Ma, hellénská Enýó, v hellénském a římském světu připodobněna k Bellóně n. Athéně Vítězné/Níkéforos, anatolská bohyně s kultem v Kabeirách§ 255, 68-, 34+

Ma, eg. zkr. z Mašwaš/Mešweš, libyjský kmenový svaz usazený posléze v Deltě, poprvé zmiňováni za Amenhotepa III., za jeho syna Achenatena již sloužili v armádě, snad Hérodotovi Maxyes§ 3174, 1303, 1233, 1194, 1188, 1140, 995, 945, 745, 730 a viz pod Libyjci 
Ma Čchiu/Qiu, generál a travič§ 350+

Ma Jüan/Ma Yuan, viet. Ma Vien, gen.§ 43+

Ma-i/Mayi, m., dn. Šuo-čou/Shuozhou v provincii Šan-si§ 133

 

al-Ma'ádí, m. již. při Káhiře§ nezaměnit s Madínat Mádí, hellén. Narmúthis; není v CSD

Ma'adové, Ma'add, Madhidž, arab. kmen v dn. KSA§ 300-, 325+

Ma'achá (I.), manž. Dáwídova, m. Abšálómova, řec. Mócha, Maacha, Moócha, Machané§ 990 

Ma'achá (II.) alias Míkájáhú, manž. Rcháb'ámova, d. Abšálómova, m. Abijámova§ 933, 917   

Ma'achá (III.), manž. Ábijámova, m. Ásova§ 914

Maárib, Ma'rib§ viz Mariaba
Maas§ viz Mosa

Maat, eg. bohyně, zosobnění práva a světového řádu§ 300 a viz sub Bohové & svátky xv

Maat-Hor-neferu-Re, trůnní jméno chet. princezny Šauškanu (?), d. Chattušiliho III. s Puduchepou, m. Neferu-Reje§ 1304, 1271

Maat-ka-Re (I.), božská manželka Amunova, d. Pinudžema I.§ 1075

Maatkare (II.), d. Psúsenna II., manž. Osorkona I.§ 955, 924, 874

Ma'áwija§ viz Mavia       

 
T. Maccius Plautus, autor komédií ze Sassiny§ 263, 251, 200, 184, 168-, 14+, 122+  
Macedó, celé jméno neznáme, protimaximinovský pučista§ 235+

Macra, ř. v Ligurii, dn. Magra§ 180

Macriánus, usurpátor§ viz T. Fulvius M.

Macriánus, k. Bucinobantů/Bukinobantů, části Alamannů, b. Hariobaudův§ 359+, 370+, 372+, 374+, 380+, 383+     

Macrínia Rufína, d. Macrínia Vindika a Iúnie Flaccinilly§ 166+

M. Macrínius Avítus Catónius Vindex, legát a cos. suff. nezn. roku, s. následujícího (?), manž. Iúnie Flaccinilly, o. Macrínie Rufíny§ 166+

C. Macrínius Deciánus, legát Numidie§ 255+, 260+

M. Macrínius Vindex, praef. praet., o. předešlého§ 166+

Macrínus, prínceps§ viz Opellius

Macró§ viz Q. Naevius Cordus Sútórius Macró

Macrobius Ambrosius Theodosius, Ambrosius Theodosius M., grammatik, ethnograf, státní byrokrat§ 350+, 364+, 390+    

 

Mádab᧠viz Médaba

 

Madagaskar, ost.§ 4000, 1600, 1100, 300

Mádai§ viz Médové

Madá'in Sálih, novodob. název ruin centra arabských Thamúdů, dávná Hegra, arab. al-Hidžr§ 163+ a viz pod Arabové 

 

Madaktu, residenční m. v Elamu, nezn. polohy, snad Tepe Patak poblíž Sús, snad hellénist. Badaké§ 693, 654, 646, 645, 317   

L. Creperéius Madaliánus (jmenován též Fláviem), praef. annónae, tedy náměstek praef. praet. Itálie§ 341+

 

al-Madámúd§ viz Madu

 

Ma'dán, Arabové usazení v Haur al-hammár, bažinách na jihu IRQ§ 1004

Madanu, Badanu, mí. u Arapchy§ 616

Madara, opevněné m. v Nairi§ 879

 

Madaurus, Madaura, m. v Numidii, dn. Madauruš/fr. M'Daourouch v DZ§ 123+, 350+ 

 

Madduwatta ze Zippasly, dyn., řec. Madyattés ze Sipylu (?)§ 1460, 1250, 1220, 1200     

 

Madga, země a království východně od Tigridu, mezi Zábem a Dijálou (?)§ 2255

 

Madhjadéša, "Země středu", kmenová území Árjů v povodí Jamuny a Gangy; srov. čín. Čung-kuo§ 1800

Madhjapradéš, spolkový stát novodobé Indické republiky, „Střední stát“§ 600, 78+ a viz Héliodóros z Taxil, objevy 

 

Madiánové§ viz Midiánové   

al-Madína§ = Jatrib

Madínat Hábu, eg. Tahut, kopt. Džemi, thébská nekropole na západním břehu Nilu§ 1417, 1191, 1188, 48   

Madínat Mádí, Madínat Mází, eg. arab. Medínat M., "Město minulosti", hellén. Narmúthis, m. ve Fajjúmské oase§ 1843, 1304

 

Madhidž§ viz Ma'add

 

Madra, Madrové, árj. národ a státní útvar na území dn. AFG a PAK§ 600

Madrás§ viz Čennai

 

Madu, eg. mí s Montovým chrámem, nyní ves al-Madámúd u Luxoru§ 1770

Madurai, m. v Tamilnádu, za Britů Madura§ 321 

 

Madyás, Madyés ze Skythie, k.§ 653, 644, 635, 615
Madytos, m. na Chersonésu Thráckém na Helléspontu, možná thráčtí obyvatelé okolí zváni Madyaténoi, lat. Maduaténí, dn. Eceabat. Jméno Thráků se objevuje jen s událostmi roku 188§ 670, 196, 188

Maďarsko, novodobý národní stát na území Pannonie; Maďaři, Magyar, migrovali do Evropy z území dn. Baškirie za Volhou v 9. století, dř. č. název pro království mnohem většího rozsahu než soudobá republika: Uhry§ před 6000 (1), 5999, 5300, 5200, 4000, 700, 35-, 18+, 169+, 183+, 332+, 393+   

Novodobé označení pro maďarské kmenové oblasti s centrem v Baškortostánu, kde se usadila část Maďarů po vyhnání turkickými Pečeněhy, je Magna Hungaria. Zůstali polytheisty a ve 13. století byli zlikvidováni Mongoly. Finno-ugrické skupiny žily ve 4. tisíciletí v Pouralí a kolem Obu. Putovaly na západ, Chantové a Mansové na Sibiři zůstali. 

Část západní se usadila mezi Dunajem a Dněprem (Etelköz/Meziříčí) a žila ve státním svazku s bulharskými Onogury (odtud název Ungarn, Hungary, Hongrie). Roku 681 se dali do spojenectví s Řeky, ale bulharsko-pečeněžská koalice Etelköz roku 895 strašlivě porazila. Pečeněhové, lat. Bissení, Pacinacae, jejichž chanát na území dn. Rumunska, Moldovy, jižní Ukrajiny a jižního Ruska zanikl na konci 11. století, se mísili s Kumány/rus. Polovci (Qipčaq, Kipčak, Kaepiči) a Jasy/Alany, jsou předky Gagauzů a plně se v regionu asimilovali. 

Qipčaq byli potomci pramongolských Qaj/Qajapa, Qajopa, příbuzní Sienpejů a Wu-chuanů v Mandžusku a Vnitřním Mongolsku, součást Tung-chuů/Donghu. Později přijali jméno Jü-wen/Yuwen a po porážce od Mu-žungů/Murong roku 344 vytvořili v jejich područí několik státečků. Roku 388 je z Vnitřního Mongolska vyhnal Tabgač Tchuo-pa, zakladatel dynastie Severní Wej, srov. rok 386+, a od Jüwenů se oddělili klany Si/Xi alias Qaj.

