, Tenedu a vyplenila oblast Helléspontu, odkud se ještě před tím stačili Býzantští a Kalchédónští uchýlit do Mesémbrie a tak rozšířit počty místních Hellénů (stali se vlastně jejich epoikií).
Na Thráckém Chersonésu dobyli Peršané všeho kromě Kardie, kde se bránil athénský dynasta Miltiadés (V.), syn Kimóna II. (viz rok 496). Pro přesilu perského, tj. především foiníckého loďstva, opustil Miltiadés v okamžiku, kdy byli nepřátelé na Tenedu, Kardii a plul s pěti loděmi do Athén.
Vyhmátli je Foiníčané. Miltiadés se čtyřmi triérami unikl na Imbros, pátou, jíž velel jeho nejstarší syn Métiochos, zajali: Miltiadés byl u Peršanů na seznamu za to, že doporučoval strhnout roku 512 most přes Istros. Dáreios se však na Métiochovi, nevlastním bratrovi Kimóna, tvůrce athénské říše, nijak nemstil. Usadil ho v Persii, za ženu mu dal Peršanku a jeho děti se poperštily.
Z Imbru se dostal Miltiadés do Athén. Chersonéský stát athénských osadníků a zároveň doména athénského aristokratického rodu/eupatridů Filaiovců musel být s odchodem Peršanů z Evropy po roce 479 Athéňany obnoven, kdy, nevíme; definitivně byl rozpuštěn byl až roku 447 (o jeho vzniku viz rok 560, srov. 546).
V Athénách archón Themistiklés prosadil t. r. rozšíření přístavních kapacit pro Athény: Faléron nestačil a Athéňané začali budovat větší přístavy v Peiraieu a Múnychiu; zjevně už v této době plánoval Themistoklés budování velké flotily, viz rok 482 a 480.
Peršané donutili Ióny uzavřít mír (válka od 499, srov. 494), aby spolu neválčili a vzájemné spory aby řešili soudní cestou/hina dósidikoi eien", tedy zřejmě arbitrážemi. Mezi iónskými vyslanci byl u Velkého krále mimo jiné jako vyslanec Mílétských Hekataios, syn Hégésandrův, pozdější první z historiků. Sardský satrapa Artafernés nově uspořádal Iónii, vymezil hranice mezi hellénskými státy a výběr daní pro Krále vyměřil na základě majetků pozemkových: jeho výměra platila nejméně do peloponnéské války. Je pravděpodobné, že Peršané ponechali iónské koinon/Paniónion fungovat dále, zřejmě jako kultovní spolek iónských Hellénů, nikoli politický.
Zřejmě t. r. obsadil Hippokratés z Gely Syrákúsy, když předtím porazil na řece Elóru a vyhnal místní oligarchy, statkáře nešlechtického původu/gámoroi (srov. Hippokratovu cestu k hégemonii nad Sicílií od roku 498, viz i rok předcházející). Na vyhnání gámorů ze Syrákús se podílel "lid/démos" ve spojenectví se zotročenými Sikely (?)/kyllyry, kyllyrioi, popř. kallikyrioi, killikyrioi.
Gámorové prchli do Kasmen, odkud je ale po několik letech přivedl zpět Hippokratův nástupce Gelón, viz rok 491sqq. Návrat to byl nekrvavý, pravděpodobně díky ujednání s Gelónem; o restituci majetků a podílu na moci nevíme zhola nic.
Kallikyriů, otroků vyhnanců, bylo mnohem více než gámorů a měli v Syrákúsách o velkém množství lidí přísloví/paroimiá: "kallikyrión pleiús/je jich více než kallikyriů". Jejich postavení bývalo přirovnáváno k thessalským penestům, lakedaimonským heilótům a krétským klárótům.
Mír se Syrákúsany pak zprostředkovali Korinthští a Kerkýrští za cenu toho, že Syrákúsané odstoupili Hippokratovi Kamarínu, kterou pak rozšířil o nové osadníky.
V Akragantu se narodil v aristokratickém prostředí filosof, literát a lékař Empedoklés. Politicky byl však démokratem, jak se soudívá podle informace, že "rozpustil", nebo se na té události podílel, sbor tisíce občanů/chílión athroisma, viz o jeho zřízení u roku 553. Filosofova akmé spadá do 84. olympiády, zemřel roku 433. Viz o něm v indexu s. v. školy (1).