Maďaři navždy opustili Besarábii směrem do Evropy. Roku 896 přešli Karpaty a v letech 899-955 plenili kontinent po Itálii, Francii i Španělsko. Konec maďarské expanse přivodila porážka v bitvě na Lechu/lat. Licus v Bavorech 10. srpna 955 Ottou i. Velikým ve spojenectví s českými Přemyslovci. Centrem maďarského státu se pak stala země mezi horním Potisí po Blatenské jezero, stará Pannonie, a dnešní Slovensko. 

 

Maeatové, lat. Maeatae, řec. Maiatai, kelt. kmenový svaz v dn. Skotsku, pro Římany hanlivě Brittunculí/"Británkové"§ 184+, 197+, 209 až 211+ 

 

Maecénás, celá jména neznáme§ 1. Sertoriův tajemník, 72; 2. armádní důstojník/dux, 238+

Maecia Faustína Antónia Gordiána Sempróniána, d. Gordiána I., manž. Iúnia Balba, m. Gordiána III.§ 238+, 240+ 

Maecilia, svobodomyslná žena§ 70

Sp. Maecilius, tr. pl.§ 416

M. Maecilius Avítus, císař Západu§ 70

Maecilius Fuscus, legát§ 237+

Maecilius Hilariánus§ praef. Urbí, cos. 332+, 338+  

M. Maecius Celer§ cos. suff. 101+

Q. Maecius Laetus, legát a praef. praet.§ 205+, 211+, cos. ord. 215+ (podruhé; kdy poprvé, nevíme) 

Maecius Marullus, o. Gordiána I.§ 238+

M. Maecius Memmius Fúrius Babrius Caeciliánus Placidus§ 338+ (praef. Urbí), cos. 343+ 

L. Maecius Postumus§ cos. suff. 98+ 

M. Maecius Rúfus§ cos. suff. 81+

 

Sp. Maelius Félíx, rytíř obviňovaný z touhy po královládě v Římě§ 440, 439, 384

Maeló n. Meló, k. Sugambrů, b. Baetorikův, strýc Deuderikův§ 19, 16, 8

maeniánum/pl. maeniána, arkýř, přístavba, galerie, balkon domu, na Foru přistavil censor C. Maenius§ 318-, 367+ 
Maenicaptus, kelt. velmož, pův. jm. neznámo§ 214

C. Maenius§ 1. cos. 338, dict. 320, dict. 314, 318 cens., 184-, 367+; 2. praet. 185, 184, 180  

Maés alias Titiános, obchodník ze Syrie podnikající ve Střední Asii§ 120+

Maés, lat. Mahes, vyslanec Mithridáta IV. (n. VI.?)§ 190

C. Maesius Titiánus§ cos. ord. 245+ 

 

Maevius Pudéns, nerónovec a protigalbovský pučista§ 69+

 

Mafraq, m. na severu JOR§ 250+

 

Magaba, h. před Ánkýrou v Galatii, dn. Elamadağ§ 189

Magadatés, též Bagadatés, satrapa Tigrána Velikého v Syrii, cf. pod Bagdatti§ 83

Magadha, gen. Magady, stát v severní Indii, čín. Mo-ťie-tchi/Moťie, se sídelním městem Patáliputrou, dn. Patnou; jeho jádro leželo v dn. jižním Biháru§ 600, 545, 539, 493, 461, 362, 321, 273, 260, 232, 230, 185, 180, 68, 22-, 320+ 

Vládlo mu osm dynastií: 1. Barhadratha či Brihadratha, 2. Pradjota, 3. Harjanka, 4. Sisunága či Šišunága, 5. Nanda, 6. Maurja, 7. Sunga či Šunga, 8. Kanva a devátá Ándhra/Gupta, Sádaváhana moc zlomila. Puránské tradice Harjanku vypouští.  

 

Králové Magadhy od Mahábháraty po Maurje (v angl. přepisu)

(ukázka tradiční hindské chronografie, v angl. transkripci; Čandragupta, současník Alexandra III. Velikého a Seleuka I. Níkátora podle ní vládl v letech 1534 až 1500)
král                          letopočet př. n. l.
Dynastie Barhadratha
Jarasandha            3222-3180
Sahadeva              3180-3138
Somapi                 3138-3080
Srutasrava            3080-3016
Yutayu                  3016-2980
Niramitra              2980-2940
Sunaksatra           2940-2882
Brhatsena             2882-2859
Karmajit               2859-2809
Sutanjaya             2809-2769
Vipra                    2769-2734
Suci                     2734-2676
Ksema                 2676-2648
Suvrata                2648-2584
Dharmasutra        2584-2549
Sama                  2549-2491
Suvrata               2491-2453
Dyumatsena        2453-2395

Sumati                2395-2362
Subala                 2362-2340
Sunitha               2340-2300
Satyajit               2300-2217
Visvajit               2217-2182
Ripunjaya            2182-2132

Dynastie Pradyota
Pradyota            2132-2109
Palaka               2109-2085
Visakhayupa        2085-2035
Rajaka               2035-2014
Nandivardhana     2014-1994

Dynastie Sisunaga
Sisunaga              1994-1954
Kakavarna            1954-1918
Ksemadharma      1918-1892
Ksetrajna             1892-1852
Vidhisara             1852-1814
Ajatasatru            1814-1787
Darbhaka             1787-1752
Ajaya                   1752-1719
Nandivardhana     1719-1677
Mahanandi           1677-1634

Dynastie Nanda
Nanda                    1634-1546
Sumalya & Co.        1546-1534

Dynastie Maurya
Candragupta       1534-1500
Varisara              1500-1472
Asoka                 1472-1436
Suyasa               1436-1428
Dasaratha           1428-1420
Indrapalita          1420-1350
Harsa                 1350-1342
Sangata             1342-1333
Salisuka             1333-1320
Somasarma        1320-1313
Satadhanva        1313-1305
Brhadratha         1305-1218

Moderní historiografie datuje magadhské dynastie přibližně takto: Brihadratha c. 1700 - 682, Pradjota do 545, Harjanka do c. 413, Sisunága do c. 362, Nanda do 322, Maurja do 185, Šunga do 68, Kanva do 22-. 

mágadhí, árjský jazyk na sv. dn. IND§ 600, 483

Magan, Makan, Makkan, sum. jméno pro kraj n. zemi asi při Zálivu, buď Omán n. protilehlé perské pobřeží n. Gedrósie, pozd. Maka, Makkaš§ 2346, 2292, 2144

Dáreios I. zřídil satrapii Maka a dochovala se jména dvou jejích správců Irdumasdy a Zamasby.  

 

Magás z Makedonie, k. v Kýréně (2. p.: Magy), sanskrt.: Maka, s. Bereníky I. a Filippa§ 308, 296, 283, 279, 275, 261, 258, 246
Magás z Egypta, syn Ptolemaia III. s Bereníkou II., ml. b. Ptolemaia IV.§ 246, 223, 221

Magás z Búbónu, s. Magantův (!), M. Aurélius Magás, poctěn sochou§ 190+  

Magdal, Magdala§ 1. viz Dúr Katlimmu; 2. viz Taríchaia

Magdalenenberg, archeologická lokalita hallstattské éry u Villingen-Schwennigen v BW§ 616

Magdalsés z Mauretánie, s. Bokchův§ 106

 

Magellan, Ferdinand, port. plavec, Fernão de Magallães, šp. de Magallanes, ve službách španělské koruny§ před 6000 (1)

Magetobriga, m. Sequánů záp. od Vesontia§ 61

Maghrib, maghreb§ před 6000 (1; 18.000), 152+ a viz Saracéni

magie, okultismus, čarodějnictví, čarodějové a čarodějnice, zaříkávání, ars/rés magica, disciplína m., incantátió, fascinátió, řec. magiké techné, theúrgiá, procesy soudní s okultisty, ilusionisté, magové apod.; v Číně viz rok 141, 91, 37+, 66+, 162+, 171+, 193+, 204+, 305+, 320+, 350+, 360+, 364+, 368+, 371+, 375+              

Ilusionisté/kouzelníci patřili k výbavám lepších hostin. V době Aristofanově žil v Athénách jakýsi Pasés, který dokázal divy. Ukázal lidem naoko vystrojenou hostinu a pak nechal všechno zmizet. Zaplatil půlobolem, dal ho do ruky prodavači, peníz ale skončil u Paséta. Říkalo se podivným platbám Pasétův půlobol/Pasétos hémióbolion".