Pokračovala válka Římanů s Volsky. Římané v ofensivě pod konsulem Cominiem Aurunkem snadno dobyli volskou Longulu a Polusku, které vyplundrovali, v Polusce též popravili protiřímské vůdce. Na to oblehli Corioly, jimž na pomoc táhli Volskové z Antia. Obléhání vedl T. Larcius, jemuž hrozilo, že se dostane do kleští mezi obléhané a přicházející Antijské.
V bojích při dobývání Coriol se vyznamenal udatenstvím Cn. Marcius, nyní zvaný Coriolanus (část pramenů ho vede jako C. Marcia). Volskové z Antia byli poraženi druhou částí Cominiovy armády v poli, Marcius při pronásledování nepřátel ukořistil na území Antia množství obilí, dobytka a otroků. Volský kmenový svaz se poddal a uzavřel s Římem příměří či mír, podmínky neznáme (válka vedena od roku 495, viz též rok 340sqq.).
Římané nyní uzavřeli spojeneckou smlouvu s Latíny, jíž se podle konsula Sp. Cassia Vecellina říká smlouva kassijská, foedus cassianum (konec války s Latíny viz roku 495). Římané podle ní měli "vzájemný mír, dokud nebe a země budou stát na těch samých místech/eiréné pros allélois estó, mechri an úranos te kai gé tén autén stásin echósi" a s Latínskou konfederací pakt sloužící obraně proti pronikajícím Volskům, Aequům a Etruskům (ve smlouvě nepřátelé jmenovitě uvedeni nejsou).
Členové paktu získali vzájemná práva sňatku a obchodu/ius conubii & commercii. O rozšíření smlouvy o Herniky viz rok 487, o Cassiově konci viz rok 485.
Krátce po latínských slavnostech/feriae latinae, které byly při této příležitosti rozšířeny na dva dny, zemřel Menenius Agrippa, smírčí vyjednavač za stavovské krise zvané "první secesse" (srov. též předešlý rok). Lid se pro jeho chudobu na jeho pohřeb složil po šestině assu.
• Slavnosti a s nimi později spojené hry konávané na hoře Albánské neměly pevný termín, ale nastupující konsulové, kteří se jich též účastnili, datum určovali při nástupu do úřadu (v této době začínal konsulský rok 1. září). Teprve v principátu se slavnosti pořádali v létě. Organisaci obětí, slavností a her obecně měli na starosti dva aedilové plebejští/řec. démarchoi, pomocníci tribunů lidu, a od roku 367 roli převzali dva aedilové kurulští.
V Římě byl v údolí Circu 19. dubna zasvěcen konsulem Cassiem chrám Cerery, Libera a Libery zaslíbený tři roky předtím diktátorem Postumiem (srov. rok 396). Na jeho výzdobě se podíleli malíři a sochaři Dámofilos a Gorgasos, pravděpodobně umělci z některého z italských hellénských států. Cerealie, hry na Cereřinu počest, pořádali v Římě poprvé pravděpodobně až v dubnu roku 201, viz v indexu s. v. Bohové & svátky vi.
V Magadě, tj. zhruba v dnešním indickém Biháru, jednoho ze šestnácti velkých árjských států, mahádžanapada, byl zavražděn král Bimbisára (vládl od roku asi 545, viz; seznam magadhských dynastií s tradičními údaji indických chronografů viz v indexu s. v. Magadha). O vraždě hovoří jen část pramenů, jinak byl prý synem sesazen, uvězněn a umučen hlady.
Značně rozšířil říši, dobyl Angu a otevřel si cestu do delty Gangy. Byl prvním z indických panovníků kladoucí důraz na organisaci administrativy spojené s výběrem daní, alespoň se to o něm traduje. Vystavěl do velké krásy sídelní město Rádžagrihu a po rozhovorech s Buddhou konvertoval k jeho učení.
Vrahem a nástupcem byl jeho syn Adžátašatru či -sattu, tj. Vítěz nad nepřítelem (vládl do roku 461), který pokračoval v otcových výbojích. Přenesl sídlo státu z Rádžagrihy (Girivrádž, dn. Rádžgir v Biháru) do Pátaliputry, dn. Patna, původně vsi Pátaligramy opevněné za válek se severními kmeny. Měl prý pět set manželek a na cestách měla každá z nich k disposici svého slona.
Adžátašatru byl rovněž přítelem Buddhovým a po jeho smrti roku 483 mu připadla část Buddhových tělesných ostatků. Pohřbil je do stúpy v Girivradži. Zavražděný Bimbisára měl vedle přátelství s Buddhou styky též s džinisty, srov. v indexu s. v. džinismus.
************************************************************
492.
Ol. 72, 1
Tísikratés z Krotónu (podruhé)
Diognétos I.
a. u. c. 262
P. Geganius Macerinus a P. Minucius Augurinus
************************************************************
Po neúspěchu skythského tažení (513 – 512), získání kontroly nad Kýrénaikou & Libyí (roku 512) a po pacifikaci Iónie (499 – 494) se král Peršanů Dáreios I. rozhodl ovládnout hellénský svět (operace do roku 490).
Vypravil Góbryova syna Mardonia, jehož právě oženil se svou dcerou Artozóstrou, v čele velkého vojska z Persie přes Kilikii do Iónie a Evropy; on sám se z Kilikie plavil v čele flotily doprovázející armádu. Všude dával likvidovat tyrannidy a zavádět tzv. démokratie, čili státní režimy, řízené volenými úředníky a shromážděními občanů: počin to byl vzhledem k perským aristokratickým tradicím pozoruhodný.
Z Iónie pokračoval Mardonios do Helléspontu a obsadil ostrov Thasos. Při obeplouvání hory Athós na poloostrově Akté byly perské námořní síly téměř celé zničeny bouří: potopilo se na tři sta lodí a zahynulo na dvacet tisíc plavců, námořníků a vojáků (o pozdějším Xerxově průplavu srov. rok 483, 480 a 255).
Pozemní vojsko pak napadli thráčtí Brygové, v guerrillových bojích byl zraněn i Mardonios. Peršané je však do konce roku podrobili a Mardonios se na podzim s jádrem armády vrátil zpět do Asie; správu perské Thrákie nepochybně zanechal posilněnou, ale zprávy o tom není.
• Brygové, Brygoi či Briges, byli Hellény považováni za zbytky těch z Frygů, kteří se nepřepravili krátce před rokem c. 1200 do Anatolie a mimo jiné tam přivodili konec říši Chetitů (srov. k tomu rok 742, který je tradičním datem pro začátek anatolské říše Frygů).
V Římě vypukl hlad: pro secessi a neustálé války odvádějící občany od zemědělských prací se v Latiu neurodilo, panovala drahota. Římský stát byl nucen nakoupit obilí až na Sicílii a v Etrúrii; někteří ze sicilských vládců poskytli Římanům obilí i darem.
Většinu nákupů z Kampánie však zabavil Aristodémos zvaný Malakos/Změkčilec, vládce v Kýmě, neboť byl dědicem majetku Tarquiniovců a jejich pohledávek; viz rok 495. Jeho samovláda vzala pravděpodobně t. r. krvavý konec.
Na své cestě k moci aristokraty pokud nepovraždil, tak exuloval a jejich střediskem byla Capua, viz rok 506. Děti exulantů, které zůstaly ve městě, poslal na venkov, kde otročili novým majitelům, dřívějším proletářům. Kuriosně v těchto souvislostech zní jméno Aristodémova otce: Aristokratés.
Tyrannos přišel se zajímavým, extremně moderním experimentem: kluky ze vznešených rodin dal žensky oblékat, vonět, nechával jim růst dlouhé vlasy a vychovávat po dívčím způsobu. Dívky naopak ostříhal nakrátko a musely nosit krátké šaty. Chlapcům zrušil výchovu v gymnasiu, ponechal z ní pouze hodiny tance, hudby a zpěvu, staraly se o ně ženy-vychovatelky, které je i koupaly a voněly.
Všechny Kýmské odzbrojil, o bezpečnost Aristodémovu se staral oddíl barbarských žoldnéřů. Odboj aristokratů však nezastavil. V čele revoluce stáli synové velitele jízdy z války s Etrusky Hippomedontem, viz rok 506, jejichž jména neznáme. Podle jiné zachované verse vedl povstání jistý Thýmotelás. Pučisté najali několik kampánských žoldnéřů a přepadali venkovská sídla ovládaná Aristodémovými příznivci.
Zrádce oznámil samovládci, že ví, kde aristokraté táboří, a armáda s ním opustila Kýmu. Zavlekl Aristodémovy muže daleko od města. Kromě toho ve městě právě drželi jakýsi opilý svátek. To byl okamžik pro útočníky. Převlečeni za dělný lid se dostala v noci šedesátka spiklenců až do Aristodémova paláce, kde povraždila spící stráže a tyranna s ženami a dětmi do rána mučili, než je popravili.