Magie ovšem nebyla jen zábavou. Byla též těžkou společenskou zbraní proti nepohodlným lidem. Roku 371+ a násl. v Antiocheji během vyšetřování magických praktik, jimiž se obvinění ptali na budoucnost význačných osob, byly spáleny jejich knihy, ačkoli to byla z části filosofická a právnická literatura – první soudem nařízené pálení knih v evropském světě.

Vznešená žena odsouzená v Antiochii za magii a z ní plynoucí cizoložství, musela jít na popraviště nahá. Kat usvědčený z toho, že to připustil, byl upálen zaživa; taková ještě vládla za prvních křesťanů humanita.

O čarodějných praktikách toho z logiky věci příliš nevíme. O vyvolávání duchů, spojení s bohy, theúrgii, viz rok 171+: okultní praktiky se staly ve druhém st. n. l. neoddělitelnou součástí novoplatónismu a novopýthagoreismu. Do nástupu křesťanství se o nich příliš nemluví, ale zvyšují literární napětí v románech jako je Satyricon nebo Metamorfosy, kde jsou čarodějnice/striga, gyné farmakis, též vlkodlaci/versipellis, chamaileón n. lykanthrópos. Prvním z panovníků, který se okultismem intensivně zabýval, byl Dídius Iúliánus, jeden z príncipů roku 193+. 

Věštebné a zaklínací praktiky složené do jistého nám neznámého systému jsou ovšem staré jako lidstvo samo a nepochybně mají z velké části význam spíše jen rituální. O zaklínáních srov. v Bohové a jejich svátky (thargélion).

Za nejstarší zachovanou hellénskou inkantaci se pokládá tzv. Nestorův pohár z Pithékússy/Ischie, viz pod alfabéta a hostiny (1). Z Augústovy doby se uchoval fragment papyru, zbytek příručky zaklínadel („epi mélú epódé“, inkantace nad jablkem pro získání lásky). Nejde o hellénské „originály“, ale zřejmě o zaklínadla obecně rozšířená po celém východním Středomoří a Mesopotamii, odkud nejspíše pocházejí, resp. z Egypta.

Fragment jiné příručky zachované ve fragmentárním stavu, Filinnin papyrus, je také z prvního století n. l.: Filinna z Thessalie presentuje zaklínadlo proti bolesti hlavy, a anonymní Syřanka z Gadar na jakýkoli druh vzplanutí/katakauma.

Ze čtvrtého století je opis sbírky zaklínadel vracející se až k sumerským kultům: „Hekatés Ereschigal pros fobon kolaseós“, (zaklínadlo) Hekaty Ereškigal na strach z trestu. Hellénský ani románský svět nepraktikoval osobní amulety, dodnes užívané západoafrické grigri/grisgris, kožené váčky s osobními předměty a tajným zápisem na papírku od marabuta, v Maghribu a západní Africe léčitelem-šamanem. Takové amulety jsou však doloženy z Mesopotamie.

Z pozdně císařské doby je také zachováno několik zaklínacích nápisů, srov. řecké nápisy z Xanten a Trevíru. Nezákonné na nich bylo to, že předmětem věšteb a vyvolávání duchů byli společensky vysoko postavení lidé nebo dokonce panovníci. Obvinění byla módní především ve 4. století n. l., ale již ve druhé polovině 2. století n. l. byl v rodinném sporu o majetek z čarodějnictví obviněn v severní Africe Apuléius Madaurský. Souvislost mezi řevnivostí křesťanství vůči starým kultům s obviněními z kouzelnictvím není zřejmě žádná.

Jistý římský vozataj Hilarínus dal svého syna do učení kouzelníkovi. Za což byl za městské praefectury jistého Aproniána v letech 362 – 364 odsouzen a sťat (měl na čaroděje pifku, neboť byl přesvědčen o tom, že ho učarovali a on přišel o oko). Hilarínovi se podařilo před popravou utéci do křesťanského chrámu, ale nebylo mu to nic platné.

Obvinění z čarodějnictví/kouzelnictví bylo často nástrojem udavačů. Citlivým okamžikem totiž bylo při magických úkonech a okultní činnosti všech druhů dotazování se na budoucnost a zdraví panovníka apod. Při užití brutálního mučení při výsleších, a to i svobodných lidí, byl výsledek procesu často jasný: smrt. – Vzor pro středověké vyšetřovatele se specifickým momentem víry monotheistů v satana. Pro Středoevropany je pozoruhodné, že svalování viny na temné síly představované obvykle ženami bylo nejrozšířenější v německy mluvících zemích: podle portálu Quartz/qz.com bylo v letech 1300-1850 v Německé říši zavražděno na 6900 lidí, ve Švýcarech téměř 5700, ve Francii c. 1670, zatímco v dalších zemích nejvýše "jen" stovky. Poslední "soud" a po něm následovala smrt např. v českých zemích asi 1696, v Němcích pro „čarodějnictví“ 11. dubna 1775, ve Švýcarech 13. června 1782.

magister armórum/utrúsque mílitiae, velitel armád/"zbraní"§ 364+

magister equitum, řec. stratélatés tú hippú, velitel jízdy, termín shodný s érou republikánskou§ 327+

magister memoriae, řec. antigrafeus tés mnémés, vedoucí císařské kanceláře§ 299+

magister mílitum, řec. stratélatés, armádní velitel od dob Cónstantínových§ 312+, 327+ 

magister mílitum per Orientem, řec. stratégos tés anatolés§ 382+

magister officiórum, "šéf přes úřady", od asi Diocletiána ředitel dvorských/vládních úřadů, srov. pod scrínia, císařských hospodářských úřadů, gardistů, civilní rozvědky, zbrojařských podniků, poštovnictví, později též hraničních jednotek§ 293+, 304+ a pass.

magister peditum, řec. stratélatés tón pedzón, velitel pěchoty§ 327+

magister utríusque mílitiae, velitel armád/"obojího vojska"§ 327+

magistra libídinum§ viz Calvia Crispinilla

Cn. Magius Atellánus z Capuy, prohannibalovský politik§ 216

Minatius Magius z Ascula, předek Velleia Patercula§ 89

Decius Magius§ 1. kampánský prořímský politik, 216; 2. prořímský Kampánec§ 89

L. Magius, Fimbriův důstojník§ 85, 79

P. Magius Ciló/Chiló, gen. Cilóna, vrah M. Claudia Márcella, cos 51§ 45  

Mágna Graecia§ viz Velké Řecko
Mágna Máter Deum§ viz Máter deum

Mágnentius§ viz Mágnus M.

 

Magnés z Athén, básník staré att. komédie§ 472

Magnés ze Smyrny, básník a pěvec§ 716  

Magnésiá, Magnétis, Magnétové, část Thessalie na pobřeží, hellénský kmen, jehož lidé byli kolonisty anatolských Magnésií§ 776, 545, 480, 368, 352, 339, 217, 210, 196, 194, 192, 146, 86
Magnésiá pod Sipylem, M. hé hypo Sipyló, m. v Lýdii, dn. Manisa v TR§ 716, 466, 464, 459, 378, 281, 246, 242, 229, 206, 200, 191, 190, 150, 88, 63-, 17+ 
Magnésiá nad Maiandrem, M. hé epi Maiandró, m. v Iónii na hranicích s Kárií§ 1053, 776, 675, 545, 522, 412, 336, 300, 296, 286, 246, 236, 235, 228, 221, 209, 204, 202, 201, 196 - 194, 190, 184, 160, 150, 145, 138, 92, 88, 41

Iónští Magnéti byli spřízněni/syngeneis s 39 státy hellénského světa od Syrákús po Antiocheji v Persidě, viz rok 209, a od Epidamnu po Alexandreji Egyptskou.  
magnet, magnetismus§ viz pod kompas; slovo pochází od lithos magnétis, kámen z Magnésie, sc. thessalské.