Vylikvidovali všechny odpůrce ve městě a pak Kýmským sdělili, že obnovují oligarchickou ústavu. Aristodémos vládl nejméně od roku 506 nebo již od roku 524.
Podle druhé verse stála na straně revoluce Aristodémova manželka Xenokrité. Pocházela z aristokratické rodiny a zamilovaný despota ji ke sňatku donutil. popřevratový režim se jí odvděčil (o osudu jejích dětí ovšem tato verse mlčí) a stala se velekněžkou Démétřinou.
Mezi plebeji v Římě vládla opět revoluční nálada. Jednak pro neschopnost senátorů zajistit zásobování, jednak pro spor tribunů lidu s konsuly o to, kdo má právo hovořit na shromážděních lidu tehdy svolávaných před chrám Vulkánův na foru. Největší váhu mezi tribuny měl t. r. Sp. Sicinius (n. Icilius?), bratr možná vůdce první secesse L. Sicinia Velluta, viz rok 494, a L. Iunius Brutus, oba t. r. aedilové. Vzrušená nálada vedla k uzákonění zásady, že nikdo nemá právo omezovat tribuna lidu v projevech na takových sněmech. Viz dále rok následující.
U Volsků hlad přešel v hladomor. Římané zavedli nové kolonie do Norby, latínského města, a posílili volské Velitry kolonisované poprvé před dvěma roky, viz tam: mor ve městě řádil tolik, že z deseti lidí přežil jediný. Potřetí vyslali Římané osadníky do Veliter roku 401.
************************************************************
491.
Ol. 72, 2
Hybrilidés
a. u. c. 263
M. Minucius Augurinus II. a A. Sempronius Atratinus II.
************************************************************
Král Peršanů Dáreios I. rozeslal po Helladě poselstva vyžadující podrobení všech hellénských států. Athéňané a Sparťané vyslance zavraždili, v některých obcích občané váhali, některé státy se diplomatům podrobily. Thasští (viz předcházející rok; o bohatství státu viz rok 465) byli nyní Peršany donuceni strhnout městské hradby a všechny své bojové lodě poslat do Abdér, odkud vzešla pomluva, že se chystají ostrované vzbouřit.
V Athénách oba vyslance po usnesení sněmu svrhli do strže/barathron za městskými hradbami, srov. rok 406 a v indexu s. v. Athény (2). Sparťany z vraždy dvou perských diplomatů hryzlo svědomí. Dlouho nepříznivá věštebná znamení si vyložili jako hněv Talthybiův, herolda kdysi Agamemnonova, uctívaného ve Spartě jako héróa, a usmířit ho bylo možné jen nabídkou lidského života.
Dobrovolně se přihlásili Sperthiás, syn Anéristův, a Búlis, syn Níkoláův, aby se vypravili do Sús ke Xerxovi, a zemřeli za starý zločin. Král jejich oběť odmítl přijmout a poslal je domů, a to zjevně ještě před svým tažením do Hellady. Tradovalo se, že Talthybios spokojen nebyl a že satisfakce se mu dostalo až smrtí synů těch, kteří putovali do Persie, viz o nich roku 430.
Peršané se z Iónie vypravili po moři a postupovali po ostrovech. Obsadili Samos, ĺkaros, Naxos, Délos, kde Dátis obětoval Apollónovi a Artemidě tři sta talentů kadidla (!), a přes celé Kyklady se dostali až do Karystu na jihu Euboie (část této expedice však patří již do následujícího roku, viz tam).
Loďstvo prý čítalo šest set triér a vezlo s sebou též jezdectvo o deseti tisících mužích. Na palubě flotily bylo údajně dvě stě tisíc mužů, z nichž údajně polovina se účastnila výsadku u Marathónu. Jiné údaje však hovoří dokonce až o šestisettisícové invasní armádě; o jejím zásobování zmínka žádná.
Je možné, že toho času dorazili Dáreiovi vyslanci též do Karthága, které tehdy již zjevně vedlo na Sicílii s Hellény války, s výzvou připojit se ke spojenectví s Peršany. Odmítli, ale jak praví jeden chronografický zápis, přijali Púnové králův zákaz lidských obětí (pokračovali však v tom), přestali jíst psy a přistoupili na pohřby žehem namísto do země.
Viz ovšem púno-perskou koalici roku 483 (Kartháginci po celou dobu udržovaly styky s Tyrem, svou métropolí, a ta byla perským protektorátním státem). • Psy za svých rituálů obětovali Kárové; zda je také jedli, nevíme.
Athéňané obnovili nakrátko válku s Aigínskými (viz rok 506). Aigínští totiž patřili mezi ty, kteří se poddali Peršanovi. Na Aigínu dorazil po athénských stížnostech i spartský král Kleomenés I., aby potrestal viníky zrady. Ti však nebyli spoluobčany vydáni: properským hlavním sympatisantem byl Kríos, syn Polykritův, a Kasambos, syn Aristokratův. Kríův syn Polykritos však u Salamíny bojoval již na hellénské straně. Kleomenés I. musel od svých bývalých spojenců odejít s nepořízenou.
Ve Spartě mezitím proti Kleomenovi intrikoval druhý král Démarátos/Dámarátos, syn Aristónův (vládl od roku 510). Kleomenovi I. se ale podařilo „získat si“ v Delfách vlivného Kobóna a kněžku Periallu, kteří potvrdili, že Démarátos není synem Aristónovým (svědkové tvrdili, že to byla kdysi též první reakce Aristónova na sezení s efory, když mu oznámili narození potomka)!
Proto zvolili ve Spartě novým králem na Kleomenovo doporučení Eurypóntovce Leótychidu II., syna Menarova, bratra Aristónova, který měl rovněž Démaráta v nelásce, neboť mu přebral snoubenku Perkalu (vládl do roku 469).
Démarátos se po impeachmentu optal matky, její jméno neznáme, jak to s ním bylo. Byla třetí (současnou) manželkou Aristónovou, neboť byl neustále bezdětný: že prý k ní přišlo zjevení/fasma v Aristónově podobě...
Ohlásil tedy, že poputuje do Delf přes Élidu. Ve Spartě pochopili, že utíká a na Zakynthu ho dohonili a zatkli i se služebnictvem. Zakynthští ho však odmítli vydat a Démarátos se přeplavil do Asie k Dáreiovi, který ho u dvora (asi roku následujícího po marathónském debaklu) přijal s otevřenou náručí a podaroval ho doménou v Mýsii, viz o potomcích roku 399.
Byl jediným spartským králem, který kdy v Olympii vyhrál (on konkrétně v závodě čtyřspřeží/tethrippon na Ol. 69 roku 504). Někdy v letech 295 až 281 byl na návrh Aristolocha na Délu poctěn jistý Démarátos ze Sparty, syn Gorgiónův, dvořan Lýsimachův/diatríbón para tó basilei Lýsimachó. Později se objevilo Démarátovo jméno u otce Nabidova, viz rok 207. Lze předpokládat, že všichni jmenovaní pocházeli z královského rodu Démarátova.
Když se později pýthická lež provalila, uprchl Kobón z Delf a Perialla přišla o svou kněžskou hodnost. • Je to rovněž první známý případ úplatnosti polytheistických kněží v evropských dějinách.
Kleomenés I. s Leótychidou II. (srov. ale rok 508) se vypravili proti Aigíně. Médističtí/tj. properští Aigíňané byli i s Kríem a Kasambem a osmi dalšími předáni jako rukojmí na hlídání Athénským, viz dále rok 488.
Když se dostala na světlo aféra kolem Démarátova synovství, utekl Kleomenés I. nejprve do Thessalie, pak se obrátil do Arkadie, kde ponoukal k převratům a k výpravě proti Spartě. Dostal nakázáno vrátit se domů a tehdy prý měl Kleomenés I. zešílet (viz roku 488).
V Argu se po bitvě u Tírynthu (viz rok 494) dostali k moci údajně otroci (zřejmě hanlivé označení starých historiografů pro místní démokraty), které na obranu proti Sparťanům svolala básnířka/poiétriá Telesilla, takto první „revolucionářka“ evropských dějin. "Otroci" řídili stát do dospělosti synů Argívských, kteří ve válce se Sparťany přišli o život, dorostenci pak otroky vyhnali a ti se zmocnili Tírynthu. Žili prý nějaký čas ve shodě, pak ale do Tírynthu dorazil věštec Kleandros z Figalie, který "otroky" poštval proti Argívským. „Revolucionáři“ byli Argívskými poraženi až po delším boji, snad někdy v letech 490 až 488.
O Telesille se též tradovalo, že po katastrofě roku 494 byl Argos bez obrany a tehdy autorka skladeb pro dívčí sbory oděla ženy do mužských šatů, opatřila zbraněmi a rozestavěla je po hradbách, aby to vypadalo, že město je plně chráněno. Zklamaný Kleomenés, který myslel, že se Argu snadno zmocní, odtáhl a stejně tak později druhý z králů Démarátos.