Mágní campí§ viz Velká pole

Mágnia Urbica, manž. Cárínova, m. Nigriniánova§ 283+

 

Mágnopolis§ = Eupatoriá

Mágnos z Antiocheie v Mygdonii/Nisibis, lékař-iatrosofistés§ 314+ (jiný od Mágna z Karrh, historika, svého vrstevníka)

Mágnos z Kýrény§ Ol. 189+

Magnus, Maior, Maximus, v latinských příjmeních znamená "Velký, Starší (stejný tvar u žen), Největší". Lze vyslovovat i Mágnus, Májjor, Máximus.

Mágnus Arborius, praef. Urbí§ 379+

D. Mágnus Ausonius z Burdigaly, literát, praef. praet., s. Iúlia Ausonia, lékaře§ 337+, 367+, cos. 379+, 393+  

Flávius Mágnus Máximus, comes Britanniae, usurpátor na Západě, o. Flávia Victora a dvou dcer§ 364+, 367+, 375+, 381+, 383 až 385+, 387 až 389+, 392+    

Flávius Mágnus Decentius, b. n. bratranec usurpátora Mágnentia, jeho caesar§ 351+, 353+

Flávius Mágnus Désídérius (restituované jméno), b. Decentiův a Magnentiův (?)§ 353+

Flávius Mágnus Mágnentius, rodu brito-franckého, usurpátor na Západě, manž. Iústíny§ 350 až 353+, 355+, 364+, 375+      

 

Mágó, přístav na Menorce (dn. Mahón)§ 206

magofoniá, údajně perský svátek na oslavu vyvraždění magů§ 522 a viz v přílohách pod Peršané

 

Mágón, lat. Mágó z Karthága, pún. MGN, Mágónovci§ 1. vojevůdce (I.), o. Hasdrubala (I.) a Hamilkara (I.), 540, 480; 2. vojevůdce (II.), o. č. 3, 397, 393, 383; 3. s. č. 2, vojevůdce (III.), 383, 344; 4. vyjednávač a nauarchos, 279, 278; 5. bratr Hannibalův, 217 - 214, 212, 211, 208 - 206, 204, 203, 199, 194; 6. autor spisu o zemědělství, 150; 7. Hannibalův příbuzný zajatý na Sardinii, 215; 8. velitel garnisonu v Novém Karthágu, 210; 9. velitel garnisonu v Lokrech, 208; 10. púnský státní radní a vyslanec, 214; 11. vyslanec, 149; 12. velitel jízdy Hasdrubalův v Africe, 204; 13. zv. Brettios/Bruttijský, 149   

magos, magoi, mag, magové, médsko-perská kněžská skupina, o jejímž vymezení není přesná představa; srov. magofoni᧠530, 522, 333-, 20+, 123+, 224+, 241+, 379+     
Mohli patřit k šiřitelům Zarathuštrova učení, existovali asi už před ním a mohli být i výběrčími daní nebo ethnickou skupinou, snad médskou. Od 1. st. n. l. patří v Orientu označení magoi lidem religiosně rozvážným, ovšem s různou pověstí, znalým okultních praktik. Jako mudrcové z Východu se zapsali do křesťanské kultovní epiky, odtud také čes. mág, mágové a magický ve smyslu tajuplný. Viz pod křesťanství, Iésús, sny a Dáreios i. v "obrazech". Kromě maga Zóroastra zaznamenala hellénská tradice ještě pozdější takové mudrce Ostanu, Astrampsycha, Góbryu a Pazatu; čím vynikli, nevíme. 

M. Magrius Bassus§ cos. ord. 289+ 

 

Magudulsa z Mauretánie, velmož§ 91

 

Mahábhárata, indický epos, nejdelší vůbec§ 1800, 600, 200, 300+ 

mahádžanapada, šestnáct velkých árjských států na sev. IND; cf. džanapada§ 1800, 600, 493

mahájána, jedna z buddhistických škol, „velká cesta“, srov. pod hínajána a theraváda§ 483

Saddaharmapundaríka/Lotos dobrého zákona, jedno z nejstarších děl mahájánského buddhismu/mahájánasútra, bylo přeloženo do čínštiny již roku 223+; zbožné příběhy ve verších a prose. Kolem roku 150+ pochází čínský překlad sútry Sukhávatívjúhy, Pradžňápáramitásútra byla přeložena c. 179+, Dašabhúmikasútra o dosažení osvícení dostala čínskou podobu roku 297+. Z konce 4. století n. l. pochází Kárandavjúhasútra o schopnostech a síle Avalakitešvary, který povstal z dechu Ádibuddhy/"Prabuddhy", tvůrce světa.

Jednou z mahájánových škol je vidžňánaváda, pozd. známa jakjo jogáčára. S jejím učením začal Vasubandhu z Purusapury/dn. Péšávar, buddhistický mnich, který zemřel v osmdesáti v Ajodhji. Sepsal dnes ztracený traktát proti brahmanismu Abhidharmakoša, známý z čínského překladu. Jeho bratr Asanga, původně rovněž brahmán, žák Maitrejanáthy, c. 350+ složil hlavní ideové dílo školy Jogáčárabhúmišástru.

Druhou školou mahájány je šúnjaváda n. madhjamaka, s níž přišel brahmán Nágárdžuna z jižní Indie, ovládající též kouzla, jimiž v paláci jistého mocnáře sváděl ženy. Popravě unikl útěkem do buddhistického kláštera, po c. 150+. Jeho žák Árjadeva složil veršovanou učebnici mahájánovské filosofie Čatuhšataka (c. 250+).    

Mahámeghaváhana z Čédi, s. Sardarův, o. Kháravély, k. v Kalinze§ 185

Mahan, stát na jihu Koreje§ 196, 18

 

Mahánádí či Mahánandí, k. v Magadě§ 461

Mahánága, br. Dévanampijatissův, k. v Ruhuně na Cejlonu§ 245

 

Mahápadmadhipati Nanda§ viz Nanda

Maháráštra, indický svazový stát§ 600, 230, 55, 22-, 78+ a viz pod Bombay/Mumbaí

Maharbal z Karthága, pún. Mahar-Ba'al§ 1. vojevůdce, 396; 2. vojevůdce, s. Himilkónův, Numid, Hannibalův vojenský zástupce, velitel jízdy, 219, 217, 216   

Mahávamsa, „Velká kronika“, v páli složený epos buddhistického mnicha Mahánámy z posl. čtvrtiny 5. st. n. l., hlavní literární pramen sinhalských dějin Cejlonu, s mnoha dodatky veden d. f. až do novověkých dějin; navazuje na o něco starší epos Dípavamsa, „Ostrovní kronika“§ 450

Mahávíra§ = Vardhamána

Mahendra, b. Ašókův§ 245

Máhiládípaka, staré jméno Malediv§ 450, 325+ 

 

Mahón§ viz Mágó

Machaios z Aitólie, manž. Archagathy, o. Kleodoxy, želdnéř§ 200

Machairás, celé jméno neznáme, římský velitel v Iúdaji§ 38

machairoforos, vojenský policista v Egyptě§ 112

Machairús, pevnost s královským palácem nad východním pobřežím Mrtvého moře§ 76, 62, 57, 55-, 30+, 70+, 71+  