Podle jiného starého výkladu se Sparťané stáhli, neboť se chtěli vyhnout ostudě v případu porážky a kdyby zvítězili zůstali by beze slávy, poněvadž by šlo o boj se ženami. Argívští si pak po staletí připomínali událost svátkem, při němž se ženy odívaly do mužských šatů a muži do ženských. Telesilla byla kdysi zobrazena na stéle, kterak odhazuje papyrové svitky a nasazuje si helmu.
Na Sicílii zemřel u Hybly na jedné z výprav proti Sikeliótům Hippokratés z Gely (vládl od roku 498). Nástupci se stali jeho synové Eukleidés a Kleandros II., ti však byli brzy odstaveni Gelónem, synem Deinomenovým, který dělal karieru za Hippokrata jako úspěšný vojevůdce.
Gelón pokračoval v dobyvatelské politice Hippokratově (vládl do roku 478). Stejně jako předchůdci též Gelón byl současníky v Helladě titulován jako tyrannos a nikoli basileus/král. Zvolen byl pro vedení válek původně do úřadu stratéga autokratora a když se zmocnil Syrákús roku 485 předstoupil v divadle před sněm, aby si dal stejné pravomoci odhlasovat rovněž Syrákúsany.
Svlékl se při té příležitosti donaha, aby ukázal, jak je bezbranný, zatímco oni ozbrojení rozhodnou o jeho osudu: lid, tzn. muži, byl prý nadšen. Deinomenovi synové Gelón, Hierón, Polyzálos a Thrasybúlos, "Deinomenovci", vládli v Gele a Syrákúsách do roku 466.
Anaxilás II. z Rhégia (vládl do roku 476) vyhnal ze Zankly-Messány samovládce Kadma Kójského (viz rok 494). Kadmos unikl do Syrákús pod ochranou Gelónovu (srov. rok 480) a Anaxilás II. opanoval Messánu, která pak tvořila s Rhégiem do roku 461 konfederační soustátí.
V Římě chtěl při rozdělování státem nakoupeného obilí za starou cenu (viz předešlý rok) získat Cn. Marcius Coriolanus výhody pro senát: požadoval výměnou za nízkou cenu zrušení pravomocí tribunů lidu. Neměl je rád, ani celý jejich stav, neboť mu zabránili domoci se konsulského úřadu, a pro plebeje byl symbolem aristokracie.
Za všeobecného vzbouření plebejů byli tehdy aedily C. Visellius Ruga a T. Iunius Brutus, v senátu řečnili radikální tribunové L. Sicinius, vůdce první secesse, a M. Decius: hrdina z války s Volsky dostal jména jako "ničema a lump/lýmeón kai olethros".
Senát rozhodl o nízkých cenách potravin na úrovni jako před secessí a souhlasil s žalobou tribunů za pokus o nastolení tyrannidy/tyrannidi epibúleuein. Coriolanus musel odejít do vyhnanství, když se ani nedostavil k soudu.
Usídlil se u Volsků, sám a bez rodiny, a kuriosně v Antiu u ostře protiřímského Attia Tullia/Tulla (srov. rok 493). Volský magnát byl žádostí Marciovou o asyl nadšen, neboť mu Říman zároveň slíbil, že půjde nyní nemilosrdně proti své vlasti, viz dále rok následující.
Římané právě držely náboženské hry (údajně "římské") s dostihy, na něž se sjeli i Volskové. Úředníci se vyděsili, že jich je ve Městě moc (upozornil je na to záměrně Tullius, aby vyvolal provokativní reakci), a vykázali je. Byl z toho chaos mezi vyhnanci a protiřímská nálada. Z toho povstala další válka s Volsky, viz následující rok.
Ještě během procesu s Cn. Marciem zrekvírovali Antijští ve svém přístavu náklad sicilského obilí pro Řím. Když však z Města na Volsky vytáhla armáda, lodě směly z Antia odplout.
************************************************************
490.
Ol. 72, 3
Fainippidés nebo Fainippos
a. u. c. 264
Q. Sulpicius Camerinus Cornutus a Sp. Larcius Flavus (Rufus) II.
************************************************************
Po přípravných operacích, které probíhaly od roku 492, zamířili Peršané do centra hellénského světa: vypukla vleklá první válka perská (trvala do roku 449, srov. dále roky 399 a 336). Peršané pokračovali v námořní expansi v Kykladách. Po šesti dnech obléhání zradou předáků Euforba a Filagria dobyli a zničili Eretriu na Euboji, lidi zotročili (viz zde níže a rok předešlý).
Z Euboje se vypravili proti Attice. Perskými vrchními veliteli expedice byli od loňska Dátis z Médie a Artafernés, syn sardského satrapy Artaferna, Dáreiova bratra; Mardonia Král zbavil velení po fiasku v Thrákii, viz rok 492.
Athénští vyslali po perském vylodění, viz zde níže, do Sparty rychlého posla, hémerodroma, tj. „toho, kdo běží celý den“, jménem Feidippidés (další případná jména viz v indexu s. v.) s žádostí o pomoc. Sparťané právě slavili slavnost karnejí a přislíbili pomoc až po jejím skončení. Feidippidés uběhl vzdálenost Athény - Sparta, dvakrát 1140 stadií, za nejdéle 48 hodin, vzápětí se prý zúčastnil marathónské bitvy, o jejímž výsledku okamžitě informoval do Athén slavným „neníkékamen/zvítězili jsme“. Pak vyčerpáním skonal.
Podle jiného podání řekl: "Chairete, nikómen/radujte se, vítězíme". Údajně to je první použití pozdravu chaire, chairete "raduj se, radujte se" ve smyslu "dobrý den". První písemné použití pozdravu je doloženo od démagóga Kleóna, když psal zprávu do Athén o vítězství u Sfaktérie, viz roku 425.
Podle jiné tradice se zvěstovatel marathónského vítězství jmenoval Diomedón (vzdálenost 42,2 km), podle další Thersippos z Ercheie a nejčastěji se uváděl Euklés, který doběhl a zemřel, když pronesl dvě slova: "Chairete/radujte se!" a "chairomen/radujeme se".
Jiná tradice uvádí jméno zraněného běžce jako Haimonios, který doběhl k prytanům se slovy "chairete kai chairomen" a zhroutil se/kai pesón apethanen (v této versi, pocházející z výpisků slovníku Suidova, klame konstatování, že Haimonios byl Rhómaios/Říman; z východořímského hlediska však byli Helléni Římany).
Jiný vytrvalostní běžecký rekord vytvořil Amystis ze Sparty a posel Alexandra Velikého Filónidés, kteří ze Sikyónu do Élidy, štreku 1305 stadií, uběhli do 24 hodin. Filónidés, rodem z krétského Chersonésu, měl u Alexandra na jeho asijském tažení ke všemu funkci oficiálního vyměřovače vzdáleností/hémerodromás kai bématistés tés Asiás, jak doloženo na čtyřřádkovém fragmentu usnesení achajského Aigia, souvislosti ze zničeného textu neznáme.
Roku 479 běžel Euchidás z rodných Platají do Delf pro očistný oheň a vrátil se téhož dne před západem slunce a zemřel vysílením. Uběhl prý tisíc stadií, což by bylo na 190 km v hornatém terénu.
• Pověst o Feidippidovi či Diomedontovi je zjevně pozdějšího data. Podle Hérodotových údajů (a ten stál z dochovaných pramenů události nejblíže) totiž pospíchalo od Marathónu do Athén celé vojsko (devět z deseti fýl). Aristeidés s vojáky své fýly zůstal zpět, aby hlídal zajatce a kořist; o incidentu na bojišti s boháčem Kalliou, "Pracháčem z cisterny", viz rok 510.
Perský výsadek se vylodil 6. boédromiónu/12. n. 13. září u attické obce Marathónu. Peršany doprovázeli athénští exulanti a mezi nimi vynikal Hippiás, syn Peisistratův, který se těšil na návrat k moci. U Marathónu 17. n. 18. září však byli mnohem silnější Peršané Athéňany poraženi a zahnáni zpět na moře.
Z polemarchů se vyznamenali Miltiadés (V.) a Kallimachos, který padl (o Aischylovi a jeho bratru viz rok 472). V athénském šiku vedle sebe bojovali též osobní a političtí rivalové Themistoklés a Aristeidés.
Z invasorů zahynulo 6400 mužů (z asi jednoho sta tisíc, viz rok předešlý), Athéňanů 192 (do bitvy jich nastoupilo devět tisíc s posilou jednoho tisíce Platajanů, což byla celá jejich síla; o spojenectví obou států viz rok 519).