Máchanidás ze Sparty, k. nebo tyrannos§ 211 - 207

Macháón, gen. Machaona, důstojník Antigona I.§ 309

Macháón, demonstrující otrok v Římě§ 38+

Macháón z Kýziku, významný občan, s. Asklépiadův§ 133

Macharés z Bosporu, k. v Pantikapaiu§ 80, 72, 70, 65

Machátás nebo Machátés z Makedonie, satrapa Indie, b. Derdy a Fily, o. Harpalův, Filippův a Taurónův, s. Derdy z Elimie§ 393, 357, 337, 331, 327, 325 
Machátás z Aitólie, vyslanec§ 220, 219

Machátás z Épeiru§ viz s. v. Charops 

Machelónové, Machelónes, lid v Kolchidě§ 114+

Machéné, indoskyth. ka, manž. Mauéa I. n. Artemidórova, popř. m. Mauéova§ 95

 

Machchaza z Amurru, k§ 1250

 

Machiavelli Nicolo, viz pod Čánakja

machimoi, od xxi. dynastie libyjští bojovníci s vlastní půdou v Dolním Egyptě (= z hellénského hlediska klérúchové), za Ptolemaiovců venkovská „šlechta“, forma vlastnictví půdy vydržela do římských časů§ 720, 404, 363, 343 

Machmas, hebr. Michmás/Michmáš, arab. Muchmáš, m. u Jerúsaléma§ 159

 

Machón z Korinthu, básník Nové komédie§ 300

Maiandrios ze Samu§ 1. 522. o. č. 2 a Lykarétův; 2. 522, 518, 517, 511, tyr.

Maiandros, ř. ve Frygii a Kárii, možná chetit. Sijanti, starší hell. jméno Anabainón, dn. Büyük Menderes v TR§ 1460, 1286, 776, 429, 428, 397, 321, 286, 201, 189, 167, 88

Maidoi, Maidové, lat. Maedí, thrácký kmen na pomezí Makedonie a Paionie§ 340, 211, 181, 172, 168, 118, 97, 91, 85, 84, 73, 29, 28

Ma’ín§ = Mínájové

Mailápúr, angl. Mylapore, m. u Čennaj/Chennai, dř. Madrás, v Tamilnádu§ 72+

 

mainades§ bakchy

Mainaké, m. v Baetice u Málagy, asi dn. Almuñécar, který bývá též ztotožňován se starou foin. osadou Ex/Sex, lat. Sexi§ 530

Mainalia, Mainalos, kraj a h. nad Mantineiou ve Střední Arkadii§ 255

Mainón n. Menón z Aigesty/Segesty, zrádný oblíbenec Agathokleův a vůdce syrákúské emigrace§ 289

 

Maiónios, lat. Maeonius, vrah Odainathův (?) a usurpátor§ 267+

 

Maiŏniá, m. na Hermu v Lýdii, dn. u Menye v TR§ 129, 73

 

Máiór z Arábie, sofista§ 200+

Máióriánus, celým jménem Flávius Iúlius Valerius Máióriánus, západní august v letech 457-461§ 382+

Máiórínus, biskup v Karthágu, dónátista§ 313+

Maiótis, Maiótské jezero, dn. Azovské moře§ 772, 150, 107, 72, 71- 45+, 75+, 214+, 269+, 275+, 278+, 321+, 336+, 375+    

Maiótové, původně zřejmě kimmerský kmenový svaz či národ, jemuž bývá připisována archeologická majkopská kultura v Adygeji (c. 4000 a kolchidská c. 1700)§ 1920, 1700, 775, 393, 389, 86
Nejstarší známí obyvatelé Severního Kavkazu a černomořského východního pobřeží. Říkalo se jim také Kerketai/Cercetae, Sirakés/Siraces. Maióty byli později Hellény a Římany krátce nazýváni i severo- a východogerm. Herulové, viz tam. Mezi Maióty patřili vedle Kerketů Sindové, Dandariové, Psessové a Toretové, viz zde níže. Prapotomky Kerketů jsou asi Čerkesové, vlastním jménem Adygové (a k nim patřící Kabardinové a Abchazové); západní jméno pochází od turecké podoby Çerkes, angl. Circassians, a to snad od Kerketů. Adygové se pokládají za potomky Chattů/Protochetitů, původní anatolské populace, která asi migrovala c. 2000-1500 na sever od Kavkazu až po Kubáň (archeologických dokladů pro domněnku není žádných). V novější minulosti byli Adygové křesťany s přežívajícím šamanismem, a to až do c. 17. století, kdy se šlechta vlivem krymských Tatarů islamisovala. Po století guerrillových válek s expandujícími Rusy roku 1864 Adygové-Čerkesové kapitulovali s tím, že kdo nechtěl žít pod křesťanským carem mohl odejít k Osmanům, ostatní přeživší byli zčásti přesídleni. Prameny pro rusko-čečenskou válku nejsou téměř žádné a odhady počtů obětí se pohybují mezi půl milionem až milionem lidí.

Pod jméno Maiótů zahrnovali pozdní hellénští autoři všechny národy žijící kolem Maiótidy, tedy též sarmatské Ixomaty, též Germány/Goty, Heruly, východní Burgundy. Severně od Adygů a na pobřeží žili v hellénistické době Achaiové, Heniochové a Zygové, severně od nich kolem východního břehu Maiótského jezera Toretové, Dandariové, Doschové, Psessové a Thateové, o jejichž specifikaci nevíme vůbec nic.  

Máiové, Méiové§ viz pod Lýdové

Maiozamalcha, m. ve střed. Mesopotamii§ 363+

 

Mairá, psice Érigony§ 281

 

Maisadés z Thrákie, o. Seutha II.§ 410

máiúma, květnové svátky a hry jednou za tři roky§ 185+ a viz pod hry (2)

Maiuma, přístav Gazy, přejmenováno na Cónstantia§ 325+ 

 

Máius Celsus, legát§ 69+

 

Mája či Mahámája, m. Buddhova§ 483
Maja, guvernér eg. provincie Kana'án§ 1373

Maja, Tutanchatonova kojná/chůva§ 1352

Maja, Maya, hist. kraj a království na jihozápadu Cejlonu, viz tam§ 245

 

maják§ viz sedm divů světa (2)

Majdanecke, obec již. od Kyjeva, archeolog. lokalita§ 5200

Majdanpek, m. na východě SRB§ před 6000 (2)  

 

Majdúm, dolnoeg. archeolog. lokalita§ 2613

 

majkopská kultura§ viz pod Maiótové

Majlapúr, angl. Mylapore, m. v IND, součást Čennaje, dř. Madrásu§ 52+

 

Majt, Mijt, manž. Mentuhotepa II.§ 2061

 

Málavá, Málwa, řec. Malloi, stát v dn. Madhjapradéši§ 600, 325, 55

 

malomocenství, lepra§ 736

 

Majové§ viz Mayové, Maya, 

Malotaral z Kúše, manž. Anal-amaniho, m. Senkamaniskena§ 600

 

Makaltu, hl. m. země Iga§ 748

Makamar, Makamala, lid zahrnovaný mezi "mořské národy"§ 1200

 

Makara§ viz Hérákleia Mínóá

Makarás§ viz Bagradás 

Makarios ze Sparty, vojevůdce§ 426

Makarios, biskup v Jerúsalému§ 326+, 335+

Makarios, vyjednávač Cónstanta s Dónátem§ 344+

Makarios zvaný Egypťan/ho Aigyptios, starší nebo též Thaumatúrgos popř. Paidarion gerón/Mladý stařec", z Thébaidy (bývá též označován za dolnoegyptského rodáka), ideolog křesť. mnišství, ž. Antóniův§ 356+, 360+, 373+

Makarios z Alexandreie zvaný mladší (nijak příbuzní), mnich§ 360+, 373+      

 

Makarón nésos, Ostrov blažených, oasa n. její část sz. od Nilu§ 524

 

Makartatos z Makedonie, o. Peukesty, str. v Egyptě§ 331 

Makecu z Pekče, krejčov᧠283+

 