• Jistý Epizélos v bitvě oslepl, aniž by se ho kdo dotkl. Prý před ním stanul mohutný těžkooděnec s vousem pokrývajícím celý štít a zjevení že zabilo Athéňana vedle něj. Hérodotův příběh je pokládán za první doklad posttraumatické stressové poruchy (PTSD).
Lakedaimonští v počtu dvou tisíc hoplítů se dostali do Attiky až po bitvě 18. n. 19. září, a proto se hned vrátili domů (cestu z Lakedaimonu do Athén zvládl oddíl Sparťanů s příslušným doprovodem perioiků, tedy nejméně deset tisíc mužů, při zrychleném přesunu za tři dny).
• Hippiu před bitvou přepadlo kýchání, při kterém mu vypadl již dlouho se viklající zub. Okolostojícím i jemu samotnému připadlo ominosní, když ho aristokrat v písku nenašel (stejně jako téhož dne svou reinstalaci v Athénách...).
Po bitvě směřovala perská flotila k Athénám, ale athénská armáda se dostala do města rychleji, neboť muži "pospíchali do města na pomoc, co jim nohy stačily/Athénaioi hós podón eichon eboéthon es to asty". Lodi se u Faléru otočily a pluly zpět. Třebaže perský výsadek zůstal stále bojeschopný, vlastně málo oslabený, pravděpodobně z nedostatku menáže pro muže i koně si nemohl dovolit déle v Attice válčit.
Dátis s flotilou plul do Asie přes Mykonos a Délos. Ustupující Peršané s sebou odvlekli mimo jiné Eretrijské, které Král usadil na královském statku Arderikka v Kissii, pozdější Súsiáně (nebo mezi Kardúchy v dnešním Kurdistánu).
Marathónský debakl perského námořního výsadku znamenal ve válce s Hellény přestávku, která trvala do roku 483, kdy Peršané zahájili přípravu na nové tažení.
• Athéňané si připomínali vítězství slavností marathónií vždy 6. boédromiónu/12. n. 13. září, ačkoli to nebylo vlastní datum bitvy, viz zde výše a v přílohách v oddílu Bohové a jejich svátky. Z moderního zkoumání lunárního kalendáře spartského a athénského vyplynulo jiné datum bitvy: 12. srpna, což ale není obecně přijímáno. Prameny nezmiňují dvě úplná zatmění měsíce t. r..: 15. dubna a 8. října...
Kolem roku 490 se narodil tragický básník, historik/biograf, filosof a cestopisný autor Ión z Chiu, který dlouho žil v Athénách (zemřel kolem roku 422, srov. též v indexu pod tragédie). Když roku 428 zvítězil o dionýsiích se svou tetralogií, jména neznáme, věnoval každému Athéňanovi pohár n. džbánek chíjského vína/edóke chíon keramion (kolik to bylo lidí, nevíme, občanů tehdy žilo snad c. čtyřicet tisíc); a to byla válka.
Se svým o c. deset let starším přítelem Perikleem "Olympským" sdílel na čas hetairu Chrýsillu/"Zlatíčko" z Korinthu, dceru Teleovu, ženu jistě vzácnou.
V téže době se narodil filosof Zénón z Eleje, žák Parmenidův n. Xenofanův. Při pokusu odstranit ve své vlasti samovládu Nearchovu či podle jiné tradice Diomedontovu, byl jat a krutě vyslýchán. Prý si však ukousl jazyk, aby nemohl nikoho prozradit/tén glóttan hautú endakón kai apotemón proseptyse tó tyrannó.
Za to ho dal tyrannos utlouci v moždíři (podle další verse se Zénón zakousl do samovládcova ucha a nepustil, dokud ho strážci neubodali). Převrat se však podařil a tyrannos byl občany ukamenován. Zénónova akmé spadala do 79. olympiády, viz o něm též v indexu s. v. školy (1).
Někdy kolem t. r. zemřel elegický básník Theognis, narozen roku c. 570. Mezi lety 490 až 480 se narodil sofista Prótagorás z Abdér. Jeho akmé byla v 84. olympiádě (zemřel někdy v letech 420 až 410 a více o něm viz v indexu s. v. sofisté).
Vypukla další válka Římanů s Volsky, nyní s pozoruhodným zvratem (viz roky 495 až 493, tato válka trvala do roku 484). Volskům veleli Attius Tullius z Antia a římský exulant Cn. Marcius Coriolanus, viz předešlý rok. V letech 490 až 488 dobyli Volskové zpět mnoho svých ztracených měst a osad, o které přišli ve válce předešlé, viz rok následující, kdy vypukly vlastní bojové operace.