Makedoniá, Makedonie, Makedón (gen. –onos), Makedonci, Makednové, fem. k Makedón byla Maketis, gen. Maketidy, pozd. bab. Chanû, Makkadunu§ 1266, 1200, 1104, 1100, 863, 801, 775, 770, 742, 730, 695, 680, 647, 620, 616, 583, 576, 563, 547, 545, 512, 479, 469, 468, 464, 450, 433 - 431, 429, 424, 417, 413, 410, 408, 404, 399, 394, 393, 383, 369, 368, 365, 395, 393, 379, 377, 374, 373, 371, 363, 361, 356, 348, 343, 342, 337 - 335, 331, 330, 328, 324 - 309, 303, 301, 297, 294, 293, 287 - 285, 283, 281 - 276, 274, 268, 265, 261, 233 - 228, 224 - 222, 219, 218, 212, 211, 209, 200, 198 - 196, 190, 189, 183 - 181, 179, 174, 172 - 170, 168, 166, 164, 163, 158, 152, 151, 149, 148, 146, 145; provincie: 148, 146, 142, 141, 136, 133, 131, 129, 118, 114, 110, 109, 105, 104, 100, 91, 89 - 86, 84, 81, 78, 75, 73, 72, 67, 63, 62, 60, 55, 50 - 48, 44, 42, 31, 27-, 7+, 12+, 15+, 18+, 35+, 37+, 44+, 61+, 66+, 70+, 120+, 163+, 170+, 171+, 176+, 205+, 214+, 224+, 244+, 254+, 261+, 268+, 270+, 323+, 324+, 332+, 337+, 358+, 379 až 381+; Macedonia líbera, "Svobodná Makedonie", nezn. geopolitický pojem, snad označení pro obnovenou jednu z protektorátních "republik" (?), 48;       

Makedonci byli snad původně pastevečtí Dórové usazení v Histiaiétidě (pod Ossou a Olympem), odkud byli vyhnáni Kadmovci čili lidmi, jejichž foiníčtí předci se usadili v Boiótii. Pod jménem Makednové (snad souvisí se starým makednos, štíhlý, vysoký, srov. s makros) se jich část usadila pod Pindem, část se obrátila k jihu do Dryopidy a odtud na Peloponnésos; ostatní se ve vnitrozemí smísili s místními thráckými popř. illyrskými skupinami. „Pramakedonské“ království zřejmě vyvrátili thráčtí Frygové/Brygové, srov. tam, před svým odchodem do Anatolie krátce před vypuknutím trojské války. V Homérovi jsou Fr. pouze zmiňováni, o Makedoncích n. Makednech zmínky není vůbec.

Původně se jádru pozdější Makedonie říkalo Émathie (podle krále Émathióna) a žili v ní Épeiřané, Illyrové, Thrákové, Frygové, Bottiaiové, ti údajně původu krétského se jménem od svého vůdce Bottóna, jak se kdysi tradovalo. Bottiá/Bútéis dostala později označení gé Makedonis a podle jiného záznamu v ní žili kdysi Pelasgové (populus Pelasgi, regio Bottia dicebatur).

Po Eordech (fryžský kmen?) na západu země zbyl také pouze název, jejich malá část se vyhnána usadila v Mygdonii, viz rok 801; jejich sousedy byli na severu Lynkestové, na východě Émathiové. Píerové byli kmen thrácký, stejně jako Paionové kolem Axia/Amfaxítis (Paionové jinak národ spíše illyrský), Édónové (pozdější Mygdonové a Sithónové), Bisaltové. Paionové se stáhli na sever do země po nich nazvané a z Íliady známe jméno jejich krále Asteropaia, syna Pélegonova, vnuka Axiova. Válčil na trojské straně, nebyl to tedy Hellén, a zabil ho Achilleus. Součástí Makedonie (provincie) se Paionie stala až v dobách římských.

Z klasického období hellénských dějin se nezachoval žádný makedonský nápis. Je tak málo pramenů, aby se dala s určitostí vymezit jazyková příslušnost Makedonů (nikoli vládnoucích elit, ty byly bezpochyby nejenom filhellénské, ale přímo hellénské). Převládá názor, že makedonština byla jedním z dialektů řečtiny a poznámky, že Alexandros a další monarchové oslovovali své vojáky makedonisti/makedonsky, neznamená nic jiného, než že k nim mluvili jinak než koiné, tedy "normativní" řečtinou doby hellénistické. Známá odlišnost "makedonštiny": namísto "ph" používala "b", tedy v písmu namísto fí betu: Bilippos/Filippos, Bereníké/Fereníké, hyperferetaios/hyperberetaios.     

•

Bájná prehistorie Makedonie: Tři bratři z potomků Témenových uprchli z Argu do Illyrie. Jmenovali se Gauanés, Aeropos a Perdikkás. Společně sloužili u illyrského krále v Lebaji. Perdikkás od krále, který zřejmě neměl všech pět pohromadě, obdržel jako mzdu za to, že pásl jeho stáda, „slunce, které právě v poledne svítilo do domu“ (srov. základ k makedonskému resp. argívskému symbolu slunce).

Bratři odešli z Illyrie a usadili se v Makedonii na úbočích hory Bermion. Odtud svou moc rozšiřovali. Podle jiné tradice však přišel z Argu už Perdikkův praděd Karános.

Po Perdikkovi I. vládl jeho syn Argaios, tohoto syn Filippos I., jeho syn Aeropos I., pak jeho syn Alketés a tohoto syn Amyntás I. Makedonii poprvé proslavil jeho syn a nástupce Alexandros I. Filhellén. Helléni ho v odměnu za pomoc ve válce s Peršany připustili na olympské hry, tím pádem uznali za svou odnož.

Když Karános porazil ve své nové zemi sousedního dynastu Kissea, podle argejského, a vlastně podle celohellénského zvyku, postavil na bojišti vítězné znamení, tropaion. Tehdy se prý z úbočí Olympu přiřítil lev a tropaion, osekaný strom nebo kůl s navěšenou válečnou kořistí (zbraně, štíty, výstroj padlých) zničil.

Od té doby Makedonci a jejich králové po vítězných bitvách nestavěli vítězná znamení, a to ani Alexandros po svých epochálních perských a indických vítězstvích. Spokojil se s nápisem a mohylami s pomníkem.
O konci makedonského státu viz v oddělení Obrazy.

•

Jedna země, více hranic, národů a tradic: Kolik je vlastně Makedonií?

O historii jednoho z přečetných balkánských sporů

Koncem 12. století před n. l. přišli na území dnešního Řecka odkudsi ze severu Dórové a skupina tzv. Severozápadních kmenů (novodobé označení). Tím byl v podstatě ukončen migrační proces hellénských kmenů směrem na jih.

V hellénské mýthologii, nebo chcete-li, v tradiční historiografii, se této agresivní migrační vlně říká návrat Hérákleovců a měla začít roku 1104. Některé z kmenů se usadily v prostoru starověké Makedonie, kterou v téže době opustili např. indoevropští Frygové, když z větší části odešli do Anatolie, kde mimo jiné se podíleli na vyvrácení říše Chetitů.

Stará Makedonie a Makedonci
Pojmy Makedonci, Makedonie se ve starém věku vyvíjely obsahově i územně. Zachované zlomky hellénských historiků ukazují na to, že ve slově Makedonec nebyla ve starověku obsažena žádná etnická jednota, ale že to bylo spíše kolektivní označení pro poddané makedonského královského rodu. V daném prostoru žily různé skupiny thráckého, illyrského, hellénského, ale také předhellénského/pelasgického obyvatelstva (Bottiaia).

Někdy v 9. století se vlády nad přímořskou částí země zmocnil dórský klan Témenovců, odvozujících původ od Héráklea a pocházejících z peloponnéského Argu. Proto se dynastii říká argejská/argívská.

Prvním jejím králem byl Karános (snad 800 až 770) a rod vládl Makedoncům až do roku 310. Jména vládců byla hellénská, stejně tak jako velké části makedonské šlechty. Postupně dostávali Argejci pod svou moc další oblasti s nehellénskými dynasty a spojení makedonských krajů připomínalo pozdější lenní vztah panovníka ke knížatům středověké Evropy.

Souběžně s tímto procesem se rovněž rozšiřoval geografický pojem Makedonie. V hellénismu, kdy byl rozsah království největší, patřilo do hranic Makedonie území od Ochridského (tehdy Lychnitského) jezera na západě až po řeku Nestos na východě a od severních hranic tzv. Bývalé jugoslávské republiky Makedonie (od 1991; angl. FYROM, od roku 2019 "Severní Makedonie") až po zhruba řeku Péneios na hranicích s Thessalií na jihu. V hellénismu pak byla sama Thessalie, ale i Thrákie (dn. Bulharsko a evropská část Turecka) a části Épeiru a Illyrie (dn. Albánie) pod přímou správou makedonských vládců/za klid v oblasti odpovídali armádní činitelé stratégové.

V klasickém období hellénských dějin stálo celé severní Řecko mimo oblast vlastního kulturního a politického dění. Obchodní zájmy Hellénů vedly k tomu, že na makedonském a thráckém pobřeží vznikla řada osad, které se v průběhu věků od metropolitních hellénských států osamostatnily.

Právě prostřednictvím těchto měst přicházela do Makedonie hellénská kultura. Její silný fenomén postupně přikryl vlastní zvyky nehellénského obyvatelstva, takže již ve starověku historici nedokázali přesně odpovědět na otázku, kdo jsou Makedonci původem.

Historik Hérodotos v druhé polovině 5. století konstatoval, že Makedonci (nebo alespoň jejich králové) o sobě tvrdí, že jsou Helléni, což on sám respektoval. Téhož názoru byl o něco mladší historik Thúkýdidés (mj. po matce Thrák).

Politicky byli makedonští vládci argejského rodu uznáni za Hellény tím, že král Alexandros I. Filhellén (496 až 450) byl připuštěn na olympijské hry a shodou okolností se podle jedné pověsti stal prvním olympioníkem, tedy olympijským vítězem, který zvítězil na téže olympiádě hned ve třech disciplínách.

Mezi nejznámější makedonské krále patřil Perdikkás II. (vládl 450 až 413), který musel stále pendlovat mezi athénským a sparťanským tlakem. Jeho syn Archeláos (413 až 399), velký milovník umění, na jehož dvoře mj. zemřel tragik Eurípidés, přenesl královské sídlo ze starých Aig (Aigai) do Pelly.

Králové Filippos II. (359 až 336) a jeho syn Alexandros III. Veliký (336 až 323) jsou světoznámí a díky ojedinělému historickému zjevu Alexandra je pojem Makedonie pojmem celosvětovým.

Po vyvraždění argejského rodu roku 310 a čtyřicetiletí zmatků vládli v zemi potomci Antigona I. Monofthalma/Jednookého, z nichž nejznámější byli Antigonos II. Gonatás (272 až 239) a Filippos V. (221 až 179). Země byla přechodně vypleněna Kelty (280 až 278) a neustále se musela aktivně bránit před Thráky, Illyry a Dardany (rovněž zřejmě národa illyrského, zhruba dnešní Srbsko).

Posledním samostatným makedonským vládcem byl Filippův syn Perseus (179 až 168), s jehož porážkou Římany zmizel makedonský stát a osudově byl v této oblasti oslaben hellénský populační prvek. O likvidaci makedonského státu viz v CSD pod Obrazy ze starého věku, Makedonské republiky.

Po ztrátě samostatnosti
Římané nejprve rozdělili v podstatě unitární Makedonii na čtyři samostatné republiky (168 až 149), což byl první případ rozdělení 'národního' státu v dějinách; srov. osud Německa v plánu Henryho Morgenthaua, ministra financí Franklina D. Roosevelta, z roku 1944, který chtěl poražené Němce plně demilitarisovat a usídlit do třech států a pozdější skutečnost dvou německých států. Po několika pokusech Makedonců o obnovení království Římané roku 148 zřídili provincii Macedonii, která na západě sahala až k Jaderskému moři (včetně území dn. Albánie).
V průběhu principátu se rozsah provincie měnil. Administrativní reformou císaře Diokleciána (284 až 305 n. l.) připadla provincie Makedonie spolu s celým dnešním Řeckem, Albánií, Srbskem, Černou Horou, Bosnou a Hercegovinou a s částí Bulharska diecési Moesie.

V této době v celé oblasti žilo obyvatelstvo natolik smíšené, že se v podstatě nijak neodlišovalo od celkového charakteru východních provincií římského universálního státu. Roku 253/4 n. l. vyplenili poprvé Gotové Makedonii, pak ještě v letech 262 a 267, a to včetně Épeiru.

Noví obyvatelé, nové vlivy
V následujících staletích celý prostor připadl Východořímské říši (dělení z roku 395 n. l.) a následně Byzantské (tedy, jak se tehdy říkalo, římské, říše Rómájů). Koncem 4. století n. l. byla Makedonie 'navštívena' germánskými Visigoty a začátkem 5. století jejich příbuznými Ostrogoty; opustili svá sídla v severní části Balkánu roku 488 a celý prostor až po Dunaj zůstal mocenským vakuem.

První slovanské kmeny překračovaly Dunaj v pustošivých nájezdech začátkem 6. století a soustavně pak od poloviny tohoto století. Ve dvacátých letech 7. století dokonce pronikly na Krétu. Byzantští vládci museli postupovat stejně, jako jejich předchůdci v případě Germánů: usidlovali Slovany v hranicích svého státu. Tím byl dán vlastní základ pozdějším jihoslovanským říším Bulharů a Srbů.

V 7. století byla celá oblast dávné Makedonie osídlena původním smíšeným obyvatelstvem římské říše, tedy vlastně „Římany“, navíc přibyl silný prvek slovanský. Země střídavě patřila pod byzantské, bulharské a srbské vládce. Její vnitrozemní část dostala výhradně slovanský jazykový charakter.

Koncem 14. století se dostala pod tureckou nadvládu, definitivně po bitvě na Kosovu poli roku 1389. Tímto vítězstvím se na půl tisíciletí uchytil v celé oblasti islám a s ním i další nové obyvatelstvo z celé Osmanské říše.

Lidé ve sporu o dávné jméno
V průběhu staletí se na území dn. řecké provincie Makedonie objevilo množství místních slovanských jmen. Změna nastala teprve s koncem osmanské vlády a se vznikem národního státu Řeků. Dnešní rozdělení staré Makedonie mezi Řecko, Srbsko a Bulharsko je výsledek tzv. druhé balkánské války z roku 1913.

Především díky ethnické čistce vítězných Turků neboli po vyhnání Řeků z Anatolie a oblastí Černého moře po první světové válce došlo k nové proměně Makedonie, kam byla velká část vyhnanců usídlena.

Hranice starověké Makedonie nebyly od konce starého makedonského státu nikdy obnoveny a dodnes jde pouze o historický pojem. Jádro historické Makedonie však leží nesporně na území dnešní Řecké republiky, kdežto oblast severní Makedonie, ve starověku okrajové, dnes prohlašují slovanští obyvatelé za samostatnou tzv. Bývalou jugoslávskou republiku Makedonie s hlavním městem Skopjí (jako taková byla přijata do OSN a do začátku roku 2008 ji bilaterálně pod názvem Republika Makedonie uznalo na 120 států světa, od roku 2919 přejmenována na Republiku Severní Makedonie).

Stejně jako řečtí obyvatelé Makedonie i oni se označují za Makedonce a svůj slovanský jazyk za makedonštinu. O původ a charakter makedonských Slovanů vedou Bulhaři se Srby neustálé hádky.

Z uvedených důvodů je tedy spor o název Makedonie ze strany slovanského obyvatelstva neférový vůči Řekům, když si vedle jména dokonce v letech 1991-1995 na čas usurpovali za znak a vlajku jeden ze symbolů dávné argejské dynastie.

Z hlediska Středoevropana jde spíše o to, pochopit, zda je veden spor o obyvatele, nebo o zemi. Nositeli státu jsou však lidé, nikoli země. Strany sporu si nepochybně jednou uvědomí, že neexistuje 'jedna' Makedonie.

Ustavení územního makedonského státu s řecko-slovanským obyvatelstvem je zatím ilusorní. Jak ukazují příklady Itálie, Francie či Rumunska, hledání 'přirozených' hranic pro novověké státy v dimenzích provincií Římské říše nebylo nikdy příliš šťastné.

•

Za řecké občanské války od března 1946 do června 1949 mezi komunisty a monarchisty s demokraty se vybojovala většinu bojů v Épeiru. Zemřelo na sto tisíc lidí a milion opustilo na čas nebo nastálo domovy. V Makedonii byla polovina z protivládních vzbouřenců ethnickými Slovany, úředně tehdy Bulgarorománi nebo Slavomakedonci (sami si říkali „zdejší“ nebo Bulhaři).

Část z komunistů byla pro odtržení od Řecka a pro spojení s vardarskou oblastí titovské Jugoslávie anebo s pirinskou v Bulharsku a pro vyhlášení Velké Makedonie.

Po prohrané válce odešli komunisté do Sovětského svazu a jeho satelitních států. Např. na třicet tisíc Řeků skončilo v Uzbekistánu (Taškent, Kokand, Angren), od dob Alexandra Velikého jediná silná „hellénská kolonisace“ oblasti, podobně v Jugoslávii, Bulharsku, Polsku, Maďarsku, Československu a v DDR.

Když socialistická vláda PASOK roku 1982 komunisty amnestovala, přišlo do Řecka na čtyřicet tisíc lidí ze Střední Asie. V Uzbekistánu roku 1999 bylo již jen 1600 Řeků, v Polsku kolem pěti tisíc, ČR tří tisíc, celkem mezi Saskem a Uzbekistánem žije na deset tisíc bývalých obyvatel Makedonii, Řeků a Slovanů.

•

Byli tedy Makedoni Hellény? Jistěže, stejně jako Thessalové, Épeirótové, Aitólové apod. K tomu makedonský královský rod pocházel z dórského Argu, byl tedy hellénský včetně Alexandra iii. Makedonci se účastnili olympských her, do začátku 2. st. př. n. l. etnicky ryze hellénská záležitost (ovšem Hellénem byl každý, kdo uměl řecky, sdílel výchovu gymnasiální a vyznával Olympany, tedy později i Římané, Egypťané etc., viz seznam olympijských vítězů). 

Makedonci hovořili svým dialektem (srov. jméno Bereníké, které by řecky znělo Fereníké, „přinášející vítězství”, dnešní Veronika). Elity vyznávaly to nejlepší z iónsko-attické literatury, hodně literátů žilo na makedonském královském dvoru, jedním z vychovatelů kluka Alexandra byl Aristotelés (rodem z chalkidského státečku jménem Stageira, kterou jeho otec vyvrátil). 

V Alexandrově armádě měli směrodatné slovo pouze Makedonci, přesněji řečeno Alexandrovi „přátelé/hetairové”, což byl dvorní titul převážně pro makedonské šlechtice (na území Makedonie bylo více knížectví a království fungovalo jako jakási konfederace v čele s králem z argívského rodu). Rovněž při zakládání osad v Orientu od Mesopotamie po Střední Asii a Indii se rozlišovalo, zda osadníci byli z Makedonie nebo Hellady, pouze Makedonci měli právo provolávat u Seleukovců a Ptolemaiovců následníka trůnu králem, neboť v jejich očích pokračovala v Syrii a Egyptě makedonská království. Ovšemže všichni mluvili a psali řecky, což později dělal i každý slušně vychovaný Říman.

Klasická Hellada a mocnosti jako Athény, Sparta, Théby se na Makedonce dívala jako na mocnost na severu, která jim přišla zakroutit krkem, bez Makedonů se po Chaironeji (338) v hellénském světě neudálo nic významnějšího.

Řekne-li se, že Alexandros byl Makedonec, je to stoprocentní pravda. Ovšem: makedonský stát zanikl u Pydny roku 168, s ním i šlechta a brzy i etnikum. Dnešní jméno zachovává starý název, nikoli však rozsah dávného království, natož obyvatelstvo (i Řekové v Makedonii pocházejí z velké části z Anatolie po prohrané válce s Turky roku 1923, popř. z Pontu/Černomoří prchající před bolševiky a nacionalisty). Řekne-li se, že Alexandros byl Hellén, i to je stoprocentní pravda (v den, kdy se Alexandros narodil, zvítězilo mj. Filippovo čtyřspřeží v Olympii, jak se traduje, a tam směli jen Helléni).

 

Makedonios§ 1. patriarcha v Kónstantínopoli, radikální arián, vůdce makedoniánů-pneumatomachů/"bojovníků se (svatým) duchem"§ 313+, 340+, 356+, 359+, 364+, 381+ a viz pod křesťanství (2); 2. křesť. terorista, 361+; 3. mučedník z Iúliánovy éry (není v CSD) 

makedonské války§ = války

Makella, lat. Macella (sg.), m. a pevnost poblíž Segesty na Sicílii polohy neznámé§ 263, 260, 104  

Makellon, též Demakella, lat. Macellum, císařský statek poblíž Kaisareie Kapp.§ 354+, 360+ 

 

Makestos§ = Megistos

Maket, m. harfenistky Chuit§ 1998

Maketaten, Maket-Aten, Maketaten, Meketaton, d. Amenhotepa IV. s Nefertiti§ 1468

 

Makistos, m. v Trifýlii§ 1275, 580

Makka, Makkan, Maka§ viz Magan

Makka, č. Mekka, m. v Arábii§ 3761

Makkabaios, Machabaios, Maqqabi, Maqqebai, slovo nejasného významu ("kladivo"?), židovský rod Maqabim a přízvisko hasmónajských panovníků/Chašmonaim§ 445, 166, 161, 160, 157, 140, 63

O válkách hasmónsjkých dynastů se Seleukovci pojednávají řecky psané První a Druhá kniha Makkabejských. První kniha byla původně psána hebrejsky a Órigenés a Hierónymos ji ještě viděli. Spolu se Třetí a Čtvrtou knihou (o egyptském pronásledování a vládě rozumu nad vášněmi) byly zahrnuty do překladů starozákonní Septuáginty a ve Vulgátě. Pro katolíky jsou to spisy "deuterokanonické", pro protestanty apokryfy, nekanonické, a v obou případech nejsou součástí Písma svatého/Bible.  
Makkaios z Palmýry, o. Ogélův§ 199+

 

Makón z Lárissy, význ. občan, s. Omfaliónův, o. Omfaliónův a Filokleův§ 145

 

Makra, Makris, o. před přístavem Telméssu v Lykii, ve východořím. éře jméno i pro Telméssos, dn. Meğri Ada v TR§ viz Filagrios z Telméssu v lékaři (2)

Makrán, země při pobřeží Arabského zálivu rozdělená mezi IR a PAK, předtím Gedrósie; v nejstarších dobách sumerská Meluchcha n. Magan (?), Makkan§ 2307, 2292 a viz Gedrósie a Magan 

Flávios Makreinos z Acharn, lat. Fl. Macrínus§ ath. arch. 116+ 

Makrína z Neokaisareie v Pontu (n. z Kaisareie Kapp.), žačka biskupa Grégoria z Neokaisareie, prarodička kaisarejských světců Basileia Velikého, Grégoria, biskupa v Nysse, Petra, biskupa v Sebastě a Makríny ml. zvané Thekla§ 185+

Makrína ml. z Kaisareie zvaná Thekla, světice§ 185+  

 

makrobioi, macrobií, macrobiótae§ viz dlouhověcí

Makrón z Athén, malíř červenofigurálních vás§ 500

Makrónové, Makrónes, anatolský lid kolchidský v Polemonském Pontu; jedna jejich část v hellénismu zvána Sannové, resp. to bylo jejich druhé jméno§ 2300 a viz Trapezús